Urbanismus venkovských sídel v českých zemích
Karel Kuča
Vesnice a vesnické osídlení představují nedílnou součást české, moravské a slezské
sídelní krajiny. Ve vesnických sídlech nacházíme celou řadu památek: kostely, zámky,
sochy. Podstatou vesnického památkového dědictví je ovšem především vlastní
vesnická obytná a hospodářská zástavba a samotná půdorysná struktura vesnických
sídel. Naše země leží na průsečíku a styčné ploše několika evropských kulturních oblastí
a to vše se projevuje i v rozmanitých formách lidové architektury i vesnického osídlení.
Třebaže v průběhu 20. století četné charakteristické jevy našeho venkova zanikly nebo
byly převrstveny, stále zbývá mnoho pozoruhodných hodnot, které často zůstávají ve
stínu jiných složek památkového bohatství. Cílem této kapitoly je alespoň v základních
obrysech představit jednak vývoj, jehož výsledkem je ta struktura vesnického osídlení,
jak ji dnes známe, jednak nejdůležitější typologii vesnických sídel podle jejich půdorysů
a vazby k plužině.
Raně středověké období
Osídlení českých zemí má prastarou tradici. V různé formě se rozvíjelo již od pravěkého
období přes všechna mladší období, jejichž zkoumání – jak co do rozsahu, tak konkrétní
formy – je výhradní doménou archeologie. Osídlení nebylo v čase kontinuální a
pokrývalo jen úrodnější část území. Vedle otevřených sídlišť již od pravěku existovala
též opevněná centra osídlení a správy, pro něž dnes nejčastěji používáme pojmenování
hradiště.
Po výrazném přeryvu kontinuity vývoje v období tzv. stěhování národů začíná přibližně
od 6.–7. století slovanské osídlování prostoru českých zemí. V následujícím období se
formovaly i základy obou nejstarších státních útvarů na našem území: Velkomoravské
říše a českého státu. Zatímco vývoj Velké Moravy ukončil vpád Uhrů na počátku 10.
století, české přemyslovské knížectví postupně pohlcovalo menší kmenové útvary na
území Čech a český stát potom ovládl i moravské území. Rovněž v celém raně
středověkém období se správa a důležité výrobní a obchodní funkce koncentrovaly do
opevněných sídlišť – hradišť, podle nichž se toto období ostatně také nazývá dobou
hradištní. Hradiště byla nejčastěji výšinná, využívající pro obranu přirozené modelace
terénu. V nížinných oblastech Pomoraví a Polabí vznikla hradiště blatná, využívající
k ochraně vodní toky. Již nejstarší hradiště nemohla existovat bez širokého vesnického
zázemí, které také zajišťovalo jejich obživu. O konkrétní podobě vesnických sídlišť té
doby mnoho nevíme, obecně však platí, že to byla sídliště poměrně malá, půdorysně
výrazněji neorganizovaná a v čase značně nestálá.
Ve 12. století se začala prosazovat nová organizace společnosti, hradiště byla
nahrazována kamennými hrady (nejprve královskými) a docházelo rovněž
k diferenciaci osídlení. Sídla položená ve výhodné komunikační poloze se začala
formovat v celky městského charakteru. Rovněž vesnické osídlení se zahušťovalo a
z nejúrodnějších nížinných oblastí se začalo rozšiřovat do oblastí podhorských formou
tzv. vnitřní (domácí) kolonizace. Jak ukazují novější archeologické poznatky, byla raně
středověká soustava vesnického osídlení značně odlišná od stavu, s nímž se setkáváme
později. Ohniskem osídlení byl obvykle refugiální (útočištný) bod, nejčastěji kostel.
V nevelkém okruhu kolem něj se víceméně neorganizovaně a často rozptýleně
nacházela menší sídliště.
Raně středověká (románská) vesnice byla obecně poměrně malá a bez geometrické
půdorysné osnovy. V nynější terminologii bychom ji mohli označit jako vesnici
shlukovou. Taková charakteristika nepochybně platí především v Čechách, zatímco
v moravských nížinách zřejmě můžeme již v tomto období počítat s většími vesnickými
celky, nejspíše ulicového či vřetenového charakteru.
