130 4. nova sociálni politika 131 4. NOVA SOCIÁLNI POLITIKA la právě města. Mělo pro tyto změněné představy vytvářet živnou půdu a zmírňovat sociální napětí, které se vytvářelo jako jejich „vedlejší produkt". Model sociálního života, jehož počátků jsme si všímali v modernizačních proměnách Evropy 16. století, předurčil rozvoj evropské civilizace následující poloviny tisíciletí. Transformační mechanismy, které s různou důsledností a různou intenzitou v čase působily jak v sektoru agrárního života, tak v pomalu se rozšiřujícím městském prostředí, produkovaly chudobu, jejíž charakter a rozsah se nedaly s předcházejícími obdobími srovnávat. Na prahu těchto pěti století v oblasti sociálních institucí a společenské mentality rovněž narážíme na snahy novým způsobem odpovědět na uvedené „výzvy doby". Výzkumy vzniku kapitalismu a prvotní fáze kapitalistické expanze odhalily podstatné rozdíly. Aniž bychom problém rozebírali dopodrobna, můžeme říci, že se zde rýsují tři typy raného kapitalismu: „agrární", „zbožní" a „průmyslový". Jedná se o označení konvenční, neboť pouze zdůrazňuji, v kterém oboru lze pozorovat nejvýraznější dynamiku změn a největší akumulaci kapitálu. Ve všech třech případech plnila nízká hladina výdělků, a tudíž i nízká životní úroveň širokých vrstev důležitou úlohu jako iniciátor těchto změn i jako důsledek snahy třídy vlastníků maximálně zvyšovat procento zisku. Nikoliv všude se však podařilo tuto snahu realizovat. Můžeme se oprávněně domnívat, že např. v Nizozemí nedošlo kromě období potravinových krizí k tak výraznému a prudkému snižování reálných mezd jako v jiných zemích. Obecnou tendencí v 16. století, jak to před lety připomněl Earl Hamilton, jeden z průkopníků dějin konjunktury, je pokles reálných mezd. S tím související „inflace zisků" se stávala jednou z hybných pák rozvoje raného kapitalismu. To můžeme, spolu s nutností vytvořit svobodný írh práce, považovat zajeden z argumentů neoddělitelně spojujících raně kapitalistický rozvoj s pauperízací. Tímto způsobem se -vysvětluje všeobecnost chudinské problematik}' v Evropě 16. století. Hnutí reformy sociální péče, k níž tehdejší města přistoupila, teď:. odpovídalo na nové představy, jejichž hlavními nositeli sesta- % \ AI ijil WĚĚ mm PRELOMOVÁ 20. LETA 16. STOLETÍ Archivy 16. století představují pauperismus jako průvodní jev městského života. Skutečné zdroje pauperismu spočívaly v měnících se agrárních strukturách: ve své plnosti však tento jev propukl právě ve městech. Města na přelomu 15. a 16. století nevytvořila „adaptabilní struktury", které by dokázaly.hromadný příliv nekvalifikovaných a městským životním podmínkám nepřizpůsobených lidí zvládnout. V tradičním rámcrkprporativní organizace se mohl nový přistěhovalec postupně přizpůsobovat novému povolání a městskému životnímu stylu - během učednických let v řemeslnické dílně nebo v kupeckém krámku,'.v prostředí měšťanského domu a v rodinném životě. V situaci masového přistěhovalectví do měst, související s demografickým rozmachem a procesy vnitřní pauperizace, měly už tyto tradiční mechanismy, dokonce i nezávisle na změnách spojených s organizováním městské výroby, pouze okrajový význam. Ukázali jsme, že rytmus pauperizačních procesů v západní Evropě určovaly potravinové krize. Řetěz těchto novověkých krizí zahajuje ta z poslední čtvrtiny 15. století, málo se však už ví o jejím průběhu a důsledcích. Můžeme se domnívat, že na základě poznatků a zkušeností z tohoto období plně ocenil význam sociální problematiky a vzájemný vztah chudoby a práce alsaský kazatel Geiler z Kayserbergu či další kazatel a spisovatel z přelomu století Jan Pauli anebo konečně klasik renesanční literatury o chudobě, španělský humanista Juan Luis Vives. Krize měly svůj význam i pro iniciativy městské reformy dobročinných institucí a pro formulování novověké sociájní politiky. Celý tento komplex problémů, v němž se prolínají problémy politiky a ideologie, praktických opatření a věroučných polemik, zřejmé propuká v jediné chvíli - ve 20. letech 16. století. V roce 1522 se v Norimberku uskutečňuje centralizace podpory chudých, o rok později se přidává Štrasburk, v roce 1525 se v Ypres vydává podobné ustanovení, které si získalo 134 slitovaní a šibenice z mála zemí žebrání v 16. století nezakázalo. Avšak i zde se ve 20. letech podobné pokusy objevují. Kortesy, neboli stavovská shromáždění kastílske monarchie, zakročují proti neuvěřitelnému rastu počtu žebráků. Když se kortesy v roce 1523 ve Valladolidu odvolávají na petici z roku 147S, která se týká této záležitosti, nařizují, že chudí mají prosit o podporu pouze ve svých rodných měs-cech. V neúrodném roce 1525 kortesy v Toledu vyhlašují, že nikdo nemůže žebrat bez