přednostně ujímala jedna část společnosti spíše než jiná. Zdá se ro- rt zumné vyjít při našem vysvětlování protekcionistického hnutí nikoli (J, z třídních zájmů, ale ze sociálního materiálu, který trh ohrožoval. ^
Nebezpečné body byly dány hlavními směry úcoku. Konkurenční \jí trh práce zasáhl nositele pracovní síly, totiž člověka. Mezinárodní ^ volný obchod představoval hrozbu především pro nejvérií hospo- ^ dářské odvětví závislé na přírodě, tedy zemědělství. Zlatý standard % ohrožoval výrobní organizace závislé ve svém fungování na relativním j pohybu cen. V každé z těchto oblastí se rozvíjely trhy, z nichž pro společnost vyplývala latentní hrozba některému z životně důležitých A aspektů její existence. y
Trhy práce, půdy a peněz lze snadno rozlišit; avšak není už tak snadné rozlišit ty části kultury, jejichž jednotlivými jádry jsou lidské bytosti, pak jejich přirozené prostředí a nakonec produktivní organizace. V kulturní sféře jsou člověk a příroda prakticky jedním; peněžní * aspekt produktivního podnikání vstupuje pouze do jednoho sociálně i životně důležitého zájmu, totiž jednoty a soudržnosti národa. A tak | zatímco trhy pro fiktivní komodity práci, půdu a peníze byly odlišné a oddělené, hrozby, které představovaly pro společnost, již zahrnovaly, i vždy striktně oddělovat neslo.
Navzdory tomuto nárysu institucionálního vývoje západní společnosti během kritických osmdesáti let (1834-1914) můžeme zobtazit každý z těchto nebezpečných bodů v podobné perspektivě. Tržní organizace, ať už se týkala člověka, přírody nebo produktivní organizace, přerůstala v riziko a určité skupiny či třídy žádaly ochranu. V každém \ z těchto případů sice měla významná časová prodleva mezi vývojem , v Anglii, na kontinentu a v Americe důležitý dosah, přesto však košem 1 přelomu století vytvořil protekcionistický protipohyb analogickou situaci ve všech západních zemích.
Budeme se tudíž odděleně zabývat obranou člověka, přírody a produktivní organizace - hnutím sebeochrany, v jehož důsledku vznikl daleko pevněji stmelený typ společnosti, který byl přesto vystaven nebezpečí totálního zničení.
164
_14_
TRH A ČLOVĚK
Oddělit práci od jiných životních aktivit a podřídit ji zákonům trhu ' znamenalo zničit všechny organické formy existence a nahradit je jiným - atomisrickým a individualistickým - typem organizace.
Takovému schématu destrukce nejlépe sloužila aplikace principu \ svobody smlouvy. V praxi to znamenalo likvidaci nesmluvních orga-| nizací příbuzenství, sousedství, profese á vyznání, nebot ty si činily ' nárok na oddanost jedince, čímž omezovaly jeho svobodu. Podával-li se tento princip jako princip nezasahování - jak si to zvykli dělat ekonomičtí liberálovč -, bylo to gouze výrazem zakořeněného před-sudečného příklonu k určitému druhu zasahování, totiž takovému, které by zničilo nesmluvní vztahy mezi jednotlivci a zabránilo jejich spontánnímu znovuvytváření.
Tento dopad zavedení pracovního,trhu je jasně patrný v dnešních koloniálních oblastech!' Domorodci mají být přinuceni vydělávat si na živobytí prodáváním své práce. Za tímto účelem je třeba zničit jejich tradiční instituce a zabránit jejich opětovnému utvoření, protože jedinci v primitivní skupině zpravidla nehrozí hladovění, neockne-li se ve stejně těžké situaci komunita jako celek. Například v systému pozemkového vlastnictví v kraalu Kafrů „je bída nemožná: kdokoli potřebuje pomoc, bez diskusí ji dostane".1 Žádnému Kwakiutlovi „nikdy ani v nejmenším nehrozilo, že bude hladovět".2 „Ve společnostech žijících na hranici existenčního minima neexistuje hladovění."3 Princip svobody od nedostatku se stejně tak uznával i v indické vesnické komunitě a - mohli bychom dodat - v podmínkách téměř všech typů sociální organizace bez výjimky přibližně až do začátku šestnáctého století v Evropě, kdy se na Sorbonně debatovalo o moderních myšlenkách q chudých, které vyslovil humanista Vives. Právě díky absenci
1 Mair, L. P., An African People in the Twentieth Century, 1934. ! Loeb, E. M., „The Distribution and Funccior. of Money in Early Society", v Essays in Anthropology, 1936. 3 Herskovirs, M. j., The Economic Life of Primitive Peoples, 1940.
