Pojídači ropy
Po potravinovém řetězci až do Iráku
.
- Richard Manning -
Tajemstvím velkého bohatství bez zjevného zdroje je nějaký, dříve opominutý
a posléze zapomenutý, elegantně zamaskovaný zločin.
- Balzac -
Jedno ze základních žurnalistických pravidel zní: „Sleduj cestu peněz!“ Je to ale vlastně jen odvozenina, poněvadž sledovat cestu peněz, jak vám jistě poví i náš viceprezident (Cheney), ve skutečnosti znamená sledovat tok energie. Půjdeme tedy po energii.
Už jako děti se učíme, že jídlo není nikdy zadarmo, že nula z nuly pojde, a že to, co vyletí nahoru musí zase spadnout dolů atd.
Vědecká verze popisu těchto obecných pravd je už trochu složitější. Už James Prescott Joule v devatenáctém století zjistil, že energie existuje jen v určitém omezeném množství. Můžeme ji měnit, třeba z pohybu na teplo či z tepla na světlo, ale nikdy jí nebude víc ani méně.
Zachování energie není přání, ale fakt. Patří to k zákonitostem termodynamiky.
Ani člověk, přestože je bytost hodně výjimečná, není osvobozen od tohoto pravidla. Všechna zvířata spásají rostliny nebo žerou jiná zvířata, která je spásají. Celý tento potravní řetězec je ukotven na jedinečné schopnosti rostlin měnit sluneční světlo na energii, akumulovanou ve formě sacharidů, jež jsou výchozí „pohonnou látkou“ všech zvířat.
Jediný způsob jak vyrobit toto palivo poskytuje fotosyntéza, proces napájený Sluncem. K této výjimečné schopnosti rostlin neexistuje žádná alternativa, stejně jako tu není žádná náhrada za kyslík.
Důsledky postupného mizení rostlin, které nám poskytují tuto energii, sice nemusí být tak náhlé a zjevné, jako odříznutí od přísunu kyslíku, zato ale stejně definitivní.
Celkovému množství rostlinné hmoty, která se vytvoří na Zemí v daném roce, říkají vědci „úhrnná bilance života“ či „primární produktivita planety“. Proběhly dva nezávislé pokusy, při nichž se skupina vědců ze Stanfordské univerzity a biolog Stuart Pimm pokusili vyčíslit jak je tato produktivita využita. Obě studie skončily poznáním, že lidé, jako jediný druh mezi milióny ostatních, konzumují téměř 20% celkové primární produktivity Země; přitom samotné USA 40% ze všeho, co je k dispozici. Toto prosté číslo osvětluje, proč zánik druhů v současnosti pokračuje tisíckrát rychleji od doby kdy se nadvlády nad touto planetou zmocnil člověk. 6 miliard bytostí druhu člověk prostě krade potravu ostatním druhům; ti zámožnější mnohem více než všichni ostatní.
I když energii nelze vytvořit ani zrušit, je možné ji koncentrovat. A to je poznatek, na němž spočívá hlavní a vše vysvětlující kontext národní bezpečnosti, jak poznamenal předseda plánovací komise Ministerstva zahraničí George Kennan už v roce1948. Jeho komise se zdánlivě zabývala politikou vůči ázijským zemím, ale ve skutečnosti šlo o to, jak mají Spojené státy naložit se znovunalezenou rolí dominantní světové mocnosti.
„Máme v rukou asi 50% světového bohatství, ale jen 6,3% populace,“ napsal Kennan. „Za této situace nemůžeme nebýt předmětem závisti a nelibosti. Naším skutečným úkolem v příštím období je navrhnout vzorec vztahů, umožňujících udržovat tuto nerovnováhu tak, aby naše národní bezpečnost neutrpěla újmu. Abychom toho dosáhli, budeme se muset obejít bez sentimentalit a vysněných představ; budeme muset soustředit pozornost na naše bezprostřední národní zájmy. Nesmíme podvádět sami sebe; nemůžeme si dovolit přepych tvářit se jako nesobečtí dobrodinci světa.“ „Den kdy se budeme muset zabývat koncepcemi přímého použití síly není daleko,“ uzavřel Kennan.
