Masarykova univerzita v Brně Ekonomicko­správní fakulta Základy politologie distanční studijní opora Ondřej Císař Brno 2005 Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie v rámci programu SOCRATES -- Grundtvig. Za obsah produktu odpovídá výlučně autor, produkt nereprezentuje názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem produktu. This project was realized with financial support of European Union in terms of program SOCRATES -- Grundtvig. Author is exclusively responsible for content of product, product does not represent opinions of European Union and European Commission is not responsible for any uses of informations, which are content of product Recenzoval: Základy politologie Vydala Masarykova univerzita v Brně Ekonomicko­správní fakulta Vydání první Brno, 2005 c Ondřej Císař, 2005 ISBN Identifikace modulu Znak KVZAPO Název Základy politologie Určení pro studenty kombinovaného bakalářského studia a studenty CŽV Garant doc. JUDr. Ivan Malý, CSc. Autor PhDr. Ing. Ondřej Císař, Ph.D. Cíl Vymezení cíle Cílem studia kurzu Základy politologie je seznámit se s přehledem problémů a otázek, které studuje politologie jako samostatná společenskovědní dis- ciplína. Kurz je koncipován tak, aby poskytl co nejširší přehled a představil základní předpoklady politologie. Jeho absolvování vám umožní porozumět základním mechanismům fungování politického procesu, jeho aktérům i in- stitucionálnímu rámci. Získáte přehled o ideových východiscích rozdílných politických táborů, které formují současnou politiku. Spolu s tím nastudu- jete základní informace o trendech, které dnešní politiku proměňují. Budete uvedeni do základních metod, jak do politického procesu promluvit. Díky tomu byste na konci kurzu měli být schopni orientovat se a věcně argumen- tovat při diskusích týkajících se obecných politických témat. Svým obsa- hem kurz doplňuje kurzy s ekonomickým zaměřením a dává nahlédnout do podstaty politických podmínek existence tržní ekonomiky. Kurz má synteti- zující charakter, jeho základní obsah, který pokrývá také tento učební text, je následující. Nejprve budete uvedeni do studia politiky. Následovat bude tematicky ucelený blok tří kapitol, které pokryjí tři dimenze politiky, o nichž se blíže dozvíte v úvodní kapitole. Jedná se o politické instituce, politické aktéry a jejich interakce a veřejné politiky. V dalších kapitolách budete uve- deni do studia politické filosofie a teorie, politických ideologií, demokracie, mezinárodních vztahů, globalizace a proměny politických režimů. Časový plán Časová náročnost Prezenční část 8 hodin Samostudium 43 hodin Elaborát (POT) 20 hodin Celkový studijní čas 71 hodin Harmonogram Kurs se skládá ze dvou bloků přednášek (každý po čtyřech hodinách), během nichž získáte základní informaci o každém z pojednávaných témat. Během těchto bloků tak budete seznámeni s předmětem, budou vám vysvětleny všechny souvislosti a vazby, získáte dodatečné informace k samostudiu a ke zpracování POTu. Nakonec budou probrány požadavky k absolvování před- mětu. Samotný obsah kursu nastudujete samostatně doma. Součástí samostudia jsou také modelové otázky za každou kapitolou předmětu. Abyste naplnili požadavky kurzu, musíte odevzdat jeden POT. Termín ode- vzdání je na konci semestru. Způsob studia Studijní pomůcky Povinná literatura: Heywood, A.: Politologie. Eurolex Bohemia, Praha 2004 Doporučená literatura: Cabada, L., Kubát, M., eds.: Úvod do studia politické vědy. 2. rozšířené a doplněné vydání. Eurolex Bohemia, Praha 2004 Fiala, P., Schubert, K.: Moderní analýza politiky. Barrister & Prin- cipal, Brno 2000 Říchová, B.: Přehled moderních politologických teorií. Portál, Praha 2000 Swift, A.: Politická filosofie. Portál, Praha 2005 Vybavení Pro samostudium a zpracování zadaných písemných prací je potřebný přístup k PC s připojením na internet, internetový prohlížeč a balík kancelářských aplikací (MS Office). Návod práce se studijními texty Pro úspěšné absolvování tohoto kursu je naprosto nutné, abyste si důkladně prostudovali předloženou studijní oporu a seznámili se s vybranými částmi povinné literatury. Při práci s textem není zcela nutné dodržet zvolené pořadí kapitol. V případě, kdy je v textu nezbytné odkázat k jinému místu, na- leznete vždy upozornění, abyste je mohli bez problému nalézt. Tyto od- kazy upozorňují na vzájemné souvislosti mezi kapitolami. Odkaz bude v této formě: (viz kapitola [následuje číslo kapitoly]) nebo (viz oddíl [následuje číslo oddílu]). Zadání POTu včetně pokynů pro jeho zpracování naleznete na příslušném místě této distanční studijní opory. Na webových stránkách fakulty se dozvíte přesný termín i způsob jeho odevzdání. Výsledky hodno- cení POTu naleznete v informačním systému univerzity. Zpracování POTu a jeho přijetí vyučujícím bude tvořit předpoklad k tomu, abyste byli připuštěni k závěrečnému zkouškovému testu. Obsah Obsah Stručný obsah Kapitola 1 Úvod do studia politiky Představuje základní informace o tom, co rozumíme politologií a co je předmět jejího studia ­ politika. Představuje základní pojmosloví a přístupy ke studiu. Kapitola 2 Politický systém, instituce a režimy Představuje institucionální složku politiky ­ politický systém, resp. stát jako jeho konkrétní vyjád- ření. Vysvětluje funkce jednotlivých větví politické moci (státu) a charakterizuje různé způsoby jejich uspořádání ­ politické režimy. Kapitola 3 Političtí aktéři ­ politické strany, zájmové skupiny a sociální hnutí Uvádí do studia základních politických aktérů ­ politických stran, zájmových skupin a sociálních hnutí. Charakterizuje systémy jejich interakcí. Kapitola 4 Politický proces Charakterizuje proces, jehož výsledkem je formulace veřejných politik. K jeho popisu využívá model politického cyklu. Jádrem kapitoly je uvedení do praktické dovednosti ­ psaní politické analýzy. Kapitola 5 Politická filosofie a teorie Představuje základní východiska a vhledy klasické i moderní politické filosofie. Kapitola 6 Politické ideologie Představuje základní východiska moderních politických ideologií ­ liberalismu, konzervatismu, so- cialismu, anarchismu, feminismu, environmentalismu, fašismu a nacionalismu. Kapitola 7 Demokracie Vysvětluje základní mechanismy fungování demokratického způsobu vlády. Kapitola 8 Mezinárodní vztahy, aktéři mezinárodních vztahů Uvádí do studia mezinárodní dimenze politiky ­ mezinárodních vztahů. Charakterizuje teoretické debaty na tomto poli, rozlišuje mezi různými aktéry mezinárodních vztahů. Podává také základní informaci o studiích evropské integrace. Kapitola 9 Globalizace a globální politika Popisuje současné proměny moderní politiky. Podává přehled fungování a funkcí významných me- zinárodních institucí. Kapitola 10 Teorie přechodů (tranzice) Podává základní přehled přístupů ke studiu proměny politických režimů. Dotýká se také postko- munistické transformace ve východní Evropě. Obsah Úplný obsah 1. Úvod do studia politiky .. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .15 1.1. Co je politologie? 16 1.2. Co je politika? 17 1.3. Typy legitimního panství a jejich vliv na ekonomiku 21 1.4. Dimenze politiky 22 1.5. Přístupy ke studiu politiky 23 1.6. Vazba politologie a ekonomie 24 2. Politický systém, instituce a režimy .. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .27 2.1. Obecná charakteristika politického sytému 28 2.2. Stát 29 2.3. Dělba moci 31 2.4. Politické režimy 35 2.5. Nedemokratické politické režimy 38 3. Političtí aktéři ­ politické strany, zájmové skupiny a sociální hnutí . . . . . . . . . . . . . . . 41 3.1. Politické strany 42 Typy politických stran 43 Funkce politických stran 45 3.2. Systémy politických stran 46 3.3. Typologie stranických systémů 47 Typologie soutěživých systémů podle J. Blondela 48 Typologie soutěživých systémů podle G. Sartoriho 49 3.4. Zájmové skupiny 50 Funkce zájmových skupin 51 Strategie zájmových skupin 51 Výhody a nevýhody politiky zájmových skupin 52 Modely politiky zájmových skupin aneb systémy organizovaných zájmů 53 3.5. Sociální hnutí 55 4. Politický proces . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 4.1. Veřejná politika (policy) a její analýza 60 4.2. Výzkumná centra a analýza politiky 61 Činnost výzkumných center 62 Typy výzkumných center 63 4.3. Stadia procesu tvorby politiky aneb politický cyklus 64 4.4. Jak ovlivnit politický proces? 67 5. Politická filosofie a teorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 5.1. Co je politická filosofie? 76 5.2. Klasická politická filosofie 79 5.3. Moderní politická filosofie 83 5.4. Současná politická filosofie 84 Svoboda 84 Spravedlnost 87 Rovnost 89 Individuum versus společenství 90 6. Politické ideologie .. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .95 6.1. Co jsou politické ideologie? 96 6.2. Liberalismus 98 6.3. Konzervatismus 100 6.4. Socialismus 103 6.5. Anarchismus 107 6.6. Feminismus 109 6.7. Environmentalismus 112 6.8. Fašismus 115 6.9. Nacionalismus 117 7. Demokracie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 7.1. Co je demokracie? 126 7.2. Přímá a zastupitelská demokracie 128 7.3. Radikální demokracie 130 7.4. Modely demokracie 131 7.5. Formy liberální demokracie 137 7.6. Volby 142 7.7. Volební systémy 143 8. Mezinárodní vztahy, aktéři mezinárodních vztahů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147 8.1. Co jsou mezinárodní vztahy? 148 8.2. První debata 148 8.3. Druhá a třetí debata 153 8.4. Čtvrtá debata 157 8.5. Evropská studia 158 9. Globalizace a globální politika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165 9.1. Co je globalizace? 166 9.2. Globalizace a protichůdné pohledy na ni 167 9.3. Periodizace debaty o globalizaci 168 9.4. Globální politické instituce a globální vládnutí 169 9.5. Kritika globalizace a globálních organizací 174 Obsah 10. Teorie přechodů (tranzice) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179 10.1. Změna politických režimů ­ úvod 180 10.2. Ukončení nedemokratických režimů 182 10.3. Procesy nastolování demokracie 184 10.4. Dimenze tranzice 186 Úvod Úvod Politologie je věda, která se zabývá studiem všech politických fenoménů. Samotné vymezení toho, co je politické, je do značné míry předmětem sporů, proto text této studijní opory začíná přehledem vymezení různých pohledů na " politiku". Jádro učebního textu však pracuje s všeobecně sdíleným chápáním politiky, které slučujeme se všemi fenomény týkajícími se státu a jiných politických in- stitucí (např. mezinárodních organizací) a veřejné činnosti at' už na domácí nebo mezinárodní úrovni. První část učebního textu vás uvede do základních dimenzí pojmu politiky, abyste mohli lépe pochopit její každodenní fungování. Nejprve se seznámíte s institucionálními základy politiky, následovat bude přehled nejdůležitějších politických aktérů a popis fází politického procesu. Na konci této části se naučíte základy analýzy politiky. V následujících kapitolách se seznámíte se základními myšlenkami soudobé politické teorie, získáte přehled o nejdůležitějších politických ide- ologiích a pochopíte mechanismy demokracie. Dvě kapitoly jsou věnovány studiu mezinárodních politických fenoménů ­ základům mezinárodních vztahů a dopadům globalizace. V poslední kapi- tole získáte základní informaci o proměnách politických režimů. Co je politologie? Co je politika? Typy legitimního panství a jejich vliv na ekonomiku Dimenze politiky Přístupy ke studiu politiky Vazba politologie a ekonomie Úvod do studia politiky 1 1. Úvod do studia politiky Cíl kapitoly V této kapitole se seznámíte s politologií jako sociálně-vědnou disciplínou a předmětem jejího zkoumání ­ politikou. Jak při vymezení disciplíny, tak také při definování předmětu jejího studia bude kladen důraz na pluralitu přístupů, která diskusi na poli současné politologie charakterizuje. Kapitola vás také uvede do základní pojmosloví. Díky tomu vám umožní lépe pochopit obsah následujících kapitol. Časová zátěž 4 hodiny Způsob studia Text distanční studijní opory pro vás představuje primární studijní ma- teriál. Musíte proto nejprve detailně nastudovat tuto kapitolu a následně se zběžně seznámit s textem povinné literatury, který rozšiřuje základní in- formace distanční studijní opory. Doporučená literatura je určena jen těm z vás, kteří mají hlubší zájem o studium politologie. Povinná literatura Heywood, A.: Politologie. Eurolex Bohemia, Praha 2004, s. 23­43 Doporučená literatura Cabada, L., Kubát, M. a kol.: Úvod do studia politické vědy. 2. rozšířené a doplněné vydání. Eurolex Bohemia, Praha 2004, s. 23­59 1.1 Co je politologie? Politologie (či politická věda) se primárně zabývá studiem politiky a poli- tických problémů (politiku budeme definovat v následujícím oddíle). Polito- logie jako zvláštní společenská věda je poměrně mladou disciplínou (jako všechny společenské vědy) ­ v dnešní podobě se vyvinula během 19. a 20. století. V této době byla založena univerzitní pracoviště speciali- zující se na studium politických fenoménů. Je však třeba upozornit, že tento pohled na vývoj politologie je poněkud jednostranný. Počátky studia poli- tických problémů totiž ve skutečnosti sahají až do řecké antiky ­ za klasické představitele (a v jistém smyslu: zakladatele) politologie musí být považováni dva velikáni západní filosofie ­ Platón a Aristotelés (viz kapitola 5). Politické myšlení se tak rozvíjelo již od předkřest'anských dob v rámci filosofie. Ne- jednalo se tedy o politickou vědu v dnešním slova smyslu, jednalo se však o jasnou tradici, která má i dnes své místo jako podobor politologie (viz tento oddíl ­ níže). Moderní společnost Jak již řečeno, rozvoj politologie probíhal během posledních dvou století. Souvisí tak s rozvojem moderní společnosti, tj. společnosti, která vzni- kala od počátku 19. století jako výsledek obrovských sociálně-ekonomických 16 proměn. Moderní společnost je produktem průmyslové revoluce ve spojení s centralizací moci v rámci národních států. Její podobu proto určují pro- cesy, které rozvoj průmyslové revoluce doprovázejí (rozmach dělby práce, proces urbanizace, rozvoj dopravy a komunikace atd.). (Keller 1995: 175) V politické oblasti je tento vývoj určován především centralizací politické moci ­ tj. budováním moderních států ­ a vstupem širokých vrstev oby- vatelstva do politiky. Z politiky se stává jeden ze specializovaných systémů moderní společnosti (vedle ekonomiky) ­ systém, jehož hlavním cílem je řízení a koordinace konfliktů v rámci velkých celků národních států. Právě v souvislosti s komplexitou řízení moderních národních států a s tím spojených problémů se rozvíjí politická věda ­ v určitém smyslu jako produkt politické objednávky politiků v západních společnostech, především v USA, Velké Británii a Francii. (Cabada, Kubát 2004: 25) První katedra histo- rické a politické vědy byla založena v roce 1857 na Kolumbijské univerzitě v USA. USA zůstávají i dnes baštou politologického výzkumu, i když polito- logie se samozřejmě výrazně rozvíjí i v západoevropských zemích a po pádu komunismu také ve východní Evropě. (V českém prostředí došlo k založení politologie jako samostatné vědní disciplíny až po roce 1989. Před tím ne- bylo kritické zkoumání politiky vůbec možné.) S rostoucí mobilitou infor- mací, myšlenek i vědců a rozšiřováním angličtiny jako univerzálního jazyka společenských věd pak samotné teritoriální vymezení začíná ztrácet jakoukoli vypovídací hodnotu. PolitologiePolitologie se člení na více subdisciplín (Cabada, Kubát 2004: 33­34): 1. Politická teorie, kam spadá politická a morální filosofie, teorie pojmů a dějiny politických idejí (více v kapitole 5). 2. Politické instituce a systémy ­ sem spadá studium ústav, forem vlády, regionálních a lokálních vlád, veřejné správy, ekonomických a sociálních funkcí vlády, komparace politických institucí (více v kapitole 2). 3. Studium politických stran, zájmových skupin a veřejného mí- nění (označuje se někdy jako politická sociologie) ­ patří sem výzkum politických stran, skupin a sdružení, politické participace a volebního chování, veřejného mínění (více v kapitole 3). 4. Mezinárodní vztahy ­ mezinárodní organizace, mezinárodní politika a mezinárodní právo (více v kapitole 8). 1.2 Co je politika? Řekli jsme, že předmětem zkoumání politologie jsou politika a politické pro- blémy. Proto je třeba se podívat právě na význam těchto pojmů. Jejich vymezení není jednoznačné. Charakter " politického" může být definován různým způsobem. To samozřejmě souvisí s tím, že politika (a politické problémy obecně) nejsou nějakou " objektivně existující realitou". Definice politického vyplývá z toho, co jako politické považují samotní po- 17 1. Úvod do studia politiky litičtí aktéři: jejich cílem přitom může být rozšiřování " politického" do dříve nepolitických oblastí. Příklad Například cílem feministického hnutí není nic jiného než definovat jako po- litické (tj. problematické a otevřené konfliktu) to, co bylo chápáno jako přirozeně dané (tj. nepolitické). V případě feministického hnutí jde o politi- zaci vztahu mezi muži a ženami v rámci rodinných vztahů. To je vlastním obsahem feministického sloganu " Osobní je politické!". Z právě uvedeného příkladu jasně plyne, že politika je neoddělitelně spjata s konfliktem a spoluprací ve společnosti. Na jedné straně existence odlišných názorů, různých hodnot, konkurujících si potřeb a proti sobě stojí- cích zájmů zaručuje neshodu o pravidlech, jimiž se lidé řídí. Na druhé straně však lidé jasně vidí, že mají-li vůbec být schopni do konfliktu vstoupit a problematická pravidla ovlivňovat, musejí spolupracovat s jinými lidmi. Jak říká významná politická myslitelka 20. století H. Arendtová: musejí jednat ve shodě, jen tehdy budou mít dostatečnou moc do politiky vstoupit (od- tud plyne význam politického sdružování ­ viz kapitola 3). Proto říkáme, že jádrem politiky je řešení sporů, které nutně povstávají ve světě, v němž různí lidé sledují různé cíle a v němž existují jen omezené zdroje. My se podíváme na několik vymezení pojmu politika (výklad sleduje Heywood 2004: 24­32): 1. politika jako vláda státu 2. politika jako věci veřejné 3. politika jako hledání kompromisu a konsensu 4. politika jako boj o moc a rozdělování zdrojů Politika jako vláda státu Vláda státu Vymezení politiky jako vlády státu je odvozeno z jeho klasického užívání ve starověkém Řecku. Samo slovo politika je odvozeno ze slova polis, které znamená městský stát. Politika pak byla činností, která se týkala městského státu. V současných podmínkách můžeme říci, že podle tohoto vymezení je politika činností, která se týká státu. Podle tohoto vymezení se po- litika týká institucí státu a mechanismu vládnutí ­ přijímání poli- tických rozhodnutí v jejich rámci. Toto je poměrně úzké vymezení politiky, které se zaměřuje jen na úzce vymezený stát. Většina společnosti a jejích členů zůstává " vně politiky" ­ například školy, firmy, skupiny občanů stojí mimo politiku. Stejně tak mezinárodní faktory jako nadnárodní korporace či globální vzmach komunikačních technologií stojí vně. Toto vymezení je pozůstatkem doby, kdy byl národní stát chápán jako středobod politické činnosti. Dnes však řadu úkolů spojených s výkonem vlády neplní jen stát, ale také např. soukromý sektor (na domácí úrovni) nebo na mezinárodní úrovni mezinárodní organizace (viz oddíl 9.4). V této souvislosti došlo k po- sunu od úzkého chápání politiky jako vlády (angl. government) k širšímu vymezení jako správy věcí veřejných (angl. governance). 18 Úkol Vazba mezi politikou a státními záležitostmi pomáhá vysvětlit, proč se na politiku často hledí jako na špinavost. Podle obecného přesvědčení se snaží politici ovládnout státní aparát, aby se byli schopni lépe obohatit. Činnost politiků je tak viděna jako způsob sebeobohacení, který je balen do frází o veřejném zájmu. Anarchisté (viz oddíl 6.5) proto usilují o zrušení státu a nahrazení třídy profesionálních politiků občanskou samosprávou. Pokuste se však odpovědět na následující otázku: byla by podle vás uskutečnitelná společnost bez politiků a politického systému, který produkuje autoritativní rozhodnutí a vytváří tak právní rámec pro existenci společnosti? Vaše názory budou diskutovány během prvního přednáškového bloku. Politika jako věci veřejné Věci veřejné Druhé vymezení ­ politika jako věci veřejné ­ je poměrně širší. Toto vymezení není navázáno na úzce chápaný stát, ale kryje se s rozlišením mezi veřejnou a soukromou sférou. Toto vymezení má svůj zdroj u Aristo- tela (viz kapitola 5). Sféru politiky podle tohoto náhledu netvoří jen stát, ale také interakce nestátních aktérů (politických stran, občanských sdružení, zájmových skupin) jednajících v rámci tzv. občanské společnosti. Občan- Občanská společnostská společnost je oblast, která bývá nejčastěji chápána jako sféra rozprostí- rající se mezi rodinou a státem, která je vyplněna celou řadou občan- ských sdružení v nejširším slova smyslu. Součástí občanské společnosti jsou tak politické strany (které zajišt'ují komunikaci mezi občanskou společností a státem neboli společností politickou) jako i zájmové skupiny nebo sdružení včelařů. Oblast rodiny spadá do sféry soukromé, občanská společnost a stát pak do oblasti veřejné. Stát je však ­ na rozdíl od občanské společnosti ­ nadán mocí vydávat obecně závazná rozhodnutí platná pro všechny. Občan- ská společnost je založena na dobrovolnosti. Zatímco občanem nějakého státu se rodíme (musíme jím být), členy spolku včelařů nebo politické strany se stáváme dobrovolně na základě svobodné volby. Příklad Občanská společnost bývá někdy chápána úžeji ­ jako sféra tvořená vztahy tzv. nevládních organizací. Někdy bývají označovány jako organizace neziskové. Podrobné výsledky o těchto organizacích v České republice při- nesl výzkum agentury STEM v roce 2004. Podle jeho výsledků participují čeští občané především ve sportovních organizacích. Podle tohoto výzkumu se ke členství v nějaké neziskové organizaci přihlásilo 47 procent respondentů. Z nich 23 procent participovalo ve sportovních organizacích, 20 procent v odborových organizacích, následovaly náboženské a duchovní organizace (8 procent), sbor dobrovolných hasičů (7 procent), organizace zahrádkářů a pěstitelů (6 procent), organizace rybářů (5 procent) a 31 pro- cent připadlo ostatním typům organizací. Již ze samotného výčtu oblastí činnosti nevládních organizací v našem pří- kladu je patrné, že existuje celá škála jejich rozdílných typů. Například mezi sportovními spolky na straně jedné a politicky orientovanými ekolo- gickými organizacemi na straně druhé existují podstatné rozdíly. Zatímco 19 1. Úvod do studia politiky první poskytují určitý typ služeb svým členům, druhé se zaměřují na proměnu státních politik a mobilizaci veřejné podpory at' již ve formě podpisových akcí či demonstrací. Základní rozdělení nevládních organizací proto vyme- zuje organizace servisní a advokační. Servisní organizace se zaměřují na poskytování různých služeb, advokační nevládní organizace usilují o ob- hajobu práv a zájmů různých společenských skupin, snaží se pojmenovávat společenské problémy, vyjadřovat své názory a kontrolovat rozhodování státní správy (viz Frič 2001). I když politika jako věci veřejné je širší vymezení politiky, i toto bylo kriti- zováno jako příliš úzké. Jak jsme již řekli, především feministky upozornili na to, že chápáním domácnosti jako nepolitické oblasti dochází k de- politizaci této sféry a tím je také znemožněna změna ve vztazích, které jsou v rámci rodiny navazovány. Feminismus se naopak snaží oblast politického rozšířit za hranice úzce chápané veřejné sféry do rodiny. Politika jako hledání kompromisu a konsensu Kompromis Tato definice se nezaměřuje na vymezení politické oblasti (jako sféry státu či občanské společnosti), ale na způsob politického jednání. Na politiku se hledí jako na jeden ze způsobů řešení sporů a to způsob smírčí. Opakem takového řešení je řešení vojenské. Politika je slad'ováním protikladných zájmů a hledáním kompromisů. Takové pojetí politiky se opírá o víru v účinnost debaty a přesvědčování, v možnost nalézání vzájemně akceptova- telných kompromisů mezi jednotlivými politickými zájmy. Kritikové naopak upozorňují na to, že ne vždy je možné najít všemi akceptovatelný kompromis a v některých případech je vůbec představa politiky jako hledání kompromisu nepředstavitelná. Příklad Politika musí řešit i takové konflikty (nebo jejich zárodky), které nelze řešit smírčí cestou. Důvodem bývá neochota zúčastněných stran zasednout k jed- nacímu stolu. V tomto případě je primárním politickým cílem vytvořit takové podmínky, které by vzájemné jednání umožnily. To je například podstatou problému mezi Izraelem a Palestinci. Politika jako boj o moc Moc Podle tohoto vymezení je politika všudypřítomná ­ nachází se v celé společ- nosti. O moc se bojuje ve všech společenských sférách ­ v rodinách, v malých skupinách přátel, na pracovištích a stejně tak ve státě a mezi jednotlivými státy. Politika je tak ztotožňována s bojem o moc. Ten, kdo ji má, může lépe uspokojovat své vlastní potřeby. Tento pohled vyznávají radikálové a kri- tici moderní společnosti, kteří odhalují mocenské vztahy ve zdánlivě nepo- litických sférách života společnosti (např. marxisté, feministky ­ viz oddíly 6.4 a 6.6). Realismus Podobnou perspektivu však sdílejí i tzv. realisté, i když ti ji neodvozují z uspořádání společnosti, ale ze samotné lidské přirozenosti. Zároveň s tím netvrdí, že boj o moc probíhá ve všech sférách společnosti, ale zaměřují se 20 primárně na vztahy mezi státy, které podle nich definuje mocenský boj (viz kapitola 8). Tento pohled mezi jinými do politického myšlení vnesl ranně novověký filosof Thomas Hobbes (1588­1679). Podle realistického pojetí je tedy politika bojem o moc. Do současné poli- tické vědy tuto perspektivu přinesl německý sociolog a národohospodář Max Weber (1864­1920). Ten politikou rozumí snahu o podíl na moci nebo o vliv na rozdělení moci, bud' mezi státy nebo mezi skupinami lidí uvnitř státu. Podle Webera tak ten, kdo dělá politiku, usiluje o moc. Mocí se rozumí schopnost dosáhnout nějakého žádoucího výsledku ­ v politickém smyslu se však obvykle chápe jako schopnost ovlivnit chování jiných lidí a docílit, aby se chovali určitým způsobem. Weber tento vztah nazývá panstvím: " Panstvím (Herrschaft) rozumíme předpoklad, že příslušné osoby uposlech- nou rozkazu jistého obsahu." (Weber 1997: 47) 1.3 Typy legitimního panství a jejich vliv na ekonomiku AutoritaWeber s pomocí tohoto pojmu vymezuje pojem státu. Stát je podle Webera určitým typem panství, které označuje jako autoritu. Zde jsme se dostali ke dvěma stěžejním pojmům politické vědy ­ pojmu moc a autorita. Moc jsme již vymezili, autoritou se pak zjednodušeně rozumí " legitimní moc", tj. takové uspořádání, které ti, kdo jsou mu podřízeni, chápou jako oprávněné a ospravedlněné. Podle Webera má každá moc nutnost ospravedlnit se a Weber rozlišuje tři typy legitimního panství, tj. tři způsoby, jimiž se moc může ospravedlnit v očích ovládaných. Typy panství Prvním typem je tzv. tradiční panství. Označujeme jej tak proto, že je ospravedlněno odkazem k nějaké tradici (zachovávání zvyku). Jinými slovy řečeno, je podmíněno vírou v posvátnost norem existujících odjakživa. Vy- tvořit s ohledem na tradiční normy nové právo je v zásadě nemožné, avšak mimo sféru tradice panuje pánova libovůle. V tomto modelu tak existují dvě sféry. Jedna je svázaná tradicí a druhá založená na libovůli. Takové uspořádání má významné důsledky pro hospodářství (ekonomiku), ne- bot' tam, kde neexistuje pevná tradice, si pán počíná podle neformálních a na jeho úsudku závislých hledisek, a proto nelze rozumně předvídat, jak bude tato oblast upravena. Toto uspořádání proto není schopno vytvořit přehledné a předvídatelné prostředí pro racionální ekonomickou činnost založenou na kalkulaci nákladů a výnosů. Druhým typem je tzv. charismatické panství, které je naopak osprave- dlněno vírou ve zvláštní osobní vlastnosti jednotlivce (charisma pro- roka, knížete, politického vůdce). Je tak podmíněno citovou odevzdaností konkrétní osobě a jejímu nadpřirozenému nadání (charismatu). Takové pan- ství trvá tak dlouho, dokud trvají (setkávají se s uznáním) nadpřirozené kvality vůdce. Toto panství má obecně tendenci zevšednět. Bud' se tradici- onalizuje nebo přechází do legálního panství. Tím se dostáváme ke třetímu typu. 21 1. Úvod do studia politiky Legální panství je ospravedlněno prostřednictvím víry v platnost právní- ho ustanovení, která je odůvodněna racionálně vytvořenými pravidly. Tento typ panství je charakteristický pro moderní stát s jeho byrokratic- kou správou. Pro moderní stát platí, že jakékoli právo může být vytvořeno a změněno ustanovením, které je formálně správně zvoleno. V tomto případě se neposlouchá osoba, ale stanovené pravidlo. Sám poroučející poslouchá pravidlo, které stanovuje jeho kompetence. Tento typ panství vytváří vhodné prostředí pro rozvoj podnikání. Existují jasně čitelná pra- vidla, na něž se podnikatelé mohou spolehnout. 1.4 Dimenze politiky Politika Zatím jsme se zabývali problémem vymezení obecného pojmu politika. Nyní se pokusíme tento pojem rozložit do tří zvláštních dimenzí, které se při její analýze velmi často využívají. Tyto tři dimenze označují tři anglická slova ­ polity, politics a policy (viz Cabada, Kubát 2004: 53­55, Fiala, Schu- bert 2000). Všechny tři se do češtiny překládají jako politika, označují však její odlišné aspekty. Tím se dále přiblížíme pochopení toho, co myslíme, když říkáme, že politologie se zaměřuje na studium politiky. Polity Tímto výrazem rozumíme normativní, strukturální a ústavní aspekty poli- tiky. Jedná se vlastně o institucionální prostředí, v jehož rámci dochází k politickým interakcím. Polity je dána pravidly hry, které vymezují hřiště, na němž se hraje. Tímto termínem tak označujeme podmínky, za nichž se politické interakce odehrávají. V našich podmínkách tato dimenze politiky konkrétně znamená ústavní pořádek, právní rámec a jimi vymezené institucionální uspořádání, které existuje v konkrétním státě (více v ka- pitole 2). Politics Tímto termínem popisujeme interaktivní, procesuální dimenzi politiky. Po- litics popisuje dynamický prvek vytváření politiky. Termín tak popisuje střet, konflikt, interakce, proces. Politics označuje konfliktní proces utvá- ření politiky, při kterém musí být brán zřetel na různé zájmy. Při jejím studiu se tak zaměřujeme na politické aktéry ­ politické strany, zájmové skupiny, sociální hnutí a jejich vzájemné interakce (více v kapitole 3). Policy Tato dimenze popisuje obsahovou dimenzi pojmu politika. Lze ji popsat nejen jako obsah politiky, ale jako její výsledek, materiál, cíl, účel. V tomto smyslu mluvíme o regionální, energetické či populační politice. Z politických záměrů a programů se zde stávají konkrétní opatření jako zákony, nařízení, programy (více v kapitole 4). 22 1.5 Přístupy ke studiu politiky V této chvíli by mělo být víceméně jasné, co pojem politika označuje. Jakým způsobem lze ke studiu tohoto fenoménu přistoupit? Stejně jako v případě samotného vymezení pojmu politiky, i v tomto případě existuje pluralita. Viděli jsme, že politiku lze chápat různými způsoby. Politiku však také lze Přístupy ke studiustudovat různými způsoby. Nejpoužívanější vymezení teoretických přístupů (v německé jazykové oblasti) je následující (Cabada, Kubát 2004: 26­34): 1. ontologicko-normativní přístup 2. dialekticko-historický přístup 3. empiricko-analytický přístup Ontologicko-normativní přístup Tento přístup ke studiu politiky je nejstarší se svými kořeny v antickém Řecku. Jeho cílem je nalezení jakýchsi pevných objektivně existujících principů, na nichž by mohl být postaven spravedlivý společenský řád. Tento přístup je zřetelně součástí politické filosofie, jejíž zakladatelé ­ Platón a Aris- totelés ­ jsou považováni za klasické představitele tohoto přístupu (viz kapi- tola 5). Platónovo filosofování o politickém zřízení bylo přímo ovlivněno jeho zklamáním z demokratické politiky a snahou postavit uspořádání obce na nějaký pevný základ. Tomuto přístupu tedy jde o nalezení objektivně existujících měřítek pro po- souzení uspořádání politické obce a postavení člověka v ní. Základem poli- tického pořádku by měla být odhalená pravda a nikoli jen zdání či mani- pulace s davem. Cílem takto chápané vědy o politice je hledání ideálního uspořádání politického společenství, hledání posledních principů, které by měly sloužit jako formy, podle nichž by měla být politická realita formována. Ve své klasické podobě tak tento přístup míří na poznání Ideje dobra, podle níž by měla být politická obec uspořádána (viz oddíl 5.2). Jedná se tedy o přístup normativní ­ nejde mu o analýzu toho, " co je", ale o formulaci toho " jak by věci měly být". Jedná se o přístup ontologický ­ tím se říká to, že mu jde o uchopení vlastní podstaty toho, co je, neboli o nale- zení posledních principů, jimiž se řídí chod světa. Tento přístup hodlá nahlížet jen za " zdání" empirické skutečnosti a uchopit " podstatu bytí", nalézt pravdu samu a podle ní formovat společensko-politickou realitu. Tento přístup však není jen věcí dávné historie ­ v turbulentním 20. století za- znamenal určitou obnovu. Někteří autoři reagovali na destruktivnost a hrůzu, kterou přinesl nacionální socialismus, fašismus a stalinismus tím, že obvinili moderní společnost z relativizace všech hodnot a pošlapávání všech prin- cipů, které přesahují člověka samého. Sekularizace (zesvětšt'ování), která moderní společnost od počátku charakterizovala, zbavila společenský řád mi- mosvětského dohledu, božské a ve svém důsledku také politické autority. Vše se zrelativizovalo, vše bylo najednou představitelné ­ i holocaust. Lékem se měl stát obrat k nadčasovým (náboženským) principům, hledání objektivně existujících pravd, které by společnosti 20. století mohly poskyt- 23 1. Úvod do studia politiky nout návod, jak dobře žít (autoři: E. Voegelin, L. Strauss). V souladu s tímto vymezením se tento přístup orientuje především na politickou filo- sofii a dějiny politických idejí. Dialekticko-historický přístup Uplatnil se od poloviny 60. let 20. století a rozvinul se především v německé politické vědě. Navazuje především na Marxovu teorii společnosti (která byla zase ovlivněna Hegelem). Z Marxe převzal přesvědčení o tom, že dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů a že dynamiku dějinného vývoje zajišt'ují proměny výrobní (ekonomické) základny společnosti (viz oddíl 6.4). Jedná se tedy o neomarxistický přístup ke studiu politických fenoménů, který byl v německém prostředí nejvýrazněji rozvinut v rámci kritické teorie tzv. Frankfurtské školy (autoři: Horkheimer, Adorno, Habermas, Marcuse). V rámci tohoto přístupu má politická věda sloužit nejen analýze současného stavu společnosti, ale především ke kritice tohoto stavu. Moderní společnost, jejímiž zakládajícími ideály byly osvícenské hod- noty racionálního poznání a osvobození člověka ode všech pout, se zvrhla ve svůj protiklad. Rozvoj kapitalismu a s ním spojené konzumní kultury si jednotlivce podřídil a zbavil jej možnosti autonomně ovlivňovat svůj osud. Úkolem společenské vědy v tomto pojetí je pak odkrývat podoby této nadvlády kapitalistického systému a otevírat příležitosti pro usku- tečnění moderních ideálů svobody a všestranného rozvoje indivi- dua. Empiricko-analytický přístup Tento přístup odsouvá stranou všechny normativní úvahy o společenské rea- litě. Omezuje se na analýzu empiricky pozorovatelných fenoménů. Nehledají se žádné principy, ani se nesnaží současný stav světa kritizovat, ale jen ana- lyzovat a poznávat nezaujatými nástroji. V této souvislosti se hovoří o hodnotové neutralitě vědeckého bádání. Tím se myslí to, že poznávání skutečnosti by nemělo být předem determinováno našimi představami o ní, ale mělo by probíhat maximálně bezpředpokladově. Každý vědec by tak měl kriticky reflektovat svá vlastní východiska (reflektovat svou po- zici). Měl by proto vždy zajistit maximální transparentnost svého výzkumu ­ uvádět zdroje a prameny, s nimiž pracuje, a nakonec umožnit, aby byly závěry jeho výzkumu ověřitelné. Jen tak mohou být vystaveny kritickému posouzení jeho kolegů či odborné veřejnosti. V rámci tohoto přístupu můžeme postupovat dvěma způsoby ­ bud' nám jde o idiografické nebo nomotetické poznání. Idiografické poznání je zaměřeno historicky. V tomto případě nám jde o co nejobsáhlejší popis a nejvěrnější za- chycení určitého konkrétního fenoménu . Toto hledisko je známo pod pojmem hermeneutika (používá např. historie). Nomotetické poznání se naopak snaží vyabstrahovat (objevit) v sociální realitě určité pravidelnosti (např. sociologie, ekonomie, politologie). Z jednotlivých pozorování se mají získat zobecňující výpovědi o jistých zákonitostech. Jde tedy o výpovědi, které mají obecnější platnost. 24 1.6 Vazba politologie a ekonomie Politologie a ekonomie Vzájemný vztah, který v moderní společnosti váže ekonomiku a politiku, vedl ke konstituci tzv. politické ekonomie. Toto označení se může vzta- hovat na rozličné fenomény, my zde máme na mysli studium vzájemných vtahů mezi systémy politiky a ekonomiky. Politické instituce na jedné straně zajišt'ují základní rámec, v němž mohou probíhat ekonomické interakce. Bez jasně stanoveného politického institucionálního a normativního rámce by ekonomická aktivita nebyla schopna probíhat. V moderní společnosti stát poskytuje podmínky pro podnikání především tím, že zajišt'uje (1) výkon vlastnických práv ­ podnikatelé si mohou být jisti tím, že legálně nabyté vlastnictví jim nemůže být legálně zabaveno a ­ (2) vynucování uzavřených smluv. V tomto smyslu zajišt'uje stát nutný institucionální rámec pro ekonomickou interakci. Fungující trh je pak naopak schopen generovat bohatství, jehož jedna část je přerozdělována státem a využívána pro poskytování takových statků ­ tzv. veřejných statků, které trh není schopen zajistit, nebo které nemůže zajistit efektivně. Příklad Příkladem takového veřejného statku je vnitřní bezpečnost nebo obrana. Veřejný statek se vyznačuje především tím, že z jeho spotřeby nemůže být nikdo vyloučen a tím, že je ve spotřebě nedělitelný. Jeho poskytování se proto musí hradit z daní. V posledních dvaceti letech se znovu začalo mluvit o tzv. mezinárodní po- litické ekonomii. To souvisí především s rostoucí globalizací ekonomické aktivity (viz kapitoly 8 a 9). Shrnutí kapitoly 1. Politologie je mladá vědní disciplína, která se zabývá studiem poli- tických fenoménů, resp. politiky. 2. Politiku lze vymezit nejméně čtyřmi způsoby ­ politika jako vláda státu, politika jako věci veřejné, politika jako hledání kompromisu a konsensu a nakonec politika jako boj o moc a rozdělování zdrojů. 3. Stát politologie chápe jako typ legitimního panství, tj. jako oprávněný výkon moci. Max Weber rozlišuje tři typy legitimního panství, tj. tři způsoby, jak může být politická moc ospravedlněna. Jedná se o panství tradiční, charismatické a legální. Moderní stát spadá do třetí skupiny. 4. Při studiu politiky rozlišujeme tři její dimenze ­ institucionální (polity), procesuální či interaktivní (politics) a obsahovou (policy). 5. Přístupy ke studiu politiky rozdělujeme do tří skupin. Jedná se o ontolo- gicko-normativní, dialekticko-historický a empiricko-analytický přístup. 6. Mezi studiem politiky a ekonomiky existuje úzký vztah, který dokládá existence disciplíny politické ekonomie. 25 1. Úvod do studia politiky Otázky 1. Kdy vznikla politologie? 2. Lze politiku chápat jako činnost směřující ke kompromisu a hledání kompromisu? 3. Určete alespoň dva představitele realistického pohledu na politiku. 4. Charakterizujte legální panství podle Webera. 5. Jakou dimenzi politiky popisuje anglické slovo policy? 6. Charakterizujte empiricko-analytický přístup ke studiu politiky. 7. Jaké funkce plní stát ve vztahu k ekonomické interakci? Literatura použitá při zpracování textu kapitoly Cabada, Ladislav, Kubát, Michal a kol.: Úvod do studia po- litické vědy. 2. rozšířené a doplněné vydání. Eurolex Bohemia, Praha 2004 Fiala, P., Schubert, K.: Moderní analýza politiky. Barrister & Prin- cipal, Brno 2000 Frič, P.: " Společensko politický kontext aktuálního vývoje nezisko- vého sektoru v ČR." In: Neziskový sektor v České republice. Výsledky mezinárodního srovnávacího projektu Johns Hopkins University, eds. Pavol Frič a Rochdi Goulli. Eurolex Bohemia, Praha 2001, 73­125 Heywood, A.: Politologie. Eurolex Bohemia, Praha 2004 Keller, J.: Úvod do sociologie. Slon, Praha 1992 Weber, M.: Autorita, etika a společnost. Mladá fronta, Praha 1997 26 Obecná charakteristika politického sytému Stát Dělba moci Politické režimy Nedemokratické politické režimy Politický systém, instituce a režimy 2 2. Politický systém, instituce a režimy Cíl kapitoly V této kapitole se seznámíte s institucionálními základy politiky. Text kapi- toly se proto odráží od charakteristiky politického systému a státních insti- tucí, které poskytují politické činnosti její institucionální prostředí. Dále defi- nuje jednotlivé větve politické moci a jejich funkce. Jejich konkrétní uspořá- dání pak popisuje ve formě politických režimů. Znalost institucionální di- menze politiky pro vás představuje první krok k pochopení politického pro- cesu a jeho aktérů, ke kterým se dostanete v následujících kapitolách. Časová zátěž 4 hodiny Způsob studia Text distanční studijní opory pro vás představuje primární studijní ma- teriál. Musíte proto nejprve detailně nastudovat tuto kapitolu a následně se zběžně seznámit s textem povinné literatury, který rozšiřuje základní in- formace distanční studijní opory. Doporučená literatura je určena jen těm z vás, kteří mají hlubší zájem o studium politologie. Povinná literatura Heywood, A.: Politologie. Eurolex Bohemia, Praha 2004, s. 329­373 Doporučená literatura Cabada, L., Kubát, M. a kol.: Úvod do studia politické vědy. 2. rozšířené a doplněné vydání. Eurolex Bohemia, Praha 2004, s. 178­215 Říchová, B.: Přehled moderních politologických teorií. Portál, Praha 2000, s. 45­60 2.1 Obecná charakteristika politického sytému Pojem politického systému přinesl do politologie v 50. a 60. letech 20. století tzv. systémový přístup (autor: D. Easton). Systém v této per- spektivě představuje množinu na sebe vzájemně působících prvků, které lze vymezit vzhledem ke svému okolí. Vazby mezi prvky systému jsou proto mno- hem silnější než vztahy těchto prvků k vnějšímu prostředí (ty mohou někdy úplně chybět). Politickým systémem pak chápeme ten společenský pod-Politický systém systém (např. vedle ekonomiky), který se zaměřuje na rozdělování hodnot ve společnosti. Společnost se tedy v tomto pohledu skládá z různých subsystémů (vedle politického existuje kulturní, ekonomický, náboženský atd.). Politický systém proto charakterizují interaktivní vztahy se společenským okolím. Z něj přicházejí tzv. vstupy, které politický systém zpracovává. Naopak politický systém do svého okolí vysílá tzv. výstupy (výsledky své činnosti) ­ viz schéma: 28 Okolí politického syst. - Politický systém - Okolí politického syst. vstupy výstupy VstupyZákladními vstupy politického systému jsou: ­ požadavky, tj. vše, co společnost po politickém systému požaduje, ­ podpora, tj. obecná akceptace politických představitelů společností. Požadavky mohou znamenat téměř vše od tlaku na vyšší platy a větší počet pracovních míst přes štědřejší sociální systém až k větší ochraně práv menšin a jednotlivců. Podporu zase tvoří vše, čím veřejnost do politického systému přispívá ve formě daní, připravenosti k zachovávání obecně platných pravidel chování a ochotou účastnit se politického života (Heywood 2004: 39­40). VýstupyVýstupy pak rozumíme výsledky politického procesu neboli vytváření pravidel hry. Konkrétně se tedy jedná o tvorbu právních norem a jejich implementaci. Zjednodušeně lze proto říci, že politický systém zpracovává společenské vstupy a produkuje obecně závazná rozhodnutí, která upra- vují život společnosti (Cabada, Kubát 2004: 178­185). Politický systém lze charakterizovat jako souhrn institucí a vztahů, které se přímo týkají systému vládnutí. Mnozí jej tak spojují s ústavními institucemi, tj. orgány exekutivy, legislativy a státní správy. Důležitým předmětem studia se v rámci systémového přístupu stal způsob formulace (artikulace) požadavků do politického systému. Požadavky (zájmy), které jsou zpracovávány politickým systémem, formulují různé typy zájmových skupin (k těm se více dostaneme v rámci následující kapitoly). Tyto požadavky však, před tím než se do politického systému dostanou, procházejí procesem agregace (seskupování), čímž se zmenšuje jejich počet a zpřehledňuje jejich struktura. Nejdůležitějšími aktéry v tomto procesu jsou bezesporu politické strany (viz oddíl 3.1). 2.2 Stát Řekli jsme, že politický systém je tvořen především ústavními institucemi. Jinými slovy řečeno, v podmínkách moderní společnosti tvoří politický sys- tém instituce státu a jejich vzájemné vztahy. Stát chápeme jako sou- Stát hrn rozmanitých institucí, skrze které se vládne. Proto ztotožňujeme počátky státu s nástupem systému centralizovaného vládnutí, k němuž v Ev- ropě došlo během 16. století. Formálně pak byla moderní koncepce státnosti vyjádřena v mírové smlouvě z roku 1648, kterou byla ukončena třicetiletá válka (tzv. vestfálský mír). Právě tuto smlouvu považujeme za symbolický počátek existence moderního suverénního státu. Můžeme identifikovat pět jeho základních rysů (převzato z Heywood 2004: 107­108): 1. Stát je suverénní (svrchovaný). To znamená, že vykonává absolutní a neomezenou moc nad všemi jednotlivci a skupinami ve společnosti. Nad státem neexistuje žádná nadřazená autorita. 2. Státní instituce jsou veřejné ­ na rozdíl od soukromých institucí širší společnosti. Veřejné orgány odpovídají za přijímání a prosazování ko- 29 2. Politický systém, instituce a režimy lektivních rozhodnutí, zatímco soukromé instituce (rodiny, firmy, atd.) uspokojují soukromé zájmy jednotlivců. 3. Stát je legitimní mocí. To znamená, že jeho rozhodnutí se obvykle přijímají jako závazná pro všechny členy společnosti, jelikož se tvrdí, že jsou přijímána ve veřejném zájmu (zájmu všech členů společ- nosti). 4. Stát je nástrojem vlády. Autorita státu je podporována donucová- ním, protože stát musí být schopen zajistit dodržování svých zákonů a trestání těch, kdo je porušují. Monopol legitimního užívání násilí (donucení) je proto vlastním projevem státní suverenity. 5. Stát je charakterizován určitým územím. Všichni, kdo na tomto území žijí, podléhají státní autoritě. Funkce státu Na funkce, které by ve společnosti měl stát plnit, existují různé názory (následující výklad převzat z Heywood 2004: 116­119), které kopírují pre- ference různých ideologických pozic (viz kapitola 6). Podle klasických li- berálů je ideálem tzv. minimální stát. Minimální stát zasahuje do života společnosti jen tam, kde je to nezbytně nutné a ponechává tak maximální možný prostor pro nezávislou individuální aktivitu. Stát si v tomto pojetí má počínat jako jakýsi " noční hlídač", jehož služby jsou využívány jen tehdy, když je ohrožena společenská existence. Takovému státu zůstávají vlastně jen tři funkce. Za prvé, stát je zde proto, aby udržoval vnitřní pořádek, resp. vnitřní bezpečnost. Za druhé, zajišt'uje vynutitelnost smluv nebo dob- rovolně uzavřených dohod mezi soukromými subjekty. Za třetí, po- skytuje obranu před útokem zvenčí. Institucionální aparát minimálního státu se tak omezuje na policii, soudy a armádu. Této argumentace se v posledních desetiletích 20. století chopila tzv. Nová pravice, která se snažila zmenšit míru, do níž stát zasahoval do života vyspělých společností ­ především do ekonomiky (viz oddíl 6.3). Tento pohled vyplýval bud' z přesvědčení o absolutní platnosti individuálních vlastnických práv (R. Nozick) nebo ze skepse ke schopnosti státu efektivně do ekono- miky zasahovat (F. A. Hayek) (viz oddíl 5.4.2). Z pohledu Nové pravice by se ekonomická role státu měla omezovat na udržování stabilních prostředků směny neboli " zdravých peněz" (nízká nebo nulová inflace) a na podporu konkurence. Opačný náhled na roli státu v něm vidí " strůjce" ekonomického rozvoje. Stát jako nástroj rozvoje (developmental state) je stát, který zasahuje do ekonomického života s konkrétním cílem napomoci růstu průmyslu a ekonomickému rozvoji. Přitom však nejde o nastolení nějakého socialis- tického systému centrálního plánování, ale o snahu nastolit partnerství mezi státem a hlavními ekonomickými zájmy, často podloženou konzervativní nebo nacionalistickou ideologií. Příklad Klasickým příkladem je Japonsko. V období Meidži v letech 1868­1912 navá- zal japonský stát těsné vztahy se zaibatsu, velkými rodinnými průmyslovými impérii, která až do 2. světové války ovládala japonskou ekonomiku. Po roce 30 1945 převzalo rozvojovou roli státu Ministerstvo zahraničního obchodu a průmyslu, které spolu s Japonskou bankou pomáhalo formulovat investiční záměry soukromých subjektů a orientovat japonskou ekonomiku na meziná- rodní konkurenceschopnost. Ještě jiný pohled na roli státu prezentuje sociální demokracie (viz oddíl 6.4). Zatímco státy, které hodlají podnítit ekonomický rozvoj, intervenují s cílem podnítit ekonomický pokrok, sociálně demokratické státy inter- venují s cílem uskutečnit představu o sociální spravedlnosti. V zemích typu Rakouska a Švédska se státní zásahy uskutečňovaly ve jménu priorit jak rozvojových, tak sociálně demokratických. Klíčem k pochopení tomuto modelu státu je to, že v něm dochází k přehodnocení státu. Zatímco v kla- sicky liberální perspektivě je stát trpěn jako " nutné zlo", podle sociálních demokratů je nástrojem rozšiřování (účinné ­ viz oddíl 5.4.1) svobody a na- stolování spravedlnosti. Takový stát je tak ideálem jak moderních (levicově orientovaných) liberálů, tak také demokratických socialistů. Takový stát se pokouší korigovat nevyváženost a nespravedlnost tržní ekonomiky. Nezaměřuje se tak jen na podmínky, které napomáhají vytváření bohatství, ale na jeho spravedlivé rozdělení ve společnosti. Jde o zmírnění sociální nerovnosti. Keynesiánská ekonomická politika v souladu s tímto cílem usiluje o " řízení", " regulování" kapitalismu s cílem stimulovat růst a udržet plnou zaměstnanost. Ačkoli se výše představené modely podstatně liší, shodují se v tom, že stát se neshoduje se širší společností. V tom se však vymykají tzv. totalitní státy, jejichž cílem je vytvoření takového státu, který ovlivňuje všechny stránky lidského života. Své přímé kontrole nepodřizuje jen ekonomiku, ale i školství, kulturu, náboženství, rodinný život atd. Hlavními pilíři těchto režimů jsou všezahrnující dohled, terorizující výkon policejní kont- roly a všudypřítomný systém ideologické manipulace. Nejznámějšími příklady totalitních států byly hitlerovské Německo a stalinistický Sovětský svaz (k totalitarismu více v oddíle 10.2). Jak jsme si řekli, státní (tj. veřejné) instituce jsou (s výjimkou totalitních států) odděleny od organizací širší společnosti, které lze považovat za sou- kromé (např. rodina). Stát však není jen oddělen od širší společnosti, ale je také vnitřně diferencován do různých větví státní moci. 2.3 Dělba moci Podle klasického dělení, se kterým poprvé přišel francouzský politický mys- litel Charles-Louis de Secondat Montesquieu (1689­1755), rozlišujeme mezi exekutivní, legislativní a soudní mocí. Exekutivu (výkonnou moc) před- stavuje vláda, legislativní (zákonodárnou) moc volené shromáždění ­ par- lament ­ a soudní moc systém soudů. Souhrn těchto institucí vytváří stát. Podle liberálních autorů (za jejichž předchůdce můžeme pokládat i zmíněného Montesquieu) pak ve vzájemném vyvažování jednotlivých větví moci spočívá pojistka vyrovnané vlády (více k liberalismu najdete v oddíle 6.2). Tito autoři 31 2. Politický systém, instituce a režimy přisuzují rozdělení mocí a jejich vzájemnému vyvažování primární význam pro zachování politické svobody v dané společnosti. Legislativa Zákonodárná moc (oddíl sleduje výklad v Heywood 2004: 334­338) Zákonodárná shromáždění zaujímají v systému (demokratické) vlády klíčové postavení. V praxi se pro jejich označení používá celá řada termínů: Kongres (USA), Národní shromáždění (Francie), Kongres poslanců (Španělsko), Par- lament (Česká republika). Tato shromáždění vyjadřují princip reprezen- tace ­ tvoří je lidem volení zastupitelé, kterým je svěřen (časově omezený) mandát zastupovat své voliče. Funkce legislativy Jejich hlavní funkcí je tvorba legislativy neboli přijímání zákonů. Shro- máždění poskytují prostor pro veřejné projednávání návrhů zákonů a pro jejich posouzení z hlediska reprezentovaných zájmů. Neznamená to však, že si tvorbu práva shromáždění zcela monopolizují. Například tvorba a změna ústavního pořádku je v některých zemích mimo pravomoc shromáždění a pod- léhá schválení v lidovém hlasování, tzv. referendu (Irsko). Stejně tak někteří vysocí funkcionáři výkonné moci (např. prezidenti) mohou za určitých podmínek vydávat zákony ve formě dekretů (Francie) nebo mohou ve schva- lovacím procesu užít práva veta (USA). Druhou důležitou funkcí shromáždění je reprezentace. Zastupitelská shromáždění prostředkují vztah mezi vládou a lidem. Reprezentace je politický princip, skrze nějž určitá skupina lidí představuje (zastupuje) nějaký větší kolektiv nebo jedná jeho jménem. Tento princip tvoří základní stavební kámen modelu zastupitelské demokracie (viz oddíl 7.2). Reprezentace může být uskutečňována různými způsoby. Například parlamenty vycházející z britské tradice chápou zástupce (reprezentanty) jako zmocněnce, jejichž hlavním cílem je, aby sledovali zájmy svých voličů na základě vlastního úsudku. V tomto smyslu se hovoří o tzv. volném mandátu. Jeho držitelé nejsou vázání ničím jiným než vlastním svědomím. Pravým opakem jsou ta- ková shromáždění, která stojí na tuhé stranické disciplíně ­ jednotliví repre- zentanti musejí ledovat linii strany, na jejíž kandidátce byli do shromáždění zvoleni. Proto se hovoří o tzv. vázaném mandátu. Tato koncepce vyvolává ostrou kritiku, nebot' předpokládá, že voličská podpora konkrétního kan- didáta je automaticky podporou celému stranickému programu. Spolu s tím vkládá neomezenou moc do rukou stranického vedení a ničí předpoklady vni- trostranické diskuse. Třetí funkcí shromáždění je kontrola exekutivy. Shromáždění tak fungují jako kontrolní orgány, jejichž hlavním úkolem je spoluvytvářet od- povědnou vládu, což znamená vládu nucenou skládat účty ze svých roz- hodnutí. K tomuto účelu existují jasné mechanismy. Ministrům mohou být například adresovány přímé ústní a písemné dotazy (tzv. interpelace), na které jsou povinni odpovědět. Příkladem zde může sloužit britská Dolní sněmovna, v níž musí britský premiér každý týden projít křížovým výslechem během tzv. question time. Ve skutečnosti však kontrolní funkci neplní shro- máždění jako celek, ale v něm přítomné opoziční politické strany. Exis- tence opozice tak vytváří nutnou podmínku pro to, aby shromáždění mohla 32 svou kontrolní funkci plnit. V zemích, kde si moc monopolizuje jedna poli- tická strana přítomnost parlamentu kontrolu exekutivy nezajistí. Čtvrtou funkcí, kterou shromáždění plní, je výběr a příprava talentů. Shromáždění poskytuje prostor lidem, aby " politicky vyrostli" ­ získali zku- šenosti a politický přehled, což jim pak umožňuje, aby mohli zastávat důležité funkce v exekutivě. Není náhodou, že ministři se rekrutují právě z volených zástupců shromáždění. Protichůdné názory však tvrdí, že účast v zákonodárných sborech jednotlivce vtahuje do netransparentních politic- kých her a takto je spíše " kazí", než by je připravovala k zastávání důležitých funkcí. Pátou a poslední funkcí je legitimizace neboli vytváření a posilování legitimity (oprávněnosti) příslušného politického režimu. Shromáždění při- spívají tomu, že je systém vládnutí chápán jako oprávněný. To je důvod, proč ani nedemokratické a autoritářské režimy, které nejsou založeny na konsensu ovládaných, ale přinucení, udržují shromáždění v chodu. Poskytují jim totiž zdání oprávněnosti. Bikameralismus: pro a proti Většina shromáždění má bud' jednu nebo dvě komory. Jedná se tedy o shromáždění uni- nebo bikamerální. Kolem otázky, zda-li je výhodnější jedna nebo dvě komory panuje živá diskuse a to dokonce i v České republice, kde je postavení druhé komory ­ Senátu ­ od počátku zpochybňováno. Bi- kameralismus má podle svých zastánců několik předností (Heywood 2004: 239): 1. Druhé komory vyvažují moc prvních komor. 2. Dvě komory mají lepší schopnost kontrolovat exekutivu. 3. Dvě komory rozšiřují základnu reprezentace, nebot' poskytují prostor více společenským zájmům. 4. Druhé komory přispívají kvalitnější legislativě, nebot' mohou opravovat pochybení prvních komor. To je někdy spojeno s chápáním druhých komor jako jakýchsi " rad starších". Podle odpůrců však existují stejně tak pádné argumenty proti zavedení dru- hých komor: 1. Jednokomorová shromáždění jsou efektivnější. Přítomnost druhé ko- mory legislativní proces zbytečně ztěžuje a brzdí. 2. Dvoukomorová shromáždění jsou náchylná k vnitroinstitucionálním konfliktům. 3. Druhé komory (zvláště pokud nejsou volené) představují nežádoucí konzervativní prvek a zabraňují tak společenské změně. Úkol Zamyslete se nad tím, jaké informace máte o fungování českého Senátu (z denního tisku, z rozhovorů s přáteli atd.). Podporují tyto informace spíše tábor zastánců či kritiků existence druhých komor? Vaše názory budou dis- kutovány během prvního přednáškového bloku. 33 2. Politický systém, instituce a režimy Exekutivní moc (oddíl sleduje výklad v Heywood 2004: 351­355)Exekutiva Exekutiva je tou částí státu, která je odpovědná za implementaci (uve- dení do života) rozhodnutí politického systému. Ve skutečnosti jsou však její funkce mnohem složitější. V rámci exekutivy rozlišujeme mezi její politic- kou a správní (byrokratickou) částí. Politická část exekutivy je tvořena politiky, kteří uspěli ve volebním klání. Politické úřady tak podléhají per- sonálním změnám na základě volebních výsledků. Konečným cílem politika pak je získat funkci v exekutivě. Právě kvůli tomu do voleb vstupuje. Na- opak správu, kterou do exekutivy zahrnujeme také, vykonávají nepo- litičtí úředníci, kteří se do svých pozic nedostávají na základě úspěchu ve volbách, ale kvůli své kompetenci (vzdělání). Zatímco pak politici politiku vytváří (spoluvytváří), správní aparát (úřednictvo) tyto politiky implementuje. Hranice mezi politiky a úředníky však není vždy takto ostrá, protože například mnoho podrobností je ponecháno na úsudku úředníků ­ nejsou rozhodnuty politiky (prostoru, který je úředníkům pro rozhodnutí ponechán, říkáme diskrece). Funkce exekutivy Stejně jako zákonodárná moc, také moc výkonná plní celou řadu politických funkcí. Za prvé se jedná o ceremoniální funkci. Hlavy států, představitelé exekutiv a v některých případech také významnější ministři zastupují či re- prezentují svou zemi navenek. Tím, že zosobňují autoritu státu, reprezentují vlastně celou společnost. Příklad Na jedné straně se jedná o funkci poměrně formální, která se týká státních svátků, zahraničních návštěv, mezinárodních konferencí atd. Může se však jednat také o podstatnější problémy, pokud například uvnitř exekutivy vy- pukne spor o to, kdo má právo zemi navenek zastupovat. Vzpomeňme si na jaro roku 2005, kdy se spor o reprezentaci zahraničněpolitické pozice České republiky (v souvislosti s návrhem evropské ústavy) rozhořel mezi tehdejším premiérem Paroubkem a prezidentem Klausem. Druhou funkcí je vedoucí úloha při tvorbě politik. Hlavní funkcí po- litické exekutivy je řídit a kontrolovat politický proces (tj. přijímání politických rozhodnutí). K tomu exekutiva formuluje ucelené hospodářské a sociální programy, připravuje politické reformy a navrhuje zákonné normy. Politické exekutivy proto zpravidla iniciují legislativní proces (předklá- dají do parlamentu návrhy zákonů). V mnoha případech také vykonávají celou řadu zákonodárných pravomocí a vydávají dekrety, nařízení apod. Třetí funkcí je každodenní politické vedení a mobilizace podpory reži- mu, který exekutiva reprezentuje. Představitelé exekutivy (prezident, minis- terský předseda, ministři) totiž nereprezentují daný režim jen navenek, ale " propůjčují mu tvář" také ve vztahu k domácí veřejnosti. S tím souvisí čtvrtá funkce ­ byrokratické řízení. Politická exekutiva vystupuje jako jakýsi " vrcholový management" státního aparátu, za nějž nese odpovědnost. Tato činnost se uskutečňuje resortně ­ jednotliví ministři odpovídají za konkrétní oblasti, ve kterých se politická opatření realizují. Je- 34 jich činnosti se pak koordinují v rámci kabinetu (vlády), kterou tvoří všichni resortní ministři. Soudní moc (oddíl sleduje výklad v Heywood 2004: 321­322) Soudní moc Soudnictví je tou větví vlády, která má za úkol rozhodovat spory. Funkcí soudců je autoritativně rozhodovat, co říkají právní normy. Váha soudního systému se stát od státu liší. Zvláště důležitou funkci plní ve státech s psa- nou ústavou, kde se vztahuje i na ústavu a soudcům tak umožňuje rozhodo- vat spory mezi hlavními státními orgány či spory mezi státem a jednotlivci. Rozhodování o ústavnosti přijímaných zákonů však zpravidla leží v rukou zvláštního orgánu, v České republice Ústavního soudu se sídlem v Brně. Základním rysem soudnictví v liberálně demokratických systémech je to, že soudci jsou nezávislí na ostatních větvích moci a vykonávají svou funkci nepolitickým způsobem. Znamená to, že jejich postavení se ne- odvozuje od přání politiků v exekutivě nebo legislativě. Ve skutečnosti však nelze říci, že soudnictví je ze své podstaty nepolitické. Soudnictví totiž není jen institucí interpretující právo, ale je také institucí politickou. Soudci jako nejdůležitější postavy soudního procesu hrají klíčovou roli v mnoha poli- tických činnostech. Nehledě na to, že čas od času podléhají politickým tla- kům. Kolem samotné otázky nezávislosti soudnictví se odehrávají politické spory a to i v České republice. V režimech, které nejsou ­ jako liberálně demokratické režimy ­ založeny na principu rozdělení mocí, není pro nezávislost soudnictví místo. V komunis- tických režimech se uplatňovala zásada " socialistické zákonnosti", která zna- menala, že soudci vykládali právo v duchu tehdy platné doktríny marxismu- leninismu. Soudci se tak stali pouhými funkcionáři, kteří vykonávali politické a ideologické cíle těchto režimů. Nejzřetelnějším projevem tohoto byly zin- scenované monstrprocesy, které probíhaly ve 30. letech v SSSR a v 50. letech v tehdejším Československu. 