• Titulní strana
• Nelidské/ponižující zacházení
• Spravedlivý proces
• Politická práva
• Ochrana životního prostředí
• Soukromý/rodinný život
• Diskriminace
• Vzdělávání
• Práva spotřebitelů/pacientů
• Odpovědnost nadnárodních korporací

Via Iuris vydává:

Ústavní soud umožnil vyhlášení referenda o územním plánu

V následujícím textu se budu zabývat závěry vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 101/05 ze dne 13. března 2007. Ústavní soud v tomto případě řešil otázku možnosti vyhlášení místního referenda o otázkách týkajících se návrhu územního plánu.

Návrh na vyhlášení místního referenda u Krajského soudu v Praze byl podán v návaznosti na odmítnutí vyhlášení referenda o otázkách týkajících se návrhu územního plánu zastupitelstvem obce. Dne 15. prosince 2004 Krajský soud v Praze usnesením návrh zamítl s odkazem na § 7 písm. d) a e) zák. č. 22/2004 Sb., o místním referendu a změně některých zákonů (dále jen „zákon o místním referendu“).

Proti usnesení Krajského soudu byla podána ústavní stížnost, s ohledem na to, že bylo porušeno základní právo podílet se přímo na správě věcí veřejných náležících do samostatné působnosti obce podle čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Aktivní legitimace

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda stěžovatelé jsou oprávněni podat ústavní stížnost. Tato stížnost byla podána Přípravným výborem pro konání místního referenda a třemi subjekty, kteří se označili jako oprávnění občané obce.

Označení „oprávnění občané obce dle § 3 odst. 1 zákona č. 298/1992 Sb.“ 1) shledal soud jako příliš obecné a potvrdil konstatování Krajského soudu, že subjekty tímto označené nelze považovat za účastníky řízení ani za osoby zúčastněné na řízení. Osobami zúčastněnými na řízení by mohly být osoby, které byly na svých právech přímo dotčeny vydáním napadeného rozhodnutí, pouze v případě nejsou-li účastníky řízení před soudem, ale výslovně by oznámily, že budou v řízení práva osob zúčastněných uplatňovat.

Přípravný výbor pro konání místního referenda je ze zákona oprávněn ke všem procesním úkonům spojených s místním referendem. Pokud v průběhu soudního přezkumu rozhodnutí nevyhlášení referenda zastupitelstvem obce byly porušeny ústavou zaručené práva a svobody, je Přípravný výbor oprávněn k podání ústavní stížnosti.

Předmět referenda

Místní referendum lze uspořádat o věcech patřících do samostatné působnosti obce. Referendum však nelze konat o otázkách vymezených v § 7 zákona o místním referendu, ačkoliv se jedná o otázky spadající do samostatné působnosti obce. Zmiňovaný § 7 písm. e) neumožňuje uspořádat referendum o otázce rozhodované ve zvláštním řízení. Napadené rozhodnutí Krajského soudu zahrnulo schvalování územně plánovací dokumentace pod pojem „zvláštní řízení“ ve smyslu § 7 písm. e) zák. o místním referendu.

Ústavní soud ovšem zdůraznil, že žádná z oblastí, o nichž zastupitelstvo obce rozhoduje není zvláštním řízením podle § 84 odst. 1 zákona o obcích. Zvláštním řízením není ani schvalování územního plánu obce. Schvalování územního plánu obce probíhá v samostatné působnosti a je výsledkem procesu probíhajícího v přenesené působnosti obce. Konání referenda tedy nemůže bránit skutečnost, že určitá věc je či bude předmětem správního řízení konaného v přenesené působnosti. Konání referenda tedy nebrání ani to, že položená otázka se vztahuje k územnímu plánu ve stadiu návrhu, jak tomu bylo v tomto konkrétním případě, což je poslední stadium pořizování územně plánovací dokumentace následující po zadání a konceptu.

Ústavní soud v nálezu hovoří konkrétně o územním plánu ve stádiu návrhu. Dle mého názoru nelze z nálezu vyvozovat, že by o otázkách spadajících do jiných fází územního plánu nešlo vyhlásit místní referendum. Ústavní soud jasně řekl, že schvalování územního plánu nelze podřadit pod pojem „zvláštního řízení“, čímž formuloval obecné pravidlo o možnosti konání místního referenda v otázkách územního plánování. S ohledem na skutečnost, že návrh je až poslední fází územního plánu, musíme dojít k závěru, že místní referendum lze konat i v jakékoliv jiné fázi územního plánu.

Ústavní soud se však vyhnul posouzení konkrétních formulací otázek připravených pro místní referendum. 2) Krajský soud stanovil, že druhá otázka, která měla být v referendu položena, je chybně položená a v rozporu s právním předpisem ve smyslu § 7 písm. d) zák. o místním referendu. Tento rozpor s právním předpisem odůvodnil tím, že závazná část územního plánu podle stavebního zákona neřeší problematiku, kdo bude investorem zamýšlených staveb uvedených v územním plánu. Tento názor Ústavní soud ani nepotvrdil, ani nevyvrátil. Ústavní soud pouze zkoumal samostatnou přípustnost či nepřípustnost místního referenda ve věci územního plánu a samotné formulaci položených otázek se zcela vyhnul a odkázal pouze na nové rozhodnutí Krajského soudu.

Nález Ústavního soudu tedy potvrdil možnost konat místní referendum zavazující zastupitelstvo obce o otázkách týkajících se územního plánu.