ZÁKLADY VÝTVARNÉ KULTURY II. Baroko malířství Annibale Carracci, Triumfální průvod bakcha a Ariadny, Palazzo Farnese, kol. 1600 Matthias Grünewald, Isenheimský oltář, kol. 1512–1515, Musée d’Unterlinden, Colmar, Francie Annibale Carracci, Římská říční krajina s hradem a mostem, 1595–1600, olej na plátně, 73 x 143 cm, Staatliche Museen, Berlín Caravaggio (1573–1610) • s “novým realismem“ však v téže době jako bratří Carracciové přichází Caravaggio (vlastním jménem Michelangelo Merisi, 1573 – Caravaggio u Milána – 1610 Porto d´Ercole u Civitavecchia) • Caravaggio stojí na opačném pólu než akademická malba v okruhu Carracciů • v roce 1591 se vydal do Říma, kde se stal pomocníkem malíře Cesariho, zvaného „cavalier d´Arpino“ • záhy tu byl těžce zraněn kopnutím koně a v Ospedalle della Consolazione vytvořil řadu obrazů pro převora španělského původu Camilla Contrerase, který si je později odvezl do Sevilly, kde silně zapůsobily na dílo mladého Velásqueze • později našel mecenáše v osobě kardinála Del Monte; jeho popularita rychle vzrostla a podporovali ho významní sběratelé umění jako např. Vincenzo Giustiniani nebo Tiberio Cesari; jeho prchlivá povaha jej však často uváděla do mnohých neblahých situací – byl několikrát vězněn a nakonec byl kvůli obvinění z vraždy přinucen uprchnout z Říma do Neapole • později odjel na Maltu, aby vstoupil do řádu maltézských rytířů a docílil tak rehabilitace; to se mu ovšem nepodařilo, byl znovu uvězněn, ale nakonec se mu přece jen podařilo uprchnout na Sicílii, kde v roce 1610 zemřel • Caravaggio ve svém díle odmítal ideální krásu a chtěl skoncovat s konvencemi zcela novým malířským přístupem • jeho kritici jej odsuzovali jako „naturalistu“, protože náboženská témata pojímá jasně a lapidárně – v tomto smyslu je také zakladatelem barokního realismu, a jako realista se přiklání až k naturalismu • oproti obvyklému pojetí svatých a apoštolů jako důstojných starců je neváhá zobrazit jako staré, sešlé, obyčejné postavy „z lidu“ – např. Maří Magdalena – vypadá na jeho obraze jako stará prostitutka, apoštolové na obraze Nevěřící Tomáš jako staří nádeníci • s podobnými momenty se setkáváme i na obraze Adorace Panny Marie s venkovskými lidmi – postava Panny Marie je tu uložena na obyčejném slamníku, ostatní účastníci scény mají dokonce špinavé nohy; obraz byl malován pro římský kostel Santa Maria in Trastevere, ale objednavatel jej pro přílišnou nekonvenčnost pojetí odmítl přijmout • Caravaggio je zakladatelem italského barokního realismu – tím, že ideální postavy náboženských a mytologických výjevů zobrazuje jako skutečné prosté lidi a že si pro tento svůj záměr vytvořil vlastní nový styl, způsobil převrat ve vývoji evropského umění Adorace Panny Marie s venkovskými lidmi, 1609 • hluboký náboženský obsah jeho obrazů souvisí s celkovým evropským protireformačním hnutím, reprezentovaným především osobností Karla Boromejského, který působil v Miláně; mystičnost jeho obrazů se silně projevuje především v jeho pozdním díle • v raných malbách se inspiroval především severoitalským a benátským malířstvím 16. st. – zaměřoval se v nich zejména na zátiší, podaná v chladném stříbřitém koloritu • na konci 16. st. však dospívá k osobitému stylu, který se vyznačuje dramaticky pojatými plastickými formami s prudkými protiklady světla a stínu a volným malířským rukopisem • typickým rysem jeho obrazů je právě světlo, vržené v koncentrovaném proudu ze strany, skoro paralelně s obrazovou