Půjdeme-li po stopách toků energie, tak či onak nakonec skončíme někde na poli.
Lidé využívají ohromující sady znalostí, dovedností a činností k pěstění rýže, pšenice a kukuřice. Po celých 10 000 let, od doby kdy byly tyto zrniny vypěstěny, nijak neztratily na důležitosti, patrně především proto, že umí ukládat sluneční energii do unikátně zhuštěných a přepravitelných balíčků sacharidů. Jsou v rostlinném světě tím, čím jsou ve světě uhlovodíků sudy rafinované ropy. Po uhlovodících jsou rozhodně tou nejkoncentrovanější formou skutečné hojnosti – sluneční energií ukládanou na této planetě.
Kennan správně rozpoznal, že udržení podobné koncentrace bohatství nezřídka vyžaduje použití násilí. Zemědělství je poměrně moderní lidský experiment. Lidé po větší část své historie žili ze sběru nebo lovu v rámci široké mnohotvárnosti přírodní nabídky. Proč tento přístup nakonec zaměnili za obtížné zemědělství patří k zajímavým a dlouho diskutovaným otázkám už proto, že zejména kosterní nálezy zřetelně ukazují, že ranní zemědělci byli spíš podvyživenější, nemocnější a deformovanější, než jejich současníci živící se pouze sběrem a lovem.
Zemědělství tedy život většinou nezlepšilo. Myslím, že nejlepším svědectví naznačující odpověď spočívá v rozdílech mezi rannými zemědělskými vesnicemi a jejich předzemědělskými protějšky – je zde nejen obilí, ale i sýpky a navíc odhalení, že ve spojitosti s těmito sýpkami bylo vždy několik významně větších a zdobnějších budov, než byly všechny ostatní. Zemědělství se patrně ani tak moc netýkalo výroby potravin, ale hromadění majetku. To některým lidem přinášelo prospěch, o nějž tito jedinci vždy pečovali.
Domestikace travin rovněž znamenala radikální změnu v distribuci bohatství rostlinného světa. Rostliny mohou vydat to, co získaly ze slunce několika způsoby. Převládající a moudrou strategií je přiřadit většinu energie kořenům, stonku a kůře, tedy konzervativnímu investičnímu portfoliu. To rostlině umožňuje lépe shromažďovat energii a přečkat i léta případného strádání.
Tyto trvalky kromě toho žijí na rozličných stanovištích (určitou plochu přirozené stepi okupuje asi 200 druhů rostlin) a poskytují jedna druhé rozličné služby, jako například zachycení vody, vzájemnou ochranu před větrem, přičemž společně přijímají a vážou volný atmosférický dusík k použití jako hnojivo.
Tato rozmanitost systému umožňuje „sponzorovat vlastní úrodnost“," když použijeme slov vizionářského agronoma Wese Jacksona. Je to standard ve světě rostlin.
Je zde ovšem velice úzká skupina jednoletých rostlin rostoucích v rámci jediné odrůdy, které skladují téměř veškerý příjem ve formě semen, těsného svazku sacharidů snadno zužitkovatelných poživači zrnin, jako jsme například my.
Strategie „všechna vejce v jednom koši“ je za normálních okolností v říši rostlin dost hloupý nápad. Ne však v období přírodních katastrof, jako například záplav, požárů a vulkanických erupcí. Podobné katastrofy rozervou rostlinná společenství a poskytnou prostor větru, který semena podnikavě rozptýlí do všech stran.
Skutečnost, že zemědělství všude na zeměkouli vždy vzklíčilo poblíž řek není náhodná. Možná byste, jako ostatně mnozí, předpokládali, že tomu tak bylo proto, že rostliny potřebovaly vodu nebo živiny. Většinou tomu tak není. Potřebovaly sílu záplav, které vypláchly krajinu a smetly všechny konkurenty. Patrně není náhodné, že se zemědělství vynořilo nezávisle, ale souběžně po celém světě právě s koncem poslední ledové doby, období enormních změn, kdy po tajících ledovcích zůstávala jezera o velikosti malých moří, včetně přílivových erozních vln. Bylo to období velkých katastrof.
