o. ir, im i t\ acuLtcnriiaN í íi vyi: M.a1n z. JíL&t v i
Ženy a společensky život: manželství
Návod chci dát a nemám přání jiné než šťastným milencům k prospěchu býti. Láska, jež paměť má, ta neodplyne a proto dlouho s ní můžeme žiti.
Poslyšte, princezno, co z toho plyne: budou-li srdce jinou barvu míti, dobře tak. Láska tím nepomine a proto dlouho s ní můžeme žiti.
Zdá se, žc v této baladě, kterou Francois Villon věnoval pařížskému starostovi Robertu d'EstoutevilIovi a jeho ženě Ambroise de Loré v den jejich svatby, básník „shrnul" pojetí manželství ve feudální době a ve středověku. Utvářelo se pomalu, postupně, během řady předchozích staletí; je tedy nezbytné krátce rekapitulovat jeho genezi, abychom pak mohli lépe sledovat postavení vdané ženy v onom půltisíciletí, jež nás zajímá: od 10. do 15- století.
Zvyklosti takzvaných „barbarských" národů, jež se během S- a 6. století usadily v Galii, ať už mírumilovně nebo silou zbraní, byly podle všeho mnohem bližší keltským obyčejům než římským zákonům a římské správě. Když se císařství hroutilo, docházelo proto nejspíš bez větších konfliktů k osmóze mezi Kelty, kteří v Galii tvořili většinu původních obyvatel, a nově přišlými Franky, Burgundy a Vizigóty.
Pro všechna tato etnika byla jádrem, podstatnou strukturou společnosti rodina jako příbuzenství lidí stejné krve; určující pro ně byla solidarita vytvořená přirozenými pouty, nikoli otcoyská^autorita jako
u^manů. Tento rozdíl měl významné důsledky, mimo jiné stabilitu rodinného kolektivu: ten byl vlastně nezničitelný, protože spočíval na pokrevních svazcích mezi jednotlivci. Rodina tak byla faktickým stavem vyplývajícím z přirozeného společenství mezi příbuznými, žijícími v téže domácnosti. Takovýto^ typ rodiny neměl nic společného s kmenem ani s autoritářskou a „monarchickou" strukturou, jakou znala äntilial'Ä 'také se jen volně podobal rodině omezené na své jádro* (tj. otec - matka - dítě), jak ji známe dnes.
Národy keltského,, germánského a nordického původu-navzdory drsným mravům - byly tedy díky svým obyčejům relativně otevřené prowvost-evangelijních principů. Rodinný systém, který byl u nich zaveden, j e disponoval k uznání nezrušitelného svazku mezi mužem a ženou. A například u Franků, jak bylo zjištěno, byla „cena krve" {wehrgeld) stejná pro muže i pro ženu; to naznačuj e, že meli jistý smysl pro rovnost obou pohlaví.
Evangelium slovy všech tří synoptiků vyhlašuje, že člověk nemá rozdělovat, co Bůh spojil (Mt 5,31-32 a 19,3^9; L 16,18; Mk 10,2-12). Křesťanská víra, náročnější než Starý zákon, tak ustavila trvalou jednotu muže a žerty v úplné vzájernné.rjc^osli^   ' ■
Církev pak v průběhu staletí dávala na nesčetné nesnáze, jež s sebou toto ustanovení v praxi přinášelo, odpovědi často různé podle okolností, ne však proměnlivé co do jádra nauky. Gabriel Le Bras v závěru své obsáhlé studie49 říká": „Od počátku křesťanství až do našich dnů se základní přesvědčení víry vůbec nezměnilo. Manželství je chápáno jako svátost ustanovená Bohem k tomu, aby zajišťovala rodině potřebné milosti." Pokud sc termín rodina míní v jeho pravém smyslu, totiž „pojímá-li se jako dobro pro každou z osob, jež ji vytvářejí, stejně tak jako pro celek; je tato definice platná pro celé křesťanské společenství".
Proto je křesťanské pojetí manželství významné především pro historii ženy. Rovnost, kterou ustavilo, působila rozhodně v její prospěch. A můžeme si dobře představit, že v dobách, kdy byla žena pokládána za věc náležející muži - chráněnou v římském světě sotva víc než otrok, o něco sice lépe ve světě „barbarském", ale stále zdaleka ne s rovností práv   zněly výpovědi evangelií jako čirá anomálie; a právě tak i způ-
'it
V anglosaské literatuře je běžný Teraoíh nuclear family. (Pozn. piek].)
136
137
n... feudAlní vek
sob, jakým je přejal svatý Pavel, ačkoli ten bývá často prohlašován za misogyna a zásadního antifeministu. Jistě, Pavel mnohokrát ženám ad-rcsovalrůzná doporačem ohledjjčj^dnpstí," mlčení a"s'kromnosti, ne vždy sc však rozlišuje, coTŕľôrilo být diktováno jen zvyklostmi běžnými . v tehdejší cpoše.S0Také jsou dobře známy a hojně citovány jeho výroky z prvního Jistu Korintským: „Hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy je muž... Muž si nemá zahalovat hlavu, protože je obrazem a odleskem slávy Boží, kdežto žena je odleskem slávy mužovy. Vždyť muž není ze ženy, nýbrž žena z muže. Muž přece nebyl stvořen pro ženu, aie žena pro muže. Proto má žena mít na hlavě znamení moci [tj. má mít hlavu pokrytou na znamení své podřízenosti] kvůli andělům." Ale text hned pokračuje takto: „VKristu ovšem neníženabez muže ani muž bez ženy, vždyť jako je žena z muže,* tak i muž skrze ženu [tj. rodí se z ženy] - všecko pak je z Boha." (1K 11,37-12.)
Jisté však je, že dnes už stěží dokážeme ocenit, jak zcela nová tehdy byla absolutní symetrie, naprostá rovnost, jakou předpokládají vzájemné povinnosti obou partnerů v manželství, lapidárně shrnuté v téže Pavlově epištole slovy: „Žena nemá své tělo pro sebe, ale pro svého muže. Podobně však ani muž nemá své tělo pro sebe, ale pro svou ženu" (1K 7,4}-Stvrzení takovéhoto manželství, jež činí jednotu muže a ženy ne-zrušitelnou, bylo spatřováno ve scéně svatby v Káně Galilejské (J 2,1-12). Velmi jasné to je vyjádřeno v dfle, které bylo dlouho připisováno Cyrilu Alexandrijskému a jež moderní kritika navrátila teologu Thcodoretoyi, který se narodil koncem čtvrtého století v Antiochii a stal se biskupem v Sýrii: „Ten, který se zrodil z Parmy a svými slovy i svým životem oslavoval panenství", napsal tento autor, „chtěl poctít manželství svou přítomností a přinést mu bohatý dar, aby se už v manželství nevidělo jen uspokojování vášní a aby nikdo neprohlašoval manželství za nedovolené." Jinak řečeno, v očích křesťanů se panenství i manželství od počátků církve těšilo stejné úctě. Irencj z Lyonu již ve druhém století v polemice proti gnostikům poukazoval na to, že prohlašovat manželství za hříšné a vidět v těle příčinu hříchu znamená urážet Stvořitele. A svatý Pavel v epištole Efezským dává navíc manželství mystický význam - v jednotě mezi mužem a ženou vidí symbol jed-
* Poslední dvě věty se opírají o biblickýpopis stvoření prvního muže a první ženy ve 2. kapitole Geneze (Gn 2,7-24). (Pozn. překl.)