2.4 Politické režimy (tento a následující oddíl sleduje výklad v Cabada, Kubát 2004: 197­214) RežimyZa politický režim považujeme konkrétní uspořádání výše definovaných politických institucí, resp. větví moci. Politický režim proto bývá definován jako souhrn všech hodnot, principů, formálních i neformálních pravidel, který upravuje vztahy prvků politického systému (především pak vztahy mezi nejvyššími orgány státní moci). Zatímco politický systém popisuje obec- ný charakter politických institucí, režim se vztahuje k jejich konkrétní podobě na konkrétním místě a v konkrétním čase. Režim proto může- me ztotožnit s konkrétní povahou pravidel politické hry v konkrétním státě. Výzkum politických režimů se pak především zaměřuje na obsah a smysl no- rem které vztahy mezi prvky politického systému upravují. Politickou normou chápeme výpověd', která upravuje politické chování ve formě zákazu, příkazu či dovolení, která je uznána jako všeobecně závazná v dané společnosti. 35 2. Politický systém, instituce a režimy Pro rozlišení mezi různými politickými režimy použijeme hledisko způsobu dělení moci ve státě na moc zákonodárnou a moc výkonnou. Rozdílná povaha jejich vztahu dává vzniknout rozdílným politickým režimům. Rozlišujeme mezi třemi typy: ­ parlamentní režim, ­ prezidentský režim, ­ poloprezidentský režim. Parlamentní režim Parlamentní režim, který považujeme za převládající (např. Německo, Švéd- sko, Indie, Japonsko, Nový Zéland, Austrálie, Česká republika), je založen na myšlence dělby moci, ale nechápe ji velmi přísně. Zákonodárná a výkonná moc spolupracují a dokonce se vzájemně doplňují. Díky tomu shromáždění ­ parlament ­ přímo ovlivňuje exekutivu (vládu), protože ta může vládnout jen tehdy, když má důvěru shromáždění. Naopak vláda má právo účastnit se zákonodárné aktivity parlamentu. Politická odpovědnost vlády vůči shromáždění a účast vlády v zákonodárném procesu jsou dvě základní definiční podmínky parlamentního režimu. K tomu se řadí právo hlavy státu (monarchy nebo prezidenta) rozpouštět za určitých okolností shromáždění. V tomto režimu je funkce hlavy státu oddělena od funkce předsedy vlády (premiéra nebo kancléře). Hlava státu není běžným účastníkem po- litického procesu (který je založen na interakci vlády a shromáždění) a za- sahuje zpravidla jen v okamžicích krize, kdy plní funkci arbitra. Prezident nebo král sice jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh jednotlivé ministry, k jejich skutečnému schválení však dochází až při hlasování ve shromáždění, které musí vládě vyslovit důvěru. Funkce hlavy státu se tak vyčerpávají především reprezentací země v mezinárodních a vnitřních vztazích a plnění ceremoniálních funkcí. Pokud je tomu tak a hlava státu není ve vztahu k par- lamentu a vládě vybavena dostatečnou mocí, odpadá důvod pro to, aby byla volena v přímých volbách (i když v některých parlamentních režimech volí občané prezidenta přímo). Obvykle tedy prezidenta volí shromáždění nebo kolegium volitelů (zvláštní shromáždění zpravidla členů parlamentu a zástupců místních samospráv). V parlamentním režimu, v jehož čele stojí monarcha, otázka jeho volby odpadá úplně. Skutečná výkonná moc v tomto režimu náleží předsedovi vlády, který ji vykonává společně s jednotlivými ministry (členy kabinetu). Vláda je od- povědná parlamentu jako celek. Ministři jsou často členy parlamentu. Pokud vláda neobdrží důvěru nebo je jí vyslovena nedůvěra, je povinna po- dat demisi. Vláda je tak závislá na shromáždění (parlamentu). V praxi se případy čistého parlamentarismu vyskytují málokdy. Existuje spíše v různých modifikacích. Podle charakteru vztahu mezi parlamentem a vládou hovoříme bud' o premiérském parlamentarismu (když převažuje vláda nad parlamentem) nebo o parlamentarismu s převahou shromáž- dění (když převažuje parlament nad vládou). V premiérském parlamenta- rismu dochází ke stírání rozdílu mezi zákonodárnou a výkonnou mocí, protože v něm premiér dominuje vládě a vláda parlamentu. Takové uspořádání 36 je podmíněno existencí volebního systému, který má většinový účinek, tj. přispívá ke zformování dvoustranického systému, v němž je možné utvořit jednobarevnou vládu. Vůdce vítězné strany se obvykle stává premiérem a je přitom stranickým nadřízeným poslanců v parlamentu. Tento model však může fungovat jen tehdy, pokud je politická strana vnitřně disciplinovaná (loajální stranickému vedení). Příkladem je Velká Británie. Prezidentský režim Prezidentský režim je založen na odlišných principech než režim parlamentní. Opírá se o dělbu moci, která je v tomto případě chápána doslovně: výkonná moc je tak od moci zákonodárné striktně oddělena. Znamená to, že v oblasti legislativy dominuje parlament, ale nevlastní žádné exekutivní nástroje. Prezident je naopak vybaven úplnou výkonnou mocí, ale nemá zákonodárné pravomoci. V tomto režimu je přímo (lidem) volený prezident nejen (symbolickou) hlavou státu, ale také šéfem exekutivy (vlády, resp. administrativy v USA) a zároveň přímým nadřízeným výkonného státního aparátu. Prezident je jediným ústavou daným nositelem výkonné moci, z čehož plyne, že jmenuje členy vlády a ostatní úředníky. Jak už řečeno, prezident získává svůj mandát ve všeobecných vol- bách. Jeho mandát tak není zprostředkovaný parlamentem, ale stejně jako parlamentní je odvozen z přímých voleb. Sám prezident ani členové jeho exe- kutivy nejsou parlamentu politicky odpovědní. V prezidentském režimu tak chybí vyjádření důvěry, příp. nedůvěry a parlament tak nemůže prezidenta odstranit. Jen v ústavou definovaných případech může být umožněno využít procedury " ústavní žaloby" směřující k prezidentovu odvolání. Nejdůležitějšími rysy prezidentského režimu tak jsou separace částí moci a politická neodpovědnost exekutivy parlamentu. Toto uspořádání se v praxi uskutečňuje prostřednictvím systému tzv. brzd a protivah (checks and balances), které spočívá ve vzájemné kontrole a vyvažování moci zákono- dárné, výkonné a soudní. Právě v rámci prezidentského režimu sehrává soud- ní moc důležitou politickou roli. Příkladem jsou USA. Poloprezidentský režim Nejdůležitější postavou v tomto systému je prezident, který je volen v pří- mých a všeobecných volbách. Prezident je zároveň hlavou státu a šéfem exe- kutivy, ale na rozdíl od prezidentského systému se o výkonnou moc musí dělit s premiérem a vládou. Prezident je pak většinou nositelem těch pravomocí, které považujeme za významnější. Problém vystává v případě konfliktu mezi premiérem a prezidentem. K tomu dochází tehdy, když nejsou ze stejného politického tábora. Premiér stojí v čele vlády, která je politicky odpovědná parlamentu (vládne s pod- porou parlamentní většiny). Pokud tedy za premiérem stojí parlamentní většina, a prezident pochází z odlišné politické strany, tato je v parlamentu v menšině. Výsledkem je to, že navrch získává premiér a prezident musí slevit ze svých politických ambicí. Této situaci, kdy prezident a premiér 37 2. Politický systém, instituce a režimy pocházejí z odlišných politických stran se říká kohabitace (soužití). Jedná se o poměrně častý jev. Příkladem je Francie. V poloprezidentském režimu prezident jmenuje premiéra a ministry, ale vláda jako celek je odpovědná parlamentu. Tomu však není odpovědný prezident, který je naopak oprávněn shromáždění rozpustit. Vláda má v zákonodár- ném procesu výjimečně velký vliv, protože vládní návrhy zákonů mají přednost. Pokud bychom chtěli rysy poloprezidentského systému shrnout, zdůraznili bychom, že: ­ dělba moci je zde provedena ve prospěch moci výkonné, ­ hlava státu hraje důležitou politickou roli, ­ existují dva aktivní subjekty exekutivy: prezident a vláda v čele s premiérem. (Naopak v prezidentském systému stojí v čele exekutivy subjekt jeden ­ prezident.) 2.5 Nedemokratické politické režimy Nedemo- kratické režimy Jelikož kritériem klasifikace politických režimů je povaha dělby moci mezi jejími jednotlivými větvemi a povaha vztahů mezi nimi, nemá smysl hovořit o různých typech režimů v případě nedemokratických politických režimů. Tyto režimy jsou založeny na odmítnutí dělby moci. Dělba moci je nahrazena principem jednolitosti státní moci, což znamená, že státní moc je koncentrována v jedněch rukou nebo v rukou jednoho kolektivního orgánu. Ačkoli si i nedemokratické režimy často udržují " demokratickou fasádu", tzn. v jejich rámci funguje parlament, prezident, vláda atd., tyto jsou podřízeny mocenskému centru, které je ve skutečnosti programuje podle svých poža- davků (více naleznete v kapitole 10). Příklad V Československu před pádem komunismu existovaly všechny instituce, jak jsme o nich mluvili. Existoval parlament (zákonodárná moc), vláda a pre- zident (výkonná moc) i soudní systém. Vedle nich však paralelně existo- vala struktura Komunistické strany Československa, jejíž vrcholné orgány (Ústřední výbor Komunistické strany Československa v čele s generálním ta- jemníkem) ve skutečnosti koncentrovaly politickou moc ve státě. Její vedoucí funkce byla dokonce zakotvena v ústavním dokumentu. V tomto případě by nemělo žádný smysl snažit se předlistopadový režim klasifikovat na základě výše představené typologie. Shrnutí kapitoly 1. Politický systém je jedním ze subsystémů společnosti. Jeho funkcí je přijímat obecně závazná rozhodnutí. 2. V moderní společnosti tvoří politický systém instituce státu, který je svrchovaným nositelem politické moci. 3. Pohled na funkce státu se liší podle jednotlivých ideologických pozic. 4. Moderní liberální stát charakterizuje dělba moci mezi tři institucionální větve ­ zákonodárnou, výkonnou a soudní. 38 5. Rozlišujeme tři způsoby uspořádání vztahů mezi větvemi státní moci. Tyto způsoby uspořádání označujeme jako politické režimy. Následující tabulka uvádí základní rysy probraných režimů: parlamentní režim prezidentský režim poloprezident- ský režim Kdo má reálnou výkonnou moc? vláda prezident prezident a vláda Jak je volen prezident? nepřímo (může být i přímo) přímo přímo Kdo reálně ustavuje vládu (resp. administra- tivu v USA)? parlament prezident prezident a parlament Co rozhoduje o trvání vlády? důvěra parlamentu vůle prezidenta důvěra prezidenta a parlamentu Existuje politická od- povědnost prezidenta? není není není Existuje politická odpovědnost vlády? parlamentu -- parlamentu a prezidentovi Zdroj: Cabada, Kubát 2004: 208. Otázky 1. Co považujeme za vstupy politického systému? 2. Jaké jsou hlavní rysy moderního státu? 3. Jaké funkce plní zákonodárná moc? 4. Co se myslí dělbou moci? 5. Kdo má reálnou výkonnou moc v parlamentním režimu? 6. Jaké jsou hlavní rysy poloprezidentského režimu? Literatura použitá při zpracování textu kapitoly Cabada, L., Kubát, M. a kol.: Úvod do studia politické vědy. 2. rozšířené a doplněné vydání. Eurolex Bohemia, Praha 2004 Heywood, A.: Politologie. Eurolex Bohemia, Praha 2004 Říchová, B.: Přehled moderních politologických teorií. Portál, Praha 2000 39 2. Politický systém, instituce a režimy 40 Politické strany Systémy politických stran Typologie stranických systém ů Zájmové skupiny Sociální hnutí Političtí aktéři ­ politické strany, zájmové skupiny a sociální hnutí 3 3. Političtí aktéři ­ politické strany, zájmové skupiny a sociální hnutí Cíl kapitoly V této kapitole se seznámíte s hlavními aktéry politického procesu v mo- derních politických systémech, jak jste je poznali v předchozí kapitole. Naučí- te se rozeznávat politické strany, zájmové skupiny a sociální hnutí. Pochopíte nejen základní charakteristiky těchto aktérů, ale budete také seznámeni se systémy jejich interakcí, které rozhodujícím způsobem ovlivňují fungování daného politického systému. Studium této kapitoly vám pomůže lépe se ori- entovat na domácí politické scéně. Časová zátěž 4 hodiny Způsob studia Text distanční studijní opory pro vás představuje primární studijní ma- teriál. Musíte proto nejprve detailně nastudovat tuto kapitolu a následně se zběžně seznámit s textem povinné literatury, který rozšiřuje základní in- formace distanční studijní opory. Doporučená literatura je určena jen těm z vás, kteří mají hlubší zájem o studium politologie. Povinná literatura Heywood, A.: Politologie. Eurolex Bohemia, Praha 2004, s. 265­305 Doporučená literatura Cabada, L., Kubát, M. a kol.: Úvod do studia politické vědy. 2. rozšířené a doplněné vydání. Eurolex Bohemia, Praha 2004, s. 216­264 3.1 Politické strany Politické strany se objevily během 19. století. Dnes představují nejdůležitější nástroj politické participace a jsou nejdůležitějším politickým aktérem, který jedná v rámci politického systému. Politická strana je skupina lidí, kteří se organizují s cílem získat vládní moc a to bud' skrze volby nebo i jinak. Základními čtyřmi charakteristikami politických stran (které je odlišují od zájmových skupin a sociálních hnutí ­ viz níže) jsou (Heywood 2004: 266): Rysy stran 1. Strany (narozdíl od zájmových skupin a sociálních hnutí) usilují o vý- kon vládní moci. 2. Strany jsou organizované útvary s formálním a exkluzivním člen- stvím (tj. vzájemně se vylučujícím členstvím, což znamená, že můžete být členem jen jedné strany), které demonstruje " stranická legitimace". To je odlišuje od volnějších sdružení s neexkluzivním členstvím. 3. Strany se zpravidla zaměřují na širokou škálu společenských a eko- nomických problémů a zabývají se všemi hlavními tématy politiky. Zájmové skupiny se zpravidla orientují jen na jedno téma či problém. 42 4. Strany jsou vnitřně sjednoceny (avšak v různé míře) společnými pre- ferencemi a ideologickou identitou (totožností). Definici politické strany proto můžeme formulovat následujícím způsobem: politické strany jsou instituce, které budují svou organizační strukturu a členskou základnu, mají svou ideologii a politický program a usi- lují o dobytí a udržení politické moci ve volbách či jinými meto- dami. 3.1.1 Typy politických stran Typy stran Politické strany lze klasifikovat podle různých kriterií (následující text sle- duje výklad v Cabada, Kubát 2004: 232­237 a Heywood 2004: 267­269). Prvním je kritérium organizační. Rozlišujeme zpravidla strany centrali- zované a decentralizované. Jejich odlišení se děje na základě distribuce moci uvnitř stran. Centralizované strany jsou kontrolovány úzkým stra- nickým vedením, zatímco strany decentralizované přiznávají rozhodovací autonomii také jejím nižším organizačním jednotkám. V této souvislosti se proto mluví o místní (de)centralizaci. Rozdíl v centralizaci lze sledovat nejen v prostorovém, ale také ideologickém smyslu. Ideologicky decentralizované strany umožňují uvnitř stran názorovou autonomii různých vnitrostranických skupin (frakcí). Frakcí rozumíme názorovou platformu existující v rámci po- litické strany. Masové strany Dalším kritériem je vývojové. Na tomto základě se rozlišují strany kádrů a strany mas. Strana kádrů je vývojově starším typem, který se kryje s ob- dobím před zavedením všeobecného volebního práva. Jednalo se o strany ovládané neformálními skupinami vůdců, kteří nebudovali masovou orga- nizační strukturu (lapidárně řečeno: nebylo koho mobilizovat). V době před zavedením všeobecného volebního práva se takové strany rodily z parla- mentních frakcí a klik. Právě zavedení všeobecného volebního práva na přelomu 19. a 20. století vedlo ke vzniku masových stran, jejichž existence je založena na masové mobilizaci před volebním kláním. Prvními příklady masových politických stran byly evropské socialistické (sociálně- demokratické) strany (např. v Německu), které budovaly organizační strukturu s cílem mobilizovat na svou stranu podporu dělnictva. Naopak strany pravicové sloužily jako příklady stran kádrů (konzervativní, liberální strany). Catch-all party Tato dichotomie je však dnes do značné míry setřena. Většina moderních stran totiž patří do kategorie, kterou německý politolog O. Kirchheimer po- jmenoval jako strany pro všechny (catch-all party). Právě tato strana měla nahradit stranu masovou. Jde o typ strany, který podstatně omezuje svoji ideologickou náplň, aby se stala přijatelnou pro co nejširší okruh voličů. Kirchheimer měl na mysli především německou Křest'anskodemo- kratickou unii (CDU), nejlepším příkladem takových stran jsou však repub- likáni a demokraté v USA. Do stejné kategorie spadají samozřejmě také britští labouristé (Labour Party). " Strana pro všechny" podřizuje svou struk- turu i politickou strategii jedinému cíli, kterým je dosažení maximálního 43 3. Političtí aktéři ­ politické strany, zájmové skupiny a sociální hnutí volebního zisku. Strana se profesionalizuje a snižuje se význam členské základny. Strana pak formuluje takový volební program, který není určen jedné konkrétní sociální skupině, ale snaží se oslovit všechny. K tomu je nutné potlačit ostrou ideologickou profilaci. Strany kartelu Jiný současný stranický typ představuje tzv. strana kartelu. Vznik karte- lové strany (který bývá situován do 70. let 20. století) spadá vjedno s po- stupným prolínáním politických stran a státního aparátu. Strany se díky tomu stávají jakýmisi polostátními aktéry, jejichž činnost se spíše než o mobilizaci členské základny opírá o státní prostředky. Úkolem, který si kar- telová strana vytyčuje, přestává být dosahování programových priorit a stává se jí celková efektivita působení. Díky tomu se kartelová strana přestává orientovat na agregaci a reprezentaci společenských zájmů (což je jedna ze základních funkcí politických stran ­ viz níže) a snaží se maximalizovat vo- lební výnos, který se přímo " překládá" do finančních prostředků z veřejných fondů. Konečným důsledkem může být odcizení politických stran a je- jich elit od zbytku společnosti. Příklad I v České republice tvoří veřejné prostředky většinu příjmů politických stran (viz tabulka, která udává procentní podíl státního financování na celkových příjmech českých politických stran, údaje jsou do roku 2000). Právě to je podle některých názorů důvodem omezené schopnosti české politické elity reagovat na společenskou poptávku například v případě boje proti korupci. 1995 1996 1997 1998 1999 2000 ODS 45.9 73.1 52.7 83.4 67.6 51.9 ČSSD 22.7 93.4 80.0 94.4 78.9 72.3 KDU­ČSL 27.8 54.9 44.1 69.0 44.3 40.7 US ­ ­ ­ 88.6 84.7 76.2 ODA 48.7 46.8 46.4 65.4 80.9 68.1 KSČM 10.5 52.0 19.7 53.3 21.8 21.5 Dalším kritériem je ideologicko-programové. Tato klasifikace je spojena s koncepcí tzv. stranických rodin, které sdružují politické strany s podob-Stranické rodiny nou ideologickou orientací. Rodiny se tak utvářejí na základě pozice stran na politickém spektru, tzv. pravolevé škále. Hlavními rodinami proto jsou pravice a levice, od nichž se pak odvíjí další užší rodiny stran (viz níže). Obecně lze říci, že strany považované za součást levice se vyznačují zájmem o změnu at' už formou celkové proměny společnosti či postupné re- formy. Tyto strany nacházely podporu v řadách chudých a znevýhodněných. Naopak strany, které považujeme za pravicové (týká se to především stran konzervativně orientovaných) podporují stávající společenský řád a takto usi- lují o kontinuitu. Mezi jejich stoupence patří podnikatelé a materiálně uspo- kojené střední třídy. Tato koncepce je však velmi zjednodušující a v některých případech zavádějící. Výše uvedená vymezení totiž v současné době platí jen velmi omezeně. Jednak volební soutěž zamlžuje ideologickou identitu stran 44 a jednak politické strany ve snaze oslovit širší voličskou základnu ostré ide- ologické vymezení odkládají (viz " strany pro všechny"). Přesto lze určité stranické rodiny vymezit: 1. rodina komunistických stran, 2. rodina sociálně-demokratických (socialistických) stran, 3. rodina levicově-liberálních stran, 4. rodina křest'anskodemokratických stran, 5. rodina liberálních stran, 6. rodina konzervativních stran, 7. rodina ultrapravicových stran. 3.1.2 Funkce politických stran Funkce stran Politické strany jsou sice vymezeny jejich hlavním cílem ­ obsazením hlavních politických funkcí a převzetím vládní odpovědnosti ­ jejich vliv na politický systém je však mnohem rozmanitější. Základní funkce, které politické strany plní, jsou (výklad sleduje Heywood 2004: 269­273): 1. reprezentace, 2. formování a doplňování politické elity, 3. formulování cílů, 4. artikulace a agregace zájmů, 5. politická socializace a mobilizace, 6. organizace vlády. Reprezentace Právě reprezentace je považována ze jednu z hlavních funkcí stran. Jedná se o schopnost stran reagovat na postoje (zájmy) svých členů a voličů a překládat je do politického systému (artikulovat je). Jazykem teo- rie politického systému, o níž jsme mluvili v předchozí kapitole (oddíl 2.1), dodávají politické strany do systému " vstupy". Politické strany tak poskytují vazby mezi obyvateli a těmi, kdo politicky rozhodují. Tato funkce může být nejlépe naplňována v otevřeném systému, který umožňuje, aby mezi sebou strany soutěžily. Tato funkce je ohrožena tehdy, pokud na sebe začínají brát podobu stran kartelu, které, jak jsem viděli, mohou vést k odcizení třídy profesionálních politiků od zbytku společnosti (viz výše). Strany se ori- entují na stát a ztrácí schopnost zprostředkovat vztah mezi společenskými zájmy a politickým (rozhodovacím) systémem. Formování a doplňování elity Politické strany slouží jako jakási " rekrutační centra", která umožňují vyrůst politické elitě země. Jsou hřištěm, na kterém politikové " trénují": strany je vybavují dovednostmi, znalostmi a zkušenostmi a poskytují jim kariérní řád (i když závislý na výsledku strany ve volbách). Tento systém stranického náboru politiků však také podléhá kritice kvůli tomu, že vytváří uzavřený okruh funkcionářů, který není otevřen vnější konkurenci. Nejsou to pak ti nejlepší, ale ti, kteří se dokázali (třeba intrikami) prosadit uvnitř strany, kdo se stávají ministry a ministerskými předsedy. Podle některých názorů 45 3. Političtí aktéři ­ politické strany, zájmové skupiny a sociální hnutí pomáhá tento problém řešit instituce tzv. primárek (užíváno především v USA), což jsou vnitrostranické volby, v nichž se vybírají kandidáti, kteří pak budou nasazeni ve skutečných volbách. Primárky tak údajně poskytují alternativní nominační mechanismus, který se vyhýbá nevýhodám uzavřené stranické hierarchie. Formulování cílů Politické strany poskytují platformy pro formulaci celospolečenských cílů. Strany tuto funkci plní prostřednictvím svých volebních programů a vládních programů, uspějí-li ve volbách. Ve svých programových dokumen- tech tak strany formulují cíle, s nimiž se uchází o přízeň voličů. Právě oni rozhodují, která sada cílů obdrží podporu a bude ovlivňovat život společnosti prostřednictvím vládních politik. S obecnou deideologizací stran typu catch- all a díky tomu, že ve volebních kampaních se stále více důrazu klade na image spíše než na programové zásady, je tato funkce politických stan naplňo- vána méně zřetelně. Artikulace a agregace zájmů Strany pomáhají artikulovat (vyjadřovat) a agregovat (shromažd'ovat) rozmanité společenské zájmy. Strany tak poskytují mechanismus, skrze který sociální skupiny (podnikatelé, odbory, náboženské, etnické skupiny atd.) prosazují a obhajují své zájmy. Například britská Labouristická strana byla výsledkem snahy odborového hnutí zajistit si politickou repre- zentaci. Fakt, že všechny politické strany prosazují zájmy mnoha skupin, vede strany k tomu, aby tyto zájmy agregovaly, tj. začleňovaly do soudržného a vzájemně provázaného celku. Politická socializace a mobilizace Tím, že strany vyvíjejí politickou činnost, jsou důležitými nástroji poli- tického vzdělávání, výchovy a socializace. Strany nastolují důležité problémy jako předměty veřejné diskuse, prosazují určité hodnoty a postoje, které se následně stávají součástí širší politické kultury daného společenství. Demokratické strany navíc kanalizují společenské konflikty a budují loajalitu k rámci společných pravidel, které upravují politickou soutěž. Tím, že rozličným skupinám umožňují nenásilným způsobem promluvit do politiky, hrají důležitou integrační funkci. Politickou mobilizací sociali- zují (uvádějí) rozličné skupiny do společně sdíleného rámce liberální demo- kracie. Opět je třeba zdůraznit, že tuto funkci plní jen ty strany, které jsou schopny zprostředkovávat vztah mezi politickým systémem a širší společností. Organizace vlády Politické strany v parlamentních systémech vytvářejí vlády. Dodávají jim také potřebnou stabilitu a semknutost (pokud se nejedná o případ charakte- rizovaný extrémním počtem politických stran). Strany také usnadňují spo- lupráci shromáždění (parlamentu) a exekutivy (vlády). To je zcela zřetelné v parlamentním režimu, ale stejně tak v prezidentském režimu se zvyšuje vliv prezidenta, může-li se opřít o stmelenou politickou stranu. 46 3.2 Systémy politických stran (tento a následující oddíl sleduje výklad v Cabada, Kubát 2004: 242­259 a Heywood 2004: 276­283) Stranické systémy Politické strany nejsou důležité jen pro funkce, které plní, ale také proto, že vztahy mezi nimi mají podstatný význam při fungování politického systému. Souhrnu těchto vztahů se říká stranický systém, resp. systém po- litických stran. Nejednoduší způsob, jak popsat různé typy systému poli- tických stran, je spočítat strany soutěžící o moc. Podle tohoto hlediska lze rozlišit systémy " jedné strany" (tzv. monopartismy), " dvou stran" (tzv. bipartismy) a " více stran" (tzv. multipartismy). Toto jednoduché kritérium však neposkytuje spolehlivou informaci o konkrétním stranickém systému. Nepostihuje totiž vzájemné vztahy, které jsou mezi stranami nava- zovány. Některé definice stranického systému proto od politických stran úplně odhlíží a zaměřují se jen na vztahy mezi nimi. Podle těchto vymezení je stra- nický systém souborem vztahů mezi stranami a také mezi stranami a orgány státní moci. Stejně důležitý jako počet stran je jejich relativní význam, který je právě funkcí jejich vzájemných vztahů. Jinými slovy řečeno, přítomnost politické strany v systému ještě automaticky neznamená, že tato strana bude uplatňo- vat politický vliv. Její relativní význam (relevance) bude určena právě vztahy mezi ní a ostatními prvky systému (ostatními stranami). V této souvislosti se začal používat koncept relevance politických stran. Stra- Relevance politických stran nický systém tak tvoří všechny strany, ale jen některé z nich jsou relevantní, tj. mají pro stranický systém skutečný význam. Strany, které nemají v rámci systému žádný vliv, jsou považovány za nerelevantní. Za relevantní jsou pak považovány strany, které disponují bud' tzv. koaličním nebo tzv. vyděračským potenciálem. Podle prvního kritéria je politická strana relevantní tehdy, pokud (bez ohledu na svou velikost) je schopna ovlivňovat formování vládních koalic (v tomto smyslu jsou relevantními i velmi malé strany, bez nichž se však koa- lice nemohou obejít). Toto kritérium se týká tzv. systémových stran. Těmi jsou strany, které podporují stávající politický systém. Existují však také tzv. antisystémové strany, které zpochybňují legitimitu (oprávněnost) daného politického systému. Usilují tak o svržení existujícího uspořádání a o jeho nahrazení systémem jiným. I antisystémová strana může být stranou relevantní. V tomto případě však nemluvíme o koaličním, ale tzv. vyděračském potenciálu. Ty strany, které jím disponují, považujeme za relevantní, protože jsou schopny ovlivňovat postavení a taktiku systémových stran. 3.3 Typologie stranických systém ů Typy systémů stran Při vytváření typologie stranických systémů musíme nejprve odlišit mezi stra- nickými systémy v nedemokratických a demokratických zemích. V prvním 47 3. Političtí aktéři ­ politické strany, zájmové skupiny a sociální hnutí případě se jedná o systémy nesoutěživé, ve druhém případě o systémy soutěživé. Nesoutěživé stranické systémy se obecně označují jako monopartismy (sy- stémy jedné strany), což však někteří politologové odmítají, protože ne- soutěživý stranický systém ještě automaticky neznamená existenci jen jedné politické strany. Někteří politologové proto rozlišují mezi jednou stranou a hegemonickou stranou. Systém jedné strany je pak skutečně striktně monopartistický, tj. vylučuje existenci jiných stran. V systému hegemo- nické strany naopak existují vedle strany vládnoucí také jiné strany, ne- dochází mezi nimi však k politické soutěži. Tyto marginální strany se určitým způsobem podílejí na moci, ale jen do té míry, do níž jim to umožňuje vládnoucí (hegemonická) strana. Nedochází tak ke střídání stran u moci. Příklad V předlistopadovém Československu vedle vládnoucí Komunistické strany Československa existovalo více politických stran, které však byly kontro- lovány vládnoucí stranou v rámci tzv. Národní fronty. 3.3.1 Typologie soutěživých systémů podle J. Blondela Typy podle Blondela Typologií soutěživých systémů politických stran je celá řada. Typologii podle počtu stran jsme zmínili výše. Důležitým kritériem pro klasifikaci soutěživých stranických systémů je vedle počtu stran také jejich velikost v rámci sy- stému. Na základě kombinace obou kriterií byla formulována následující typologie stranických systémů: 1. bipartismus 2. systém dvou a půl strany 3. multipartismus s dominující stranou 4. multipartismus bez dominující strany Bipartismus V tomto případě se nejedná o systém, v němž existují jen dvě politické strany (může jich existovat více), ale o takový systém, v němž se dvě politické strany střídají u moci (tzn. každá z nich vládne samostatně). Právě proto někteří badatelé o bipartismu mluví jako o systému dvou dominantních stran. Síla obou stran je podobná, což umožňuje střídání u moci (tzv. alternaci). Jedna ze stran však může začít systému dominovat. Mezi stra- nami je malá ideologická vzdálenost, což pomáhá vyhýbat se extremistickým politikám. Obě strany sdílí obecná pravidla hry. Příklad Jako příklady států se systémem dvou politických stran se nejčastěji uvádějí Velká Británie a USA. Tento systém však existuje i v Austrálii a na Novém Zélandě. " Čisté" případy tohoto systému jsou však velmi vzácné. Dokonce i údajně nezpochybnitelný bipartismus USA, kde křesla ve Sněmovně repre- zentantů připadají bud' republikánům nebo demokratům, nelze považovat za zcela " čistý". Prezidentský systém USA totiž umožňuje, aby jedna strana 48 ovládla Bílý dům (prezident) a druhá Kongres. Z toho pak plyne, že není možné vést jasnou dělící čáru mezi vládou a opozicí. Systém dvou a půl strany V tomto systému se nacházejí dvě velké strany a třetí malá strana. Tato třetí strana je sice malá, ale přitom velmi silná, protože má podstatný vliv na fungování stranického systému (viz výše). Tato strana má velký koaliční potenciál, nachází se blízko středu osy pravice­levice a je tak akceptovatelná jak pro velkou levicovou, tak velkou pravicovou stranu. Politologie takovou stranu označuje jako pantovou (stranický systém se kolem ní otáčí jako dveře v pantech). Publicisté pak v této souvislosti často hovoří o tzv. " jazýčku na vahách", který rozhoduje o tom, jaká vláda bude vytvořena. Příklad Příkladem by mohla být Spolková republika Německo (do 90. let 20. století), kde existovaly dvě velké strany ­ CDU/CSU na pravici a SPD na levici ­ které musely vytvářet vládní koalice s malou Svobodnou demokratickou stranou (FDP). Multipartismus s dominující stranou Jedná se o systém, v němž jedna ze stran výrazně převažuje (získává mi- nimálně 40 procent hlasů), ne však tolik, aby mohla vytvořit jednobarevnou vládu. Dominantní strana tak nezíská absolutní počet mandátů, má jich však mnohem více než druhá strana v pořadí. Další vlastností dominantní strany je její nepostradatelnost při vytváření většinových vládnoucích koalic. Multipartismus bez dominantní strany V tomto systému naopak žádná strana dominantního postavení ne- dosahuje. Volební výsledky několika hlavních stran jsou srovnatelné. Díky tomu není žádná z nich nepostradatelnou součástí vládní koalice a lze si představit několik variant koalic. Příkladem může být Česká republika. 3.3.2 Typologie soutěživých systémů podle G. Sartoriho Typy podle Sartoriho Ještě jiná typologie stranických systémů kombinuje kritéria počtu stran a je- jich ideologické vzdálenosti. Zatímco počet stran představuje snadno po- chopitelné kritérium, ideologická vzdálenost si vyžaduje dodatečné vysvět- lení. Ideologická vzdálenost nesouvisí s počtem stran, ale s jejich vztahy. Popisuje do jaké míry jsou strany schopny shodnout se na základních pro- gramových otázkách. Jinými slovy řečeno, popisuje polarizaci systému politických stran. Na základě tohoto kritéria proto rozlišujeme systémy bipolární či multipolární, které vypovídají o existenci počtu ideologických pólů (ohnisek) v rámci systému, kolem nichž se točí politická soutěž. Může proto existovat systém, v němž existuje více politických stran, ale ty se se- skupují kolem dvou ideologických pólů. Právě vztah počtu stran a jejich ideologické vzdálenosti zachycuje Sartoriho typologie: 1. systém predominantní strany, 2. bipartismus (komentář viz výše), 49 3. Političtí aktéři ­ politické strany, zájmové skupiny a sociální hnutí 3. umírněný multipartismus (omezený pluralismus), 4. extrémní multipartismus (polarizovaný pluralismus), 5. atomizovaný systém. Systém predominantní strany Jedná se o (soutěživý!) stranický systém, v němž může existovat a legi- timně působit více stran. Nedochází však ke střídání u moci, protože jedné straně se dlouhodobě daří ve svobodných volbách získávat nadpoloviční většinu mandátů. Příklad Jako příklad takového systému se uvádí Japonsko, kde byla Liberálně de- mokratická strana do svého rozpadu v roce 1993 u moci 38 let. Podobným příkladem byl Indický národní kongres, který byl po získání nezávislosti Indie u moci nepřetržitě 30 let. Umírněný multipartismus V tomto systému působí menší počet stran (maximálně šest). Ideolo- gická vzdálenost (polarizace) mezi stranami je malá, což umožňuje dosa- hovat shodu a uskutečňovat konsensuální politiku. V tomto systému se zpravidla vyskytují dva póly (tzn. že tento multipartismus bývá bipolární). To přispívá tomu, že v tomto systému působí relativně homogenní opozice, která představuje důraznou a programově koherentní alternativu k politice vládnoucí koalice. Extrémní multipartismus V extrémním multipartismu působí větší počet stran a tento systém se také vyznačuje značnou ideologickou vzdáleností mezi stranami (velkou po- larizací), což se projevuje ve formě aktivit extrémních či antisystémových stran. Opozice v tomto systému proto není stejnorodá. Opoziční strany, které reprezentují obě krajní ideologické pozice, jsou sice schopny shodnout se na svržení vládnoucí koalice, ale nemohou navrhnout společnou pozitivní alter- nativu. 3.4 Zájmové skupiny (oddíl sleduje výklad v Cabada, Kubát 2004: 216­223 a Heywood 2004: 287­305) Zájmové skupiny Označení zájmová skupina se užívá pro všechny organizované skupiny realizující své zájmy. Zájmové skupiny jsou organizace, které si uvědomují své vlastní zájmy vůči ostatním skupinám a snaží se je prosadit tím, že působí na vládu, parlament, politické strany a veřejné mínění s cílem, aby jejich zájmy byly vzaty v úvahu při politickém rozhodování. Zájmové skupiny tak stejně jako politické strany spojují v moderní společnosti vládu a ty, jimž vládne. Musíme je proto nejprve od politických stran odlišit. Základní rozdíl mezi politickými stranami a zájmovými skupinami spočívá v tom, že zájmové skupiny neusilují o získání moci, ale spokojují se s vyvíjením 50 tlaku na držitele moci (nemají ambice zaujmout jejich místo). Zájmové skupiny jsou tedy organizovanými aktéry, kteří usilují o ovlivňování politiky a rozhodování státu. Typy zájmových skupin Rozlišujeme různé typy zájmových skupin. Nejjednodušší způsob jejich typo- logizace je na základě zájmu, který reprezentují. Takto dělíme zájmové skupiny na politické zájmové skupiny a nátlakové skupiny. Zájmové skupiny prosazují úžeji (sektorálně) vymezené (ekonomické) zájmy, nátla- kové skupiny naopak reprezentují (často ideologicky vymezená) celospole- čenská témata. Tomuto vymezení odpovídá rozlišení zájmových skupin na ty, které sledují svůj vlastní zájem (ekonomický ­ profesní či hospodářské sku- piny), a ty, které sledují zájem veřejný či obecný (ideologický ­ například environmentální organizace nebo organizace zaměřené na ochranu základních lidských práv). 3.4.1 Funkce zájmových skupin Funkce zájmových skupin Rozlišujeme nejméně pět funkcí, která zájmové skupiny plní. První se týká artikulace (formulace) zájmů. Zájmová skupina poskytuje (svým členům) platformu pro formulaci zájmu. Dokáže jej transformovat do konkrétního požadavku, který pak vstupuje do politického systému. Druhou funkcí je pak agregace (shromažd'ování) zájmů. Podobně jako politické strany zájmové skupiny utřid'ují rozmanité požadavky do kvazi-koherentních sad cílů. V tomto procesu plní zájmové skupiny třetí funkci selekce zájmů. Velký počet potenciálních zájmů je nutno zredukovat podle stanovených pri- orit. Zájmová skupina tak vybírá ty nejdůležitější zájmy nebo zájmy, které mají nejvyšší šanci, aby byly prosazeny v politickém procesu. Opět podobně jako politické strany zájmové skupiny plní funkci politické inte- grace. Za prvé ­ vytvářejí pocit sounáležitosti u svých vlastních členů. Za druhé ­ poskytováním kanálů politické participace budují loajalitu v rámci celého politického systému. V tomto smyslu pak zájmové skupiny přispívají k legitimizaci politického režimu, na jehož fungování se spolupodílí (le- gitimační funkce). 3.4.2 Strategie zájmových skupin K tomu, aby zájmové skupiny mohly plnit své základní funkce, musejí vstu- povat do kontaktu s nositeli politické moci. Rozlišujeme kontakty se zákonodárci, výkonnou mocí, soudní mocí a ostatní strategie. Kontakty se zákonodárci se uskutečňují ve formě lobbyingu. Lobbyin- gem (lobováním) rozumíme přímý styk mezi představitelem zájmové skupiny a politikem za účelem jeho ovlivnění ve směru cílů této skupiny. Podle praxe běžné v USA se slovem " lobbyista" označuje " profesionální přemlouvač", tj. člověk, kterého si někdo najme, aby prezentoval argumenty těch, které zájmová skupina zastupuje. Podle dostupných výzkumů je nejúčinnější lo- bování prostřednictvím osobních kontaktů se zástupci zákonodárné moci. Méně účinné jsou nepřímé kontakty (e-mail, dopisy, PR kampaně). 51 3. Političtí aktéři ­ politické strany, zájmové skupiny a sociální hnutí Nejméně účinné jsou pracovní či formálně společenské kontakty (bankety atd.). Podobné postupy se volí také při kontaktech s výkonnou mocí. Zájmové skupiny obvykle kontaktují nejprve nižší rozhodovací úrovně a snaží se postu- povat výše. Vždy se zaměřují na tematicky odpovídající resorty. Díky tomu, že pro výkonnou moc představují zájmové skupiny zdroj informací, její představitelé jejich činnost berou na vědomí a v některých případech jim dopřávají sluchu. Pokud není činnost zájmových skupin adekvátním způso- bem legislativně ošetřena, může dojít k " privatizaci" či " kolonizaci" státní instituce mocnými zájmovými skupinami. Příklad V 90. letech 20. století tato situace charakterizovala důležité resorty v Ruské federaci. Kontakty se soudní mocí je třeba chápat nikoli jako lobování, ale jako pro- sazování zájmů prostřednictvím soudních rozhodnutí. Tento vliv se uplatňuje dvěma způsoby. Jednak se představitelé zájmových skupin stávají stranou v soudním řízení. Druhým způsobem je poskytování právní po- moci, kterou skupiny poskytují osobám, které jsou účastníky soudních řízení dotýkajících se oblastí zájmů těchto skupin. Zájmové skupiny se neobracejí jen na stát, ale také na jiné zájmové sku- piny a často také na veřejné mínění. (Zvláště v posledním případě užívají také méně konvenční metody prosazování svých zájmů.) Rozlišujeme nejméně tři strategie tohoto typu. Prvním z nich jsou apely na společnost, které spočívají v mediálním ovlivňování veřejnosti prostřednictvím reklamy, vlast- ních tiskových výstupů atd. Druhým typem jsou demonstrace, které záj- mové skupiny volí zvláště tehdy, pokud nedisponují dostatečnými zdroji k přípravě vlastní mediální prezentace, a tehdy, pokud na straně držitelů moci neexistuje vůle ke vzájemnému dialogu. Třetím typem jsou násilné protesty, které užívají ty skupiny, které bud' stojí v opozici k systému jako celku nebo ztratily víru v účinnost konvenčních metod prosazování vlivu. 3.4.3 Výhody a nevýhody politiky zájmových skupin Diskuse jednání zájmových skupin Lobování se někdy kritizuje kvůli tomu, že se rovná " kupování" politického vlivu. Činnost zájmových skupin tak podle kritických hlasů upevňuje po- litickou nerovnost, protože poskytuje hlas jen privilegovaným a bohatým (upevňuje moc těch, kdo mají přístup ke zdrojům). Podle kritiků zájmové skupiny ani nepřispívají k politické integraci (viz výše), protože prosazují dílčí zájmy (zájmy jimi reprezentovaných menšin) na úkor zájmů celé společnosti. Navíc vykonávají nelegitimní moc, protože jejich vůdci ­ na rozdíl od politiků ­ nejsou veřejně odpovědni (nejsou vystaveni volebnímu testu). S tím souvisí také jejich sklon k tajnůstkářské politice: zájmové skupiny uplatňují svůj vliv skrze zákulisní strategie, které nemohou být veřejností kontrolovány. 52 Příklad Mezi kritiky zájmové politiky ve výše uvedeném smyslu patří český prezident Václav Klaus. V roce 2005 veřejně napadl některé nevládní organizace (sku- piny sledující veřejný zájem) kvůli tomu, že uplatňují netransparentní vliv na politické rozhodování a ze své činnosti nemusí skládat účty (jsou neod- povědné). Spolu s tím představitele těchto uskupení vyzval, aby se zúčastnili volebního klání. Na obhajobu zájmových skupin se naopak uvádí, že posilují reprezentaci, protože artikulují zájmy a do politického procesu přinášejí hlediska a zájmy, které politické strany přehlížejí. Díky tomu také umožňují ovlivňovat poli- tický proces mezi volbami. Podle svých obhájců zájmové skupiny také podpo- rují veřejnou diskusi a vytvářejí tak informovanější a vzdělanější občanstvo. Zájmové skupiny tak rozšiřují prostor pro politickou participaci, nebot' po- skytují platformy pro politickou aktivitu vycházející " zdola" (od samotných občanů). Činnost zájmových skupin také staví bariéry zneužívání moci, ne- bot' jejich aktivity činí politický systém transparentnější (čitelnější) tím, že jej otevírají pohledu zvnějšku. Nakonec údajně zajišt'ují politickou stabilitu, nebot' umožňují komunikaci mezi " vládou" a " lidem". Vyrovnaný pohled na činnost a funkce zájmových skupin si je vědom jak jejich přínosů, tak problémů, které přinášejí. Díky tomu se nesnaží jejich aktivity ani nekriticky oslavovat, ani se je snažit zakázat. Naopak ­ jde mu o jejich regulaci, která by zajistila elementární míru jejich transparentnosti například formou registrace zájmových skupin a zveřejňováním zpráv o jejich činnosti. Úkol Zamyslete se nad tím, zda-li máte nějakou vlastní zkušenost s činností zájmo- vých skupin. Nemusí jít pouze o jejich činnost na celostátní úrovni, ale také na úrovni místní či regionální. Ke kterému z výše uvedených názorů byste se na základě své zkušenosti přiklonili? Vaše názory budou diskutovány během prvního přednáškového bloku. 3.4.4 Modely politiky zájmových skupin aneb systémy organizova- ných zájmů Podobně jako v případě politických stran, také v případě zájmových sku- pin tvoří jejich vzájemné vztahy a zvláště pak jejich vztahy ke státu určité systémy. Zájmové skupiny považujeme za organizované jednotky, hovoříme proto o systémech organizovaných zájmů a rozlišujeme základní dva: pluralismus a korporatismus, resp. neokorporatismus (výklad vychází z Heywood 2004: 291­295 a Hloušek, Kopeček 2003: 232­250) (viz také oddíl 7.5). Pluralismus PluralismusHlavní tezí pluralismu je, že politická moc je roztříštěná a ve společnosti rozptýlená. K politickým rozhodnutím se dospívá na základě složitých in- terakcí a kompromisů. Z hlediska pluralismu jsou interakce zájmových 53 3. Političtí aktéři ­ politické strany, zájmové skupiny a sociální hnutí skupin jádrem a podstatou politického demokratického procesu. Pluralitní demokracie byla dokonce v 60. letech 20. století chápána jako alternativa volební demokracie, nebot' se věřilo, že zájmové skupiny nahradily v roli hlavní spojnice mezi vládou a ovládanými politické strany. Tato teorie se opírá především o předpoklad, že všechny potenciální společen- ské zájmy jsou schopny se zorganizovat a získat přístup do politického systému. Spolu s tím se předpokládá, že politický systém na požadavky všech zájmových skupin reaguje. Mezi různými zájmovými skupinami exis- tuje neustálá soutěž a díky této konkurenci není možné, aby jedna skupina monopolizovala přístup k politické moci. Skupiny se vzájemně vyvažují. Podle pluralistů tak ve vztahu mezi různými skupinami existuje jakási rov- nováha, která každému zájmu umožňuje, aby byl v určitém časovém oka- mžiku slyšen. Na jedné straně tak existuje pluralita zájmových skupin a na druhé straně stát (resp. vláda), která artikulované zájmy uspokojuje. Základní rysy pluralismu lze shrnout v následujících bodech: 1. Neexistuje skupina, která by mohla uplatňovat všeobecnou kontrolu nad více než jedním druhem problémů. Skupina tak může být dominantní v jedné oblasti, ale právě jen v této jedné oblasti. 2. Existuje přibližná rovnováha moci mezi jednotlivými skupinami. 3. Ekonomická moc je oddělena od politické. Tímto se pluralismus vymezuje vůči marxismu, podle něhož je politická moc odvozena od kontroly ekonomických zdrojů. 4. Stát je podle pluralismu neutrálním arbitrem, který nestranným způsobem rozsuzuje konflikty mezi jednotlivými skupinami. 5. Ve společnosti existuje pluralita názorových pozic. 6. Politika spočívá v soutěži mezi různými politickými aktéry at' už politickými stranami nebo zájmovými skupinami. Kritika pluralistických teorií se zaměřuje na normativní charakter jejich vý- chodisek. Pluralismus vidí (či chce vidět) všechny skupiny jako přibližně stejně mocné, ve skutečnosti však různé skupiny disponují různými zdroji. Různé zájmy navíc charakterizuje nestejná schopnost organizace. Například skupiny prosazující ekonomické zájmy se organizují jednodušeji než ty, které se formují v oblasti ochrany životního prostředí. Neokorporatismus Korporatismus Někdy se hovoří také o liberálním korporatismu (nebo jen korporatismu), označení neokorporatimus má však naznačit rozdíl, který panuje mezi tímto modelem a starší představou o stavovském státě na jedné straně a fašistickým korporatismem na straně druhé (viz oddíl 6.8). Neokorporativní model se konstituoval v letech po II. světové válce. Jeho základními rysy jsou: 1. Na politickém rozhodování se podílí jen omezený počet zájmových skupin. 2. Tyto skupiny jsou vnitřně hierarchicky strukturované. 3. Zájmové skupiny jsou funkčně diferencovány (podle jejich postavení v dělbě práce). 54 4. Zájmové skupiny nejednají vzájemně soutěživě. 5. Zájmové skupiny jsou uznány ze strany státu a ty, které jsou uznány, jsou nadány monopolem reprezentace v příslušné oblasti. Neokorporatismus tak bere na vědomí fakt rozdílnosti mezi různými zájmo- vými skupinami a zdůrazňuje, že jen některé z nich mají na politické rozhodování skutečný vliv. Ne všechny sociální zájmy mají schopnost or- ganizace, naopak ­ některé z nich se organizovat nedokážou. Na rozdíl od pluralismu neokorporatismus nevychází z toho, že mezi skupinami a státem existuje zásadní rozdíl, ale vidí je naopak jako vzájemně propojené. Plura- listická konkurence ve skutečnosti neexistuje, v příslušných oblastech (např. bankovní politiky) existuje omezený počet partnerů, s nimiž státní úřady komunikují. Na nejvyšší rovině hrají nejdůležitější roli ekonomické zájmy zaměstnanců a zaměstnavatelů, jejichž zástupci mají konstantní pří- stup k politickému rozhodování skrze konzultativní orgány tzv. tripar- tity. Tripartitou rozumíme orgán, v němž se setkávají zástupci " tří stran" ­ vlády, podnikatelské sféry a odborů, kteří takto slad'ují svůj politický postup. 3.5 Sociální hnutí Sociální hnutí Od 60. let 20. století se sociální hnutí zabydlela jak v kontextu západních demokracií, tak také v politologii. Byla to hnutí 60. (studentské hnutí, hnutí za občanská práva a proti válce ve Vietnamu v USA) a dále 70. a počátku 80. let 20. století (ekologická, feministická, mírové hnutí), která obrátila po- zornost k tomuto fenoménu. Co jsou sociální hnutí? (výklad sleduje Císař 2004: 46­52 a Diani 2000) Podle tradičního chápání (tzv. teorie kolektivního chování) byla sociální hnutí vymezena kontrastem k " organizačnímu" nebo " institucionálnímu" chování. Podle tohoto pohledu byla hnutí skupinami s nejasným a pro- měnlivým členstvím a s vedením, jehož pozice závisela více na ne- formálních vztazích než formálních organizačních pravidlech. Toto pojetí přibližovalo hnutí davovému jednání či panikám. Podle jiných názorů (tzv. teorie mobilizace zdrojů) je naopak třeba vě- novat pozornost organizačním faktorům. V 70. letech 20. století se proto začalo hovořit o " organizacích sociálních hnutí", které shromažd'ují zdro- je (peníze, kvalifikované vůdce, reputaci) a udržují sociální hnutí v čase. Podle této perspektivy jsou to především vůdci s předchozími politickými zkušenostmi a silné profesionální organizace, které stojí za jednáním daného hnutí. Tato perspektiva tak sociální hnutí vidí jako blízké příbuzné záj- mových skupin. Ještě jiný náhled na sociální hnutí představil tzv. model politického pro- cesu, který studium sociálních hnutí vztahuje k širším politickým pro- cesům. Podle tohoto pohledu tvoří sociální hnutí vyloučené skupiny, které se snaží prosadit své požadavky v politickém procesu. Sociální hnutí je tak výsledkem interakce mezi nositeli moci a osobami, které s úspěchem 55 3. Političtí aktéři ­ politické strany, zájmové skupiny a sociální hnutí mluví ve jménu nějaké skupiny, která nemá formální politickou re- prezentaci. V průběhu této interakce sociální hnutí viditelným způsobem požadují změny v distribuci nebo výkonu moci a podporují své požadavky veřejnými demonstracemi podpory. Nová sociální hnutí Poslední pohled se zaměřuje na tzv. " nová sociální hnutí" (feministická, za práva homosexuálů atd.), která se ­ na rozdíl od instrumentálně ori- entovaných hnutí a zájmových skupin ­ primárně nesnaží o ovlivnění politického procesu, ale míří na zajištění prostoru, který by jim umožnil nezávislou existenci a budování na většinové společnosti autonomní identity. Těmto hnutím tak údajně již nejde o prosazování zájmů, ale o vyjádření vlastní jedinečnosti. Obecně lze sociální hnutí vymezit čtyřmi rysy: 1. Sociální hnutí jsou charakterizovaná přítomností sítí neformální in- terakce. Hnutí tak nejsou organizacemi, ale sítěmi spojujícími růz- né organizace a jednotlivce. 2. Sociální hnutí sdílí společnou identitu. 3. Sociální hnutí se účastní politických a/nebo kulturních konfliktů prosazujících nebo snažících se zabránit sociální změně. 4. Sociální hnutí operují především vně institucionalizované politické sféry. Nejednají proto jen konvenčními způsoby (jako zájmové sku- piny), ale jsou schopny užívat také nekonvenčních ­ konfliktních ­ stra- tegií. Příklad Podle výše uvedeného vymezení nemá smysl používat označení " hnutí" pro jednotlivé organizace (např. Hnutí DUHA, Greenpeace). Hnutí jsou sítěmi organizací a jejich jednotlivé komponenty lze pravděpodobně lépe popsat s pomocí konceptu " zájmové skupiny sledující veřejný zájem". Pokud vy- mezíme hnutí jako sítě organizací, můžeme říci, že jejich součástí mohou být i politické strany, zájmové skupiny atd. (např. strany zelených, které jsou součástí širšího environmentálního hnutí). Shrnutí kapitoly 1. Nejdůležitějšími politickými aktéry jsou politické strany, jejichž hlav- ním cílem je usilovat o výkon vládní moci. 2. Strany lze třídit podle různých kritérií. Mezi nejpoužívanější patří kri- téria organizační, vývojové a ideologicko-programové. 3. V politickém systému strany plní celou řadu funkcí. Jedná se především o reprezentaci, formování a doplňování politické elity, formulování cílů, artikulaci a agregaci zájmů, politickou socializaci a mobilizaci a orga- nizaci vlády. 4. Politické strany nejsou důležité jen pro funkce, které plní, ale také proto, že vztahy mezi nimi mají podstatný význam při fungování poli- tického systému. Souhrnu těchto vztahů se říká stranický systém. Exis- tuje několik typologií stranických systémů. Jedna z nich rozlišuje mezi 56 bipartismem, systémem dvou a půl strany, multipartismem s dominující stranou a multipartismem bez dominující strany. 5. Vedle politických stran v politickém systému jednají také tzv. zájmové skupiny. Označení zájmová skupina se užívá pro všechny organizované skupiny realizující své zájmy. Zájmové skupiny jsou organizace, které si uvědomují své vlastní zájmy a snaží se je prosadit tím, že působí na vládu, parlament, politické strany a veřejné mínění. Existují různé typy zájmových skupin. 6. Zájmové skupiny plní určité funkce. Jde o artikulaci (formulaci) zájmů, agregaci (shromažd'ování) zájmů, selekci zájmů, politickou integraci a legitimizaci politického režimu. 7. Podobně jako v případě politických stran, také v případě zájmových skupin tvoří jejich vzájemné vztahy a zvláště pak jejich vztahy ke státu určité systémy. Hovoříme o systémech organizovaných zájmů a rozli- šujeme základní dva: pluralismus a korporatismus, resp. neokorporatis- mus. 8. Posledním typem politických aktérů jsou tzv. sociální hnutí, která chápeme jako sítě spojující různé organizace a jednotlivce, kteří jsou stmeleni společnou identitou, resp. zájmem, který prosazují (příkladem může být environmentální hnutí). Otázky 1. Charakterizujte politické strany, v čem se liší od zájmových skupin? 2. Charakterizujte zájmové skupiny, jaké plní základní funkce? 3. Jaké typy politických stran rozlišujeme? 4. Co je relevantní strana? 5. Popište, co znamená bipartismus. Uved'te příklad. 6. Jaká pozitiva přinášejí zájmové skupiny a jaké jsou naopak jejich ne- výhody? 7. Co jsou sociální hnutí? Literatura použitá při zpracování textu kapitoly Cabada, L., Kubát, M. a kol.: Úvod do studia politické vědy. 2. rozšířené a doplněné vydání. Eurolex Bohemia, Praha 2004 Císař, O.: Transnacionální politické sítě. Jak mezinárodní instituce ovlivňují činnost nevládních organizací. MPÚ, Brno 2004 Diani, M.: " The Concept of Social Movement." In Readings in Con- temporary Political Sociology, ed. Kate Nash. Malden, Blackwell, Ox- ford 2000, s. 155­176 Heywood, A.: Politologie. Eurolex Bohemia, Praha 2004 Hloušek, V., Kopeček, L., eds.: Demokracie. MPÚ, Brno 2003 57 3. Političtí aktéři ­ politické strany, zájmové skupiny a sociální hnutí 58 Veřejná politika (policy) a její analýza Výzkumná centra a analýza politiky Stadia procesu tvorby politiky aneb politický cyklus Jak ovlivnit politický proces? Politický proces 4 4. Politický proces Cíl kapitoly V této kapitole se seznámíte s politickým procesem jako výsledkem interakcí aktérů jednajících v rámci daného politického systému. Politických aktérů a institucionálních předpokladů jejich interakcí (tj. politického systému) se týkaly předchozí kapitoly. Zde se zaměříte na jednotlivé fáze samotného pro- cesu tvorby politik (výstupů politického systému). Důraz je kladen na vztah politického procesu a společenských věd. Vlastním cílem studia kapitoly je pochopit požadavky kladené na politickou analýzu, skrze kterou můžete pro- mluvit do politického procesu. Časová zátěž 4 hodiny Způsob studia Text distanční studijní opory pro vás představuje primární studijní ma- teriál. Musíte proto nejprve detailně nastudovat tuto kapitolu a následně se zběžně seznámit s textem povinné literatury, který rozšiřuje základní in- formace distanční studijní opory. Doporučená literatura je určena jen těm z vás, kteří mají hlubší zájem o studium politologie. Povinná literatura Heywood, A.: Politologie. Eurolex Bohemia, Praha 2004, s. 421­440 Doporučená literatura Fiala, P., Schubert, K.: Moderní analýza politiky. Barrister & Prin- cipal, Brno 2000 4.1 Veřejná politika (policy) a její analýza Politikami (policies) rozumíme výstupy politického procesu (viz oddíl 2.1). Projevuje se v nich vliv, který má na společnost politická činnost. Proto, abychom něco mohli označit za politiku (ve smyslu policy) či soubor politických opatření, musí být přijato formální (úřední) rozhodnutí, které nějakému konkrétnímu postupu dává oficiální status. Pod pojmem veřejná politika proto můžeme rozumět určitým stanoveným postupem přijatá roz- hodnutí státních orgánů. Veřejná politika Přesněji řečeno, veřejná politika (Young, Quinn 2002: 5­6): 1. Je výsledkem jednání státních orgánů, které k němu mají legislativní, politické a finanční oprávnění. 2. Reaguje na konkrétní potřeby nebo problémy společnosti nebo sku- pin, které ji tvoří. 3. Snaží se o dosažení souboru cílů, které představují pokus o řešení konkrétního společenského problému. 4. Není obvykle tvořena jedním rozhodnutím nebo událostí, ale je výsled- kem řady rozhodnutí. 60 5. Je implementována jedním nebo několika aktéry. 6. Obsahuje specifikaci důvodů, proč byla přijata. Proces tvorby a realizace politiky (politický proces) pak souvisí s mecha- nismy, skrze které se veřejná (vládní) politika realizuje. Součástí tohoto pro- cesu je série vzájemně na sebe navazujících akcí či událostí. Na jeho počátku je zrod představ a předkládání návrhů, pokračuje diskusí, analýzou a hodnocením těchto návrhů a končí přijetím rozhodnutí a jeho reali- zací (implementací). K jeho popisu užíváme model politického cyklu (viz níže). V politickém procesu jsou zahrnuti nejrůznější aktéři, nikoliv jen státní úřady. Jedná se především o nám již známé politické strany, zájmové skupiny a sociální hnutí, které artikulují a agregují společenské zájmy, aby mohly být zpracovány politickým systémem (viz oddíl 2.1 a kapitola 3). Jedná se dále o aktéry, o nichž jsme zatím nemluvili, totiž o různé po- radce, výzkumná centra (tzv. think tanky) atd. To souvisí s tím, že politické rozhodování neprobíhá ve vzduchoprázdnu, ale opírá se o preference, infor- mace a odborné analýzy, které dodávají tito aktéři. Zvláštní postavení mezi nimi mají poslední zmínění ­ výzkumná centra, která politiky vybavují odbornými podklady a výsledky svých výzkumů. V tomto bodě vstupuje do politického rozhodování politologie a ostatní sociální vědy. Touto cestou se však může realizovat také efektivní nátlaková (lobbyistická) stra- tegie, když jsou expertízy předloženy s cílem podpory určitého politického rozhodnutí. 4.2 Výzkumná centra a analýza politiky (oddíl sleduje výklad v Young, Quinn 2002 a McGann, Weaver 2000) Ve druhé polovině 20. století se v souvislosti s výzkumem politik a jejich ovlivnění ustavily dvě subdisciplíny výzkumu veřejných politik (tzv. policy science) ­ politická studia (policy study) a analýza politiky (policy ana- lysis). Výzkum politických studií je v rukou nezávislých výzkumníků a aka- demiků, jejichž cílem je realizace primárního originálního výzkumu. Analýza politiky je naopak více politicky motivovaná a snaží se o získání přímého vlivu na politické výstupy přípravou politických doporučení pro státní úřady. Jejím hlavním cílem je předkládat fundované podklady pro samotné politické rozhodování. Právě výzkum veřejných politik je vlastní náplní činnosti výše Think tank zmíněných výzkumných center (think tanks). Obecně lze proto think tank vymezit jako instituci, která provádí vý- zkum veřejných politik, jejich analýzu a formuluje politická do- poručení. Tato definice je však podle některých názorů příliš široká, protože výzkum veřejných politik mohou provádět také mnohé zájmové skupiny, uni- verzitní výzkumná centra a jiní aktéři. Stejně tak některé vládní úřady se primárně zabývají výzkumem politik. Podle těchto hlasů by proto označení think tank mělo být používáno jen pro organizace, které jsou nezávislé na vládách i univerzitách a operují na neziskovém základě. Tato definice však 61 4. Politický proces naopak příliš zužuje množinu institucí, pro jejichž popis se označení think tank používá. Mezi think tanky se totiž nacházejí jak organizace, které jsou závislé na zakázkách, které získávají od státu (veřejného sektoru), tak také organizace, které jsou úzce spojeny s politickými stranami. Think tanky jsou také často spojeny s univerzitními pracovišti nebo získávají prostředky ze soukromého sektoru. Příklad Jako příklad pokusu o think tank navázaný na univerzitní pracoviště by mohl v České republice sloužit brněnský Mezinárodní politologický ústav. Jako příklad stranického think tanku můžeme uvést Centrum pro ekonomiku a po- litiku, které je úzce navázáno na Václava Klause a Občanskou demokratickou stranu. 