Dosud se vedou spory o to, zda se půdorysy raně středověkých vesnic dochovaly
dodnes, respektive zda je dokážeme rozlišit alespoň na mapách stabilního katastru ze 2.
čtvrtiny 19. století. Třebaže není pochyb o tom, že následující vrcholně středověká
přestavba osídlení (viz další kapitola) románskou strukturu osídlení značně přetvořila,
přesto se zdá, že alespoň v některých případech a v některých oblastech (Benešovsko
aj.) můžeme s určitou pravděpodobností základní rysy předgotických vesnic nalézt
dodnes.
Vrcholně středověká přestavba osídlení
Ve 13. a 14. století prodělaly české země doslova revoluční změny. Dělo se tak jak
z iniciativy panovníka, tak nově zformované šlechty, která se stala rovnocenným
pozemkovým vlastníkem. Důležitou roli sehrály i kláštery a nový fenomén – královská
a poddanská města. Výstavbu nových hradů, klášterů a měst doprovázela i přestavba
vesnického osídlení, jehož rozvoj byl nezbytný jak pro zajištění potřeb vládnoucích
složek společnosti, tak pro smysluplnou existenci měst jako nových center výroby a
obchodu. Klíčovou roli v tomto ohledu sehrálo tzv. emfyteutické (zákupní) právo, které
zajistilo obyvatelům vesnic značnou svobodu.
Soustava nových královských měst pokryla území českých zemí poměrně rovnoměrně,
ovšem s přirozenou koncentrací v nížinných oblastech se starou tradicí osídlení. Proto i
zde muselo dojít k zásadní intenzifikaci dosavadních forem vesnického osídlení. Stará
neorganizovaná a rozptýlená sídliště se koncentrovala do nových větších sídlišť, řada
starších sídel byla přeměřena a rozšířena. Kromě toho byly beze zbytku využity i
existující územní rezervy, kde byly založeny nové vesnice. Přestavba osídlení byla
iniciována jak panovníkem, tak šlechtou, případně kláštery. Nové lokační podniky byly
svěřeny (tak jako u zakládaných měst) lokátorovi, který celý komplikovaný proces
založení (či reorganizace) sídliště řídil.
Protože v nížinných oblastech byly možnosti intenzifikace osídlení přirozeně
limitovány poměrně značným rozsahem staršího osídlení, upřela se pozornost přirozeně
i do dosud zcela či téměř neosídlených podhorských oblastí. V průběhu vrcholného
středověku pokrylo nové vesnické osídlení prakticky celé území českých zemí –
s výjimkou nejvyšších pohraničních hor. Na této intenzifikaci osídlení se ve značné míře
podíleli i němečtí kolonisté, kteří byli do českých zemí lákáni panovníkem
z přelidněných německých oblastí. V tomto období proto došlo ke germanizaci řady
především pohraničních oblastí. Na prahu husitských válek tak existovala sídelní
struktura, která s určitými modifikacemi určuje obraz českých zemí dodnes – a to jak
pokud jde o rozsah a hustotu osídlení, tak konkrétní půdorysné formy vesnic. Právě
v tomto období se vyvinuly prakticky všechny půdorysné formy vesnic, s nimiž se na
našem území dodnes setkáváme.
Půdorysné formy vrcholně středověkých vesnic
V rámci této stati není reálné podat úplný přehled typologie vesnických půdorysů.
Musíme se omezit jen na základní charakteristiku. Typologie vesnic a vesnického
osídlení musí brát v úvahu jak charakter vlastního vesnického sídla (intravilán), tak jeho
vztah k zemědělským plochám (plužině, extravilánu), které tvoří podstatu jejich
ekonomické existence. Existují dva základní typy plužin. V prvním typu má vlastník
konkrétní usedlosti zemědělské pozemky na několika místech plužiny, obvykle bez
přímé návaznosti na usedlost. Do tohoto typu patří především plužina traťová. Druhý
typ se vyznačuje tím, že pozemková držba usedlosti je koncentrovaná a existuje v přímé
vazbě na ni. Sem patří plužina záhumenicová („lánová“), kdy veškerá zemědělská
plocha leží „za humny“ dané usedlosti. Přirozeně existuje i kombinace obou typů, kdy
část pozemků vykazuje přímou návaznost na usedlost, ale další pozemky leží na jiných
místech extravilánu. Je zřejmé, že typ plužiny je podmíněn konkrétní půdorysnou
formou vesnice – a naopak. Zatímco traťová plužina je vhodná pro koncentrovaná
vesnická sídliště, často se složitější půdorysnou strukturou, druhý typ je logicky spjat
s rozvolněnou sídelní formou organizovanou podél jediné osy (údolní lánová vesnice)
nebo radiálně (radiální lánová vesnice). Kombinace obou typů, kdy pásy záhumenicové
plužiny jsou mnohem užší, se pojí například se sídly ulicového charakteru.
