ZÁKLADY VÝTVARNÉ KULTURY II. Umění na dvoře Rudolfa Praha – dvůr Rudolfa II. • koncem 16. st. vznikají dvě důležitá centra v Záalpí: prvním z nich je Bavorsko (Mnichov) – působí tu italský malíř Paolo Fiammingo (jinak Paolo dei Franceschi, Paul Franck, který přichází z Nizozemí; jeho jméno se na severu špatně vyslovovalo, proto získal přezdívku Schiavone), podobně jako Pietro Candido (vlastním jménem Pieter de Wite – Nizozemec), který byl znám pod jménem Paccoseratto • druhým významným centrem manýristického umění v záalpských zemích se stala rudolfínská Praha – přicházejí sem Nizozemci, které na svůj dvůr povolává Rudolf II. – Hans von Aachen, Bartolomäus Spranger ad. • všichni se učili v Itálii u romanisty Hanse Specharta (což byl Nizozemec, který zůstal v Itálii); tito Nizozemci pak odešli do Prahy Pieter de Witte (Pietro Candido), Potrét vévodkyně Magdaleny Bavorské, olej na dřevě, 97,5 x 71,5 cm, Alte Pinakothek, Monaco Pieter de Witte (Pietro Candido), Madona s dítětem a svatými Františkem zAssisi, Kateřinou Alexandrijskou a malým Janem Křtitelem, olej na dřevě, 145 x 108cm, Louvre, Paříž • Hans von Aachen, Bartolomäus Spranger – rovněž se učil v Itálii u romanisty Hanse Specharta (Nizozemce domestikovaného v Itálii) a následně odešel do Prahy • Bartolomäus Spranger pocházel z Antverp, ale pracoval v Itálii, kde na něho zapůsobili Parmigianino, Corregio a Zuccari; poté přichází do Vídně a od roku 1581 je v Praze jako dvorní malíř Rudolfa II., který jej mj. povýšil do šlechtického stavu s přídomkem „von dem Schilde“ • vytvářel alegorie, mytologické výjevy, náboženské malby, ale i portréty a epitafy, v nichž projevuje velkou schopnost realisticky zachytit portrétovaného – např. Epitaf pražského zlatníka Mikuláše Müllera s obrazem Zmrtvýchvstání • v alegoriích a v obrazech s mytologickými náměty se naopak projevuje jako typický rudolfínský manýrista – srov. Triumf Moudrosti (90. léta 16. st.) a Venuše a Adonis (kol. 1610) ad. Hans von Aachen, kol. 1590, Portrét císaře Rudolfa II., olej na plátně, 60 x 48 cm, Kunsthistorisches Museum, Vídeň Aegidius Sadeler, 1603, Portrét Rudolfa II., lept podle Hanse von Aachen, 33, 5 x 25 cm, The Elisha Whittelsey Collection, Metropolitan Museum of Art, New York Bartholomäus Spranger, 1586 nebo 1588, Epitaf pražského zlatníka Mikuláše Müllera, olej, plátno, 243 x 160 cm,Národní galerie v Praze; původní umístění: kaple sv. Matěje kostela sv. Jana Křtitele v Oboře na Malé Straně, zrušen na konci 18. st. Bartholomäus Spranger, Triumf moudrosti nad nevědomostí, olej na plátně, 153 x 117cm, Kunsthistorisches Museum, Vídeň Aegidius Sadeler, po 1591, Triumf moudrosti nad nevědomostí, rytina podle obrazu Bartholomäa Sprangera, 52,5 x 37 cm Bartholomäus Spranger, 1597, Venuše a Adonis, olej na plátně, 163 x 104,3 cm, Kunsthistorisches Museum, Vídeň Bartholomäus Spranger, kol. 1610, Venuše a Vulkán, olej na plátně, 140 x 95 cm, Kunsthistorisches Museum, Vídeň • Hans von Aachen, německý malíř z Kolína nad Rýnem, který přišel do Prahy v roce 1597 jako dvorní malíř Rudolfa II., působil podobně jako Spranger v Itálii (v Benátkách, Florencii a Římě); proslul tu jako následovník nizozemských manýristů • také on byl v roce 1604 povýšen Rudolfem II. do šlechtického stavu a v jeho službách byl dvakrát vyslán do Itálie, aby tu