FI: JARO 2016 Verze: 12. května 2016 Přednášky k předmětu MB 102 Autor: Roman Simon Hilscher Přednášející: Petr Hasil Obsah Přehled přednášek podle strany ukončení iii 1. Polynomy a interpolace 1 1.1. Interpolace 2 1.2. Lagrangeův interpolační polynom 3 1.3. Derivace polynomu 4 1.4. Hermiteův interpolační polynom 5 1.5. Interpolace splajny 7 1.6. Rozklad na parciální zlomky 8 2. Diferenciální počet 10 2.1. Reálná čísla 10 2.2. Supremum a infimum v IR 10 2.3. Intervaly 11 2.4. Limita 11 2.5. Spojitost 16 2.6. Body nespojitosti 22 2.7. Derivace 23 2.8. Vlastnosti a pravidla derivací 27 2.9. Derivace elementárních funkcí 32 2.10. Věty o střední hodnotě 37 2.11. ĽHospitalovo pravidlo 38 2.12. Derivace implicitně zadaných funkcí 40 2.13. Jednoduché slovní úlohy s derivacemi 41 2.14. Monotonie funkce a extrémy 44 2.15. Konvexnost, konkávnost, inflexe 49 2.16. Asymptoty 51 2.17. Celkový průběh funkce 54 2.18. Optimalizace 56 2.19. Diferenciál funkce 58 2.20. Taylorův polynom 59 3. Integrální počet 71 3.1. Primitivní funkce 71 ii 3.2. Základní integrační metody 74 3.3. Integrování racionálních lomených funkcí 79 3.4. Riemannův integrál 81 3.5. Vlastnosti Riemannova integrálu 86 3.6. Věty o střední hodnotě 88 3.7. Integrál jako funkce horní meze 91 3.8. Metody výpočtu určitého integrálu 95 3.9. Aplikace určitého integrálu 98 3.10. Nevlastní integrály 105 4. Nekonečné řady 112 4.1. Nekonečné číselné řady 112 4.2. Nekonečné řady s nezápornými členy 118 4.3. Alternující řady 124 4.4. Absolutně a relativně konvergentní řady 125 4.5. Mocninné řady 130 4.6. Poloměr konvergence mocninné řady 133 4.7. Taylorovy a Maclaurinovy řady 141 4.8. Aplikace nekonečných řad 146 4.9. Řady funkcí 148 5. Fourierova řada a transformace 150 5.1. Stejnoměrná konvergence 150 5.2. Fourierovy řady 151 5.3. Fourierova transformace 155 5.4. Vlastnosti Fourierovy transformace 160 6. Elementární diferenciální rovnice 162 6.1. Úvod a motivace 162 6.2. Diferenciální rovnice 1. řádu 163 6.3. Diferenciální rovnice se separovanými proměnnými 164 6.4. Lineární diferenciální rovnice 1. řádu 166 6.5. Aplikace lineárních diferenciálních rovnic 1. řádu 168 6.6. Lineární diferenciální rovnice 2. řádu 173 Literatura 175 iii PŘEHLED PŘEDNÁŠEK PODLE STRANY UKONČENÍ Konec 1. přednášky (23.2.2016) ......................... ?? Konec 2. přednášky (1.3.2016) .......................... ?? Konec 3. přednášky (8.3.2016) .......................... ?? Konec 4. přednášky (15.3.2016) ......................... ?? Konec 5. přednášky (22.3.2016) ......................... ?? Konec 6. přednášky (29.3.2016) ......................... ?? Konec 7. přednášky (5.4.2016) .......................... ?? Konec 8. přednášky (12.4.2016) ......................... ?? Konec 9. přednášky (19.4.2016) ......................... ?? Konec 10. . přednášky (26.4.2016) ....................... ?? Konec 11. . přednášky (3.5.2016) ......................... ?? Konec 12. . přednášky (10.5.2016) ....................... ?? Konec 13. . přednášky (17.5.2016) ....................... ?? Konec dokumentu ....................... 175 1 1. Polynomy a interpolace Citace z [8, str. 237]: „V této kapitole začneme budovat nástroje umožňujících modelování závislostí, které nejsou ani lineární ani diskrétní. S takovou potřebou se často setkáme, když popisujeme systém vyvíjející se v čase a to ne jen v několika vybraných okamžicích, ale „souvisle", tj. pro všechny možné okamžiky. Někdy je to přímo záměr či potřeba (třeba ve fyzikálních modelech klasické mechaniky), jindy je to vhodné přiblížení diskrétního modelu (třeba u ekonomických, chemických nebo biologických modelů)." Polynomem nad IR rozumíme zobrazení / : IR —> IR dané výrazem f{x) = an xn + an_\ xn~x + • • • + a\ x + ao, kde aj 6 IR, i = 0,..., n, jsou pevně daná čísla (koeficienty). Pokud je an ^ 0, říkáme, že polynom / je stupně n. Stupeň nulového polynomu není definován. Pro polynomy / stupně n a g stupně m, existují jednoznačně určené polynomy q a r takové, že stupeň r je menší než m nebo jer = 0a/ = g- g + r, viz [8, str. 238]. Je-li pro nějaký prvek & G IR hodnota fib) = 0, pak to znamená, že v podílu fix) = q{x){x — b) + rix) musí být r = 0. Jinak by totiž nebylo možné dosáhnout fib) = q(b) • 0 + r, kde stupeň r je nulový. Říkáme, že b je kořen polynomu /. Stupeň q je pak právě n — 1. Pokud má q opět kořen, můžeme pokračovat a po nejvýše n krocích dojdeme ke konstantnímu polynomu. Dokázali jsme tedy, že každý nenulový polynom nad IR má nejvýše tolik kořenů, kolik je jeho stupeň. Odtud již snadno dovodíme i následující pozorování. Lemma 1. Dva polynomy f a g nad IR jsou si rovny (jako zobrazení), právě když mají shodné koeficienty. Důkaz. Předpokládejme f = g, tj./ — g = 0 jako zobrazení. Polynom (/ — g)ix) tedy má nekonečně mnoho kořenů, což je možné pouze tehdy, je-li nulovým polynomem. □ Příklad 1. Uvědomme si, že u konečných polí samozřejmě takové tvrzení neplatí. Uvažte např. polynom pix) = x2 + x nad Z2 = {0,1}. Potom je p(0) = 0 a pil) = 1 + 1 = 0, ale pix) není nulový polynom. □ Hornerovo schéma je praktický nástroj pro výpočet hodnoty polynomu v nějakém bodě (v důsledku i pro výpočet kořenu polynomu a podílu po dělení příslušným kořenovým činitelem). Uvažme polynom f{x) = an xn + a„_i xn~ľ + a„_2 xn~2 H----+ a2 x2 + ai x + a0 a pevně zvolený bod xq £ IR. Uvažujme postupně hodnoty b0 := an, bi := x0b0 + a„_i, b2 := x0 h + a„_2, b3 := x0 b2 + an_3, .. ., := x0 bn-2 + Qi, bn := x0 + a0 = f(x0). Tj. násobíme číslo xq koeficientem an a přičteme koeficient ara_i, pak to celé vynásobíme číslem xq a přičteme koeficient ara_2, atd. Nakonec takto získáme hodnotu polynomu f(x) v bodě x$. Postup zapisujeme do tabulky takto an-l an-2 an-3 ai a0 x0 b0 := an bi b2 h bn-i bn = f(x0) 2 Zejména, je-li poslední koeficient bn = f(x0) = 0, pak je číslo x0 kořenem polynomu f(x), tj. platí rovnost f(x) = (x — x o) g(x), kde gix) je polynom stupně n — 1. Současně dostáváme z Hornerova schématu koeficienty polynomu g(x), tj. g(x) = b0 xn~x + bľ xn~2 + b2 xn~3 + ■■■ + bn_2 x + 6„_i. Příklad 2. Uvažujme polynom f{x) = 3x3 — 2x2 +x — 18. Pak pro jeho hodnotu v bodě xq = 1 platí 3 -2 1 -18 1 3 1 2 -16 neboli /(l) = —16 a číslo xq = 1 není kořenem tohoto polynomu. Naopak, pro xq = 2 máme 3 -2 1 -18 2 3 4 9 0 neboli číslo xq = 2 je kořenem tohoto polynomu. Pro polynom fix) pak platí, že /(z) = (x-2)(3x2 + 4x + 9), což lze jednoduše ověřit zpětným roznásobením. 1.1. Interpolace. Citace z [8, str. 239]: „Často je užitečné zadat snadno počítatelný vztah pro funkci, pro kterou máme zadány hodnoty v předem daných daných bodech Pokud by šlo o nulové hodnoty, umíme přímo zadat polynom stupně n + 1 f (x) = (x- x0) {x -xi) ... (x - xn), který bude mít nulové hodnoty právě v těchto bodech a nikde jinde. To ale není jediná polynomiální odpověď, protože požadovanou vlastnost má i nulový polynom. Ten je přitom jediný s touto vlastností ve vektorovém prostoru polynomů stupně nejvýše n. Obdobně to dopadne i v obecném případě." Věta 1. Pro každou množinu různých bodů xo,...,xn G IR a předepsané hodnoty yo,...,yn E IR existuje právě jeden polynom f stupně nejvýše n (případně nulový polynom), pro který platí f(xi)=yi, í = 0,...,n. Důkaz. Označme si prozatím neznámé koeficienty polynomu / stupně n f = anxn + • • • + a\x + a0. Dosazením požadovaných hodnot dostaneme systém n + 1 rovnic pro stejný počet neznámých koeficientů at a0 + x0ai H-----h (x0)nan = y0 a0 + xnax H-----h {xn)nan = yn. Jak je známo z MB101, tento systém lineárních rovnic má právě jedno řešení pokud je determinant jeho matice různý od nuly. Musíme tedy vyšetřit tzv. Vandermondův determinant 1 X0 (x0)2 . . . (xqY 1 Xi (xi)2 ... (xi)T V(x0, ...,xn) = 1 xr. [ Xr. 3 pro který platí V(x0, ...,xn) = Yli:j=0:_:n:i>j{xi - Xj), tedy V(x0, ...,xn)= Y[ (xi~ xú) ^ °' i > j protože jsou body xo,...,xn (po dvou) různé. Odtud ale vyplývá jednoznačná existence hledaného polynomu. Protože polynomy jsou jako zobrazení stejné, právě když mají stejné koeficienty věta je dokázána. □ Jednoznačně určený polynom / z předchozí věty nazýváme interpolační polynom pro hodnoty yl v bodech xt. Citace z [7]: „Na první pohled se může zdát, že reálné nebo případně racionální polynomy, tj. polynomiálně zadané funkce IR —> IR nebo Q —> Q, tvoří hezkou velikou třídu funkcí jedné proměnné. Můžeme jimi proložit jakékoli sady předem zadaných hodnot. Navíc se zdají být snadno vyjádřitelné, takže by s jejich pomocí mělo být dobře možné počítat i hodnoty těchto funkcí pro jakoukoliv hodnotu proměnné x. Při pokusu o praktické využití v tomto směru ovšem narazíme hned na několik problémů. Prvním z nich je potřeba rychle vyjádřit polynom, kterým zadaná data proložíme. Pro řešení výše diskutovaného systému rovnic totiž budeme obecně potřebovat čas úměrný třetí mocnině počtu bodů, což při objemnějších datech je jistě těžko přijatelné. Podobným problémem je pomalé vyčíslení hodnoty polynomu vysokého stupně v zadaném bodě. Obojí lze částečně obejít tak, že zvolíme vhodné vyjádření interpolačního polynomu (tj. vybereme lepší bázi příslušného vektorového prostoru všech polynomů stupně nejvýše n, než je ta nejobvyklejší 1, x, x2,.. ., xn).LL 1.2. Lagrangeův interpolační polynom. Sestrojíme si nejprve pomocné polynomy í% s vlastností Zřejmě musí být tyto polynomy až na konstantu rovny výrazům (x - x0) ... (x - - xl+1) ...(x- xn), a proto Ff , (x — xa) ti{x) = 3' Y\.j^iixi xj) Hledaný Lagrangeův interpolační polynom pak je dán jako fix) = y0ío(x) + yiíi(x) H-----h y„L(x). Citace z [8, str. 241]: „Toto vyjádření má nevýhodu ve velké citlivosti na nepřesnosti výpočtu při malých rozdílech zadaných hodnot xl1 protože se v ní těmito rozdíly dělí. (Pozn.: všimněme si ale, že přímá konstrukce Lagrangeova polynomu může nahradit existenční část důkazu v předchozí Větě 1.) Další nepříjemností je velice špatná stabilita hodnot reálných nebo racionálních polynomů při zvětšující se hodnotě proměnné x. Brzy budeme mít nástroje na přesný popis kvalitativního chování funkcí, nicméně i bez nich je zřejmé, že podle znaménka koeficientu u nejvyšší mocniny polynomu se hodnoty velice rychle při rostoucím x vydají buď do plus nebo do mínus nekonečna. Ani toto znaménko koeficientu u nejvyššího stupně se ale u interpolačního polynomu při malých změnách prokládaných hodnot nechová stabilně." Viz soubor . 4 Příklad 3. Nalezněte polynom P splňující následující podmínky: P(2) = 1, P(3) = 0, P(4) = -1, P(5) = 6. Tento příklad a jeho řešení je převzat z [8, str. 237-238]. Řešení. Řešíme buď přímo, tj. sestavením soustavy čtyř lineárních rovnic o čtyřech neznámých. Předpokládáme polynom ve tvaru g^x3 + a2x2 + a-ix + a$. Víme, že polynom stupně nejvýše tři splňující podmínky v zadání je dán jednoznačně. a0 + 2ai + Aa2 + 8a3 = 1 ao + 3ai + 9a2 + 27a3 = 0 ao + 4ai + 16a2 + 64a3 = —1 ao + 5^1 + 25a2 + 125a3 = 6. Každá rovnice vznikla z jedné z podmínek v zadání. Druhou možností je vytvořit hledaný polynom pomocí fundamentálních Lagrangeových polynomů: >-3)(x-4)(x-5) 1 j (2-3)(2-4)(2-5) + + (x-2)(x-3)(x-5) (x-2)(x-3)(x-4) 1 j (4-2)(4-3)(4-5) (5-2)(5-3)(5-4) 4 o ,101 = -x3-12x2H--a;-29. 3 3 Koeficienty tohoto polynomu jsou samozřejmě jediným řešením výše sestavené soustavy lineárních rovnic. □ 1.3. Derivace polynomu. Derivace polynomu je lineární zobrazení prostoru Vn polynomů stupně nejvýše n do prostoru Vn-\ polynomů stupně nejvýše n — 1 takové, že každý polynom xk standardní báze je zobrazen na polynom kxk_1. Tuto operaci značíme '. Příklad 4. (x)' = i, (x2y = 2x, (x3y = 3x2, (x100y = íoox", (iy = o. □ Z linearity tohoto zobrazení tedy plyne, že derivace polynomu P{x) = an xn + an_i xn~x + • • • + a2 x2 + ai x + a0 je polynom P'{x) = nan xn~x + (n — 1) an_\ xn~2 + • • • + 2 a2 x + a±. Druhá derivace polynomu je opět lineární zobrazení prostoru Vn do prostoru Vn-2 definované jako iterace výše uvedeného zobrazení derivace. Tj. polynom xk standardní báze je zobrazen na polynom k(k — l)xk~2. Tuto operaci značíme ". Příklad 5. (x)" = (1)' = 0, {x2)" = (2x)' = 2, (x3)" = (3x2)' = 6x, (x100)" = (100x99)' = 9900x98, (1)" = (0)' = 0. □ 5 Více se o derivacích (nejen polynomů) dozvíte později v tomto semestru. 1.4. Hermiteův interpolační polynom. Citace z [8, str. 243]: „Uvažme opět m + 1 po dvou různých reálných hodnot x0, ...,xm, tj. xl ^ x3 pro všechna i ^ j. Budeme chtít zase prokládat pomocí polynomů předem dané hodnoty, tentokrát ale budeme vedle hodnot předepisovat i první derivace. Tj. předepíšeme yl a y\ pro všechna i. Hledáme polynom /, který bude nabývat těchto předepsaných hodnot a derivací." Zcela analogicky jako u interpolace pouhých hodnot obdržíme pro neznámé koeficienty polynomu f(x) = anxn + ... ao systém rovnic a0 + x0ai H-----h (x0)nan = y0 a0 + xmax H-----h {xm)nan = ym ai + 2x0a2 H-----h n(xo)n_1a„ = y'0 ai + 2xma2 H-----h n(xm)n_1an = y'm. Toto je systém 2m + 2 rovnic pro n + 1 neznámých. Volbou stupně hledaného polynomu n = 2m + 1 bude determinant tohoto systému rovnic nenulový a tudíž bude existovat právě jedno řešení. Nalezený polynom nazýváme Hermiteův interpolační polynom. Příklad 6. Nalezněte polynom P splňující následující podmínky: P(l) = 0, P'(l) = 1, P(2) = 3, P'(2) = 3. Řešení. Máme m = 1 a hledáme polynom stupně n = 2m + 1 = 3, tj. Pix) = a3 x3 + a2 x2 + ai x + a0. Dosazením 2 do výrazu pro P( X^j ČI P'(x) dostaneme systém P(l) = a3 + a2 + ai + a0 = 0, P(2) = 8a3 + 4a2 + 2Ql + a0 = 3, P'(l) = 3a3 + 2a2 + ai = 1, P'(2) = 12a3 + 4a2 + ax = 3. Vyřešením tohoto systému dostaneme P(x) = —2x3 + 10x2 — 13x + 5. □ Stejně jako při konstrukci Lagrangeova polynomu lze Hermiteův interpolační polynom zkonstruovat přímo pomocí tzv. fundamentálních Hermiteových polynomů. Podrobnosti viz [8, str. 244]. Nejjednodušší případ je zadání hodnoty a derivace v jediném bodě. Tím určíme beze zbytku polynom stupně n = 1, tj. f(x) = f(x0) + f'(x0) ■ (x - x0), tj. právě rovnici přímky zadané hodnotou a směrnicí v bodě x0. 6 Příklad 7. Nalezněte polynom P splňující následující podmínky: P(l) = 2, P'(l) = 3. Řešení. P(x) = P(l) + P'(l) • (x - 1) = 2 + 3(x - 1) = 3x - 1. □ Když zadáme hodnotu a derivaci ve dvou bodech, tj. /(xo) = ž/Oi f'(xo) = Uqi f(xi) = Ví, f'(xi) = y[ pro dva různé body xq a xi, dostaneme ještě pořád snadno počítatelný problém. Ukažme si jej ve zjednodušeném provedení, kdy xq = 0, x\ = 1. Příklad 8. Hledáme polynom stupně n = 2m + 1 = 3, tj. f{x) = x3 + ci2 x2 + a± x + a$. Dosazením zax = 0ax = ldo výrazu pro f(x) a f'(x) dostaneme systém /(0) = a0 = y0) f(l) = a3 + a2 + a1 + a0 = y1, f(0) = a1=y'0, /'(l) = 3a3 + 2a2 + ax = y[. Tedy matice tohoto systému a její inverze mají tvar A = í° 0 0 1\ /2 -2 1 1\ 1 1 1 1 , A"1 = -3 3 -2 -1 0 0 1 0 0 0 1 0 V3 2 1 oy K1 0 0 (Vypočtěte si tuto inverzi některou z metod z MB101!) Přímým vynásobením A ■ (a^, a2, a±, ao)T pak vyjde vektor (yo, yi, y'o, y[)T, neboli / 2y0 - 2Vl + y'0 + y[ \ -3y0 + 3yi - 2y^ - y[ Vo yo A - (a3,a2, Qi,ao)T F (a3\ (yo\ (í2 = A'1 ■ yi ai y0 Voj Uy v y tj. f(x) = (2y0 - 2yi + y'0 + y'1)x + (-3y0 + 3yi - 2y'0 - y[)x +y'0x + y0 □ Obdobně lze předepisovat libovolný konečný počet derivací v jednotlivých bodech a vhodnou volbou stupně polynomu obdržíme vždy jednoznačné interpolace. Bohužel, u těchto interpolací pořád zůstávají problémy zmíněné už v případě jednoduchých interpolací hodnot - složitost výpočtů a nestabilita. Použití derivací však podbízí jednoduché vylepšení metodiky. 7 1.5. Interpolace splajny. Citace z [8, str. 241]: „Jak jsme viděli na obrázcích demonstrujících nestabilitu interpolace jedním polynomem dostatečně vysokého stupně, malé lokální změny hodnot zapříčiňovaly dramatické celkové změny chování výsledného polynomu. Nabízí se tedy využití malých polynomiálních kousků nízkých stupňů, které ale musíme umět rozumně navazovat. Nejjednodušší je propojení vždy dvou sousedních bodů polynomem stupně nejvýše jedna (pozn.: vzniká lomená čára). Tak se nejčastěji zobrazují data. Z pohledu derivací to znamená, že budou na jednotlivých úsecích konstantní a pak se skokem změní. O něco sofistikovanější možností je předepsat v každém bodě hodnotu a derivaci, tj. pro dva body budeme mít 4 hodnoty a jednoznačně tím určíme Hermiteův polynom 3. stupně, viz výše. ... Takové polynomiální přiblížení po kouskách už bude mít tu vlastnost, že první derivace na sebe budou navazovat. V praxi ale není pouhé navazování první derivace dostatečné a navíc při naměřených datech nemíváme hodnoty derivací k dispozici. Přímo se proto vnucuje pokus využívat pouze zadané hodnoty ve dvou sousedních bodech, ale požadovat zároveň rovnost prvních i druhých derivací u sousedních kousků polynomů třetího stupně." Definice 1 (Kubický splajn). Nechť xq < x\ < ■ ■ ■ < xn jsou reálné hodnoty, ve kterých jsou zadány požadované hodnoty yo,.. ., yn. Kubickým interpolačním splajnem pro toto zadání je funkce S : IR —> IR, která splňuje následující podmínky: • zúžení S na interval x i] je polynom Si třetího stupně, i = 1,. .., n, • Siixi-x) = y%_x a S^x,) = y% pro všechny i = l,...n, • S'^Xi) = S'í+1(xí) pro všechny i = 1,.. ., n — 1, • S"{xj) = S"+1(xí) pro všechny i = 1, ..., n — 1. Citace z [8, str. 245]: „Kubický splajn pro n + 1 bodů sestává z n kubických polynomů, tj. máme k dispozici 4n volných parametrů (první definiční podmínka). Další podmínky přitom zadávají 2n + in — 1) + in — 1) rovností, tj. dva parametry zůstávají volné. Při praktickém použití se dodávají předpisy pro derivace v krajních bodech, tzv. „úplný splajn", nebo jsou tyto zadány jako nula, tzv. „přirozený spia j n "." • Úplný splajn = jsou zadány hodnoty první derivace v krajních bodech. • Přirozený splajn = hodnoty druhé derivace v krajních bodech jsou nulové. Citace z [8, str. 246]: „Výpočet celého splajnu už není bohužel tak jednoduchý jako u nezávislých výpočtů Hermiteových polynomů třetího stupně, protože data se prolínají vždy mezi sousedními intervaly. Při vhodném uspořádání se však dosáhne matice systému, která má nenulové prvky prakticky jen ve třech diagonálách, a pro takové existují vhodné numerické postupy, které umožní splajn počítat také v čase úměrném počtu bodů." Příklad 9. Přirozený kubický interpolační splajn s hodnotami z Příkladu 3 (interpolace). Řešení je □ tvaru x + 227 x>4. 3 < x < 4 8 11 +7^ Obrázek 1. Srovnání kubického splajnu a Lagrangeova interpolačního polynomu. □ Více ve skriptech [ , Odstavec 5.1]. 1.6. Rozklad na parciální zlomky. Jsou-li P(x) a Q(x) polynomy Q(x) ^ 0 (tj. polynom Q není identicky roven nulovému polynomu), potom se výraz R(x) := \ nazývá racionální lomenou funkcí. Je-li st P < st Q, pak R(x) nazýváme ryze lomenou. Pokud nemají polynomy Pix) a Q(x) společný kořen (tj. ve funkci R(x) již nejde žádný výraz s proměnnou x pokrátit), potom každou takovou ryze racionální lomenou funkci lze rozložit na součet parciálních zlomků. Tento součet je až na pořadí jednotlivých zlomků určen jednoznačně. Tvar jednotlivých parciálních zlomků najdeme podle kořenů a násobností jmenovatele, tj. podle funkce Qix). Elementární kořenové činitele polynomu Q(x) lze nad IR uvažovat buď lineární (odpovídající reálným kořenům) nebo kvadratické (odpovídající dvojicím komplexně sdružených komplexních kořenů). • Je-li a G IR reálný kořen násobnosti k, potom polynom Qix) obsahuje činitel (x — a)k, a příslušné parciální zlomky jsou tvaru Ai A2 A3 Ak ----1-----1-----1-----1--—. ix — a)k ix — a)k 1 (x — a)k 2 x — a • Je-li /3 ± 7* G C dvojice komplexně sdružených komplexních kořenů násobnosti k (každý z nich), potom polynom Q(x) obsahuje činitel (x2 + px + q)k, jehož diskriminant je záporný, a příslušné parciální zlomky jsou tvaru B^ + d | B2x + C2 | B3X + C3 Bkx + Ck ix2 + px + q)k (x2 + px + q)k_1 (x2 + px + q)k~2 x2 + px + q Je nutné vždy zahrnout všechny parciální zlomky (až do stupně A;)! 9 Příklad 10. R(x) - ^ + 7X + 1 x (x — l)3 (x2 + x + l)2 A B C D Ex + F Gx + H x (x — l)3 (x — l)2 x — 1 fx2 + x + l)2 x2 + x + 1 □ Neznáme koeficienty u parciálních zlomků hledáme buď převodem nazpět na společného jmenovatele a porovnáním koeficientů u jednotlivých mocnin (což vede na systém lineárních rovnic), nebo jednodušeji dosadíme za proměnnou x hodnoty kořenů polynomu Qix). Příklad 11. x+1 ABC R(x) = (x-l)(x-2)2 x-1 (x-2)2 x-2 A (x - 2)2 + B (x - 1) + C (x - 1) (x - 2) (x - l)(x-2)2 Porovnáváme polynomy v čitateli: x + 1 = A (x - 2)2 + B (x - 1) + C (x - 1) (x - 2). Volbou x = 1 dostaneme A = 2, volbou x = 2 dostaneme B = 3. Další kořeny již jmenovatel nemá, zvolíme proto libovolnou jinou „jednoduchou" hodnotu, např. x = 0 a dostaneme AA — B + 2C = 1, tj. C = -2. Je tedy R^ = x~^í + (x - 2)2 " x^2' □ 10 2. Diferenciální počet 2.1. Reálná čísla. Reálná čísla zavedeme v podstatě intuitivně jako obrazy bodů na přímce, kde vyznačíme bod 0 označující počátek a rozhodneme o kladném směru (doprava). Značíme IR. Matematicky lze reálná čísla zavést pomocí axiomů, viz [8, Odstavec 5.2]. Zejména si z MB101 zopakujte pojmy suprema a infima, se kterými budeme pracovat. 2.2. Supremum a infimum v IR. Nechť je dána neprázdná množina ACR. Prvek & G IR nazveme horní závorou množiny A, pokud V x G A : x < b, tj. pokud je prvek b větší (nebo roven) než všechny prvky v množině A. Obdobně se definuje dolní závora množiny A, tj. je to prvek a G IR s vlastností, že a < x pro všechny x E A. Řekneme, že množina A je shora ohraničená (shora omezená), pokud má A alespoň jednu horní závoru. Podobně se definuje zdola ohraničená (zdola omezená) množina A. Množina A je ohraničená (omezená), pokud je A současně zdola i shora ohraničená. Viz příklady reálných intervalů. Nejmenší horní závora množiny A se nazývá supremum množiny A. Tj. prvek & G IR je supremum množiny A, pokud jsou splněny následující dvě podmínky: — V x E A : x < b (tj. b je horní závora množiny A), — je-li y G IR horní závora množiny A, potom je b < y (tj. b je nejmenší horní závora). Supremum množiny A značíme jako b = sup A. Obdobně se definuje infimum množiny A, neboli je to největší dolní závora množiny A, značíme a = inf A. Příklad 12. Je-li A libovolný z intervalů (0,1), [0,1], [0,1) nebo (0,1], potom je vždy sup A = 1 a inf A = 0. □ Má-li množina A největší prvek b (tj. všechny ostatní prvky jsou menší než b), potom je b = sup A. Podobně, má-li množina A nejmenší prvek a (tj. všechny ostatní prvky jsou větší než a), potom je a = inf A. Výhoda suprema či infima oproti největšímu či nejmenšímu prvku spočívá v tom, že největší či nejmenší prvek nemusí v A existovat, i když je množina A ohraničená, ale supremum a infimum existují vždy. Axiom 1. (i) Každá neprázdná shora ohraničená množina A C R má supremum. (ii) Každá neprázdná zdola ohraničená množina A C R má infimum. Tyto axiomy zaručují, že v množině reálných čísel nejsou žádné „díry". Navíc lze jednoduše dokázat, že tvrzení (i) a (ii) jsou navzájem ekvivalentní, tj. stačí mít k dispozici jen jeden z nich, a ten druhý pak již platí automaticky. 11 2.3. Intervaly. Budeme se striktně držet značení, že uzavřený interval je označen hranatými závorkami [a,b] (krajní body tam patří), zatímco otevřený interval je označen kulatými závorkami (a,b) (krajní body tam nepatří). Podobně budeme uvažovat polouzavřené intervaly [a,b) a (a,b\. Nekonečné intervaly (neohraničené zdola nebo shora) značíme jako (—00,00), [a, 00), (a, 00), (—00,6], (—00,6). Symbol —00 a 00 do intervalu nikdy nepatří, je to jen značení, že do intervalu patří libovolně velké záporné či kladné body Definiční obor funkce f(x) budeme značit symbolem T>(f), obor hodnot pak symbolem H(f). 2.4. Limita. V tomto odstavci se budeme podrobně zabývat situací, kdy se nějaké hodnoty funkce (nebo posloupnosti) „blíží" k nějakému číslu či k ±00. To pak přirozeně vede k zavedení pojmu „limita". Příklad 13. (a) K přiblížení pojmu „limita" může dobře posloužit již známý pojem infima či suprema. V Příkladu 12 jsme ukázali, že 0 = inf(0,1), l = sup(0,1), a přitom ani jedno z čísel 0, 1 v množině (0, 1) neleží. Uvažujme posloupnost bodů ll°° (111 . , , G (0,1) n\ „ 2 3 4 ' n=Z 1 pro zvyšující se n. Potom vidíme, že se hodnoty této posloupnosti „nekonečně blíží" k hodnotě infima (k nule), ale nikdy této hodnoty nedosáhnou. Podobně toto platí pro posloupnost fl 3 4 '€(0,1) n J 9 12' 4' 5 J n=Z v a hodnotu suprema (jedničku). (b) Naopak, členy posloupnosti {n}ZQ = {0,1,2,3,...} se „nekonečně blíží" k +00 (ale nikdy této „hodnoty" nedosáhnou), stejně tak jako členy posloupnosti {-n}~Q = {0,-1,-2,-3,...} ^ se „nekonečně blíží" k —00 (ale nikdy této „hodnoty" nedosáhnou). (c) Podobně se funkční hodnoty funkce f(x) = - „nekonečně blíží" k číslu 0 když se nezávislá proměnná x zvyšuje k ±00 (viz obr.). □ Intuitivní definice limity: „Funkce f(x) má limitu L v bodě xo, pokud se funkční hodnoty f{x) libovolně blíží k číslu L, když je x dostatečně blízko k xq.u Píšeme lim fix) = L. 12 Příklad 14. Uvádíme různé „druhy" limit - vlastní/nevlastní limita ve vlastním/nevlastním bodě. (a) Pro funkci f(x) = 3x + 1 máme (viz obr.) lim(3x + 1) = 10, lim (3x + 1) = oo. (b) Pro funkci f(x) = máme (viz obr.) lim — = oo, lim —- = 0, lim —- = 0. x^O x2 x-^oo x2 x-^-oo x2 □ Označení . IR* := IR U {±oo}. Body x G IR se nazývají vlastní body, body x = ±oo se nazývají nevlastní body. Definice 2 (Okolí bodu). Buď xq G IR*. Okolí 0(xq) bodu xq je otevřený interval s vlastností (viz obr.) ((xq — Ô, Xq + Ô), je-li Xq G IR, (a, oo), je-li xq = oo (a G IR), (-oo, b), je-li x0 = -oo (b G IR). Množina OÍxq) \ {xq\ (pro xq G IR) se nazývá ryzí (též prstencové) okolí bodu x$. Pro xq G IR definujeme pravé okolí bodu xq jako interval [xq,xq + 5) a levé okolí bodu xq jako interval (x0 — 6, x0]. Podobně je pravé ryzí okolí bodu x0 interval (x0, x0 + ó) a levé ryzí okolí bodu x0 interval (xo — 5, xo). □ Definice 3 (Limita). Buď xq, L G IR*. Funkce f(x) má v bodě xq limitu L, píšeme lim fix) = L, pokud pro každé okolí O [Ľ) bodu L existuje okolí 0{xq) bodu xq tak, že pro všechna x G O [x q) \ {xq} je f(x) G O (L). (1) □ To, že v podmínce (1) požadujeme, aby x ^ xq , znamená, že limita nezávisí na hodnotě funkce v bodě xo\ Interpretace Definice 3 záleží na tom, jestli je xq a L vlastní nebo nevlastní bod. Definice 4 (Vlastní limita ve vlastním bodě). Buď x0, L G IR. Funkce f(x) má v bodě x0 limitu L, pokud pro každé e > 0 (toto číslo e určuje okolí O(L) = (L — e, L + e) bodu L) existuje ó > 0 (toto číslo ó určuje okolí O(x0) = (x0 — ó, x0 + ó) bodu x o) takové, že pro všechna x taková, že 0 < \x — xo\ < ó je \f(x) — L\ < e . (2) x€O(x0)\{x0} f(x)€0(L) □ 13 Zkráceně lze Definici 4 přepsat jako Ve > 0 36 > 0 tak, že Vx : 0 < |x — x0| < 6 => |/(x) — L\ < e. Příklad 15. Ukažte z definice, že limx^3(3a; + 1) = 10, viz obr. Řešení. Buď e > 0 libovolné. Chceme najít číslo S > 0 takové, aby \y — 10| < e, kdykoliv bude 0 < \x - 3| < S. Tedy |(3x + 1) - 101 < e, tj. |3x-9| 0 (toto číslo e určuje okolí O(L) = (L — e, L + e) bodu L) existuje a > 0 (toto číslo a určuje okolí Oipo) = (a, oo) bodu oo) takové, že pro všechna x > a je \f(x) — L\ < e. xGO(oo) /(z)eO(L) (3) Buď xq = —oo, L G IR. Potom lim f(x) = L, pokud pro každé e > 0 (toto číslo e určuje okolí O(L) = (L — e, L + e) bodu L) existuje b < 0 (toto číslo 6 určuje okolí 0(—oo) = (—oo, b) bodu —oo) takové, že pro všechna x < b je \f(x) — L\ < e . xGO(-oo) /(i)ěO(L) (4) □ Příklad 16. Ukažte z definice, že lim^oo - = 0, viz obr. Řešení. Buď e > 0 libovolné. Chceme najít číslo a > 0 takové, aby |y — 0| < e, kdykoliv bude x > a. Tedy 1 x 1 1 < e, tj. — < e, tj. x > -. x e Stačí tedy vzít a := - , případně libovolné jiné a splňující a > -. □ 14 Příklad 17. Určete limitu posloupnosti an = (l + i)™ pro n —> oo. Řešení. Ukáže se, že je tato posloupnost rostoucí a shora ohraničená a tudíž má limitu. Tuto limitu označujeme symbolem e a nazýváme ji Eulerovým číslem (základ přirozených logaritmů). Je tedy ( lim H --) =e n—>oo \ n J Více ve skriptech [8, str. 276-277]. □ Podobně interpretujeme - nevlastní limitu ve vlastním bodě (xq em., L = ±oo), - nevlastní limitu v nevlastním bodě (xq = ±oo, L = ±oo). Ve vlastních bodech xq se můžeme blížit k bodu xq také jen zprava nebo jen zleva, tj. v Definici 3 použijeme v podmínce (1) pouze pravé ryzí okolí bodu xq nebo pouze levé ryzí okolí bodu x$. Dostáváme pak pojmy limity zprava a limity zleva: Definice 6 (Limita zprava/zleva). Buď x0 er, L e R*. Funkce f (x) má v bodě xq limitu zprava rovnu číslu L, píšeme lim f (x) = L, pokud pro každé okolí O (L) bodu L existuje ó > 0 tak, že pro všechna x e (x q, xq + ó) je f (x) e O (L). (5) Funkce f (x) má v bodě xq limitu zleva rovnu číslu L, píšeme lim f (x) = L, pokud pro každé okolí O (L) bodu L existuje ó > 0 tak, že pro všechna x e (x q — ô,xq) je f (x) e O (L). (6) □ Příklad 18. (a) Pro funkci sgnx („signum"=znaménko, viz obr.) definovanou jako 1, pro x > 0, sgnx := ^ —1, pro x < 0, platí (b) Pro funkci ^ platí (viz obr. 0, pro x = 0, lim sgnx = 1, lim sgnx = —1. :->0+ x->0- lim — = oo, lim — = —oo. x->0+ x x->0- x □ 15 A kdy limita neexistuje? Pokud má funkce v bodě x0 a jeho okolí následující chování: • skok - funkce má obě jednostranné limity vlastní, které jsou ale různé (viz Příklad 18(a)), • „nekonečný" skok - funkce má obě jednostranné limity, přičemž alespoň jedna z nich je nevlastní (tj. ±00), tyto jednostranné limity jsou ale různé (viz Příklad 18(b)), • oscilace - např. funkce fix) = sin ^ v bodě xq = 0, viz obr. Příklad 19. Funkce 1, pro x e Q (tj. pro x racionální), 0, pro x 0 Q (tj. pro x iracionální), q(x) :-- nemá limitu v žádném bodě x0 e IR*, protože v libovolném okolí zvoleného bodu x0 se nacházejí jak racionální tak iracionální čísla a tedy tato funkce zde nabývá hodnot 1 i 0 (a tedy zde nemůže mít limitu). □ V následujícím si přiblížíme některé základní vlastnosti limit. Věta 2 (Vlastnosti limit). (i) Funkce f(x) má v bodě xq e IR* nejvýše jednu limitu. (ii) Má-li f(x) vlastní limitu L e IR v bodě xq e IR*, potom je fix) na nějakém ryzím okolí bodu xq ohraničená. (iii) Limita existuje právě když existují obě jednostranné limity a jsou si rovny, tj. lim f(x) = L lim f(x) = L = lim f(x). X^řXQ x^x+ x^x~ Věta 3 (Vlastnosti limit). Jsou-li lim fix) = L, lim gix) = M, x^xo x^xo kde L, M e IR (pouze vlastní limity!) a x0 e IR*, potom lim \f(x) ± g(x)] =L±M, (7) X—>Xq lim f(x) ■ g(x) = L-M, (8) X—¥XQ fix) L lim ^-i-f = —, pokud M + 0, (9) x^xo g(x) M ( ; lim \f(x)\ = I lim f(x)\ = \L\. (10) X—^XQ X—^Xq Věta 4 (O třech limitách). Nechť x0, L e IR*. Je-li gix) < fix) < hix) na nějakém ryzím okolí bodu xq a je-li lim gix) = L = lim h(x), x^xo x^xo potom také existuje limita funkce fix) a je rovna číslu L, tj. lim fix) = L. X^XQ 16 Příklad 20. Rozhodněte, jestli má funkce x sin | limitu v bodě x0 = 0. Řešení. Protože je funkce sin x ohraničená (jedničkou shora a mínus jedničkou zdola), pro j; / 0 platí nerovnosti 1 . . — \x\ < x sin — < \x\. x A protože lim^o |x| = 0, existuje podle Věty 4 také limita funkce x sin - a platí lim x sin — = 0. x^O X □ Poznámka 1. Všechny vlastnosti limit uvedené ve Větách 2, 3 a 4 platí i pro jednostranné limity, tj. pro limity zprava a zleva. □ Poznámka 2. Pro výpočet limit používáme značení pro „typ" dané limity, např. |typ |typ ||, |typ £|, |typ ^|, atd. Typ hodnotu Kupříkladu typ ^|, |typ ^|, atd. Typ dané limity zjistíme tak, že dosadíme do daného výrazu přímo limitní x 4 lim „ x->2 x2 + 4 o typ g = 0. □ 2.5. Spojitost. Spojitost funkce je důležitým znakem jejího chování. Uvidíme, že spojité funkce mají téměř všechny „důležité" vlastnosti. Funkce f(x) je spojitá v bodě xo G IR, jestliže existuje v tomto bodě vlastní limita L, v bodě xo existuje funkční hodnota f(xo) a tyto dvě čísla jsou si rovny, tj. pokud lim f(x) = f(x0). Spojitost zprava a spojitost zleva v bodě xo se definuje stejně, ale s pomocí jednostranné limity, tj. lim f(x) = f(x0), lim f(x) = f(x0). Příklad 21. Funkce (viz obr.) je 2 — x, pro x G [0,1), 2, pro x G [1,2), 1, pro x = 2, 2, pro x G (2,3], 5 — x, pro x G (3,4), 2, pro x = 4, spojitá v každém bodě x G [0,4] kromě x = 0,1, 2, 4, spojitá zprava v každém bodě x G [0,4] kromě x = 2,4, spojitá zleva v každém bodě x G [0,4] kromě x = 0,1, 2,4. □ 17 Věta 5 (Vlastnosti spojitých funkcí). (i) Jsou-li funkce fix) a g{x) spojité v bodě x$, pak jsou zde spojité i funkce f(x) (/± 0)0*0, f(x)-g(x), "TT Pro g(x0) 7^0. 