Vzdělávací politika a Evropská unie Vzdělávací politika l souhrn konkrétních činností a opatření, kterými zejména stát, ale i další subjekty ovlivňují celou vzdělávací oblast Pravomoci EU l Výlučné – předpisy vydává jen EU, členské státy pouze s jejím povolením (společná obchodní politika vůči třetím zemím, měnová politika,..) l Sdílené – předpisy mohou vydávat i členské státy, pokud tak EU neučinila (azylová politika, doprava, daně) l Doplňující – aktivita EU se omezuje jen na podporu členských států (politika zaměstnanosti, vzdělávání) Základní principy EU l subsidiarita – problémy se řeší na té nejnižší možné úrovni l solidarita – cílem je zvyšování úrovně všech členů, systematicky vyrovnávat rozdíly mezi nejbohatšími a nejchudšími regiony a státy l zajištění lidských práv a vyloučení jakékoliv diskriminace l respektování kultury, tradice a svébytnosti nejen každé země, ale i každého regionu Vzdělávací politika EU l Oficiálně patří vzdělávací politika mezi tzv. doplňující politiky, kdy úsilí EU jen doplňuje a rozšiřuje vlastní vzdělávací politiky členských států. l Harmonizace právních předpisů – pro oblast vzdělávání jen malý rozsah l Podstata úsilí – systematické a rozsáhlá finanční podpora jednotlivých zemí a regionů prostřednictvím Strukturálních fondů (Bílá kniha, Zelená kniha, sdělení EK). l Poslední doba je ale typická prohlubováním úsilí EU v oblasti vzdělávání Cíle EU l Celoživotní učení – centrum úsilí EU – jedna ze složek sociálního modelu, propojené s ESZ l Lisabonský summit (2000) – „lidé jsou hlavním aktivem Evropy a musí být středem pozornosti všech politik Unie“. l „Investice do LK má zásadní význam“ Lisabonský summit- březen 2000 Konkrétní cíle do roku 2010: l podstatný každoroční nárůst investic do lidských zdrojů l snížení počtu osob ve věku 18 – 24 let se základním vzděláním na polovinu l přeměna škol na víceúčelová vzdělávací střediska, napojení na internet, vazba na podniky a výzkum l definování nových základních dovedností l rozšíření mobility studentů a učitelů, transparentnost v uznávaní kvalifikací a studia l vypracování společného evropského formuláře pro curriculum vitae k usnadnění mobility Strategické směry a cíle EU ve vzdělávání – Stockholm (2001) l cíl 1: Zvýšit kvalitu a efektivitu vzdělávacích systémů členských zemí l cíl 2: Usnadnit všem přístup ke vzdělávání l cíl 3: Otevřít vzdělávací systémy širšímu světu Terciární vzdělávání l Boloňský proces- 6 hlavních cílu: n přijetí srozumitelného a srovnatelného systému titulů n přijetí systému založeného v podstatě na dvou hlavních cyklech n zavedení kreditního systému n podpora mobility n posílení Evropské spolupráce v zajišťovaní kvality n posílení evropské dimenze ve VŠ vzdělávání Vzdělávací soustavy zemí EU l jsou rozmanité l zásady rozvoje školství v jednotlivých zemích: n zásada rovného přístupu ke vzdělávání n zvyšování průchodnosti systému n zvyšování kvality vzdělávání n podpora účasti stále širších vrstev populace na vyšších úrovních vzdělávání n budování možností celoživotního učení n sepětí s potřebami společnosti a trhu práce Význam vzdělání v ES l Již od 60. let jsou výdaje na vzdělání považovány za nejlepší investici, jejíž návratnost je dlouhodobá, ale velmi vysoká. l Lidský kapitál – významný faktor ekonomického růstu (Irsko, Itálie, Řecko a Španělsko – 0,5 %) Průměrná délka vzdělávání l Prodlužování doby vzdělávání l Kvantitativní charakteristika vzdělávacích soustav. l Zvyšování účasti na středním vzdělávání l Účast na vysokoškolském vzdělávání l Od 90. let se začala prosazovat účast v předškolní výchově –důležitost, předpoklady pro celoživotní učení. Organizace a správa školství l V rozhodující