1
5 EKONOMICKÁ FUNKCE
Metodická poznámka: Předkládaný text vznikl jako součást projektu CZ.1.07/2.2.00/28.0227:
Inovace studia ekonomických disciplín v souladu s požadavky znalostní ekonomiky v rámci
inovace studijních podkladů pro předmět Projekt systému řízení podniku pro akademický rok
2014/15. Jedná se o předběžnou textovou verzi, která sice ještě neobsahuje definitivní vazby
na ostatní funkce v rámci projektu, ale prezentuje základní strukturu textu v části
„Ekonomická funkce“ se zaměřením na obsahové a metodické náměty pro zpracování
výsledného projektu.
Autor: JUDr. Martin Landa
Ekonomickou funkci lze charakterizovat jako soubor procesů a aktivit zajišťujících fungování
podniku z finančního hlediska, ale s důrazem na dosažení určitých strategických cílových
hodnot typu maximalizace ekonomické hodnoty podniku a rovněž i operativních cílů
v podobě zajištění finančních prostředků (kapitálu) pro běžnou činnost podniku při zajištění
finanční rovnováhy a optimální kapitálové struktury.
Metodická poznámka: V podnikové praxi mnohdy ještě přežívá představa o ekonomické
oblasti podnikové reality (ve smyslu finančního řízení) jako o souboru činností, jejichž
základním smyslem je „profinancovat“ jiné oblasti podnikových činností – výrobu či obchod,
odbyt produktů, vývoj a výzkum, zásobování, administrativu atd. I když samozřejmě zajištění
potřebných finančních zdrojů je důležitou součástí ekonomické funkce, zdaleka to není jediná
její úloha. Jako další úlohy v systému firemních financí1
je nutné uvést rovněž alokaci peněz a
kapitálu do různých forem nepeněžního majetku ve smyslu investování, rozdělování zisku (v
rámci dividendové politiky v širším slova smyslu) a dále i úlohu směřující do oblasti
účetnictví (ve smyslu evidence, archivace a zpracování výsledných finančních informací).
Vedle uvedených úloh v rámci finančního řízení je ale nutné do ekonomické funkce zahrnout i
oblast vnitřního ekonomického řízení, reprezentovaného systémy rozpočtování, kalkulací a
vnitropodnikového reportingu.
Výsledkem výše uvedených poznatků o obsahu finančně-ekonomických procesů je dále
uvedený návrh základní struktury dílčích kapitol v rámci projektu řízení podniku:
Přehled dílčích funkcí a procesů:
1. Finanční plánování a kontrola
• Sestavení finanční strategie
• Definování finančních cílů
• Dlouhodobé a krátkodobé finanční plánování
• Provádění finančních analýz a kontrola realizace finančních cílů
2. Řízení vnějších a vnitřních finančně-ekonomických vztahů
• Stanovení forem financování
• Finanční řízení složek pracovního kapitálu
• Analýzy investičních projektů
• Operativní a strategické řízení nákladů a zisku
• Politika v oblasti rozdělování výsledku hospodaření
3. Podnikové účetnictví
1
KALOUDA, František. Finanční řízení podniku. 2. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš
Čeněk, 2011, s. 12 an.
2
• Koncepce finančního účetnictví
• Koncepce manažerského účetnictví
5.1 Finanční plánování a kontrola
Procesy vztahující se k oblasti plánování a kontroly by v projektu měly být zaměřeny na tři
dílčí oblasti:
• pojetí a obsah finanční strategie jako základu pro koncipování záměrů v rámci finančněekonomického
řízení podniku (tato část rovněž zahrnuje i problematiku definování
finančních cílů),
• formulace základní koncepce procesů finančního plánování,
• návrh koncepce analytických a kontrolních procesů zaměřených na řešení odchylek mezi
plánem a ekonomickou realitou.
5.1.1 Sestavení finanční strategie
Finanční strategie je odborné literatuře pojímána jednak jako funkční strategie2
– v tomto
kontextu se jedná o manažerský pohled v rámci procesu tvorby celkové podnikové strategie
obdobně jako je např. personální strategie, marketingová strategie, výrobková strategie atd. Je
ale nutné uvést, že ve finančně orientované literatuře je obvyklejší setkat se s pojmem
finanční politika3
(či soubor dílčích finančních politik) charakterizovaná jako soubor cílů,
nástrojů a opatření směřujících k dosažení určitých cílů či k zajištění určitých aktivit.
Pro účely sestavení projektu řízení byla přijata koncepce finanční strategie charakterizovaná
jako relativně ucelený a navzájem propojený soubor strategických finančních cílů, záměrů a
rozhodovacích pravidel, která tvoří základ strategického finančního plánování. V tomto pojetí
do finanční strategie spadají (z obsahového hlediska) tyto dílčí oblasti:
1. Investiční oblast se zaměřením na prosazení ekonomické efektivnosti investičních
projektů.
2. Koncepce v oblasti financování podnikových aktivit (z hlediska využívání vlastních a
cizích zdrojů).
3. Politika v oblasti řízení pohledávek a závazků (úvěrová politika).
4. Koncepce v oblasti řízení zásob.
5. Politika v oblasti řízení hotovosti (peněžních toků) a likvidity.
6. Dividendová politika (záměry při nakládání s výsledkem hospodaření)
7. Politika v oblasti řízení nákladů a zisku (v oblasti operativní a strategické)
8. Koncepce podnikového účetnictví (oblast finančního a manažerského účetnictví).
Z hlediska obsahového jsou uvedené složky finanční strategie řešeny v následujících dílčích
kapitolách a navíc problematika finanční strategie velmi úzce souvisí s celkovou koncepcí
podnikové strategie, která je řešena ve Správní funkci.
Proto je v projektu žádoucí – v případě finanční strategie – řešit zejména tyto (spíše
technické) otázky:
2
HANZELKOVÁ, Alena, Miloslav KEŘKOVSKÝ, Milan MATHAUSER a Ondřej VALSA. Business strategie
krok za krokem. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 22 an. a rovněž (částečně) ESCHENBACH, Rolf a kol. Controlling.
2 vyd. Praha: ASPI Publishing, 2004, s. 250 an.
3 KALOUDA, František. Finanční řízení podniku. 2. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš
Čeněk, 2011, s. 17.
3
a) Zahrnuje navrhovaný podnik do svých strategických záměrů rovněž i finančněekonomické
problémy v podobě finanční strategie?
b) Pokud ano, tak jaké dílčí oblasti do finanční strategie zahrnuje a jaký je časový horizont
této strategie a jaké základní postupy při jejím zpracování podnik volí (oba dva tyto
parametry by měly odpovídat celkové koncepci podnikové strategie).
Organizační náměty: Finanční strategie má – jak bylo výše uvedeno – charakter funkční
strategie nebo jako soubor určitých finančních politik; v obou případech je ale nezbytné při
jejím zpracování vycházet z celkového rámce podnikové strategie a z významu finanční
oblasti, kterou management daného podniku akceptuje.
5.1.2 Definování finančních cílů
Mimořádně významnou součástí ekonomické funkce je formulace finančních cílů
strategického, taktického a rovněž i operativního typu.
Finanční a nefinanční cíle podniku
Vliv různých stran zainteresovaných na činnosti podniku se navenek projevuje tím, že
podniky přijímají řadu nefinančních cílů, např.: růst, diverzifikace, přežití, udržování
zaměstnanosti v podniku, zaujetí a udržení vedoucí pozice v oblasti výzkumu a vývoje,
poskytování vysoce kvalitních služeb zákazníkům, šetrný přístup k životnímu prostředí apod.
I když jsou tyto cíle na první pohled nefinančního charakteru, ve skutečnosti mají velmi
úzkou vazbu na finanční cíle, jejichž základní výhodou je jejich relativně snadná
vyjádřitelnost a zejména kontrolovatelnost. Mezi takové cíle patří například dosažení:
• výnosů z tržeb v určité výši,
• určité výše zisku,
• bezpečného stupně likvidity,
• stanovené míry rentability kapitálu,
• bezpečného stupně zadluženosti,
• výše ekonomické přidané hodnoty,
• atd.
Náměty k formulaci finančních cílů
Na základní otázku – jak navrhnout pro určitý podnik koncepci finančně-ekonomických cílů
nelze odpovědět zcela konkrétně (vzhledem k faktorům, které jsou uvedeny dále), ale lze
uvést následující metodické náměty:
• v prvé řadě by si měl podnik stanovit jeden hlavní finanční cíl, kterým může být
postupné zvyšování obratu nebo růst či stabilizace zisku (v závislosti např. na fázi
vývoje společnosti), zvyšování poměru mezi výnosy a náklady, resp. mezi výnosy a
vloženým kapitálem (jedná se o problém efektivnosti hospodaření), zajištění
návratnosti voženého kapitálu nebo zachování/zvyšování ekonomické/tržní hodnoty
podniku (např. na bázi ukazatele Ekonomická přidaná hodnota) nebo i zajištění
finanční stability a likvidity (vzhledem k požadavku jeho dlouhodobé existence),
• hlavní cíl je ale nutné doplnit o formulaci podřazených finančních cílů, jejichž účelem
je zejména dosažení hlavního (primárního) cíle, ale rovněž i zajištění ekonomické
existence podniku.
4
Z metodického hlediska je nutné při formulaci finančních cílů upozornit jednak na metodiku
SMART4
, která preferuje parametry stimulující, měřitelné, akceptovatelné pro významné
stakeholdery, reálně dosažitelné a určené v čase a dále i na skutečnost, že v reálné praxi je
nezbytné finanční cíle členit i z hlediska obsahu a času jejich realizace.
Proto je v této části projektu řízení je nutné se zaměřit na stručnou formulaci soustavy
finančních cílů navrhovaného podniku v členění na cíle strategické, cíle taktické a cíle
operativní.
5.1.3 Dlouhodobé a krátkodobé finanční plánování
Finanční plánování je proces5
, který se skládá z:
1. Analýzy finančních a investičních možností, které má podnik k dispozici.
2. Promítnutí budoucích důsledků současných rozhodnutí, aby bylo možné se vyhnout
překvapením a pochopit vztah mezi současnými a budoucími rozhodnutími.
3. Zvolení určitých alternativ (ty jsou pak včleněny do konečného finančního plánu).
4. Měření následné výkonnosti v porovnání s cíli stanovenými plánem.
Obecný postup tvorby plánu spočívá v provedení následujících kroků:
• konkretizace záměrů vyplývajících pro danou oblast plánování z nadřazených záměrů
podniku,
• zabezpečení nezbytných informačních zdrojů pro tvorbu plánu,
• vypracování návrhu plánu,
• seznámení dotčených útvarů podniku s návrhem plánu,
• stanovisko dotčených útvarů k návrhu plánu,
• korekce návrhu plánu v souladu s připomínkami dotčených útvarů,
• schválení a vydání definitivní podoby plánu.
Východiskem pro sestavení plánu je znalost nadřazených záměrů podniku, které se týkají
dané oblasti plánování. Například pro oblast sestavení strategických plánů jsou nadřazenými
zájmy záměry uvedené v poslání či vizi, v etickém kodexu apod. Sestavení ročních plánů by
mělo respektovat záměry pro danou oblast plánování, určenou ve strategických plánech apod.
Mají-li plány být nástroji, které v rozhodující míře determinují budoucí vývoj podniku, musí
co nejlépe předvídat budoucí vývoj. K tomu je nutné mít k dispozici vhodné informace.
Současné informační technické a programové zázemí dovoluje systematicky budovat
a průběžně doplňovat datovou základu, které lze využít pro plánovací činnost.
Těžiště plánování spočívá ve vypracování návrhu plánu. Ten tvoří základ, který je
předmětem diskuse, stanovisek, projednávání, úprav atd.; na jejich konci je definitivní podoba
plánu.
S návrhem plánu by měly být seznámeny dotčené útvary podniku. V prvé řadě jde o ty
útvary, které budou zabezpečovat vlastní realizaci plánu, dále by to měly být útvary, kterých
se záměry plánu dotýkají.
Finanční plány lze klasifikovat podle dvou základních kritérií:
Z hlediska časového se plány člení na:
4
HANZELKOVÁ, Alena, Miloslav KEŘKOVSKÝ, Milan MATHAUSER a Ondřej VALSA. Business strategie
krok za krokem. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 5 an.
5
BREALEY, Richard A., Stewart C. MYERS, Teorie a praxe firemních financí. Vyd. 1. Praha: Victoria
Publishing, 1992, s. 739.
5
a) krátkodobé, resp. operativní (měsíční, čtvrtletní),
b) střednědobé, resp. taktické (zpravidla zahrnují období 1 roku)
c) dlouhodobé, resp. strategické (zahrnují víceleté časové období).
Z hlediska předmětu plánu se rozlišují:
a) dílčí plány a rozpočty (rozpočet režijních nákladů, rozpočet peněžních toků atd.),
b) kompletní podnikový plán (Master Budget), zahrnující celkový ekonomický pohled na
podnik; skládá se z následujících složek:
• plánovaná výsledovka,
• plánovaná rozvaha,
• plánovaný tok peněžní hotovosti.
Organizační náměty: Klíčovým organizačním nástrojem v oblasti finančního plánování je
přesné definování typů a struktury plánů, které podnik používá a použitých technik (nelze
například souběžně používat pevné a klouzavé rozpočtování). Vnitřní metodické plánovací
postupy v podniku zpravidla obsahují tyto údaje:
• určení organizačních útvarů, které zajišťují vstupní údaje pro plánování, sestavují návrhy
plánovacích dokumentů a rozhodují o přijetí či nepřijetí navržené podoby plánů
a rozpočtů,
• určení soustavy plánů (zpravidla v závislosti na rozpočtovaném období),
• určení metod a technik sestavení plánů a rozpočtů.