9(x) (ii) (Věta o záměnnosti limitního přechodu a funkce.) Nechť xq G IR*. Je-li limx^Xo g{x) = M a je-li funkce f(y) spojitá v bodě y0 = M, potom lim f(g(x)) =/( lim g(x)) = f(M). X^řXQ X^řXQ (iii) (Spojitost složené funkce.) Je-li funkce g{x) spojitá v bodě Xq a je-li funkce f(y) spojitá v bodě Ho = giyXo), potom je složená funkce (/ o g){x) = /((/(x)) spojitá v bodě xq. Všimněte si, že vlastnost (10) je speciálním případem Věty 5(ii), protože je |x| spojitá funkce. Příklad 22. Ve Větě 5(ii) může existovat limx_j.Xo/((/(x)) i v případě, že limx_j.Xo g(x) neexistuje. Např. pro g{x) = sgnx a f(y) = y2 platí, že limx_j.o sgnx neexistuje, ale přesto je lim/((/(x)) = lim(sgnx)2 = lim 1 = 1. x—¥0 x—>0 x—>0 □ Příklady spojitých funkcí: • konstantní funkce f(x) = C (v každém bodě x G IR), • polynom Pix) (v každém bodě x 6 IR), • racionální lomená funkce R{x) = ^||y (v každém bodě x G T>(R), tj. v každém bodě x, kde Q(x)^O), • trigonometrické funkce (všude, kde jsou definovány). Spojitost funkcí lze dobře využít k výpočtu limit - prostým dosazením. Příklad 23. lim (x2 + 2x) = (-1)2 + 2(-l) = -1, limcosx = cosO = 1. X—¥ — 1 X—¥0 V následujících příkladech uvádíme tzv. základní limity. Příklad 24. Určete sin x lim-. x^O X Řešení. Dosazením za x = 0 dostaneme, že tato limita je typu | Pro x G (0, f) platí sinx < x < tgx (viz obr.). A protože je pro tato x hodnota sinx > 0, je x 1 sin x 1 < - < -, tj. cosx < - < 1. sin x cos x x □ 18 Jelikož je funkce cos x spojitá (v nule), obě strany nerovnosti se pro x —> 0+ blíží k 1, a tedy podle věty o třech limitách (Věta 4) je sin x lim - = 1. x->0+ X Protože je funkce sudá, existuje také limita zleva a je rovna 1, tj. .. SmX SinX Věta 2(iii) lim - = 1 = lim - => x->0- X c->0+ X smx lim- = 1 x^O X (H) □ Příklad 25. Určete 1 — COS X lim x^O X Řešení. Dosazením za x = 0 dostaneme, že tato limita je typu | j]| 1 — cos x /1 — cos x 1 + cos x \ /1 — cos x 1 lim-= lim -•- = lim - • - x^O X x^O \ x 1 + COS X / x^O \ x 1 + COS X = lim sin2 x 1 1 + COS X / x^O \ x ->1 sin x = lim - • sinx 1 1 + COS X 1 ^2 i.o-- = o. Proto je 1 — cos x lim- = 0 x->0 x (12) □ Příklad 26. Určete , ex - 1 lim-. x->0 x Řešení. Dosazením za x = 0 dostaneme, že tato limita je typu | Pomocí nerovnosti x X + 1 < ex < 1 1 - 2x pro x G (0, \] (viz obr. níže) 19 --*■ (a) Graf funkce na intervalu [-1,1]. (b) Graf funkcí ^ř^, a na intrevalu [0,0.4]. (c) Graf funkcí e*x 1, ^4— a na intrevalu [—0.4, 0]. neboli 1 ex - 1 1 < - < x + 1 x 1 — 2x' dostaneme z věty o třech limitách (Věta 4), že ex - 1 Podobně, platí lim - c->0+ X 1 ex - 1 1 <-< 1 — 2x x x + 1' a tedy podle věty o třech limitách (Věta 4) platí ex - 1 lim - x->0- X pro x G (0, |), = 1. pro x G (—|, 0), = 1. Celkově tedy podle Věty 2(iii) je , ex - 1 lim- = 1 x^0 X (13) □ 20 Příklad 27. Určete lim míl + x) x Řešení. Z Příkladu 26 máme, že pro malé x je ď — 1 í=s x, tedy je ex í=s 1 + x. Logaritmováním obou stran dostaneme, že x í=s ln(l + x). Tedy platí, že ln(] 1 + x Lim —:-- = 1 x^O X (14) □ Příklad 28. Určete , ax - 1 lim-. x->0 x Řešení. Dosazením za x = 0 dostaneme, že tato limita je typu | Pomocí rovnosti ax = elnaX = exlna dostaneme ax — 1 ex ln a — 1 lim- = lim-■-Tn a = ln a, x->0 x x-»o ^ x m Q ->i a tedy je ax — 1 lim- = ln a x^O X Všimněte si, že nyní je limita (13) speciálním případem limity (15) pro a = e. (15) □ Příklad 29. Určete lim logQ(l +x) x Řešení. Dosazením za x = 0 dostaneme, že tato limita je typu | _ ln(l+x) ln a logQ(l + x) .. lnfl + x) 1 Pomocí rovnosti loga(l + x) = Ln\^tax> dostaneme Um x = lim 1 ln a ln a' a tedy je lim loga(l +x) = J_ x ln a Všimněte si, že nyní je limita (14) speciálním případem limity (16) pro a = e. (16) □ 21 Spojitost na intervalu - Buď I C £>(/). Funkce fix) je spojitá na intervalu /, je-li spojitá v každém vnitřním bodě intervalu I a patří-li levý/pravý krajní bod do intervalu /, je v něm f(x) spojitá zprava/zleva. Píšeme / G C(I), případně / G C [a, b], pokud I = [a, b]. (Písmeno „C" pochází z anglického continuous=spojitý.) Příklad 30. (a) f{x) = y/A — x2 (viz obr.), f{x) je spojitá na intervalu [—2, 2], tj. / G C[—2, 2]. (b) f (x) = - (viz obr.), f (x) je spojitá na intervalu (—oo, 0), na intervalu (0, oo), ale není spojitá na intervalu (—oo, oo) (na R). (c) Všimněte si, že spojitost funkce na intervalech (—oo, 0) a [0, oo) stále ještě nemusí stačit pro spojitost na celém IR. Např. funkce (viz obr.) pro x < 0, pro x > 0, m := je spojitá na každém z intervalů intervalech (—oo, 0) a [0, oo), ale není spojitá na IR. □ Věta 6 (Weierstrassova). Je-li funkce fix) spojitá na intervalu [a,b], tj. na uzavřeném konečném intervalu, potom je na tomto intervalu ohraničená a nabývá v něm své nejmenší a největší hoánoty (viz obr.). Důkaz. Je založen na principu suprema a infima. □ Poznámka 3. Žádná z podmínek ve Větě 6 nemůže být vypuštěna, protože by pak existence nejmenší nebo největší hodnoty v daném intervalu nemusela být zaručena, jak ukazují následující příklady. (a) Interval musí být konečný. Např. fix) = x na uzavřeném intervalu [0, oo) nabývá své minimum v bodě x = 0, ale nenabývá zde své maximum. Navíc je tato funkce neohraničená. (Viz obr.) (b) Interval musí být uzavřený. Např. fix) = ^ na intervalu (0,1] nabývá své minimum v bodě x = 1, ale nenabývá zde své maximum. Navíc je tato funkce neohraničená. (Viz obr.) (c) Interval musí být uzavřený. Např. fix) = x na intervalu (0,1) nenabývá v tomto intervalu své minimum ani své maximum, ale tato funkce je ohraničená. (Viz obr.) □ Věta 7 (Bolzanova). Je-li funkce fix) spojitá na intervalu [a,b], tj. na uzavřeném konečném intervalu, potom fix) nabývá v tomto intervalu všech hoánot mezi svou nejmenší a největší hoánotou (viz obr.). Tj. označíme-li m := min fix) a M := max f (x), potom pro kažäou hoánotu y G [m, M] existuje (alespoň jeáno) c G [a, b] tak, že platí f (c) = y. Volbou y = 0 v předchozí větě dostaneme následující. 22 Důsledek 1. Je-li funkce f(x) spojitá na intervalu [a, b] a mají-li hodnoty f (a) a fib) různá znaménka (tj. f (a) ■ fib) < 0)), pak existuje bod c 6 (a,b) tak, že platí f(c) = O, tj. rovnice fix) = O má v intervalu (a,b) alespoň jedno řešení (viz obr.). Věta 8 (O spojitosti inverzní funkce). Je-li funkce fix) spojitá a ryze monotónní (tj. stále „roste" nebo stále „klesá") na intervalu I, potom je také inverzní funkce f_1ix) spojitá a ryze monotónní na intervalu J := /(/). Z výše uvedené věty plyne spojitost cyklometrických funkcí arcsinx, arccosx, arctgx, arccotgx, a dále spojitost logaritmických funkcí. 2.6. Body nespojitosti. Rozlišujeme následující typy nespojitosti (v bodech xq G IR): 1. Odstranitelná nespojitost - existuje vlastní limita lim^^ f(x), ale tato limita je různá od f(xo) (případně f(xo) není vůbec definována). Tento typ nespojitosti lze „odstranit" předefinováním (případně dodefinováním) hodnoty f(x0). Příklad 31. (a) Funkce x2 - 4 /(*) = odě xq = 2 odstraniteln (b) Funkce x - 2 má v bodě xq = 2 odstranitelnou nespojitost (v podstatě je fix) = x + 2 pro x ^ 2). SIM f{x) =- x má v bodě x0 = 0 odstranitelnou nespojitost. □ 2. Skok (též nespojitost prvního druhu) - existují vlastní jednostranné limity \imx^x+ f(x) a lim^^- f(x), ale tyto jednostranné limity jsou různé (přitom vůbec nezáleží na hodnotě /(zo))-° Příklad 32. Funkce fix) = sgnx má v bodě xq = 0 nespojitost typu skok. □ 3. Nespojitost druhého druhu - alespoň jedna jednostranná limita je buď nevlastní nebo neexistuje. Příklad 33. Funkce f{x) = —, /(x) = sin-mají v bodě xq = 0 nespojitost druhého druhu. □ 23 2.7. Derivace. Jako motivaci uveďme výpočet následujících limit. Příklad 34. (b) , xz-l lim- X — 1 lim >2 x - 2 typ typ lim ^ {X x->l X 1 (x-2)(x + 2) lim- x->2 X — 2 = lim fx + 1) =2. lim(.T + 2) = 4. Příklad 35. x — x, lim x^x0 X — Xq typ = lim x—¥xq x (x — x0) (x + x0) x0 = lim (x + Xq) = 2xq. >xq □ (b) (c) i -1 lim »U-1 lim ^-L x^2 X — 2 o typ5 typ l-x = lim 1 — x lim x-»l X (x — 1) 2-x = lim 2x lim 2-x -_^2 £_2 --J^2 2x (x 2) lim — x—»1 X lim — 2x -1. 1 T i__1_ lim --XJL x—>x0 X — Xq typ o = lim >Xq 1 lim — X x->x0 X Xq [x — Xq, = lim - x^x0 X Xq Xn Definice 7 (Derivace). Nechť x0 G T>(f). Pokud existuje f(x) - f(x0) lim (vlastní nebo nevlastní), □ (17) x^řx0 x — Xq nazýváme tuto limitu derivací funkce f(x) v bodě xq a značíme J'{xq). Je-li tato limita nevlastní (tj. ±oo), nazývá se f'(xo) nevlastní derivací funkce f(x) v bodě xq. Jiná terminologie je diferencovatelnost funkce f(x) v bodě xq. Co je to vlastně „derivace" v bodě x0? 1. Analyzujme diferenční podíl (viz obr.) □ X - Xq tg (p směrnice sečny procházející body M = [x0J(x0)] a N = [x, ./(x)] 24 2. Pokud se x blíží k x0 (tj. bod N se blíží k bodu M), sečna MN se stává tečnou v bodě M, a tedy je f(x) - f(x0) f(x0) = lim x^řx0 X — Xq směrnice tečny v bodě M = [xq, / (xq)]. Příklad 36. Funkce fix) = ^ má v bodě xq = 1 tečnu, která má směrnici a = — 1. A proto je také /'(l) = —1, srovnejte s Příkladem 35(a). □ Poznámka 4. (i) Derivace /'(xq) (jako limita) je vždy limitou typu jj. (ii) Pokud nahradíme limitu ve výrazu (17) jednostrannými limitami, dostaneme definici derivace zprava a derivace zleva v bodě xo, tj. f+{x0) = lim -, f_{x0) = hm x—>Xg X Xq X — Xq Zřejmě pak /'(xq) existuje <^> existují f'_(xo) a f'+(xo) a tyto jednostranné derivace jsou si rovny. (iii) Každá funkce má v libovolném bodě xq nejvýše jednu derivaci. (iv) Hodnota /'(xq) popisuje rychlost změny funkce f(x) v bodě xq (růst nebo pokles a současně velikost tohoto růstu nebo poklesu). (v) Položíme-li h := x — xq, dostaneme f(x) - f(x0) f'(x0) = lim X—ÍXQ X — Xq lim f(x0 + h) - f(x0) h Í18) (vi) Aby mohla mít funkce fix) derivaci v bodě xq, musí být definována na nějakém okolí bodu xq (včetně bodu xq)\ (vii) f(x0) někdy píšeme jako £(x0), nebo jako f'{x)\x=xo. □ Poznámka 5. Rovnice tečny ke grafu funkce fix) v bodě [x0, f(x0)] je pak V-Vo = f{x0){x - x0), kdey0 = f(x0). □ 25 Příklad 37. Určete směrnici tečny a rovnici tečny funkce f(x) = ^ v bodě x0 = 2. Řešení. Z Příkladu 35(b) víme, že /'(2) = — |, tedy směrnice tečny v bodě x0 = 2 je a = Protože je f (2) = ^, je podle Poznámky 5 rovnice tečny v bodě xq = 2 1 1 / 1 y-2 =-4 (x~2)' ťJ- y = ~ix + 1- 1 "4' □ Příklad 38. V Příkladech 34 a 35 jsme vlastně odvodili vztahy (x2y\ = 2x(\, v ' \x=x§ „2 ■ □ Z geometrické vlastnosti, že derivace je směrnice tečny, můžeme tedy odvodit následující pravidla: x ' = 1, v ' I x=xq 1 (ax + b)'\ = a, (k)'\ = 0. Příklad 39. X Xr\ = lim = lim (x — Xq) {x2 -\- X Xq -\- Xq) X — Xq = lim {x2 + XXq + Xq) x—¥xq I x—x0 x^x0 X — Xq x^x0 Podobně lze odvodit takové pravidlo pomocí rozvoje pro xn — Xq (kde n G N), tj. — 3xq . o (x")' i _ = lim — \x-x0 x^x0 x — Xo nx, n-l tj- 1 n\/ (x ) - fbJur\ X=Xq u □ (19) Porovnejte tento výsledek s definicí derivace polynomu v Odstavci 1.3. Příklad 40. Určete derivaci funkce f(x) = v bodech x0 G T>(f). Řešení. Zřejmě je T>(f) = [0, 00). Pro xq > 0 je ^X — \fx~q~ . í \pX — a/Xq \/X f'(x0) = lim x^x0 X — Xq 1 = lim x—¥xq = lim X — Xq X — Xq y^řČ + y7^/ x^x0 (x — Xq) (-y/x + y7^) = lim x^-xq yx + a/Xq 1 2a/xo Pro xo = 0 derivace neexistuje (je to krajní bod definičního oboru, a tudíž v něm neexistuje limita existuje zde pouze limita zprava). Vypočtěme tedy derivaci zprava: / i (U) = iim - = iim - = iim —= = 00. x->0+ X — 0 x->0+ X x->0+ \ X Funkce fix) = \íx tedy má v počátku nevlastní pravostrannou derivaci /+(0) = 00, neboli tečna v bodě xq = 0 je svislá přímka. □ 26 Pokud se na bod x0 budeme dívat jako na „proměnnou", potom můžeme derivaci chápat jako zobrazení, které každému bodu x přiřadí hodnotu f'(x) (pokud je tato hodnota vlastní). Tedy f'(x) je opět funkce proměnné x, přičemž pro její definiční obor platí, že Příklad 41. V Příkladu 40 je V(f) = [0, oo) a V(f) = (0, oo), přestože f'+(0) existuje (ale jen jako nevlastní derivace). □ Tedy prozatím odvozené vztahy pro derivace můžeme shrnout jako (xn)' = nxn~\ n G N, (-) = -\, {y/x)' = -^=. \x J xz Zy/x Má-li funkce f(x) derivaci v každém bodě množiny (např. intervalu) I, pak říkáme, že f(x) je diferencovatelná na I. Např. xn je diferencovatelná na IR, nebo - je diferencovatelná na (0, oo) a na (-oo,0). Normála ke grafu v bodě xq je přímka, která prochází bodem [xo, f(xo)] a je kolmá na tečnu (viz obr.). Je-li a± směrnice tečny a ai směrnice normály, potom platí vztah a-i ■ a-2 = — 1 • Příklad 42. Určete rovnici tečny a normály ke grafu funkce f{x) = x4 v bodě xq = 1. Řešeni. Tečna: Protože je směrnice tečny v bodě x0 = 1 rovna /'(l) = (4x3)| = 4 a protože je /(l) = 1, podle Poznámky 5 je rovnice tečny y — 1 = 4 (x — 1), tj. y = Ax — 3. Normála: Protože je směrnice normály v bodě xq = 1 rovna ci2 = ~~pjtj = ~\ a Pr°tože i normála (stejně jako tečna) prochází bodem [xo, f(xo)] = [1, 1], je rovnice normály 1 / 15 y-l = -^(^-l), tj. y = --x + -. □ Příklad 43. Určete zda má funkce f(x) = \x\ v bodě x0 = 0 derivaci. Řešení. f'(0) = lim -—■-Li = \[m \—i = \[m sp;nx ... limita neexistuie. V ' x->0 x - 0 x->0 x x->0 * -— Funkce |x| nemá v počátku derivaci. Pochopitelně, protože míti derivaci = míti (právě jednu) tečnu. Na druhou stranu, můžeme vypočítat jednostranné derivace v počátku: /;(o) = \x\ -1 o i = lim \x\ lim x — 0 x lim \x\ -1 o | = lim \x\ x-»0- x — 0 x-»0- x lim — = lim \ x-»0+ x x^0 —x = lim - = lim(—1) = —1. x^0+ x x^O Tedy tyto jednostranné derivace jsou různé, a proto podle Poznámky 4(ii) neexistuje /'(O). □ 27 Derivace v praxi 1. Je-li s(t) poloha hmotného bodu na přímce v čase t, potom je výraz celková dráha s(t) — s (to) celkový čas t — to roven průměrné rychlosti za časový úsek [to,t\. Zřejmě je pak lim ífii^M = s%) í—>to t — to rychlost v okamžiku ŕ0) a tedy je v(t) = s'(t), rychlost je derivace dráhy Zde je nutné vzít v úvahu, že rychlost v(t) má znaménko, tj. v(t) > 0 ve směru pohybu, kdy se s(t) zvětšuje a v(t) < 0, když se s(t) zmenšuje. 2. Protože je zrychlení a(t) změna rychlosti, podobně platí, že hm —-—--= v (t0) t—¥to t — to je zrychlení v okamžiku to, a tedy je a(t) = v'(t), zrychlení je derivace rychlosti 3. Protože platí, že změna práce výkon =-, změna času je _ P(t) = W'(t), výkon je derivace práce 4. Protože platí, že změna elektrického náboje elektrický proud =-, změna času je I(t) = Q'(t), proud je derivace náboje . 2.8. Vlastnosti a pravidla derivací. V tomto odstavci odvodíme základní vlastnosti funkce a její derivace a pravidla pro počítání derivací. Věta 9. Má-li f(x) v bodě xo vlastní derivaci f'(xo), potom je funkce f(x) spojitá v bodě xq-Důkaz. Chceme ukázat, že lim^^ f(x) = f(xo). Protože existuje vlastní f'(xo) je lim f(x) = lim [f(x) - f(x0) + f(x0)] = lim ( -• (x - x0) + f(x0) x-í-xo x-*x0 x-í-xo y x — Xo -v-' ^-v—' *--' ^0 ^/(xo) = f'(x0) ■ 0 + f(x0) = f(x0). Je tedy f(x) spojitá v bodě xq- □ Z Věty 9 plyne, že pokud je funkce f(x) nespojitá v bodě xq, pak v něm nemůže mít derivaci. 28 Příklad 44. Funkce sgnx je nespojitá v počátku, a proto zde nemá (vlastní) derivaci. □ Pozor! Opačné tvrzení k Větě 9 neplatí, tj. ze spojitosti v xq neplyne existence derivace v bodě x$. Příkladem je funkce |x| v bodě x0 = 0. Pokud má funkce nevlastní derivaci v bodě xo, tak stále ještě může být spojitá v x$. Obecné pravidlo jako ve Větě 9 ale k dispozici nemáme. Příklad 45. (a) Funkce f(x) = yfx je zřejmě spojitá v bodě x0 = 0 (dokonce na celém IR). Přitom 1 /'(O) = lim x x = lim- = lim x^O x — 0 z->0 x x^O typ^ co. Tato funkce má tedy v počátku nevlastní derivaci (tečna je svislá přímka = osa y, viz obr.) a přitom je spojitá. (b) Funkce f(x) = sgnx je nespojitá v bodě xq = 0. Přitom ť ín\ v sgnz-sgnO sgnx 1 /+(U) = um - = iim - = um — x->0+ x — 0 x->0+ x x->0+ x ť ín\ v sgnx-sgnO sgnx -1 j_(U) = um - = iim -= um - x->o- x — 0 x->o- x x-^o- x typ 0+ = co, typ o- co, a tedy také /'(O) = co existuje. Tato funkce má tedy v počátku nevlastní derivaci a přitom je zde nespojitá (nemá tečnu v počátku). □ Věta 10 (Pravidla pro derivace). Nechť mají funkce f(x) a g{x) vlastní derivaci v bodě x. Potom platí následující pravidla. (i) Pravidlo konstantního násobku: fii) Pravidlo součtu a rozdílu: [c-f(x)]' = c-f'(x). [f(x)±g(x)]' = f'(x)±g'(x). íiii) Pravidlo součinu: [f(x) ■ g(x)]' = f'(x) ■ g(x) + f(x) ■ g'(x) (iv) Pravidlo podílu: f'(x) ■ g(x) - f(x) ■ g\x) 29 Důkaz. Pravidla (i) a (ii) jsou triviální z definice derivace (jako limity). Ukážeme pravidlo součinu: U ■ 9) {xo> = km - x^x0 X — Xq = lim f(x) • g{x) - f(x0) ■ g{x) + f(x0) ■ g{x) - f(x0) ■ g{x0) x^x0 X — Xq ,. í f(x) - f(x0) g(x)-g(x0) = lim <^--g(x) +f{x0) x^x0 ^ x — Xq ^s-s -—v—' X — Xq *-y—-' ^g(x0) ->/(*„) '--' = f'{x0) ■ g{x0) + f(x0) ■ g\xQ), přičemž jsme použili Větu 9 pro spojitost funkce g{x) v bodě x$. Pravidlo podílu se ukáže podobně, jako pravidlo součinu. □ Příklad 46. (2x3 + 3x + 1)' = 2(x3)' + 3(x)' + (1)' = 2 • 3x2 + 3 • 1 + 0 = 6x2 + 3, V + 1\' (x2 + 1)' (x2 - 1) - (x2 + 1) (x2 - 1Y x'2 — 1 J (x2 — l)2 2x (x2 - 1) - (x2 + 1) 2x -4x (x2-l)2 (x2-l)2' 2^' - (y/x)' ■ x2 + \fx ■ (x2)' = —-= ■ x2 + \fx ■ 2x 2yjx 1 3 3 5 3 5 /—rr = — x2 + 2x2 = - x2 = - Vr. 2 2 2 Všimněte si, že poslední uvedený příklad má na levé straně (x2J . □ Příklad 47. Uvažujme soukolí tří ozubených kol, přičemž kolo A má 12 zubů, kolo B má 4 zuby a kolo C má 6 zubů (viz obr.). Jestliže kolo A udělá y otáček, kolo B udělá u otáček a kolo C udělá x otáček, potom platí 1 3 , 113 1 y = - u, u = - x, a tedy íe y = - u =--x = — x. y 3 2' JJyg 32 2 Velikost změny y ke změně u je zřejmě ^, velikost změny u ke změně x je zřejmě |, a proto velikost změny y ke změně x je 1 ■ 3 — 1 2' 3 2 ~ 2' Ukázali jsme tedy, že při skládání funkcí se velikost změn (= derivace) násobí. □ Věta 11 (Derivace složené funkce). Má-li funkce y = f (u) derivaci v bodě uq := g(xo) a funkce u = g (x) derivaci v bodě xq, potom má složená funkce y = (f o g) (x) = / ((/(x)) derivaci v bodě xq a platí (f ° g)'(x) = f(uo) ■ g'(x0) = f'(g(x0)) ■ g'(x0). 30 Příklad 48. Určete derivaci funkce \/x2 + x. Řešeni. Označme f(u) = ^Ju a u = gix) = x2 + x. Potom je f (u) = 7^ a g'(x) = 2x + 1. A proto je podle Věty 11 1 (V x2 + x) = —^ ■ (2x +1; 2\/u 2x + l u=x2+x 2\/~X -\-~X □ Složenou funkci je výhodné derivovat podle pravidla vnější funkce a vnitřní funkce: [JÁ9M}'= /W) • 9 [x) vnější vnitřní Příklad 49. derivuj vnější derivuj nechej jako vnitřní argument vnitřní (Vx3 + x2 +x + lY = — -• (3x2 + 2x + 1), V 1 2Vx3 + x2 + x + l [(x2 + x)2]' = 2 (x2 + x) ■ {2x + 1) = 4x3 + 6x2 + 2x. Všimněte si, že poslední uvedený příklad lze spočítat i přímo [{x2 + x)2]' = (x4 + 2x3 + x2)' = 4x3 + 6x2 + 2x, nebo podle pravidla součinu [(x2 + x)2]' = [(x2 + x) • (x2 + x)]' = (2x + 1) • (x2 + x) + (x2 + x) • (2x + 1) = 4x3 + 6x2 + 2x. □ Druhá derivace funkce f(x) v bodě xo se definuje jako derivace funkce fix) v bodě xo, tj. fix) := [/'(*)]'• Podobně definujeme n-tou derivaci funkce f(x) v bodě x0 jako derivace funkce /(™_1)(x) v bodě x0, tj. /(")(*) := [/(^(x)]'. Příklad 50. 1 / 1 V 1 0-v/i-l- ^ i 2 [V^]2 4xy/x □ Poslední pravidlo, které budeme pro derivování potřebovat, je pravidlo pro derivaci inverzní funkce. Jak již víme, funkce / má inverzní funkci /_1 pouze pokud je f(x) prostá (injektivní v terminologii MB101), tedy na zadaném intervalu buď stále roste nebo stále klesá (tj. je tzv. ryze monotónní). Složení funkce / a její inverze /_1 (v libovolném pořadí) dává identické zobrazení a tudíž jsou grafy funkce / a její inverze /_1 souměrné podle přímky y = x (tj. podle osy 1. a 3. kvadrantu). Jelikož budeme nyní primárně studovat vlastnosti funkce inverzní označíme si tuto funkci v proměnné x, tj. inverzní funkce /_1 bude zadána jako předpis y = /_1(x) na svém definičním oboru 31 T>(f~v) = J. Neznámé vlastnosti (zejména tedy derivaci) inverzní funkce f~1(x) vyjádříme pomocí derivace „původní" a tudíž známé funkce /, kterou si označíme v proměnné y. Tj. „původní" funkce je dána předpisem x = f (y) na svém definičním oboru £>(/) = I = /_1(J), neboli T>(f~v) = J = /(/). Příklad 51. Zajímají nás vlastnosti (např. derivace) funkce {/x. Tato funkce je inverzní k funkci x3. Označíme si proto tuto inverzi v proměnné x, tj. / 1(yx) = \/x , a „původní" funkci v proměnné y, tj-|/(y) = y3 Potom budeme moct vyjádřit derivaci funkce ^fx pomocí derivace „původní" funkce f(y) = y3, tj. pomocí f'(y) = 3y2. □ Věta 12 (Derivace inverzní funkce). Je-li funkce x = f (y) spojitá a ryze monotónní na intervalu J a je-li yo £ J vnitřní bod tohoto intervalu takový, že f(y) má derivaci (vlastní nebo nevlastní) f'(yo) v bodě yo, potom má inverzní funkce y = /_1(x) derivaci (/_1)'(xo) v bodě xq := /(yo)- Pro tuto derivaci platí následující: (i) Je-li /'(yo) + 0, potom je x0 /'(yo) fif-Kxo)) (ii) Je-li /'(yo) = 0, potom je (/ 1)'(x0) nevlastní a přitom ~lw~ ^--- pro /(y) rostoucí, (/" l'{xo) = -iy. x0) -oo, pro /(y) klesající. Důkaz. Označme jako ip = (známý) směrový úhel tečny ke grafu funkce x = f (y) v bodě [yo, x o] vzhledem ke kladnému směru osy y, = (neznámý) směrový úhel tečny ke grafu funkce y = f-1 (x) v bodě [x0, yo], vzhledem ke kladnému směru osy x, přičemž platí, že tgtp = /'(yo) je známá hodnota a my chceme určit neznámou hodnotu tg^ = (/-1)'(x0) Vzhledem k tomu, že ip + ifj = | (viz obr.), je pro tgtp ^ 0 tg ý = tg 7T sin V) sin | cos — cos £ sin v? cos cosd — <£>) cos I cos + sin | sin <^ sin<^ = cotg ip = tg v? neboť sin | = 1 a cos f = 0. Je tedy -i\'/ x0J /'(yo)' 32 Je-li tg (p = O (tečna ke grafu původní funkce x = f (y) je vodorovná), potom je tečna ke grafu inverzní funkce y = f_1{x) svislá, tj. (f~1)'(xo) je nevlastní. □ Poznámka 6. Derivaci inverzní funkce lze také odvodit z pravidla pro složenou funkci (Věta 11). Je totiž pro každé x G V [f-1) x = f{r1(x)), a tedy derivováním na obou stranách této rovnosti dostaneme i = [f(r\x))Y = f(r\x)) • cr1)^), tj. tr1)'^) = f^f\x)y □ Příklad 52. Určete derivaci funkce \/x. Řešení. Označme si (viz Příklad 51) y = f-1(x) = ^, x = f(y)=y3 f'(y) = 3y2. Tedy podle Věty 12 je f'(y) 3y2 3(^)2 3 v^2' Všimněte si, že y x = x 3 a vyraz na pravé straně je 0 x 3. □ 2.9. Derivace elementárních funkcí. V tomto odstavci odvodíme derivace všech elementárních funkcí. Ze vztahu (19) víme, že pro n G N U {0} je (xn)' = nxn~x (pro n = 0 derivaci funkce x° = 1 můžeme v tomto vztahu interpretovat jako 0 = (1)' = (x0)' = 0x_1, přičemž poslední uvedený výraz definujeme jako 0). Nyní ukážeme, že stejný vztah platí pro libovolné (reálné) exponenty, nejen pro přirozená čísla. Tvrzení 1 (Derivace mocniny). Pro libovolný exponent r G IR platí, že (xrY = rxr-\ (20) kdykoliv mají uvedené výrazy smysl. Důkaz. Krok I. (r = n G N U {0}). To jsme již ukázali ve vzorečku (19). Krok II. (r = m G Z). Nechť m je záporné celé číslo, tj. m = —n pro nějaké n G N. Potom tedy derivaci funkce xm odvodíme z pravidla pro derivaci podílu (Věta 10(iv)): my = (1_ V = 0 • X" - I-™*-1 = = {n_1}_2n = (_n)x-n-l = mxm-l_ xIL ) (X^Y^ x^n 33 Krok III. (r = i, kde g G ff). Derivaci funkce x i = ^fx odvodíme z věty o derivaci inverzní funkce (Věta 12, podobně jako v Příkladu 52). Označme si y = f~1(x) = ý/x a x = f (y) = yq. Protože je q G N, je podle Kroku I. f'(y) = qyq~ľ- A tedy podle Věty 12 platí, že (xry = { 0. Obecně lze s jistotou říci, že rovnost (20) platí pro x > 0 (a libovolné r G IR). Navíc, pro některé exponenty může rovnost (20) platit i pro x < 0. Např. pro r > 1 platí i pro x = 0, či pro r celé záporné (tj. pro r = —1, —2, —3, ...) rovnost (20) platí pro všechna x < 0 (kromě již uvedených x > 0). □ Příklad 53. í \\' y/X) = (X2j : i -iy - = (x ) x J ' 7T\/ 7T-1 X = 7T X 2V^' = (-l)x^ = --, (viz Příklad 40), (viz Příklad 38) Tvrzení 2 (Derivace trigonometrických funkcí). Pro trigonometrické funkce platí (smx) = cosx, (tgx)' = (cos x) = — sin x, 1 COSz X (cotgx)' = sin2 x □ (21) (22) 34 Důkaz. Derivace funkcí sinx a cosx vypočteme z definice (Definice 7 a vzorec (18)) za použití součtových vzorců: , , sin(x + h) — sinx (sin x) (cos h) + (cos x) (sin h) — sin x (smx) = lim-1--- = lim--—-----—--- h^o h h^o h f 1 — cos h sin h 1 = lim < (— sinx) •----h(cosx) • —-— > = (— sinx) • 0 + (cosx) • 1 = cosx, h^o { h ^J^s) ->o ->i , . cos(x + h) — cosx (cosx) (cos h) — (sinx) (sin h) — cosx (cosx) = lim--- = lim--- h^O h h^O h í sm ^ 1 ~~ cos h = lim < (— sinx) • —---(cosx) •--- } = ( — sinx) • 1 — (cosx) • 0 = — sinx. ->1 ->0 Derivace funkcí tgx a cotgx odvodíme z pravidla pro derivaci podílu (Věta 10(iv)): (tg z)' = sm x \ (cos x) • (cos x) — (sin x) • (— sin x) cos2 x + sin2 x (cotgx)' = cosx y (cosx)2 cos2 x cos2x' cosx\ (—sinx) • (sinx) — (cosx) • (cosx) — sin2 x — cos2 x smx/ (sinx)2 sin2 x sin2 x Všimněte si také, že derivaci cotgx lze spočítat z pravidla pro derivaci složené funkce (Věta 11), protože platí (cotgx)' = [(tgx)"1]' = (-1) (tgx)"2 • = (-1) -\---l— = —V- L J cos x tgz x cos x sm x □ Dále uvedeme derivace exponenciálních a logaritmických funkcí. O číslu e více v Příkladu 17. Tvrzení 3 (Derivace exponenciálních a logaritmických funkcí). Pro exponenciálni a logaritmické funkce platí (ex)' = ex, (axy = axlna, (23) (lnx)' = -, (logaXy = ^—. (24) x x lna Důkaz. Derivace funkcí ex a ax vypočteme z definice (Definice 7) za použití základních limit (13) a (15): (ex)' = lim---= lim---= ex ■ lim —-— = ex ■ 1 = ex, h^O h h^O h ' ' (ax)' = lim---—— = lim -——r-— = ax ■ lim :——- = ax ■ ln a. h^o h h^o h h^o h = ln a Všimněte si, že derivaci funkce ax je také možné vypočítat z derivace složené funkce pomocí (axy = (exlna)' = exlna ■lna = ax lna. 35 Derivace funkcí lnx a logax vypočteme z definice (Definice 7) za použití základní limity (14): .. ln(x + fr)-lnx ln^ ln (l + |) 111 (lnx) = lim —--p-= lim —= lim —^-r—— • - = 1 • - = -, h^O h h^O h h^O ul x XX = 1 ln x \ ' 1 (log^)' = C^—) = 7^— ■ (lna;)' = —^—. \may ma x lna Všimněte si, že derivaci funkce lnx lze také spočítat z derivace funkce inverzní (Věta 12), neboť pro y = /_1(x) = lnx a pro x = f(y) = ev máme f'(y) = ev, takže podle Věty 12 je (ln x Y = -= — = - = — f'(y) ev elnx x □ Důsledek 2 (Derivace mocniny). Pro libovolné r G IR platí (xrY = rxr~\ x > 0. Důkaz. Z pravidla pro derivaci složené funkce (Věta 11) a z derivace logaritmu plyne, že (xr)' = (ď lnx)' = er lnx ■ (r ln x)' = xr ■ r - = rxr ■ x"1 = rx^1. x □ Poznámka 8. V Příkladech 24, 25, 26, 27, 28 a 29 jsme ukázali, že sin h 1 — cos h lim —-— = 1, lim---= 0, h^O h h^O h h^O h h^O h lim —-- = lna, lim —^"^ —- =--. h^o h h^o h lna Tyto limity ale nevyjadřují nic jiného, než derivace funkcí sinx, cosx, ex, ax v bodě 0 a derivace funkcí lnx, loga x v bodě 1, neboť -, sin h cos h — 1 „ = lim —-— = 1, (cosx) „ = lim--- = 0, lx=0 h->o h lx=0 h->o h , eh~1 n x/i , ln(l + /i) „ = lim —-- = 1, (lnx) = lim--- = 1, =0 h->o h lx=1 h->o h x-q = \lmn -1- = ^ °' l0g« X> L-l = \lmn -1- = ]-' x~v h-^o h lx—1 h-^o h lna □ sin x) / i X- ' x\/ a ) 1X / Tvrzení 4 (Derivace cyklometrických funkcí). Pro cyklometrické funkce platí (arcsinx)' = —^===, (arccosx)'=--u , (25) x (arctgx)' =--, (arccotgx)' =---. (26) 1 + x2 1 + x2 36 Důkaz. Derivace všech těchto cyklometrických funkcí vypočteme z pravidla pro derivování inverzní funkce (Věta 12). • Pro y = /_1(x) = arcsinx a pro x = f(y) = siny máme f'(y) = cosy, a proto podle Věty 12 platí, že ( ■ V 1 1 1 arcsm x = f'{y) cosy cos(arcsinx) Protože ale pro libovolné y G IR je (cosy)2 + (siny)2 = 1 (zejména tedy pro y = arcsinx), je 1 = [ cos (arcsin x) ] 2 + [ sin (arcsin x) ]2 = cos2 (arcsin x) + x2, => cos(arcsinx) = VT — x2. A tedy platí, že (arcsin x)' = cos (arcsin x) \/\ — x2 • Pro y = f 1(x) = arccosx a pro x = f(y) = cosy máme f'(y) = — siny, a proto podle Věty 12 platí, že 1 1 1 (arccos x)' = f'(y) —siny sin(arccos x) Protože ale pro libovolné y G IR je (cosy)2 + (siny)2 = 1 (zejména tedy pro y = arccosx), je 1 = [ cos (arccos x) ]2 + [ sin (arccos x) ]2 = x2 + sin2 (arccos x), => sin(arccosx) = y/l — x2. A tedy platí, že ( V 1 1 arccosx) - sin(arccosx) x^ • Pro y = f 1(x) = arctgx a pro x = f (y) = tg y máme f (y) = col2 , a proto podle Věty 12 platí, že (arctgx)' = —— = cos2 y = cos2(arctgx). f\y) Protože ale pro libovolné y G ÍR je (cosy)2 + (siny)2 = 1 (zejména tedy pro y = arctgx), je 1 = [ cos(arctgx) ]2 + [ sin(arctgx) ]2. Vydělením obou stran této rovnosti výrazem [cos(arctgx) ]2 dostaneme 2(l , 1+(sm^Tct&xA =1+ [tg(arctgx)]2 = l+x2, cos^arctgx) \cos(arctgx)/ L>-v-' = X => cos2(arctgx) A tedy platí, že (arctgx)' = cos2(arctgx) = 1 +x 2 ' 1 + X 2 ' 37 • Pro y = = arccotgx a pro x = f{y) = cotgy máme f'(y) = — a proto podle Věty 12 platí, že (arccotgx)' = = — sin2 y = — sin2(arccotgx). Protože ale pro libovolné y G IR je (cosy)2 + (siny)2 = 1 (zejména tedy pro y = arccotgx), je 1 = [cos(arccotgx) ]2 + [ sin(arccotgx) ]2. Vydělením obou stran této rovnosti výrazem [sin(arccotgx)]2 dostaneme 1 sin2(arccotgx) /cos(arccotgx)\ + ^ = [cotg(arccotgx) Ý + 1 = x2 + 1, \sin(arccotgx)/ >-^-' sin2(arccotgx) = 1 + x2 A tedy platí, že i (arccotgx)' = — sin2(arccotgx) : 1 + x 2 ' □ Příklad 54. Zkuste si promyslet, jak by se vypočítaly derivace funkcí typu [f(x)]g(-x\ jako např. xx, xlnx, xsinx, (sinx)x, atd. □ 2.10. Věty o střední hodnotě. Věta 13 (Rolleova). Nechi f(x) je spojitá na [a,b], f(x) je diferencovatelná na (a,b) a nechi f [a) = f(b). Potom existuje (alespoň jeden) bod c G (a, b) s vlastností f (c) = 0 (tj. tečna v bodě x = c je vodorovná). Důkaz. Viz obr. □ Věta 14 (Lagrangeova). Nechi f {x) je spojitá na [a,b] a f(x) je diferencovatelná na (a,b). Potom existuje (alespoň jeden) bod c G (a, b) s vlastností fir f(b) — f (a) (tj. tečna v bodě x = c je rovnoběžná s přímkou ■' b — a procházející body [a, f {a)] a [b, f{b)]). Důkaz. Viz obr. □ Věty o střední hodnotě mají celou řadu důsledků týkajících se vlastnosti funkcí. Např.: • Které funkce mají nulovou derivaci? - Pouze konstantní funkce. • Které funkce mají stejnou derivaci? - Právě ty funkce, které se navzájem liší o konstantu. 