plochou, na jednající postavy, jako je tomu např. v obrazech Obrácení sv. Pavla nebo Ukřižování sv. Petra (1601, Řím, Santa Maria del Popolo, Capella Cerasi; téměř neskutečné světlo tu proráží tmu, aby dalo vyniknout plastické tělesnosti postav a činí z tohoto naturalisticky podaného děje mystický výjev) Caravaggio, Obrácení sv. Pavla, kaple Cerasi, Santa Maria del Popolo, Řím, kol. 1601, olej na plátně • zejména jeho pozdní práce, které vytvořil v době, kdy působil v Neapoli, na Maltě a na Sicílii, se vyznačují barokní monumentalitou a dramatičností, která je podtržena volným malířským rukopisem a důrazem na působení celku, jenž vyjadřuje hluboce mystické významy • nekompromisní poctivost, s níž Caravaggio přistupuje ke zpracovávání svých obrazů, však zapůsobila jen na malou část jeho vrstevníků – zásadním způsobem ji však ocenili umělci pozdější doby • zpočátku byl Carravaggio přijímán, ale brzy byl i kritizován (skandál okolo sv. Matouše – analfabet – jiný obraz); uvažovalo se, že jeho dílo není nejhorší, ale že nemá dobrý vliv na další vývoj umění – proto byl svými současníky posléze odmítnut • ve své době nejsou Caravaggio ani Annibale Carracci pokládáni za nejslavnější mistry, a ani v 19. st. se jim nedostává skoro žádného zájmu; až 20. st. oceňuje jejich nesporné kvality; oba působili v Římě, který v jejich době představoval střed civilizovaného světa – jezdili sem umělci ze všech částí světa, aby tu načerpali zkušenosti a podle svého založení se pak přidávali buď na stranu carraccistů nebo caravaggistů; po návratu do vlasti pak rozvíjeli nabyté podněty ve svůj osobitý styl • jedním z nejvýznamnějších malířů, kteří přišli do Říma, aby tu získali malířské vzdělání byl Guido Reni (1575 Bologna – 1624 Bologna); po krátkém váhání, ke které z obou soupeřících škol se má přidat, se stal žákem bratří Carracciů, z nichž jej nejvíce ovlivnil Lodovico; ve své době patřil k vysoce ceněným autorům a jeho dílo bylo srovnáváno s dílem Raffaelovým; působil nejprve v Římě (1605–1610), kde jej podporoval papež Pavel V., těšil se velké oblibě a zpracoval tu také řadu zakázek; potom přesídlil do Ravenny a Neapole a nakonec, v roce 1624, pracuje zase v Bologni • k jeho nejznámějším dílům patří freska s mytologickým námětem Svítání (Aurora), kterou v roce 1613 vyzdobil římský palác Rospigliosi; zachycuje tu Apollona, boha slunce, na triumfálním voze, kolem kterého tančí jeho doprovod; průvod vede dítě nesoucí pochodeň, Zora; pojetí fresky, její zářivá barevnost a ladná harmonie, která vyzařuje z námětu rozednění, upomíná k Raffaelovým freskám ve ville Farnesina s námětem Nymfy Galattey (kol. 1514) • je zřejmé, že Reni o tento dojem usiloval záměrně – patří k výrazným reprezentantům carraciovského akademického přístupu a v tomto duchu se snaží o vyjádření ideální krásy podle klasických principů • Reni patří k nejvýraznějším představitelům boloňské malířské školy 1. pol. 17. st. • další osobností akademické malby je Nicolas Poussin (1594 Villers–en-vexin u Les Andelys, Normandie – 1665 Řím), Francouz, který přichází do Říma v roce 1624 za podpory italského básníka G. B. Mariniho, který jej seznámil se sběratelem a mecenášem kardinálem Francescem Barberinim, díky němuž pak poznává Cassiana del Pozzo, majitele rozsáhlé sbírky antického umění • po smrti básníka Mariniho zůstal Poussin bez prostředků, ale přesto i nadále pečlivě studuje antické památky, geometrii, perspektivu, anatomii a dědictví