1
Brněnské legendy
- multimediální projekt -
Záměr
Brno-střed se může jako jedna z mála městských částí pyšnit množstvím pověstí a
legend, jejichž původ sahá až do doby přelomu středověku a raného novověku. Smyslem
projektu je tyto staré legendy a pověsti připomenout svébytným a neotřelým způsobem.
Důležitým faktorem je přitom sepjetí příběhu a místa. Vybrané legendy se proto
vztahují ke konkrétním místům v centrální části Brna. Lokací jsou jak místa (budovy,
památky) stále existující, tak místa, na nichž v rámci brněnské velké asanace na počátku 20.
stol. vyrostly nové budovy.
Oživení prostoru a upozornění na místa spojená s brněnskými příběhy proběhne
formou multimediální intepretace vybraných legend. Realizátoři by tak měli prostřednictvím
médií (zvuk, světlo, obraz) vyprávět příběhy spjaté s daným prostorem (domy, zákoutí, místa
s výrazným genius loci). Vytipovaná místa a pověsti tvoří spojnici mezi jednotlivými
pověstmi.
Realizace proběhne ve spolupráci s Kulturním a vzdělávacím střediskem městské části
Brno-střed (Káveeska) a studenty a profesory JAMU, FAVU, VUT, především s obory
pracujícími s multimédii (videomaping, sound design atp.)
Projekt by měl být realizován v září a říjnu 2017. Instalace bude mít charakter
několika zastavení, mezi kterými může veřejnost procházet na základě informačního letáku.
Výběr pověstí představuje část více či méně známých pověstí. Protože připomínek
brněnských pověstí je v Brně již více, je podstatné, aby pověsti měly několik spojnic.
Jednotícím prvkem je výběr místa (pověsti se vztahují jen k centru Brna, tedy k místu, které
bylo umístěno v dřívějších hradbách) a způsob zpracování, které klade důraz především na
vizuálně-zvukovou stránku. Důležitou spojnicí je i motiv smrti a pomíjivosti, který se
objevuje ve většině vytipovaných pověstí.
2
Č. 1 – AKÁTOVÝ STROM
téma: přijetí křesťanství, vznik chrámu na Petrově
místo: Petrov
Sedmdesát sedm dní pálilo slunce do brněnské kotliny, aniž se objevil sebemenší obláček,
který by alespoň zastřel plamennou tvář dní. Vysoušena země začala pukat a na jejím povrchu
rezavět tráva, vadnout křoviny a hynouti vysoké stromy. Po Svitavě i Svratce zůstalo jen bílé
kamení, prozrazující někdejší koryto. Nejstrašnějším znamením byla nenadálá ztráta vody v
posvátné studánce na úbočí skály petrovské.
Znenáhla se objevily mohutné temné mraky. Vyšlehly blesky, vyvalilo se hřmění hromů,
zavanul kvílivý vítr, vichřice, smršť. Největší zběsilost vynaložila smršť na petrovské skále –
vyvrátila modlu, a ta se pádem roztříštila. Tříšť zasáhla i nebohého pohanského kněze. Hned
potom nastalo utišení větrů, mraky odpluly, nebe se vyjasnilo. Lid ztratil modlu, kněze i naději.
Tutéž noc však přišli poslové knížete Rostislava moravského, kteří nesli vzkaz, aby
Brňané přijali nové učení pro svoji spásu. Vzchopili se tedy malomyslní, přijali chléb a víno od
poselstva a zdvihli se, aby při svitu smolnic přijali křest. Kněz poslaný od knížete položil na to
místo dlaně, udeřil svou hůlkou o kamennou nádrž a již se vyhrnul proud ledové vody ze skály,
a jakmile svlažila hůl knězovu, ta vyrazila zelenými výhony, že ji museli zasadit do země. Za
svítání pokřtil pak kněz Brňany vodou pod akátovým stromem.
Brnná ves byla zachráněna. Vbrzku byl vybudován kostelík na skále a zasvěcen sv. Petru,
neboť stojí v Písmě „ty jsi Petr, to je skála".
Č. 2 – NESLUŠNÝ MUŽÍČEK
téma: vztah Čechů a Němců
místo: Chrám u Jakuba
Když půjdete kolem chrámu svatého Jakuba, dobře se podívejte na jižní stranu kostela.