Vlastní typologie vesnic musí brát v úvahu jednak půdorysnou formu vesnice a
pravidelnost její formy, ale rovněž absolutní velikost vesnického útvaru (malou vesnici
s obdélnou návsí o rozměrech např. 30 × 50 m nelze považovat za stejný typ jako
velkorysá vesnická založení, kde náves dosahuje stovek metrů). Velmi důležitá je také
míra koncentrace zástavby, stejně jako konkrétní forma usedlostí (drobné hustě řazené
usedlosti Polabí oproti velkým usedlostem např. Chebska či Českomoravské
vrchoviny).
Škála středověkých vesnických půdorysů je skutečně neobyčejně široká. Z hlediska
středověkého urbanismu nejméně vyhraněnou skupinu představují malé či středně velké
vesnice s ulicovou návsí, která může nabývat i podoby vidlice (nálevky) či vřetene,
případně s návsí nepravidelnou nebo žádnou. Podobně je tomu u vesnic shlukových.
Právě tyto typy vesnic můžeme nejčastěji (ovšem s velkou opatrností) podezřívat
ze staršího než vrcholně středověkého původu. Shluková struktura musí být ovšem dána
skutečnými usedlostmi, ne mladšími shluky domků sociálně slabších složek vesnice, a
i tak bude skutečných případů předgotických vesnic zřejmě velmi málo. O tomto typu
vesnic platí základní charakteristika, že jejich forma neprozrazuje žádný výraznější
lokační záměr, a jde tedy často o vesnice, jejichž vývoj byl postupný.
V centru naší pozornosti budou lokační typy vrcholně středověkých vesnic. Mimo jiné
proto, že ve svém celku představují mimořádně pozoruhodný a dosud málo doceněný
soubor děl středověkého urbanismu, plně srovnatelný s díly urbanismu městského.
První výraznou skupinu představují vesnice s velkou obdélnou návsí, kdy délka jedné
strany návsi dosahuje stovek metrů. Liší se mírou protáhlosti (od téměř čtvercových
k podobě velmi široké ulice). Výsledný rozsah vesnice byl dán v okamžiku lokace a
počet usedlostí mohl v budoucnu růst jen dělením větších usedlostí na usedlosti menší.
Tento typ vesnic se vyskytuje především v některých oblastech Čech, jak v nížinách,
tak pahorkatinách, a nejčastěji doplňuje starší strukturu osídlení o tuto novou, intenzivní
formu (Rakovnicko, jihozápadní Plzeňsko, východočeské Polabí aj.). Určitou
modifikací jsou vesnice dvojřadé. Vesnici tvoří dvě pravidelné fronty usedlostí proti
sobě. Vzniká tak rovněž velká obdélná náves, která je ovšem na obou kratších stranách
otevřená – nejčastěji proto, že podélnou osu vsi tvoří potok a potoční niva brání zastavět
kratší strany návsi. Dvě řady usedlostí charakterizují i ulicovou lánovou ves. Ta již nemá
náves, neboť se zúžila do podoby prosté ulice. Usedlosti mají záhumenicovou plužinu,
jejíž jednotlivé pruhy jsou však velmi úzké, a proto musejí být doplněny dalšími
pozemky. Rovněž tyto typy vesnic nacházíme často mezi starším osídlením.
Mezi lokační vsi patří i velké vesnice s vřetenovou návsí, třebaže nevykazují
geometrickou půdorysnou formu. Rozsah návsi je od počátku dán a další přírůstek
usedlostí lze zajistit jedině dělením, a nebo rozšiřováním zástavby podél z vesnice
vycházející cesty. Vesnice tohoto typu se vyskytují jak v Čechách (v obdobných
oblastech jako vesnice výše uvedené skupiny), ale zejména v nížinných oblastech
Moravy, kde však zřejmě navazují na starší sídelní tradici.