renesančních mistrů; v této době kopíruje díla od Raffaela, Giulia Romana, Domanichina a Tiziana • Poussin kreslí studie podle přírody a zaznamenává i rostliny a nerosty; jeho tíživou finanční situaci řeší až sňatek s dcerou jeho krajana, hostinského Jakuba Dugheta • ve 30. letech 17. st. se Poussinovo dílo stává slavným i v Paříži, kde je také posléze na doporučení kardinála Richelieua jmenován dvorním malířem Ludvíka XIII.; působí tu však jen necelé dva roky (1640–1642) a znechucen dvorskými intrikami opouští dvůr a vrací se zpátky do Říma, kde je slavně uvítán a pracuje tu v kruhu svých žáků v ústraní na Pinciu • Poussin je hlavní osobností francouzského klasicismu 17. st.; jeho dílo vychází ze studia antiky a mistrů vrcholné renesance (zejména Raffaela a Giulia Romana); inspiraci antikou ukazuje jeho snad nejznámější obraz Et in Arcadia ego (kol. 1655, Louvre, Paříž) • Poussin zde zachycuje klidnou jižní krajinu se skupinkou tří pastýřů a pastýřky; jeden z nich klečí u náhrobku a čte nápis, který je na náhrobku vytesán – ET IN ARCADIA EGO (Jsem i v kraji Arkádii) a znamená, že Já, smrt, jsem i tady, v idylické pastorální říši Arkádia; z klasicky vyrovnané kompozice dýchá nostalgický poklid, k čemuž přispívá i vznešená krása zachycených postav, jejichž zpracování předcházelo hluboké studium antických soch; tuto tendenci k formální uzavřenosti a nadosobnímu řádu a harmonii, která je charakteristická pro Poussinovy malby z 30. a 40. let, předcházelo zaujetí smyslovou krásou lidského a záliba v kompozicích sestávajících z mnoha postav v graciézním pohybu, jak o tom svědčí jeho obraz Triumf Flóry (1631, Drážďany, Staaadtliche Kunstsamlungen Gemäldegalerie Alte Meister), který vtvořil podle Ovidiových Metamorfóz – jsou tu zachyceny příběhy nešťastných lásek, které vedly ke stvoření květů; závěrečné tvůrčí období se vyznačuje panteistickou vírou ve věčnou Přírodu • v letech 60. letech 17. st. maluje Poussin cyklus Čtyř ročních dob pro kardinála Richelieu na náměty ze Starého zákona; Jaro představuje vidinu prvotního ráje, Léto příběh o Boozovi a Ruth, Podzim přinášení hroznu ze země zaslíbené a Zima biblickou Potopu; Poussinovo dílo silně zapůsobilo na italské i francouzské malířství – v Itálii překonává carracciovský idealismus a ve Francii stále přetrvávající tradici fontainebleauské školy • z Poussina vycházejí nejen klasicisté 18. a 19. st., ale i moderní malíři, kteří usilovali o obrazovou formu vystavěnou podle přesných zákonů – Paul Céznne chtěl „dělat přírodu podle Poussina“ , zatímco Georges Seurat z něho přebírá přísně budovanou kompozici; v českém prostředí detailně rozebral Poussinovo dílo Bohumil Kubišta • díky podobně laděným klasicistně pojatým obrazům se v Římě proslavil další Francouz, Claude Lorrain (vlastním jménem Claude Gellée; 1600 Champagne u Nancy – 1682 Řím); v Římě se usadil v roce 1619 a pod vlivem Adama Elsheimera, Paula Brilla, ale především Nicolase Poussina vytváří vlastní pojetí idylické krajiny s vnitřní lyrikou, vyznačující se měkkou světelností • tak jako Poussin studuje i on krajinu kolem Říma s antickými památkami a podobně jako on zachycuje ve svých skicách realistické záběry přírody • záhy si v Římě získal velké uznání a jeho obdivovatelem byl i papež Urban VIII.; své rané krajiny maluje v teplých tónech s jasným vymezením lokálních barev, později uplatňuje jednotnější barevné ladění v chladném stříbřitém tónu; dojmu krajinné hloubky dosahoval střídáním