Doplňující text k tématu: stát blahobytu
Pramen: http://www.ceft.cz/lakadla_hrozby.htm
Stát blahobytu - mnoho otázek, mnoho
odpovědí. 29. 07. 2004
Nedávno publikovaná zpráva OSN o úrovni kvality života napříč všemi zeměmi světa přisoudila
známku nejvyšší jakosti opětovně skandinávským státům, o kterých se často mluví jako o tzv.
státech blahobytu. Čísla hovoří mj. o tom, že rozhodneme-li se měřit komfort života společnosti
jejím bohatstvím (plynoucím z příjmů jeho členů), zdravotním stavem (vyjádřeným očekávanou
délkou života) a úrovní vzdělanosti, není na tom západní Evropa ani jako celek zdaleka tak bídně,
jak se o ní již dlouhou dobu - např. ve srovnání s ekonomikou USA - proslýchá. Pro naše
zeměpisné šířky a délky má pak zpráva punc zajímavosti tím, že přichází v době, kdy v souvislosti
s vládní krizí a dlouhodobou krizí státních financí eskaluje veřejná diskuse o tom, má-li být model
našeho společensko-politického uspořádání bližší právě tomu skandinávskému, nebo má-li se
naopak více inspirovat filosofií laissez-faire a principy tržní ekonomiky bez přívlastků.
Ponecháme na tomto místě stranou skutečnost, že každá podobně konstruovaná statistika -
renomované OSN nevyjímaje - má svá slabá místa a úskalí a že pouhé přeskupení vah, které výše
uvedeným složkám společenského blahobytu přiřadíme, nás může přivést k výrazně odlišným
výsledkům. Na následujících řádcích se pokusíme o krátký exkurz do fenoménu "welfare state",
zejména o jeho obsah a zhodnocení jeho významu pro současnou dobu a prostor, ve kterém
žijeme.
Ačkoli různá doba přisuzovala termínu "stát blahobytu" mnohdy různý obsah, pojítko, které snad
veřejnost vnímá jako jeho definiční charakteristiku - tedy aktivní zásahy vlády ve prospěch
vytváření sociálně soudržné společnosti - provází většinu jeho vymezení. Za jeho průkopníka je
považován britský arcibiskup William Temple (1881 - 1944), jenž o "welfare state" hovořil
především jako o nástroji, kterým by společnost měla svým členům zajistit určitou minimální
životní úroveň (aniž by však Temple vymezil jakou). Podobně např. A. Briggs (1961) píše v této
souvislosti o potřebě "garantovat jistý důchod bez ohledu na tržní hodnotu jejich práce nebo
majetku" a dále pak o žádoucnosti "cíleně zužovat ve prospěch jednotlivců či rodin prostor pro
naplnění rizika nemocnosti, dožití se vysokého věku a nezaměstnanosti," a konečně zatřetí
"poskytovat z pozice autority jistoty, že všichni občané bez rozdílů společenského statutu a
příslušnosti ke společenské třídě, budou požívat zavedené sociální služby v nejlepší dostupné
kvalitě". Shoda taktéž panuje v přesvědčení, že tzv. státy blahobytu lze spojovat výhradně se
zeměmi s demokratickými institucemi a ekonomikami fungujícími na tržních principech (např.
Ringen, 19971
). Tedy, že existuje úzká vazba mezi angažovaností státu v podobě veřejných
výdajů, které vynakládá na dosahování zmíněné sociální soudržnosti a sociálního smíru, a
výstupem v podobě životní úrovně, která danou zemi řadí do vyspělého ekonomického světa.
Je-li tedy pozitivní teorie státu blahobytu poměrně jednotná v tom, na základě čeho tento termín
vymezit a jak mu správně rozumět, existuje naopak - jak známo z každodenní praxe - nekonečná
neshoda na poli normativním: Jaké konkrétní cíle by měly být součástí doktríny sociálně soudržné
společnosti? Jakými prostředky by tyto cíle měly být naplňovány? Kde leží meze sociálního
inženýrství? Jsou státní zásahy a přerozdělování nejlepší cestou ke zvyšování celospolečenského
blahobytu? Jaký je správný poměr mezi rozsahem soukromého a veřejného sektoru? Jakými
ukazateli sociální blahobyt měřit? Jsou náklady spjaté s budováním státu blahobytu dostatečně
vyváženy přínosy z něj? Má mít spravedlnost prioritu ve vztahu k ekonomické efektivnosti,
případně svobodě rozhodování? Má být stát primárním zabezpečovatelem solidarity a
redistribuce? Jak správně rozumět termínu spravedlnost? Jak volit mezi přímým a nepřímým
zdaněním? Které výdaje lze hodnotit jako produktivní a které jako projídavé? Je "welfare state"
univerzálním modelem? Lze vůbec úspěšně stát blahobytu budovat, nebo se jedná ve vztahu k
sociálnímu inženýrství a politice o naprosto autonomní proces? Je sociálno produktem
ekonomické prosperity, nebo je ekonomická prosperita produktem sociálna? Jakou etickou váhu
přisoudit dlouhodobému zadlužování budoucích generací?