6. ženy a společensky 2jvot: manželství
noty mezi Kristem a církví: „Vpoddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: ženy svým mužům jako Pánu, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil" (Ef 5,21-23).
V každodenním životě se ovšem tato nauka střetávala s tvrdou realitou. Totéž bychom však mohli říci téměř o všech zásadách evangelia. Není snad pro život církve i každého j ednotlivého křesťana typická nesnáz, jak řešit problémy, které jsou samy o sobě neřešitelné a jsou uznávány jako neřešitelné, pokud ku pomoci nezasáhne milost? Manželství je toho významným příkladem, neboť věřícímu přináší svou specifickou milost a zároveň i své specifické obtíže. '• \
Křesťanská nauka o manželství byla budována postupně, krok za krokem, na základě nerozlučitelné jednoty^a oboustranné vzájemné rovnosti mezi dvěma lidskými bytostmi, rovnosti, která také oběma přináší vzájemné povinnosti. Máme-li si uvědomit, jak vzdálené bylo toto pojetí pravidlům a zvyklostem, jež vládly v tehdejším světě, připomeňme znovu, žc podle římského práva byla dcera p'o celý život nesvépráv-ná: z poručnictví otce přecházela do poručnictví svého manžela. A cizoložná žena mohla být trestána i smrtí, zatímco cizoložství muže, jak jsme se již dozvěděli výše, nebylo postihováno žádnou sankcí (leda mnohem později ke konci císařství). I do „barbarských" zvyklostí vnášely křesťanské vlivy významná zlepšení. Tak na konci franského období se už manželovi nepriznávalo právo zabít svou ženu, „leč ze spravedlivého důvodu..." Přitom, opakujme, bylo zvykové právo Franků a podobně Burgundů již pro ženu mnohem příznivější, než tomu bylo většinou jinde, například u Sasů a později u Normanů. Péče představitelů církve během období, jež můžeme nazývat íránské, tj. od ó. do 7- století, nespočívala jen ve zjemňování mravů, ale také a především -zároveň s důrazem na stabilitu manželství - v zajišťování svobodného souhlasu budoucích manželů s manželským svazkem! Tím, co by mohlo jejich svobodnému rozhodování překážet, však. tentokrát nebyla otcovská autorita, ale váha rodinné skupiny.
Může has překvapit, že bebľem YétcTperiody sebiskupové, preláti a kněží skoro vůbec nezabývali problémem rozvodů (toho sc týká jediný kanonický text, vydaný na synodu v Orleansu roku' 533), nýbrž incestem. Tomuto termínu je ovšem třeba správně rozumět. Pro nás znamená poměr mezi členy rodiny v úzkém smyslu - jediném, který dnes známe: otec, matka, dítě. V době Franků stejně jako za císařství a pož-
il
138
139
ii. feudální vík
ději v epoše feudalismu označoval sexuální vztahy mezi bratranci a ses-třenicemi nebo příbuznými, jež bychom dnes považovali za značně vzdálené.51 Sněmy v Agde a v Epaone z let 506 a 517 upřesňovaly, že „ožení-li se někdo s vdovou po svém bratru nebo se sestrou své zemřelé ženy, nebo se svou tchýní, sestřenicí druhého nebo třetího stupně, jsou taková manželství zakázána, ale neprohlasujeme za neplatná ta. která již byla uzavřena. A dále ožení-li se někdo s vdovou po svém strýci z otcovy nebo matčiny strany, nebo dokonce se svou neteří, nebo kdokoli by v budoucnosti uzavřel nedovolený sňatek, který musí být zrušen, bude mít svobodu uzavřít později sňatek lepší." Další sněmy, clcrmontský {r. 535), orleánsky (v letech 538 a 541) a pařížský (kolem roku 556} připojily k předchozímu seznamu „tetu ze strany otce nebo matky, a také jejich snachu nebo její dceru". Pozdější sněmy v 7. a 8. století tyto zákazy přebíraly, kdežto sněm ve Vcrbcrie (753) začal určovat zakázané stupně příbuzenství: „Bratranci a sestřenice třetího stupně, kteří uzavřou manželství, musí být odděleni, ale budou se moci po pokání znovu oženit či vdát (s jinými partnery). Ti z nich, kteří jsou spřízněni ve 4. stupni a již uzavřeli manželství, nemusí být odloučeni, zatímco manželství uzavíraná v budoucnosti mezi bratranci a sestřeni-cemi ve čtvrtém stupni nebudou nadále povolována." Tyto zákazy byly obnoveny vCompiěgne (757), vArles a vMohuči (813 );i později byly ještě mnohokrát opakovány. Zákazy byly pak rozšiřovány dokonce až do sedmého stupně příbuzenství, ale konečně na IV. lateránském koncilu v roce 1215 byl zákaz manželství omezen na první čtyři stupně. Do té doby však byla přidávána ještě další varování, zesílená různými sankcemi: „Ten, kdo se dopustí hříchu se dvěma sestrami," říká sněm v Triburu (895), „bude do konce svého života konat pokání a zůstane zdrženlivý. Druhá ze sester bude odsouzena ke stejnému trestu, jestliže věděla o vině té první. Pokud nevěděla, bude Činit pokání, ale bude se moci vdát." Manželství dvou bratří se dvěma sestrami bylo rovněž zakázáno.
Dodejme ještě, že za incest bylo považováno i manželství mezi osobami spřízněnými duchovními pouty, jaká vytvářejí svátosti křtu a biřmování: například muž, který by si chtěl vzít vlastní kmotřenku, spadal pod sankci, která postihovala incest.