5.1.4 Provádění finančních analýz a kontrola realizace finančních cílů
Finanční analýzu lze charakterizovat6
jako diagnostickou složku systému finančního řízení
podniku. Její význam spočívá v tom, že s využitím definovaných (standardizovaných) i
specifických metod zpracování získaných výchozích vstupních údajů rozšiřuje jejich
vypovídací schopnost – takto lze maximalizovat informační základnu procesu finančního
rozhodování.
V rámci finanční analýzy se používají tzv. elementární metody (zejména různé typy
ukazatelů) a dále vyšší metody, které zahrnují metody matematické statistiky (bodové
odhady, distribuční funkce atd.) a metody částečně využívající matematickou statistiku
(expertní systémy, neuronové sítě atd.). Předmětem dalšího výkladu jsou metody elementární.
Elementární metody finanční analýzy pracují s ukazateli, což jsou buď přímo položky
účetních výkazů nebo čísla (hodnoty) z nich odvozené. Ukazatele, používané při finanční
analýze, mohou být:
1. Extenzivní (objemové), nesoucí informaci o rozsahu (v peněžních jednotkách), tyto
ukazatele lze členit na:
• stavové (absolutní), kterými jsou jednotlivé položky aktiv a pasiv (např. bilanční suma
nebo hodnota vlastního kapitálu),
• rozdílové, kterými jsou rozdíly stavových ukazatelů (např. čistý pracovní kapitál),
• tokové, které informují o změnách stavových a rozdílových ukazatelů za určitou dobu
(např. cash-flow a položky výsledovky).
2. Intenzivní (poměrové); jde o podíly dvou (nebo více) extenzivních ukazatelů příkladem
jsou ukazatele likvidity nebo rentability).
Mezi základní techniky finanční analýzy patří zejména:
6
KALOUDA, František. Finanční řízení podniku. 2. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš
Čeněk, 2011, s. 152.
6
a) Analýza stavových (absolutních) ukazatelů:
• horizontální analýza (meziroční srovnání),
• vertikální analýza (analýza struktury výkazů),
b) Analýza rozdílových a tokových ukazatelů:
• analýza pracovního kapitálu,
• analýza cash-flow (peněžních toků),
c) Přímá analýza poměrových ukazatelů:
• analýza ukazatelů likvidity,
• analýza ukazatelů rentability,
• analýza ukazatelů zadluženosti (finanční stability),
• analýza ukazatelů aktivit,
• analýza ukazatelů kapitálového trhu,
• analýza ukazatelů na bázi cash flow,
d) Analýza soustav ukazatelů:
• pyramidový rozklad ukazatelů,
• různé typy složených indexů (ukazatele vyjadřující finanční zdraví),
• ukazatele vyjadřující ekonomickou hodnotu (EVA, MVA atd.).
Z výše uvedeného přehledu je zřejmé, že finanční analýza nabízí celou řadu technik či
ukazatelů, které podávají významné informace buď o určité dílčí části ekonomiky podniku
(např. ziskovosti, nákladovosti, likviditě apod.) nebo o podniku jako celek (např. ukazatel
ekonomické přidané hodnoty). Proto je v projektu nutné provést určitou selekci a navrhnout
individuální soustavu finančních ukazatelů vhodnou pro navrhovaný podnik. Při tvorbě
této soustavy je nutné respektovat následující faktory:
• v prvé řadě je nutné vycházet ze soustavy finančních cílů: neměla by nastat situace, kdy
podnik si jako určité finanční cíle (např. dlouhodobé zvyšování hodnoty vloženého
kapitálu akcionářů, udržení finanční stability, zajištění běžné likvidity na určitém stupni
atd.), ale do soustavy finančních ukazatelů nebudou zařazeny tomu odpovídající
ukazatele),
• dále je nutné si uvědomit určitou časovou souvislost mezi ukazatelem a vstupními údaji:
některé typy ukazatelů jsou zásadně konstruovány jako ukazatele roční (např. ukazatele
rentability kapitálu, složené indexy, ukazatel EVA) a jejich použití na údaje např. za 1.
čtvrtletí by bylo nesmyslné; na druhé straně existují ale ukazatele, které používat průběžně
během celého ročního období (ukazatele likvidity, rentabilita tržeb, ukazatele
nákladovosti),
• v neposlední řadě je vhodné respektovat souvislosti mezi ekonomickou funkcí a jinými
funkcemi v rámci projektu: např. poměrně významnou oblastí zásobovací funkce je řízení
zásob, kde lze velmi dobře aplikovat např. ukazatel doby obratu zásob.
Analýzy a kontrola plnění finančních (ekonomických) cílů a záměrů jsou projevem
kontrolní funkce managementu a podstatou analytických a kontrolních procesů v rámci
ekonomické funkce podniku je zpravidla:
1. Použití některé z rozdílových metod identifikace rozdílů mezi plánovaným (žádoucím)
a skutečným stavem či vývojem ekonomických veličin.
2. Určení příčin těchto rozdílů.
3. Stanovení a implementace řídících opatření.
4. Kontrola realizace řídících opatření.
7
Opět se jedná o poměrně rozsáhlou oblast a proto je do této části projektu nutné uvést alespoň
soustavu ekonomických reportů, které budou nástrojem předávání finančně-ekonomických
informací příslušným příjemcům na různých stupních řízení.
Organizační náměty: Z věcného hlediska jsou procesy analýzy a kontroly plnění
ekonomických záměrů a cílů úzce spojeny s procesy finančního a vnitropodnikového
ekonomického výkaznictví. Organizačně tyto činnosti zajišťuje zejména finanční manažer,
útvar strategického rozvoje nebo útvar controllingu.
5.2 Řízení vnějších a vnitřních finančně-ekonomických vztahů
Vnější finanční vztahy se realizují mezi podnikem a externími subjekty a vyznačují se
zejména tím, že mají reálné finanční vyjádření, např. v podobě částky přijatého úvěru a doby
jeho splácení a jeho ceny (vyjádřené úrokovou sazbou). Jiným příkladem je nominální nebo
reálná hodnota kapitálového vkladu vlastníka a požadovaná míra zhodnocení tohoto vkladu.
Pro ekonomickou funkci podniku mají ale rovněž značný význam i vnitřní ekonomické
vztahy – zejména ekonomické vztahy mezi organizačními útvary podniku a ekonomické
nástroje jejich řízení. Tyto vztahy se naopak vyznačují tím, že sice mají ekonomické
vyjádření, ale nejedná se o vztahy přímo finanční povahy (proto je budeme označovat
pojmem „ekonomické vztahy“).
5.2.1 Stanovení forem financování
Každá podnikatelská činnost vyžaduje hmotné, nehmotné a finanční prostředky. Konkrétní
složení těchto prostředků se označuje jako majetek podniku, resp. jako jeho aktiva. Aby
podnik tento majetek získal, musí mít určité zdroje (vlastní či cizí), označované jako kapitál
podniku, resp. jako jeho pasiva.
Kapitálová struktura podniku
Kapitálovou strukturou podniku rozumíme strukturu zdrojů (z hlediska jejich původu),
z nichž vznikl majetek podniku. Podle původu se členění na zdroje vlastní (vlastní kapitál)
a zdroje cizí (rezervy a závazky, tzn. cizí kapitál).
Metodická poznámka: V teorii finančního řízení se lze setkat i se člením na zdroje interní
(odpisy dlouhodobého majetku, nerozdělený (tzv. „zadržený“) zisk a finanční rezervy) a
zdroje externí (základní kapitál, obligace, úvěry finančních institucí, úvěry dodavatelské,
finanční leasing a ostatní externí zdroje). Pro účely zpracování projektu doporučujeme
použití členění na vlastní a cizí kapitál vzhledem k úzké vazbě na oblast finančního
výkaznictví a finanční analýzy.
Vlastní kapitál představuje vlastní zdroje podniku k financování jeho aktivit a tvoří jej pět
základních částí:
• základní kapitál: jde o peněžní vyjádření souhrnu peněžitých i nepeněžitých vkladů
podnikatele, společníků či akcionářů do podniku (vytváří se povinně ve společnosti s
ručením omezeným, v akciové společnosti a částečně i v komanditní společnosti),
• kapitálové fondy: tvoří je ážio, ostatní kapitálové fondy (např. dary a ostatní kapitálové
vklady peněžní i nepeněžní, které při jejich vytvoření nezvyšují základní kapitál podniku)
a oceňovací rozdíly z přecenění majetku a závazků a při přeměnách,
• fondy tvořené ze zisku: do této skupiny patří zákonný rezervní fond a nedělitelný fond a
dále statutární a ostatní fondy,
8
• akumulované výsledky hospodaření minulých let: zde se vykazují výsledky hospodaření
minulých let (zisky nebo ztráty), které zůstaly podle rozhodnutí nejvyššího orgánu
podniku nerozděleny,
• výsledek hospodaření aktuálního účetního období: zde se vykazuje zisk nebo ztráta za
aktuální účetní období.
Cizí kapitál tvoří rezervy a dále závazky různé typu (včetně bankovních úvěrů). Rezervy
představují položky, které podnikatelské subjekty vytvářejí pro případ vzniku nákladů, resp.
výdajů nebo ztrát v budoucnu, jejichž existence nebo částka není přesně známa. Jsou
nástrojem zásady opatrnosti a plynulá tvorba rezerv je významná pro podnikatelské subjekty
především jako stabilizující faktor při určitých výkyvech jejich hospodaření. Představuje pro
ně jednu z možností, jak omezit rozdělení zisku z hlediska krátkodobých zájmů. Z hlediska
účetního vykazování patří rezervy do cizích zdrojů, což se zdůvodňuje krytím budoucích
výdajů nákladového typu (výdajů proto, že rezervy by měly reprezentovat budoucí závazky).
Nicméně dominantní složkou cizího kapitálu jsou různé typy závazků, které pocházejí
z minulých událostí (např. pořízení investic nebo zásob s použitím obchodního úvěru, přijetí
úvěru od banky) a u kterých se očekává, že jejich vyrovnání vyústí do snížení prostředků
ztělesňujících ekonomický prospěch (očekává se jejich „odtok“ z podniku, nejčastěji ve formě
úhrady závazků peněžními prostředky). Podle aktuálních pravidel obsažených v prováděcí
vyhlášce k zákonu o účetnictví č. 500/2002 Sb. se závazky člení do následujících základních
skupin:
Obdobně jako u aktiv se i závazky rozdělují na dlouhodobé (se splatností nad 1 rok)
a krátkodobé (se splatností do jednoho roku) a v rámci tohoto členění na:
• dlouhodobé závazky (splatné v době delší než 1 rok): jedná se zejména o závazky z
obchodních vztahů, závazky ve vztahu k ovládané nebo ovládající osobě či ke
společníkům, dále dlouhodobé přijaté zálohy a vydané dluhopisy,
• krátkodobé závazky (splatné do 1 roku): nejvýznamnější položkou jsou zde zpravidla
závazky z obchodních vztahů, ale významné jsou např. i závazky k zaměstnancům a ze
sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění a dále i daňové závazky a dotace,
• bankovní úvěry a výpomoci, které se dále člení na bankovní úvěry dlouhodobé a
krátkodobé a krátkodobé finanční výpomoci.
Finanční rozhodování o volbě konkrétní formy financování záleží na situaci podniku a dalších
kritériích, mezi které patří zejména:
1. Právní forma podniku: Tento faktor má přímý vliv na typ a objem tvorby základní
kapitálu – povinně se základní kapitál tvoří u akciové společnosti a u společnosti
s ručením omezeným, naopak u jiných typů společností (komanditní společnost a veřejná
obchodní společnost) nebo u individuálního podnikatele záleží tvorba základního kapitálu
spíše na ekonomických podmínkách.
2. Dostupnost finančního zdroje (včetně záruky): Ne všechny finanční zdroje jsou stejně
dostupné – nejdostupnější jsou samozřejmě krátkodobé finanční zdroje (obchodní úvěr,
krátkodobý bankovní úvěr, spotřebitelský úvěr), naopak (zpravidla) nejméně dostupné
jsou dlouhodobé finanční zdroje (základní kapitál a dlouhodobé či střednědobé bankovní
úvěry; dostupnost bankovních úvěrů je navíc komplikována i nutností záruk (např. ve
formě zástavního práva) – tyto problémy se pak v praxi řeší zejména leasingovou formou
financování investic.
3. Cena finančního zdroje: Cenou zdroje se rozumí odměna, kterou poskytovatel zdroje
požaduje za zapůjčení zdroje; v praxi různorodou podobu – například:
9
• u základního kapitálu je formou ceny poskytování dividend (u akciové společnosti)
nebo podílů na zisku (u ostatních typů společností),
• u úvěrů a půjček má jejich cena podobu úroku,
• u leasingu je odměna koncipována jako tzv. navýšení ceny investice v podobě finanční
služby leasingové společnosti,
• u obchodních úvěrů se jejich cena zpravidla zvlášť nesjednává, ale velmi často je tato
odměna promítnuta do ceny dodávaného zboží či služeb.
4. Doba návratnosti finančního zdroje. Je jedním z klíčových faktorů, a to ve vztahu
k typu majetku, který je tímto způsobem financován – obecně zde platí tzv. zlaté pravidlo
financování, podle kterého by doba návratnosti finančních zdroje měla odpovídat době, po
kterou bude majetek používán; například by bylo (z hlediska finanční stability podniku)
zcela nevhodné pořízení výrobního zařízení s předpokládanou životností 10 let financovat
krátkodobým bankovním úvěrem se splatností 1 rok – je velmi pravděpodobné, že výnosy
z používání tohoto zařízení by nebyly takové, aby podnik v tak krátké době mohl splatit
poskytnutý úvěr.