165
Mtt$*
hrozby individuálního hladovění je primitivní společnost v jistém smyslu lidštější — a zároveň méně ekonomická — než tržní ekonomika. Je paradoxní, že původní příspěvek bílého muže světu černého muže spočíval hlavně v tom, že běloch černocha uvedl do možností, jak využít bič hladu. Kolonisté tak mohou rozhodnout, že se vykácejí chlebovníky, aby vznikl umělý nedostatek potravy, nebo mohou na domorodce uvalit daň z chatrče, aby ho přinutili se ztrátou směňovat práci. Účinek je v obou případech podobný jako u tudorovských záborů, v jejichž důsledku se objevily potulné hordy tuláků. Jedna zpráva Společnosti národů s náležitým zděšením uvedla, že se v africké buši nedávno začala vyskytovat neblahá postava ze scény Evropy šestnáctého století — „muž bez pána".'1 Za pozdního středověku se objevoval pouze ve „skulinách" společnosti.5 Byl to nicméně"předchůdce kočovného nádeníka devatenáctého století.6
To, co může bílý muž dosud příležitostně provádět v dalekých končinách - rozbíjet sociální struktury, aby z nich vytěžil prvek práce -, činili v osmnáctém století bílí muži za podobným účelem i bílým populacím. Hobbesovu bizarní představu Státu jako lidského Levia-thana, jehož ohromné tělo je tvořeno nekonečným počtem lidských těl, zastínil ricardovský konstrukt pracovního trhu: přísunu lidských životů, jejichž dodávka se reguluje množstvím potravy dané lidem k dispozici. 3 když se uznávalo, že existuje obvyklá úroveň, pod niž nemůže klesnout mzda žádného dělníka, toto omezení se mělo za efektivní pouze v tom případě, že dělníkovi nezbývala jiná volba než mezi tím zůstat bez jídla, nebo nabídnout svou práci na trhu za tolik, kolik mu vynese. To mimochodem vysvětluje jinak nevysvětlitelné opomenutí klasických ekonomů, totiž proč se schopnost vytvářet fungující trh práce přisuzovala pouze trestu v podobě hladovění, a ne též lákadlu v podobě vysokých mezd. Také tady koloniální zkušenost tu jejich potvrzuje. Čím vyšší jsou totiž mzdy, tím menší má domorodec motivaci vynakládat úsilí, protože kulturní normy ho na rozdíl od bělocha nenutí vydělávat co možná nejvíc peněz. Tato analogie je o to příhodnější, že tak jako domorodci, kteří se často podvolili pracovat naším způsobem, jen když jim hrozil tělesný trest, ne-li přímo fyzické
''■ Thurnwald, R. C, op. ck.
* Brinkmann, C, „Das soziale System des Kapitalismus", Grundriss der Soziaiökonomik* 1924. ''Toynbcc, A., Lectures on the Industrial Revolution, 1887, str. 98.
zmrzačeni, se také první dělníci děsili továren, kde se cítili ponižováni a znásilňováni. Lyonští covárníci osmnáctého století trvali na nízkých mzdách hlavně ze sociálních důvodů.7 Tvrdili, že jen přepracovaný a utlačený dělník se zřekne styků se svými soudruhy a vymaní sc ze stavu osobního poddanství, v němž mohl být přinucen dělat, cokoli po něm chtěl jeho pán. Právní donucení a farnostní poddanství v Anglii, přísné postupy absolutistické pracovní policie na kontinentě, smluvní vázanost pracovní síly v raných Amerikách, to byly nezbytné předpoklady „ochotného dělníka". Posledního stupně se však dosahovalo s využitím „trestu přírody", hladu. Aby ho bylo možno uvést na trh, bylo rieka zlikvidovat organickou společnost, která odmítala připustit, aby jednotlivec hladověl.
Ochrana společnosti je v prvé řadě na vládcích, kteří mohou přímo prosazovat svou vůli. Ekonomičtí liberálbvé však až.příliš snadno podléhali předpokladu, že zatímco ekonomičtí vládcové jsou zpravidla prospěšní, političtí nikoli. Adam Smith si to podle všeho nemyslel, když požadoval, aby v Indii správu prostřednictvím výsadní obchodní společnosti nahradila přímá britská vláda. Tvrdil, že političtí vládcové budou mít obdobné zájmy jako ovládaní, jejichž bohatství bude zvyšovat jejich důchod; obchodník má oproti tomu zájmy, které jsou zájmům jeho zákazníků přirozeně antagonistické.
V Anglii připadla ochrana života prostého iidu před náporem průmyslové revoluce vzhledem k jejich zájmu a dispozici na anglické pozemkové třídy. Speenbamland byl příkopem, vybudovaným na obranu tradiční venkovské organizace v době, kdy venkov bičovala bouře změny, činící ze zemědělství křehké živobytí. Příslušníci venkovské statkářské šlechty byli ve své přirozené neochotě sklonit se před potřebami průmyslových měst prvními, kdo se postavil do bitvy, která měla trvat století a skončit porážkou. Jejich odpor však nebyl marný; po několik generací odvracel zkázu a poskytl čas na téměř úplné přizpůsobení. Po kritické čtyřicetileté období zpomaloval ekonomický pokrok, a když reformovaný parlament roku 1834 Speenhamiand zrušil, statkáři přesunuli svůj odpor na tovární zákony. Církev a statek teď burcovaly lid proti majitelům továren, jejichž převaha by způsobila, že by se již nedalo odolat volání po levných potravinách, a nepřímo by tak vzniklo nebezpečí ztenčení rent a desátků-
7 Heckschcr. E. E, op. cit., sv. 11, str. 16S.
3 66
167
Napríklad Oastler byl „anglikán, tory a protekcionista;8 navíc byl také humanitář. Totéž platilo, i když tyto příměsi toryovského socialismu byly namíchány v různých poměrech, i o jiných velkých bojovnících a představitelích továrního hnutí: o Sadlcrovi, Southeym a lordu Shaf-tesburym. Předtucha hrozících finančních ztrát, která pronásledovala většinu jejich následovníků, se ukázala ai příliš dobře opodstatněná: manchesterští exportéři se brzy začali dožadovat nižších mezd, což znamenalo levnější obilí - odvolání Speenhamiandu a rozvoj továren ve skutečnosti připravily cestu pro úspěch agitace za zrušení obilních zákonů v roce 1846. Přesto však z různých nahodilých důvodů bylo zruinování zemědělství v Anglii odloženo o celou generaci. Mezitím Disraeli zakládal toryovský socialismus na prorestu proti Reformě Chudinského zákona a konzervativní angličtí statkáři prosazovali do industriálni společnosti radikálně nové způsoby života. Zavedení desetihodinového pracovního dne pro ženy a mladistvé v roce 1847, které Karl Marx oslavoval jako první vítězství socialismu, bylo dílem osvícených reakcionářů.