osvětlených a zastíněných terénních tónů, které horizontálně zasouval za sebe • vzdušné atmosféry dociluje lazurní malířskou technikou, která podporuje jednak prostorovou hloubku krajiny, jednak její nostalgicky lyrickou náladu • Lorrain vytvořil řadu klasicistních krajin s náboženskou nebo mytologickou figurální stafáží, kterou prováděli jeho spolupracovníci (Lauri, Courtois, Miel, Allaegrini aj.) – jako příklad můžeme uvést obraz Noli me tangere (1681, Frankfurt n. M., Städelsches Kunstinstitut), v níž Lorrain zobrazil setkání Maří Magdaleny s Kristem podle evangelia sv. Jana; poté, co přišly Maří Magdalena s Janou Marií Jakubovou ke Kristovu hrobu, aby pomazaly jeho mrtvé tělo, našly hrob prázdný; Magdalena pak uviděla Krista v podobě zahradníka a otázala se, zda on odnesl tělo mrtvého; Kristus se jí dal poznat a pravil: „Noli me tangere“ (Nedotýkej se mne) • umělec výjev zasadil do rozlehlé krajiny a zahradu s klečící Maří Magdalenou a Kristem od ní oddělil plotem; pahorek s třemi kříži na vrcholu v pravé části kompozice představuje Golgotu a město v pozadí, nořící se do prosvětleného ranního oparu, je Jeruzalém; počínající úsvit nad postavou Krista se interpretuje jako symbol jeho vzkříšení; jemné světlo, které proniká celou scénu a detailně odpozorovaná krajina svědčí o Lorrainově pečlivém studiu přírody; jeho pojetí krajiny se dokonce stalo podnětem pro navrhování anglických zahrad v 17. i 18. st. • jako příklad komponované krajiny, respektive pohledu na ideální architekturu, můžeme uvést Lorrainovy obrazy Západ slunce nad přístavem nebo Nalodění Kleopatry v Tarsu, Nalodění sv. Voršily (1642, NG Londýn) a Námořní přístav při východu slunce (1674, Alte Pinakothek, Mnichov) – také tady můžeme vidět světelnou atmosféru, kterou umělec propojuje jednotlivé plány obrazu a pomocí které dosahuje jakéhosi nadčasového vyznění obrazu (nezachycuje tu ani reálné místo, ani konkrétní čas, ale jde mu především o zachycení přírodního úkazu – východu nebo západu slunce) • jako obranu proti napodobitelům vydal sbírku skic ke svým obrazům s názvem Liber veritatis, která obsahuje na dvě stě obrazů; vedle Nicolase Poussina je Lorrain nejvýznamnějším krajinářem francouzského klasicismu 17. st.; svým světelným pojetím krajiny zapůsobil na krajináře 18. i počátku 19. st. – vychází z něho jak William Turner, tak Camille Corrot • další reakce na italské umění vzniká v Benátkách v pol. 17. st.; po velkých umělcích jako byl Tizian a Veronese dochází k „propadu“ umění; nový umělecký proud sem přinášejí teprve až cizinci – nejvýraznější osobností této tendence je Johann Liss (původně Němec – kol. 1597 Oldenburg – kol. 1629 Benátky), který ve svém díle spojuje benátský kolorit s nizozemským stylem manýrismu; již v mládí odjel studovat do Říma, kde na něho zapůsobil Caravaggio a jeho zájem o světlo v malbě; 1621 odešel do Benátek, kde jej ovlivnil především Domenico Fetti a Bernardo Strozzi, s jejich monumentálními obrazy polopostav s dramatickými šerosvitnými efekty, ale i detailně propracovaná díla Adama Elsheimera a kolorismus P. P. Rubense • dílo Johanna Lisse je stylově i tematicky velmi spletité – maloval žánrové výjevy, náboženské a mytologické náměty, miniatury, ale i monumentální obrazy polopostav a velká oltářní plátna; již Sandrart, který u Lissa v roce 1629 v Benátkách pobýval, nevěděl, které z tak rozličných prací má hodnotit výš • pozn. Joachim von Sandrart (1606 – 1688) je dalším pokračovatelem