zvláštního oprávnění; tento zákaz zopakují kortesy v Madridu v letech 1528 a 1534. Stupeň sociální krize oněch let určují rovněž lidové rebelie - selské války a povstání v Německu (1525-1526), Španělsku (1520-1521 a 1525-1526), řada selských i městských rebelií v Anglii, Francii a Nizozemí. Odhaduje se, že v císařských městech propukla v druhé polovině 15. století městská rebelie asi tak jednou za dva roky, ve třetím desetiletí jich však bylo devětkrát tolik. Le Roy La-durie také ukazuje, že reformace v tomto regionu postupovala v závislost: na protestních náladách a týkala se právě období sociální krize v letech 1526-4535. V této složité situací se otázka chudých projevuje dvojím způso-bem. Města jednak musela čelit masám vyhladovělých ubožáků, kteří přicházeli z širokého okolí, a i když se před nimi mohiy uzavřít městské brány, stejně se utábořily koiem města. A jednak vznikala nutnost zavést do organizování podpory žebráku určitý řád, stanovit zásady a vytvořit instituce sociální péče; vyžadovala to situace ve městech, ale velký význam lze přisuzovat také úsilí snížit atraktivitu města jako místa hojných almužen, kde může každý počítat s podporou. Zastavíme se zde u tří příkladů městských reforem - Paříže, Benátek a Ypres - z tohoto přelomového období, abychom v hrubých rysech popsali situaci a kroky městských správ. Paříž: morální neklid a strach Složitá situace v Paříži souvisela především s jejím statusem hlavního města. Přítomnost královského dvora a centrálních úřadů evidentně ovlivňovala postup představitelů městských orgánu, kteří .si uvědomovali, že jejich působení je pod dohledem a musí být konzultováno s institucemi centrálních úřadů. Záležitosti chudých lili mm 4. nová sociální politika 135 v hlavním městě byly bezprostředně podřízeny parlamentu a královská pokladna se věnovala získávání prostředků na jejich podporu. Nemenší význam měla i přítomnost univerzity, která uchovávala v křesťanském světě důležitou tradici teologické a doktrinální instance. Ustanovení týkající se chudinské péče se totiž přímo týkala církevního učení a praxe. Postupy Pařížanů posléze sledovala i jiná města, která od Paříže očekávala poučení a konkrétní pokyny. Místo toho ale francouzska metropole, stále ještě jedno z nej-větších evropských, měst, důležité obchodní, finanční a dokonce i průmyslové centrum, specializované na výrobu luxusního zboží, zápasí podobně jako ostatní města s hrozivým přírůstkem ubožáků. ;, Od počátku 16. století se v Paříži vedou diskuse a pracuje se nad reorganizací správy špitálů. Od roku 1505 v^ařížském Hôtel-Dieu pracuje komise světských správců - to je velmi významná skutečnost, neboť představuje laicizaci správy špitálů a jednu z rozhodujících fází konfliktu mezi představiteli města a pařížskou kapitulou. Laicizace ostatně postupuje pozvolna, s různou intenzitou ve všech francouzských městech. V roce 1520 předal František I. záležitost správní reformy špitálů a chudobinců monarchie do rukou svého velkého almužníka, který měl v každé diecézi určit dva dohlížitele reformy: jeden měl být osoba duchovní, zatímco druhý světská. Činorodost městských představitelů ohledně špitálů rovněž podněcovaly propukající epidemie. Na každou novou vlnu musí města reagovat neprodlené. Iniciativy se chápe pařížský parlament, nejdůležitější soudní instance monarchie, s množstvím funkcí a výsadních práv. Ve městě řádí od srpna roku 1510 děsivá epidemie černého kašle; v oknech každého domu, kde se choroba objevila, mají mít jako varovné znamení dva měsíce vyvěšenu otýpku slámy. O několik let později, v roce 1515, přišel Jean Brissonet, předseda účetní komory, jejíž zástupci byli zváni na poradní schůzky do parlamentu, člověk neobyčejně aktivní v charitativních činnostech na území Pajíže (právě on se stane jedním ze dvou dohlí-žitelů na reformu špitálů, jmenovaných pro pařížskou diecézi velkým almužníkem na základě zmíněné ordonance Františka I.), na zvláštním shromážděn! notáblů a expertů s návrhem, aby byly připraveny prostory, které by v případě potřeby umožňovaly oddělit nemocné postižené nakažlivou chorobou od ostatních; tento 138 slitovaní a šibenice vést jakýsi rád a zajistit chudým obživu., neboť almužny nejsou vůbec rozdělovány tak, jak by mely." Proto by se měl v každé farnosti učinit soupis všech chudých, kceří si zasluhují podporu, a posléze svěřit do péče farníků rozdělení almužen. V tomto kontextu se poukazuje, což je důležité, na příklad Amiensu, kde se rozhodli vyhnat z města „cizí chudé"' a zajistit dostatečnou obživu pro všechny zbývající. V tomto případě hraje jedinečnou úlohu právě poukaz na ustanoveni vypuzující „cizí chudé", přestože řečník tuto záležitost na zasedání parlamentu blíže