Obzvlášť dobře přizpůsobeny vůči těmto pohromám byly kukuřice, rýže a pšenice. Je to jejich oblíbené prostředí. V přirozeném běhu věcí obdobné katastrofy vytvoří prázdné prostory, holiny, které jim dokonale vyhovují. Za normálních okolností vznikne jizva, kterou rychle vyplní právě jednoleté rostliny. Jejich kořeny zpevňují půdu, shromažďují organickou hmotu a poskytují pokrývku. Časem místo postižené katastrofou úplně uzavřou.
Zemědělství je proces, který tuto jizvu znovu a znovu otevírá. Vyvolání této každoroční umělé katastrofy na moderní farmě vyžaduje ekvivalent tří nebo čtyř tun TNT na akr (asi 4000 m2). Například pole v americkém státě Iowa k tomu každoročně nutně spotřebují energii odpovídající 4000 jaderných bomb svržených na Nagasaki.
Stát Iowa dnes už téměř úplně sestává z polí. Prérie zbývá jen málo, a pokud objevíte to, čemu Iowané říkají „poštovní známka“, je to nějaký zbyteček, ostrůvek, s největší pravděpodobností s hraničící kukuřičným polem. To umožňuje zajímavé pozorování. Když jdete z prérie na pole, budete muset sestoupit o asi 180 centimetrů… … jakoby tu zemi pod vámi někdo ukradl. Staří osadníci se v popisech o podrobení prérie zmiňují o hlasitých zvucích, sériích třesků znějících jako výstřely z pistole. Bylo to praskání mocných kořenů trávy, rvaných pluhy. Obrovská loupež běžela na plné obrátky.
Když hovoříme o bohatství v půdě, není to žádná metafora. Půda je na energii stejně bohatá jako ropný vrt. Prérie tuto energii mění na květy, kořeny a stonky, které se pak jako neživá organická hmota vracejí zpět do hlíny. Vrstvy ornice tvoří bohatou spižírnu energie, energetickou banku. Zemědělské pole si tuto energii přisvojí a vkládá ji do semen, která můžeme jíst. Značná část této energie se pak přemisťuje ze země do tukových prstenců kolem našich opasků. Velká část této energie je jednoduše promarněna, a to je stezka dlážděná dolary trousenými z lupičské brašny.
Jak jsem již zmínil, lidé z primární produktivity zeměkoule každoročně odčerpají celých 40%. Možná si myslíte, že to všechno spotřebujeme my a náš dobytek, jenže tak to není. Část z toho, vlastně téměř třetina, je potenciální rostlinná hmota ztracená kácením lesních porostů. Jejich mýcení, ať už kvůli zemědělství nebo změnou deštného pralesa na pole a pastviny, anebo když ničíme pluhy hlubokou rohož prérijních kořenů, které držely všechno pohromadě, umožňujeme erozi. Přírodní události, při nichž byly celé oblasti sužovány prašnými bouřemi, především v Oklahomě, kde ve 30. letech zničily mnoho farem a donutily lidi aby opustili „svou“ půdu, nebyly nepředvídatelné. Funkční prérijní lučiny totiž každoročně vyprodukují více biomasy, než sebelepší technologií ošetřované pšeničné pole. Problém je v tom, že jde většinou o traviny a travní kořeny, které nemůžeme jíst. Proto nahrazujeme prérijní svou vlastní, preferovanou travinou – pšenicí. Přitom nám nijak nevadí, že vlastně většinu našeho obilí nakonec sežere dobytek, i když ten je dokonale přizpůsobený k požírání přirozených travin. A nikomu přitom nevadí, a většinu lidí vůbec nenapadne, že Velké pláně před vpádem zemědělství pravděpodobně velmi dobře uživily více bizonů, než je dnes hovězího dobytka ve všech masných hospodářstvích ve stejné oblasti. Našim předkům se jevilo jako výhodnější vyrvat půdě její energii, a když ji spotřebovali postoupili jinam…
Totéž vlastně děláme dodnes, ale teď už je trezor v půdě prázdný a musíme ho plnit novou energii z umělých hnojiv získávaných z ropy. Ropa je koncentrát primárních produktivit uskladněných ve formě uhlovodíků; dá se říct, že jde o jakýsi svěřenecký fond ukládaný mnoho tisíciletí. Obnovení roční hodnoty ztracené úrodnosti jediného akru erodované země vyžaduje v průměru asi 20 litrů fosilní energie. Jen v roce 1997 jsme spálili více než 400-letý ekvivalent prastaré fosilizované produktivity naší planety, navíc většinou někde jinde. A tak, jako ssedá půda pod Iowou, se svrašťuje i globálně.