Vasariho a jeho dílo je vrcholem záalpského vasariovského dějepisectví a teorie umění; je autorem spisu L´Academia Tedesca della Architettura, Scultura et Pictura, oder Teutsche Akademie der Edlen Bau-, Bild und Mahlerey- Künste (Německá šlechtická akademie stavebních, sochařských a malířských umění, 1675 – 1679) • Sandrart ve svém spisu syntetizuje poznatky svých předchůdců, ale nikoli jen eklekticky; oproti Vasarimu, který se ve svých Životopisech zaměřuje pouze na italské, respektive florentské umění, a Mandrartovi, který zpracovává umění nizozemské; se Sandrart snaží postihnout umění evropské a dokonce i světové – je prvním autorem, který si všímá čínského umění; protože má takto široký záběr, vydává druhé vydání svého spisu v mezinárodním jazyce vědy, v latině, pod názvem Accademia nobilissimae artis picturae (1683); významným Sandrartovým počinem je, že relativizuje Vasariho historické schéma – podle něho pracují umělci různými manýrami a různými styly vedle sebe • jeho práce však přesto nezapře vliv Vasariho: v úvodu předkládá teorii tří umění • na první místo tu klade manýristické a barokní „invenzione“ ve smyslu vědění a učenosti; umělec má být podle něho především umělcem akademickým, tzn. vzdělaným a požívajícím vysoké společenské prestiže; proto tak vysoce oceňuje dvorsky elegantní a učené malíře, jako např. Rubense, a naopak odsuzuje ty malíře, kteří podle něho nemají takto vybrané společenské chování (např. Rembrandt); v druhém díle pak pojednává o umělcích od starověku po současnost; také jeho koncepce dějin přímo vychází z Vasariho – vrchol umění vidí v době Girgiona, Michelangela a Dürera; po období úpadku umění pak znovu dochází k jeho obnovení v díle Elsheimera a Rubense a vrcholí v době Sandrartově – toto nadhodnocení vlastní doby Sandrart jasně přebírá z Vasariho, což je však pochopitelné z hlediska toho, že němečtí umělci se vlastně po celé 17. st. snažili etablovat ve společnosti • Sandrart podává charakteristiky malířů, s nimiž se stkával na svých častých cestách po Evropě (obdivně se vyjadřuje např. o Karlu Škrétovi); v třetím díle svého spisu se jako první uceleněji zabývá muzeografií – popisuje tu umělecké sbírky, které navštívil • Johann Liss strávil v Benátkách svá poslední léta a vytvořil tu díla, která dalece předčila svou dobu a později, v 18. st. v období rokoka měla značný vliv – takovýmto dílem je např. Inspirace sv. Jeronýma (1627), který vytvořil na objednávku benátského kostela San Niccoló dei Tolentini – ve své době byl velmi obdivován a často kopírován, což přetrvalo i do pozdějších období – např. Fragonard podle něho vytvořil lept; obraz je pozoruhodný především svým kompozičním řešením, které není založeno na sestavě figur, ale na souhře barevných ploch, které spojují nebeské i pozemské dění, tedy sv. Jeronýma a jeho vizi; Liss tohoto propojení dociluje pomocí mnoha jemně odstíněných barevných tónů a uvolněným malířským rukopisem, v němž jsou zřetelné tah štětce • také kolorit obrazu je pro počátek 17. st. zcela netypický – převažují tu jemné pastelové barvy, které se v malířství uplatňují až mnohem později v době rokoka • volnou prací s barvou Liss navazuje na benátskou malbu pozdního 16. st. a zároveň tím dává podnět malířům, kteří reprezentují druhý rozkvět benátského malířství jako je Piazzetta, Sebastiano Ricci nebo Tiepolo • další významnou osobností benátského malířství 17. st. je Bernarda Strozzi (1588 Janov – 1644 Benátky), který pochází z