Tyto vytrvale opakované předpisy můžeme pochopit jen tehdy, ujasním cli si konkrétní životní okolnosti v daném období. Rodinu tvo-
> jí
1 v-
6. ženy a společenský život: .manželství
řily tehdy osoby, které žily ve společné domácnosti, kolem stejného krbu, „ukrajovaly z téhož bochníku chleba a pily ze stejného hrnku"; jinak řečeno byla to „obvyklá" rodina, jaká na našem venkově přetrvá-valaběhem feudalismu a středověku a ještě mnohem déle, než bychom byli ochotni věřit. Je to naše obvyklá rodina, kterou znovu nacházíme například na východě a ve středu Francie a ovšem i předtím za ancícn régíme (od konce středověku do Francouzské revoluce) v podobě tzv. „commitnautéstaisibles"*; některé z nichž dokonce přežily revoluci. Mi-chelet mohl ještě v rote 1846 studovat široké rodinné svazky, jež srovnává s „klášteŕy ženatých rolníků", v Morvanu, Berry a Pikardii.52
Za těchto podmínek si důstojnost rodinného života žádala, aby se přísně bránilo všem sexuálním vztahům mezi-bratranci a sestřenicemi, i vzdálenými. Církevní zákazy nabádaly k ustavení atmosféry spořádaného chování mezi lidmi, kteří sdíleli společný život v často izolovaných rodinných skupinách; uvědomme si, že^obyvatelstvo na venkově bylo značné rozptýlené. Nemusíme ani být sociology, abychom pochopili, že tato obezřetnost předcházela prohřeškům a nepořádkům, k nimž mohlo snadno dojít v intimitě „domácích krbů": vždyť třeba v horách žila rodina během zimních měsíců uzavřena sama do sebe. Církevní sankce uchránily takové rodiny před přirozenými následky, jež plynou ze sňatků mezi blízkými příbuznými. Stačí si vzpomenout na stav degenerace, k jakému dospěly některé ostrovní populace odmítající exogamická manželství. Církevní předpisy naopak povzbuzovaly rodinné skupiny k tomu, aby se navzájem otevřely; každým sňatkem se pak také rozšiřovaly, a to vedlo i k rozšíření okruhu rodinné solidarity. Právo soukromé msty, jež bylo ve feudálním období ještě uplatňováno, umožňovalo sice jednotlivci apelovat na celé rodinné společenství, aby potrestalo urážku jemu způsobenou, ale tentýž smysl rozšířené solidarity měl zase v běžném životě jiné, šťastnější a mírumilovnější účinky. Bývalo běžné přijmout u rodinného krbu chudého příbuzného, pečovat doma o staré lidi, zacházet stejně dobře s manželskými i nemanželskými dětmi, s,
Naproti tomu měla rodinná skupina stále sklon zasahovat do osobních práv, zvlášť pokud Šlo o manželství; to dlouho zůstávalo záležitos-
* Práme ustavená společenství majetku mezi osobami příbuznými a ne-příbuz-nými žij ícími pod j ednou střechou. (Pozn. překl.)
140
•n
•i,
M
141
tí rodiny, ne jednotlivec. Taková, tendence byla ze strany skupiny zcela přirozená, často motivovaná kolektivní ctižádostí. Její pozůstatky můžeme sledovat dodnes, především na venkově: snahy zvětšit výhodným sňatkem dědictví nebo získat určité pole ještě zcela nevymizely, i když jsou dnes již jen chabým odrazem dávné minulosti. Církevní sněmy a koncily přispívaly k rozšiřování rodinčho kruhu, a také tím účinně oslabovaly moc rodinné skupiny.
Pokud vycházíme z historie práva, vždy si můžeme klást otázku, nešlo-li o předpisy čistě teoretické. Proto bude vhodné obrátit se k příkladům z reálného života. Z povahy věci vyplývá, žc s c skoro vždy týkají osob vyššího postavení, případů, jimiž se museli zabývat biskupové či dokonce papež. Jsou však vskutku exemplární, protože - jak zdůrazňují odborníci na dějiny práva - církevní soudy se zabývaly králi, císaři nebo barony jako obyčejnými soukromníky. Potvrzují také naši dřívější poznámku o manželském právu obecně: většinou se týkají otázky incestu. Jeden z nich je zvlášť pozoruhodný: případ syna Hugona Kapeta, pozdějšího krále RobertaII., zva.nc.ho Robert Pobožný.
Robert se ve věku kolem osmnácti let oženil s „již starší" vdovou, jak uvádějí texty, po hraběti z Ponthicu, Zuzanou řečenou Rozala, která mu přinesla věnem hrad Montreuil. Vyhověl tím přání svého otce, který byl téhož roku 987 zvolen králem.
Robert nebyl v tomto svazku příliš spokojený a o dva roky později (r. 9S9) Zuzanu zapudil, aniž nato biskupové v jeho okolí jakkoli reagovali. Poté se vášnivě zamiloval do Berty, hraběnky z Blois a Chartres, ačkoli byla manželkou hraběte Eudesa a matkou jeho pěti dětí. Když ten roku 995 zemřel, Berta s Robeném toužili co nejdřív uzavřít sňatek, ale Hugo Kapet se stavěl proti tomu. Avšak i on zakrátko zemřel (24. listopadu 99Ó) a Robert pak slavil svatbu s Bertou za přítomnosti několika biskupů včetně tourského arcibiskupa Archambaulta.
Nový Robertův sňatek však vyvolal námitky papeže Řehoře V. Kupodivu ne kvůli jeho dřívějšímu manželství, ale proto, že novomanželé byli v příbuzenském vztahu třetího stupně. Oba byli skutečně potomky žen německého císaře Jindřicha I. Ptáčníka: Berta prostřednictvím své babičky Matyldy a své matky Gerbergy, Robert prostřednictvím svého otce, jehož matka Hadwiga byla také císařovou dcerou. Sněm svo-
142
laný r. 997 do Paříže nařídil pod trestem exkomunikace manželům rozluku a přikázal arcibiskupu Archambaultovi a ostatním účastníkům svatby, aby se odebrali do Říma podat vysvětlení. Avšak velmi zamilovaní Robert a Berta neuposlechli. Teprve v roce 1005 se král rozhodl, ač nerad, že Bertu opustí; pravděpodobně všakne z poslušnosti k papeži, nýbrž kvůli státnímu zájmu, protože mu Berta nedala žádné dítě. Nemůže nás neudivit taková shovívavost k rozpadu prvního manželství, a naproti tomu nesmlouvavá přísnost vůči druhému sňatku, uzavřenému za podmínek, jež by se dnes pokládaly za zcela přijatelné. Třetím stupněm příbuzenství byl totiž v daném případě vztah bratrance a ses-třenice, jejichž rodiče nebyli vlastními sourozenci. To jistě určitý druh příbuzenství jc, ale nám nepřipadá významný.   , ■
Obdobných příkladů jc mnoho. Známý je p.řípacj Viléma z Normandie a Matyldy z Flander. Vilém ve svých dvaceti letech požádal o ruku Matyldu, dceru hraběte Flanderskčho, Balduma V. Ačkoli badatelé nejsou dnes zajedno co do přesného určení cejých rodokmenů, je prokázáno, že Matylda i Vilém byli potomky Rolkma, prvního hraběte normandského. Třebaže šlo pouze o pátý stupeň příbuzenství, stačilo to tehdy k zákazu sňatku. Manželé se rozhodli toho nedbat, i když se tím najistou dobu dostali do konfliktu s duchovenstvem Normandie. Avšak slavný opat Lanřranc z Bec-Hellouinu se nakonec s vévodou smířil a odebral se do Říma jednat v jeho prospěch. Dosáhl udělení dišpenze r. 1C59 s podmínkou, že každýz obou manželů dá postavit j eden klášter. Jak je známo, vznikla tak dvě opatstvív Caen: mužský klášter s kostelem svatého Štěpána, kde byl později pohřben Vilém Dobyvatel, a ženský klášter s kostelem Nejsvětější Trojice, v němž byla pochována Matylda.