Šest tisíc let předtím, než Iowu rozorali farmáři, rozryli jejich pokrevní kavkazští předci Maďarskou planinu, oblast ležící severozápadně od pohoří Kavkazu. Archeologové mají pro tyto kmeny označení LBK - Linearbandkeramikvolk (lid s lineárně zdobenou keramikou), německé slovo vystihující charakteristické znaky hrnčířství, které je svědectvím jejich okupace Evropy. Antropologové jim říkají pšenično-hovězí kultura, což je název dokonale spojující staré národy od Dunaje s „montanans“ na horním toku Missouri. Tito před-Evropané vlastnili úplnou sadu zdomácnělých rostlin a zvířat, avšak převládala pšenice a hovězí. Všechny domestikované druhy rostlin pocházejí z oblasti pohoří Zagros tvořícího dnešní hranici Iráku, Sýrie a Turecka. Zde leží centrum prvotní domestikace všech hlavních plodin i dobytka západního světa, a současně i epicentrum katastrofického zemědělství…
Ve zhruba stejném období se vyvinuly i dva další typy katastrofického zemědělství, jedno se soustředilo na rýži, například v dnešní Číně, Indii a Indonésii, to další, závislé na kukuřici a bramborách, v centrální a Jižní Americe. Rýže je ovšem tropická plodina a její rozšíření je závislé na vodě, takže se toto zemědělství rozvinulo jen v povodňových oblastech, ústích řek a bažinách. Kukuřičné zemědělství je naproti tomu v každém směru stejně nenasytné, jako pšeničné; Aztékové patrně mohli vyvinout stejně brutální a imperialistický systém jako Římané či Britové, ale kukuřičné kultury se zhroutily po útoku španělských dobyvatelů. Kukuřice zkrátka vstoupila do koalice s pšenično-hovězí kulturou. Pšenice byla zakladatelkou impérií a různá hnutí a násilnosti, známé pod souhrnným názvem imperialismus, jednoduše diktovala holá botanická fakta.
Pšenično-hovězím národům se podařilo vymést západoevropské roviny v průběhu méně než 300 let. Toto podrobení někteří archeologové nazvali „bleskovou válkou“. Na těchto rovinách tehdy žila jiná lidská rasa, Kromaňonci. Byli to lovci a sběrači, kteří nefarmařili. Jejich jeskynní umění v místech jako Lascaux vypovídá o jejich sofistikovanosti a hloubce spojení s divočinou. Pravděpodobně většinou lovili na výšinách a sbírali lesní plody v nížinách podél řek, čili v místech, která pšeniční farmáři nepotřebovali, což nabízelo možnost koexistence. To se však nestalo. Genetické i lingvistické důkazy napovídají, že zemědělci tyto lovce zabíjeli. Poslední stopou minulosti a asi jedinými pozůstalými potomky Kromaňonců jsou Baskové.
Archeologická naleziště lovecko-sběračského osídlení z této fáze vydávají hroty oštěpů patřících farmářskému lidu a dá se tušit, že nešlo o obchodované zboží. Část antropologů se proto přiklání k tomu, že „… svědectví expanze LBK na západ ponechává jen málo prostoru jinému závěru, než že interakce mezi LBK a původním mezolitickým osídlením byly v nejlepším případě chladné, ale nejspíš přímo nepřátelské.“ Nejlepší představu o takových „interakcích“ nejspíše poskytují zbytky Černonožců, Assiniboinů, Siouxů, Inků a Maori, kteří podobný nápor přežili…
Střídmá pšenice preferuje zorané louky a pastviny. Na zeměkouli je ovšem jen omezené množství lučin v mírných pásmech a stejně limitované jsou i plochy ostatních zonálních ekosystémů. V současnosti zbývá zhruba jen 10% všech ostatních biomů v přirozeném stavu. V mírných pásmech zbývá už jen 1% nezpustošených luk a pastvin. Pšenice si bere, co potřebuje.