Poslední výraznou skupinu tvoří tzv. kolonizační typy vesnic. Charakterizuje je lánová
záhumenicová plužina s bezprostřední vazbou na usedlost, která bývá velká. Struktura
zástavby je obvykle značně rozvolněná. Podle uspořádání plužiny rozlišujeme dva
základní typy. Údolní lánová ves má lineární charakter. Její osu tvoří nejčastěji potok.
Po jeho obou stranách (někdy jen po jedné) jsou rozloženy jednotlivé usedlosti, často
po celé délce katastru. Celý extravilán je napříč ke směru údolí rozdělen na paralelní
soustavu lánů jednotlivých usedlostí. Lány většinou dosahují až na hranici katastru (za
níž často pokračuje lánová plužina vesnice v sousedním údolí). Údolní lánové vesnice
charakterizují celé rozsáhlé a souvislé oblasti v českém, moravském a slezském
pohraničí (od Krušných hor přes Českolipsko, Vrchlabsko, Poličsko, Svitavsko,
Moravskotřebovsko po Nízký Jeseník a Poodří, dále pak Jindřichohradecko, některé
další oblasti Českomoravské a Drahanské vrchoviny aj.). Druhým základním typem je
radiální lánová ves. Usedlosti jsou koncentrovány do tvaru kruhu, kyje či oválu (nebo
části těchto tvarů), od něhož se rozbíhá radiální vějíř lánové plužiny. Jednotlivé pásy
plužiny se směrem k okraji katastru rozšiřují. Velikostní škála vesnic tohoto typu je
poměrně velká: od mnoha desítek usedlostí po méně než deset usedlostí. Různá je také
míra koncentrace zástavby. Je zřejmé, že výsledný počet usedlostí byl limitován
modelací terénu a jeho členitostí. Vesnice tohoto typu tvoří rovněž souvislé oblasti
v některých podhorských a horských částech Čech, méně pak Moravy (západní Čechy,
Jindřichohradecko, Českomoravská vrchovina). Někdy je najdeme v sousedství
údolních lánových vesnic. Oba kolonizační vesnické typy vycházejí ze stejného
principu a volba konkrétní formy byla nejvíce závislá právě na charakteru krajiny.
V širokých údolích Svitavska či Vrchlabska by radiální forma postrádala smysl, zatímco
v členitější krajině západních Čech by dlouhou údolní lánovou ves nebylo možno
umístit.
Redukce osídlení v 15. století
Čechy byly od výbuchu husitských válek po několik desetiletí zmítány válečnými
akcemi. Totéž platí pro mnoho oblastí Moravy, kde pak na války husitské navázaly
neméně ničivé války česko-uherské. Toto nešťastné období dějin českého státu se
přirozeně nemohlo nepromítnout do struktury vesnického osídlení. Přesto však většina
zaniklých vesnic nespadá na vrub přímých válečných akcí, ale především jimi
vyvolaného hospodářského rozvratu a úpadku. V některých oblastech měl zánik
hromadný charakter (Drahanská vrchovina), jednotlivě však postihl prakticky celé
území Čech i Moravy. Zanikaly především vesnice s nedostatečnou zemědělskou
základnou a malou bonitou půdy, a tedy i malým a nejistým výnosem. Celkem zánik
postihl stovky vesnic a celé 15. století tak můžeme považovat za první velkou etapu
redukce vesnické sítě v českých zemích.