Pracující lidé sami v tomto velkém hnutí, jehož výsledkem bylo, že mohli přežít - obrazně řečeno - tuto plavbu otroků ze západní Afriky do západní Indie, sotva co znamenali. Do určování svých osudů mohli mluvit stejně málo jako černý náklad Hawkinsových lodí. Přesto však právě tato chybějící aktivní participace ze strany britské pracující třídy v rozhodování o svém vlastním osudu utčila směr anglické sociální historie a učinila ji - v dobrém či zlém — tak rozdílnou od sociální historie na kontinentu.
Na nechtěných rozrušeních, tápáních a klopýtnutích rodící se třídy, jejíž skutečnou povahu historie dlouho neodhalila, je jakýsi podivný rys. Politicky byla britská dělnická třída definována Zákonem o parlamentní reformě z roku 1832, která jí nepriznávala volební právo; ekonomicky ji Reforma Chudinského zákona zbavovala chudinské podpory a odlišovala ji od chudáků. Po nějaký čas si vznikající průmyslová dělnická třída nebyla jista, zda její záchrana nakonec nespočívá v návratu k rurálnímu životu a k podmínkám rukodělné výroby. Ve dvou desetiletích následujících po zrušení speenhamlandského systému bylo její úsilí zaměřeno na zastavení svobodného využívání strojového vybavení bud'prosazením klauzulí o zaučení k Řemeslnic-
:' Diccy, A. Y, op. cit., str. 226.
kému zákonu, nebo prostřednictvím přímých akcí jako v luddistickém hnutí. Tento zpátečnický postoj se udržoval jako spodní proud po celou dobu owenovského hnutí až do konce čtyřicátých let, kdy zákon o desetihodinové pracovní době, úpadek charustického hnutí a začátek zlatého věku kapitalismu vymazaly vizi minulosti. Až do této doby byla britská dělnická třída in státu rutscendi sama pro sebe hádankou; a teprve když pochopíme její polovědomé pohyby, můžeme posoudit nezmčrnost ztráty, kterou Anglie utrpěla kvůli vyloučení dělnické třídy z rovnocenného sdílení národního života. Když vyhaslo hnutí owenovců a chartistů, byla Anglie chudší o substanci, na níž mohla po následující staletí budovat anglosaský ideál svobodné společnosti.
I kdyby owenovské hnutí vyústilo jen v nevýznamné místní aktivity, vytvořilo monument tvořivé představivosti této rasy, a i kdyby chartisrhus nikdy nepronikl za hranice jádra stoup'encu, kteří pojali myšlenku dosáhnout pro národ práva na „riárodní pracovní volno", ukázal, že někteří lidé jsou stále ještě schopni snít své vlastní sny, a položil meze společnosti, která zapomněla podobu člověka. To však nebyl případ ani jednoho z nich. Owenismus nebyl -jen inspirací nepatrné sekty a ani chartismus se neomezoval na politickou élite-, obě hnutí vtáhla stovky tisíc řemeslníků, rukodělných výrobců, pracovníků a dělníků a se svými četnými stoupenci se zařadila mezi největší sociální hnutí v moderní historii. Ät už tato hnutí byla jakkoli rozdílná a podobala se jen mírou svého neúspěchu, sloužila k důkazu, jak nevyhnutelná byla od počátku ochrana člověka proti trhu.
Owenovské hnutí původně nebylo ani politické, ani dělnické. Představovalo touhu obyčejných lidí, zasažených příchodem továrního průmyslu, objevit formu existence, v níž by byl člověk pánem stroje. V zásadě si kladlo za cíl to, co by se nám mohlo zdát jako vyhnutí se kapitalismu. Taková formulace je samozřejmě nutně poněkud zavádějící, neboť organizační role kapitálu a povaha seberegulujícího trhu nebyla stále.ještě rozpoznána. Přesto však asi nejlépe vyjadřuje ducha Owena, který rozhodně nebyl nějakým nepřítelem strojů. Navzdory strojům, domníval se, by měl člověk zůstat svým vlastním zaměstnancem. Problém strojů mé) vyřešit princip kooperace" či „jednoty", aniž by se obětovala individuální svoboda, sociální solidarita, lidská důstojnost nebo soucit s blízkými.
