Diplomová práce, vypracování a
obhajoba
1. POSTUP PŘI ZPRACOVÁNÍ
DIPLOMOVÉ PRÁCE
1.1. Výběr tématu diplomové
práce
Téma diplomové práce si student
volí podle svého studijního oboru, své další specializace, svých
specifických zájmů, podle zájmu podniku, ve kterém bude svou
diplomovou práci zpracovávat. Téma musí být dostatečně konkrétní,
ale současně i nosné, aby hodnotně zaplnilo diplomovou práci
požadovaného rozsahu. U bakalářských prací je vhodné uvažovat i
možnosti využití tématu v rozpracovanější podobě v magisterské
diplomové práci.
Povinně volitelné
předměty
Při zpracovávání diplomové práce
student vychází jednak z teoretických a aplikačně orientovaných
znalostí získaných v průběhu studia oboru, jednak ze znalostí
získaných při absolvování povinně volitelných předmětů
v posledním semestru studia, z nichž jeden vždy plní
současně funkci diplomového předmětu, jednak ze znalostí a
zkušeností získaných při výkonu své profese v konkrétním
podniku.
Diplomový předmět
Volbou volitelných předmětů si
student zároveň volí rámcové zaměření své diplomové práce, které je
zpřesněno do podoby návrhu struktury, postupu vypracování a seznamu
literatury diplomové práce (projektu diplomové práce). Diskuse
tohoto návrhu s vedoucím práce je součástí zkoušky
z diplomového předmětu. Po zkoušce z diplomového předmětu
student vyplní formulář “Zadání diplomové práce”, které odevzdá ve
stanoveném termínu na studijním oddělení.
Diplomový seminář
V první části diplomového
semináře je student seznámen s obecnými postupy vypracovávání
diplomové práce a možnými problémovými okruhy, které vycházejí
z obsahu jednotlivých specializovaných modulů (management,
marketing, finance, účetnictví, management lidských
zdrojů).
V druhé části diplomového
semináře si student volí příslušný problémový okruh své diplomové
práce, který konkretizuje v průběhu absolvování volitelných
předmětů do podoby projektu diplomové práce.
Ve třetí části diplomového
semináře student na základě schváleného návrhu struktury, postupu
vypracování a seznamu literatury semináře vypracovává pracovní verzi
diplomové práce, kterou ve stanoveném termínu odevzdává vedoucímu
práce, s nímž rovněž následně konzultuje postup jejího
dokončení.
1.2. Sběr
informací
V první fázi zpracování
diplomové práce (fáze analytická) student shromažďuje informace o
stavu řešeného problému a o předmětu své diplomové práce. Zdrojem
informací jsou pro studenta pramenné a literární
materiály.
Bibliografie
Přehled o potřebné literatuře,
vztahující se k danému tématu, student získává prostřednictvím
vyhledávacích služeb v knihovnách, případně na internetu, které
soustřeďují bibliografie, tj., soupis tištěných prací (knih a
časopiseckých článků). Vyhledávat lze literaturu dle jména autora,
názvu publikace, klíčových slov. V první fázi je vhodné zvolit
vyhledávání podle klíčových slov, která se vztahují ke zkoumanému
tématu.
Pramenné a literární
materiály
Pramenné materiály označují vše,
z čeho lze čerpat vědomosti o dané problematice. Literární
materiály zahrnují knihy a časopisy, slovníky (encyklopedie),
sborníky z konferencí a symposií, ročenky, statistiky, výzkumné
zprávy, tabulky, normy a jiné právní předpisy, podnikové publikace a
materiály, materiály národních institucí (ministerstev,
statistických úřadů) a nadnárodních institucí (Organizace pro
ekonomickou spolupráci a rozvoj, OSN, Evropská unie, Světová banka
ad.).
Knihy a odborné
časopisy
Vedle odborných knih, které
obsahují soubor trvalejších poznatků, je pozornost nutno věnovat i
poznatkům aktualizovaným pomocí odborných časopisů a dalších
periodik (novin). Student by měl současně získat také přehled o
zahraniční literatuře, týkající se daného tématu. Z odborných
časopisů by měl zvýšenou pozornost věnovat Hospodářským novinám,
Ekonomu, Podnikové organizaci, Modernímu řízení, Politické ekonomii,
Financím a úvěru, Účetnictví, Statistice, Českomoravskému profitu,
Euru, Právnímu rádci, Ekonomické revui – národní hospodářství,
Ekonomické revui ad.
Podnikové
materiály
Při zpracování diplomové práce
je vhodné či dokonce nutné využívat interních materiálů a publikací
podniku či podniků, které jsou předmětem zkoumání diplomové
práce.
Diplomové práce
Student by se měl seznámit i se
stavem řešení problému, ke kterému dospěli jeho předchůdci –
studenti podnikohospodářských fakult jiných vysokých škol, zejména
VŠE. S jejich diplomovými pracemi (vypracovávanými na
magisterském stupni) se může seznámit v Knihovně VŠE – Centru
informačních a knihovnických služeb. Diplomové práce jsou obvykle
poskytovány pouze k prezenčnímu studiu.