nekomentuje. O rři týdny později však stojí před účetní komorou starší kupeckého cechu, tedy čelný představitel městské samosprávy. Projev začíná konstatováním, že podpora chudých je křesťanskou povinností, jasně a rozhodně polemizuje se stoupenci politiky vypuzování žebráku. Odmítá přijmout jako argument příklad normandských a pikardskýrb měst, která takto postupovala; nacházejí se totiž ve zvláštním postavení příhraničních mést. Za špatný označuje rovněž návrh segregovat chudé, umístit žebráky a lidi v nouzi na odlehlých místech; pokud se jich shromáždí pět set, po týdnu jich bude l;ž še.st tisíc, což by bylo nebezpečné. Za správné naproti tomu považuje dát chudým práci a vyplácet jim minimální mzdu. Strach z koncentrace chudých najedno místo se v pařížských debatách objevuje velice často. Ještě před uvedeným proslovem staršího kupeckého cechu vystoupil během diskuse o stavu městského opevnění Jean Brissonet s návrhem zaměstnat chudé při veřejně prospěšných pracích. Podle jeho názoru by si mnozí z těch, kteří žebrají na ulicích, chtěli na živobytí vydělávat, ale žebrají zkrátka proto, že nemají práci. Stejně tak i ti, kteří udílejí almužny, byje raději dávali těm, kteří pracují pro obecné blaho, než lenochům. Rozhodnutí organizovat veřejně prospěšné práce však vyvolává také obavy, že ,,pokuá se vytvoří velká skupina, vzejde z toho nějaká lotrovina. A pokud se shromáždí šest set nebo sedm set lidí na prácí po dunu dnech ni jich budou více než dva tisíce d propukne vzpoura a rabování města". Podobnost argumentace jako v promluvě staršího cechu je zde evidentní. Umožňuje nám pochopit, jaký význam ve strachu z chudých měla obava ze sociální vzpoury. Zajímavý je často se opakující argument, že nabídka pracovní příležitosti přiláká ciavy. Atraktivita práce samozřejmě za předpokladu, že bude mizerné placená svědčí o tom, že vzrůstající množství žebrajících na ■ 4. nová sociální politika 139 IflE mm grep pařížských ulicích je vlastně důsledkem nedostatku pracovních příležitostí. To ohrožuje společenský řád, majetnou třídu. Rozpravy parlamentu a pařížské samosprávy na téma chudých se táhnou hodiny a hodiny. Postupně se rýsuje souhrn nařízení, která by měla znemožnit „cizím chudým" přístup do města, zaměstnat lidi bez práce a pro tento účel vytvořit stálý fond. Navzdory všem pochybnostem se zavádí zvláštní nepřímá daň („uživí se nějakých 500 tuláků, místo aby byli vyhnání, a způsobí to navíc zvýšení cen masa, což může vések rebelii" - tento argument se ozývá ze strany královských úředníků). Situace se ale vůbec nemění, což je názor parlamentu, kam přicházejí znepokojující sěížnosti, že reprezentanti mestské samosprávy zaměstnávají.při veřejně prospěšných pracích, financovaných „chudinskou dání", kdekoho. Starší kupeckého ce'chu, kterého účetní komora vyzvala, aby podal vysvětlení, sděluje, že reprezentanti městské správy se musejí rozhodnout, koho zaměstnají - zdali „stydlivé chudé", tj. řemeslnický personál, tiskařské, krejčovské, kožešnické pomocníky, kteří hledají obživu pro sebe i své rodiny a nemohou najít zaměstnání, nebo lajdáky a tuláky, kteří chodí po žebrotě od domu k domu. Na tyto práce se v současnosti zaměstnává 100 až 120 ,,stydiivých chudých" a platí se jim mizerná mzda z vybraných daní. Nedostatečnost prostředků umožňujících plnou zaměstnanost podobně jako návrh, aby se tulákům dávala nižší mzda než ostatním, vytvářejí nebezpečnou situaci, která by mohla přerůst v konflikty a ozbrojené potyčky. Je očividné, že praktická řešení jsou nedostatečná, s hloubkou problému nesouměřitelná. Množství chudých na pařížských ulicích se vůbec nesnižuje, k trvalému koloritu městského života patří ženy s dětmi prosící o chléb, příliv chudých do města se stále zvyšuje. Protokoly ze zasedání městských orgánů ukazují, že během následujících let stále pokračují veřejné práce a almuženská péče se omezuje pouze.^na ty, kteří nemohou pracovat, Zavedení chudinské daně na jaře roku 1525 je nejdúležitějším krokem k naplnění ideje, že město má organizovaně živit „své chudé". Tím byly položeny základy Aumóne generále, zvláštního městského úřadu, který měl pečovat o chudáky. Nařízení ze 7. listopadu 1544 deleguje na městskou radu veškerou péči o městské chudé, v rámci kompetencí parlamentu nadále zůstává pouze otázka represivních 3 42 slitovaní a šibenice tak nebezpečí vypuknutí epidemie. V březnu roku 1528 ve Vicenze skutečně epidemie v plné síle propuká, její původ se obecné přičítá žebrající chátře, která přitáhla z venkova. V Benátkách se tento problém dostává na pořad jednání senátu v březnu roku 1528. Nákaza se už objevila v mnoha italských městech; současníci nám zanechali velice neurčité popisy příznaků nemoci, presto se můžeme