míře je odpovědný stát l Rozhodování o rámcových cílech, kurikulu, odpovědnost za kvalitu, poskytování finančních prostředků. l IECD-97 Předškolní vzdělávání l Veřejné poskytování předškolní výchovy později než v ČR l Hlavní typy: l Instituce poskytující převážně péči – do 3 let, v některých zemích až do školního věku l Instituce neškolského typu – centra denní péče, herní skupiny, apod. l Školy obdobné naší mateřské škole – méně časté, často pouze pro poslední předškolní rok, nebo jsou ke škole přiřazeny. l Rodinný model x školní model l Variabilita ve financování Základní (povinné) vzdělávání l Kritérium pro vstup do povinné školní docházky (Dánsko, Finsko, Švédsko – 7 let) l Převažuje devítiletá povinná školní docházka (Španělsko, Francie, Norsko – 10 letá, Anglie, Lucembursko, Skotsko, USA – 11letá) l Primární úroveň – 1. stupeň ZŠ – nejčastěji 6 let, celkový počet vyučovacích hodin se liší až 2 násobně l Nižší sekundární vzdělávání – 2. stupeň ZŠ l Většina zemí certifikuje buď ukončení PŠD nebo ukončení nižšího sekundárního stupně Děti se zvláštními potřebami l Úsilí odbourání překážek, resp. znevýhodnění postavení žáků se speciálními potřebami. l Integrace jako nosná tendence – nikoli jediné řešení. l Kvalita odborné připravenosti speciálních pedagogů v ČR. Deklarace (1994) l Každé dítě je jedinečnou osobností s jedinečnými vlastnostmi, zájmy, schopnostmi a vzdělávacími potřebami. l Vzdělávací systém musí být utvořen tak, aby umožňoval respektovat širokou rozmanitost potřeb dětí. l Děti se zvláštními potřebami musejí mít přístup do běžného proudu vzdělávání, který se umí přizpůsobit jeho potřebám. Integrace žáků se spec. potřebami l Země s „jednou volbou“ – integrují téměř všechny žáky do hlavního proudu vzdělávání. (1 % ve speciálních třídách). l Země se „dvěma volbami“ – rozsáhlý a diferencovaný sektor speciálních škol, ale možnost integrace do hlavního proudu (minimální) l Země s „více možnostmi“. Kombinace obou systémů podle potřeb dítěte (část výuky v hlavním proudu, část ve speciálních třídách). Integrace žáků se spec. potřebami l Povinné posouzení stavu dítěte (Německo, Španělsko, Francie, Skotsko) l Posouzení schopnosti školy zajistit potřebnou péči (Německo, Řecko, Španělsko, rakousko Střední vzdělávání l Tradiční dělení na všeobecné a odborné. l V odborném vzdělávání směry: l Profesní (obdoba našim středním odborným učilištím) l Technické – vyšší zastoupení teoretických poznatků, zahrnují i obory ekonomické, zemědělské, zdravotnické. Poskytují dvojí kvalifikaci – pro zaměstnání, ale i pro vstup do terciární sféry. Odborné vzdělávání l Charakter i obsah závisí na tom, zda při jejich řízení hraje roli stát nebo trh. l Tržní mechanismus – ov musí pružně reagovat na potřeby NH, vysoká konkurence jednotlivých zařízení. (Anglie, Irsko) l Dominantní role státu (Francie, Itálie, Švédsko) Organizace a místo vzdělávání l Potřeby zaměstnavatelů x potřeby vzdělávání l Školský model – celodenní forma výuky ve školském zařízení. Certifikát. Možná praxe v podniku (Francie, Itálie, Nizozemí, Švédsko, Španělsko). l Učňovský (duální) – kombinace učení v podniku s učením v odborných školách – nejstarší forma odborného vzdělávání (Německo, Rakousko). Odpovědnost za plnění kurikula (stanoveno celostátně) mají podniky. – soustředěna především na řemeslnická povolání (malý podíl). l Model odborné přípravy – odborná příprava v zaměstnání poskytovaná mladým lidem, kteří ukončili povinnou školní docházku. Někdy doplňována krátkou výukou ve školách. – pomoc přechodu ze školy do zaměstnání (Belgie, Francie, Irsko) l Silná tendence ke sbližování všeobecného a odborného vzdělávání. l Certifikáty z technických