Hojnost pastvin bývala tam, kde dnes jsou Spojené státy a Kanada, v jihoamerické pampě, na Novém Zélandu, v Austrálii, Jižní Africe, Evropě a v ázijském výběžku evropské roviny zasahující do subsibiřských stepí. Tento prostor do značné míry opisuje hranice Prvního rozvinutého světa. Bývalé pastviny v umírněném pásmu se staly domovem pšenice a hovězího dobytka a tvoří jakési globální souostroví Kavkazanů evropských příjmení a jazyků. Ze všech zemí s dříve umírněnými pastvinami zodpovídají za zhruba 80% veškerého světového exportu pšenice a asi 86% procent kukuřice Neoevropané. Jinými slovy – řídí světové zemědělství. Tato dominance ovšem obilím nekončí. Tyto země, včetně jejich mateřské lodi, Evropy, odpovídaly v roce 1999 za tři čtvrtiny všech exportů veškerých zemědělských plodin na Zemi.
Plato o zemědělské likvidaci půdy své země napsal:
„Co dnes zbylo z kdysi tak úrodné země je jako kostra chorého člověka… ... předtím byly obdělávány i mnohé hornaté kraje. V rovinách, kdysi plných úrodné půdy, jsou dnes páchnoucí močály. Kopce, dříve zalesněné, nabízející hojnou pastvu, dnes poskytnou potravu sotva včelám. Země bývala obohacována každoročními dešti, jejichž voda nebývala vyplýtvaná jako
teď, kdy kvapem odtékají po holé zemi do moře. Vodu pohlcovala a zadržela hluboká půda a voda vsakující do kopců všude napájela prameny a potůčky…“ Němými svědky pravdivosti jeho popisu jsou opuštěné svatyně v místech dřívějších vydatných pramenů.
Platonův nářek má kořeny v pšeničném rolnictví, které vyčerpalo půdu jeho země a následně vyvolalo sérii úpadků, které vytlačily civilizační centra do Říma, Turecka a západní Evropy. S pátým stoletím se však degradační pšeničná strategie přesouvala stále výš a výše, až ji zastavil Atlantský oceán. Pšeničné zemědělství je podobným vězením jako rýžové – obojí balancuje na rozhraní přebytku a hladomoru. Během tisíciletí mezi 500 a 1500, utrpěla Británie velký „korigující“ hladomor každých deset let; Francie jich ve stejném období utrpěla sedmdesát pět. Tyto nárazy následně značně utlumila kolonizace zámoří, která přinesla do Evropy příliv nových potravin.
Život v Nové zemi měl velký vliv i na samotné kolonisty.
Thomas Jefferson, po dlouhé přednášce o venkovské přírodě na banketu v Paříži, poukázal na skutečnost, že všichni přítomní rodilí Američané byli dobře o hlavu vyšší, než všichni Francouzi. Opravdu, kolonisté na celém území Neoevropy měli vyšší postavy, žili déle a i dětská úmrtnost byla v zámoří nižší – to vše byly indikátory lepší výživy, tehdy získávané rabováním kapitálu nahromaděného v panenské půdě.
Dřívější pre-koloniální evropské hladomory časem nadhodily palčivou otázku: Co se stane, až bude zásoba orné půdy na planetě vyčerpána? Odpověď se zdála být jasná.
Okolo roku 1960 expanze nutně narazila na přirozené hranice – zásoby neobhospodařované orné půdy byly vyčerpány. Už nebylo co zorat. Ale výnosy zrna se přesto ztrojnásobily.