domnívat, že tentokrát se vedle moru objevuje .jako důsledek podvýživy a hladu, nedostatku hygieny a častého stěhování také tyfus. Senát se obává, že rostoucí množství žebráků ve městě a příliv nových tlup ubožáků z okolí nejen dramaticky prohloubí dosah hladové katastrofy, nýbrž i ohrozí obyvatele Benátek zárodky smrtonosné epidemie. Od prosince roku 1527 se v jednotlivých farnostech každý týden rozděluje mezi ehudc chléb. Nebezpečí epidemie místní obyvatele nutí, aby přijali opatření k izolací chudáků. V aktivitách benátských představitelů to ostatně není nic nového. Instituce sanitárního dozoru [provv■editori aíla sanita) již od konce i 5. svolen zcela důsledně kontrolují nově příchozí do města. Epidemie roku 1528 nutí benátské představitele přistoupit k podobným opatřením v mnohem širším měřítku. Po dlouhých debatách jsou 15. března 152S konečně schválena opatření v souladu s návrire. které připravila zvláštní komise, jež navrhla postavit tři nebo čtyři provizorní útulky nebo chudobince, kde by žebráci nalezl: nocích na slámě. Mají se tam soustředit všichni chudí; je jim zakázán;} žebrat v ulicích a po domech pod trestem vězení, zmrskali a vyhnání z města. Převozníci mají informovat všechny, kdo usedají do jejich bárek a vyplouvají do města, že v Benátkách platí zákaz žebrat. Propříště už do nových útulků nebudou přijímáni cizí žebráci. Mezi těmi, kteří už v Benátkách jsou, se proto nerozlišuji „naši" a ..cizí". Aby byl zabezpečen chod těchto špítálů-chu-dobineú, zavádí se zvláštní daň, kterou po farnostech vybírá farář se dvěma laiky a skládá ji do rukou provveditori alla sanita. Seznam těch, kteří platbu poplatku odkládají, se má číst z kazatelny při svátečních bohoslužbách. Městská správa na sebe bere odpovědnost za obstarávaní stravy chudým až do konce června, tzn. do najbližší sklizně. Po tomto termínu se mají chudí ze špitálů převézt na Terra Herma a má se jiní přikázat, aby se vrátili do svých domovů. Pokud jc někdo oreét přistihne v Benátkách při žebrotě, hrozí ;im, že --aden: mrskán: od S an M areo až k Rialm. 4, nová sociální politika 143 ^illip mm lil Mm Sil mm V tomto nařízení, které lze považovat za první benátský „chudinský zákon", se projevuje dočasný charakter přijatých opatření. Zdůrazňuje se ostatně, že nové nařízení v ničem neoslabuje už existující systém podpory zbídačelých obyvatel i „stydlivých chudých" v jednotlivých farnostech. Zásada odpovědnosti farnosti za vlastní chudé se tedy dál zachovává, nadto se stává součástí nové organizace sociální péče. Příznačný je rovněž smíšený charakter komisí, které mají vybírat chudinské daně. Zvláštní novum tedy nepředstavuje laicizace soci.ální péče, neboť ta není dostatečně důsledná, ale skutečnost, že odpovědnost za celý problém přebírá veřejná moc. Segregace žebráků se stává součástí opatření, která mají zabránit šíření nákazy.í . ■ Počátkem dubna již byly dokončeny čtyři nové útuiky a mohly tedy přijímat chudé. Realizace nařízení však-náráží na-problémy, chudí odmítají.nechat se zavírat v útulcích, dochází k násilnostem vůči špitálním zřízencům, žebráci nadále z městských ulic nemizí, V polovině dubna žije v útulcích už asi tisícovka chudých, dostávají zde stravu (chléb, polévku a víno), ale samozřejmě zde začíná být těsno, proto je rozhodnuto, aby v útulcích zůstali pouze nemocní a zdraví aby byli vyhnáni z města. Navíc ve špitálech vládne vysoká úmrtnost - pouze v jednom ze čtyř útulků zemřelo během března až května 239 lidí. Rok po prvním „chudinském zákonu" přijímají v Benátkách další zákon, který má už trvalejší charakter. V dubnu roku 1529 senát zveřejňuje výnos, kde jsou na začátku vysvětleny hlavní úmysly místních představitelů; zajistit péči o chudé, pomoc nemocným, dát chleba hladovějícím, posléze znemožnit zaháičivý život těm, kteří jsou schopni vydělávat si na živobytí v potu vlastní tváře. To už je výklad moderní charitativní doktríny; to se rovněž týká všech prostředků, jejichž prostřednictvím se má nařízení naplňovat, Cizím žebrákům se především zapovídá vstup do města: kdo bude chycen, má být odeslán do svého rodného kraje (s průvodním dopisem pro místní správce). Mezi samotnými žebráky (řemen-) se doporučuje rozlišovat mezi práceschopnými, nemocnými a nemohoucími. Práceschopní se mají odeslat na práci u loďstva, kapitánům se doporučuje doplnit posádku co možná největším počtem chudáků, kteří mají dostávat tolik jídla jako jiní námořníci, ale 146 sľtovani a šibenice kenictvírr., kceré počátkem 16. století odsouvá někdejší flanderská střediska do pozadí. Úpadek Ypres sice postupuje pozvolna, avšak nezadržitelně: v roce 1510 mělo město 300 až 400 dílen, v roce 1545 jich už pracovalo socva sto, zatímco v době největšího