4.2.1 Činnost výzkumných center Řekli jsme, že náplní činnosti think tanků je analýza politik. Přesněji však můžeme specifikovat několik různých činností, jimiž se think tanky zabývají. Některé z nich provádějí základní sociálně-vědný či ekonomický vý- zkum, který se podobá výzkumu univerzitních výzkumných center (jsou jakýmisi univerzitami bez studentů). Otázky, které takový think tank řeší, se mohou týkat např. vhodných způsobů privatizace státního majetku, dopadem privatizace na ceny a jejími sociálními dopady, dopadů různých volebních systémů na kompozici zákonodárného sboru či možnostmi protikorupčních opatření. Druhým typem aktivit je poskytování konzultací v souvislosti s bez- prostředními politickými problémy, které řeší státní aparát. Konzultace mo- hou být poskytovány během různých fází politického rozhodování a skrze různé kanály. Think tanky mohou organizovat tiskové konference a se- mináře pro politiky a média. Mohou publikovat analýzy a memoranda a jejich zaměstnanci se mohou účastnit veřejných slyšení organizovaných v zákonodárných sborech. Jiným typem výstupů jsou názorové články, které jsou publikovány v denním tisku, a jejichž cílem je ovlivňovat veřejné mínění. Co odlišuje tento typ aktivit od prvního je především to, že v tomto případě think tanky spíše využívají existujících výsledků výzkumu a do- stupných znalostí spíše než by prováděly nový výzkum. Třetí typ činností spočívá v hodnocení vládních politik. V tomto případě se řeší otázky jako např.: Poskytuje místní správa služby určitého typu efek- tivním způsobem? Nebo: Je nákup určitého zbraňového systému efektivním užitím prostředků určených na obranu? Tento výzkum vyžaduje, aby byl zajištěn dobrý přístup k relevantním údajům o hodnocených rozhod- nutích a politikách. Think tanky vykonávají i jiné činnosti. Často pomáhají zprostředkovat sítě organizací a jednotlivců, které kooperují při hledání řešení určitého problému. Slouží také jako zdroj kvalifikovaného personálu pro státní agentury a naopak ­ jako místo, kde mohou politici, pokud nejsou zvoleni, " nabýt baterie". Zaměstnanci think tanků také v neposlední řadě komentují aktuální události pro masová média. 62 4.2.2 Typy výzkumných center Typy think tanků Vzhledem k pestrosti činností, které think tanky vykonávají, lze rozlišit něko- lik jejich typů (viz tabulka níže). První dva typy ­ akademický a smluvní think tank sdílejí mnoho společného: zaměstnávají lidi s vysokou akademic- kou kvalifikací (Ph.D.) a kladou důraz na rigorózní metody sociálněvědného výzkumu, snaží se prezentovat jako nestranické a objektivní. Liší se však ve způsobech financování, v tom, kdo rozhoduje o tom, čím se budou zabývat a ve svých konečných produktech. Cíle a činnosti akademických think tanků jsou převážně stanoveny interně (zevnitř organizace), i když je patrný také vliv donorů (zdrojů finančních prostředků). Výstupem jejich činnosti jsou především akademické publikace at' už ve formě knih (monografií) nebo článků. Smluvní think tanky jsou naopak z velké části financovány z ve- řejných zdrojů na základě zakázek, které obdrží. Proto jsou to také hlavně státní úřady, které rozhodují o náplni činnosti těchto organizací. Zadávají konkrétní práci, kterou tyto think tanky ve formě výzkumných zpráv pro zadavatele zpracovávají. Také druhé dva typy ­ advokační a stranické think tanky ­ sdílejí určité společné rysy. Advokační typ si sice ponechává formální nezávislost, ale je spojen s určitou ideologií, ideologickým uskupením nebo zájmem. Namísto nestranického výzkumu kladou tyto organizace důraz na to, aby zvítězily ve " válce idejí", aby přesvědčily o své pravdě cílovou skupinu (politiky, úředníky, veřejnost). Ve svém výzkumu se proto často spoléhají na zdroje, které jsou poskytovány skupinami, jejichž zájmy obhajují (firmy, odbory atd.). Jejich zaměstnanci pocházejí spíše z vládních agentur, zájmových skupin a poli- tických stran než z univerzit. Také jejich konečné produkty budou spíše kratší útvary než dlouhé monografie a články. Stranickost je pak vlastní charakte- ristikou těch think tanků, které jsou napojeny na konkrétní politické strany a obhajují jejich ideologickou a programovou platformu. Členové těchto stran také tvoří základnu pro jejich zaměstnance. Jejich činnost a cíle jsou diktovány jejich " mateřskou" politickou stranou. Představené ideální typy se ve skutečnosti obvykle nevyskytují v " čisté" verzi. Skutečné organizace tak sdílejí rysy více ideálních typů. Typy think tanků Zaměstnanci Financování Kdo (co) roz- hoduje o náplni práce a cílech? Produkty Příklady Akademický think tank (univerzita bez studentů) Důraz na zaměstnance s vysokou akademickou kvalifikací a bez vyhraněné ideologické orientace Nadace, soukromý sektor, jednotlivci Výzkumníci a nadace (zdroje financování) Akademické monografie a články v odborném tisku psané v objektivním nestranickém stylu Brookings Institution, Institute for Interna- tional Economics (USA) (tabulka pokračuje na následující straně) 63 4. Politický proces Zaměstnanci Financování Kdo (co) roz- hoduje o náplni práce a cílech? Produkty Příklady Smluvní think tank Důraz na zaměstnance s vysokou akademickou kvalifikací a bez vyhraněné ideologické orientace Především státní agentu- ry (úřady) Státní agentu- ry, které zadá- vají zakázky Zprávy pro státní úřady a jiné klienty psané v nestranickém stylu Rand Corp. (USA) Advokační think tank Důraz na zaměstnance s vyhraněným politickým nebo ideologic- kým profilem Nadace, soukromý sektor, jednotlivci Organizační vůdci Krátká memoranda zaměřená na aktuální témata Centre for Policy Stu- dies (UK) Think tanky politických stran Důraz na členy stran a jejich loajalitu Především státní a stra- nické dotace Strana Různé Konrad Adenauer Stiftung (Německo) Zdroj: Weaver, McGann 2000: 10 (upraveno). 4.3 Stadia procesu tvorby politiky aneb politický cyklus (oddíl sleduje výklad v Young, Quinn 2002, Heywood 2004: 426­434, Fiala, Schubert 2000) Proces politického rozhodování nespočívá pouze v samotném aktu přijímání politických rozhodnutí. Naopak rozhodnutí je zpravidla reakcí na identifi- kovaný problém a jeho cílem je tento problém řešit. Politický proces tak lze znázornit jako pořadí několika na sebe navazujících kroků (fází), které společně tvoří model politického cyklu. Tento model znázorňuje následu- jící schéma: Politický cyklus Obrázek 4.1: Schéma politického cyklu 1. FÁZE INICIACE 2. FÁZE FORMULACE 3. FÁZE IMPLEMENTACE 4. FÁZE EVALUACE Definice problému, nastolování agendy (fáze iniciace) Prvním krokem politického rozhodování je identifikace problému, který má být vyřešen. Problém je obvykle identifikován určitou skupinou ve společ- 64 nosti a následně je nastolen jako předmět politického rozhodování. Jedná se o zcela stěžejní krok, nebot' formuje politickou agendu. Jinými slovy řečeno, v této fázi se rozhoduje, čím se systém politického rozhodování bude zabývat, jaké problémy budou definovány jako problémy politické (řešitelné skrze politický systém). Politika může vzcházet z kterékoli části společnosti. Může přicházet " shora" (od politických vůdců, vlád, ministerstev) nebo " zdola" (skrze tlak veřejného mínění, masových médií, politických stran, zájmových skupin, think tanků atp.). Iniciace politik zdola je ve všech politických systémech velmi důležitá, nebot' právě odtud často vzcházejí politické inovace. Etablovaní političtí vůdci často nemají zájem měnit zavedené způsoby práce, a proto jsou to v politickém systému neetablovaní aktéři, kteří mohou přinést nová poli- tická témata (změnit politickou agendu). Příklad Příkladem by mohlo být environmentální (zelené) hnutí, které můžeme pova- žovat za aktéra, kterému se v 70. letech 20. století podařilo přinést ochranu životního prostředí do politické agendy vyspělých států. Od té doby se envi- ronmentální agenda stala standardní součástí programů všech etablovaných politických stran. Důležitou úlohu v této fázi hraje veřejné mínění, které je vyjadřováno skrze masová média. Právě média často seřazují informace do koherentních celků a stanovují priority témat ­ nastolují agendu, resp. strukturují veřejnou debatu. Například v Itálii a v Japonsku se politická korupce stala problémem z podstatné části díky publicitě, kterou jí věnovala tištěná média. Příklad Fiala a Schubert uvádí, že v Německu 60. let 20. století byla důležitým impul- sem pro aktivní vzdělanostní politiku série článků, které na jaře 1964 začaly upozorňovat na to, že vyšší vzdělání měla jen velmi malá část populace. Díky tomu se problém politizoval ­ dostal se do politické agendy. Klíčovou roli v procesu iniciace hrají politické strany a zájmové skupiny. Například opoziční strany se neomezují jen na kritiku vládní politiky, vypra- covávají také alternativní soubory politických opatření, aby se jevily jako strany hodné vládnutí. Zájmové skupiny zase upozorňují na širokou škálu věcí, které vyvolávají znepokojení, pocity křivdy, přicházejí s konkrétními případy a myšlenkami a vyjadřují zájmy různých společenských skupin a vrs- tev. V případě think tanků pak jde primárně o to, aby vypracovávaly politické návrhy a získávaly pro jejich přijetí klíčové hráče politického procesu. Od 70. let 20. století se vedle formálních institucí zdůrazňuje význam ne- formálních procesů iniciace a rozpracování politických opatření. V této souvislosti se hovoří o tzv. politických sítích, kterými se rozumí uspořádané soubory vztahů mezi politickými aktéry, kteří mají v určité ob- lasti společný zájem nebo se orientují na stejný problém (např. ochrana životního prostředí, lidských práv). Tyto vztahy jsou charakterizované pře- devším tím, že jdou skrze formální institucionální hranice, které od sebe 65 4. Politický proces oddělují vládní a nevládní aktéry. Součástí jedné politické sítě tak mohou být státní úředníci, poslanci, lobbyisté, věci naklonění univerzitní pracovníci, žurnalisté, aktivisté nevládních organizací či nezávislí experti. Existence politických sítí upozorňuje na význam, který při iniciaci politiky mají neformální postupy a vztahy. Jejich přínos spočívá ve schopnosti propojovat aktéry z různých sektorů společnosti. Naopak byly kritizovány za relativní uzavřenost před vlivy zvnějšku a za omezování vlivu, který má na politický proces veřejnost. Formulace alternativ a volba řešení problému (fáze formulace) V této fázi jde o analýzu problému, který byl definován ve fázi předchozí, a o hledání alternativ řešení. Problém je zpracován a jsou formulovány možné strategie řešení. U každého alternativního scénáře jsou definovány jeho silné a slabé stránky (a stanoveny náklady a výnosy) a hledá se roz- hodovací kritérium. Výběr řešení totiž může být proveden podle velmi odlišných kritérií. Tato kritéria mohou být navíc ve vzájemném nesouladu. Příklad O energetické politice státu lze rozhodovat bud' na základě ekonomického kritéria (maximální efektivita) nebo na základě ohledu k životnímu prostředí. Ekologická varianta může být nákladnější než varianta druhá. Úkolem poli- tické reprezentace je určit váhu těchto dvou protikladných kritérií při vlast- ním rozhodování. Jinými slovy řečeno, musí být stanoveny priority. V závis- losti na konkrétním problému mají v této fázi vliv také média, politické strany či zájmové skupiny. Když jsou formulovány alternativy a stanoveny priority (resp. rozhodovací kritéria), přichází na řadu výběr varianty, které se dává přednost. To zna- mená, že je učiněno rozhodnutí. Konečné rozhodnutí přitom může být jen formalitou, protože k zásadní diskusi už došlo a rozhodující argumenty byly předloženy již mnohem dřív. Hlavním rysem této fáze politického cyklu je to, že se výrazně redukuje počet aktérů zapojených do procesu. Zatímco při iniciování politiky může hrát svou roli široká škála zájmů, sku- pin, hnutí, přijímání rozhodnutí je věcí těch, kteří jsou uvnitř rozhodovacího systému (státních úředníků, hlavních poradců, politiků a skupin, s nimiž se konzultuje). V tom někteří spatřují problém, nebot' takový systém nahrává omezenému počtu vysokých státních úředníků a vlivných poradců, kteří mo- hou disproporčně uplatňovat svůj vliv. Proces formulace alternativ a výběr řešení problému však neprobíhá ve všech zemích stejným způsobem. Někteří autoři naopak hovoří o " politických sty- lech", tj. odlišných postupech při formulování politik a jejich výběru. Implementace a monitoring (fáze implementace) V této fázi jsou rozhodnutí, která byla přijata ve fázi předchozí, uváděna v konkrétní činy. Zákony, nařízení, vyhlášky atd. jsou použity v po- litické praxi. Mezi tím, co je zamýšleno určitým rozhodnutím, a tím, co je skutečně realizováno, panuje často zásadní rozdíl. To má nejméně dva důvody. Za prvé se často nedaří úmysl uvést dokonale do praxe. Za 66 druhé může implementovaný úmysl vyvolat nezamýšlené (neplánované) důsledky, které zabrání zcela dokonalé implementaci. Dokonalá implemen- tace by vyžadovala zcela centralizovaný systém řízení, v němž by se ti, kteří rozhodují (politici), těšili neomezené poslušnosti ze strany těch, kteří jejich rozhodnutí implementují (státní úředníci). Stejně tak by vyžadovala dokona- lou komunikaci (otevřené komunikační kanály), perfektní koordinaci a kon- stantní kontrolu (monitoring). Ve skutečnosti však při aplikaci rozhodnutí existuje určitá flexibilita (pružnost), která do implementace vnáší určité nepředvídatelné prvky. Proto je alespoň určitá míra kontroly nutným předpokladem jakékoli úspěšné implementace. Fáze evaluace Politický proces vrcholí evaluací neboli hodnocením přijaté politiky, na základě jehož výsledků se rozhoduje o tom, zda danou politiku sledovat dál nebo ji ukončit. Tato fáze politický cyklus uzavírá a to v tom smyslu, že eva- luací získané informace se mohou opětovně použít ve fázích iniciace a formulace politik. To může pomoci doladění a zkvalitnění stávajících politik. Výsledky (výstupy) jednoho politického cyklu se stávají materiálem (vstupy) dalšího cyklu. Evaluací získáváme informace o tom, jestli se podařilo naplnit či vyřešit problémy, na které byla hodnocená politika zaměřena. Zároveň s tím se hod- notí efektivita implementované politiky, tj. poměr mezi výnosy (resp. přínosy) politiky a jejími náklady. Hodnotící fáze je důležitou součástí po- litického cyklu, nebot', jak jsme již řekli, politika může mít nezamýšlené důsledky, které ­ pokud jsou negativní ­ musí být během následujících kroků minimalizovány. Příklad Podle některých výzkumů vedly sociální politiky, které byly připraveny s cí- lem snížení chudoby a zapojení chudých částí populace do života společnosti ve 20. století v USA, ke svému pravému opaku. Jejich výsledkem bylo zlepšení postavení střední třídy a růst počtu příslušníků nejchudších vrstev, kteří se stali závislými na sociálních dávkách. Tato situace volala po změně nastavení příslušných politik. 4.4 Jak ovlivnit politický proces? (oddíl sleduje výklad v Young, Quinn 2002) Řekli jsem si, že výzkumná centra ovlivňují politické rozhodování skrze pro- dukci svých tištěných výstupů. K tomuto účelu samozřejmě primárně ne- slouží akademické publikace (které produkují akademické think tanky), ale politicky orientované výstupy, které bývají mnohem kratší a konkrétněji zaměřené. Politici mají zřídkakdy dostatek času, aby prostudovali rozsáhlé materiály. Pokud chceme jejich rozhodování ovlivnit, musíme jim přizpůsobit náš styl. V této souvislosti se hovoří o politických studiích či rozborech Policy paper(anglicky souhrnně: policy papers). Politické studie a rozbory jsou důležitým nástrojem ovlivnění politiky. 67 4. Politický proces V rámci disciplíny politických studií (viz 4.2) bývá publikována celá řada studií, jejichž cílem je ovlivnit jiné experty a výzkumníky nebo think tanky a zprostředkovaně tak získat přístup k jejich publiku (politici, veřejnost atd.). Může jít o studie prezentující obecná data, která jsou využitelná v různých fázích politického cyklu, nebo může jít o specifičtěji zaměřené publikační výstupy. Obecnou charakteristikou těchto studií je jejich orientace na téma, které zpracovávají. V tom se odlišují od studií a rozborů, které jsou zpracovávány v rámci analýzy politiky (policy analysis). Ty jsou totiž primárně orientovány na klienta (politika, úřad), pro nějž jsou zpracovávány. Tyto studie také zpravidla neobsahují žádné obecné informace, ale jsou zaměřeny na velmi specifické problémy a jsou mnohem kratší. Mezi produkty, které zpra- covávají politická studia, a těmi, které přináší analýza politiky však existuje jasný komplementární vztah. Delší výzkumné studie (politická studia) totiž tvoří východisko pro kratší rozbory (analýza politiky). Někdy proto odlišujeme politické výzkumné zprávy (policy research papers), které shrnují výsledky výzkumu, specifikují metodologii a jsou zaměřeny na určité téma, od politických rozborů (policy papers), které obsahují pouze shrnutí hlavních zjištění, následná politická doporučení a jsou psána z hlediska toho, pro koho jsou určena. Základní rozdíly shrnuje následující tabulka: Typ produktu Subdisciplína policy science Politická studia Analýza politiky Cílové publikum Jiní experti a výzkumníci Politici a úředníci Zaměření Na vybraný problém; obsa- huje obecná doporučení a informace o problému Na klienta; navrhuje speci- fické politiky, které budou implementovány v praxi Metodologie Obsahuje popis primárního výzkumu Neobsahuje popis primárního výzkumu Jazyk Užívá odborného jazyka a jeho termínů Musí být velmi jednoduchý a přístupný bez odborného žargonu Délka Do 20 000 slov Ne delší než 5 000 slov Zdroj: Young, Quinn 2002: 20 (upraveno). Struktura publikačních výstupů At' už se jedná o výzkumnou zprávu či politický rozbor (dále budeme užívat anglického policy paper) oba tyto výstupy jsou zaměřeny na řešení určitého problému a při jejich zpracování se projevují určité hodnoty. Proto bez ohledu na to, jestli je určen jiným expertům nebo politikům, primárním cílem policy paper je poskytnout přesvědčivou podporu pro ospravedlnění poli- tických doporučení, které jsou v něm prezentovány. Slouží tak jako podklad pro politické rozhodování a snaží se aktivizovat své cílové publikum žádoucím směrem. Aby toho mohl dosáhnout, musí: 1. Definovat politický problém, který musí být vyřešen. 2. Navrhnout možné alternativy, tj. způsoby, jakými může být problém vyřešen. 3. Na základě užité metodologie poskytnout hodnocení pravděpodob- 68 ných výstupů těchto alternativ. 4. Vybrat nejvhodnější alternativu (tj. nabídnout politické doporu- čení) a výběr podepřít silnými argumenty v její prospěch. Policy paper se tak liší od akademického publikačního výstupu především v tom, že se jedná o aplikaci výsledků výzkumu na konkrétní problém s cílem vyřešit jej. Má tedy praktické určení. Nesnaží se jen o vysvětlení, ale o proměnu reality. Jeho těžištěm je proto formulace praktických do- poručení. Dalším rozdílem mezi akademickou publikací a policy paper je to, že policy paper prezentuje určité hodnoty (je normativně orientován) spíše než by byl hodnotově zcela nezatížen. To neznamená, že by hodnotová zatíženost měla nahrazovat výzkumné metody. Znamená to však, že jeho au- tor musí být schopen zaujmout pozici v politické debatě, což se od akademika neočekává. Struktura policy paperu Policy paper, resp. politická výzkumná zpráva má obvykle následující struk- turu: 1. Název 2. Obsah 3. Abstrakt nebo shrnutí 4. Úvod 5. Popis problému 6. Alternativy řešení 7. Závěr a doporučení 8. Seznam použitých zdrojů 9. Přílohy 1. Název Musí zaujmout zamýšleného čtenáře a zároveň musí mít vztah k po- jednávanému problému. Název proto musí být: ­ deskriptivní, tj. musí definovat předmět analýzy, ­ jasný a srozumitelný, ­ krátký a atraktivní. Příklad 1. Fiskální decentralizace: od plánu k trhu 2. Od jednoty k pluralitě: menšinová politika v Rumunsku 2. Obsah Pomáhá čtenáři, aby se zorientoval v celku textu (obsahuje zpravidla také seznam tabulek a grafů, které se v dokumentu objevují). Dobrý obsah tak pomáhá strukturovat text a tím usnadňuje aktivní práci s ním. U politických analýz neočekáváme, že každý čtenář bude pročítat text od začátku do konce. Spíše se zaměří na pro něj zajímavý či přínosný aspekt. Právě v tom je mu nápomocen obsah textu. Pro odlišení různých úrovní textu slouží desetinný systém. 69 4. Politický proces Příklad 1. Úvod 2. Popis problému 2.1 Legislativní aspekt 2.2 Sociálně-ekonomický aspekt 2.2.1 Domácí vlivy 2.2.2 Zahraniční vlivy 3. Abstrakt nebo shrnutí Mezi abstraktem a shrnutím existují určité rozdíly. Ty spočívají především v jejich délce a typu informací, které poskytují. Zatímco abstrakt je krát- kým shrnutím textu, shrnutí podává detailní synopsi celého do- kumentu. Abstrakt nebo shrnutí se ve studii nacházejí před úvodní sekcí. Nebývají zahrnuty do struktury obsahu textu neboli stojí mimo hlavní tělo textu. Hlavním cílem abstraktu je získat zájem čtenáře a poskytnout mu první a velmi stručný vhled do hlavního problému textu. Tuto funkci by mělo plnit také shrnutí, avšak jeho hlavní funkce leží jinde. Na rozdíl od kratšího abstraktu je hlavní funkcí delšího shrnutí poskytnout relevantní informace těm čtenářům, kteří nebudou číst celý text, a těm, je- jichž hlavním zájmem je seznámení se s politickými doporučeními, případně výsledky prezentovaného výzkumu (politici, vysocí státní úředníci). Proto shrnutí poskytuje detailní popis celého textu a všech jeho částí. Jeho četba musí být schopna suplovat četbu celého textu. Abstrakt i shrnutí obsahují stejné komponenty, ale kladou na ně odlišný důraz. Základní prvky, které musí oba obsahovat, jsou čtyři: 1. cíl (účel) analýzy, 2. definice a popis politického problému, 3. hodnocení alternativ řešení, 4. závěr a doporuční. Jejich zpracování se však bude lišit. U abstraktu bude mnohem kratší a po- vrchnější. Jinými slovy řečeno, bude mít jen informativní charakter, zatímco shrnutí podá komplexnější informaci. Abstrakt dosahuje délky několika set slov (cca 300), zatímco shrnutí může být i pětkrát delší. 4. Úvod Úvod uvádí čtenáře do kontextu problému, který je v rámci předložené studie zpracováván. Připravuje tak čtenáře na detailní analýzu, která je obsažena v hlavních částech studie. Úvod obvykle obsahuje tyto prvky: 1. popis kontextu problému, 2. definici problému, 3. stanovení záměru, který má analýza naplnit, 4. popis metodologie a omezení studie, 5. průvodce textem studie. 70 5. Popis problému Tato část studie plní důležitou roli v iniciační fázi politického cyklu. V první řadě identifikuje, definuje a rozpracovává povahu problému, na nějž se analýza zaměřuje. Tato část dále musí čtenáře přesvědčit o tom, že iden- tifikovaný problém vyžaduje státní zásah. Jinými slovy řečeno a v přímé souvislosti s tím, co jsme si řekli o iniciační fázi politického cyklu, tato sekce musí vybraný problém definovat jako politickou záležitost. Tato část se zaměřuje jak na minulost, tak také současnost vybraného problé- mu. Proto se zpravidla skládá ze dvou částí: 1. Pozadí problému. Tento pododdíl popisuje historické pozadí problé- mu, jeho příčiny, sociální skupiny, kterých se týkal, právní, politické, ekonomické a sociální zdroje problému a politiky, které byly implemen- továny v minulosti (pokud byly) s cílem problém vyřešit. 2. Aktuální stav. Tento pododdíl popisuje současnou situaci, současný právní, politický a sociální kontext, současný rozsah problému, skupiny, kterých se týká, současné politiky, které jsou implementovány a hod- nocení jejich dopadu. 6. Alternativy řešení Tato část diskutuje možné způsoby řešení identifikovaného problému. Musí proto navrhnout, posoudit a porovnat představitelné alternativy řešení. Na tomto základě dále prezentuje vybranou (preferovanou) alterna- tivu a její výběr podporuje výsledky předchozího posouzení a komparace. Cílem argumentace v této části je co nejpřesvědčivěji doložit důvody výběru zvolené alternativy. V neposlední řadě tato část připravuje půdu pro formulaci politických doporučení v následující sekci. Skládá se zpravidla ze dvou částí: 1. Rámec analýzy. V tomto pododdíle jsou specifikovány hodnoty a kritéria, která sloužila pro výběr zvolené alternativy řešení. Výběr krité- rií bývá ospravedlněn jako nejlepší vzhledem k problému, který má být řešen. 2. Hodnocení jednotlivých alternativ. V tomto pododdíle jsou pre- zentované alternativy řešení posouzeny z hlediska stanovených hod- notících kritérií. 7. Závěr a doporučení Tato část shrnuje hlavní zjištění a prezentuje na jejich základě doporučení pro politickou praxi. Zde se z analýzy stává skutečný podklad pro politické rozhodování. Skládá se zpravidla ze tří částí: 1. Shrnutí základních zjištění. Tento pododdíl obsahuje základní body dvou předcházejících částí, tj. částí zabývajících se popisem problému a alternativ jeho řešení. Nemělo by se však jednat jen o shrnutí (opa- kování téhož), ale mělo by jít o jakousi syntézu, která zdůrazňuje jen ty nejdůležitější výstupy analýzy a slouží tak jako odrazový můstek pro formulaci závěrečných doporučení. 71 4. Politický proces 2. Sada politických doporučení. Tento pododdíl specifikuje politická doporučení ­ praktické kroky, které by měly být implemen- továny, aby byl problém vyřešen. Jedná se o nejdůležitější část studie, nebot' výzkum byl organizován právě s cílem formulovat do- poručení. Doporučení by měla být netriviální, specifická a jasně srozu- mitelná. Vzhledem k povaze politických problémů se zpravidla nejedná o jedno doporučení, ale o jejich sadu. 3. Závěrečné poznámky. Tento pododdíl poskytuje prostor pro jakési uzavření tématu. Nevyskytuje se však ve studiích často. 8. Seznam použitých zdroj ů Poskytuje seznam všech použitých zdrojů. Takto umožňuje čtenáři, aby získal přístup ke zdrojům, z nichž vycházejí argumenty studie, a mohl posoudit jejich adekvátnost. Závěry studie tak mohou být podrobeny kontrole. Spolu s tím seznam literatury poskytuje vhled do současného stavu zpracovávané problematiky, nebot' obsahuje seznam relevantních zdrojů. K používaným zdrojům musí být odkazováno v textu. Kompletní infor- mace o zdroji se pak objeví právě v seznamu literatury. Příklad Jeden ze způsobů práce se zdroji, který bývá využíván, vypadá takto: 1. Individuální autoři. a. odkaz v textu: (Novák 1999: 234) b. položka v seznamu literatury: Novák, Josef. 1999. Nevládní organizace v Polsku. Praha: Portál. (kniha napsaná Novákem) Novák, Josef, ed. 1999. Nevládní organizace v Polsku. Praha: Por- tál. (kniha editovaná Novákem) Novák, Josef. 1999. " Nevládní organizace v Polsku." In Zájmové skupiny v Evropě. ed. Klaus Winsch. Praha: Portál, 54­70. (No- vákův přípěvek ve sborníku) Novák, Josef. 1999. " Nevládní organizace v Polsku." Politologický časopis 10, č. 4, 34­60. (článek napsaný Novákem) 2. Dokumenty organizací. a. odkaz v textu: (Evropská komise 1998: 129) b. položka v seznamu literatury: Evropská komise. 1998. Report on the Czech Republic. Brusel: EU Publishing. 9. Přílohy Jedná se o doplňkové materiály, které podporují hlavní argument studie. Mo- hou také rozšiřovat záběr studie. Vlastní text studie by k nim měl odkazovat, jinak postrádají svůj smysl. Nejedná se o povinnou položku. 72 Příklad Do příloh lze umístit např. texty zákonů či soudních rozhodnutí, které doklá- dají v textu uvedenou charakteristiku právního kontextu analyzovaného pro- blému. Shrnutí kapitoly 1. Výsledkem politického procesu (tj. procesu tvorby a realizace politiky), kterého se účastní celá řada aktérů (především politické strany, zájmové skupiny, sociální hnutí), jsou veřejné politiky. 2. Analýza veřejných politik se realizuje na různých místech, zvláštní po- stavení mají politická výzkumná centra, tzv. think tanks. Rozlišujeme několik jejich typů. 3. Součástí politického procesu je série vzájemně na sebe navazujících akcí či událostí. Na jeho počátku je zrod představ a předkládání návrhů, po- kračuje diskusí, analýzou a hodnocením těchto návrhů a končí přijetím rozhodnutí a jeho realizací (implementací). K jeho popisu užíváme mo- del politického cyklu. 4. Politické studie a rozbory (policy papers) představují základní nástroj sociálního vědce k tomu, aby promluvil do politického procesu. 5. Základními komponenty každé politické studie či rozboru jsou název, obsah, abstrakt nebo shrnutí, úvod, popis problému, alternativy řešení, závěr a doporučení, seznam použitých zdrojů a přílohy. Otázky 1. Charakterizujte veřejné politiky. 2. Co je think tank? 3. Jaké typy think tanků rozlišujeme? 4. Je cílem analýzy politiky manipulace s výsledky výzkumu podle poli- tických preferencí autora? 5. Popište politický cyklus. 6. Jaké komponenty musí mít policy paper? Literatura použitá při zpracování textu kapitoly Fiala, P., Schubert, K.: Moderní analýza politiky. Barrister & Prin- cipal, Brno 2000 Heywood, A.: Politologie. Eurolex Bohemia, Praha 2004 McGann, J., Weaver, K., eds.: Think Tanks and Civil Societies. Catalyst for Ideas and Action. Transaction Publishers, New Brunswick and London 2000 Young, E., Quinn, L.: Writing Effective Public Policy Papers. OSI, Budapest 2002 73 4. Politický proces POT Zpracujte krátký policy paper podle výše uvedeného vzoru (včetně seznamu literatury!). Proved'te základní analýzu a doporučení pro vybranou politic- kou oblast v České republice. Možná témata zahrnují všechny relevantní poli- tiky na centrální i komunální úrovni (energetická, sociální, exportní, měnová, zdravotní, školská, fiskální, protiteroristická, protikorupční atd.). Při svém výběru zohledněte své zájmy či profesi. Rozsah 2 000­3 000 slov; počítají se všechny části mimo seznamu literatury a příloh. Termín zpracování Termín a způsob odevzdání budou specifikovány v informačním systému. Časová náročnost 20 hodin 74 Co je politická filosofie? Klasická politická filosofie Moderní politická filosofie Současná politická filosofie Politická filosofie a teorie 5 5. Politická filosofie a teorie Cíl kapitoly V této kapitole se seznámíte se základními myšlenkami a koncepty západní politické filosofie. Kapitola nejprve charakterizuje politickou filosofii obecně a následně se zaměřuje na výklad základních příspěvků v rámci klasické, mo- derní a současné politické filosofie. Kapitola vám tak poskytne srozumitelný vhled do poměrně složitých diskusí, které hýbou současnou politikou. Časová zátěž 5 hodiny Způsob studia Text distanční studijní opory pro vás představuje primární studijní ma- teriál. Musíte proto nejprve detailně nastudovat tuto kapitolu a následně se zběžně seznámit s textem povinné literatury, který rozšiřuje základní in- formace distanční studijní opory. Doporučená literatura je určena jen těm z vás, kteří mají hlubší zájem o studium politologie. Povinná literatura Heywood, A.: Politologie. Eurolex Bohemia, Praha 2004, s. 61­85 Doporučená literatura Cabada, L., Kubát, M. a kol.: Úvod do studia politické vědy. 2. rozšířené a doplněné vydání. Eurolex Bohemia, Praha 2004, s. 106­134 Swift, A.: Politická filosofie. Portál, Praha 2005 5.1 Co je politická filosofie? V úvodní kapitole jsme si řekli, že politologie má své jasně identifikovatelné kořeny ve filosofickém myšlení antiky. Antické filosofy (především Platóna a Aristotela) tak považujeme za skutečné zakladatele uvažování o politice. V jejich pojetí byla politická filosofie disciplínou, jejímž hlavním cílem bylo odhalit objektivní pravdu o podstatě lidského života a celku skuteč- nosti (např. Platón tuto pravdu nalézal ve světě Idejí, který podle něj obsa- hoval vzory empiricky existující skutečnosti). Na základě uchopení objektivní pravdy pak měla být formována empiricky existující skutečnost. Politická fi- losofie se tak od svého počátku zabývala spíše tím, co by mělo být, než analýzou toho, co skutečně je. Jejím vlastním obsahem je nalezení a ospra- vedlnění norem, kterými by se měl řídit společenský život. Zároveň však platí, že někteří političtí filosofové spojovali a spojují normativní uvažování s analýzou empirické skutečnosti. Klasické politická filosofie Politickou filosofii lze rozdělit na klasickou a moderní (Strauss 1995: 11­49, Cabada, Kubát 2004: 114­118). Do klasické politické filosofie zahr- nujeme vedle antických autorů také myslitele křest'anského starověku a stře- dověku (sv. Augustin, sv. Tomáš Akvinský). Otázky, které kladli tito fi- losofové, se netýkaly jen úzce vymezené oblasti politiky (státu, polis), ale 76 také osobního života. Konečným cílem, k němuž filosofování o uspořádání společnosti směřovalo, bylo mravní zdokonalení jednotlivců. Ve spraved- livé obci měli její občané vést dobrý život. Obecně platí, že klasická po- litická filosofie chápala otázku dobrého života jako nejdůležitější aspekt společného soužití v obci. Říkáme proto, že klasická politická filosofie je te- leologická a perfekcionistická. První termín označuje to, že lidský život má určité směřování, cíl či účel (telos), druhý pak to, že tímto účelem je sebezdokonalení jedince (dosažení ctnosti). Politická filosofie se proto v tomto pojetí nemůže omezovat jen na otázky politických norem, v jejichž rámci by si jednotlivci mohli dělat, co by chtěli, ale musí zahrnout celek lidského života (více v oddíle 5.2). Mezi antickými filosofy a jejich křest'anskými protějšky však existoval jeden důležitý rozdíl. Zatímco podle autorů antiky mohl člověk dosáhnout dokonalosti zde na tomto světě v interakci s druhými v rámci veřejného života v polis, křest'anské politické myšlení přišlo s důrazem na mimosvětský charakter konečného cíle, o nějž by měl každý jedinec usilovat. V křest'anském pojetí již nejde o dosažení dokonalosti na tomto světě, ale o spásu duše. Jeho konečným cílem (účelem) tak bylo usilovat o poznání boha a dosažení spásy. Moderní politická filosofie Moderní politická filosofie se objevuje společně se zpochybněním metafy- zických (mimosvětských) základů, které přináší moderní společnost. Napříště již nemá být možné založit nauku o uspořádání společnosti na nezpochyb- nitelném zásvětním (nezemském, metafyzickém) základě ­ v říši Idejí jako Platón nebo v boží vůli jako křest'anští myslitelé. Cílem politické filosofie přestává být směřování člověka k dokonalosti (ctnosti) a začíná jím být zvládání společenských konfliktů, které panují mezi jedinci vyznávající- mi rozdílná přesvědčení. Podle T. Hobbese (1588­1679), kterého považujeme T. Hobbes za jeden ze zdrojů moderní politické filosofie, je člověk potenciálně nebezpeč- ná bytost, která může žít v míru s jinými lidmi jen tehdy, pokud je ustaven ab- solutistický vládce. Jeho funkcí již nemá být usilování o dokonalost, ale prosté zajištění bezpečnosti občanů státu a jejich ochrana proti vnějším nepřátelům. Protože podle Hobbese lidé jednají jen na základě svého vlastního (egoisticky chápaného) zájmu, musí být k poslušnosti zákonům donuceni silou. Na druhé straně I. Kant (1724­1804), který patří stejně tak mezi zakladatele moderního I. Kant politického myšlení, věřil, že člověk má schopnost jednat podle rozumem po- znatelného morálního zákona. Podle tohoto zákona máme jednat tak, aby se naše jednání mohlo stát univerzálně přijatelným zákonem (jde o tzv. kate- gorický imperativ). Pokud se podřídíme zákonu rozumu, dosáhneme podle Kanta pravé svobody. Obecnou charakteristikou moderní politické filosofie byl důraz na racionální poznávání skutečnosti, které se nemělo opírat o hodnotově zatížené před- poklady (usilování o ctnost nebo spásu), ale mělo se řídit rigorózními vědec- kými metodami. S tím souviselo to, že pro hodnocení politického řádu neměla sloužit kritéria nalezená filosofickou spekulací v říši Idejí nebo v boží vůli, ale měla vycházet z lidského rozumu (který jediný může stanovit univerzálně platné zákony pro lidi jako rozumové bytosti) a vědeckého poznání. 77 5. Politická filosofie a teorie I moderní politická filosofie však potřebuje nějaké měřítko, kterým by byla schopna poměřovat různá institucionální uspořádání. U Kanta jde o pravi- dlo univerzalizace, které odpovídá jeho všeobecnému zákonu rozumu: jen ty zákony a instituce jsou spravedlivé, které by mohly být přijaty každým člověkem, který v jejich rámci žije. Pravidlo univerzalizace tak specifikuje proceduru výběru mezi různými možnostmi politického uspořádání bez ohle- du na důsledky, které přinesou. Měřítkem je to, zda-li odpovídají obecně stanovenému principu. Utilitarismus Podle některých moderních filosofů (tzv. utilitaristů) se stále jedná o příliš metafyzický přístup (Cabada, Kubát 2004: 118). Namísto abstraktního obecného zákona proto navrhují poměřovat různá institucionální uspořádání na základě důsledků, které přinášejí pro společnost. Spravedlivými jsou takové instituce, které vedou ve společnosti ke zvýšení užitku (utility). Podle základní utilitaristické myšlenky správnost či nesprávnost pravidel závisí zcela na jeho důsledcích. Rozhodovacím kritériem je tak produkce co největšího přebytku pocitu štěstí, slasti (happiness) nad pocitem neštěstí, strasti (unhappiness). Cílem zákonodárce je proto vyprodukovat co největší čistý přebytek slasti. Utilitaristům však nejde o maximalizaci egoistických slastí jednotlivců, ale o slast všech jedinců stejnou měrou. Cílem utilitarismu je " maximalizace štěstí pro co největší množství lidí", tj. tzv. princip největšího štěstí. Tím se má řídit politické rozhodování v mo- derní společnosti, která ztratila víru v boha i lidskou jedinečnost. Konečným cílem je maximalizace užitku. Současná politická filosofie Současní političtí filosofové však s tímto vymezením nesouhlasí. Nava- zují na raně moderní teorie společenské smlouvy, o nichž si řekneme více v oddíle 5.3, a upozorňují na radikální pluralitu, která charakterizuje dnešní společnost. Ta brání tomu, abychom mohli převést zájmy každého jedince na společného jmenovatele a kalkulovat tak celkový společenský pro- spěch. Zájmy jednotlivých lidí jsou neporovnatelné (a numericky nevyčísli- telné), a proto není možné snažit se o celkovou kalkulaci. Ta je navíc tak jako tak morálně závadná, protože umožňuje obětovat zájmy (případně i exis- tenci) menšin a slabých členů společnosti na oltář obecného blaha, pokud to povede k nárůstu celkového společenského prospěchu. Podle současných liberálních myslitelů proto společnost, resp. stát, který přijímá právně vy- mahatelná rozhodnutí, musí na každou takovou snahu rezignovat. Liberálové přišli s koncepcí tzv. eticky neutrálního státu, který neprosazuje žádné celospolečenské cíle či konkrétní hodnoty, ale je k nim neutrální. Ponechává na jednotlivcích, aby v rámci základního systému pravidel sledovali své cíle a zájmy podle vlastního uvážení. V současné pluralitní společnost se podle liberálů stát vůbec nemůže snažit o dosahování nějakého společného cíle, at' už by jím byla morální dokonalost, spása nebo celkový užitek, protože by tak nutil některé lidi, aby dělali to, co by jinak nechtěli. Nejedná se o všeobecně přijímaný postoj. K další diskusi se dostaneme v oddíle 5.4. 78 5.2 Klasická politická filosofie (oddíl sleduje výklad v Sabine 1973 a Berki 1977) Platón (427­347 př. n. l.) PlatónPlatón se narodil v aristokratické athénské rodině a jako mladík zažil " dik- taturu třiceti" (př. n. l. 404), která následovala prohranou peloponéskou válku se Spartou. Jeho naděje, že tato diktatura přinese podstatnou reformu Athén byla zklamána a vzápětí zažil další zklamání ze znovu nastolené de- mokracie, která odsoudila k smrti jeho učitele Sókrata. Je obecně známo, Sókrates Sókrates byl obviněn z toho, že nevěří v bohy a že kazí mládež a nakonec byl odsouzen k trestu smrti. Platón líčí Sókrata ve své Obraně Sókratově jako řádného občana, který plní své povinnosti a odporuje jen tehdy, po- kud by to mělo znamenat nespravedlivé jednání. Proto se jeho žalobcům jeví, že se vzpírá zavedeným pořádkům v obci, nevěří v zavedené bohy a svým špatným příkladem navádí mládež ke špatnému jednaní. Skutečným Sókratovým záměrem však bylo probouzet v Athéňanech zájem o ctnost a učit je upřednostňovat ctnostný život před životem plným vnějších statků a požitků. Přestože však Sókrates patřil k nejctnostnějším mužům své doby, byl od- souzen k smrti. Platón proto logicky dospěl k názoru, že jedinou cestou k nastolení spravedlivého společenského řádu je, aby vládli filoso- fové, kteří jediní jsou svým rozumem schopni dospívat k poznání skutečného dobra a podle toho řídit nejen sami sebe, ale také život obce jako celku. Cílem Platónovy politické filosofie je tak představit model ideální obce, která by byla schopna realizovat ideu dobra. Vlastním účelem obce, jak již víme, má být mravní zdokonalování jejích občanů. Svou představu ideální obce Platón Ústava vtělil do spisu Ústava. Výklad spravedlivě uspořádané obce je v Platónově podání od samotného počátku chápán jako pomůcka při zkoumání spravedlnosti jednotlivce. Spra- vedlnost je záležitostí jak jednotlivce, tak celé obce. Podle Platóna v obci existují tři sociální třídy ­ vládci, vojáci, a ekonomická třída (řemeslníci, rolníci, a obchodníci). Tyto tři třídy jsou v dobře uspořádané obci v hierar- chickém vztahu: vládci jsou na vrcholu a ekonomická třída vespod. Podle Platóna je tak spravedlivé společenské uspořádání hierarchicky organizo- vaným celkem, v němž každá z jeho tříd plní svou funkci. Platónova obec je jakýmsi organickým celkem. Platón se proto nejvíce obává frakcionali- zace, plurality, stavu, kdy spolu soutěží několik skupin, nebot' to je stav, kdy podle Platóna nemáme jen jednu obec, ale máme jich hned několik. Jednotě obce má odpovídat také jednota individua. Ctnosti Čtyři hlavní ctnosti obce jsou moudrost, statečnost, rozumnost (umírně- nost) a spravedlnost. Každá z prvních tří je ztělesněna v jedné společenské třídě ­ moudrost ve vládcích, statečnost v bojovnících a rozumnost či umírněnost má být především ctností pracovníků, i když se bez ní neobe- jdou ani ostatní třídy. Spravedlnost pak pro Platóna znamená, že každý 79 5. Politická filosofie a teorie si plní povinnosti, které vyplývají z jeho místa ve společnosti, a nezasahuje do povinností druhých ­ každý činí to, co mu náleží. Nespravedlnost nao- pak spočívá v tom, že jednotlivci dělají něco, co jim podle jejich přirozenosti nenáleží. V této chvíli, kdy Platón představil svůj pohled na obec, obrací se k jednot- livci, aby představil model individuální duše. Podobně jako obec, také duše má tři složky ­ rozum, vznětlivost (zanícenost, vášnivost), a žádo- stivost. V žádostivé části nalezneme fyziologické pudy jako jsou např. hlad nebo žízeň, sexuální chtíč, a hromadění všech pozemských slastí. Rozumová část naopak staví žádostem bariéry na základě racionálního poznání dobra a zla. Mezi těmito dvěma stojí vznětlivost, která, pokud je správně kul- tivována, pomáhá rozumu při zvládání žádostí. Těmto složkám odpovídají ctnosti přičtené v obci třídám (stavům) ­ moudrost rozumové, statečnost vznětlivé a rozumnost hierarchickému souladu mezi nimi (tj. nadřazenosti ro- zumu nad vznětlivostí a žádostivostí). Spravedlnost opět spočívá v náležitém místě, které tyto složky zaujímají v duši jednotlivce ­ nespravedlivý a špatný člověk takový hierarchický řád ve své duši postrádá a místo toho, aby byly všechny složky v souladu, jeho části se sváří mezi sebou, popřípadě jedna se snaží ovládnout celek na úkor všech ostatních (místo řádu má špatný člověk ve své duši chaos). Podle Platóna lze takovou obec uskutečnit jen tehdy, pokud jí budou vlád- nout filosofové, tj. ti, kteří hledají pravé poznání. Láska k moudrosti však u Platóna není láskou k poznávání věcí, ale láskou k poznávání idejí, které se ve věcech odrážejí. Věčné a nemněné ideje jsou základem všeho a věci jsou jen jejich nedokonalými kopiemi, nápodobami dokonalých idejí. Ideje se v žádném případě nedají poznat smyslovým poznáním, ale jen poznáním pojmovým, rozumovým. Ideje jsou tedy nemateriální věčná jsoucna, ne- proměnná, nestvořená a nezanikající, jsou vzory všech věcí, vlastností a vzta- hů. Vedle idejí etických a estetických (dobro, krása, spravedlnost) existují také ideje koně, stolu, velikosti, malosti atd. Platón tak zavádí své rozlišení mezi dvěma sférami ­ míněním a pravým poznáním, kdy mínění se týká smyslového světa a poznání světa idejí. Tento platónský dualismus zobrazuje známé podobenství o jeskyni, podle nějž filosofové vidí věci, jak jsou ve skutečnosti, zatímco všichni ostatní jsou odkázání na stíny, které na stěnu jeskyně vrhají kopie věcí ozařované ohněm. V této souvislosti Platón tvrdí, že by to měl být filosof, kdo má vládnout, protože jen on zná ideální pravdu (nejvyšší ideou je podle Platóna Idea dobra, která jako slunce, které osvětluje věci vnímané smysly, osvětluje svět pozna- telný myslí) a podle ní má řídit obec. Jen pokud bude obci vládnout filosof, bude tato obec založena na vládě těch nejlepších, nejctnostnějších. Aristotelés (384­322 př. n. l.) Aristotelés Člověk je podle Aristotela svou přirozeností tvorem politickým a určité specificky lidské potřeby proto nemůže uspokojit jinak, než participací v politické obci. Člověk je podle Aristotela svou přirozeností politickým 80 živočichem (zoon politikon). Lidé se původně spojují do jedné společnosti za účelem jednoduššího naplňování svých potřeb. Tak se jednotlivé rodiny spo- jují do politické obce (polis). Polis je podle Aristotela ideálním politickým společenstvím, které je vymezeno svou soběstačností. Posledním účelem poli- tického společenství však není naplňování materiálních potřeb občanů. Jejich naplnění má vytvářet podmínky pro pěstování eticky hodnotného života. Z toho plyne, že obec (polis), která se tak opravdu nazývá, má mít jako svůj poslední účel péči o dokonalý život (ctnost). Jak jsme si řekli již v úvodu této kapitoly, politický život měl mít v antickém pojetí určité směřování (teleologický pohled). Proto podle Aristotela obec Dobrý životexistuje kvůli dobrému životu. Aristotelés tak odmítá " instrumentální pojetí" státu. Cílem státu není jen zamezit zločinnosti mezi občany a podpořit hospodářskou výměnu (jako dnes), nýbrž také zajistit dobrý život v soběstačném společenství (přispět k morálnímu zlepšení jednotlivců). Aristotelés se proto neptá, co bychom měli dělat, ale jaký život je nejlepší. Ve své Etice Nikomachově pak tvrdí, že nejblaženějšího života dosahuje ctnostný člověk. Ctnostný způsob jednání je přitom " středem" mezi dvěma extrémy. Jinými slovy řečeno, ctnost leží v uměřenosti, např. odvaha je středem mezi zbabělostí a neuváženým ris- kováním. Typologie zřízení Typologie zřízení Na rozdíl od Platóna, který se věnoval jen úvahám o ideálním státě (a jeho úpadku ­ k tomu více v kapitole 10), Aristoteles se zabýval i reálně exis- tujícími státy a jejich ústavami, snažil se vyložit příčiny jejich úpadku i prostředky k udržení jejich stability. Posunul tím Platónovu otázku po povaze nejlepšího společenského zřízení bez ohledu na podmínky pro jeho uskutečnění k otázce nejlepší ústavy za daných podmínek (Aristotelés je tedy mnohem realističtější než utopický Platón). Na základě empirické analýzy představil typologii politických zřízení, v níž rozlišil šest typů ústav (zřízení). Jsou to ve skutečnosti tři páry, v nichž vždy jednu stranu tvoří ústava správná a stranu druhou její špatná vari- anta. Podle Aristotela obecně platí, že všechny ústavy, které mají na paměti obecné blaho, jsou ústavami správnými, zatímco ty, které jsou ustaveny jen ku prospěchu vládnoucích složek, jsou ústavami špatnými. Zjednodušeně lze Aristotelovo rozdělení vyjádřit přehledným schématem (viz tabulka níže). Správnou variantu zřízení, v němž vládne jeden vládce, nazývá Aristotelés královstvím, její nesprávnou verzi pak tyranidou. Zatímco král vládne v obecném zájmu, tyran si hledí jen svého vlastního prospěchu. Aristokracie je formou vlády, v níž vládnou nejlepší ­ skupina ctnostných mužů. V oli- garchii jsou vládnoucí skupinou bohatí, kteří vládnou ve vlastním zájmu, v demokracii je to naopak skupina chudých, která vládne ve svém vlastním zájmu. Políteiá je v Aristotelově typologii ztotožněna se stabilní vládou " střední třídy". 81 5. Politická filosofie a teorie Typy zřízení podle Aristotela Kdo vládne Správná zřízení Nesprávná zřízení Jeden vládce Království Tyranida Více než jeden vládce (bohatá a urozená menšina v daném státě) Aristokracie Oligarchie Množství (chudá většina) Políteiá Demokracie Principy Každé zřízení Aristotelés spojuje s nějakým principem, který dané spole- čenství charakterizuje. Tento princip v sobě zahrnuje obecný cíl nebo účel sledovaný danou obcí a spolu s tím také princip či měřítko, podle něhož je v této obci rozdělována politická moc a další statky. V případě oligarchie je takovým principem bohatství, majetek. Cíl státu i princip, na jehož základě je rozdělována politická moc, je bohatství. V případě aristokracie je to ctnost a dominantním principem demokracie je svoboda (občanství a úřady mají být otevřeny všem svobodně narozeným mužům). Tyran podle Aristotela usiluje o požitky, král naopak o čest. Políteiá není charakteri- zována žádným principem. Aristotelés připouští fakt, že existuje více typů vhodné vlády. Za určitých okolností ­ vyskytne-li se někdo, kdo ctností vyniká natolik, že jí převyšuje všechny ostatní ­ dává přednost království (či aristokracii ctnostných). Takové okolnosti se však téměř nevyskytují, a tak se Aristotelés při svém zkoumání zaměřuje především na rozdíl mezi dvěma nejčastěji se vysky- tujícími zřízeními ­ demokracií a oligarchií. Klade tak důraz na empiricky existující podmínky vládnutí. Aristotelés věřil, že konflikty jeho doby byly způsobeny především střetem dvou ekonomických skupin (bohatých a chudých) podporujících odlišné režimní typy (tj. bud' oligarchii nebo demokracii) charakterizované různými politickými principy ­ bohatstvím a svobodou. Ačkoli ideálně by tedy podle Aristotela měla vládnout aristokracie ctnostných, reálné podmínky nechávají ve hře jen dvě zřízení ­ demokracii a oligarchii. " Střední stav" Podle Aristotela je pak nejlepší uskutečnitelnou ústavou kombinace obou, tj. políteiá, kterou Aristotelés charakterizuje jako vyváženou směs oli- garchie a demokracie. Zajímavé je, že Aristotelés váže uskutečnitelnost políteie na existenci rozvinutého " středního stavu", tj. třídy, jejíž majetek není ani příliš velký, ani příliš malý. Podle Aristotela existují v každé obci tři třídy občanů: velmi zámožní, velmi chudobní a třetí uprostřed nich. Poněvadž víme, že podle Aristotela je nejlepší střed, také v oblasti majet- kových poměrů je nejlepší ten majetek, který zachovává střed. Rozvinutá střední třída tak konstituuje sociální základnu stabilní obce, nebot' je to právě střední třída, které chybí jak neřesti nejbohatších vrs- tev, tak nedostatky vrstev nejchudších. Obec založená na střední třídě bude mít proto nejlepší zřízení a bude přirozeně podporovat žádoucí rovnost mezi občany. Obec založená na střední vrstvě je obcí nejlepší a je také obcí, která může být dobře spravována ­ taková obec není náchylná k vnitřním roz- brojům a různicím mezi občany. Na základě této ­ dnes bychom řekli socio- 82 logické ­ teze pak Aristotelés znovu vysvětluje, proč má vlastně většina obcí ústavu demokratickou, nebo oligarchickou. Je to proto, že střední stav v těchto obcích není dostatečně početný, a tak jsou to bud' majetní, nebo chudobní, kdo v těchto obcích převáží a strhnou na sebe veškerou vládu tak, že výsledné uspořádání je bud' oligarchické, nebo demokratické. Aristo- telés tak poprvé v dějinách politického myšlení obrací explicitní pozornost k sociálním podmínkám stabilní politické vlády ­ k myšlence, která nabude na důležitosti v průběhu dalších debat na polích teorie demokracie i politické sociologie. 5.3 Moderní politická filosofie Základní informaci o moderní politické filosofii obsahoval úvodní oddíl této kapitoly (5.1). Výklad zbývá doplnit stručným představením teorií spole- čenské smlouvy. Společenskou smlouvou chápeme dobrovolně uzavřenou dohodu mezi jednotlivci, na základě které začíná existovat organizovaná spo- lečnost, tj. stát. Jako teoretický nástroj využívali tuto teorii Thomas Hobbes Hobbes (pro základní informace viz 5.1), John Locke (1632­1704) a Jean Jacques Rousseau (k Rousseauovi více v oddíle 7.4). Na tyto teorie navazují někteří současní političtí filosofové ­ především pak John Rawls (viz oddíl 5.4.2). LockeJen zřídkakdy se společenská smlouva považuje za historickou událost. Spíše se užívá jako konstrukce, která demonstruje hodnotu organizované vlády, a která poskytuje měřítko pro hodnocení její oprávněnosti. Podle Lockova liberálního vymezení je legitimní jen ta vláda, která dodržuje přirozená práva jednotlivců ­ právo na život, svobodu a legitimně nabytý majetek. Tato práva jsou podle Locka lidem přirozeně daná, proto je musí politická autorita respektovat. Jen taková vláda může počítat s tím, že obdrží podporu občanů. Pokud by jejich přirozená práva porušovala, je podle Locka legitimní, aby se proti ní občané postavili. Přirozený stav Východiskem teorií společenské smlouvy je hypotetická představa před- společenského ­ tzv. přirozeného ­ stavu. V takovém stavu neexistuje žádná autorita (nestranný soudce), která by mohl rozhodovat konflikty mezi lidmi. Podle Hobbese je v takovém stavu člověk v konstantním konfliktu s druhými (panuje " válka všech proti všem") a za takových podmínek nee- xistují předpoklady pro rozvoj ekonomických vztahů, nebot' neexistuje jistota výnosů a v posledku není na zemi místo pro žádnou civilizaci. Existuje " stálý strach a nebezpečí násilné smrti" a život člověka v přirozeném stavu je proto " osamělý, ubohý, ošklivý, krutý a krátký". Podle Locka sice přirozený stav nevykazuje nutné známky války všech proti všem jako v Hobbesově pojetí, ale ani podle něj není v tomto stavu zcela bezpečno. Protože se nelze spoleh- nout na nestranné vynucení zákona, hrozí stálé nebezpečím, že se přirozený stav zvrtne do své hobbesovské varianty. Právě proto je třeba ustavit stát ­ svrchovanou moc, která může zajistit bezpečnost a stabilitu. U Hobbese se jedná o neomezeného vládce, Locke se tomu vysmívá a tvrdí, že je třeba ustavit vládu práva, které budou 83 5. Politická filosofie a teorie podřízeny i vládnoucí složky společnosti, což je myšlenka zřetelně liberální (viz oddíl 6.2). Locke tak obhajuje tezi o omezené vládě, tj. o vládě, která je podřízena platným a vyhlášeným zákonům. Nikdo by se podle něj dobrovolně nevydal absolutní vládě, která je naprosto libovolná a neřídí se žádnými ustanoveními, protože by to pro takového člověka ve svém důsledku znamenalo, že vyměnil přirozený stav za stav ještě horší. Vyměnil by stav, v němž měl právo a možnost bránit se, za stav, v němž je vydán libovůli jediného člověka, který ve svých rukou monopolizoval veškerou moc a může ji užít, jak se mu zlíbí. Nejen občané státu, ale i vládcové musejí být drženi v mezích zákona. Jádrem teorií společenské smlouvy je upozornit na zdroj politické legiti- mity. J. Locke svou teorii formuloval jako explicitní kritiku " božského práva panovníků", tj. snažil se zpochybnit přesvědčení o tom, že politická autorita je dána " od boha". Lockova teorie se naopak snaží upozornit na to, že legi- timní vláda musí vzcházet " zdola", tzn. musí být založena na konsensu ovládaných. 5.4 Současná politická filosofie (oddíl sleduje výklad v Kymlicka 2002, Císař 2005 a Swift 2005) Následující části kapitoly představí nejdůležitější body diskusí, které probíha- ly na poli soudobé politické filosofie, tj. přibližně během 20. století. Učební text je organizován do čtyř částí podle témat, která se ve filosofické diskusi 20. století vyprofilovala. Jedná se o svobodu, spravedlnost, rovnost a vztah jednotlivce a společnosti. 5.4.1 Svoboda V roce 1958 přednesl britský politický filosof Isaiah Berlin slavnou přednášku Dva pojmy svobody, v níž vymezil negativní a pozitivní pojetí svobody. Berlin se touto přednáškou postavil na obranu klasické liberální svobodySvoboda podle Berlina (viz oddíl 6.2) a proti tehdy ostře vnímanému nebezpečí totalitarismu. Podle Berlina lze za svobodu v pravém slova smyslu považovat jen svobodu od nezasahování do soukromé sféry (tzv. negativní svobodu). Pozitivní po- jetí svobody (jež se kryje s kolektivním sebeurčením a autonomií po- litických společenství ­ v protikladu ke klasicky liberální " svobodě od" jde o " svobodu k") v sobě naopak vždy nese utlačující potenciál. Jen nega- tivní pojetí svobody podle Berlina umožňuje rozvinout představu pluralitní společnosti, tj. společnosti, která není řízena jediným všemi sdíleným cílem. Svoboda jako politická účast proti svobodě od politiky Berlinova slavná dichotomie mezi negativní a pozitivní svobodou v sobě ve skutečnosti obsahovala nejméně tři vzájemně nezávislé rozpory. Různá pojetí svobody lze znázornit spíše ve třech párových protikladech než v jed- noduchém rozporu pozitivní a negativní svobody. Prvním z nich je svoboda jako politická účast versus svoboda od politiky. Svoboda jako politická 84 účast je součástí pozitivního pojetí, svoboda od politiky se naopak vztahuje ke klasicky liberálnímu negativnímu pojetí. Zatímco klasičtí liberálové vidí svobodného člověka tam, kde do jeho života politika (resp. stát) zasahuje co nejméně, opačný ­ radikálně demokratický (resp. republikánský) ­ pohled jej ztotožňuje s aktivním občanem. Z těchto dvou odlišných perspektiv se pak odvíjí rozdílné pohledy na demokratický proces. V liberálním chápání se hledání podmínek uskutečnění a udržení demokra- tické vlády kryje s hledáním takového institucionálního a procedurálního uspořádání, které by zajistilo férovou politickou soutěž mezi soupeřícími zájmy ve společnosti. Politická participace v tomto pojetí má pouze instru- mentální význam ­ je nástrojem pro řešení společenských a ekonomických problémů, které soukromí aktéři nejsou schopni vyřešit bez vzájemné ko- operace. Stát je chápán jako nezainteresovaný rozhodčí a důraz je kladen na neutrální pravidla, v jejichž rámci sledují reprezentanti jednotlivých sou- kromých zájmů své cíle. Republikáni toto pojetí nepřijímají. Někteří ­ tzv. aristotelovští repub- likáni ­ naopak chápou politickou participaci jako účel sám o sobě. Aris- totelovská tradice se tak snaží probudit svobodu antických městských států (polis), která spočívala v aktivní participaci občanů na veřejném životě (viz Aristoteles a jeho pojetí člověka jako politického živočicha). Athéňané byli svobodní, protože si sami vládli, ne proto, že by byli nadáni osobními svobodami. Svoboda lidí moderních (tj. liberální svoboda) spočívá naopak v tom, že mohou sledovat své vlastní cíle a osobní zájmy, které nevyžadují jejich aktivní účast na politické moci, ale svobodu od jejích zásahů. Právě toto rozlišení inkorporoval Berlin do své dichotomie negativní a po- zitivní svobody. Zatímco negativní svoboda je podle něj svobodou občana liberální společnosti, která každému jedinci zajišt'uje dostatečný prostor pro jeho autonomní rozhodování (prostor, který je ohraničen jen svobodou dru- hých lidí), pozitivní svoboda se týká výkonu politické moci. Zatímco liberální pojetí je založeno na soukromé autonomii (člověk je svobodný tehdy, Autonomie když je mu poskytnut prostor osobní svobody), pozitivní pojetí stojí na kon- cepci veřejné autonomie (člověk je svobodný tehdy, když se podřizuje těm zákonům, které sám sobě ukládá). Původcem tohoto pojetí veřejné autonomie je J. J. Rousseau (viz oddíl 7.4), jehož tak považujeme za moderního otce všech radikálních demo- kratů, kteří proti liberální svobodě od politiky staví důraz na svobodu jako politickou účast. Nejsou to nestranná pravidla, která stanovují mantinely otevřené politické soutěži, ale tvorba společné vůle v rámci rokování (de- liberace) politického celku, která dává demokracii její skutečný obsah. Ra- dikálně-demokratické pojetí je tak spojeno s obhajobou přímé demokracie jako alternativy k reprezentativnímu způsobu vládnutí (viz oddíl 7.2). Účinná svoboda proti formální svobodě Druhým rozporem obsaženým v Berlinově dichotomii je kontrast účinné a formální svobody. Formální pojetí svobody odpovídá klasicky liberálnímu 85 5. Politická filosofie a teorie zajištění formálních práv nezasahování, zatímco účinnou svobodou se rozumí schopnost jednotlivců formálních práv skutečně užívat. Formální svobodou se zaklíná pravice, když kritizuje redistribuci, účinná svoboda naopak redistri- buci ospravedlňuje. Účinná svoboda tak spadá do pozitivního pojetí, formální naopak do pojetí negativního. Současní autoři se pak snaží ukázat, že odhod- lanost levice hájit účinnou svobodu nemusí, jak naznačoval Berlin, nutně ústit do totalitarismu. Tento zjednodušující závěr plyne z toho, že Berlin na pólu pozitivní svobody ztotožňuje účinnou svobodu s pojetím svobody jako autonomie. Tím se dostáváme ke třetímu a poslednímu kontrastu. Svoboda jako autonomie proti svobodě nezasahování Je jím svoboda jako autonomie versus svoboda jako to, že děláme, co chceme. Svoboda jako autonomie spadá do pozitivního pojetí, její opak do pojetí negativního. Berlin a ostatní klasičtí liberálové ztotožňují svobodu se soukromým prostorem, v němž si jedinec smí dělat, co se mu zlíbí, pokud to neomezuje soukromý prostor ostatních. Podle opačného pojetí je jedinec svo- bodný tehdy, pokud jedná autonomním způsobem. Podle Immanuela Kanta, kterého považujeme za původce tohoto pojetí, to znamená, že člověk jedná podle univerzálního zákona rozumu (viz také 5.1). Kant chápe člověka jako dvoudomou bytost, která je na jedné straně určována svými smysly a zákony nutnosti, ale na straně druhé je bytostí, která patří do světa intelektuálního, tj. bytostí nadanou schopností používat svůj rozum a jednat podle jeho zákonů i proti bezprostředním smyslovým podnětům. Zatímco v prvním smyslu (jako bytost určovaná svými smysly) nemůže být člověk svobodný, ve druhém smyslu dosahuje (díky nezávislosti na příčinách smyslového světa) svobody. Zatímco v prvním světě je jedinec podřízen smys- lovým podnětům, ve světě druhém je podřízen obecnému pravidlu rozumu. Pokud člověk jedná podle vnějších impulsů smyslového světa, jeho vůle není určována sama sebou (není autonomní), ale je určována vnějším objek- tem a takto je heteronomní. Člověk jedná podle nějakého vnějšího cíle či vnějšího účelu (jedná se o instrumentální jednání). Pokud se však jeho vůle řídí sama sebou a ne nějakým vnějším účelem, je autonomní. Vůle nechce nic vnějšího, ale vztahuje se sama k sobě a určuje ji obecný a formální zákon rozumu. V tomto případě člověk jako racionální bytost jedná podle obecněAutonomie platného univerzálního zákona a jeho vůle je autonomní, nebot' jedná ne pod vládou smyslových podnětů, ale na základě požadavků rozumu, které jsou univerzálně platné. Člověk se tedy nepodrobuje bezprostředním pohnutkám a nahodilým vášním, ale podřizuje se požadavkům svého racionálního já. Jak upozorňuje Berlin, toto pojetí se stává svobodě nebezpečným tehdy, když někdo jiný (Berlin má na mysli stát) začne určovat namísto nás, co odpovídá požadavkům našich racionálních já. Jinými slovy řečeno, totalitní hrozba propuká tam, kde stát ví lépe než my, co je pro nás jako jed- notlivce dobré. V protikladu k tomu, co si myslel Berlin, který za posilováním individuální autonomie vždy viděl strašáka totalitní vlády, současná liberální filosofie stojí na předpokladu individuální autonomie. Pokud posílíme autono- 86 mii občanů tím, že jim poskytneme možnost získat adekvátní informace a rozvinout schopnost užívat vlastní rozum, nenastupujeme nutně na cestu k totalitnímu státu. Dostupné vzdělání prostě jen umožňuje, aby jednot- livci mohli své rozhodování opřít o relevantní informace a nebýt ovládáni iracionálními předsudky a nereflektovanými touhami. Takovéto pojetí auto- nomie je víceméně bezrozporné. I kdybychom však chtěli autonomii chápat v silnějším smyslu, jako schop- nost řídit sebe sama racionálním způsobem, neplynulo by z toho nutně, že by musel existovat jen jeden jediný racionální (tj. správný) způsob, jak bychom měli žít. Berlin se obával toho, že pokud připustíme existenci ra- cionálního já, dáváme tím do rukou státu zbraně k tomu, aby nás nutil ke sledování jediného " racionálního" životního způsobu. Racionální se v tomto případě kryje s " jediným správným". V současné pluralitní společnosti uznáním rozumnosti ještě neříkáme, že existuje jen jeden jediný racionální způsob, jak žít. Právě naopak ­ pluralitní liberální režim poskytuje jednot- livcům příležitosti k tomu, aby na základě dostatečných informací rozho- dovali sami pro sebe, co považují za racionální. Současní rovnostářští li- berálové (jako např. Rawls, Dworkin nebo Habermas) věří, že by stát měl jednotlivcům poskytovat adekvátní možnosti pro to, aby mohli sledovat své vlastní cíle. Poskytování příležitostí se tak snoubí s rezignací státu na sle- dování jediného všem společného cíle. To je skutečný význam etické neutrality liberálního státu. 