5. Daňové hledisko. Toto hledisko se uplatňuje (posuzuje) ve dvou aspektech, a to jednak
ve vztahu k základu daně samotného podniku a dále i ve vztahu k základu daně
poskytovatele finančního zdroje.
Organizační náměty: Základním nástrojem řízení kapitálové struktury podniku je a finanční
strategie podniku, která mimo jiné definuje potřebu a užití finančních zdrojů; z tohoto
hlediska je vhodné se v projektu zabývat klíčovou otázkou: Jaký poměr mezi vlastním
a cizím kapitálem podnik preferuje.
5.2.2 Řízení složek pracovního kapitálu
Pracovní kapitál je definován (z účetního hlediska) jako součet složek oběžných aktiv, tzn.
zásob, pohledávek a krátkodobých finančních aktiv. Ve finanční praxi se v této souvislosti
používá i pojem „čistý pracovní kapitál“, který tvoří rozdíl mezi celkovými oběžnými aktivy
(zpravidla po odpočtu dlouhodobých pohledávek) a celkovými krátkodobými závazky;
nicméně oblast závazků se vztahuje spíše k výše uvedené subkapitole zaměřené na oblast
financování, takže předmětem dalšího výkladu je problematika řízení výše zmíněných
aktivních složek pracovního kapitálu7
.
Zásoby zahrnují materiál, nedokončenou výroba a polotovary, výrobky, zvířata a zboží8
:
• za materiál se považují zejména suroviny (základní materiál), které při výrobním procesu
přecházejí zcela nebo zčásti do výrobku a tvoří jeho podstatu, pomocné látky, které
přecházejí také přímo do výrobku, netvoří však jeho podstatu (například lak na výrobky),
látky, kterých je zapotřebí pro zajištění provozu podniku (například mazadla, palivo,
čisticí prostředky), náhradní díly, obaly a obalové materiály a další movité věci s dobou
použitelnosti jeden rok a kratší bez ohledu na výši ocenění,
• nedokončená výroba a polotovary jsou výsledkem produkční činnosti podniku a jedná se o
produkty, které prošly jedním nebo několika výrobními stupni a nejsou již materiálem,
nejsou však dosud hotovým výrobkem; polotovary jsou produkty, které dosud neprošly
všemi výrobními stupni a budou dokončeny nebo zkompletovány do hotových výrobků v
dalším výrobním procesu podniku,
7
Definici složek pracovního kapitálu uvádí zejména § 9 - § 12 prováděcí vyhlášky k zákonu o účetnictví č.
500/2002 Sb., ve změní pro podnikatele.
8
Podle § 9 prováděcí vyhlášky č. 500/2002 Sb. patří do zásob i poskytnuté zálohy na zásoby, které však
z hlediska jejich řízení spadají spíše do oblasti pohledávek.
10
• výrobky jsou věci vlastní výroby určené k prodeji nebo ke spotřebě uvnitř podniku,
• zboží zahrnuje movité věci nabyté za účelem prodeje (pokud podnik s těmito věcmi
obchoduje) a dále výrobky vlastní výroby, které byly aktivovány a předány do vlastních
prodejen.
Pohledávky představují určitý majetkový nárok, který vzniká (z hlediska jejich účetního
zachycení) v důsledku časového rozdílu mezi okamžikem uskutečnění určité operace (např.
prodej výrobků odběrateli) a okamžikem faktické úhrady (provedené hotovostně nebo
s použitím bankovního účtu). Z hlediska finančního výkaznictví se pohledávky člení na
krátkodobé (doba splatnosti je jeden rok a kratší ve vztahu k datu sestavení účetní závěrky) a
dlouhodobé (doba splatnosti je delší než jeden rok). Z hlediska právního důvodu vzniku se
pohledávky člení do následujících základních skupin:
• pohledávky z obchodního styku (v podnikové praxi jde o nejvýznamnější typ
pohledávek),
• pohledávky za společníky,
• pohledávky za zaměstnanci,
• pohledávky za institucemi sociálního zabezpečení (zejména z titulu přeplatků pojistného),
• daňové pohledávky vzniklé z přeplatků daní,
• pohledávky z titulu poskytnutých půjček.
Krátkodobý finanční majetek tvoří dvě základní složky:
• peněžní prostředky v pokladně (včetně např. cenin) a uložené na různých typech
bankovních účtů,
• krátkodobé finanční investice.
Poznámka: Z praktických důvodů bude následující část studijního textu zaměřena výběrově
na řízení zásob v podobě materiálu, nedokončené výroby, polotovarů a výrobků (převážná
část řešených studentských projektů má charakter výrobní činnosti) a obchodních pohledávek
(u výrobních podniků se jedná o naprosto dominantní typ pohledávek). Nicméně pokud by
předmětem řešení projektu byl podnik obchodní nebo podnik poskytující např. dopravní
služby, je nutné následující informace příslušně modifikovat.
Problematika řízení zásob
Z obecného hlediska je cílem řízení zásob zajistit takový objem zásob, v takové struktuře a
kvalitě, která zabezpečí plynulý a bezporuchový průběh podnikatelských procesů, a to
v potřebném čase, místě a s minimálními náklady. V závislosti na typu podnikových činností
jsou výrobní zásoby vázány od jejich vstupu do podniku (pořízený materiál), přes fázi výroby
(u výrobního podniku mají zásoby dále charakter nedokončené výroby, polotovarů a výrobků)
až po jejich vyskladnění v souvislosti s prodejem. Spotřeba zásob pak probíhá postupně či
jednorázově a v důsledku toho průměrná výše zásob závisí na těchto hlavních faktorech9
:
a) denní spotřebě zásob (celková spotřeba za období/počet dní daného období),
b) době jejich vázanosti od „vstupu“ do podniku do jejich předávání do spotřeby (to závisí na
délce dodávkových cyklů, době určené pro pojistné zásoby, době pro technické
skladování – zrání, vysoušení apod.),
c) průběhu spotřeby zásob.
Nicméně tato oblast by měla být řešena spíše v zásobovací, resp. výrobní funkci; z finančního
hlediska je důležité se zabývat kritériem optimální výše zásob v podobě minimalizace
9
PAVELKOVÁ, Drahomíra a Adriana KNÁPKOVÁ. Výkonnost podniku z pohledu finančního manažera. 3.
vydání. Praha: LINDE, 2012, s. 147.
11
celkových nákladů na pořízení a udržování (skladování) zásob, tedy celkových nákladů
spojených s hospodařením se zásobami (viz publikace citovaných autorek), ale zejména lze
doporučit aplikaci dvou často používaných finančních ukazatelů, které charakterizují vztah
mezi zásobami (nebo jejich určitou složkou) a výnosy, resp. náklady:
Ukazatel: Doba obratu zásob
Ukazatel informuje o tom, za jakou dobu (počítanou ve dnech) se průměrně obrátí zásoby
jako celek nebo její zkoumaná složka a využívá se zejména při analýze hotovostního cyklu.
Ve zlomku lze použít hodnotu 360 dnů nebo 365 dnů, resp. jiný počet dnů (například při
výpočtu měsíčního typu ukazatele). Stav zásob lze vyjádřit buď jako aktuální zůstatek
příslušné skupiny zásob nebo lze použít průměrný stav zásob, tj. počáteční stav + konečný
stav / 2.
Varianta 1: Doba obratu zásob počítaná s použitím nákladů:
zásoby
Obrat zásob (ve dnech) = náklady na prodané zásoby
/ 365
Varianta 2: Doba obratu zásob počítaná s použitím tržeb z prodeje daného typu zásob:
zásoby
Obrat zásob (ve dnech) = tržby za prodané zásoby /
365
Ukazatel: Obrátka zásob
Druhým typem ukazatele je obrátka zásob, který udává, kolikrát se zásoby obrátí (nakoupí a
prodají) během určitého období (např. za rok).
náklady na prodané zásoby
Obrátka zásob =
průměrná výše zásob
Poznámka: Problematiku finančního pohledu na řízení zásob je nutné řešit ve vazbě na
koncepci řízení zásob v rámci zásobovací funkce, ale důležité je zde upozornit i na
alternativní systémy řízení zásob v podobě metody Just in Time, outsourcingu ve skladování a
využití konsignačních skladů.
Problematika řízení obchodních pohledávek
Obchodní pohledávky vznikají vždy, když existuje časový nesoulad mezi vznikem určité
obchodní operace (např. prodejem výrobků odběrateli) a okamžikem úhrady ceny za tuto
dodávku. Z tohoto hlediska mají pohledávky (zejména pohledávky za odběrateli – tzv.
obchodní úvěr) řadu výhod, ale i nevýhod :
Mezi základní výhody obchodních pohledávek patří:
• platební podmínka (a v tomto případě odklad platby po určitou dobu) je součástí obchodní
nabídky a marketingových opatření k podpoře odbytu,
• délka odkladu platby se může stát jedním z podstatných prvků konkurenční výhody v boji
o podíl na trhu – je to dáno tím, že obchodní úvěr je zdrojem financování pro odběratele a
podnik mu tím umožňuje rozvoj a sobě zvýšený odbyt produktů.
Mezi základní nevýhody pohledávek patří:
• vždy existuje riziko neuhrazení (nesplacení) pohledávky; ztráta z tohoto rizika se netýká
jen ceny nezaplacených produktů, ale i daně z přidané hodnoty, kterou podnik odvedl ve
zdaňovacím období prodeje produktů,
12
• obchodní úvěr musí podnik financovat, což pro něj znamená zvýšené finanční náklady.
Předmětem řízení pohledávek jsou v podnicích (jak bylo uvedeno výše) zejména pohledávky
z obchodního styku – jedná se o pohledávky za odběrateli z titulu prodeje podnikových
produktů a pohledávky z titulu poskytnutých, ale dosud nevyúčtovaných záloh poskytnutých
dodavatelům materiálu či zboží). Klíčovými problémy řízení pohledávek je:
a) minimalizace doby mezi vznikem a úhradou pohledávky,
b) minimalizace rizika, že pohledávka nebude ze strany dlužníka uhrazena.
Snahy o minimalizace doby mezi vznikem pohledávky a jeho úhradou mají podstatný vliv na
výsledný hotovostní cyklus a tedy zejména na potřebu cizího kapitálu, potřebného k
financování produkčního cyklu; současně ale mohou (v závislosti na konkrétních podmínkách
oboru) negativně působit na prodejnost produktů. Proto je praxe podniku v oblasti
poskytování obchodního úvěru běžnou součástí obchodní a finanční strategie podniku a
podléhá schválení vedení podniku.
Cílem minimalizace rizika neuhrazení pohledávky je naopak zajistit, aby vzniklá pohledávka
byla uhrazena (v ideálním případě v době její splatnosti). Proto se procesy minimalizace
rizika neuhrazení pohledávek soustřeďují na oblast:
• prevence vzniku neuhrazených pohledávek,
• vymáhání pohledávek po lhůtě splatnosti,
Pravidla prevence vzniku neuhrazených pohledávek se nejčastěji zaměřují na následující
oblasti: stanovení limitů obchodních úvěrů, určení platebních podmínek pro odběratele,
definování přístupu k novým zákazníkům, zajištění pohledávek např. směnkou nebo
zástavním právem (v případě rozsáhlých obchodních transakcí) a prokazatelnou fakturaci a
kompletnost dokladů, potvrzujících existenci pohledávky.
Pokud se pohledávka ocitla ve skupině pohledávek po lhůtě splatnosti, je nutné aplikovat řadu
opatření směřujících k úspěšnému inkasu pohledávky, zejména okamžité upomínání
pohledávky (první upomínka by měla následovat nejdéle po uplynutí 14-ti dnů po uplynutí
data splatnosti a další upomínka pak ve lhůtě 14 dní po datu splatnosti, uvedeném v první
upomínce), zaslání tzv. „předžalobní“ upomínky, jejímž účelem je sdělit dlužníkovi, že
podnik je odhodlán pohledávku vymáhat i soudní cestou; krajními variantami je pak vyvolání
soudního řízení, resp. v krajním případě i použití nástrojů v rámci insolvenčního řízení.
Metodická poznámka: Uplatnění těchto opatření a jejich formulace samozřejmě závisí na
konkrétní podobě obchodních vztahů mezi podnikem a jeho dlužníkem a na vyjednávací síle
podniku v těchto vztazích.
Organizační náměty: Z organizačního hlediska je nutné si uvědomit, že na řízení složek
pracovního kapitálu se v podniku podílí celá řada podnikových útvarů a jejich pracovníků –
například:
1. Útvar zásobování – zpravidla je odpovědný na jedná straně za zajištění dostatečného
objemu zásob, na straně druhé odpovídá za to, aby stav zásob nepřesáhl určitou hranici
a nevázal tak zbytečně finanční prostředky.
2. Útvar prodeje (odbytu) a obchodní úsek: jedním z jeho úkolů bývá sledování stavu
pohledávek za odběrateli a péče o dodržování platební kázně odběratelů.
3. Útvary investic, správy majetku, střediska energií, dopravy a údržby atd. – do jejich
působnosti často spadá sledování poskytnutých a dosud nevyúčtovaných záloh.
4. Finanční účtárna: odpovídá zpravidla za komplexní správu a podávání informací u stavech
zásob a pohledávek, realizuje platební styk.