1.2.1. Práce
s literaturou
Při práci s literaturou je
nutno zvolit takové postupy, které tuto práci co nejvíce zefektivní.
Zvýšení efektivnosti práce s literaturou podporuje odlišení
různých způsobů čtení a zpracování výtahů (výpisky).
Způsoby čtení: informativní,
běžné, důkladné
Při informativním čtení
se postupuje velmi rychle, s cílem určit nebo zjistit ta místa,
které jsou důležitá a kterým má být ještě později věnována
pozornost. V tomto případě se pozornost věnuje úvodu, názvům
kapitol, nadpisům subkapitol, zdůrazněnému textu. Obrázkům,
schématům a digramům, rejstříku, seznamu pramenů.
Při běžném čtení se
přesně stanoví, kterými částmi testu se budeme dále zabývat a jakým
způsobem.
Důkladné čtení je
uplatňováno v případech, kdy si text potřebujeme zapamatovat,
osvojit si danou látku. Při tomto způsobu čtení se příslušné pasáže
důkladně promýšlíme, studujeme, podtrháváme nebo zpracováváme
výtahy.
Druhy výtahů: anotační záznam,
textový výtah, volný výtah
Anotační záznam obsahuje
kromě bibliografických údajů (autor, název publikace, místo
nakladatelství, rok vydání) i její stručný obsah – anotace je obsah
obsahu. Textový výtah je souvislý opis nejpodstatnějších
částí publikace, formulace jsou převzaty přímo z textu.
Volný výtah je stručný, přehledný obsah publikace nebo
určitých částí, vyjádřený vlastními slovy.
Záznamy je vhodné provádět na
volné listy. Důležité je vždy si poznamenat, odkud byly poznatky
čerpány.
1.2.2. Třídění a interpretace
informací
Po shromáždění informací student
přistupuje k jejich třídění a interpretaci. Shromážděné
informace třídí podle potřeb řešení jednotlivých úkolů problému a
podle dalších hledisek, například podle jejich významu, způsobu
vzniku, pravdivosti apod. Současně student provádí interpretaci
informací, tzn. že hledá vztahy a vzájemné souvislosti mezi
jednotlivými zjištěnými a prověřenými skutečnostmi.
1.3. Projekt diplomové
práce
Projekt diplomové práce obsahuje
základní údaje, které jsou potřebné k řešení daného problému.
Je rozdělen do těchto částí:
-
cíl práce, jeho
zdůvodnění
-
pracovní hypotézy
-
metody a techniky, které budou
použity v diplomové práci
-
osnova (struktura)
práce
-
časový harmonogram
prací
-
seznam literatury
Projekt diplomové práce má
rozsah 2-4 stránky. Student jej předkládá k posouzení
vyučujícímu diplomového předmětu, který je současně vedoucím jeho
diplomové práce. Diskuse projektu diplomové práce je součástí
zkoušky z diplomového předmětu. Projekt odevzdává student na
studijním oddělení nejpozději 14 dní před datem této
zkoušky.
1.4. Upřesňování problému a
cílů, stanovení pracovních hypotéz
Vymezení problému je rámcově
charakterizováno tématem diplomové práce. Jeho konkretizace probíhá
v průběhu absolvování diplomového předmětu a samostatného
studia literatury. Je rovněž závislé na konkrétních podmínkách
firmy, společnosti, podniku, v nichž je diplomová práce
zpracovávána.
Řešení
problému
Problém (v užším pojetí) je
obvykle chápán jako odchylka od žádoucího stavu, vyžadující řešení,
které hledáme. Problém vzniká buď nežádoucí změnou dosavadního
vyhovujícího stavu, nebo změnou cílů. Znaky problému jsou tedy
nežádoucí stav, nutnost řešení a neznalost řešení.
Cíle
K základním východiskům
řešení problému (charakterizovaného jako rozpor mezi daným stavem a
cílem) je potřeba stanovit cíle, které vedou k jeho řešení.
V průběhu formulace projektu diplomové práce si studenti
vytváření pracovní (orientační) cíle, které postupně zpřesňují,
upravují a doplňují. Proces přesnější formulace cílů závisí na
hlubším poznání podstaty problému získaném v průběhu
absolvování diplomového předmětu, studiem literatury, a na
konkrétních potřebách organizace, ve které je diplomová práce
zpracovávána. Stanovení cíle (cílů) v diplomové práci musí
odpovídat požadavkům na její odbornou úroveň, tak časovým možnostem,
které jsou dány učebním plánem.
Hypotézy
Při vymezení problému a
formulaci cílů si student vytváří představy, tvrzení, domněnky o
problému ve formě pracovních hypotéz (tj. předpokladů o řešení
daného problému). Proces vytváření hypotéz má následující
etapy:
1) formulace hypotéz, 2)
uspořádání hypotéz (vybrání těch, které jsou základní a dotýkají se
jádra problému)
Výběr základní hypotézy je
uskutečňován dle následujících kritérií:
-
zda hypotéza představuje
logickou a významnou možnost,
-
zda je možné hypotézu
ověřit,
-
jaký je význam (dosah)
hypotézy,
-
jak je hypotéza v souladu
s existující teorií,
-
jak je možné hypotézu co
nejjednodušeji vyjádřit,
-
jak se v hypotéze promítá
subjektivní přístup studenta.