Nové osídlení v 16. století
V 16. století zánik vesnic pokračoval. Kromě výše uvedených příčin byl také důsledkem
podnikání šlechty ve vlastní režii. Zakládání vrchnostenských pivovarů, dvorů a jiných
hospodářských jednotek vyžadovalo získat rozsáhlé plochy zemědělské půdy. Dalším
aspektem bylo zakládání rozsáhlých rybničních soustav. Řada vesnic byla zatopena
zcela nebo zčásti. Další vesnice zanikaly i v důsledku zřizování rozsáhlých loveckých
obor (Kratochvíle). Postižení obyvatelé byli přesídleni do jiných existujících vesnic,
případně jim byla založena vesnice nová. Nové vesnice vznikaly z iniciativy vrchnosti
také při nových hospodářských podnicích. Největší rozsah nového osídlení byl ovšem
spojen s podnikatelským pronikáním šlechty do horských oblastí. Zde však nevyrůstala
klasická zemědělská sídla, ale specializovaná sídliště, nejčastěji při sklárnách,
železárnách, hamrech a podobně. Do tohoto období spadá také počátek pastevecké
kolonizace Krkonoš, Beskyd a dalších oblastí. Teprve v 16. století bylo plošně osídleno
Králicko, kde se navázalo na ověřený typ údolních lánových vesnic. Tento typ se užíval
i při vzniku dalších vesnic v podhorských oblastech. Obecně lze tedy 16. století
považovat za období, v němž sídelní síť prodělávala protichůdný vývoj. V 16. století již
v některých oblastech běžně docházelo k postupnému zahušťování existujících vesnic
nově vysazovanými chalupami a obecně zástavbou sociálně slabších vrstev (tento
proces začal již ve středověku, kdy jej lze – jako v případě zaniklé vsi Pfaffenschlag –
doložit archeologicky) a tento vývoj lze dokumentovat i písemnými prameny (Čistá u
Litomyšle).
Redukce osídlení po třicetileté válce, barokní a raabizační vesnice
Třicetiletá válka znamenala pro české země snad ještě větší katastrofu než husitské
války. Celé rozsáhlé oblasti byly válečnými akcemi mimořádně těžce postiženy
(Polabí). Na Moravě pak opět navázaly neméně ničivé vpády z Uher. Důsledkem byla
další hromadná vlna zániku stovek vesnických sídel. Obdobně jako v pohusitské době,
také nyní představovaly válečné škody jen jeden z důvodů zanikání vesnic. Další
důvody byly opět hospodářské. K tomu nyní přistoupily i změněné podmínky po
vítězství absolutistického katolického habsburského tábora. Mělo to dva nové důsledky.
Prvním byla náboženská emigrace, která dosáhla značného rozsahu. Druhým a ještě
významnějším bylo prosazení nevolnictví, které vesnické obyvatelstvo prakticky
bezvýhradně podřídilo záměrům vrchnosti. Vrchnost velmi ochotně zabírala plužiny
opuštěných vesnic do své přímé správy (dominikál), některé přeživší vesnice byly
násilně vysídlovány. Pro správu a obhospodařování vrchnostenské půdy byly zakládány
stovky nových vrchnostenských dvorů, často právě na místě zaniklých vesnic. Dalším
aspektem poválečného úpadku bylo i zastavení rozvoje zděné výstavby v některých
oblastech (jižní Čechy, Polabí) a návrat k výstavbě ze dřeva.
Přesto i v tomto období nebyl vývoj pouze jednostranný. Vrchnost zakládala jednotlivé
nové vesnice, tzv. vesnice dominikální, které sloužily například jako obydlí nevolníků
pracujících při dvorech. Tyto nové vesnice obvykle neměly výraznější půdorysnou
formu. Dalším důležitým aspektem se stalo rozšiřování vrchnostenského podnikání i do
nejvyšších hor. Již v 17. století proto začala rozsáhlá kolonizace Jizerských hor,
Novohradských hor a dalších horských oblastí. V horách vyrůstaly nové sklárny a další
průmyslové podniky, rozšiřovalo se však i dobytkářství a pastevectví a domácká výroba.
Kromě vesnic při průmyslových podnicích tak docházelo k rozptýlenému osídlování
poměrně vysokých horských poloh.
Novou etapu přinesly reformy Marie Terezie a Josefa II. Zásadní význam mělo zrušení
nevolnictví, které uvolnilo dynamické hospodářské možnosti venkova. V souvislosti
s tím se od 70. a 80. let 18. století prosadila i tzv. raabizace, neboli rozdělení bývalých
vrchnostenských pozemků poddaným za podmínek částečně podobných středověkému
zákupnímu právu. Nejprve se tak dělo na panstvích císařské komory, ale obdobně pak
postupovala i některá panství soukromá. Výsledkem byla mohutná vlna zakládání
nových vesnic. V souhrnu šlo o největší – a poslední – rozšíření sídelní sítě od
středověku. Nové vesnice vyrůstaly například na místě zrušených rybníků, na místě či
v sousedství vrchnostenských dvorů, ale i ve volné zemědělské krajině, a často i
v bezprostřední návaznosti na starší vesnici. Nové vesnice také vznikaly jako přímý
důsledek výstavby bastionových pevností. V případě Terezína a Josefova byly pro
obyvatele vesnic, na jejichž místě pevnosti vznikly, postaveny nové vesnice opodál.
