spisovatelů, básníků, malířů a sochařů; přineslo revoluci ve filozofii, ekono mii, matematice, fyzice, chemii a biologii. Poprvé v dějinách zpřístupr no velká díla a velké myšlenky prostým lidem. Liberalismus a náboženství • Liberalismus je založen na čistě racionální a vědecké teorii spolupráce w \ společnosti. Politické postupy, které doporučuje, jsou aplikací systému .zm- ' lostí, které nijak neodkazují na city, intuitivní víru, pro niž nelze poskytnout í logicky uspokojivý důkaz, mystické zážitky a osobní povědomí o nadpnrcíC-; ných joweh. V tomto smyslu mu může být přiřazen často chybně chápaný : a chybně interpretovaný přívlastek ateistický a agnostický. Bylo by však važ- .■; nou chybou vyvozovat z toho, že vědy o lidském jednání a politika odvození ,-■ z jejich učení, liberalismus, jsou antiteistické a nepřátelské k náboženství Jsou v zásadním protikladu ke všem teokratickým systémům. Jsou vi.ik J naprosto neutrální vzhledem k náboženským vírám, které si nečiní nároky n i , zasahování do správy společenských, politických a ekonomických věcí. \ Teokracie je společenský systém, který si pro svou legitimitu čin; nárok na nadpozemský titul. Základním zákonem teokratického režimu je jasnozřen.,'% které není přístupné zkoumání rozumem a vysvětlení logickými metodami ) Jeho konečnou normou je intuice, která poskytuje mysli subjektivní jistotu o věcech, jež nelze pochopit rozumem a myšlením. Pokud se tato intuice vaze na j oděn z tradičních systémů učení týkajícího se existence Božského stvoří- í tele a Vládce vesmíru, nazýváme ji náboženskou vírou. Pokud se váže na jiný systém, nazýváme ji metafyzickou vírou. Systém teokratické vlády proto S nemusí býí založen na některém z velkých historických světových nábožen-. ;| ství. Muže to být výsledek metafyzických dogmat, která odmítají všechna tradiční náboženství a vyznania která jsou hrdá na svůj zdůrazňovaný nena-boženský a nemetafyzický charakter. V naší době se nejmocnější teokratické: 5 strany staví proti křesťanství a proti všem ostatním náboženstvím, která ;■; vznikla ze židovského monoteismu. Jako teokratické je charakterizuje jejich touha po uspořádání pozemských záležitostí lidstva podle obsahu souboru ;! myšlenek, jejíchž platnost nemůže být prokázána logickým myšlením. Tváři / se, že jejich vůdci jsou obdařeni znalostmi, které jsou pro zbytek lidstva nedostupné a které jsou v rozporu s názory zastávanými těmi, jimž je toto charíz-ma odepřeno. Charizmatickým vůdcům byla svěřena mystická vyšší moc ; s povinností řídit záležitostí chybujícího lidstva. Oni sami jsou osvíceny všichn; ostatní lidé jsou buď slepí a hluší, nebo zločinci. je skutečností, že mnoho různých velkých historických náboženství bylo postiženo teokratickými tendencemi. Jejich apoštolove byli prodchnuti žádo-stivosví po moci a po potlačení a zničeni všech nesouhlasících skupin. Tyto dvě věci náboženství a teokracii - však nesmíme zaměňovat. NNK lit mmm mmĚm 'íl mm Wjlliam James nazývá náboženství „citem, jednáním a zkušeností jednotlivých lidí v jejich osamělosti, pokud chápou sami sebe jako jsoucí ve vztahu k čemukoli, co mohou považovat za božské".5 Vyjmenovává následující přesvědčení a víru v ně považuje za charakteristiku náboženského života: že viditelný svět je částí duchovnějšího vesmíru, z něhož odvozuje svůj hlavní význam; že naším skutečným cílem je spojení se nebo harmonický vztah s tímto vyšším vesmírem; že modlitba nebo vnitřní komunikace s duchem tohoto vesmíru - ať už je to „Bůh" nebo „zákon" - je proces, při němž je skutečně vykonávána práce a přitéká duchovní energie, která vyvolává účinky - . psychologické nebo materiální - ve světě jevů. Náboženství, pokračuje James, také zahrnuje následující psychologické charakteristiky: nadšení, jež se jako dar přidává do života a bere na sebe buď formu lyrického okouzlení, nebo výzvy k upřímnosti a hesoismu, a dále ujištění o bezpečí a mírové, rozpoložení a - ve vztahu k jiným-převahu citu lásky.6 _ y Tato charakteristika náboženské zkušenosti a cítění iidstýa se nijak neodvolává na uspořádání spolupráce ve společnosti. Náboženství, jak ho vidí James, je čistě osobní a individuální vztah mezi človělcem a posvátnou a tajemnou božskou realitou, která vzbuzuje