Nad jedním z oken můžete vidět jednu zvláštnost – neslušného mužíčka. Vypráví se, že se
vrchnost nahoře na Petrově (česká) a dole u Jakuba (německá) nikdy neměla moc ráda. A
když se začaly současně stavět dva kostely, všichni čekali, co bude dál.
Na Petrově měli více peněz, u Jakuba zase lepšího mistra stavitele. Dříve pracoval v
cizině, dokonce na chrámu ve Štrasburgu. Svému řemeslu dobře rozuměl a práce mu šla
rychle od ruky. Byl prý také velký šprýmař, kterého si oblíbili nejen jeho pomocníci, ale také
brněnští měšťané. Stavba na Petrově se opožďovala. Dole ve městě si tropili žerty, že
jakubský kostel bude dávno hotov, než na Petrově vůbec něco postaví. To Petrovské velmi
nahněvalo. A protože měli větší moc, postarali se o to, že kameník od Jakuba musel zanechat
práce a město opustit. Jen s těžkým srdcem mu to dole ve městě oznamovali. Náš mistr slíbil,
že odejde, ale požádal o splnění jednoho přání: "Dovolte mně, abych směl dokončit to jediné
okno, na kterém zrovna pracuji." Když okno dokončil a odkryl je, všichni byli překvapeni.
Zjistili, že se mistr kameník těm na Petrově dokonale pomstil. Nad oknem, kde se sbíhají
oblouky, dodnes můžete vidět malého mužíčka, jak svůj holý zadek vystrkuje na ty nahoře,
kteří ho z města vyhnali.
3
Č. 3 – POVĚST O ZAZDĚNÉM RADNÍM
téma: odhalená zrada, husitské války
místo: ul. Mečová, hospoda U černého medvěda
stručná verze pověsti: Husité obléhali Brno, ale dobýt se jim ho nepodařilo. Dokonce byli
měšťany přepadeni a poraženi. Nezbývalo jim tedy než se uchýlit ke lsti. Spojili se tedy s
některými měšťany a ti jim měli otevřít brány. Celé to překazil Zikmundův šašek Boro. Boro
byl zajat husity a mezi nimi se dozvěděl o plánu k vydání města. Podařilo se mu utéci a dostat
do Brna. Tam vše vyzradil na radnici. Všech šest spiklenců hned zatkli a uvěznili. Brzy na to
byli popraveni. Hlavu radního Haase, který je vedl, nabodli na hrot a pro výstrahu vystavili na
radnici.
plná verze pověsti: Císař Zikmund byl zle přemožen a hnán od Čechů. Vojsko jeho zbito
před Horami Kutnými a vytrvale pronásledováno k Brodu. Zajat byl Boro, šašek císaře
Zikmunda, někde u Václavic, jak chtěl z království utéci. Než byli tu někteří důvěřiví starší
Bratří a ti dovolili bláznu, prý neškodnému, aby volnosti měl trochu a docházel někdy
kratochvíli tropit do šenku. A tu se přihodilo, že vyslechl rozmluvu vůdce poselstva s
některými hejtmany o tom, že Brno bude vydáno na smluvené znamení, až zjara přitáhnou
Bratří k městu. Boro v tom poznal, že přítomní jsou příslušníky kališnické strany v Brně, a že
tedy se od nich sotva pomoci dopídí, ale to, co vyslechl, mohl v Brně dobře zpeněžit! Nikým
nezpozorován, stokou městskou pod hradby, a řídkým kalem, oživeným krysami a všelijakou
havětí světla se štítící, ven k řece Labi a odtud na svobodu. Do Brna došel Boro do týdne.
Ubytoval se u Černého medvěda za kostelem svatojakubským a oznámil, že bude večer tropit
kejkle. Sešel se na tu podívanou pěkný počet měšťanů, všichni zvědavi, co bude šašek
předvádět. Ten si sedl doprostřed nálevny a udělal smutnou tvář. Přítomní čekali na taškařinu,
ale Boro seděl a mračil se. Když to sousedy omrzelo, začali volat, aby tuto hru skončil, že je
málo zábavná; tu šašek odpověděl, že nemůže pokračovat v divadle, dokud tu nebudou
všichni.
„Koho tu ještě chceš?“ tázali se jej někteří z nejblíže sedících.
