1. Základy ochrany hospodářské soutěže v EU
Cíl kapitoly:
Cílem této kapitoly je nastínit základní principy ochrany hospodářské soutěže a vymezit její
základní pojmy. Zaměříme se na koncepci soutěžního práva a jeho cíl, jakož i působnost,
odlišnosti ochrany hospodářské soutěže v EU a na národní úrovni a na vztah unijní a národní
regulace, jakož i na adresáty soutěžního práva problematiku významu a metodologie
vymezování relevantního trhu.
1.1. Předmět a cíl soutěžního práva
Ochrana hospodářské soutěže je komplexní disciplína, která je regulována na mnoha
úrovních. Předmětem této kapitoly bude jen její podmnožina, často označovaná jako
existenciální ochrana soutěže, která se týká regulace podniků disponujících (ať už samostatně
nebo v důsledku koordinace s jinými podniky) takovou tržní silou, která jim umožní
fungování soutěže na předmětném trhu narušit. Tuto právní regulaci budeme nadále nazývat
soutěžním právem. Soutěžní právo se zabývá třemi formami jednání, jejichž důsledkem by
mohlo být narušení soutěže, a to
 dohodami podniků,
 dominantním postavením podniků a jeho zneužíváním, a
 spojováním podniků (fúze a akvizice), rovněž označovaným jako koncentrace.
Stranou tak zůstává problematika nekalé soutěže, která se rovněž týká jednání podniků
v hospodářské soutěži, ovšem bez ohledu na to, zda disponují dostatečně významnou tržní
silou.
Současně je třeba brát v potaz, že k narušení hospodářské soutěže může docházet nejen
v důsledku jednání podniků, ale rovněž veřejné moci, která může zvýhodňováním některých
podniků hospodářskou soutěž deformovat; ochrana hospodářské soutěže (v širším slova
smyslu) se proto týká i chování států. Jedná se o právo veřejné podpory, tedy o pravidla
adresovaná státům, která stanovují omezující podmínky, za kterých může být z veřejných
prostředků zvýhodňován soukromý subjekt. Obdobná regulace se týká i státních monopolů,
resp. výlučných a zvláštních práv propůjčovaných veřejnou mocí toliko některým podnikům.
V rámci této kapitoly se nicméně budeme zabývat jen dohodami a zneužíváním dominantního
postavení.
Cílem soutěžního práva je zabránit narušení soutěže. Pokud na trhu funguje efektivní soutěž,
jsou vzájemně si konkurující podniky motivovány k tomu, aby nabízely co nejkvalitnější
zboží a služby za co nejnižší ceny a aby své produkty inovovaly; spotřebitel tedy profituje
z široké nabídky, vysoké kvality a nízkých cen. Jednání, které takovou efektivní soutěž
narušuje, proto soutěžní právo zakazuje.
Vedle tohoto „primárního“ cíle je ovšem třeba brát v potaz, že unijní soutěžní právo je i
důležitým nástrojem ochrany společného trhu – podniky by snadno mohly znovuvytvořit
překážky volného pohybu zboží a služeb, které se unijní právo snaží odbourat. I proto se
unijní soutěžní právo nevztahuje na jednání čistě vnitrostátní, ale jen takové, které je
způsobilé znatelně ovlivnit obchod mezi členskými státy (srov. níže).
V české judikatuře se k účelu soutěžního práva vyjádřil Nejvyšší správní soud např. ve věci
Moravské naftové doly
(http://www.compet.cz/fileadmin/user_upload/sbirky_rozhodnuti/rozsudky/2A11_2002_OL_
227.pdf), kde uvedl, že
Účelem zákona je ochrana konkurence jako ekonomického jevu, nikoliv ochrana jednotlivých
účastníků trhu. Ti jsou proti narušitelům soutěže nepřímo chráněni výkonem pravomoci
Úřadu, vykonávajícího dozor nad tím, zda a jakým způsobem soutěžitelé plní povinnosti
vyplývající pro ně z tohoto zákona nebo z rozhodnutí Úřadu vydaných na základě zákona o
soutěži.