13
Základním nástrojem řízení pracovního kapitálu je jednak stanovení závazných pravidel při
řízení zásob a obchodních pohledávek, ale rovněž i krátkodobý finanční plán, který obsahuje
plánované příjmy a výdaje.
5.2.3 Analýzy investičních projektů
V podnikové praxi můžeme identifikovat celou řadu typů aktiv, do kterých podniky investují
s cílem získat ekonomický prospěch – pro základní orientaci je můžeme rozdělit na reálná a
finanční aktiva: reálné investice jsou vázány na nějaký konkrétní předmět či podnikatelskou
činnost (např. založení podniku, rozšíření podniku, pořízení budovy a strojního vybavení),
naproti tomu finanční investice nejsou bezprostředně vázány na určitý předmět nebo činnost a
mají povahu spíše majetkové (obvykle jen peněžní) transakce (např. nákup podílu na
základním kapitálu jiného podniku).
Pro účely zpracování projektu se budeme zabývat pouze reálnými investicemi a zde je velmi
důležitým faktorem důvod realizace investice; z tohoto hlediska lze rozlišovat zejména tyto
skupiny10
:
1. Náhrada stávajícího zařízení (tzv. obnovovací investice): jde o nezbytnou náhradu
opotřebovaných investic (reálného typu); aplikují se zde zpravidla jen jednodušší
rozhodovací analýzy (např. nákladového typu).
2. Výměna stávajícího zařízení za účelem snížení nákladů: v daném případě jde o výměnu
stávajícího provozuschopného, ale zastaralého zařízení s cílem zefektivnění produkčního
procesu; analýza efektivnosti je u tohoto typu investice zaměřena zejména na srovnání
investičních nákladů (nákladů na výměnu) s úsporou produkčních nákladů, resp. lze
aplikovat i zde nákladovou analýzu.
3. Expanze stávajícího produktu a rozšíření trhu: cílem této investice je rozšíření stávající
produkční kapacity – jedná se o typický investiční projekt, u kterého se v plné míře
aplikují dynamické metody analýzy jejich ekonomické efektivnosti na bázi čisté současné
hodnoty a podnikatelského rizika.
4. Vývoj, výroba a prodej nového produktu a expanze na nové trhy: vývoj a zavedení
nového produktu je vysoce nákladná a přitom riziková záležitost (stejně jako expanze na
nové trhy); proto se u takovéhoto investičního projektu rovněž uplatňují v plné míře
dynamické metody jejich hodnocení na bázi čisté současné hodnoty a podnikatelského
rizika.
5. „Nařízené“ investiční projekty, které zpravidla nepřinášejí přímé výnosy: jde o investice v
oblast bezpečnosti práce, ekologie a jiné, které podnik musí provést, aby vyhověl různým
předpisům a nařízením.
6. Ostatní investiční projekty: do této skupiny patří ostatní typy projektů, např. budování
parkoviště, výstavba administrativní budovy, projekty zaměření na zefektivnění systému
řízení podniku nebo rozsáhlé vzdělávací projekty; u těchto projektů (pokud nebudou
použity nákladové metody) lze aplikovat zejména metodu nákladů a užitku (Cost-Benefit
Analysis).
Z uvedeného přehledu je zřejmé, že jednak v podnikové praxi existuje celá řada typů investic
a typům těchto investic je nutné přizpůsobit metody analýzy jejich ekonomické efektivnosti.
10
SYNEK Miloslav a kol. Manažerská ekonomika. 5. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Grada
Publishing, 2011, s. 287 (upraveno).
14
Přehled hlavních metod hodnocení efektivnosti investic11
Statické metody hodnocení vycházejí zejména z poměrně dobře zjistitelných hodnot typu
nákladů, resp. výdajů, zisku plynoucího z hodnoceného projektu; jejich základní nevýhodou
je ale zejména skutečnost, že nezohledňují podnikatelské riziko, náklady celkového kapitálu a
zpravidla i časovou hodnotu při dlouhodobějších projektech:
• Nákladové metody: nejjednodušší variantou těchto metod je posouzení dvou či více
variant téhož investičního projektu z hlediska jeho investičních výdajů a souvisejících
provozních nákladů (klasicky se tato metoda používá u projektů typu vzdělávacích
projektů, projektů zaměřených na obnovu stávajícího zařízení, resp. u projektů s relativně
nízkou hodnotou pořizovacích nákladů/výdajů); komplexnější variantou je metoda
průměrných ročních nákladů (viz cit. autor), která se běžně používá v souvislosti
s metodou cílových nákladů (viz subkap. Strategické řízení nákladů a zisku).
• Průměrná míra návratnosti (Average Rate of Return – ARR): metoda je založena na
porovnání průměrného ročního zisku (po zdanění) a celkové hodnoty investice do projektu
(blíže viz cit. autor, str. 74).
• Doba návratnosti investice: jde o poměrně často používanou metodou, u které lze ale
rozlišovat dvě varianty: jednodušší variantou je ta, kdy hodnotu investice porovnáváme
s průměrným ročním ziskem s připočtením odpisů (jde o převrácenou a upravenou metodu
ARR, kdy pro výpočet peněžních toků je použita velmi zjednodušená metoda);
komplexnější a také více vypovídající variantou je porovnání hodnoty investice s čistým
(zejména provozním) peněžním tokem – cash flow (Payback Method), avšak s podmínkou
plné použití přímé nebo nepřímé metody výpočtu této hodnoty vznikající jako rozdíl mezi
reálnými peněžními příjmy a také reálnými peněžními výdaji.
Dynamické metody hodnocení vycházejí zásadně z peněžních toků vztahujících se
k hodnocenému projektu a základní výhodou těchto metod je zejména možnost zahrnout do
výpočtu podnikatelské riziko, náklady celkového kapitálu a zpravidla i časovou hodnotu při
dlouhodobějších projektech:
• Metoda čisté současné hodnoty (Net Present Value on Investment – NPV): Čistá současná
hodnota je absolutní rozdílové kritérium a vyjadřuje rozdíl mezi diskontovanou současnou
hodnotou investice a hodnotou kapitálových výdajů na investici; významným prvkem
metody je jednak použití nikoliv průměrných peněžních toků, ale toků generovaných
v průběhu „životnosti“ daného projektu a dále i zahrnutí faktoru času a rizika
prostřednictvím hodnoty WACC (Weighted Average Cost of Capital) – vážených nákladů
na použitý kapitál. Z hlediska hodnocení projektu je požadována hodnota NPV vyšší než
0.
• Metoda vnitřního výnosového procenta (Internal Rate of Return – IRR): Metoda vnitřního
výnosového procenta vychází z výnosnosti (rentability), kterou poskytuje investiční
projekt během doby své životnosti. Číselně se vnitřní výnosové procento rovná takové
diskontní sazbě, při níž je čistá současná hodnota projektu rovna nule. Ukazatel opět
vychází z peněžních toků a podle kritéria vnitřního výnosového procenta by podnik měl
přijmout investiční projekt v případě, že jeho vnitřní výnosové procento je vyšší než
stanovená diskontní sazba.
Specifické metody hodnocení investic reagují zejména na skutečnost, že u všech investičních
projektů lze sice poměrně přesně identifikovat jejich náklady, resp. výdaje, ale poměrně
obtížně lze kvantifikovat jejich „přínosy“ – jedná se např. o projekty typu zavádění systémů
11
KALOUDA, František. Finanční řízení podniku. 2. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš
Čeněk, 2011, s. 74 an.
15
řízení jakosti, pořízení nového manažerského informačního systému, rozsáhlé vzdělávací
programy apod. V těchto situacích lze doporučit použití zejména dvou následujících metod
hodnocení dané investice:
• Nákladové metody (viz jejich popis uvedený výše).
• Metoda nákladů a užitku (Cost-Benefit Analysis): její podstatou je podrobná analýza
dopadů investice na zainteresované subjekty, kvantifikace těchto efektů a jejich převod na
stejnou numerickou jednotku, nejlépe peněžní. Po převodu dopadů na investice na
hotovostní toky následuje využití kriteriálních ukazatelů Net Present Value, Internal Rate
of Return a případně i doby návratnosti jako u standardních investičních projektů12
.
Organizační náměty: Z organizačního hlediska lze upozornit zejména na dva následující
faktory: 1. Ekonomické hledisko při hodnocení investic je sice významné, ale nikoliv jediné –
proto při realizaci těchto procesů musí nositelé finančně-ekonomických procesů výrazně
spolupracovat s nositeli technických či technologických procesů (viz Technická funkce). 2.
Jak bylo naznačeno výše, v podnicích dochází k velmi různorodým investičním aktivitám,
které mají různý charakter, vyznačují se různorodými finančními nároky a také vyžadují
použití různých metod ekonomického hodnocení; proto je vhodné do podnikové dokumentace
zahrnout i pravidla, limity či postupy, které budou pracovníci dotčených útvarů standardně
používat při ekonomickém hodnocení investic.
5.2.4 Operativní řízení nákladů a zisku
Operativní (tj. krátkodobé) řízení nákladů v sobě zahrnuje tři základní kroky:
1. klasifikaci a identifikaci nákladů,
2. definování nositelů nákladů,
3. způsoby alokace nákladů na jejich nositele.
Základním důvodem všech těchto tří kroků je snaha o poznání nákladů a důvodů jejich
vzniku. Jedině tak je totiž možné náklady aktivně řídit.
Klasifikace a identifikace nákladů
Náklady lze v podmínkách manažerského účetnictví klasifikovat podle různých hledisek a do
různých skupin:
• podle druhů vynaložených ekonomických zdrojů (druhové členění),
• podle bezprostředního účelu jejich vynaložení (účelové členění),
• podle jejich závislosti na změnách v rozsahu aktivit (objemu) výkonů,
• z hlediska potřeb rozhodování.
Druhové členění nákladů odpovídá peněžně vyjádřené struktuře a výši primárních
ekonomických zdrojů vynaložených na určité vstupy a je pro ně charakteristické, že se jedná o
náklady externí a prvotní.
V druhovém členění se nerozlišuje bezprostředně účel vynaložených nákladů (např. v položce
mzdové náklady jsou obsaženy jak mzdy produkčních pracovníků, tak režijní a odbytové
mzdy); neposkytuje tedy dodatečné informace pro hodnocení hospodárnosti a efektivnosti
využití ekonomických zdrojů. Hlavní význam druhového členění nákladů spočívá v tom, že je
východiskem regulace kvantitativních proporcí mezi potřebou určité struktury a výší zdrojů a
jejich pohotovou dispozicí.
12
Blíže k této metodě viz KISLINGEROVÁ, Eva a kol. Manažerské finance. 2. přepracované a rozšířené
vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 322 an.
16
Účelové členění nákladů sleduje jejich vztah k vlastní příčině vzniku nákladů, jejich
objektům a nositelům; základním charakteristickým rysem nákladů je účelovost, tj. každý
vznik nákladů musí být doložen konkrétně vymezeným účelem. Vnitřně se dále možné jejich
členění zejména do těchto skupin:
• náklady přímé a nepřímé,
• náklady jednicové a režijní.
Přímé náklady lze bezprostředně, průkazně a hospodárně kvantitativně identifikovat s
příslušnými objekty a výkony, se kterými příčinně souvisí. Z této charakteristiky vyplývá, že
povahu přímých nákladů mají především technologické náklady (přímý materiál, přímé mzdy
produkčních pracovníků atd.); v některých specifických případech (například u podniku s
jedním druhem produktu) mohou být do přímých nákladů zařazeny i náklady na obsluhu a
řízení. Nepřímé náklady nemají s příslušným výkonem přímou vazbu a k tomuto výkonu se
přičítají nepřímo pomocí početně technických postupů. Tato charakteristika vyplývá zejména
ze společného charakteru nepřímých nákladů, které jsou vynakládány na více objektů a
výkonů – typickým příkladem nepřímých nákladů jsou náklady obsluhu a řízení, například
náklady na odbyt produktů, správní náklady, náklady na řízení podniku apod.
Metodická poznámka: Členění vnitropodnikových nákladů na náklady přímé a nepřímé má
významný vztah k finančnímu účetnictví vzhledem k pravidlům oceňování zejména zásob
vytvářených vlastní činností (viz § 25 odst. 1 zákona o účetnictví, podle kterého se tento typ
zásad oceňuje ve výši přímých nákladů vynaložených na výrobu nebo jinou činnost, popřípadě
i částí nepřímých nákladů, která se vztahuje k výrobě nebo k jiné činnosti).
Náklady jednicové a režijní vyjadřují funkční hledisko nákladů, spočívající ve vymezení
funkcí jednotlivých složek nákladů ve vztahu k příslušnému objektu či výkonu a používají se
zejména v různých typech kalkulací. Jednicové náklady se vykazují v samostatných
konkrétních položkách ve vztahu ke zvolené jednici výkonu a typickým příkladem jsou
jednicový materiál a jednicové mzdy. Jako jednicové náklady se vykazují především náklady
technologické a z tohoto pohledu jsou náklady jednicovými zásadně náklady přímé. Režijní
náklady jsou vykazovány v komplexních položkách v rozložení podle jejich funkce, a to jako
různých typů režií: materiálová (zásobovací, nákupní) režie, výrobní režie, odbytová režie a
správní režie.
Podle závislosti nákladů na změnách v rozsahu aktivit (objemu výkonů) se rozlišují dvě
základní skupiny: náklady variabilní (proměnlivé), které reagují na změny v objemu výkonů:
ve své absolutní výši se při zvýšení objemu výkonů zvyšují a obráceně a náklady fixní (stálé),
které nereagují na změny v objemu výkonů a zůstávají ve své absolutní výši relativně
neměnné.