,,Nu, pány Haase, kteří se právě vrátili z Hradce, kde jednali s kacíři o vydání města.“
Do shromáždění u Černého medvěda jako když píchne do vosího hnízda. Hrnuli se k
šaškovi a hned, aby jim pověděl, co ví o Haasech, kteří již delší dobu byli podezřelí a o nichž
se říkalo, že jsou tak zištní, že za cenu zmocnění se výhradní moci ve městě jsou ochotni
zradit i své soukmenovce, kteří beztoho jen s velikou námahou udržují svoje výsady. Boro
nyní zjasnil svou tvář a smutné šklebení proměnil v úsměv, natáhl mlčky ruce, ukázal dlaně.
Hned se na nich objevily lesklé mince a čím více jich bylo, tím lépe povídal, co viděl a co
slyšel. Následek toho posezení u Černého medvěda byl ten, že ještě téže noci přepadeny domy
Haasovců, muži zjímáni a odvlečeni do šatlavy v uličce za radnicí, která se nazývá Mečová.
Příštího dne vykonán krátký soud a zatčení ortelováni přísně; konšelé byli i k svému plemeni
nesmlouvaví.
Vůdce Haasovců, který také řídil jednání v Hradci, měl býti příkladně potrestán, i
vymyšlen trest za živa zazdění. A stalo se tak do písmene. Vynesen radní Haas na půdu
věznice a vestavěn cihlami i maltou do štítu domu. Tvář nebožáka věkem zkameněla a viděna
býti může dosud.
4
Č. 4 – KAMENNÁ PANNA
téma: nešťastná láska, smrt
místo: Orlí, dům U kamenné panny
Kdysi o jarmarku přišel mladý pár s kejklíři, medvědáři, tanečníky a provazolezci a
takovými podobnými lidmi do Brna. Muž šel prodávat planety na Dolní rynk, zatím co žena
jeho musila zůstat v témž špitále před branou zelenou, u sv. Štěpána. Zde dala život děvčátku,
za nějž obětovala svůj. Planetář ušel rychle do světa, takže novorozeňátko bylo zároveň
sirotkem naprostým. Maličká Johanka jen čirou náhodou udržena oukropem almužníků
špitálských při životě, i stal se jí starobinec svatoštěpánský domovem, jeho ubozí obyvatelé
pečlivými pěstouny, A tak rostla u volnosti v okolí toho brněnského předměstí, hrávala si s
katovými dětmi.
Když uplynulo asi sedm let, dovolil si její ochránce, kaplan špitální, upozornit slavnou
radu brněnskou, že to děvče obecní, Johanka po planetáři, zdravá jest a učenlivá a že tedy není
dobře nechávati ji na pospas volným mravům. Ráčili to páni uvážiti i uvolil se jeden z nich,
pan Benjamin Heller, prýmkař, že jsa bezdětek, tu dívčičku k sobě vezme. Dána tedy
černooká a černovlasá Johanka k prýmkaři za. A tak v dalších sedmi letech svého života
vyvíjela se černá Johanka v domě Hellerově v dívku úhlednou a způsobnou.
Než najednou nastal obrat v životě černé Johanky. Zemřel její ochránce prýmkař Heller
znenadání a dědicem jeho domu, zboží, peněz i vinic v okolí se stala jeho žena Eusebie. Ta již
dávno žehrala na Johančino postavení v domě, vysloveně ji nenáviděla. I přivedla do domu
právě ve městě dlícího dělolijce Taucha, kterému se panna Johanka líbila a hned ji chtěl.
Eusebie se domnívala, že dívka bude ochotna s cizincem se pustit do světa. Johanka však
nechtěla o vdavkách slyšet. Těžké dny nastaly Johance. Učiněna poslední služkou v domě, zaměstnána
při praní prádla, drhnutí podlah a v dřevníku. Až se dozvěděla příčinu Johančiny
vzdornosti — syn královského dědičného poštmistra pana z Meceru se tajně s ní stýkal na
střechách jejich sousedských domů. Slíbili si věrně při sobě státi a vytrvati do svatby a šťastně
žít. To vše vyzradila jedna ze služek, která za úplatu dvojici špehovala.