Janova, kde studuje filozofii, ale po smrti svého otce přesedlává na malířství; učí se tu u malíře Sorriho; původně byl mnich v kapucínském klášteře – později byl označován jako „Il Capucino“ –, ale zakrátko z kláštera odchází a roku 1631 se usazuje v Benátkách, kde se rozhodl věnovat se pouze malířství; později dostal od církve svolení legitimně vystoupit z řádu • Strozzi začal jako následovník Caravaggiova naturalismu, ale ještě v Janově jej ovlivnil také Rubensův kolorismus a v Benátkách se pak inspiruje také dílem Veronesa, Fettiho a Lisse; stejně jako Liss patří i Strozzi k předním představitelům novobenátské malířské školy, která překonává manýrismus zaujetím pro barevnou skladbu obrazu, vycházející ze studia světla a atmosféry • Strozzi vytvořil řadu náboženských obrazů, žánrů a podobizen – př. Prorok Eliáš a vdova ze Sarepty (po 1631, Kunsthistorisches muzeum, Vídeň) • ve své malbě využívá velmi zvláštních barev • dalším představitelem byl Domenico Fetti ze severní Itálie, který se vrací k barevnosti Tiziana a Giorgiona • Rubens – přišel do Itálie, pak se ale vrátil do Nizozemí – s jeho osobností sem přichází baroko • Barokní malba de facto vznikla z Carravaggiova naturalismu, carracciovského akademismu a benátské barevnosti Barokní malba • Rubens byl oceňován i v Itálii • sever – Nizozemí – bylo ovlivněno spíše Carravaggiem (Haarlem apod.) – zástupce Rembrandt • carravagiovský akademismus –Quido Reni (božský Reni) – představitel boloňského akademismu • iluzionismus + dekoratérství – Pietro da Cortona • v severní Francii se v téže době objevuje Nicolas Poussin – představitel klasicistní barokní malby • španělský manýrismus kolem El Greca • nizozemský manýrismus – Jan Breugel (Sametový) – pracoval v tradici otce; spolupracoval s Rubensem – byl více barokní; když pracoval podle otce, byl spíše mynýristický • všichni mají své vlastní styly a vedle toho se navíc vytvářejí i národní styly (Karel Škréta – syntéza carravaggiovské a boloňské školy) • La Vrilliere – měl velký palác v Paříži, v jeho zahradní části si nechal vybudovat dlouhý sál, který připomínal galerii Farnese v Římě, ale měl osvětlení ze dvou stran, od umělců z celé Evropy a různých stylů • baroko je v malířství jasné a realistické – Quido Reni, Quercino – v mládí maloval ala Rembrandt a často se k tomu vracel • dalším představitelem barokní malby je Wermeer van Delft, který maluje podle kamery obscury Caravaggio, Povolání Sv. Matouše, kaple Contarelli, San Luigi dei Francesi, Řím, 1597–1601, olej na plátně Caravaggio, Ukládání do hrobu, původní umístění: kaple Pietra Vittriceho v Santa Maria inVallicella, Řím, kol. 1603, Musei Vaticani, Pinacoteca, Řím Artemisia Gentileschi, Judita odřezává hlavu Holofernovu, kol. 1614–1620, Galleria degli Uffizi, Florencie Annibale Carracci, Útěk do Egypta, 1603–1604, Galleria Doria Pamphili, Řím Annibale Carracci, Lásky bohů, freska, Palazzo Farnese, 1597–1601 Quido Reni, Aurora, nástropní freska v Casino Rospigliosi, Řím, 1613–1614 Pietro do Cortona, Triumf rodu Barberini, nástropní freska v Gran Salone, Palazzo Barberini, Řím, 1633–1639 Giovanni Battista Gaulli, Triumf jména Ježíš, nástropní freska se štukovou figurální výzdobou, Il Gesù, Řím, 1676–1679 Andrea Pozzo, Oslavení sv. Ignáce (alegorie misijní činnosti jezuitů), nástropní freska, Sant'Ignazio, Řím, 1691–1694 José de Ribera, Umučení sv. Bartoloměje, kol. 1639, Museo del Prado, Madrid Francisco de Zurbarán, Sv. Serapion, 