směrů odborného vzdělávání x certifikáty z profesní (učňovské) přípravy. Mezinárodní uznávání kvalifikací l Zvyšování tzv. transparentnosti (průhlednosti a přehlednosti) l Evropské fórum pro transparentnost kvalifikací (www.eurocert.ie.) – 3 opatření, jejichž účelem je usnadnit vzájemně uznávání kvalifikačních dokladů v členských zemích Evropské fórum pro transparentnost kvalifikací Terciární vzdělávání l Největší kvantitativní růst v zemích EU v 60. letech. l Diverzifikace vysokého školství l Globalizace Terciární vzdělávání v OECD l Ve 24 zemích OECD s porovnatelnými údaji v průměru 36 % studentů absolvuje tradiční vysokoškolské studium. Ve Finsku, Itálii, Portugalsku, Rakousku, Slovenské republice a Švýcarsku se míra graduace během posledních 10 let zdvojnásobila. Mezi zeměmi však existují značné rozdíly v mírách graduace na úrovni univerzitního vzdělání a na úrovni odborně orientovaného terciárního vzdělání. l Přibližně 57 % 15letých v zemích OECD předpokládá, že půjdou na vysokou školu, ale tento podíl se pohybuje od až 95 % žáků v Koreji po pouhých 21 % v Německu. Ukazatele dokládají, že v rámci zemí se záměry žáků liší podle jejich výsledků, pohlaví, socio-ekonomického zázemí a statutu imigranta. Přístup ke vzdělání l Země se velmi liší podle toho, v jaké míře dokázaly zpřístupnit vyšší vzdělání studentům z dělnických rodin. l V mnoha zemích mají studenti větší šanci účastnit se vyššího vzdělávání, pokud vyššího vzdělání dosáhli jejich otcové. Irsko a Španělsko zajišťují nejspravedlivější přístup k vyššímu vzdělání, zatímco ve, Francii, Německu, Portugalsku a Rakousku mají studenti z dělnických rodin jen asi poloviční šanci, že se účastní vyššího vzdělávání,, ve srovnání s tím, co napovídá jejich podíl na celkové populaci. Výdaje na vzdělání l Země OECD vydávají 6,2 % úhrnu svých hrubých domácích produktů na vzdělávací instituce a začínají více zvažovat efektivitu svých vzdělávacích systémů l Výdaje na vlastní vzdělávání (bez výzkumu a vývoje a doplňkových služeb) v institucích terciárního vzdělávání činí v průměru okolo 7 664 USD na studenta a pohybují se od 4 500 či méně USD v Itálii, Polsku, Řecku a Turecku po více než 9 000 USD v Austrálii, Dánsku, Norsku, Rakousku, Spojených státech a Švýcarsku. l Země OECD vydávají v průběhu celého primárního a sekundárního vzdělávání průměrně 81 485 USD na žáka, a to od méně než 40 000 USD v Mexiku, Polsku, Slovenské republice a Turecku po 100 000 a více USD v Dánsku, na Islandu, v Lucembursku, Norsku, Rakousku, Spojených státech a Švýcarsku. Typy financování vysokého školství l 2 indikátory: • Podíl finanční podpory studentů (granty, půjčky, stipendia) na celkových výdajích na terciární vzdělávání. • Podíl soukromých zdrojů na financování terciárního vzdělávání Tři odlišné typy zemí: 1) Typ A: vysoký podíl soukromých zdrojů a výrazná sociální pomoc studentů (Austrálie, USA, Kanada) 2) Výrazný podíl financování z veřejných zdrojů, programy sociální pomoci (skandinávské země) 3) Nízký podíl soukromých zdrojů, slabá pomoc státu (většina postkomunistických zemí, ČR, Portugalsko, Francie a Německo) Typy financování vysokého školství l 2 indikátory: • Podíl finanční podpory studentů (granty, půjčky, stipendia) na celkových výdajích na terciární vzdělávání. • Podíl soukromých zdrojů na financování terciárního vzdělávání Tři odlišné typy zemí: 1) Typ A: vysoký podíl soukromých zdrojů a výrazná sociální pomoc studentů (Austrálie, USA, Kanada) 2) Výrazný podíl financování z veřejných zdrojů, programy sociální pomoci (skandinávské země) 3) Nízký podíl soukromých zdrojů, slabá pomoc státu (většina postkomunistických zemí, ČR, Portugalsko, Francie a Německo)