Hellerová běžela hned na poštu starým Mecerům žalovat. Staří poštmistrovi zavolali syna
a tázali se rozčilení, zdali je pravda, co se od paní sousedy doslechli. Přitakal a prohlásil k
tomu, že je rozhodnut za svým slibem daným Johance státi a neustoupiti. Když tento stav
trval déle jedné čtvrti roku, rozhodl se Jeroným, že se vypraví do Prahy. Sotva byl Jeroným tři
míle za městem, již ve známost vyšlo, že paní Eusebie Hellerová nesmírné soužení má s
Johankou, Tak prý na příklad ze schválnosti svým uhrančivým pohledem oheň v peci rázem
uhasí, pohár na stole k pádu a následkem toho k rozbití přivede a peníze v míšku pouhým
podíváním v nic obrátí, Nu, byli tu přec pamětníci, kteří dobře věděli, že černá Johanka
dcerou planetáře a karet vykladače jest.
Potom si začali všichni vzpomínat, že náhle zemřel pěstoun černé Johanky prýmkař
Heller! Čarodějnice! Sešli se starší města, dali hlavy dohromady a vynesli nález: veřejné
pohoršení působí ta černá Johana, dítko obecní, nechť je vyšetřena soudcem, zdali nemá
spojení s duchy temnými. Bude-li zapírat, má býti tázána na mučidlech.
Byli vysláni pochopové pro Johanu. V mžiku se i trh Zelný vyprázdnil a báby opustily
své stánky navršené zbožím, taková byla jejich zvědavost, co se stane. Zbrojnoši vstoupili do
domu. Úzkým a dlouhým podjezdem duněly jejich kroky. Černá Johanka ustupovala před
příchozími dvorem. Mužové udělali skok k dívce, ta však uhnula, obrátila se a než se kdo
5
nadál, dostihla roubení studny v zadním konci křivolakého nádvoří a vrhla se do ledového
živlu na dně studničním.
V tom zastavil u vrat stavení jezdec. Byl to Jeroným Mecer! Pokryt prachem cesty právě
vykonané, roztřesen hrůzou, slepý bolestí přihnal se k mrtvé, přikryté bílou plachtou, a odhalil
její tvář.
Jeroným Mecer do roka prodal své právo poštovské a usadil se v domě, který po
zbláznivší Eusebii Hellerové nikdo nechtěl. Zde pak dal zazdít vedle dveří do svých pokojů
sochu černé Johanky, jejíž tvář prý umělci sama z kamene vyběhla jemná, smutná a krásná.
Tak dí pověst o kamenné panně v Měnínské ulici, která se dnes Orlí zve, a dodnes ve dvoře
domu číslo 16 je k vidění.
Č. 5 – VRATA NOVÉ RADNICE
téma: duchové, zjevení
místo: Nová radnice, Dominikánské nám.
Západní stranu Dominikánského náměstí uzavírá krásná barokní stavba bývalého
Zemského domu, nyní Nové radnice. Povídalo se, že v určité dny bývají sály v prvním
poschodí jasně osvícené, a kdo se nebojí, může tam uvidět divně oblečené lidi, kteří
přecházejí sem a tam a lomí rukama. Jsou prý to moravští páni, kteří se zde kdysi dávno před
bělohorskou bitvou radili, jestli se mají zúčastnit povstání proti císaři.
Také se nesmí u budovy otevřít venkovní vrata, co jsou dále od kostela. Když to někdo
udělá, vždy je potrestán. Jednou dvě děvčata, která na radnici uklízela, však na rady nedala.
Chtěla se přesvědčit, co je na všech těch vyprávěních pravdy. Potají vzala klíč a vypravila se
v noci se svými chlapci k vratům. Když je po dlouhé době konečně otevřeli, zavál na ně
ledový vítr, a ten první, co otvíral, dostal takové dva pohlavky, že zůstal ležet a nemohl se ani
hnout. To jim stačilo. Od té doby už to nikdy znovu nezkoušeli.
Jiní vyprávěli zase o tom, že když prý měl někdo z osazenstva radnice zemřít, tak z
krásné chodby, která se otáčela kolem zahrádky, byly slyšet těžké kroky. Potom z ní vyšel
veliký muž ve starodávných šatech. Byl tuze silný, takový strašně mohutný a šel, jako by měl
nohy z kamene. Jeho kroky jen duněly. Pochodil nádvořím a někdy nahlédl i do okénka
vrátnému. Pak se zase vrátil nazpět do chodby a tam kdesi zmizel.
Úředníci také věděli, že v určité listopadové dny nikdo nesmí zůstat v kancelářích po
šesté hodině večer. Běda tomu, kdo se opozdil. Něco neviditelného začalo chodit po
místnostech, shazovalo na zem ze stolu papíry a z věšáků klobouky. Ozývaly se strašidelné
zvuky a naříkání, i dveře se samy otvíraly.