Tento překvapivý obrat událostí má na svědomí takzvaná „zelená revoluce“, ačkoli by asi bylo správnější hovořit o ní jako o žluté, protože se týkala výlučně zrnin – pšenice, rýže a kukuřice. Pěstitelé rostlin si pohráli s vnitřní architekturou zmíněných zrnin, aby mohly být nadměrně „vycpávány“ vodou a chemickými hnojivy, zejména dusičnany. Tato novinka hezky zapadla do snah po zvýšené „užitkovosti“ industrializovaného systému velkostatků coby průmyslových jednotek. S výjimkou prvotní domestikace pšenice byla takzvaná „zelená revoluce“ tím nejhorším zlem, které kdy bylo vůbec spácháno na této planetě.
Těm, jimž se již otvírají oči, je jasné, že celosvětově rozbila dlouhodobé vzorce venkovského života a vehnala spoustu náhle nepotřebných lidí v různých zemích světa do dosud nejhroznější hromadné nouze.
Dnešní zkušenosti s kontrolou populace v rozvojovém světě hovoří jasnou řečí: nejde ani tak o to, že se rodí více lidí, ale o to, že se rodí více chudiny. Světová populace se během čtyřiceti let, počínaje zhruba rokem 1960, zdvojnásobila, přičemž prakticky celý třímiliardový přírůstek připadá na odjakživa nejplodnější nejchudší skupiny lidstva. K tomuto rozmachu populace mocně přispěly zvýšené výnosy obilí v rámci zelené revoluce, a právě tento populační přívažek, který se v současnosti nachází ve zcela neudržitelném postavení, je zbytkem lidstva ponecháván na holičkách.
Z pozice Američanů je diskuse o těchto nejubožejších z ubohých nicméně do značné míry irelevantní. Říkáme, že nemajetné máme i doma, jenže téměř nikdo v naší zemi nemá pro život k dispozici méně než dolar na den, což se považuje za globální měřítko nouze. To vymezuje tvrdé jádro, skupinu asi 1,3 miliardy lidí z ještě větší dvoumiliardové skupiny lidských bytostí trpících chronickou podvýživou – jde o celou jednu třetinu lidstva. Můžeme na ně stejně jako většina Američanů zapomenout?
Ještě závažnější je, že metody zelené revoluce zvýšily úroveň devastace o celé řády. Těžba železa na stroje a traktory, otevírání dalších a dalších zdrojů ropy k uspokojení spotřeby motorové nafty a na výrobu dusíkatých umělých hnojiv; odběry dešťové a říční vody, míněné i pro jiné země, jelikož zemědělství roztáhlo hranice své nadvlády i do oblastí jinak úplně nevhodných k farmaření.
Dnes panuje mínění, že časté chrastění zbraněmi se týká zabezpečení zdrojů ropy, ne potravin. Ale právě v tom je ten vtip. Od dob, kdy jsme vyčerpali zásoby energie v orné půdě, se naší potravou stala ropa. Každá snězená kalorie je podporovaná minimálně jednou kalorií získanou z ropy, ale spíše deseti. Běžná farma v USA produkovala v roce 1940 2,3 kalorie potravinové energie za každou kalorii použité fosilní energie. V roce 1974 (což byl poslední rok, kdy se tím ještě někdo blíže zabýval…), byl tento koeficient 1:1. To ovšem signalizuje těžký problém, jelikož zároveň s větším množstvím ropy, využívané pro zisk potravy, ropy neustále ubývá. Předchozí generace spotřebovávaly k jejímu vrtání, čerpání a distribuci mnohem méně energie než my. Ve čtyřicátých letech jsme za každý barel ropy využitý k těžbě získávali zhruba 100 barelů této suroviny. V současné době však každý barel investovaný do procesu vrací jen 10 barelů, přičemž v této kalkulaci rozhodně nejsou zahrnuty hořící Hummery, Abramsy a Blackhawky, jichž užíváme k udržení přístupu k irácké ropě.
David Pimentel, expert na potravinářství a energii z Cornellovy univerzity, odhadoval, že kdyby se lidé na celém světě začali přežírat jako obyvatelé Spojených států, lidstvo by vyčerpalo veškeré dnes známé globální zásoby fosilních paliv za pouhých sedm let...