5.4.2 Spravedlnost V roce 1971 ve své knize Teorie spravedlnosti narýsoval obrysy současného uvažování o tomto tématu americký politický filosof John Rawls (1921­2002). Diskuse problematiky (sociální) spravedlnosti se následně stala v rámci ang- loamerické politické filosofie posledních desetiletí dominantním tématem. Na jedné straně se v ní vyrýsoval tábor (levicových) rovnostářských liberálů, na straně druhé pak jejich (pravicoví) libertariánští kritikové. Rovnostářský liberalismus Byla to právě Rawlsova teorie, která se stala manifestem rovnos tářského li- beralismu a do politické filosofie přinesla myšlenku etické neutrality státu společně s ospravedlněním přerozdělování ve prospěch znevýhodněných skupin populace (tzv. princip diference). Rawlsova teorie není striktně J. Rawls rovnostářská, nebot' jí nejde o nastolení rovné distribuce statků. Naopak spe- cifikuje podmínky, které ospravedlňují nerovnou distribuci. Tyto podmínky naplňuje redistribuce, jejímž cílem je zajistit každému jedinci férový podíl na společenských zdrojích. Podle Rawlsovy teorie musí být každému poskyt- nuty alespoň minimální prostředky k tomu, aby mohl efektivně využívat li- berálních svobod. Individuální autonomie tak stojí v centru Rawlsovy teorie. Principy spravedlnosti V Rawlsově liberální teorii nesmějí být svobody obětovány veřejnému blahu. Toho Rawls dosahuje zavedením pravidel priority mezi principy spravedl- nosti. Rawlsovy principy spravedlnosti vypadají takto: 87 5. Politická filosofie a teorie " a) Každá osoba má rovné právo na plně adekvátní rozvrh rovných základ- ních svobod, který je slučitelný s obdobným rozvrhem svobod pro všechny. b) Společenské a ekonomické nerovnosti musejí splňovat dvě podmínky. Za prvé, musejí být spojeny s úřady a pozicemi přístupnými všem za podmínek férové rovnosti příležitostí; a za druhé, musejí sloužit k co největšímu prospěchu nejméně zvýhodněných členů společnosti." (Rawls 2001: 42) Podle Rawlse platí, že princip rovných svobod (a) má přednost před principem férové rovnosti příležitostí (první část b) a ten má přednost před principem rovných zdrojů (tj. principem diference ­ druhá část b). Takto vymezuje Rawls svou teorii vůči utilitarismu (viz 5.1), který podle něj nebere ohled na to, že se společnost skládá z jednotlivců a skupin jednotlivců a kalkuluje blaho pro společnost jako celek. Proto může štěstí určité skupiny obětovat na oltář celkové sumy společenského blaha. Rawlsova teorie zároveň oponuje konvenčnímu náhledu na otázku sociál- ní spravedlnosti ­ spravedlnosti jako zásluze. Tento pohled tvrdí, že nerovné podíly jsou zasloužené tehdy, jestliže existuje otevřená soutěž o pozice (tj. pokud jejich rozdělení není determinováno nezaslouženými ­ morálně ar- bitrárními ­ vlivy, ale jen osobními volbami). Rawls sice chápe přitažlivost tohoto pohledu, ale zároveň si všímá vlivu nerovností v přirozených ta- lentech. I zde by měla platit stejná logika: distribuční podíly by neměly být ovlivněny faktory z morálního hlediska arbitrárními. Rozdíly v přirozeném nadání jedinců však odstranitelné nejsou. Přesto to neznamená, že by Rawls podpořil konvenční pojetí. Naopak ­ jak vyplývá z výše uvedených prin- cipů spravedlnosti, Rawlsovi jde o zajištění toho, aby sociální i přirozené nerovnosti přinášely prospěch těm nejméně zvýhodněným. Podle Rawlse si nikdo nezaslouží mít prospěch ze svého přirozeného talentu, ale není neférové umožnit takový prospěch, pokud pracuje ve prospěch těch, kteří měli v " přirozené loterii" méně štěstí. To je přesně to, co říká princip diference. Jak již bylo řečeno, ve spravedlivě uspořádané společnosti by výsledná dis- tribuce statků neměla odrážet vliv rozdílné genetické výbavy a sociálního prostředí jednotlivých občanů, ale jen jejich voleb. Morálně arbitrární fakta by neměla determinovat místo, které zaujmeme na společenském žebříčku. Toto místo by mělo odrážet jen naše volby, za něž jsme odpovědní. Rawls tak směřuje k ideálu distribuce, která bude nezávislá na okolnostech našeho života (nad nimiž nemáme kontrolu), ale bude citlivá k našim ambicím. Jak však upozorňují jeho kritici, tohoto cíle jeho princip diference nedo- sahuje, nebot' neodlišuje nerovnosti vyplývající z voleb jednotlivců od těch, které jsou výsledkem působení morálně arbitrárních fakt. Naopak ­ požaduje kompenzaci všech nerovností. (Kymlicka 2002) Libertarianismus F. A Hayek Mezi kritiky rovnostářských liberálů zprava patří tzv. libertariáni. Mezi nimi zaujímají zvláštní místo F. A. Hayek (1899­1992) a R. Nozick 88 (1938­2002). Podle Hayeka je myšlenka sociální spravedlnosti " fatou mor- gánou". Spravedlnost je aspektem individuálního jednání a nelze o ní hovořit ve vztahu ke společenskému celku. Distribuce statků ve společnosti vzchází ze svobodné tržní směny, a proto o ní nelze uvažovat v kategoriích sprave- dlnosti. Pokud se stát rozhodne pro redistribuci, narušuje spontánní tržní výměnu, nutí některé jedince, aby dělali, co nechtějí, a navíc snižuje celko- vou efektivitu ekonomické aktivity. Státní zásahy do tržního mechanismu nemohou být úspěšné, protože žádný stát nemůže nikdy získat všechny potřebné informace a znalosti k tomu, aby připravil adekvátní intervenční politiku. Znalosti a informace patří jednotlivcům a z toho plyne, že žádný z nich (ani žádná instituce) nemůže nikdy získat celkovou sumu znalosti rozptýlené ve společnosti. Jen individuální (negativní) svoboda poskytuje podmínky k tomu, aby tato znalost mohla být inovativním způsobem využita. Spole- čenský pokrok proto závisí na podmínce individuální svobody. Podle Hayeka svobodná společnost může využít mnohem více znalosti, než by mohla obsáhnout mysl i toho nejmoudřejšího vládce. Hayekova kritika státních in- tervencí (a redistribuce ve prospěch sociální spravedlnosti) tak vyrůstá z pře- svědčení o unikátní hodnotě individuální svobody pro společenský pokrok a zároveň z přesvědčení o omezení individuálního lidského rozumu. R. NozickZatímco Hayek reprezentuje " pragmatický" libertarianismus vyrůstající z obecné skepse ke státnímu intervencionismu a jeho důsledkům, podle per- spektivy R. Nozicka redistribuce porušuje základní lidské právo, které spočívá ve vlastnictví sebe samého. Pokud máme právo na sebe sama, máme také právo na všechny výsledky naší práce a každá redistribuce je proto jen nelegitimní nucenou prací. Podle principů Nozickovy teorie neexistuje žádný způsob, jak by mohla být ospravedlněna kompenzace sociálních či přirozených nerovností. Nikoli redistributivní schéma (Rawls), ale neregulo- vaná tržní směna (za podmínky existence minimálního státu) pro Nozicka představuje ideál spravedlnosti, který respektuje lidská práva. Úkol Zamyslete se nad důsledky představ rovnostářských liberálů a libertariánů pro uspořádání společnosti. Která možnost je vám intuitivně bližší a proč? Vaše názory budou diskutovány během prvního přednáškového bloku. 5.4.3 Rovnost Již jsme si řekli, že podle současného liberalismu není cílem rovnostářských politik zcela vyrovnat distribuci statků ve společnosti. Jak jsme viděli v pří- padě Rawlse, současný liberálně rovnostářský postoj směřuje k takovému institucionálnímu uspořádání, které neutralizuje distribuční dopady náhody a štěstí. Libertariánský ideál ­ ničím neregulovaná tržní výměna ­ by byl tím nejspravedlivějším schématem tehdy, kdyby se lidé lišili jen ve svých prefe- rencích. Ve skutečnosti se však liší jak ve svých přirozených talentech, tak ve svých sociálních kompetencích (které však obdrželi, resp. neobdrželi díky náhodě a štěstí), a proto je podle rovnostářů nutné, aby byla tržní ekono- 89 5. Politická filosofie a teorie mika doplněna určitým redistribučním rámcem. Toto přesvědčení tedy nevyplývá z nějaké iracionální touhy, aby " měli všichni stejně". Morální rovnost Základním východiskem současného liberalismu je přesvědčení o morální rovnosti všech jednotlivců. Pokud jsou si jedinci morálně rovni, je nutné, aby se stát ke každému z nich vztahoval rovným způsobem. Aby toho však mohl dosáhnout, musí stanovit pravidla, která se promítnou také do distribuce statků. Liberální stát se snaží zajistit, aby byl každý jeho občan zbaven břemene extrémní chudoby, které by mu zabraňovalo participovat ve společenské kooperaci. Jen tak může být splněna podmínka nediskriminace. Jak jsme již několikrát řekli, redistribuce částečně eliminuje vliv morálně nahodilých fakt. Příklad Například z veřejných prostředků podporovaný otevřený přístup ke vzdělání (nemusí se krýt s bezplatným školstvím) umožňuje i těm, kteří pocházejí z méně zámožných rodin, aby mohli dosáhnout na vyšší příčky sociální stra- tifikace. Otevřený vzdělávací systém tak činí osudy jednotlivců závislými na jejich volbách spíše než na jejich " schopnosti" narodit se do správné rodiny. 5.4.4 Individuum versus společenství Během desetiletí, která následovala publikaci Rawlsovy Teorie spravedlnosti (1971), probíhala v angloamerické politické filosofii diskuse, v jejímž rámci byl liberalismus Rawlse a dalších rovnostářských liberálů (např. R. Dworkina) podroben útoku ze strany heterogenní skupiny myslitelů, které zjednodušeně označujeme jako komunitaristy (např. M. Sandel, Ch. Taylor, M. Walzer,Komunita- rismus A. MacIntyre). Jak jsme viděli, liberalismus klade důraz na etickou neutralitu státu jako základní podmínku toho, že individuální práva jednotlivců nejsou pošlapávána, ale je jim poskytován rovný ohled. Eticky neutrální pravidla ni- komu neříkají, jaký život by měl žít, ale poskytují obecnou kostru základních principů, v jejímž rámci je každému umožněno, aby sledoval vlastní cíle. Eticky neutrální stát je tak podle liberálů schopen dostát základnímu li- berálnímu požadavku, kterým je rovný ohled k individuálním životním pro- jektům. Kdyby totiž politické společenství bylo založeno na nějaké konkrétní představě o tom, jaký život stojí za to žít, a protěžovalo by tuto představu ve veřejném životě, diskriminovalo by ty jedince, kteří by se s takto propagova- nou koncepcí neztotožňovali. Podle liberálů pouze eticky neutrální rámec (resp. založený na " slabé koncepci dobra" ­ viz níže) spravedlivých pravi- del zajišt'uje relativně nekonfliktní soužití v moderní pluralitní společnosti. Komunitaristé liberální pojetí nepřijímají a tvrdí, že není možné založit žádnou politickou komunitu na takové vyprázdněné koncepci. Právě naopak. Základní pravidla uspořádání společnosti vždy předpokládají určitou kon- cepci dobrého života, která dané společenství charakterizuje. Komunita- risté proto proti liberální neutralitě a individualismu staví důraz na společné hodnoty sdílené všemi členy společnosti a namísto liberálních svobod zdůrazňují sociální zapuštěnost člověka v životě konkrétní pospolitosti. 90 Podle komunitaristického přesvědčení liberálové předpokládají, že lidé jsou sobečtí a egoističtí, obhajují minimální stát, atomizují společnost a mylně věří v neutralitu státu. Obhájci liberalismu naopak dokládají, že normativní individualismus (víra v hodnotu jedince) liberalismu nutně neznamená ego- ismus či představu atomizované společnosti. V liberální doktríně není nic, co by automaticky vedlo k desintegraci společnosti či pohrdání sdílenými hod- notami. Právě naopak, stabilní liberální společnost musí stát na konsensu o společných pravidlech soužití. Důležité je však to, že tato pravidla nesmí vyrůstat z nějaké partikulární doktríny o tom, jak by všichni občané měli žít. V tomto smyslu je liberální představa spravedlivého politického uspořádání založena na jakési " slabé koncepci dobra", která umožňuje dů- stojnou existenci i těm, kteří nevyznávají liberální ideál autonom- ního jedince. Politický liberalismus To je jádrem Rawlsovy pozdní koncepce politického liberalismu, kte- rou formuloval právě na pozadí komunitaristické kritiky své první knihy. Politický liberalismus se týká jen uspořádání politických institucí. Ne- zasahuje tak do jiných aspektů života společnosti a skupin, které ji tvoří. V tomto smyslu má být politický liberalismus schopen pojmout také nároky např. náboženských skupin, které liberální ideál uspořádání společnosti ne- vyznávají. V současné společnosti, v níž se sváří nekonečné množství koncepcí dobrého života, je podle Rawlse politický liberalismus jedinou metodou, která zároveň zajistí nutný stupeň společenské integrace (konsensus o základních pravidlech) i toleranci neliberálních životních stylů. Ti, kteří se neoddávají liberálnímu ideálu autonomního jedince, k tomu nebudou nuceni, stačí jen, když se s ostatními shodnou na základní osnově politického života. Rawls tak věřil, že se mu podařilo skloubit úctu k jednotlivci i skupinovým odlišnostem. Podle něj totiž jen individuální práva mohou zajistit, aby byla malá skupina chráněna před netolerancí ze strany širší společnosti. Ve společ- nosti charakterizované " rozumným pluralismem" jsou individuální svobody jedinou možností, jak může skupina bránit svůj minoritní životní styl (např. náboženství). Pokud by tomu tak bývalo bylo, Rawls by byl býval na- lezl lék na palčivý problém dneška ­ integraci neevropských přistěhovaleckých komunit v evropských zemích. Kritika politického liberalismu Podle kritiků však politický liberalismus ničeho takového nedosáhl. Mezi liberální vírou v individuální práva a skupinovou autonomií existuje nepře- konatelný rozpor. Podle Rawlse neliberální komunitaristická skupina může liberální svobody přijmout, protože jí to nijak neublíží. Nijak to nezasáhne její životní způsob, bude se to týkat jen politických otázek. Avšak mezi au- tonomním rozhodováním jednotlivců a právem skupiny na sebeurčení může existovat hluboký nesoulad. I když liberální stát nebude individuální autono- mii vyžadovat, postačuje, že ji umožňuje. Již to je v rozporu s kolektivními cíli komunity, která se jako celek nehodlá otevřít vnějším vlivům, nebot' by to jejím jednotlivým členům umožnilo, aby z ní vystoupili. Jak zdůrazňují Rawlsovi kritici, i jeho pozdní koncepce stojí na liberálním předpokladu priority individuálních svobod před právem komunity 91 5. Politická filosofie a teorie a žádný komunitaristický nárok (který tuto přednost obrací) není z jeho hlediska obhajitelný. Ani politický liberalismus tak komunitaristickým sku- pinám nic nenabízí ­ neumožňuje podřídit individuální práva požadavkům skupiny ­ jen upravuje způsob argumentace pro liberální principy. Ve skuteč- nosti tak Rawls stabilitu své koncepce spravedlnosti podmiňuje přistoupením všech rozumných doktrín na " liberální minimum". To z jeho (liberálního) hlediska nepředstavuje zásadní problém, je to však v potenciálním konfliktu s nároky komunitaristických skupin. Příklad Rozpor mezi liberalismem a komunitarismem si můžeme ilustrovat na příkla- du filmu N. Shyamalana Vesnice, který se v kinech promítal v létě 2004. V tomto filmu se skupina lidí, kteří jsou znechuceni životem v současné společnosti, rozhodne, že si koupí kus lesa s paloukem uprostřed, oplotí jej a nechá zvnějšku hlídat před nezvanými návštěvníky a na palouku založí morálně čisté společenství založené na jednoduchých principech. Izolují se takto od podle nich zkažené a násilné společnosti. Zápletka filmu se pak otáčí kolem jejich dětí, kteří v tomto prostředí vyrostli a nejsou si vědomi existence vnějšího světa. Dokonce existují určité mechanismy, které jim mají zabránit v tom, aby se o něm cokoliv dozvěděli. Z hlediska liberála jde o naprosté porušení práva individua učinit vlastní informované rozhodnutí (jednat autonomním způsobem). Zatímco rodiče se rozhodli ze společnosti odejít, jejich děti k tomu byli odsouzeni. Nebyla jim dána stejná možnost volby, kterou měly jejich rodiče. Z hlediska komunitarismu se naopak o problém nejedná ­ naopak jde o přirozený důsledek toho, že se člověk rodí do určitého společenství a je do něj socializován. Skupinová autonomie (právo kolek- tivu na sebeurčení) má podle komunitarismu přednost před autonomií indi- viduální. Shrnutí kapitoly 1. Vlastním cílem politické filosofie je nalezení a ospravedlnění norem, kterými by se měl řídit společenský život. 2. Odlišujeme klasickou a moderní politickou filosofii. Filosofii minulého století označujeme jako současnou. Cílem klasické politické filosofie je hledání cest morálního zdokonalení jednotlivců. Moderní politická filo- sofie se orientuje na zvládání společenských konfliktů. 3. Za zakladatele politické filosofie považujeme Platóna a Aristotela, kteří formulovali představy o ideálním uspořádání politické obce. Aristoteles je autorem první typologie politických režimů, která byla založena na empirické analýze. 4. Raně moderní teorie společenské smlouvy se snaží upozornit na to, že legitimní vláda musí vzcházet " zdola", tzn. musí být založena na konsensu ovládaných. 5. Soudobá politická filosofie se profilovala okolo čtyř základních témat ­ svobody, spravedlnosti, rovnosti a vztahu mezi jednotlivcem a společ- ností. 92 6. Základní vymezení dvou pojetí svobody ­ negativní a pozitivní ­ podal v polovině 20. století I. Berlin. Jeho kontrast lze dále rozložit do tří protikladů. 7. Současná diskuse okolo problému sociální spravedlnosti se diferenco- vala do dvou vzájemně protikladných táborů. Na jedné straně stojí rovnostářští liberálové (Rawls, Dworkin) a na straně druhé libertariáni (Hayek, Nozick). První se snaží nalézt argumenty pro ospravedlnění redistribuce, druzí se staví proti ní. 8. Základním východiskem současného liberalismu je přesvědčení o morál- ní rovnosti všech jednotlivců. Pokud jsou si jedinci morálně rovni, je nutné, aby se stát ke každému z nich vztahoval rovným způsobem. 9. Liberální teorie se dostaly do centra kritického zájmu komunitaris- tických autorů, kteří individuálním právům nadřazují hodnotu spole- čenství. Otázky 1. Co charakterizuje klasickou politickou filosofii? 2. Jak viděl Platón ideální stát? 3. Popište Aristotelovu typologii režimů. 4. Co tvrdí utilitaristé? 5. Charakterizujte teorie společenské smlouvy. 6. Co je podstatou rozdílu mezi negativní a pozitivní svobodou? 7. Co tvrdí rovnostářský liberalismus? 8. Proč kritizuji liberalismus komunitaristé? Literatura použitá při zpracování textu kapitoly Berki, R. N.: The History of Political Thought. Rowman and Little- field; Dent, London, Melbourne and Toronto 1977 Cabada, L., Kubát, M. a kol.: Úvod do studia politické vědy. 2. rozšířené a doplněné vydání. Eurolex Bohemia, Praha 2004 Císař, O.: " Filosofické základy studia politického pluralismu". Poli- tologický časopis 12, 2 (2005): 201­212 Heywood, A.: Politologie. Eurolex Bohemia, Praha 2004 Kymlicka, W.: Contemporary Political Philosophy. An Introduction. 2nd edition. Oxford University Press, Oxford, New York 2002 Rawls, J.: A Theory of Justice. Oxford University Press, Oxford 1971 Rawls, J.: Justice as Fairness. A Restatement. The Belknap Press of Harvard University Press, Cambridge, London 2001 Sabine, G.: A History of Political Theory. Holt, Rinehart and Win- ston; Fort Worth, Chicago, San Francisco, Philadelphia, Montreal, To- ronto, London, Sydney, Tokyo 1973 Strauss, L.: Eseje o politické filosofii. Oikúmené, Praha 1995 Swift, A.: Politická filosofie. Portál, Praha 2005 93 5. Politická filosofie a teorie 94 Co jsou politické ideologie? Liberalismus Konzervatismus Socialismus Anarchismus Feminismus Environmentalismus Fašismus Nacionalismus Politické ideologie 6 6. Politické ideologie Cíl kapitoly V této kapitole se seznámíte s pojmem ideologie a následně s nejdůležitějšími moderními politickými ideologiemi. Jedná se o liberalismus, konzervatismus, socialismus, anarchismus, feminismus, environmentalismus, fašismus a naci- onalismus. Studium kapitoly vám tak výrazným způsobem usnadní orientaci v různých ideových proudech minulé i současné politiky. Časová zátěž 6 hodin Způsob studia Text distanční studijní opory pro vás představuje primární studijní ma- teriál. Musíte proto nejprve detailně nastudovat tuto kapitolu a následně se zběžně seznámit s textem povinné literatury, který rozšiřuje základní in- formace distanční studijní opory. Doporučená literatura je určena jen těm z vás, kteří mají hlubší zájem o studium politologie. Povinná literatura Heywood, A.: Politologie. Eurolex Bohemia, Praha 2004, s. 61­85, 127­146 Doporučená literatura Cabada, L., Kubát, M. a kol.: Úvod do studia politické vědy. 2. rozšířené a doplněné vydání. Eurolex Bohemia, Praha 2004, s. 135­177 6.1 Co jsou politické ideologie? Nikdo nevidí svět takový, jaký " ve skutečnosti" je (tato kapitola sleduje výklad v Heywood 1994 a Heywood 2004: 61­85, 127­146). Všichni po- hlížíme na svět skrz filtr teorií, předpokladů a domněnek. Když se díváme na svět kolem sebe, dáváme mu určitý význam. Jinými slovy řečeno, svět kolem sebe " čteme" určitým způsobem. To má při studiu politiky zásadní význam. Ukazuje se, že je nutné tyto předpoklady a domněnky, skrze které různí po- litičtí aktéři " čtou" svět, studovat, protože přímo ovlivňují způsob, jakým jednají. Tyto předpoklady a domněnky jsou součástí širších politických tradic, které označujeme jako politické ideologie. Každá z nich nabízí vlastní vidění (výklad) a hodnocení politické reality neboli svůj vlastní světový názor. Ideologie tak jsou kvazikoherentními systémy hodnot a přesvědčení, které určitým způsobem vykládají svět. Termín ideologie poprvé v roce 1769 použil francouzský filosof Destutt de Tracy a to k označení nové " vědy o idejích" (idea-logie). Mnohem trvalejší význam však tomuto slovu vtiskl až Karel Marx (viz oddíl 6.4), u něhož seMarxistický pohled ideologie rovná idejím vládnoucí třídy, které jí pomáhají udržet systém nadvlády a vykořist'ování. Ideologie v marxistickém chápání je " falešným 96 vědomím": mystifikuje a mate podřízené třídy tím, že před nimi skrývá rozpory, na nichž jsou založeny všechny třídní společnosti. V kapitalistické společnosti tak ideologie třídy vlastníků (kapitalistů, buržoazie) brání vyko- řist'ované třídě proletářů poznat, že jsou kapitalisty vykořist'ováni. Ti pak nejsou schopni identifikovat svůj objektivní zájem, kterým je svržení kapita- lismu a nastolení beztřídní společnosti. Zrušením kapitalismu by proletářská revoluce také zrušila předpoklady existence ideologie jako falešného vědomí. Zatímco Marx odvozoval postavení a funkci ideologie (a šířeji kultury) ze struktury výrobních vztahů kapitalistické společnosti, pozdější mar- xisté ji začínají chápat jako relativně autonomní sféru. Liberální a konzervativní pohled Jinak chápali tento termín liberálové a konzervativci (k těmto termínům viz oddíly 6.2 a 6.3). Nástup totalitních diktatur (nacismu a komunismu) v meziválečném období podnítil autory typu K. Poppera, J. L. Talmona a H. Arendtové, aby na ideologii nahlíželi jako na nástroj sociální kon- troly, který má zajistit konformní chování mas a jejich podřízenost. Tito autoři ideologii chápali jako uzavřený myšlenkový systém, který si nárokuje pravdivost a potlačuje všechny alternativní a potenciálně opoziční názory. Z tohoto normativně nabitého hlediska přitom liberalismus nepřed- stavuje ideologický systém, protože je na rozdíl od totalitních ideologií scho- pen tolerovat opoziční názory a postoje. V konzervativním pojetí britského filosofa M. Oakeshotta (1901­1990) pak ideologie představuje jakousi teoretickou kuchařku, která má ambici zahr- nout veškerou znalost o světě a tento na základě vlastních receptů přetvářet. Ideologie je podle Oakeshotta výrazem moderního racionalismu, tj. pře- svědčení, že politická realita může být proměněna na základě abstraktních principů poznatelných rozumem. Konzervativec Oakeshott však upozorňuje na omezení individuálního lidského rozumu a jeho neschopnost obsáhnout veškerou lidskou znalost, kterou by pak mohl vložit do ideologické příručky. Ideologie jsou abstraktní myšlenkové systémy, které politickou realitu překru- cují, protože tvrdí, že vysvětlují něco, co vlastně vůbec vysvětlit nejde. Proto také konzervativci tradičně odmítali, že by sami podléhali nějaké ideologii, konzervatismus raději líčí jako určitou dispozici nebo " myšlenkový postoj". Všechny výše představené výklady pojmu ideologie jsou normativně zatížené. Jsou přesvědčeny o tom, že jejich vlastní postoj se ideologickému čtení vymyká ­ zatímco všechny ostatní hodnoty jsou ideologické, jejich vlastní nikoli. Marx byl přesvědčen o vědeckosti svého učení a ani liberálové a konzer- vativci nechápou své pozice jako ideologické. Všezahrnující vymezení ideolo- Ideologie v neutrálním smyslu gie (které by pokrývalo všechny politické tradice) tak musí být hodnotově ne- utrální: musí odvrhnout představu, že ideologie jsou " dobré" nebo " špatné", pravdivé nebo nepravdivé, osvobozující nebo ujařmující. V tomto neutrálním smyslu chápeme ideologii jako více či méně skloubený systém idejí, které jsou základem organizované politické aktivity, at' už má tato aktivita stávající společenský systém zachovat nebo změnit nebo odstranit. Všechny ideologie proto: (a) nabízejí hodnocení stávajícího řádu, (b) předkládají model žádoucí budoucnosti, tedy svou vizi ideální společnosti, (c) ukazují, jak by měla tato vize být realizována (jakou 97 6. Politické ideologie cestou). Ideologie však nejsou jasně ohraničené a uzavřené myšlenkové sou- stavy. Jsou to spíše proměnné soubory idejí, které se v řadě bodů vzájemně překrývají. V následujícím textu popíšeme základní politické ideologie: liberalismus, konzervatismus, socialismus, anarchismus, feminismus, environmentalismus, fašismus a nacionalismus. 6.2 Liberalismus Každý přehled politických ideologií musí začít liberalismem, protože libera- lismus je v podstatě ideologií průmyslově vyspělého Západu. V podobě rozpracovaného systému se liberalismus objevil teprve počátkem 19. století, avšak teorie a principy, na nichž stojí, se postupně formovaly v předcházejí- cích 300 letech. Liberalismus byl produktem zhroucení feudalismu a objevení se tržní moderní společnosti. V raném liberalismu se promítly ambice nastu- pující průmyslové střední třídy ­ podnikatelů, vzdělaných zaměstnanců a od- borníků. Moderní společnost a liberalismus jsou proto neoddělitelně spojeny. Ve své původní podobě liberalismus útočil proti absolutistické panov- nické vládě, která neodvozovala svou autoritu z konsensu ovládaných, ale z boží vůle (J. Locke ­ viz oddíl 5.3). Proti absolutistické vládě a feudálním privilegiím stavěl liberalismus ústavní a později demokratický stát. Volný trh Počátkem 19. století se zformovalo také liberální ekonomické přesvědčení, které vyzdvihuje volný trh a odmítá jakékoli státní zásahy. Projevuje se tu víra v přirozeně existující harmonii protichůdných zájmů ve společnosti: tržní mechanismus je viděn jako samoregulující se systém, který uvádí do souladu jednotlivá individuální jednání tak, jak by to nemohlo být nikdy zamýšleno. Společenský řád proto povstává jako " nezamýšlený důsledek" individuálních lidských činů. To je jádrem učení A. Smithe (1723­1790) o " ne- viditelné ruce" trhu: " Když se každý jedinec . . . ze všech sil snaží použít svůj kapitál na podporu domácího průmyslu a řídit tento průmysl tak, aby výroba měla co největší hodnotu, pak nutně usiluje o to, aby roční příjmy společnosti byly co nejvyšší. Ovšemže většinou není jeho úmyslem podporovat veřejný zájem a ani neví nakolik jej podporuje. . . myslí jen na svůj zisk a v tom, tak jako v mnohém jiném, jej vede neviditelná ruka trhu, aby podporoval cíl, který neměl vůbec v úmyslu." (citováno z Raphael 1995: 69) Laissez- faire Toto přesvědčení vyústilo v doktríně laissez-faire (doslova: " nechte věcem volný průběh"). Podle této zásady funguje ekonomika nejlépe, když si jí vláda nevšímá. Hospodářství, do níž vláda nezasahuje, směřuje přirozeně k rovnováze. Víra ranných liberálů ve volný trh se nevztahovala jen na národní ekonomiku, ale i na mezinárodní ekonomické vztahy. Raný libe- ralismus označujeme jako liberalismus klasický. Ve 20. století navazuje na myšlenky klasického liberalismu libertarianismus a program neoliberální Nové pravice (viz oddíly 2.2, 5.4.2, 6.3). Koncem 19. století se objevila také určitá forma sociálního liberalismu s pozitivním vztahem k sociálním reformám a k zásahům do ekonomiky. 98 Jejich zdůrazňování se stalo charakteristickým rysem tzv. moderního libe- ralismu (rovnostářského liberalismu 20. století ­ viz oddíl 5.4.2). Základní hodnoty liberalismu jsou: 1. Individualismus: V tomto principu se odráží víra v zásadní význam jedince, který je důležitější než jakákoli sociální skupina nebo kolektiv. Na lidi se hledí především jako na jednotlivce. Morálně vzato, všichni lidé mají stejnou hodnotu z čehož plyne, že stát by se ke každému z nich měl vztahovat stejným způsobem (viz také oddíl 5.4). Libera- lismus si proto klade za cíl vybudovat společnost, ve které se všichni jedinci mohou rozvíjet, a v níž mohou sledovat své představy o " dobrém životě". V této souvislosti se hovoří o etické neutralitě liberálního státu (viz oddíl 5.4). 2. Svoboda: Liberalismus obecně vyzdvihuje tuto hodnotu i za cenu potlačení jiných hodnot jako např. rovnosti, spravedlnosti či autority. To vyplývá z orientace liberalismu na jednotlivce a na zajištění pro- storu, v němž bude moci konat, co se mu zlíbí. Takový svobodný pro- stor nicméně musí existovat v rámci zákona, protože svoboda jednoho může potenciálně ohrožovat svobodu druhého. Proto liberalismus tvrdí, že jednotlivci by se měli těšit co největší svobodě, která je slučitelná se svobodou všech (srov. oddíl 5.4.1). 3. Rozum: Podle liberálů je svět poznatelný rozumem. To vede k pře- svědčení, že sami jedinci mohou dospívat k moudrým závěrům, jelikož jsou oni sami nejlepšími soudci svých vlastních zájmů. Nikoli stát či jiná nadindividuální autorita, ale jedinec sám by měl určovat, co je pro něj skutečně dobré. 4. Rovnost: Z individualismu vyplývá také víra v rovnost, tedy přesvěd- čení, že jednotlivci jsou si " sobě rovni" ve smyslu své morální hod- noty. To se projevuje v pozitivním postoji liberálů k rovným právům, především v podobě právní rovnosti (rovnost před zákonem) a rovnosti politické (jeden člověk, jeden hlas). Liberálové však neprosazují rov- nost výsledků (lidé mají různou ochotu pracovat), spíše se soustřed'ují na rovnost příležitostí, která dává všem stejnou šanci uplatnit svůj (nerovný) potenciál. Liberalismus se proto spíše zasazuje za merito- kracii ­ hodnocení a životní vyhlídky na základě zásluh (usilovné práce a talentu). 5. Tolerance: Podle liberalismu je tolerance zárukou svobody jednot- livce a stejně tak prostředkem obohacení společnosti. Pluralismus ve smyslu morální a kulturní rozmanitosti je pozitivní a přínosný ­ zajišt'uje, že všechny názory se prověří na volném trhu idejí, a tak podněcuje diskusi a intelektuální pokrok. Liberálové také věří, že exis- tuje jistá rovnováha neboli přirozená harmonie mezi konkurujícími si názory a zájmy (viz oddíl 3.4.4). 6. Konsensus jako základ (politické) autority: Podle liberálů by se autorita i společenské vztahy měly zakládat na dobrovolném souhlasu těch, kdo jsou jí podřízeni. Liberalismus tak obhajuje zastupitelskou demokracii a odmítá uznat, že by někdo mohl mít " přirozený" nárok 99 6. Politické ideologie na vedení. V tomto smyslu vychází autorita vždy " zespod". 7. Konstitucionalismus: Na stát a vládu liberalismus sice pohlíží jako na životně důležitou záruku řádu a stability ve společnosti, zároveň si je ale vědom nebezpečí potenciální koncentrace moci v rukou státních agentur. Proto věří v omezenou vládu. Toho lze dosáhnout určitou frag- mentací moci, vytvořením brzd a rovnovah (viz oddíl 2.3) mezi různými státními orgány a přijetím obecně závazné ústavy, jejíž součástí bude listina práv, která definuje vztahy mezi státem a jeho jednotlivými občany. Klasický a moderní liberalismus Shrňme: v rámci liberalismu můžeme rozlišit dvě základní větve ­ klasický a moderní liberalismus. Hlavním tématem klasického liberalismu je důsledný individualismus. Jedná se o první z liberálních tradic, která se rozvíjela za přechodu od feudalismu ke kapitalismu. Nabývá různých podob, společným jmenovatelem je víra v negativní svobodu (jedinec je svobodný natolik, nakolik jiní nezasahují do jeho života ­ viz oddíl 5.4.1). Stát by proto měl být jen minimální ­ tzv. stát noční hlídač, který se omezuje na ochranu jedinců před nimi samotnými. Tento proud je založen na pevné víře v mechanismy volného trhu (laissez-faire ­ viz výše). Moderní liberalismus se naopak vyznačuje smířlivějším postojem ke stát- ním zásahům. V USA se dokonce slovu " liberální" rozumí tak, že v sobě zahrnuje podporu spíše většího státu (nikoli minimálního). Ovlivněni dílem J. S. Milla (1806­1873) prosazovali moderní liberálové širší ­ pozitivnější ­ pojetí svobody. V této perspektivě svoboda neznamená nechat člověka na pokoji, nebot' to může být svoboda hladovět. Svoboda se spíše spojuje s rozvojem osobnosti a rozkvětem jednotlivce. Tento názor se stal základem sociálně orientovaného liberalismu (rovnostářského liberalismu). Pro něj je charakteristické uznání, že státní zásahy v podobě sociálního za- bezpečení mohou rozšířit svobodu, jelikož ochrání jedince před sociálními zly. Moderní liberálové také odmítli víru v laissez-faire ­ prosperitu a blahobyt lze podle nich podpořit cíleným zasahováním státu do hospodářského cyklu (tzv. keynesianismus). Hovoří tedy o regulovaném kapitalismu. Zároveň s tím to však neznamená bezpodmínečné přijetí státu. Státní regulace a redis- tribuce má podle moderních liberálů pouze zajistit to, že občané jsou zbaveni břemene extrémní chudoby a nejsou tak vyloučeni ze společenské kooperace. S nejvlivnější současnou formulací této pozice ­ teorií Johna Rawlse ­ jsme se setkali v předcházející kapitole. 6.3 Konzervatismus Konzervativní ideje se objevily na konci 18. a počátkem 19. století jako re- akce na zrychlující se tempo ekonomických a politických změn, které sym- bolizovala francouzská revoluce. V tomto smyslu se konzervatismus vracel k tradičním hodnotám předmoderního světa a stavěl se proti překotným změnám, které s sebou přinášel liberalismus (tržní hospodářství, industri- alizace atd.). Konzervativní myšlení však nebylo všude stejné. Na evropském kontinentě se objevila autokratická a reakční forma konzervatismu, kterou 100 symbolizoval Joseph de Maistre (1753­1821), a která se stavěla proti jakékoli změně či reformě. Kontinentální konzervatismus tak obhajoval tradiční Kontinentální konzervatismusmonarchii a rigidní autokratické hodnoty. Na britských ostrovech se nao- pak rozvinula taková verze konzervatismu, která hájila nikoli slepý odpor ke změnám, ale ochotu " měnit v zájmu zachování" (britský konzervatismus). Jeho původcem byl Edmund Burke (1729­1797), který vtělil své přesvědčení E. Burke do dodnes proslulé knihy Úvahy o revoluci ve Francii (1790). V této knize se Burke postavil proti francouzské revoluci a jejím důsledkům. Revoluce ve Francii byla podle Burka charakterizována naprostým odmítnutím všech his- torických tradic, které upravovaly společenský život předrevoluční Francie, jako předsudků a tmářských dogmat. Cílem revolucionářů bylo tato dogmata nahradit rozumem. Podle Burka však naopak předsudky a tradice hrají ve společnosti stabilizující roli a jejich odmítnutí může vyústit jen do teroru a rozpadu společnosti. Burke se tak stavěl proti revoluční změně, nikoli však proti změně jako takové. Jeho ideálem byla postupná (evoluční) proměna, která při reformě zachovává to, čeho bylo dosaženo. Jak říká sám Burke: " Sklon uchovávat a schopnost zdokonalovat jsou nerozlučně spo- jeny. . . " (citováno z Burke 1997: 164) Paternalistický konzervatismus Britský konzervatismus Toto reformní nasazení umožnilo britskému konzervatismu, aby si byl scho- pen přisvojit věc sociální reformy. V této souvislosti se hovoří o tzv. pater- nalistickém konzervatismu. Počátky tohoto proudu se spatřují v raných dílech Benjamina Disraeliho (1804­1881), který varoval před nebezpečím, že Spojené království se rozdělí na " dva národy: chudé a bohaté". Disra- eli vyjadřoval obavy ze sociální revoluce a apeloval na sebezájem privile- govaných, kteří musí pochopit, že " reforma shora" je lepší než " revoluce zdola". S tím bylo také spojeno přesvědčení o povinnosti úspěšných a bo- hatých podat pomocnou ruku těm, kteří úspěšní nebyli (zásada noblesse oblige). Podle tohoto názoru je povinnost cenou, kterou se platí za privi- legium ­ na lidi mocné a bohaté přechází povinnost starat se o ty, kterým se nedaří a to v zájmu zachování soudržnosti celku společnosti. Výsledný princip jednoho národa pak není odrazem ideálu sociální rovnosti, ale vizí organické vyváženosti ­ soudržné a stabilní hierarchie. Ve Velké Britanii vy- vrcholila tato tradice v 50. letech 20. století, kdy se Konzervativní strana smířila s poválečným uspořádáním a začala hlásat vlastní verzi keynesiánské sociální demokracie. Hovořila o " střední cestě", která se měla vyhnout dvěma ideologickým extrémům ­ kapitalismu laissez-faire na jedné straně a státnímu socialismu a centrálnímu plánování na straně druhé. První byl odmítán, protože ústí v naprostou volnost, která znemožňuje společenskou soudržnost a trestá slabé a zranitelné. Druhý extrém byl zase odmítán proto, že vytváří monolitní stát a ničí předpoklady pro samostatnost a podnika- vost. Řešením měla být určitá směs, spojení tržní konkurence a státní regulace ( " soukromé podnikání bez sobeckosti"). K podobnému modelu se ve stejné době hlásili i kontinentální konzervativci, kteří převzaly principy křest'anské demokracie. Nejvýrazněji se projevily v rámci sociálně-tržní filo- zofie německých křest'anských demokratů. 101 6. Politické ideologie Nová pravice Nová pravice Od počátku 70. let se tyto myšlenky začaly ocitat pod stále větším tla- kem, který nakonec vedl k nástupu Nové pravice. Myšlenky Nové pravice významně čerpají z klasického liberalismu a staví se proti výše popsanému příklonu paternalistického konzervatismu ke státnímu intervencionismu. Ideje Nové pravice se nejvýrazněji projevily ve Velké Británii a USA, kde v 80. le- tech 20. století nabyly podoby thatcherismu a reaganismu. Nová pravice je vlastně pokusem o propojení dvou tradic, které nazýváme " neoliberalismus" a " neokonzervatismus" než nějakou ucelenou doktrínou. Neoliberalismus (liberální Nová pravice) je aktualizovaná verze klasické politické ekonomie, která byla rozpracovaná v dílech ekonomů volného trhu, jakými byli například Friedrich Hayek a Milton Friedman, a filozofů typu Roberta Nozicka. Hlavními pilíři neoliberalismu jsou trh a jednotlivec. Hlavním cílem neoliberálů je posunout zpět hranice státu, které byly paterna- listickým přístupem rozšířeny, a poskytnout tržnímu kapitalismu příležitost, aby zajistil všeobecný růst a prosperitu. Stát, i když je jeho jednání vedeno sebelepšími úmysly, škrtí iniciativu a odrazuje od podnikání. Podle neoli- berálů je to však především soukromá iniciativa a soukromé vlastnictví, které může zajistit hospodářský růst, nikoli státní iniciativa. Neoliberalismus je tak namířen proti sociálnímu státu, který podle něj plodí kulturu závislosti a zbavuje jedince motivace k tomu, aby vzal odpovědnost za svůj život do vlastních rukou. Neokonzervatismus (konzervativní Nová pravice) chce především obno- vit autoritu a vrátit společnost k tradičním hodnotám, především k těm, které jsou spjaty s rodinou, náboženstvím a státem. V autoritě se spatřuje záruka sociální stability, protože vede k disciplíně a úctě. Sdílené hodnoty a společná kultura údajně zaručují společenskou soudržnost a umožňují civi- lizovanou existenci. Nepřáteli konzervatismu jsou proto kult individualismu a přesvědčení o tom, že každý by si měl dělat, co sám uzná za vhodné. Neokon- zervatismus je určitou reakcí na tolerantní 60. léta 20. století. Chce postavit Boha před svobodu ­ jedná se o projev obav z úpadku " tradičních hodnot" (proto jsou neokonzervativci proti potratům, proti homosexualitě, pornogra- fii atd.). Další argument nebrojí proti " špatným názorům", ale zdůrazňuje, že pluralismus (názorů, přesvědčení, kulturních skupin) podkopává soudržnost společnosti. Neokonzervativci tak vyjadřují touhu po " etické jednotě" spo- lečnosti. Základní hodnoty konzervatismu jsou: 1. Tradice. Hlavní motiv konzervatismu ( " touha konzervovat") je spo- jen s úctou k tradici, zavedeným zvykům, institucím a hodnotám, které přetrvaly v čase. Podle tohoto pohledu se v tradici odráží na- shromážděná moudrost minulosti a instituce a postupy pro- věřené časem. To vše je třeba zachovat k dobru nyní žijících i těch, kteří se teprve narodí. Předností tradice je i to, že přináší stabilitu a bezpečnost, protože jedincům dodává vědomí sociální a dějinné sou- náležitosti. 102 2. Pragmatismus. Konzervativci zdůrazňují meze lidské racionality, které jsou dány nekonečnou složitostí světa, v němž žijeme. Právě proto nevěří abstraktním principům a myšlenkovým soustavám, ale spíše zkušenosti a pragmatismu, tj. přesvědčení, že jednání je třeba přizpůsobovat reálným okolnostem a cílům s ohledem na to, " co fun- guje". Své přesvědčení tak konzervativci prezentují nikoli jako ideologii, ale spíše jako jakýsi postoj k životu. 3. Nedokonalost člověka. Konzervativní pohled na lidskou přirozenost je pesimistický. Lidské bytosti mají svá omezení, jsou závislé a touží po jistotě, mají potřebu žít ve stabilních a uspořádaných společen- stvích. Jednotlivci jsou morálně poznamenaní, charakterizovaní sobec- tvím, závistí a touhou po moci. Kořeny zločinnosti a nepořádků jsou tudíž spíše v lidské přirozenosti než ve společenském prostředí. Za- chování řádu vyžaduje silný stát, vynucování přísných zákonů a tvrdé tresty. 4. Organické pojetí společnosti. Místo toho, aby společnost chápali jako umělý artefakt, který je výsledkem vynalézavosti lidí, konzerva- tivci ji chápou jako jakýsi přirozeně existující organický celek. Společnost s jejími institucemi a pospolitostmi (od rodiny až po národ) tvoří přirozený celek, který je více než jen souhrn jednotlivých součástí. 5. Hierarchie. Odstupňování společenské hierarchie je přirozené a v or- ganické společnosti nevyhnutelné. Svoje vyjádření nachází v různých rolích a povinnostech různých lidí v různých společenských pozicích. Hierarchie a nerovnosti podle konzervativců nevedou ke konfliktům, protože vzájemné závazky a povinnosti drží společnost pohromadě. Protože společenský úspěch závisí do značné míry na štěstí a náhodě, bohatým a privilegovaným připadá povinnost starat se o ty, kteří úspěš- ní nebyli. 6. Autorita. Autorita je vždy do určité míry uplatňována " shora" (srov. jiný pohled liberalismu), poskytuje totiž vedení, orientaci a podporu těm, kteří nejsou vědomostmi a zkušenostmi dostatečně vybaveni, aby mohli jednat, jak nejmoudřeji mohou (příkladem je zde rodičovská au- torita). Dříve měla velký vliv přirozená aristokracie, dnes se autorita chápe spíše jako výsledek zkušeností a odborné přípravy. Autorita je zdrojem společenské soudržnosti, říká lidem, co se od nich očekává. Svoboda tak musí jít ruku v ruce s odpovědností. 7. Majetek. Soukromé vlastnictví majetku je podle konzervativců velmi důležité, protože lidem dává bezpečnost a jistou nezávislost na státu a vede je k tomu, aby ctili právo a majetek ostatních lidí. K majetku však nepatří jen práva, ale také povinnosti. Majetek jsme zdědili po našich předcích a budeme jej odkazovat našim dětem. Díky majetku tak získává svůj význam mezigenerační odpovědnost. 6.4 Socialismus Jako politická doktrína se socialismus zformoval v 19. století, i když jeho kořeny sahají mnohem hlouběji. Vznikl jako reakce na průmyslový kapi- 103 6. Politické ideologie talismus ­ zprvu vyjadřoval zájmy řemeslníků a malovýrobců, kteří byli ohroženi tovární velkovýrobou. Brzy se však začal spojovat s rozrůstající se průmyslovou dělnickou třídou. Ve svých počátcích byl socialismus utopický a revoluční. Jeho cílem bylo odstranit kapitalistickou ekonomiku, založenou na tržním hospodářství, a nahradit ji kvalitativně odlišnou socialistickou eko- nomikou, která měla být založena na společném vlastnictví. Nejvlivnějším představitelem této doktríny byl Karel Marx (1818­1883), který položil zá-Marxismus klady revoluční ­ komunistické ­ variantě socialismu. Jeho učení ­ marxismus ­ představovalo od 19. století hlavní alternativu k liberalismu, který podstatným způsobem tvaroval podmínky života v moderní (tržní) společnosti. Základními stavebními kameny marxismu jsou: 1. Historický materialismus. Podle tohoto přesvědčení jsou dějiny ur- čovány materiálními podmínkami existence. Historický materialismus zdůrazňuje především význam hospodářského života a okolností, za nichž lidé produkují to, čím uspokojují své životní potřeby. Marx tvrdil, že " ekonomická základna", kterou tvoří především " výrobní způsob" neboli ekonomický systém, podmiňuje (neboli determinuje) kulturní a politickou " nadstavbu". Z toho vyplývá, že historický vývoj společ- nosti lze vysvětlit pomocí ekonomických faktorů. Pro Marxe je tak ekonomika základnou pro další kulturní a politické procesy, které odráží změny v ekonomické základně (tj. ve sféře produkce). Proměny ve sféře kultury a politiky jen zrcadlí posuny ve sféře výrobních sil. Podle Marxe: " Způsob výroby materiálního života podmiňuje sociální, poli- tický a duchovní životní proces vůbec. Bytí lidí není určováno jejich vědomím, nýbrž naopak jejich vědomí je určováno jejich společenským bytím." 2. Odcizení. Odcizení bylo klíčovým pojmem raných Marxových děl. Je to proces, jímž se za kapitalismu pracovní síla redukuje na pouhé zboží a práce se mění v odosobněnou činnost. Dělníci se odci- zují produktu své práce, pracovnímu procesu, spoludělníkům a nakonec i sami sobě jako tvořivým a společenským bytostem. Odcizená práce v kapitalismu tak " produkuje pro boháče divy divoucí, ale pro dělníka produkuje nedostatek. Produkuje paláce, ale pro dělníka brlohy. Produ- kuje krásu, ale dělníka mrzačí. Nahrazuje práci stroji, ale část dělníků zatlačuje zpátky k barbarské práci a z ostatních dělá stroje. Produ- kuje ducha, ale pro dělníka produkuje slabomyslnost, kretenismus." Neodcizená tvůrčí práce je naopak hlavním zdrojem sebenaplňování a seberealizace člověka. 3. Třídní boj. Hlavní rozpor v kapitalistické společnosti pramení ze sou- kromého vlastnictví. Soukromé vlastnictví od sebe odděluje buržo- azii (neboli třídu kapitalistů) ­ vlastníky výrobních prostředků ­ a pro- letariát, který nemá žádný majetek a živí se prodejem své pracovní síly ( " námezdní otroci"). Buržoazie je vládnoucí třída. Má ekonomickou moc (vlastní produktivní aktiva) a díky tomu kontroluje také politic- kou nadstavbu (stát). Má také moc ideologickou, protože její ideje jsou v dané době vládnoucími a dnes bychom řekli, že jsou rozšiřovány skrze 104 média, která jsou v jejich rukou. 4. Nadhodnota. Mezi buržoazií a proletariátem je vztah nesmiřitelného konfliktu, který plyne z toho, že proletariát je za kapitalismu nutně a neustále vykořist'ován. Marx zastával názor, že veškerá hodnota je výsledkem práce vynaložené na výrobu zboží. Úsilí o zisk kapitalistické podniky nutí ždímat z dělníků nadhodnotu a to tak, že jim platí méně než činí hodnota jejich práce. 5. Proletářská revoluce a komunismus. Jako jediné řešení rozporů kapitalismu viděl Marx zrušení podmínek kapitalistické výroby, tj. re- voluční zničení systému, který odcizuje dělníka sama sobě i svým druhům a nastolení systému, který by umožnil práci neodcizenou, tj. všestranný rozvoj lidských potencí v různých činnostech. Vše- stranný rozvoj lidského potenciálu (humanistický aspekt) by se podle raného Marxe měl realizovat v " umělecké aktivitě". Po proletářské revoluci tedy kapitalismus bude vystřídán komunismem (beztřídní společností), v němž " svobodný rozvoj každého je podmínkou svo- bodného rozvoje všech". Leninismus a stalinismus Marxismus v praxi je neoddělitelně spjat se zkušeností sovětského komu- nismu, který byl však více než klasickým marxismem inspirován učením V. I. Lenina (1870­1924) a J. V. Stalina (1879­1953). Není možné klást rovnítko mezi marxismus jako sociální filosofii a sovětský komunismus. Proto ani pád komunismu nemusí nutně znamenat konec marxismu jako politické ideologie. Avantgar- dismus To hlavní, čím Lenin k marxismu přispěl (tj. leninismus), byla jeho teorie revoluční neboli avantgardní strany. V ní se projevila Leninova obava, že buržoazními idejemi manipulovaný proletariát nevyužije svůj revoluční potenciál. Sám si nebude schopen uvědomit, co je jeho skutečným zájmem, totiž svržení kapitalismu a jeho nahrazení komunismem. Je proto zapotřebí marxismem vyzbrojené revoluční strany, která by plnila funkci " avantgardy dělnické třídy". Taková strana nesmí být klasickou masovou stranou, ale pevně stmelenou stranou oddaných profesionálních revolucionářů, kteří jsou schopni proletářskou masu ideologicky vést a vyložit ji její skutečnou situaci. Sovětský svaz však možná daleko více než Lenin ovlivnil jeho nástupce Stalin. V průběhu přetváření sovětské společnosti Stalin vytvořil model ortodoxního komunismu, kterým se po roce 1945 řídily i mnohé jiné země. Všechny Sta- linovy změny vyplynuly z jeho nejzávažnější ideologické inovace, totiž teorie " socialismu v jedné zemi", která tvrdila, že Sovětský svaz dokáže vybu- dovat socialismus sám, tj. bez toho, že by k tomu bylo zapotřebí revoluce v mezinárodním měřítku. Stalin přetvořil Sovětský svaz na osobní dikta- turu. Pod jeho vedením se ze země stala totalitní diktatura, která fungovala jen díky soustavnému zastrašování, represím a teroru. Západní marxismus Složitější a subtilnější forma marxismu se vyvinula v západní Evropě. Na 105 6. Politické ideologie rozdíl od utlačujících koncepcí sovětského leninismu a stalinismu se západní marxisté nechali ovlivnit ranými Marxovými spisy s jejich důrazem na ideál seberozvoje člověka v neodcizené práci. Na lidi se tak začalo hledět jako na tvůrce dějin a nikoli jen jako na loutky ovládané neosobními materiálními silami. Západní marxisté tvrdili, že ekonomika a politika, stejně jako ma- teriální podmínky, ve kterých lidé žijí, a schopnost lidí vytvářet vlastní osud se navzájem ovlivňují. Tak se dokázali vymanit ze svěrací kazajky " základny a nadstavby". Jejich myšlenky proto bývají označovány jako neo- marxistické. Za zdroje této verze marxismu považujeme G. Lukácse (1885­ 1971) a A. Gramsciho (1891­1937). Důležitou marxistickou skupinou, která se snažila udržet kritické nasazení marxismu, zbavit jej jeho ekonomického determinismu a obohatit jej vhledy psychoanalýzy byla tzv. frankfurtskáFrankfurtská škola škola, jejímiž čelnými představiteli byli T. Adorno (1903­1969), M. Horkhe- imer (1895­1973) a H. Marcuse (1898­1979). Současnými dědici této tradice jsou J. Habermas a A. Honneth. Sociální demokracie Reformistický socialismus Vedle revolučního marxismu se však již koncem 19. století objevila i linie reformistického socialismu, v níž se odrazilo postupné začleňování pra- cujících do kapitalistické společnosti, zlepšující se pracovní podmínky a ros- toucí vliv odborů a socialistických politických stran. Tato varianta hlásala pokojný, postupný a legální přechod k socialismu, který měl být uskutečněn parlamentní cestou. Socialismus měl vyrůst pokojně z libe- rálního kapitalismu ­ namísto násilné revoluce měla být založena socialis- tická strana, která měla soutěžit ve volbách. Spolu s tím byl kladen důraz na osvětu. Reformistický socialismus čerpal ze dvou zdrojů. Prvním byla humanistická tradice etického socialismu, kterou ve Velké Británii re- prezentovala Fabiánská společnost založená v roce 1884. Druhým byl re- vizionistický marxismus, rozvinutý především německým socialistickým politikem a teoretikem Eduardem Bernsteinem (1850­1932). Po velkou část 20. století tak bylo socialistické hnutí rozděleno na dva tábory. Revoluční socialisté, řídící se příkladem V. I. Lenina a bolševiků, se označovali jako komunisté, zatímco reformističtí socialisté, kteří respekto- vali pravidla demokratické politiky, se přiklonili k tomu, co se začalo označo- vat jako sociální demokracie. Tato rivalita se netýkala jen nejvhodnějších prostředků, jak dospět k socialismu, ale i samé podstaty socialistického cíle. Sociální demokracie odmítla komunistické ideály společného vlastnictví a so- cialismus začala definovat jako potřebu sociálního zabezpečení, přerozdělová- ní a řízení ekonomiky. Sociální demokracie tak usiluje o určitou vyváženost trhu a státu, jednotlivce a společnosti. Jádrem sociální demokracie je jistý kompromis mezi přijetím kapitalismu jako jediného ověřeného mecha- nismu k vytváření bohatství a úsilím o rozdělování tohoto bohatství na principech spíše morálky než trhu. Pro socialisty byl tento obrat k trhu náročným a bolestivým procesem. Na počátku 20. století bylo možno tento proces vidět v reformistických krocích např. německé sociální demo- kracie (SPD), která byla ovlivněna myšlenkami E. Bernsteina. K formálnímu zřeknutí se marxismu v SPD došlo v roce 1959 na sjezdu v Bad Godesbergu. 106 Hlavním charakteristickým rysem moderní sociální demokracie je zájem o li- di, kteří ve společnosti prohrávají. Ve formě keynesiánské sociální de- mokracie, široce akceptované v prvních desetiletích po 2. světové válce, byla spojována s přáním " humanizovat" kapitalismus zásahy ze strany státu. Věřilo se, že keynesiánská ekonomická politika zajistí plnou zaměstnanost, že smíšená ekonomika pomůže státu regulovat ekonomickou aktivitu a že rozsáhlá sociální ochrana a péče, financovaná z progresivních daní, překlene propast mezi chudými a bohatými. Třetí cesta Třetí cesta Během 80. a 90. let 20. století však sociální demokracie prodělávala období krize. Důvodů bylo několik. Za prvé, změny třídní struktury, zejména nárůst počtu lidí zaměstnaných ve svobodných povoláních a kancelářských pracích, znamenaly, že sociálně demokratická politika, zaměřená především na zájmy tradiční dělnické třídy, nebyla již voličsky atraktivní. Za druhé, globalizace, jak se zdálo, vytlačovala na okraj všechny specificky národní formy řízení ekonomiky ­ především pak keynesiánství. Za třetí, projevila se neefektivnost znárodněných odvětví a ekonomického plánování, zejména v rozvinutých zemích. Za čtvrté, konec komunismu podlomil dů- věryhodnost nejen etatisticky socialistického modelu východního bloku, ale všech socialistických modelů. Koncem tisíciletí se však zdálo, že by sociální demokracii mohl obrodit tehdy nový program " třetí cesty". V různých zemích se objevily různé projekty třetí cesty ­ v USA to byli noví demokraté symbolizovaní B. Clintonem, ve Velké Británii noví labouristé v čele s T. Blairem. Třetí cesta se profilovala kolem následujících témat. Za prvé, vyrostla z přesvědčení, že socialismus, přinejmenším v podobě spojo- vané se státními zásahy " shora", je mrtev. Ruku v ruce s tím šlo celkové přijetí globalizace a přesvědčení, že kapitalismus se přeměnil ve " znalostní ekonomiku", která oceňuje informační technologie, kvalifikované jednotlivce a flexibilitu pracovní síly i podnikání. Druhým rysem je to, že na rozdíl od neoliberalismu uznává životně důležitou ekonomickou a sociální roli státu. Tato role však spíše než v poskytování sociálního zabezpečení (stát blahobytu) spočívá ve zvyšování mezinárodní konkurenceschopnosti a to s důrazem na odbornou přípravu a posilování jednotlivců i sku- pin, aby mohli lépe odolávat tlakům tržního kapitalismu (tzv. kompetitivní stát). Rysem politiky třetí cesty je také to, že přijala liberální ideje rovnosti příležitostí a meritokracie a opustila socialistické rovnostářství. Politikové třetí cesty tak odmítají jak neoliberální ideje, že člověk musí stát na vlastních nohou (a pomáhat sám sobě), tak také sociálně demokratické prosazování sociálního zabezpečení " od kolébky do hrobu". Přiklánějí se k názoru moderních liberálů, že lidem se musí pomoci, aby si pomohli sami. 6.5 Anarchismus Proti státu Definujícím rysem anarchismu je jeho odpor vůči státu a jeho výkonným a soudním orgánům. Anarchisté dávají přednost společnosti bez státu, v níž 107 6. Politické ideologie svobodní jedinci spravují své záležitosti na základě dobrovolné dohody bez donucení. Anarchisté odmítají liberální představu, že politická auto- rita vyplývá z dobrovolného souhlasu na základě určité formy " společenské smlouvy" (viz oddíl 5.3). Podle anarchismu je stát nástrojem útlaku, vykořis- t'ování (zdanění) a destrukce (státy vedou války kvůli teritoriální expanzi). Důležitou myšlenkou anarchistické tradice je decentralizace ­ organizace společenského života v malých komunitách, které by umožnily osobní kon- takt a přijímání rozhodování cestou přímé demokracie. Podle teorií společenské smlouvy jsou lidé v podstatě egoistické a potenciálně agresivní bytosti. Proto je třeba ustavit stát, který bude držet jejich pudy pod kontrolou. Anarchismus naopak tvrdí, že lidé jsou racionální a rozumné bytosti, které mají přirozenou schopnost organizovat svůj život harmonicky a mírumilovně. Je to " kazící vliv státní moci" a nepřirozených zákonů a nikoli špatná lidská přirozenost v lidech, který zplodil nespravedlnost a agresi. V 19. století pracovali anarchisté v dělnickém hnutí a hlásili se k širokému socialistickému světonázoru, kapitalismus se popisoval v třídních kategoriích: vládnoucí třída utiskovala masy a anarchisté usilovali o sociální revoluci v zájmu těchto vykořist'ovaných mas. Názory na ekonomickou organizaci společnosti však vyjevují vnitřní rozpornost anarchistické doktríny. Zatímco někteří anarchisté bojovali proti soukromému vlastnictví a nerov- nosti, jiní hájili vlastnická práva a vážili si kompetitivního kapitalismu. Od- tud vyplývá rozdíl mezi kolektivistickou a individualistickou tradicí uvnitř anarchismu. Individualistický anarchismus Individualistický anarchismus byl velmi silný v USA. Jeho teoretickým zákla- dem je liberální představa suverénního jedince, kterou však anarchisté dovádějí ke svému logickému extrému. Mezi liberalismem a anarchismem proto existují významné rozdíly. Liberálové si nemyslí, že lze zajistit svo- bodu bez státu. Locke a další liberálové tvrdili, že právní stát existuje proto, aby svobodu zajistil a ne, aby ji omezil. Anarchisté však věří, že jedinci spolu mohou vyjít harmonicky i bez státní moci a vynutitelného práva (jsou tedy optimističtější než liberálové). Liberálové také věří, že prostřednictvím ústavní a zastupitelské vlády lze moc kultivovat. Anarchisté ideu demokra- tického nebo " minimálního státu" odmítají ­ demokracie a konstitucionalis- mus jsou pro ně pouhou fasádou útlaku (jakýkoli stát je útokem na osobní svobodu). Otázkou však zůstává, jak ­ při neexistenci státu ­ sladit jednání nezávislých individuí. Individualističtí anarchisté se domnívají, že takovým mecha- nismem je tržní směna. Podle tohoto přesvědčení je " neviditelná ruka" trhu schopna zvládnout vzájemné působení všech sociálních sil a tím je vyloučena potřeba jakékoli politické organizace. Ve druhé polovině 20. století dovedli někteří individualističtí anarchisté tyto myšlenky do konce a vypracovali kon- cepci anarchokapitalismu. Domnívají se, že lze stát zrušit a nahradit jej neregulovanou tržní ekonomikou. Anarchokapitalisté zacházejí mnohem dále než liberálové, kteří věří, že některé služby musí být zajišt'ovány veřejně 108 (vnitřní pořádek, vynucování plnění smluv a ochrana proti útokům zvenčí). Anarchokapitalisté věří, že trh může uspokojit všechny potřeby a přání lidí ­ ochranu, kterou budou lidé jeden před druhým hledat, jim mohou zajis- tit " ochranná sdružení" a " soukromé soudy" fungující na konkurenční bázi a snažící se proto poskytovat ty nejlepší služby. Kolektivistický anarchismus Kolektivistická verze anarchismu má filosofické kořeny spíše v socialismu než v liberalismu. Kolektivistický anarchismus tak nedovádí k logickým závěrům liberální východiska, ale socialistické přesvědčení o společenské povaze člo- věka. Lidé jsou společenskými tvory, jimž je vlastnější společná práce pro obecné blaho než usilování o osobní zájem. To neznamená, že by anarchis- mus tvrdil, že jsou lidé od své přirozenosti " dobří" (jak je mu často vyčítáno), ale jen, že jsou schopni solidarity a spolupráce, kterou mohou rozvi- nout v příznivém sociálním prostředí. Lidé budou chamtiví a agresivní, po- kud je bude vychovávat nespravedlivá společnost. Když budou vyrůstat ve společnosti, kde vládne spravedlnost a rovnost, budou vstřícní a kooperativní. Stejně jako socialismus také kolektivistický anarchismus považuje kapitalis- mus za třídně vykořist'ovatelský a nespravedlivý systém. Oba proto dávají přednost kolektivnímu vlastnictví materiálních statků a komunální or- ganizaci společenského života. Mezi oběma doktrínami však existují také důležité rozdíly. Anarchismus se děsil vědeckých aspirací marxismu, především, " historického materialismu", odmítal primát ekonomiky a kritizoval marxismus pro jeho " ekonomický determinismus". Kritizoval dále marxistický názor, že prole- tariát je " revoluční třída": třídní vykořist'ování je podle anarchistů jen jed- nou formou útlaku a anarchismus nachází revoluční potenciál u široké škály dalších sociálních skupin včetně venkovského rolnictva, etnických menšin, městské chudiny a studentů. Anarchismus také nesouhlasí s leninským chá- páním " avantgardní politické strany" (chápáno jako elitářský koncept a zárodek diktatury). 