Obdobně Soudní dvůr ve věci C-8/08 T-Mobile Netherlands
(http://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?docid=76997&pageIndex=0&doclang=C
S&mode=lst&dir=&occ=first&cid=372460) uvedl, že
[P]ravidla hospodářské soutěže uvedená ve Smlouvě [směřují] nikoliv pouze k tomu, aby
[chránila] bezprostřední hospodářské zájmy soutěžitelů nebo spotřebitelů, nýbrž i k tomu, aby
[chránila] strukturu trhu a tím hospodářskou soutěž jako takovou […].
1.2. Působnost soutěžního práva
Jednání, které je soutěžním právem regulováno, má často nadnárodní charakter. Může proto
být sporné, který soutěžní orgán (a podle jakého práva) je oprávněn je posuzovat a případně
sankcionovat. Např. v případě dohody se mohou podniky se sídlem ve dvou rozdílných
státech (A a B) sejít ve státě třetím (C) a tam se dohodnout, že svou dohodu naplní tak, že ve
státě D společným postupem zvýší ceny svého zboží, zatímco do státu E přestanou své zboží
dodávat. Je z hlediska jurisdikce rozhodující sídlo předmětných podniků, místo, kde byla
dohoda uzavřena, místo, kde na jejím základě konaly nebo místo, kde na jejím základě
nekonaly?
Soutěžní právo v zásadě vychází z tzv. doktríny účinků, podle které je dané jednání oprávněn
posuzovat ten soutěžní orgán (a to podle „svého“ práva), v jehož teritoriu se projeví účinky
tohoto jednání, tedy kde dojde k narušení soutěže; v našem příkladu by se tedy jednalo o stát
D a E.
Tato doktrína účinků vyplývá v českém právu přímo ze zákona o ochraně hospodářské
soutěže (http://www.compet.cz/fileadmin/user_upload/Legislativa/HS/CR/UZ_c_143-
2001__2__final.pdf), který v § 1 stanoví, že
(5) Tento zákon se vztahuje i na jednání soutěžitelů, k němuž došlo v cizině, které narušuje
nebo může narušit hospodářskou soutěž na území České republiky.
(6) Tento zákon se nevztahuje na jednání podle odstavce 1, jejichž účinky se projevují výlučně
na zahraničním trhu, pokud z mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána,
nevyplývá něco jiného.
V unijním právu je formulována toliko judikatorně, např. v rozsudku Tribunál ve věci T-
102/96 Gencor
(http://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=&docid=44521&pageIndex=0&docl
ang=CS&mode=doc&dir=&occ=first&part=1&cid=373189), podle kterého:
Aplikace [unijního soutěžního práva] je v souladu s mezinárodním právem veřejným
opodstatněna, pokud lze předvídat, že [posuzované jednání] bude mít v [Evropské unii]
bezprostřední a významný účinek.
1.3. Vztah unijního a národního soutěžního práva
Unijní soutěžní právo se vztahuje jen na takové jednání, které by mohlo ovlivnit obchod mezi
členskými státy EU, resp. na jednání, které je způsobilé mít na takový obchod znatelný dopad
(appreciable effect on trade); jednání podniků, které tento tzv. dopad na obchod má, se
obvykle nazývá jednání s komunitárním prvkem. K vymezení pojmu dopad na obchod přijala
Komise oznámení obsahující základní pravidla, podle kterých je třeba při analýze dopadů
určitého jednání postupovat (Pravidla pro pojem dopad na obchod mezi členskými státy
obsažený v článcích 81 a 82 Smlouvy; toto oznámení není dostupné v češtině http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2004:101:0081:0096:EN:PDF);
v
detailech k problematice komunitárního prvku odkazujeme na toto oznámení, které obsahuje
metodologický výklad i velké množství konkrétních příkladů.
Určité jednání můžeme považovat za jednání s komunitárním prvkem, pokud
 se týká obchodu mezi členskými státy (v zásadě jakékoliv přeshraniční ekonomické
aktivity),
 má způsobilost ovlivnit takový obchod (a to i jen potenciálně),
 a to znatelně (tedy v nikoliv zanedbatelném rozsahu).