Přibližně v téže době biskup z Cambrai exkomunikoval hraběnku Richildu z Henegavska, protože se vdala za jiného tlandcrského hraběte, Balduina VI., syna předchozího, ačkoli byla vdovou po jednom z jeho příbuzných, Hermannovi. Podobně vikomt Bčarnský, Centulc IV., se oženil s jednou ze svých příbuzných jménem Gisela. Není přesně známo, o který stupeň příbuzenství šlo, ale obamanželé se museli rozejít. Gisela vstoupila &o clunyjského řádu, Ccntule se o několik let později znovu oženil s Beatricíz Bigorrc. Také Vilém VIII., vévoda z Akvitá-nie a hrabě .z Poitiers, zapudil svou druhou manželku, protože s ní neměl děti, a vc svých pětačtyřiceti letech si vzal za ženu dvacetiletou Odcardu, dceru vévody Roberta z Bourgogne. Církev se proti tomu
14?
postavila, protože byli v příbuzenských vztazích; Akvitánský vévoda se musel obrátit na 'Řím, aby obdržel potřebnou dispens a mohl prohlásit za legitimního „bastarda", jehož měl s Odeardou. Nebyl jím nikdo jiný než budoucí Vilém IX., od roku 1071 vévoda Akvitánský, první z francouzských trubadúrů. O nějaký čas později si opět v Normandii Vilém Clito, syn hraběte Roberta, vzal za manželku Sibyllu z Anjou; jejich manželství však bylo zrušeno, protože oba byli potomky Richarda I. Normandského, třebaže šlo o příbuzenství pátého nebo šestého stupně.
Na základě velkého počtu případů, o nichž jednaly a rozhodovaly sněmy, byla vypracována celá nauka, na níž je pozoruhodné, že v důsledku poměrů vládnoucích ve společnosti za franského a císařského období se kanonické předpisy týkaly mnohem častěji incestu než rozvodu. V 11. století byly zákazy slavnostně obnoveny papežem Mikulášem II. na synodu, jejž svolal do Římana 14- duben 1059 a jenž se též stal východiskem gregoriánske reformy. Každý svazek až do sedmého stupně příbuzenství byl prohlášen za incestní. O něco později, v roce 1063, napsal svatý Petr Damiani pojednání Degradibus parentele (O stupních příbuzenství), v němž tyto různé stupně definoval a upřesnil. Ale jak se dalo očekávat od muže takového ducha, neomezil sena restriktivní opatření. Každý svazek, prohlásil, je založen na lásce {caritas), lásce k Bohu i lásce k bližnímu, jež v očích církve tvoří lásku jedinou. A slavný dopis papeže Alexandra II., sepsaný téhož roku, navázal na světcovy myšlenky a poukázal navíc na aspekt bratrství: jelikož všichni členové téhož rodinného společenství jsou si navzájem bratry a sestrami, měly by sexuální vztahy mezi nimi incestní povahu. Dynamika lásky k bližnímu íak sama vede k hledání manželských partnerů vně rodinné skupiny.
Předpisům týkajícím se rozvodu nebyla věnována větší pozornost až asi do první poloviny 12. století. Tehdy však začaly církevní činitele znepokojovat možné důsledky přísnosti vůči manželství mezi pokrevně příbuznými. Některá manželství byla anulována kvůli překážce z příbuzenství, na niž se však manželé odvolávali až dodatečně, jako na záminku k rozchodu. Šlo tak vlastně o zastírané rozluky. Když se Eleonora Akvitánská rozváděla se svým prvním manželem, francouzským králem Ludvíkem VIL, bylo jasné, že překážku pokrevního příbuzenství po patnácti letech manželství uplatňovala jen proto, že měla v hlavě jiné plány! Jako příklad bývá také uváděna sestra hraběte z Marche, Almode, která měla postupně tři manžely, protože se s prvními dvěma
144
rozešla „z důvodů příbuzenství". Biskupové si uvědomovali tyto obtíže společnosti, která se vyvíjela, a proto byla kvůli uchování ncrozlučitel-nosti manželského svazku překážka z příbuzenství na IV. lateránském koncilu v r. 1215 omezena na čtyři stupně. Rozluka zůstala zakázána, ale byla zmírněna dovolením rozchodu na základě vzájemné dohody; tuto možnost zavedl již sněm v Agdc r. SOó a v církevním právu platí dodnes. Tak se v r. 1049 před synod v Remeši dostavil hrabě Thibaut a dosáhl schválení, svého rozchodu s manželkou, zatímco týž sněm exkomunikoval Hugona z Braine, který zapudil svou ženu, aby mohl uzavřít jiné manželství. Do té doby se synody a koncily otázkou rozluky zabývaly jen velmi vzácně. Ncjproslulcjší byl případ císaře Lothara I. v 9. století, .jehož manželstvínebylo anulováno do jeho smrti. A jak jsme viděli, francouzský král Filip I. byl cxkomunikovár^kvůli svému nedovolenému svazku s Bertradou z Montíortu-. L       - -
Jistě nás musí udivit, jak shovívavě a beze ápěchu postupovali zpravidla biskupové a preláti v případech rozvodu, jež jim byly předloženy, v porovnání s přísností, s níž zasahovali do případů incestu {v tehdejším smyslu, jak jsme vysvětlili}. Zjevně bylo jejich první starostí nedopustit, aby byl někdo v souvislosti se sňatkem vystaven příliš silnému tlaku svého okolí. Pokud šlo o ženy, bylo třeba se takového tlaku obávat tím spíše, že alespoň zpočátku právě žena předávala šiechtictví, ale také otroctví. V době feudální ve vlastním smyslu předával šiechtictví otec, s výjimkou některých oblastí s jinými lokálními zvyklostmi, například Champagne nebo Barrois, kde je předávala matka; to byl relikt z dob, kdy šiechtictví a svobodný stav byly totéž. Tehdy, a potom i ve feudální době, předávala svobodu a nezávislost vždy matka, a tuto okolnost nemohlo žádné rodinné společenství nechávat stranou, jednal o-li se o sňatek některé z žen z jeho středu.