kopíroval renesanční mistry a nakoupil umělecké předměty • po Rudolfově smrti se stal dvorním malířem císaře Matyáše a jeho oficiálním portrétistou – vedle Arcimbolda, Josefa Heintze st. a Sprangera byl nejvýznamnějším malířem na Rudolfově dvoře • na jeho dílo působili především Tintoretto, Correggio, ale i Spranger; vytvářel zejména mytologické obrazy, alegorie a podobizny, pro něž je příznačná chladná barevnost a rafinovanost malířského podání Hans von Aachen, Autoportrét se sklenicí vína, kol. 1596, olej na plátně, 52,7 x 43, 8 cm, soukromá sbírka Hans von Aachen Hans von Aachen, Dva smějící se mladíci (Autoportrét), před 1574, olej, dubové dřevo, 48 x 38,5 cm, Arcibiskupství olomoucké – Arcidiecézní muzeum Kroměříž Hans von Aachen, Žertující dvojice Hans von Aachen, Alegorie pěti smyslů, Čich Hans von Aachen, Minerva (Pallas Athéna), Venuše a Juno, 1593 Hans von Aachen, Bakchus, Venuše a Kupido, 163 x 113 cm Kunsthistorisches Museum, Vídeň Hans von Aachen, 1602, Alegorie míru, umění a hojnosti, ojel na plátně, 197 x 142 cm Ermitáž, Petrohrad Hans von Aachen, 1610, Zvěstování Panně Marii, olej na plátně • do stejné generace jako zmiňovaní rudolfínští manýristé patří také Jan Breugel nebo Karel van Mander (1548–1604), který je podle Jiřího Kroupy nejvýznamnějším Vasariho pokračovatelem v psaní životopisů významných severních malířů – v roce 1604 vychází jeho dílo Životy nejvýznamnějších nizozemských a německých malířů, v němž spojuje – podobně jako Vasari – teorii umění a životopisy umělců • spis je uveden naučnou básní, po ní následují tři knihy životopisů: 1.starověké dějiny podle Plinia s kritickým komentářem, 2. italští malíři podle Vasariho a 3. pak kniha o nizozemských a severských malířích, která má ze všech tří nejcennější dokumentární hodnotu • na závěr spisu je připojen výklad Ovidiových Metamorfóz určený pro umělce a nástin antické symboliky a mytologie • časová posloupnost nizozemského malířství je přejata z italského vzoru – bratry van Eyckovými začíná „oude moderne“ – což odpovídá italskému pojmu maniera; oude moderne je starý moderní styl, který se pak prostřednictvím italského umění mění v „moderní“ manýru, která v sobě spojuje italské a antické poučení Karel van Mander Karel van Mander, 1602, Zahrada lásky, olej na plátně, 45 x 70 cm, Ermitáž, Petrohrad Karel van Mander, Zvěstování panně Marii, Haarlem, Frans Halsmuseum Karel van Mander, kol. 1600, Zdrženlivost Scipiova, olej na mědi, 45 x 70 cm, Ermitáž, Petrohrad; oboustranná olejomalba na mědi; na jedné straně: Zdrženlivost Scipiova, na druhé straně: Alegorie přírody; obraz s výjevem Alegorie přírody vykazuje stopy opotřebení, proto vznikl názor, že měděný plech původně sloužil jako dveře skříňky, přičemž Alegorie přírody byla umístěna na vnější straně a Zdrženlivost Scipiova na straně vnitřní Karel van Mander, kol. 1600, Alegorie přírody, olej na mědi, 44 x 79 cm, Rijksmuseum Amsterdam • Mander vytváří vlastní „ideologii“ nizozemského romanismu – perspektiva, proporce a anatomie stojí spíše stranou jeho zájmu • akcentuje především benátské zhodnocení barvy a oceňuje hlavně krajinářství a žánry jako osobitý malířský druh, který je rovnocenný a stejně důležitý jako figurální malba renesančního období • na rozdíl od Vasariho Mander vychází z učeného nizozemského humanismu, který se