Pokud určité jednání komunitární prvek nemá, unijní právo se na ně nevztahuje, může však
být posouzeno podle národního práva toho státu, ve kterém se projeví jeho dopady. Pokud
komunitární prvek má, unijní právo musí být aplikováno (ať už se řízení vede na úrovni unijní
nebo národní, srov. níže), což ale nevylučuje současnou aplikaci práva národního (tzv.
paralelní aplikace).
Existence unijního práva tedy nevyvolává povinnost užití unijního práva namísto práva
národního, jak by odpovídalo obvyklému uplatnění principu přednosti, ale – pokud je řízení
vedeno na národní úrovni – vedle něj; pokud je řízení vedeno na unijní úrovni, tedy Komisí,
uplatní se pochopitelně jen právo unijní, neboť Komise není oprávněna národní právo
aplikovat.
Tento modifikovaný princip přednosti nicméně vyžaduje, aby paralelní aplikace neohrozila
účinné uplatňování unijního práva. Posuzování zakázaných dohod podle národního práva
proto musí vést ke stejným závěrům, jako by byly učiněny podle práva unijního; pokud jde o
zneužívání dominantního postavení, národní právo může být přísnější, ne však
benevolentnější než právo unijní.
České právo se vztahem práva českého a unijního nezabývá a rozhodující je tedy právo unijní,
zejm. Nařízení 1/2003 (http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=DD:08:02:32003R0001:CS:PDF):
Článek 3
Vztah mezi články 81 a 82 Smlouvy a vnitrostátními právními předpisy o hospodářské soutěži
1. Pokud orgány pro hospodářskou soutěž členských států nebo vnitrostátní soudy použijí
vnitrostátní právní předpisy o hospodářské soutěži na dohody, rozhodnutí sdružení podniků
nebo jednání ve vzájemné shodě ve smyslu čl. 81 odst. 1 Smlouvy, které by mohly ovlivnit
obchod mezi členskými státy ve smyslu uvedeného ustanovení, použijí také článek 81 Smlouvy
na takové dohody, rozhodnutí nebo jednání ve vzájemné shodě. Pokud orgány pro
hospodářskou soutěž členských států nebo vnitrostátní soudy použijí vnitrostátní právní
předpisy o hospodářské soutěži na zneužití zakázané článkem 82 Smlouvy, použijí také článek
82 Smlouvy.
2. Použití vnitrostátních právních předpisů o hospodářské soutěži nesmí vést k zákazu dohod,
rozhodnutí sdružení podniků nebo jednání ve vzájemné shodě, které mohou ovlivnit obchod
mezi členskými státy, ale které neomezují hospodářskou soutěž ve smyslu čl. 81 odst. 1
Smlouvy, nebo které splňují podmínky čl. 81 odst. 3 Smlouvy, nebo na které se vztahuje
nařízení o použití čl. 81 odst. 3 Smlouvy. Toto nařízení nebrání členským státům přijmout a
uplatňovat na svém území přísnější vnitrostátní právní předpisy, které zakazují nebo postihují
jednostranná jednání podniků.
3. Aniž jsou dotčeny obecné zásady a ostatní ustanovení práva Společenství, odstavce 1 a 2 se
nepoužijí, pokud orgány pro hospodářskou soutěž a soudy členských států uplatňují
vnitrostátní právní předpisy o kontrole fúzí, a rovněž nebrání použití ustanovení
vnitrostátních právních předpisů, které sledují převážně jiný cíl než články 81 a 82 Smlouvy.
1.4. Podnik
Adresátem norem soutěžního práva je podnik (undertaking); tento pojem není v psaném
unijním právu definován a při jeho vymezení je tedy třeba vycházet z relevantní judikatury,
zejména rozsudků Soudního dvora T-11/89 Shell (http://eur-
lex.europa.eu/smartapi/cgi/sga_doc?smartapi!celexplus!prod!CELEXnumdoc&lg=en&numdo
c=61989TJ0011; rozsudek není dostupný v češtině) a C-41/90 Höfner (http://eur-
lex.europa.eu/smartapi/cgi/sga_doc?smartapi!celexplus!prod!CELEXnumdoc&lg=en&numdo
c=61990CJ0041; rozsudek není dostupný v češtině).