Metodická poznámka: V souvislosti s problematikou variabilních a fixních nákladů je nutné
zmínit jeden zásadní metodický problém, který se týká určení variabilního nebo fixního
charakteru nákladů. Převážná část podnikových nákladů má totiž částečně variabilní i
částečně fixní charakter. V praxi tak vzniká problém zařazení určité konkrétní nákladové
položky do skupiny variabilních či fixních nákladů. Druhý problém se vztahuje ke způsobu
evidence a vykazování nákladů: současné účetní systémy (ať již ve finančním či
vnitropodnikovém účetnictví) jsou založeny na evidenci nákladů v druhovém, resp. účelovém
členění a tento způsob má jen velmi přibližný vztah k jejich variabilnímu či fixnímu
charakteru.
Vzhledem k těmto problémům je nutné si při použití variabilních a fixních nákladů v určitých
rozhodovacích úlohách uvědomit, že charakter příslušných nákladů se zjišťuje pomocí
různých typů početně technických metod a klasifikace fixních a variabilních nákladů je vždy
17
pouze přibližná. Proto se také uvedené členění používá zejména při plánování nákladů a v
různých typech rozhodovacích úloh, kde jejich přibližnost není pro danou úlohu na závadu.
Organizační náměty: Základními organizačními nástroji pro operativní řízení nákladů jsou
zejména:
a) volba základních pravidel identifikace nákladů: tato volba se následně zapracovává do
účtového rozvrhu podniku a do pravidel pro vnitropodnikovou evidenci nákladů podle
různých hledisek; pro potřebu operativního řízení nákladů se používání zejména členění
druhové a členění účelové na náklady jednicové a režijní,
b) zavedení kalkulačních vzorců (které bude podnik používat) a metod rozvrhování režijních
nákladů na nositele nákladů; tato pravidla jsou v podniku součástí vnitropodnikové
směrnice pro kalkulaci nákladů,
c) vnitřní pravidla pro vnitropodnikové ekonomické výkaznictví (reporting).
5.2.5 Strategické řízení nákladů a zisku
Strategické řízení nákladů vychází ze základního poznatku, že nejefektivnější metodou řízení
nákladů je jejich řízení v předvýrobní (investiční) fázi – jedině tak lze výši a budoucí průběh
nákladů (a tím i zisku) dostatečně výrazně ovlivnit. V praxi se pro strategické řízení nákladů
používají zejména tyto metody13
:
1. kalkulace cílových nákladů (Target costing),
2. kalkulace životního cyklu produktu.
Kalkulace cílových nákladů
Target costing neboli kalkulace cílových nákladů je konceptem tržně orientovaného řízení
nákladů, který se uplatňuje v ranných fázích vývoje výrobků (produktů). Cílem target
costingu je vyvinout výrobky s náklady, které „dovoluje“ zákazník, za současného splnění
zákazníkem požadované funkčnosti.
Plánování nákladů probíhá současně s plánováním výrobků (produktů) a vychází z ceny, která
je stanovena na základě tržního průzkumu. Dochází tak vlastně k oddělení plánovacího
procesu od existujících (současných) struktur výroby a správy. Základní význam metody
spočívá v tom, že umožňuje podstatně spoluvytvářet budoucí průběh produkčního
procesu a tím i budoucí průběh nákladů.
Podstatou metody (rovněž označované jako hodnotová analýza) je systematický přístup
k hodnocení vlastností výrobku, který umožňuje stanovit alternativy, jež mohou zlepšit
hodnotu výrobku, definovanou jako poměr vlastností a nákladů. Pomocí metody se hledá ve
všech částech výrobku nejlevnější řešení. Cílové náklady lze dosáhnout dvěma způsoby:
• identifikací zlepšení, která snižují náklady a neomezují funkčnost,
• eliminací nepotřebných funkcí, které zvyšují náklady.
Kalkulace cílových nákladů znamená nové možnosti při využití kalkulací v řízení; její přínos
lze jednoznačně spatřovat ve změně postupu od zákazníka k vlastní výrobě a dále
v přesunu důrazu na řízení nákladů do předvýrobních etap.
Při aplikaci metody je nutné si uvědomovat její rizika. Snaha snížit náklady výkonu nemůže
překročit určitou mez, za kterou již snížení nákladů znamená pokles kvality, zhoršení
pracovních podmínek a snížení výkonnosti. Pokles nákladů přináší totiž jednoznačně kladný
13
Zdroj: KRÁL, Bohumil a kol. Manažerské účetnictví. Praha: Management Press, 2002. s. 503 an.
18
efekt pouze v případech, kdy jde o omezení plýtvání, prostojů, eliminaci zbytečných
a neproduktivních činností.
Kalkulace životního cyklu produktu
Kalkulace životního cyklu produktu představuje jednu ze základní metod strategického
plánování a umožňuje přihlédnout k nákladům spojeným se zahájením a ukončením výroby,
k nákladům na poprodejní služby, ale i k dalším nákladům, které se obvykle nezahrnují do
běžných kalkulací.
Cílem kalkulace je zobrazení životního cyklu produktu pomocí ekonomických hodnot
(výnosů a nákladů), převod těchto hodnot do podoby příjmů a výdajů (cash-flow) a použití
standardní metody hodnocení efektivnosti investic na zjištěné parametry.
Životní cyklus produktu zahrnuje tyto fáze:
1. fáze zavedení se vyznačuje nejprve pomalým, pak silně narůstajícím obratem, protože
musí být překonány vstupní bariéry trhu , jako jsou návyky kupujících atd.; náklady na
jednotku produkce jsou v důsledku malého množství a nákladů na zavedení (reklama
atd.) relativně vysoké – proto se v této fázi projevují ztráty z hospodaření; počet
konkurentů je velmi malý, mnohdy je „průkopník“ jediným nabízejícím,
2. fáze růstu: narůstá celkový obrat v důsledku zesílení poptávky, na trh vstupují noví
konkurenti, náklady klesají; v této fázi jsou nejvíce nutné investice na rozšiřování
produkce, protože díky rychle rostoucímu podílu na trhu musí být zvýšena produkce; čistý
cash-flow se nemůže příliš zlepšit – sice narůstá obrat a zisk, ale stav cash-flow negativně
ovlivňují vysoké investiční výdaje,
3. fáze zrání: v této fázi je dosažen maximální obrat a nejvyšší bod zisku; silná konkurence
působí na snižování ceny, potřeba kapitálu se omezuje na udržení podílu na trhu, čistý
cash-flow dosahuje nejvyššího bodu; počet konkurentů stagnuje nebo se snižuje
a v důsledku vstupních bariér jsou noví konkurenti drženi stranou,
4. fáze ústupu: v této fázi má obrat, zisk, čistý cas-flow a počet konkurentů klesající
tendenci, zákazníci přecházejí ke konkurenci nebo k alternativním produktům, které
postupně vytlačují původní produkt z trhu.
Výpočet kalkulace životního cyklu produktu se opírá o následující faktory:
1. délka životního cyklu výrobku,
2. odhad objemu prodeje za celý životní cyklus,
3. očekávaný vývoj ceny,
4. odhad celkových nákladů spojených s výrobkem.
Kalkulace životního cyklu se vztahuje k delšímu časovému období, a proto se při hodnocení
nevychází jen z výnosů a nákladů, ale i z příjmů a výdajů – z tohoto důvodu lze použít
standardní postupy pro výpočet datové základny pro hodnocení investičního projektu (výkaz
cash-flow).
Organizační náměty: Metody a postupy strategického řízení nákladů zpravidla nebývají
zakotveny v organizačních normách (obdobně jako výše zmíněné procesy analýzy
investičních projektů). Jsou součástí procesu tvorby podnikové strategie a věcně
a organizačně je zajišťuje například finanční manažer, útvar strategického rozvoje nebo útvar
controllingu.
5.2.6 Politika v oblasti rozdělování výsledku hospodaření
Tato politika se v odborné literatuře rovněž označuje jako „dividendová politika“, ale je nutné
si uvědomit, že rozhodování o způsobu a výši vyplácených dividend (u akciové společnosti),
19
resp. podílů na zisku (u ostatních obchodních společností) je pouze jednou částí celkové
politiky nakládání s výsledkem hospodaření.
Podstatou uvedené politiky je rozhodování o rozdělení podnikového výsledku hospodaření za
dané účetní období po zdanění (EAT - Eearnings after Tax). Jde o natolik významné
rozhodnutí, že standardně o této otázce rozhoduje valná hromada společnosti. Podle aktuální
podoby obchodních a účetních předpisů lze základní možnosti použití výsledku hospodaření u
obchodních společností zobrazit takto:
Obecně lze u právnických osob uvést následující základní typy použití zisku:
• výplata podílu společníkům (akcionářům) u společnosti s ručením omezeným, akciové
společnosti a komanditní společnosti,
• převod výsledku hospodaření do některého z fondů ze zisku (povinný nebo
dobrovolný),
• zvýšení základního kapitálu z vlastních zdrojů,
• převod výsledku hospodaření do dalších let.
V případě vykázání ztráty lze pak uvést tyto základní druhy její úhrady:
• z osobních prostředků společníků (pokud jsou k této úhradě povinni),
• z fondů ze zisku (zejména z rezervního fondu),
• z ostatních kapitálových fondů,
• z nerozděleného zisku minulých let,
• převodem na účet nerozdělené ztráty minulých let.
Základní typy rozhodnutí v oblasti nakládání s výsledkem hospodaření: Z finančního hlediska
je rozhodování o použití výsledku hospodaření (zejména v případě rozdělení zisku) spojeno s
rozhodováním o výši a struktuře vlastního kapitálu:
• rozhodnutí o použití zisku k výplatě dividend, resp. podílů na zisku: v tomto případě
dochází k vyloučení zisku po zdanění z vlastního kapitálu podniku a logickým
důsledkem je pak snížení vlastního kapitálu a tím i celkových zdrojů podniku; v
důsledku tohoto kroku se podnik zbavuje jednoho ze svých finančních zdrojů, na
druhé straně ale poskytuje finanční výnos svým společníkům, resp. akcionářům,
• rozhodnutí o zadržení zisku v oblasti vlastního kapitálu: tímto rozhodnutím si
podnik vyprodukovaný čistý zisk ponechává jako jeden ze zdrojů svého financování;
přitom může použít tyto varianty: převod do některého z fondů, zvýšení základního
kapitálu, zisk se převede na účet nerozdělených zisků minulých let,
• rozhodnutí o kombinaci obou předchozích variant: v podnikové praxi se jedná o
nejčastější případ rozhodování o použití zisku a v tomto případě je nutné
konkretizovat při rozhodování výši zisku, která bude vyplacena (např. jako určité
procento ze zisku ve vztahu k výši základního kapitálu) a způsoby ostatního použití
zisku,
• v případě vykázání ztráty se v praxi nejvíce používají dva typy rozhodnutí, a to
úhradu celé ztráty, resp. její části z rezervního fondu a převod ztráty na účet
neuhrazených ztrát minulých let.
Organizační náměty: Rozhodování o formě rozdělení výsledku hospodaření je svěřeno
nejvyššímu orgánu společnosti (zpravidla valné hromadě); z finančního hlediska jde o proces
výrazně ovlivňující finanční stabilitu a likviditu podniku. Při návrhu koncepce politiky
rozhodování výsledku hospodaření je nutné brát v úvahu zejména následující faktor:
Navrhovaný podnik může být buď samostatný nebo může být součástí určitého
podnikatelského seskupení (klasicky by se jednalo o mateřskou nebo dceřinou společnost) –
20
tento faktor má vliv zejména míru „samostatnosti“ či „nezávislosti“ při daném rozhodování.
Z tohoto pohledu pak v této části ekonomické funkce je nezbytné brát v úvahu první část
správní funkce, která by měla řešit koncepci vrcholových orgánů a případné začlenění
podniku do vyššího celku.
5.3 Podnikové účetnictví (účetní informační systém)
Účetnictví lze stručně charakterizovat jako proces poznávání, měření, evidence a
zprostředkování ekonomických (hodnotových) informací umožňujících rozhodování uživatelů
těchto informací (interních a externích). Na účetnictví je možné pohlížet i jinak – tím, že
účetnictví pracuje s informacemi (ekonomického, hodnotového typu), lze je také
charakterizovat jako informační systém, zobrazující informace o hodnotových vztazích
v rámci určitého subjektu (tzv. účetní jednotce)14
.
Obecně lze cíl účetnictví charakterizovat jako kvalitativní stav, který v maximální míře
uspokojí informační potřeby uživatelů účetních informací; informační potřeby uživatelů
účetních informací jsou ale v reálné praxi velmi různorodé (například je podstatný rozdíl mezi
informačními požadavky managementu podniku pro potřeby řízení a informačními
požadavky finančního úřadu pro účely vyměření daňové povinnosti). Výsledkem těchto
různorodých informačních potřeb bylo postupné rozdělení podnikového účetnictví na oblast
finančního a manažerského účetnictví.
Cílem finančního účetnictví je dosažení situace, kdy účetní závěrka (účetní výkazy a
související písemnosti) sestavená na základě účetnictví podává věrný a poctivý obraz
předmětu účetnictví a finanční situace podniku (§ 7 odst. 1 zákona o účetnictví). Naproti tomu
hlavním cílem manažerského účetnictví je podat informace o průběhu, výsledcích a
perspektivách ekonomické činnosti podniku, a to v členění podle podnikových výkonů,
podnikových organizačních útvarů, případně i podle jiných hledisek (např. projektů).