rozkvětu prekračoval jejich počet tisícovku. Koncem 16. století ypreské soukenictví už neexistovalo, město se ani nepokusilo přejít na výrobu serže a městské hospodářství se omezovalo pouze na řemesla okrajového významu, která nepřekračovala horizont místního trhu. Do 20. let však Ypres ještě vcházejí jako jedno z oněch středisek, jež lze označit jako raně industriálni. Středověké instituce podpory chudých se v Ypres úspěšně rozvíjely. I když v dobách výrobního rozmachu iniciativy podnikatelů a městského patriciátu usilovaly o to, aby se vytvářely podmínky pro přežití dočasně nezaměstnaných námezdních dělníků, aby se tak ve městě udržela příležitostná pracovní síla a současně aby byl zajištěn klid ve společnosti, přesto v 15. a počátkem 16. scoletí začíná převažovat politika kontroly a represe vůči chudým. Pro Ypres nemáme statistické údaje, které by umožnily definovat účinnost těchto opatření, ale informace z berního rejstříku z roku 1431 ukazují, že počet plátců daně označovaných jako chudí zde tvořil pětinu z celého obyvatelstva, čilí se držel na stejné hranici jako v jiných městech. Naproti tomu ve vesnicích, jež byly v majetku města, po-měr „chudých plátců daně" tak vysoký nebyl - 9,6 % (zatímco v okolí Dendermor.de 40 % a kolem Casseiu 22,6 %); to způsobovalo, že město nepodléhalo tlaku venkovské „populační rezervy". Třetí desetiletí 16. století bylo pro celé Nizozemí obdobím citelných hospodářských těžkostí. Politicky a ozbrojený konflikt mezi habsburskou monarchií a Francií, počínaje císařskou volbou roku 5519. ztěžuje, ba dokonce - jak soudí belgický historik hospodářství Hermann van der Wee - paralyzuje mezinárodní obchod. Projevem obecné nálady hospodářské nejistot}' je krize antverpského bankovního a finančního trhu. Základním zdrojem napětí je však .s:i'uace na venkove. Nedostatek výroby potravin ve srovnání s rostoucím počtem obyvatelstva stupňuj! problémy spojené s dovozem obiií ze severní Francie a z Baltu. Léta 1521-1522 jsou již poznamenána hladovou katastrofou. Stoupající výdaje na živobytí a zhroucení mezinárodního obchodu snižují poptávku po řemeslnických výrobcích. Nezamé-ítnanost stále roste, kdežto reálné příjmy měst- filllsif ÉB&* WĚĚm mm «88 wĚm mm m mm 4. nova sociální politika !47 liš ských chudých vrstev v závislosti na růstu cen obilí a na problémech s nezaměstnaností klesají. V případě námezdních dělníků se příjmy začínají nebezpečně přibližovat úrovni životního minima. Odhad kupní síly mezd námezdních dělníků v Mechelenu, počítáme-li 270 pracovních dní v roce, tzn. vynechárne-li volné dny a svátky, ukázal, že během pěti let 1521-1525 se mzdy zemědělských dělníků po celou dobu držely pod hranicí životního minima, v případě kopáčů po dobu čtyř let, stejně tak y přípaaě tesařských pomocníků, zatímco mzdy tesařských tovaryšů zůstávaly nad touto hranicí. Rovněž v následujícím období'zůstávaly výdělky zemědělských dělníků i tesařských pomocníků pq celé další čtvrtstoletí pod hladinou životního minima. Snížení životní úrovně se týká rovněž kvalifikovaných námezdních dělníků a řemeslníků, i když neklesá ppd hranici životního minima. Také v těchto kategoriích se setkáváme s pauperizačnimi tendencemi. V brabantském městě Lierre (nedaleko Antverp) se v roce 1510 objevovalo na seznamu podporovaných chudých kolem 12 % rodin, v roce 1520 se tento počet snižuje ná 9 %, avšak od roku 1521 opět stoupá a v roce 1526 tvoří 12 %, v roce 1533 dokonce 16 %; posléze se ale opět snižuje až k 7 % v roce 1553. Obecně vzato lze připustit, že se v každém případě jednalo o důsledek pauperi-začních trendů v této kategorii. Výzkumy reálných rodinných příjmů řemeslníků a nádeníků v Antverpách a Lierre vykazují po roce 1520 sestupnou tendenci, a co nejenom v případě kvalifikovaných zedníků (podobnou tendenci vykazují mzdy tkalců v Bruselu), ale i u zednických pomocníků, kteří se už ocitají v situaci bídy, nebot jejich výdělky nezajišťují životni minimum. Dodejme ještě, že-y malém Lierre se situace dramatizuje, neboť příjmy zednických pomocníků - s výjimkou několika let až do konce století - zůstávají pod nutným minimem k obživě rodiny. Mezi kvalifikovanými dělníky „události nevrcholí tragickým finále", frustraci střední vrstvy však prohlubovalo vědomí;' že v předchozím období těžila ze své zlepšující se hmotné situace, a proto měla z budoucnosti větší obavy a podléhala tendenci aktivně protestovat. V hladových letech 1521-1522 dochází v nizozemských městech stále častěji k bouřím. V Lovani, Mechelenu a Vilvoorde ničí místní ženy klášterní a měšťanské sýpky, v Antverpách dochází k na- : 50 slitovaní a šibenice ky bezbožných heretika, valdenských, viklefistů nebo luteránu". Zákaz žebrání se nemůže vztahovat