V dalších etapách
zpracování diplomové práce dochází k verifikaci (ověřování)
hypotéz, kdy student může hypotézu potvrdit, upřesnit nebo vyvrátit.
Tím postupně řeší vymezený problém.
1.5. Řešení
problému
Soubor informací, které student
získá a zpracuje, je podkladem pro syntetickou fázi, ve které
problém řeší a tvoří závěry.
Složitý problém
Diplomová práce obvykle zahrnuje
řešení jednoho složitého problému, který je
charakterizován:
-
množstvím dílčích
problémů,
-
množstvím informací, které
jsou potřebné k řešení dílčích problémů,
-
množstvím vztahů, které je
potřebné analyzovat.
Rozložení složitého
problému
Složitý problém není možno řešit
najednou jako celek, ale je nutno jej rozložit do dílčích problémů,
které jsou řešeny. Teprve potom se vracíme do úrovně složitého
problému jako celku a zpracováváme souhrnné řešení.
Někdy je třeba odlišit hlavní
problém a vedlejší problémy a uvědomit si, co s hlavním
problémem souvisí pouze okrajově nebo co s ním nesouvisí vůbec.
Z vedlejších problémů se zaměřujeme pouze na nejdůležitější
problémy a jenom v těch oblastech, kde s hlavními problémy
překrývají.
Zpřesňování
informací
Na počátku řešení problému
nejsou vždy k dispozici všechny potřebné informace, proto je
vytváření informační základny nepřetržitým procesem, a to i ve fázi
řešení problému. Přesto se však v některých případech nepodaří
získat všechny informace související s problémem. Rozmanitost
ekonomické reality zpravidla vylučuje získání všech potřebných
informací. To však nesmí vést k odmítání řešení problému ani
k jeho spekulativnímu řešení.
1.6. Metody řešení problému a
vědecké práce
Volba metod zpracování diplomové
práce závisí nejen na cíli práce a charakteru zkoumaného problému,
ale především na tvůrčím přístupu studenta. Každé fázi zpracování
diplomové práce odpovídají určité metody práce. Metodou rozumíme
promyšlený, objektivně správný způsob (postup, prostředek) nebo
soustavu způsobů (postupů, prostředků), které umožňují nalezení nebo
objasnění vědeckých poznatků a zákonitostí, umožňujících poznat daný
objekt. Některé metody jsou použitelné jak ve fázi analytické, kdy
jsou poznatky a fakta získávána a zpracovávána, tak ve fázi
syntetické, hodnotící shrnující.
Pozorování
Pozorování je základem jakékoli
výzkumné metody. Jde o cílevědomé, plánovité a systematické
sledování určitých skutečností. Student realizuje pozorování
v rámci svého působení v podniku. Výsledkem pozorování je
nejen popis skutečnosti, ale i její vysvětlení. Příkladem pozorování
je snímek pracovního dne, chronometráž, momentové pozorování aj.
Určitým druhem pozorování je měření, tj. určení kvantitativní
stránky určité vlastnosti zkoumaného objektu. Důležitá je volba
měřících jednotek. Pozorování za kontrolovaných nebo řízených
podmínek s cílem ověřit pravdivost určité hypotézy nebo teorie,
nazýváme experiment (pokus).
Srovnávání
Při srovnávání zjišťujeme shodné
či rozdílné stránky u dvou či více předmětů, jevů či úkazů.
Srovnávat můžeme týž ukazatel (tytéž ukazatele) ve statistických
souborech, které se liší:
-
věcně: skupiny zaměstnanců
(dělníci, technici, hospodářští pracovníci),
-
prostorově: soubor
obyvatelstva ČR, SE, SRN
-
časově: vývoj podniku
v určitém časovém období
Formy porovnávání
Při ekonomických, finančních aj.
rozborech jsou obvykle používány tyto konkrétní formy
porovnávání:
-
plán (norma, standard) –
skutečnost – tvorba plánu (normy, standardu),
-
mezipodnikové: mezizávodové,
mezistřediskové, mezivýrobkové a jiná srovnávání
-
srovnávání nejlepších –
průměrných – nejhorších výsledků vč. třídění podniků (výrobků
apod.) do stejnorodých skupin
-
srovnávání vývoje
v časové řadě, včetně trendu, cyklického, sezónního a
náhodného kolísání.
Srovnávací metody lze použít jak
při získávání poznatků a faktů, tak i při jejich zpracování.
Srovnávání je základní metodou hodnocení.
Typy srovnávání
Při zpracování diplomové práce
přichází v úvahu dvojí typ srovnávání:
1) Srovnávání pojetí problémů,
názorů, hypotéz i premis atd. jako prostředek vytváření, ověřování,
resp. zdůvodňování vlastního stanoviska. Tento přístup bude zvláště
významný při zpracování teoretických východisek práce (například
kritické srovnání toho, jak je určitý pojem pojímán a řešen
v jednotlivých literárních pramenech).