Síla owenismu spočívala v tom, že jeho inspirace byla naprosto praktická, ale jeho metody byly založeny na hodnocení člověka jako
168
169
celku. Ačkoli jeho problémy byly bytostně všední, jako například kvalita stravy,' bydlení a vzdělání, úroveň mezd, vyhnutí se nezaměstnanosti, podpora v nemoci a podobně, otázky, kterými se zabýval, ' byly tak široké jako morální síly, jichž se dovolával. Přesvědčení, že jen ' ^
co budou nalezeny správné metody, může být uzdravena celá lidská '," existence, umožňovalo, aby kořeny tohoto hnutí pronikaly do hlubších vrstev, kde se Formovala samotná osobnost člověka. Jen zřídka se * vyskytlo méně intelektualizované sociální hnutí podobného rozsahu; u přesvědčení těch, kdo se v něm angažovali, obdarovalo významem i ty zdánlivě nejtriviálnější činnosti, takže nepotřebovali žádnou jinou víru. Jejich víra byla vskutku prorocká, neboř trvali na metodách rekonstrukce, které transcendovaly tržní ekonomiku.
Owenismus byl náboženstvím průmyslu, jehož hlasatelem se stala dělnická třída.9 Bohatství jeho forem a iniciativ bylo nepřekonatelné. ■ '
Prakticky však znamenal počátek moderního odborového hnutí. Zakládaly se kooperativní společnosti, které se specializovaly hlavně na maloobchodní prodej svým členům. Nebyla to samozřejmě ještě obvyklá spotřebitelská družstva, ale spíše obchodní sklady zásobované nadšenci, které měly věnovat zisk z podnikání podpoře owenovských plánů, zejména ustavení Vesnic spolupráce. „Jejich aktivity se týkaly stejně tak vzdělání a propagandy jako komerční oblasti; jejich cílem bylo spojeným úsilím vytvořit Novou společnost." „Sjednocené obchody" zakládané členy odborových svazů měly spíše povahu výrob- i nich družstev, kde nezaměstnaní řemeslníci mohli nalézt práci nebo - v případě stávek - stávkující si vydělat nějaké peníze místo mzdy. V owenovských „směnárnách práce" se představa družstevních skladů rozvinula do instituce sni generis. Jádrem směnárny či bazaru bylo spo- ' léhání na komplementární povahu řemesel; vzájemným poskytováním potřebných služeb se řemeslníci osvobozovali, jak si mysleli, od výkyvů trhu; to bylo později doplněno užíváním pracovních bankovek, jejichž i oběh dosáhl dosti významné míry. Takový prostředek se může dnes jevit jako fantastický, ale v Owenově době stále nebyla prozkoumána nejen podstata námezdní práce, ale ani bankovek. Socialismus se v zásadě nelišil od projektů a nápadů, jimiž oplývalo benthamovské hnutí. V experimentující náladě byly stále ještě nejen rebelující opozice, ale i úctyhodná střední třída. Sám Jeremy Bentham investoval do Owenova futuristického vzdělávacího plánu v New Lanarku a obdržel
'' Co!e, G. D. K., Roben Oweru 1925; z této práce zde vydatné čerpám. '
dividendu. Vlastní owenovské společnosti byly asociace nebo kluby, které chtěly podporovat plány na budování Vesnic spolupráce, jak jsme je popisovali v souvislostí s podporou chudých; to byl počátek zemědělských výrobních družstev, jejichž myšlenka má tak dlouhou a úctyhodnou historii. První národní organizací výrobců se syndikalis-tickými cíli byl Operativní svaz stavitelů, který se snažil přímo regulovat podnikání ve stavitelství vytvořením „stavitelství na nej rozsáhlejší škále", zavedením své vlastní měny a ukázáním prostředků realizace „velkého sdružení pro emancipaci produktivních tříd''. Od tohoto počinu sc datují průmyslová výrobní družstva devatenáctého století. Od vytvoření .tohoto svazu či Cechu stavitelů a jeho „Parlamentu" se začaly šířit dokonce ještě ambiciózněji sjednocené odborové svazy; ve volné federaci odborů a družstevních společností bylo během krátké doby'organizováno téměř milión dělníků a řemeslníků, jejich myšlen-kou byla průmyslová revolta nenásilnými, prostředky, která se nebude zdát jako kontradikce, vzpomeneme-li si', že v mesianistickém úsvitu jejich 'hnutí se předpokládalo, že už pijuhé vědomí jejich mise učiní z aspirací pracujících něco neodolatelného. K vesnické větvi této organizace patřili Mučedníci z Tolpuddle. Propagandu pro tovární legislativu prováděly regenerační společnosti, které byly založeny na etických společnostech a staly se předzvěstí sekularistického hnutí. V jejich prostředí se plně rozvinula myšlenka nenásilného odporu. Owenismus v Anglii, stejně jako saint-simonismus ve Francii vykazoval všechny charakteristiky duchovní inspirace. Ale zatímco Saint-Simon pracoval na renesanci křesťanství, Owen byl prvním oponentem křesťanství mezi moderními vůdci dělnické třídy. Nejviditelnějšími praktickými výhonky owenismu byla samozřejmě ve Velké Británii spotřebitelská družstva, která nalezla napodobitele po celém světě. To, že byl tento podnět ztracen - či spíše že se udržel jen na periférii spotřebitelského hnutí -, bylo největší jednotlivou porážkou duchovních sil v historii průmyslové Anglie. Přesto však národ, který si po morálním ponížení z období Speenhamiandu stále zachoval pružnost, kterou vyžadovalo tak imaginatívni a trvalé tvořivé úsilí, musí disponovat téměř neomezenou intelektuální a emocionální energií.