38 Důsledek 3. Je-li f (x) diferencovatelná na (a, b) a je-li f'(x) = O na (a,b), potom fix) = c na (a, b). Důkaz. Pro libovolné dva body x±,x2 G (a, b), x\ < x2, platí, že f(x) je spojitá na [xi,X2] (podle Věty 9, neboť existuje vlastní fix)) a diferencovatelná na (xi, x2). Podle Lagrangeovy věty (Věta 14) je pak pro nějaký bod c G (x±, x2) f(x2)-f(x1) , -= / (c) = 0, }{x{) = f(x2). x2 — x\ A protože byly body x\ a x2 vybrány libovolně v intervalu (a, b), musí být nutně fix) konstantní na intervalu (a,b). □ Důsledek 4. Jsou-li fix) a g{x) diferencovatelné na (a,b) a je-li f'(x) = g'ix) na (a,b), potom fix) = gix) + c na (a, b) (f(x) a g(x) se tiší o konstantu). Důkaz. Funkce (/ — g)(x) je diferencovatelná na (a,b) a (/ — g)'(x) = f'(x) — g'ix) = 0 na (a,b). Podle Důsledku 3 je pak fix) — g{x) = c na (a, b), tj. fix) = gix) + c na (a, b). □ 2.11. ĽHospitalovo pravidlo. Některé limity typu j] nebo lze řešit pomocí tzv. 1'Hospitalova pravidla. (Případně i typu tyto limity jsou ale automaticky rovny 0.) Věta 15 (ĽHospitalovo pravidlo). Buď xq el* a nechi je fix) 0 ±oo lim —-— typu - nebo -. (27) x^x0 gix) 0 ±00 Existuje-li (vlastní nebo nevlastní) limita um £M = L, x^x0 g'[x) potom existuje také limita (27) a tyto dvě limity jsou si rovny, tj. lim 44 = lim 4Í4 = L (e M*). (28) x^x0 g[x) x^x0 g'[x) 39 Příklad 55. fa) lim x lux x->0+ typ O • (-00) = lim ln x c=0+ - typ -00 00 ľHosp. ,. (lnx)' = lim = lim x, = lim (—x) = 0. x=0+ —-W x=0+ (b) lim xx x->0+ typ Oc = lim exlnx sp°Ji^stea; eiimM0+ x kix (^) go = ^ x->0+ □ Poznámka 9. ĽHospitalovo pravidlo říká, že jestliže existuje limita podílu derivací, potom existuje také limita podílu funkcí (a tyto dvě limity jsou si rovny)! Nic víc. (i) ĽHospitalovo pravidlo nelze použít, pokud limita podílu derivací neexistuje. Např. limita podílu funkcí SIM lim x->oo X typ ohr. 00 = o, ale limita podílu derivací neexistuje, protože SIM COSX lim ———— = lim - = lim cos x (neexistuje). x—>oo [Xy x—>oo 1 x—>oo (ii) ĽHospitalovo pravidlo nelze použít na typ limity cok°llv! Pokud je ve jmenovateli typ 0, musí pak být i v čitateli typ 0 (aby bylo možné 1'Hospitalovo pravidlo použít). Např. limita podílu funkcí arctg x lim x->oo arccotg x typ — Jť 0+ = 00, ale limita podílu derivací je jiná, protože lim /arCtgx); = lim -S x-^oo (arccotg x)' x-^oo = -1. 1+x2 □ Poznámka 10. (i) Limity typu 00 — 00 lze převést na typ j] následovně: 40 (ii) Limity typu 0 • oo lze převést na typ j] (viz Příklad 55(a)) nebo na typ ^ následovně: f(x) im [f(x) ■ g(x)] | typ 0 • oo | = lim —j— X—¥XQ X^řXQ nebo ,. = iim g(x) o typ5 /(*) typ oo oo (iii) Limity typu 0°, oo°, 1°° lze pomocí exponenciální funkce (viz např. Příklad 55(b)) převést na typ 0 • oo: lim ,f(x)9^ = lim e9^ ln^x^ = elim«*o ln/(x) X—>XQ X—>XQ typ 0 • oo nebo oo • 0 □ 2.12. Derivace implicitně zadaných funkcí. Pokud máme zadánu funkci f{x) vzorcem y = f (x), hovoříme o jejím explicitním zadání. Obecnějším zadáním funkce je rovnice F(x,y) = 0, kde závislá proměnná y představuje „neznámou" funkci. Pokud tuto rovnici nelze (nebo to nepotřebujeme) vyřešit vzhledem k y, pak hovoříme o funkci zadané implicitně. Avšak i v tomto obecnějším případě budeme schopni vypočítat y'(x) (aniž bychom znali explicitní vzorec pro y(x)), a to pomocí pravidla pro derivaci složené funkce (Věta 11). Příklad 56. Rovnice y2 = x definuje dvě diferencovatelné funkce Ví = Vž, yz = ->Jx => y[ = —^, y'2 = -^TT (x > °)- Avšak i bez znalosti samotných funkcí y\ a yi lze derivováním rovnice y2 = x spočítat, že (y2Y=(xy 2yy' = \ => V' = ^, což je jediný vzorec pro y' obsahující jak yi tak y2. □ Při derivování implicitně zadaných funkcí obsahuje výsledná derivace y' jak proměnnou x tak proměnnou y (na rozdíl od „normálního" derivování funkce, kdy je ve výsledku pouze proměnná x). Při derivování implicitně zadaných funkcí musíme brát závislou proměnnou (obvykle) y jako funkci proměnné x, tedy jakýkoliv složitější výraz s y musíme derivovat pomocí pravidla pro derivaci složené funkce (Věta 11), viz Příklad 56. Příklad 57. Určete směrnici tečny ke kružnici x2 + y2 = 25 v bodě P = [—3,4]. Řešení. Derivováním zadané rovnice podle proměnné x dostaneme {x2 + y2)' = (25)' 2x + 2yy' = 0 y' = ~. A proto je směrnice tečny v bodě P (=derivace v bodě P) rovna -3 3 □ 41 V Příkladech 56 a 57 bylo možné neznámou funkci y explicitně vypočítat (i když jsme to nepotřebovali) a najít tak y' původním způsobem. V následujícím příkladu ale y již vyjádřit nelze, a tudíž je implicitní derivování jediným možným způsobem, jak y' najít. Příklad 58. Určete derivaci funkce y = f (x), která je zadaná rovnicí 4y = x3 + cosy. Řešení. Derivováním zadané rovnice podle proměnné x dostaneme (4y)' = (x3 + cosy)' => 4y' = 3x2 - (siny) y => y = 3x2 4 + siny □ Tímto způsobem lze počítat i derivace vyšších řádů. Příklad 59. Určete první a druhou derivaci funkce y = f (x), která je zadaná rovnicí 3x4 — 4y3 = 1. Řešení. Derivováním zadané rovnice podle proměnné x dostaneme (3x4 - 4y3)' = (1)' 12x3 - 12yV = 0 x3 - y2y =0 y = %r Opětovným derivováním předposlední uvedené rovnice podle proměnné x dostaneme (x3-y2y')' = (0)' 3x2-(2yy'-y' + y2-y") = 0 3x2 - 2y (y')2 - y2 y" = 0 /\2 „ 3x2-2y (y') y =-2— Všimněte si, že pro derivaci výrazu y2y' musíme použít pravidlo součinu, protože obě funkce y2 a y' jsou funkce proměnné x. Ve výsledku samozřejmě ještě můžeme dosadit za y' z předchozího výpočtu, tj- „ 3x2-2y(^)2 3x2y3-2x6 □ 2.13. Jednoduché slovní úlohy s derivacemi. Následující slovní úlohy jsou převzaty z [9]. Příklad 60. Jak rychle klesá voda ve válcové nádrži, jestliže vytéká rychlostí 3000 l/min (viz obr.)? Řešení. Označme r poloměr nádrže [m], hit) výšku vody v nádrži [m], t čas [min], V (ŕ) objem vody v nádrži [m3]. Víme, že Vit) = —3000 l/min, tj. Vit) = —3 m3/min (objem se zmenšuje, jeho derivace je tedy záporná). Hledáme h'it). Z rovnice pro objem válce Vit) = irr2hit) určíme derivováním podle t V(t)=nr2h\t), tj. h>(t) = ^ = —2. 7t r 7T rz 42 Voda tedy klesá (protože je derivace objemu záporná) rychlostí 3/(7rr2) m/min. Pro malé r bude voda klesat rychle, pro velké r bude voda klesat pomalu. Např. pro r = 10 cm, tj. r = 0.1 m, je h'(t) = —300/7T = —95 m/min, naproti tomu pro r = 10 m je h'(t) = — 3/(100 7r) = —0.0095 m/min, tj. h'it) = —9.5 mm/min. □ Příklad 61. Horkovzdušný balón stoupá kolmo vzhůru. Je zachycen radarem, který je 500 metrů od místa vzletu a který v té chvíli udává elevační úhel |, přičemž úhel roste rychlostí 0.14 rad/min. Jak rychle v tomto okamžiku balón stoupá (viz obr.)? Řešení. Označme t čas [min], hit) výška balónu nad zemí [m], ipit) vertikální elevační úhel radaru [rad]. Potom víme, že (p'(t) = 0.14 rad/min, když je ip = |. Hledáme h'it) pro ip = j. Z pravoúhlého trojúhelníka vidíme, že tg^(r) = ^, tj. hit) = 500 tg^(í). Derivováním podle t určíme tj. v uvedeném okamžiku je h'it) = 500 l (t) 2 [x(t) - y(t)} [x'(t) - y'(t)} = 2s(t) s'(t), tj. x'(t) = y'(t) + x(t) - y(t)' Pro s = 5 km je x — y = \/52 — 32 = 4 km, tedy dosazením do výše uvedeného vztahu dostaneme pro daný okamžik, že x'it) = 120 + 5 ' (~16°) = -80 km/h. Auto jede (přibližuje se z pohledu pilota vrtulníku) v obci rychlostí 80 km/h. □ Příklad 64. Žebřík délky 13 metrů je opřený o stěnu domu. Dolní část žebříku začne klouzat směrem od domu. Když je dolní část žebříku 12 metrů od domu, pohybuje se tato dolní část rychlostí 5 m/s. (a) Jak rychle se pohybuje horní část žebříku v tomto okamžiku? (b) Jak rychle se mění plocha vymezená žebříkem, zemí a stěnou domu v tomto okamžiku? (c) Jak rychle se mění úhel mezi žebříkem a zemí v tomto okamžiku? Řešení. Označme (viz obr.) xit) pozici dolní části žebříku (vodorovná) [m], yit) pozici horní části žebříku (svislá) [m], t čas [s], Ait) plochu mezi žebříkem, zemí a stěnou domu, ip(t) úhel mezi žebříkem a zemí. Potom víme, že x'it) = 5 m/s pro x = 12 m. Hledáme (a) y'it) pro x = 12 m, (b) A'it) pro x = 12 m, (c) tp'it) pro x = 12 m. Z pravoúhlého trojúhelníka vidíme, ze platí rovnice x2it)+y2it) = 132 = 169. Derivováním podle t obdržíme xit) 2x{t)x'{t) + 2y{t)y\t) = 0, tj. y'{t) = Pro x = 12 m je y = \/l32 — 122 = 5 m, tedy po dosazení y'(t) =--• 5 = -12 m/s. Horní část žebříku klesá v daném okamžiku rychlostí 12 m/s. Pro druhou otázku máme rovnici A{t) = \x{t)y{ť), jejíž derivací podle t (pozor, jde o derivaci součinu) a dosazením dostaneme 1 1 119 A'(t) = - [x'(t) y(t) + x(t) y'it)] = - [5 • 5 + 12 • (-12)] = -— = -59.5 m2/s. 44 Velikost plochy klesá v daném okamžiku rychlostí 59.5 m2/s. Pro třetí otázku máme rovnici Derivací této rovnice podle t dostaneme (pozor, na pravé straně jde o derivaci podílu) 1 y'(t)x(t)-y(t)x'(t) cos2 ip(t) x2(t) Pro x = 12 (a tedy y = 5) je cos<£>(ŕ) = ^| a dosazením do předchozí rovnice plyne, že 2 . . y'{t)x{t)-y{t)x'{t) 144 (-12) • 12 - 5 • 5 ^ ,. V? (í) = cos2o?(ť) • y w w„, ,—— =- •----= -1 rad/s. r w ^w x2(t) 169 144 7 Uhel v daném okamžiku klesá rychlostí 1 rad/s. □ Příklad 65. Člověk výšky 180 cm jde rychlostí 1.5 m/s k pouliční lampě, která je 4.8 metrů nad zemí. (a) Jakou rychlostí se pohybuje špička jeho stínu? (b) Jakou rychlostí se mění délka jeho stínu, když je ten člověk 3 metry od stojanu lampy? Řešení. Označme (viz obr.) x(t) pozici člověka [m], y(t) pozici špičky jeho stínu [m], t čas [s]. Potom víme, že x'(t) = —1.5 m/s (vzdálenost od lampy se zmenšuje, proto je tato derivace záporná). Hledáme (a) y'(t), (b) [y(t) — x(t)]' pro x = 3 m. Z podobnosti pravoúhlých trojúhelníků vyplývá, že ^y = y(t)~-x(ty ťJ- (4.8)[y(ŕ)-x(ŕ)] = (1.8)y(ŕ), tj. y(t) = (1.6) x(t). Derivováním podle t obdržíme y'(t) = (1.6)x'(t), tj. po dosazení y'(t) = (1.6) • (-1.5) = -2.4 m/s. Špička stínu se pohybuje rychlostí 2.4 m/s (přibližuje se k lampě). Pro druhou otázku máme y(t)-x(t) = ^y(t) = (0.375) y(t), tj. po derivování a dosazení [y{t) - x{t)]' = (0.375) y'(t) = (0.375) • (-2.4) = -0.9 m/s. Délka stínu klesá rychlostí 0.9 m/s (a tato rychlost nezávisí na vzdálenosti člověka od lampy). □ 2.14. Monotonie funkce a extrémy. Definice 8 (Monotonie funkce). Funkce f(x) je • rostoucí na intervalu /, pokud fixi) < fix2) pro každé xi,X2 £ I, x± < x2, • klesající na intervalu /, pokud f(xi) > f(x2) pro každé xi,x2 £ I, x\ < x2, • neklesající na intervalu /, pokud fixi) < fix2) pro každé x±, x2 £ I, x\ < x2, • nerostoucí na intervalu /, pokud fixi) > f(x2) pro každé Xi,x2 £ I, x\ < x2. □ 45 Věta 16 (Monotonie funkce). Nechť fix) má vlastní derivaci na otevřeném intervalu I. Potom platí následující. (i) Funkce f(x) je neklesající na intervalu I <^> f(x) > 0 Vx G /. (ii) Funkce f(x) je rostoucí na intervalu I <^> f(x) > 0 Vx G /, přičemž rovnost fix) = 0 neplatí na žádném podintervalu intervalu 1. (iii) Funkce f(x) je nerostoucí na intervalu I <^> f(x) < 0 Vx G /. (iv) Funkce f(x) je klesající na intervalu I <^> fix) < 0 Vx G /, přičemž rovnost fix) = 0 neplatí na žádném podintervalu intervalu 1. Důkaz. Všechna tvrzení plynou z (Lagrangeovy) věty o střední hodnotě (Věta 14), neboť f(x2) - /(xi) = X2 — Xi ' >0 a tedy výraz fix2) — f(%i) má stejné znaménko jako /'. □ Příklad 66. Funkce fix) = x + cos x má derivaci f(x) = 1 — sin x pro každé x G IR. Protože je hodnota sinx G [—1,1], je fix) G [0,2] a tedy je fix) > 0 na celém IR. Tedy podle Věty 16(i) je funkce fix) neklesající na IR. Navíc, protože rovnost f(x) = 0 znamená, že sinx = 1 a tato rovnost evidentně neplatí na žádném podintervalu IR, je podle Věty 16(ii) funkce f(x) rostoucí na IR. □ Důsledek 5. Nechť f (x) má vlastní derivaci na otevřeném intervalu I. Potom platí následující. (i) Jestliže fix) > 0 Vx G /, potom je funkce f(x) je rostoucí na intervalu I. (ii) Jestliže fix) < 0 Vx G /, potom je funkce f(x) je klesající na intervalu I. Tedy pro určení intervalů monotonie funkce f(x) stačí určit body, kdy fix) mění znaménko. Zejména to jsou body, ve kterých je f(x) = 0 nebo ve kterých fix) neexistuje Příklad 67. Určete intervaly monotonie funkce x2 — 6x — 16 (x — 8) (x + 2) Řešení. Vypočteme derivaci: f(x) = (-0---1 = • • • = , ~X1~16 ,0 < 0, pro x + -2, 8. J y ' \x2 - 6x - 16y (x - 8)2 (x + 2)2 ' v ^ ' (Viz tabulka.) Tedy je tato funkce klesající na intervalu (—oo, —2), na intervalu (—2, 8) a na intervalu (8,oo). □ 46 Příklad 68. Určete intervaly monotonie funkce f(x) = ex3-6x. Řešení. Vypočteme derivaci: f(x) = ex3-6x ■ (3x2 - 6) = 3ex3"6x • (x2 -2), pro x e R. Vidíme, že f (x) = 0 pouze pro x = ±\/2. Na každém z intervalů (—oo, — \/2), (—\/2, \/2), (\/2, oo) určíme znaménko derivace např. výběrem nějakého bodu z tohoto intervalu, protože víme, že se znaménko fix) v těchto intervalech již nemění (viz tabulka). Tedy f{x) je rostoucí na intervalu (—oo, — \/2] a na intervalu [\/2, oo), fix) je klesající na intervalu [—\/2, \/2]. □ Definice 9 (Lokální extrémy). Funkce fix) má v bodě xq e T>(f) • lokální maximum, pokud fix) < f(xo) pro všechna x z nějakého okolí bodu xo, • lokální minimum, pokud f(x) > f(xo) pro všechna x z nějakého okolí bodu xo, • ostré lokální maximum, pokud fix) < f(xo) pro všechna x z nějakého ryzího okolí bodu xo, • ostré lokální minimum, pokud fix) > f(xo) pro všechna x z nějakého ryzího okolí bodu x$. □ Následující věta říká, že tečna v bodech lokálních extrémů (pokud tedy existuje vlastní derivace v takových bodech) musí nutně být vodorovná. Věta 17. Existuje-li vlastní derivace f'(xo) v bodě xq, kde má funkce f(x) lokální extrém, potom je nutně f'(xo) = 0 . Body, kde f'(x) = 0, se nazývají stacionární body funkce f(x). Opačné tvrzení k Větě 17 neplatí, tj. z f'(x0) = 0 neplyne extrém v bodě x0. Nejjednodušším příkladem je funkce fix) = x3, která v počátku nemá extrém, ale je /'(O) = 3x2|_i:_0 = 0 (tj. tečna v bodě xo = 0 je vodorovná). Důsledek 6. Funkce fix) může mít lokální extrémy pouze ve svých stacionárních bodech nebo v bodech, kde f'(x) neexistuje. Zda v daném stacionárním bodě xq nebo v bodě, kde f'(xo) neexistuje, je nebo není lokální extrém, můžeme určit z chování znaménka f'(x) v okolí bodu x$. Věta 18 (Lokální extrémy a derivace). Nechť fix) je spojitá v bodě xq e T>(f) a existuje vlastní derivace f'(x) na nějakém ryzím okolí bodu x$. 47 (i) Má-li f (x) v levém a pravém okolí bodu x0 opačná znaménka, potom je v bodě x0 lokální extrém. Přitom • je-li změna fix) z 0 do ©, potom je v bodě x0 lokální minimum, • je-li změna fix) z © do 0, potom je v bodě xq lokální maximum. (ii) Má-li fix) v levém a pravém okolí bodu xq stejná znaménka, potom není v bodě xq lokální extrém. Přitom • má-li fix) v okolí bodu xq kladné znaménko, potom je fix) v bodě xq rostoucí, • má-li fix) v okolí bodu xq záporné znaménko, potom je fix) v bodě xq klesající. Příklad 69. Určete lokální extrémy funkce f(x) = x-l- vl4 V(f) = r. Řešení. Protože x>0: f(x) = x-l-y/x f(3:) = l-2^ = 0 => x = h x < 0 : f(x) = x — 1 — \/—x => fix) = 1 — 2J-X ' (—^) = ^ žádné řešení pro x < 0. Tedy kandidáti na lokální extrémy jsou: stacionární bod x = j a bod, kde neexistuje f(x), tj. x = 0. Volbou např. x = —1, x = | a x = 1 určíme znaménko fix) v každém z intervalů (—00, 0), (0, |) a (|, 00) (viz tabulka). Tedy je ostré lok. max. v x = 0, ostré lok. min. v x = |. □ Věta 19 (Lokální extrémy a druhá derivace). Nechi xq je stacionární bod funkce f(x), tj. f(xo) = 0, a nechi existuje fix^). (i) Je-li f'(xo) > 0, potom je v bodě xq ostré lokální minimum. (ii) Je-li f"(xo) < 0, potom je v bodě xq ostré lokální maximum. Důkaz, (i) f'(xo) > 0 a f(xo) = 0 znamená, že f(x) roste v bodě xq z 0 do © hodnot, tedy funkce f(x) samotná klesá a pak roste. Tedy je v bodě x0 ostré lokální minimum. (ii) f'ixo) < 0 a f(x0) = 0 znamená, že fix) klesá v bodě x0 z © do 0 hodnot, tedy funkce f(x) samotná roste a pak klesá. Tedy je v bodě xq ostré lokální maximum. □ 48 Příklad 70. Stejně jako v Příkladu 69 je 2 > 0 => ostré lok. min. v xq = —. □ fk~1\x0) = 0 a potom • pro k sudé je ostrý lokální extrém v bodě x0, přičemž pro /^(xq) > 0 je v bodě xq ostré lokální minimum, — pro f^k\xo) < 0 je v bodě xQ ostré lokální maximum, • pro k liché není lokální extrém v bodě xo, přičemž — pro f(k\xo) > 0 funkce f(x) roste v bodě xq, — pro f^k\xQ) < 0 funkce f(x) klesá v bodě xq. Všechny tyto případy si můžete lehce ilustrovat na mocninných funkcích x2, x3, x4, x5, atd. v bodě Definice 10 (Globální extrémy). Funkce fix) má v bodě xq G T>(f) • globální maximum na množině M C T>(f), pokud fix) < f(xo) pro všechna x G M, • globální minimum na množině M C T>(f), pokud fix) > /(xq) pro všechna x G M. Poznámka 12. (i) Místo globální max/min se také používá termín absolutní max/min. (ii) Globální max/min nemusí být jediné. Např. funkce f(x) = x2 na intervalu [—1,1] má globální max 1 v bodech x = —1 a x = 1, kdežto globální min 0 v bodě x = 0. (iii) Globální max/min nemusí ani existovat (viz Poznámka 3). (iv) Weierstrassova věta (Věta 6) zaručuje existenci globálního max/min - za předpokladu spojitosti funkce f(x) na intervalu [a, b]. (v) Pokud víme, že globální extrémy existují, potom musí tyto globální extrémy být ve stacionárních bodech nebo v bodech, kde neexistuje f'(x), nebo v krajních bodech daného intervalu. Nemusíme již pak určovat, jestli jsou ve stacionárních bodech lokální extrémy 0. □ □ či nikoliv. □ 49 Poznámka 13. Z Poznámky 12(v) plyne postup pro nalezení globálních extrémů spojité funkce f(x) na intervalu [a, b] (z Weierstrassovy věty víme, že globální max/min existuje): • Najdeme stacionární body funkce fix) a body, kde neexistuje fix). • V těchto bodech a v krajních bodech intervalu určíme funkční hodnoty. • Vybereme z nich max a min hodnotu. □ Příklad 71. Určete globální extrémy funkce fiyX) = X — 1 — \z[xj, na intervalu [—1, 1]. Řešení. Protože je fix) spojitá na intervalu [—1, 1], globální extrémy v tomto intervalu existují. Z Příkladu 69 víme, že x = j je jediný stacionární bod a x = 0 je bod, kde neexistuje fix), v intervalu [—1,1]. Máme tedy Tedy je stacionární body: x = i 4' f i1) = 1 1 1 = 5 J U/ 4 2 4' P f {x) x = o, /(o) = -i, max krajní body: x = -1, /(-l) = -1-1-1 = - -3, (f). Funkce fix) se nazývá • konvexní na intervalu I, pokud je f(x) neklesající na /, • konkávni na intervalu I\ pokud je fix) nerostoucí na /. □ Poznámka 14. To, že funkce f(x) je neklesající na intervalu I (tj. fix) je konvexní), znamená, že tečny mají „neklesající směrnici", tj. (viz obr.) graf funkce f(x) „zatáčí doleva" a tečny leží pod grafem. To, že funkce fix) je nerostoucí na intervalu / (tj. fix) je konkávni), znamená, že tečny mají „nerostoucí směrnici", tj. (viz obr.) graf funkce f(x) „zatáčí doprava" a tečny leží nad grafem. 50 □ Příklad 72. (a) Funkce f(x) = x2 má derivaci f(x) = 2x, což je funkce rostoucí (tudíž neklesající) na IR. A proto je x2 konvexní na IR (viz obr.). (b) Funkce fix) = x3 má derivaci fix) = 3x2, což je na intervalu [0, oo) funkce rostoucí (tudíž neklesající). A proto je x3 konvexní na [0, oo) (viz obr.). (c) Funkce fix) = x3 má derivaci fix) = 3x2, což je na intervalu (—oo, 0] funkce klesající (tudíž nerostoucí). A proto je x3 konkávni na (—oo, 0] (viz obr.). (d) Funkce f(x) = ax + b má derivaci f(x) = a, což je funkce konstantní (tudíž neklesající) na IR. A proto je ax + b konvexní na IR. Současně je konstantní funkce f(x) = a nerostoucí na IR, a proto je ax + b také konkávni na IR. □ Věta 20 (Konvexnost a konkávnost a druhá derivace). Necht! I C T>(f) je otevřený interval a nechi má funkce fix) druhou derivaci fix) na I. (i) Je-li fix) > 0 na I, potom je fix) konvexní na intervalu 1. (ii) Je-li fix) < 0 na I, potom je fix) konkávni na intervalu I. Důkaz, (i) Je-li fix) > 0 na intervalu /, potom je podle Důsledku 5(i) (který aplikujeme na funkci fix)) funkce f(x) rostoucí na intervalu /. Tedy je podle Definice 11 funkce f(x) konvexní na intervalu (ii) Je-li f(x) < 0 na intervalu /, potom je podle Důsledku 5(ii) (který aplikujeme na funkci fix)) funkce f(x) klesající na intervalu /. Tedy je podle Definice 11 funkce fix) konkávni na /. □ Tam, kde se mění konvexnost na konkávnost nebo naopak, se nacházejí tzv. inflexní body funkce. Definice 12 (Inflexní bod). Nechť má funkce fix) vlastní nebo nevlastní derivaci f(x0). Je-li f(xo) nevlastní, potom navíc předpokládejme, že je fix) spojitá v bodě xo. Bod xo je inflexní bod funkce fix), pokud v nějakém levém okolí bodu x0 je funkce f(x) konvexní a v nějakém pravém okolí bodu xo je funkce fix) konkávni, nebo naopak (viz obr.) □ Věta 21 (Vlastnosti inflexních bodů). (i) Pokud existuje vlastní druhá derivace f(xo) v inflexním bodě xo, potom je f(xo) = 0. (ii) Je-li f(xo) = 0 a fix) mění znaménko v bodě xq, potom je xq inflexní bod. (iii) Je-li f(xo) = 0 a f"{xo) ^ 0, potom je xq inflexní bod. Zejména část (ii) v předchozí větě ukazuje, jak inflexní body najít. Současně ze změny znaménka fix) (tedy jestli se jedná o změnu z 0 do © nebo o změnu z © do 0) poznáme, kterým směrem graf funkce fix) v bodě xq „zatáčí". 51 Příklad 73. Určete monotonii, lokální extrémy, konvexnost/konkávnost a inflexní body funkce fix) = x + sin x na intervalu [0, 4tt]. Řešení. • f'(x) = 1 + cos x = 0 implikuje, že cos x = —1, tedy x = tt, Stt jsou stacionární body (v intervalu [0,47r]). Body, kde neexistuje f'{x) nejsou. V každém z intervalů (0,7r), (tt, 3tt) a (3tt,Att) vybereme jeden bod pro určení znaménka fix) v těchto intervalech (viz tabulka). Tedy f(x) je rostoucí na [0, Air], f(x) nemá lokální extrémy. • fix) = — sinx = 0 implikuje, že x = 0, tt, 2tt, Stt, Att jsou kandidáti na inflexní body. V každém z intervalů (0, tt), (tt, 2tt), (2tt, Stt) a (Stt, Att) vybereme jeden bod pro určení znaménka f"(x) v těchto intervalech (viz tabulka). Tedy fix) je konvexní na [tt, 2tt] a na [Stt, Att], fix) je konkávni na [0, tt] a na [2tt, Stt], fix) má inflexi v bodech x = tt, 2tt, Stt. • A protože můžeme jednoduše vypočítat funkční hodnoty a hodnoty derivace (pro sklon tečny) ve zmiňovaných stacionárních, inflexních a krajních bodech, /(0) = 0, /(tt) = tt, /(2tt) = 2tt, /(3tt) = 3tt, /(4tt) = 4tt, f'+(0) = 2, f(7r) = 0, /'(27r) = 2, /'(37r) = 0, /:(4tt) = 2, můžeme také načrtnout graf této funkce na intervalu [0, 47r] (viz obr.). □ 2.16. Asymptoty. Funkce fix) může mít jako asymptotu svislou přímku (asymptota bez směrnice) nebo přímku se směrnicí. Ve druhém případě pak rozlišujeme asymptoty v oo a v — oo. Definice 13 (Asymptoty funkce). • Přímka x = xo (svislá přímka) je asymptotou bez směrnice funkce fix), pokud je alespoň jedna jednostranná limita v bodě xo nevlastní, tj. lim f(x) = ±oo nebo lim fix) = ±oo. • Přímka y = ax + b (a, b E IR) je asymptotou se směrnicí v oo, pokud lim [f(x) - (ax + 6)] = 0, x—>oo případně je asymptotou se směrnicí v — oo, pokud lim [f(x) - (ax + 6)] = 0. x—Y—OO □ Příklad 74. 52 (a) Funkce f(x) = ^ má asymptotu bez směrnice x = 0 a asymptotu se směrnicí y = 0 (v ±oo) (b) Funkce f(x) = má asymptotu se směrnicí y = 0 (v ±oo), protože lim x->±oo \ X sin x 0 = lim smi x->±oo X typ ohr. = 0. (c) Funkce f(x) = ax + b je svou vlastní asymptotou (v ±oo). □ Poznámka 15. Je zřejmé, že asymptoty bez směrnice mohou být pouze v bodech nespojitosti funkce f(x). Viz např. Příklad 74(a). Samozřejmě ne každý bod nespojitosti zadává asymptotu, viz např. Příklad 74(b) a bod x = 0. □ Věta 22 (Asymptoty se směrnicí). Přímka y = ax + b je asymptotou funkce fix) tioo O a = lim b = lim [f(x) — ax]. x-^oo X Podobně, přímka y = ax + b je asymptotou funkce f(x) v —oo a = lim b = lim [f(x) — ax]. X^ř — OO (29) (30) (31) x-^-oo X Důkaz. Býti asymptotou v oo znamená, že fix) ~ ax -\- b pro x —> oo. Tedy pokud obě strany podělíme výrazem x, dostaneme, že f{x) b - ks a H— pro x —> oo. A protože výraz ^ —> 0 pro x —> oo, dostáváme odtud vzoreček pro hodnotu koeficientu a. Dále, známe-li koeficient a, potom z vzorce (31) plyne, že f(x) — ax ~ b pro x —> oo, tj. dostáváme odtud vzoreček pro hodnotu koeficientu b. Podobně to platí pro x —> —oo. □ Poznámka 16. Protože se může snadno stát, že limity v (29) a (30) se např. pro koeficient a nebo pro koeficient b liší, používáme ve výpočtu těchto koeficientů značení a+, b+ pro limity v oo a a_, b_ pro limity v —oo. Tedy lim x a_ = lim x-^oo X x-^-oo X b+ = lim [fix) — a+ ■ x], x—>oo o_ = lim [f(x) — a_ ■ x]. (32) (33) □ 53 Samozřejmě, pokud alespoň jedna z limit definujících koeficienty a, b je nevlastní nebo neexistuje, tak potom daná funkce asymptotu v příslušném oo nebo — oo nemá. Příklad 75. Určete asymptoty funkce (x /(*) = > + 2)2' Řešení. Asymptoty bez směrnice: Protože je funkce f(x) spojitá na intervalech (—00, —2) -2,oo), asymptota bez směrnice může být teoreticky pouze v bodě x = —2 (viz Poznámka 15). Spočteme proto jednostranné limity v tomto bodě: Irm -— x->-2+ (X typ -64 0+ -00, lim x->-2- [X 2f [x typ -64 0+ -00. Tedy -2 je asymptota bez směrnice Asymptoty se směrnicí: m ,. (x -2) a+ = iim - = iim x->oo X x->oo X (x + 2)2 = ••• = 1, b+ = lim [fix) — a+ ■ x] = lim (--\- — x ) = lim ^ ( + ) - • -- - • - [x + 2r x-coV(x + 2)2 (x + 2)2 -10x2 + 8x - 8 = lim---—- = —10. x-^oo (x + 2 r Tedy y = x — 10 je asymptota v 00 Výpočty pro a_ a jsou naprosto stejné: a_ = lim x-2)3 im —^-T777 = ••• = !, x-^-oo X x-^-oo X [X + 2/ = lim [/(x) — a_ • x] = lim (--}— — x ) = lim ^ ( + ) - • -- - • - [x + 2)'í X—> —00 X—> —00 \ -10x2 + 8x-8 = hm---—- = —10. x-^-oo (X + 2 V ooV(x + 2)2 (x + 2f Tedy y = x — 10 je asymptota v — 00 (Viz obr.) □ 54 2.17. Celkový průběh funkce. Příklad 76. Vyšetřete celkový průběh funkce X ľ V(f) = R\{-l}. Řešení. Určíme • definiční obor (pokud již není zadán), • první derivaci f'(x) a vše co z ní lze určit, tj. stacionární body, body kde neexistuje f(x), intervaly monotonie (rostoucí a klesající f(x)), lokální extrémy (pokud použijeme Větu 18 či Důsledek 5), • druhou derivaci fix) a vše co z ní lze určit, tj. konvexnost, konkávnost a innexní body, případně lokální extrémy (pokud použijeme Větu 19), • asymptoty bez směrnice a se směrnicí, • hodnoty funkce f(x) a derivace f(x) ve všech „význačných" bodech (např, stacionárních a inflexních bodech, kde neexistuje fix) nebo f"(x), v krajních bodech, atd.), a nakonec ze všech těchto informací sestrojíme graf funkce fix). □ Příklad 77. Vyšetřete celkový průběh funkce ln x. x Řešení. Definiční obor je T>(f) = (0, co) První derivace X Inx I = 1 x x — 1 = o, tXj iXj iXj tedy x = 1 je jediný stacionární bod. Protože f'(x) < 0 na intervalu (0,1) a fix) > 0 na intervalu (1, co) (viz tabulka), f(x) je klesající na (0,1], f(x) je rostoucí na [1, co), f(x) má lokální min v bodě x = 1. [Vzhledem k okolnostem je zřejmě v bodě x = 1 globální minimum funkce fix) na intervalu (0,oo).] 55 • Druhá derivace f'( \ ( 1 m XY 2 1 2~x n tedy x = 2 je jediný kandidát na inflexní bod. Protože f"(x) > 0 na intervalu (0, 2) a fix) < 0 na intervalu (2, oo) (viz tabulka), f(x) je konvexní na (0, 2], f(x) je konkávni na [2, oo), f(x) má inflexi v bodě x = 2. Asymptoty bez směrnice: lim I — c->0+ V X ln x ) typ oo — oo = lim 1 + x ln x tyPfjT = oo, protože podle Příkladu 55(a) je limx_;>o+ x lnx = 0. Tedy x = 0 je asymptota bez směrnice . Asymptoty se směrnicí: , m a = iim - = Tedy 7 + lnx 1 lnx lim - = lim — + lim - x->oo X x->oo X x->oo X^ x->oo X = 0 OO typ — oo 1'Hosp = ' lim — = lim — = 0, —¥oo 1 x—¥oo X b = lim [/(x) — ax] = lim —h lnx typ 0 + oo = oo. x—¥oo X—í-oo V X Funkce f(x) nemá asymptotu v oo Hodnoty funkce fix) a derivace fix) ve všech „význačných" bodech: /(!) = !, /'(1) = 0, /(2) = ^ + ln2«1.19, f (2) = i a nakonec ze všech těchto informací sestrojíme graf funkce fix): 56 2.18. Optimalizace. V tomto odstavci uvidíme, jak využít znalostí o průběhu funkce či globálních extrémů funkce pro aplikace v „běžném životě". Příklad 78 (Papírová krabice). Z kartonu tvaru čtverce o straně délky 54 cm vyřízněte v každém rohu stejný čtverec tak, abyste mohli sestrojit krabici (bez víka) s co největším objemem (viz obr.). Řešení. Označme jako x (v cm) délku strany čtverců, které musíme vyříznout. Potom má zbývající podstava rozměry 54 — 2x cm x 54 — 2x cm, přičemž výška krabice bude právě x cm. Pro objem krabice dostaneme proto vztah V = V(x) = (54 - 2xf x = (2916 - 216x + Axz) x = 4 (729x - 54x2 + x^ Délka strany vyřízlých čtverců může být nejvýše 54/2 = 27 cm, a proto musíme najít maximum funkce V(x) na intervalu [0,27]. Protože je funkce V(x) spojitá na intervalu [0,27], její maximum existuje (Weierstrassova věta -Věta 6). Podle Poznámky 13 musíme najít stacionární body: V'(x) = 4 (729 - 108x + 3x2) = 12 (243 - 36x + x2) = 12 (27 - x) (9 - x) = 0, => xi = 27, x2 = 9. Body, kde V'(x) neexistuje, nejsou. 57 Body xi = 27 a x2 = 9 jsou tedy stacionárními body funkce Vix) v intervalu [0, 27], přičemž bod x\ = 27 je současně krajním bodem tohoto intervalu. Hodnoty funkce V(x) v těchto bodech jsou stacionární body: x = 27, 1/(27) = (54 - 54)2 27 = 0, x = 9, 1/(9) = (54 - 18)2 9 = 11664, <- max krajní body: x = 0, ^(0) = 0, x = 27, 1/(27) = 0. Tedy maximální objem je 11664 cm3 (téměř 12 litrů) pro krabici o rozměrech 36 cm x 36 cm x 9 cm, tj. v každém rohu musíme vyříznout čtverec | o straně 9 cm Všimněte si, že maximum můžeme také ověřit testem s první derivací (např. Důsledek 5): pro x G [0, 9) je V'(x) > 0, tedy Vix) je rostoucí na intervalu [0, 9], zatímco pro x G (9, 27) je V (x) < 0 a tedy Vix) je klesající na intervalu [9, 27]. Všimněte si také, že funkce Vix) je konkávni na intervalu [0,18], konvexní na intervalu [18,27] a v bodě x = 18 má inflexní bod. □ Příklad 79 (Výroba plechovky). Určete rozměry litrové plechovky válcového tvaru tak, aby spotřeba materiálu na její výrobu byla co nej menší. Řešení. Označme si jako h (v cm) výšku plechovky a jako r (v cm) poloměr jejího dna (či víčka). Potom je na výrobu takové plechovky potřeba S = S (h, r) = 2irr2 + 2irrh cm2 materiálu. dno + víčko stěna Protože ale musí mít plechovka objem 1 litr = 1000 cm3, musí platit V = irr2h = 1000 h = 1000 7rr 2 ' a tedy je S = S (r) = 2irr2 + 2irr 1000 2irr2 2000 pro r > 0. Hledáme tedy minimum funkce S (r) pro r G (0, oo). Všimněte si, že daný interval není uzavřený ani ohraničený, a proto pro existenci extrému nelze použít Weierstrassovu větu (Věta 6). Určeme nejdříve stacionární body: S'{r) = (2?rr2 + 2000 r"1)' = Airr - 2000 r"2 = Airr 2000 = o, Trr3 = 500, r0 : = 500 7T 5.42. Dále, protože je S"{x) = (4?rr - 2000 r~2)' = 4tt + 4000 r"3 = 4tt 4000 > 0 pro r > 0, je funkce S(r) konvexní na celém intervalu (0, oo). A proto je bod ro globální minimum. 58 Odpovídající výška plechovky je pak 1000 1000 500 hn = 7t = 2 = 2 500 7T 2r0 10.84. Spotřeba materiálu je tedy minimální, pokud výška plechovky je rovna průměru podstavy . □ 2.19. Diferenciál funkce. Diferenciál funkce je pojem, který se pro funkce jedné proměnné využívá pouze pro potřeby integrování (viz následující kapitola) nebo pro přibližné výpočty. Pro funkce více proměnných má mnohem větší význam (viz MB103). Definice 14 (Diferenciál). Nechť xq G je bod, ve kterém existuje vlastní derivace /'(xo) funkce y = f (x). Potom definujeme diferenciál dx (diferenciál nezávislé proměnné) jako dx = x — xq (pro x blízko xq), diferenciál dy (diferenciál závislé proměnné) jako dy = /'(xq) ' dx Alternativní značení pro dy je df, případně dfix^) pokud chceme zdůraznit, že se jedná o diferenciál v bodě Xq. □ Uvědomte si, že pokud je x napravo od xo, je dx = x — xq > 0, pokud je ale x nalevo od xo, je dx = x — Xq < 0. Příklad 80. y = smx, y = —x + x ln x, dy = (sinx)' • dx = (cosx)dx, dy = (—x + x lnx)' • dx = (lnx) dx. Co to vlastně ten diferenciál je (nepleťte si s diferenciálem v automobilu)? □ Pokud se podíváme na rovnici tečny v bodě xo (viz Poznámka 5), potom máme y-Vo = f'(x0)(x-x0), kdey0 = f(x0), y ~ fixo) = Í\xq) dx = df(x0). (34) dy Vidíme tedy, že diferenciál dy je změna funkčních hodnot na tečně (viz obr.). A protože hodnoty na tečně aproximují funkční hodnoty fix) pro x blízko bodu xo, plyne z (34) vzoreček pro přibližné výpočty:__ tj- f{x) & f(x0) +f(x0)(x-x0). f(x) ~ f(x0) + df(x0) (35) (Jedná se vlastně o rovnici tečny zapsanou trošku jiným způsobem). Tedy hodnoty funkce fix) pro x „blízko" bodu x0 se přibližně rovnají hodnotám na tečně v bodě x0, přičemž pro tento výpočet musíme znát hodnotu funkce /(xq) a derivace /'(xq) v bodě x$. 