6.6 Feminismus Až do 60. let 20. století se rozdíly v pohlaví nepovažovaly za politicky re- levantní. Tyto rozdíly byly pokládány za " přirozené" a tedy nezměnitelné. Feminismus však toto vědomí zpochybnil a napadl předpoklady nerovnosti na bázi rodu (gender). Kořeny feminismu jsou však mnohem hlubší. Za první dílo novodobého feminismu se zpravidla považuje Obhajoba práv žen (1792) Mary Wollstonecraftové (1759­1797), která poprvé zachycuje princip proti němuž feministky vystoupily. Popisuje redukci ženy na neautonomní a na muži závislou bytost, které není umožněno, aby rozvíjela své vlohy ve vzdělání a získávala zkušenosti při budování kariéry. Díky tomu, že je žena odkázána do sféry " rodiny", kde má trávit čas neplacenou domácí prací a vy- chováváním dětí, je naprosto ekonomicky závislá na muži a nezbývá jí nic jiného než aby ze sebe slovy Wollstonecraftové " udělala koketní otrokyni, 109 6. Politické ideologie aby z ní byl lákavější předmět touhy, milejší společnice muže, kdykoli se mu zachce si odpočinout." (citováno z Oates-Indruchová 1998: 22) " První vlna" V polovině 19. století našlo ženské hnutí své základní zaměření v kampani za volební právo žen. Tomuto období se zpravidla říká " první vlna" feminismu a charakterizuje ji požadavek, aby ženy měly stejná práva jako muži. " První vlna" byla vedena do úspěšného konce, protože ženy volební právo získaly (poprvé na Novém Zélandu v roce 1893, devatenáctý dodatek k ústavě USA poskytl hlasovací právo americkým ženám v roce 1920). " Druhá vlna" V 60. letech 20. století feministické hnutí znovu nabylo sílu s příchodem tzv. " druhé vlny". Autoři a autorky " druhé vlny" šli daleko za předpoklady " první vlny" a prováděli rozsáhlé analýzy institucionálního uspořádání spo- lečnosti, otázek právního a ekonomického postavení žen, otázek násilí v ro- dinách a reflexe stereotypů o ženách ve vědě, umění, médiích a společenských strukturách (Oates-Indruchová 1998: 10­11). Základními stavebními kameny feminismu jsou: 1. Politika privátního. Panství muže nad ženou se primárně uskutečňu- je v rodině. Proto feminismus zpochybňuje konvenční představy o tom, co je " politické" ­ politika je všude a vždy tam, kde lze najít sociální konflikt (tedy i v rodině). " Osobní je politické!" je pak heslem, kterým má být konvenční dělení na veřejnou (politickou) a soukromou (nepolitickou) sféru napadeno. 2. Patriarchát. Feminismus tvrdí, že podobně jako společenská třída, rasa či národ, je i pohlaví důležitým sociálním dělítkem. Podle některých feministek je nejdůležitějším dělítkem. Proto přišly s teorií " sexuální politiky" podobně jako socialisté vyznávají představu " třídní politiky". Feministky hovoří o " sexismu" (diskriminace podle pohlaví, nadřazenost mužů) a kreslí paralelu s " rasismem". K vysvětlení mo- cenských vztahů mezi muži a ženami používají feministky pojmu " pa- triarchát" (doslova " vláda otce" uvnitř rodiny). Ačkoli některé femi- nistky používají toto označení v úzkém smyslu, " patriarchát" se použí- vá i v širším významu a znamená jednoduše " vládu mužů" v rodině i mimo ni. Rod 3. Pohlaví a rod. Pro zachycení rozdílů mezi tím, co je " přirozené" a tím, co je " kulturní" (či " sociální") rozlišují feministky mezi " po- hlavím" (sex) a " rodem" (gender). Pohlaví určuje biologické faktory, které odlišují muže od žen (a které jsou proto nezměnitelné). " Rod" je kulturní pojem označující různé role, které společnost přisuzuje ženám a mužům. Patriarchální ideologie zatemnila rozdíl mezi pohlavím a rodem, protože předpokládá, že všechny sociální otázky mezi muži a ženami mají kořeny v biologii. Podle feminismu však mezi pohlavím a rodem neexistuje nevyhnutelný vztah: rodové rozdíly jsou vý- lučně kulturní, každému jednotlivci je vnutila společnost. Většina femi- nistek se domnívá, že pohlavní rozdíly mezi muži a ženami jsou poměrně malé a nemohou vysvětlit ani zdůvodnit rodové rozdíly. Tyto rozdíly konstruuje společnost, která formuje ženskou identitu ta- 110 kovým způsobem, aby ženy odpovídaly " ženskému stereotypu", který od nich žádá pasivitu, podřízenost, poddanost a život strávený v rámci patriarchální rodiny. Stejným způsobem je pak mužská identita for- mována jako to, co není ženské ­ muži jsou asertivní, agresivní, soutě- živí a nepláčou. Ne všechny feministky se však hlásí k rušení rodových rozdílů. Tzv. diferenční feminismus se hlásí k " prožen- skému" stanovisku, které tvrdí, že pohlavní rozdíly skutečně existují a mají politický a sociální význam. Takovému názoru se pak někdy říká " esencialismus". Podle něj jsou muži a ženy esenciálně odlišní a cílem takto chápaného feminismu je vnesení typicky ženských hod- not do veřejného života a politiky. Úkol Nejpoužívanější antifeministický argument prostě tvrdí, že rodová dělba spo- lečnosti je " přirozená", a že muži i ženy plní úlohy, které vyplývají z jejich přirozenosti ­ žena je svou tělesnou a anatomickou skladbou předurčena, aby vykonávala domácí práce ( " biologie je jejím osudem"). Hlavní takový biologický argument odkazuje na schopnost žen rodit děti. Feminismus však upozorňuje, že biologické skutečnosti spojené s touto schopností by neměly předurčovat sociální postavení a osud žen. Ženy sice mohou být mat- kami, ale nemusejí akceptovat mateřskou odpovědnost, tj. krmit a vychovávat děti, pečovat o ně tak, aby se zcela oddaly rodině a životu v domácnosti. Vazba mezi rozením dětí a jejich výchovou je primárně kulturní a ne bio- logická. V symetrických rodinách mohou ženy sdílet péči o děti s manželem (či partnerem), péči o děti může převzít také komunita a stát nebo se o ně mohou postarat vzdálení příbuzní. Co si o tomto problému myslíte vy? Vaše názory budou diskutovány během druhého přednáškového bloku. Liberální feminismus Feminismus je ideologie, která zahrnuje tři hlavní tradice: liberální, socia- listickou a radikální. Raný feminismus a zejména " první vlna" ženského hnutí byly silně ovlivněny idejemi a hodnotami liberalismu. Stejně tak " dru- há vlna" obsahovala silný liberální prvek. Základním východiskem liberál- ního feminismu je individualismus, tj. přesvědčení, že všichni jedinci jsou z morálního hlediska stejně důležití. Jednotlivci mají právo na stejné zachá- zení bez ohledu na jejich pohlaví, rasu, barvu pleti či politické přesvědčení (požadavek rovného ohledu). Celé hnutí za volební právo žen vycházelo z li- berálního individualismu a z přesvědčení, že emancipace bude dosaženo, jakmile budou mít ženy stejná hlasovací práva jako muži. Liberálnímu femi- nismu tak jde o zajištění " férových" podmínek soutěže pro ženy v rámci po- litických a sociálních institucí. Požadavky rovnoprávnosti, které tato forma feminismu prosazovala, pomohly nejvíce relativně vzdělaným ženám ze střední třídy, které měly předpoklady k tomu, aby mohly postupně se otevírajících možností využít. Důraz na " formální práva" se pak stal terčem kritiky z těch pozic, které nevidí nerovnosti jen v termínech poskytnutých práv, ale ve smyslu hlubších sociálně-ekonomických nerovností, které určitým skupinám občanů zne 111 6. Politické ideologie možňují využití jejich práv, i kdyby jim byla formálně poskytnuta. Jestli emancipace spočívá jen v rovných právech, opomíjí se jiné formy společenské diskriminace. Příkladem je diskriminace třídní. Na to upozorňuje socialistický feminismus. Socialistický feminismus Socialistický feminismus se dostal do popředí ve druhé polovině 20. století (i když se k socialistickým myšlenkám hlásily i některé první feministky). Na rozdíl od liberálního se socialistický feminismus nedomnívá, že nerov- nosti leží jen v oblasti politického a právního znevýhodnění, které by bylo možno napravit rovnou ochranou zákona nebo vytvořením stejných možností. Tvrdí, že vztah mezi pohlavími má kořeny v samotné sociální struktuře a nic jiného než strukturální proměna (sociální revoluce) nemůže nabídnout perspektivu skutečné emancipace. Ústředním tématem socialistického femi- nismu proto je, že patriarchát lze vysvětlit jen z hlediska sociálních a ekono- mických faktorů. Socialistický feminismus se domníval, že vykázání žen do sféry domácnosti slouží ekonomickým zájmům kapitalismu. Ve své roli " domácích paní" osvobozují ženy muže od břemene domácích prací a výchovy dětí, což mužům umožňuje, aby se věnovali placenému a pro- duktivnímu zaměstnání. Některé feministky tvrdily, že je to právě neplacená domácí práce, která může za odsouzení žen k finanční závislosti na manželech, čímž se vytváří systém sociální nerovnosti. Kampaň pod heslem " Mzdu za práci v domácnosti!" mířila právě na to, aby ženy dosáhly finanční a ekono- mické nezávislost, a aby společnost uznala, že jejich práce je také produktivní a že si zasluhuje, aby za ni společnost platila. Radikální feminismus Radikální feminismus se dívá na rodové rozdíly jako na jedno ze základních kritérií sociální diferenciace. U některých feministek se jedná o nejvýznam- nější zdroj nespravedlnosti ve společnosti. Radikální feministky trvaly na tom, že společnost je třeba pojímat a popisovat jako " patriarchální", aby tak vystoupila na povrch centrální role sexuálního útlaku, podobně jako socialisté používají pojem " kapitalistický", aby obrátili pozornost k ekono- mickému vykořist'ování. V knize Sexuální politika nazvala Kate Millett pa- triarchát " sociální konstantou", která prochází všemi politickými, sociálními a ekonomickými strukturami. Rozdílné úlohy mužů a žen mají původ v pro- cesu " formování", protože od nejútlejšího věku jsou chlapci a děvčata nabá- dáni k tomu, aby se podřídili své specifické rodové identitě. K tomuto dochází v rodině jako hlavní instituci patriarchátu. Proti patriarchátu by se mělo bojovat politikou " uvědomování" (diskuse a uvědomění si diskriminace podle pohlaví). 6.7 Environmentalismus Myšlenka, že vztah mezi člověkem a přírodou má politickou důležitost je rela- tivně mladá. Až do 60. let 20. století považovala většina politických myslitelů přírodu za " ekonomický zdroj", který byl lidem k dispozici. V environmen- 112 talismu se projevuje znepokojení nad škodami, které světu přírody působí zrychlující se tempo ekonomického rozvoje a starost o klesající kvalitu lidské existence i o samo přežití lidského rodu. Termín environmentalismus se používá od 50. let 20. století k označení široké škály idejí a teorií, pro něž je charakteristické základní přesvědčení, že život člověka je třeba pochopit v souvislosti se světem přírody. Environmentalismus vychází z toho, že všechny tradiční doktríny a ideologie jsou antropocentrické a založené na Antropo- centrismus " aroganci humanismu". Konvenční ideologická přesvědčení i politické teorie analyzují svět pomocí lidských a společenských kategorií. Z toho plyne, že at' už jsou rozdíly mezi různými tradicemi politického myšlení jakékoli, shodnou se na tom, že politika by měla přispívat k většímu materiálnímu do- statku dosahovanému stále efektivnějším užíváním přírody (příroda má být ovládnuta a produktivně využita). Environmentalismus se však snaží nalézt mezi lidským světem a " přírodou" novou rovnováhu. To někteří environmentalisté považují za klíč k přežití lidstva. Obhajoba environmentálního postoje, která je formulována na základě nut- nosti zachovat ekosystémy kvůli přežití člověka, je však stále antro- pocentrickou (člověkostřednou) perspektivou, protože si cení přírodu jen proto, co může přinést lidem. Jiný pohled předkládá ideu, že smyslem lidské- ho života je napomoci uchování přírody ne z instrumentálních důvodů, ale kvůli její inherentní hodnotě. To je neantropocentrické ­ ekocentrické ­ Ekocentrismus odůvodnění environmetalismu. Environmentalismus tak lze rozdělit do dvou větví. Na jedné straně je to antropocentrismus, který vyrůstá z přesvěd- čení o tom, že příroda má hodnota jen z hlediska člověka a pro člověka (in- strumentálně). Na druhé straně pak lze najít holistický ekocentrismus, který mluví o ochraně přírody kvůli jí inherentní hodnotě (ekocentrismus) a nemluví o ochraně jednotlivých částí přírody, ale jejího celku (holismus). Do druhé kategorie patří hlubinná ekologie (viz níže). Problémem environmentalismu je mnohost a proměnlivost politických před- stav, které jsou s ním spojeny. Vedle ekoanarchistů kladoucích důraz na život v decentralizovaných komunitách existují ekosocialisté, kteří spojují budoucnost odpovědného vztahu k přírodě s existencí ekologicky citlivého státu. Stejně tak vedle těch, kteří spoléhají na existující instituce a mecha- nismy politického přesvědčování (umírnění ekologové neboli " světle zelení") existují zastánci radikálních řešení, kteří by byli schopni mobilizovat pro eko- logickou přestavbu i potenciálně násilné prostředky (radikální ekologové ne- boli " tmavě zelení"). Nejdůležitější pozice, které se v rámci environmenta- lismu vyrýsovaly, jsou: 1. Reformistický environmentalismus. Je založen na představě " tr- vale udržitelného rozvoje" nebo podobném principu, tj. představě, že není třeba radikálních řešení, ale jen určitých úprav stávajících poli- tik a politických programů, aby se otázky ochrany životního prostředí začaly brát v úvahu. Reformní přístup vychází z víry v racionální osobní zájem. Lidé byli dlouho slepí k ekologickým problémům, ale ve chvíli, kdy si tyto problémy uvědomí a spolu s tím si uvědomí, že je jejich řešení v zájmu jejich a jejich dětí, budou moci je napravit. 113 6. Politické ideologie Reformistický environmentalismus charakterizuje víra v aplikovatel- nost " správně nastavených" státních politik. Jde o antropocentrický přístup, který je kritizován radikálnějšími environmentalisty ( " tmavě zelenými"), kteří nevěří, že takový přístup založený na sebezájmu může fungovat: dokud lidé nenadřadí respekt k přírodě svým zájmům, žádné změny se nedosáhne. 2. Hlubinně ekologické křídlo. Na rozdíl od reformistického proudu věří v radikální přestavbu společnosti. Tito ekologové požadují totální hodnotovou proměnu ve společnosti ­ v tomto smyslu jde o svého druhu utopické myšlení. Do tohoto tábora patří také zastánci bioregio- nalismu, kteří navrhují alternativní uspořádání lidských společností, totiž ne na základě politických, ale přírodních hranic. Bioregiony jsou ekologicky a biologicky samostatné jednotky (v rámci takových biore- gionů existují stabilní ekosystémy, v nichž mohou lidé žít v rovnováze s přírodou). Tyto regiony by byly samostatné (autarkní) a nepřelidněné (proto by podle zastánců umožnily realizaci mechanismů přímé demo- kracie). Byla by to samostatná území, která by žila v rovnováze s okolím a omezila by tak potřebu obchodu i cestování. Vyžadovala by však me- chanismy kontroly populace. Podle kritiků v sobě proto takové vize obsahují potenciálně nebezpečné tendence ve formě podřízení jedince zájmům mimolidského nadindividuálního celku. 3. Eko-liberální kapitalismus. Tato pozice věří v to, že nejlépe životní prostředí ochrání trh (resp. institut soukromého vlastnictví). V sou- časnosti získává na popularitě. Ve světě již existují soukromé parky ­ rozsáhlá území, která patří bohatým jednotlivcům, kteří je koupily za účelem konzervace. Sem patří také víra v " zelené podnikání" odpovídající na poptávku post-materiálních konzumentů vyžadujících " zelené" produkty. 4. Eko-socialismus. Tato verze environmentalismu vychází z marxistické analýzy. Za ekologické problémy může kapitalismus a tyto problémy mohou být odstraněny pouze odstraněním kapitalistického systému. V socialismu, kde bude existovat společné vlastnictví výrobních pro- středků, bude zdrojů používáno v souladu s potřebami nejen současné, ale i budoucích generací. Je však třeba si uvědomit, že mezi klasicky socialistickým programem ( " provýrobním") a programem zeleným existují důležité rozpory. Sociálně demokratická (nemarxistická) verze eko-socialismu spojuje ochranu přírody s ekologicky osvíce- ným státem, který jejímu vykořist'ování učiní přítrž. 5. Sociální ekologismus neboli anarchoenvironmentalismus. Anar- choenvironmentalismus tvrdí, že mezi principy anarchismu a environ- mentalismu existuje jednoznačná shoda. Anarchisté věří ve společnost bez státu, v níž by se rozmanité formy života samoorganizovaly a spon- tánně udržovaly. Existuje zde jasná paralela s harmonií přírodního řádu: anarchistické odmítání vlády nad lidskou společností je para- lelou ekologického varování před lidskou vládou nad světem přírody. Sociální anarchisté tedy přirovnávají anarchistickou komunitu k eko- systému a tvrdí, že pro oba je charakteristická úcta k rozmanitosti, 114 rovnováze a harmonii. Soulad je také v myšlence decentralizované organizace společnosti ve formě soběstačných komunit žijících v dů- věrném vztahu s přírodou. 6. Reakční environmentalismus. Environmentalismus nebyl vždy spo- jován s pokrokovými představami. Existuje také konzervativní a reakční forma environmentalismu ­ ekokonzervatismus jako odraz romantické a nostalgické touhy po venkovském způsobu života, který je ohrožen modernizací a urbanizací. Tato verze nepředpokládá budování decen- tralizované společnosti, ale návrat k již vyzkoušené předindustriální společnosti. 6.8 Fašismus Zatímco liberalismus, konzervatismus a socialismus pocházejí z 19. století, fašismus je dítětem 20. století. Nejvýrazněji se fašismus projevil v Itálii a Německu. V Itálii vznikla fašistická strana v roce 1919, její vůdce Benito Mussolini byl v roce 1922 jmenován premiérem a v roce 1926 vznikl fašistický stát jedné strany. Německá nacionálně socialistická dělnická strana byla také založena v roce 1919 a pod vedením Adolfa Hitlera převzala styl Mussoliniho fašistů ­ Hitler se stal kancléřem v roce 1933. Rysy fašismu Fašismus byl antiracionální, antiliberální, antikapitalistický, antibur- žoazní a antikomunistický. Narozdíl od jiných ideologií se fašismu ne- dostává racionální a soudržné filosofie, fašisté si nelibovali v abstraktních idejích a raději " vyznávali činy". Fašismus je proto spíše hnutím vedeným určitým světovým názorem (Weltanschauung) než systematickou ideo- logií. Ve svém jádru byl fašismus revoluční, ale jinak, než se toto slovo chápe: byl spíše revolucí ducha, revolucí lidského vědomí, jejíž cílem bylo vy- tvoření nového typu člověka ( " Nový muž", " Fašistický muž"). Měl to být hr- dina motivovaný ctí a sebeobětováním, ochotný rozpustit se v sociálním celku a zemřít pro slávu svého národa či rasy: jako takový byl antitezí li- beralismu. Fašismus považuje za nejvyšší dobro člověka život nekonečného sebeobětování, prožitý v totální a militantní oddanosti národnímu státu, jež ho absorbuje, odsouvá stranou každý jiný předmět lidských citů a vyžaduje bezprostřední oddanost fašistickému vůdci. Charakteristickými rysy fašismu jsou: 1. Antiracionalismus. Jedním z prvních, kdo uplatnil antiracionalis- mus v politice, byl francouzský syndikalista Georges Sorel. Ve svých Úvahách o násilí (1908) vyzdvihl význam " politických mýtů", které nejsou jen pasivním popisem reality, nýbrž " výrazem vůle", která vy- volává emoce a akci. Sorel se domníval, že revoluční potenciál prole- tariátu může z jeho dřímot probudit " mýtus generální stávky". Fašis- mus představuje podobnou politiku vůle ­ fašistické ideje jsou málo ko- herentní a precizní, jejich cílem je aktivismus mas řízený vůlí vůdce. 2. Boj. Fašismus charakterizuje víra v boj jako způsob osvědčení se. Je to prubířský kámen lidské existence a válka je nejvyšší zkouškou. Fašismus klade na jednu rovinu " dobro" a sílu a " zlo" a slabost. Když se 115 6. Politické ideologie glorifikuje vítězství silných, uctívají se moc a síla kvůli jim samotným, jako samoúčel: slabostí se opovrhuje a likvidace slabých a nepřiprave- ných je vítána. Fašistická představa života jako " věčného boje" mu nakonec vtiskla expanzivní charakter. Vlastnosti národa lze šlechtit jen v konfliktech a mohou se projevit jen ve výbojích a vítězstvích. Jasně se to odrazilo v cílech zahraniční politiky, které Hitler popsal v knize Mein Kampf (1925) jako Lebensraum na východě. Stát exis- tuje jen pokud se vyvíjí, zastavení se rovná smrti. Stát je nejen vůlí uskutečňující se uvnitř, nýbrž také mocí uplatňující se navenek ­ národ, pokud chce žít, musí vyvinout vůli k moci, jinak živoří a stane se kořistí silnějšího národa, který svou moc uplatňuje. 3. Vůdcovství a elitářství. Fašismus se vyznačuje nepřátelstvím k ideji rovnosti a stojí na " vůdcovském principu". Mussolini se tituloval Il Duce a Hitler Der F¨uhrer ­ vůdce byl symbolickým ztělesněním lidu, autorita vůdce byla nezpochybnitelná, protože on znal " skutečnou" vůli lidu. Lid se vyjadřuje prostřednictvím Vůdce a on definuje zájmy a potřeby lidí a ukazuje jim jejich osud. Vůdcovský princip je základ- ní hodnotou fašistického státu ­ vůdce má neomezenou státoprávní moc a nezpochybnitelnou ideologickou autoritu. Vůdce musí mít přímý kon- takt se svým lidem, obvykle na organizovaných masových shromáždě- ních, na lidových manifestacích atd. 4. Socialismus a korporatismus. Fašismus vyzdvihuje komunitu (ná- rod) a kapitalismus hrozí díky svému založení na individualistické dok- tríně podkopáním této komunity. Kapitalismus stojí na materialismu a touze po osobním prospěchu ( " obchodnické ctnosti"), zatímco fašis- mus si chce podmanit svět ( " válečnické ctnosti"). Fašistický socia- lismus byl proto protiindividualistický i protiburžoazní, snažil se o nalezení " třetí cesty" mezi kapitalismem a socialismem, kterou viděl v korporatismu jako systému stojícím na funkcionálním propo- jení průmyslových odvětví a státu. Korporativismus byl založen na názoru, že podnikatelé a pracující jsou svázáni do organického celku, společenské třídy nejsou ve vzájemném antagonismu, nýbrž harmonicky spolupracují pro obecné blaho a národní zájem. V třídních vztazích však stát musí vystupovat jako prostředník, protože odpovídá za to, že národní zájem dostane přednost před úzce vymezenými skupinovými zájmy. 5. Militantní nacionalismus. Fašismus zdědil tradici šovinistického a expanzionistického nacionalismu, který se vyvinul před 1. světovou válkou. Ve fašismu nešlo jen o patriotismus, ale o vytvoření militantního smyslu pro národní spolupatřičnost. Fašismus ztělesňoval pocit me- siášského a fanatického poslání, perspektivu národní obrody a zno- vuzrození národní hrdosti. Z toho plynul expansionismus, válka a imperiální snahy. Italský fašismus Rozlišujeme dvě větve fašismu: italskou (zdůrazňuje roli všemocného státu) a nacistickou, německou, která byla založena na rasismu. Podívejme se nej- 116 prve na italský fašismus. Význam, který Mussolini a fašisté přikládali státu, lze pochopit přes prizma italských dějin. I když se formální sjednocení završilo v roce 1871, země zůstala i nadále rozdělena ­ nejvýznamnější byl rozdíl mezi průmyslovým severem a agrárním jihem. Mussoliniho cílem pak bylo vytvoření národního povědomí ­ vytvoření italského národa. Podstatou italského fašismu byl totalitární ideál, tj. totální podřízení jedinců státu ( " VŠE VE STÁTĚ, NIC PROTI STÁTU, NIC MIMO STÁT.") Od občana se vyžadovala oddanost a poslušnost, život jedince měl sloužit zájmům země. Stát fašisty fascinoval také proto, že v něm viděli nástroj modernizace. Mussolini přitom nechtěl budovat autoritativní režim, ale totalitní stát, kterému šlo o totální kontrolu nejen ve sféře politické, ale také v hospodářství, školství, mládežnických organizacích, církvi, umění, kultuře a rodině (viz také oddíl 10.2). Německý nacismus Jak již řečeno, německá verze fašismu ­ nacismus ­ vyrůstala z rasistické doktríny. Rasistické učení vychází ze dvou základních předpokladů: první Rasismus říká, že lidstvo lze rozdělit na základě biologických či genetických znaků na " rasy" (ve skutečnosti se však v rasových kategoriích promítají kulturní ste- reotypy). Druhý předpoklad říká, že rasové rozdíly jsou v jistém ohledu politicky důležité a vlastně nejdůležitější ze všech společenských dělítek, důležitější než třídní nebo národní příslušnost. Z toho pak mohou plynout dvě konsekvence: bud' rasisté věří v přirozenost rasové segregace nebo mohou být přesvědčeni o nadřazenosti určité rasy a věřit, že je přirozeně nadřazena jiným. Nacismus je nejnázornějším příkladem politické filosofie spočívající na doktríně rasové nadřazenosti. Již v 19. století došlo k proměně charakteru antisemitismu (nenávisti vůči Židům). Vznik " vědy o rasách" vedl k tomu, že se o Židech začalo mlu- vit ne jako o náboženské, ekonomické či kulturní, ale jako o rasové sku- pině. Německý rasismus pak připsal zásluhy za veškerý kulturní vývoj německému způsobu života, zatímco Židy popsal jako " tělesně, duševně a mo- rálně degenerované". Tím připravil cestu nacistické ideologii, která vykreslila svět v pseudoreligiózních pojmech jako boj o nadvládu mezi Němci (dobro) a Židy (zlo). V Hitlerově světonázoru tak dominovala idea konfliktu dobra a zla, promítnutá do rasového boje mezi Němci a Židy. Z přesvědčení o přirozené nadřazenosti árijské rasy plynul expanzionizmus ospravedlněný právem panské rasy vládnout ostatním a z vypjatého antisemitismu vy- rostlo " konečné řešení židovské otázky", které vyvrcholilo v hrůzách holocaustu. 6.9 Nacionalismus Nacionalismus chápeme ve dvojím smyslu. Jednak se jedná o politickou ideologii a jednak o sociální proces konstituce moderních národů, který byl tlačen nacionalistickou ideologií. Podívejme se nejprve na nacionalismus jako sociální proces. V tomto smyslu je nacionalismus viděn jako aspekt 117 6. Politické ideologie širšího procesu modernizace: např. podle E. Gellnera je nacionalismus spo-E. Gellner jen s industrializací, která rozbíjí uzavřený charakter zemědělských komu- nit předmoderní agrární společnosti i dědičnou kontinuitu systému společen- ských rolí (viz oddíl 1.1). Rodící se moderní společnost naopak podněcovala sociální mobilitu, touhu jedinců prosadit se a uspět v soutěži, a proto potřebovala nějaký nový zdroj kulturní soudržnosti. Ten dodal právě nacionalismus. Fungování moderní společnosti se opírá více o očekávání ekonomického růstu a zlepšení materiální situace většiny lidí než o násilí mocenské elity či o víru ve věčnost daného řádu. S tím souvisí rostoucí dělba práce a spolu s ní také pro- pojování stále větších mas lidí: podmínkou jejich spolupráce je však užívání jednoho komunikačního prostředku nevázaného na místní kontexty. S příchodem industrializace se proto stává nutným všeobecné zvládnutí čtení a psaní ve standardizovaném jazyce. Dochází ke kulturní homogeni- zaci společnosti, k níž přispívá také vydělování správního centra v podobě centralizovaného státu. Sjednocující se trh a centralizující se státní moc jsou proto podmín- kami vzniku národa, který se v souvislosti s demokratizací absolutistických států stává pomyslným " lidem" (zdrojem politické moci ­ viz kapitola 7). Díky zavádění povinné školní docházky je rozmanitost místních kulturních zvláštností postupně nahrazována jednotou národní kultury. Nacionalis- mus se tak objevuje jako moderní fenomén spolu s rozvojem moderního státu a moderního industriálního systému. B. Ander- son Podle Benedicta Andersona lze tento nový typ kolektivity nazvat " společen- stvím představy" (imagined community). Příslušníci národa se na rozdíl od členů jedné rodiny, kmene či vesnice neznají, ale přesto si sami sebe představují jako společenství. Základní podmínkou představitelnosti moder- ního národa však bylo především spojení rozvoje kapitalistické ekonomiky s objevem knihtisku, což Anderson vyjadřuje označením " tiskový kapita- lismus". Jsou to pak noviny a romány, které podle Andersona zakládají možnost představit si národní společenství, k němuž patříme. I když za náš život můžeme poznat jen hrstku z miliónů příslušníků národa, díky sdílené spotřebě tiskových produktů si můžeme představit komunitu čtenářů. (text sleduje výklad v Barša, Strmiska 1999: 20­23). Nacionalismus tak chápeme jako širší sociální proces. Lze o něm však hovořit také ve smyslu ideologie či doktríny ­ politického programu, který nesl výše popsaný proces. Jádrem nacionalismu jako doktríny je přesvědčení, že " národy si musejí vládnout samy". V Gellnerově definici je nacionalis- mus " původně politický princip, který tvrdí, že politická a národní jednotka musí být shodné." Podle Heywooda se jedná o patrně nejúspěšnější politické učení, které formovalo moderní dějiny po celém světě. Samotná doktrína se zrodila v průběhu Francouzské revoluce: před tím se o zemích uvažovalo jako o " říších", " královstvích" atd. Revolucionáři však povstali proti Ludvíku XVI. ve jménu lidu a pod tímto označením chápali " francouzský národ" (ideje ovlivněny Rousseauem: veřejná moc musí být založena na suverenitě lidu, na obecné vůli ­ viz oddíl 7.4). 118 Národ je kulturní entita, skupina lidí spojená společnými hodnotami a tra- Národ dicemi, například jazykem, náboženstvím a dějinami, kteří obvykle žijí ve stejném zeměpisném prostoru (Barša: 1999). Stát je pak politická insti- tuce, která má suverenitu neboli nejvyšší a neomezenou moc v rámci vyme- zených teritoriálních hranic (viz oddíl 2.2). Cílem nacionalismu je, aby se národ a stát kryly. V tom se národ liší od etnické skupiny ­ ta má také svou kulturní a historickou identitu, obvykle vázanou na víru ve společné předky, ale nemá kolektivní politické aspirace. Obvykle se od sebe odlišují dvě pojetí národa: kulturní a politické. První zdůrazňuje, že národy jsou jakési přirozené entity, společenství, do nichž patříme přirozeně (naše národní příslušnost tak není otázkou volby, ale osu- du). Toto pojetí se někdy označuje také jako " primordialistické" (tj. mající víru v prapůvodnost národů). Druhé pojetí naopak zdůrazňuje historickou podmíněnost národů a především je chápe jako společenství sdružená na základě loajality jednomu systému politických institucí a jedné vládě zákona. V tomto pojetí se s národem nepracuje jako s kvazi-přirozenou jednotkou, nezdůrazňuje se kulturní obsah (etnická identita), ale politická příslušnost (občanství). Příslušnost k národu tak není věcí osudu, ale volby. Toto pojetí umožňuje do národní politické jednotky zahrnout řadu etnických skupin a vyznačuje se tak vnitřní kulturní heterogenitou. Příklad Klasickými příklady politického pojetí jsou např. Velká Británie (sestává ze čtyř " kulturních" národů: Angličanů, Skotů, Velšanů a severních Irů), a USA jako příklad " přistěhovalecké země", která má multietnický a multikul- turní charakter, který neumožňuje konstruovat národní identitu na základě společných kulturních a historických vazeb. Vědomí přináležitosti k ame- rickému národu bylo naopak vytvářeno vzdělávací soustavou a pěstováním úcty ke společným hodnotám. Nacionalismus jako doktrína může nabýt různých podob. Mají na něj vliv konkrétní podmínky, v nichž je formulován i politické názory jeho protago- nistů. K nacionalismu tíhli jak liberálové, tak konzervativci, socialisté, fašisté a dokonce i komunisté. Proto je nacionalismus průřezovou ideologií, která jde napříč prakticky celým politickým a ideologickým spektrem. Hlavní po- litické projevy nacionalismu jsou: 1. Liberální nacionalismus, v němž lze spatřovat klasickou formu ev- ropského liberalismu. V 19. století v Evropě byl nacionalismus s li- beralismem intimně spojen ­ například v revolucích roku 1848 se boj za národní nezávislost a sjednocení spojoval s voláním po omezené a konstituční vládě. Podobně jako i jiné formy nacionalismu vychází liberální nacionalismus z přesvědčení, že lidstvo se dělí na soubor náro- dů, z nichž každý má svou vlastní identitu. Pro tuto formu nacionalismu je příznačné, že myšlenku národa chápe v politickém smyslu a spo- juje ji s vírou v suverenitu lidu, kterou odvozuje z demokratické tradice Rousseauovy (viz oddíl 7.4). Hlavním principem liberálního naci- onalismu je tudíž věrnost zásadě sebeurčení národa, jejímž cílem 119 6. Politické ideologie je vytvoření národních států, tj. států, jejichž hranice se kryjí s hra- nicemi oddělujícími jednotlivé národy. Liberální nacionalismus tvrdí, že právo na sebeurčení má každý národ, všechny národy jsou si z tohoto hlediska rovny. Cílem liberálního nacionalismu je tudíž vybu- dování světa suverénních národních států. Demokratické národní státy by měly být podle přesvědčení liberálních nacionalistů mírumilovní sou- sedé, z toho plyne víra v to, že svět národních států bude světem bez válek. Liberální nacionalismus si drží individualistická východiska liberalismu, která staví jednotlivce nad každý kolektiv. I podle li- berálních nacionalistů je koneckonců národní příslušnost odůvodnitelná jen na základě toho, co poskytuje jednotlivcům ­ kulturní prostředí, v němž mohou činit smysluplné životní volby. Právě národní kultura dává možnost liberálním principům, aby mohly být realizovány. Proto má na rozvinutí své kultury právo každý národ světa. Kritikové li- berálního nacionalismu jej obviňují z naivismu a romantismu. Li- berální nacionalisté jsou schopni vidět světlé stránky nacionalismu, ale potlačují jeho nebezpečné prvky, které ženou v národnostních kon- fliktech skupiny lidí proti sobě na základě jejich národní příslušnosti. Liberálové tak pojímají nacionalismus jako jakýsi univerzální prin- cip, méně však chápou emocionální sílu nacionalismu, který dokáže lidi přesvědčit, že mají bojovat, zabíjet a umírat za " svou zemi" bez ohledu na oprávněnost jejích požadavků. Samotný cíl liberálního naci- onalismu je navíc jaksi falešný. Liberální nacionalisté předpokládají, že národy žijí na územích, která jim vyhovují a s územím jiných národů se nepřekrývají. Státy lze tedy vybudovat tak, aby se s těmito územími kryly. V praxi však všechny " národní státy" zahrnují řadu jazykových, náboženských a etnických skupin, jejichž požadavky se mohou dostat do potenciálního konfliktu jako například na území bývalé Jugoslávie v 90. letech 20. století. 2. Konzervativní nacionalismus se objevil o něco později než naci- onalismus liberální. S určitým zpožděním se však nacionalismus stal článkem přesvědčení většiny, pokud ne všech konzervativců. Ve Velké Británii to demonstrovala M. Thatcherová svou reakcí na vítězství ve válce o Falklandské ostrovy, zřetelné to je i na urputném euros- kepticismu konzervativní pravice. Konzervativnímu nacionalismu jde primárně o příslib sociální soudržnosti a veřejného pořádku, který je ztělesněn v pocitech národního vlastenectví. Lidé podle konzer- vativců hledají bezpečí a identitu a k tomu jim slouží národní společen- ství. Konzervativní nacionalismus spočívá v obraně hodnot zděděných ze společné minulosti, kterou příslušníci národa sdílejí. To může kon- zervativnímu nacionalismu dát výrazně nostalgický charakter. Často bývá živen pocitem, že národ a jeho přežití jsou v ohrožení. Proto se v tomto pojetí znovu a znovu objevuje volání po jednotě národa a patriotismu. Patriotismem chápeme pocit vlastenectví, psychické vázanosti na vlastní národ a přináležitost k němu. Podle tohoto pře- svědčení je problémem přistěhovalectví, protože má tendenci oslabovat etablovanou národní kulturu a etnickou identitu a vyvolávat nepřátel- 120 ství a konflikty. 3. Rozpínavý nacionalismus má agresivní, militaristickou a rozpínavou povahu. V tomto smyslu je úplným protikladem přesvědčení liberálního nacionalismu, podle něhož by měl mít každý národ právo na sebeurčení. Rozpínavý nacionalismus stál za koloniální expanzí evropských velmocí a také obě světové války byly do značné míry způsobeny tímto typem nacionalismu. Tento militantní a vybičovaný nacionalismus je vždy spo- jen se šovinismem, tj. iracionální vírou v nadřazenost nebo vůdčí roli vlastní skupiny. Nacionální šovinismus tak odmítá myšlenku, že všechny národy jsou si rovny a nahrazuje ji přesvědčením, že národy mají každý své charakteristické rysy a takto i velmi odlišné osudy. Některé národy se hodí k tomu, aby vládly, ostatní k tomu, aby byly ovládány. Tato doktrína se zpravidla projevuje v přesvědčení o etnické či rasové nadřazenosti (tj. mísí se s rasismem). Šovinista chápe svůj národ jako jediný a zvláštní, jako národ v určitém smyslu " vyvolený" vládnout ostatním. 4. Protikoloniální nacionalismus je projevem boje proti koloniální nadvládě v rozvojovém světě. Je jistou ironií, že nauky a zásady zro- zené původně v procesu vytváření národů v Evropě obrátila tato po- doba nacionalismu proti samotným evropským mocnostem. Antikoloni- alismus původně čerpal z " klasického nacionalismu" evropského ražení a byl inspirován liberální myšlenkou sebeurčení národů. Rodící se af- rické a asijské národy se však nacházely v situaci značně odlišné od té, která charakterizovala evropské národy v 19. století. Úsilí těchto neevropských národů bylo neoddělitelně spojeno s přáním sociálně se rozvinout a skoncovat s podřízeností průmyslově vyspělým státům. Cíl " národního osvobození" tak měl svou dimenzi politickou i ekono- mickou. To pomáhá vysvětlit, proč se protikoloniální hnutí neohlíželo po liberalismu, ale po socialismu nebo marxismu-leninismu, který sli- boval rychlý průmyslový rozvoj. Cíl politické nezávislosti tak splynul s projektem sociální revoluce. Multi- kulturalismus V posledních desetiletích 20. století se v důsledku narušení (částečně domně- lé) kulturní homogenity vyspělých zemí díky imigraci a v důsledku emanci- pace původně utlačovaných skupin obyvatelstva začalo hovořit o tzv. multi- kulturalismu. Tento pojem se užívá jak ve smyslu deskriptivním, tak nor- mativním. Ve smyslu deskriptivním označuje kulturní rozrůzněnost, která vyplývá z toho, že ve společnosti existují skupiny, jejichž názory a praktické postupy dávají vzniknout pocitu zvláštní kolektivní identity. Multikul- turalismus znamená vždy rozrůzněnost skupinovou, vyvěrající z rasových, etnických a jazykových odlišností. V tomto smyslu pojem popisuje realitu dnešních vyspělých společností, které jsou kulturně, etnicky a nábožen- sky heterogenní (USA, Francie, Velká Británie atd.). Ve smyslu normativním (ideologickém) vyplývá z multikulturalismu kladný postoj ke skupinové rozrůzněnosti a její podpora, vycházející bud' z práva rozmanitých skupin na úctu a uznání nebo z očekávaného prospěchu, který z morální a kulturní rozrůzněnosti má celek společnosti. V tomto smyslu 121 6. Politické ideologie se tedy jedná o cílenou vstřícnost k odlišnosti. Ta na sebe může vzít nejméně dvě podoby. Může se jednat o nekritické přijetí plurality, které však v reálné politice dnes málokdo hlásá, nebot' taková představa hrozí roz- padem společnosti do vzájemně izolovaných skupin. Druhá varianta ­ tzv. li- berální multikulturalismus ­ spojuje přijetí kulturní odlišnosti s důrazem na nutnost budování společné loajality ke sdíleným politickým institucím společnosti. Smysluplný společenský pluralismus je podle liberálních multi- kulturalistů představitelný jen v rámci relativně stabilního a sdíleného politického rámce poskytovaného institucemi liberálního státu. Při- takání různosti tak jde ruku v ruce s důrazem na politickou integraci ­ za- hrnutí všech kulturně odlišných částí do jednoho politického celku. Pak si lze představit stabilní a zároveň vnitřně pluralitní společnost. Multikultu- ralismus je proto slučitelný s liberálním nacionalismem, který chápe národ v politickém smyslu, je však v protikladu k jeho konzervativní či dokonce rasistické variantě. Shrnutí kapitoly 1. Ideologie je více či méně skloubený systém idejí, které jsou základem or- ganizované politické aktivity. O politických ideologiích hovoříme v sou- vislosti s liberalismem, konzervatismem, socialismem, anarchismem, fe- minismem, environmentalismem a fašismem. 2. Základní hodnoty liberalismu jsou individualismus, svoboda, raciona- lismus, rovnost, tolerance, víra v konsensus jako základ politické auto- rity a konstitucionalismus. Rozlišujeme klasický a moderní liberalismus. Zatímco první věří v minimální stát, druhý mu přiznává jisté sociální funkce. 3. Základní hodnoty konzervatismu jsou tradice, pragmatismus, přesvěd- čení o nedokonalosti člověka, organické pojetí společnosti, víra v hie- rarchii, autoritu a význam majetku při stabilizaci společnosti. Zatímco paternalistický konzervatismus přijímá aktivní stát, myslitelé nové pra- vice chtějí jeho vliv v ekonomice minimalizovat. 4. Socialismus se původně rozvinul jako revoluční doktrína. V tomto ­ marxistickém ­ pojetí jde o nastolení beztřídní (komunistické) společ- nosti revoluční cestou. Marxismus stál na přesvědčení o významu ma- teriální základny při vysvětlování společenské změny, odcizení, třídním boji, nadhodnotě a komunismu. Revizionistická verze socialismu, která dala vzniknout sociální demokracii, se staví k revoluci skepticky a snaží se ovlivnit politickou moc demokratickou cestou. V současné době se snaží o reformulaci socialismu teoretikové a politici tzv. třetí cesty. 5. Definujícím rysem anarchismu je jeho odpor vůči státu a jeho výkon- ným a soudním orgánům. Rozlišujeme jeho individualistickou a kolek- tivistickou variantu. 6. Cílem feminismu je zpochybnit podstatu rodové nerovnosti. Rozlišuje- me tři varianty feminismu ­ liberální, socialistický a radikální. 7. Environmentalismus hodlá narušit domnělou samozřejmost vykořist'u- 122 jícího vztahu člověka k přírodě. Pojí se s rozmanitými politickými po- stoji. Proto vedle radikálních ekologů existují také jeho umírněné vari- anty. 8. Fašismus usiluje o nahrazení liberálního řádu etikou boje. Vyznává kult války, expanzi a totalitní stát. Rozlišujeme jeho italskou ­ etatistickou ­ a německou ­ rasistickou ­ variantu. 9. Zdroj soudržnosti moderního státu poskytuje nacionalismus jako výraz kulturní homogenizace jeho teritoria. Společné komunikační médium je nejen podmínkou úspěšného výkonu vlády, ale také ekonomické akti- vity. Budování trhu, centralizovaného státu a národa šlo ruku v ruce. Rozlišujeme dvojí pojetí národa ­ kulturní a politické. Rozlišujeme také různé projevy nacionalismu. Otázky 1. Co je ideologie? 2. Jak chápe ideologii K. Marx? 3. Co jsou základní liberální hodnoty? 4. Charakterizujte individualismus. 5. Jakou funkci ve společnosti podle konzervativců plní tradice? 6. Jaký je základní rozdíl mezi revolučním socialismem a sociální demo- kracií? 7. Charakterizujte kolektivistický anarchismus. 8. Objasněte rozdíl mezi pohlavím a rodem ve feministickém výkladu. 9. Co je ekocentrismus? 10. V čem se liší italský fašismus a německý nacismus? 11. Co je nacionalismus? 12. Jak se liší politické a kulturní pojetí národa? Literatura použitá při zpracování textu kapitoly Barša, P, Strmiska M.: Národní stát a etnický konflikt. CDK, Brno 1999 Barša, P.: Politická teorie multikulturalismu. CDK, Brno 1999 Burke, E.: Úvahy o revoluci ve Francii. Brno: CDK, 1997 Cabada, L., Kubát, M. a kol.: Úvod do studia politické vědy. 2. rozšířené a doplněné vydání. Eurolex Bohemia, Praha 2004 Heywood, A.: Politické ideologie. Viktoria Publishing, Praha 1994 Heywood, A.: Politologie. Praha: Eurolex Bohemia, 2004 Oates-Indruchová, L.: Dívčí válka s ideologií. Slon, Praha 1998 Raphael D. D.: Adam Smith. Odeon, Argo, Praha 1995 123 6. Politické ideologie 124 Co je demokracie? Přímá a zastupitelská demokracie Radikální demokracie Modely demokracie Formy liberální demokracie Volby Volební systémy Demokracie 7 7. Demokracie Cíl kapitoly V této kapitole se seznámíte s nejvlivnějšími modely demokracie jako způsobu vládnutí. Kapitola tak odpovídá na otázku, jaké existují modely demokracie a v čem se liší. Důraz je kladen na liberálně-demokratický model a jeho různé interpretace. V závěru kapitoly je zařazen výklad problematiky voleb a volebních systémů. Tato kapitola vám tak poskytuje poměrně detailního průvodce demokratickým zřízením a jeho základními institucemi. Časová zátěž 5 hodiny Způsob studia Text distanční studijní opory pro vás představuje primární studijní ma- teriál. Musíte proto nejprve detailně nastudovat tuto kapitolu a následně se zběžně seznámit s textem povinné literatury, který rozšiřuje základní in- formace distanční studijní opory. Doporučená literatura je určena jen těm z vás, kteří mají hlubší zájem o studium politologie. Povinná literatura Heywood, A.: Politologie. Eurolex Bohemia, Praha 2004, s. 87­105 Doporučená literatura Cabada, L., Kubát, M. a kol.: Úvod do studia politické vědy. 2. rozšířené a doplněné vydání. Eurolex Bohemia, Praha 2004, s. 321­361 7.1 Co je demokracie? Slovo demokracie pochází už z antického Řecka (tato kapitola sleduje výklad v Heywood 2004: 87­105, 248­260 a Hloušek, Kopeček 2003). Stejně jako jiná slova končící na " -kracie" (např. autokracie, aristokracie) je i slovo demokracie složeninou a to slov " kratos" (tj. moc nebo vládnutí) a " demos" (tj. lid). Demokracie je tudíž situace, kdy vládne " lid". Řekové však slo- vem " demos" původně označovali chudé nebo množství. V souladu s tím pak demokracie byla zřízením, v němž vládne chudá většina. Aristotelés V Aristotelově klasifikaci patří demokracie mezi nesprávné režimy, nebot' v ní vládnou chudí jen ve svůj vlastní prospěch (viz oddíl 5.2). Neberou tak ohled na obecné blaho, což je podle Aristotela definičním rysem dobrého politického zřízení. Demokracie je navíc ohrožena vnitřní nestabilitou, nebot' lidová většina je náchylná k manipulaci ze strany demagogů. Připomeňme, že principem demokracie je podle Aristotela svoboda. Podobný náhled na demokracii sdílel také Aristotelův učitel Platón. Platón I podle Platóna je demokracie vládou svobody. V demokracii může každý dělat, co se mu zlíbí. Na druhé straně je však podle Platóna demokracie nejhezčím ze všech zřízení. Díky tomu, že umožňuje rozkvést nejrůznějším 126 životním stylům, vypadá jako " pestré roucho, hýřící všemi barvami". V de- mokracii není nikdo k ničemu nucen, toto zřízení zcela rezignuje na to, aby zajistilo vládu těch nejlepších. V této obci nevládnou ti, kteří k tomu mají dispozice, ale ti, kteří si na svou stranu dokáží získat masu. Demokracie tak je v Platónových očích zřízením nenáročným, které na své občany ne- klade žádné požadavky a nechá je dělat, co sami uznají za vhodné. V tomto smyslu je to zřízení, které vyznává pluralitu životních cest stejně jako zřízení, které postrádá jakýkoli žebříček hodnot. Vše je dovoleno a každá volba má stejnou hodnotu. Nezáleží na tom, zda-li někdo žije poživačně a povrchně, nebo jako filosof. V demokracii neexistují žádná měřítka a zřízení samo vlastně umožňuje, aby člověk mohl žít jeden den jako požitkář a druhý jako asketa. V životě člověka v demokracii " není žádný řád ani nutnost, nýbrž on sám označuje tento život jako příjemný, svobodný a blažený". Nenasytná touha po svobodě však přivádí demokracii k pádu. V demokracii totiž dojde k rozšíření svobody do všech oblastí společenského života, děti přestanou mít úctu k rodičům a učitel se bude bát svých žáků. V poslední fázi jsou na roveň občanů obce postaveni nejen otroci a otrokyně, ale také zvířata. Tato přemíra svobody podle Platóna nakonec demokracii uvrhne do tyranidy. Jak Platón, tak i Aristoteles demokracii viděli jako zřízení, v němž vládnou chudí a znevýhodnění ve svůj prospěch a neberou ohled na zájmy obce (celku). Termín demokracie byl však používán i v jiných významech. Podle některých autorů to pro něj představuje jisté nebezpečí, protože pokud určité označení může každému znamenat cokoli, je v nebezpečí, že nebude brzy zna- menat vůbec nic. Současné užívání pojmu se navíc od významu, který mu přikládali Aristotelés a Platón, podstatně odlišuje. Lincolnova definice Nezapomenutelné vymezení demokracie podal v roce 1864 Abraham Lincoln v Gettysburgu, kde o demokracii hovořil jako o " vládě lidu, lidem a pro lid". To jasně ukazuje, že demokracie spojuje vládnutí s lidem ­ v tomto smyslu jde o jakousi " lidovládu" v trojím smyslu. Demokracie je vládou lidu, což znamená, že vláda získává oprávnění (legitimitu) díky podpoře lidu. Demokracie je vládou lidem (jeho prostřednictvím), což znamená, že lid participuje na výkonu vládnutí. Demokracie je vládou pro lid, tzn. snaží se jednat pro blaho všech a ne jen určité úzké skupiny. Vzhledem k ústřednímu významu pojmu lid v definici demokracie si musíme položit otázku, kdo je tímto pojmem míněn. Jedním z hlavních rysů demokracie je princip politické rovnosti, tj. kon- cepce upravující rozdělení politické moci rovným způsobem. Podle tohoto principu má každý jednotlivec (v politickém smyslu) stejnou váhu ­ všechny hlasy " zní stejně hlasitě". V liberálně-demokratickém pojetí to zna- mená rovné rozdělení politických práv, především práva volit a být vo- len. To se často vyjadřuje zásadou " jeden člověk, jeden hlas". Každý člověk by tak měl být zahrnut do demokratického lidu. Ve skutečnosti bylo lidové těleso často značně omezeno. Přísná omezení volebního práva existovala ve většině západních států až do 20. století a často i po jeho určitou část. Jednalo se o majetkové cenzy nebo vyloučení žen. Ve Velké Británii bylo všeobecné volební právo zavedeno až v roce 1929, kdy získaly volební právo ženy. V USA 127 7. Demokracie bylo zavedeno teprve počátkem 60. let 20. století, kdy mohli v řadě jižních států poprvé volit i Afroameričané, ve Švýcarsku v roce 1971, kdy získaly vo- lební právo tamní ženy. Jedno omezení volebního práva přetrvává doposud a to omezení věkem. Práva Demokratický princip " vlády lidu" může být navíc v rozporu s požadavkem garance individuálních práv. Pokud se na lid podíváme jako na soudržné těleso, spjaté nějakým společným neboli kolektivním zájmem, vidíme jej jako nedělitelnou jednotku, která vyjadřuje svou " vůli". Podle tohoto pojetí indi- viduální vůle nemá žádnou váhu, důraz je kladem na vůli společnou. Takové pojetí " demokracie" charakterizovalo " lidově-demokratické" ­ komunistické ­ režimy pře rokem 1989 ve východní Evropě. Tyto režimy sice formálně pořádaly " volby", v nich však 99 procent populace vždy posvětilo vládnoucí garnituru. Ta využívala celé škály zastrašování a mocenských praktik, aby takového výsledku pravidelně dosáhla. Podobné mechanismy lze identifiko- vat i v současných nedemokratických režimech, které mají zájem na tom udržovat si demokratickou fasádu. Skutečně existující společenství jsou však vždy nějak rozdělena a názory v nich se různí. Liberálně-demokratické po- jetí proto spojuje výše charakterizovaný princip politické rovnosti s důrazem na pluralismus, jehož podmínky mohou být zajištěny jen tehdy, pokud jsou garantována základní lidská práva (viz také níže). Mo- derní ústavní stát tak stojí na dvou pilířích ­ na (1) respektu k individuálním právům a (2) demokratickém principu rozhodování. Tento princip však může být vykonáván různými způsoby. 7.2 Přímá a zastupitelská demokracie Základními dvěma způsoby jsou přímá a zastupitelská demokracie. Pří- má demokracie někdy zvaná také participativní demokracie je založena na přímé, nezprostředkované a trvalé participaci občanů na úkolech spo- jených s vládnutím. Přímá demokracie tak stírá rozdíl mezi vládnoucími a ovládanými a mezi státem a společností občanů. Je to systém lidové samo- správy. Ve starověkých Athénách se vykonávala prostřednictvím masových shromáždění, k jejím nejběžnějším moderním projevům patří instituce re- ferend. Referendum je hlasování, jímž voliči mohou vyjádřit svůj názor na konkrétní otázku veřejné politiky. Od voleb se liší tím, že volby jsou v zásadě způsobem obsazování určité funkce, nikoli přímou metodou ovlivňování obsahu poli- tických opatření. V současné situaci není referendum zpravidla chápáno jako alternativní způsob výkonu demokracie, ale jako jeho doplněk. Referenda mohou mít různý charakter. Jejich výsledek může být pro politickou repre- zentaci závazný (to může být vázáno na určité podmínky, např. účasti) nebo může mít jen poradní charakter (politická reprezentace se jím nemusí řídit). Referenda mohou být organizována jak na celostátní, tak také na místní (lokální) úrovni. 128 K přednostem referend patří: Referenda (pro a proti) 1. Jsou brzdou proti koncentraci politické moci v rukou vlády. Zajišt'ují, že vláda bude jednat v souladu s veřejným míněním. 2. Napomáhají politické participaci a tím přispívají k vytváření vzděla- nějšího a informovanějšího voličstva. 3. Posilují legitimitu politického rozhodování, protože dávají občanům do ruky nástroj, jak se vyjádřit ke konkrétním problémům. 4. Stávají se nástrojem řešení důležitých ústavních otázek nebo zjišt'ování veřejného mínění ve věcech, na které se nedostane ve volbách, protože hlavní politické strany jsou v nich zajedno. K nevýhodám referend naopak patří: 1. Ponechávají politické rozhodování na těch, kdo mají nejnižší vzdělání a nejméně zkušeností a jsou tak nejsnáze ovlivnitelní médii a charisma- tickými osobnostmi. 2. Nejsou kvalifikovaným rozhodováním, ale jen momentálním obrazem veřejného mínění. 3. Mají tendenci zjednodušovat a překrucovat politické problémy, jelikož je redukují na otázky typu ano­ne. Příklad Kopeček s Hlouškem uvádějí, že v Evropě mimo Švýcarska, které uskutečnilo mezi lety 1945­95 na celostátní úrovni přes tři sta referend, se tento mechanis- mus přímé demokracie využívá dosti zřídka. V uvedeném období uskutečnila Itálie 40, Irsko 16 a Dánsko 12 referend. Německo v tomto období neu- skutečnilo žádné referendum. K dalším mechanismům přímé demokracie patří lidové iniciativy, které občanům umožňují předkládat návrhy zákonů či požadavky. Do stejné kate- gorie patří také petice. Přímá demokracie (pro a proti) K přednostem přímé demokracie obecně patří: 1. Zdůrazňuje kontrolu občanů nad jejich vlastními osudy. 2. Vytváří údajně lépe informované a vzdělanější občanstvo. 3. Umožňuje, aby veřejnost sama vyjadřovala své názory a požadavky a nemusela tak být odkázána na třídu profesionálních politiků, kteří nezřídka nadřazují svůj osobní zájem zájmu obecnému. 4. Zajišt'uje legitimitu vládnutí: lidé totiž spíše přijmou ta rozhodnutí, která učinili sami za sebe. K nevýhodám přímé demokracie naopak patří: 1. Omezená uskutečnitelnost v podmínkách komplexních moderních spo- lečností. 2. Důraz na politickou participaci, kterou v současné společnosti lidé často nepovažují za středobod svého života. 3. I pokud bychom ji redukovali jen na referenda, jejich častá organizace vede k " únavě z politiky" a v konečném důsledku k nízké účasti. 129 7. Demokracie Úkol Promyslete si argumenty zastánců i kritiků přímé demokracie. Srovnejte je s argumenty pro zastupitelskou demokracii (viz níže). Ke které pozici se kloníte a proč? Vaše názory budou diskutovány během druhého přednáško- vého bloku. Zastupitelská demokracie Zastupitelská demokracie je demokracie omezená a nepřímá. Omezená je v tom, že participace veřejnosti na vládnutí je jen občasná a krátkodobá, jelikož se omezuje na volební akt jednou za několik let. Nepřímá je v tom, že veřejnost sama moc nevykonává, ale pouze vybírá ty, kdo budou vládnout za ni a jejím jménem. Základními institucemi nepřímé demokracie tak jsou shromáždění (parlament), politické strany, volby a všeobecné volební právo. Myšlenka zastupitelské demokracie vychází z liberalismu (viz oddíl 6.2). Podle jeho duchovního otce ­ Johna Locka ­ musí moc ve státě vycházet z lidu a práva jednotlivců, kteří jej tvoří, představují také omezení, v jehož rámci vláda vládne. Účelem státu je zajistit výkon individuálních vlast- nických práv: takto legislativa nemá neomezené právo nad vlastnictvím a ži- votem lidu. Její moc je dána souhrnem mocí individuálních členů společnosti, kteří se jich vzdali a přenesli ji na ni (což je formulace principu zastupitelské vlády). Liberalismus tak myšlenku zastupitelské vlády spojuje s důrazem na omezenou vládu, která sama musí dodržovat občanské zákony a nemůže jim být nadřazena. K silným stránkám zastupitelské demokracie patří: 1. Nabízí prakticky uskutečnitelnou formu demokracie, nebot' přímou de- mokracii lze realizovat jen v malých společenstvích. 2. Zbavuje řadové občany břemene rozhodování a v politice umožňuje dělbu práce. 3. Umožňuje vložit vládnutí do rukou těch, kdo jsou vzdělanější a mají větší zkušenosti. 4. Udržuje stabilitu, jelikož řadové občany drží dál od politiky, a tak je vede k tomu, aby akceptovali kompromis. 7.3 Radikální demokracie Nyní se dostáváme k otázce, kam až by měla demokratická vláda sahat. Co je tou pravou sférou demokracie? Které otázky jsou vhodné k tomu, aby o nich rozhodoval lid, a které by se měly ponechat jednotlivým občanům? Modely demokracie, které jsou konstruovány na základě liberálního individua- lismu, vidí demokracii jako mechanismus kontroly politiky v úzkém slova smyslu, tj. mechanismus kontroly státní moci. Z tohoto hlediska je účelem demokracie stanovit zákonný rámec, ve kterém se mohou jednotlivci zabývat svými vlastními věcmi a sledovat své soukromé zájmy. Demokratická řešení se tedy hodí pouze pro ty věci, které se dotýkají celku společnosti, v jiných věcech je demokracie nelegitimním zasahováním do soukromé sféry. Tato obava se často projevuje odmítáním všech forem přímé (participativní) demokracie a těch zákonů, které zasahují do domněle nepolitické soukromé sféry. 130 Opačný pohled prezentují tzv. radikální demokraté, kteří neredukují poli- Radikální demokratétickou moc na stát, ale vidí mocenské vtahy ve všech společenských sférách. Proto také v těchto sférách požadují demokratickou kontrolu. V rámci svého radikálního pojetí se tak demokracie nechápe jako způsob, jak stanovit rámec, v němž mohou jednotlivci řešit své soukromé záležitosti, ale spíše jako obec- ný princip, který lze vztáhnout na všechny oblasti sociální exis- tence. Podle této koncepce mají lidé základní právo participovat na přijímání všech rozhodnutí, která ovlivňují jejich život, a demokracie je jen kolek- tivní procedura, skrze niž se tak děje. Toto stanovisko se zřetelně projevuje v marxistických požadavcích na kolektivizaci majetku a zavedení samosprávy pracujících. V obou těchto krocích socialisté spatřují cestu k demokratizaci ekonomického života. Místo toho, aby prosazovali jen politickou demokra- cii, marxisté volají po " sociální" či " průmyslové" demokracii. Podobně femi- nistky požadují demokratizaci rodinného života, chápanou jako právo všech podílet se na rozhodování v domácí nebo soukromé sféře. V tomto smyslu je demokracie viděna nikoli jako nebezpečí, ale jako vlastní realizace svobody jedince. 