Podobně vyrostly nové vesnice, respektive předměstí jako náhrada zabraných starých
předměstí v Hradci Králové, Olomouci či Brně. Vesnice vznikaly ještě na počátku 19.
století, potom však zakládací vlna opadla.
Nové vesnice z poslední čtvrtiny 18. století jsou obvykle podle půdorysu zřetelně
rozlišitelné od středověkých vesnic. I při aplikaci obdobných forem (ulicová ves) se
vyznačují geometrickou schématičností a pravidelností (třebaže existují výjimky).
Obecně lze nové vesnice rozdělit do tří hlavních skupin. První skupinou jsou vesnice
ulicové, s neobyčejně pravidelným průběhem uličních čar. Druhou skupinu tvoří jsou
parcelační řady, kdy nová zástavba tvoří dlouhou pravidelnou jednostrannou řádku –
podél cesty, ale třeba i hranice katastru. Tyto parcelační řady někdy vytvářejí složitější
půdorysné útvary (Šluknovsko, jihozápadní Čechy). Třetí rozšířenou formou se stala
rozvolněná kobercová zástavba na velké ploše. To je charakteristické pro některé horské
či podhorské oblasti, ale i Těšínsko. Naopak velmi zřídka vznikaly nové návesní
vesnice.
Vznik nových vesnic byl pouze viditelnější stránkou celkového intenzifikačního rozvoje
osídlení v uvedené době. Vedle toho probíhal další proces, jímž bylo rozrůstání
dosavadních vesnic. Měl řadu forem. V menší míře vznikaly plnohodnotné (větší)
usedlosti, dominoval však nárůst drobné chalupnické a zejména domkářské zástavby
(domy bez vlastní zemědělské půdy). Docházelo k dalšímu dělení usedlostí v rámci
existujících půdorysů vesnic, především se však zastavovaly všechny existující rezervy.
Nejvýrazněji se to projevilo zastavováním dosud volné plochy návsí. V některých
vesnicích byl tento proces natolik intenzivní, že návesní prostor prakticky zanikl.
Mimoto se vesnice rozšiřovaly po obvodu, respektive podél cest. Několikanásobný
nárůst zaznamenaly zejména vesnice v některých nížinných oblastech Moravy. Proces
rozrůstání starších vesnic byl typický pro celé území Čech, Moravy a Slezska, netýkal
se však stejnou měrou všech vesnic a všech regionů. Nejvýraznější byl v oblastech
intenzivní zemědělské výroby a dále v oblastech, kde se rozvíjely jiné formy podnikání.
Vývoj v období industrializace
Symbolickým počátkem industriálního období se stala výstavba železniční sítě a zrušení
feudálního uspořádání společnosti. Míra sídelního rozvoje v následujícím období pak
přímo souvisela s intenzitou industrializace – byla tedy územně a časově značně
rozrůzněná. Pro celé období od poloviny 19. století do 2. světové války lze nicméně
s vědomím uvedené nevyrovnanosti vývoje formulovat obecnou charakteristiku.
Těžiště urbanistického vývoje, tedy nárůstu výstavby, se vlastně poprvé jednoznačně
přesunulo do měst, která zaznamenala nebývalý stavební rozvoj a rozšíření zastavěné
plochy. Nové vesnice vznikaly zcela výjimečně (častější byl naopak vznik nových měst
či přeměna vesnic na města). Existující vesnice prodělávaly dva základní procesy.