59 Diferenciál je tedy přibližná změna funkčních hodnot pro x blízko x0. Příklad 81. Pomocí diferenciálu přibližně vypočtěte \/85. Řešeni. Protože známe \/81 = 9, položíme x0 = 81 a x = 85, tj. dx = x — x0 = 4. Tedy pro f(x) = yjx potom je fix) = a tedy /(81) = 9 a /'(81) = —= ^. Ze vzorce (35) potom plyne, že /(85) « /(81) + #(81) = /(81) + /'(81) dx, tj. VŠ5 ř^9 + — - 4 = 9 + - = — = 9.2222 ... 18 9 9 (Pro srovnání je přesná hodnota \/85 = 9.2195 ....) □ Příklad 82. Poloměr kruhu se mění z 20 m na 20,1 m. Odhadněte nárůst jeho plochy. Řešení. Obsah kruhu je P = P (r) = irr2. Položíme r o = 20, r = 20.1, a pak dr = r — r o = 20.1 — 20 = 0.1. Protože je P(r0) = P(20) = 400tt a P'(r0) = P'(20) = 27rr|r=20 = 40tt, je podle vzorce (35) P(r) w P(r0) +P'(r0)dr = 400tt + 40tt • (0.1) = 404tt. I dP(r0) = 4tt I w P(r) - P(r0). Odhad nárůstu plochy je asi 47rm2. Přibližný procentuální nárůst plochy (vzhledem k původní ploše) je pak dP(r0) 4tt _ 1 P(r0) 400tt 100 °' Tedy plocha vzroste přibližně o 1%. □ 2.20. Taylorův polynom. Viděli jsme, že pro aproximaci funkce pomocí lineárního polynomu slouží tečna (tedy diferenciál). Lze ale použít i aproximace vyšších řádů. V tomto obecnějším případě potom hovoříme o Taylorově polynomu. Definice 15 (Taylorův polynom). Nechť xq G T>(f) je bod, ve kterém existují vlastní derivace f(xo)i f'(xo)i •••) f^n\xo) funkce f{x) až do řádu n. Taylorův polynom stupně n funkce f{x) se středem v bodě x0 je polynom T{x) = Tn{x) = T[{x) = Tj[(x; x0) definovaný jako T(x) := f(x0) + f(x0) (x - x0) + (x - x0)2 + (x - x0f + ■■■ + (x - x0)n. 2 3! n\ Alternativně zapisujeme Taylorův polynom pomocí sumy T{X) = ±f-^{X-xo)\ k=0 pricemz pro k = 0 klademe 0! := 1 a /(0)(x) := f(x). □ 60 Poznámka 17. (i) Taylorův polynom stupně n = 0 se středem v bodě xq je tedy polynom To{x) = f(x0), tedy jedná se o konstantní funkci. (ii) Taylorův polynom stupně n = 1 se středem v bodě x0 je tedy polynom Ti{x) = f(x0) + f'(x0) (x - x0). Vidíme tedy, že tento polynom je přesně rovnice tečny (viz Poznámka 5) nebo také vyjadřuje aproximaci funkce f(x) pomocí diferenciálu (viz vzorec (35)). □ Příklad 83. Určete Taylorův polynom stupně n = 0,1,2,3,4,5,6 se středem v bodě x0 = 0 pro funkci f(x) = sinx Řešení. Pro funkci f(x) = sinx máme f'(x) = cosx, fix) = — sinx, f'{x) = —cosx, f^A\x) = sinx = f(x), f^{x) = cosx = f'(x), f^{x) = — sinx = f"(x). Hodnoty funkce a derivací v bodě xo = 0 tedy jsou /(O) = 0, /'(O) = 1, /"(O) = 0, f"'(x) = -1, /(4)(0) = 0 = /(O), /(5)(o) = 1 = /'(O), /(6)(o) = 0 = /"(O). Všimněte si, že všechny derivace sudého řádu jsou v bodě xo = 0 rovny 0, a tedy sudé mocniny x se ve výsledných polynomech nebudou vyskytovat. Příslušné Taylorovy polynomy Tn(x) stupňů n = 0, 1, 2, 3, 4, 5, 6 jsou tedy T0(x Ti(x T2(x T3(x T4(x T5(x T6(x = /(0) = 0, T0(x Ti(x T2(x T3(x T4(x T5(x + /'(0)x = x, , /"(0) 2 H--x = x, 1 r(Q)x3 x ^3 . (X* íX* íX* « 3! 6 ' /(4)(0) 1 v * - v * _ _ i . iXj iXj iXj 4 4! 6 ' /(5)(0) 5! /(6)(0) 6! .y 5 - y _ _ y3 _|_ _ 5 (X* (X/ (X/ (X/ 4 6 120 6 — _ _ 3 i _ 5 (X/ (X/ (X/ (X/ * 6 120 Aproximace funkce sinx pomocí těchto polynomů: 61 Příklad 84. Určete Taylorův polynom stupně n = 0,1,2,3,4,5,6 se středem v bodě xq funkci fix) = cosx . = 0 pro 62 Řešení. Pro funkci /(x) = cosx máme /'(x) = —sinx, /"(x) = — cosx, /"'(x) = sinx, f^A\x) = cosx = fix), f^\x) = — sinx = fix), /^(x) = — cosx = fix) Hodnoty funkce a derivací v bodě xo = 0 tedy jsou /(O) = 1, /'(O) = 0, /"(O) = -1, f'(x) = 0, /(4)(0) = 1 = /(O), /(5)(o) = 0 = /'(O), /(6)(o) = -1 = /"(O). Všimněte si, že všechny derivace lichého řádu jsou v bodě xo = 0 rovny 0, a tedy liché mocniny x se ve výsledných polynomech nebudou vyskytovat. Příslušné Taylorovy polynomy Tnix) stupňů n = 0, 1, 2, 3, 4, 5, 6 jsou tedy T0(x Ti(x T2(x T3(x T(x) = (l+x)-i = T^-, f"'(x) = (-l) (-2)(l + x)-3 = -1 (1 \3' = (_i)(i+a!)-> = (i + i)a, /(4)(x) = 2(-3)(l+x)"4= 6 (1 4 ' Hodnoty funkce a derivací v bodě xq = 0 tedy jsou /(0) = 0, /'(0) = 1, /"(0) = -l, /"'(O) = 2, /(4)(0) = -6. Příslušné Taylorovy polynomy Tn(x) stupňů n = 0, 1, 2, 3, 4 jsou tedy T0 [x) = /(o) = o, Ti [x) = T0(x) - T2 [x) = T1(x)- 2 T3 [x) = T2(x)- , /"'(O) 3! T4 [x) = T3(x) - /(4)(0) 4! Q 1 O ^ *í V *' - v * _ _ )' —1— _ v *' íX* íX* íX* íX* « 2 3 ' 4 1 2 1 *í 1 4 _ > * - * _ _ )' —1— _ V *' _ _ I * íX/ íX/ (X/ | iXj iXj * Aproximace funkce ln(l + x) pomocí těchto polynomů: (c) Graf funkcí ln(l + x), Tq(x) = O a T\{x) = x na intervalu (—1,4]. (a) Graf funkcí ln(l + x), Tq(x) = O a T\{x) = x a T2(x) = i - y na intervalu ( — 1,4]. (b) Graf funkcí ln(l +x), Tq(x) = O a T\(x) = x, T2(x) = x - ^ a T%(x) = ^ - y + j na intervalu (—1,4]. (c) Graf funkcí ln(l+a;),ro(a;) =OaTi(a;) =x,T2(x) = x-^-,T3(x) = x-^- + ^§- aT3(x) =x-^ + ^-^ na intervalu (—1,4]. Obrázek 1. Ilustrace aproximace funkce ln(x + 1) pomocí Taylorových polynomů. □ 69 Vidíme tedy, že funkce f(x) je aproximována Taylorovým polynomem. Můžeme se ovšem ptát, jak vypadá přesné vyjádření funkce fix) pomocí Taylorova polynomu. Potom nutně musíme zahrnout do výpočtu výraz pro chybu aproximace - a dostaneme tzv. Taylorův rozvoj se zbytkem. Věta 23 (Taylorův rozvoj se zbytkem). Nechi f {x) má spojité derivace f'(x), f"(x), ..., f^n\x) na uzavřeném intervalu [a, b] a nechi existuje vlastní derivace f^n+1\x) na otevřeném intervalu (a, b). Potom pro každý bod x E (a, b) existuje bod c E (a, x) tak, že platí rovnost f(x) = Tn(x) + Rn(x) , kde Rn(x) = \ }; (x - a)n+í, (36) - I Ti "T i ]. kde Tn(x) je Taylorův polynom stupně n funkce f(x) se středem v bodě a. Důkaz. Toto důležité tvrzení je důsledkem Rolleovy věty o střední hodnotě (Věta 13). Podrobnosti jsou ve skriptech [8, str. 330-331]. □ Výraz Rnix) ve vzorci (36) se nazývá Taylorův zbytek (se středem v bodě x o) a vyjadřuje chybu aproximace Taylorovým polynomem Tn(x). O odhadu velikosti Rnix) (a tudíž velikosti chyby aproximace Taylorovým polynomem) je celá matematická teorie. Příklad 87. Pro funkci f(x) = ex a Taylorův polynom Tn(x) se středem v bodě 0 (viz Příklad 85) je zřejmě pro libovolné x G IR ec Rn(x) = -,--r xn+1, kde c leží mezi 0 a x. y ' (n + 1)! Všimněte si, že pro x > 0 je vždy ec < ex (neboť c G (0,x) a exponenciální funkce je rostoucí), a tedy platí odhad RJx) < . 6 ., xn+1, x>0, w ~ {n + 1)! zatímco pro x < 0 je vždy ec < 1 (neboť v tomto případě je c G (x, 0)), a tedy platí odhad Rn(x) < . 1 ... |X|™+1, X < 0. (n + 1)! V obou dvou případech (jak pro x > 0 tak pro x < 0) ale vidíme, že pro pevně zvolené x se bude s rostoucím n výraz Rn(x) blížit k nule, protože lze ukázat, že pro libovolné x G IR je rn+l X lim--— = 0. ra->oo t n + 1 ! □ Poznámka 18. S rostoucím n se stupeň Taylorova polynomu zvyšuje, až se pro n —> oo dostáváme v polynomu Tn(x) k součtu nekonečně mnoha členů - tzv. nekonečné řadě. Více o tomto tématu probereme v Odstavci 4.5. □ 70 Příklad 88. Odhadněte chybu v bodě x = j Taylorova polynomu stupně n = 6 funkce f(x) = cos se středem v bodě xq = 0. Řešení. Z Příkladu 84 víme, že příslušný Taylorův polynom je Tr(x) = 1--x2 H--x4--x6, bK ' 2 24 720 ' přičemž f^\x) = — cosx. Pro zbytek R&(x) pak podle vzorce (36) platí, že p / \ f{7)(c) 7 sine 7 R(>{x) = —Ťj—x = —x , kde číslo c leží mezi 0 a x. A protože pro libovolné c G IR platí | sinc| < 1, potom pro x = j máme 7 w 0.0000366. x " 7! U □ 71 3. Integrální počet Integrální počet se zabývá studiem funkcí a jejich aplikací, pokud známe hodnotu derivace. 3.1. Primitivní funkce. Základní otázkou tohoto odstavce je následující: Známe-li funkci f(x), jak lze najít (pokud vůbec existuje) funkci F(x) tak, že F'(x) = fix)l Příklad 89. Pro jakou funkci F(x) platí, že F'ix) = /(. , kde (a) f{x) = x2, (b) f{x) = cosx. Řešení. fa) F(x) = —, — + 1, — - 7T, neboť F'(x) = — + 0 = x2 = f(x), 3 3 3 3 či nejobecněji x3 F(x) =--h C, kde C je libovolná konstanta. 3 (b) .F(x) = sin x, sinx + 1, sinx —7r, neboť F'(x) = cosx + 0 = cosx = f(x), či nejobecněji F(x) = sinx + C, kde C je libovolná konstanta. □ Definice 16 (Primitivní funkce). Nechť f(x) a F(x) jsou funkce definované na intervalu /. Funkce F(x) je primitivní k funkci fix) na intervalu /, pokud F'(x) = f{x) pro všechna x e I. (37) □ Příklad 90. Z pravidel pro derivování elementárních funkcí (viz Odstavec 2.9) snadno dostáváme následující „tvrzení". (a) Funkce je primitivní k funkci xn na IR. (b) Funkce lnx je primitivní k funkci ^ na (0, oo). Funkce ln(—x) je primitivní k funkci ^ na (—oo, 0). Dohromady zapsáno: Funkce ln |x| je primitivní k funkci ^ na (—oo, 0) a na (0, oo). (c) Funkce arctgx je primitivní k funkci na IR- (d) Funkce arcsinx je primitivní k funkci ^ na (—1,1). (e) Funkce C (konstantní funkce) je primitivní k funkci 0 na IR. □ 72 Kdy k dané funkci f (x) existuje primitivní funkce F(x)7 Ne vždy! Věta 24 (O existenci primitivní funkce). Je-li funkce fix) spojitá na intervalu I, potom k ní existuje na tomto intervalu funkce primitivní. Důkaz. Uvedeme později, viz Poznámka 28(ii) v Odstavci 3.4. □ Poznámka 19. (i) Věta 24 udává postačující podmínku pro existenci primitivní funkce. Spojitost není nutnou podmínkou pro existenci primitivní funkce. Např. funkce 2x sin - — cos -, pro x ^ 0, x x' ^ ' ' 0, pro x = 0, m := není spojitá v bodě x = 0, protože lim fix) = lim [ 2xsin--cos— I neexistuie. —> 0 neexistuje Na druhé straně, funkce m-lt**1- Zlí l (38) je primitivní k fix) na celém IR, neboť pro x ^ 0 je 1 2 1 / 1 \ 1 1 ,. , Fix) = 2x sin —h x cos — •--- = 2x sin--cos — = fix), a pro x = 0 je F'(0) = Um F(0) = Um = lim x sin - = 0 = /(O). x^O X — 0 x^O X x^O X (ii) Je-li F(x) primitivní k funkci /(x) na intervalu /, potom je F(x) + C také primitivní k f (x) na intervalu I pro libovolnou konstantu C G IR. (iii) Jsou-li F(x) a G(x) primitivní k funkci fix) na /, potom existuje konstanta C G IR tak, že Fix) = G(x) + C pro všechna x G / (tedy funkce F(x) a G(x) se liší o konstantu na celém intervalu I). (iv) Důsledkem částí (ii) a (iii) je, že je-li F(x) primitivní k f (x) na intervalu /, potom {F(x) + C, Cel} je množina všech primitivních funkcí k f (x) na intervalu /. Tuto množinu budeme nazývat neurčitý integrál. □ 73 Příklad 91. Protože mají funkce F(x) = arctgx a G(x) = — arccotgx stejnou derivaci f(x) = (viz Tvrzení 4), musí se tyto funkce lišit o konstantu, tj. arctg x = — arccotg x + C Vx G IR. Konstantu C můžeme určit např. z hodnot těchto funkcí v bodě x = 0, neboli platí 7T 7T arctg 0 = 0, arccotg 0 = —, => C = —, 6 6 2 2 7T arctg x + arccotg x = —, Vx G □ Definice 17 (Neurčitý integrál). Množina všech primitivních funkcí k funkci f(x) na intervalu I se nazývá neurčitý integrál z funkce f(x) na intervalu I. Tuto množinu budeme značit (zkráceně) jako J f (x) dx := [F {x) +C, C G R} = F (x) + C, tedy symbol množiny { } budeme (kvůli stručnosti) vynechávat. □ Příklad 92. Z pravidel pro derivování elementárních funkcí (Odstavec 2.9, viz také Příklad 90) snadno dostáváme následující. xnáx = -+ C, n + 1 sin x dx = — cos x + C, cos x dx = sin x + C, ex dx = ex + C, ax dx =---h C, ln a -dx = ln|x|+C, (39) x /1 + X2 1 X2 [x) dx = arctg x + C, dx = arcsin x + C, Ve vzorci (39) si všimněte, že na pravé straně je v logaritmu absolutní hodnota, neboť pro x > 0 je (lna;)' = 1 a pro x < 0 je [ln(-x)]' = ±- ■ (-1) = i. □ 74 3.2. Základní integrační metody. Věta 25 (Pravidla pro neurčitý integrál). (i) Pravidlo konstantního násobku: c ■ f (x) dx = c J f (x) dx. Neboli, je-li F(x) primitivní k f (x), potom je c ■ F(x) primitivní k c ■ f (x). fii) Pravidlo součtu a rozdílu: [f (x) ± g (x)] dx = J f (x) dx ± J g(x)dx. Neboli, je-li F(x) primitivní k fix) a je-li Gix) primitivní k gix), potom je F(x) ± G(x) primitivní k fix) ± g(x). Důkaz. Obě pravidla jsou jednoduchým důsledkem příslušného pravidla pro derivace (viz Věta 10): [c- F(x)]' = c-F\x) = c-f(x) [F(x) ± G(x)]' = F'{x) ± G'{x) = f(x) ± g(x). □ Příklad 93. fa) ľ x4 / (x3 - 3x2 + 5) dx = — - x3 + 5x + C, (b) 1 fí\ , ľ / 1 1 R\ , X? X3 X7 ^ --= + 2xb j dx = / (x2 + x"3 + 2xb) dx = — + — + 2 — + C, 2 3 2\ 2X 2X - - dx =---2 lnlxl +C, x ln 2 11 (d) 2 5 dx = 2 arcsin x + 5 arctg x + C, = —2 arccos x — 5 arccotg x + C. □ Další integrační pravidlo umožňuje integrovat součiny funkcí, přičemž integrál z daného součinu se vhodně převede na integrál z „jednoduššího" součinu (viz příklady dále). Věta 26 (Metoda per-partes pro neurčitý integrál). Nechí funkce uix) a vix) mají derivaci na intervalu L Potom platí u(x) ■ vix) dx = uix) ■ v(x) — l uix) ■ v'ix) dx. 75 Důkaz. Tato metoda je jednoduchým důsledkem pravidla pro derivaci součinu (viz Věta 10(iii)) a pravidla pro integrál součtu (viz Věta 25 (ii)): [u v]' = u v + u v', [u v]' = / (u v + u v') => uv + C = u v + uv'. □ Příslušné výpočty pro metodu per partes budeme stejně jako u typu limity psát ve výpočtu mezi dvě svislé čáry, viz následující příklad. Příklad 94. (a) (b) x cos x dx u = cos x v = x u = sin x v' = 1 = x smx sin x dx = x sin x — (— cos x) + C = x sin x + cos x + C . x ln x dx u' = x u = v = ln x v' = o X ľ x ln x — — dx T J ' 2 = — ln x 2 x2 1 dx x 2 2 — ln x---h C 2 4 (d) ln x dx = y 1 • ln x dx = x ln x - ií' = 1 u = ln x u = x 1 x • — dx = x ln x x 1 dx = x ln x — x + C ex sinxdx u = e -u = e u = sin x u = cos x označme jako I e smx u = ex u = e" u = cos x u' = — sin x ex cosxdx = ex sin x — <|^ex cos x — J ex (— sin x) dx = ex sin x — ex cos x — / ex sin x dx Tedy pro neznámý integrál / dostáváme rovnici / = ex (sinx — cosx) — / => 21 = ex (sinx — cosx) => / = - ex (sinx — cosx), 76 a proto je ex sin x dx = - ex (sin x — cos x) + C Ve všech příkladech ověřte, že zpětným derivováním výsledku dostanete příslušnou funkci v integrálu. □ Poznámka 20. (i) Metoda per-partes vede k cíli zejména pro integrály typu xn arctg(ax) dx, J xn arccotg(ax) dx, J xa ln™ x dx. (ii) Metoda per-partes vede někdy na rovnici pro neznámý integrál (viz Příklad 94(d)), např. eax cos(fox) dx, / eax s'm(bx) dx. (iii) Metoda per-partes vede někdy na rekurentní formuli pro neznámý integrál (viz následující Příklad 95). □ Příklad 95. Určete KJx) : = (x2 + 1)™ dx. Řešení. Zřejmě je KqÍx) = / 1 dx = C KAx) = x2 + 1 ■ dx = arctg x + C Neznámý integrál Kn (pro n > 2) vypočítáme metodou per-partes: v! = 1 v = (x2 + I)"™ (x2- = x (x2 - +■ 1) X (x2 + 1)™ X ~ (x2 + 1)™ X ~ (x2 + 1)™ X u = x v' = -níx2 + I)"™"1 • 2x x2 + 1 2n 2n 2n x ■ (-n) (x2 + I)"™"1 • 2xdx 2 X (X2 + 1)"+! X2 + 1 - 1 (X2 + 1)"+! 1 ÍX2 + 1)" dx dx (X2 + 1)"+! X dx 2n \K„(x) — Kn+i(x)] = f 2 x2 + 1 2nKn(x) - 2nKn+1{x). 77 Tedy platí vztah 2nKn+1(x) = (x2 + 1) + (2n-\)Kn(x) Kn+1 (x) = ^- • 2n (x2 + 1 2n - 1 2n ■ Kjx) Např. volbou n = 1 vypočítáme integrál Kzix): (x2 + 1) dx = K2\x) = — 1 x 2 x2 + 1 2 1 x 1 2 x2 + 1 2 - arctg x + C □ Další dvě integrační metody (Věta 27 a Věta 28) jsou založeny na pravidle pro derivování složené funkce (Věta 11). Věta 27 (Substituce pro neurčitý integrál). Nechť je funkce f(t) definovaná na intervalu I a nechť ipix) je definovaná na intervalu J a (p(J) Q I■ Je-li funkce F(t) primitivní k funkci fit) na intervalu I, potom je funkce (F o (p)(x) primitivní k funkci [(/ o (p)(x)] ■ (p'(x) na intervalu J, tj. f(tp(x))-íp>(x)dx= / f(t)dt = F(t) = F( dt = (p'(x) dx 78 (ii) Substituce uvedená ve Větě 27 je tedy tvaru „nová proměnná" t = funkce „staré proměnné" x. Integrál po substituci již nesmí obsahovat „starou proměnnou" x a musí již být zapsán pouze pomocí „nové proměnné" t. (iii) Pokud bychom jako „novou proměnnou" zvolili jiné písmenko, např. s = (p(x), potom je samozřejmě ds = tp'ix) dx a nový integrál bude v proměnné s. □ Druhá substituční metoda je opět důsledkem pravidla o derivaci součinu. Věta 28 (Substituce pro neurčitý integrál). Necht! je funkce fix) definovaná na intervalu I a nechi ifj(t) má nenulovou derivaci na intervalu J a if)(J) = I■ Je-li funkce F(t) primitivní k funkci [(/ o if))(t)] ■ if)'(t) na intervalu J, potom je funkce (F o -r/;_1)(;r) primitivní k funkci fix) na intervalu I, tj. f(x)dx= / f(iP(t))-iP'(t)dt = = F(t) = F(r1(x)) Neboli v daném integrálu volíme substituci x = if)(t) , tj. t = if) 1(x) (inverzní funkce). Poznámka 22. Taktéž ve výpočtu pomocí druhé substituční metody se používá vzoreček pro diferenciál Definice 14), neboli viz x = m dx = if)'(t) dt (ii) Substituce uvedená ve Větě 28 je tedy tvaru „stará proměnná" x = funkce „nové proměnné" t. Integrál po substituci již nesmí obsahovat „starou proměnnou" x a musí již být zapsán pouze pomocí „nové proměnné" t. (iii) Pokud bychom jako „novou proměnnou" zvolili jiné písmenko, např. x = if)(u), potom je samozřejmě dx = if)'(u) du a nový integrál bude v proměnné u. (iv) U druhé substituční metody (tj. ve Větě 28) je nutné dávat pozor na interval, kde ip'(t) ^ 0. Tato podmínka zaručuje monotonii funkce if)(t) a tedy existenci inverzní funkce -í/>_1(x). □ 79 Příklad 97. \/l — x2 dx x = siní dx = (cos t) dt = / cos tdt = = j \J\ — sin2 t ■ cos t dt 1 + cos(2r) dt = J Q + i cos(2ŕ)^ dí ŕ 1 sin(2ŕ) „ ŕ 1 . . ,x . ,x „ - H----^ + C = - + - (srn t) (cos ŕ) + C 2 2 2 2 2 v M ; ŕ 1 = - + - (srn ŕ) \/l — sin2 ŕ + C | ŕ = arcsin x — arcsin x H— x \/l — x2 + C 2 2 Ověřte si derivováním výsledku, že je tento výpočet skutečně správně. □ 3.3. Integrování racionálních lomených funkcí. Je-li fž(x) = = p°|y°°™ racionální lomená funkce (viz Odstavec 1.6), provedeme nejprve dělení, abychom dostali ryze racionální lomenou funkci. Příklad 98. xó + xz x2 + 1 = x_+_l umíme integrovat x + 1 x2 + 1 □ Dále ryze racionální lomenou funkci rozložíme na parciální zlomky, přičemž v Odstavci 1.6 jsme viděli, že tyto parciální zlomky mají jeden z následujících tvarů. Pro reálný jednoduchý kořen xq: A X — Xq A dx = X — Xq A ln |x — x0| Pro reálný vícenásobný kořen xq in > 2): A B C [X - X0) A [ X — Xq \n— 1 ' X — Xq => pro k = 2,.. ., n: [X - X0) dx = A / (x — x0) dx = A [X ~ X0) -fc+l -k + 1 A (1 - k) (x - xo)^1 80 Pro dvojici jednoduchých komplexně sdružených kořenů a ± (3í: Bx + C [x — a 13 2 ' Bx + C [x — a dx Výraz ve jmenovateli upravíme vytýkáním na tvar t2 + 1, kde t = ^-^L. Výsledný integrál je po této substituci tvaru Dt + E t2 + l dt = D t t2 + 1 dt + E 1 t2 + 1 dt = § Ht2 +1) E arctgŕ Pro dvojici vícenásobných komplexně sdružených kořenů a ± (3í in > 2): Bx + C Dx + E Fx + G => pro k = 2,. .. ,n: [(x - a)2 + (32}k Výraz ve jmenovateli upravíme vytýkáním na tvar (ŕ2 + l)fe, kde t = ^-^L. Výsledný integrál je po této substituci tvaru (x - a)2 +/32]™' \{x - a)2 + /32]™"1' '"' [x - a)2 + /32 ■ dx Ht + J dt = H dt + J ■dt, (t2 + lf J (t2 + lf J (t2 + l)k přičemž první z uvedených integrálů vypočteme substitucí s = t2 + 1 (potom ds = 2tdt) a druhý z uvedených integrálů je integrál Kn{x) z Příkladu 95 (přesněji v tomto případě Kk(t)), který vede na rekurentní formuli. Příklad 99. Vypočtěte 6x2 + 5 (x + l)2 (x2 +4) dx. Řešení. Rozkladem na parciální zlomky zjistíme x3 + 6x2 + 5 A B Cx + D (x + l)2 (x2 + 4) ~ (x + 1)2 + x + 1 + x2 + 4 ' Odsud plyne, že A = 2, B = -1, C = 2, D = 1 a tedy je x3 + 6x2 + 5 (x + 1)2 (x2 +4) dx = 1 2x + 1 x + 1)2 x + 1 x2 + 4 2 , , ľ 2x dx x + 1 ln x + 1 x2 + 4 ■ dx x2 + 4 ■ dx —2 1 x --ln |x + II + ln(x2 + 4) + - arctg - + C přičemž předposlední integrál jsme spočítali pomocí substituce t = x2 + 4 (tj. dt = 2xdx) a poslední integrál pomocí substituce t = | (tj. dt = \ dx). □ Mnoho dalších typů integrálů vede přes vhodné substituce na integrály z racionálních lomených funkcí, některé ukázky jsou ve skriptech [8, Odstavec 6.2]. 81 Poznámka 23. Někdy ani nelze daný integrál vůbec spočítat (tj. vyjádřit pomocí elementárních funkcí), např. sin x x dx, cos x ■ dx, ln x dx, / siníx ) dx, / cosíx ) dx, ■ dx, ex dx. Z věty o existenci primitivní funkce (Věta 24) ale víme, že k uvedeným funkcím existuje primitivní funkce, protože tyto funkce jsou spojité. Tyto primitivní funkce se pak nazývají vyšší funkce (jsou nevyjádřitelné pomocí elementárních funkcí). Pozn.: Pozor ale na m x 1 dx = - ln2 x + C, x 2 (není to vyšší funkce)! □ 3.4. Riemannův integrál. V tomto odstavci budou uvažované funkce vždy ohraničené. Základní otázka tohoto odstavce zní: Jaká je plocha mezi fix) a osou x (na intervalu [a, b])? Příklad 100. a) f(x) = 2 pro x G [—1,1] (viz obr.), | P = 4 (b) f (x) = k pro x G [a, b] (viz obr.), P = kib — a) c) f (x) = x pro x G [0,4] (viz obr.), P = \ 42 (a) (b) f (x (c) f (x (d) f (x (e) f (x (f) f (x (g) f (x (d) f (x) = x pro x G [2,4] (viz obr.), P = i42-Í22 = 8- 2 = L6 p = I 62 _ I a2 yjl — x2 pro x G [—1,1] (viz obr.), P = | 7r l2 = —2x + 1 pro x G [1, 2] (viz obr.), P = 2 2 1 3 q _ 1 1 ' 0 2 ' 2 1 = 2. Ale protože je plocha pod osou x, klademe P = — 2 (h) f (x) = x3 pro x G [—1, 1] (viz obr.), plocha je stejná nad i pod osou x, a proto klademe P = 0~]. □ Tato „orientovaná plocha" se nazývá určitý integrál (též Riemannův integrál) z funkce f (x) přes interval [a, b] a značíme ji P= / f(x)dx = orientovaná plocha mezi grafem funkce f (x) a osou x Příklad 101. Tedy výpočty uvedené v Příkladu 100 můžeme alternativně zapsat následovně: 82 f_\ 2 dx = 4 (b) Jha káx = k{b (c) JQ xdx = 8 (d) J24 x dx = 6 (e) $axdx = \b2-\ (f) J^(-2x + l)dx = -2 (h) x3 dx = O □ Skutečnou plochu mezi f(x) a osou x odhadneme pomocí „vepsaných" a „opsaných" obdélníků (viz obr.), čímž dostaneme dolní odhad s(D,f) pro skutečnou plochu a horní odhad S(D,f) pro skutečnou plochu. Definice 18 (Dělení intervalu). Nechť a, b G IR, a < b. Dělením intervalu [a, b] je konečná množina bodů D C [a, b] s vlastností a, b G D. Tedy D = {xo, xi,..., x„}, kde xo = a, xn = b. Body xq, xi,..., xn se nazývají dělící body a interval [xk-i, x k] se nazývá dělící (pod)interval. Délka největšího dělícího podintervalu je pak norma dělení D, tj. je to číslo n(D) := max {x^ — Xk-i}- (40) Množinu všech dělení intervalu [a, b] označujeme jako D [a, b] či jenom jako D. Pro ohraničenou funkci fix) na [a, b] a dělení D intervalu [a, b] zaveďme označení := inf {/(x), x G [xfc_i,xfc]}, (viz obr.) Mk := sup {/(x), x G [xfc_i,xfc]}, (viz obr.) /) := mfc (xfc — Xfc_i), dolní součet funkce fix) při dělení D, fc=i □ S(D,f) ^^M^Xfc-Xfc.O, fc=i horní součet funkce fix) při dělení D. 83 Tvrzení 5. Nechť c < f (x) < d pro každé x e [a,b]. Potom pro každá dvě dělení Di, D2 e ©[a, b] platí c{b-a)< s(Du f) < S(D2, f)6 pb f(x) dx, / fit) dt, a podobně. Příklad 102. (a) Pro konstantní funkci fix) = c máme mk = Mk = c pro všechny k a tedy je s(D,f) = c(b-a), S(D,f) = c(b-a) (viz obr.), \/D G D, = / / = sup{c ib — a)} = c ib — a), / / = inf{c ib — a)} = c ib — a) J „ J a ľ h ~T 6 c G K[a, b] a platí ľ Ja -j /.' = /' = c (b — a) Viz Příklad 101 (b), (b) Dirichletova funkce x [cni1 X{x) := 1, pro x G Q n [a, b], 0, pro x G I n [a, b], Potom nik = 0 a Mk = 1 pro všechna k a tedy je s(D,x) = 0, S(D,x) = b-a (viz obr.), \/D G D, /" x = sup{S(JD,X)} = sup{0} = 0, /" x = ^í{S(D,X)} = mí{b-a} = b-a J_a J a fb 1h I-1 / X< / X a tedy x0 7?.[a,fo] (x není integrovatelná). J „ J a □ Jak ale obecně určíme, zda je daná funkce integrovatelná (a pak jakou hodnotu má její určitý integrál) či nikoliv? Nulová posloupnost dělení Dk G HJ je taková posloupnost dělení, která splňuje n(Dk) —> 0 k —> oo, neboli norma dělení (viz vzorec (40)) jde k nule. pro Věta 29. Nechť je funkce fix) ohraničená na intervalu [a, b]. Potom pro libovolnou nulovou posloupnost dělení Dk G B platí, že s(Dk,f)^ ["f, S(Dk,f)^ í f, pro k ^oo. J—a Ja Je-li navíc f(x) integrovatelná na [a, b], potom dolní součty s(Dk, f) i horní součty S(Dk, f) konvergují (ve smyslu existence vlastní limity) k číslu Ja f. Z Věty 29 vyplývá, že pokud víme, že je f(x) integrovatelná na [a, b], potom lze f určit limitním přechodem pomocí libovolné nulové posloupnosti dělení intervalu [a, b]. 85 Příklad 103. Víme-li, že je funkce fix) = x2 integrovatelná na intervalu [0,1] (viz např. Věta uvedená níže), potom určete x2dx. Řešení. Připomeňme si vzorec 999 9 v-^ , 9 n (n + 1) (2n + 1) x l2 + 22 + 32 + • • • + n2 = > k2 = y M-(42) ^—' 6 fc=i Rozdělíme interval [0,1] na 77 stejných dělících intervalů délky K Potom jsou dělící body xk = ^ pro k = 0,1,... ,n (viz obr.) a norma takového dělení je právě číslo K Tedy jedná se o nulovou posloupnost dělení. Navíc, protože je funkce x2 rostoucí, je její infimum na k-tém dělícím intervalu dosaženo v levém krajním bodě. Tedy platí, že pro libovolné k = 1, 2, ..., n je mk = xk_1 = ^k' , a proto s(Dn, f) = ^2 mk ■ (xk - xfc_i) = ^2 (k-l)2 1 1 k=l k=l n n- k=i 1 n—l n3 ^ (42) s n-1 1 (77 — 1)77(277 — 1) fc=l 77J 6 2 _ 1 6 ~ 3' A proto je x2 dx = 1 □ Zásadní otázku, které funkce jsou vlastně (riemannovsky) integrovatelná, zodpovídá následující tvrzení. Věta 30. (i) Každá spojitá funkce na intervalu [a, b] je zde také integrovatelná, neboli C[a, b] C K[a, b] . (ii) Každá monotónní funkce na intervalu [a,b] je zde také integrovatelná. Poznámka 24. Riemannův integrál (tj. vlastně orientovaná plocha) se zřejmě nezmění, pokud je integrovatelná funkce fix) nespojitá či není definována v konečně mnoha bodech (či obecněji na množině „míry nula"), viz obr. Tímto dostáváme určitý integrál přes otevřený nebo polo uzavřený interval. Zejména pro (ohraničené) intervaly všech typů (a, b), (a, b] i [a, b) je příslušný určitý integrál přes tento interval roven již dříve definovanému číslu J f, tj. Riemannově integrálu přes uzavřený interval [a,b]. □ 86 Příklad 104. Pro nespojitou funkci sgnx (viz Příklad 18(a)) platí (viz obr.) ŕ J sgaxdx = 3+ (-2) =[T|. Obdobně lze ukázat (rozvažte si to), že pro a < 0 < b je sgn x dx = a + b. □ 3.5. Vlastnosti Riemannova integrálu. V tomto odstavci odvodíme základní vlastnosti Rieman-nova integrálu. Stále mějte na paměti, že se vlastně jedná o „orientovanou plochu" mezi grafem funkce a osou x. Věta 31. Je-li funkce fix) integrovatelná a ohraničená na intervalu [a,b], tj. c < f (x) < d pro všechna x e [a, b], potom c{b-a)< í f q \ b] => i** f > 0 or^en^ovan1^ Plocha pod nezápornou ^ ' ~ L ' J J funkcí je nezáporná), \f(x) < c na [a, b] f < c(b-a). Věta 32 (Pravidla pro určitý integrál). Necht! f, g e H[a,b] (f (x) a g (x) jsou integrovatelná) a c G IR je konstanta. (i) Pravidlo konstantního násobku: c ■ f e lZ[a, b] a platí r>6 pb c ■ f (x) dx = c f (x) dx. 4i) Pravidlo součtu a rozdílu: f ± g e lZ[a, b] a platí [f (x) ± g (x)] dx = / f(x)dx ± / g(x)dx. (iii) Pravidlo monotonie: je-li f (x) < g (x) na [a,b], potom rb pb f< 9- 87 (iv) Pravidlo absolutní hodnoty: \ f\ e lZ[a,b] a platí pb pb f < \f\-J a J a v) Pravidlo součinu: f ■ g e lZ[a, b]. Pravidlo podílu: je-li g(x) > c na intervalu [a, b] pro nějaké c > O, potom je ^ e TZ[a, b]. vii) Pravidlo návaznosti: je-li a < c < b, potom je f e lZ[a, c], f e lZ[c, b] a platí (viz obr.) f= ľf+ ŕ f. vi Poznámka 25. Všimněte si, že pravidla (i) a (ii) vlastně říkají, že operace „určitý integrál" je lineárni. Tj. zobrazení I:K[a,b]^R, /(/):= ľ f J a je lineárni zobrazení mezi vektorovými prostory lZ[a, b] a R (viz MB101). □ Poznámka 26. (i) V pravidle součinu (Věta 32(v)) pro určitý integrál je zřejmě (obecně) '/•//' (T/Ví r//Y (ii) V pravidle podílu (Věta 32(vi)) nestačí, aby g (x) > 0 na intervalu [a, b], tj. je nutné, aby byla funkce ve jmenovateli „odražena od 0". Např. pro funkce f(x):=l na [0,1], g{x) := 1, pro x = 0, x, pro x e (0, 1], platí, že f e 1Z[0,1], g e 1Z[0,1], protože f = 1 a Jq g = \- Dále je gix) > 0 na celém intervalu [0,1], ale funkce / / x í 1, pro x = 0, 9KX)~\l, pro x G (0,1], není integrovatelná na intervalu [0,1], protože ŕ f ŕ1 / — = — dx = oo, (viz Odstavec 3.10). Jo 9 Jo x Funkci g(x) nelze „odrazit od 0", protože se k nule blíží (a tedy je funkce neohraničená). 88 (iii) Pravidlo návaznosti (Věta 32(vii)) lze jednoduše rozšířit na libovolné hodnoty a,b,c G IR (dokonce mohou být některá tato čísla stejná), pokud definujeme a f := 0, (tj. „plocha" pod jediným bodem je nulová), a pb f := — f. (tj. záměna integračních mezí mění znaménko určitého integrálu). J a Potom podle pravidla návaznosti zřejmě platí pb pa pa //+//=/ / = o. J a J b Ja □ Příklad 105. (a) Podle pravidla součtu a podle Příkladů 103 a 101 (e) je i (x~ + x) dx = I x2 dx 'o 1 A 11 x dx = —|— o 3 2 (b) Podle pravidla konstantního násobku a podle Příkladu 103 je -i 1 2x2dx = 2 x2 dx = 2 ■ - = o Jo 3 (c) Podle pravidla rozdílu a podle Příkladu 103 je (viz obr.) 1 — x )dx = I 1 dx o Jo x dx = 1--= □ 3.6. Věty o střední hodnotě. Stejně tak jako má diferenciální počet své věty o střední hodnotě (viz Odstavec 2.10), jsou podobné věty důležité i v integrálním počtu. Začněme následujícím motivačním příkladem. Pokud máme konečně mnoho čísel al5. .., an, potom jejich průměrná hodnota je ai 1 n n E k=l Tedy průměrná hodnota čísel /(ci), ..., f(cn) je pak n k=l 89 Položme si otázku, co by se stalo, kdybychom nahradili konečně mnoho čísel f(ci),...,f(cn) nekonečně mnoha funkčními hodnotami f(x), tj. analyzujme limitu lim - V/(cfc) = lim -r^—ihfi n—¥00 n L—' n—¥00 o — a L—' fc=l fc=l b — a Ck ■ n délka dělících subintervalů lim--• (Riemannův součet, ale místo mk či Mk je zde f(ck)) n-^oo b — a b — a Definice 21 (Průměr funkce). Nechť / G 7Z[a,b]. Potom číslo av(f) = av[aM(f) := b — a f nazýváme průměrnou hodnotou (též střední hodnotou) funkce f(x) na intervalu [a,b]. Označení je z angličtiny „average value". □ Příklad 106. (a) Pro funkci f(x) = c na intervalu [a, b] platí av (/) = 1 cdx = 1 :(b-a)=[č\, b — a Ja b — a tj. průměrná hodnota konstantní funkce je samozřejmě tatáž konstanta. (b) Pro funkci f(x) = x na intervalu [a,b] platí (viz Příklad 101(e)) r>6 av(f) 1 b — a xdx = 1 b2-a2 b — a b + a (c) Pro funkci f{x) = x2 na intervalu [0,1] platí av (/) = 1 - 0 x2 dx = □ V dalším textu označme m := inf {f{x), x G [a, &]}, M := sup {f{x), x G [a, &]}, tj. platí pak m < fix) < M na intervalu [a, b]. Nyní uvedeme důležitou větu o střední hodnotě integrálního počtu. I když tato věta plyne až z následující věty, uvádíme ji jako první, protože bude pro nás velmi důležitá. 