Č. 6 – ŠEMBERA
téma: podvod, majetek, zjevení
místo: pasáž Alfa, Poštovská, Kobližná, Cejl
Pantatínek pana Šembery z Boskovic, pan Václav z Boskovic i také paní maminka
Marie, pozvali k sobě otce kvardiána bratří minoritů brněnských a takovou smlouvu s ním
učinili, že totiž bude-li v tom vůle Boží a oni bezdětek zůstanou a také tak i zemřou, tu že
veškeré zboží jejich připadne klášteru pro spasení duší jejich i předků. Minorité chovali
6
pergameny tyto ve veliké pečlivosti v železné truhlici v refektáři i těšili se, že se jim dostane
statků. Avšak narodil se nečekán nový dědic. Byl to pan Šembera z Boskovic, od mala
človíček čiperný a živoucí, takže úmluva boskovských s minority se ukázala zbytečnou,
Šembera prospíval v rytířských ctnostech, zvelebil se na těle i duchu, a když se rozžehnal s
rodiči odcházejícími na onen svět skrze kryptu minoritskou, ujal se jako jediný potomek
někdy tak rozvětveného šlechtického majetku. Byla to jen ta věc, která mu kalila náladu, že
nebude-li míti mužského potomka, bude platit staré ujednání jeho rodičů, a po vymření
Boskoviců připadne jejich majetek minoritům brněnským.
Pozval jednoho podzimu, posledního v jeho životě, kvardiána i s některými staršími
bratry k sobě Dostavili se tedy do domu Šemberova. Urozený rytíř seděl u okna nad pánví
uhlí a hřál si kolena. Kvardiánovi přistavěna židle a přineseno malé občerstvení. Požádal
představeného kláštera od sv. Jana, aby mu dal k nahlédnutí zápis daný jeho
nezapomenutelnými rodiči. Kvardián vyňal z pouzdra pečlivě svinutý list pergamenový a
podal dobromyslně Šemberovi. Jakmile vzal papírovou rourku do ruky, sykl za ním plamen a
zlověstně ozářil ponurou místnost. Kvardián s hrůzou poznal, že vzácná listina se na pánvi
žhavého uhlí u nohou pana Šembery změnila v pole.
Brzy potom zemřel pan Šembera z Boskovic i kvardián minoritů. A rozneslo se po všem
městě, že duch kvardiánův nemá pokoje a často vídán jest, an pláče mezi pilíři chrámu
svatojanského, a kdo chodí k půlnoci domů ulicí Měšťanskou (Jánskou), nezřídka uzří v
hodinu dvanáctou, oře divého, černého, vyjíždějícího z domu Boskovského. Z nozder toho
přízračného koně šlehají plameny. Na koni sedí duch pana Šembery s očima světélkujícíma.
A letí onen jezdec ulicí dolů k Brance kobližné, tu přeskočí a jako létavice se míhá přes Cejl,
Husovice a Obřany i zapadá do temné díry ve skalách na kopci hádeckém, která se dodnes
nazývá i s okolními bílými stěnami Šumberou.
Není tomu zrovna dávno, co zbořili dům Boskovských v Brně v Janské ulici a postavili
na jeho místě palác ze železa, betonu a skla i nazvali jej řeckým písmenem prvým v abecedě
„Alfa".
Č. 7 – O POKROUCENÉ VĚŽIČCE
téma: podvod, msta
místo: Radnická
Brněnští konšelé si začátkem 16. století pozvali známého kamenického mistra, který se
vyučil u nejslavnějších pražských mistrů. Chtěli, aby postavil radnici, jakou nikde jinde
nemají. Pilgram, tak se mistr jmenoval, si sjednal mzdu, tři hřivny stříbra pro sebe, stavivo a
plat pro své dělníky a začali. Po nějakém čase žádal Pilgram na městských radních o zálohu.
Ti se však začali ošívat. Nechtěli vydat ani groš dřív, než bude radnice hotová. To mistra
popudilo. Nejdřív se snažil domluvit s pány po dobrém, ale když viděl, že nepořídí, rozhodl se
jinak. Nechal svými kameníky vytesat nejdelší věžičku portálu nakřivo. Celé město se chodilo
na pokroucenou věžičku dívat. Radní si proto mistra zavolali a nařídili mu, aby vše hned
napravil. Ale Pilgram se jen pousmál a řekl: "Milí páni, vaše slova byla křivá zrovna tak jako
věžička na portálu, a proto se ji nikdy nikomu nepodaří narovnat. Vždycky bude ukazovat
světu vaši proradnost." Než se nadáli, byl pryč. Marně ho všude hledali. Vykládalo se, že
odešel do Vídně, kde v chrámu svatého Štěpána prokázal své umění.