Koncepční poznámka: Výše uvedená základní charakteristika finančního a manažerského
účetnictví by mohla svádět k nepříliš správnému závěru (který se bohužel objevuje v některých
publikacích) ve smyslu, že výsledky finančního účetnictví jsou určeny pro externí subjekty
(vlastníci, obchodní partneři, pracovníci, finanční orgány atd.) a že výsledky produkované
manažerským účetnictvím jsou určeny pouze pro potřeby managementu v rámci
ekonomického řízení podniku.
V reálné praxi je ale situace z hlediska využívání informací podnikového účetnictví jiná:
Výsledkem finančního účetnictví samozřejmě není pouze účetní závěrka (jedná se spíše o
určité vyvrcholení účetní cyklu) – naopak: tím, že finanční účetnictví zachycuje a zobrazuje
komplexní pohled na finančně-ekonomické vztahy v rámci určitého subjektu (stav a pohyb
majetku a jiných aktiv, závazků včetně dluhů a jiných pasiv, výše nákladů a výnosů a tím i
stanovení výsledku hospodaření15
) finanční účetnictví poskytuje informace nejen pro sestavení
účetní závěrky, ale (možná zejména) i pro běžné řízení vnější finančních, resp. vnitřních
ekonomických vztahů. Do určité míry lze podobný závěr uvést i k výsledkům manažerského
účetnictví: i když jeho výstupem jsou informace určené zejména pro řízení podniku (v podobě
kalkulací, rozpočtů či podkladů operativní a strategické rozhodování), některé informace se
běžně uvádějí v příloze k účetním výkazů nebo ve výročních zprávách, resp. i např.
v informacích podávaných zaměstnancům podle pravidel stanovených v zákoníku práce č.
262/2006 Sb. (§ 276 - § 280).
14
LANDA, Martin. Základy účetnictví. 2. upr. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2011, s. 11.
15
V tomto kontextu se jedná o vymezení předmětu účetnictví každé účetní jednotky podle § 2 zákona č.
563/1991 Sb., o účetnictví.
21
Vzhledem k poměrně velmi rozsáhlé problematice podnikového účetnictví byly pro účely
zpracování projektu řízení podniku vybrány dvě základní oblasti, které jsou blíže rozvedeny
v následujících subkapitolách a týkají se spíše koncepčních návrhů:
• koncepce finančního účetnictví směřující do oblasti finančního výkaznictví a podpory
finančního řízení podniku,
• koncepce manažerského, přesněji řečeno vnitropodnikového účetnictví (k
terminologickým a obsahovým problémům viz dále).
V návaznosti na výše uvedené dvě základní složky je však nutné se projektu zabývat i
organizačním, resp. útvarovým začleněním uvedených procesů (viz následující text).
5.3.1 Koncepce finančního účetnictví
V návaznosti na výše uvedené informace lze finanční účetnictví charakterizovat jako základní
složku podnikového účetnictví, která zachycuje a zobrazuje komplexní pohled na finančněekonomické
vztahy v rámci určitého subjektu (stav a pohyb majetku a jiných aktiv, závazků
včetně dluhů a jiných pasiv, výše nákladů a výnosů a tím i stanovení výsledku hospodaření)
s tím, že jeho výstupní informace jsou určeny jak pro běžné finanční řízení (interní využití
informací), tak i pro rozhodování externích subjektů (na bázi informací uvedených v účetní
závěrce, resp. výroční zprávě).
Poznámka: Není účelem při zpracování projektu uvádět v této části projektu přehled
jednotlivých účetních metod a způsobů vedení účetních záznamů (tuto oblast zpravidla v praxi
řeší účetní dokumentace, která je z hlediska struktury řešena v kap. Správní funkce – část
Podniková dokumentace). Pro kapitolu pojednávající o ekonomické funkci v rámci projektu
konkrétního podniku je podstatné formulovat návrh základních parametrů finančního
účetnictví z koncepčního hlediska.
Návrh koncepce finančního účetnictví v projektu by měl zahrnovat (stručně) formulaci
zejména těchto parametrů:
a) určení účetní soustavy a rozsahu účetnictví ve vztahu k právní formě podniku,
b) určení účetních metod a postupů pro různé oblasti předmětu účetnictví (nástrojem je
zejména účetní dokumentace podniku),
c) stanovení pravidel sestavení, auditu a zveřejnění účetní závěrky, resp. výroční zprávy (při
respektování pravidel stanovených zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví).
K bodu a) Určení účetní soustavy a rozsahu vedení účetnictví ve vztahu k právní formě
podniku: Tato oblast finančního účetnictví je poměrně striktně regulována zákonem o
účetnictví a v tomto bodu je nutné rozlišovat:
• určení účetnictví soustavy, tzn. výběr ze tří možností: účetnictví (podvojné),
jednoduché účetnictví a daňová evidence: řešení v tomto bodu je jednoduché – právní
formou používanou v projektech je obchodní společnost (= právnická osoba) se sídlem
na území ČR, která je podle § 1 odst. 2 písm. a) zákona o účetnictví vždy považována
za účetní jednotku a tedy vede (podvojné) účetnictví16
,
• rozsah vedení účetnictví: zde zákon účetnictví v § 9 rozlišuje účetnictví vedené
v plném rozsahu (standardní rozsah, pokud citovaný zákon neurčí jinak) a dále
účetnictví vedené ve zjednodušeném rozsahu; opět – vzhledem k faktoru právní formy
16
Ve smyslu současných pravidel určených zákonem o účetnictví je jednoduché účetnictví určeno pro vybrané
typy „malých“ neziskových organizací (občanská sdružení, církve a náboženské společnosti a honební
společenstva); daňová evidence je naopak určena výhradně pro fyzické osoby – podnikatele (pokud se ale
nepovažují za účetní jednotku).
22
podniku v rámci standardního projektu – je řešení zřejmé: organizace typu akciové
společnosti, společnosti s ručením omezeným atd. vždy používají účetnictví vedené
v plném rozsahu.
K bodu b) Určení účetních metod a postupů pro různé oblasti předmětu účetnictví: Finanční
účetnictví je z hlediska používaných metod (metody oceňování majetku a závazků, určení
složek majetku, vlastního kapitálu a závazků, metod účtování jednotlivých složek předmětu
účetnictví, metod odepisování dlouhodobého majetku atd.), ale i postupů při vedení účetních
záznamů (účetní doklady, účetní knihy atd.) výrazně determinováno pravidly uvedenými
zejména v zákoně o účetnictví a příslušné prováděcí vyhlášce a českými účetními standardy.
K bodu c) Stanovení pravidel struktury, auditu a zveřejnění účetní závěrky, resp. výroční
zprávy: V této části by autoři projektu měli formulovat strukturu účetní závěrky (rozvaha,
výkaz zisku a ztráty a příloha jako základní části účetní závěrky, resp. sestavení přehledu o
peněžních tocích a přehledu o změnách vlastního kapitálu jako doplňkové části), resp. rozsah
účetní závěrky (v plném nebo zjednodušeném rozsahu); dalším podstatným bodem je pak
řešení otázky, zda podnik povinně nebo dobrovolně sestavuje výroční zprávu a zda tyto
dokumenty budou podléhat auditu podle zákona o účetnictví.
Organizační náměty: Vzhledem k tomu, že koncepce finančního účetnictví, aplikace
účetních metod, způsob vedení účetních záznamů atd. podléhá poměrně významné regulaci
účetních předpisů, je klíčovým organizačním nástrojem soubor vnitřních organizačních norem
tvořících účetní dokumentaci (viz výše uvedená poznámka v úvodu této subkapitoly).
5.3.2 Koncepce manažerského/vnitropodnikového účetnictví
V účetní, resp. i manažerské teorii se lze běžně setkat s poněkud neurčitým označováním (a
zejména obsahovým vymezením) pojmů typu manažerské účetnictví, nákladové účetnictví,
vnitropodnikové účetnictví, účetnictví pro rozhodování, controlling atd.17
Pro účely
zpracování projektu řízení byla – zejména z praktického hlediska – přijata následující
základní východiska:
1. Pojem „manažerské účetnictví“ je pojem obecný a charakterizovaný jako druhá součást
podnikového účetnictví (vedle finančního účetnictví), který je primárně zaměřen na
zjišťování a podávání hodnotových informací pro účely běžného i strategického
ekonomického řízení podniku.
2. Manažerské účetnictví se zpravidla člení na dvě základní části:
• vnitropodnikové účetnictví (také označované jako nákladové), rozpočetnictví a
kalkulační systém – které tvoří páteř vnitropodnikového hodnotového řízení,
• účetnictví pro rozhodování, které se – podle aktuálních potřeb – zabývá celou řadou
rozhodovacích úloh ve finančně-ekonomické oblasti řízení podniku (příkladem mohou
být např. analýzy ekonomické efektivnost investičních projektů, zpracování podkladů
pro ekonomické vyhodnocení portfolia podnikových produktů a další podobné úlohy),
ale i komplexní úlohy spadající do oblasti controllingu (analýza odchylek,
vnitropodnikový finančně-ekonomický reporting apod.).
Poznámka: Jedná se velmi rozsáhlou oblast v rámci řešení manažerské složky účetního
systému podniku a proto byla do této části projektu zařazena tři témata – významná zejména
17
Viz zejména publikace HRADECKÝ, Mojmír, Jiří LANČA a Ladislav ŠIŠKA. Manažerské účetnictví. 1. vyd.
Praha: Grada, 2008 a KRÁL, Bohumil a kol. Manažerské účetnictví. Praha: Management Press, 2002.
23
z hlediska rozhodovacího, a to stanovení ekonomické struktury podniku, koncepce
kalkulačního systému18
a dále řešení technik organizace vnitropodnikového účetnictví.
Ekonomická struktura podniku
Každý podnik má vedle organizační struktury též strukturu ekonomickou. Tato struktura je
důležitá pro řízení ekonomických vztahů, a to zejména pro přiřazení podnikových nákladů
(zejména v účelové struktuře) jednotlivým podnikovým produktům – tuto oblast řeší zejména
problematika alokace nákladů v podobě sestavení kalkulací a vnitropodnikové výsledovky.
Ekonomickou strukturu podniku tvoří různé typy středisek, a to19
:
1. nákladové středisko: je nejnižším útvarem, za které se zjišťují náklady z hlediska
odpovědnosti; základním nástrojem řízení ekonomických procesů je rozpočet
ovlivnitelných nákladů, které jsou předmětem kontroly (příkladem může být útvar správy
podniku),
2. výnosové středisko: vyznačuje se tím, že jeho základním ekonomickým úkolem je
dosažení určitého objemu tržeb (výnosů) – příkladem výnosového střediska je například
obchodní úsek nebo oddělení,
3. ziskové středisko: jeho základním rysem je odpovědnost jak za náklady, tak i za výnosy,
vynaložené, resp. dosažené v rámci činnosti střediska; pracovníci střediska však musí mít
pravomoc ovládat činitele, které působí na náklady prodaných výkonů a výnosy z prodeje
(např. prodejní divize výrobního podniku),
4. rentabilní středisko: středisko odpovídá nejen za náklady a výnosy, ale do jisté míry i za
výši střediskem vázaného pracovního kapitálu; tento předpoklad je splněn u hierarchicky
výše postavených útvarů, ve kterých odpovědní pracovníci ovlivňují zejména výši zásob,
ale v některých případech i výši pohledávek a závazků (příkladem je místně odloučený
závod zabývající se výrobou a prodejem určitého uceleného souboru produktů podniku),
5. investiční středisko: pokud je rentabilní středisko vybaveno i určitými pravomocemi při
pořizování investic, bývá označováno za středisko investiční; tento typ střediska se často
používá u dceřiných společností.
Specifický útvar z hlediska ekonomického představuje strategická podnikatelská jednotka
(SBU – Strategic Business Units), která je relativně samostatnou částí většího organizačního
celku. Z hlediska řízení má značnou pravomoc i odpovědnost za svůj podnikatelský
a inovační rozvoj – strategické otázky řeší tento útvar sice autonomně, ale v koordinaci
s vrcholovým vedením.
Je pochopitelné, že typu útvaru v rámci ekonomické struktury musí odpovídat i typ
ekonomických cílů (v rámci ekonomického řízení) – zpravidla se přitom používají tyto typy
kombinací:
Vztah ekonomické struktury, cílů a ekonomických nástrojů
Typ ekonomické struktury Typy ekonomických cílů Možné ekonomické nástroje
Nákladové středisko limit nákladů měsíční (čtvrtletní, roční)
rozpočet nákladů
Výnosové středisko objem tržeb, limit nákladů měsíční (čtvrtletní, roční)
rozpočet výnosů a nákladů
Ziskové středisko objem zisku měsíční (čtvrtletní, roční)
18
Do systému manažerského účetnictví spadá rovněž i rozpočtový systém, který je ale koncepčně řešen
v subkapitole Dlouhodobé a krátkodobé finanční plánování; proto již není nutné soustavu rozpočtů znovu řešit
v části věnované manažerskému účetnictví.
19
KRÁL, Bohumil. Manažerské účetnictví. Praha: Management Press, 2002, s. 354 an.
24
rozpočet výnosů a nákladů
Rentabilní středisko stupeň požadované rentability
(poměr kapitálu a zisku nebo
poměr tržeb a zisku)
měsíční (čtvrtletní, roční)
rozpočet výnosů a nákladů,
rozpočet rentability
Investiční středisko stupeň požadované rentability
(poměr kapitálu a zisku nebo
poměr tržeb a zisku),
ukazatele využití investic
měsíční (čtvrtletní, roční)
rozpočet výnosů a nákladů,
rozpočet rentability, limit
investičních výdajů
Zdroj: KRÁL, Bohumil a kol. Manažerské účetnictví. Praha: Management Press, 2002
(upraveno).