Unijní pojem podnik je třeba odlišovat od vymezení podniku v českém obchodním zákoníku;
v české terminologii se proto používá termín soutěžitel, který je svým obsahem identický
s unijním pojmeme podniku. Soutěžitel je v § 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže
vymezen takto:
(1) Soutěžiteli podle tohoto zákona se rozumí fyzické a právnické osoby, jejich sdružení,
sdružení těchto sdružení a jiné formy seskupování, a to i v případě, že tato sdružení a
seskupení nejsou právnickými osobami, pokud se účastní hospodářské soutěže nebo ji mohou
svou činností ovlivňovat, i když nejsou podnikateli.
Podnik je tedy chápán jako jednotka vykonávající hospodářskou činnost, a to bez ohledu na
její právní formu či způsob financování. Podnikem je tak
 jednotka (jakákoliv jednotně vystupující entita),
 která vykonává hospodářskou činnost.
Pokud jde o vykonávání hospodářské činnosti (economic activity), je tento vykládán velmi
široce, v zásadě jako jakákoliv činnost spočívající v nabízení zboží nebo služeb na určitém
trhu, aniž by se muselo nezbytně jednat o činnost za účelem dosažení zisku; v kontextu
českého práva se tedy nemusí jednat o podnikání. Za hospodářskou činnost se naopak
nepovažují činnosti sociální povahy, na základě principu solidarity a neziskovosti; entity
vykonávající takovou činnost proto není možno považovat za podniky.
Pokud jde o druhý definiční znak, tedy že jde o určitou jednotku (entity) vykonávající takovou
činnost, je třeba si uvědomit, že tento pojem je zcela nezávislý na právní subjektivitě;
rozhodující okolností je, že se jedná o jednotnou organizaci osobních, hmotných i
nehmotných složek, která dlouhodobě sleduje určitý ekonomický cíl, a to i když po právní
stránce taková hospodářská jednotka sestává z několika subjektů práv. Pokud tedy vystupují
na trhu jako jedna ekonomická jednotka, jsou za jeden podnik považovány např. společnost
mateřská a její společnosti dceřiné. V souvislosti s konceptem podniku jako jednotky je třeba
zmínit tzv. intra-enetrprise doktrínu (v češtině někdy „doktrína jedné ekonomické jednotky“),
na jejímž základě se soutěžní právo nevztahuje na jednání uvnitř takové jednotky.
I když může být za podnik považována celá skupina subjektů, vystupující jako jeden celek
(typický různé koncerny, holdingové struktury apod.), pokud jde o vedení řízení, musí být
jeho účastníkem konkrétní subjekt, a rovněž případné uložení pokuty musí být adresováno
konkrétním osobám. Obecně se vychází z toho, že subjekty v rámci jedné hospodářské
jednotky podléhají řízení z jednoho „centra“, typicky ze strany mateřské společnosti; protože
taková společnost ostatní subjekty kontroluje, tedy určuje jejich soutěžní chování, je namístě,
aby ona nesla za jednání celé skupiny odpovědnost, a to i kdyby se vlastního protisoutěžního
jednání fakticky nedopouštěla přímo ona, ale její dceřiná společnost. Komise ovšem
v některých případech přistupuje i k vedení řízení se všemi součástmi předmětné jednotky,
které pak za případnou pokutu odpovídají společně a nerozdílně.
Specifickým adresátem norem soutěžního práva navíc může kromě podniku být i sdružení
podniků (association of undertakings). Podniky se totiž, ať už ze zákona (různé profesní
komory, apod.) nebo dobrovolně (různé asociace podniků působících v určitých specifických
sektorech, např. mobilní telefonie, bankovnictví apod.), sdružují do nejrůznějších asociací
(sdružení, spolků, komor apod.), které, byť samy podniky nejsou, mohou hospodářskou
soutěž významně ovlivňovat. Soutěžní pravidla se proto vztahují nejen na samotné podniky,
ale i na jejich sdružení, zejména pokud jde o zakázané dohody ve formě rozhodnutí sdružení
podniků (srov. níže).