Jednak docházelo k rozsáhlým přestavbám (náhrada dřevěné zástavby zástavbou
zděnou), jednak k rozšiřování zastavěné plochy. Jak však již bylo naznačeno, tento
vývoj byl územně velmi nevyrovnaný. Nejsilnější byl v okolí průmyslových center a
největších měst, kde se řada vesnic stala funkční součástí širších aglomerací a velké
procento obyvatel odtud dojíždělo za prací. Kromě aglomerací typu Kladna nebo
Ostravy šlo i o německé horské pohraniční průmyslové oblasti (Kraslicko,
Varnsdorfsko, Tanvaldsko aj.). Silný byl také v oblastech intenzivního zemědělství
(Haná, části Polabí). Naopak celé rozsáhlé oblasti zůstaly novodobým vývojem
nedotčeny.
Přesto ani 1. polovina 20. století nebyla prosta nových vesnických urbanistických
počinů, třebaže šlo o akce vyvolané vnějšími vlivy. Zmínku zasluhuje například
popovodňová výstavba na Moravě počátkem 20. století (Šumice, Ostrožské Předměstí)
či vesnice nově vybudované jako náhrada sídel zatopených přehradami (Kníničky,
městys Bítov). Nová založení se plánovala i v souvislosti z pozemkovou reformou ve
20. letech 20. století, ale většinou zůstalo jen u projektů (výjimkou je např. Holečkov u
Netolic).
Od počátku 20. století také vznikaly vojenské výcvikové prostory, ale dosud jen
v omezené míře a bez ničivého důsledku pro vesnická sídla. Jedinou výjimkou byla
likvidace vesnice Mladá poblíž Lysé nad Labem.
Redukce osídlení po 2. světové válce
České země měly to štěstí, že v sídelním ohledu nebyly německou okupací ani
válečnými akcemi zejména na konci 2. světové války výrazněji postiženy. Neplatí to
samozřejmě beze zbytku. Tragické případy nacistického teroru, jejichž dílem byla
likvidace Lidic (jako velké vesnice), Ležáků (jako malé vísky) i dalších sídel, jsou
dostatečně známy. Osvobozovací bojové akce zase těžce postihly například vesnice
mezi Opavou a Ostravou. Naštěstí jen krátkou epizodou zůstal zábor a vysídlení
rozsáhlé oblasti Sedlčanska s Neveklovskem a Drahanské vrchoviny (Ruprechtov,
Rychtářov, Senetářov) německou armádou. Likvidace zástavby či celých sídel se tam
neuskutečnila.
Bezprostředně po skončení 2. světové války však došlo ke zcela zásadním zásahům do
struktury osídlení, které ve svém celky zdaleka převýšily ničivé důsledky husitských
válek i války třicetileté. První proces proběhl hned v prvních poválečných letech.
Z českých zemí bylo odsunuto prakticky veškeré německé obyvatelstvo, čímž se celé
rozsáhlé oblasti v podstatě vylidnily. Souběžně sice docházelo k dosídlování českým
obyvatelstvem z vnitrozemí, či reemigranty z jiných zemí, ale tento objem lidí zdaleka
nestačil a mnohé vesnice zůstaly neobydleny. Ještě tragičtější důsledky měl
komunistický převrat v roce 1948 a plné podřízení Československa Sovětskému svazu.
To se vzápětí projevilo uzavřením a opětovným vysídlením rozsáhlých oblastí. Jednak
šlo o pohraniční pásmo podél hranic s Německem a Rakouskem, jednak o velká území
vyčleněná pro vojenské výcvikové prostory. Na území České republiky existovaly
následující vojenské prostory: Doupovské hory, Slavkovský les (jen dočasně, zato
v kombinaci s koncentračními tábory při uranových dolech), Dobrá Voda (na Šumavě,
nyní zrušen), Boletice, Brdy, Březina (Drahanská vrchovina), Ralsko (nyní zrušen),
Milovice-Mladá (nyní zrušen) a Libavá. V těchto územích došlo vesměs k úplné
likvidaci všech sídel a procento takto zasažených území vůči rozloze státu nemělo
obdoby ani v jiných komunistických zemích. Za komunistického režimu nastala
extenzifikace těžby hnědého uhlí v Podkrušnohoří a na Sokolovsku, jejíž obětí se staly
desítky vesnic a měst. Další sídla zanikla v důsledku napuštění řady přehrad, zejména
na Vltavě. Jednotlivě byly likvidovány i další vesnice, ať už kvůli opuštění, nebo kvůli
realizaci různých investičních záměrů (vesnice v prostoru jaderných elektráren Temelín
a Dukovany). Celkem bylo z povrchu země vymazáno přibližně tisíc vesnic, což je opět
počet, který nemá obdobu v žádném z bývalých socialistických států. Stovky dalších
vesnic, zejména v pohraničí, byly postiženy demolicemi většího či menšího počtu
domů, čímž se změnily v torza.