Od 8. století už církev nevyžadovala souhlas rodičů, který byl do té doby pokládán pro platnost manželství za nezbytný. (Šlo vskutku o souhlas rodičů, otce a matky, nikoli rodiny: jak jsme viděli, předpisy proti incestu, které směřovaly k oslabení vlivu celé rodinné skupiny, byly mnohem dřívější). Souhlas otce a matky byl y očích církve tím
145
ii. feudálni vek
ď. 2eny a společenský 2ivot: manželství
méně důležitý, čím více vystupovala do popředí hodnota manželství jako svátosti. Jejími udělovateli - sobě navzájem - jsou totiž sami snoubenci, kněz je jen svědek. Během času docházelo v této věci ke zřetelnému vývoji: v té míře, jak sc ujasňovalo chápání svátosti, tedy i role snoubenců jako jejích udčlovatelů, byl také kladen stále větší důraz na jejich vzájemný souhlas - na úkor otcovského a mateřského schválení, na úkor mínění rodiny a dokonce také významu kněze, jenž svou přítomností pouze symbolicky zastupuje přítomnost celé církve a dosvědčuje posvátný charakter manželského svazku. Nauka církve o manželství nebo spíše její praxe při uzavírání sňatků - zprvu poněkud nejistá, váhavá a během prvních století ovlivněná zvyklostmi zavedenými v římském světě - se od 8. století upevnila, když se upustilo od souhlasu rodičů jako podmínky platnosti manželství. Velmi jasně byla tato nauka formulována ve 22. století. Její různé etapy podrobně popsal historik právní vědy René Mctz.53 V dílech předních teologu jako byli Hugo od Svatého Viktora nebo Petr Lombardský je už zřetelně vyjádřeno, že pro uskutečnění manželského svazku je rozhodující vůle obou manželů.54 Od Viléma z Auxerre ze 13. století máme toto shrnutí: „Nikoli přání bydlet spolu ani mít tělesné styky je účinnou příčinou (causa efficiens) manželství, tou je všeobecná vůle ustavit manželský svazek, a toto spojení zahrnuje mnoho věcí: soužití, tělesné styky, vzájemné služby a moc každého z manželů nad tělem druhého."
Ve íeudálním období všeobecně dodržovaný rituál svatebního obřadu vyjadřoval to, co definovali teologové. Již z roku 1072 je zachován jeho popis, pořízený na sněmu v Roucnu: svatba se slaví dopoledne, veřejně, svatebčané mají být střízliví. Snoubenci dostanou od kněze požehnání, předtím se však pečlivě zkoumají rodokmeny každého z nich. Formule, jež snoubenci používají, jsou velmi prosté: „Beru si tě za manžela", „beru si tě za manželku". Nebo také: „Tímto prstenem si vás beru za manžela/manželku a svým tělem vám vyjadřuji úctu". Ve feudálním období byla skutečně výměna slibů doprovázena výměnou prstenů; odpovídalo to plně mentalitě doby, kdy se vše vyjadřovalo konkrétními gesty a symbolický předmět jakýmsi způsobem ztělesňoval daný právní akt. Když někdo prodával půdu, předal hroudu hlíny nebo stéblo slámy kupujícímu, a toto předání bylo vlastním aktem prodeje; písemný záznam se prováděl dodatečně jen pro zapamatování. V tč době sc také rozšířil zvyk roztáhnout závoj - obvykle purpurový -
146
nad hlavami manželů během kněžského požehnání. Toto gesto bylo úlohou svědků ä znamená také, že jejich účast při svatbě se stávala důležitou - opět v souladu s mentalitou doby, která přikládala ústnímu důkazu a vůbec ústnímu svědectví velký význam. Další sněmy, jako například v Lillebonne (1080) a v NImes (lo87), dosvědčují, že se tyto rozdílné zvyklosti při svatebním obřadu v li. století značně rozšířily.
Obřad, jaký se v té době ustálil, byl z hlediska církve významný tím, že znesnadňoval tajné sňatky. Ty totiž mohly být vynucovány násilím, poskytovaly příležitost k podvodům v osobě manžela- či manželky apod. Je proto pochopitelná péče o veřejnou povahu a důstojný ráz svatebního obřadu; k obojímu měla přispívat i přítomnost kněze, jež dříve nebyla vyžadována. I tak docházelo v běžné praxi k různým zábavným případům, jež porůznu nalézáme v dobových ^vyprávěních nebo kronikách. Tak se dva mladí lidé rozhodli,' že se vezmou; jejich farář je pod tou či onou záminkou odmítal oddat;'.jednoho dne tedy zaklepali u jeho dveří, a jakmile otevřel, obakvapne'pronesli obřadní formuli, dřív než stačil zase zavřít! „\
Nauka o hodnotě křesťanského manželství jako svátosti udílené a žité manželi samými vděčila celkově za mnoho něUcterým prelátům, jako byl v 9. století Hinkmar z Remeše nebo Abbo z Fleury ve století desátém, kteří kladli důraz na podíl sezdaných osob, tedy laiků, na všem, co se týkalo právní stránky manželství. Zejména pro Abbona tvořili dokonce laici žijící v manželství jakýsi „řád"; kladl manželství téměř na roveň kněžství. Tyto myšlenky byly během času přijímány a později, ve 13. století, byly chápány jako obecně uznávané pravdy. Patřily k hodnocení manželského stavu jako věci posvátné (sacramentum).
V pozdější době můžeme sledovat jakýsi zvláštní zpětný vývoj. Vlivem obnovování římskérro práva, které sc v Itálii začalo znovu uplatňovat už ve 12. století a ve Francii se v 16. století prosadilo ve zvycích i v právní praxi, vystupovaly do popředí tendence k opětnému omezení svobody mladých párů, a manželskíprávnf záležitosti byly podrobeny výhradně klerikami pravomoci.
V průběhu tridentského koncilu docházelo v otázkách manželství k vášnivým řečnickým soubojům a francouzští účastníci, mluvčí královské moci, se projevovali jako nejzarputilejší bojovníci proti svobodě
147
r
i in
III
v ■
1'IJ
'III
',1
■Ti—w;r"y
ii. feudální vžk
6. ženy a společenský život: manželství
manželů a za obnoveni požadavku souhlasu rodičů sc sňatkem. Během zasedání koncilu, jež se tímto tématem zabývala v letech 1547 až 1562 a opakovaně v ro ce 15 63, byl vliv francouzské delegace velmi zřetelný. Mezitím ve Francii dal již v roce 1556 edikt krále Jindřicha n. rodičům právo vydědit ty své děti, které vstoupily do manželského svazku bez jejich souhlasu. To byl návrat, jakkoli dílčí, kc starověké patria potestas, a na koncilu byly patrné snahy získat od celo církevního shromáždění potvrzení této -ve skutečnosti silně reakční-tendence. V každém případě bylo dosaženo přijetí nových ustanovení, j cž směřovala k posílení veřejného charakteru sňatku: ten sc stal závaznou podmínkou jeho právoplatnosti.