2) Srovnávání jako nástroj
měření, zjišťování a objektivizace toho, co je “moc” nebo “málo”, co
je “dobré” a co “nedobré”. Srovnávání úrovně ukazatelů,
charakterizujících aktivitu podniku či její výnosnost je typickým
příkladem.
Srovnávací
ukazatele
Ukazatele dvou souborů můžeme
porovnávat pomocí rozdílu nebo podílu hodnot.
Rozdíl (absolutní) je vyjádřen
v téže měrové jednotce jako původní absolutní hodnoty, jde tedy
o absolutní srovnání. Jde-li o časové srovnání, nazýváme absolutní
rozdíl absolutní přírůstek (ten může být kladný nebo
záporný).
Relativní srovnání provádíme
pomocí podílu (poměru), který je charakteristikou
bezrozměrnou. Index je poměr dvou hodnot téhož ukazatele.
Jde-li o časové srovnání ukazatele ve dvou bezprostředně
následujících obdobích, hovoříme o tempu růstu daného
ukazatele(též koeficient růstu). Často se tempem růstu označuje i
relativní přírůstek. Indexy lze vyjádřit i
v procentech.
Analogie
Metoda analogie se opírá o
metodu srovnávání. Představuje myšlenkový postup, při němž na
základě zjištění shody některých znaků dvou či více předmětů nebo
jevů usuzujeme na přibližnou shodu i u některých dalších znaků
těchto předmětů či jevů. Analogie poskytuje orientaci při zkoumání
neznámých jevů. Každá analogie má však své hranice, neboť výsledné
charakteristiky vznikají pod vlivem velmi rozdílně působících
faktorů, které se mohou vzájemně kompenzovat.
Analýza
Analýza je myšlenkové rozložení
zkoumaného předmětu, jevu nebo situace (dále jen jevu) na jednotlivé
části, které se stávají předmětem dalšího zkoumání. Hlubší poznání
dílčích částí umožní lépe poznat jev jako celek. Analýza
předpokládá, že v každém jevu je určitý systém (množina prvků
ve vzájemných vztazích, tvořící určitý celek) a platí určité
zákonitosti. Cílem analýzy je pak tento systém, tj. jeho jednotlivé
rozhodovací prvky a jejich vzájemné vazby, poznat a odhalit
zákonitosti fungování (chování) systému.
Syntéza
Syntéza je myšlenkové sjednocení
(spojení) jednotlivých částí v celek. Při syntéze sledujeme
vzájemné podstatné souvislosti mezi jednotlivými složkami jevu, a
tím lépe a hlouběji poznáváme jev jako celek. Syntéza pomáhá
odhalovat vnitřní zákonitosti fungování a vývoje jevu.
Analytické metody
Při zpracování poznatků a faktů
získaných výzkumem je možno použít různých analytických
metod:
-
klasifikační analýzy,
-
vztahové analýzy,
-
kauzální analýzy,
-
systémové analýzy.
Klasifikační
analýza
Klasifikační analýza se
vyskytuje ve dvou formách:
-
syntetická klasifikace,
-
analytická klasifikace.
Pomocí syntetické
klasifikace sjednocujeme jevy podle podobnosti. Ve vědecké práci
to znamená, že poznatky a fakta seskupujeme do tříd, třídy pak do
širších logických tříd, tím získáme přehledný materiál
Analytická klasifikace
vychází z určitého celku, množiny (získané syntetickou
klasifikací), kterou rozkládá na prvky, podmnožiny, z nichž ani
jedna nemá společný prvek s jinou podmnožinou. Speciální
matematicko-statistickou metodou třídění je např. tzv. shluková
analýza (cluster analysis).
Vztahová analýza
Vztahová analýza zjišťuje vztahy
mezi jevy, zjišťuje, zda jde o vztahy závislosti (statistické,
korelační, funkční), nebo nezávislosti. Sílu závislosti se snaží
kvantifikovat. Pro analýzu závislostí statistických (téměř výhradně
vždy kvantitativních) jevů se používá regresní a korelační
analýza.
V praktických pracích
studentů obvykle vystačíme s jednoduchou závislostí (v regresní
funkci vystupuje jen jedna nezávisle proměnná – je-li nezávislých
proměnných více, hovoříme o vícenásobné závislosti) a obvykle
s lineárním vztahem mezi zkoumanými ukazateli. Pokud je kvalita
zjištěné lineární regresní funkce nízká (to zjistíme korelačním
koeficientem), použijeme jiné (nelineární) regresní funkce.
Nejčastějším případem aplikace regresní a korelační analýzy jsou
produkční a nákladové funkce.
Kauzální analýza
Kauzální analýza vyhledává
příčiny jevů, nezkoumá však dynamiku systému, jen vliv vnějších
činitelů. Běžně používaným typem kauzální analýzy je rozklad
syntetického ukazatele do řady vzájemně spjatých analytických
ukazatelů, z nichž každý charakterizuje působení jednoho
z činitelů, ovlivňujících syntetický ukazatel. Tento přístup
využívá tzv. pyramidová soustava ukazatelů.