1.5. Relevantní trh
Český zákon o ochraně hospodářské soutěže vymezuje relevantní trh v § 2 takto:
(2) Relevantním trhem je trh zboží, které je z hlediska jeho charakteristiky, ceny a
zamýšleného použití shodné, porovnatelné nebo vzájemně zastupitelné, a to na území, na němž
jsou soutěžní podmínky dostatečně homogenní a zřetelně odlišitelné od sousedících území.
V unijním právu tento pojem definován není, vychází ale z judikatury a z oznámení, které
Komise za účelem usnadnění vymezování relevantního trhu vydala (Oznámení Komise o
definici relevantního trhu pro účely soutěžního práva Společenství, http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=DD:08:01:31997Y1209(01):CS:PDF);
v
detailech k problematice relevantního trhu na toto oznámení, které obsahuje metodologický
výklad i velké množství konkrétních příkladů, odkazujeme. Jak vyplývá z tohoto oznámení,
2. Definice trhu je nástrojem pro stanovení a vymezení hranic hospodářské soutěže mezi
podniky. Slouží ke stanovení rámce, v rámci něhož Komise uplatňuje politiku hospodářské
soutěže. Hlavním záměrem definice trhu je systematicky zjišťovat konkurenční omezování,
jimž zúčastněné podniky čelí. Cílem definice trhu, jak pokud jde o výrobkový trh, tak o
zeměpisný trh, je zjistit skutečné soutěžitele dotyčných podniků, kteří mohou omezovat
chování uvedených podniků a bránit jim, aby se chovaly svobodně, aniž by byly podrobeny
účinnému konkurenčnímu tlaku. Z tohoto hlediska definice trhu umožňuje mimo jiné
vypočítávat podíly na trhu, které poskytují významné informace o tržní síle pro účely
posouzení dominantního postavení nebo pro účely použití článku [101 SFEU].
[…]
7. […] "Relevantní výrobkové trhy" jsou vymezeny takto:
"Relevantní výrobkový trh zahrnuje všechny výrobky a/nebo služby, které jsou spotřebitelem s
ohledem na jejich vlastnosti, ceny a zamýšlené použití považovány za zaměnitelné nebo
zastupitelné."
8. "Relevantní zeměpisné trhy" jsou vymezeny takto:
"Relevantní zeměpisný trh zahrnuje oblast, ve které se dotyčné podniky účastní dodávky a
poptávky výrobků nebo služeb, kde jsou podmínky hospodářské soutěže dostatečně stejnorodé
a která může být odlišena od sousedních zeměpisných oblastí, protože zejména podmínky
hospodářské soutěže jsou v těchto oblastech zjevně odlišné."
9. Relevantní trh, uvnitř něhož se má posoudit určitý problém týkající se hospodářské soutěže,
se tedy stanoví spojením výrobkového trhu a zeměpisného trhu. […]
Koncept relevantního trhu tedy pomáhá určit, které podniky spolu skutečně „soutěží“, tedy
poskytují takové věci nebo služby, které jsou spotřebiteli vnímány jako zaměnitelné, a to
v rámci území, na kterém jsou soutěžní podmínky homogenní.
Relevantní trh jako průsečík střetu nabídky a poptávky po určitém zboží, které je z pohledu
spotřebitele považováno za zaměnitelné, se vymezuje po stránce
 výrobkové (relevant product markets) a
 územní (relevant geographic markets).