na žebravé mnichy, kteří tak činí v souladu s ustanoveními církve. Městské reformy tím získávají osvědčení, že nejsou v rozporu s katolickou vírou, i když některá omezení pařížských teologů brzdí městská nařízení, zejména vůči „cizím žebrákům". Praktická realizace reformy v Ypres i v jiných městech městské orgány nejednou přinutí k represivním opatřením, porušujícím směrnice pařížského rozsudku, nebojím dokonce odporujícím. V pařížském posudku však padala slova, že systém sociální péče se musí neustále revidovat s ohledem na konkrétní situaci. Přelom, k némuž dochází ve společenském vědomí i v praktické městské politice ve 20. letech 16. století, charakterizuje vědomí, že je nutno čelit měnící se skutečnosti. REFORMY DOBROČINNOSTI Za východisko nové sociální politiky lze považovat rozhodnutí reorganizovat péči o chudé z 20. let 16. století. Neměli bychom však, jak jsme viděli, přeceňovat účinnost a stálost těchto předsevzetí, jejich další osudy procházely spletitým vývojem, v němž můžeme jen velmi obtížné vystopovat důsledně prováděnou politiku. Sociální reforma 16. století měla ve skutečnosti charakter municipiál-r.i. Ustavičně jsme sc však setkávali také s intervencemi vládních úřadu. V průběhu pařížských debat hrály prim královské instituce, postupně definující úkoly a kompetence municipiálních rad. Splývání represivní problematiky s reorganizací sociální péče a nezbytnost garantovat uskutečnění nařízení městských orgánů vyžadovaly rozhodnutí státních úřadů. Císařský dekret z roku 1531 byl klasickým dokladem státní intervence do kompetencí sociální péče, zároveň však významně přispěl k formování příznačných rysů nové organizace. Dekret vyšel po přípravných pracích expertů, kteří se nejdříve seznámili jak s dokcrinálními diskusemi kolem problému chudinské péče, tak '. s příslušnými výnosy: určitě s ordonancemi z Ypres a Monsu. Karel V. vydal už v roce 1530 v Augsburgu nařízení, které stanovilo /.ásady politiky vůči chudým. V něm se ukládá, aby všechny 4. nova sociálni politika 1m >§§$ IiIpw- místní orgány dohlížely na žebráky a tuláky a aby dovolovaly žebrat pouze nemocným a nemohoucím. Děti žebráků by měly být posílány do školy nebo do služby, aby si nezvykaly na žebrotu. Toto nařízení zároveň všem městům ukládá, aby zajistila stravu a obživu svým žebrákům, aby v říši nikde nežebrali v jiných městech. Naopak „silní žebráci" (starke bettler) - jistě ne pouze zdraví, ale i profesionální žebráci - by se měli odchytávat a přísně a exemplárně trestat. Pokud má nějaká obec tolik žebráků, že ani není schopna je uživit, mela by je posílat s příslušným průvodním dokladem do jiné obce. Místním orgánům se rovněž ukládá povinnost dozírat nad špitály, aby nesloužily jiným účelům, než je péče o chudé v nouzi, f Nizozemský edikt, který Karel vydal v Gentu 6^ října 1531, je mnohem obsažnějším dokumentem, snad právě pod vlivem dokumentů nizozemských měst. V IX. článku se vysvětlují motivy, kvůli nimž byla rozhodnutí přijata. První z nichise týká počtu žebráků: do země totiž nyní přichází takové množsrvT chudých jako nikdy předtím. Poté již následují jakési základy sociální filozofie: „Zkušenost učí, že umožní-U se všem bez rozdílu [indiffěrenient] žebrat a prosit o podporu, plynou z toho četné omyly a prečiny, mnozí se napr. oddávají zahálce, v níž je počátek všeho zla, opouštějí spolu se svými dětmi řemeslo a zaměstnáni, z něhož by mokli čerpat prostředky k životu, d v důsledku toho se oddávají špatnému a hříšnému životu. Své dcery vystavují chudobě a neštěstí i všem pokleskům a hříchům; navzdory tomu, že jsou mladí, té--lesně silní a zdraví, velice zvrhle z ostatních loudí to, co by se mohlo rozdělit mezi staré, nemocné, postižené a ty, kteří se ocitli v bezvýchodné situaci." Císař se tedy, dříve než opustil Nizozemí, rozhodl tomuto předejít a ve veřejném zájmu nastolit pořádek. K takto tlumočeným záměrům se však ihned připojuje dodatek: „Avšak zejména proto, 'aby nemocní chudí i ostatní chudí, kteří si sami nemohou vydělávat na živobytí, byli živeni a podporováni ku slávě & podle ustanovení našeho Pána a Spasitele. Z opravdové lásky a milosrdenství jsme nařídili a rozhodli následující." Vyjadřuje se zde tedy potřeba regulovat problém žebrání, který dosáhl rozměruohrožujících veřejný zájem, a současné se potvrzuje kontinuita tradičního křesťanského milosrdenství. Císařský edikt zakazuje veřejné žebrání na ulicích, náměstích, v chrámech a po domech, hrozí trestem vězení, bude-li někdo přistižen při žebrotě poprvé, bude-li se to opakovat, soudci a místní j-->4 SLITOVANÍ A SlbSHNlCL 4. nova sociálni politika 1s5 ří by jim poskytovali almužny. Rozhodnutí pařížského parlamentu z 5. února 1535. jež se týká žebráků v hlavním městě, přijímá řadu opatření tvořících jakýsi souhrn sociální politiky: 1. Pod trestem smrti se ukládá všem zdravým žebrákům narozeným v Paříži nebo těm, kteří zde dva roky žijí a byli vyškrtnuti ze seznamu chudých majících právo na podporu, aby se hlásili na veřejně prospěšné práce. 