Systémová analýza
Systémová analýza zkoumá systémy
s cílem je pochopit, vysvětlit, zvládnout, zlepšit a
zdokonalit. Jevy nezkoumá jako izolované veličiny, ale snaží se
postihnout jejich chování v systému, aniž by se systém (celek)
při tom rozpadl na jednotlivé části. Používá k tomu matematické
a statistické metody a systémové přístupy, jako jsou operační
analýza, systémové inženýrství, kybernetika, obecná teorie systémů.
Tento přístup hojně využívá počítačů.
Etapy systémové
analýzy
Systémová analýza obvykle
probíhá ve třech etapách:
-
definování systémů, tj. volba
prvků a vazeb, které se do systému řadí, a vymezení jeho okolí,
zobrazení systému vhodným modelem (matematickým,
grafickým),
-
analýza vlastností systému,
tj. hledání vazeb mezi vstupy a výstupy a vnitřních vazeb,
kontrola správnosti, úplnosti a konzistence transformací
v jednotlivých prvcích systému, kontrola správnosti
konstrukce systému atd.,
-
návrh na změnu, zdokonalení
nebo opravu systému, a to jak jeho struktury, tak i chování
(systémová analýza). Systémová analýza (systémový přístup) nejvíce
odpovídá komplexnímu přístupu ke zkoumání jevů. Nezůstává pouze na
povrchu jevů, nýbrž objevuje vnitřní zákonitosti vývoje
ekonomického systému, a umožňuje tak i předvídání a usměrňování
jeho vývoje.
Abstrakce
Abstrakce je myšlenkové oddělení
nepodstatných vlastností jevu od vlastností podstatných, což
umožňuje zjistit obecné vlastnosti a vztahy, tj. podstatu jevu. Je
to metoda, která nám pomáhá při utváření vědeckých pojmů, kategorií
a při formulaci vědeckých zákonů. S metodou abstrakce pracují
spíše teoretické disciplíny. Používáme ji např. ve fázi vytváření
formalizovaného modelu, kdy jde o převedení reálných pojmů do
soustavy symbolů apod.
Indukce a dedukce
Indukce znamená vyvozování
obecného závěru na základě mnoha poznatků o jednotlivostech.
Induktivní úsudky umožňují dojít k podstatě jevů, stanovit
jejich zákonitosti. Typickým východiskem indukce je statistické
zpracování a zhodnocení dostatečně reprezentativních souborů údajů,
které umožňují formulaci obecnějších závěrů, platných pro zkoumanou
oblast.
Dedukce je takový způsob
myšlení, při němž od obecnějších závěrů, tvrzení a soudů přecházíme
k méně obecným. Indukce a dedukce spolu úzce souvisí. Indukcí
dospíváme na základě zkoumání jednotlivých jevů praxe
k teoretickým zobecněním, naopak teoretické závěry si dedukcí
ověřujeme v praxi.
Matematické a statistické
metody
Matematické a statistické metody
umožňují přesné (exaktní) vyjádření jevů a vztahů mezi nimi, a to
univerzálním matematickým jazykem,.
Matematické
metody
Použití matematických metod ve
výzkumu spočívá ve vyjadřování ekonomických hypotéz matematickými
formulacemi, které se podrobí matematickým operacím (řešení rovnic,
vyjadřování průběhu funkcí apod.), z ověřených hypotéz pak
vyvozují obecné ekonomické závěry. Na “čistou matematiku” navazuje
matematické programování, operační výzkum, ekonometrie.
Statistické
metody
Mimořádný význam pro zpracování
diplomových prací má znalost statistiky (teorie statistiky,
ekonomické statistiky). Statistika shromažďuje a utřiďuje ekonomická
data, kvantifikuje jevy, pracuje s pravděpodobností. Ekonomická
statistika se zabývá číselným, kvantitativním zkoumáním
společenskoekonomických jevů a procesů. Význam statistiky spočívá
v tom, že exaktně postihuje závislosti mezi jednotlivými
ekonomickými veličinami. Využití statistiky v diplomových
pracích je široké, sahá od použití středních hodnot, indexů, měr
variace atd. až po měření závislosti, využití počtu
pravděpodobnosti, faktorové analýzy apod.
Modelování
Modelováním rozumíme použití
různých druhů modelů (fyzických, verbálních, matematických)
k řešení problémů. V ekonomických disciplínách je základem
exaktního řešení, neboť formalizace rozhodovacího procesu ve formě
modelu zkoumaného ekonomického systému umožňuje atematické,
algoritmické řešení problému. Model je zjednodušený obraz
skutečnosti.