projevuje především v jeho bohatém materiálu, v kritickém zpracování pramenů apod.; Mander v třetí knize přináší také podrobné informace o pražském rudolfínském umění (v Praze dokonce sám pobýval) • pocházel z Vlámska, pracoval však v zejména v Itálii a holandském Haarlemu, kde se také podílel na založení kreslířské akademie • jeho žákem byl Frans Hals • významným současníkem Karla van Mandera byl také Jan Brueghel (1568 Brusel – 1625 Antverpy) – vlámský malíř a grafik, syn Pietra Brueghela st. • podnikl studijní cestu do Itálie, kde se setkal se svým příznivcem a mecenášem, milánským arcibiskupem, kardinálem Federigem Borromeem • po návratu z Antverp pro něho vytváří četné obrazy krajin a květin (někdy bývá označován jako „Květinový“ nebo „Sametový“) • jeho krajiny se vyznačují drobnopisným pojetím a velkým zaujetím pro detail • jsou složitě komponované a svým zaměřením na naturalistický detail patří do pozdního manýrismu • typické jsou netradiční „kukátkové“ pohledy do dálky, nepřehledné přeplnění prostoru a umělé osvětlení • Jan Brueghel st. byl jedním z nejvýznamnějších „kabinetních“ malířů období manýrismu Peter Paul Rubens, Rodina Jana Breughela staršího, 1613–1615, s patrně posmrtným portrétem jeho manželky Cathariny van Mariënburg a s dětmi Annou Brueghel (která se provdala za Rubensova žáka Davida Tenierse) a Janem Breughelem mladším Jan Brueghel, Zvířata vstupují do Noemovy archy, 1613 Jan Brueghel, Venkovská slavnost, 1613 Jan Brueghel, Krajina na pobřeží s obětí Jonáše • Jan Brueghel starší, asi 1621–1623, Arcivévoda Albert a Isabella na návštěvě v kabinetu sběratele, olej na dřevě, 94 x 123,3 cm, Walters Art Museum, Baltimore, Maryland • obraz ze soukromé galerie nebo kabinetu vlámského sběratele zachycuje návštěvu arcivévody Alberta a Isabelly, habsburských místodržících v jižním Nizozemí (Isabella sedí, její manžel stojí nalevo od ní; mezi postavami místodržících je v pozadí zachycen jejich hostitel, kterého se zatím nepodařilo uspokojivě identifikovat) • stěny kabinetu jsou pokryty malbami vlámských umělců; současně jsou zde vystaveny sochy pocházejí z různých škol; mimo jiné je zde zobrazena také bronzová plastika Alegorie architektury od vlámského sochaře Giambologni (Jeana de Boulogne) působícího ve Florencii • stěny jsou pokryty malbami vlámských umělců • obraz opřený o židli – Alegorie ikonoklasmu – zachycuje postavy ničící umělecká díla • to, že návštěvníci zkoumají obrazy a objekty na tabulkách, přitahuje pozornost diváka k vystaveným exponátům, mezi nimiž jsou vedle uměleckých děl také nejrůznější přírodniny (lastury, korály, vycpané ptactvo atd.) • jako domácí zvířata jsou zde zachyceny opice a psi, mezi nimi též pes s dvěma hlavami (patrně autorská změna provedená v malbě umělcem, která pronikla na povrch) • objekt připomínající globus představuje jeden z pokusů Cornelise Drebbela o zkonstruování „věčných hodin“ na principu perpetua mobile (návod ke konstrukci se nedochoval) • zobrazování uměleckých sbírek bylo specialitou antverpských malířů • obraz zdůrazňuje roli Alberta a Isabelly jako patronů a mecenášů umění • vázy s květinami vytvořil Jan Brueghel; motiv slunečnice – jihoamerické rostliny, kterou Evropané mohli poprvé spatřit na počátku 16. st. • v botanických pojednáních je slunečnice popsána jako „nový div světa“; v