Tato opatření posílila roli rodičů a stejně tak i kněze: svatba se musela slavit v kostele za účasti faráře snoubenců nebo kněze jím zplnomocněného a za přítomnosti nejméně dvou nebo tří svědků. Od té doby se kněz ptá každého ze snoubenců a dostává jejich souhlas; on pronáší slova posvěcení manželství, po nichž novomanželům uděluje požehnání. K povinnostem faráře navíc nově patřilo pečlivě a řádně vést farní matriky, které se pak v řadě zemí staly civilní matrikou. Tyto četné nové předpisy sice neznamenaly popření snah papežů a církevních právníků ve feudálriím období, aby sami manželé byli uznáni za udělovatele svátosti manželství, přesto vsak značně omezily jejich svobodu. René Metz napsal v závěru své studie, že „středověké kanonické právo bylo v praxi mnohem feminističtější než současné kanonické právo". Zdůrazňuje, že většina pojednání právníků a odborníků na kanonické právo, věnovaných těmto otázkám, prozrazuje nedůvěru vůči ženám.
Tato nedůvěra sc ostatně rozšířila na oba snoubence, protože byla zároveň značně zvýšena hranice plnoletosti opravňující k uzavření sňatku: podle celocírkevní katolické normy na dvacet let pro hochy a pro dívky na osmnáct let. Ve Francii se tehdy dokonce věk plnoletosti vrátil k zvyklostem z římského období: k pětadvaceti letům - přinejmenším u hochů, neboť u dívek se věci měly jinak: jim totiž římské právo vůbec plnoletost či plnoprávnost nepriznávalo.*
Na druhé straně je pro nás jistě překvapivé, že podle většiny zvyklostí ve feudální době byly dívky pokládány za plnoleté ve dvanácti letech, chlapci ve čtrnácti.
* O drastických rozdílech v právním postavení obou pohlaví v římské říši jedná autorka podrobněji v první kapitole na str. lS-27. (Pozn. přeld.)
14S
Otázka plnoletosti, tak důležitá nejen pokud jde o právní způsobilost k manželství, ale pro život ve společnosti obecně, si zaslouží, abychom se jívěnovali podrobněji. Ve zvykovém právu panovaly vc feudální době jisté rozdíly. V některých oblastech, například v Champagne, byla hranice plnoletosti vc šlechtických rodinách vyšší, patnáct let u dívek a osmnáct let u chlapců. Ale pro většinu prostých rodin představoval věk dvanáct a patnáct let obvyklou normu. Je pozoruhodné, že tyto zvyklosti vážně'počítaly s rychlejším vyspíváním ženy, které se dnes mnohdy ne b ere v ňvahu {například ve školství). Nemálo významný rozdíl mezi oběma pohlavími v etapách mentálního a fyziologického vývoje mimo jiné vysvětluje, proč ženy mohly dříve dosáhnout plnoletosti i „plné způsobilosti", jak říkají právníci. Je ostatně třeba si povšimnout, že dosažení plnoletosti v tak raném věku byJo' možné díky podpoře rodinné skupiny, která byla tehdy dopřávána dívkám i chlapcům po celou dobu jejich života. Tento pocit solidarity inohl sice mít nepříznivé důsledky pro rozvíjení osobní svobody, ale měl také své výhody, neboť každý věděl, že může počítat s podporou celé rodiny, všech jejích členů. Obráceně tomu bylo v době francouzského klasicismu, kdy byla obnovena výhradní autorita otce: dosažení plnoletosti pak mělo malý význam. Moíiérovy komedie nám zpřítomňují spory mezi otcem a jeho dětmi, a to právě o manželství, s dobře známými důsledky.* A v tčmžc sedmnáctém století přijímá žena normálně a povinně příjmení svého manžela; dříve panovaly různé zvyky: žena mohla přijmout manželovo jméno nebo si ponechat své vlastní: po otci, po matce, nebo i přízvisko, které sama dostala.
Snadno nám přijde na mysl námitka: nebyly manželské svazky „aranžovaný" v praxi rodinami ve feudální době právě tak jako později v 17. století?
Je skutečně známo mnoho případů, kdy byly. sjednány zásnuby dětí nejranějšího věku. Tak syn Jindřicha Plantagcneta a Eleonory, Jindřich Mladší, byl v roce 1158 ve svých třech letech zasnouben s dcerou francouzského krále Ludvíka VII. a jeho druhé ženy Konstancie, Mar-
* Příkladem může být Harpagon v Lakomci, který manipuluje osudy svých dětí pro své vlastní cíle. (Pozn. red.)
149
kétou, která byla teprve šestiměsíčním miminkem! Většina politických dohod a spojenectví zahrnovala jeden nebo více sňatků, které se tehdy zdály být zárukou míru; tento zvyk přetrval za středověku i v dobách ještě pozdějších. Stojí však za zmínku, že se takto nakládalo - přes některá opačná tvrzení - s budoucností chlapců stejně jako dívek. ToT k čemu tím docházelo, je nepochybně dodnes běžné na třech čtvrtinách zeměkoule. Pak platí, že „místo toho, aby sc lidé brali, protože se milují, milují se, protože se vzali".* Situace jistě málo záviděníhodná. Ale od začátku s ní počítala i církev; jak jsme mohli konstatovat, během všech těch období, kdy rodina tvořila pevně konstituovaný stav, vystupovala církev v otázce rozvodu často rezervovaně, ne-li dokonce shovívavě; navrhla také, jak jsme viděli, zmírňující prostředek v podobě odloučení na základě dohody, a při tom se zasazovala za respektování svobodné vůle obou manželů. Připravovala tak půdu pro požadavek svobody, který dnes lidem připadá zcela přirozený - ovšem, jak bychom si měli uvědomit, jen v těch oblastech světa, kam proniklo evangelium.
Lze ostatně říci, že tlak na uzavírání manželství pod diktátem státního zájmu spíše než z osobního rozhodnutí a náklonnosti dopadal především na Šlechtické rodiny. To však platí i ve 20. století: stačí uvést případ vévody Windsorského.
Pro rodiny prostých lidí- jež ovšem tvořily naprostou většinu obyvatelstva - nepředstavoval tento zvláštní způsob, jak užívat budoucnost svých dětí jako hypotéku, žádné nebezpečí. Vřísnost, s níž tehdy církev vystupovala, jak jsme viděli, proti příbuzenským sňatkům, byla ve skutečnosti za tehdejších poměrů nutným preventivním opatřením proti nebezpečí jiného druhu, totiž proti možným zásahům rodinných seskupení.