Etapy modelování
V procesu modelování
rozlišujeme několik etap: formulaci úlohy (problému), vytváření
modelu, výzkum modelu, přenos znalostí o modelu zpětně na
skutečnost. V ekonomických disciplínách modely nahrazují
experiment, jde vlastně o myšlenkové experimentování. Modely
umožňují simulování, tj. napodobování skutečné situace situací
modelovou. Nejčasněji používanými modely jsou modely zásob, modely
obnovy, nákladové modely, produkční funkce, dopravní modely, modely
síťové analýzy, modely hromadné obsluhy aj.
1.7. Vyřešení problému, aplikace
v praxi
Po vyřešení problému, ke kterému
student dospěl využitím a některých z výše uvedených metod
vědecké práce, přistupuje k formulování výsledků své práce a
k vytváření závěrů a zevšeobecnění.
Diplomová práce by měla mít
praktickou využitelnost, měla by tedy vyústit v návrhy opatření
(doporučení), které pomohou analyzovaný problém řešit i
v praxi, tj. v podniku, kde byla diplomová práce
zpracovávána.
1.8. Struktura diplomové
práce
Diplomová práce se skládá
z několika částí, které na sebe vzájemně navazují a tvoří
ucelený, kompaktní celek. Logická skladba diplomové práce vychází
v hrubých rysech z projektu diplomové práce.
Diplomová práce má obvykle tuto
strukturu:
1. Úvod 2.
Teoreticko-metodologická část práce 3. Analytická (praktická)
část práce 4. Závěr
Úvod
Úvod obsahuje:
-
zdůvodnění aktuálnosti tématu
a nastínění problému, který student bude řešit,
-
současný stav problematiky a
přehled existující literatury vztahující se k danému
tématu.
-
stanovení cíle (cílů) a
pracovních hypotéz diplomové práce
Teoretická část
Teoreticko-metodologická část
práce zahrnuje:
-
teoretické poznatky,
vztahující se k danému problému – v této části by měl student
prokázat vědomosti, které získal studiem,
-
charakteristiku metod a
postupů, které budou pro řešení problému použity
Analytická (aplikační)
část
V úvodu analytické části
práce je charakterizována organizace, v níž je diplomová práce
zpracovávána, její vnitřní struktura a výrobní program, resp. náplň
její činnosti. Další část, jež tvoří jádro diplomové práce, obsahuje
vlastní řešení problému. Především z této části musí být
patrné, že student zvládl zadané téma, že je schopen aplikovat
poznatky získané studiem a formulovat vlastní stanovisko
k řešeným problémům. Na základě zjištěných skutečností
diplomant formuluje vlastní návrh na řešení existujících
problémů.
Závěr
Závěr obsahuje shrnutí práce.
V této části se student vrací k cílům a pracovním
hypotézám, které formuloval na počátku práce a hodnotí, zda se je
podařilo potvrdit, vyvrátit, nebo zda bylo nutné je upřesnit, nebo
zcela opustit. Je vhodné, aby student na tomto místě nastínil další
problémy, kterým by bylo účelné věnovat pozornost, jejichž řešení by
však přesáhlo rámec diplomové práce. Důležitou součástí diplomových
prací s praktickým zaměřením je nástin doporučení a návrhů,
jejichž realizace v praxi by pomohla vyřešit v diplomové
práci zkoumaný problém. Takové práce bývají obvykle nejlépe
hodnoceny, nejen komisí pro bakalářské zkoušky a obhajoby
diplomových prací, ale i vedením podniků, kde byla práce
zpracovávána.
Rozsah práce
Při psaní diplomové práce je
nutno dbát na vyváženost jednotlivých částí. Úvod má obvykle 2-3
stránky, teoreticko-metodologická část by měla tvořit zhruba třetinu
celé práce, aplikační část zhruba dvě třetiny a závěr 2-3 stránky.
Bakalářská diplomová práce má rozsah 35-40 stran (bez příloh),
magisterská diplomová práce má rozsah 70-80 stran (bez
příloh).
Text diplomové práce se člení do
kapitol a odstavců. Smyslem členění textu je dosáhnout jeho větší
přehlednosti.
Odstavec je
nadvětný celek. Členění textu na odstavce vyplývá z členění
obsahového, často je však ovlivněno subjektivním záměrem autora.
V zásadě by mělo platit, že každý odstavec obsahuje určitou
myšlenku.
Kapitola tvoří
obsahově samostatný celek. Je podstatně rozsáhlejší než odstavec a
řeší se v ní obvykle samostatná problematika. I když souvislost
mezi kapitolami je volnější než mezi odstavci, musí mezi kapitolami
existovat logická návaznost, vyjadřující stanovený záměr
práce.
Jazyková forma
Významným prvkem ovlivňujícím
úroveň diplomové práce je úroveň použitého jazyka. Diplomant by měl
respektovat požadavky jazykového stylu. Jazyková forma může
znehodnotit po obsahové stránce celkem zdařilou práci. Výstižná a
čtivá práce bude hodnocena jistě lépe než nedbale zpracovaný text.
Nedbalá jazyková forma vytváří pak o dojem nedbalého přístupu
k celé diplomové práci. Hovoříme-li o jazykové formě, máme na
mysli jak odborný jazykový styl, tak i přesnost a správnost
pravopisnou a slohovou i logiku
vyjadřování.
|
4. Bibliografická
citace, odkaz na citaci a seznam
literatury
Při využívání odborné literatury
studenti nesmí zapomínat, že existují autorská práva a že tudíž jsou
povinni autory citovat.