Na owenismu s jeho nárokem na člověka, jako celek stále ulpívalo něco ze středověkého dědictví korporativního života, což se projevovalo v Cechu stavitelů a v rurální scéně jeho sociálního ideálu Vesnic spolupráce. Ačkoli byl zdrojem moderního socialismu, jeho návrhy
170
171
se nezakládaly na otázce vlasrnicrví, kierá je jen právním aspektem kapitalismu. Pří kritice nového fenoménu průmyslu - stejně jako '< Saint-Simon - rozpoznal výzvu stroje. Avšak charakteristickým rysem : ^
owenismu bylo jeho trvání na sociálním přístupu: odmítal akceptovat \, \
rozdělení společnosti na ekonomickou a politickou sféru, což nako- ^ nec vedlo k odmítnutí politické akce. Přijetí oddělené ekonomické sféry by znamenalo uznání principu zisku a výdělku jako organizační ' ,
síly společnosti. To Owen odmítl udělat. Jeho génius rozpoznal, že ,V začlenění stroje je možné jen v nové společnosti. Industriálni aspekt věcí se u něho v žádném případě neomezoval na ekonomiku (to by znamenalo obchodnický pohled na společnost, který odmítal). New | Lanark ho naučil, že mzda je v životech dělníků jen jedním z mnoha jiných faktorů, jako byly přírodní a domácí prostředí, kvalita a ceny zboží, stabilita zaměstnání a bezpečná držba majetku. (Továrny v New Lanarku, podobně jako některé jiné firmy před nimi držely své zaměstnance na výplatní listině, i když pro ně nebyla práce.) Ale v tomto uspořádání bylo obsaženo mnohem více. Vzdělávání dětí a dospělých, zajištění zábavy, tance a hudby a obecný předpoklad vysokých morálních a osobních standardů starých i mladých vytvářely atmosféru, v níž získávala nový status pracující populace jako celek. New Lanark navštěvovaly tisíce osob z celé Evropy (a dokonce z Asie), jako by to 1 byla rezervace budoucnosti, v níž bylo dosaženo nemožného výkonu ,) - sloučit fungující úspěšné tovární podnikání s lidskou populací. Přes- i to však Owenova firma vyplácela významně nižší mzdy, než bylo běžné v některých sousedních městech. Zisky New Lanarku pramenily hlavně z vysoké produktivity práce ve zkrácených hodinách díky výborné organizaci a odpočatým lidem, což byly výhody, které převažovaly i _1
růst reálných mezd zahrnutý ve štědrých prostředcích věnovaných pro zajištění slušného života. Ty samotné vysvětlují všechny city, jimiž děl- / níci lnuli k Owenovj, k nimž ovšem nepatřilo pochlebnictví. Z těchto ,,!
a podobných zkušeností odvozoval Owen svůj sociální, to znamená širší než ekonomický, přístup k problému průmyslu. . ■
jeho pohledu dále slouží ke cti, že navzdory tomuto komplexnímu přístupu chápal sžíravost konkrétních fyzických faktů, ovládajících dělníkovu existenci. Jeho náboženské cítění se bouřilo proti praktickému transcendentalismu, jaký projevovala jistá Hannah 1,1 Morcová ve svých traktátech z laciné knižnice. Jeden z nich vynášel ' 1
příklad děvčátka z lancashirského uhelného dolu. Do šachty ji dali ve věku devíti Set, aby s bratrem, který byl o dva roky mladší, dělala
tahače.'0 „S radostí ho [svého otce] následovala dolů do uhelné jámy, ztrácejíc se v útrobách země, aby se tam v útlém věku, aniž se vymlouvala na své pohlaví, zapojila do těže práce jako horníci, kteří vskutku představují drsné, pro společnost však velmi užitečné plémě." Otec zahynul při důlním neštěstí dětem před očima. Dívka se pak chtěla nechat zaměstnat jako služka, ale její žádost nepříznivě ovlivnilo, že předtím pracovala v dole, a byla odmítnuta. Naštěstí, oním povzbudivým řízením, jež mění trápení v požehnání, vyvolaly její chování a trpělivost pozornost,, na důl byly vzneseny jisté dotazy a dívka dostala tak krásný posudek, že byla přijata. „Tento příběh," uzavřel traktát, „snad chudé naučí, že; se zřídkakdy v životě ocitnou tak na dně, aby se nemohli pozvednout'k jisté míře nezávislosti, rozhodnou-li se snažit, a že neexistuje situace tak bídná, aby v ní nešlo uplatňovat mnohé ušlechtilé ctnosti." .Sestry Moreovy rády pracovaly mezi hladovějícími dělníky, ale jejich fyzické utrpení je v podstatě nezajímalo. Fyzický problém industrialismu chtěly řešit tím, že status a úlohu 'dělníkům přidělovaly zkrátka z plnosti své šlechetnosti. Hrdinčin otec byl podle Hannah Moreové pro společnost velmi užitečný; postavení dcery bylo uznáno v kladném hodnocení od jejích zaměstnavatelů. Hannah Moreová se domnívala, že pro fungující společnost není třeba už nic jiného.'1 Od takového křesťanství, které se zříkalo úkolu řešit problémy člověkova světa a raději vynášelo imaginární status a úlohu ubohé hrdinky Hannah Moreové, místo aby se postavilo čelem strašlivému zjevení, přesahujícímu Nový zákon, zjevení situace člověka v komplexní společnosti, se Owen odvrátil. Hannah Moreová byla - o tom nemůže nikdo pochybovat - zcela upřímná ve svém přesvědčení, že čím ochotněji chudí přijmou svou ponižující situaci, tím snáze najdou božskou útěchu, na niž jedinou se spoléhala, jak pokud jde o jejich spásu, tak ve věci hladkého fungování tržní společnosti, v niž pevné věřila. Tyto prázdné slupky křesťanství, z nichž vegetoval vnitřní život těch nejšlechetněj-ších příslušníků horních tříd, však byly jen slabým odvarem kreativní víry náboženství průmyslu, v jehož duchu se prostí lidé Anglie snažili spasit společnost. Kapitalismus však ještě měl v zásobě jinou.