90 Věta 33 (O střední hodnotě integrálního počtu). (i) Nechť f e lZ[a, b]. Potom existuje číslo c e R, m < c < M, takové, že ch f(x)dx = c(b — a), tj. c = av(f), tj. plocha mezi grafem funkce f (x) a osou x je rovna obsahu obdélníka se základnou [a, b] a výškou c (viz obr.). (Ji) Je-li navíc funkce f (x) spojitá na [a, b], potom existuje bod xq e [a, b] s vlastností, že 1 * f(x0) = c = av(f) = -- / f(x) dx, b~aja tj. spojitá funkce fix) nabývá svou průměrnou hodnotu v intervalu [a, b]. Důkaz. Plyne z následující Věty 34 volbou gix) = 1 na [a, b]. □ Příklad 107. Funkce fix) = 4 — x2 má na intervalu [0, 3] průměrnou hodnotu i r\. o, . ííř.. ř o. \ i av(f) = - (A-x2)dx = -l Adx- x2 dx I = - • (12 - 9) = 1, (Integrál f^x2 dx = 9 lze spočítat podobně jako Příklad 103.) Podle Věty 33(i) tedy pro číslo c = av(f) = 1 platí, že (4 - x2) dx = c (6 - a) = 1 • 3 = 3. Dále, protože je funkce 4 — x2 spojitá na intervalu [0, 3], existuje podle Věty 33(ii) bod xo e [0, 3] s vlastností, že /(xq) = 4 — Xq = 1. Zřejmě se jedná o bod xq = \/3, viz obr. □ Poznámka 27. To, že spojitá funkce nabývá svou průměrnou hodnotu, je vlastnost, která obecně neplatí pro konečně mnoho hodnot. Je to velmi důležitá vlastnost! □ Příklad 108. Pokud je funkce f(x) nespojitá na intervalu [a,b], potom svou průměrnou hodnotu nabývat nemusí. Např. pro funkci f(x) na intervalu [—1,1] definovanou jako f ( \ _ í —1) Pro x ^ [—1)0), ^X> :~ 1 1, pro x e [0, 1], je (viz obr.) av{f)=l-jj{x)dx = ^-0 = 0, ale funkce fix) nenabývá hodnotu 0 nikde v intervalu [—1,1]. □ 91 Věta 34. Nechi /, g G ft[a, 6] a g (x) > O na [a, 6]. (i) Existuje číslo c G IR, m < c < M, takové, že f (x) ■ g (x) dx = c g. (ii) Je-li navíc funkce f (x) spojitá na [a, b], potom existuje bod xq G [a, b] s vlastností, že f (x o) = c, »b rb f (x) ■ g(x)dx = f(x0) / g. Důkaz, (i) Protože je m < f (x) < M a současně g (x) > 0 na intervalu [a, b], platí nerovnosti Tn ■ gix) < f (x) ■ gix) < M ■ gix) pro x G [a, b]. Je-li gix) dx = 0, potom z pravidla monotonie určitého integrálu (Věta 32(iii)) je pb pb pb pb 0 = ml g (x) dx < f (x) ■ g (x) dx < M g (x) dx = 0, => / f (x) ■ g (x) dx = 0 a tudíž číslo c můžeme zvolit libovolně. Je-li g (x) dx > 0 (neboť g (x) > 0 na [a, b]), potom platí nerovnosti m 6 ŕ ŕ ľb f (x) ■ gix) dx g(x)dx< I f(x) ■ g(x)dx < M I g(x)dx, m < Ja \ ' K '- < M, L 9{x) dx 'a Ja Ja a tudíž číslo Ja f (x)-9(x) dx Ja g(x)dx splňuje tvrzení této věty. (ii) Je-li f (x) spojitá na [a,b], potom podle Weierstrassovy věty (Věta 6) nabývá f (x) svého maxima (=M) a minima (=m) v intervalu [a, b]. Dále, podle Bolzanovy věty (Věta 7) nabývá f(x) všech hodnot mezi m a M, a tedy nabývá i hodnotu c, tj. f(xo) = c pro nějaký bod xq G [a, b]. □ 3.7. Integrál jako funkce horní meze. Je-li funkce f(x) integrovatelná na [a,b], potom je podle Věty 32(vii) také integrovatelná na intervalu [a,x] pro každé x G [a, b]. Tedy předpis F(x) := f = / f(t)dt definuje funkci F(x), která je řádně definovaná pro všechna x G [a, b]. Zřejmě je F(a)= ľ f = 0 a F(b)= í f. J a J a V tomto odstavci budeme studovat vlastnosti této funkce F(x). Zřejmě je hodnota F(x) obsah (orientované) plochy mezi grafem funkce fit) na intervalu [a,x] (viz obr.). 92 Príklad 109. Pro (nespojitou) funkci je (viz obr.) F(x) : = 5, pro x e [0,1), 10, pro x e [1,2], 5x, pro x e [0,1], lOx — 5, pro x e [1, 2], □ V následujích dvou tvrzeních uvidíme, že funkce F (x) „vylepšuje" vlastnosti funkce /. Viz např. předchozí Příklad 109, kdy z nespojité funkce f(x) dostaneme spojitou funkci F(x). Věta 35. Nechi f e lZ[a, b] (tedy funkce fix) může být i nespojitá). Potom je funkce F{x) := f f J a spojitá na intervalu [a,b]. Důkaz. Důkaz provedeme pro ohraničenou funkci f(x), tj. |/(x)| < c na intervalu [a,b] pro nějaké c > 0. Obecný případ (bez předpokladu ohraničenosti funkce f(x)) lze najít v literatuře o integrálním počtu. Nechť xq e [a, b] je libovolný bod. Chceme ukázat, že \imx^Xo F(x) = F(xo), neboli že F(x) — F(xo) —> 0 pro x —> x$. Platí, že (viz obr.) \F{x)-F{x0)\ = f f f x0 < l/l x0 < xo = c \x — Xq\ —> 0. ^0 Tedy je funkce F(x) spojitá v bodě x0. A protože byl tento bod vybrán v intervalu [a, b] libovolně, je F(x) spojitá na [a,b]. □ Další otázkou je, jak rychle se mění funkce F(x)7 Takto jednuduše položená otázka je ale jednou z nej důležitějších v tomto předmětu. Odpověď zní: Tak rychle, jaké jsou hodnoty funkce f(x). Věta 36. Je-li f(x) spojitá na nějakém okolí bodu xq, potom má funkce F(x) := f* f derivaci v bodě xo a platí F'{x0) = f{x0). Důkaz. Podle Poznámky 4(v) je = umFto + k)-FM = limsrhf-Cf = limi h^o h h^o h h^o h JXQ (průměrná hodnota \ funkce f(t) na ) = lim av[x xo+h] (f) = lim /(r0), intervalu [xq,xq + h\ 7 93 přičemž poslední rovnost plyne z věty o střední hodnotě integrálního počtu (f(x) je spojitá na intervalu [xo, xq + h] pro h dostatečně malé, a tudíž nabývá v tomto intervalu svou střední hodnotu, viz Věta 33(ii)), kde bod r0 leží mezi body x0 a x0 + h. Všimněte si, že číslo h ve výše uvedené limitě nemusí být nutně kladné. Ale i pro h < 0 či pro h = 0 jsme příslušné integrály definovali v Poznámce 26(iii). Tedy platí, že Xq < t0 < x0 + h pro h > 0, xq + h < Íq < xq pro h < 0. Odsud ale plyne, že jakmile h —> 0, pak to —> xq. A protože je funkce f(x) spojitá v bodě xo, platí f (to) —> f(x0), neboli F'(x0) = i™ f (to) = lim /(í0) = f(x0). h—¥0 to^xo □ Důsledek 8 (Fundamentální vztah integrálního počtu). Je-li funkce f(x) spojitá na intervalu [a,b], potom má funkce F(x) := J* f spojitou derivaci F'(x) = f(x) na [a,b], tj. platí vztah f(t)dt) =f(x) (43) Poznámka 28. (i) Vztah (43) v sobě soustřeďuje poznatky o • derivaci - protože tento vztah obsahuje derivaci, • neurčitém integrálu - protože je funkce f(t) dt primitivní k funkci f(x), • určitém integrálu - protože tento vztah obsahuje určitý integrál, • spojitosti - protože je tento vztah založen na spojitosti funkce f(x). (ii) Důsledek 8 je vlastně důkaz věty o existenci primitivní funkce (Věta 24), protože říká nejen to, že primitivní funkce F(x) ke spojité funkci na [a, b] existuje, ale dokonce udává návod, jakým způsobem tuto primitivní funkci zkonstruovat (pomocí určitého integrálu s proměnnou horní mezí). (iii) Místo Jx / můžeme vzít také F(x) = J* f pro libovolné c G [a, b], protože podle pravidla návaznosti (Věta 32(vii)) je f(t)d?j = [£f(t)dt +jT/(í)dí) =o+(jT/(í)dí) =f(x). konstanta vzhledem k x 94 (iv) Vzorec (43) udává, že operace určitého integrování (= výpočet plochy) a derivování jsou v tomto pořadí inverzní, tj. když začneme se spojitou funkcí fit) na [a,b], kterou nejprve integrujeme přes interval [a, x] (tím vznikne funkce F(x) udávající orientovanou plochu pod fit) na intervalu [a,x] a poté funkci F(x) zderivujeme, tak se vždy opět vrátíme k původní funkci fix). Opačné pořadí operací, tj. diferencovatelnou funkci fix) napřed zderivujeme, a pak její derivaci fit) integrujeme (Riemannovým integrálem) na [a,x], pak výsledná funkce nemusí být rovna původní funkci f(x), tj. obecně je f{t)át^f{x)-f{a). Toto je jedna z „vad" Riemannova integrálu, která je odstraněna obecnějšími typy integrálů, např. integrálem Lebesgueovým. Takováto funkce fit) musí mít ale dostatečně „škaredou" derivaci fit). Pro „pěkné" funkce fit), např. pro funkce se spojitou derivací fit) na [a,b], výše uvedný vztah platí jako rovnost. □ Poznámka 29. Vztah (43) lze jednoduše použít pro rychlý zápis primitivní funkce, např. primitivní funkce k funkci ľx 1 ľ (a) x2 je F(x) = / t2 dt, (b) - je F(x) = Jo x Ji 1 , -dt. t Tyto primitivní funkce lze ovšem vypočítat (viz následující Odstavec 3.8), např. í3 fa) / t2dt = o o=3-3=3' ^ Uordt)=\J]=*' (b)^" jdt = [lni]* = lnx - lni = lnx, tedy ^ j dt^j =(lnx)' = -. a ověřit tak přímo platnost vztahu (43). Na druhou stranu lze vztah (43) využít i pro konstrukci primitivních funkcí k vyšším funkcím (viz Poznámka 23), např. primitivní funkce k funkci sin x fx sin t fx (a) - je F{x) = J —j—dt, (b) cos(x2) je F(x) = j cos(t2)dt, o kde dané integrály vypočítat nelze. (Výše uvedené integrály je možné ale vyjádřit pomocí nekonečné mocninné řady, viz dále Odstavec 4.5.) □ Příklad 110. Bez výpočtu, tedy pouze na základě znalosti vztahu (43), můžeme proto psát např. V / r e* V ex t2smtdt) =x2sinx, ( / —dt)=—. o / \Ji t J x □ 95 Protože je J* f = — Jx f , pro integrál jako funkci dolní meze platí íl (Í/V ( Pí ( a tedy je J X dt) =-f(x) To znamená, že při derivování integrálu podle horní meze dostaneme původní funkci f(x). zatímco při derivování integrálu podle dolní meze dostaneme —fix). (44) Příklad 111. Pro pokročilejší: Zkuste si rozmyslet, jak by vypadala derivace funkcí F(x) = í ~dt, G(x) = í arcsinídí, H(x) = í lni J1 ť J sin x J x Řešení. Podle pravidla pro derivování složené funkce (Věta 11) je dt. F'(x) = G'(x) = H'ix) = 1 , Y 1 / 2W 1 2 -dt } = —z ■ (x ) = — ■ 2x = -, t J XZ XZ X í / arcsinŕdŕ) = — (arcsin sin x) ■ (sin.r)' V J sin x / _ = —x COS X, ln ŕdŕ I = / lnídř ln rdí lnídr^j +iKJ1 lntdt^j =-lnx + (ln — lnx + 2 (lnx) • 2x = (Ax — 1) lux. x2) • (x2Y □ 3.8. Metody výpočtu určitého integrálu. To, že jsme schopni najít primitivní funkci pomocí určitého integrálu, vede k jednoduché metodě výpočtu určitého integrálu pomocí libovolné primitivní funkce k funkci f(x). Věta 37 (Newton—Leibnizův vzorec). Je-li f G 1Z[a, b] a je-li F(x) libovolná primitivní funkce k f(x) na (a, b), přičemž F(x) je spojitá na [a, b], potom je f{x) dx = F(b)-F(á) 96 Důkaz. Všimněte si, že ve větě stačí fix) integrovatelná, nemusí být spojitá. Důkaz ale provedeme pouze pro spojitou funkci fix), obecnější důkaz lze najít v literatuře. Je-li fix) spojitá na [a,b], potom má fix) podle Věty 24 na [a,b] primitivní funkci, označme ji F(x). Dále, protože je podle Důsledku 8 funkce f také primitivní k f (x) na [a, b], musí se tyto dvě primitivní funkce navzájem lišit o konstantu, viz Poznámka 19(iii). Tedy platí, že F(x) = Jx f + C pro každé x E [a, b], a proto je □ Výpočet určitého integrálu podle Newton-Leibnizova vzorce značíme jako f f (x) dx = [F(x) ] ba = F(b) - F(a). (45) Příklad 112. Protože je funkce y primitivní k funkci x2 na [0,1], platí 1 13 x2 dx = x l o 3 viz také Příklad 103. □ Věta 38 (Metoda per-partes pro určitý integrál). Nechi funkce uix) a v(x) mají derivaci na intervalu [a, b] a u', v' E lZ[a, b]. Potom platí uix) ■ vix) dx = [ uix) ■ v{x) ] a — j uix) ■ v'ix) dx. Důkaz. Podle Věty 26 je funkce Fix) := uix) ■ v(x) — j u ■ v' primitivní k funkci f(x) = u'(x) ■ v(x) dx na intervalu [a, b]. A proto podle Newton-Leibnizova vzorce (45)je i ■ v = F(b) — F (a) = ( u(b) ■ v(b) — j u ■ v' ) — ( u(a) ■ v (á) — j u ■ v' = [u-v]ha- / J a rb U ■ v'. □ Pomocí Věty 38 lze tedy počítat daný integrál metodou per-partes přímo. Druhá možnost je pak vypočítat nejprve primitivní funkci pomocí metody per-partes pro neurčitý integrál (Věta 26) a potom aplikovat Newton-Leibnizův vzorec (45). 97 Příklad 113. (Srovnejte s Příkladem 94.) (a) x cos xdx u = cos x u = sin x v = x v' = 1 = 7T sin7r — 0_sin_0 — [ — cos x = o =o = [ x sin x ] q — / sin x dx Jo ] q = [ cos X ] q = cos 7T — cos 0 = -1 - 1 = (b) x ln x dx v = ln x v1 = - e2 , 1 1 — ine^ — — inA, — — = i =o e2 _ 1 /e2 _ 1 Í~2 \I~2 lnx X^ 1 dx x dx = r 2 x^ □ Věta 39 (Substituce pro určitý integrál). Nechí je funkce f(t) spojitá na intervalu [c,d] a nechí má funkce (p(x) integrovatelnou derivaci na intervalu [a,b] a ip([a,b]) C [c, d]. Potom platí b ľip(b) f( 0. Řešení. Obsah kruhu vypočítáme jako 2-krát obsah půlkruhu nebo jako 4-krát obsah čtvrtkruhu. Podle první možnosti je pak P = 2 / \Jr2 — x2 dx x = r sin ŕ dx = (r cos t) dt x - x = r => t = r í = -f = 2 VV2 — r2 sin2 ŕ • r cos ŕ dŕ = r cos t dx = 2 = 2r2 = 2r2 r2 cos2 tdt = 2r2 t 1 sin(2í) 2 + 2 2 ? 1 + cos(2ŕ) , - ň ŕl 1 , ,\ , —-^ dt = 2r2 - + - cos(2ŕ) ) dí vr 2 /_ zl V 2 2 = 2r^ 7T Sin 7T 4 4 = 0 7T 7T 4 + 4 2 = 7rr □ 3.9. Aplikace určitého integrálu. Vime, že určitý integrál J f byl zkonstruován jako orientovaná plocha mezi grafem funkce f (x) a osou x na intervalu [a, b]. Tato orientovaná plocha je zřejmě rovna skutečné ploše, pokud je f(x) > 0 na [a, b]. • Plocha mezi dvěma grafy. Pokud nás zajímá velikost plochy mezi grafy funkcí f(x) a g(x), viz obr., určíme ji pomocí vepsaných a opsaných obdélníků (stejně jako při konstrukci Riemannova integrálu v Odstavci 3.4), avšak nyní bude obsah každého takového obdélníka tvaru n [/(cfc) - g{ck)] (xfc - xfc_i), Riemannův součet je pak ^[/(cfc) - g{ck)] (xk - xfc_i). fc=i Tyto úvahy vedou k odvozeni následujícího vzorce. 99 Tvrzení 6 (Plocha mezi grafy). Necht! f,g G 7Z[a, b] a f(x) > g(x) na [a,b]. Potom má plocha mezi grafy těchto funkcí na intervalu [a, b] velikost P = [f (x) - g{x)] dx horní funkce — dolní funkce ] dx. V tomto případě je zřejmě vždy P > 0! Příklad 116. Určete plochu mezi grafy funkcí y = 1 — x2 a y = —3. Řešení. Oba grafy se protínají v bodech x = —2 a x = 2, přičemž funkce y = 1 — x2 je horní funkce na intervalu [—2, 2] (viz obr.). A proto je hledaná plocha P= I [ll-xz -3)]dx = J (4-x2)dx 4x -8\ 16 8--=16--= 3 / 3 32 □ Příklad 117. Určete plochu mezi grafy funkcí y = sin x a y = 2 sin x na intervalu [tt, 2tt]. Řešení. Oba grafy se protínají v bodech X — 7T ČI X = 2tt, přičemž funkce y = sin x je horní funkce na tomto intervalu (viz obr.). A proto je hledaná plocha í*2-n í*2-n P= (sinx — 2 sinx) dx = / ( J 7ľ J 7T = COS27T — COS7T = 1 — ( — 1) = smx dx = [ cosx i 2tt □ • Délka křivky. Křivka C v rovině, C : [a, (3] —> M2, je zadána parametricky jako zobrazení C : t^[x(t),y(t)]. Příklad 118. Křivka C : t i—> [cosi, siní] pro t G [0, 2ir] je kružnice o poloměru r = 1 se středem v počátku (viz obr.). □ Zvolme libovolné dělení D = {a = to, t±,..., ín_i, tn = (3} intervalu [a, /3]. Na křivce C vyznačíme body odpovídající hodnotám parametru t = tk (viz obr.). Zvolme nyní nějaké dva dělící body tk_i a tk a označme příslušné body na křivce C jako M = [x(ífc_i), y(ífc_i)] a N = [x(tk),y(tk)]. Podle Pythagorovy věty má potom úsečka MN velikost \MN\ = y/[x(tk) - x(ŕfc_x)]2 + [y(tk) - y(rfc_i)]2. 100 Délka celé křivky je pak aproximována délkou lomené čáry při dělení D, tedy číslem k=l Ev Nŕfe) - xfa-i)] + frfa) - y(r n k-lj k=l k=l x(tk) - x(tk-i) tk — ífc-1 fa-rfc_l)2 + yfa) - yfa-i) tk — tk-i {tk — tk-i)z x(tk) - xfa_i) ífc — ífc-i y fa) -yfa-i)' fa — ífc-i) = Riemannův součet s výškou „obdélníka" danou výrazem x{tk) - xfa_i) tk — tk-1 y(tk) - yfa-i) Tedy pro n —> oo (zvyšující se počet dělících bodů a normu dělení n{D) —> 0) je x(tk) - zfa-i) , yfa) ~ yfa-i) ,, . , ->■ x (í),------> y (t), tk - ífc_i ->■ dt, a proto dostáváme následující vzorec. Tvrzení 7 (Délka křivky v rovině). Nechi C je křivka v rovině a [x(t),y(t)] pro t E [a, (3] její parametrizace. Mají-li souřadné funkce xit) a yit) spojitou derivaci na intervalu [a, 0\, potom má křivka C konečnou délku a platí d(c) = / vVfa]2 + [y'fa]2 dt Příklad 119. Určete délku jednotkové půlkružnice (tj. r = 1, viz obr.). Řešení. Půlkružnice má parametrizaci [x(t),y(t)] = [cos ŕ, sin ŕ] pro t E [0,7r]. Tyto funkce mají spojitou derivaci [x'(t), y'(t)] = [—siní, cosŕ] na [0, tt], a proto je délka půlkružnice rovna /»7T /»7T /»7T d= / vVfa]2 + [ťit)]2 dt= x/(-smt)2 + (cosŕ)2 dt = 1 dt = [í]* = [jr]. Jo Jo Jo (Obvod celé jednotkové kružnice je pak zřejmě 2tt.) □ Příklad 120. Určete obvod kružnice o poloměru r > 0. Řešení. Kružnice má parametrizaci [x(t),y(t)] = [r cos t, r siní] pro t E [0, 2tt]. Tyto funkce mají spojitou derivaci [x'(t), y'(t)] = [—r sin ŕ, r cos t] na [0, 27r], a proto je obvod kružnice roven f27r _ í*2-n _ d= I vVfaP + [y'(t)}2 dt = / ^(-rsinŕ)2 + (rcosŕ)2 dt p'2ty i- p'2ty / Jr2 (sin2 t + cos2 t) dt = i r dt = [ r t ] ^ = | 27rr 7o 7o □ 101 Graf funkce f (x) můžeme chápat jako množinu bodů [x,f(x)], tedy je to speciální případ křivky v rovině, která má parametrizaci [£,/(£)] pro t E [a,b] (v tomto případě tuto parametrizaci ale píšeme s proměnnou x). A protože má tato parametrizace derivaci [(ŕ)', fit)] = [1, fit)], dostáváme z Tvrzení 7 následující vzorec. Důsledek 9 (Délka grafu). Má-li funkce f(x) graf na intervalu [a, b] konečnou délku a platí spojitou derivaci na intervalu [a,b], potom má její d(Gr/) = / y/l + íf(x)}2 dx Příklad 121. Určete délku grafu paraboly fix) = \ x na intervalu [0,1]. Řešení. Délka grafu bude zřejmě číslo mezi y l2 + (|)2 = ^ ks 1.12 a 1 + | = 1.5 (viz obr.). Protože je fix) = x spojitá funkce na intervalu [0,1], je délka tohoto grafu rovna d(Gr/) = / y/1 + [f{x)]2 dx = / y/l + x2 dx. Ověřte si zpětným derivováním, že primitivní funkce k funkci \/l + x2 je 1 Fix) = - x VI v ; 2 1 x2 + - ln (x + Vl + x2) A proto je podle Newton-Leibnizova vzorce (45) d(Gr/) = vT ln (x + vl x^ Qlv^+iln^ + ^^-Qov7!- lni = o f+ im(i + V2) 1.15. □ • Objem rotačního tělesa. Rotační těleso vznikne rotací plochy mezi grafem funkce f(x) a osou x kolem osy x na intervalu [a,b] (viz obr.). Zřejmě má tato úloha smysl pouze pro nezápornou funkci f(x) (či obecněji, pro funkci, která nemění znaménko na intervalu [a,b], tj. je buď stále nezáporná nebo nekladná). Zvolíme-li nějaké dělení D = {a = xq, x±, ... , xn = b} intervalu [a,b], potom má jeden „objemový dílek" šířku Xk — Xk-i a poloměr f(ck) (viz obr.). Tedy objem takového dílu je 7T [/(ej,)]2 (x*; — Xk-i) (obsah „podstavy" krát šířka). Objem celého rotačního tělesa je pak aproximován číslem n 7T [/(ej,)]2 (x*; — Xk-i) = Riemannův součet s výškou „obdélníka" danou výrazem ir [f(ck)]2. fc=i 102 Tedy pro n —> oo (zvyšující se počet dělících bodů a normu dělení n{D) —> 0) dostáváme následující vzorec. Tvrzení 8 (Objem rotačního tělesa). Nechť f (x) je spojitá nezáporná funkce na intervalu [a,b]. Objem rotačního tělesa, které vznikne rotací plochy mezi Gr / a osou x na intervalu [a, b] kolem osy x, je V = 7T í f(x)dx . Příklad 122. Určete objem jednotkové koule. Řešení. Objem určíme jako dvojnásobek objemu polokoule, přičemž polokoule vznikne rotací funkce f(x) = \/l — x2 kolem osy x na intervalu [0,1]. Je tedy V = 2ir í (vT Jo x2Ydx = 2ir I (1 - x2) dx = 2tt /o x = 2tt 1 1 4 7T □ Příklad 123. Určete objem koule o poloměru r. Řešení. Objem určíme jako dvojnásobek objemu polokoule, přičemž polokoule vznikne rotací funkce f{x) = \/r2 — x2 kolem osy x na intervalu [0, r]. Je tedy ^.3 V =2tt (V' Jo r2 — x2) dx = 27T / (r2 — x2) dx = 2tt o r2x = 2tt [ró--= 4 3 3 □ Příklad 124. Určete objem rotačního tělesa, které vznikne rotací řetězovky f(x) = coshx kolem osy x na intervalu [—1, 1]. Řešení. Funkce coshx je zadána pomocí exponenciální funkce jako aritmetický průměr ex a e~x, tj. coshx := Je tedy V = 7T / cosh2 x dx = 7T 7T 4 --h 2x H-- 2 -2 ľ fex - Fe"x { 2 11 r/e2 - -i ~ 4 2 ^ n 7T dx = - / (e2x + 2ďe^ +e~2x) dx _1 =2 e"2 e2 --2 + — 2 -2 n í — (t 2-e"2 + 4) 4 v 8.83865. Uvedený integrál lze spočítat i pomocí hyperbolických funkcí. Objem je pak V = 7T [(cosh 1) (sinh 1) + 1] « 8.83865. □ 103 • Povrch (obsah pláště) rotačního tělesa. Zřejmě má tato úloha smysl pouze pro nezápornou funkci f(x) (či obecněji, pro funkci, která nemění znaménko na intervalu [a,b], tj. je buď stále nezáporná nebo nekladná). Zvolíme-li nějaké dělení D = {a = x0, xi,. .., xn_i, xn = b} intervalu [a, b], potom má jeden dílek „šířku" (délka grafu) y/ixk-x^y + ifM-fixk-i)]2 = \/i + (í{Xk) f{Xk-l))2 (. « y/1 + [f(x)]2 dx a poloměr f(ck) (viz obr.). Tedy obsah pláště takového dílu je 27Tf(Ck) Wl + f{xk) - f(xk-i) Xk Xk—\ Obsah pláště celého rotačního tělesa je pak aproximován číslem ixk — Xk-l). E27T/(Cfc) Jl+Í k=l * V f{xk) - f(xk-l) ixk — Xk-l) xk Xk—i = Riemannův součet s výškou „obdélníka" danou výrazem 2tt y \ xk- xfc_i Tedy pro n —> oo (zvyšující se počet dělících bodů a normu dělení n{D) —> 0) dostáváme následující vzorec. Tvrzení 9 (Obsah pláště rotačního tělesa). Nechť f (x) je nezáporná funkce se spojitou derivací fix) na intervalu [a,b]. Obsah pláště rotačního tělesa, které vznikne rotací křivky Gr/ na intervalu [a, b] kolem osy x, je S = 27T f(x) y/1 + [fix)}2 dx Příklad 125. Určete povrch jednotkové koule. Řešení. Povrch určíme jako dvojnásobek povrchu polokoule, přičemž polokoule vznikne rotací funkce f{x) = \J\ — x2 kolem osy x na intervalu [0,1]. Protože platí VT^x2' je tedy S = 2 • 2tt j Vl-x2 Wl -x VT^lc2 dx = Att / Vl — x2 ATT 1 dx = 47T [ X ] 1 = I 47T Jo 1 — X2) + X2 1 -x2 dx □ 104 Příklad 126. Určete povrch koule o poloměru r. Řešení. Povrch určíme jako dvojnásobek povrchu polokoule, přičemž polokoule vznikne rotací funkce f{x) = \/r2 — x2 kolem osy x na intervalu [0, r]. Protože platí V- je tedy S = 2-27t / Vr2 - x2 \ 1 \/r2 — x2 dx = Att \f\ 'r2 — x2) + x2 ■ dx = 47t / r dx = 47t [ rx ]r = Jo Airr2 □ Příklad 127. Určete obsah pláště rotačního tělesa, které vznikne rotací řetězovky f(x) = coshx kolem osy x na intervalu [—1,1]. Řešení. Funkce coshx je zadána v Příkladu 124. Hodnota v krajních bodech intervalu [—1,1] jí cosh(il) = (e + l/e)/2 « 1.54. Protože platí f'{x) = sinhx = a cosh2 x — sinh2 x = 1, je tedy S = 2tt cosh x \J\ + (sinhx)2 dx = 2tt / cosh2 x dx 7-i N-v-' 7-i = cosh x í 2 -2 (e — e 17.6773, viz Příklad 124, kde jsme vypočítali integrál Jj|1cosh2xdx. K tomuto příkladu ještě poznamenejme, že řetězovka vytváří těleso s nejmenším pláštěm mezi všemi rotačními tělesy, jejichž „generující graf" začíná a končí ve stejných bodech, jako uvedená řetězovka (viz obr.). To se využívá např. při konstrukci visutých mostů (souvisí to s minimalizací potenciální energie použitého materiálu). 105 Obrázek 2. Obrázek vpravo převzat z h i5vmh. Více např. na http://en.wikipedia.org/wiki/Catenary, http://en.wikipedia.org/wiki/Catenoid, http://xahlee.org/SpecialPlaneCurves_dir/Catenary_dir/catenary.html. □ • Další aplikace určitého integrálu. Kromě geometrických aplikací (obsah plochy délka křivky objem a obsah pláště rotačního tělesa) se určitý integrál využívá v mnoha fyzikálních aplikacích, např. - těžiště rovinného obrazce, - těžiště tělesa, - obsah plochy, délka křivky, objem a obsah pláště rotačního tělesa v polárních či parametrických souřadnicích. Podrobnosti jsou např. ve skriptech [8, Odstavec 6.2]. 3.10. Nevlastní integrály. Stejně tak jako Jh f je plocha mezi grafem (ohraničené) funkce fix) a osou x na (konečném) intervalu [a,b], můžeme chtít najít tuto plochu na neohraničeném intervalu [a, oo), (—00,6], (—00,00), případně i pro neohraničenou funkci fix). Dostáváme se tak k pojmu nevlastního integrálu /*oo í*b /*oo / y y ■Ja J —00 J —00 106 Přitom, jak uvidíme, všechna pravidla pro výpočet integrálu zůstávají zachována, jen je potřeba dávat pozor na neurčité výrazy (obsahující symbol oo) a ty pak spočítat pomocí limity Příklad 128. Tyto příklady berte jako motivační. (a) Plocha pod ohraničenou funkcí f(x) = ^na intervalu [1, oo) je (viz obr.) 1" oo 1 / — dx = = Ji x1 X 1 OO = -h -(-i) = o + i = [T]. ve smyslu limity (b) Plocha pod neohraničenou funkcí f(x) = ^na intervalu (0, 1] je (viz obr.) ŕ i 1 " / —dx = Jo x2 X ě+ '=- 1 + 0O = oo ve smyslu limity (c) Plocha pod ohraničenou funkcí f(x) = ^ na intervalu [1, oo) je (viz obr.) 1 "L X — dx = [ ln x ] ^° = ln^oo — lnl = oo — 0 = | oo |. ve smyslu limity Definice 22 (Nevlastní integrál 1. druhu). • Nechť je funkce f(x) definována na intervalu [a, oo). Existuje-li vlastní limita ŕ lim / fix) dx = L, potom říkáme, že nevlastní integrál f(x) dx konverguje a klademe □ (46) fix) dx = L. Pokud existuje limita v (46) jako nevlastní (tj. L = ±oo), potom říkáme, že tento nevlastní integrál diverguje a klademe I fix) dx = ±oo. J a Nechť je funkce f(x) definována na intervalu (—00,0]. Existuje-li vlastní limita ŕ lim / fix) dx = L, a—> — 00 / J a (47) 107 potom říkáme, že nevlastní integrál f f (x) dx konverguje a klademe ŕ / f (x) dx = L. J —oo Pokud existuje limita v (47) jako nevlastní (tj. L = ±00), potom říkáme, že tento nevlastní integrál diverguje a klademe f (x) dx = ±00. □ Tedy příklady nevlastních integrálů v Příkladu 128 jsou spočítány matematicky správně, jen jsme pro zápis výpočtu měli zvolit symbol limity Tento symbol limity budeme uvádět, jen až je to nezbytně nutné. Příklad 129. Viz Příklad 128. ,00 ľ 1 " 00 / — dx = Ji x1 X 1 ( - lim - ) - (-1) = 0 + 1 =[T|. í°° 1 00 / — dx = ľ ln x 1 = ( lim ln x) — ln 1 = I 00 I. J1 X 1 x-^oo ' - □ Příklad 130. Vypočtěte nevlastní integrál pro jeden z typů parciálních zlomků (viz Odstavec 1.6) x 2 1 n2\2 (x2 + a2) dx, a + 0. Řešení. Podle věty o substituci v určitém integrálu je x o (x2 + a2)2 dx x2 = t 2x dx = dt x = 0 t = 0 x = 00 => t = 00 2 J0 (t + a2)2 1 2 [~t + a~2 1 2^ □ 108 Poznámka 30. Někdy lze podobným způsobem vypočítat i nevlastní integrál přes (oboustranně) nekonečný interval (—00,00), f[x) dx, > i když definice takového integrálu zahrnuje limitu funkce dvou proměnných /oo pb f(x)dx:= lim / f(x)dx, -oo [a,6]->[-oo,oo] Ja kterou jsme v tomto semestru neprobírali (viz MB 103). Tomuto problému se lze ale vyhnout za použití pravidla návaznosti (Věta 32 (vh)), neboť platí /a í*oc f(x)dx + / f(x)dx, -oo J a kde a G IR je pevně zvolené číslo (např. a = 0) a kde jsou zmíněné integrály nevlastní a 1. druhu. □ Příklad 131. V pravděpodobnosti a statistice (viz asi MB104) se často používá nevlastní integrál 1 f°° ,2 /2tt přičemž uvedená funkce e 2 dx = 1, 00 1 /(X):=^=e 2 v 27t se nazývá hustota pravděpodobnosti (standardního) normálního rozdělení (viz obr.). Protože je tato funkce fix) sudá, zřejmě je pak _£í , V2tt e 2 dx = - 2 1.2533. Současně si uvědomte, že primitivní funkce k této funkci fix) je vyšší funkce (tedy nelze ji vypočítat pomocí elementárních funkcí, viz Poznámka 23). □ Podobně jako v Definici 22 můžeme postupovat i pro funkci f(x), která je neohraničená v okolí bodu a nebo b. 109 Definice 23 (Nevlastní integrál 2. druhu). • Nechť je neohraničená funkce f(x) definována na intervalu (a,b\. Existuje-li vlastní (pravostranná) limita lim í f(x)dx = L, (48) potom říkáme, že nevlastní integrál f(x) dx konverguje a klademe fix) dx = L. Pokud existuje limita v (48) jako nevlastní (tj. L = ±oo), potom říkáme, že tento nevlastní integrál diverguje a klademe r>6 / fix) dx = ±00. J a Nechť je neohraničená funkce fix) definována na intervalu [a, b). Existuje-li vlastní (levostran-ná) limita ŕ lim / f(x)dx = L, (49) P^b~ Ja potom říkáme, že nevlastní integrál fix) dx konverguje a klademe ŕ I f (x) dx = L. J a Pokud existuje limita v (49) jako nevlastní (tj. L = ±oo), potom říkáme, že tento nevlastní integrál diverguje a klademe r>6 ľ / f (x) dx = ±oo. J a □ Opět budeme symbol limity budeme uvádět, jen až je to nezbytně nutné. Příklad 132. Viz Příklad 128(b). dx = x* 1 x = -1 iim — c=0+ X ŕ i i / — dx = ľ ln x 1 J o x ln 1 — lim lnx = I oo I x->0+ - □ 110 Příklad 133. Určete plochu pod mezi grafem funkce f(x) = , 1 2 na intervalu (—1,1). Řešeni. Funkce f(x) = ^2 je na intervalu (—1,1) neohraničená a sudá (viz obr.). Plochu vypočítáme jako dvojnásobek plochy na intervalu [0,1) (nevlastní integrál 2. druhu): P = 2 [ . dx = 2 \arcsinxÝn = 2 ( ( lim arcsinx ) — arcsin0 ) Jo VT^ 1 Jo Vv^i__/ J = 2 (arcsin 1 — arcsin0) = 2 ^ — O^j = [Ir]. = arcsin 1 Všimněte si, že v tomto případě vlastně limita ve výpočtu ani není potřeba, protože je primitivní funkce F(x) = arcsin x k funkci f (x) = ^ spojitá v bodě x = 1 (viz Věta 37). Tedy tento konkrétní příklad lze spočítat i přímo jako P = ľ dx = ľ arcsin x 11= arcsin 1 — arcsiní—l) =--(--)=p7r~|. (50) Všimněte si také, že VT^x2 a tedy výpočet uvedený v (50) je shodný s výpočtem délky jednotkové půlkružnice (srovnejte s Příkladem 119). □ Pro výpočet nevlastních integrálů tedy budeme používat stejné metody jako pro výpočet (klasických) určitých integrálů (např. metodu per-partes, viz Věta 38). Příklad 134. V teorii pravděpodobnosti a statistiky (viz MB103) se používá funkce f(x) := Ae~Ax, pro x G (0, oo), která udává hustotu tzv. exponenciálního rozdělení, kde A > 0 je pevně zvolený parametr. Potom můžeme spočítat 111 Např. volbou parametru A = 1 dostáváme, že plocha pod funkcí ie 1 na intervalu (0, oo) je rovna l x e~x dx = |~T|. Jo □ 112 4. Nekonečné řady V této kapitole se budeme věnovat součtům nekonečně mnoha sčítanců - buď čísel nebo mocnin. Jako motivace nám může sloužit geometrická řada, kterou jistě znáte ze střední školy, případně Ta-ylorův polynom funkce fix) pro libovolně velká n (viz Odstavec 2.20 a zejména Poznámka 18). To následně vede k vyjádření (tedy i obráceně, k možné definici) všech elementárních funkcí pomocí polynomů „nekonečného stupně", tedy pomocí nekonečných mocninných řad. 4.1. Nekonečné číselné řady. V tomto odstavci budeme pracovat s posloupností reálných čísel {a0,a1,a2, • • • ,a„,. .. } = {an}™=Q, připadneš {bn}^=0- Definice 24 (Nekonečná řada). Součet tvaru oo a0 + ai + a2 H----+ an H----= ^ an n=0 nazýváme nekonečnou (číselnou) řadou. Číslo an se nazývá n-tý člen. Číslo sn := a0 + ai + a2 H----+ an, n = 0,1, 2,.. . se nazývá n-tý částečný součet této nekonečné řady. □ Poznámka 31. Všimněte si, že v Definici 24 je n-tý člen an v podstatě in + l)-ní v pořadí, protože posloupnost {ďn}n_0 a řadu Jľ^Loa™ začínáme indexovat od n = 0. V literatuře je možné nalézt i indexování od n = 1, ale zde (a ve skriptech [8, str. 279]) budeme indexovat od n = 0. □ Nejprve si jako motivaci zopakujme úvahy o geometrické řadě. Geometrická řada je součet tvaru a + aq + aq2 + aq3 aq n=0 kde a, q E IR jsou pevně zvolená čísla. Tedy je to nekonečná řada, kde an := aqn pro n = 0,1, 2,.... Číslo q se nazývá kvocient geometrické řady, přičemž q může být kladné či záporné (viz Příklad 135). Posloupnost částečných součtů pro geometrickou řadu odvodíme snadno: sn = a + aq + aq2 + • • • + aqn 1 + aqn, Odečtením druhé rovnice od první dostaneme qsn = a — aq .n+l qsn = aq + aq2 + aq3 aq + aq ,n+l sn (1 - q) = a (1 Je-li q = 1, potom je zřejmě sn = in + 1) a . Je-li q 1, potom je ,71+1 s„ = a l-q 1-q (51) 113 Příklad 135. Určete posloupnost částečných součtů dané geometrické řady: . . ^ i i i i i v > 2n 2 4 8 2n n=0 n x (-1)™ ,111 (-1)™ (b) > --'— = 1---1-----1-----h--— H---- v ; ^ 3™ 3 9 27 3™ n=0 Řešení. (a) Protože jea = lag = |je podle vzorce (51) (nebo odvozeno přímo pro tuto konkrétní řadu) Srí. \r+1 2n+i_\ 2nJr^_1 -• 2 =- 1 2-- 2n (b) Protože je a = 1 a q = —| je podle vzorce (51) (nebo odvozeno přímo pro tuto konkrétní řadu) i\n+1 1 + 1 r+1 - (-i)n+1 3 _ i 3n+1 ¥+i 4 ~ 4 4 4-3^ □ Chování posloupnosti částečných součtů, přesněji limita této posloupnosti, zřejmě určuje chování celé nekonečné řady. Definice 25 (Konvergence, divergence, oscilace nekonečné řady). Existuje-li vlastní limita limra_;>00sn = s, potom říkáme, že nekonečná řada Yln°=oan konverguje k číslu s, nebo také že má součet s, a píšeme n=0 an = s. Existuje-li nevlastní limita limra_;>00sn = ±oo, potom říkáme, že nekonečná řada Yln°=oan diverguje k ±oo a píšeme = ±oo. n=0 Pokud limita lim^oo sn neexistuje, potom říkáme, že nekonečná řada Yln°= o a™ oscuuJe. □ Příklad 136. • Geometrická řada s a = 0 (a g G R libovolným) zřejmě konverguje (k 0), protože v tomto případě je sn = 0. • Geometrická řada sa/0ag = l zřejmě diverguje (k ±oo podle znaménka čísla a), protože v tomto případě je sn = in + 1) a. • Geometrická řada s a ^ 0 a q = —1 zřejmě osciluje, protože je v tomto případě sn = {a, 0, a, 0, a, 0,... } a limita této posloupnosti neexistuje. □ 114 Příklad 137. Rozhodněte o konvergenci a případně určete součet dané geometrické řady (a) ^ v nn ' O3) ^ y on n=0 n=0 Řešení, (a) Protože je sn = 2 — ^ (viz Příklad 135(a)), je OO Y- n=0 = lim 2-- 2n n^oo \ 2Tl = 0 tj. uvedená řada konverguje . Konvergenci této řady lze také ukázat názorně na obrázku. (b) Protože je sn = | + ^4^n (viz Příklad 135(b)), je ^ (-1)™ , /3 > - = lim n=0 n—>oo \ 4 4 • 3r = 0 3 j- 4 tj. uvedená řada konverguje . □ V Příkladu 136 jsme vyšetřili geometrickou řadu s \q\ = 1. Ve vzorci (51) pro n-tý částečný součet geometrické řady se vyskytuje posloupnost qn+1, která zřejmě konverguje k 0 pro \q\ < 1, konverguje k oo pro q > 1, a nemá limitu pro q < — 1. Odsud tedy plyne jednoduchá podmínka pro konvergenci geometrické řady. Tvrzení 10 (Konvergence a součet geometrické řady). Nechť a ^ 0. Potom geometrická řada Yln°=o a(ln konverguje <^> \q\ < 1. V tomto případě (a také v případě a = 0) je pak její součet \q\ < 1. Příklad 138. V Příkladech 135 a 137 je oo (a) Y- = ^-T- (b) n=0 oo n=0 i-(-i) □ Příklad 139. Z výšky a = 2 metry nad rovným povrchem pustíme kouli. Pokaždé, když koule dopadne na povrch z výšky h, odrazí se do výšky qh = | (tedy q = |). Určete celkovou vzdálenost, kterou koule urazí při nekonečně mnoha takových doskocích. Řešení. Celková vzdálenost je (viz obr. s = 2 22- 3 2 2 2-- + 2- — 9 27 • = 2 OO , i: n=Q Ó 115 Jedná se tedy o geometrickou řadu, kde CL — ~ Ol Q — 77. Podle Tvrzení 10 je tedy s = 2 + á 1 = 2 + f = I 4 metry Přepočítejte si tento příklad s obecnými parametry a > 0 a q E (0, 1). [Řešení je pak s = a jz^.] Někdy se při výpočtu n-tého částečného součtu sn mnoho výrazů „pokrátí". □ Příklad 140. Rozhodněte o konvergenci a případně určete součet nekonečné řady 111 " y> 1 J. ^n(n + l) 1- 71=1 2 2-3 3-4 4-5 V_- ^ (n + l)( 77=0 (n + 2)' Řešení. Protože platí (viz rozklad na parciální zlomky v Odstavci 1.6) 1 1 1 (n + 1) (n + 2) n + 1 n+ 2' je n-tý částečný součet roven 1111 1 Srí. 1-2 2-3 3-4 4-5 1 (n + l)(n + 2) = ll"2 = 1 = 1 1 n+1 n+2 1 \ 1 H)+(}-iMH)+-'-/1 2 2/ V 3 3/ V4 4/ V^ + i n + 1 y n + 2 1 1. n + 2 A proto uvedená nekonečná řada konverguje a její součet je □ Jestliže má daná nekonečná řada konvergovat, musí se zřejmě její členy postupně zmenšovat (v absolutní hodnotě) k nule, jinak by posloupnost částečných součtů nemohla konvergovat ke konečnému číslu. Platí tedy následující. Věta 40 (Nutná podmínka konvergence řady). Jestliže nekonečná řada Yln°=oan konverguje, potom nutně platí lim an = 0. (52) 116 To znamená, že pokud lim^^ an je různá od nuly nebo pokud tato limita neexistuje, potom nekonečná řada Yln°=o a« nekonverguje. Příklad 141. (a) Nekonečná řada oo = Y.n n=0 nekonverguje, protože lim^oo n = oo ^ 0. Zřejmě tato řada diverguje k oo. 1 + 2 + 3 + --- = J2> (b) Nekonečná řada oo -1 + 2-3 + 4-5 + 6----= ^2(-l)nn n=0 nekonverguje, protože limíl_>00(—1)™n neexistuje (a jedná se o neohraničenou posloupnost). Zřejmě tato řada osciluje. (c) Nekonečná řada oo í-i + i-i + i — = 5^(-ir n=0 nekonverguje, protože limíl_>00(—1)™ neexistuje (a jedná se o ohraničenou posloupnost). Zřejmě tato řada osciluje. Tato řada je geometrická s q = —1 a a = 1, viz Příklad 136. (d) Nekonečná řada ~3 5 7 9 1 2 3 4 _ ^ -n n=0 nekonverguje, protože lim^oo 2^+1 = ~\ 0- Zřejmě tato řada diverguje k —00. □ Podmínka (52) je obecně pouze podmínkou nutnou pro konvergenci nekonečné řady. Existují tedy nekonečné řady, které nekonvergují, ale podmínku (52) splňují. Příklad 142. (a) Nekonečná řada 111111 11 1 .2 2. .4 4 4 4. 