daném případě se zároveň jedná o jeden z nejranějších zařazení slunečnice do obrazu jakožto symbolu knížecí přízně (květse obrací ke slunci, tedy k postavám obou místodržících, a symbolizuje tak rozkvět umění v blahodárném působení knížecíhopatronátu) • Jan Brueghel starší se stal dvorním malířem španělských místodržících v Nizozemí; spřátelil se s Rubensem a spolupracoval s ním také na některých jeho dílech – např. Portrét arcivévody Alberta – nesourodost v celku kompozice – autorem figury je Rubens, který pracuje volným malířským rukopisem; Brueghel zpracoval pozadí, které tvoří výhled na vodní zámek, a květinovou dekoraci vpravo od postavy arcivévody; jeho rukopis je výrazněji detailní, barevnost světlejší a oproti Rubensově jakoby průhledná • s Rubensem vytvořil Brueghel st. i řadu dalších obrazů, v nichž Rubens je autorem figurální stafáže a Brueghel zpracovává krajinářské pozadí • spolupracoval také s jinými antverpskými malíři, např. s Joostem de Momperem; jeho obrazy byly často kopírovány v 17. i v 18. st. • Brueghel měl mnoho žáků a následovníků; jeho tři synové byli rovněž malíři Peter Paul Rubens a Jan Brueghel, Portrét arcivévody Alberta, kol. 1616–1617, Museo Nacional del Prado, Madrid Peter Paul Rubens a Jan Brueghel, Portrét arcivévodkyně Isabely, kol. 1616–1617, Museo Nacional del Prado, Madrid Peter Paul Rubens a Jan Brueghel, Panna Maria s dítětem v květinové girlandě s anděly, Artothek, Weilheim Peter Paul Rubens a Jan Brueghel, Provtní hřích, Artothek, Weilheim • Brueghel pobýval jeden rok v Praze a ovlivnil malíře rudolfínského manýrismu v malbě ideálních krajin a ideálních pohledů – např. Pietra Stevense (Mecheln 1567? – Praha po 1624), který byl prvním krajinářem-specialistou, který se objevil na Rudolfově dvoře; vyškolil se v Antverpách a na počátku 20. let podnikl studijní cestu do Itálie • do Prahy přijíždí kolem roku 1594 – z této doby také pochází několik kreseb s jeho oblíbeným námětem venkovských slavností – Posvícení, vesnický svátek apod.; maloval krajiny s hlubokými výhledy, v nichž se často objevují antické ruiny • v Praze pak vytváří krajiny, v nichž minimalizuje figurální stafáž; své obrazy skládal ještě ze tří plánů (schéma typické pro nizozemské krajinářství; přechody mezi třemi plány byly původně celkem ostré, u Stevense jsou však již mnohem plynulejší); jeho krajiny jsou většinou ukončeny výhledem na vzdálený horizont • pro jeho kresby je typické lavírování, které přispívá jednak k prohloubení prostoru, jednak malířštějšímu působení celku; ukázkou tohoto stylového zaměření je jeho Krajina s můstkem • když roku 1604 navštívil Prahu Jan Brueghel st., začíná rudolfínská krajinomalba hledat pod jeho vlivem nové výrazové prostředky; doposud bylo příznačné, že krajináři skládali své ideální kompozice z různých motivů – mohly se tak vedle sebe ocitnout třeba alpské hory a antické ruiny • nyní se ovšem krajináři pouštějí do plenéru, aby tu zachycovali bezprostřední dojmy z přírody; také Stevens se odklání od svých komponovaných krajin, aby s lehkostí zaznamenával přírodní scenérie; svižnost podání a schopnost zachytit atmosféru a nejrůznější světelné efekty, jaká se projevuje v jeho kresbách, se ale nedostaly do jeho malby – tady zůstává nadále na pozicích drobnopisné malby a sledování každého detailu • Stevens se