Organizační náměty: Na rozdíl od organizační struktury, která je obsažena například
v organizačním řádu, pracovních náplních pracovníků apod., nebývá zpravidla ekonomická
struktura podniku přímo popsána v některém druhu organizačních norem. Klíčovým
organizačním dokumentem je zde spíše více vnitropodnikových směrnic, které upravují různé
oblasti ekonomického řízení, například:
• směrnice o kalkulačním systému podniku a způsobech oceňování zásob,
• mzdová pravidla, zejména pokud jde o část, která upravuje pravidla hmotné
zainteresovanosti pracovníků (prémie, odměny),
• vnitřní pravidla upravující rozpočtový a plánovací proces.
Koncepce kalkulačního systému
Pojem kalkulace lze stručně definovat jako nástroj pro propočet nákladů, přínosu, zisku, resp.
jiných finančních veličin za výrobek, práci nebo službu či jinak naturálně (věcně) vyjádřený
výkon.
Význam kalkulace spočívá zejména ve skutečnosti, že zobrazuje naturálně vyjádřený výkon a
jeho finanční charakteristiky a umožňuje ovlivňovat výši a strukturu nákladů na produkt a tím
i hospodářský výsledek podniku. Kalkulace tak představuje jeden ze základních nástrojů
řízení nákladů a v manažerské praxi se zejména využívá v těchto situacích:
• oceňování výkonů jednotlivých útvarů a složek zásob (případně i dlouhodobého majetku
vytvářeného vlastní činností),
• stanovení prodejních cen podnikových produktů,
• sestavování rozpočtů střediskových nákladů a výnosů,
• řešení rozhodovacích situací ve vztahu k výrobnímu a prodejnímu zaměření aktivit
podniku.
Z hlediska řešeného projektu (jako spíše organizačního dokumentu) je žádoucí v tomto bodě
řešit dvě klíčové koncepční otázky:
1. Jaké typy kalkulačních vzorců bude podnik používat a jaké typy nákladů budou tyto
vzorce obsahovat?
2. Jaké základní metody rozvrhování zvolených typů nákladů bude podnik používat ve
vztahu ke kalkulační jednici?
K bodu 1: Pojem kalkulační vzorec označuje uspořádání jednotlivých typů nákladů
připadajících na příslušný výkon (kalkulační jednici). Protože kalkulace slouží pro celou řadu
účelů a používají se při řadě evidenčních nebo rozhodovacích úloh, byla vyvinuta i řada
kalkulačních vzorců. Nejedná se však o univerzální řešení – každý podnik si vytváří pro své
25
použití individuální kalkulační vzorce, které nejlépe vyhovují jeho potřebám. K základním
typům kalkulačních vzorců patří20
:
• typový kalkulační vzorec,
• retrográdní kalkulační vzorec,
• kalkulační vzorec oddělující fixní a variabilní náklady,
• dynamická kalkulace,
• kalkulace se stupňovým rozvrstvením fixních (režijních) nákladů.
K bodu 2: V rámci procesu tvorby kalkulace představuje jeden ze základních metodických
problémů způsob přičítání (alokace) nákladů na kalkulační jednici; základními metodami
jsou:
• prostá kalkulace dělením,
• kalkulace dělením s poměrovými čísly,
• kalkulace přirážková,
• metoda ABC (Activity Based Costing).
Techniky vnitropodnikového účetnictví
Základem problematiky technik vnitropodnikového účetnictví21
je volba způsobu zjišťování
vnitropodnikových ekonomických informací (je nutné zdůraznit, že problematika
organizace vnitropodnikového účetnictví není v současné době regulována účetními či jinými
předpisy22
a záleží tedy zcela na možnostech a potřebách konkrétního podniku).
I když v současných odborných publikacích, věnovaných manažerskému účetnictví, se i
nadále za jeho základní nástroj považuje účet a podvojný účetní zápis, v současné praxi tomu
tak zdaleka není – zejména pak v důsledku použití moderních ekonomických informačních
systémů. Tyto systémy totiž používají (kromě syntetických a analytických účtů) minimálně tři
další roviny (dimenze) zobrazení jednoho a téhož záznamu účetní operace:
• rovinu výkonovou (zakázka, skupina produktů atd.),
• rovinu organizační (střediska a jejich skupiny),
• třetí rozměr pak představují specializované subsystémy pro výrobní a obchodní
podniky, pokrývající zejména informační potřeby o zákaznících.
Použitím těchto dalších rovin identifikace a členění účetních dat došlo k velmi podstatnému
rozšíření možností běžných účetních nástrojů. Přestože tedy účet a účetní zápisy ve finančním
účetnictví jsou i nadále základem datových informací v manažerském účetnictví, lze zde
rozlišit několik základních stupňů (z hlediska použitých technických nástrojů):
1. Syntetické a analytické účty finančního účetnictví: jedná se o nejjednodušší systém
evidence nákladů, který ve spojení s vhodně definovanými typy vnitropodnikových
výkazů (zejména výsledovky) a podrobnou evidencí zásob pokrývá základní informační
nároky malých podniků; v případě potřeby je tento systém doplňován pravidelně nebo ad
hoc tvořenými detailnějšími výkazy a kalkulacemi (mimo vlastní účetní systém); základní
nevýhodou je pracnost získávání požadovaných informací,
2. Jednookruhová účetní soustava: tuto soustavu tvoří syntetické a analytické účty
finančního účetnictví ve spojení se zúčtováním druhotných nákladů (např. přímé výrobní
20
Blíže viz např. KRÁL, Bohumil. Manažerské účetnictví. Praha: Management Press, 2002, s. 180 an.
21
LANDA, Martin, Michal POLÁK. Ekonomické řízení podniku. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2008.
22
Výjimku tvoří odst. 2.5 Českého účetního standardu č. 001 Účty a zásady účtování na účtech, který stanoví
minimální výstupní informace pro finanční účetnictví (u výkonů vytvářených vlastní činností) a možné typy
účtových tříd a skupin použitelné pro vnitropodnikové účetnictví.
26
režie) a s dalšími třídícími rovinami; jde o pokročilý a velmi efektivní systém účetní
soustavy, který je vhodný pro většinu malých a středních podniků; případné detailnější
informační potřeby jsou řešeny mimoúčetně provedenými analýzami,
3. Dvouokruhová účetní soustava je vhodná zejména pro velké výrobní a obchodní
podniky; celková správa finančního a vnitropodnikového účetnictví je zde zabezpečována
dvěma účetními okruhy: první tvoří standardní zúčtování prvotních nákladů a výnosů ve
finančním účetnictví a pro evidenci vnitropodnikových nákladů a výnosů se zavádí
zvláštní účetní okruh, nezahrnovaný do standardních účetních výkazů.
Specifickým – ale poměrně častým případem – je kombinace jednookruhové a
dvouokruhové účetní soustavy, kdy podnik vede standardní finanční účetnictví, ale pro
evidenci vymezené části ekonomických vztahů zavádí zvláštní účetní okruh. Příkladem
mohou být dvě následující situace:
Situace 1: Výrobní podnik používání výkonový typ manažerského účetnictví a potřebuje
získat informace pro oceňování vlastních výrobků, nedokončené výroby a polotovarů ve
výrobním procesu; tyto zásoby oceňuje vlastním náklady na úrovni přímých nákladů
(materiál, osobní náklady a část výrobní režie).
Vzhledem ke členitosti výrobního procesu podnik použije pro sledování přímých výnosů a
přímých nákladů dvouokruhové účetnictví a pro sledování a rozvržení ostatních nákladů
jednookruhové účetnictví
Situace 2: Podnik zavádí odpovědnostní typ manažerského účetnictví a do druhého okruhu
vnitropodnikového účetnictví zařadí všechny výnosy a náklady spadající do operačního zisku
(jedná se o provozní zisk očištěný od nahodilých nebo jednorázových provozních výnosů a
nákladů); ostatní výnosy a náklady účtuje ve finančním účetnictví s případným zúčtováním
vybraných nákladů na úrovni druhotných nákladů.
Organizační náměty: Klíčovým organizačním nástrojem pro zavádění a řízení technik
vnitropodnikového účetnictví je účetní dokumentace (zejména účtový rozvrh a směrnice
upravující tuto část podnikového účetnictví.
5.4 Útvarové začlenění ekonomické funkce
Objektem působení procesů ekonomické funkce jsou v zásadě všechny útvary (organizační
složky podniku), avšak v rozdílné míře (viz dále uvedené informace). Subjekty (nositeli)
finančně-ekonomických procesů jsou tradičně pracovníci útvaru označovaného zpravidla jako
ekonomický nebo finanční útvar (ekonomické oddělení, finanční úsek atd.); nicméně na
realizaci procesů spadajících do ekonomické funkce se (zejména z praktických důvodů) podílí
celá řada dalších útvarů, resp. pracovníků nebo vrcholových orgánů společnosti v různé míře
účasti, která spadá do významné oblasti řízení z hlediska centralizace, resp. decentralizace
kompetencí v rámci organizační struktury. Ve výše uvedené souvislosti lze pojem
kompetence23
v rámci výkonu finančně-ekonomických procesů charakterizovat těmito
variantami:
• kompetence rozhodovací: určitý pracovník nebo orgán společnosti je oprávněn
k přijetí rozhodnutí v určité oblasti (valná hromada společnosti rozhoduje o
přijetí/nepřijetí finanční strategie v rámci celkové strategie, ředitel společnosti
23
Pojem kompetence definuje Slovník cizích slov (http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/kompetence)
jako „rozsah působnosti nebo činnosti oprávnění a povinností svěřených právní normou urč. orgánu nebo
organizaci, příslušnost po odborné nebo věcné stránce, funkční nebo služební pravomoc“.
27
schvaluje strategický finanční plán, finanční manažer rozhoduje o stanovení pravidel
pro řízení obchodních pohledávek atd.),
• kompetence návrhová: určitý útvar/pracovník je oprávněn k podání návrhu na určité
rozhodnutí včetně zpracování podkladových, resp. odůvodňujících materiálů (finanční
manažer podává rozhodovacímu orgánu návrh finanční strategie, návrh finančního
plánu nebo návrh na realizaci/zamítnutí významného investičního projektu,
• kompetence výkonná/prováděcí: určitý útvar nebo pracovník je oprávněn vykonávat
určitý typ procesů (finanční manažer zpracuje návrh finanční strategie na příští
období, pracovník oddělení controllingu v určitých časových intervalech zpracovává
analýzu vývoje hospodaření podniku, pracovník působící v oblasti manažerského
účetnictví podle potřeb zpracovává analýzu aktuálního investičního projektu, finanční
účetní průběžně účtuje běžné obchodní/účetní operace podle předem stanovené
metodiky, mzdová účetní provádí výpočet hrubých a čistých mezd, souvisejících
odvodů a vedení průběžné a roční mzdové dokumentace atd.),
• kompetence podpůrná/spolupracující/informační: zde je situace velmi různorodá a
lze uvést následující příklady – finanční manažer při zpracování návrhu finanční
strategie potřebuje informace o celkové strategii společnosti a o jejich cílech (např.
z pohledu akcionářů), pracovník sestavující strategický nebo operativní finanční plán
musí nezbytně vycházet i z poznatků/informací z oblasti výrobní, zásobovací,
odbytové či investiční; a naopak příslušný útvar/pracovník je odpovědný za
poskytování finančně-ekonomických informací pro různé typy orgánů, útvarů či
pracovníků pro zajištění jimi realizovaných kompetencí.
Specifickým problémem ve vztahu k uvedeným typům kompetencí v rámci ekonomické
funkce je dále účast – vedle dříve uvedených liniových útvarů – i specifických štábních
útvarů24
: V oblasti finančně-ekonomických procesů by do té skupiny patřily např. oddělení
strategického rozvoje, nebo oddělení controllingu, resp. interní auditor.
Jak bylo zmíněno výše je nutné (obdobně jako u jiných částí projektu) v rámci ekonomické
funkce řešit problém míru centralizace, resp. decentralizace kompetencí při realizaci
finančně-ekonomických procesů. Jak v této souvislosti uvádí Veber (2002, s. 122 an.) dělbu
kompetencí je nutné chápat dynamicky jako neustále probíhající proces ovlivňovaný
množstvím faktorů; k takovým faktorům patří např. vliv prostředí, ve kterém instituce působí
(legislativa, politické a ekonomické podmínky), úroveň vrcholového managementu a jeho styl
řízení, kvalifikace managementu na střední a nejnižší organizační úrovni, strategie, kterou
organizace sleduje, rozsah spolupráce útvarů na různých organizačních úrovních, typ řízení a
jeho tradiční kořeny (v této souvislosti citovaný autor uvádí příklady situací, kdy delegace
kompetencí není vhodná – závažná strategická rozhodnutí, oblasti vyžadující jednotný přístup
např. v oblasti investiční a mzdové politiky a naopak situace, kdy je delegace vhodná: růst
velikosti podniku, odloučení dílčích jednotek z hlediska teritoriálního). Z hlediska těchto
faktorů lze při jejich aplikaci na finančně-ekonomické procesy uvést následující doporučení a
příklady:
Oblast finančního plánování a kontroly
V oblasti finančního plánování a kontroly lze z hlediska organizačního začlenění jednotlivých
procesů do organizační struktury uvést následující zásadní poznámky:
• oblast finanční strategie a sestavování, resp. kontrola strategických finančních plánů by
měla podléhat výrazné centralizaci, a to zejména vzhledem ke skutečnosti, že dané
24
K problematice štábních útvarů viz blíže BLAŽEK, Ladislav. Management. Organizování, rozhodování,
ovlivňování. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2011.