Je zřejmé, že máme-li hledat odpovědi na tyto polemické otázky, musíme se často vydat za
hranice ekonomické vědy. K nutným předpokladům toho, aby něco, co lze nazvat státem
blahobytu, vůbec mohlo fungovat, se budou pravděpodobně nejvíce vyjadřovat sociologové;
sociální smír, společenský konsensus, instituce, demografické podmínky, národní povaha - to jsou
kategorie z výsostných sociologických vod. Středem pozornosti právníků bude patrně otázka,
jakým způsobem výše zmíněné předpoklady co nejvhodněji vtělit do právního systému, aby
model fungoval. Od příspěvků filosofů lze zase očekávat zamyšlení nad etickými aspekty
přerozdělování, jeho metafyzickým pozadím, úvahy o vztahu občana a společnosti, jeho svobod a
práv, a také třeba o celkové konsistenci určité ideologie, která může být pro téma sociálního státu
relevantní. Inspritativnost této problematiky plynoucí z její mezioborové povahy pak posiluje i její
silný politický náboj. Současné debaty o již zmíněné reformě veřejných financí v České republice
(kterým chybí cokoli jen ne vyostřenost a vypjatost), nejsou odrazem ničeho jiného než
vyhraněně odlišných představ hlavních politických reprezentací, v jaké míře a podobách usilovat
o zavádění různých sociálně motivovaných opatření nebo obecněji o roli veřejného sektoru v
ekonomice.
Je vůbec možné postavit se na jednu stranu barikády a konstatovat, kde je "pravda"? Máme se v
přístupu k tvorbě a přerozdělování bohatství nechat inspirovat příkladem statisticky úspěšných
zemí ze Skandinávie, nebo jít cestou liberálních ekonomik? Jsou náklady štědrého státu v podobě
snížené konkurenceschopnosti a efektivnosti ekonomiky (plynoucí z vysokých nákladů na
výrobní faktory a snížené motivace k ekonomickým aktivitám), fiskálních hrozeb (riziko
zvyšování daní, inflace či dopadů státního bankrotů v důsledku předlužení země) a dokonce i
sociálního rozvratu (viz např. Alesina, 2004) dostatečně kompenzovány užitkem, který společnost
pociťuje z péče státu "od kolébky až do hrobu", rozsáhlého objemu veřejně zabezpečovaných
statků a deklarované sociální soudržnosti? Je tedy život v Norsku a Švédsku skutečně kvalitnější
než např. v USA a Kanadě? Je zřejmé, že pokoušet se na tyto otázky odpovědět sebelepší
kvantitativní analýzou, znamená pouštět se na hodně tenký led. Je stejně snadné sestavit tisíc
různých žebříčků kvality života, jako je následně z různých důvodů zpochybnit. Spíše než
konkrétní čísla by si snad veřejnost (česká především) - coby subjekt ekonomický i politický - z
těchto empirických poznatků měla odnést podnět k zamyšlení o svém světonázoru, o svých
životních hodnotách a prioritách a možných důsledcích svého rozhodování. Tyto preference pak
projevit, a žádat jejich plnění mj. i ze strany politických reprezentací. Nemuselo by to nutně a
bezprostředně znamenat vylepšení stavu našich peněženek a bankovních kont. Nesporně
bychom si tím však pomohli najít cestu ze stávající celospolečenské deziluze, pramenící z
nahromadění rozporů mezi očekáváními a realitou a brzdící růst našeho blahobytu
pravděpodobně mnohem více, než jakékoli jednotlivé bolestné ekonomické opatření.
Pozn.:
1
citováno v: Duben, 1994
Literatura:
BRIGGS, A., 2003: Welfare state, in: The Dictionary of the History of Ideas
DUBEN, R., 1994: Stát blahobytu, Praha: VŠE.
ALESINA, A., 2004: Europe and the US: a world of difference
Jan Urbanec