Novodobý vývoj vesnického osídlení
Nové vesnice vyrůstaly v období totalitního režimu zcela výjimečně. Nejčastěji šlo o
účelová sídla při větších zemědělských či průmyslových podnicích, nebo o vesnice
postavené pro obyvatele zatopených vesnic (Dolní Kralovice, Zvírotice). Excesem se
stalo vybudování vesnice Rovná ve Slavkovském lese, tvořené několika panelovými
bytovými domy.
Negativní změny se neomezily jen na destrukci vesnic. Socialistické výrobní vztahy
téměř zlikvidovaly i tradiční společenské a ekonomické vazby na venkově, neboť
zemědělská výroba byla násilně zkoncentrována do družstev a státních statků.
V důsledku scelení držby zemědělské půdy následoval ve velmi krátké době téměř
úplný zánik historických vesnických plužin, čímž se zcela změnil charakter jak
jednotlivých vesnic, tak celé krajiny. Koncentrace zemědělské výroby také dala
vzniknout nevzhledným komplexům vepřínů, kravínů, drůbežáren a dalších areálů
zemědělské velkovýroby. Protože zemědělská výroba většího rozsahu byla
z vesnických usedlostí vymístěna, nastalo chátrání a demolice hospodářských budov i
celých usedlostí. Celkovou přestavbu vesnického prostředí podpořily i snahy o setření
rozdílů mezi městy a venkovem. Nová rodinná či družstevní výstavba na vesnicích
přitom nebyla po architektonické stránce prakticky nijak regulována. Mnoho vesnic
bylo zcela přestavěno s užitím zcela úpadkových architektonických forem, v řadě
dalších vesnic došlo alespoň k rozšíření intravilánu o nové ulice. Výrazné narušení
znamenala také typová výstavba bytových jednotek či občanské vybavenosti,
realizovaná především v tzv. střediskových sídlech.
Tzv. středisková soustava osídlení ale měla rovněž nechtěný pozitivní dopad. Ve
vesnicích, které byly označeny jako neperspektivní (nestředisková sídla ostatní) byla
nová výstavba v podstatě zakázána, díky čemuž se tato sídla dochovala ve vzácně
nenarušené tradiční podobě. Značnou pozitivní roli pro záchranu tradiční lidové
architektury sehrála i památková péče, třebaže památková ochrana zůstala omezena na
mnohem méně staveb, než by bylo žádoucí, a plošnou památkovou ochranu se po celé
období totality nepodařilo prosadit. O to větší byl význam chalupaření, které se
v českých zemích rozšířilo zejména po zklamání z politického vývoje po roce 1968.
Právě chalupáři zachránili tisíce hodnotných staveb lidové architektury.
Vývoj venkova v obnovených demokratických poměrech po roce 1989 musí překonávat
problémy zděděné z minulosti, ale i řadu nových faktorů. K těm negativním patří další
vylidňování venkova, způsobené redukcí obchodní sítě, krachem mnoha průmyslových
a zemědělských podniků, stejně jako zhoršením dopravní obslužnosti. Na druhé straně
se stále prosazují necitlivé modernizace, přestavby a nová výstavba. Zvláště v okolí
větších měst dochází od 90. let 20. století k masové výstavbě tzv. katalogových
rodinných domků, jejichž celkový počet v některých vesnicích mnohonásobně
převyšuje dosavadní rozsah zástavby. Alespoň část nejhodnotnějších vesnických sídel
se od roku 1995 daří památkově chránit, stále však zůstávají stovky cenných vesnických
sídel, která jsou ponechána živelnému vývoji. O to důležitější je správné pochopení a
rozpoznání jejich hodnot – jak pokud jde o jednotlivé objekty vesnické zástavby, tak –
a v nemenší míře – o celou logiku půdorysného uspořádání.
Dostupné na: http://elearning.historickededictvi.com/zobraz/materialy/odborne-
texty/urbanismus