7.4 Modely demokracie Klasická demokracie Prvním modelem demokracie je klasická demokracie. Tento model se opírá o polis neboli městský stát antického Řecka a především systém vlády, který se rozvinul v Athénách v období státníka Perikla (5. století př. n. l.). Athénská demokracie byla v podstatě vládou lidového shromáždění. Všechna vý- znamná rozhodnutí přijímalo shromáždění, kterého se mohli účastnit všichni občané. Z občanského tělesa však byli v Athénách vyloučeni otroci (kteří Athénská demokracietvořili až třetinu obyvatelstva), metoikové (svobodní cizinci bez občanských práv) a ženy. Shromáždění se scházelo přinejmenším čtyřicetkrát do roka a plnilo nejen zákonodárné, ale také soudní a výkonné funkce. Funkcionáři se vybírali losem nebo byli voleni a střídali se ve funkci. Funkční období bylo zpravidla krátké, aby se umožnila relativně široká participace. Pravidelných zasedání shromáždění se však účastnila jen menšina občanů (at' z důvodů geografické vzdálenosti nebo zaměstnání). Jednalo se především o chudší vrstvy athénské společnosti, které měly více času, aby jej trávily na shromážděních, než zaměstnaní lidé. To bylo později ještě podtrženo tím, že za účast na shromážděních byly vypláceny diety. Fakt účasti chudších a méně vzdělaných athénských občanů na vedení obce stál nepochybně v pozadí nevraživosti athénských filosofů vůči demokracii. Výše jsme zmínili Platóna a Aristotela. Oba upřednostňovali politické vedení, které by netvořily ne- vzdělané masy, ale ti nejlepší občané obce. Dalším orgánem athénské demokracie byla rada pěti set. Rada, složená z pěti set občanů, působila jako výkonný či řídící výbor shromáždění. Připravovala návrhy k projednávání, realizovala rozhodnutí shromáždění a kontrolovala podřízené úředníky. Pro zvýšení efektivity rady existoval v jejím 131 7. Demokracie rámci padesátičlenný výbor, který zajišt'oval její fungování vždy po dese- tinu roku. Předseda výboru zastával svůj post jen jeden den a žádný Athéňan jej nemohl zastávat více než jednou v životě, což bylo chápáno jako pojistka proti koncentraci moci. Jedinou výjimkou byli nejvyšší vojenští velitelé, kteří mohli být voleni opětovně. Z dnešního pohledu bylo hlavní slabinou athénské demokracie to, že mohla fungovat jen za podmínky vyloučení většiny obyvatel z politické ak- tivity. Participace se omezovala jen na muže narozené v Athénách a starší dvaceti let. Tito občané mohli věnovat politice tolik času jen proto, že ot- roci je zbavovali nutnosti stále pracovat. Domácnost byla navíc vyhrazena ženám, což muže osvobozovalo od domácích povinností. Z této perspektivy je možné hodnotit athénskou polis jako protiklad demokratického ideálu, na což upozorňují její moderní kritikové. Přetrvávajícím dědictvím athénské de- mokracie je naopak specifické pojetí svobody jako politické účasti (viz oddíl 5.4.1). Demokracie jako ochrana Druhým modelem je demokracie jako ochrana. Myšlenky demokracie znovu ožily v 17. a 18. století. Jejich podoba však byla od klasického mo- delu značně odlišná. Demokracie již nebyla chápána jako mechanismus, který zajišt'uje participaci občanů na politickém životě, ale jako nástroj, kterým by se občané mohli chránit před zásahy státu. Proto se hovoří o de-Ochrana před státem mokracii jako ochraně, resp. ochranné demokracii (protective democracy). Tento názor přitahoval především myslitele raného liberalismu, kterým šlo o co nejširší sféru individuální svobody. Právě proto liberalismus podporuje myšlenku omezené vlády a děsí se koncentrace moci v jedněch rukou. Toto znepokojení formuloval ve své kritice představy absolutistického státu již John Locke (viz oddíl 5.3). Připomeňme, že podle něj má každý jednotlivec právo na život, svobodu a legitimně nabytý majetek. Pokud je tomu tak, občané musí mít právo chránit se proti možnosti vyvlastnění ze strany státu tím, že budou mít pod kontrolou složení zákonodárného sboru. Tak budou kontrolovat výši zdanění, které na jejich majetek stát uvalí. Demokracie tím dostala význam systému vládnutí se souhlasem ovládaných, který funguje prostřednictvím zastupitelského sboru. Jak jsme již upozornili výše, myšlenka omezené vlády se zde snoubí s principem zastupitelské vlády. Podle současných kritérií však Locke demokrat nebyl, protože zastával názor, že politická práva by měli mít jen ti, kteří vlastní určitý majetek. S ra- dikálnějším propojením volebního práva a individuálních zájmů (nikoli však práv) přišli koncem 18. století utilitaristé jako například Jeremy BenthamUtilitaristé (1748­1832) a James Mill (1773­1836) (viz oddíl 5.1). Také utilitaristický argument se opírá o potřebu chránit nebo prosazovat individuální zájmy. Je- likož podle utilitarismu jde všem jedincům o to, aby maximalizovali své štěstí a minimalizovali strasti, dospěl Bentham k názoru, že jedinou cestou, jak za- jistit " co největší štěstí pro co největší počet lidí" je všeobecné volební právo (ve své době chápané jako volební právo mužů). 132 Tento pohled klade důraz na systém konstituční (liberální) demokracie, která funguje v rámci určitého souboru formálních nebo neformálních pravidel, která omezují výkon státní moci. Pokud je právo volit nástrojem ochrany individuální svobody, musí být svoboda zajištěna také důslednou dělbou Dělba moci moci (oddělená zákonodárná, výkonná, soudní moc) a dodržováním zá- kladních práv a svobod (např. svoboda projevu, pohybu, od svévolného uvěznění). Cílem demokracie jako ochrany je tak dát občanům co největší prostor k tomu, aby žili tak, jak se sami rozhodnou. Lze ji proto sloučit s tržní ekonomikou laissez-faire i s přesvědčením, že jedinci by měli být plně odpovědní za ekonomickou i sociální situaci, ve které se ocitnou. Tato koncepce demokracie proto lákala především klasické liberály a libertariány. Ospravedlňovat demokracii jen poukazem na to, že chrání jednotlivce, však znamená prosazovat demokracii jen v zúženém významu. V praxi se souhlas ovládaných dává najevo hlasováním v pravidelně konaných konku- renčních volbách. Tím se zaručuje odpovědnost vládnoucích. Politická rov- nost se tak chápe jen technicky a rozumí se jí rovné volební právo. Ke kritice tohoto pojetí (volební) demokracie se dostaneme v následující části. Rozvojová demokracie Třetí model demokracie rozšiřuje její zadání. Nevidí ji jen jako mechanismus ochrany sféry individuální svobody, ale jako nástroj péče o rozvoj jednotlivců i lidského společenství. O tomto modelu se proto hovoří jako o systému roz- vojové demokracie (developmental democracy). Nejradikálnější z těchto modelů vypracoval Jean-Jacques Rousseau (1712­1778). Jeho myšlenky před- J. J. Rousseau stavují alternativu k převládající liberální teorii demokracie, později ovliv- nily marxisty i anarchisty. Pro Rousseaua byla demokracie nástrojem, skrze který mohou lidé dosáhnout svobody v pozitivním pojetí neboli veřejné autonomie ve smyslu " poslušnosti zákonu, který si člověk sám stanoví". Proto byl Rousseau mnohem blíže klasickému pojetí demokracie než její mo- derní ­ liberální ­ podobě. Jak již víme, v klasickém pojetí byl člověk svo- bodný, protože se podílel na vládě, zatímco v moderním liberálním pojetí je svobodný do té míry, do níž politika (stát) nezasahuje do jeho záležitostí. Také podle Rousseaua jsou občané svobodni jedině tehdy, jestliže se bez- prostředně a neustále podílejí na formování života obce, ve které žijí. Podle Rousseaua spočívá svoboda v poslušnosti tzv. obecné vůli. Rousseau věřil, že obecná vůle je " skutečnou" vůlí každého občana, která se liší od jeho vůle " soukromé" či sobecké. Tím, že jsou poslušni obecné vůle, jsou občané poslušni pouze své vlastní " skutečné" přirozenosti, jelikož obecná vůle je tím, co by jednotlivci chtěli, kdyby nejednali sobecky. Systém radikální de- mokracie jako nástroje rozvoje pak podle Rousseauova názoru nevyžaduje jen politickou rovnost, ale i rovnost ekonomickou. Suverenita lidu Do teorie demokracie vešel Rousseau jako obhájce suverenity lidu (princip, podle něhož moc vychází z lidu), která musí být lidem přímo vykonávána. Lidová suverenita je podle něj jediná a nedělitelná a její realizace probíhá jen tehdy, když na ní skutečně může participovat celý lid. Proto je také nutné, aby republiky byly malé. Takto stojí Rousseau v přímé opozici k zastán- 133 7. Demokracie cům reprezentativní vlády (např. J. Locke). U Locka sice také pochází veškerá moc z lidu (jako u Rousseaua), avšak lidová suverenita je realizována jen ve chvíli, kdy jednotlivec participuje při ustavení zákonodárné moci (při volbě zástupců do parlamentu). Po zbytek doby poskytuje jedinec, jak Locke říká, jen tichý souhlas s mocí, a to tak dlouho, dokud politická moc vykonává ty funkce, kvůli kterým byla ustavena. U Rousseaua však musí být lidová su- verenita kontinuálně vykonávána a obnovována v aktivní participaci občanů na politické moci (suverenita nemůže být delegována na parla- ment nebo na nějaký jiný orgán, nebot' je nezcizitelně umístěna v lidu). To je důvod, proč na Rousseaua navazují současní kritici reprezentativní demokra- cie, kteří vidí jako jedinou legitimní formu vlády přímou demokracii ­ aktivní politickou participaci všech, kterých se politické rozhodování týká. Nová levice V 60. a 70. letech 20. století se jednalo o myslitele tzv. Nové levice, kteří hovořili o přednostech " participativní společnosti", tj. společnosti, v níž se každý občan může rozvíjet tím, že se přímo podílí na rozhodnutích, která ovlivňují jeho život. Toho lze dosáhnout transparentností a decentralizací všech hlavních společenských institucí: rodiny, pracoviště, politických stran, zájmových skupin a zákonodárných sborů. Jádrem tohoto modelu je kon- cepce tzv. " nové demokracie" neboli demokracie " zdola", tj. přesvědčení o tom, že rostoucí lidová participace by mohla přivodit radikální reformu všech důležitých institucí liberální demokracie. Zároveň s tím však byla opouštěna původní Rousseauova formulace radikální demokracie, která nebezpečně podřazuje zájmy jednotlivců zájmu společenského celku. Pokud " obecná vů- le" není pouhým souhrnem individuálních vůlí občanů, ale " skutečnou" vůlí společenského celku, nic nebrání tomu, aby se její interpretace chopil auto- ritářský vůdce nebo totalitní stát, který tvrdí, že ji dokáže nejlépe vyložit. Radikální demokraté Současní radikální demokraté tak svůj repertoár obohatili o důraz na společenský pluralismus a respekt k individuálním právům. Obrousili také hrany původnímu projektu radikální politické reformy a namísto toho položili důraz na rozvoj občanské společnosti. Ta je chápána jako intermediární sféra, kterou můžeme lokalizovat v prostoru mezi státem a rodinou, v jejímž rámci se občané sdružují s druhými a sledují společné cíle (viz oddíl 1.2). Tato sdružení ­ nevládní organizace, sociální hnutí, občanské iniciativy, nábožen- ské organizace, odbory ­ podle některých teoretiků představují protiváhu jak státu, tak kapitalistické ekonomiky a poskytují platformu pro reali- zaci občanské svobody. Zatímco současný stát člověka redukuje na kli- enta a ekonomika na pracovní sílu, v rámci občanské společnosti jedná jako občan a buduje svou identitu v interakci s jinými občany. Radikální implikace rousseauovského pojetí jsou tak reformulovány v takovém modelu, který je kompatibilní se standardními institucemi liberální demokracie. Ra- dikální demokraté se tak primárně nestaví proti volební demokracii, ale spíše se snaží o její doplnění důrazem na dobrovolnou participaci v občanských sdruženích. Fungující občanská společnost podle nich nejen poskytuje příležitost pro par- ticipaci a skrze ni rozvoj jednotlivce, ale staví také hráz nebezpečí, které je s demokracií spjato, a které poprvé pojmenoval francouzský politik, politický 134 teoretik a historik Alexis de Tocqueville (1805­1859) jako " tyranii většiny". A. de Toc- quevilleDemokracie v sobě obsahuje hrozbu, že svobodu jednotlivce a práva menšin bude možno zardousit ve jménu lidu (ve jménu většiny). Pro Tocquevilla jsou občanské asociace školami veřejného ducha, v nichž se občané dozvídají o svých právech a závazcích a učí se prosazovat své zájmy a nároky a vyjednávat s ostatními. Vidí v těchto sdruženích místa, v nichž jednotlivci mohou obrátit svůj zájem od pouze egoistických a úzce soukromých cílů a uvědomit si svou spoluzodpovědnost za udržování společného života a veřejný zájem. Svobodné občanské asociace jsou pro něj nezbytnou podmínkou náležitého fungování demokratického státu. Vedle Tocquevilla dospěl k podobnému zhodnocení důležitosti svobodného sdružování pro hledání a prosazování obecného zájmu a udržování ducha svo- body také John Stuart Mill (1806­1873). Podle Milla je hlavní předností de- J. S. Mill mokracie, že pomáhá " maximálně a zároveň harmonicky" rozvíjet schopnosti jednotlivce. Svou účastí na politickém životě občané začínají chápat veřejné problémy, stávají se vnímavějšími a dosahují vyšší úrovně svého osobního rozvoje. Demokracie je vlastně výchovná zkušenost. Proto Mill navrhoval participaci rozšířit. Jeho myšlení jej dovedlo i k tehdy radikálnímu návrhu volebního práva pro ženy (Barša, Císař 2004). Deliberativní demokracie DeliberaceV současné době se začalo hovořit o modelu tzv. deliberativní (rokovací) demokracie (či demokracie jako diskuse), kterou lze chápat jako poslední variaci na téma rozvojové demokracie. Pojetí deliberativní demokracie lze nejlépe vymezit v protikladu k demokracii volební. Podle zastánců delibera- tivní demokracie je volební (agregativní) demokracie nedostatečnou koncepcí. Redukuje demokracii jen na tržní výběr, agregaci jednotlivých preferencí, ale neposkytuje prostředí k tomu, aby se tyto preference mohly kvalifikovaným způsobem formovat a formulovat. Deliberativní demokracie tak chce léčit neduhy moderní volební demokracie ­ chce rozšířit a pluralizovat plat- formy politické deliberace, vtáhnout více lidí do politiky, otevřít prostory veřejné diskusi a umožnit tak občanský rozvoj jednotlivců (skrze organi- zace občanské společnosti, veřejná média, otevřený přístup do zákonodárných sborů atd.). Tím se vytvoří podmínky pro to, aby mohli jednotlivci své pre- ference transformovat a aby mohla (v diskusi) převážit politicky zdatnější řešení. Kritici se proti tomuto pojetí staví proto, že předpokládá dosažení konsensu (cílem deliberace je konsensus). Deliberace totiž ve skutečnosti může spíše vynést na světlo rozdíly mezi lidmi, než vést ke konsensu. Podle kritiků není demokracie otázka deliberace, ale soutěže a pokud existuje soutěživá demo- kracie, tato podporuje veřejnou diskusi, nebot' vede k tomu, aby se soupeřící postoje ospravedlnily v soutěži s postoji jinými (Shapiro 2003). Je pravda, že v některých verzích deliberativního modelu je zdůrazňován konsensus jako cíl deliberace. To se týká především těch teoretiků, kteří vycházejí z německého filosofa J. Habermase (nar. 1929). Jiní však nao- J. Habermas pak argumentovali, že deliberace může skutečně ukázat, že diskutující jsou 135 7. Demokracie od sebe dále, než původně očekávali, a že jejich neshody jsou vážnější, než předpokládali. Podle těchto názorů nemusí diskuse o rozdílnostech nutně vést k jejich překonání. Deliberativní model demokracie pak má přinést největší výhody právě těm, kteří se odlišují od většinové společnosti. Menši- na, která není schopna vytvořit dostatečnou voličskou bázi, bude v agre- gativní (volební) demokracii vždy přehlasována. V deliberativním modelu však může cestou ovlivňování veřejného mínění měnit postoje a sebechápání většinové společnosti i bez toho, aby mobilizovala dostatečnou početní pod- poru pro prosazení určité politiky. Elektronická demokracie Důraz, který klade na komunikaci deliberativní model, vynikl ještě více v dis- kusích posledních let, které se týkaly potenciálu elektronických médií (pře- devším internetu) pro občanskou mobilizaci a politickou participaci. Někteří teoretici ­ především z tábora participativní a deliberativní demokracie ­ věřili, že relativně snadná dostupnost elektronických prostředků komunikace by mohla přispět ke zvýšení zájmu občanů o věci veřejné a o jejich aktivnější zapojení do politického procesu. Tato vize elektronické demokracie (e- demokracie) však narazila na několikeré překážky. Za prvé, byla kritizována kvůli tomu, že vytváří podmínky pro politickou manipulaci. Je mnohem jednodušší manipulovat s jedinci, kteří sedí sami doma u počítače než s pevně provázanou skupinou. Za druhé, bylo zdůrazněno, že e-demokracie nemůže sama o sobě problémy současné demokracie vyřešit. Naopak, její úspěšné působení závisí na mnoha jiných faktorech. Proto ti autoři, kteří sice elektronickou demokracii vítají, ale současně si uvědomují problémy spojené s její realizací, hovoří o tom, že se na uplatnění nových médií v demokratickém procesu musí nahlédnout ze širší perspektivy. Nelze věřit, že by pouhé použití internetu a dalších elektronických prostředků mohlo nějakým zázračným způsobem vyléčit takový neduh soudobé zastu- pitelské demokracie jakým je například kontinuálně klesající volební účast občanů demokratických zemí. Stejně tak nelze doufat, že by zavedení elek- tronických prostředků v nedemokratickém prostředí přispělo k jeho demokra- tizaci. Elektronická média totiž mohou stejně jako k lepší demokracii přispět k utužení politické diktatury, pokud se jí podaří monopolizovat jejich užití. V této souvislosti hovoří někteří autoři nejen o nových možnostech demo- kracie, ale také o nových možnostech diktatury ­ v tomto případě tedy e- diktatury neboli e-tatury. Pokud chceme dosáhnout větší demokratizace skrze elektronická média, mu- síme se proto zamyslet nad tím, jak dosáhnout širší proměny občanského chování tak, abychom zajistili, že dostupné technické prostředky budou používány občany vykazujícími zájem o politické problémy. E-demokracie není otázkou těch správných aplikací a prostředků, ale problémem, který se týká jak technologických změn, tak také změn na straně občanů ­ proto to nemůže být jen technologie, která navede současnou informační společnost na cestu elektronické demokracie. Naopak ­ musí to být aktivní občané, kteří k tomu vědomě použijí nabízejících se prostředků elektronické komuni- 136 kace. Skeptici by mohli namítnout, že to v moderní společnosti, která není založena na hodnotě aktivního občanství, můžeme jen stěží očekávat. Rea- listé pak mohou odvětit, že i přesto elektronická média nabízejí možnosti pro nastolení přímějšího vztahu mezi zastupiteli a občany například ve formě e-konzultací občanů se členy parlamentu, které mohou nastolit důležitou politickou otázku na jednání zastupitelského sboru, která by si jinak do poli- tického systému těžko hledala cestu. E-demokracie pak lépe než na centrální úrovni údajně funguje na úrovni místní ­ to je místo, kde může elektronická sít' vhodně doplnit již existující lokální sociální sítě a přispět tak například k organizaci lokální kampaně proti stavbě továrny, která by ohrožovala životní prostředí místní komunity. Stejně tak mohou elektronické aplikace pro vyřizo- vání každodenní agendy napomoci lepší funkci státního aparátu vyloučením příležitostí ke korupci úředníků. 7.5 Formy liberální demokracie V současné době představuje liberální demokracie nejrozšířenější formu de- mokratické vlády a to bez ohledu na to, že diskuse o povaze " pravé" demo- kracie dále pokračuje. Mezi hlavní rysy liberální demokracie patří: 1. Je demokracií nepřímou a zastupitelskou v tom smyslu, že politická funkce se získává v důsledku úspěchu v pravidelných volbách, které jsou organizovány na základě formální politické rovnosti (tj. všeobec- ného volebního práva). 2. Je založena na konkurenci a voličském výběru. Toho se dosahuje politickým pluralismem, tj. tolerancí široké škály konkurujících si názorů a existencí soupeřících politických hnutí a stran. 3. Stát je jasně odlišen od společnosti občanů. Toto odlišení se udržuje existencí autonomních skupin a zájmů a tržní organizací ekonomického života. I přes to, že existuje základní shoda o hlavních rysech liberální demokracie, o její přesný výklad se vede spor. Různí teoretikové vykládají tuto formu demokracie různými způsoby. Mezi nejdůležitější výklady patří pluralismus, elitismus, korporatismus, pohled Nové pravice a marxismu. Pluralismus Pluralistické myšlenky lze sledovat již od doby raného liberalismu, zejména od idejí J. Locka. Jejich první rozvedení nalezneme v článcích, jimiž do dis- kuse o americké ústavě (sepsána 1787, ratifikována 1789) přispěl James Ma- J. Madison dison (1751­1836). Spolu s většinou liberálů Madison tvrdil, že demokra- tické vládnutí, neomezené žádnými brzdami, může vést k tyranii většiny, k popření individuálních práv a k vyvlastňování ve jménu lidu. Madisonovo dílo je však důležité především kvůli důrazu, který klade na mnohost zájmů a skupin ve společnosti. Madison tvrdil, že stabilita a řád nebudou ve společnosti možné, pokud nebude mít každá z těchto skupin v politice svůj hlas. Proto navrhoval systém děleného vládnutí založeného na dělbě moci, bikameralismus (dvoukomorovost zákonodárného sboru ­ viz oddíl 2.3) a 137 7. Demokracie federalismus. Takový systém nabízí konkurujícím si skupinám celou řadu bodů přístupu do politiky. O vládnutí systémem mnoha menšin, který z toho vyplynul, se proto často hovoří jako o " madisonovské demokracii". Je- likož se v něm uznává jak existence rozmanitosti a mnohosti ve společnosti, tak to, že taková mnohost je žádoucí, je Madisonův model první rozvinutou formulací pluralistických zásad (viz také oddíl 3.4.4). R. Dahl Nejvlivnějším moderním představitelem teorie pluralismu je Robert Dahl (nar. 1915). Dahl uskutečnil empirický výzkum distribuce moci ve městě New Haven v americkém státě Connecticut, který popsal ve své knize Kdo vládne? (1961). Dospěl k závěru, že politicky privilegovaní a ekonomicky silní sice vy- konávají větší moc než řadoví občané, že však neexistuje žádná vládnoucí či stálá elita, která by dokázala ovládnut celý politický proces. New Haven je tak podle Dahla příkladem fungujícího demokratického systému. Polyarchie Pro popis současné demokracie ­ reálně existující ­ razil Dahl označení po- lyarchie (doslova: vláda mnohých). Tento pojem označuje instituce a pro- cesy moderní zastupitelské demokracie. Jako typ režimu lze polyarchii odlišit od všech nedemokratických systémů i od demokratických systémů malého rozsahu, které jsou založeny na klasickém neboli athénském modelu přímé účasti. Polyarchii lze chápat jako nejbližší možné přiblížení se demo- kracii a to v tom smyslu, že funguje skrze instituce, které vládnoucí nutí přihlížet k zájmům a přáním voličstva. Hlavní rysy polyarchie jsou: 1. Vládnutí je v rukou volených funkcionářů. 2. Volby jsou svobodné a spravedlivé. 3. Právo volit mají všichni dospělí. 4. Právo ucházet se o volenou funkci není omezeno. 5. Existuje svoboda projevu a právo kritizovat a protestovat. 6. Občané mají přístup k alternativním zdrojům informací. 7. Skupiny a sdružení jsou nezávislá na státu. V takovémto systému pluralitní demokracie vytváří volební soutěž politic- kých stran a činnost zájmových skupin spolehlivou vazbu mezi vládou a ovládanými a umožňuje komunikaci mezi nimi. Je to sice velmi vzdáleno radikálně demokratické myšlence lidové samosprávy, ale zastánci polyarchie tvrdí, že míra odpovědnosti a vnímavosti politické reprezentace vůči lidu, kterou to zajišt'uje, je natolik vysoká, že lze tento režim pokládat za demo- kratický. Elitismus Určitý protipól pluralistického pohledu představil elitistický pohled. Eli- tismus vznikl jako kritika rovnostářských idejí typu demokracie a socialismu. Upozorňuje, že tím, kdo vládne, je elita, at' už je tento rys chápán jako nevyhnutelný a žádoucí nebo jako nežádoucí. Klasikové elitismu, například Vilfredo Pareto (1848­1923), Gaetano Mosca (1857­1941) a Robert Michels (1876­1939), se přikláněli spíše k prvnímu názoru. Demokracie je podle nich pouhou iluzí, protože politickou moc vždy vykonává privilegovaná menšina, tj. elita. Například Mosca prohlašoval, že ve všech společnostech nacházíme 138 dvě třídy ­ tu, která vládne a tu, která je ovládána. Zdroje či atributy, jež jsou k vládnutí nezbytné, jsou podle jeho názoru rozděleny vždy nerovnoměrně a soudržná menšina dokáže vždy masy zmanipulovat a ovládnout. Pareto zase přišel s tím, že kvality nezbytné pro vládnutí jsou kvalitami jednoho ze dvou psychologických typů: " lišek" (které vládnou klamáním a podváděním a dokáží zmanipulovat masy) nebo " lvů" (kteří nadvládu zajišt'ují donu- cováním a násilím). Michels pak přišel s názorem, že ve všech organizacích, at' se zdají sebedemokratičtější, existuje tendence k soustředění moci v rukou malé skupiny dominantních osobností, které dokáží organizovat a rozhodo- vat. Michels tuto tendenci pojmenoval " železný zákon oligarchie". Podle Železný zákon oligarchie Michelse je tendence k byrokratizaci a oligarchizaci praktickou nutností. Je to nutný produkt samotného principu organizace. Z toho plyne, že žádné hnutí, žádný politický aktér nemůže tomuto trendu uniknout, pokud chce být schopen prosazovat požadavky v politickém systému. Musí se byrokra- tizovat a oligarchizovat, nebot' podle Michelse je centralizovaná, oligarchická struktura nejefektivnější formou organizace. Zatímco klasičtí elitisté se snažili dokázat, že demokracie je vždy mýtus, moderní elitisté spíše ukazovali nakolik jsou jednotlivé politické systémy vzdáleny demokratickému ideálu. Příkladem je vlivná diagnóza politického systému USA z pera sociologa Charlese W. Millse. Na rozdíl od pluralis- Ch. W. Mills tického pojetí demokratického rozptylu moci Mills ve své knize Mocenská elita (1956) nakreslil obraz USA jako země ovládané navzájem propo- jenými vůdčími skupinami. Touto mocenskou elitou je podle něj jakýsi triumvirát tvořený velkými podniky (zejména odvětvími spjatými s obra- nou), ozbrojenými silami a politickými klikami kolem prezidenta. Využívajíc kombinace ekonomické moci, byrokratické kontroly a přístupu k nejvyšším úrovním administrativy, mocenská elita je schopna rozhodujícím způsobem ovlivňovat důležitá politická rozhodnutí. Model mocenské elity se snaží do- kázat, že demokracie v USA není ničím více než pouhou fasádou. Někteří teoretikové elitismu však přesto tvrdili, že jistou míru demokratické kontroly lze i s vládou elit dosáhnout. Zatímco model mocenské elity ji vydává za kompaktní celek, přístup konkurenčního elitismu (zvaný někdy demo- kratický elitismus) zdůrazňuje rivalitu uvnitř elity. Elita složená z čelných osobností řady navzájem si konkurujících skupin a zájmů je elita fragmen- tarizovaná. Tento názor se často spojuje s " realistickým" modelem demo- kracie, který ve své knize Kapitalismus, socialismus a demokracie (1942) předložil Joseph Schumpeter (1883­1950). Demokracie podle něj není ničím J. Schumpeter jiným než metodou výběru a kontroly politických elit. Schumpeter otevřeně kritizuje pojetí demokracie založené na sledování společenského dobra či for- mulaci obecné vůle (viz Rousseau). Tyto kategorie nejsou určitelné, jedná se o chiméru. Proto nabízí pohled, který demokracii vidí jako prostor střetu, soutěže mezi potenciálními politickými vůdci. Nejdůležitější demokra- tickou institucí se v tomto pojetí stávají kompetitivní volby, v nichž jsou vybíráni ti, kteří by měli vládnout. Voličstvo může rozhodovat, která elita vládne, nemůže ale nic změnit na tom, že vždy je to nějaká elita, kdo vykonává moc. Tento model konku- 139 7. Demokracie renčního elitismu rozpracoval Anthony Downs do podoby " ekonomické te-A. Downs orie demokracie". Volební konkurence podle ní představuje analogii eko- nomické konkurence na politickém trhu, na němž si politikové počínají jako podnikatelé, kterým jde o získání státní moci, a jednotliví voliči jako spotřebitelé, kteří hlasují pro tu politickou stranu, jejíž politický program nejlépe odráží jejich preference. Downs tvrdil, že systém otevřených a kon- kurenčních voleb zaručuje demokratické vládnutí, jelikož svěřuje moc té politické straně, jejíž program odpovídá preferencím největší sku- piny voličů. Jako model demokratické politiky má konkurenční elitismus minimálně tu přednost, že v podstatě odpovídá tomu, jak funguje liberálně-demokratický politický systém. Model se objevil jako pokus popsat, jak demokratický systém funguje, spíše než jako výraz snahy předepsat určité hodnoty a pře- svědčení o demokracii. Na demokracii se tak hledí jako na určitou metodu, jako na způsob politického rozhodování, kdy ten, kdo rozhoduje, je vystaven konkurenčnímu boji o hlasy lidí. Podle kritiků se však jedná o jakousi velmi slabou verzi demokracie, která odhlíží od významu politické participace. Nejde jen o to, že jednu elitu lze odstranit jen jejím nahrazením elitou jinou. Jde o to, že role aktivní veřejnosti je v tomto mo- delu potlačena. Občané se aktivizují v zásadě jen jednou za pár let, aby rozhodli o tom, která část elity bude napříště vládnout. Taková demokracie (např. podle teoretiků deliberativní demokracie) musí nutně vést k politické apatii, nezainteresovanosti a dokonce odcizení. Korporatismus Za třetí pokus o výklad liberální demokracie můžeme považovat korpo- ratistický pohled (viz také oddíl 3.4.4). Ten má své kořeny v pokusu fašistické Itálie vybudovat " korporativní stát" (viz oddíl 6.8). Korporace měly představovat nástroj harmonizace zájmů vlastníků, zaměstnanců a státu. Te- oretikové korporatismu upozornili, že podobný vývoj probíhal po 2. světové válce také v hlavních průmyslově vyspělých zemích (např. Švédsko, Norsko, Nizozemí, Rakousko). V podobě tzv. neokorporatismu neboli liberálního kor- poratismu to vedlo ke vzniku celé řady tripartitních organizací, kdy seTripartita vládne prostřednictvím mechanismů, které umožňují státním úřadům, sku- pinám zaměstnavatelů a odborům mezi sebou přímo komunikovat a slad'ovat svůj postup. Tato tendence začlenit ekonomické zájmy do mechanismu vlád- nutí byla do značné míry důsledkem posunu směrem k řízení ekonomiky a ke státnímu zasahování do ní. Tripartitní instituce měly zajišt'ovat elementární koherenci ekonomických politik, komunikaci mezi nejdůležitějšími sociálními zájmy a sociální smír. Kritici vidí korporatismus jako ohrožení demokracie. Za prvé, korporatismus zvýhodňuje ty skupiny, kterým je přiznán privilegovaný přístup k vládě. Skupiny, které jsou uvnitř, tudíž politický hlas mají, zatímco těm, které zůstávají vně, se hlas upírá. Za druhé, korporatismus může přinášet pro- spěch spíše státu než významným ekonomickým zájmům, a to tím, že střechové organizace (organizace, kterou stát uznává za představitele společ- 140 ných zájmů), se kterými se vláda rozhodne jednat, lze využít k tomu, aby ukázňovaly své členy a bránily radikálním požadavkům. Za třetí, existuje hrozba, že korporatismus naruší procedury volební (parlamentní) demokracie. Politika se dělá spíše vyjednáváním mezi vládními úředníky a čelnými představiteli mocných ekonomických zájmů než rokováním a dis- kusí v zastupitelském sboru. Vůdci zájmových skupin tak mohou uplatňovat značnou moc, i když nejsou vůbec odpovědní veřejnosti, která je nemůže nijak kontrolovat. Nová pravice Nástup Nové pravice, k němuž došlo v 70. letech 20. století, s sebou přinesl kritiku nebezpečí tzv. " demokratické zátěže", tj. paralyzování demokratic- kého systému vystaveného ničím neomezovanému tlaku zájmových skupin a voličů. V tom má podle teoretiků Nové pravice prsty právě korporatismus. Nová pravice je odhodlaným obhájcem volného trhu. Je přesvědčena, že Trh ekonomika funguje nejlépe, když ji vláda (stát) ponechá na pokoji. Z tohoto hlediska spočívá nebezpečí korporatismu v tom, že dílčím skupinám a eko- nomickým zájmům umožňuje požadovat na vládě zvyšování mezd, investice do veřejné sféry, subvence, státní ochranu atd. Tím korporatismus vytváří podmínky pro to, aby správně umístěné skupiny mohly ovládnout vládu a diktovat jí své požadavky. Výsledkem je podle Nové pravice stagnace ekono- miky. Marxismus Ještě jiný výklad liberální demokracie podávají marxisté. Marxistický po- hled na demokracii je třídní. Ve své hlubší rovině je politická moc odrazem rozdělení ekonomické moci a především nerovného vlastnictví výrobních prostředků. Marxistická kritika liberální demokracie se proto zaměřuje pře- devším na nutné napětí mezi demokracií a kapitalismem, tj. mezi politickou rovností, kterou proklamuje liberální demokracie a sociální nerovností, kte- rou plodí kapitalistická ekonomika. Liberální demokracie jsou proto chápány jako demokracie kapitalistické, které ovládá etablovaná vládnoucí třída (mar- xistický termín, který označuje třídu, která v důsledku vlastnictví výrobních prostředků ovládá ostatní třídy). Podle marxismu proto nelze ve společ- nosti rozptýlit politickou moc bez toho, že nebude rozptýlena moc ekonomická. Marxistická kritika tak v mnohých ohledech odpovídá eli- tistické kritice pluralismu. Obojí poukazují na to, že moc je koneckonců soustředěna v rukou malého počtu lidí. Rozdíl je pak v tom, zda se tento malý počet lidí chápe jako " mocenská elita" nebo " vládnoucí třída". Mezi oběma však existují i závažnější rozdíly. Za prvé, zatímco elitisté na- značují, že moc může vyplývat z různých zdrojů (vzdělání, sociální status, byrokratická pozice, sociální vazby, bohatství atd.), marxisté zdůrazňují roz- hodující význam ekonomických faktorů, zejména vlastnictví výrobních prostředků. Elitisté se také nevyjadřují zcela jasně pokud jde o význam vlády elity. Uznávají například, že tam, kde v rámci fragmentarizované elity exis- tuje konkurence, mohou politiku do jisté míry ovlivnit i demokratické tlaky. Marxisté naopak obvykle tvrdí, že vládnoucí třída nutně sleduje své vlastní 141 7. Demokracie ekonomické zájmy a ústupky jiným třídám činí jedině proto, aby stabilizovala kapitalismus a zvěčnila systém třídní moci. 7.6 Volby Nejdůležitější institucí demokracie ­ minimálně v jejím liberálním vydání ­ jsou všeobecné volby. V Schumpeterově výkladu demokracie pak volby představují samo jádro demokracie. Podle Schumpetera " demokracie zna- mená jedině to, že lidé mají možnost přijmout nebo odmítnout muže, kteří jim mají vládnout". Když Schumpeter líčí demokracii, fakticky ji ztotožňuje s volbami, konkrétně pak s volbami soutěživými. I když jiné pohledy (viz výše) odmítají demokracii s volbami slučovat, málokterý teoretik by popřel, že volby tvoří jeden ze základních kamenů současných demokra- tických režimů. Podle běžného názoru jsou volby mechanismem, pomocí něhož lze politiky volat k odpovědnosti a mít je k tomu, aby sledovali takovou politiku a přijímali taková rozhodnutí, v nichž se odráží veřejné mínění. Tento názor tedy zdůrazňuje ty funkce voleb, které míří zdola nahoru: výběr poli- tiků reprezentace, formování vlády, ovlivňování politik atd. Jiný pohled se zaměřuje na funkce, které míří shora dolů: vytváření legitimity, ovlivňování veřejného mínění skrze nástroje volebního marketingu a z toho plynoucí po- silování elit. Volby jsou tak viděny jako nástroj, pomocí něhož mohou vlády a elity vykonávat kontrolu nad obyvatelstvem. Ve skutečnosti však volby ne- mají jedinou funkci: nejsou ani jen mechanismem, skrze který se realizuje odpovědnost politiků lidu, ani jen nástrojem, jak zajišt'ovat politickou kont- rolu. K hlavním funkcím voleb patří: Funkce voleb 1. Nábor politiků. V demokratických zemích jsou volby hlavní meto- dou politického náboru. Proto mají politikové obvykle schopnosti a dovednosti, které souvisejí s volbami a s vedením volebních kampaní. Jedná se například o řečnické dovednosti a příjemné vystupování, což jsou vlastnosti, které se nutně nekryjí s takovými charakteristikami, které politici potřebují při plnění svých povinností vůči voličům, při řízení ministerstev atd. Volby se koneckonců zpravidla nevyužívají k ob- sazování míst, které vyžadují odborné znalosti nebo zkušenosti jako například ve státní správě či soudnictví. 2. Sestavování vlád. Volby přímo vytvářejí vlády jedině ve státech, v nichž se exekutiva bezprostředně volí, například v USA, Fran- cii nebo Venezuele. V parlamentních systémech volby sestavování vlád ovlivňují, a to nejvýrazněji tam, kde volební systém zpravidla umožňuje dospět k jasné jednobarevné parlamentní většině. Používá-li se systém poměrného zastoupené (viz níže), může to znamenat, že vlády se vytvá- řejí povolebním dohadováním a výsledky voleb jsou tak " filtrovány" skrze koaliční jednání. 3. Zajišt'ování reprezentativnosti. Jsou-li volby korektní a soutěživé, jsou volby nástrojem, pomocí něhož se vládě " sdělují" požadavky veřejnosti. Pokud však neexistují iniciativy (viz výše) a možnost od- 142 volání, voličstvo nemá žádnou možnost zajistiti naplňování mandátu: jediné, co mu zbývá, je trestat v příštích volbách. 4. Ovlivňování politik. Volby zcela jistě vlády odrazují od sledování radikální nebo velmi nepopulární politiky. Jen výjimečně, kdy volební kampani dominuje jediné téma, o nich však lze říci, že přímo ovlivňují politiku. S tím souvisí také to, že politiky vlády jsou často ovlivňovány spíše praktickými potřebami, například stavem ekonomiky, než volební- mi ohledy. Volby však zpravidla vymezují mantinely, v jejichž rámci existuje určitá škála politických možností, k nimž se vláda příslušné politické orientace může přiklonit, aniž by tím ohrozila své politické přežití v příštích volbách. 5. Výchova voličů. Kampaně dávají voličům velké množství informací o stranách, kandidátech, politických krocích, o tom, jak si vede stávající vláda, o politickém systému atd. To však má výchovný dopad jen tehdy, když podávaná informace i způsob jejího podání vyvolá zájem veřejnosti a podnítí smysluplnou diskusi. Jelikož však strany i kandidáti chtějí spíše přesvědčovat než vzdělávat, jsou silně moti- vováni, aby podávali informace neúplné nebo zmanipulované. 6. Legitimizace. Dokonce i autoritářské režimy se obtěžují pořádáním voleb, i když nesoutěživých. Dělají to z toho důvodu, že volby pomáhají zvyšovat legitimitu režimu, protože ospravedlňuj systém vládnutí. 7. Posilování elit. Volby mohou také poskytovat příležitosti k tomu, aby elity mohly manipulovat masami a ovládat je. Pro radikálně uvažující kritiky jsou volby nebezpečím, které upouští společenský tlak, jenž by mohl být využit v revolučním úsilí. Proto jsou je podle francouzského anarchisty Proudhona (1809­1865) všeobecné volební právo kon- trarevolucí. Politickou nespokojenost a opozici lze neutralizovat vol- bami, které je usměrní do ústavní roviny a umožní, aby vlády přicházely a odcházely, zatímco režim trvá. V tomto směru jsou volby obzvláště účinné, jelikož v občanech vyvolávají dojem, že jsou to oni, kdo má moc nad vládou. 7.7 Volební systémy Systémy voleb Volební systém je soubor pravidel, podle nichž se provádějí volby. Tato pravi- dla se ve světě různí a v mnoha zemích jsou navíc předmětem úporných dis- kusí a sporů. Obecně lze všechny možné systémy rozdělit do dvou hlavních skupin, a to podle toho, jak volení hlasy transformují v křesla v zákonodár- ném tělese. Na jedné straně existují většinové systémy, ve kterých velké politické strany obvykle získávají větší procento křesel v zákonodárném sboru než hlasů ve volbách. Tím se zvyšuje pravděpodobnost, že jedna strana bude mít v parlamentu většinu a bude vládnout sama. Podstatou většinového systému je princip, že mandát ve volebním obvodě obdrží pouze vítězná poli- tická strana nebo kandidát. Strana dostane ve volebním obvodě většinu hlasů a na tomto základě obdrží všechny mandáty, které jsou v tomto obvodě k dis- pozici. Volební obvody jsou většinou jednomandátové. Ostatní strany (resp. kandidáti) tak nezískají nic, i když mohou obdržet relativně vysoký počet 143 7. Demokracie hlasů. Například ve Velké Británii je silná tradice jednobarevných vlád, i když od roku 1935 žádná strana ve volbách absolutní většinu nezískala. Základními druhy většinových volebních systémů jsou systém prosté vět- šiny a systém absolutní většiny. V prvním případě se volební soutěž ve většině případů koná v jednomandátových obvodech. Vítězem v obvodu se stává ten, kdo obdrží více hlasů než druhý v pořadí. Není tedy nutné získat absolutní většinu hlasů. Tento volební systém přináší vítězství té straně, která získá více hlasů ve větším počtu volebních obvodů než její konkurenti. Ve druhém případě jde o to, že k získání mandátu ve volebním obvodě je nutné získat absolutní většinu hlasů, což znamená nadpoloviční většinu hlasů. Nejčastější variantou je dvoukolové hlasování (i když kol může být i více). Pokud žádný z kandidátů nezíská absolutní většinu v prvním kole, koná se druhé kolo, v němž již stačí prostá většina (text sleduje Ca- bada, Kubát 2004: 274­275). Příklad Většinový volební systém najdeme ve Velké Británii, USA, Kanadě (jedno- kolový) a ve Francii (dvoukolový). Na druhé straně jsou systémy poměrného zastoupení, které zaručují spravedlivější poměr mezi křesly, která strana obdrží a hlasy, které získala ve volbách. V čistém systému poměrného zastoupení obdrží strana, která získala 50 procent voličských hlasů, 50 procent křesel. Systém poměrného zastoupení tak vede k tomu, že jednobarevná vláda je daleko nepravděpodobnější. Tento systém je obvykle spojován se systémem více politických stran a s koaličními vládami. V tomto systému vítězí ta strana, která získá nejvíce hlasů v rámci všech volebních obvodů (tj. na celostátní úrovni). Příklad V České republice se ve volbách do Poslanecké sněmovny užívá poměrného systému, který je doplněn vstupní klauzulí. Aby mohla strana vstoupit do sněmovny, musí získat alespoň 5 procent hlasů. Vstupní klauzule zabraňuje extrémní fragmentaci politické reprezentace ve shromáždění. Smíšené volební systémy pak spojují znaky většinového a poměrného volebního systému. Všechny tyto hlavní tři typy se dále dělí na celou řadu podtypů, jejichž popis přesahuje potřeby tohoto úvodu (pro vyčerpávající informaci viz Heywood 2004: 253­260, Cabada, Kubát 2004: 272­282). Shrnutí kapitoly 1. Podle klasických autorů (Platón, Aristoteles) je demokracie vládou svo- body. Oba ji hodnotí jako nesprávné zřízení. 2. V Lincolnově definici se o demokracii hovoří jako o " vládě lidu, lidem a pro lid". 3. Základními dvěma způsoby výkonu demokracie jsou přímá a zastupi- telská forma. Přímá demokracie je založena na přímé, nezprostředkova- né a trvalé participaci občanů. Zastupitelská demokracie je demokracie omezená a nepřímá. Omezená je v tom, že participace veřejnosti na 144 vládnutí je jen občasná a krátkodobá. Nepřímá je v tom, že veřejnost sama moc nevykonává, ale pouze vybírá ty, kdo budou vládnout za ni a jejím jménem. 4. V radikálním pojetí se demokracie chápe jako obecný princip, který lze vztáhnout na všechny oblasti sociální existence. Podle této koncepce mají lidé základní právo participovat na přijímání všech rozhodnutí, která ovlivňují jejich život. 5. Základní modely demokracie, které jsme rozlišili, jsou klasická demo- kracie, demokracie jako ochrana, rozvojová demokracie, deliberativní demokracie a elektronická demokracie. 6. V současné době je nejrozšířenější liberální demokracie. Je demokracií nepřímou a zastupitelskou. Je založena na konkurenci a voličském výbě- ru. Stát je v tomto modelu jasně odlišen od společnosti občanů. 7. Rozlišili jsme tyto interpretace liberální demokracie: pluralismus, eli- tismus, korporatismus, pohled Nové pravice a marxismus. 8. Jeden ze základních kamenů současných demokratických režimů tvoří soutěživé volby. 9. Volební systém je soubor pravidel, podle nichž se provádějí volby. Obec- ně lze všechny možné systémy rozdělit do dvou hlavních skupin ­ většinové systémy a systémy poměrného zastoupení. Otázky 1. Jak viděl demokracii Platón? 2. Jaké výhody a nevýhody má přímá demokracie? 3. Co je zastupitelská demokracie? 4. Popište model rozvojové demokracie. 5. O co jde radikálním demokratům, jakou roli v těchto úvahách hraje občanská společnost? 6. Jakou formu demokracie obhajují liberálové? 7. Na jaké problémy naráží elektronická demokracie? 8. Jaký rozdíl panuje mezi pluralistickou a korporatistickou interpretací demokracie? 9. Jaké funkce plní soutěživé volby? 10. Jaké volební systémy rozlišujeme? Literatura použitá při zpracování textu kapitoly Barša, P., Císař, O.: Levice v postrevoluční době. Občanská společ- nost a nová sociální hnití v radikální politické teorii 20. století. CDK, Brno 2004 Cabada, L., Kubát, M. a kol.: Úvod do studia politické vědy. 2. rozšířené a doplněné vydání. Eurolex Bohemia, Praha 2004 David, R.: Politologie. Základy společenských věd. Nakladatelství Fin, Olomouc 1996 145 7. Demokracie Heywood, A.: Politologie. Eurolex Bohemia, Praha 2004 Hloušek, V., Kopeček, L., eds.: Demokracie. MPÚ, Brno 2003 Shapiro, I.: Morální základy politiky. Karolinum, Praha 2003 146 Co jsou mezinárodní vztahy? První debata Druhá a třetí debata Čtvrtá debata Evropská studia Mezinárodní vztahy, aktéři mezinárodních vztahů 8 8. Mezinárodní vztahy, aktéři mezinárodních vztahů Cíl kapitoly V této kapitole se seznámíte s mezinárodními vztahy jako s jednou ze součástí politologie. Přitom nastudujete vývoj disciplíny ve 20. století, její předpokla- dy a rozdílné přístupy. Pochopíte rozdíly mezi základními kategoriemi aktérů mezinárodních vztahů. V závěru kapitoly nahlédnete do evropských studií, jimž jde o vysvětlení procesu evropské integrace. Kapitola vám proto pomůže pochopit podstatu současných mezinárodních vztahů i evropské integrace. Časová zátěž 4 hodiny Způsob studia Text distanční studijní opory pro vás představuje primární studijní ma- teriál. Musíte proto nejprve detailně nastudovat tuto kapitolu a následně se zběžně seznámit s textem povinné literatury, který rozšiřuje základní in- formace distanční studijní opory. Doporučená literatura je určena jen těm z vás, kteří mají hlubší zájem o studium politologie. Povinná literatura Heywood, A.: Politologie. Eurolex Bohemia, Praha 2004, s. 147­178 Doporučená literatura Cabada, L., Kubát, M. a kol.: Úvod do studia politické vědy. 2. rozšířené a doplněné vydání. Eurolex Bohemia, Praha 2004, s. 378­403 8.1 Co jsou mezinárodní vztahy? Studium politických fenoménů má svou jasnou mezinárodní dimenzi. Už v an- tickém Řecku se psalo o konfliktech a válkách mezi městskými státy. Moderní mezinárodní systém však existuje teprve od 16. a 17. století, kdy se obje- vily centralizované státy. Tento proces byl završen Vestfálskou smlouvou (1648), která ukončila třicetiletou válku a kterou evropské mocnosti uznaly svrchovanost a nezávislost států (viz oddíl 2.2). Studium mezinárodních vztahů (tj. vztahů mezi státy) se jako samostatná disciplína konstituuje ve 20. století. Tehdy se studium mezinárodních vztahů počalo rozvíjet především v USA jako světové supervelmoci, jejíž zahraniční politika ovlivňovala (a stále ovlivňuje) celkovou podobu systému mezinárodních vztahů. Aktéři mezinárodních vztahů Obecně lze říci, že primárními aktéry ve sféře mezinárodní politiky jsou státy, i když váha, kterou různé přístupy státům přikládají, je různá (k tomu se dostaneme dále). Nejdříve musíme naznačit historický vývoj disciplíny během 20. století. Na tomto pozadí pak můžeme blíže vymezit základní přístupy. 148 8.2 První debata Vývoj disciplíny mezinárodních vztahů bývá zpravidla představován ve formě čtyř po sobě jdoucích debat (Drulák 2003: 47­51). Jako první se chápe debata mezi idealismem (liberalismem) a realismem. Nástup idea- Idealismus lismu lze situovat do období po I. světové válce, které charakterizoval pocit šoku z válečných hrůz industrializované války, z její neracionálnosti a ne- chtěnosti. V tomto smyslu bylo za vlastí příčinu I. světové války považováno jakési nedorozumění ­ válka byla výsledkem nedostatečné komunikace a toho, že spolu národní leadeři nebyli v užším kontaktu. Politickou odpovědí na tento pocit bylo ustavení mezinárodní organizace ­ Společnosti národů, a teoretickou odpovědí pak idealistický přístup. Tento přístup v poli- tice ztělesňoval americký prezident Woodrow Wilson, který kladl důraz na internacionalismus (multilaterální kooperaci) jako předpoklad zabránění dalšímu válečnému střetnutí. Internacionalismus je základem většiny forem idealismu a je založen na přesvědčení o potřebě a prospěšnosti mezinárodní spolupráce. Ve své liberální formě je založen na přesvědčení o rovné morální hodnotě všech lidí (viz oddíl 5.4.3). Překračuje tak omezení národních států a morální status jejich občanů neodvozuje z jejich členství v konkrétním státním národě, ale z jejich " lidství". V praxi to znamená, že internaciona- listé cítí určitou odpovědnost za situaci celého lidstva a nikoli jen jednoho státu, do něhož se narodili. V teorii tento přístup navazoval na osvícenského pruského filosofa Immanuela Kanta (1724­1804), který se hlásil k myšlence světoobčanství a navrhoval vznik jakési celosvětové federace států, v níž by si jednotlivé státy zacho- valy vlastní suverenitu, ale zároveň by se dohodly na dodržování určitých zásad a pravidel, které by z mezinárodních vztahů odstranily nebezpečí války (Drulák 2003: 41). Podle idealistů je člověk bytost přirozeně dobrá a schopná řídit se zásadami rozumu. Je jen třeba nalézt vhodné institu- cionální uspořádání, které zabrání možným nedorozuměním mezi lidmi. Uspořádání Společnosti národů se však ve 30. letech 20. století dostává do krize. Realista E. H. Carr pak označí idealisty za utopisty: idealisté se podle něj snaží vidět v realitě to, co si sami přejí, aby tam bylo. Politik však naopak musí v realitě vidět to, co tam skutečně je a neprojektovat si do ní vlastní ideály. Proto je nutné rozlišovat mezi normativním a deskriptivním pohledem. Realismus chce nabídnout takový deskriptivní pohled, který by Realismus nebyl založen na ideálech, ale na rovnováze mocí mezi státy. Realisté tak na rozdíl od idealistů kladou důraz na faktor moci (jak již víme, realisté chápou politiku jako boj o moc ­ viz oddíl 1.2). Realisté tak navazují na myslitele jakými byli Niccolo Machiavelli (1469­ 1527) a Thomas Hobbes (1588­1679). Podle Hobbese není člověk přirozeně dobrá bytost, ale naopak bytost potenciálně nebezpečná. Podle Hobbese člověk sleduje svůj vlastní zájem, což však ve světě omezených zdrojů může vést jen ke konfliktu mezi lidmi. Hobbes si představuje svět, v němž by ne- existovala politická autorita (tzv. přirozený stav). Připomeňme, že takový svět by charakterizovala válka všech proti všem a v takovém světě by podle 149 8. Mezinárodní vztahy, aktéři mezinárodních vztahů Hobbese život byl " osamělý, ubohý, ošklivý, krutý a krátký" (viz oddíl 5.3). Proto lidé ustavují politickou autoritu a podřizují se jednomu suverénovi, jehož cílem je zajistit jejich bezpečnost. Ustavená politická autorita je tak předpokladem existence dobře uspořádané společnosti. Ustavením politické autority je překonána válka všech proti všem na teritoriu, které je suverénní autoritě podřízeno. Ve vztazích mezi státy však žádná autorita ne- existuje ­ státy nejsou podřízeny žádnému suverénovi. Z toho plyne, že vztahy mezi státy kopírují hobbesovskou představu přirozeného stavu. Jsou otevřeny potenciálnímu konfliktu (válce). Hobbes tak dal rané vyjádření re- alistické představě o vztazích mezi státy, které jsou anarchické, tzn. nejsou Anarchie podřízeny žádné (globální) politické autoritě. V anarchickém mezinárodním systému je každý stát nucen pomáhat si sám a upřednostňovat svůj vlastní zájem, který je v podstatě chápán jako přežití státu a obrana jeho území (Heywood 2004: 150). Po II. světové válce se stává zřejmým, že vztahy mezi státy nebudou napříště vztahy kooperativními, ale naopak kompetitivními. V této době se realismus stává dominantním přístupem ve výzkumu mezinárodních vztahů. Základní knihou realismu, který dominuje disciplíně mezinárodních vztahů ve 40. a 50. letech 20. století, je Politika mezi národy (1948) Hanse Morgenthaua. V této knize Morgenthau podává charakteristiku realismu ve formě šesti principů (Morgenthau 1986: 1­16): Principy realismu 1. Realismus věří, že politika (i jiné sféry společnosti) je řízena objek- tivními zákony, které mají svůj zdroj v lidské přirozenosti. Naším úkolem je pak porozumět těmto objektivním zákonů a jednat podle nich. Pokud bychom se jim chtěli protivit, nemůžeme uspět. Realismus věří v neměnnost lidské přirozenosti a možnost objektivního poznání skutečnosti ( " přírodovědný pohled"). 2. Základním konceptem, kterým realismus uchopuje realitu mezinárod- ních vztahů, je koncept zájmu ve formě moci. Takové chápání představuje politiku jako autonomní sféru společnosti (odlišnou napří- klad od ekonomiky, v jejímž rámci rozhodují zájmy ve formě bohatství). Pro pochopení politického jednání proto není důležité rozumět mo- tivům jednání nebo ideologickým přesvědčením ­ politickým aktérům ve skutečnosti jde o sledování jejich zájmů (tj. o maximalizaci moci). Podle realismu je navíc prospěšnější, když se politici snaží jen o sle- dování zájmů a nesnaží se předstírat, že jim jde o něco více. Političtí představitelé by měli sledovat " národní zájmy" svých států a neusilovat o celkovou přestavbu mezinárodního systému, o niž usilovali idealisté. Idealistická víra ve zlepšení světa zatím nepřinesla nic dobrého, jen větší utrpení lidstva. Pokud se totiž idealisté snaží o vykořenění všeho konfliktu z mezilidských vztahů, absolutizují tak svůj cíl a jsou pro jeho dosažení schopni mobilizovat neomezené prostředky a destruktivní síly. Pokud jim jde o konec všech válek, jsou schopni ospravedlnit i nej- brutálnější činy, pokud povedou k nastolení " věčného míru". Politický realismus sice není k ideálům lhostejný, ale rozlišuje mezi tím, co je obecně správné a tím, co je realizovatelné za daných konkrétních 150 podmínek. Jinými slovy řečeno, nejde mu o realizaci absolutně stano- vených ideálů. 3. Realismus předpokládá, že jeho klíčový koncept zájmu jako moci je objektivní kategorií, která je univerzálně platná, ale to nezna- mená, že obsah tohoto konceptu je jednou provždy fixován. Obsah kon- ceptu je určován politickým a kulturním kontextem. V moderní době je základním kontextem zahraniční politiky národní stát, a proto je základní kategorií vztahů mezi státy " národní zájem". Vztah mezi zájmem (jako univerzálním konceptem) a národním státem v moderní společnosti je produktem historie a nic proto nebrání tomu, aby byl v budoucnu nahrazen něčím jiným. Podle realismu nic nestojí v cestě tomu, aby bylo současné uspořádání světa do jednotek národních států nahrazeno uspořádáním jiným (například nějakými většími politickými jednotkami). V tomto se tedy realismus neliší od idealismu, liší se však a to zcela zásadně v pohledu na způsob, kterým by k této transfor- maci mělo dojít. Zatímco podle realistů idealisté věří v to, že by mohli svět transformovat na základě nějakého abstraktního ideálu, realisté takový pohled odmítají. Tvrdí naopak, že taková transformace může proběhnout jen tehdy, budeme-li brát v úvahu zákony politické reality (zákony moci). Tím se dostáváme ke čtvrtému bodu. 4. Jak již řečeno, realisté nepodceňují význam politického jednání, odmí- tají však ten způsob jednání, které je vedeno podle nich absolutis- tickými požadavky idealistů. K výkladu tohoto bodu Morgenthau vyu- žívá rozdělení dvou typů etik, jak je charakterizoval Max Weber. Weber se ptá, jakou etikou se musí řídit ten, který se chce účastnit politiky, tj. pracovat s politickou mocí a zasahovat do života svého politického společenství. Rozlišuje dva druhy etiky (dva protikladné principy) ­ etiku smýšlení a etiku zodpovědnosti (převzato z Weber 1998). A. Etika smýšlení (Gesinnungsethik) ­ absolutní etika, etika Kan- tova kategorického imperativu (viz oddíl 5.1), kdy jednáme bez ohledu na následky našeho jednání podle mravních principů; mravnost našeho jednání pak není dána jeho důsledky, ale jen tím, jestli je v souladu s nějakým vyšším principem B. Etika zodpovědnosti (Verantwortungsethik) ­ člověk odpovídá za předvídatelné důsledky svého jednání; takový člověk místo to- ho, aby se odvolával na nějaké poslední principy, počítá s průměr- nými defekty lidí a nesvaluje tedy odpovědnost za svá ztroskotání na okolnosti nebo na druhé, ale bere plnou odpovědnost za předví- datelné důsledky svého jednání Jak podle Webera, tak podle Morgenthaua je pro politika jedinou mož- nou etikou etika zodpovědnosti. Etika smýšlení neposkytuje žádný návod k posouzení adekvátnosti politických prostředků k dosažení urči- tých politických cílů. Na problému, zda účel světí prostředky, etika smýšlení ztroskotává, nebot' má zavrhnout každé jednání, které používá mravně nebezpečné prostředky. Podle Webera se však ten, kdo se od- volává na etiku smýšlení, promění v proroka, který i když právě kázal 151 8. Mezinárodní vztahy, aktéři mezinárodních vztahů lásku proti násilí, nyní káže násilí, totiž poslední násilí, které má od- stranit násilí vůbec. Realisté proto kritizují všechny utopie, které bojují za určitou víru chápanou v absolutních kategoriích (jako mravní impe- rativ etiky smýšlení). Podle realismu je politika konfliktem různých přesvědčení, ale ty musejí být prosazovány s vědomím nebezpečnosti toho prostředku, který politika užívá, totiž moci a násilí a s důrazem na odpovědnost za následky způsobené vloženými mocenskými prostředky. 5. Realismus odmítá slučovat morální aspirace partikulárního národa s univerzálně platnými morálními zákony. Všechny národy se snaží předstírat, že jejich konkrétní zájmy a způsoby jednání se kryjí z uni- verzálními hodnotami. Jinými slovy řečeno, národy se snaží vydávat své národní zájmy za zájmy všech. To je podle realismu nejen ne- správné, ale také velmi nebezpečné, nebot' křižácké výpravy (resp. imperialismus) vedené ve jménu těchto takzvaně univerzálních hodnot mohou zničit mnohé národy a přinést utrpení lidem zastávajícím jiné hodnoty. Podle realismu můžeme naopak respektovat všechny národy, pokud se na ně díváme jako na jednotky sledující své konkrétní zájmy. V tomto případě lze sledovat naše vlastní zájmy a respektovat zájmy jiných. 6. Realismus zdůrazňuje autonomii politické sféry. Politika je něco, co je odlišné od ekonomiky či morálky a nároky těchto sfér by neměly být slučovány. Politický realista přemýšlí v termínech zájmu jako moci, tak jako ekonom přemýšlí v termínech zájmu jako bohatství či právník v termínech souladu jednání s právními normami. Ekonom se proto ptá, jak tato politika ovlivní bohatství společnosti? Realista se pak ptá: Jak tato politika ovlivní moc státu? To je pro realistu jediné relevantní kritérium rozhodování ­ sleduje národní zájem (zlepšuje mo- censké postavení svého národa) a neptá se po právních, morálních či ekonomických důsledcích přijatých politik. Nezaměňuje morální kritéria za kritéria politická. Politický realista je tak schopen spolupracovat i s morálně odsouzeníhodným režimem (např. režimem porušujícím lidská práva), pokud to zlepší mocenské postavení jím reprezentovaného národa. Příklad Spor mezi idealismem a realismem lze ilustrovat na nedávné roztržce mezi USA a některými zeměmi EU ( " starou" Evropou) v otázce vojenské inter- vence v Iráku (2002­2003). Podle konvenčního výkladu vyrůstala diference mezi oběma tábory z toho, že se realisticky orientované USA hodlaly spoléhat na svou materiální sílu, zatímco idealistická Evropa se odvolávala na pravi- dla mezinárodního práva a kolektivní rozhodování v Radě bezpečnosti. Podle tohoto výkladu (např. R. Kagan) se ti, kteří jsou (vojensky) mocní, nechtějí spoléhat na pravidla, zatímco ti, kteří jsou slabí, se na pravidla odvolávají, protože jim nic jiného nezbývá. V takové situaci byly USA v 18. a 19. sto- letí a nyní je v této situaci Evropa. Odvolává se na pravidla proto, že to je v jejím (evropském) zájmu a předstírá, že se jedná o civilizovanější postup. Podle tohoto výkladu však " evropský postup" není v zájmu mocných USA 152 ­ ty pravidla nepotřebují. USA na rozdíl od Evropy, která rozkvetla podle kantovského ideálu " věčného míru", stále žijí ve světě podle Hobbese. Jak však upozorňují kritici (v našem prostředí např. P. Barša), ve skutečnosti jde USA o to, aby se v tomto světě staly dominantní imperiální silou. Podle přesvědčení některých zahraničněpolitických expertů v USA to bude nejen v jejich zájmu, ale také v zájmu všech ostatních (celého světa). V tomto smyslu jsou však USA mnohem idealističtější než údajně idealistická Ev- ropa, protože jim jde o vykořenění nespravedlnosti a konfliktu a jejich na- hrazení americkou nadvládou, zatímco Evropanům jde o zavedení (víceméně nestranných) pravidel, která by dokázala akomodovat nevykořenitelné poli- tické konflikty. Evropa již dospěla (je mnohem realističtější), zatímco USA jsou stále nedospělými adolescenty, kteří věří v možnost totální přestavby me- zinárodního řádu (jeho podřízení americké moci). Na rozdíl od Evropy, která v realistickém duchu drží sféru politiky v bezpečné vzdálenosti od absolu- tistických (náboženských) cílů, USA mají tendenci zdůvodňovat politické i vojenské akce náboženskými či morálními ideami. Vydávají tak své mocenské aspirace za výraz univerzálně platných hodnot (viz bod 5 výše). 