4. 1. Bibliografické
citace
Bibliografická citace je souhrn
údajů o citované publikaci nebo její části, umožňující její
identifikaci. Odkazem na citaci se rozumí odvolání v textu na citaci
uvedenou na jiném místě (pod čarou, v seznamu literatury na konci
knihy apod.)
V odborných pracích se
nejčastěji citují jednosvazková díla (učebnice, monografie), články
v časopisech, statí ve sborníku, výzkumné zprávy, disertační a
diplomové práce, ostatní druhy dokumentů (podnikové
písemnosti).
Podle rozsahu údajů v citaci se
rozeznávají:
-
zkrácená citace, která
obsahuje minimální údaje nezbytné k identifikaci publikace nebo
její části,
-
základní citace, která
obsahuje údaje zkrácené citace a další údaje (např. nakladatel,
počet stran)
-
rozšířená citace, která
obsahuje všechny údaje základní citace a navíc doplňkové údaje
týkající se vnější formy a obsahu publikace.
Zvolený druh citace práce se
důsledně dodržuje (volím obvykle základní citaci).
Umístění citace může
být:
-
na konci textu (diplomové,
seminární práce),
-
v poznámce pod čarou,
-
přímo v textu,
-
částečně v textu a částečně
pod čarou.
Zvolený způsob umístění citací
musí být v celé práci jednotný .
4. 2. Odkaz na
citaci
Odkaz na citaci
Jestliže se citace neuvádí
přímo, použije se odkazu na citaci uvedenou v jiném místě (pod
čarou, v seznamu literatury). Odkaz na citaci může mít dvojí
základní formu:
a) pořadové číslo psané v
hranatých závorkách, pod níž je uvedena citace pod čarou nebo v
seznamu literatury na konci textu. V tomto případě jsou citace
zařazeny a průběžně číslovány obvykle v takovém pořadí, v jakém se
na ně odkazujeme, např. [3],
b) příjmení autora (autorů) a
rok vydání, přičemž podle kontextu je rok vydání, popř. jméno autora
(autorů) odděleno od ostatního textu závorkou. V tomto případě jsou
citace obvykle seřazeny abecedně podle jmen autorů, v odůvodněných
případech chronologicky, např. [Hoffmann 1982].
Uvádění citací
Bibliografické citace se uvádějí
následovně:
jméno autora
-
uvádí se vždy v pořadí:
příjmení, křestní jméno (obvykle ve zkratce), píše se velkými
písmeny nebo jinak zvýrazněně, např.: Hoffmann, V.,
-
jméno autora se v citaci podle
možnosti uvádí v původním tvaru i když je odlišné od tvaru
uváděného v citovaném díle, např. Barzcak, J.,
-
jsou-li v originále jména
uváděna jinak než latinkou, používá se transliterace (tj. přepisu
písmen z jedné abecedy příslušnými písmeny na druhé abecedy) podle
platných pravidel, -tituly a hodnosti autora (Ing., prof., Mgr.
aj.) se v citacích neuvádějí,
-
u publikací dvou a tří autorů
se uvádějí v citaci všichni autoři. Jména jednotlivých autorů se
oddělují pomlčkou. Jsou-li autoři více než tři je možno uvést
jména všech autorů je možno uvést jména všech autorů, nebo pouze
jméno prvního autora, za něž se připojí “aj.” nebo “et al.”, v
současné době obvykle “a kol.”
-
jméno autora se graficky
zvýrazňuje.
název
-
se uvádí v jazyku citované
publikaci a podle potřeby se přepisuje z cizího písma do latinky.
Eventuální překlad názvu do češtiny se uvádí v hranaté závorce
(při psaní na stroji lez použít lomítko),
-
příliš dlouhý název lze
zkrátit, ale počáteční slova se nesmějí vynechat a také smysl musí
být zachován. Vypuštěné části názvu se nahrazují třemi tečkami.
Doporučujeme nezkracovat,
-
názvy časopisů v citacích
časopiseckých článků se zkracují podle ČSN 01 0196. Při neznalosti
této normy doporučujeme zásadně nezkracovat,
-
u anonymních publikací s
názvem “Sborník”, “Proceedings”, aj. se za tento název publikace
uvádí v závorkách název vydávající instituce, není-li uvedena jako
vydavatel.
pořadí vydání
-
pro pořadí vydání se užívá
arabských číslic,
-
k číslicím se připojují
obvyklé zkratky vyd. ed., např. 2. vyd. (angl. 2nd
ed.).
místo vydání
název
nakladatelství
-
píše se v jazyku a pravopisu
díla s event. transliterací (např. SNTL/ALFA, PWE, Ekonomika,
McGraw-Hill).
rok vydání
-
píše se vždy arabskou číslicí,
např. 1991,
-
není-li rok vydání uveden,
píše se do hranaté závorky odhadovaný rok vydání,
-
není-li odhad možný, uvede se
zkratka B. r. (tj. bez roku).