2n 2n 2n. 1 člen 2 členy 4 členy 2n členů nekonverguje, přestože lim^oo an = 0. Zřejmě tato řada diverguje k oo. (b) Jak ukážeme později (viz Příklad 146), tzv. harmonická řada 1111 ^ 1 l + - + - + - + - + ---=> - 2 3 4 5 ^ n 71=1 nekonverguje, přestože lim^oo an = 0. V Příkladu 146 ukážeme, že tato řada diverguje k oo. □ 117 Pro konvergentní (a částečně i divergentní) nekonečné řady platí následující algebraická pravidla. Věta 41 (Pravidla pro nekonečné řady). Necht nekonečné řady X^^Lo a™ a Z~2^=obn konverguji a nechť platí oo oo ^an = A, ^bn = B. dlo konstantního nasol platí n=0 n=0 (i) Pravidlo konstantního násobku: pro libovolné c 6 IR nekonečná řada Yl^Lo c ' an konverguje a E c • an = c E q„ = c ■ A. n=0 n=0 (ii) Pravidlo součtu a rozdílu: nekonečná řada Yl^Lo (an i bn) konverguje a platí oo oo oo ^2(an±bn) = ^2an±^2bn = A±B. Příklad 143. Určete součet nekonečné řady ^ 3" - 1 n=0 Řešení. Podle Věty 41 (ii) je oo í-jrl oo í-jrl OO OO OO Qn Qn Qn 2n ^ 6T' n=0 n=0 n=0 n=0 n=0 neboť obě uvedené nekonečné řady konvergují. Jsou to totiž geometrické řady sa = lasg = |, resp. s q = |, viz Tvrzení 10. Je tedy A 3™ - 1 _ 1 1 6 □ Poznámka 32. Pokud některá z řad diverguje k ±oo, chová se součtová/rozdílová řada podle pravidel pro „počítání s nekonečny", jako např. oo + oo = oo, —oo — oo = —oo, ztoo ± B = ztoo, A ± oo = ±oo, Např. tedy jestliže řady X]^Loa™ a X^o^™ divergují obě k oo nebo obě k —oo, potom nekonečná oo n=0 řada z~2n°=o (an + bn) také diverguje k ztoo. Samozřejmě, výrazy typu oo — oo či —oo + oo jsou neurčité a tímto způsobem je vyčíslit nelze. □ 118 Ve Větě 41 se nic neříká o součinu (a podílu) nekonečných řad. Tato problematika je mnohem složitější, než se na první pohled zdá, a kolem součinu řad existuje celá teorie (protože existují různé součiny nekonečných řad). Uvědomte si totiž, že při násobení mnohočlenů platí (a0 + ai H-----h an). (b0 + h H-----h bn) = a0b0 + a0h + • • • + a0bn + ai&0 + aih + • • • + a\bn + • • • + anbn, tedy dostáváme nejen „diagonální součiny" a^, ale také všechny „smíšené součiny" ajby A pro součin takovýchto nekonečných mnohočlenů (tedy pro součin nekonečných řad) bude situace ještě mnohem složitější, protože bude záležet na tom, jakým způsobem výsledný součet jednotlivých součinů uspořádáme (srovnejte s Příklady 159 a 160 uvedenými dále). 4.2. Nekonečné řady s nezápornými členy. Pro nekonečné řady s nezápornými členy existuje několik kritérií pro určení jejich konvergence/divergence. Všechna kritéria jsou založena na faktu, že pro řadu s nezápornými členy je její posloupnost částečných součtů neklesající, tj. s„ < s n+l sn = a0-\-----han, sn+1 = a0 H-----\-an + an+1 = sn + an+1, => >o (jednoduše proto, že do sn+i přidáváme nezápornou hodnotu). A pokud je tedy neklesající posloupnost {sra}ra_0 shora ohraničená, musí mít limitu (rovnu svému supremu). Tedy každá nekonečná řada s nezápornými členy buď konverguje nebo diverguje k oo (tj. nemůže divergovat k — oo ani oscilovat). Věta 42 (Srovnávací kritérium). Nechi |an}™_0 a {^™}^__0 jsou posloupnosti nezáporných čísel, pro které platí 0 — pro všechna n > 3. n n □ Dále uvedeme tři nejznámější kritéria (Věty 43, 44 a 45) pro konvergenci/divergenci nekonečných řad s nezápornými či kladnými členy Věta 43 (Integrální kritérium). Nechť Yl^=oan Je nekonečná řada s nezápornými členy. Nechť f(x) je funkce definovaná na intervalu [N,oo) pro nějaké N E [0, oo), která je na tomto intervalu nezáporná, nerostoucí a platí f in) = an pro všechna n> N. Potom an konverguje <^> / f(x)dx konverguje, oo pco an diverguje k oo / f(x)dx = oo. 77=0 V integrálním kritériu se používá nevlastní integrál 1. druhu, viz Definice 22. Příklad 146. Harmonická řada (viz Příklad 142(b)) oo 1 n 77=1 diverguje k oo podle Věty 43, protože pro funkce fix) := 4 je na intervalu [1, oo) kladná, klesající a platí f in) = \ pro n > 1, přičemž je nevlastní integrál "OO y — dx = oo, X viz Příklad 129(c), resp. Příklad 128(c). □ Příklad 147. Určete, pro které mocniny jo G IR nekonečná řada oo 1 E1 £-~< íl? konverguje či diverguje. Řešení. nP 77=1 120 Pro p < 0 je jedná o řadu Jľ^=i71-9' kde 9 := —^ > 0- Tato řada nesplňuje nutnou podmínku konvergence (52), a proto nekonverguje. Protože se jedná o řadu s nezápornými členy, tak tato řada diverguje k oo. Pro p = 0 se jedná o řadu Jľ^=i 1> která zřejmě diverguje k oo. Pro p > 0 je funkce f(x) = ^ na intervalu [1, oo) kladná, klesající a platí f in) = pro n > 1. Vyšetříme konvergenci nevlastního integrálu — dx. xp Pro p = 1 je jedná o harmonickou řadu J^°=i ň' která diverguje k oo (viz Příklad 146). Pro p 1 máme ľ'CO j /»oo — dx = / x~pdx = n xp J1 x -p+1 -p + 1 = lim x i-p 1 — p ) 1 — p Uvedená limita závisí na tom, zda je exponent 1 — p kladný nebo záporný, protože x i-p lim x-^oo 1 — p oo, pro 1 — p > 0, 0, pro 1 — p < 0. A proto je OO — dx = xp oo, 1 p-ľ pro p < 1, tj. tento nevlastní integrál diverguje k oo, pro p > 1, tj. tento nevlastní integrál konverguje. oo 1 Podle integrálního kritéria (Věta 43 s N = 1) tedy platí, že pro p > 1 řada Yln°=i konverguje a pro p 6 (0,1) tato řada diverguje k oo. Celkově jsme tedy ukázali, že řada oo ^ — diverguje k oo pro p < 1 a konverguje pro p > 1 TlP I- 71=1 □ Příklad 148. Zejména tedy konverguje řada oo ^ 77=1 protože v Příkladu 147 vezmeme p = 2. Součet této řady určíme v Příkladu 179. Dále, protože je ^J+i) < ^ pro všechna n G N, plyne ze srovnávacího kritéria (Věta 42(i)) také konvergence řady Jľ^Li n (J+il' YVZj Příklad 140. □ 121 Věta 44 (Podílové kritérium). Nechi Yln°=oan Íe nekonečná řada s kladnými členy a předpokládejme, že existuje (vlastní nebo nevlastní) limita ,. Q-n+l lim - = q. n—¥00 an Potom (i) tato řada konverguje, pokud je q < 1, (ii) tato řada diverguje k 00, pokud je q > 1 nebo q = 00, (iii) tento test nelze rozhodnout, pokud je q = 1. V podílovém kritériu se tedy vyskytuje podíl dvou po sobě jdoucích členů nekonečné řady. A je zřejmě jedno, jestli je řada indexována od n = 0 nebo od n = 1 (nebo případně od jiného indexu). Příklad 149. (a) Pro nekonečnou řadu ^ n\ _ 1 2! 3! 4! ^^"T + 22" + 33 + 44 n=l platí (n+l)l an+l (n+l)n+- {n + l)l -nr in + 1) • n\ ■ nr' n" n n (n + l)n+1 -n\ (n + l)n ■ (n + 1) • n\ in + 1)T 1 1 n - < 1 přičemž ve výpočtu jsme použili limitu definující Eulerovo číslo e (viz Příklad 17). Uvedená řada tedy konverguje podle podílového kritéria (Věta 44(i)). (b) Pro geometrickou řadu Yln°=o a(f'•> fl > 0 a 9 > 0, platí = q^> q, an+1 aq" aq" a proto podle podílového kritéria (Věta 44) geometrická řada s kladnými členy konverguje pro q < 1 a diverguje k 00 pro q > 1. Viz také Tvrzení 10. □ Příklad 150. Pro nekonečnou řadu platí (viz výpočet v Příkladu 149(a)) an+l 71=1 = ... = M e > 1 a proto uvedená řada diverguje k 00 podle podílového kritéria (Věta 44(ii)). □ 122 Příklad 151. Pro nekonečnou řadu _L — JL 2i ' 22 + 23 + 24 + 25 ' 26 ' 27 113 15 17 Z^fl™ = 91 n=0 platí r i Qn+l = < 2n+l 2" 1 2n+1-n 2n 0r _ {n + 1) • 2n _ n + 1 2n 2n+l 2 ' tj • Q-n — 1 i 2" pro n liché, pro n sudé. pro n liché, pro n sudé, Odtud je vidět, že limra_ Všimněte si, že lze psát In neexistuje, a proto podílové kritérium vůbec nelze použít. in + 1) mod 2] + in mod 2) • n kde funkce x mod 2 dává zbytek po dělení čísla x číslem 2 (tedy jedničku, pokud je x liché, a nulu, pokud je x sudé). □ Věta 45 (Odmocninové kritérium). Nechť Yln°=oan Je nekonečná řada s nezápornými členy pro všechna n> N pro nějaké N E N U {0} a předpokládejme, že existuje (vlastni nebo nevlastní) limita lim \fa~^ = q. n—>oo Potom (i) tato řada konverguje, pokud je q < 1, (ii) tato řada diverguje k oo, pokud je q > 1 nebo q = oo, (iii) tento test nelze rozhodnout, pokud je q = 1. = 4^, pro n liché, Příklad 152. Pro nekonečnou řadu v Příkladu 151 platí pro n sudé. pro všechna n E N. j_ i 2" 2' Tedy platí nerovnosti 1 ,_ Wň 2 - v n - 2 Limita na pravé straně se spočte přes exponenciální funkci a 1'Hospitalovo pravidlo (Věta 15): lim \fn = lim nn = lim e i lnn Věta5(ii) ^„^Ih OO typ — oo 1'Hosp. limn e° = l. (54) Z věty o třech limitách (Věta 4) potom plyne, že lim {/an~ = 1 2oo Q"n To znamená, že pokud existuje limita lim^oo = a, potom také existuje limita lim^oo {/o^ CLn V a tyto dvě limity jsou si rovny. Tedy pokud je podílové kritérium nerozhodnutelné (tj. platí lim^oo ^— = 1), potom je také odmocninové kritérium nerozhodnutelné (tj. platí lim^^ ^fa~^ = 1). Říkáme, že odmocninové kritérium je silnější, než podílové kritérium (každý příklad, který lze spočítat podílovým kritériem, lze spočítat i odmocninovým kritériem, ale ne naopak). □ Příklad 153. Pro nekonečnou řadu 71=1 2 22 23 24 25 l2 + 22 + 32 + 42 + 52 platí 2n 2 2 (9) 2 2 > 1 a proto podle odmocninového kritéria (Věta 45(ii)) uvedená řada diverguje k oo. Všimněte si také, že uvedená řada nesplňuje nutnou podmínku konvergence (52), neboť je lim a„ = lim 77—>0O n typ oo oo 1'Hosp. 2n ■ ln 2 lim - n—¥oo 2n typ oo oo i-Hosp. ,. 2"-(ln2)2 = lim - = oo / 0. 77—>CO 2 Tedy uvedená řada podle Věty 40 nekonverguje. Protože se ale jedná o řadu s kladnými členy, musí tato řada potom divergovat k oo. □ Příklad 154. Všimněte si, že podílové ani odmocninové kritérium nelze použít pro vyšetření kon- ■voo 1 ň? vergence/divergence nekonečné řady Jľ^Li ňp (vlz Příklad 147), protože pro podílové kritérium je 1 / \ v / \ p n x ,. Q77+l ,. (77+l)P ,. q = iim - = iim —i— = iim 77—>CO dj, 77—>CO 77P 77->og \ n + 1 Věta 5(ii) lim ř7->oo n + 1 a pro odmocninové kritérium je i- /- i- 1 i- /l Vvěta5(ii) q = lim aan = lim —= = lim —-= 77—¥00 \lnP 77—í-oo y \/n lim. = F = 1, ' = 1 = 1. Zde jsme opět použili limitu lim^oo {Vn = 1, viz (54). □ 124 4.3. Alternující řady. Pro srovnání a úplnost uveďme ještě kritérium konvergence pro nekonečné řady, jejichž členy mění znaménka. Nechť {o-n}C^_0 jc posloupnost nezáporných čísel. Potom se nekonečná řada Qo — ai + a2 — a3 H----= ^ (—1)™ an, případně — a0 + a± — a2 + a3 — ■ ■ ■ = ^ (—ť n=0 n=0 nazývá alternující řada. Příklad 155. fa) Nekonečná řada n+1a 1111 1_2 + 3-4 + 5- , .. „ n=l n=0 = y (_i)"-i L = y _L_ ^K ' n ^ ' n + l n=l n=0 je alternující a nazývá se alternující harmonická řada nebo též Leibnizova řada. (b) Každá geometrická řada, ve které je a ^ 0 a q < 0, je zřejmě alternující. □ Z Věty 40 víme, že každá konvergentní řada, a tedy i každá alternující konvergentní řada, musí splňovat podmínku (52). Pro alternující řady můžeme ale říct mnohem více. Z podmínky (52) se nyní stává nutná a postačující podmínka pro konvergenci alternující řady. Věta 46 (Leibnizovo kritérium konvergence alternující řady). Jestliže je {o„}™_0 nerostoucí posloupnost kladných čísel, potom nekonečná alternující řada oo y (—l)nan konverguje <^> platí (52), tj. lim (—1)™ an = 0. n=0 Důkaz. Vzhledem k Větě 40 stačí ukázat směr „<í=". Protože je posloupnost {an}^_0 nerostoucí, plyne odsud konvergence řady Yl^Lo (~^)n an, viz obr. □ Příklad 156. Alternující harmonická řada (viz Příklad 155(a)) EM) n 71=1 konverguje podle Věty 46, protože je její „generující" posloupnost {čZn}^^ = 1^;}^-! kladná a klesající (tudíž nerostoucí) a splňuje lim (-1)"- = 0. V Příkladu 170 pak ukážeme, jaký je součet této nekonečné řady. □ 125 Pokud tedy posloupnost {an}^°_0 splňuje předpoklady Věty 46 a řada Yľ^Lo (—-Q™a™ konverguje, tj. X]^=o (~^)n an = -4) potom číslo A nutně leží vždy mezi dvěma po sobě následujícími částečnými součty sn a sra+1. A tedy se číslo A nemůže lišit od sn o více, než kolik je člen an+i. Tj. musí platit odhad \A - sn\ < an+1. (55) Ukázali jsme tedy následující užitečné tvrzení o odhadu chyby částečných součtů sn pro alternující řadu. Tvrzení 11 (Odhad chyby alternující řady). Předpokládejme, že alternující řada ^^°=o (—l)™a™ splňuje podmínky ve Větě 46 (a konverguje k číslu A). Potom pro n-tý částečný součet sn := a0 - ai + a2-----h (-1)™ an platí odhad (55), tj. sn aproximuje součet A této řady s chybou menší, než je absolutní hodnota prvního (do sn) nezahrnutého člene (—l)n+1 an+\. Navíc, zbytek A — sn má stejné znaménko jako tento první (do sn) nezahrnutý člen (—l)n+1an+i. Příklad 157. Pokusme se ilustrovat Tvrzení 11 na alternující řadě oo E n=0 -l)n— = 1 a0 1 1 -2 + 4 1 8 1 1 16 ~ 32 1 1 1 _|_ 64 ~ 128^ 256 «7 A = 0.6666667. jejíž součet známe. Protože se jedná o geometrickou řadu sa = lag = — |,je součet této řady roven číslu (viz Tvrzení 10) 1 _ 1 _ 2 Potom Tvrzení 11 říká, že pokud tuto řadu „ukončíme" po osmém členu (tj. n = 7), potom konečný součet s7:=l-- + -- - + i- i + ^- ^ = ^ = 0.6640625 2 4 8 16 32 64 128 128 aproximuje číslo A s chybou menší než je a§ = ^ = 0.00390625. Skutečně, 0.00260417 < 0.00390625 = a8. 2 85 1 s7\ = 3 ~ 128 384 Přitom má rozdíl A — = rj-r stejné znaménko jako člen (—l)8 a§ = tedy je kladný. □ 4.4. Absolutně a relativně konvergentní řady. Nejprve si všimněme, že pokud konverguje řada absolutních hodnot, potom konverguje původní řada. Věta 47. Jestliže konverguje řada X^^Lo \an\> potom konverguje také řada X^^Lo a 126 Důkaz. Zřejmě pro každé n platí nerovnosti -\an\ < an < \an\, => 0 < an + \an\ < 2\an\. Tedy pokud Jľ^Lo la™l konverguje, konverguje také řada Jľ^Lo^la™l (P°dle pravidla konstantního násobku, viz Věta 41(i)). A dále, podle srovnávacího kritéria (Věta 42(i)), konverguje také řada S^°=o (a™ + \an\) ■ A protože platí rovnost = (an + \an\) - \an\, => ^ an = ^ (an + \an\) - ^ oo oo K 77=0 77=0 77=0 konverguje konverguje dostáváme řadu Yln°=o a« jako rozdíl dvou konvergentních řad. Tedy tato řada také konverguje podle pravidla rozdílu, viz Věta 41 (ii). □ Poznámka 34. Opačná implikace ve Větě 47 zřejmě neplatí, protože např. alternující harmonická řada (—1)™ 1 — konverguje (viz Příklad 156), n 71=1 ale příslušná řada absolutních hodnot je harmonická řada oo ^ —, která diverguje k oo (viz Příklad 146). 77=1 71 □ Má tedy smysl zavést následující definici. Definice 26 (Absolutní a relativní konvergence). Rada Y^=oan konverguje absolutně (je abso- 77=0 ' lutně konvergentní), pokud konverguje příslušná řada absolutních hodnot, tj. pokud konverguje řada oo i i 77=0 Jestliže nekonečná řada Jľ^Lo a™ konverguje, ale nekonverguje absolutně, potom říkáme, že tato řada konverguje relativně (je relativně konvergentní). (Pro termín relativní konvergence lze v literatuře lze najít i jiné názvy, např. konverguje neabsolutně či podmíněně). □ Příklad 158. (a) Alternující harmonická řada oo ^ (—l)ra_1 — konverguje relativně (viz Poznámka 34). n 77=1 127 (b) Nekonečná řada oo V (-1)™ 1 \ = ^--A+\ - 7- + ---- konverguje absolutně, ^—' nA 4 9 lo 25 77=1 protože příslušná řada absolutních hodnot °° 1 1111 E— = H---1---1---1---h • • • konverguje (viz Příklad 147, kde p = 2). n2 4916 25 B J K ' 1 ' 71=1 □ Rozdíl mezi absolutně a relativně konvergentní řadou je zejména v tom, že členy absolutně konvergentní řady můžeme libovolně přeskládávat a nejenže dostaneme opět konvergentní řadu, ale tato nová přeskládaná řada bude mít stejný součet jako řada původní. V následující větě ukazujeme, že relativně konvergentní řada má dostatek kladných členů (tj. pokud se kladné členy sečtou, dostaneme +oo) i záporných členů (tj. pokud se záporné členy sečtou, dostaneme — oo), aby převážily libovolný konečný počet členů původní řady. Věta 48. Nechť je řada Yln°=oan relativně konvergentní, tj. Yln°=oan konverguje, ale \an\ di- verguje. Označme a^ := max{a„, 0}, a~ := min{a„, 0}. Potom jsou obě nekonečné řady Yln°=o an * Yln°=o aň divergentní, neboli oo oo 77=0 77=0 Důkaz. Z definice vyplývá, že a+ je rovno číslu an, pokud je an kladné, jiank je a+ = 0. A naopak, a~ je rovno číslu an, pokud je an záporné, jinak je a~ = 0. Uvedené řady Yln°=o an a Yln°=o aň Jsou tedy řady kladných a záporných členů původní řady Yln°=o an- Nastává pro ně tedy právě jedna z následujících možností: Yln°=o an konverguje nebo diverguje k +oo, Jľ^Lo Q77 konverguje nebo diverguje k —oo. Celkově je tedy možné zkombinovat tyto možnosti: 1. obě řady Eľ=o a™ a Eľ=oaň konvergují, 2. řada Jľ^Lo0™ konverguje a řada Jľ^Lo0™ diverguje (k — oo), 3. řada Y,n=o a+ diverguje (k +oo) a YfZ=o a~ konverguje, 4. obě řady ^=0 a+ a J27=o a~ divergují. V prvním případě, kdy obě řady Yln°=o an a Yln°=o aň konvergují, by konvergovaly i řady oo oo oo oo 77=0 77=0 77=0 77=0 a proto by konvergovala i řada Yln°=o \an\- Tj. původní řada by konvergovala absolutně, což je spor s předpokladem, že řada absolutních hodnot diverguje. Ve druhém případě by byl součet původní řady roven —oo (jakožto součet nezáporného čísla a — oo), což je spor s tím, že původní řada konverguje. Ve třetím případě by byl součet původní řady roven +oo (jakožto součet nekladného čísla a +oo), což je spor s tím, že původní řada konverguje. Zbývá tedy poslední čtvrtá možnost, což je tvrzení věty. □ 128 Naproti tomu členy relativně konvergentní řady nelze přeskládávat vůbec. Lze totiž jednoduše ukázat, že různým přeskládáním téže relativně konvergentní řady lze vytvořit řadu divergující k ±00, konvergující k libovolně předem zvolenému reálnému číslu, či řadu oscilující. To vyplývá z toho, že v relativně konvergentní řadě musí být součet všech kladných členů 00 a součet všech záporných členů —00, a při tom musí členy samotné konvergovat k nule (protože pro konvergentní řadu musí být splněna nutná podmínka konvergence, viz Věta 40). Příklad 159. Ilustrujme tuto skutečnost například na relativně konvergentní alternující harmonické řadě (viz Příklad 158(a)) A, ,„,1 1111111 71=1 Nejprve si všimněte, že součet všech kladných členů je nekonečná řada 1 1 1 ... _=l+3 + š + 7 + - = =o. 77=1 ^2n-l 77=1 která skutečně diverguje k 00 (např. podle integrálního kritéria, viz Věta 43). A dále součet všech záporných členů je nekonečná řada 77=1 1111 =---------... = —00, 2n 2 4 6 8 která skutečně diverguje k — 00 (např. podle integrálního kritéria, viz Věta 43). Potom vhodným přeskládáním členů alternující harmonické řady (56) lze získat nekonečnou řadu, která (a) diverguje k 00: Vezměme nejprve jeden kladný člen, tj. „součet" je roven 1 > 1 . Přidejme nyní jeden záporný člen a tolik kladných členů, aby byl součet > 2 , tj. součet je pak + l + l + l + + 2.004063454 > 2. 2 3 5 7 41 (K tomu je zapotřebí k té 1 přidat 20 kladných členů.) Potom přidejme další (druhý) záporný člen a tolik kladných členů, až je součet > 3 Potom přidejme další (třetí) záporný člen a tolik kladných členů, až je součet > 4 . Potom přidejme další (čtvrtý) záporný člen a tolik kladných členů, až je součet > 5 129 Uvědomte si, že kladných členů je vždy dostatek, abychom překročili stanovenou hranici, protože součet těchto kladných členů je roven oo. Tímto způsobem po nekonečně mnoha krocích vyčerpáme všechny kladné i všechny záporné členy, tedy původní řadu vlastně „přerovnáme", přičemž výsledný součet evidentně roste nade všechny meze. Tedy tato přerovnaná řada diverguje k oo. (b) diverguje k — oo: • Podobně jako v části (a) vytváříme součty, které jsou postupně < —1, < —2, < —3, atd. (c) konverguje k předem zvolenému reálnému číslu: Zvolme si nejprve nějaké číslo s G IR, ke kterému má přerovnaná řada konvergovat (např. s = 7553). Nejprve vezměme tolik kladný členů, až je jejich součet > s Přidejme nyní tolik záporných členů, až je výsledný součet < s Přidejme nyní tolik dalších kladných členů, až je výsledný součet Přidejme nyní tolik dalších záporných členů, až je výsledný součet > s < s Uvědomte si, že kladných či záporných členů je vždy dostatek, abychom překročili stanovenou hranici s, protože součet kladných členů je oo a součet záporných členů je — oo. A protože přidáváme stále se (v absolutní hodnotě) zmenšující se členy, výsledný součet po takových krocích „přeskakuje" zvolenou hodnotu s a současně se k číslu s nekonečně blíží. Současně tímto způsobem vyčerpáme všechny členy původní řady. Tedy takto přerovnaná řada konverguje právě k číslu s. (d) osciluje: Můžeme si dokonce zvolit, mezi jakými mezemi bude přerovnaná řada oscilovat. Zvolme si proto libovolná dvě čísla a, b G IR, a < b (např. a = — 2 a b = 3). • Nejprve vezměme tolik kladný členů, až je jejich součet > b Přidejme nyní tolik záporných členů, až je výsledný součet < a Přidejme nyní tolik dalších kladných členů, až je výsledný součet Přidejme nyní tolik dalších záporných členů, až je výsledný součet > b < a Uvědomte si, že kladných či záporných členů je vždy dostatek, abychom překročili stanovené hranice b a a, protože součet kladných členů je oo a součet záporných členů je —oo. A protože přidáváme stále se (v absolutní hodnotě) zmenšující se členy, výsledný součet po takových krocích „přeskakuje" zvolené hodnoty b (shora) a a (zdola). Současně tímto způsobem vyčerpáme všechny členy původní řady. Tedy takto přerovnaná řada osciluje (mezi čísly a a b). 130 Takže u relativně konvergentních řad nelze v žádném případě měnit pořadí jednotlivých členů, zatímco u absolutně konvergentních řad lze pořadí jednotlivých členů měnit libovolně. □ Příklad 160. (a) V tomto příkladu si ukážeme, že i když obě řady Jľ^Li an a Yln°=i konvergují, potom řada Yln°=i (an ' bn) konvergovat nemusí. Uvažujme nekonečné řady, kde an = bn := (—Potom jsou příslušné nekonečné řady oo oo 1 oo oo 1 n=l n=l n=l n=l konvergentní, což plyne Leibnizova kritéria (viz Věta 46), zatímco řada součinů oo oo / \ 2 oo OO OO / -i \ z oo ^ E^-w = E((-ir'^)=i:i 77=1 77=1 x v / n=l diverguje k oo, viz Příklad 146. (b) Na druhou stranu může nastat i situace, že takováto řada součinů Yln°=i (a« ' c«) konverguje, přestože jedna z řad Yln°=i a« nekonverguje. Vezměme si např. řadu oo oo ^ Ec™ = E 77=' n=l n=l která diverguje k oo (viz Příklad 147, kde p = ^), zatímco řada součinů 2' oo OO OO/ ^ ^ \ OO ^ y: k . o=e (4= • -r)=s - 77=1 71=1 x v v / n=l konverguje podle Věty 46. □ 4.5. Mocninné řady. V Odstavci 2.20 jsme ukázali, jak k dané funkci fix) přiřadit Taylorův polynom stupně n (se středem v daném bodě x0), který aproximuje funkci fix) v okolí bodu x0. V Poznámce 18 jsme pak naznačili, že lze takto získat i polynom „nekonečného stupně", neboli nekonečnou mocninnou řadu. Definice 27 (Mocninná řada). Nekonečná řada tvaru oo an xn = ao + ai x + a2 x2 + a3 x3 + • • • 77=0 se nazývá mocninná řada se středem v bodě xq = 0. Podobně, nekonečná řada tvaru oo Yj qt7 {x — x0)n = a0 + ai (x — x0) + a2(x — x0)2 + a3 (x — x0)3 + • • • 77=0 se nazývá mocninná řada se středem v bodě x$. Bod xq se nazývá střed mocninné řady a čísla ao, a±, a2, a3, ... její koeficienty. □ 131 Jedná se vlastně o zobecnění pojmu polynom do té roviny, že nyní povolujeme i „polynomy stupně oo Příklad 161. (a) Pokud vezmeme všechny koeficienty an = 1 a xq = 0, dostaneme mocninnou řadu xn = i+x+x 2 ' x3 n=0 Tato řada je geometrická s počátečním členem a = 1 a kvocientem q = x a tedy podle Tvrzení 10 tato řada konverguje pro |x| < 1, přičemž její součet je Tuto skutečnost budeme vyjadřovat zápisem E n=0 x = 1 — x pro x E (—1,1). (57) Všimněte si, že tato řada diverguje k oo pro x = 1 a osciluje pro x = — 1 a tedy otevřený interval uvedený v (57) je maximální možný interval konvergence pro tuto mocninnou řadu. (b) Podobně, mocninná řada ^2(-l)nxn = l-x + x2 n=0 je geometrická s počátečním členem a = 1 a kvocientem q = —x a tedy podle Tvrzení 10 tato řada konverguje pro |x| < 1, přičemž její součet je = Tedy platí n=0 1+x pro x E (—1,1). Všimněte si, že tato řada osciluje pro x = 1 a diverguje k oo pro x = — 1 a tedy uvedený otevřený interval je maximální možný interval konvergence pro tuto mocninnou řadu. (c) Mocninná řada s an = ^ J~n a středem xq = 2 je řada n=0 -11 1 1 2)n = l--(x-2) + -(x -(x- 2Ý 8 V ; která je také geometrická s počátečním členem a = 1 a kvocientem q = Tedy podle Tvrzení 10 tato řada konverguje pro l^j2-) < 1, tj. pro x E (0,4), přičemž její součet je -1)™ , _ 1 E n=0 x - 2)n = 1 2+x-2 pro x E (0, 4). □ Z výše uvedených příkladů je vidět, že součet mocninné řady je funkce s{x) proměnné x, přičemž je potřeba určit jak součet řady s(x) tak i pro která x G IR tato řada konverguje. Při studiu konvergence mocninných řad budeme používat kritéria z Odstavce 4.2, která aplikujeme na příslušnou řadu absolutních hodnot (protože se jedná o kritéria pro nekonečné řady s nezápornými členy). Zřejmě takto získáme informaci o absolutní konvergenci dané mocninné řady. 132 Příklad 162. Určete, pro které hodnoty x konverguje mocninná řada oo 71=1 ' n 2 3 4 5 x" /-y»2 /y»3 /y»4 tXj iXj iXj iXj Řešeni. Podle podílového kritéria (Věta 44) je Un+l 1 „n+1 n+1 X n -xn n n + 1 \x\ —> \x\ pro n —> oo. A tedy pro |x| < 1 tato řada konverguje (absolutně) a pro |x| > 1 nekonverguje (zřejmě pro x < — 1 diverguje k — oo a pro x > 1 osciluje). Pro x = — 1 se jedná o zápornou harmonickou řadu 71=1 x ' která diverguje k —oo. A pro x = 1 se jedná o alternující harmonickou řadu, která konverguje (relativně). Celkově tedy uvedená mocninná řada konverguje pro x 6 (—1,1] , přičemž pro x 6 (—1,1) konverguje absolutně. V Příkladu 170 pak určíme součet této mocninné řady. □ Příklad 163. Určete, pro které hodnoty x konverguje mocninná řada E(-ir1 X 2n-l iXj tXj tXj tXj 71=1 2n- 1 5 7 9 Řešení. Podle podílového kritéria (Věta 44) je 2(n+l)-l X 2(n+l)-l 1 T2n-Í 2n-l 2n-l 2n + l pro n —> oo. A tedy pro x2 < 1 tato řada konverguje (absolutně) a pro x2 > 1 nekonverguje (zřejmě osciluje). Pro x = 1 se jedná o alternující řadu oo E 71=1 \n-l 1 111 2n- 1 ~ ~ 3 + 5 ~ 7 (58) která konverguje (relativně) podle Věty 46. A pro x = —1 se jedná o řadu s opačnými znaménky, než je řada (58), tedy se opět jedná o alternující řadu, která konverguje (relativně). V Příkladu 171 určíme součet této řady. Celkově tedy uvedená mocninná řada konverguje pro x 6 [—1,1] , přičemž pro x 6 (—1, 1) konverguje absolutně. □ 133 Příklad 164. Určete, pro které hodnoty x konverguje mocninná řada 77=0 = 1 +x 2 3 4 tXj iXj iXj x 6 24 120 Řešení. Podle podílového kritéria (Věta 44) je un+i 1 „.71+1 (77+1)! X — xn 77! ~ (n + 1)! 1 x = n + 1 x pro n —> 00. A tedy tato řada konverguje (absolutně) a pro každé x G Zřejmě jste již odhadli, že součet této mocninné řady je funkce ex. Příklad 165. Určete, pro které hodnoty x konverguje mocninná řada 00 ^n\xn = l + x + 2x2 + 6x3 + 24x4 + 120x5 □ 77=0 Řešení. Podle podílového kritéria (Věta 44) je [n l)\xn+1 = (n + 1) \x\ 00 pro n —> 00. A tedy tato řada konverguje pouze pro x = 0 a nekonverguje pro každé i/0. Zřejmě diverguje k 00 pro x > 0 a osciluje pro x < 0. □ 4.6. Poloměr konvergence mocninné řady. Každá mocninná řada konverguje ve svém středu, protože pro x = xq se jedná o nulovou řadu. Dále ze srovnávacího kritéria (Věta 42) plyne následující. Tvrzení 12. Uvažujme mocninnou řadu 00 ^ an (x — x0)n = a0 + ai (x — xQ) + a2 [x — x0)2 + a3 (x — x0)3 + (59) 77=0 (i) Jestliže tato mocninná řada konverguje pro nějaké x = c, potom konverguje absolutně pro všechna x G IR, pro která je \x — xo\ < \c — xo\. (ii) Jestliže tato řada nekonverguje (tj. diverguje k ±00 nebo osciluje) pro nějaké x = d, potom nekonverguje pro všechna x G IR, pro která je |x — x0| > \d — x0|. Graficky lze obsah Tvrzení 12 znázornit následovně (viz obr.). Tedy pro každou mocninnou řadu (59) nastává právě jedna z následujících možností: • Existuje číslo R > 0 takové, že tato mocninná řada konverguje absolutně pro |x — xo| < R, tj. pro x G (x0 — R, x0 + R) a nekonverguje pro |x —x0| > R, tj. pro x < Xq — R a pro x > Xq+R. Řada může a nemusí konvergovat v každém z krajních bodů x = xq — R a x = xq + R. 134 • Tato mocninná řada konverguje absolutně pro všechna x G IR (v tomto případě klademe R := oo). • Tato mocninná řada konverguje pouze pro x = xq a nekonverguje pro všechna i/0(v tomto případě klademe R := 0). Číslo R mající výše popsané vlastnosti nazýváme poloměr konvergence mocninné řady (59). Pokud je R > 0 (tj. pokud nastane první nebo druhá z výše uvedených možností), potom hovoříme o intervalu konvergence či o konvergenčním intervalu. Příklad 166. (a) Pro mocninné řady (viz Příklady 161(a), (b)) oo 77=0 77=0 je poloměr konvergence R = 1 (b) Pro mocninnou řadu (viz Příklad 161 (c)) E^m-2)' 77=0 je poloměr konvergence R = 2 (c) Pro mocninné řady (viz Příklady 162 a 163) oo n oo Et-1)"-1-' Et-1)"-1!-^ z—' n ^—' 2n — 1 71=1 277-1 77=1 je poloměr konvergence R = 1 (d) Pro mocninnou řadu (viz Příklad 164) 77=0 je poloměr konvergence R = oo (e) Pro mocninnou řadu (viz Příklad 165) E»!' 