Je zřejmé, že se situace vdané ženy mezi středověkem a francouzským klasickým obdobím neobyčejně zhoršila. Je to patrné už v otázce správy jejího majetku. Tento aspekt zdůrazňuje Jean Portemer,53 který studoval
postavení ženy y_obdpblpji^
{CocLe civil*) apřipomíhá, že královská moc byla v otázkách manželského práva mnohem nesmlouvávejší než církev: vyžadovala souhlas rodičů se sňatkem, často až do dosažení třiceti let; tajný sňatek tak mohl být kvalifikován jako únos, a tcn.se v té době trestal smrtí... Portemer uzavírá: „Zhoršení je citelné v porovnám s předchozími staletími, kdy byl muž svrchovaným pánem pouze nad společným majetkem, nikoli nad svou ženou... Manžel nyní svou. moc neuplatňoval tak, aby chránil osobu [právně] nezpůsobilou, ale ve svém vlastním zájmu, na základě svého vyššího postavem }ilavy manželského společenství. Vdaná žena se tím nestávala pouze /trvale nedospělou', jak zní ustálený výraz, nýbrž ve skutečnosti osobou z právního hlediska ještě mnohem bezvýznamnější než osoba nezletilá..." Nezletilé dítě mohlo v jistých případech jednat právoplatně, zatím co veškeré právní akty vdané ženyiyly neplatné (nu-litmj, pokud je neschválil její manžel. Právníci z období ancien régime, silně ovlivnění římským právem, takové^směmice (jež Napoleonův zákoník později uzákoní) jen upevňovali. Citujme k tomu alespoň ctihodného Pothiera56: „Manželství, jež vytváří "mezimužem a ženou společenství, jehož je manžel hlavou, dává manželovi jakožto hlavě tohoto společenství nad osobou ženy~právhí moc, jez se vztahuje také na její majetek... Manželova pravomoc nad osobou ženy spočívá na základě přirozeného práva v tom, že manžel má právo vyžadovat od ní veškerou podřízenost, jíž je vůči němu povinna jako vůči nadřízenému, atd."
Tím se ocitáme daleko, vcl^_dalcko.o.djncmtal%-fe.udámí..čIoby. Tehdy mohl například Vincenc z Beauvais - a to v návaznosti na myšlenky vyjádřené již v 7. století Isidorem Sevillským, jež ve století 12. široce rozvinul Hugo od svatého Viktora - charakterizovat vztah manželky k manželovi slovy: nec domina, nec ancilla, sed soda (ani paní ani služka, ale družka}; smysl slova socia zůstal zachován v mnoha běžných výrazech, například veírancouzském associé- společník, partner.**
* Názor, že láska hodná toho jména jc v manželství výjimečná (viz odpověď Marie de Champagne na str. 95), mohl vycházet z pohledu na běžná manželství. {Pozn. překl.)
* Císařem Napoleonem I. v r. IS03 vydaný zákoník, který bývá pokládán za významný mezník v mnoha občanských otázkách a je částp hodnocen velmi pozitivně. (Pozn. překl.)
** K biblickému pojetí vztahu mezi mužem a ženou tu připomeňme známé místo o důvodu stvoření ženy: „I řek) Hospodin Bůh: Není dobré,1 aby člověk byl sám. Učiním mupomocjemu romoir{Gn 2,lS, ekumenický překlad). (Pozn. překl.)
15C
151
MŠaK^ďsKK^^ V mtýf ^.^„Jp. t,J.. ^J. y. . lpi t.        ^ 'y^
lpiwiís
Dosažením plnoletosti, dokonce ve velmi časném věku, získávala žena zřejmě i cennou záruku nezávislosti; toho jsme si dnes opět dobře vědomi. Právní odborník Pierre Petot, který se zabýval postavením ženy podle francouzského regionálního zvykového práva57, zjistil, že finanční zájmy ženy - a to i ženy vdané - byly ve 13. století dobře chráněny. Žena zůstávala majitelkou svého vlastního jmění. Manžel je spravoval, měl z něj užitek (šlo tedy o držební právo nazývané tehdy saisine), ale nedisponoval jím; majetek ženy byl naprosto nczcizitelný. Na druhé straně vdané ženě příslušel podíl na všem, čeho manželé nabyli společně, a v případě úmrtí manžela měla prospěch i z části majetku, který patřil jemu. Podle většiny doložených zvyklostí to byla polovina u ne-šlechtických, třetina u šlechtických rodin. Pierre Petot dále zjistil, že žena, která se zabývala obchodem, mohla před soudem svědčit o všem, co se této činnosti týkalo; zastupovala manžela i bez jeho předchozího zplnomocnění v jeho nepřítomnosti nebo pokud byl zaneprázdněn. Až do konce 15. století se těšila rprávní způsobilosti"; v 16. století se však stávala právně nezpůsobilou.a manželova kontrola nad jednánímjmaň-žclky byla čím dál přísnější: její jednání bylo právně nuíitní, nedostala-li k němu manželovo svolení. Na základě teorií takových právníků, jako byli Tíraqueau a Dumoulin, můžeme podrobně sledovat postupný růst manželovy pravomoci; vyústil cloJaktickč nesvčprávnosti vdaných žen, potvrzené na začátku 19. století Napoleonovým zákoníkem~Xo._ byl ovšem návrat k římskčmu.práyu, ale takového rá2u, že o něm někteří' odborníci referuj ínc bez humoru a ironie. Podle autorů kapitoly o římském právu ve významné práci „Odkaz středověku" editorů Crumpa a Jacobse5Sse dialektici a právníci pokoušeli spojit s římským právem a s římským způsobem myšlení takové systémy, jež byly obojímu často zcela cizí, a „jejich snaha smířit všechny protiklady a najít v římském právu zdůvodnění praktických řešení, jež byla pravým opakem řešení běžných u Římanů, vedla k dětinskému hnidopišství a k velké nepřesnosti vědecké teorie".
Tato umanutost však vládla v právnických směrech stejně jako na univerzitách zcela obecně a vedla mimo jiné k tomu, že žena byla úplně zbavena dosavadního práva disponovat svým majetkem. V tom jsou všichni historici práva zajedno. Jak uvádí opět Portemcr, „například rozvedená žena na tom byla [v 17. století] mnohem hůř než na konci středověku, kdy nejen opět získala (v případě rozluky) právo spravovat
své jmění, ale mohla jím také svobodně disponovat. Od nynějška má však muž takovou moc, že i v případě jeho právní nezpůsobilosti musí žena žádat o jeho svolení, chce-li prodat své nemovitosti."59Francouzské právo mělo navíc neblahý vliv i na zákonodárství dalších států. Pokud jde například o Belgii, uvádí John Gilissen, že „napoleonské zákonodárství způsobilo v našich provinciích citelné zhoršení v míře podřízenosti ženy manželovi, v protikladu k názorům a myšlenkám, které byly do té doby vcelku svobodně zastávány".ó0K tomu pak připomíná, že ještě v.e 14. století žena, která jednala bez svolení svého muže -uzavřela smlouvu, darovala něco nebo svědčila u soudu -, mohla v případě neshody podle zvykového práva přijít nanejvýš o svou přeslici a vřeteno! '?'