8.3 Druhá a třetí debata Realismus ­ vítěz prví debaty ­ se koncem padesátých let stává předmětem kritiky z pozic scientismu: není tak kritizován, za to, co říká, ale jak to říká. Jedná se tedy o metodologickou kritiku: realismu údajně chybí vědecká metoda, je založen na nevědeckých přístupech, vychází z historie, práva a fi- losofie. Scientisté chtějí ze studia mezinárodních vztahů učinit empirickou vědu, která bude používat vědecké přístupy přírodních věd. To by mělo umožnit, aby byly poznatky výzkumu mezinárodních vztahů srovnatelné s těmi, které poskytují přírodní vědy. Scientisté proto místo historických a právních přístupů používají metody matematiky, statistiky a ekonomie. Tato debata vedla ke konstituci studia mezinárodních vztahů jako samo- statné vědní disciplíny, na druhé straně se však nenaplnily přehnané scien- tistické ambice počátku 60. let 20. století (Drulák 2003: 48­49). V 70. letech 20. století začala třetí debata, která je charakterizovaná střetem tří paradigmat ­ odtud plyne její označení: debata mezi paradigmaty. Paradigma je vzorec nebo model, který zdůrazňuje podstatné rysy nějakého jevu. Je to jakýsi intelektuální rámec, tvořený vzájemně spjatými hodnotami, teoriemi a předpoklady, ve kterém se usiluje o poznání. Jinými slovy řečeno, paradigma označuje skupinu přijímaných předpokladů, které vytvářejí rámec poznání v určitém oboru. ParadigmataV 70. letech 20. století převládla skepse vůči scientismu a jeho víře v jednu jedinou ­ vědecky podloženou ­ cestu k poznání pravdy. Z tohoto přesvědčení o mnohosti cest k poznání vyplývá mnohost paradigmat. Za nejdůležitější považujeme tři paradigmata ­ realismus, liberalismus (pluralismus) a marxismus. Každé paradigma charakterizuje zvláštní soubor předpokladů. Shrnuje je následující tabulka. 153 8. Mezinárodní vztahy, aktéři mezinárodních vztahů REALISMUS LIBERALISMUS (PLURALISMUS) MARXISMUS Základní obraz Kulečníková koule Sít', pavučina Mnohohlavá chobotnice Aktéři Státy Státy a ostatní Třídy Dynamika Síla, moc Komplexní sociální hnutí, všechny světové události Ekonomika Závislé proměn- né, tj. co je vysvětlováno Jednání států Všechny hlavní světové události Nerovnost a chudoba Předmět teorie Mezistátní vztahy Vztahy mezi všemi aktéry, trhy atd. Mezinárodní vztahy jako vyjádření souhrnu sociálních vztahů a výrobních způsobů Mezinárodní politická ekonomie V 70. letech 20. století se také objevuje (staro)nový přístup k výzkumu me- zinárodních vztahů ­ tzv. mezinárodní politická ekonomie. Obecným cílem politické ekonomie je studium vztahu, který v moderní společnosti váže ekonomiku a politiku (viz oddíl 1.6). Mezinárodní politická ekono- mie v rámci studia mezinárodních vztahů upozorňuje na to, že ekonomické fenomény hrají důležitou roli nejen v domácí, ale také v mezinárodní poli- tice. Mezinárodní politická ekonomie se snaží skloubit dohromady výzkum mezinárodní politiky a světové ekonomiky. Kořeny této disciplíny sahají až do 17. a 18. století, za " klasiku" oboru ve 20. století je považována Keyne- sova práce Ekonomické důsledky míru, v níž kritizuje výsledky Versailleské smlouvy, která na Německo po I. světové válce uvalila reparace a zbavila jej obrovského množství výrobních prostředků a produktivních aktiv (odebrání území, kolonií, lod'stva atd.). Podle Keynese tak bylo Německo politickou do- hodou postaveno do ekonomicky zoufalé situace, která může vést jen k tomu, že se vytvoří podmínky pro další válečný konflikt. (Cabada, Kubát 2004: 392) V 70. letech 20. století pak došlo k důležitým ekonomickým událostem ­ ropné šoky, rozpad systému pevných měnových kursů (tzv. Brettonwoodského sy- stému), liberalizace kapitálových toků. V této souvislosti se ukázalo, že exklu- zivní orientace realismu na velmocenskou politiku přehlíží důležitou dimenzi mezinárodních vztahů. Jednoduše řečeno, mezinárodní politika není určována jen " národními zájmy" jednotlivých států, ale také rozhodováním důležitých ekonomických aktérů. Výsledkem byla formulace teorie vzájemné zá- vislosti (v rámci liberálně-pluralistického paradigmatu ­ viz tabulka výše). Liberalismus (pluralismus) Podle realismu byly jedinými skutečně relevantními politickými aktéry státy. Státy byly chápány jako koherentní jednotky, reprezentované nejvyššími poli- tickými představiteli, kteří prosazují jeden národní zájem. Realismus dále předpokládal, že užití otevřené síly je legitimním prostředkem politického boje, a že politické problémy jsou uspořádány hierarchickým způsobem ­ 154 nejdůležitějším problémem je zajištění vojenské bezpečnosti. Tyto předpo- klady se během 70. let 20. století staly terčem kritiky ze strany zastánců teorie vzájemné závislosti, podle níž realistická reprezentace mezinárodní Vzájemná závislostpolitiky nemůže vyčerpat všechny možnosti uspořádání mezinárodních vzta- hů. Teorie vzájemné závislosti naopak představila takový model, který byl v přímém protikladu k realistické teorii. Situace vzájemné závislosti byla podle jejích obhájců charakterizována třemi vlastnostmi: (1) mezi jednot- livými společnostmi existuje mnohost kanálů interakce, (2) mezi politickými tématy neexistuje hierarchie korunovaná otázkami vojenské bezpečnosti, (3) v těch politických otázkách, které charakterizuje vzájemná závislost, je užívá- ní vojenské síly efektivně vyloučeno (Keohane, Nye 2001). Teorie vzájemné závislosti tak upozornila na to, že mezi společnostmi exis- tuje více kanálů, skrze které mohou různí aktéři z různých zemí vstupovat do různých typů interakce. Tyto transnacionální vztahy ­ tj. přeshraniční vazby mezi aktéry, z nichž alespoň jeden je aktérem nestátním ­ zpochyb- nily realistický předpoklad výlučnosti postavení státu v mezinárodní politice. Změna perspektivy spojená s teorií vzájemné závislosti tak umožnila vidět mezinárodní politiku jako sféru, v níž se vedle států potýkají také subjekty nestátní. Tvůrci teorie vzájemné závislosti, Keohane a Nye, přitom upozornili na význam transnacionálních aktérů již na počátku 70. let. Tehdy transna- cionální vztahy vymezili jako " kontakty, koalice, a interakce skrze státní hra- nice, které nejsou kontrolovány centrálními orgány zahraniční politiky vlád" (Nye, Keohane 1970). Později toto široké vymezení specifikovali a označení transnacionální vztahy rezervovali jen pro přeshraniční interakce nestátních aktérů. Vedle transnacionálních vztahů tak odlišili vztahy transvládní, Transvládní vztahykteré jsou navazovány mezi ministerstvy a jejich jednotkami nezávisle na postoji státních exekutiv. Transnacionální vztahy tak začaly být chápány jako pravidelné přeshraniční interakce, v nichž figuruje alespoň jeden nestátní aktér nebo aktér, který nejedná ve jménu vlády nebo mezivládní organizace. Tato definice byla, i při vědomí toho, že zahrnuje obrovskou škálu rozdílných aktérů (vedle multinárodních korporací a aktivistických nevládních organi- zací také například teroristické sítě), využívána i dále. Mezinárodní organizace Důležitým příspěvkem teorie vzájemné závislosti byla také redefinice posta- vení mezinárodních organizací v mezinárodní politice. Ty přestaly být viděny jako periferní fenomén (tak jako v realismu), ale získaly v této teorii centrální postavení. Ve světě propojeném transnacionálními a trasvládními vztahy jejich význam podle Keohanea a Nye výrazně vzrostl. Staly se plat- formami, které umožňují vzájemnou interakci jak státních, tak nestátních aktérů a takto zvyšují pravděpodobnost formování přeshraničních koalic mezi těmito aktéry (více k mezinárodním organizacím v oddíle 9.4). Následný posun liberálního paradigmatu (na přelomu 70. a 80. let 20. sto- letí) výše popsaný důraz na transnacionální aktéry opustil ve prospěch států. Navázal přitom na teorii vzájemné závislosti a pod označením neoliberální Neoliberální institucio- nalismus institucionalismus argumentoval, že " jednání státu závisí do značné míry na převažujících institucionálních uspořádáních", tj. mezinárodních insti- tucích. Mezinárodní instituce upravují toky informací mezi státy, umožňují 155 8. Mezinárodní vztahy, aktéři mezinárodních vztahů kontrolovat, zda-li dodržují své zahraničněpolitické závazky a celkově ovliv- ňují možnosti vzájemné komunikace. Režimy Do centra zájmu liberální teorie se postavily důvody ochoty států k me- zinárodní kooperaci a budování mezinárodních režimů, tj. systémů pravidel, která regulují jejich jednání. Tyto důvody podle neoliberálního in- stitucionalismu leží v redukci transakčních nákladů (neboli nákladů na pro- voz mezinárodního systému): " Instituce dávají státům schopnost koopero- vat vzájemně prospěšnými způsoby tím, že redukují náklady přijímání a vymáhání dohod ­ to, co ekonomové označují jako " transakční náklady"." Lapidárně řečeno, instituce umožňují závazné dohody mezi státy. V tomto bodu liberální teorie 80. let přistoupila na státostředné premisy realismu a zaměřila se primárně na mezistátní kooperaci. Reformulace realismu ­ neorealismus To souviselo s redefinicí samotného realistického paradigmatu ­ na konci 70. let 20. století nabídl americký realista Kenneth Waltz scientistickou verziK. Waltz realismu (Teorie mezinárodní politiky, 1979), kterou označujeme jako neore- alismus. Toto " zvědečtění" se neopíralo přímo o aplikaci přírodních věd, ale mikroekonomického přístupu. Státy byly modelovány jako jednotky sledující svůj vlastní zájem jako firmy na trhu. Namísto toho, aby (v hobbesovském duchu) zdůrazňoval špatnou lidskou přirozenost, Waltz vychází z faktu anar- chie, která vládne mezinárodním vztahům. Právě anarchie je příčinou váleč- ných konfliktů. Ve sféře mezinárodních vztahů chybí jeden suverén, který by zajišt'oval právo a pořádek (pravidla, na něž by se aktéři ­ státy ­ mohly spo- lehnout). V takovém anarchickém systému jsou všichni ponecháni jen sami sobě a nikdo nemůže nikomu důvěřovat. V takovém prostředí je racionální předpokládat, že druzí mají vůči nám ty nejhorší úmysly a je proto nutné se připravit na to, že se je budou snažit uskutečnit. Spolupráce mezi státy je jen omezená ­ státy spolupracují jen tehdy, když se objeví nějaká společná hrozba. Když hrozba zmizí, zmizí i spolupráce. V anarchickém systému fun- guje mechanismus mocenské rovnováhy ­ pokud jeden stát výrazně posílí, ostatní státy uzavřou protialianci a nespoléhají se na sliby onoho silného státu, že na ně nezaútočí. Posledním argumentem je v tomto pohledu vo- jenská síla (Drulák 2003: 62). Marxismus Marxistické přístupy nepovažují za svou hlavní otázku vztahy mezi státy, ale mezi společenskými třídami (Drulák 2003: 112­117). Tyto přístupy tak převádějí problémy mezistátní spolupráce a konfliktu na spolupráci a konflikt mezi třídami. Určujícím principem mezinárodních vztahů není fakt anarchie (realismus), ale kapitalismus a imperialismus. Imperialismus je vyjádřením expanzivní tendence kapitalismu a jeho snahy získávat nová od- bytiště ­ v metropolích klesá poptávka po vyráběných produktech, kapita- lismus proto musí expandovat na jiné trhy. Podle tohoto vysvětlení stojí za kolonialismem evropských zemí právě požadavky kapitalistického podnikání. Z tohoto zdroje vychází tzv. teorie závislosti, která kritizuje liberální před- stavu volného trhu jako výhodného pro všechny státy. Teorie závislosti vidí 156 světovou ekonomiku jako systém rozdělený na centrum a periferii. Vztah mezi centrem a periferií je vztahem mezi vykořist'ujícím a vykořist'ovaným. Centrum bohatne na úkor periferie ­ to je příčina současných globální nerov- ností a chudoby. Nerovný vztah mezi centrem a periferií přetrvává a stále se upevňuje. K postupnému rozvoji periferních oblastí nedochází. Podle jednoho z představitelů této teorie ­ I. Wallersteina ­ tak byl rozvoj metropolitního I. Wallerstein (britského a amerického) kapitalismu založen na vykořist'ování periferie. Teorie závislosti představuje jedno z východisek pro tzv. rozvojová studia (Cabada, Kubát 2004: 396­398). Ta se však vyznačují vekou rozrůzněností, neznamená to tedy, že bychom je měli ztotožňovat s marxismem. Rozvojová studia vznikla v debatě mezi několika různými teoriemi, marxismus však při jejich konstituci jako disciplíny sehrál významnou roli. Problémy, které rozvojová studia řeší, se týkají problematiky sociálně-ekonomického rozvoje bývalého " třetího světa", efektivity a opodstatněnosti rozvojové pomoci a dis- kuse o nerovnosti distribuce světového bohatství. Rozvojová studia prodělala v 80. letech 20. století krizi. Otázky, které byly v jejich rámci vznášeny, se však opět dostávají do centra výzkumného zájmu a to především v sou- vislosti s problematikou spravedlnosti globalizace a uspořádání struktury mezinárodních institucí (viz oddíl 9.5). 8.4 Čtvrtá debata První debata byla vedena o povahu mezinárodních vztahů, druhá debata byla metodologická, třetí se opět dostala k problematice obsahu mezinárodních vztahů. Čtvrtá debata se pak týká základních filosofických východisek zkoumání mezinárodních vztahů. Nezaměřuje se jen na metodu, ale týká se také povahy mezinárodních vztahů (ontologie) a způsobu jejího poznávání (epistemologie). Tato debata se vede mezi pozitivisty (racionalisty) a post- Konstruk- tivismus pozitivisty (tzv. reflektivisty či konstruktivisty). Není úplně možné charak- terizovat jednotlivé pozice v této debatě na tak malém prostoru, i samotná označení pozitivisté/postpozitivisté zachycují jen jednu dimenzi sporu. Zjed- nodušeně lze říci, že racionalisté věří v existenci objektivně existující sociální reality, kterou můžeme poznávat empirickými metodami přírod- ních věd. Sociální fakta mohou být studována stejně jako fakta přírodní. Z toho plyne to, že racionalisté vyzdvihují význam materiálních faktorů (realisté se při vysvětlování mezinárodních vztahů uchylují k vojenské moci, marxisté k ekonomické základně a liberálové k faktu postupného propo- jování národních ekonomik), reflektivisté zdůrazňují sociální konstruova- nost fakt mezinárodních vztahů. Jinými slovy řečeno, mezinárodní politika a její problémy neexistují " objektivně", ale jsou konstituovány v hlavách jejích aktérů. Z toho plyne důraz, který tato skupina přístupů klade na myšlenkové (nemateriální) aspekty mezinárodních vztahů ­ normy, my- šlenková schémata, ideologie. Tyto faktory vysvětlují jednání aktérů stejně jako materiální faktory. Důležitá role, kterou normy v mezinárodních vztazích hrají, se zdá být široce uznávána. Podstatný rozdíl však panuje ve významu, jaký jim jednotliví 157 8. Mezinárodní vztahy, aktéři mezinárodních vztahů autoři přičítají. Zatímco racionalističtí autoři (např. výše citovaní Keohane a Nye) je chápou jako součást vnějšího kontextu, na nějž političtí aktéři reagují, konstruktivisté (např. A. Wendt, J. Checkel) v 90. letech 20. století upozornili na omezení racionalistického chápání a zdůraznili konstitutivní charakter mezinárodních norem. Podle konstruktivistů normy nejen vytyčují hřiště, na němž se hraje, ale formují také identity samotných účastníků hry. Pokud se například stát zaváže k dodržování nějaké normy, tato norma může v konečném důsledku rekonstituovat identitu a takto také zájem daného státu (příklad evropských států v EU). Normy jsou pak dodržovány ne proto, že by byly primárně chápány jako výhodné, ale kvůli tomu, že jsou " správné". Díky konstruktivismu tak dochází k zásadnímu posunu v ontologii disciplíny směrem od materiálních zájmů a externě daných preferencí k symbolicky konstruovaným identitám a sociálně konstituovaným zájmům. Podle kon- struktivistů je mezinárodní kontext, do něhož jsou státní a nestátní aktéři zapuštěni, do značné míry kulturně a institucionálně formován a jeho vlivy přesahují míru akceptovanou racionalistickými přístupy. Podle kon- struktivismu není kulturní a institucionální kontext pouze zdrojem podnětů a omezení, které ovlivňují strategické interakce aktérů jednajících v souladu se svým sebezájmem, ale je také zdrojem identit politických aktérů. Takto konstruktivismus vnáší do mezinárodních studií, které byly doposud ovládány materialistickou ontologií a teorií racionální volby, sociologickou perspektivu zdůrazňující konstitutivní efekt institucionálních a symbolických struktur. V poslední dekádě 20. století se o mezinárodních normách začalo hovořit více také v souvislosti s jejich globálním rozptylem. Nejpatrnějším příkladem významu globálních norem jsou lidská práva, která se v průběhu druhé po- loviny 20. století ustavila jako mocný normativní systém. Dalším příkladem mohou být environmentální normy, práva původních obyvatel nebo konsensus o boji proti korupci. Těmto globálním normám začala být věnována pozor- nost v rámci tzv. debaty o globalizaci (viz kapitola 9). 8.5 Evropská studia Pokusy teoreticky uchopit proces evropské integrace byly na počátku in- timně provázány s integrací samotnou (Císař 2002). Evropská integrace se tak stala atraktivním materiálem pro všechny ty, které zajímaly příčiny nadnárodních integračních pokusů a jejich důsledky pro mezinárodní vztahy. Po několik prvních dekád byla teoretická diskuse rozprostřena mezi neofunk- cionalisty a intergovernmentalisty. Zatímco neofunkcionalisté přistupo- vali k integraci jako postupnému a sama sebe udržujícímu procesu, intergo- vernmentalisté zdůrazňovali stěžejní roli národních států, které si podle nich stále udržovaly bezpečnou kontrolu nad integračním procesem. Neofunkcionalismus Pro neofunkcionalisty byla integrace procesem taženým sebezájmem plu- ralitních politicko-ekonomických aktérů. Neofunkcionalismus viděl politiku integrace jako pragmatickou politiku postupující ve spodních patrech poli- 158 tického procesu. Podle této perspektivy se technokraté oddaní myšlence in- tegrace vzdávají vysoké politiky národních zájmů a teritoriální ex- panze a místo toho zaměřují svou pozornost na ekonomická očekávání pod- nikatelských subjektů a masy konzumentů. Válka a expanze tak přestávají být hlavním politickým problémem, aby byly vystřídány blahobytem a eko- nomickými výhodami tržně kooperujících aktérů. Neofunkcionalismus tak klade důraz na politiku jako interakci plurality růz- ných zájmů a zájmových skupin a spolu s tím zdůrazňuje význam politiky bla- hobytu a materiálních potřeb na úkor " vysoké politiky" teritoriální expanze a národních zájmů. Je to pak právě sebezájem rozličných skupin v pluralitním prostředí západních demokracií, který by měl udržovat integrační proces v chodu. Protože integrace je chápaná jako všem prospěšná hra, očekává se, že zainteresovaní aktéři postupně přesměrují své jednání z národní na nadnárodní úroveň a spolu s tím redefinují svou identitu a politickou loajalitu. Proto také neofunkcionalisté podtrhují důležitost nadnárodních evropských institucí (k nim více viz kapitola 9), nebot' právě jejich jednání motivuje po- suny ve směru další integrace. Takto tedy evropské instituce společně s evropskými zájmovými skupinami představují hlavní aktéry úspěšně pokračujícího integračního procesu. SpilloverNeofunkcionalismus přišel s koncepcí " přelévání" (spillover) integrace mezi funkcionálně blízkými politickými oblastmi. Tato koncepce měla zajistit, že posun v integraci v jedné oblasti automaticky povede k obdobným krokům ve funkčně provázaných oblastech. Nicméně, jak bylo mnohokrát zdůrazněno, tato mechanistická perspektiva se neprokázala být dlouhodobě nosnou. Te- oretické problémy paradigmatu společně s reálnou " euro-sklerózou" 70. let vedly k tomu, že nadvláda neofunkcionalismu se zdála být provždy ukončena a na uprázdněném trůně dominantní teoretické perspektivy se začal potýkat přístup vycházející z realistické tradice v teorii mezinárodních vztahů ­ inter- governmentalismus ­ s teoriemi mezinárodní vzájemné závislosti (viz výše). Intergovernmentalismus Intergovernmentalismus v sobě zahrnuje několik verzí státostředných přístu- pů. Neorealistická verze intergovernmentalismu zachovává základní východis- ka neorealismu a argumentuje ve prospěch takové perspektivy, podle které jsou to národní státy, které si v posledku udržují kontrolu nad inte- gračním procesem. Takto je tedy integrace kontrolována národními zájmy největších evropských zemí a žádný jiný aktér v tomto procesu nemůže za- ujmout významnější místo. Nejdůležitějším politickým motivem a zároveň i teoretickým nástrojem je národní zájem žárlivě střežený vládami jednot- livých států. Stát zůstává v této perspektivě konečnou jednotkou analýzy a je prezentován jako unitární aktér charakterizovaný jediným zájmem (sa- dou preferencí). Procesu, kterým jsou národní zájmy (preference) jednot- Liberální intergovern- mentalismus livých států formovány, není v této verzi intergovernmentalismu věnována patřičná pozornost. To vedlo k pokusům otevřít " černou skříňku" státu a je to mezi jinými právě tato inovace, která je prezentována jedním z dnes dominujících přístupů k evropské integraci ­ liberálním intergovernmen- talismem (LI). 159 8. Mezinárodní vztahy, aktéři mezinárodních vztahů LI prezentuje jakousi " sekvenční analýzu", která předpokládá, že národní zájmy jsou nejprve formovány na národní úrovni a poté tyto zájmy vstupují do mezinárodní arény jako vyjednávací pozice národních vlád při me- zinárodních jednáních. Národní vlády jsou proto podle LI nejdůležitějšími aktéry mezinárodní politiky a jedinými " shromažd'ovateli" preferencí domá- cích politických aktérů. Státy nejsou jen " shromažd'ovateli" preferencí, ale také zakládáními analytickými jednotkami LI, který vidí mezinárodní koo- peraci jako výsledek úsilí vlád maximalizovat svou kontrolu nad domácí politikou. K mezinárodní spolupráci tak může dojít jen tehdy, pokud jsou v důsledku rostoucí mezinárodní závislosti státům vnuceny náklady jinými státy. Kooperace by však neměla být chápána jako výsledek mezistátní nebo mezivládní interakce, nebot' skutečně rozhodujícím faktorem je podle LI kal- kulace nákladů a výnosů různými zájmovými skupinami v daném státě. Vládní pozice je dána v průběhu konfliktu zájmů uvnitř daného státu. Otázka postavení vlády v domácím politickém konfliktu je pak rozhodující pro ochotu vlád participovat v evropském integračním procesu. Podle LI je institucionální struktura EU pro národní vlády akceptovatelná jen do té míry, do níž posiluje jejich moc v domácí politické aréně. Podle LI posilují národní vlády svou pozici na domácím hřišti skrze mezinárodní spo- lupráci: " Národní vlády využívají evropských institucí jako součásti dvou- úrovňové strategie s tím cílem, aby s větším úspěchem překonaly domácí opozici." Model víceúrovňového vládnutí Státostředný intergovernmentalismus a do značné míry mechanistický neo- funkcionalismus nejsou jedinými pokusy vysvětlit evropskou integraci. Jed- ním z alternativních přístupů je tzv. paradigma víceúrovňového vlád- Více úrovní vládnutí nutí (VUV). Narozdíl od intergovernmentalismu VUV přistupuje k evropské integraci jako k procesu v němž je politická autorita sdílena mezi několika úrovněmi organizace vlády. Národní vláda ztrácí své výlučné postavení nej- důležitějšího aktéra integrace ­ do modelu jsou přidány subnárodní a nad- národní úrovně vlády. V porovnání s intergovernmentalismem VUV tvrdí, že evropské instituce mají relativní institucionální autonomii, což v důsledku znamená, že musejí být chápány jako aktéři, kteří v integračním procesu hrají nezávislou roli. Podle VUV ztrácí národní stát v EU kontrolu nad poli- tickým procesem. Striktní rozdělení mezi domácí a mezinárodní politikou je zrušeno. Jak je však možné, že politici jsou ochotni vzdát se státní suverenity, když například podle intergovernmentalismu je to právě státní suverenita, která je politiky ceněna nejvýše? Podle VUV suverenita není hlavním zájmem po- litické reprezentace volené jen na několik let. V politické úvaze politika ne- hraje státní suverenita úlohu tak významnou jako jiné bezprostřednější úkoly a požadavky. Ty pak mohou být často úspěšně řešeny právě delegací rozho- dovací autority na nadnárodní úroveň. Taková rozhodovací delegace vyrůstá bud' ze snahy vyhnout se politické odpovědnosti nebo z úsilí zabránit určitým zájmovým skupinám účastnit se rozhodovacího procesu. 160 To je něco, co by LI dokázal popsat a vysvětlit také. Avšak základní rozdíl mezi oběma přístupy spočívá v tom, že na rozdíl od intergovernmentalismu podle VUV taková delegace oslabuje státní (vládní) aktéry a umocňuje aktéry nevládní. Politický proces v EU je charakterizován vzájemným propojením národních, regionálních a nadnárodních institucí, které umožňují různým po- litickým aktérům na různých úrovních interagovat a " obejít" národní (státní) úroveň tak, jak to dokládá příklad přímé spolupráce mezi různými eurolobby- istickými skupinami a evropskými institucemi. VUV představuje specifický způsob znázornění EU a integračního procesu, který podle tohoto přístupu nezůstává ani pod plnou kontrolou národních vlád, ani nesměřuje k nastolení nadnárodního (kvazi)státního útvaru. Podle přístupu VUV nelze současný útvar EU popsat pomocí kategorií, které lze získat na základě analogie s domácí politikou. Právě naopak ­ politika a vládnutí v EU vyžadují na prakticko-politické úrovni inovativní řešení, která nebyla nikdy před tím odzkoušena. Stejně tak na úrovni teoretické reflexe je třeba najít inovativní slovník a nové koncepty, které by nový útvar mohly zachytit. To je právě ambicí paradigmatu VUV, které mluví o EU jako o víceúrovňovém politickém zřízení. Schéma: Tři přístupy k integraci Víceúrovňové vládnutí (propojení nadnárodní, národní a subnárodní úrovně vládnutí) Intergovernmentalismus Neofunkcionalismus- (důraz kladen na národní (důraz kladen na nadnárodní úroveň vládnutí) úroveň vládnutí) Úkol Vedle diskuse o nejvhodnější teoretické perspektivě ke studiu EU probíhá také debata politická. V jejím rámci nejde o vysvětlení integrace, ale o pre- zentaci argumentů bud' v její prospěch nebo naopak proti jejímu pokračování (Heywood 2004: 172). K argumentům pro integraci patří: 1. Podporou internacionalismu vede evropské národy k tomu, aby se zba- vily izolacionismu a nacionalismu. 2. Evropská integrace vytváří takovou úroveň vzájemné závislosti mezi státy, která činí velký konflikt v Evropě nemyslitelným. 3. Vytvoření trhu, který zahrnuje celý kontinent, se stává oporou prospe- rity a skýtá Evropě významné postavení v rámci světové ekonomiky. 4. EU umožňuje evropským státům, aby měly ve světové politice určitý vliv. 5. Evropské občanství nabízí jednotlivcům širší a někdy lépe zajištěný soubor práv a svobod. 161 8. Mezinárodní vztahy, aktéři mezinárodních vztahů K argumentům proti EU naopak patří: 1. Eroze národní suverenity znamená, že při rozhodování se nepřihlíží ke specifickým národním potřebám a zájmům. 2. Oslabuje se národní identita, což může někdy vyvolávat nacionalistic- kou reakci. 3. Vzhledem k národním, jazykovým a kulturním rozdílům nemohou in- stituce EU probouzet skutečnou politickou loajalitu. 4. Vzhledem ke vzdálenosti mezi evropskými institucemi a " lidem" v jed- notlivých zemích je nemožné zajistit skutečně demokratické fungování EU (tzv. " demokratický deficit"). 5. Integrace nahrává velkým firmám a ekonomickým zájmům na jedné straně a velkým státům na straně druhé. Malí producenti stejně jako malé státy nemají šanci cokoli v EU ovlivnit. Zamyslete se nad uvedenými argumenty, případně přidejte vlastní. Se kterými z nich se ztotožňujete a proč? Vaše názory budou diskutovány během druhého přednáškového bloku. Shrnutí kapitoly 1. Vývoj disciplíny mezinárodních vztahů ve 20. století znázorňujeme ve formě čtyř po sobě jdoucích " debat". 2. První debata proběhla mezi idealisty (internacionalisty) a realisty, kteří se postavili proti normativní orientaci idealismu. " Krédo" realismu shr- nul Morgenthau do šesti principů. 3. Druhá debata byla metodologická. Realismus v ní byl napaden z pozic scientismu jako nevědecká doktrína. 4. Třetí debata probíhala mezi paradigmaty ­ realismem, liberalismem (pluralismem) a marxismem. Každé paradigma představuje zvláštní soubor předpokladů o fungování mezinárodního systému. 5. Čtvrtá debata proběhla kolem filosofických předpokladů studia me- zinárodních vztahů a střetli se v ní racionalisté s postpozitivisty. Zatím- co první věří v " objektivní realitu", druzí upozorňují na konstruovanost sociálních fakt. 6. Studium evropské integrace bylo zpočátku rozštěpeno mezi neofunk- cionalismus a intergovernmentalismus. Důležitou perspektivu přináší model víceúrovňového vládnutí. Otázky 1. Čím se zabývá disciplína mezinárodní vztahy? 2. Kteří aktéři jednají ve sféře mezinárodní politiky? 3. Popište východiska realismu. 4. Jaké typy etiky rozlišuje M. Weber? 5. Co je debata mezi paradigmaty? 6. Charakterizujte liberální přístup ke studiu mezinárodních vztahů. 162 7. Co tvrdí o mezinárodním systému marxisté? 8. Jak vidí evropskou integraci model víceúrovňového vládnutí? Literatura použitá při zpracování textu kapitoly Cabada, L., Kubát, M. a kol.: Úvod do studia politické vědy. 2. rozšířené a doplněné vydání. Eurolex Bohemia, Praha 2004 Drulák, P.: Teorie mezinárodních vztahů. Portál, Praha 2003 Císař, O.: " Teorie mezinárodních vztahů a evropská studia." Polito- logický časopis 9, č. 1 (2002): 50­67 Císař, O.: Transnacionální politické sítě. Jak mezinárodní instituce ovlivňují činnost nevládních organizací. MPÚ, Brno 2004 Císař, O., Fiala, P., eds.: Obhajoba zájmů a transnacionální vzta- hy. MPÚ, Brno 2004 Morgenthau, H.: Politics among Nations. 6th edition. 1986 (pův. 1948) Keohane, R., Nye, J.: Power and Interdependence. 3rd edition. Longman, New York 2001 (pův. 1977) Weber, M.: " Politika jako povolání." In: Metodologie, sociologie a po- litika, ed. Miloš Havelka. OIKOYMENH, Praha 1998, s. 246­296 Nye, J., Keohane, R.: " Transnational Relations and World Politics: An Introduction." In: Transnational Relations and World Politics, eds. Robert Keohane a Joseph Nye. Harvard University Press, Cambridge and London 1970, ix­xxix 163 8. Mezinárodní vztahy, aktéři mezinárodních vztahů 164 Co je globalizace? Globalizace a protichůdné pohledy na ni Periodizace debaty o globalizaci Globální politické instituce a globální vládnutí Kritika globalizace a globálních organizací Globalizace a globální politika 9 9. Globalizace a globální politika Cíl kapitoly V této kapitole se seznámíte s důsledky eroze moderního politického mo- delu v důsledku globalizace. Pochopíte politickou dimenzi globalizace, kte- rou tvoří existující mezinárodní instituce. Podobně jako národní politické instituce (politický systém) poskytují kontext pro jednání domácích aktérů, mezinárodní instituce poskytují prostředí pro akce transnacionálních aktérů. Kapitola vás uvede i do současné debaty některých kontroverzních fenoménů (např. tzv. antiglobalizačního hnutí). Studium kapitoly vám objasní základní aspekty globalizace a vybaví vás pro diskusi o ní. Časová zátěž 4 hodiny Způsob studia Text distanční studijní opory pro vás představuje primární studijní ma- teriál. Musíte proto nejprve detailně nastudovat tuto kapitolu a následně se zběžně seznámit s textem povinné literatury, který rozšiřuje základní in- formace distanční studijní opory. Doporučená literatura je určena jen těm z vás, kteří mají hlubší zájem o studium politologie. Povinná literatura Heywood, A.: Politologie. Eurolex Bohemia, Praha 2004, s. 147­178 Doporučená literatura Cabada, L., Kubát, M. a kol.: Úvod do studia politické vědy. 2. rozšířené a doplněné vydání. Eurolex Bohemia, Praha 2004, s. 378­403 9.1 Co je globalizace? Obecně platí, že moderní politika byla založena na jednotě politického prostoru (stát), kulturního prostoru (národ) a ekonomiky (národní ekono- mika). Společně s příchodem ekonomické a kulturní globalizace byla Dimenze globalizace podle některých výkladů tato korespondence zrušena. Argument o globali- zaci se nejčastěji opíral o rostoucí čísla popisující mezinárodní obchod a in- vestice. Mezinárodní obchod rostl v posledních desetiletích 20. století rychleji než průmyslová produkce, přímé zahraniční investice rostly třikrát rychleji než obchodní toky a téměř čtyřikrát rychleji než produkce. Většina velkých průmyslových korporací se proměnila v nadnárodní podniky ovládající nějaká produktivní aktiva mimo zemi svého původu. Na počátku devadesá- tých let se odhadovalo, že nadnárodní korporace vlastnily třetinu světové produkce. Spolu s tím se zvyšoval podíl vnitrofiremního obchodu na celkovém podílu světového obchodu. Avšak nevýrazněji se globalizace ekonomické činnosti projevila ve změnách, jež poznamenaly finanční trh. Peněžní obchody ovlivňující postavení měn 166 po celém světě narostly nebývalou měrou, což se projevilo ve snížené schop- nosti národních ekonomik udržet si nad svými měnami plnou kontrolu. Za těmito posuny bylo možno pozorovat technologické změny propůjčující soukromým subjektům moc, jež byla před tím monopolizována národními vládami. Celkovým výsledkem byla rostoucí mezinárodní konkurence a proměna mezinárodní dělby práce, která ohrozila velké množství zaměstnan- ců v průmyslově vyspělých zemích. Globalizace produkčních a finančních trhů byla chápána jako hybná síla současných politických a sociálních proměn. K tomu se přidal globální rozptyl západní konzumní kultury ve formě satelitního vysílání, distribuce filmové a literární produkce. 9.2 Globalizace a protichůdné pohledy na ni Rostoucí mobilita kapitálu a transnacionalizace ekonomické aktivity posta- vily stát do nové pozice ­ vystavily jej tlakům, kterým dříve nemusel čelit. Jak tento proces vidí jednotlivá paradigmata teorie mezinárodních vztahů? (viz oddíl 8.3) MarxistéPodle marxistické interpretace tato proměna vedla k radikálnímu posunu v globálním mocenském uspořádání. Namísto starých moderních států jsou to nadnárodní korporace a jejich vše prostupující sítě, které udávají ryt- mus současnému politickému rozhodování, které je více a více podřizováno požadavkům konkurenceschopnosti na světových trzích. Reorganizace národ- ních hierarchicky organizovaných podniků do flexibilních sítí ­ globální in- frastruktury mobilního kapitálu ­ dalo korporacím moc, které teritoriálně vázaný stát může jen stěží vzdorovat. Místo mezinárodních vztahů je pomalu uprazdňováno ve prospěch transnacionálních ekonomických vztahů a rostoucí vědomí tohoto posunu vedlo některé teoretiky k názoru, že proto, abychom pochopili míru současných změn, je třeba věnovat patřičnou po- zornost " nové diplomacii". Ta zahrnuje i nové mocné hráče světové politiky ­ nadnárodní korporace. Podle této interpretace ekonomická reorganizace spolu s rostoucí integrací finančních trhů potlačuje schopnost státu podílet se na politicky relevantních rozhodnutích a činí z něj bezmocného aktéra, z něhož jsou sloupávány všechny atributy státní suverenity (viz oddíl 2.2). Stát ztratil hodně ze své autonomie a tváří v tvář požadavkům globální eko- nomické výměny může jen stěží získat své ztracené regulační schopnosti zpět. Byl redukován na servisní organizaci globálního kapitálu. NeorealistéPodle (neo)realistů je však výše uvedená interpretace nepřesná. Svět je ve skutečnosti propojen mnohem méně, než by se mohlo zdát. Podle neore- alismu bylo dvacáté století stoletím národních států a dvacáté první bude také. Státy a jejich rozhodnutí hrají v současném světě stále nejdůležitější roli. O povaze mezinárodního systému tak nerozhoduje ani robustnost ka- pitálových a informačních toků, ani interakce transnacionálních aktérů, ale rozdíly v materiální moci mezi jednotlivými státy. Podle neorealismu došlo během studené války k militarizaci mezinárodní politiky. Ve skutečnosti byly mezinárodní vztahy redukovány na jedinou dimenzi, totiž vojenskou. Ze stu- denoválečnického soupeření vyšly jako nepopiratelný vítěz USA, jejichž vo- 167 9. Globalizace a globální politika jenská moc paradoxně získala s koncem studené války na významu. V si- tuaci konce 20. století to byly jen USA, které byly schopny organizovat a vést vojenskou koalici, jak to učinili v roce 1991 v Iráku a v roce 1999 na Balkáně. Jelikož vojenská moc představuje klíč k současnému mezinárodnímu uspořádání, existence a stabilita globalizovaného světa závisí na jedinečném postavení světového hegemona. Neorealismus upozorňuje, že tato situ- ace je zjevně dlouhodobě neudržitelná již kvůli omezeným zdrojům, které mají USA k dispozici, to však nic nemění na tom, že politika i v budoucnu zůstane v rukou suverénních států. Podle neorealismu se mění výzvy, s nimiž se musejí státy vyrovnávat, ony samotné však přetrvávají. Liberálové Liberální perspektiva se neztotožňuje ani s jedním z předchozích výkladů. Ty se primárně zaměřují na vzájemný vztah globální ekonomiky a mezinárod- ního systému států a redukují tak diskusi na neproduktivní spor o prvotnost trhu, resp. státu v současném světě. Podle levicových kritiků ohrožují globální tržní síly sociální stát, podle konzervativních realistů mocné státy zůstávají určujícími silami. Obě pozice se tak nacházejí v rámci první fáze diskuse o globalizaci, která oscilovala kolem poloviny 90. let 20. století a byla lapena v dichotomii " stát" versus " trh" (pro periodizaci viz oddíl 9.3). Liberálové naopak chápou globalizaci jako ve své podstatě sociální proces a zaměřují se na popis a analýzu institucionální proměny, která je s tímto procesem spojena. V tomto smyslu překračují omezení první fáze diskuse o globali- zaci. Místo toho, aby identifikovali jeden " princip" globalizace (ekonomickou, resp. vojenskou moc), snaží se o zachycení proměny institucí zajištujících me- zinárodní řád. Obrací se tak ke studiu struktury " globálního vládnutí" ­ me- zinárodních organizací, norem a dohod, které strukturují globální politický prostor a upravují pravidla globální politiky (viz oddíl 9.4). Podobně jako domácí instituce poskytují institucionální prostředí pro jednání domácích aktérů (stran, zájmových skupin, sociálních hnutí ­ viz kapitola 3), poskytují mezinárodní instituce bázi pro jednání transnacionálních politických aktérů. 9.3 Periodizace debaty o globalizaci V minulé kapitole jsme řekli, že počátkem sedmdesátých let minulého století došlo díky proměnám v mezinárodní politice a díky transnacionalizaci ekono- mických interakcí k obnovení zájmu o mezinárodní ekonomické vztahy. Tato zvýšená pozornost věnovaná nestátním aktérům ve světové politice reagovala na proměnu mezinárodní politické situace, v níž klesal význam velmocenské politiky a rostla role transnacionálních korporací. Obrat výzkumného zájmu našel svůj výraz ve vypracování teorie vzájemné závislosti, která byla for- mulována jako doplněk k převládající realistické teorii mezinárodních vztahů (viz oddíl 8.3). Došlo k obnovení zájmu o mezinárodní politickou ekonomii. Koncem 80. let 20. století se disciplína mezinárodní politické ekonomie stala uzlovým bodem diskuse o globalizaci, která reflektovala rostoucí význam nestátních aktérů v globální politice a s tím provázanou proměnu mocenských vztahů. Následující debata měla dvě fáze. V první polovině 90. let se soustře- dila na napětí mezi globalizující se světovou ekonomikou a systémem První fáze 168 národních států. Stát byl chápán jako charakteristicky moderní jednotka sociální organizace, která si díky poválečnému kompromisu mezi ekonomický- mi a politickými silami držela nad tržními silami kontrolu. To se s příchodem globalizace údajně změnilo. Debata tak byla zaměřena na dichotomii stát versus trh, a byly to převážně tržní subjekty (transnacionální korporace), které byly chápány jako hlavní vyzyvatel státní moci. Od poloviny 90. let vstoupila debata do druhé fáze. Došlo k posunu perspektivy: globalizace přestala být chápána jako výsledek spontánní tržní expanze a konjunktury kapitálu a důraz byl položen na její politickou dimenzi. Globalizace ka- pitálu totiž vyžaduje liberální politická rozhodnutí, která ustavují právně- politický prostor nutný pro kapitálovou mobilitu a kalkulaci zisku. V první fázi debaty mluvili hyperglobalisté o příchodu kvalitativně nové situace, v níž síly globální ekonomiky nezvratně narušují mocenské postavení státu. Naopak skeptici na základě odlišné interpretace dat o mezinárodním obchodu a přímých zahraničních investicích zpochybňovali, že by docházelo k nějaké významné změně. Podle tohoto tábora se postavení státu téměř nezměnilo a o homogenním globálním trhu nemohlo být řeči. Ve druhé fázi Druhá fázeopustila debata argumenty " pro" a " proti" existenci globalizace chápané v ekonomických pojmech, a zaměřila se na globalizaci jako sociální proces. Díky tomu přestala být globalizace interpretována pouze na základě kvanti- tativních dat o růstu světového obchodu, investic a množství spekulativního kapitálu. Pojem globalizace se rozšířil i na další oblasti. Začal zachycovat fenomény spojené se zhuštěním a zrychlením transnacionálních a me- zikontinentálních interakcí ve všech sférách lidské činnosti a dopady tohoto zhuštění a zrychlení na dosavadní instituce a strategie politických a sociálních aktérů. Debata o globalizaci se vedle transnacionálních korpo- rací otevřela také jiným aktérům, a spolu s tím také jinému typu otázek než jen tomu, zda-li je stát globalizací ohrožen nebo ne. Stala se otevřeným a interdisciplinárním výzkumným polem. V současnosti se proto diskutuje o transnacionálních nevládních organizacích, transnacionálních a potenciálně globálních sociálních hnutích, mezinárodně aktivních nadacích a humanitár- ních organizacích, církvích, politických stranách, sítích teroristů, odborářů a médií. Tito aktéři jednají ve struktuře mezinárodních organizací a norem, které v mnoha oblastech strukturují současnou globální politiku více než kdy v minulosti. Právě v této souvislosti se hovoří o politickém rozměru globalizace. Příklad Příkladem mezinárodních institucí (organizací a norem) jsou Světová ob- chodní organizace (WTO), Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT) nebo Vzdělávací, vědecká a kulturní organizace Spojených národů (UNESCO). Blíže se k nim dostaneme v následujícím oddíle. 9.4 Globální politické instituce a globální vládnutí Připomeňme, že podle realismu je mezinárodní politika ničím neregulova- nou sférou anarchie, která je ovládána mocenským kalkulem jednotlivých 169 9. Globalizace a globální politika států. Podle marxismu je zase podřízena diktátu kapitalismu. Liberální autoři pak upozorňují na to, že tato paradigmata podstatu současné globální poli- tiky adekvátně nepostihují. Ta v sobě vedle států a transnacionálních korpo- rací zahrnuje celou řadu jiných aktérů. Činnost všech těchto aktérů (včetně států) vedla k prohloubení institucionalizace politického jednání na globální úrovni ­ řada sektorů je upravena systémy pravidel ve formě " mezinárodních režimů" (systémů pravidel) jakými jsou například režim lidských práv či režimy upravující mezinárodní obchod, mezinárodní leteckou dopravu, neší- ření jaderných zbraní a korupční chování. Globální vládnutí Také globální sféra je tak úrovní, na níž existuje řada institucí organi- zujících globální prostor do určitého tvaru. Neexistence globální vlády proto neznamená neexistenci globálního výkonu vládnutí a správy. Globální úroveň je vysoce institucionalizovanou sférou, v níž se formální vztahy me- zivládních organizací doplňují s neformálními uspořádáními nevládních a pri- vátních aktérů. Pro označení tohoto systému se užívá pojem globální vlád- nutí. Koncept globálního vládnutí se v průběhu 90. let 20. století stal velmi užívaným nástrojem sloužícím jak pro popis současné situace, tak také pro vyjádření určitých normativně orientovaných představ o způsobech řešení globálních problémů. Jak už bylo naznačeno, globální vládnutí je relativně široký koncept, který nepopisuje jen formální instituce a organizace. Jeho jádrem je systém Organizace spojených národů (OSN). Ten je ve-OSN dle samotné OSN tvořen řadou speciálních organizací, které se zabývají bezpečností, životním prostředím, humanitární problematikou, zdravím, kul- turou a regulací mezinárodní ekonomiky. Na orbitu těchto organizací se pak pohybuje řada nevládních organizací. Globální vládnutí tak nemusí být nutně vykonáváno exkluzivně vládami nebo mezinárodními organizacemi, jimž vlády delegují autoritu. Soukromé firmy, asociace firem, nevládní or- ganizace (NGOs) a sdružení NGOs, všichni se zapojují, často ve spojení s vládními orgány, aby dali vzniknout globálnímu vládnutí. Příklad Globální vládnutí tedy tvoří multilaterální instituce, skrze které státy kon- struují mezinárodní režimy a vzdávají se určité porce své suverenity. V ob- lasti regulace světové ekonomiky je to především Světová obchodní or- ganizace, Světová banka a Mezinárodní měnový fond. Dále zde patří bila- terální a minilaterální spolupráce a regionální integrační pokusy. Zde můžeme jmenovat například Severoamerickou dohodu o volném obchodu, Ev- ropskou unii (která je z nich nejvýznamnější), Sdružení národů jihovýchodní Asie, Mercosur atd. A nakonec nelze zapomenout na různé nestátní aktéry (korporace, nevládní organizace atd.). Z nevládních organizací připomeňme například Greenpeace, Friends of the Earth (životní prostředí), Amnesty In- ternational, Human Rights Watch (lidská práva), Oxfam (rozvoj). Globální organizace Nejdůležitější globální mezivládní organizací je bezesporu OSN. Organizace byla založena 24. října 1945 a jejími zakládajícími členy bylo 51 států. V sou- 170 časnosti jsou jejími členy téměř všechny státy, počet nyní přesahuje číslo 190. Základ činnosti organizace poskytuje Charta OSN, která vymezuje její základní cíle: udržovat mezinárodní mír a bezpečnost, podporovat přátelské vztahy mezi státy, podporovat mezinárodní kooperaci s cílem řešit meziná- rodní problémy a dodržovat lidská práva. OSN má tyto základní orgány: 1. Valné shromáždění, které sdružuje všechny státy. Každý stát má ve Valném shromáždění jeden hlas. Důležitá rozhodnutí vyžadují dvoutře- tinovou většinu. 2. Rada bezpečnosti je primárně zodpovědná za mezinárodní mír a bez- pečnost. Rada se schází, kdykoli je potřeba. Má 15 členů, z nichž pět ­ Čína, Francie, Ruská federace, Velká Británie a USA ­ jsou stálí členové. Dalších 10 je voleno Valným shromážděním vždy na dva roky. Rozhodnutí Rady vyžadují 9 hlasů pro. Vyjma procedurálních otázek vyžaduje každé rozhodnutí, aby nikdo z permanentních členů nehlasoval proti. Stálí členové tak mají právo veta. 3. Ekonomická a sociální rada koordinuje ekonomické a sociální akti- vity OSN a s ní spojených organizací. Rada tak představuje důležité fórum pro diskusi otázek spojených s mezinárodním ekonomickým a sociálním rozvojem. Rada široce konzultuje s nevládními organizacemi. Má 54 členů, které volí Valné shromáždění vždy na tři roky. 4. Sekretariát vykonává administrativní práce OSN a řídí Valné shro- máždění, Radu bezpečnosti a další orgány. V jeho čele stojí generální tajemník. 5. Mezinárodní trestní soud představuje hlavní soudní orgán OSN. Jeho sídlem je Haag v Nizozemí. Mezinárodní měnový fond, Světová banka a 12 dalších organizací jsou spo- jeny s OSN skrze vztahy vzájemné spolupráce. Tyto organizace (mezi nimi Světová zdravotnická organizace, Mezinárodní organizace práce atd.) jsou samostatnými jednotkami, které jsou založeny mezivládními dohodami. Do- hromady tvoří tzv. systém (či rodinu) OSN. Řekli jsme již, že mezi nejvýznamnější mezinárodní ekonomické organizace patří Světová obchodní organizace, Světová banka a Mezinárodní měnový fond. WTOSvětová obchodní organizace (World Trade Organization ­ WTO) byla založena v roce 1995. Nahradila Všeobecnou dohodu o clech a obchodu (GATT). Vznik WTO byl výsledkem jednání v rámci tzv. Uruguayského kola (1986­1994). Pravomoci WTO jsou širší než pravomoci GATT. Posláním WTO je liberalizovat mezinárodní obchod a vytvořit tak otevřený systém světového obchodování. V současnosti probíhá další kolo jednání (tzv. agenda z Doha), v jejímž rámci se jedná o celé řadě kontroverzních otázek. Mezi nimi zaujímá zvláštní místo problém liberalizace zemědělských sektorů v USA a EU. Zemědělské dotace vnášejí do mezinárodního obchodu umělé deformace, které neumožňují producentům ze zemí, které nemají dotovanou výrobu, soutěžit za rovných podmínek. WTO má přes 150 členů a dalších asi 30 jedná o členství. Sídlem WTO je Ženeva. WBSvětová banka (The World Bank) je ve skutečnosti tvořena dvěma organi- zacemi ­ Mezinárodní bankou pro obnovu a rozvoj (The International 171 9. Globalizace a globální politika Bank for Reconstruction and Development) a Mezinárodní rozvojovou asociací (The International Development Association). Tyto dvě organi- zace jsou součástí širší Skupiny Světové banky, kterou tvoří ještě další tři organizace. Světová banka není bankou v běžném smyslu tohoto slova. Je tvořena 184 členskými zeměmi, které přispívají do jejího rozpočtu proporčně k velikosti jejich ekonomik. Jejich váha při rozhodování je odvozena z jejich příspěvků. Největší slovo ve Světové bance proto mají průmyslově vyspělé země a mezi nimi USA. Hlavním dnešním cílem organizace je poskytovat půjčky, bezúročné úvěry a granty na projekty, jejichž cílem je ekonomický rozvoj v nerozvinutých zemích. Činnost Světové banky (podobně jako WTO) se během posledních asi 15 let dostala do palby kritiky kvůli tomu, že se snaží rozvojovým zemím vnutit tzv. neoliberální model ekonomického rozvoje, který údajně dále prohlubuje jejich chudobu (viz oddíl 9.5). Tato kritika však není sdílena všemi. Sídlo organizace je ve Washingtonu. IMF Mezinárodní měnový fond (International Monetary Fund ­ IMF) byl zřízen s cílem dozírat nad globálními finančními pravidly a udržovat měnovou stabilitu. Tento cíl i nadále organizace deklaruje jako jeden z úkolů, které plní v současném globalizovaném světě. Dalšími cíli IMF jsou podpora me- zinárodní spolupráce na poli monetární politiky, rovnovážný růst mezinárod- ního obchodu a poskytování půjček zemím, které se ocitnou v platební ne- schopnosti. Stejně jako Světová banka, také IMF je nejméně posledních 15 let obviňován za to, že se snaží svým klientům vnucovat neoliberální model ekonomického rozvoje (liberalizaci, privatizaci ­ viz oddíl 9.5). Způsob roz- hodování je stejný jako ve Světové bance. Členy IMF je 184 zemí a jeho sídlo je ve Washingtonu. Evropská unie EU Nejdůležitější regionální organizací je Evropská unie. Na počátku tvořilo unii šest států: Belgie, Německo, Francie, Itálie, Lucembursko a Nizozemsko. Dánsko, Irsko a Velká Británie přistoupily v roce 1973, Řecko v roce 1981, Španělsko a Portugalsko v roce 1986, Rakousko, Finsko a Švédsko v roce 1995. V roce 2004 došlo k dosud největšímu rozšíření, kdy do EU vstoupilo 10 nových států: Polsko, Česko, Slovensko, Mad'arsko, Slovinsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Malta a Kypr. Evropský projekt se od počátku zaměřil na ekonomickou spolupráci, ve které státy spatřovaly nejméně spornou, zato nejpotřebnější formu integrace. Z iniciativy Jeana Monneta, poradce francouzského ministra zahraničních věcí Roberta Schumana, bylo v roce 1951 založeno Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Na základě Římské smlouvy (1957) vzniklo později Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euroatom). Cílem bylo vytvořit společný evropský trh. V roce 1967 došlo k formálnímu splynutí ESUO, EHS a Euroatom a k vy- tvoření toho, čemu se pak dostalo názvu Evropské společenství (ES). 70. léta 20. století byla obdobím stagnace, tzv. " eurosklerózy". Teprve podpisem Jed- notného evropského aktu (1986), který předpokládal, že do roku 1993 se za- vede volný pohyb zboží, osob a služeb po celé Evropě ( " jednotný trh"), byl 172 integrační proces znovu uveden do pohybu. Smlouva o Evropské unii (Ma- astrichtská smlouva), která byla podepsána v roce 1992 znamenala vytvoření Evropské unie. Evropská unie je politická organizace, kterou není jednoduché zařadit do nějaké jednoznačné kategorie. V minulé kapitole jsme viděli, že různé přístupy vidí EU velmi rozdílnou optikou. EU má rysy jak mezivládní spolupráce (které zvýrazňují intergovernmentalisté), tak také nadstátnosti (ty zase zdů- razňují neofunkcionalisté). Mezivládní spolupráce se zřetelně projevuj v Radě ministrů, nadstátnost především v Evropské komisi a v Evropském soudním dvoru. Tím se dostáváme k jednotlivým institucím EU (viz EU). Evropská komise (EK) je politicky nezávislou institucí, která reprezentuje a brání zájmy EU jako celku. Je chápána jako exekutivně-byrokratická větev EU. Je hnací silou institucionálního systému EU. Jejími základními úkoly jsou: navrhovat legislativu Parlamentu a Radě, řídit a realizovat politiky EU a rozpočet, dohlížet nad dodržováním evropského práva a reprezentovat EU na mezinárodní scéně, např. vyjednávat dohody mezi EU a ostatními zeměmi. Podle smlouvy má Komise " právo iniciativy". To znamená, že je sama odpovědná za sestavování návrhů nové evropské legislativy, kterou předkládá ke schválení Parlamentu a Radě. Jejich rozhodnutí je pak povinna vykonávat. Vedle toho působí také jako " strážkyně smluv". To znamená, že společně se Soudním dvorem odpovídá za správné aplikování práva EU ve všech členských státech. V neposlední řadě je EK důležitou mluvčí EU na mezinárodní scéně. Umožňuje členským státům hovořit " jedním hlasem" v mezinárodních fórech, jakým je třeba Světová obchodní organizace. Rada Evropské unie (Rada) je hlavním rozhodovacím orgánem. Reprezen- tuje členské státy a jejích schůzek se účastní jeden ministr z každé národní vlády EU. Kteří ministři se účastní jaké schůzky záleží na předmětu jednání. Pokud například Rada projednává otázky týkající se životního prostředí, pak se schůzky účastní ministři životního prostředí každého členského státu EU a schůzka se nazývá " Rada ministrů životního prostředí". Mezi další rady patří například všeobecné záležitosti a vnější vztahy, hospodářství a finance, justice a vnitřní věci, zemědělství a rybolov. Rada má šest hlavních úkolů: 1. Schvalovat evropské zákony. V mnoha oblastech sdílí legislativní pra- vomoc s Evropským parlamentem. 2. Koordinovat základní rysy hospodářské politiky členských států. 3. Uzavírat mezinárodní smlouvy mezi EU a jedním či více dalšími státy nebo mezinárodními organizacemi. 4. Schvalovat rozpočet EU, společně s Evropským parlamentem. 5. Rozvíjet společnou zahraniční a bezpečnostní politiku založenou na principech stanovených Evropskou radou. 6. Koordinovat spolupráci národních soudů a policejních složek v trestních věcech. Předsednictví Rady se mění v šestiměsíčních intervalech. Každá země EU tedy střídavě, po dobu šesti měsíců zodpovídá za program jednání Rady a předsedá všem schůzkám. Rozhodnutí Rady jsou přijímána na základě hla- 173 9. Globalizace a globální politika sování. Čím větší je populace státu, tím více hlasů tomuto státu připadá. Tento počet však není přesně úměrný, je upraven ve prospěch zemí s menším počtem obyvatel. Nejvíce používanou hlasovací procedurou v Radě je " hla- sování kvalifikovanou většinou". Znamená to, že návrh může být přijat jen za podpory určitého minimálního počtu hlasů. V některých citlivých ob- lastech, jakými jsou například společná zahraniční a bezpečnostní politika, daně, azylová a imigrační politika, však rozhodnutí Rady musí být jedno- myslná. Každý členský stát má tedy v těchto oblastech právo veta. Evropská rada do určité míry operuje vně formální struktury evropských institucí. Jedná se o fórum na nejvyšší úrovni. Delegace členských států tvoří jen šéfové vlád, případně hlavy států, doprovázení ministry zahraničních věcí. Evropská rada debatuje celkové zaměření EU a rozhoduje tak o jejích stra- tegických otázkách. Schází se nejméně dvakrát ročně. Evropský parlament (EP) je tvořen poslanci volenými na pět let v přímých volbách. Členové Evropského parlamentu nezasedají v rámci národních blo- ků, ale v rámci celoevropských politických frakcí, které sdružují všechny hlavní politické strany působící v členských státech EU. Pracoviště EP se nacházejí ve Francii, Belgii a Lucembursku. Měsíční plenární zasedání, jichž se účastní všichni členové parlamentu, se konají se Štrasburku (Francie), který je " sídlem" EP. Schůze parlamentních výborů a všechna dodatečná plenární zasedání se konají v Bruselu (Belgie), zatímco v Lucembursku sídlí administrativní složky. EP má hlavní tři úkoly: 1. Společně s Radou sdílí legislativní pravomoc. Skutečnost, že se jedná o přímo volený orgán pomáhá garantovat demokratickou legitimitu ev- ropského práva. 2. Vykonává demokratický dohled nad všemi institucemi EU, zvláště pak nad EK. Disponuje pravomocí schválit nebo zamítnout jmenování ko- misařů a má také právo odvolat EK jako celek. 3. S Radou se dělí o rozpočtovou pravomoc, může tedy ovlivňovat výdaje EU. V poslední fázi přijímá nebo odmítá celkový rozpočet. Evropský soudní dvůr vykládá právo EU a rozhoduje podle něj. Jeho úkolem je zajišt'ovat, že legislativa EU (známá jako " komunitární právo") je interpretována a uplatňována ve všech členských státech stejně, tj. že je vždy stejná pro všechny strany a za všech okolností. Soudní dvůr má pravomoc řešit právní spory mezi členskými státy, institucemi EU, podniky i fyzickými osobami. Soudní dvůr se skládá z jednoho soudce z každého členského státu, jsou zde tedy reprezentovány všechny národní právní systémy EU. Soudnímu dvoru v jeho činnosti napomáhá osm " generálních advokátů". Jejich úkolem je prezentovat odůvodněná stanoviska k případům projednávaným před sou- dem. Musí tak činit veřejně a nestranně. 9.5 Kritika globalizace a globálních organizací Proti globalizaci a roli mezinárodních institucí (především mezinárodních finančních institucí: Světové banky, Mezinárodního měnového fondu a 174 Světové obchodní organizace) v ní se v posledních deseti letech postavilo tzv. " hnutí proti ekonomické globalizaci" či " antiglobalizační hnutí" (AH). Antiglo- balizační hnutí AH se staví proti takové globalizaci, z níž mohou profitovat jen silné eko- nomické subjekty, a která je vedena kapitálem vyvázaným ze všech omezení sociální odpovědnosti. Taková globalizace je podle AH charakterizovaná ne- omezenou spekulací ­ ničím nespoutanými finančními transakcemi ­ a je formována rozhodnutími úzké třídy manažerů transnacionálního kapitálu, jehož jménem jsou liberalizovány a rozpouštěny všechny překážky, které by mohly brzdit kapitálový zisk. Ideologické ospravedlnění a zdroj politických doporučení, která kapitálu umožňují rozšiřovat svou globální moc, poskytuje neoliberalismus ­ ideologie volného trhu, privatizace, deregulace a atomi- zovaného individualismu ­ který na konci 70. let vystřídal s příchodem Nové pravice keynesianismus v pozici dominantního ekonomického paradigmatu. Washingtonský konsensus Neoliberalismus se vtělil do tzv. washingtonského konsensu, jenž defino- val podmínky, které tvořily součást rozvojových a strukturálních programů mezinárodních finančních institucí na konci 80. a počátku 90. let 20. sto- letí. Tento konsensus stál například za " šokovou terapií" ekonomické trans- formace, která byla aplikována v některých východoevropských zemích po pádu komunismu. V rovině praktické politiky se washingtonský konsensus projevoval jako obchodní liberalizace, finanční deregulace, privati- zace veřejného majetku a protiinflační opatření (makroekonomická stabilizace). Tato opatření posilovala globalizaci a zároveň vyjímala vzni- kající globální ekonomické hřiště z jakýchkoliv omezení, která by mu mohla stanovovat distribuční spravedlnost. Podle odpůrců neoliberální globalizace vedly politiky washingtonského konsensu k prohloubení bídy ve třetím světě, k zadluženosti chudých zemí a ke všeobecnému přehlížení nejchudších skupin světové populace. Ve druhé polovině 90. let 20. století však řada problémů a krizí globálního kapitalismu narušila významným způsobem hegemonii neoliberální ideologie. Jejich nositelem se mimo jiné stalo právě AH, jehož vystoupení bylo součástí celkové " proměny nálady" v postoji ke globalizaci v neoliberální podobě. V důsledku rozsáhlých finančních krizí 90. let (východní Asie, Me- xiko, Rusko) se přesvědčení o neomylnosti neoliberálního konsensus začalo za- chvívat v základech. Krize a reakce na ně ze strany administrativy USA a me- zinárodních finančních organizací vyvolala bouřlivé diskuse a vedla na konci minulého století k rozpoutání personálních půtek na nejvyšších úrovních. Tyto dramatické události uvnitř globální elity poskytly odpůrcům globali- zace nové argumenty, přinesly jim informace z nejvyšších míst a přivedly až téměř do jejich řad globální celebrity, mimo jiných také bývalého hlavního ekonoma Světové banky, Josepha Stiglitze. Další významnou událostí sig- nalizující " změnu nálady" byl kolaps jednání OECD o Mnohostranné do- hodě o investicích, k němuž podle některých interpretací přispěl v roce 1998 globálně koordinovaný odpor nevládních organizací prostřednictvím inter- netu. Třetím momentem pak byla působivá mobilizace proti WTO v Se- attlu v roce 1999, která symbolizuje počátek koordinovaného odporu ne vůči jednotlivým problémům spojených s globalizací, ale proti kapitalistickému 175 9. Globalizace a globální politika globálnímu řádu jako takovému. Čtvrtým a posledním " kritickým momen- tem" neoliberální hegemonie bylo posilování vědomí o rostoucí nerovnosti mezi nejvíce a nejméně vyspělými částmi světa. Tyto procesy posilovaly přesvědčení o nutnosti reformy systému globál- ního vládnutí tvořeného mezinárodními organizacemi a normami. Tato re- forma měla zajistit větší regulaci globálních ekonomických výměn a snížit pravděpodobnost nepředvídatelných zvratů. V souvislosti s tím došlo k po- sunu od ekonomického (tj. washingtonského) k více sociálně orientovanému (tzv. post-washingtonskému) paradigmatu, jehož centrálními pojmy jsou transparentnost, nová mezinárodní ekonomická architektura a budování so- ciálních záchranných sítí. Globální vládnutí má dbát na snižování globálních nerovností a omezování poškozování životního prostředí a jedním z deklaro- vaných cílů je i zahrnutí nestátních aktérů do globálního politického procesu. Toho se výrazným způsobem podařilo dosáhnout například na setkání sku- piny G8 ve skotském Gleneagles v červenci 2005. Na tomto summitu sla- vila relativní úspěch ta část AH, která se zaměřila na reformu současného mezinárodněpolitického uspořádání. Tyto organizace (tvořící globální hnutí Make Poverty History ­ Učiňme chudobu věcí historie) nebrojí proti globali- zaci jako takové, ale snaží se o její reformu ve směru, který by byl prospěšný i méně rozvinutým částem světa. Aby se vyjádřilo, že tato část hnutí není proti globalizaci, ale " za jinou globalizaci", označuje se jako " alterglobalizační hnutí". Označení antiglobalizační hnutí se pak používá pro popis radikálních anarchistických skupin, které se nesnaží o reformu struktury globálních in- stitucí, ale o jejich likvidaci. Tyto skupiny tak stojí ke globalizaci v přímé opozici. Rozvojové cíle tisíciletí Alterglobalizační hnutí se v současné době (2005) zaměřuje především na kampaň za splnění tzv. Rozvojových cílů tisíciletí, k jejichž naplnění se v rámci Summitu tisíciletí OSN v září 2000 zavázaly všechny členské země. Rozvojové cíle tisíciletí jsou tvořeny těmito body (IC OSN): 1. Odstranit extrémní chudobu a hlad ­ snížit na polovinu počet extrémně chudých lidí (žijících z prostřed- ků, které se rovnají, nebo jsou nižší než jeden dolar na den) ­ snížit na polovinu podíl lidí trpících hladem 2. Zpřístupnit základní vzdělání pro všechny ­ zajistit, aby všechny děti, chlapci i dívky, absolvovaly plné základ- ní vzdělání 3. Prosazovat rovnost pohlaví a posílit postavení žen ­ do roku 2005 odstranit rozdíly v přístupu mužů a žen k základnímu a vyššímu vzdělání a do roku 2015 dosáhnout téhož na všech úrovních vzdělání 4. Omezit dětskou úmrtnost ­ snížit o dvě třetiny míru úmrtnosti u dětí mladších 5 let 5. Zlepšit zdraví matek ­ snížit o tři čtvrtiny míru úmrtnosti matek 176 6. Bojovat proti HIV/AIDS, malárii a jiným nemocem ­ zastavit šíření HIV/AIDS a snižovat procento nově nakažených ­ zastavit šíření malárie a dalších závažných chorob a snížit míru jejich výskytu 7. Zajistit udržitelný stav životního prostředí ­ začlenit principy trvale udržitelného rozvoje do národních politik a programů; zvrátit proces ubývání přírodních zdrojů ­ snížit na polovinu podíl lidí, kteří nemají trvalý přístup k nezá- vadné pitné vodě ­ do roku 2020 dosáhnout výrazného zlepšení životních podmínek alespoň 100 milionů lidí přebývajících v chudinských předměstích velkoměst (slumech) 8. Vytvořit globální partnerství pro rozvoj ­ rozvíjet otevřený obchodní a finanční systém založený na pravi- dlech, zajistit jeho předvídatelnost a nediskriminační charakter. To zahrnuje i dobré způsoby výkonu vlády a správy, rozvoj a snižování chudoby na úrovni států i na mezinárodní úrovni. ­ zabývat se otázkou zvláštních potřeb nejméně rozvinutých zemí. To zahrnuje odstranění cel a kvót pro jejich export, rozsáhlé od- dlužení vysoce zadlužených zemí a navýšení rozvojové pomoci zemím, které prokázaly svou odhodlanost řešit problém chudoby ­ zabývat se zvláštními potřebami vnitrozemských a malých ost- rovních rozvojových zemí ­ prostřednictvím opatření na úrovni států i na mezinárodní úrovni komplexně přistupovat k problémům zadlužených zemí a vytvořit dlouhodobou perspektivu jejich řešení ­ ve spolupráci s rozvojovými zeměmi vytvořit solidní pracovní pří- ležitosti pro mladé ­ ve spolupráci s farmaceutickými společnostmi zajistit dostupnost základních léků v rozvojových zemích ­ ve spolupráci se soukromým sektorem zajistit, aby všichni lidé mohli využívat přínosů nových technologií, zejména technologií informačních a komunikačních Shrnutí kapitoly 1. Argument o globalizaci se nejčastěji opírá o rostoucí čísla popisující mezinárodní obchod, investice a finanční transakce. 