77=0 je poloměr konvergence R = 0 Pro poloměr konvergence R mocninné řady platí následující. □ 135 Věta 49 (O poloměru konvergence mocninné řady). Pokud existuje limita (vlastní nebo ne vlastní) Q-n+l lim v|ara| = a, n—>oo případně lim n—>oo = a, (60) potom poloměr konvergence mocninné řady (59) je 1 R = a oo, 0, pro a > 0, pro a = 0, pro a = oo. Důkaz. Vztah pro poloměr konvergence R plyne z podílového kritéria (Věta 44), resp. z odmocni-nového kritéria (Věta 45). Pokud totiž existuje limita v (60), potom je an+1 (x - x0)n+1 Un+l an (x - x0)T Q-n+l ■ \X — Xq\ a ■ \x — xq\ pro n —> oo, resp. y^-Ujjl = \/\an (x — x0)n\ = \/\an\ ■ yf\x — x0|™ = \/|a„| • \x — x0\ —> a ■ \x — x0\ pro n —> oo. Tedy mocninná řada konverguje (absolutně), pokud je a ■ \x — xo\ < 1, a nekonverguje, pokud je a ■ \x — x0\ > 1. Pro a ■ \x — x0\ = 1 konvergovat může i nemusí. To znamená, že pokud je a > 0, řada konverguje pro \x — x0\ < ^ a nekonverguje pro \x — x0\ > ^, neboli R = -. Pokud je a = 0, je a ■ \x — x0\ = 0 < 1 pro všechna x £ IR, a tedy řada konverguje pro všechna x G IR, neboli R = oo. A pokud jea = oo, je a • \x — xo\ = oo > 1 pro všechna x ^ xq, neboli řada nekonverguje pro všechna x ^ xq, neboli R = 0. □ Poznámka 35. (i) Předpoklad existence limity v (60) je příliš silný. Lze ukázat, že stačí místo limity použít limitu superior (která existuje vždy), tj. lim sup \/|ara| = a, případně lim sup (ii) Z Poznámky 33 plyne, že pokud existuje limita lim^oo | | = a, potom také existuje limita liniji-j.oo = a (a tyto dvě limity jsou si rovny). (iii) Může ale nastat situace, že lim^oo \/|a^J = a existuje, zatímco lim^^ | | neexistuje (viz např. Příklady 151 a 152). Je tedy vidět, že stačí vždy počítat poloměr konvergence pomocí vzorečku s lim^oo y^|an| = a (pokud tedy tato limita existuje jako vlastní nebo jako nevlastní). □ O-n+l 136 Příklad 167. (a) Pro mocninné řady z Příkladu 166(a) platí an+l lim = lim — = 1, n—>oo 1 a proto je podle Věty 49 (kde a = 1) jejich poloměr konvergence roven R = 1 . Všimněte si, že podle Poznámky 35(ii) je také lim \/|ara| = lim \/l = lim 1 = 1. (b) Pro mocninnou řadu z Příkladu 166(b) platí lim O-n+1 = lim 2"+1 = lim - = -, n—>oo — n—>oo 2 2 a proto je podle Věty 49 (kde a = |) její poloměr konvergence roven R = 2 . Všimněte si, že podle Poznámky 35(ii) je také lim v/KJ= lim \ ^-(c) Pro mocninné řady z Příkladu 166(c) platí = lim - = -. n—>oo 2 2 resp. lim lim Qra+1 an+l 1 = lim -^r^- = lim n = lim 2n+l 7=oo n + 1 2n- 1 = 1, i = lim 2n-l n=oo 2n + 1 = 1, a proto je podle Věty 49 (kde a = 1) jejich poloměr konvergence roven R = 1 . Všimněte si, že podle Poznámky 35(ii) je také ,. n/i-ľ ,■ n/1 Věta5(ii) 1 (54) hm y/\an\ = hm W- =---= = 1, i=oo n-í-oo y n lim y ri resp. lim v^a^l = lim 1 = 1, n=oo V 2n — 1 přičemž poslední limita se spočítá 1'Hospitalovým pravidlem podobně jako (54). (d) Pro mocninnou řadu z Příkladu 166(d) platí i lim Q-n+1 = iim —:— = lim n\ , 1 = lim -r = 0, n=oo (n + 1)! n=oo n + 1 a proto je podle Věty 49 (kde a = 0) její poloměr konvergence roven R = oo (e) Pro mocninnou řadu z Příkladu 166(e) platí lim Qra+1 (n + 1)! , . = lim -j- = lim (n + 1) = oo, n—>oo 77,1 n—>oo a proto je podle Věty 49 (kde a = oo) její poloměr konvergence roven R = 0 □ 137 Mocninné řady (jakožto „polynomy" nekonečného stupně) sdílejí s polynomy všechny důležité vlastnosti. Zejména, jak uvidíme níže, — součet mocninné řady je spojitá funkce, — mocninnou řadu můžeme derivovat člen po členu, přičemž se nemění poloměr konvergence, — mocninnou řadu můžeme integrovat (neurčitým i určitým integrálem) člen po členu, přičemž se nemění poloměr konvergence. Pro jednoduchost uvádíme tyto vlastnosti pro mocninné řady se středem v bodě x0 = 0, ale evidentně tyto vlastnosti platí pro mocninné řady s libovolným středem xo, přičemž konvergenční interval se změní z (-R, R) na interval (x0 — R, x0 + R). Věta 50 (Spojitost mocninné řady). (i) Nechť má mocninná řada Yln°=o a« x™ P°l°mér konvergence R > 0 (R E M. nebo R = oo), tj. oo an xn = s (x) pro x E {—R, R). n=0 Potom je součet s (x) této řady spojitá funkce na intervalu (—R, R). (ii) Je-li R < oo a je-li tato řada konvergentní v pravém krajním bodě x = R, potom je součet s(x) funkce spojitá zleva v bodě x = R, tj. platí oo an Rn = lim s(x). (iii) Je-li R < oo a je-li tato řada konvergentní v levém krajním bodě x = —R, potom je součet s (x) funkce spojitá zprava v bodě x = —R, tj. platí lim s(x). Příklad 168. V Příkladu 161 vidíme, že součet mocninné řady je spojitá funkce na příslušném konvergenčním intervalu. Vlastnost z bodu (ii) ve Větě 50 budeme ilustrovat v Příkladu 170 (tento příklad vyžaduje „znalost" integrování mocninné řady, kterou probereme níže ve Větě 52). □ Věta 51 (Derivace mocninné řady). Nechť má mocninná řada z~2n°=oanxn poloměr konvergence R>0 (RER nebo R=oo), tj. oo s(x) = an xn = a0 + ai x + a2 x2 + a3 x3 + a4 x4 + • • • pro x E (-R, R). n=0 -£an(-Rr = n=0 138 Potom má funkce s(x) na intervalu (-R, R) derivace všech řádů, přičemž platí oo s'(x) = n an xn~x = ai + 2 a2 x + 3 a3 x2 + 4 x3 + • • • pro x E (—R, R), 71=1 oo E n=0 (n + 1) an+1xn. Tedy mocninnou řadu můžeme derivovat člen po členu (tedy lze zaměnit pořadí sumace a derivace), přičemž se nemění poloměr konvergence. Důkaz. Ukažme si alespoň, že se při derivování mocninné řady nemění poloměr konvergence. Nechť a je číslo z Věty 49, které určuje poloměr konvergence R (původní řady). Potom pro derivovanou řadu platí {n + 2)an+2 n+ 2 an+2 (8) , ----= -•- —> i ■ a = a pro n —)■ oo. (n + 1) an+1 «_+_L, an+1 ->1 -4« Tedy podle Věty 49 je poloměr konvergence derivované řady roven R, tj. je stejný, jako je poloměr konvergence původní řady. □ Poznámka 36. Pro derivace vyšších řádů pak platí podobně oo s"(x) = n (n — 1) an xn~2 = 2 a2 + 6 a% x + 12 a4 x2 + 20 a5 x3 n=2 X> + 2) (n + 1) an+2 xn, n=0 a podobně pro s"'(x), s^(x), atd. Zejména tedy můžeme vyšetřovat vlastnosti mocninné řady z kapitoly 2 na intervalu (-R, R) týkající se monotonie, lokálních extrémů, konvexnosti/konkávnosti, inflexních bodů, atd. □ Příklad 169. Určete poloměr konvergence a součet mocninné řady y n xn = x + 2 x2 + 3 x3 + 4 x4 71=1 Pomocí získaného výsledku určete součet řady ^ n _ 1 2 3 4 5 ^2^~2 + 22" + 23 + 2T + 25+''' 71=1 Řešení. Poloměr konvergence určíme z Věty 49: a„+i n + l 1 -=--> 1 = a, => R = - = 1. an n a Tedy řada konverguje pro x E (—1,1) a zřejmě nekonverguje v krajních bodech tohoto intervalu. 139 Protože je nxn 1 = (xn)', součet této řady určíme z věty o derivaci mocninné řady (Věta 51): oo OO oo / OO \ / / \ f 71=1 71=1 77=1 ^ 77=1 ' ^ / X [l-xf :i-x) Volbou x = \ pak dostáváme, že sx.: En On 77=1 ^ (l-l)2 □ Věta 52 (Neurčitý integrál mocninné řady). Nechť má mocninná řada Y^=oanxn poloměr konvergence R > 0 (R e R ne&o R = oo), tj. OO s (x) = Y2 anxn = ao + a\X + a2x2 + a^x3 + a4X4 + ■ ■ ■ pro x e (—R, R)- 77=0 Potom na intervalu (—R, R) platí /oo s (x) dx = Y]' 77=0 ^ x77+l a. 2 3 4 tXj iXj iÁj = a0x + a1 — + a2 — + a3 — H-----h C pro x e (-R, R), n + 1 2 J 4 77=1 On-1 C. 77 Ted?/ mocninnou řadu můžeme integrovat člen po členu (tedy lze zaměnit pořadí sumace a integrování), přičemž se nemění poloměr konvergence. Příklad 170. Určete součet mocninné řady (viz Příklad 162) /£>2 X^ tJC^ tZľ^ 71=1 X = x----- 77 2 3 4 5 a tedy pro x = 1 také součet alternující harmonické řady (viz Příklady 156 a 155) OO - = i 71=1 1111 2+3~4+5 Řešení. V Příkladu 162 jsme ukázali, že tato mocninná řada konverguje pro x e (—1,1]. Protože je = J xndx, součet této řady určíme z věty o integraci mocninné řady (Věta 52): oo oe: nJri oo s „ \ „ / oo ^ --ilxn = V(-ir-— = Víf-ir /xndx) = I (Y 77=0 77=1 ■1 n n o T = E n=0 -X dx j --j— dx = ln(l + x) + C pro x G (-1,1). 140 Protože je pro x = 0 tato mocninná řada konvergentní se součtem 0 (každá mocninná řada má ve svém středu součet 0), po dosazení za x = 0 dostaneme rovnici 0 = ln 1 + C, tedy C = 0. Je tedy pro x E (—1, 1) A dále, protože tato řada konverguje v pravém krajním bodě x = 1 (je to alternující harmonická řada), je podle věty o spojitosti mocninné řady (Věta 50(ii)) oo E 71=1 -ll = lim ln(l + x) = n x->i- ln2 tj- In2 = 1 1111 2 + 3 ~ 4 + 5 □ Příklad 171. Určete součet mocninné řady (viz Příklad 163) -l)™"1 --x"'"~^ = x---1- 5 7 oo x277-l =x__ ^ 2n-l 3 77=1 tXj tXj tXj tXj Řešení. Z Příkladu 163 víme, že tato řada konverguje pro x E [—1,1] a konverguje absolutně pro x E (—1, 1). Protože je = J x2ndx, součet této řady určíme z věty o integraci mocninné řady (Věta 52): -11 x2t7+1 00 \77-l 00 x2™-1 = y (-1, ^ 2n - 1 ^V ' 2n + 1 ^ n=l n=0 n=0 -1T / x2ndx I = 00 E 77=0 ( — x2)™ j dx 1 dx = arctgx + C pro x E (—1,1). 1 + x2 Protože je pro x = 0 tato mocninná řada konvergentní se součtem 0 (každá mocninná řada má ve svém středu součet 0), po dosazení za x = 0 dostaneme rovnici 0 = arctgO + C, tedy C = 0. Je tedy \77-1 2n-l x 277-1 arctgx pro x E (—1, 1). 77=1 A dále, protože tato řada konverguje v pravém krajním bodě x = 1, je podle věty o spojitosti mocninné řady (Věta 50(ii)) ' -li™"1 E 77=1 2n — 1 x->i lim arctg x = arctg 1 7T 1111 tj- 4=1-3 + 5"7 + 9 Podobný vztah platí pro x = — 1, protože tato mocninná řada konverguje i v levém krajním bodě x = —1. Celkově tedy platí vztah 00 í'_i^™-1 \ ^ l -U 277-1 . x = arctgx ^ 2n- 1 77=1 pro x E [—1,1]. □ 141 Věta 53 (Určitý integrál mocninné řady). Nechť má mocninná řada 5ľrľ=oa™x™ P°^oměr konvergence R > 0 (R E M. nebo R = oo), tj. oo s(x) = Yl anXn = aQ + a\x + a2X2 + a^x3 + a^x4" + ■ ■ ■ pro x G (—R, R). 77=0 Potom pro libovolný interval [a, b] C (—R, R) platí /_ _ f ľ \ - - s (x) dx = Y] [an x™ dx = Y] 77=0 \ J" / n=0 X .77+1 n + l a/ n=0 °° / bn+1 \ °° / an+1 \ 77=0 V 7 77=0 V 7 Tedy mocninnou řadu můžeme integrovat člen po členu (tedy lze zaměnit pořadí sumace a integrování). Příklad 172. Určete součet řady 71=1 1 1 n 2n 1-2 2-22 3-23 4 • 24 5 • 25 Řešení. Protože platí 1 [n l)2n+1 x .77+1 n + l o Jo xn dx, je podle věty o určitém integrálu mocninné řady (Věta 53) S n 2n ^2 (n + l) 2n+1 ^ 77=1 77=0 77=0 1. 2 \ /" 2 dx = = [-ln(l Tedy platí, že ln 2 = 'o lni) 1 J]V dx 77=0 2 1 0 1 — x ■ dx 1 ln- = -ln2_1 = ln2 2 1-2 2-22 3-23 4-24 5 • 25 □ 4.7. Taylorovy a Maclaurinovy řady. Pokud se v Taylorově polynomu (viz Odstavec 2.20) budou brát členy se stále vyššími derivacemi (až do nekonečna), dostaneme Taylorovu řadu příslušnou k dané funkci /(x). Definice 28 (Taylorova a Maclaurinova řada). Nechť f(x) je funkce, která má na nějakém intervalu (obsahujícím bod xo jakožto vnitřní bod) derivace všech řádů. Taylorova řada se středem v bodě x0 příslušná k funkci /(x) je mocninná řada 77=0 n! (61) = f{xo) + f(x0) (x - x0) + (x-x0) H---—(x-x0) H----(x-x0) + 2 v~~ ' 3! Tzn. Taylorova řada je mocninná řada se středem v bodě xq a koeficienty a. 4! _ /("+o) 142 Pokud je xq = 0, potom se Taylorova řada nazývá Maclaurinovou řadou příslušnou k funkci f(x), tj- /(n)(o) n_tfn, , t„n, , /"(O) 2 , /'"(O) 3 , /(4)(o) ——i— ^ — j t j w ^ i--2— ^ n--31— ^ n--41— x4 n=0 Tzn. Maclaurinova řada je mocninná řada se středem v bodě 0 a koeficienty an = } '. □ V předchozí definici si připomeňme zavedenou konvenci, že f^°\x) := f{x) („nultá derivace" je samotná funkce) a že je definováno 0! := 1. Příklad 173. (a) Protože má funkce fix) = sin x derivace všech řádů a hodnoty funkce sin x a jejích derivací v bodě xo = 0 jsou postupně 0, 1, 0, —1, 0, 1, 0, —1, atd. (viz Příklad 83), Maclaurinova řada pro funkci sin x je tvaru i2n + \)\ 3! 5! 7! Její poloměr konvergence je R = oo (podle Věty 49), tj. tato řada konverguje pro všechna x G IR. (b) Protože má funkce fix) = cos x derivace všech řádů a hodnoty funkce cos x a jejích derivací v bodě xo = 0 jsou postupně 1, 0, —1, 0, 1, 0, —1, 0 atd. (viz Příklad 84), Maclaurinova řada pro funkci cos x je tvaru yLDlx^ = i-lx^ 4_ 1 e + ^ i2n)\ 2! 4! 6! n=0 V ' Její poloměr konvergence je R = oo (podle Věty 49), tj. tato řada konverguje pro všechna x G IR. (c) Protože má funkce f(x) = ex derivace všech řádů a hodnoty funkce ex a jejích derivací v bodě xq = 0 jsou všechny rovny 1 (viz Příklad 85), Maclaurinova řada pro funkci ex je tvaru oo , 1111 , xn = 1 + x + — x2 + — x3 + — x4 + — x5 n\ 2! 3! 4! 5! n=0 Její poloměr konvergence je R = oo (viz Příklady 164 a 166(d)), tj. tato řada konverguje pro všechna x G IR. (d) Protože má funkce fix) = ln(l + x) derivace všech řádů a hodnoty funkce ln(l + x) a jejích derivací v bodě xo = 0 jsou postupně rovny 0, 1, —1, 2, —6, 24, —120 (viz Příklad 86), Maclaurinova řada pro funkci ln(l + x) je tvaru ^^-l™"1™-!! n 1 2 1 3 1 4 1 5 ^ "I >----7-- xn = x--x2 + -x3--x4 + -x5H----=>--- n\ 2345 ^ n n=l n=l x . Srovnejte tento výsledek s mocninnou řadou v Příkladu 170. Tato řada konverguje pro všechna x G (-1,1] (viz Příklad 162). □ 143 Příklad 174. Určete Taylorovu řadu funkce f(x) = - se středem v bodě x0 = 2. Dále určete obor konvergence této mocninné řady a případně její součet. Řešení. Derivace funkce fix) a její hodnoty v bodě 2 jsou následující: f(x) = x 1, f'(x) = -x~\ f"{x) = 2x"3, f"'{x) = -6x"4, f4\x) = 24 x"5, /(2) = \ = £, f (2) = -\ = f(2) = f" (2) = /(4)(2) 2 — 21 8 23 ' _Jl = _11 16 24' = 24 41 32 25 ' fn\x) = {-\)nn\x-^n+1\ Koeficient an v Taylorově řadě tedy je /W(2) rn)m = -d n\ 2n+1 ' a proto má příslušná Taylorova řada se středem v bodě 2 tvar oo (-l)"ra! 2n+l • yj— n=0 i ^ - 2)™ = - - 4 (z - 2) + 4 (x - 2)2 2n+1 2 22 23 1 24 25 x Uvedená mocninná řada je geometrická řada s počátečním členem CL — 2 ^ kvocientem q = —^tt- (srovnejte s podobnou řadou v Příkladu 161). Tedy podle Tvrzení 10 je tato řada konvergentní pro I I < 1, tj. pro |x — 2| < 2, tj. pro x G (0, 4), a její součet je l-o 1 + M 2 + (x-2) x JK ' Alternativně lze poloměr konvergence uvedené řady spočítat z Věty 49, čili an+l 2"+2 1 2n+l 1 1 = a, R=- = 2. a V tomto příkladu tedy vidíme, že Taylorova řada funkce f(x) konverguje na svém konvergenčním intervalu k funkci fix). □ Z definice Taylorovy řady (61) plyne, že tato řada konverguje k číslu f(xo) pro x = xo (protože každá mocninná řada konverguje ve svém středu). Situace v předchozím Příkladu 174 ohledně konvergence Taylorovy (či Maclaurinovy) řady k samotné funkci f(x) je „obvyklá" pro většinu funkcí. Existují ale také funkce, které mají derivace všech řádů (tudíž k nim existuje Taylorova řada), tato Taylorova řada konverguje, ale již ne k funkci f(x) (kromě bodu xq). 144 Příklad 175. Funkce i e-^, pro x + 0, [ 0, pro x = 0, je spojitá a má derivace všech řádů na celém IR. V bodě xq = 0 toto lze ukázat pomocí výpočtu jednostranných derivací /__(0) a /+(0), /"(O) a /+(0), atd., viz Poznámka 4(ii). Zejména jsou všechny tyto derivace v bodě xq = 0 rovny 0. Tedy příslušná Maclaurinova řada je tvaru xn = 0 + 0- x + -xz + — xáH----= 0 ^ n! 2 3! Tedy jedná se o nulovou řadu, která samozřejmě konverguje pro všechna x G IR k nulové funkci s(x) = 0, která není rovna původní funkci fix) s výjimkou x = 0. □ Otázku, kdy Taylorova (Maclaurinova) řada funkce f(x) konverguje k funkci f(x), zodpovídá následující tvrzení, které je bezprostředním důsledkem Věty 23. Věta 54 (O konvergenci Taylorovy řady). (i) Taylorova řada (61) funkce f(x) konverguje na svém konvergenčnim intervalu I k funkci f(x), tj. platí rovnost ~ fn)(x0) f(x) = / -j-(x ~ xo)n Vro všechna x G /, (62) n=o n' <^> pro posloupnost Taylorových zbytků {ižra(x)}^0 (viz (36)^ platí lim Rn(x) = 0 pro všechna x E I. n—>oo (ii) Zejména, pokud jsou všechny derivace f^n\x) stejně ohraničené na intervalu I, tj. pokud pro nějaké M > 0 je | f^n\x) | í_ M pro všechna n G N U {0} a pro všechna x E I, potom platí (62). Z Věty 54 vyplývá, že pokud chceme vyjádřit funkci f (x) jako nekonečnou řadu oo f(x)=y^a« (x ~ xoT n=0 = a0 + ai (x — x0) + a2 (x — x0)2 + a3(x — x0)3 + • • • + an {x — x0)n + • • • , (63) potom volbou x = x0 nutně dostáváme a0 = f(x0). Dále derivováním rovnice (63) dostaneme f'{x) = ai + 2 a2 [x — xq) + 3 a3 (x — x0)2 + • • • + n an (x — x0)ra_1 + • • • , f"{x) = 2 a2 + 6 a3 (x — x0) + • • • + n{n — 1) an (x — x0)n~2 H----, f"\x) = 6a3 + ■ ■ ■ + n(n - l)(n - 2) an(x - x0)n~3 + ■ ■ ■ , fn\x)=n\an + --- 145 Dosazením pak vychází, že f(x0) = a1, f"(x0) = 2a2, f"(x0) = 6a3, f{n\x0)=n\an. Odsud již vyplývá, že rozvoj funkce f (x) do mocninné řady se středem v bodě xq má nutně uvedený tvar (62). Příklad 176. Uveďme si přehled Maclaurinových řad pro některé elementární funkce, se kterými se často setkáváme. (a) Pro funkci f(x) = sinx platí (viz Příklad 173(a)) sin x y> (-1)" ^ (2n + 1)! n=0 V ' 2n+l — _ _|_ 3 i _]_ 5 _ _]_ 7 (X* íX* . (X/ . iXj . (X/ 3! 5! 7! pro x G (b) Pro funkci f(x) = cos x platí (viz Příklad 173(b)) cosx = y Lii!x2™ = x _ 1 2 1 4 _ 1 6 ^ 2n ! 2! 4! 6! n=0 v 7 pro x G (c) Pro funkci f(x) = ex platí (viz Příklad 173(c)) oo , V- xn = 1 + x ■ X x3 + — x4 n=0 2! 3! 4! 5! pro x G (d) Pro funkci f(x) = ln(l + x) platí (viz Příklady 173(d) a 170) míl + x) = oo E n=l n 1 2 1 3 1 4 1 5 íX/ (X/ (X/ iXj iXj iXj 2 3 4 5 pro x G (—1,1] (e) Pro funkci f(x) = ^z- platí (viz Příklad 161 (a)) — = w = l 1 - X ^—' n=0 x + x2 + x3 + x4 + x5 pro x G (—1,1) (f) Pro funkci f(x) = ^ platí (viz Příklad 161 (b)) ^ oo 1+x = n=0 n rn — 1 — t -I- -r2 — -r3 -I- -r4 — -r5 pro x G (—1, 1) (g) Každý polynom P (x) = ao + a± x + a2 x2 + • • • + an xn je svým vlastním Maclaurinovým rozvojem (na celém R), neboť platí, že P(0) = a0, P'(0) = ai, P"(0) = 2a2, P"'(0) = 2 ■ 3 ■ a3 = 3! a3, ..., P(n)(0) = n! a„. □ 146 Výše uvedené rozvoje elementárních funkcí do nekonečných řad bychom také mohli chápat jako definice těchto funkcí (jak je skutečně provedeno ve skriptech [8]). A pak lze pomocí vlastností (např. spojitosti, derivace, integrálu, atd.) mocninných řad uvedených v této kapitole také odvodit základní vlastnosti a vztahy těchto elementárních funkcí, jako např. (sinx)' = cos x, (cosx)' = — sinx, (exY = ex, Pro rozvoje funkcí do nekonečných řad můžeme používat normální algebraická pravidla (sčítání, odčítání, násobení, substituce). Příklad 177. (a) Maclaurinova řada funkce x sinx je (pro rozvoj funkce sinx viz Příklad 176(a)) 1 3 1 5 1 7 x sin x = x • | x--- x H—- x--- x + •• 3! 5! 7! «.2__\_ 4 j__\_ 6__l_ 8 3! 5! 7! pro x G IR. (b) Maclaurinova řada funkce je (pro rozvoj funkce sinx viz Příklad 176(a)) sin x 1 3! 5! 7! = l-^-x2 + ix4-ix6 3! 5! 7! pro x G IR, s/O. Všimněte si, že v tohoto vzorce je snadné odvodit limitu limx^o = 1 (viz Příklad 24). (c) Maclaurinova řada funkce e~x2 je (pro rozvoj funkce ex viz Příklad 176(c)) 2! 3! 4! 5! í=-x2 X íX* . íX* . íX* . íX* . iXj 2! 3! 4! 5! pro x G IR. □ 4.8. Aplikace nekonečných řad. Nekonečné (číselné i mocninné) řady mají mnoho aplikací. Nebudu zacházet do přílišných podrobností, ale chci zmínit alespoň následující. • Přibližné výpočty funkčních hodnot - srovnejte např. s Příklady 81 a 177. • Aproximace funkcí - srovnejte např. s Příklady 176 a 88. • Výpočet integrálů vyšších funkcí - viz Poznámka 23. Příklad 178. 147 (a) Primitivní funkce k funkci je funkce (viz Příklad 177(b)) SIM , 11^ 1 ~3!~ 5! 1 x3 1 x5 ■ dx = 1 x4_Ix6 x G neboť lze mocninnou řadu integrovat člen po členu a poloměr konvergence se integrováním nemění. (b) Primitivní funkce k funkci e x2 je funkce (viz Příklad 177(c)) e"** dx = / [ 1 - x2 + -- x4 - -- x6 + -- x8 - -- x10 + .. . ) dx 2! 3! 4! 5! 1 xb 1 x7 1 x9 1 X 11 = X 3 2! 5 3! 7 4! 9 5! 11 x G C neboť lze mocninnou řadu integrovat člen po členu a poloměr konvergence se integrováním nemění. □ Výpočet limit - viz např. Příklad 177(b). Řešení některých diferenciálních rovnic - viz např. Příklad 201. Jen tak pro zajímavost Příklad 179. Určete součet číselné řady (viz Příklad 148) ^ 1 111 X = 1 71=1 4 9 16 25 Řešení. Funkce má rozvoj (viz Příklad 177(b)) smx 1 1 1 = 1 - — xz + — x4 - — x° SI" ■ 51" 7P ■ '■ s(x) pro x E I. Pro každé pevně zvolené x E I se ale jedná o číselnou posloupnost (či řadu), a proto můžeme použít všechny nástroje počínaje Odstavcem 4.1. Hovoříme pak 0 bodové konvergenci dané funkcionální řady. Ovšem je nutné zdůraznit, že již nejjednodušší vlastnosti (jako např. spojitost) funkcí fn(x) (a tedy 1 funkcí sn(x)) se při takové bodové konvergenci nepřenášejí na součtovou funkci s(x). Příklad 180. Uvažujme funkce sn(x) := xn pro x E [0,1] a n G N U {0} (viz obr.). Jedná se tedy o posloupnost částečných součtů So(x) = 1, Si(x) = x, s2(x) = x2, s3(x) = x3, s4(x) = x4, funkcí fo(x) = l, f1(x)=x-l, f2(x) = x2-x, f3(x)=x3-x2, fn(x)=xn-xn~1, ... Všechny tyto funkce fn(x) jsou spojité na intervalu [0,1] pro každé n = 0,1, 2,.... Dále jsou všechny funkce sn(x) spojité na intervalu [0,1]. Přitom pro x E [0,1) je sn(x) = xn —> 0, a pro x = 1 je sn(x) = ln —> 1, n —> oo. Tedy posloupnost sn(x) bodově konverguje na intervalu [0, 1] k funkci pro x E [0,1), f 0 Efn(x) = um sn(x) = s(x) := < ' n—¥oo 1. pro x = 1, n=0 přičemž tato funkce s(x) je nespojitá (viz obr.). □ Z Příkladu 180 je tedy vidět, že pro obecné funkcionální řady je potřeba silnější pojem konvergence, než je bodová konvergence, který bude zaručovat přenos vlastností funkcí fn(x) na součtovou funkci six). Tímto se dostáváme k termínu stejnoměrné konvergence na intervalu /. 150 5. fourierova řada a transformace 5.1. Stejnoměrná konvergence. Definice 29. Říkáme, že posloupnost funkcí fnix) konverguje stejnoměrně na intervalu [a, b] k limitě fix), jestliže pro každé kladné (malé) číslo e existuje (velké) přirozené číslo N G N takové, že pro všechna n > N a všechna x G [a, b] platí \fn{x)-f{x) \ < e. O řadě funkcí řekneme, že konverguje stejnoměrně na intervalu, jestliže stejnoměrně konverguje posloupnost jejích částečných součtů. Věta 55. Uvažme funkce fn(x) na intervalu I = [a, b]. (1) Jsou-li všechny funkce fn(x) spojité na I a řada S(x) = Yln°=i fÁx) konverguje stejnoměrně k funkci Six), je i funkce Six) spojitá na I. (2) Jsou-li všechny funkce fnix) spojitě diferencovatelné na I, a obě řady oo oo S{x) = YJUx), T{x) = YJfÁx) n=l n=l konvergují stejnoměrně, pak je také funkce S(x) spojitě diferencovatelná a platí S'{x) = T(x), OO \ / oo n=l ^ n=l (3) Jsou-li všechny funkce fnix) Riemannovsky integrovatelné na I a řada Six) = Yln°=i fn(x) konverguje stejnoměrně k funkci S(x) na I, je tamtéž integrovatelná i funkce S(x) a platí vztah cb / 00 \ 00 rb fn(x) dx. (Yfn(X))dx = Y / - ^n=l 7 n=l Ja Věta 56 (Weierstrassův test). Nechi fnix) je posloupnost funkcí definovaných na intervalu I = [a, b] a platí \ fn(x)\ < an G IR. Je-li řada čísel Yln°=i a« konvergentní, pak řada S(x) = Yln°=i fÁx) konverguje stejnoměrně. Weierstrassův test můžeme ihned použít na již probrané mocninné řady Six) = Yln°=ian(x ~ xo)n se středem v bodě x$. Již víme, že každá taková řada konverguje na (x$ — r, xq + r), kde tzv. poloměr konvergence r > 0 může být také nula nebo 00. Zejména k důkazu konvergence řady Six) ji můžeme srovnat s vhodnou geometrickou posloupností. Podle Weistrassova testu je proto řada S(x) stejnoměrně konvergentní na každém kompaktním (tj. konečném) intervalu [a,b] uvnitř intervalu (xo — r, xq + r). Platí tedy následující věta (viz věty 50, 51,52). Věta 57. Každá mocninná řada S(x) je ve všech bodech uvnitř svého intervalu konvergence spojitá a spojitě diferencovatelná. Funkce S(x) je také integrovatelná a derivování i integrování lze provádět člen po členu. 151 5.2. Fourierovy řady. Nejprve zavedeme několik pojmů. Definice 30. (i) Jestliže pro funkci / na intervalu [a, b] existuje konečný integrál b f2 {x) dx, nazývá se funkce / integrovatelná s kvadrátem, píšeme / G L2[a, b]. (ii) Výraz (f,9)= f(x)g(x)dx, f,geL2[a,b], nazýváme skalární součin funkcí /, g na intervalu [a, b]. (ni) Číslo rb f2(x)dx, feL2[a,b], nazýváme norma funkce / na intervalu [a,b]. Poznamenejme, že každá spojitá (popř. po částech spojitá, tedy mající konečný počet budů ne-spojitosti prvního druhu) funkce je integrovatelná s kvadrátem. Dále je-li funkce integrovatelná s kvadrátem, je integrovatelná i funkce |/| a tedy i samotná funkce /. Navíc, součin dvou funkcí integrovatelných s kvadrátem je integrovatelný, tedy skalární součin je konečné číslo. Je-li toto číslo rovno nule, nazývají se příslušné funkce ortogonální (kolmé). Definice 31. Uvažujme systém funkcí {/i, f%,...} z L2[a, b] (konečný nebo nekonečný). Řekneme, že tyto funkce tvoří na intervalu [a, b] ortogonální systém, jestliže jsou po dvou ortogonální, tj. (/m, fn) = / fm(x)fn(x) dx = 0, 772, ^ 77. J a Pokud je navíc norma každé z těchto funkcí rovna jedné, tj. ii/iir = (fiji)= [hfKx)dx = i, tvoří na intervalu [a, b] ortonormální systém. Do ortogonálního systému nezahrnujeme funkce, které jsou (skoro všude) nulové, tedy funkce, pro které je norma rovna nule. Ortonormální systém poté získáme ze systému ortogonálního vynásobením každé funkce vhodnou konstantou (rovnou převrácené hodnotě normy příslušné funkce). Poznamenejme, že ortogonální systém lze obdržet např. použitím Gram-Schmidtova ortogona-lizačního procesu. Tvrzení 13. Systém funkcí {1, sinx, cosx, sin2x, cos2x,...} (66) je ortogonální na každém intervalu délky 2tt. Důkaz. Tvrzení lze dokázat přímým výpočtem skalárních součinů všech kombinací funkcí. □ Přímým výpočtem také snadno zjistíme, že konstantní funkce 1 má oproti ostatním funkcím systému (66) větší normu, přesněji, na každém intervalu délky 2tt platí ||1|| = V2ŤŤ, II sinnx|| = \pK = II cos77x||. (67) Tím jsme také dokázali, že všechny funkce ze systému (66) náležejí do L2[a,a + 2tt] pro libovolné a G IR. 152 Předpokládejme nyní, že je možné funkci g G L2[a,b] zapsat jako kombinaci funkcí z daného ortogonálního systému {/i, /2, • • •}, tedy 9{x) = i=i přičemž řada napravo koverguje k funkci g na intervalu [a, b] stejnoměrně. Vynásobením funkcí f j a následnou integrací od a do b obdržíme rb rb 00 ľ ľ - - f g(x)f0(x)dx = / J^cl/l(x)/J(x)dx. a Ja i=1 Nyní s použitím věty 55 zaměníme sumaci a integraci (koeficient Cj je vzhledem k integrálu konstantní, tedy je možné ho vytknout) rb 00 rb ľ - . ľ ' g(x)fj(x)dx = I Mx)fÁx)dx- a i=1 Ja Nyní vezmeme v úvahu, že systém funkcí {fi, f2, ■ ■ ■} je ortogonální. To znamená, že na pravé straně zůstane jediný nenulový sčítanec, tedy rb pb g(x)fj(x) dx = Cj / f2(x) dx. Odtud snadno vyjádříme koeficient c, jako 1 II/:112 3 M J a g(x)fj(x)dx. Takto vypočtené koeficienty budeme nazývat Fourierovy koeficienty funkce g v systému f2,...}. Snadno tedy můžeme vyjádřit například Fourierovy koeficienty funkce g G L2[—7r,7r] v tzv. trigonometrickém systému (66). Připomeňme normy prvků tohoto systému (67). Uvažujeme-li Fourierovu řadu ve tvaru Oq 2 F(x) = — + (an cos nx + sin nx) (68) n=l na intervalu [—7r,7r], pak koeficienty obdržíme jako a0 = 7T 1 r 1 g(x)dx, an = — / (/(x) cos nx dx, bn =— 7T ./_^ 7T (/(x) sinnx dx, n G N. (69) Konvergence takto sestrojené řady je popsána v následující větě. Věta 58. Nechť g je po částech spojitá na intervalu [—tt, tt] a má na něm po částech spojitou derivaci. Pak její Fourierova řada (68) konverguje na [—tt, tt] a platí (1) -F(xo) = g(xo) v každém bodě xo G (—tt, tt), ve kterém je funkce g spojitá; (2) v každém bodě xq G (—tt, tt), ve kterém je funkce g nespojitá je (3) v krajních bodech intervalu [—tt, tt] je lim g{x) + lim g{x) F(tt) = F(-tt) = - lim gix) + lim g{x) 153 Pokud navíc je gix) spojitá, periodická s periodou 2tt a všude existuje její po částech spojitá derivace, pak konverguje její Fourierova řada F(x) stejnoměrně. Příklad 181. Určete Fourierovu řadu funkce gix) = x,x £ (—tt, tt) a rozhodněte k jaké funkci získaná řada konverguje na IR. Řešení. Přímým výpočtem s použitím metody per-partes obdržíme koeficienty (viz (69)) a0 = 0, an = 0, bn = (-l)n+1-. n Rada je tedy tvaru (viz (68)) , . / sin2x sin3x sin4x \ F(x) = 2 ( sinx--— + —---- + ..., xG(-7r,7r). Vzhledem ke spojitosti a spojitosti derivace funkce g(x) pro x £ (—tt, tt) konverguje tato řada k zadané funkci, tj. F(x) = X, X £ (—7T,7r). Pro rozhodnutí k jaké funkci získaná řada konverguje na IR potřebujeme ještě hodnoty v krajních bodech intervalu (body nespojitosti uvnitř intervalu nejsou). Hodnoty v krajních bodech intervalu snadno dopočítáme dle věty 58 (3) jako F(ir) = F(—ir) = 0. Součet řady na IR je pak dán periodickým opakováním intervalu [—tt, tt]. □ (a) Součet pro n = 1, 2, 3,4,5 (b) Součet pro n = 100 Poznamenejme, že nulovost koeficientů al není náhodná. Platí totiž, že liché funkce mají tzv. sinový rozvoj. Podobně sudé funkce mají rozvoj kosinový. 154 Předchozí úvahy lze samozřejmě provést i na libovolném intervalu [a,b] pro funkci g E L2[a,b]. Ortogonální systém (66) bude mít potom tvar 2ttx 2ttx Attx Attx 2mrx 2mrx 1, sin--, cos--, sin--, cos--,.. ., sin--, cos--,.. b—a b—a b—a b—a b—a b—a a Fourierova řada bude ao ( 2nirx 2mrx\ F(x) = TT + > , \an cos---h bn srn-- 2 ^—' V b — a b — a J 71=1 V 7 s koeficienty 2 ŕ , , , 2 ŕ , N 2nirx , , 2 ľh , , . 2nirx a0 =-- / g(x) dx, an =-- / g(x) cos--dx, bn =-- / g(x) sin--dx, n G N. b — a Ja b — a Ja b — a b — a Ja b — a Ukažme si na další liché funkci (rozvoj tedy bude opět sinový) chování Fourierovy řady v případě, že funkce má bod nespojitosti. Příklad 182. Určete Fourierovu řadu funkce g(x) = sgnx, x G (—1,1) a rozhodněte k jaké funkci získaná řada konverguje na IR. Řešení. Jde o lichou funkci, tedy Dále ao = 0, an = 0. bn = j sgn x sin(n7nr) dx = 2 j sinŕjwnr) dx = 2 o = -[(-l)"+1 717T cos(mrx) "I = — 1 nir Rada je tedy tvaru (viz (68)) 4 / sin 3irx sin 5irx F(x) = — sin7rx H---1-- 7T \ 3 5 Vzhledem ke spojitosti a spojitosti derivace funkce gix) pro x G (—7r, 7r) konverguje tato řada k zadané funkci, tj. F(x) = x, x E (— 7T, 7ľ). Pro rozhodnutí k jaké funkci získaná řada konverguje na IR potřebujeme ještě hodnoty v krajních bodech intervalu a v bodě nespojitosti uvnitř intervalu. Tyto hodnoty snadno dopočítáme dle věty 58 (2) a (3) jako F(l) = F(—l) = F(0) = 0. Součet řady na IR je pak dán periodickým opakováním intervalu [—1,1]. □ 155 5.3. Fourierova transformace. Uvažujme vektorový prostor S[a, b] všech po částech spojitých funkcí na intervalu I = [a,b]. Lineární zobrazení S —> IR se nazývají (reálné) lineární funkcionály. Například • vyčíslení funkce v jednotlivých bodech je lineární funkcionál L : S —> IR, tedy / h+ L(f) = f(x0); • pomocí integrace můžeme zadat tzv. integrální funkcionál s pomocí pevně zvolené funkce g{x) jako L(f)= f f(x)g(x)dx. J a Funkce g{x) zde hraje roli váhy, se kterou při definici Riemannova integrálu bereme jednotlivé hodnoty reprezentující funkci f(x). Nejjednodušším příkladem takového funkcionálu je samozřejmě Riemannův integrál samotný, tj. případ s gix) = 1 pro všechny body x 6 [a, b]. Uvažujme nyní jako váhu například funkci 9{x) 0 je-li |x| > a i i i je-li |x| < a. Jde o funkci hladkou (tj. existují její derivace všech řádů) na celém IR s kompaktním nosičem (množinou na které je funkce nenulová) v intervalu (—a, a). 