2. Všem z výše uvedené kategorie, pro něž městské orgány nemají uplatnění při veřejných pracích, se ukládá, aby se hlásili o práci u zedníků jako podavači; v předchozím i tomto případě se stanoví jejich mzda na 20 denárů denně, což je méně než běžné dělnické mzdy ve mésrě. 3. Pod trestem smrti se ukládá zdravým žebrákům, kteří se v Paříži nenarodili nebo zde neměli po dobu dvou let trvalé bydliště, aby do tri dnů opustili město. 4. Žebráci, kteří předstírají nemoc nebo tělesnou vadu, mají být trestáni mrskáním a vyhnanstvím, v případě recidívy pak mají soudci právo potrestat je podle vlastního uvážení. 5- Všem obyvatelům, ať už mají jakékoli postavení, se pod pohrůžkou náležitých pokut zakazuje udílet almužny na ulicích a v chrámech. Hrozba hrdelního trestu, která se v tomto nařízení opakuje, určuje tón přijatých rozhodnutí. Tvrdost až bezohlednost sice svědčí o překonání tradičních psychologických postojů k žebrákům, ale současné jc i důsledkem bezmocnosti správních orgánů. O tom svědčí obdobná parlamentní nařízení, která se opakují v dalších letech. Nařízení pařížského parlamentu nemá celozemskou platnost, přesto je zřejmé, že ovlivňovalo rozhodnutí a činnost soudních ľ! policejních orgánů v celé francouzské monarchii. Otázka chudinské péče zůstává naopak zcela v kompetenci místní správy. Princip odpovědnosti každé obce za vlastní chudé je součástí doktríny, která nechce chápat sociální péči jako povinnost státních orgánů. V roce 1586 král v odoovědi na jeden ze „soupisů stížností", který požadoval pomoc královské pokladny pro účeiy sociální péče, říká. že odmítá \ včlenit jakékoliv prostředky na živobytí chudých, poněvadž ,.se jedná o záležitost podřízenou milosrdenství a zbožnosti, kterou by míli dobři občané projevovat v zájmu svých bližních, jak se sluší na dob- :|iP dgflp ré křesťany". Ke královským zásahům do oblasti sociální péče dochází příležitostně (např. královská ordonance z ledna 1545 ukládá pařížským představitelům organizovat veřejné prospěšné práce a tak zaměstnat nezaměstnané chudáky, kteří se stahují do hlavního města z Pikardie a Champagne), královským nařízením (potvrdila to ordonance z Moulins z února 1566) se pouze veřejně ohlašuje zásada, že chudí mají být vyživováni v místě svého bydliště. Realizaci tohoto principu a reorganizaci sociální péče však provádějí sama města: ta se podílejí na centralizaci sociální péče, zřizují chudinské úřady a zajišťují finanční prostředky pro jejich činnost, schvalují pro tento účel zvláštní daně nebo „částky". Historička anglické sociální péče E. M. Leonardová rozlišuje v 16. století tři fáze: léta 1514-1568, kdy hlavní iniciativa v této oblasti zůstává v kompetencí měst samých; léta 1569-152.7, kdy začíná hrát větší-roli legislativa; období po roce 1597, kdy tuto problematiku upravují různá ustanovení, která královská rada (Privy Council) adresuje místním soudním instancím. Pouze v poslední fázi pak autorka spatřuje účinnou a důslednou realizaci programu zásadní proměny anglické chudinské péče. Avšak během 16. století Anglie učinila z panovnické iniciativy důležité kroky v otázce péče o chudé. Ty souvisely s obecným stavem boje s potulkou, který se zde vedl neporovnatelně bezohledněji a krutěji než na konti-nenm. Nařízení Jindřicha VIII. z roku 1531 ukládají smírčím soudcům, vesnickým rychtářům a purkmistrům ve městech, aby provedli kontrolu a soupis skutečně nemohoucích a nemocných chudých na území, které jim podléhá. Chudáci mají dostat zvláštní dobro-zdání, které jim dává právo žebrat na konkrétním místě; kdo však bude přistižen jinde-nebo bez dobrozdání, půjde do vězení. Základní formou péče o ryto chudé by se však měla stát podpora ze strany sousedské pospolitosti. Zdraví žebráci maji být zmrskáni a ti, kteří jim udílejí almužny, potrestáni pokutou. O několik let později, v roce 1535, navazují na předchozí dokumenc-statuta Jindřicha VIII. a ukládají místním městským správám, hrabstvím atd., aby nemocným chudým zajišťovaly obživu a práceschopným manuální práci. Děti žebráků ve věku od 5 do 14 let mají být přinuceny vyučit se nějakému řemeslu. Obyvatelé příslušné-lokality mají formou „dobrovolných a milosrdnvch almužen" wtvor.it finanční slitovaní a síben1ce 4. NOVÁ sociální pout/ka 159 t:ž ka považován každý, kdo by se odvážil veřejně žebrat a prosit o ně-ro jiného než o stravu. Parlament totiž souhlasí s tím, aby byl zachován tradiční systém individuálního