2. Globalizace s sebou přinesla narušení základního vzorce moderní poli- tiky, podle něhož se politický prostor (stát), kulturní prostor (národ) a ekonomický prostor do značné míry překrývaly. 3. Rozdílná paradigmata se na globalizaci dívají rozdílným způsobem. 4. Debata o globalizaci probíhala ve dvou fázích. 5. Politickou dimenzi globalizace tvoří struktura mezinárodních institucí, kterou označujeme jako strukturu globálního vládnutí. 177 9. Globalizace a globální politika 6. V posledních letech se proti neregulované globalizaci vymezilo široké hnutí, které upozornilo na její negativní efekty. Jeho umírněná část se v současné době snaží o splnění tzv. Rozvojových cílů tisíciletí. Otázky 1. Co je globalizace? 2. Jak se v náhledu na globalizaci liší marxisté a neorealisté? 3. Popište koncept globálního vládnutí. 4. Uved'te příklady významných mezinárodních organizací s globálním do- sahem. 5. Jaké funkce plní Evropská komise? 6. O co jde tzv. alterglobalizačnímu hnutí? Literatura použitá při zpracování textu kapitoly Barša, P., Císař, O.: Levice v postrevoluční době. Občanská společ- nost a nová sociální hnutí v radikální politické teorii 20. století. CDK, Brno 2004 Císař, O.: Transnacionální politické sítě. Jak mezinárodní instituce ovlivňují činnost nevládních organizací. MPU, Brno 2004 EU. Oficiální stránka EU . http://europa.eu.int/ Held, D., McGrew, A., Goldblatt D., Perraton, J.: Global Transformations. Politics, Economics and Culture. Cambridge: Polity Press, 1999 textscHeywood, A.: Politologie. Eurolex Bohemia, Praha 2004 IC OSN. Informační centrum OSN v Praze. http://www.unicprague.cz/zpravodajstvi/zaber/?i=205 178 Změna politických režimů ­ úvod Ukončení nedemokratických režimů Procesy nastolování demokracie Dimenze tranzice Teorie přechodů (tranzice) 10 10. Teorie přechodů (tranzice) Cíl kapitoly V této kapitole se seznámíte se základními přístupy ke studiu přeměny poli- tických režimů. Kapitolu uvádí stručná informace o nedemokratických reži- mech, na ni navazují typologie ukončení režimů a přehled předpokladů de- mokratizace. Kapitolu uzavírá oddíl o postkomunistických přechodech ve východní Evropě. Díky tomu získáte lepší přehled o podstatě událostí, k nimž docházelo v našem regionu od konce 80. let 20. století. Časová zátěž 3 hodiny Způsob studia Text distanční studijní opory pro vás představuje primární studijní ma- teriál. Musíte proto nejprve detailně nastudovat tuto kapitolu a následně se zběžně seznámit s textem povinné literatury, který rozšiřuje základní in- formace distanční studijní opory. Doporučená literatura je určena jen těm z vás, kteří mají hlubší zájem o studium politologie. Povinná literatura Heywood, A.: Politologie. Eurolex Bohemia, Praha 2004, s. 50­60, 116­119 Doporučená literatura Říchová, B.: Přehled moderních politologických teorií. Portál, Praha 2000, s. 225­256 10.1 Změna politických režimů ­ úvod V 70. letech 20. století došlo k rozvoji výzkumu proměn politických režimů (text kapitoly převážně sleduje výklad v Říchová 2000, Dvořáková, Kunc 1994). Do odborné diskuse toto téma vstoupilo pod označením teorieTranzice přechodů, resp. tranzitologie. Počátky těchto studií čerpaly z tehdejšího politického vývoje latinskoameriských zemí a byly zaměřeny na procesy roz- padu demokratických politických režimů a nastolení autoritářských režimů a různých typů diktatur. Teprve později se zájem politologie obrátil k pro- cesům, které vedou k vytvoření podmínek demokracie, tedy procesům, jejichž cílem je ukončení nedemokratické vlády a nastolení fungujícího de- mokratického režimu. Podle Dvořákové a Kunce je přechodem myšlen interval mezi jedním a druhým politickým režimem. Pro tuto fázi je charakteristické, že nejsou jasně definovaná a všeobecně uznaná pravidla hry. Politický konflikt v této chvíli neprobíhá jen v souvislosti s uspokojením bezprostředních zájmů po- litických aktérů, ale také v souvislosti s ustavením pravidel a procedur, jejichž tvar bude upravovat politické konflikty v budoucnu. Největší labo- ratoří pro teoretické úvahy i empirická studia byly v 90. letech 20. století 180 transformační procesy, kterými procházely postkomunistické země střední a východní Evropy. PlatónPrvní pokus o vypracování teorie změny politických režimů však podal již Platón. V osmé knize Ústavy vypracovává originální a pravděpodobně první popis režimních transformací. Platón ukazuje, jakým způsobem dojde po narušení stability ideální aristokracie založené na moudrosti a ctnosti k usta- vení jiných typů zřízení. Prvním stupněm degenerace ideální obce je režim tímokracie ­ vláda cti. Tento režim je nastolen tehdy, když vládci zamění touhu po poznání a moudrosti za touhu po uznání a cti ­ místo lásky k moud- rosti je to ctižádost a z ní pramenící řevnivost, které charakterizují tento režim. V důsledku obecně panující ctižádosti je tento režim rozpolcen mezi svářící se jednotlivce usilující ve vzájemných konfliktech o to, aby vynikli nad druhými. Takové zřízení bude podle Platóna do úřadů místo moudrých a ctnostných mužů uvádět mnohem prostší a vznětlivé jedince, " protože ti jsou rostlí více pro válku než pro mír". Tento druh vládců je podle Platóna také nakloněn k tajnému hromadění majetku, jehož význam nakonec v obci převáží nad významem přisuzovaným uznání a cti a dochází k proměně režimu ­ tímokracie se transformuje do oligarchie. Oligarchie je režimem, který je, jak říká Platón, založen " na odhadu ma- jetku, ve kterém jsou u vlády boháči, kdežto chudák se v něm na vládě nepodílí". Toto zřízení je podle Platóna rozerváno konfliktem dvou sku- pin ­ boháčů a chudáků. Proto Platón říká, že se v tomto případě obec ve skutečnosti skládá ze dvou obcí, které neustále jedna druhé strojí úklady. Jed- nota obce je tak zcela zrušena a obecní život je utopen ve víru shromažd'ování peněz. Majetek se stává všeobecně uznávanou modlou. Zatímco v Platónově ideální obci je každému občanu stanoveno jeho přirozené místo, v této obci se postavení jedince odvíjí od jeho bohatství. Díky tomu v tomto zřízení existují obrovské majetkové nerovnosti ­ zatímco úzká skupina vládců vlastní vše, zbídačeným chudákům nepatří nic. Svým chováním však vrstva bohatých připravuje půdu pro pád tohoto režimu. Vládnoucí vrstvy totiž podporují rozhazovačnost mezi nižšími vrstvami, " a to proto, aby sami mohli majetky takovýchto lidí zakupovat, půjčovat na ně peníze, a tak ještě více bohatnout a stoupat ve vážnosti". Tím však dohání k chudobě stále více lidí a dále polarizují společnost. Skupina chudých se pak při určité příležitosti vzbouří a nastolí demokracii. O demokracii jsme obšírně hovořili v kapitole 7. Připomeňme, že přemíra svobody, která podle Platóna demokracii charakterizuje, ji dříve nebo později uvrhne do tyranidy. V demokracii totiž dochází k rozvoji zvláštní třídy za- halečů, které Platón označuje jako " trubce". Ti se sice vyskytovali již v oli- garchii, ale v demokracii nabývají na významu, dravosti a dostávají se do po- litických úřadů. Vedle nich se rýsuje skupina boháčů, kteří hromadí majetek, na němž pak trubci parazitují a část kořisti rozdělují také mezi nejpočetnější skupinu v obci ­ chudinu. Tím, že se boháči okrádání ze strany trubců snaží bránit, si znepřátelují nejen trubce, ale také lid. V obci propuká chaos a do čela lidu se staví tyran, který se neštítí žádných prostředků k tomu, aby uchopil moc. Je nastolena nejhorší vláda ­ tyranida. Ta je založena na holé 181 10. Teorie přechodů (tranzice) síle tyrana a v typologii Platónovy Ústavy představuje nejupadlejší a nejne- spravedlivější režim ­ protipól ideální aristokracie. 10.2 Ukončení nedemokratických režimů Totalitní a autoritářské režimy Ve 20. století se v souvislosti s proměnou režimů studovaly především mecha- nismy charakterizující konec a přerod totalitárních a autoritářských režimů (tzv. nedemokratických režimů) v režimy jiného typu. Za totalitní bývají v klasickém pojetí považovány režimy fašistické a komunistické. Za znaky totalitarismu se považují: 1. Oficiální ideologie, která je přijímána celou společností. 2. Jediná masová politická strana ve většině případů v čele s jediným vůdcem. Tato strana je hierarchicky organizovaná a je nadřízena státní byrokracii. 3. Absolutní monopol na kontrolu všech prostředků ozbrojené moci. 4. Úplná kontrola prostředků masové komunikace. 5. Systém fyzické a psychologické kontroly společnosti prostřednictvím policie, která využívá teroristických postupů.] 6. Centrální řízení a kontrola ekonomiky. Další diskuse o vymezení totalitních režimů přišly s upřesněními a specifika- cemi, které zde není nutné prezentovat. Zjednodušeně lze říci, že v totalitním režimu kontroluje politická sféra společnost neomezenou měrou. To se projevuje i v tom, že totalitní režimy se snaží likvidovat své potenciální odpůrce, zatímco netotalitní nedemokratické (tj. autoritářské) režimy se spo- kojí s jejich vyloučením na periferii společnosti. Míra penetrace společnosti politickou sférou je tak v autoritářském režimu nižší. Dále platí, že autoritářské režimy nejsou schopny vytvořit a prosadit náboženství podobnou oficiální ideologii, která by jim zaručila legitimitu. Oficiální ideologie není dostatečná, nebot' sice poskytuje diktátorovi moc, ale jeho postavení je výhradně vázáno na jeho sílu uchovat si jej. Autoritářský diktátor není schopen ovlivňovat společnost jako celek, tzn. kontrolovat plně všechny sféry společnosti včetně nepolitického života členů společnosti. Nao- pak totalitní diktatura spojuje svou legitimitu s projektem zdokonalení světa a staví tak své oprávnění na službě nejvyššímu absolutnímu dobru. Totali- tarismus stojí na tom, že jeho oficiální ideologie ztělesňuje absolutní pravdu a to nejen o politické organizaci společnosti, ale o celku života každého jed- notlivce. Autoritářské režimy lze charakterizovat jako režimy, které: 1. Povolují vyjadřování omezeného společenského pluralismu. 2. Nemají vypracovanou jednotnou ideologii. 3. Nepraktikují intenzívní politickou mobilizaci. 4. Moc, vykonávaná vůdcem, má sice nejasné, ale omezené hranice. Autoritářský režim tak omezuje autonomii politického života, kterou vy- jadřuje pluralita politických stran a zájmových sdružení. Není schopen 182 kontrolovat celou společnost a je tak pro něj typické, že ponechává prostor pro autonomní působení určitých subkultur, např. církví na okraji společnosti. Klasifikace ukončování režim ů Jednu z prvních obsáhlých klasifikací zahrnujících procesy, jimiž jsou ukončo- vány nedemokratické režimy, navrhl A. Stepan. Podle Stepana existuje osm typů ukončení nedemokratických režimů. První tři kategorie se liší vnitřními podmínkami a podílem místního obyvatelstva na nedemokratickém režimu (který je ukončen). Následující kategorie (4­8) lze rozdělit na dva typy. V prvním typu (4) hrají rozhodující roli při ukončení autoritářského režimu samotní nositelé předchozího režimu. Při přechodech druhého typu (5­8) dochází k transformaci pod vlivem opozičních sil. Následuje Stepanova typo- logie: 1. Vnitřní restaurace po dobytí zvnějšku. Tento typ vystihuje pří- pady, kdy spolupráce obyvatelstva s diktaturou byla minimální. Sem patří případy Belgie, Dánska či Nizozemska po druhé světové válce. 2. Vnitřní přeformulování. V tomto případě je třeba se vypořádat s ko- laborací a těmi skupinami obyvatel, které se podílely na nastolení dik- tatury. Obyvatelstvo je tak vnitřně rozpolcené a politický systém je náchylný ke konfliktům. Sem patří poválečné Řecko a Francie. 3. Zvnějšku kontrolované nastolení. Týká se zemí, v nichž je demo- kracie prosazena pod přímou kontrolou a silným tlakem vítězných sil. Přímý tlak je schopen demokratický proces urychlit a nasměrovat, může však zpochybnit jeho legitimitu v očích domácí populace. Příkladem jsou poválečné změny v Japonsku a Německu. 4. Redemokratizace zahájená zevnitř autoritářských režimů. Ukončení procesu demokratizace nastolením fungující demokracie je v tomto případě velmi nejisté. Záleží na schopnosti iniciátorů změn navázat a posilovat kontakty se společností a jejími představiteli (opo- zičními představiteli či politickými stranami) a dokončit proces předá- vání moci nově vytvořeným reprezentantům. 5. Ukončení režimu tlakem společnosti. Jeho slabou stránkou je často neschopnost nespokojených opozičních skupin vytvořit jednotnou plat- formu boje proti předchozímu režimu. Pokud nejsou akce koordinované, výsledkem je pouhá změna vlády, nikoli změna režimu. 6. Pakt mezi politickými stranami. Účastníci se spojují s cílem dosáh- nout porážky autoritářského režimu a vytvořit východisko budoucí de- mokracie. 7. Organizovaná násilná revolta koordinovaná reformistickými si- lami. Tento způsob změny umožňuje výraznou restrukturalizaci stát- ního aparátu, zásadní sociálně ekonomické změny a zároveň umožňuje určovat politický směr na stranickém základě. 8. Revoluční válka vedená marxisty. Tato cesta s sebou nejčastěji nese radikální sociálně ekonomické změny a úplné odstranění předcho- zích nedemokratických struktur. Vyvstávají zde však zásadní otázky s pojímáním demokracie. 183 10. Teorie přechodů (tranzice) Jiný přístup ke klasifikaci volí Terry Karlová a Phillippe Schmitter. Vycházejí z toho, že rozhodující pro průběh i výsledky přechodu jsou především kon- krétní aktéři a strategie, které užívají. Kombinace těchto dvou faktorů ústí do čtyř odlišných typů ukončení režimů: pakt, vnucení, reforma a revoluce (viz tabulka). Typy přechodů Aktéři Strategie Kompromis (multilaterální) Síla (jednostranná) Elity PAKT VNUCENÍ Masy REFORMA REVOLUCE Zdroj: Dvořáková, Kunc 1994: 64. Pakt představuje takovou variantu přechodu, v němž jsou iniciátorem změny elity, které se shodnou na kompromisu, jenž vyhovuje všem zúčastněným silám (příklady: Venezuela 1958, Kolumbie 1957, Španělsko 1975, Mad'arsko 1989). Jedná se o nejúspěšnější způsob, jak dosáhnout demokratizace. Vnu- cení znamená, že se elity rozhodnou k prosazení změn použít síly. Cílem to- hoto silového nátlaku jsou představitelé dosavadní mocenské sféry (příklady: Turecko, Brazílie). Jedná se tedy o přechod vnucený shora. Reforma je takovým typem přechodu, kdy iniciativa vzchází zdola. Tato iniciativa se přitom setkává u vládnoucích skupin s ochotou ke kompromisu. Násilné řešení konfliktu tak není na pořadu dne. Naopak revoluce představuje násilný přechod, kdy masy zasáhnou proti etablované moci a jejím představitelům. Režim je tak poražen v otevřeném střetu. V současnosti nepatří k často se vyskytujícím postupům (nejnověji se mu do určité míry blíží jen Rumun- sko). Podle Karlové a Schmittera se jedná o případy, které mají malou šanci k tomu, aby dospěly ke skutečné demokracii. Takto vymezená typologie představuje především ideální typy přechodů. Empirické případy dokládají různou míru přítomnosti zvolených kritérií. Existují tak případy, které kombinace kritérií charakteru aktérů a jejich stra- tegií řadí do prostoru někde mezi těmito ideálními typy. Za ideální způsob přechodu bývá považována jakási konsensuální cesta (v typologii Karlové a Schmittera tedy pakt). Její základní charakteristikou je rovnovážný průběh dílčích přeměn směřující ke změně režimu. Důležitým předpokladem takové cesty je určitá účast či dokonce počáteční iniciativa elit starého režimu na odstartování celého procesu. Důležitou roli mohou hrát i akce domácí opozice, tlak ze zahraničí či lidová mobilizace spojená s ekonomickou či jinou krizí, ale to pro nastartování přechodu nestačí. V jeho průběhu klesá schopnost elit starého režimu kontrolovat dosah změn a stává se tak druhotným faktorem. 10.3 Procesy nastolování demokracie Hlavní zájem se v rámci tohoto tématu věnuje aspektům a problémům, které mohou uspíšit proces nastolování demokracie, či mu naopak klást překážky. 184 Hlavním problémem je snaha stanovit etapy, v nichž se celý proces odehrává. První pokus o vymezení hlavních etap přechodu podal D. Rustow na přelomu 60. a 70. let 20. století. Na rozdíl od autorů, kteří zdůrazňovali význam ekonomických, sociálních nebo vzdělanostních podmínek jako předpokladu úspěšného budování demokracie, Rustow pokládá za jedinou podmínku přechodu shodu rozhodujících aktérů transformace na zachování stávající politické komunity. Aby demokratizační proces úspěšně proběhl, je nutná ochota ke kompromisům, která plyne z neschopnosti kteréhokoli z aktérů dosáhnout v rámci transformace rozhodující převahy nad ostatními. Pokud by některý aktér měl takovou schopnost, proces postupné demokratizace by byl zastaven, protože pocit převahy u momentálního vítěze posiluje neochotu jednat s dalšími aktéry. Začne si prosazovat svá rozhodnutí, uplatňuje se většinová logika řešení problémů, kdy vítěz bere vše a poraženému nezůstává nic. Poražený se tak dostává do nevýhodného postavení a má obavu, že současný vítěz nastaví pravidla hry tak, aby mu zabránil stávající poměr sil změnit. Právě proto se Rustow domnívá, že demokracie má největší šanci na prosazení tehdy, když se během demokratizace neobjeví žádná skupina, která by mohla ve snaze zajistit si trvalé vítězství demokratizaci zvrátit. Tři fáze transformace Rustow vymezil tři fáze, v jejichž průběhu se transformace odehrává. Rozlišil fázi přípravnou, rozhodující a uvykací. Ve fázi přípravné se objevuje sku- pina aktérů, kteří jsou ochotni postavit se proti stávajícímu nedemokra- tickému režimu a jsou schopni koordinovat své akce. Tyto aktivní elity ne- musejí sdílet touhu po budování demokracie, nemusejí mít dokonce žádný společný program budování určitého společenského systému. Vše, co musí sdílet, je nespokojenost s existujícím režimem, díky čemuž budou schopny přehlížet vzájemné rozdíly a potlačovat antagonismy. Typickým příkladem takových vnitřně nesourodých skupin jsou nejrůznější jednotné fronty bo- jující proti koloniálním mocnostem nebo například české Občanské fórum, které obsahovalo velmi heterogenní politické síly, jejichž jediným společným jmenovatelem byl odpor vůči komunistickému režimu. Důležité je, jak již víme, aby se v této fázi neobjevil žádný subjekt, který by byl schopen proces samostatně ovládnout. Fáze končí rozhodnutím alespoň části aktivních bo- jovníků proti režimu institucionalizovat některé demokratické formy řešení konfliktů (např. volební právo, volby, postavení opozice). Pro fázi rozhodující je charakteristické, že se demokratické metody řešení konfliktů rozšiřují na stále větší množství otázek. Zároveň to však neznamená, že se v této fázi jednoznačně prosadily jen ty skupiny a jednotlivci, kteří cíleně budují demokracii. Stále existují spory a odlišné názory na cíle transformace a cesty k jejich dosažení. Převažuje však tzv. uvážlivý konsensus, tj. ochota k jednání a hledání shod a kompromisních řešení, z nichž mohou něco získat všichni zúčastnění. Lidé, kteří se identifikují s demokratickým ideálem, se objevují až ve třetí ­ závěrečné ­ fázi přechodu. Teprve v této uvykací fázi jsou pragmatici nahrazeni " přesvědčenými demokraty". Důležité je, jak rychle se v tomto období rozšíří demokratické procedury řešení konfliktů ze sféry politické do 185 10. Teorie přechodů (tranzice) sféry občanské. Čím více lidí je do tohoto politického a kulturního rámce začleněno, čím více se jich podílí na uchování a prosazování konsensuálních forem řešení konfliktů, tím je demokracie stabilnější. Rustowovým cílem je teoreticky vymezit proces, který by učinil demokrati- zaci úspěšnou. Celý proces je popsán dynamicky a je zdůrazněno, že nemusí nutně vést k demokracii. Upozorňuje na překážky a nástrahy, které číhají na cestě demokratizace. Zároveň s tím poukázal na to, že demokracie nemusí být nutně spojena s demokratickým přesvědčením aktérů demokratizačního procesu. Skutečně přesvědčení demokraté nejsou motorem tohoto procesu, ale jeho výsledkem. Jiný způsob periodizace transformačního procesu na- vrhl A. Przeworski, který jej rozdělil na dvě fáze ­ liberalizaci a demokra- tizaci. Liberalizace je počáteční fází přechodu. Jedná se o otevírání pro-Liberalizace storu ovládaného autoritářskou mocí vnitřním reformám. Snaha určité části autoritářské elity navázat spolupráci s opozicí je ospravedlňována potřebou nalézt spojence proti zastáncům tzv. tvrdé linie mezi příslušníky vládnoucích sil. Toto otevření tak může být motivováno zájmy některých příslušníků mo- censké elity nebo vycházet z tlaku veřejnosti, což je však mnohem méně časté. Liberalizace je tak úzce spojena s otevřením mocenské sféry ­ mezi členy elity se objevují trhliny. To vytváří příležitosti pro činnost au- tonomních opozičních sdružení, aby " prostor svobody" dále rozšiřovali. Díky tomu je symptomem této etapy jakási nestabilita a nejistota ohledně budoucího vývoje. Nelze proto přesně určit, jakými cestami se liberalizo- vaný systém bude ubírat, ani jaký bude výsledek liberalizace. Nelze však od liberalizace automaticky očekávat, že otevřená cesta i projevená ochota měnit režim bude mít za následek jeho skutečnou proměnu, tzn. že liberali- zace bude následována demokratizací. Podle Przeworského je ve skutečnosti úspěšnost přechodu z fáze liberalizace do fáze demokratizace podstatně ome- zena. Mnohem pravděpodobnějšími variantami vývoje jsou bud' uchování počátečního stavu nebo přechod do jiné varianty stejné kategorie nedemo- kratického režimu. Demokratizace Na úspěšnou liberalizaci navazuje demokratizace. Z odpůrců autoritářského procesu se v této fázi stávají aktivní účastníci politického procesu, mění se na autonomní, samostatné subjekty, jejichž vliv na rozhodování se zvyšuje. V této fázi dochází k budování demokratických institucí, k široké akceptaci demokratických pravidel hry. Systém se stává stabilizovanější. Začátek demokratizace spadá v jedno s okamžikem, kdy začínají vznikat na základě vzájemných jednání mezi částí autoritářské elity a opozičními skupinami do- hody o nových pravidlech hry. V rámci tohoto " dialogu o pravidlech" Pr- zeworski rozlišuje další dvě fáze, v nichž se hledá odpověd' na dvě otázky. Jak se vyvázat z předchozího nedemokratického režimu? A jak vybudovat nové demokratické instituce? V rámci první fáze se vytvářejí vnitřně ne- diferencovaná hnutí, zatímco v fázi druhé dochází k postupné diferenciaci, jejímž nejdůležitějším projevem je vznik velkého počtu politických stran a skupin nabízejících specifické politické programy. Vnitřní diferenciace je spo- jena s ustavením pluralitního systému odpovídajícího demokracii. 186 10.4 Dimenze tranzice Transformace politického režimu tvořila jen jednu dimenzi proměn, kterými po pádu komunismu na konci 80. let 20. století procházely východoevropské země. V jejich případě se transformace netýkala pouze politické moci, ale také otázek teritoriálních a především pak ekonomického řádu a vlast- nických práv. Claus Offe v této souvislosti hovořil o " trojím charakteru" tranzice ve východní Evropě. Zatímco v dimenzi politické šlo o demokra- tizaci a v dimenzi teritoriální o vymezení státního národa (viz rozpad ko- munistických federací ­ Jugoslávie, Československo, Sovětský svaz), ekono- mický rozměr tranzice spočíval v nastolení fungující tržní ekonomiky a jejích institucí. Offe a další v počátečních fázích přechodu upozorňovali na potenciální kon- flikt mezi jednotlivými rozměry tranzice. Pokud je jejím cílem nastolit tržní hospodářství, nevyhne se sociálním nákladům, které se však ­ díky demo- kratizaci, resp. zavedení instituce svobodných voleb ­ mohou reformátorům vrátit ve formě volebního neúspěchu. Podle některých názorů proto úspěchu ekonomické tranzice nahrával relativně nedemokratický politický systém, což však byl předpoklad, který se nejméně v kontextu střední Evropy nepotvrdil. Vrací se však stále v diskusích o relativní úspěšnosti tzv. ruské a čínské cesty k trhu. Čína bývá vydávána za úspěšnější model přechodu než Rusko, které procházelo po celá devadesátá léta nepřetržitou ekonomickou krizí a nakonec instalovalo do svého čela vůdce, který v žádném případě nemůže být vydáván za prototyp demokratického vládce. Politické volby Politické volby, které stály před reformními silami na počátku přechodu k demokratickému státu a fungující tržní ekonomice, by se daly shrnout do tří odlišných pozic. První z nich ­ neoliberální vize ­ vtělená do tzv. " wa- shingtonského konsensu" (viz oddíl 9.5) věřila v sílu spontánních tržních sil nastolit fungující ekonomický řád. Neoliberální program věřil v tzv. " šokovou terapii", která spočívala v současném provedení tří kroků: liberalizaci, priva- tizaci a stabilizaci ekonomiky. Osvobození jednotlivců ze sevření kontroly ko- munistického státu mělo vytvořit svobodný prostor k tomu, aby mohla začít fungovat tržní ekonomika. K tomu bylo dále nutno převést majetek z rukou státu do soukromého vlastnictví (privatizovat) a kontrolovat peněžní zásobu v ekonomice, aby se předešlo inflaci (stabilizace). Tato strategie nezazname- nala velký úspěch. Ostatně ve své čisté podobě nebyla masověji aplikována. Neoliberální program podcenil institucionální předpoklady fungující tržní ekonomiky. Nebyl schopen docenit to, že tržní vztahy potřebují kompetentní stát, který je schopen ekonomickým aktérům poskytnout podmínky pro je- jich interakce (viz oddíl 1.6). Na to reagovala druhá vize ­ vize rozvo- jového státu ­ která čerpala ze skutečnosti některých východoasijských ekonomik (viz oddíl 2.2). V představě těchto teoretiků neměla být iniciativa přenechána tržním silám, ale vzdělaným a kompetentním úředníkům státu. Stát tak měl sehrát aktivní transformační a rozvojovou roli. Problémem tohoto programu bylo špatné hodnocení stavu státní správy v postkomunis- tických zemích. Systémy státní správy se vyznačovaly mnoha charakteris- 187 10. Teorie přechodů (tranzice) tikami, nikoli však vzdělaností či kompetencí. Jednoduše řečeno, zatímco země jihovýchodní Asie se mohly spolehnout na fungující vzdělávací systém i morální kodex úřednictva, ve východní Evropě to nebylo možné. Výsledkem byl jakýsi kompromis, který se snažil v konkrétních podmínkách spojit vhledy obou předchozích pozic. V protikladu k neoliberálnímu přesvěd- čení o tom, že kolaps komunismu ve východní Evropě nastolil jakési " insti- tucionální vakuum", které vyžadovalo, aby byly nové instituce vybudovány " na zeleném drnu", bylo nutné vzít v úvahu fakt existence institucí, orga- nizací a mechanismů zděděných z minulosti. Nebylo tedy možné jen strh- nout stavbu komunistického státu a vystavět " novou společnost". Stejně tak však nebylo možné přeceňovat schopnosti těchto zděděných institucí, návyků a mechanismů, jak činili zastánci rozvojového státu. Ve skutečnosti bylo nutné vyvážit možnosti politické regulace ze strany státních insti- tucí a aktivity ekonomických jednotek. V každém případě se však stalo zřejmým, že tržní směna vyžaduje základní regulační rámec poskytovaný transparentními politickými institucemi. Jejich funkce se ve východoevrop- ských státech postupně zlepšovaly v průběhu transformačních let. Tři výše představené pozice znázorňuje následující tabulka. Politické pozice Neoliberální Kompromisní pozice Rozvojový stát Politická doporučení Tržní aktivita Státní regulace a tržní aktivita Aktivita státu Shrnutí kapitoly 1. Přechodem rozumíme období proměny politického režimu. 2. Politologie se zabývá především přechody nedemokratických režimů k demokracii. 3. Rozlišujeme dva základní typy nedemokratických režimů ­ autoritářské a totalitní. 4. A. Stepan rozlišuje osm způsobů ukončení nedemokratického režimu, Karlová a Schmitter představují čtyřmístnou typologii přechodů. 5. Podle Rustowa tvoří podmínku přechodu k demokracii ochota ke kom- promisům, která plyne z neschopnosti politických aktérů dosáhnout v rámci transformace rozhodující převahy nad ostatními. 6. Rustow vymezil tři fáze, v jejichž průběhu se transformace odehrává. Rozlišil fázi přípravnou, rozhodující a uvykací. Przeworski rozlišil dvě fáze ­ liberalizaci a demokratizaci. 7. Transformace ve východní Evropě se netýkala pouze politické moci, ale také otázek teritoriálních a především pak ekonomického řádu a vlastnických práv. 8. Existují nejméně tři politické perspektivy na transformaci ve východní Evropě ­ neoliberální, etatistická a kompromisní. 188 Otázky 1. Co se myslí přechodem politického režimu? 2. Jak se liší autoritářský režim od svého totalitního protějšku? 3. Jaké typy tranzice rozlišili Karlová a Schmitter? 4. Jaké fáze přechodu rozlišil Rustow? 5. Co je liberalizace? 6. Jaký charakter měla tranzice ve východní Evropě, týkala se jen poli- tického režimu? Literatura použitá při zpracování textu kapitoly Cabada, L., Kubát, M. a kol.: Úvod do studia politické vědy. 2. rozšířené a doplněné vydání. Eurolex Bohemia, Praha 2004 Dvořáková, V., Kunc, J.: O přechodech k demokracii. Slon, Praha 1994 Říchová, B.: Přehled moderních politologických teorií. Portál, Praha 2000 189 10. Teorie přechodů (tranzice) 190 Shrnutí Shrnutí Cílem studia kurzu Základy politologie bylo seznámit vás s problémy a otázkami, které studuje politologie jako samostatná společenskovědní dis- ciplína. Pokud jste nastudovali všechny kapitoly studijní opory, získali jste poměrně široký přehled o tématech a problémech, jimiž se politologie zabývá. Měli byste být schopni porozumět základním mechanismům fungování poli- tického procesu, jeho aktérům i institucionálnímu rámci. Získali jste přehled o ideových východiscích politických pozic, které formují současnou politiku. Spolu s tím jste nastudovali základní informace o trendech, které dnešní po- litiku proměňují. Naučili jste se základy politické analýzy, které vám mohou pomoci do politického procesu promluvit. Jste schopni orientovat se a věcně argumentovat při diskusích týkajících se obecných politických témat. Kurz tak rozšířil znalosti, které jste získali v kurzech s ekonomickým zaměřením a umožnil vám nahlédnout do podstaty politických podmínek existence tržní ekonomiky. Glosář Glosář Poznámka ­ Většina hesel se drží výkladu v HEYWOOD, A.: Politologie. Eurolex Bohemia, Praha 2004 ­ viz obsah na s. 12­14. Zde lze najít i některé jiné termíny. A Antisemitismus ­ předsudky nebo nenávist vůči židům. Ve své první systematické podobě měl anti- semitismus náboženský charakter. Odrážel se v něm nepřátelský postoj křest'anů k židům, zakládající se na údajné spoluvině židů na popravě Ježíše. Ekonomický antisemitismus se začal projevovat ve středověku jako nechut' vůči židům jako profesionálním lichvářům a zastavárníkům. V 19. století se zrodil rasový antisemitismus, který odsuzoval židy jako ve své podstatě zlé a nebezpečné lidi. Antropocentrismus ­ " člověkostředný" pohled, který si cení přírodu jen kvůli tomu, co může přinést lidem. Jedná se o instrumentální pohled na přírodu a její zdroje. Autonomie ­ doslova znamená samospráva a označuje " zákon, který člověk dává sám sobě". O stá- tech, institucích nebo skupinách lze říci, že jsou autonomní, pokud se těší nezávislosti. Aplikujeme-li ji na jednotlivce, je autonomie těsně spjata se svobodou. Soukromou autonomii spojujeme se svobodou negativní, která je založena na přesvědčení o tom, že člověk má být nechán na pokoji do té míry, do níž neškodí druhým. Veřejnou autonomii pak spojujeme se svobodou pozitivní, která vychází z toho, že člověk je svobodný jen pokud je " svým vlastním pánem". Autorita ­ legitimní moc. Zatímco moc je schopnost ovlivňovat chování jiných lidí, autorita je právo ho ovlivňovat. Autorita se tak zakládá spíše na uznané povinnosti poslouchat než na jakémkoli donucování nebo manipulaci. Autorita je tak moc oděná do oprávněnosti. Autoritářství (autoritarismus) ­ víra ve vládnutí " shora". Autorita se zde uplatňuje bez ohledu na souhlas lidu. Autoritářství je tak něco jiného než autorita, která vychází z konsensu ovládaných. Au- toritářské režimy proto zdůrazňují, že autorita má přednost před svobodou jednotlivce. Tyto režimy však obvykle odlišujeme od režimů totalitních. V autoritářských režimech jde spíše o potlačení politické opozice než o realizaci nějakého absolutního cíle, o které usilují totalitní režimy. D Dělba moci ­ teorie dělby moci, resp. oddělení mocí znamená, že každá ze tří mocí (zákonodárná, výkonná, soudní) je svěřena zvláštní, od ostatních oddělené " větvi" vládnutí (shromáždění, exekutiva, soudní systém). Smyslem je státní moc rozdrobit, aby byla chráněna svoboda a zabránilo se tyranii. Dělba moci je nejdůsledněji uplatňována v USA. V určité formě se však uplatňuje ve všech demokra- tických režimech. Demokracie liberální ­ forma demokratického vládnutí, ve které je princip omezeného státu vyvažován ideálem souhlasu lidu s politickou reprezentací. Její liberální charakter se manifestuje v existenci vnitř- ních i vnějších brzd vůči státu, které jsou vytvořeny k tomu, aby zajišt'ovaly svobodu a občanům skýtaly ochranu před státem. Demokracie parlamentní ­ je jednou z forem demokratického vládnutí, která funguje prostřednictvím lidem voleného shromáždění, které vytváří nepřímé spojení mezi vládou a ovládanými. Demokracie v tomto pojetí znamená odpovědnou a reprezentativní vládu. Participaci veřejnosti tak parlamentní demokracie vyvažuje vládou elity: vláda není odpovědna přímo lidu, ale lidem voleným zástupcům. Demokracie pluralitní ­ tento termín se občas používá jako synonymum liberální demokracie, tedy na označení demokratického systému založeného na volební soutěži více politických stran. V užším smyslu je onačením formy demokracie, která funguje díky tomu, že organizované skupiny a zájmy mohou tlumočit požadavky veřejnosti a zajišt'ovat tak odpovědnost vlády. Demokratizace ­ je přechod od autoritarismu k liberální demokracii. K nejdůležitějším rysům tohoto procesu patří poskytnutí základních svobod, zejména politických práv, konání všeobecných konku- renčních voleb. Diktatura ­ v úzkém slova smyslu je forma vlády, kde je jednomu člověku svěřena absolutní moc. V tomto smyslu je diktatura synonymem autokracie. Původně se toto slovo spojovalo s neomezenými pravomocemi, které se v prvních stoletích římské republiky udělovaly nejvyššímu úředníkovi. V moderní době se za diktátory považují osoby, které jsou " nad zákonem" a jednají mimo rámec platné ústavy. E Ekocentrismus ­ snaží se o uchování přírody ne z instrumentálních důvodů (viz antropocentrismus), ale kvůli jí inherentní hodnotě. Elita ­ termín, který označuje menšinu, v jejíž rukou se soustřed'uje moc, bohatství nebo privilegia, at' již odůvodněně nebo ne. Elitismus je pak názor, že tím, kdo vládne, je elita nebo menšina. Etatismus ­ názor, podle něhož nejvhodnější cestou jak řešit politické problémy nebo stimulovat eko- nomický a sociální rozvoj jsou státní zásahy. Exekutiva ­ ta část státního mechanismu, která odpovídá za realizaci schválených zákonů a politických opatření. Sahá od hlavy státu až k příslušníkům donucovacích složek jakými jsou armáda a policie. Patří k ní ministři i úředníci státní správy. V užším smyslu se užívá k označení uskupení těch, kdo rozhodují a odpovídají za celkové řízení a koordinaci vládní, resp. státní politiky. V tomto smyslu je exekutiva synonymem vlády. F Frakce ­ označuje část nebo skupinu v rámci nějakého širšího útvaru, obvykle politické strany. Fundamentalismus ­ styl myšlení, podle něhož se určité principy považují za zcela zásadní " pravdy", jejichž autorita je nezpochybnitelná a nade vše povýšená. Jednotlivé fundamentalismy mají tudíž jen málo co společného, pokud nepočítáme to, že jejich stoupenci se vyznačují smrtelnou vážností a zápalem, který pramení z jejich doktrinální jistoty. G Gender ­ označuje sociální a kulturní rozdíly mezi osobami mužského a ženského pohlaví, zatímco slovem pohlaví se označují biologické a proto neodstranitelné rozdíly. Gender je sociální konstrukt, který se obvykle opírá o stereotypy " feminního" a " maskulinního" chování. Globalizace ­ pojem popisuje vznikání složitého přediva vzájemné provázanosti, která znamená, že naše životy jsou ve stále větší míře ovlivňovány událostmi, ke kterým dochází, a rozhodnutími, která jsou přijímána daleko od nás. Rysem globalizace tak je to, že zeměpisné vzdálenosti ztrácejí na významu, a že hranice mezi státy se stávají z politického hlediska málo důležité. Globalizace však neznamená, že lokální a národní jsou podřízeny globálnímu, spíše jde o zdůraznění jejich vzájemných vztahů ­ domněle národní (státní) rozhodnutí mohou mít globální dosah a naopak. H Hnutí sociální ­ zvláštní forma kolektivního jednání motivovaného převážně postoji a aspiracemi členů. K tomu, aby se člověk stal součástí sociálního hnutí, je zapotřebí spíše jisté míry oddanosti věci a politického aktivismu než členské legitimace. Hnutí chápeme jako sítě spojující různé organizace a jednotlivce, kteří jsou stmeleni společnou identitou, resp. zájmem, který prosazují (příkladem může být environmentální hnutí). Holocaust ­ cílené a racionálně plánované vyvražd'ování židů nacisty během 2. světové války. CH Charisma ­ jako politický fenomén označuje určitý šarm nebo sílu osobnosti, schopnost zajistit si vedení jakýmsi psychologickým ovládnutím druhých. I Ideální typ ­ myšlenková konstrukce, pomocí které se snažíme dobrat poznání komplexní skutečnosti. Ideální typy zdůrazněním některých rysů empirické reality pomáhají jejímu lepšímu porozumění. Jedná se tedy o určité vysvětlující nástroje. Imperialismus ­ politika rozšiřování moci státu za jeho hranice s cílem ovládnout politicky nebo ekonomicky ­ jiná území. Individualismus ­ vychází z přednosti individua před jakoukoli sociální skupinou nebo kolektivem. Podle individualismu musí každá politická teorie vycházet z jednotlivce. Internacionalismus ­ politická teorie nebo praxe založená na mezinárodní nebo celosvětové spo- lupráci. Vychází z univerzalistických předpokladů o lidské přirozenosti, jimž odporuje politický naciona- lismus, který tvrdí, že lidská identita je do značné míry utvářena příslušností k národu. Hlavní interna- cionalistické tradice vycházejí z liberalismu a socialismu. K Kohabitace ­ spolužití. Uspořádání, kdy v poloprezidentském systému prezident spolupracuje s vládou a parlamentem ovládanými konkurující stranou. Kolektivismus ­ zdůrazňuje schopnost lidí jednat kolektivně. Vychází tedy z toho, že lidé jsou schopni a ochotni dosahovat svých cílů spíše společně než jen individuálním úsilím. Základem je přesvědčení o tom, že lidská přirozenost má jakési " společenské jádro", z čehož plyne, že člověk je společenská bytost a jeho přináležitost k různým typům kolektivů je součástí jeho identity. Kolonialismus ­ teorie nebo praxe ovládání cizího území, které se tak stává " kolonií". Kolonialismus je tak jednou z forem imperialismu. Obvykle se vyznačuje zakládáním osad a ekonomickým panstvím. Komunitarismus ­ názor, podle něhož je individuální identita formována pospolitostí, která má tudíž ve vztahu k jednotlivcům nezávislý morální význam. Zatímco podle liberálů je základní morální jednotkou jednotlivec, podle komunitaristů je to sociální skupina. Liberálové vyžadují dodržování individuálních práv, komunitaristé jsou schopni argumentovat ve prospěch uznání skupinových nároků (práv). Korporatismus ­ v nejširším slova smyslu jde o zapojování organizovaných skupin do procesu vlád- nutí. Existuje ve dvou podobách. Autoritaristický korporatismus je ideologie či ekonomické uspořádání těsně spjaté s italským fašismem. Tato forma korporatismu je etatistická a jejím hlavním cílem je zajistit státu kontrolu nad průmyslovou sférou i odbory. Liberální korporatismus (neokorporatismus) spočívá v zajištění institucionalizovaného přístupu k formulování důležitých politik pro zástupce sociálně-eko- nomických zájmů ­ zaměstnavatele a odbory. Glosář L Laissez-faire ­ doslova " nechte věcem volný průběh" (z francouzštiny). Je to zásada nezasahování do ekonomiky. Jedná se o jádro doktríny, podle které ekonomika nejlépe funguje tehdy, když si jí vláda nevšímá. Legitimita ­ znamená zhruba oprávněnost nebo ospravedlnitelnost. Legitimita tudíž určitému řádu propůjčuje autoritativní neboli závaznou povahu, a tak proměňuje moc v legitimní autoritu. Lobby ­ termín je odvozen z anglického označení parlamentních prostor (kuloárů, předsíní atd.), kde se veřejnost může setkávat se zákonodárci a obracet se na ně se svými žádostmi. V angličtině dnes toto slovo figuruje jako podstatné jméno i sloveso. Lobovat znamená přicházet do styku s politikem, argumentovat a přesvědčovat. Jako podstatné jméno je lobby přibližně totéž co zájmová skupina. M Mandát ­ je pokyn nebo příkaz nějakého vyššího subjektu, kterému je třeba vyhovět. Idea lidového mandátu má svůj původ v tvrzení strany, která zvítězila ve volbách, že tomu, co ve svém programu slíbila, se dostalo podpory a že tato skutečnost ji opravňuje, aby tyto sliby promítla do vládního pro- gramu. Meritokracie ­ vláda nadaných. Zásada, že odměny a funkce by se měly rozdělovat podle schopností. Moc ­ schopnost dosáhnout nějakého žádoucího výsledku. V politice se chápe jako vztah, tj. jako schopnost ovlivnit chování jiných lidí a docílit, aby se chovali jinak než zamýšleli. Pak se hovoří o " moci nad lidmi". Multikulturalismus ­ tento pojem se užívá jak ve smyslu deskriptivním, tak normativním. Ve smyslu deskriptivním označuje kulturní rozrůzněnost, která vyplývá z toho, že ve společnosti existují skupiny, jejichž názory a praktické postupy dávají vzniknout pocitu zvláštní kolektivní identity. Ve smyslu norma- tivním vyplývá z multikulturalismu kladný postoj ke skupinové rozrůzněnosti a její podpora, vycházející bud' z práva rozmanitých skupin na úctu a uznání nebo z očekávaného prospěchu, který z morální a kulturní rozrůzněnosti má celek společnosti. N Národ ­ jedná se o složité jevy, které jsou utvářeny celým souborem kulturních, politických a psy- chologických faktorů. Kulturně je národ skupina, která je spjata společnou řečí, náboženstvím, historií, tradicemi. Národy však mohou být v různé míře i kulturně heterogenní. Politicky je národ skupina lidí, kteří se považují za přirozené politické společenství. Nastolování agendy ­ schopnost strukturovat politickou diskusi vykonáváním kontroly nad tím, o kte- rých problémech se bude jednat nebo stanovením priorit mezi nimi. Nová levice ­ významná v 60. a počátkem 70. let 20. století. Snažila se oživit socialistické myšlení vypracováním radikální kritiky vyspělé industriální společnosti. Nová levice odmítla obě " starolevicové" alternativy ­ státní socialismus sovětského typu i západní sociální demokracii, která údajně ztratila svůj radikální náboj. O Občanská společnost ­ popisuje sféru svobodného sdružování, která je nezávislá na státu. Původně se tento pojem používal k vymezení státu jako protikladu " přirozeného stavu", dnes se však chápe jako sféra společenské plurality, která staví hranice státní moci. Občanskou společností se tedy myslí sféra autonomních skupin a sdružení. Občanství ­ jedná se o vztah mezi jednotlivcem a státem, ve kterém jsou obě strany spjaty vzájemnými právy a povinnostmi. Od poddaných a cizinců se občané odlišují tím, že jsou plnoprávnými členy svého politického společenství nebo státu, a to díky tomu, že jsou nositeli základních práv. Obecná vůle ­ skutečné zájmy určitého kolektivu, ekvivalent obecného dobra. Vůle všech, pokud nejednají sobecky. Omezená vláda ­ stát fungující v rámci omezení daných právem, ústavou nebo soustavou institu- cionálních brzd a vyvážení. P Paradigma ­ intelektuální rámec tvořený vzájemně spjatými hodnotami, teoriemi a předpoklady, ve kterém se usiluje o poznání. Patriarchát ­ používá se k popisu vlády mužů ve společnosti. Pluralismus ­ v širším smyslu znamená rozmanitost či mnohost a respektování této rozmanitosti. Jako deskriptivní termín může pluralismus znamenat existenci soutěže politických stran (politický plu- ralismus), mnohost etických hodnot (morální pluralismus) nebo četnost kulturních norem (kulturní plu- ralismus). Jako normativní termín znamená přitakání mnohosti a to zpravidla proto, že zabezpečuje individuální svobodu a podněcuje diskusi, polemiku a porozumění. V užším slova smyslu je pluralismus teorií distribuce moci. Podle ní je moc ve společnosti spíše rovnoměrně rozptýlena než koncentrována v rukou nějaké elity nebo vládnoucí třídy. Politická sít' ­ uspořádaný soubor vztahů mezi politickými aktéry, kteří mají v určité oblasti společný zájem nebo orientaci. Tyto vztahy se zpravidla vyznačují tím, že jdou skrze formální institucionální uspořádání a dělící čáry mezi vládními a nevládními orgány. Součástí politické sítě tak mohou být státní úředníci, významní poslanci, lobisté, univerzitní pracovníci, žurnalisté atp. Uznání existence politických sítí poukazuje na význam, který při tvorbě politiky mají neformální vztahy. Politická strana ­ skupina lidí organizovaných s cílem získat vládní moc a to volbami či jinak. Po- litickým stranám jde o získání politických funkcí, jsou organizovanými útvary s formálním a exklu- zivním členstvím, mají komplexní program politických opatření, které chtějí realizovat a jsou sjednoceny společnými preferencemi a zájmy. Polyarchie ­ označuje instituce a politické procesy moderní zastupitelské demokracie. Polyarchii lze chápat jako nejbližší možné přiblížení se demokracii. Pospolitost ­ označuje sociální skupiny, které se vyznačují silnou kolektivní identitou, jejímž základem jsou pouta přátelství, loajality a vzájemné závaznosti. Ferdinand T¨onnies (1855­1936) rozlišoval Ge- meinschaft, tj. pospolitost, se kterou se typicky setkáváme v tradičních společnostech a která se vy- značuje přirozenou náklonností a vzájemnou úctou, a Gesellschaft, tj. společnost, která je podle něj volnější a založena na smluvních vztazích, se kterými se setkáváme v industrializovaných a urbanizo- vaných společnostech. Pragmatismus ­ teorie nebo praxe, která zdůrazňuje především praktické okolnosti a cíle. Nese s se- bou nedůvěru k abstraktním ideálům. Práva lidská ­ práva, na která mají lidé nárok, protože jsou lidmi. Jsou moderní a sekulární verzí práv přirozených. Lidská práva jsou univerzální v tom smyslu, že patří všem lidem, nikoli jen příslušníkům určitého státu nebo těm, kdo patří k nějaké rase, náboženství či jinak vymezené skupině. Právo božské ­ doktrína, podle níž jsou pozemští vládci vyvoleni bohem a tudíž nadání nezpochybni- telnou autoritou. Jde o obhajobu monarchického absolutismu. Primárky ­ vnitrostranické volby, v nichž se vybírají kandidáti, kteří budou nasazeni do následných " oficiálních" voleb. Ve 20. století se primárky staly primárním nominačním mechanismem v USA. R Racionalismus ­ přesvědčení, že svět je možno pochopit a vysvětlit lidským rozumem, založené na předpokladu racionální struktury světa. Rasismus ­ pseudovědecká ideologie zneužívající biologické teorie. Zdůrazňuje význam rasových znaků a rozdílů a spatřuje podstatu člověka především v těchto (rasových) znacích. Hlásá nadřazenost, resp. podřadnost některých ras. Reprezentace ­ vztah, pomocí něhož určitý jednotlivec nebo skupina představuje, zastupuje nějaký větší kolektiv lidí nebo jedná jeho jménem. Rovnost ­ zásada rovného rozdělování. Termín má různé významy v závislosti na tom, co se rozděluje. Formální rovnost znamená rovnou distribuci osobních a politických práv a obvykle se opírá o předpo- klad, že všichni lidé " se rodí rovni". V tomto smyslu se jedná o morální rovnost ­ přesvědčení o tom, že každý člověk " se počítá" rovným způsobem. S Scientismus ­ názor, podle něhož (přírodo)vědná metoda je jediným zdrojem spolehlivého poznání a měla by se tudíž aplikovat nejen v přírodních vědách, ale také ve vědách sociálních. Sekularizace ­ zesvětšt'ování, zbavování světa zakotvení v božském základu. Skupina zájmová ­ organizované sdružení, které se snaží ovlivnit politiku vlády. Od politických stran se zájmové skupiny liší tím, že se spíše snaží " zvnějšku" ovlivňovat vládní moc než ji získat nebo uplatňovat. Zájmové skupiny se dále obvykle zaměřují na úzkou problémovou oblast: zpravidla jim jde o nějakou konkrétní věc nebo o zájmy nějaké společenské skupiny, zřídka mají širší programový záběr, který naopak spojujeme s činností politických stran. Společnost moderní ­ je produktem průmyslové revoluce ve spojení s centralizací moci v rámci národních států. Její podobu určují procesy, které doprovázely rozvoj průmyslové revoluce (dělba práce, urbanizace, rozvoj komunikace). Mocenský rámec je poskytován moderním státem. Společnost tradiční ­ označuje typ sociální organizace, který byl rozbit nástupem průmyslové revo- luce a doprovodnými procesy. Tradiční společnost se liší od společnosti moderní způsobem uspořádání moci, typem ekonomiky, typem sociální struktury, způsobem výkladu světa i celkovou mentalitou. Exis- tující moc má k dispozici jen omezené prostředky, takže s výjimkou městských států není schopna systematicky kontrolovat celé území. Úlohu základní sociální jednotky tvoří opevněná domácnost. Správa ­ spočívá v koordinaci a provádění politických opatření. Veřejná správa znamená mechanismy a instituce, prostřednictvím nichž se uvádí v život veřejná politika. Stát ­ jedná se o politickou organizaci, která vykonává svrchovanou jurisdikci uvnitř přesně stano- vených územních hranic a prostřednictvím soustavy stále fungujících institucí vykonává autoritu. Tyto instituce jsou jasně a zřetelně " veřejné" v tom smyslu, že odpovídají za kolektivní organizaci života společnosti a jsou financovány z veřejných zdrojů. Stát národní ­ je forma politické organizace a politický ideál. V první případě je to autonomní společen- ství spjaté vzájemně se překrývajícími pouty občanství a příslušnosti k národu. Ve druhém případě je národní stát, resp. jeho ustavení cílem nacionalismu. Suverenita ­ neboli svrchovanost je princip absolutní a neomezené moci. Suverenita lidu ­ princip, podle něhož je jediným zdrojem politické moci " lid". Svoboda ­ schopnost myslet nebo jednat podle vlastní vůle. Často se rozlišuje mezi svobodou " nega- tivní" a " pozitivní", tj. mezi tím, kdy je člověk svoboden od něčeho a tím, kdy je svoboden k něčemu. Negativní svoboda znamená nezasahování ­ nepřítomnost vnějších omezení jednotlivce. Pozitivní svo- boda souvisí s dosahováním určitého identifikovatelného cíle, jímž je obvykle rozvoj osobnosti, sebere- alizace nebo vláda člověka nad sebou samým. Glosář Systém ­ představuje množinu na sebe vzájemně působících prvků, které lze vymezit vzhledem k vnějšímu prostředí. Vazby mezi prvky systému jsou proto mnohem silnější než vztahy těchto prvků k vnějšímu prostředí (ty mohou někdy úplně chybět). Š Šovinismus ­ jednostranný nacionalismus, který vidí zájmy jen svého národa a hlásá odpor k národům jiným. T Totalitarismus ­ všezahrnující systém politického vládnutí, který je typicky nastolovaný masivní ide- ologickou manipulací a neskrývaným terorem a brutalitou. Od autoritarismu se odlišuje tím, že usiluje o " totální" (naprostou) moc ve všech sférách společnosti i života jednotlivců. Trh ­ systém obchodní směny, který kupující, kteří chtějí určité zboží nebo službu získat, uvádí ve styk s prodávajícími, kteří toto zboží nebo službu nabízejí. Na všech trzích, kromě nejprimitivnějších, se při směně používá spíše platidla (peněz) než jiného zboží nebo služeb. Trhy jsou neosobní mechanismy v tom smyslu, že jsou regulovány pohyby cen, ve kterých se odráží vyváženost nabídky a poptávky, tj. tržními silami. Tripartita ­ orgán zastupující vládu, podnikatele a odbory, který má institucionalizovat konzultace mezi nimi. U Utilitarismus ­ filosofie morálky, kterou vypracoval Jeremy Bentham (1748­1832). Tato teorie prohla- šovala, že našla spolehlivou, dokonce vědeckou etiku, jelikož klade rovnítko mezi " dobrem a blahem" čili štěstím a mezi " zlem a bolestí" čili neštěstím. O jednotlivcích se tudíž má za to, že jednají tak, aby maximalizovali blaho a minimalizovali bolest. Bolest i blaho se vypočítávají pomocí užitku neboli užitné hodnoty, obvykle chápané jako uspokojení vyplývající z materiální spotřeby. Princip obecného užitku lze užít k hodnocení zákonů, institucí a politických systémů v podobě co největšího štěstí pro co největší počet lidí. V Vláda práva ­ zásada, podle níž musí právo " vládnout" a to tak, že vytvoří rámec, jemuž se musí přizpůsobit veškeré jednání a chování. Tento rámec se přitom stejnou měrou vztahuje na všechny členy společnosti. Vláda práva je tak klíčový liberálně demokratický princip, který v sobě zahrnuje i ideje konstitucionalismu a omezené vlády. Rejstřík Rejstřík ,A, agregace, 29, 45, 46, 51 Amnesty International, 170 anarchismus, 107 individualistický, 108 kolektivistický, 109 Anderson, B., 118 antiglobalizační hnutí, 175 antropocentrismus, 113 Arendtová, H., 97 aristokracie, 81, 82, 181 Aristotelés, 16, 76, 80­83, 126 artikulace, 29, 45, 46, 51 autonomie, 86 individuální, 86 soukromá, 85 veřejná, 85 autoritářský režim, 182 autorita, 21, 103 autoritářský režim, 182 ,B, Barša, P., 153 Bentham, J., 132 Berlin, I., 84 bikameralismus, 33 bipartismus, 48, 49 ,D, Dahl, R., 138 demokracie, 82, 126­146, 181, 184 deliberativní, 135 elektronická, 136 jako ochrana, 132 klasická, 131 přímá, 128, 129 radikální, 130 rozvojová, 133 zastupitelská, 32, 128, 130 demokratizace, 186 dělba moci, 31, 37 Downs, A., 140 důvěra, 36 Dworkin, R., 87, 90 ,E, ekocentrismus, 113 Ekonomická a sociální rada, 171 ekonomie, 25, 154 politická, 25 mezinárodní, 25 elitismus, 137, 138 environmentalismus, 112 eticky neutrální stát, 78, 87, 90 etika smýšlení, 151 zodpovědnosti, 151 evaluace, 64, 67 Evropská komise, 173 Evropská rada, 174 Evropská unie, 170, 172 Evropské hospodářské společenství (EHS), 172 Evropské společenství pro atomovou energii (Euroa- tom), 172 Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), 172 Evropský parlament, 174 Evropský soudní dvůr, 174 exekutiva, 31, 32, 34 ,F, falešné vědomí, 97 fašismus, 115­117 italský, 116 německý, 117 feminismus, 109 liberální, 111 radikální, 112 socialistický, 112 Friends of the Earth, 170 ,G, Gellner, E., 118 globalizace, 107, 158, 166­178 globální vládnutí, 169, 170 Greenpeace, 170 ,H, Habermas, J., 87, 135 Hayek, F. A., 30, 88­89, 102 hierarchie, 103 historický materialismus, 104 Hobbes, T., 21, 77, 83­84, 149 Human Rights Watch, 170 ,Ch, Checkel, J., 158 ,I, idealismus, 149, 152 ideologie, 96­123 implementace, 34, 64, 66 iniciace, 64 instituce, 28­39 intergovernmentalismus, 159 internacionalismus, 149 ,K, Kagan, R., 152 Kant, I., 77, 86, 149 Karlová, T., 184 Keohane, R., 155, 158 keynesianismus, 100 keynesiánská ekonomická politika, 31 kompromis, 20 komunitarismus, 90, 92 konstruktivismus, 157, 158 konzervatismus, 100 kontinentální, 101 paternalistický, 101 korporatismus, 54, 137, 140 království, 82 ,L, laissez-faire, 98 legislativa, 31, 32 leninismus, 105 liberalismus, 92, 98, 153, 154 klasický, 98, 100 moderní, 99, 100 politický, 91 rovnostářský, 87 liberalizace, 186 libertarianismus, 88 Locke, J., 83­84, 98, 134, 137 ,M, MacIntyre, A., 90 Madison, J., 137 Machiavelli, N., 149 Marx, K., 96, 104 marxismus, 96, 104, 137, 141, 153, 156 západní, 105 Mercosur, 170 Mezinárodní měnový fond, 170, 172 mezinárodní organizace, 155, 169 Mezinárodní trestní soud, 171 mezivládní organizace, 170 Michels, R., 138 Mill, J., 132 Mill, J. S., 135 moc, 20, 21 model víceúrovňového vládnutí, 160 Montesquieu, Ch. L., 31 Morgenthau, H., 150 Mosca, G., 138 multikulturalismus, 121 multipartismus bez dominující strany, 48, 49 s dominující stranou, 48, 49 ,N, nacionalismus, 117 konzervativní, 120 liberální, 119 protikoloniální, 121 rozpínavý, 121 nadhodnota, 105 nastolování agendy, 64 národ, 118, 119 národní zájem, 151, 154, 159 nedemokratické režimy, 38 neofunkcionalismus, 158 neokonzervatismus, 102 neokorporatismus, 54 neoliberalismus, 102, 175, 188 neoliberální institucionalismus, 155 neoliberální vize, 187 neorealismus, 156 nevládní organizace, 19, 170 Nová pravice, 30, 98, 102, 137, 141 Nozick, R., 30, 88, 89, 102 Nye, J., 155, 158 ,O, Oakeshott, M., 97 občanská společnost, 19 oligarchie, 82, 181 Organizace spojených národdů (OSN), 170 Oxfam, 170 ,P, panství, 21 paradigma, 153 Pareto, V., 138 parlamentní režim, 36, 39 Platón, 16, 76, 79, 80, 126 pluralismus, 53, 137, 153, 154 policy, 60 policy paper, 67, 69 politická filosofie, 76­93 klasická, 79 moderní, 83 současná, 84 politická teorie, 76­93 politické strany, 32, 42, 45, 47 politický cyklus, 64 politický systém, 28 políteiá, 82 poloprezidentský režim, 36, 37, 39 Popper, K., 97 pragmatismus, 103 pravidlo univerzalizace, 78 prezidentský režim, 36, 37, 39 princip diference, 87 Przeworski, A., 186 ,R, racionalismus, 157 Rada bezpečnosti, 171 Rada Evropské unie, 173 Rawls, J., 83, 87­91 realismus, 149, 150, 152, 153 realisté, 20 referendum, 128 relevance politických stran, 47 reprezentace, 32 rod, 110 Rousseau, J. J., 83, 133­134, 139 rovnost, 89 Rozvojové cíle tisíciletí, 176 Rustow, D., 185 ,S, Sandel, M., 90 Sdružení národů jihovýchodní Asie, 170 Severoamerická dohoda o volném obchodu, 170 shromáždění, 32 Schmitter, P., 184 Schumpeter, J., 139 Smith, A., 98 Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT), 169 socialismus, 103, 105 sociální demokracie, 106 sociální hnutí, 55 soudní moc, 31, 35 společenství, 90 spravedlnost, 87 stalinismus, 105 stát, 21, 29­31 Stepan, A., 183 strana antisystémová, 47 kartelu, 44 masová, 43 " pro všechny", 43, 45 suverenita, 29 Světová banka, 170, 171 Světová obchodní organizace (WTO), 169­171 svoboda, 89, 132 formální, 85 negativní, 84 pozitivní, 84 účinná, 85 systém dvou a půl strany, 48, 49 ,T, Talmon, J. L., 97 Taylor, Ch., 90 teorie vzájemné závislosti, 155 think tank, 61­63 tímokracie, 181 Tocqueville, A., 135 totalitní režim, 182 tradice, 102 tranzice, 180 třetí cesta, 107 třídní boj, 104 tyranida, 82, 127 Rejstřík ,V, Valné shromáždění, 171 veřejná politika, 60 volby, 142 volební systémy, 143 Vzdělávací, vědecká a kulturní organizace Spojených národů (UNESCO), 169 ,W, Wallerstein, I., 157 Walzer, M., 90 washingtonský konsensus, 175, 187 Weber, M., 21 Wendt, A., 158 Wilson, W., 149 ,Z, zájmové skupiny, 50­55