156 (e) Funkce g (x) pro a = 1 Ly(f) = / f{x)g{y - x)dx Integrálni funkcionál je pak možné vnímat jako „rozmlžené zprůměrování" hodnot funkce / kolem bodu x = y (funkce g má ve svém středu hodnotu jedna a hladkým monotónním způsobem se plynule přimkne k nule ve vzdálenosti a na obě strany). Jde tedy o váženou kombinaci hodnot s rychle se zmenšující vahou při vzdalování se od počátku. Integrál funkce g na celém IR je konečný, tedy je možné funkci přenásobením konstantou upravit na funkci, jejíž integrál přes celé IR je 1. Podobně lze uvažovat tzv. Gaussovu funkci 1 1 9{x) = popr. g{x) = 2tt jejíž integrál přes celé IR je 1 a jde tedy opět o „nerovnoměrné průměrování" dané funkce. Pokud je váhou Gaussova funkce je zřejmé, že význam bodů dále od počátku bude klesat, ale nebude nulový. (f) Gaussova funkce g(x) = —^e 1 „-x2 -5X (H) Jľ 50 a;2 J_e-(y-xy -OO ^/ŤŤ 157 Pohled na integrální funkcionál Ly jako na zprůměrované chování funkce / v okolí daného bodu je názornější pro případ nevlastních mezí integrálu a = —oo, b = oo. Místo prostoru S všech po částech spojitých funkcí na IR budeme uvažovat po částech spojité a v absolutní hodnotě integrovatelné funkce / v roli argumentu pro náš funkcionál. Volný parametr y může být vnímán jako nová nezávislá proměnná a naše operace tedy ve skutečnosti zobrazuje funkce opět na funkce />—>■/, tj. f(y) = Lyíf)= f(x)g(y-x)dx. J — oo Této operaci se říká konvoluce funkcí / a g, značíme ji / * g. Většinou se konvoluce definuje pro reálné nebo komplexní funkce s kompaktním nosičem na celém IR. Pomocí transformace x = y — t se snadno spočte (/ * g)(y) = / f(x)g(y -x)dx = - f(y- t)g(t) dt=(g* f)(y), J — oo J oo tedy konvoluce je coby binární operace na dvojicích funkcí s kompaktními nosiči komutativní. Podobně lze ukázat, že platí • asociativita f*(g*h) = (f*g)*h; • linearita (c G IR) f*(g + h)=f*g + f*h, f * (cg) = c(f * g) = (cf) * g; \f*g\ < l/l * \g\; • konvoluce dvou spojitých funkcí je spojitá funkce. Konvoluce je mimořádně užitečný nástroj pro modelování způsobu, jak můžeme pozorovat experiment nebo jak se projevuje prostředí při přenosu informací (např. analogový audio nebo video signál ovlivňovaný šumy apod.). Argument / je přenášenou informací, funkce (/je volena tak, aby co nejlépe vystihovala vlivy prostředí či zvoleného technického postupu. Příklad 183. Uvažujme funkce x 2 x G [-1, 1], íl x G [-1, 1], f (x) = < ' ' g (x) = I 0 jinak, I 0 jinak. Určete konvoluci f * g. Řešení. Zřejmě je konvoluce daných funkcí pro proměnnou \y\ > 2 nulová. Např. pro y = 2 dostáváme, že funkce f (x) je nenulová pro x G (—1, 1) a funkce g (2 — x) pro x G [1,3], tedy jejich součin pro libovolné x je nulový. Pro y > 2 se nosiče funkcí f(x) a g(y — x) ještě více vzdalují. Pro y < —2 podobně (popř. přímo ze sudosti obou funkcí). Zajímá nás tedy jen interval (—2,2). Nosič funkce f(x) je stále interval (—1,1), zatímco nosič funkce g(y — x) je „proměnný" a jde o interval (y — l,y + 1). Proto musíme uvažovat dva případy. Nejprve pro y G (—2, 0] je součin f(x)g(y — x) nenulový pro x G (—1, y + 1), tedy máme y3 ..2 , 4 3' ľy+1 v3 íf*g)(y) = J {i-x2).idx = -y--y2 Podobně pro y G (0, 2) je součin f(x)g(y — x) nenulový pro x G (y — 1,1), tedy -1 ,,3 (f*g)(y)= [ ii-x2).idx = y--y y ..2 , 1 3' 158 Celkem jsme tedy zjistili, že (f*g)(y) = 4-y2 y e (-2,0], y e (0,2), jinak y G (-2,2), jinak. □ (i) Konvoluce (/ * g)(y) z příkladu 183 Poznámka 38. Konvoluce jsou jedním z mnoha případů obecných integrálních operátorů na prostorech funkcí K(f)(y) f(x)k(y, x) dx s jádrem daným funkcí dvou proměnných k : IR2 —> IR. Definiční obor takových funkcionálů je nutné vždy volit s ohledem na vlastnosti jádra tak, aby vždy existoval použitý integrál. Nyní se zaměříme na jeden mimořádně důležitý případ integrálních operátorů, tzv. Fourierovu transformaci J7, která úzce souvisí s Fourierovými řadami. Připomeňme si základní formuli pro parametrizaci jednotkové kružnice v komplexní rovině s rychlostí obíhání ĺo = 2tt/T, kde T je čas jednoho oběhu elwí = cos cut + i sin cut. Zjevně funkce cos Lont, sin umí tvoří ortogonální systém funkcí s periodou T a jejich velikosti na intervalu délky periody jsou yjT'/2, např. fT/2 sin Lunt\\ = T/2 sinujrd) dt = — (sinns) ds = T/2. Pro (reálnou nebo komplexní) funkci fit) zavedeme její komplexní Fourierovy koeficienty jako komplexní čísla 1 rT/2 Cn rp T/2 f(t)e-lujnt dt. Přitom platí vztahy mezi koeficienty Fourierových řad oo f{t) = ^2 (ara cos ní + bn sin nt) n=0 159 a těmito čísly cn Cn 2(^1 Ťbn), C—n 2~iP"n + Ťbn). Při reálném / jsou samozřejmě cn a c_„ komplexně konjugované. Označíme-li ujn = con, je původní funkce fit) s konvergující Fourierovou řadou rovna /(*) = Yl c™e ÍbJ„t Při pevně zvoleném T vyjadřuje výraz Au; = con+i — ujn = 2tt/T změnu ve frekvenci způsobenou nárůstem n o jedničku. Je to tedy právě diskrétní krok, se kterým při výpočtu koeficientů Fourierovy řady měníme frekvence. Náš další postup bude spočívat v limitním přechodu T —> 00. Přitom se spočetná množina hodnot cn „zahustí" na celé kontinuum reálných hodnot a získáme místo Fourierových koeficientů cn novou funkci /. Koeficient l/T u formule pro cn je roven Alo/2tt, takže můžeme řadu pro fit) přepsat jako 00 1 / rT/2 \ /(*)= E ^(Auj I f(x)e-^x dxe^j. n= — oo ^ —T/2 / Představme si nyní hodnoty ujn pro všechna n G Z jako vybrané reprezentanty pro malé intervaly [ujn,Lún+i] o délce Alo. Pak náš výraz ve vnitřní velké závorce ve skutečnosti vyjadřuje sčítance Riemannových součtů pro nevlastní integrál 1 ľ°° — J g(uj)e^duj, kde gioj) je funkce nabývající v bodech ujn hodnoty fT/2 g(un)= / /:•'•).- 00 a dojde ke zjemňování normy Au; našich intervalů. Zároveň se dostaneme v posledním výrazu k integrálu g(u)= / f(x)e-™dx. J—00 Můžeme tedy položit pro (každou v absolutní hodnotě Riemannovsky integrovatelnou) funkci / na 1 f°° F(f)(u,) = f(u,) = -= fit)e~^dt. vzít J-oo Této funkci / říkáme Fourierova trasnformace funkce /, kde koeficient l/v27r souvisí s definicí inverzní operace. Naše odvození totiž ukazuje, že pro „rozumné" funkce fit) bude platit 1 r°° ~ f(t)=F-1(f)(t) = -= fMe^du. vzít J-oo Tím říkáme, že existuje k právě definované Fourierově transformaci T inverzní operace J7-1, které říkáme inverzní Fourierova transformace. Všimněme si, že Fourierova transformace a její inverze jsou integrální operátory se skoro shodným jádrem k(uj,t) = e±lujt. 160 5.4. Vlastnosti Fourierovy transformace. Fourierova transformace zajímavým způsobem převrací lokální a globální chování funkcí. Začněme jednoduchým příkladem, ve kterém najdeme funkci f(t), která se ztransformuje na charateristickou funkci intervalu [—lo,lo], tj. f(x) = 0 pro |x| > lo a f(x) = 1 pro |x| < lo. Inverzní transformace T~x nám dává /(*) = duj = — e it ÍU)t 1 ,Á(jjt -ÍU)t\ ÍV27T sm(cdt). Přímým výpočtem limity v nule spočteme, že /(O) = 2uj(2it)~1/2, nejbližší nulové body jsou v t = ±tt/lú a funkce poměrně rychle klesá k nule mimo počátek x = 0. Na obrázku je tato funkce znázorněná zelenou křivkou pro lo = 20. Zároveň je vynesena červenou křivkou oblast, ve které se s rostoucím uj naše funkce f(t) stále rychleji „vlní". 20n -i—i—r—i—i—i— \i/ M V iW ^'i'v-f' V dalším příkladu spočtěme Fourierovu transformaci derivace fit) pro nějakou funkci /. Pro jednoduchost předpokládejme, že / má kompaktní nosič, tj. zejména J-'(f) i J~"(f) skutečně existují a počítejme metodou per partes i 2tt 1 -iujt '2tt l = iuiT(f)(u] f(t)e~lujt dt f(t)] 1 oo -oo IbJ f(t)e -ÍU)t dt Tvrzení 14 (Transformace derivací). Fourierova transformace převádí (infinitesimální) operaci derivování na (algebraickou) operaci prostého násobení proměnnou. Samozřejmě můžeme tento vzorec iterovat, tj. F(f')(u) = iuF(f)(u), Hf"){u) = -^Hf), ■■■ Další mimořádně důležitou vlastností je vztah mezi konvolucemi a Fourierovou transformací. Najděme transformaci konvoluce h = f * g, kde opět pro jednoduchost předpokládáme, že funkce mají kompaktní nosiče. 161 Při výpočtu zaměníme pořadí integrovanání, což je krok, který bude ověřen v diferenciálním a integrálním počtu až později (MB103). V dalším kroku pak zavedeme substituci t — x = u. 2tt 1 oo / /*oo T{h){u) = I [ I f{x)g{t -x)dx) e~lujt dt 2ir 1 oo \«7 —oo oo / poo ■iujt 2ir 1 oo oo f(x)yj gif - x)e dtJ dx f(x) (yj 9Íu) e~lw(u+x) du^j dx f{x) e~lwx dx) - ( í g{u) e~lwu du '2?r = ^Hf)-Hg), tedy transformace konvoluce je (až na konstantu) součin transformací. Podobný výpočet ukazuje i obrácené tvrzení, že Fourierova transformace součinu je, až na konstantu, konvoluce transformací. Hf-9) = ^Hf)*Hg). Jak jsme si uváděli výše, konvoluce f * g velice často modeluje proces našeho pozorování nějaké sledované veličiny /. Pomocí Fourierovy transformace a její inverze nyní můžeme snadno rozpoznat původní hodnoty této veličiny, pokud známe konvoluční jádro g. Prostě spočteme Ti^f' *g) a podělíme obrazem J-"(g). Hovoříme pak o dekonvoluci. 162 6. Elementární diferenciální rovnice Diferenciální rovnice byly přesunuty do předmětu MB103 (a MB203). Následující kapitola je zde ponechána pro zájemce a pro případné využití při přípravě do předmětu MB103. Tato kapitola je zaměřena na použití diferenciálního a integrálního počtu pro řešení některých jednoduchých diferenciálních rovnic. 6.1. Úvod a motivace. Diferenciální rovnice je rovnice, ve které se vyskytuje neznámá funkce spolu se svou derivací (či derivacemi vyšších řádů). Diferenciální rovnice slouží k modelování fyzikálních procesů (viz také konec Odstavce 2.7), vyskytují se v ekonomii, biologii, chemii, atd. Příklad 184. Příklady fyzikálních procesů, které jsou modelovány diferenciálními rovnicemi. (a) Neznámá funkce je u = u(x) (poloha bodu na přímce), m ■ u" = F(x) (Newtonův zákon). (b) Neznámá funkce je u = u(x, t) (teplota v bodě x na přímce v čase t), a2 ■ uxx = ut (vedení tepla na přímce). (c) Neznámá funkce je u = u(x, t) (vychýlení v bodě x na přímce v čase t), oí2 ■ uxx = utt (vlnová rovnice). (d) Neznámá funkce je 9 = 9{t) (úhel v čase t), 9" + a siné* = 0 (matematické kyvadlo). (e) Neznámá funkce je Q = Qit) (množství radioaktivního materiálu v čase t), Q' = —k Q (radioaktivní rozpad). □ Otázky k zamyšlení: 1. Jak poznáme, že daná diferenciální rovnice vůbec má řešení? (otázka existence řešení) 2. Je toto řešení jediné? (otázka jednoznačnosti řešení) 3. Kolik řešení existuje? 4. Jak najít toto/tato řešení? (metody řešení diferenciálních rovnic) 5. Jak určit chování případných řešení, aniž by bylo nutné danou diferenciální rovnici vyřešit? (kvalitativní vlastnosti řešení diferenciálních rovnic) 163 Příklad 185. Diferenciální rovnice xy' + y = 0 má řešení y = ^ pro libovolné C G IR, protože y = {Cx r)' = => xy' + y = x (- ^- ) + — = 0. xA \ xA / x Tedy tato rovnice má nekonečně mnoho řešení. □ Řešení diferenciální rovnice je funkce y = y(x) (případně funkce y = y(t), y = y(x, t), apod.), která splňuje danou diferenciální rovnici. Řešení diferenciálních rovnic se obvykle najdou pomocí integrování, a proto budou obsahovat integrační konstanty (zřejmě tolik integračních konstant, kolikrát budeme integrovat). Tedy tzv. obecné řešení (tj. všechna řešení) dostaneme jako množinu danou těmito konstantami. Řešení dané počáteční podmínkou, např. y(xo) = yo (předem zadaná hodnota v daném bodě), se nazývá partikulární. Příklad 186. Obecné řešení diferenciální rovnice z Příkladu 185 je C y = —, kde C G IR. x Řešení této diferenciální rovnice splňující počáteční podmínku y(l) = 1 je y = ^ (tohle je tedy partikulární řešení). □ Příklad 187. Matematicky lze každý příklad na výpočet primitivní funkce (neurčitý integrál, viz Odstavec 3.1) chápat jako diferenciální rovnici y' = fix), přičemž hledaná neznámá funkce y se vypočítá jako y = J f (x) dx, tedy přímým integrováním. □ Řád diferenciální rovnice je řád nejvyšší derivace, která se v rovnici vyskytuje. Příklad 188. Tedy diferenciální rovnice z Příkladu 184(a-d) jsou druhého řádu, zatímco rovnice v Příkladu 184(e) je prvního řádu. □ 6.2. Diferenciální rovnice 1. řádu. V tomto odstavci se budeme podrobněji zabývat diferenciálními rovnicemi 1. řádu. Tj. jsou to rovnice tvaru y' = F(x,y). (70) Příklad 189. (a) Rovnice y' = y2 má nekonečně mnoho řešení (tedy obecné řešení) » = čb C€R- definovaných na (—oo, C) a na (C, oo) a řešení y = 0 definované na celém IR. (b) Rovnice y' = 3 yy2 s počáteční podmínkou y(0) = 0 má řešení y = 0 a y = x3 (a také libovolnou jejich navazující kombinaci, viz obr.). Tedy existuje nekonečně mnoho řešení. □ 164 Poznámka 39. V obecné teorii diferenciálních rovnic lze ukázat, že pokud je pravá strana rovnice (70) spojitá a navíc tzv. lipschitzovská v proměnné y, tj. \F(x, yL) — F(x, y2)\ < L \yi — y2\ pro každé re, 2/2 €E IR a pro nějaké univerzální L > 0, potom řešení počáteční úlohy s touto rovnicí a podmínkou y(xo) = yo skutečně existuje a je jediné - ale pouze v dostatečně malém okolí bodu xq. Navíc je zřejmé, že toto řešení bude spojité podle Věty 9 a bude mít spojitou derivaci, protože = F(x, y) je spojitá funkce, jak předpokládáme. □ Speciálními případy této diferenciální rovnice jsou rovnice se separovanými proměnnými a rovnice lineární, kterým se budeme blíže věnovat. 6.3. Diferenciální rovnice se separovanými proměnnými. Jedná se o rovnici tvaru y = f(x) ■ g (y), tj. pravá strana z obecné rovnice (70) je F(x,y) = f (x) ■ g(y), tj. je to součin funkce proměnné x a funkce proměnné y (odtud je název této rovnice). Příklad 190. (a) Pro diferenciální rovnici X^ x^ 1 V = —7T~~ š\ Je f(x) = 7~TT' 9{y) = -y • [l + xó) 1 + xó y a proto se jedná o rovnici se separovanými proměnnými. (b) Rovnice v Příkladech 187 a 189 jsou všechny se separovanými proměnnými. (c) Rovnice y' = x + y není rovnice se separovanými proměnnými □ Pokud napíšeme derivaci y' jako podíl diferenciálů ^ tj. y' = potom lze rovnici se separovanými proměnnými přepsat na tvar % = ^X)'9ÍV\ ~^dy = f(x)áx, odtud název - separované proměnné. A tuto poslední rovnici vyřešíme integrací na obou stranách -na levé straně podle proměnné y a na pravé straně podle proměnné x, tj. 1 dy= I f{x)dx + C 9(y) (71) Integrační konstantu lze zřejmě brát pouze jednou, např. tedy na pravé straně. Dostáváme tedy následující tvrzení. Tvrzení 15 (O řešitelnosti diferenciální rovnice se separovanými proměnnými). Jsou-li funkce f : (a, b) —> IR a g : (c, d) —> IR spojité a g(y) ^ 0 na intervalu (c, d), potom má počáteční úloha y = f'(x) ■ 9(y), y(xo) = yo právě jedno řešení, které je dáno implicitně vztahem (71). Konstanta C se určí z počáteční podmínky y(xo) = yo- 165 Příklad 191. Pro diferenciální rovnici z Příkladu 190 máme x dy_ =_ dx y ■ (1 ydy = ŕ 2 x 1 + X3 dx ydy = 1 + x3 dx r3 _ 3x dx = du — du = — ln \u\ + C = — ln |1 + x3\ u 3 3 C y = - ml! y 3 1 x C Pokud je navíc zadána počáteční podmínka y(0) = 2, potom dosazením do vypočteného vztahu za x = 0 a y = 2 dostaneme rovnici 4 = C, a tedy partikulární řešení je /2 , y = < i / - ln 1 + xs -V 3 1 1 f 4 (ve výše uvedeném vztahu bereme kladnou odmocninu, protože hodnota y(0) = 2 > 0). □ Některé další typy rovnic lze jednoduchou substitucí převést na rovnici se separovanými proměnnými. Např. diferenciální rovnice tvaru 'y y = / - se pomocí substituce u = ^ (Pozor, u = uix) je funkce proměnné x\) převede na rovnici se separovanými proměnnými. Skutečně, protože je (podle pravidla pro derivaci součinu, viz Věta 10(iii)) u ■ x = y u ■ x + u = y du x = j (u) — u u ■ x + u = f (u) du = — dx dx J v ' f (u) — u x a poslední uvedená rovnice má separované proměnné (x au). Příklad 192. Vyřešte diferenciální rovnici Řešení. Volbou u = ^, neboli y = u ■ x, dostaneme y' = u' ■ x + u a po dosazení do rovnice du u-x+u=l+u u ■ x = 1 du = — dx x dx ■ x = 1 1 du = I — dx x u = ln \x\ + C. Zpětným dosazením za proměnnou u pak dostaneme hledané řešení - = ln \x\ + C x y = x ln |x| + C x C G (Ověřte si derivováním, že tato funkce je skutečně řešením dané rovnice.) □ 166 6.4. Lineární diferenciální rovnice 1. řádu. Jedná se o rovnici tvaru y = a(x) y + b(x) tj. pravá strana z obecné rovnice (70) je F(x,y) = a(x)y + b(x), tj. je to lineární funkce vzhledem k proměnné y. Příklad 193. (a) Rovnice v Příkladu 184(e) je lineární (a(x) = —k je konstanta a b(x) = 0). (b) Rovnice v Příkladech 189 a 190(a,b) nejsou lineární. (c) Rovnice v Příkladu 190(c) je lineární. Lineární diferenciální rovnici lze jednoduchým způsobem vyřešit. □ Rovnice je tzv. homogenní, tj. bix) = 0. Potom se jedná o rovnici y' = a(x)y, což je rovnice se separovanými proměnnými dy , . Tx= y y ' ln |y| = J a(x)dx + C ±y = eJ |y| = eí'a(x)Ax+C = eS'a(x)dx _ eC Ja(x)dx _ QC = efa{x)dx ■ (±é lib. konst. y = Ce$a{x)Ax C G (72) Rovnice je tzv. nehomogenní, tj. b(x) ^ 0. V tomto případě se nejprve celá rovnice vynásobí vhodnou funkcí /i(x) (tzv. integračním faktorem), aby po úpravách vznikl výraz pro derivaci součinu. Integrační faktor je funkce H{x) :=e-I^)d\ Tedy platí y ~ a(x) y = b{x) [y' — a(x) y] • ji(x) = b{x) ■ ji(x) y' . e-fa(*)d* -ya(x) .e-J«x)*x = b(X) .e-fa^d* (y - f a{x) dx \ f (ye-fa{x)dx)' = b(x) .e-fa(-x^dx y.e-fa(x)dx= ľ b(xj .e-fa(x)dxdx + C y = efa(x)dx b(x) -e-^a{x)áxdx + C C G IR. (73) Tedy jsme dokázali následující tvrzení. 167 Tvrzení 16 (O řešitelnosti lineární diferenciální rovnice 1. řádu). Jsou-li koeficienty a(x) a bix) spojité funkce na intervalu (a, b), potom má počáteční úloha y = a{x) y + b{x), y(x0) = y0 právě jedno řešení, které je na celém intervalu (a,b) definováno vztahem (73). Konstanta C se určí z počáteční podmínky y(x0) = y0. Tedy vidíme, že na rozdíl od nelineárních rovnic, které mají zaručenu existenci a jednoznačnost řešení pouze na okolí bodu x0 (viz Poznámka 39), jsou lineární diferenciální rovnice jednoznačně řešitelné na celém intervalu spojitosti pravé strany rovnice. Příklad 194. Vyřešte diferenciální rovnici y = -3y + x. Řešení. Protože je y' + 3y = x, je integrační faktor n(x) = Potom platí y e3x + 3y e3x = x e3x => (y ■ e ^f3dx _ ^3x (y e3x- => y ■ e3x = / x e3x dx + C 3x y = -x -- + Ce"3x y 3 9 u = e° u = v = x v' = 1 C G IR. 1 3* 1 = -xeó--e 3 9 3x ,^3x | £j (Ověřte si derivováním, že tato funkce je skutečně řešením dané rovnice.) □ Některé další typy rovnic lze jednoduchou substitucí převést na rovnici lineární. Například tzv. Bernoulliova rovnice y = a(x) y + b(x) yr se pomocí substituce u = yx~r (Pozor, u = u{x) je funkce proměnné x\) převede na rovnici lineární. Je-li r > 0, pak má rovnice také řešení y = 0, které není zahrnuté v obecném řešení. Příklad 195. Vyřešte diferenciální rovnici y = 3y-xy2. Řešení. Jedná se zřejmě o Bernoulliovu rovnici s r = 2. Substitucí u = y-1 = ^ dostaneme u' = —y~2y' = —^2 a tedy daná rovnice se převede na tvar y' = 3y — xy2 => —-^- = —3—h x => u = — 3u + x. y1 y Poslední rovnice je lineární diferenciální rovnice pro neznámou funkci uix). Z Příkladu 194 víme, že její řešení je funkce u = - x---h Ce~3x. 3 9 168 Zpětným dosazením za funkci u pak dostaneme řešení původní rovnice 1 1 1 ^ — = —x---hCe y 3 9 ■3x i y 3 X ■Ce- -3x C G (Ověřte si derivováním, že tato funkce je skutečně řešením dané rovnice.) Nezapomeňte také na řešení y = 0. □ Dalším trikem, který někdy může pomoci převést danou rovnici na lineární diferenciální rovnici, je záměna nezávislé a závislé proměnné x a y. Tedy místo hledání řešení jako funkce y = yix) jej budeme hledat jako funkci x = x (y). Výsledkem potom zřejmě bude řešení zadané pomocí inverzní funkce. Příklad 196. Vyřešte diferenciální rovnici 1 y2 — 2x Řešení. Tato rovnice není lineární diferenciální rovnice. Platí ale dy 1 dx dy 2x + y2, dx y2 — 2x přičemž poslední rovnice už je lineární diferenciální rovnice pro neznámou funkci x = x (y). Tuto rovnici vyřešíme metodou integračního faktoru, tj. /i(y) = e2y. Řešení je potom tvaru (po dvojnásobné integraci per-partes v integrálu J y2 e2y dy) x = — y 2 y 1 .2 1 4 Ce~2y C G (Ověřte si derivováním, že tato funkce je skutečně řešením dané rovnice. Derivaci y' získáte z pravidla pro derivování implicitní funkce, viz Odstavec 2.12.) □ 6.5. Aplikace lineárních diferenciálních rovnic 1. řádu. V tomto odstavci probereme (na ukázku) tři aplikace lineárních diferenciálních rovnic. • Radioaktivní rozpad - Radioaktivní materiál se rozpadá rychlostí, která je přímo úměrná množství přítomného materiálu. Tedy označíme-li jako Q(t) množství [většinou gramů] radioaktivního materiálu v čase t [roků], potom musí platit rovnice y(t) = -rQ(t) kde r > 0 je konstanta úměrnosti. Všimněte si, že materiálu zřejmě ubývá, tj. Q' < 0. Příklad 197 (Radioaktivní rozpad). Rádium-226 má poločas rozpadu 1620 let. Najděte čas potřebný k tomu, aby se dané množství Ra-226 zmenšilo na | původního množství. Řešení. Označíme-li jako Q(0) := Qo původní množství Ra-226, potom pro hledanou funkci Q(t), která splňuje (homogenní) lineární diferenciální rovnici Q' = —rQ, platí (viz (72)) Q(t) = Ce -rt Q(0) = Ce° = C C = Qo Q(t) = -rt 169 Nyní určíme konstantu r z informace o poločasu rozpadu: - Qo = Qo e""1620 ln - = -r • 1620 r = ^1 = — « 0.000428 [let"1]. 2^ ^ 2 1620 1620 L J A nyní určíme hodnotu t, pro kterou je Q(t) = | (Jo: 3 ^ ^ „ ,3 ln f 1620 ln 0e"rt ln - = -rí ŕ = —1 =--—« 672.4 [let] □ • Výměna tepla mezi tělesem a okolím - Povrchová teplota tělesa se mění rychlostí, která je přímo úměrná rozdílu teploty tělesa a okolního prostředí (tzv. Newtonův teplotní zákon). Označme teplotu tělesa v čase t jako O(ŕ) [°C] a teplotu okolního prostředí jako T [°C]. Potom musí platit rovnice O'(ŕ) = —k [O(t) — T], kde k > 0 je konstanta úměrnosti. Všimněte si, že pokud bude teplota okolního prostředí vyšší, než je teplota tělesa (tj. pokud je O (ŕ) < T), potom je O' > 0 a těleso se bude zahřívat. Zatímco pokud bude teplota okolního prostředí nižší, než je teplota tělesa (tj. pokud O(ŕ) > T), potom je 0' < 0 a těleso se bude ochlazovat. Příklad 198 (Detektivní kancelář). Je nalezena mrtvola, jejíž teplota je změřena na 26.6 °C. O 3 hodiny později je její teplota 21.1 °C, přičemž teplota okolí je 18.3 °C. Určete čas úmrtí. Řešení. Při použití výše uvedeného značení (pro čas t v jednotkách [hodin]) máme T = 18.3, 0(0) = 26.6 (teplota v čase nalezení mrtvoly), 0(3) = 21.1, přičemž funkce O (ŕ) splňuje rovnici & = -h(G-T) => Q' = -kQ + kT. Poslední rovnice je lineární diferenciální rovnice pro neznámou funkci O (ŕ). Tuto rovnici vyřešíme metodou integračního faktoru ri(t) = ekt, tj. podle (73) je 0 = T + Ce~kt = 18.3 + C7e"feí, C G IR. Konstanty C a k určíme z informací o počáteční teplotě a o teplotě v čase t = 3 [hodiny], tj. 26.6 = 0(0) = 18.3 + C e° = 18.3 + C C = 8.3 0 = 18.3 + 8.3 e~kt, a dále 2^ ^_ja g 21.1 = 0(3) = 18.3 + 8.3e"3fe e~3fc = 0.337 -3fc = ln0.337 8.3 =, * = -___! «0.362. Tedy hledané řešení je funkce 9(í) = 18.3 + 8.3e -0.362í Jak se určí čas úmrtí? Určíme čas t, pro který je O (ŕ) = 37 °C (teplota lidského těla). Tedy 18.3 + 8.3e"a362í = 37 e-0'362* =-- « 2.253 -0.362r = ln 2.253 8.3 170 t = ln 2.253 0.362 -2.24 2 hodiny 15 minut Mrtvola byla nalezena přibližně 2 hodiny a 15 minut po smrti. □ Míchání dvou látek - např. voda a do ní roztok soli, nebo voda (jezero) a do ní nečistoty z továrny, atd. Příklad 199 (Míchání roztoku). Vodní nádrž o celkovém objemu L = 1000 [litrů] obsahuje Q0 = 0 [gramů] soli v počátečním čase to = 0 [minut]. Do nádrže přitéká roztok o koncentraci soli c = 50 [gramů/litr] rychlostí v = 20 [litrů/min] a po řádném promíchání s vodou v nádrži z ní vytéká stejnou rychlostí (viz obr.). Určete množství soli Q(t) v nádrži v libovolném čase t a limitní množství pro t —> oo. Řešení. Označili jsme jako Q(ť) [g] množství soli v nádrži v libovolném čase t [min]. Potom Q'(t) udává, jak rychle se toto množství mění a přitom musí platit, že rit) = rychlost, s jakou sůl do nádrže přitéká rychlost, s jakou sůl z nádrže vytéká Sůl do nádrže přitéká rychlostí c-tj = 50 [g/l] -20 [l/min] = 1000 [g/min]. A protože v nádrži je vždy koncentrace soli rovna = [g/l], sůl z nádrže vytéká rychlostí Q(t) Q(t) r /n 9n n/ . ! Q(t) r , . 1 v = —— [g/l] • 20 [l/mm] = - [g/mmj. L 1000 50 Tedy hledaná funkce Qit) splňuje rovnici Qit) c ■ v L x = iooo- 50 což je lineární diferenciální rovnice 1. řádu, a dále splňuje počáteční podmínku Q{t0) = Qo Q(o) = o. (74) Uvedenou rovnici vyřešíme metodou integračního faktoru /i(í) = e^ i dt = er * /i(í) =e^dt = ea02í a potom je (výpočty uvádím jak pro obecnou situaci tak i pro náš konkrétní příklad) Q' + 0.02 Q = 1000, v ľeiť H--ei Ĺ Ťt, — LJ = CV y e0.02 í 0.02 e002íQ = 1000é 0.02 í (Q ei J =c«ei ef * (Q .,0.02 n = 1000 é 0.02 í 'ei = I cvet dt = cv——h C L .,0.02 í = / 1000 e0'02 *dŕ = 1000 „0.02 í 0.02 = cL + Ce~l Ťt Q = 50000 + Cé -0.02 í , C E R. C, 171 A protože je počáteční množství známo v (74), pro integrační konstantu C platí Qo = Q(t0) = cL + Ce-!kto 0 = Q(0) = 50000 + Ce°, C = (Q0-cL)eT Ť *0 C = -50000, a tedy výsledné partikulární řešení (udávající kolik gramů soli bude v nádrži v okamžiku t minut) je tvaru cL + (Qo -cL)eit0 e-^* Q = 50000 -50000 e -0.02 í c L + (Q0 - c L) e £ f. (í-ío) Q = 50000 (1 - e" -0.02 í > Tedy v závislosti na tom, jestli je Qo > c L nebo Qo < c L, množství soli v nádrži (záporně exponenciálně) klesá nebo roste, a při Qo = c L zůstává stále stejné. Pro situaci v tomto příkladu je výsledné množství soli zobrazeno na následujícím obrázku. Obrázek 3. Graf funkce Q (t) = 50000 (l - e"0'02*) na intervalu [0,400]. Pro t —> oo je potom lim Q(t) = lim {cL + (Q0 -cL) e-r(í"ío) } t—>oo = 0 lim Q(t) = cL [g] t—»oo lim Q (t) = lim 50000 (l - e L=— í=oo v ^~ -0.02 í ' í—>oo = 0 lim Q (ŕ) = 50000 [g] í—>oo Po dostatečně dlouhé době bude tedy koncentrace soli v nádrži rovna 50000 ^ = c [g/l], neboli 1000 50 [g/l], což je přesně koncentrace přitékajícího roztoku (samozřejmě, po „nekonečně dlouhé době" přitékající roztok „nahradí" původní roztok v nádrži, přičemž vůbec nezáleží na původním množství Qo, tj. na tom, kolik soli bylo v nádrži na počátku). □ 172 Příklad 200 (Míchání roztoku — pokračování). Jak se změní model v předchozím Příkladu 199, pokud bude roztok po řádném promíchání s vodou v nádrži vytékat rychlostí pouze w = 19 [litrů/min] (viz obr.)? Předpokládáme-li, že nádrž má celkový objem 1600 litrů, jaká bude koncentrace roztoku v nádrži v okamžiku jejího naplnění? Řešení. Všimněte si, že se nyní objem roztoku v nádrži mění (roste) a to rychlostí v—w = 1 [litr/min] To znamená, že nyní sůl z nádrže vytéká rychlostí Q(t) L + (v-w)(t- t0) w = —r-rz-- [g/lj • 19 [I/minJ = - [g/minj. 1000 +1 1000 +1 Výsledná diferenciální rovnice má tedy tvar Q(t) nt) = c-v L + (v-w)(t- t0) w Q' = 1000 19Q(r) 1000 +ŕ' což je opět lineární diferenciální rovnice 1. řádu, přičemž řešení Q[ť) splňuje počáteční podmínku (74). Příslušný integrační faktor je (nyní již pouze pro naše konkrétní hodnoty) /i(í) = e'*dí = e19 ln(1000+í) = eln(1000+í)19 = (1000 + ŕ)19. Tedy platí 1000 +1 = 1000 Q' (1000 + ŕ)19 + 19 Q (t) (1000 + ŕ)18 = 1000 (1000 + ŕ)19 [Q (1000 + í)19]' = 1000 (1000 + ŕ)19 Q (1000 + ŕ)19 = J 1000 (1000 + ŕ)19 dt = 1000 ^°0° + ^ _ 50 (1000 + ŕ)20 + C 20 C ^ (1000 +ŕ)19 Z počáteční podmínky (74) pak určíme hodnotu C, tj. 0 = Q(0) = 50 • 1000 + =► Tedy výsledné partikulární řešení je tvaru 50 (1000 +ŕ) C (1000 + ŕ)19 C = -50000 • 100019 = -5 • 104 • (103)19 = -5 • 10 v31 Q = 50 (1000 +ŕ) 5 • 10 ,61 (1000 + ŕ)19 a jeho graf je zobrazen na následujícím obrázku. 173 Protože v nádrži bylo původně 1000 litrů vody a nádrž se nyní naplňuje rychlostí 1 litr/min, bude nádrž naplněna za 600 minut (tj. za 10 hodin). Tedy v okamžiku t = 600 bude v nádrži 5 • 1061 Q(600) = 50 (1600) - -jjôňäyš « 79993-4 fe] soli' tj. koncentrace soli bude Q(600) 79993.4 t . m —-- ~-~ 49.996 g/l , 1600 1600 L5/ J' tedy tato koncentrace bude téměř stejná jako u přitékajícího roztoku. □ 6.6. Lineární diferenciální rovnice 2. řádu. Lineární diferenciální rovnice 2. řádu je rovnice tvaru a(x) y" + b(x) y + c(x) y = f (x), kde funkce a, b, c, f : I —> IR jsou koeficienty v této rovnici. Lineární diferenciální rovnice 2. řádu mají podobné vlastnosti jako lineární rovnice 1. řádu, zejména jejich řešení existují a jsou určena jednoznačně - na celém intervalu spojitosti koeficientů rovnice -pomocí dvou počátečních podmínek y(xo) = yo, y'{x0) = yu tj. je zadána hodnota funkce a její derivace (neboli bod v rovině, kterým musí řešení projít, a pak sklon, pod kterým musí řešení tímto bodem projít). 174 O těchto rovnicích existuje velké množství literatury, obvykle se studují zejména rovnice s konstantními koeficienty ay" + by' + cy = f(x), které mají mnoho aplikací např. při modelování mechanického a elektromagnetického kmitání. Pro ilustraci uveďme lineární diferenciální rovnici 2. řádu s konstantními koeficienty, kterou vyřešíme (bez jakýchkoliv dalších znalostí teorie diferenciálních rovnic) pomocí nekonečných řad. Příklad 201. Vyřešte diferenciální rovnici y" + y = o pomocí nekonečných řad. Řešení. Hledejme řešení této rovnice ve tvaru mocninné řady oo oo n=0 Potom podle pravidla pro derivaci mocninné řady (Věta 51) platí oo oo y = ^2 an n xn 1 = E an+1 (n + 1) xn, n=l n=0 oo y" = ^2ann(n-l)xn-2 = a„+2 in + 2) in + 1) xn. n=2 n=0 Dosazením do rovnice y" + y = 0 dostáváme oo oo oo 0 = Yl a™+2 (n + 2) (n + 1) x™ + E a„ x™ = E [an+2 (n + 2) (n + 1) + an ] xr' n=q n=q n=q y" y Tedy poslední uvedená řada je mocninná řada pro konstantní funkci s(x) = 0, a proto musí všechny její koeficienty být nulové, tj. an+2 in + 2) in + 1) + an = 0 pro všechna n G N U {0}. Odtud vychází rekurentní vztah pro jednotlivé koeficienty an+2 = —-,--7-- pro všechna n G N U {0}. (n + 2) (n + 1) Tedy jsou-li koeficienty a0 a ai dány (všimněte si, že a0 = y(0) a ai = y'(0), tj. tyto koeficienty jsou dány počátečními podmínkami ve středu hledané mocninné řady), potom je CÍ2 = a0 2 ' as = ai 3 -2' a4 = CÍ2 a0 a5 = Q3 _ ai 4-3 ~ 4!' 5-4 5!' a6 = a0 a7 = a5 ai 6 • 5 6!' 7-6 ~ 7!' Q-2k = = (-l)fe a0 Q-2k+l ai (2k)V i2k + 175 Celkově je tedy hledané řešení tvaru oo V = ^2 an xn = a0 + ai x - a0 2 ai 3 a0 4 ai 5 a0 6 ai 7 sy _ _ ryt __l _ y* __l _ /-v»" _ _ /y _ _ ry ' n=0 3! = an i 1--r x2 H—- x4--- x6 °^ 2! 4! 6! 4! 5! 1 6! 7! -1 2fc (2A:)! 1 o 1 , 1 7 + ai<*X~3!X + 5!X ~7!X (2fc + l)! 2fc+l ^2fc+l Vidíme tedy že hledané obecné řešení je lineární kombinací dvou funkcí (viz Příklad 176) ^ (-l)fe T-m:X2k = cosx, fc=0 (2k + l)\ x = smx, přičemž uvedené mocninné řady konvergují pro všechna x g IR (jejich poloměr konvergence je R = oo) Neboli obecné řešení uvedené diferenciální rovnice je (položíme-li C := qq a D := a±) y = C cos x + D sin x , x g IR, C, Ľ g IR. (Ověřte si zderivováním, že tato funkce je skutečně řešením pro libovolné konstanty C, D g IR.) □ Literatura [1] W. E. Boyce, R. C. DiPrima, Elementary Differential Equations and Boundary Value Problems, 6th Edition, John Wiley & Sons, New York, NY, 1997. [2] B. P. Děmidovič, Sbírka úloh a cvičení z matematické analýzy, Fragment, Havlíčkův Brod, 2003. [3] Z. Došlá, J. Kuběn, Diferenciální počet funkcí jedné proměnné, Masarykova univerzita, Brno, 2003. [4] Z. Došlá, V. Novák, Nekonečné řady, Masarykova univerzita, Brno, 1998. [5] O. Došlý, P. Zemánek, Integrální počet v R, Masarykova univerzita, Brno, 2011. [6] V. Novák, Integrální počet v R, Masarykova univerzita, Brno, 2001. [7] M. Panák, J. Slovák, Matematika drsné a svižné, kapitoly 5-7, elektronický text k předmětu FI: MB102, 2011. [8] J. Slovák, M. Panák, M. Bulant a kolektiv, Matematika drsné a svižné, Masarykova univerzita, Brno, 2013. Dostupné z http://goo.gl/KUbMCO. [9] G. B. Thomas, R. L. Finney, Calculus and Analytic Geometry, 9th Edition, Addison-Wesley, Reading, MA, 1996. [10] Matematika online [cit. 2014-03-04], Ustav matematiky FSI VUT Brno, Dostupné z h vutbr. cz/. Konec dokumentu