však v Praze velmi proslavil, a to svými kresbami městských vedut, kterým se věnoval již během svého cestování – vytěžil z něho bohatý cyklus pohledů na evropská města, v nichž se soustředil zejména na Řím a později na Prahu; dnes již lze jen stěží posoudit, do jaké míry Stevens své veduty idealizoval, ale i tak jeho pražské veduty zůstávají cenným pramenem k vzhledu města na poč. 17. st. – Pražský hrad s Prašným mostem, Míčovnou a Belvedérem (po 1604), četné kresby Karlova mostu • Stevens reprezentuje na dvoře Rudolfa II. typ nizozemského krajináře, který obohatil své vzdělání školením v Itálii; jeho krajiny však nikdy nepřestaly být komponované a Stevens vlastně nikdy nedospěl k reálnému přepisu viděného; jeho tvorba tak zůstává v rámci tradice; proto však právě na něho navazuje české raně barokní krajinářství, zatímco inovace, které přináší např. Roeland Savery, zůstávají více méně bez povšimnutí Savery (Coutrai kol. 1576 – Utrecht 1639) přichází do Prahy jako sedmnáctiletý, ale velmi nadaný malíř v roce 1603 a vytváří tu květinová zátiší, která jsou zde zároveň prvními obrazy tohoto žánru • obrazy květinových zátiší však nejsou jedinou inovací, kterou Savery přináší do rudolfínské malby poč. 17. st. – vynikl také jako krajinář, který jako jediný z Rudolfových malířů podkládá své malby četnými studiemi podle skutečnosti; takto vytváří také přípravné studie figurálních stafáží – zachovalo se množství jeho studií sedláků, venkovanů i městských obyvatel, které – kromě toho, že dosvědčují Saveryho velký kreslířský talent a smysl pro realitu – slouží také jako materiál cenný pro etnologii, protože dokládají vzhled a oděv tehdejších obyvatel • Savery vytvořil také řadu obrazů s venkovskou tematikou – Přepadení vesnice (1604), Posvícení (1606), které jsou po celé ploše obrazu zaplněny množstvím drobných postaviček • jeho nejstarší krajiny jsou ještě komponované do tří kulisovitých plánů, které díky spojování různorodých prvků působí poněkud nesourodě; brzy se však obrací k novému pojetí krajiny – snad pod vlivem Jana Brueghela st., který v téže době pobýval v Praze; Rudolf II. pak Saveryho vyslal na cestu do Alp, aby tu pro něho zachytil specifika místní přírody i obyvatel – Savery přivezl množství studií podle skutečnosti – dokázal si vybírat takové záběry, které již nemusel dodatečně dokomponovávat, jak o tom svědčí např. Krajina s poustevníkem, New York, soukromá sbírka, 1608), Krajina s vodopádem (Hannover, Niedersächsische Landesgalerie, 1608), Hornatá krajina (Anglie, soukromá sbírka, 1609) • Savery však maloval i výjevy z okolí Prahy – např. Lov na jelena (Praha, NG); v Praze si vybíral i nepříliš reprezentativní zákoutí – kresba Na Kampě za Karlovým mostem (Praha, NG, poč. 17. st.) nebo Domy na tržišti (Edinburk, NG) • vedle toho vytvářel i reprezentativní prospekty města • své studie pražských zákoutí pak využíval jako podklad pro malby – např. Vpád Pasovských na Malou Stranu (dnes nezvěstný) • kromě toho, že Savery se významně zasloužil o rozvoj květinového zátiší a reálně viděné krajinomalby, přispěl také k rozkvětu zvířecího žánru – své studie lvů, koní, opic a ptáků prováděl v královském zvěřinci a voliérách • z těchto studií pak čerpal své obrazy stájí s koňmi, portrétů koní, Ráje nebo Orfeů hrajících zvířatům; tyto náměty se pak i po