1628, Wadsworth Atheneum, Hartford Diego Velázquez, Roznašeč vody ze Sevilly, kol. 1619, Wellington Museum, Londýn Diego Velázquez, Kapitulace Bredy, 1634–1635, Museo del Prado, Madrid Diego Velázquez, Král Filip IV. Španělský, 1644, The Frick Collection, New York Diego Velázquez, Las Meninas, 1656, Museo del Prado, Madrid Peter Paul Rubens, Snímání z kříže, Antverpy, katedrála, 1610 Peter Paul Rubens, Laokón, kol. 1600–1608, Ambrosiana, Miláno Peter Paul Rubens, Příjezd Marie Medicejské do Marseilles,1622–1625, Louvre, Paříž Peter Paul Rubens, Následky války, 1638, Palazzo Pitti,Florencie Anthonis van Dyck, Karel I. na lovu, kol. 1635, Louvre, Paříž Clara Peeters, Zátiší s květinami, pohárem, sušeným ovocem a preclíky, 1611, Museo del Prado,Madrid Hendrick ter Brugghen, Povolání sv. Matouše, 1621, Centraal Museum, Utrecht Gerrit van Honthorst, Večerní setkání, 1620, Galleria degli Uffizi, Florencie Frans Hals, Důstojníci a seržanti občanské gardy Sv. Hadriána, 1633, Frans Halsmuseum, Haarlem Rembrandt van Rijn, Anatomie doktora Tulpa, 1632, Mauritshuis, Haag Rembrandt van Rijn, Setnina kapitána Franse Banninga Cocqa (Noční hlídka), 1642, Rijksmuseum, Amsterdam Rembrandt van Rijn, Návrat marnotratného syna, 1665, Ermitáž, Petrohrad Rembrandt van Rijn, Autoportrét, kol. 1659–1660, The Iveagh Bequest, Kenwood House, Londýn Rembrandt van Rijn, Stozlatový list, kol. 1649, Pierpont Morgan Library, New York Judith Leyster, Autoportrét, kol. 1630, National Gallery of Art, Washington Nicolas Poussin, Phocionův pohřeb, 1648, Louvre, Paříž Claude Lorrain, Krajina s dobytkem a vesničany, 1629, Philadelphia Museum of Art, Philadelphia (the George W. ElkinsCollection) Francois Mansart, Orléanské křídlo Château de Blois, 1635–1638 Louis le Nain, Rodina venkovských lidí, kol. 1640, Louvre, Paříž Jacques Callot, Strom s oběšenci, z cyklu Hrůzy války, 1633, Bibiliothèque Nationale, Paříž Georges de la Tour, Klanění pastýřů, 1645–1650, Louvre, Paříž Hyacinthe Rigaud, Ludvík XIV., 1701, Louvre, Paříž Claude Perrault, Louis le Vau, Charles le Brun, východní fasáda Louvru, Paříž, 1667–1670 Letecký pohled na palác ve Versailles, započato 1669; zahrada apark Plán parku, palácea města Versailles, konec 17. st., rytina Francoise Blondela (bílý lichoběžník označuje spodní centrum areálu – viz předcházející slide) Jules HardouinMansart a Charles le Brun, Galerie des Glaces (Zrcadlový sál), palác ve Versailles, kol. 1680 Jules Hardouin-Mansart a Charles le Brun, Galerie des Glaces (Zrcadlový sál), palác ve Versailles, kol. 1680 Francois Girardon a Thomas Regnaudin, Apollo obsluhovaný nymfami, Thétina grotta, park ve Versailles, kol. 1666–1672 Jules HardouinMansart, Královská kaple ve Versailles, nástropní dekorace: Antoine Coypel, 1698–1710 Jules Hardouin-Mansart, Église Saint-Louis des Invalides , Paříž, 1676–1706 Inigo Jones, Banketní sál paláce ve Whitehall, Londýn, 1619–1622 Inigo Jones, Banketní sál paláce ve Whitehall, Londýn, 1619–1622 Sir Christopher Wren, Saint Paul's Cathedral, Londýn, 1675–1710 John Vanbrugh, Palác Blenheim, Oxfordshire, 1705–1722 Balthasar Neumann, interiér poutní kaple ve Vierzehnheiligen, nedaleko Staffelsteinu, Německo, 1743–1772 Půdorys poutní kaple ve Vierzehnheiligen, nedaleko Staffelsteinu, Německo Egid Quirin Asam, Nanebevzetí panny Marie, klášterní kostel v Rohru, 1723, mramor a štuk Giambattista Tiepolo, Apoteóza rodiny Pisaniů, nástropní freska, Villa Pisani, Stra, 1761–1762