10 More, H., 77«-Lancashire Colliery GirL 1795; srov. Hammond.]. L. a B., The Town Labourer, 1917, str. 230.
" Srov. Drucker. P. R, The End of Economic Man, 1939, srr. 93, o angiickych evangelikalech, a Tlx Future of Industrial Man, 1942, str. 21 a 194 o stacusu a funkci.
172
173
Chardstické hnutí se zaměřovalo na natolik odlišný soubor podnětů, že se dal jeho nástup po praktickém selhání owenismu a jeho unáhlených iniciativ vlastně téměř očekávat. Šlo o čistě politické úsilí, které chtělo působit na vládu prostřednictvím ústavních kanálů; snaha vyvíjet tlak na vládu se držela tradičních postupů reformního hnutí, které zajistilo volební právo středním třídám. Šest bodů Charty požadovalo faktické všeobecné hlasovací právo. Nesmlouvavá tvrdost, s níž reformovaný parlament takové rozšíření hlasovacího práva po třetinu století odmítal, používání síly vzhledem k masové podpoře, již Chána očividně měla, i hrůza, s níž liberáiové čtyřicátých let devatenáctého století přistupovali k myšlence lidové vlády, dokládají, že toto pojetí demokracie bylo anglickým středním třídám cizí. Hlasovací právo lépe situovaným dělníkům přiznaly, až když dělnická třída přijala principy kapitalistického hospodářství a odborové svazy učinily svým hlavním zájmem hladký chod průmyslu, tj. až dlouho poté, co char-tistickč hnutí doznělo, a až už bylo jisté, že se dělníci nepokusí využít volební právo ve službách nějakých svých vlastních idejí. Z hlediska šíření tržních forem existence to snad bylo oprávněné, neboť to pomohlo překonat překážky v podobě organických a tradičních forem života přežívajících u pracujícího lidu. Pokud jde o zcela jiný úkol, který spočíval v obrození prostých lidí, jejichž život byl za průmyslové revoluce vyvrácen z kořenů, a v jejich přivedení do ovčince národní kultury, ten zůstal nesplněn. Kdyby se jim dalo hlasovací právo v době, kdy už byla jejich schopnost podílet se na vůdcovství nenapravitelné poškozena, situaci by to nezachránilo. Vládnoucí třídy udělaly tu chybu, že princip nekompromisní třídní vlády rozšířily na typ civilizace, která požadovala - měla-li být chráněna před degenerativními vlivy - kulturní a vzdělávací jednotu lidového společenství.
Chartistické hnutí bylo politické, tedy i snáze pochopitelné než owenismus. Přesto lze pochybovat o tom, zda je možno docenit jeho emocionální sílu nebo alespoň rozsah bez nějakého imaginativního odkazu k době. Léta 1789 a 1830 udělala z revoluce v Evropě regulérní instituci; v roce 1848 se v Berlíně a Londýně datum pařížského povstání ve skutečnosti předpovědělo s přesností, jaká se spíše než se sociálním pozdvižením spojuje se zahájením trhu, a vzápětí propukly „následné" revoluce v Berlíně, ve Vídni, Budapešti a některých italských městech. Velmi to vřelo také v Londýně, neboť každý, včetně chardstů samých, očekával, že dojde k násilně akci, která parlament
si 4)
'■i
tel
přinutí dát lidu volební právo. (Právo hlasovat mělo méně než patnáct procent dospělých mužů.) Nikdy za celou historii Anglie nedošlo k takové koncentraci sil, uvedených v pohotovost na obranu zákona a pořádku, jako 12. dubna 1848; statisíce občanů byly toho dne ve funkci zvláštních konstáblů připraveny obrátit zbraně proto chartistům. Pařížská revoluce, přišla příliš pozdě na to, aby dovedla lidové hnutí v Anglii k vítězství. Duch vzpoury, vyvolaný reformou Chudinského zákona a útrapami hladových čtyřicátých let, už tou dobou slábl; vlna stoupajícího obchodu zvýšila zaměstnanost a kapitalismus začal přinášet plody. Chartisté se pokojně rozptýlili. Parlament se dokonce jejich věcí ani nezabýval; k tomu došlo až později, kdy byla jejich žádost v Dolní sněmovně odmrštěna většinou pěti ku jedné.'Nepomohlo, že se nasbíraly milióny podpisu. Nepomohlo, že se chartisté chovali jako zákona dbalí občané. Vítězové se jejich hnutí vysmáli a ono přestalo existovat. Tak skončila největší politická snaha anglického lidu učinit svou zemi lidovou demokracií. Rok či dva nato už na charcismus skoro nikdo ani nevzpomněl.
