Metody finančního hodnocení kulturních statků Mikroekonomický pohled na instituci/službu, kterou byste mohli v budoucím povolání produkovat, poskytovat. To jsou věci, které se složitě hodnotí v oblasti kulturních statků. Ale existují na to určité metody, postupy. Ekonomie kultury - mladá disciplína, 80., 90. léta – počátek - kultura součástí veřejného sektoru (Cummingx & Katz, Hillman-Chartrand & McDaughey, Mangset) - Towe 2011 definuje samostatnou vědní disciplínu zkoumající ekonomických souvislostí produkce, distribuce a spotřeby mnoha různorodých statků a služeb založených na kreativní bázi, dále pak ekonomiku a obchodování s těmito statky - Ginsburgh & Throsby (2014) rozšiřuje výzkum efektivnosti vynakládaných zejména veřejných prostředků a tvorby veřejné politiky uplatňované v kulturních odvětvích - největší rozvoj až po roce 2000 (systematický výzkum např. Blaugh 2001, Škarabelová 2007, Tajtáková 2013) Kulturní politika - cílevědomé působení na aktéry kultury, vytváření a formování podmínek pro realizaci kulturních činností - souhrn aktivit a postupů ve společnosti, které pomáhají formovat a uspokojovat kulturní potřeby j. členů prostřednictvím optimálního využívání všech disponibilních fyzických a duševních zdrojů společnosti - cíle: národní prestiž a sláva, spojené s národní hrdostí, podporou výstavby a modernizace kulturního vybavení pro součást sociálního plánování, budování postoje ke kultuře jako k welfare službě pro občany ve smyslu jejich ústavně zaručeného práva na kulturu - její pozitivní chápání předpokládá celospolečenský konsenzus v tom, že podpora kultury z veřejných zdrojů je legitimní a zároveň přímý politický a ideologický vliv na tvorbu, šíření, uchovávání a zpřístupňování kulturních hodnot je nepřípustný. Stimulovaná tržní poptávka je podmiňována infrastrukturou tržní nabídky. (Existují jak čistě komerční, tak čistě veřejné (financované státem z hlediska veřejného zájmu, např. archivy), tak kofinancované instituce.). Infrastruktura nabídky kultury má 3 podoby: - materiální infrastruktura – síť kulturních článků zabezpečujících tvorbu, šíření, potřebu a uchovávání kulturních hodnot (divadla, výstavní galerie, knihovny atd.), - personální i. – tvůrci kultury, pracovníci ve fázích procesu, personální nouze je daná tím, že nejsou dostatečně zaplaceni, často jsou to „srdcaři“, např. divadelní herci si pak přivydělávají v reklamě nebo seriálech atd., ale je to vážný problém, protože aby umělec nebo pracovník v kultuře odváděl kvalitní výkon, to není hned, na to se musí studovat a získávat zkušenosti, erudici, - institucionální i. – síť veřejných a soukromých institucí, napomáhá plynulému a efektivnímu průběhu fungování ekonomického cyklu, tyto instituce působí v samotném kulturním procesu anebo jako mezičlánky či vrcholné stupně řízení kultury. Kulturní politika stimuluje nabídku i poptávku po kolektivních (kulturních) statcích. Kolektivní statky – odbočka: Odůvodnění existence: - vycházíme z celospolečenské dohody a chceme maximalizovat celospolečenský blahobyt - vyplývá z definice veřejného zájmu – mj. zájem o produkci pozitivních externalit - je mikroekonomickou příčinou tržního selhání Charakteristika kolektivních (veřejných) statků (vyjadřuje kolektivní spotřebu, ne kolektivní vlastnictví): - nedělitelnost (nerivalita) spotřeby, - nevylučitelnost ze spotřeby (ať už z technických důvodů – např. nelze někomu zakázat dívat se na billboard, nebo sociálních – nediskriminace, nebo ekonomických – je to drahé, bylo by to neefektivní). Druhy: - čisté - smíšené (za poplatek × společné zdroje). Ty kulturní statky jsou běžně smíšené – některá vlastnost pro čistý statek není dodržena, např. platíte část a zbytek doplácí veřejný sektor – typicky např. vstupenka do divadla. Kulturní statky a služby - součást veřejných statků a služeb - mají některé vlastnosti veřejných služeb (neskladovatelnost, nehmotnost, neoddělitelnost od procesu produkce, unikátnost, specifičnost) - s