úctu. Vyžaduje, ód člověka určitý druh individuálního chování. Avšak v otázce organizace společnosti na ničem netrvá. Svatý František z Asisi, největší náboženský génius Západu, se nezabýval politikou ani ekonomií. Chtěl své žáky učit, jak žít zbožně; nenavrhoval plány na organizaci výroby a nenutil své stoupence, aby použili proti svým odpůrcům násilí. Není zodpovědný za to, jak je jeho učení interpretováno řádem, který založil. Liberalismus neklade překážky do cesty člověku, který dychtí po tom, aby upravil své osobní chování a své soukromé záležitosti v souladu s tím, jak on osobně nebo jeho církev nebo sekta interpretují učení evangelia. Avšak radikálně vystupuje proti všem snahám umlčet racionální diskusi o problémech společenského blahobytu dovoláváním se náboženské intuice a zjevení. Nikomu nenařizuje rozvod nebo používám antikoncepce. Bojuje však proti těm, kteří chtějí jiným lidem zabránit ve svobodné diskusi o kladech a záporech těchto věcí. Podle liberálního názoru je cílem mravního zákona donutit jednotlivce, aby přizpůsobili své chování požadavkům života ve společnosti, aby upustili od všech činů, které by škodily zachování mírové spolupráce ve společnosti a zlepšování mezilidských vztahů. Liberálové vítají podporu^ kterou může 5 W. James, The Varieties of Religious Experimce (35. vyd., New York, 1925), str. 31. (Český překlad: W. James, Druhy náboženské zkušenosti, Melantrich, Praha, 1930 -pozn. překl.) 6 Ibid., str. 485-4S6. náboženství poskytnout těm mravním nařízením, jež sami schvalují, ale jsou1 proti všem takovým normám, které jsou určeny k zavedení dezintegrace společnost;., ať již vycházejí z jakéhokoli zdroje. Je překrucováním skutečnosti říkat, jak to dělá mnoho zastánců náboženské teokracie, že liberalismus bojuje proti náboženství. Tam, kde platí princip : zasahování církve do sekulárních věcí, bojují různé církve, vyznání a sekty'; mezi sebou navzájem. Oddělením církve a státu nastoluje liberalismus mú*' mezi různými náboženskými frakcemi a každé z nich dává možnost, aby nerušeně kázala své evangelium. Liberalismus je racionální. Tvrdí, že je možné naprostou většinu lidí přesvědčit, že mírová spolupráce ve společnosti slouží jejich správně chápaným zájmům lépe než vzájemné boje a sociální dezintegrace. Má plnou důvěru v lidský rozum. Je možné, že tento optimismus je nepodložený a že se liberá- ■ lové mýlí. Pak ale pro budoucnost lidstva nezbývá žádná naděje. 3. Dělba práce Základním společenským jevem je dělba práce a její protějšek, spolupráce ■ lidí. * % Zkušenost člověka učí, že jednání ve spolupráci je efektivnější a produktivnější než izolované jednání soběstačných jednotlivců. Přirozené podmínky určující lidský život a úsilí jsou takové, že dělba práce zvyšuje výkon na jednotku vynaložené práce. Těmito přirozenými podmínkami jsou: Zaprvé: vrozená nerovnost lidí vzhledem k jejich schopnosti vykonávat : různé druhy práce. Zadruhé: nerovnoměrné rozdělení výrobních možností na zemském povrchu, které je dané přírodou a nezávislé na lidech. Obě tyto sku-tečnosti mohou být považovány za jednu jedinou, totiž za mnohotvárnost : přírody, která činí vesmír souhrnem nekonečně mnoha rozdílů. Kdyby byl zemský povrch takový, že by v každém místě byíy pro výrobu stejné fyzikální podmínky, a pokud by si dva lidé byli stejně podobni, jako jsou dva kruhy o stejném průměru v euklidovské geometrii, lidé by s dělbou práce nezačali. ještě existuje třetí skutečnost, totiž že existují projekty, jejichž realizace převyšuje síly jediného člověka a vyžaduje společné úsilí několika jedinců. Některé z nich vyžadují vynaložení práce, kterou nemůže vykonat žádný jednotlivec, protože jeho pracovní kapacita není dostatečně veliká. Jiné by sice mohly být provedeny jednotlivcem, ale doba, kterou by musel práci věnovat, by byla příliš dlouhá, takže by výsledek byl dosažen pozdě a nevyvážil by vynaloženou práci. V obou případech lze požadovaného cíle dosáhnout pouze společným úsilím. Kdyby byla přítomna pouze tato třetí podmínka, určitě by se byla objevila dočasná spolupráce mezi lidmi. Taková dočasná spojení za účelem splnění konkrétních úkolů, které přesahují síly jednotlivce, by nepřinesla trvalou spo- 140 WSĚĚm llHP mBEm fflKm Víí