ročník a číslo
periodika
-
píše se vždy arabskou číslicí,
např. 37,
-
ročník, svazek se typograficky
zvýrazňuje, obvykle podtržením (např. 14 ),
-
dvojčíslo periodika se
označuje pomocí lomítka (např. 5/6)
údaje o rozsahu
-
v základních citacích
některých druhů dokumentů se pod pojmem “počet stran” rozumí
celkový počet stran publikace,
-
pod pojmem stránky se rozumí
uvádění všech stránek, na nichž se vyskytuje citovaná stať. U
nepřerušovaného textu se uvádí první a poslední stránka se
znaménkem - (spojovník),
-
má-li situace přesně doložit
místo, odkud byla převzata citovaná definice, myšlenky apod., pak
se uvádí pouze konkrétní stránka,
-
ISBN (ISSN) je také součástí
citace. ISBN (“Mezinárodní standardní číslování knih”) je
specifické pro každou kniho? ISSN (“Mezinárodní číslo seriálových
publikací”) je specifické pro každé periodikum.
Dále uvádíme schémata základních
citací nejčastěji citovaných dokumentů - jednosvazkových děl,
časopiseckých článků, výzkumných zpráv a statí ze
sborníků.
Základní citace jednosvazkového
díla obsahuje tyto údaje: příjmení a jméno autora (autorů), název
publikace, sestavovatel (editor, redaktor) v případě, že dílo nemá
autora, pořadí vydání, místo vydání, nakladatel, rok vydání, počet
stran (někdy se neuvádí), ISBN. Např. SYNEIK, M. a kol..: Podniková
ekonomika, 1. vyd. Praha, Aleko 1992. Počet stran 452. ISBN
80-85341-37-9.
Základní citace časopiseckého
článku obsahuje tyto údaje: příjmení a jméno autora (autorů),
název článku, název časopisu, ročník (svazek), rok vydání, číslo
stránky, ISSN.
Základní citace výzkumné
zprávy obsahuje tyto údaje: příjmení a jméno autora (autorů),
název zprávy, označení druhu zprávy v hranaté závorce, není-li
součástí názvu, místo vydání, vydavatel, rok vydání, počet
stran.
Základní citace stati ze
sborníku obsahuje tyto údaje: příjmení a jméno autora (autorů)
stati, název stati, název sborníku za slovem “In:”, ročník (svazek),
jméno redaktora jednorázově vydaného sborníku, místo vydání,
nakladatel, rok vydání, stránky.
Při citování dalších druhů
dokumentů (patentového spisu, normy, firemní literatury, cestovní
zprávy, disertační práce aj.) a při pochybnostech o správnosti
sestavené bibliografické citace odkazujeme na ČSN 01 0197. Která
kromě textu obsahuje schémata a příklady citací prakticky všech
druhů dokumentů.
4. 3. Seznam použité
literatury
Seznam použité literatury
představuje důležitou součást diplomové práce. Je obvykle uváděn na
konci rukopisu před přílohami. Jednotlivé publikace se uvádějí
v abecedním pořádku a lze je pořadově číslovat, čehož lze
využít při odkazech na uvedenou literaturu. Seznam literatury
zahrnuje všechny prameny, statě, knihy a jiné studijní podklady,
z nichž autor čerpal potřebné poznatky. Jednotlivé názvy těchto
studijních podkladů je třeba uvádět v abecedním pořádku a při
velkém rozsahu v určitém členění (knihy, časopisy, výzkumné
práce apod.). Seznam by měl obsahovat skutečně použitou literaturu,
tudíž nikoliv seznam literatury, která se dané problematiky týká.
Diplomant zde dokazuje svoji schopnost nalézt významné a zajímavé
literární prameny a pracovat s nimi.
Seznam použité literatury nese
název Literatura. Tento název odpovídá stylu nadpisu kapitoly,
vlastní seznam literatury bývá psán písmem o jeden bod menší než je
základní text.
Příklad:
Literatura
1. BEGG, D.: Economics. 2nd ed.,
McGraw-Hill Book Company (UK) Limited, Maidenhead – England, 1989.
ISBN 0-07-084168-3. ISBN D-03-031292-7. 2. GUTENBERG, E.:
Grunlage der Betriebwirtschaftslehrer. I. Berlin, Springer
1957. 3. PAPPAS, J. L. – HIRSCHEY, M.: Managerial Economics. 6
th. ed. The Dryden Press, USA, 1990. ISBN 0-031202-7. 4. SYNEK,
M. a kol.: Manažerská ekonomika. 1. vyd., Praha, GRADA 1996. ISBN
80-71169-211-5. 5. SYNEK, M. a kol.: Nauka o podniku. 2. vyd.
Praha, VŠE 1995, ISBN 80-7070-892-0. 6. WÖHE, G.: Úvod do
podnikového hospodářství. 1. vydání českého překladu. Praha, C. H.
Beck 1995. ISBN 80-7179-014-1.
|