jejich spotřebou je spojen vznik pozitivní externality Specifické vlastnosti (Bianchini, Parkinson, Throsby): - k vzniku je třeba lidské kreativity - diverzifikace obsahu coby žádoucí jev - na jednotlivce působí odlišně, každý z ní má odlišný užitek (unikátní individuální preference a očekávání) - jsou spojeny se vznikem duševního vlastnictví poskytovatele Různé vlastnosti přináší různé druhy hodnot – např. ekonomickou, kulturní atd. Hodnota kulturních statků: 2 typy: - ekonomická hodnota – tržní cena (interakce nabídky a poptávky zohledňující nalézání optima spotřebitele v teorii užitku). - kulturní hodnota je komplexní, ovlivňována známými i zcela neznámými faktory působícími na spotřebitele, je neopakovatelná a obtížně unifikovatelná. o přispívá k tvorbě celospolečenského užitku o nelze ji snadno změřit či stanovit jakékoliv měrné jednotky Celková ekonomická hodnota (TEV) - souhrnný ukazatel míry užitečnosti (hodnoty) věci nebo služby pro daného spotřebitele v socioekonomickém prostředí - odvislá od způsobu použití/nepoužití, resp. spotřeby/nespotřeby - neobsahuje subjektivní hodnoty, pocity spotřebitelů Holden postuloval odlišné dělení: - intrinsickou (vnitřní) – umělecký dojem –> obtížně vyjádřitelná a měřitelná - instrumentální – součást socio-ekonomických cílů –> především makroekonomické (efektivnostní) analýzy - institucionální – hodnota pro společnost -> použití specifických metod, většinou založených na kontingentním oceňování Kulturní statky mají celospolečenskou hodnotu (efekty ze vzdělání obyvatel, dostupnost informací, uchování kulturního dědictví atd.) -> opodstatnění státního intervencionismu Existuje společenská poptávka po metodice k měření efektivnosti vynaložených prostředků z veřejných rozpočtů. Ocenění užitků a nákladů (zohledňující společenské efekty, spotřebu, nespotřebu atd.) prostřednictvím: 1. metod využívajících odhalených preferencí (revealed; RP) - používají statistické informace a data o konkrétních trzích - popisují skutečné chování ekonomických subjektů - nejč. metoda cestovních nákladů či hédonické oceňování – obojí je ovšem pro oblast kultury problematické 2. metod využívajících vyjádřených (stated; SP) preferencí - jsou zjišťovány z empirických odpovědí nebo reakcí ekonomických subjektů na hypotetické situace - zejm. kontingentní oceňování – vyjádřené preference – spotřebitel se vyjádří v hypotetické situaci, problém: ne každý se umí vyjádřit… Kontingentní oceňování - Siegfried von Ciriacy-Wantrup použil poprvé 1947 pro ocenění netržních statků - aplikované již od 90. let 20. stol. v environmentálních analýzách - využívá schopnosti přiřadit službě či statku hodnotu - zjišťuje ochotu spotřebitele platit (willingness to pay) nebo ochotu přijmout kompenzaci (willingness to accept compenstation) - nevýhody: vyžaduje podrobná empirická šetření, rozsáhlou datovou materii kvůli vypovídací schopnosti výsledků (časově i finančně náročné), riziko chybně položené otázky, rozhoduje pochopení, vliv má i pořadí otázek (psychologické efekty), vysoká míra abstrakce - využívá SP (vyjádřené) preference - nejčastěji se využívají VWP přístupy, dokáží odhalit i skryté preference - prokázána vysoká závislost na elicitačních scénářích – dotazování na postoje a chování vzhledem k ocenění, na kontingentní scénáře (hypotetická situace), dotazování směřující k různým sociálním a demografickým skupinám. - lze zjistit vnímanou hodnotu i u kulturních statků - první využití u kulturních služeb – USA, Florida 2003, VB 2004, USA Ohio 2005 - 2011 vznik unikátní české metodiky Shrnutí: - i přes zjevnou tendenci veřejného sektoru k neefektivnosti je třeba systematicky se zabývat výzkumem způsobů pro ekonomickou analýzu (včetně analýzy ex ante) - pro ocenění užitků ze spotřeby kulturních statků a služeb existují vhodné metody (využívající vyjádřených preferencí) - kontingentní oceňování, typ WTP – např. pro oblast knihoven – přenositelné na jiné druhy veřejných služeb