Otázka práva dědické posloupnosti žen by si též zasloužila delší výklad. Na začátku 14- století se někteří právníci'dovolávali Lex Salica, „salického zákona", který zakazoval ženě dědit, léna, neboť to prý bylo právem pouze mužů. V původním íránském právu tomu tak skutečně bylo, takový byl obyčej. Avšak proti jeho všeobecné platnosti mluví řada skutečností. Tak již od poloviny 6. stoletíse toto omezení vztahovalo pouze na dědičné rodinné statky (později nazývané hlavní sídlo); už za vlády Childericha I. (561-5S4) takzvaný ncustrijský edikt změnil úplnou nezpůsobilost dcer na druhý stupeň následní ctví (to znamená, že dcery mohly dědit, pokud nebyli synové, a sestry v případě, že nebyli bratři); s výjimkou hlavníno sídla byly všechny přírůstky rodinného jmění rozdíleny rovným dílem mezi dcery a syny; a konečně v praxi -a u rodin nešlechtických vždy - přestala mít už od 7- století všechna diskriminační opatření závaznou povahu jaku salických, tak i ripuarských Franků, Vizigótů, Burgundů, Alamanů, Bavorů a dalších. Uvážímc-li toto vše, pak vidíme, jak vratké byly argumenty těch právníků, kteří se ve 14. století okázale dovolávali „salického zákona", aby podpořili první rozhodnutí Filipa Sličného v předvečer jeho smrti, jež zakazovalo ženám, aby se ujímaly dědictví šlechtických lén! Budeme mít ještě příležitost o tom mluvit, až se budeme v osmé kapitole zabývat politickou mocí, kterou žena vykonávala během celé feudální doby.
Tehdy také panoval zvyk, že jestliže žena přinášela věno, muž jí zase dával k dispozici tzv. áouaire (vdovský důchod). A je známo, žc
152
153
královny, jež tímto způsobem získaly nemalé prostředky, spravovaly své douairc během života i po smrti svých manželů.
Pokládali jsme za vhodné věnovat se poněkud podrobněji zákonodárství, jehož důsledky mají v každé epoše značný význam pro hospodářský život. Můžeme konstatovat, že ve feudální době ženy prodávaly, kupovaly, uzavíraly smlouvy, spravovaly majetky a nakonec pořizovaly závěť s takovou svobodou, jaká jejich sestrám 16. a zvláště 17., 18. a 19. století zdaleka nebyla dopřána.
Abychom však nevyplnili celou kapitolu věnovanou manželství tak nezáživnými záležitostmi, obraťme alespoň na závěr pozornost k jeho zcela jiným stránkám. Básnířka Kristina Pisánská, s níž budeme mít příležitost se znovu setkat v souvislosti s prvními antifeministickými výpady, dokázala velmi něžným a silně patetickým způsobem evokovat svůj svazek s manželem, který zemřel příliš brzy:
My správně jsme vše řídili a naše srdce, která jsou pro lásku sourozeneckou jen jedním, ta jsme spojili jak pro čas dobrý, tak i zlý.
Ale nemusíme zůstat jen u slov. Kamenný náhrobek dvou manželů, uchovávaný v chrámě des Cordcliers v Nancy, jehož znamenitý odlitek lze též spatřit v pařížském Musče des Monuments írancais, po staletí symbolizuje návrat křižáka: žena vítá a těsně objímá rytíře v rozedra-ných hadrech. Hugo de Vaudémont, šestnáct let držený v saracénském zajetí, byl považován za mrtvého; jeho žena Anne de Lorraine, na niž naléhali, aby sc znovu vdala, to vždy odmítla - a jednoho dne se vrátil ten, koho už nečekali. A právě okamžik návratu zastavil v čase sochař.
Před tímto vzrušujícím mistrovským dílem francouzského sochařství 12. století pomyslíme opět naVillonovy verše:
Bez řeči buďte, paní, srdcem mým, než krutá smrt si pro mne přijde.
if> í
,v j 1
Hr í
lÉÉ
41
tli
§É1
I
ÍÉ
154
m ;!fp
f,
7. Ženy a hospodářská činnost: venkovanky a měšťky
Historikové dobře znají nejstarší písemné prameny poskytující obraz venkova, mezi niirii též slavný polyptych opata Irminona ze Saint-Ger-mam-des-Prés, který dal někdy kolem roku 800 vypracovat kompletní soupis úrpčníků, svobodných rolníků nebo nevolníků, kteřižili na území jeho opatství. Najdeme tam záznamy jako: „Walaíredus, kolón, jeho žena a jejich dvě děti hospodaří na dvou.dvorcích (manses - manse byl pozemek--asi takové rozlohy - různé podlé úrodnosti dané oblasti -, aby mohl uživit jednu rodinu). Každý rolysou povinni odevzdat: jednoho vola, jednoho vepře, dvě bečky vína, jednu ovci, jedno jehně a peněžní částku čtyř denárů." Někdy žilo na temže dvorci i několik rodin. Taktomu bylo v případě Turpia a jeho tří dětí, kteří spolu s Ragenulfem se ženou a třemi dětmi obývají dohromady jeden dvorec. Občas se v seznamu objevuje i osamělá žena, jako třeba j istá Teutgarde, hospodařící společně se synem: a jejich dvorec musel být skutečně velký, neboť měli každoročně odevzdávat dvě bečky vína a dvě míry (setiers)* hořčičného zrna.
Podobné dokumenty nám vsak ještě neříkají vše, co by nás zajímalo. Někteří badatelé proto vypracovali přesné analýzy vycházející z dochovaných souborů listin (diplomatářů). Tak se kupříkladu Jeanu Ver-donovi podařilo pro kraj Poitou shromáždit statistické ;údaj e o účasti žen a především rodin na donacích, koupích, prodejích, směnách atd., tedy aktech, které maj í přímý vztah k životu na venkově v daném regionu. Mezi 417 zápisy z 10. století napočítal 198 osamělých mužů, ve dvou případech spolu s jejich dětmi, ale jen 53 osamělých žen, z nichž B mělo děti. Společně vystupujících párů bylo 142; u 24 z nich je zmínka o dětech, zatímco u 24 dalších rodinných skupin chybí jakékoli upřesnění. Podobné statistiky vypracoval Robert Fossier pro Pikardii.62 Zjistil,
*    Stará francouzská dutá míra, 150- 5001. (Pozn. přckl.)
155