milosrdenství. V královském zákonodárství se však i na základě místních zkušeností uplatňuje princip mstitucionalizované chudinské péče, vytváření možnosti nebo povinnosti práce a represe namířené proti tulákům v podobě komplexní doktríny moderní sociální politiky. Dokument z roku 1601, přesněji bychom však měli uvádět z ler 1597-1601. označovaný termínem alžbětinské „chudinské zákony", poskytoval anglickému systému sociální péče legislativní základy, byly sankcionovány roku 1640 (dokument z roku 1601 měl to-placit pouze ]eden rok) a platily až do velké reformy roku 1S34. Státní zákonodárství jiných evropských zemí se ubíralo podobným směrem. Poněkud odlišný charakter měla skotská statuta o chudých z roku 1535, která se omezila na obecná doporučení: \vzývala chudé schopné fyzické námahy, aby si hledali zaměstnání, zakazovala jim žebrat nebo prosit o podporu, starým a nemohoucím chudým pak povolovala žebrat ve vlastních farnostech, tzn. v místech narození. Naopak ve Španělsku se boj s potulkou a žebrotou stává doménou místní správy. Ze strany státních orgánu není učiněno nic, co by př;spělo k rozhýbání reformy systému sociální péče. 2e strany dvora přicházejí na adresu městské správy spíše varování a v ostrých polemikách s novým systémem sociální péče. s nimiž se setkáváme v literatuře 16. století, lze často vidět vliv španělského dvora. }c tc velice zvláštni a zajímavá odlišnost v přístupu státu, v jehož politice převažuje ideologická angažovanost nad potřebami konkrétní situace. Španělsko nepociťuje pouze pronikavé pauperizač-r.: tendence; potulka zde totiž ve skutečnosti stejně - ne-li více -jako v jiných evropských zemích ohrožuje veřejný pořádek. Valladolid prožívá v 16. století značný rozkvět. Právě proto, jak uvádí ;eho historik Bartolome Bennassar, se stává také útočištěm chudých, poněvadž jim poskytuje takové množství almužen jako žádné jiné místo staré Kastílie. Dámaso de Frías, básník ze 16. století, ujišťuje, že se ve Valladolidu shromažďuje tolik chudých práve proto, že je tu tolik dobročinných institucí; v hubených letech přicházejí z Galie, Astúrie a z hor do města houfy chudých, kteří ,:ob:Y vědí, že zde naleznou podporu, zatímco z každého jiného v,fv 4 t tip slip ma neobstála především v konfrontaci s požadavky každodenního života. Finanční prostředky, s nimiž mohly salisburské sociální instituce disponovat, stačily pro poskytnutí péče nevelkému počtu chudých; městské skladiště zásob mohlo zajistit živobytí maximálně 60 až 70 lidem, představení chudinských institucí propadali panice, když počet chudáků očekávajících podporu náhle vzrostl. Bez přestání museli čelit náladám lidové vzpoury, různým rebeliím a potyčkánvze strany, chudáků. Rebelie vyvolávalp dokonce i zavírání chudých do zvláštních lazaretů, „domů zamořených morem". Městského purkmistra lidé v roce 1627 proklínají; jedna žena na něj volá: -„Porodila tě snad žena, nebo bestie, ze tak krvavě zacházíš s lidmi, které potkal takovýto osud?" Salisburské\soukenictví se nemůže zbavit potíží, opakují se léta neúrody, vracejí se ataky epidemií; reformv sociální péče tomu nemohly zabránit, a tak chudoba nadále zůstává ohromná a hrozivá. ■ , Otázka úlohy puritánů v reformě sociální péče souvisí s širším problémem. V anglické historiografii se ustálila teze o mimořádně tvrdé sociální politice v období, kdy měl puritanismus rozhodující vliv na řízení země, a o nepříznivém postoji puritánů k činností městských charitativních institucí. Monografické studie ale tuto ' tradiční tezi nepotvrzují. Krize, kterou anglický systém chudinské péče prožíval v revolučních letech, souvisela s obecnou situací ve společnosti, s problémy anglické městské výroby a s obměnou lidí ve správních strukturách, nikoliv však s ideologickými představami puritánů. Pro pu'ritány je nepochybně typický nebývalý odpor k žebrotě, neboť se domnívají, že veřejné žebrání odporuje Božímu řádu a uspořádaní křesťanského společenství. V novověku to však není ojedinělý pohled; viděli jsme přece, jak široký rozsah má snaha - ostatně málo účinná - veřejné žebrání zcela zlikvidovat. Ze strany puritánů lze zaznamenat spíše nevšední důslednost při realizaci této politiky a snahu účinně prosadit různá administrativní opatření ~ můžeme si zde všimnout některých typických vlastností moderní mentality, jimž Max Weber připisoval pozitivní či kreativní roli v rozvoji kapitalismu. Nová centra moci po roce 1640 skutečně oživoval duch „politického akrivismu" a vymýšlení racionálních administrativních opatření. Právě tímto směrem postupovalo nekompromisní dodržování příkazů a tvrdé vynucování pracovní morálky. Nezdá se však. že by bylo možné puritánsky odpor k žebrání ztotožňovat s odporem k žebrákům.