Po stránce výrobkové zahrnuje jeden relevantní trh všechno zboží, které je spotřebiteli
považováno za zaměnitelné nebo nahraditelné vzhledem k jeho charakteristice, ceně a
zamýšlenému užití, zatímco po stránce geografické oblasti, v nichž se dotyčné podniky a
spotřebitelé účastní nabídky a poptávky po výrobcích nebo službách a kde jsou podmínky
hospodářské soutěže dostatečně homogenní a lze je rozlišit od sousedních oblastí, protože
podmínky hospodářské soutěže jsou v oněch dalších oblastech znatelně rozdílné. Relevantní
trh, na němž je třeba posoudit soulad určitého jednání se soutěžním právem, se pak stanoví
průnikem trhu výrobkového a geografického.
Vymezení relevantního trhu začíná určením podniku, jehož jednání má být posuzováno, a
zboží, kterého se toto jednání týká; v dalších krocích se ptáme, které zboží jakých podniků
s tímto „soutěží“, tedy jaké podniky na něj mohou vykonávat soutěžní tlak. Přitom je třeba
vycházet z preferencí běžného spotřebitele. Proto ani produkty, které jsou funkčně
zaměnitelné (to je mají stejné funkční vlastnosti), ale spotřebitelé na ně reagují odlišně (tj.
nejsou reaktivně zaměnitelné), nejsou součástí jednoho relevantního trhu. Obdobné může
platit např. i o způsobu distribuce, „proslulosti“ určité značky a podobně.
K identifikaci spotřebitelských preferencí se často používá tzv. SSNIP test (Small but
Significant and Non-transitory Increase in Price). Pokud chceme zjistit, zda je určitý produkt
součástí relevantního trhu, ptáme se, jak jeho spotřebu ovlivní skutečnost, že cena produktu,
který na daný trh nepochybně patří, se na nikoliv přechodnou dobu (např. jeden rok) drobně,
ale přesto zřetelně (např. o 5 %) zvýší: pokud se poptávka spotřebitelů přesune k takovému
produktu, je součástí téhož relevantního trhu. Pokud se např. ptáme, jestli jsou jablka součástí
stejného trhu jako hrušky, modelujeme chování spotřebitelů při takovém zvýšení cen hrušek –
pokud spotřebitelé začnou ve vyšší míře nakupovat nyní levnější jablka, je možno jablka s
hruškami “míchat”; pokud se pokles poptávky po hruškách ve vyšším zájmu o jablka
neprojeví, “míchat” je nelze, neboť jsou součástí různých trhů.
Pokud jde o geografické vymezení relevantního trhu, ptáme se na prostor, ve kterém soutěž
reálně probíhá, z pohledu spotřebitele tedy, v jakém území je připraven svou poptávku
uspokojit: zatímco např. poptávka po restauracích bude do značné míry lokální a málokdo
kvůli ní opustí město, nákup např. leteckých motorů pro velká civilní letadla probíhá
celosvětově. Hranice relevantního trhu může splývat s hranicí státu, zejména pokud jsou
s jejím překročením spojeny právní nebo faktické překážky; u některých druhů zboží ale může
jako taková bariéra působit i jazyková odlišnost, obavy z obtížnější reklamace, a podobně.
Obecně ale platí, že vymezení relevantního trhu je zcela nezávislé na administrativním
územněsprávním členění. V některých případech, zejm. u dopravy, může být vymezení
relevantního trhu velmi specifické, týkající se konkrétních tras. Obdobně v případě síťové
infrastruktury, např. kabelové televize, je relevantní trh po územní stránce vymezen právě
vedením takového kabelu.
1.6. Otázky k zamyšlení
1. Jaký je vztah práva na ochranu hospodářské soutěže a nekalé soutěže?
2. Na jaké typy jednání a za jakých podmínek se vztahuje unijní soutěžní právo?
3. V čem spočívá narušení soutěže?
4. Jaký je vztah unijního a národního soutěžního práva?
5. Za jakých podmínek se může analýza určitého jednání podle národního a unijního
práva lišit?
6. Kdo je adresátem soutěžního práva a kdo je účastníkem řízení před soutěžními
orgány?
7. Vysvětlete tzv. intra enterprise doktrínu.
8. Jaký je význam vymezování relevantního trhu?
9. V čem spočívá tzv. SSNIP test?
10. Jaký je vztah mezi geografickým relevantním trhem a hranicemi států?