7
Č. 8 – POKLAD V DOMĚ NA ZELNÉM TRHU
téma: poklady, peníze, smrt
místo: Zelný trh 9
Vždycky když přijela na návštěvu do Brna císařovna Marie Terezie, bydlela prý v domě
č. 9 na Zelném trhu. V druhém poschodí byly krásné krby a v domě byl taky veliký pěkný sál
a panovnice v něm při svých návštěvách pořádala slavnosti a večírky.
V tom domě jsou od nepaměti hluboké dvoupatrové sklepy. O nich se vykládalo, že v
nejdolnějším leží veliké poklady. Ale prý jsou začarované: každý, kdo se je pokusí najít a
získat, přijde o život. Stalo se, že se tu věc nějak dozvěděli tři muži a povídali si: Co
kdybychom to bohatství získali zrovna my? Co by se nám mohlo stát? Jednou přes noc se dali
do toho nejspodnějšího sklepa zavřít. Lidé je varovali a přemlouvali, ať toho nápadu nechají a
nepokoušejí osud, ale ti chlapi se smáli: „To jsou jen plané povídačky! Co se nám může
stát?“ Na druhý den všichni čekali, kdy se ti tři objeví a co jim řeknou. Už uplynulo tolik
hodin, ale ti tři ze sklepa nevycházeli. Co jen s nimi je? Když se jich nemohli dočkat, vnikli ti
nejodvážnější do sklepa. Dívají se – a zůstali v hrůze stát: všichni tři tam leželi mrtví.
Pan Seidl, který se narodil v blízkém domě, zase vyprávěl, že když byl malý školák, tak
ten starý dům č. 9 opravovali. Když probourali zeď v uličce k petrovským schodům, objevil
se sklep plný koster. Sklepení pak bylo zase brzy zazděno – a tam ty kostry odpočívají
podnes.
Č. 9 – HOSTINEC U ČERNÉHO MEDVĚDA
téma: duchové, smrt
místo: Hostinec U černého medvěda (původně ul. Běhounská), okolí kostela sv. Jakuba
Kolem kostela svatého Jakuba býval velký hřbitov. Byl to hřbitov bohatých německých
měšťanů. Stávaly na něm nádherné hrobky přebohatých rodin. Ale klid ve svých hrobkách
neměli. V noci se prý nedalo kolem hřbitova ani projít, jaké strašné věci se tam děly. Byl
odtud slyšet hrozný hluk a nářek.
Když hřbitov zrušili, všichni si oddechli, že bude pokoj. Ale kdepak! Ve sklepech
několika okolních domů v blízkosti místa, kde hřbitov stával, prý straší. Ozývá se tam
nejenom v noci, ale i za poledne divný hluk a rány.
Nejvíc prý je to slyšet v hostinci U černého medvěda. To byla prastará hospoda už ve
středověku.
Č. 10 – KAŠNA KAROLÍNKA
téma: voda, smrt novorozeně
místo: kašna naproti Avionu
V Brně bývalo hodně krásných kašen. Každá prý zpívala svou vlastní píseň. Ale v
určitou hodinu zazpívaly společně všechny dohromady. Někdy radostně, jindy smutně.
I na konci ulice Veselé bývala malá kašna. Před několika roky ji obnovili a stojí naproti
hotelu Avion. Jmenuje se Karolínka. Dříve měla dřevěné bednění a neustále z ní tiše proudila
8
voda. Z okolních domů sem chodívala služebná děvčata pro vodu na pití, studenou, dobrou a
svěží.
Někdy v tom prameni prý byl zřetelně slyšet pláč malého dítěte. Říkalo se, že v něm
kdysi dávno jakási svobodná matka utopila své dítě.
Prameny:
Popelář, B. J.: Urbář pověstí brněnských. Brno. 1946.
Šrámková, M.: Pod brněnskými věžemi. Doplněk. 1995.
http://www.mojebrno.jecool.net/
Koncept: T. Pavčík, D. Butula
Výběr a úprava textů: T. Pavčík, J. Krajčirovič