Na kontinent dospěla průmyslová revoluce o půlstoletí později. Tamní dělnickou třídu nevytlačilo z půdy žádné ohrazovací hnutí; za to, že napůl nevolnický zemědělský dělník opustil manské panství a přesunul se do města, kde vešel ve styk s tradiční nižší střední třídou a měl šanci osvojit si městský tón, mohla spíše lákadla vyšších mezd a městského způsobu života. Ani zdaleka co nepociťoval jako ponížení; měl pocit, že ho toto nové prostředí povznáší. Je nepochybné, že ještě na začátku dvacátého století byly bytové podmínky ohavné a že v nižších vrstvách městských dělníků bujely alkoholismus a prostituce. Přesto se vůbec nedalo srovnávat mezi morální a kulturní katastrofou anglického chalupníka či nájemce slušného původu, který najednou beznadějně zabředl do sociálního a fyzického bahna slumů v okoií nějaké továrny, a situací slovenského nebo třeba i pomořanského zemědělského dělníka, který se téměř přes noc změnil z usedlého čeledína v průmyslového dělníka v moderní metropoli. Irský nebo vclšský nádeník nebo skotský horal mohli mít, když se vlekli uličkami starého Manchesteru nebo Liverpoolu, podobnou zkušenost, ale syn anglického svobodného sedláka nebo vystěhovaný anglický nájemce určitě necítil, že by se mu zvýšil status. Nedávno emancipovaný venkovský slouha z kontinentu však měl nejenom dobrou šanci povýšit do nižších středních tříd řemeslníků a kupců s jejich srarými kulturními tradicemi; na stejné lodi
174
s ním byla také buržoazie, jež jinak sociálne čněla vysoko nad něho, prorože do řad skutečné vládnoucí třídy měla bezmála stejně daleko jako on. Proti feudální aristokracii a římskému episkopátu stály síly nově nastupující střední a dělnické třídy v těsném semknutí. Spojení těchto dvou tříd ve společném útoku na absolutismus a privilegia upevňovala inteligence, zejména univerzitní studenti. V Anglii byly střední třídy, ať už šlo o venkovské šlechtice a kupce sedmnáctého století nebo o farmáře a řemeslníky století devatenáctého, dost silné na to, aby si svá práva hájily samy, a podporu u dělníků nehledaly dokonce ani ve svém téměř revolučním snažení v roce 1832. Anglická aristokracie navíc nejbohatší nováčky spolehlivě vstřebávala a rozšiřovala horní vrstvy společenské hierarchie; oproti tomu stále polofeudál-ní aristokracie na kontinentu se syny a dcerami buržoazie manželství neuzavírala a absence institutu prvorozenství ji před ostatními třídami hermeticky izolovala. Každý úspěšný krok směrem k rovným právům a svobodám tak na kontinentě prospíval jak střední, tak dělnické třídě. Od roku 1830, ne-li už od roku 1789, bylo součástí kontinentální rradice. že dělnická třída buržoazii v bitvách s feudalismem pomáhala, jen aby ji - jak se říkalo — střední třída o plody vítězství připravila. Ale ať už dělnická třída získávala nebo ztrácela, její zkušenost se zvětšovala a její cíle se dostávaly na politickou úroveň. Právě to se míní, když se říká, že se stávala třídně uvědomělou. Marxovské ideologie vyhraňo-valy světový názor městského dělníka, jehož okolnosti naučily používat svou průmyslovou a politickou sílu jako zbraň vysoké politiky. Zatímco britští dělníci získali nesrovnatelnou zkušenost s osobními a sociálními problémy odborového hnutí, včetně taktiky a strategie průmyslové akce, a národní politiku ponechávali na těch, kdo stáli výše na společenském žebříčku, středoevropský dělník se sta! politickým socialistou, zvyklým řešit politické problémy — i když je pravda, že hlavně takové, které se týkaly jeho vlastních zájmů, jako například továrních zákonů a sociální legislativy.
Nastala-li industrializace kontinentu oproti industrializaci Velké Británie asi o půlstoletí později, ustavení národní jednoty se opozdilo ještě mnohem víc. Do stadia sjednocení, jehož Anglie dosáhla před stoletími, dospěly Itálie a Německo až během druhé poloviny devatenáctého století a menší východoevropské státy ješcě později. V tomto procesu budování státu hrály pracující třídy zásadně důležitou roli, což ještě dále prohloubilo jejich politickou zkušenost. V indusrriálním věku nemohl takový proces neobsahovat sociální politiku. Bismarck
176
se snažil sjednotit druhou říši prostřednictvím zavedení epochálního programu sociální legislativy. Italské sjednocení urychlilo znárodnění
„j železnic. V rakousko-uherské monarchii, tomto konglomerátu ras
a národů, se koruna sama opakovaně obracela na dělnické třídy, aby
'j. ji podpořily v práci na centralizaci a ve vytváření imperiálni jednoty.