28
procesy probíhají v rámci procesů tvorby celkové podnikové strategie a tvorby celkového
podnikového plánu; u větších typů podniků se pak lze setkat s tím, že významnou věcnou
a koordinující roli zde plní specializovaný štábní útvar (útvar strategického rozvoje,
rozpočtový výbor, útvar controllingu apod.),
• naopak u spíše operativních oblastí (určení operativních finančních cílů, sestavování
dílčích operativních rozpočtů atd.) lze spíše doporučit jejich decentralizaci na odborné
útvary typu finanční útvar, útvar výroby, zásobování atd.
Pro inspiraci celkového pohledu na finančně-plánovací proces lze uvést následující schéma25
:
25
PETŘÍK, Tomáš. Ekonomické a finanční řízení firmy. Manažerské účetnictví v praxi. 1 vyd. Praha: Grada
Publishing, 2005, s. 41.
29
Oblast řízení finančně-ekonomických vztahů
Z výše uvedených informací o věcném obsahu dílčích finančně-ekonomických vztahů je
zřejmé, že se jedná o velmi různorodé typy procesů, u kterých je nutné z jejich organizačního
začlenění do organizační struktury postupovat poměrně diferencovat. Hlavní typy
organizačních námětů lze formulovat takto:
Stanovení forem financování: jedná se o oblast zahrnující zejména strategický pohled na
finanční stabilitu podniku, u které lze velmi doporučit výraznou centralizaci na úrovni
30
vrcholového vedení. Důležitou roli zde má (z hlediska návrhového) finanční manažer, útvar
strategického rozvoje, controller apod., ale rozhodovací pravomoci směřují spíše k
vrcholového vedení (ředitel společnosti, jednatel, valná hromada atd.).
Řízení složek pracovního kapitálu: jak bylo uvedeno výše, v projektu by měla být pozornost
soustředěna na oblast řízení zásob a obchodních pohledávek a je tedy zřejmé, že na finančním
řízení těchto dvou složek pracovního kapitálu se kromě finančního útvaru podílí i některé
odborné útvary (útvar zásobování/logistiky v případě zásob, resp. výrobní útvar a v případě
obchodních pohledávek zejména útvar odbytu, resp. některé další útvary pokud jde o
pohledávky z titulu nevyúčtovaných poskytnutých záloh).
Z hlediska organizačního (centralizace vs. decentralizace) u uvedených složek pracovního
kapitálu nelze podat jednoznačné řešení, ale lze uvést následující náměty:
• na formulaci strategických problémů (u zásob např. koncepce výrobkové politiky nebo
strategie nákupu a u obchodních pohledávek např. strategie prodeje) se nepochybně (z
návrhového hlediska) účastní manažeři výroby a zásobování/logistiky, z hlediska
finančního pak finanční manažer; výsledné strategie pak zpravidla schvaluje vrcholový
orgán společnosti,
• finanční stránku operativního řízení zásob a obchodních pohledávek je možné buď
decentralizovat na příslušné odborné útvary nebo centralizovat na útvar finanční – zde je
nutné spíše vycházet z celkové pojetí v rámci koncepce projektu.
Analýzy investičních projektů: východiskem pro organizační začlenění analýz investičních
projektů do útvarové soustavy podniku je v praxi zejména hledisko odborné – metody
ekonomické analýzy investic jsou poměrně komplikované a proto je vhodné je začlenit do
odborně příslušného útvaru. Současně je ale nutné brát v nutnost významné návaznosti na
technickou oblast a rovněž na investiční záměry podniku.
Operativní řízení nákladů: úlohy v této oblasti mají na první pohled sice charakter operativní,
ale ve skutečnosti je jejich základem (viz např. volba základních pravidel pro evidenci
nákladů z různých hledisek, volba kalkulačních vzorců, definování pravidel pro vnitřní
ekonomické výkaznictví atd.) výrazně koncepční charakter. Z tohoto důvodu lze doporučit
centralizaci těchto procesů do finančního útvaru.
Strategické řízení nákladů: řešení úloh v rámci strategického řízení nákladů je ze své podstaty
zpravidla výrazně centralizováno – základních důvodem je jejich strategický charakter, který
je úzce napojen na procesy tvorby podnikové strategie a strategického finančního plánování.
Proto zde platí organizační náměty uvedené v dílčí části „Oblast finančního plánování a
kontroly“.
Rozdělování výsledku hospodaření: o rozdělování výsledku hospodaření sice rozhoduje
vrcholový orgán společnosti (zpravidla na základě účetní závěrky), ale významnou roli zde
má finanční manažer, který by měl uvedenému orgánu navrhnout takový způsob rozdělení,
který neohrozí bezpečnou finanční situaci.
Podnikové účetnictví
Při řešení organizační stránky podnikového účetnictví je nutné si uvědomit, že do
podnikového účetnictví spadají poměrně různorodé procesy, jsou účetní praxi označovány
jako účetní agendy. Z hlediska obsahu, ale rovněž i z organizačního hlediska (vzhledem k
přiřazení agend k podnikovým útvarům) lze rozlišovat tyto typy účetních agend26
:
A. Speciální účetní agendy:
26
LANDA, Martin. Základy účetnictví. 2. upr. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2011, s. 190 an.
31
• účtování prodeje,
• účtování zásob a nákupů,
• účtování dlouhodobého majetku,
• mzdové účetnictví,
• finanční agenda,
• daňová agenda,
• všeobecná účetní agenda.
B. Společné účetní agendy:
• metodika účetnictví,
• tvorba kalkulací, plánů a rozpočtů,
• ekonomické informace a analýzy.
Hlavní úlohu při zpracování účetních záznamů a při celkovém vedení účetnictví sice má
finanční nebo ekonomický úsek, ale jednotlivých procesů se zpravidla účastní i ostatní
útvary. Významným faktorem je při organizaci účetních agend použití moderních
ekonomických informačních systémů, které umožňují relativně vysokou míru decentralizace
výkonu těchto agend na různé podnikové útvary.
Jeden z možných příkladů organizace účetních agend (v částečně decentralizované formě)
uvádí následující tabulka:
Účetní agenda Obsah agendy Zajišťující organizační
útvar
Prodej produktů evidence obchodních
partnerů a cen, tržby
z prodeje produktů
oddělení prodeje
Zásoby evidence nákupu a
spotřeby materiálu,
evidence nedokončené
výroby, výrobků a zboží
divize, oddělení
logistiky
Dlouhodobý
majetek
evidence pořízení a
vyřazení dlouhodobého
hmotného a nehmotného
majetku a jeho
technického zhodnocení,
výpočet odpisů
oddělení správy majetku
Mzdy výpočet mezd a dalších
složek mezd, výpočet
odvodů, vedení mzdových
záznamů
oddělení mezd
Platební styk evidence pohledávek a
závazků, zajištění
platebního styku
oddělení finančního
účetnictví
Pokladní operace pokladní příjmy a výdaje divize, oddělení
finančního účetnictví
Daně vedení daňových záznamů
k přímým a nepřímým
daním
oddělení finančního
účetnictví
Všeobecné
účetnictví
vedení účetních knih,
centralizace účetních
oddělení finančního
účetnictví
32
informací, sestavení
účetních závěrek
Vnitropodnikové
zúčtování
vnitropodnikové zúčtování
mezi útvary ve druhém
účetním okruhu, evidence
vnitropodnikových cen
oddělení manažerského
účetnictví
Kalkulace a
rozpočty
kalkulace vlastních a
úplných nákladů produktů,
tvorba vnitropodnikových
rozpočtů
oddělení controllingu,
oddělení manažerského
účetnictví, oddělení
divizí
Ekonomické
informace a
analýzy
analýzy ekonomických
informací,
vnitropodnikový reporting
oddělení controllingu
Účetní metodika metodika vedení účetnictví oddělení finančního
účetnictví
V příkladu je použita situace středně velkého výrobního podniku s divizním uspořádáním, u
kterého byl zvolen následující systém organizačního rozvržení účetních agend:
• některé speciální účetní agendy (účtování prodeje, zásob, dlouhodobého majetku,
provádění pokladních operací) byla svěřena věcných útvarům (oddělení prodeje, oddělení
logistiky, divize atd.) v zájmu zrychlení a zefektivnění oběhu příslušných účetních
záznamů,
• jiné účetní agendy – vzhledem ke svému významu pro podnik nebo zájmu správné
aplikace příslušných právních předpisů – byly naopak centralizovány do oddělení
finančního účetnictví, resp. manažerského účetnictví (metodika podnikového účetnictví,
vedení účetních a daňových záznamů, vnitropodnikové zúčtování atd.).
V souvislosti s řešením míry centralizace/decentralizace účetních agend je ale nutné uvést, že
při decentralizaci účetních agend je nezbytné zajistit organizačními a technickými opatřeními
dodržování předem zvolených účetních metod.
5.5 Informační zdroje
5.5.1 Právní předpisy
Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví.
Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (o obchodních korporacích).
Vyhláška č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o
účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími
v soustavě podvojného účetnictví.
České účetní standardy pro účetní jednotky, které účtují podle vyhlášky č. 500/2002 Sb., ve
znění pozdějších předpisů.
5.5.2 Interní předpisy
Do oblasti interních předpisů v rámci ekonomické funkce spadají zejména tyto typy interních
předpisů:
• Vnitřní metodické plánovací postupy
• Pravidla finančního a vnitropodnikového ekonomického výkaznictví
33
• Interní pravidla při řízení zásob, resp. obchodních pohledávek
• Interní pravidla či postupy používané při ekonomickém hodnocení investic
• Účetní dokumentace podniku řešící zejména soubor používaných účtů (účtový
rozvrh), koncepci finančních výkazů, oceňování majetkových a závazkových složek,
aplikaci účetních metod, systém kalkulací, ekonomickou strukturu podniku a techniky
vnitropodnikového účetnictví.
5.5.3 Doporučená literatura
BLAŽEK, Ladislav. Management. Organizování, rozhodování, ovlivňování. 1. vyd. Praha:
Grada Publishing, 2011. 191 s. ISBN 978-80-247-3275-6.
BREALEY, Richard A., Stewart C. MYERS, Teorie a praxe firemních financí. Vyd. 1. Praha:
Victoria Publishing, 1992, 971 s. ISBN 80-85605-24-4.
ESCHENBACH, Rolf a kol. Controlling. 2 vyd. Praha: ASPI Publishing, 2004, 816 s. ISBN
80-7357-035-1.
HANZELKOVÁ, Alena, Miloslav KEŘKOVSKÝ, Milan MATHAUSER a Ondřej VALSA.
Business strategie krok za krokem. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013 159 s. ISBN 978-80-7400-
455-1.
HRADECKÝ, Mojmír, Jiří LANČA a Ladislav ŠIŠKA. Manažerské účetnictví. 1. vyd. Praha:
Grada, 2008. 264 s. ISBN 978-80-247-2471-3.
KALOUDA, František. Finanční řízení podniku. 2. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a
nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 299 s. ISBN 978-80-7380-315-5.
KISLINGEROVÁ, Eva a kol. Manažerské finance. 2. přepracované a rozšířené vydání. Praha:
C. H. Beck, 2007, 743 s. ISBN 978-80-7179-903-0.
KOVANICOVÁ, Dana. Abeceda účetních znalostí pro každého. XX. aktualizované vydání.
Praha: Polygon, 2012. 412 s.. ISBN 978-80-7273-169-5.
KRÁL, Bohumil a kol. Manažerské účetnictví. Praha: Management Press, 2002. 547 s. ISBN
80-7261-062-7.
LANDA, Martin, Michal POLÁK. Ekonomické řízení podniku. 1. vyd. Brno: Computer Press,
2008, 198 s. ISBN 978-80-251-1996-9.
LANDA, Martin. Základy účetnictví. 2. upr. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2011. 254 s. ISBN
978-80-7418-117-7.
PETŘÍK, Tomáš. Ekonomické a finanční řízení firmy. Manažerské účetnictví v praxi. 1 vyd.
Praha: Grada Publishing, 2005, 371 s. ISBN 80-247-1046-3.
PAVELKOVÁ, Drahomíra a Adriana KNÁPKOVÁ. Výkonnost podniku z pohledu finančního
manažera. 3. vydání. Praha: LINDE, 2012, 333 s. ISBN 978-80-7201-72-7.
RŮČKOVÁ, Petra a Michaela ROUBÍČKOVÁ. Finanční management. 1. vyd. Praha: Grada
Publishing, 2012, 290 s. ISBN 978-80-247-4047-8.
SEDLÁČEK, Jaroslav. Finanční analýza podniku. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2009, 154 s.
ISBN 978-80-251-1830-6.
SEDLÁČEK, Jaroslav, Eva HÝBLOVÁ, Zuzana KŘÍŽOVÁ a Petr VALOUCH. Finanční
účetnictví. 2. přepr. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2012. 240 s. ISBN 978-80-210-
5832-3.
34
SUCHÁNEK, Petr. Finanční management. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2007. 128 s.
DSO 1. ISBN 978-80-210-4277-3.
ŠIŠKA, Ladislav. Vybrané kapitoly z controllingu. Masarykova univezita, 2007. 193 s. ISBN
978-80-210-4495-1.
VEBER, Jaromír a kol. Management. Základy, prosperita, globalizace. Vydání 1. (2. dotisk).
Praha: Management Press, 2002. 700 s. ISBN 80-7261-029-5.
WÖHE, Günter, KISLINGEROVÁ, Eva. Úvod do podnikového hospodářství. 2. přeprac. a
dopl. vyd. Praha: C.H. Beck, 2007. 925 s. ISBN 978-80-7179-897-2.