'] Také v této širší sféře našly socialistické strany a odborové svazy řadu
| příležitostí k tomu, aby prostřednictvím svého vlivu na legislativu po-
'!' sloužily zájmům průmyslového dělníka.
| Kontury problému dělnické třídy rozmazávala materialistická
i předpojatost. Britským autorům bylo zatěžko pochopit, proč na
kontinentální pozorovatele působí rané kapitalistické podmínky *' v Lancashiru tak'hrozným dojmem. Poukazovali na ještě nižší životní
úroveň spousty středoevropských řemeslníků v textilních odvětvích, kteří měli často stejně špatné pracovní podmínky jako jejich angličtí ' soudruzi. Takové srovnání však zastíralo jeden významný bod, jímž byl
' právě vzestup sociálního a politického statusu dělníka na kontinentě
' oproti poklesu tohoto statusu v Anglii. Kontinentální dělník neprošel
ŕ degradující pauperizací Speenhamíandu a v jeho zkušenosti nebylo
ani žádné obdoby sžíravé tvrdosti Nového chudinského zákona. Ze statusu nevolníka přešel - či spíše se pozvedl - do statusu továrního dělníka a velmi záhy i do statusu dělníka obdařeného volebním právem a organizovaného v odborech. Unikl tedy kulturní katastrofě, ' kterou přivodila průmyslová revoluce v Anglii. Kontinent se navíc
industrializoval v době, kdy už bylo - téměř výhradně díky nápodobě ' anglických metod sociální ochrany - možné se přizpůsobit novým
výrobním postupům.12
Kontinentální dělník.potřeboval ochranu ani ne tak před dopady , průmyslové revoluce - v sociálním smyslu na kontinentu k žádné \ takové věci nedošlo -, jako před normálním působením podmínek
v továrnách a na trhu práce. Dosáhl jí hlavně pomocí legislativy, kdežto jeho britští kolegové se více spoléhali na dobrovolná sdružení ' - odborové svazy - a na svoji schopnost monopolizovat pracovríí sílu.
Sociální pojištění se na kontinentě objevilo relativně mnohem dříve než v Anglii. Tento rozdíl se hned vysvětloval kontinentální politickou dispozicí a poměrně brzkým rozšířením volebního práva na pracující masy kontinentu. Zatímco ekonomicky se rozdíl mezi donucovací
" 11 Knowics, L, The industrial and Commercial Revolution in Great Britain During the 19(h Century, 1926.
177
a dobrovolnickou metodou ochrany - mezi zákonodárstvím a odbo-rářstvím - snadno nadhodnocuje, politicky byl jeho dosah ohromný. Na kontinentě byly odbory výtvorem politické strany dělnické třídy; v Anglii byla politická strana výtvorem odborů. Zatímco na kontinentě získalo odborárství více či méně socialistický ráz, v Anglii zůstal i politický socialismus v podstatě odborářský. Všeobecné volební právo, které mělo v Anglii tendenci zvyšovat národní jednotu, mělo proto na kontinentě někdy opačný účinek. Právě tam se naplnily Pittovy, Peelovy, Tocquevillovy a Macaulayovy obavy, že lidová vláda bude znamenat nebezpečí pro ekonomický systém.
Ekonomicky vzato vedly anglické a kontinentální metody sociální ochrany k téměř identickým výsledkům. Dosáhly zamýšleného cíle: rozrušení trhu pro faktor výroby známý jako pracovní síla. Takový crh mohl sloužit svému účelu, jen pokud mzdy klesaly souběžně s cenami. Z Udského hlediska takový postulát znamenal krajní nestabilitu dělníkových výdělků, naprostou absenci pracovních norem, otrockou připravenost nechat se bezohledně přesunovat z místa na místo a úplnou závislost na rozmarech trhu. íMises správně tvrdil, že kdyby se dělníci „nechovali jako odboráři a kdyby omezili své nároky a měnili místo a práci podle požadavků trhu práce, nakonec by práci našli". To shrnuje situaci za systému založeného na předpokladu komoditní povahy pracovní síly. Není na zboží rozhodovat o tom, kde bude nabídnuto k prodeji, k čemu bude využito, za jakou cenu bude moci změnit majitele a jakým způsobem bude zkonzumováno nebo zničeno. „Nikoho nenapadlo," napsal tento důsledný liberál, „že lepším termínem než nedostatek pracovních příležitostí by byl nedostatek mezd, protože nezaměstnaný člověk postrádá nikoli práci, nýbrž odměnu za práci." Mises měl pravdu, i když si nemě! přisuzovat originálnost; biskup Whareiy řekl 150 let před ním: „Když člověk prosí o práci, chce nikoli práci, nýbrž mzdy." Přesto je pravda, že technicky vzato „může za nezaměstnanost v kapitalistických zemích skutečnost, že politika vlády i odborových svazů usiluje o udržení úrovně mezd, která není v souladu s existující produktivitou práce". Nebot jak by mohla existovat nezaměstnanost, ptá se Mises, kdyby nebylo toho, že dělníci nejsou „ochotni pracovat za mzdy, které mohou dostat na trhu práce za konkrétní práci, již jsou schopni a ochotni dělac"? To objasňuje, co ve skutečnosti znamená požadavek zaměstnavatelů, aby byla pracovní síla mobilní a mzdy flexibilní: znamená to právě to, co jsme výše vymezili jako trh, na němž je lidská práce zbožím.
178
Přirozeným cílem veškeré sociální ochrany bylo takovou instituci zničit a znemožnit její existenci. Trh práce si mohl ve skutečnosti udržet svou hlavní funkci pouze za předpokladu, že mzdy, pracovní podmínky, standardy a regulace byly rakové, že chránily lidskou povahu údajného zboží, pracovní síly. Tvrdit - jak to někdy slýcháme -, že sociální legislativa, tovární zákony, pojištění proti nezaměstnanosti a zejména odbory nezasáhly do mobility pracovní síly a flexibility mezd, znamená říkat, že tyto instituce naprosto nesplnily svůj účel, jímž byl právě zásah do zákonů nabídky a poptávky, pokud jde o lidskou práci a její stažení ze sféry vlivu trhu.
179