návratu do Holandska staly jeho nejoblíbenějšími a v četných variacích je opakovaně zpracovává • Saveryho dílo zůstalo v českém prostředí bez odezvy, ale význam jeho kreseb krajin je celoevropský – zapůsobil jimi např. na Václava Hollara nebo na holandské umělce – velkou sbírku studií krajin od Roelandta Saveryho vlastnil mj. také Rembrandt • na dvoře Rudolfa II. pracovali především Nizozemci, kteří se ale učili většinou u Italů – jediným „Nenizozemcem“ na Rudolfově dvoře byl Giuseppe Arcimboldo (1527–1593), který pocházel z Milána a od roku 1562 se stal dvorním malířem Ferdinanda I. a Maxmiliána II. – také jejich následovník Rudolf II. si velmi cenil jeho umění, protože se naprosto lišilo od toho, co vytvářeli ostatní mistři • autentických děl se od Arcimbolda zachovalo jen velmi málo – většina z nich vznikla až v 60. a 70. letech, takže časově zcela nezapadají do rudolfínského umění; v císařských sbírkách jim však později patřilo významné místo • pro Maxmiliána II. namaloval sérii Čtyři roční doby a Čtyři živly, které jsou osobitou interpretací dobových filozofických úvah o korespondenci mezi makrokosmem–světem a mikrokosmem– člověkem, využívající rozmanitých symbolů k vyjádření složitého alegorického obsahu • Arcimboldo pocházel z Milána – obdivoval Leonardovy fantastické fyziognomické kresby a karikatury a vycházel z leonardovské tradice, která tu byla ještě velmi živá • většinou profilové portréty skládá z nejrůznějších přírodních prvků (mořská fauna, rostliny a plody příslušných ročních období, ptáci, zvířata), ale i z kuchyňského náčiní nebo střelných zbraní – takto sestavená poprsí poukazují nejen na analogii mezi člověkem a přírodou, ale nesou i vyšší „politické“ poslání díla; když v roce 1529 Maxmilián II. přebíral Arcimbolodvy obrazy, byly doplněny o Fonteovy „vysvětlující“ verše, které spojovaly obrazy s novým majitelem a s jeho vládou • ne všechny Arcimboldovy obrazy však nesou tak mnohovrstevnaté významy jako Živly a Čtyři roční doby – některé z nich jsou pouhými hříčkami, které mají dokázat mistrovství autora; vyznačují se složitými kompozicemi sestávající ze složených poprsí, ale při pohledu obráceném o 180 stupňů se jejich námět mění v zátiší – např. Portrét složený z pečení – Mísa s pečínkami (Stockholm, soukromá sbírka) nebo Hlava složená ze zeleniny – Mísa se zeleninou (Cremona, Museo Civico) – jejich malířské podání je volnější, takže patrně pocházejí z umělcova pozdního tvůrčího období (70. až poč. 80. let 16. st.), což by znamenalo, že je Arcimboldo vytvořil přímo pro Rudolfa II. • pro Rudolfa II. Arcimboldo vytvořil několik obrazů – alegorií, označovaných v literatuře jako Lovec, Země nebo Člověk (Rakousko, soukromá sbírka), které patrně nepatří do žádné z uvedených sérií, ale řadí se k autorovým nejlepším dílům – Arcimboldo tu využívá příměrů ze zvířecí říše, které tu slouží k vyjádření lidských ctností a neřestí a jejich sváru v člověku • vytvořil také studii Rudolfa II. s císařskou korunou (Praha, Národní muzeum), jejíž hlavním účelem bylo zobrazení obou insignií, v níž projevil velký cit pro reálné zachycení panovníkovy tváře, podobně jako v Autoportrétu (Praha, Národní galerie, kol. 1580); Arcimboldo fungoval na Rudolfově dvoře jako organizátor slavností a divadelních produkcí všeho druhu, což dokládá jeho obsáhlý sborník kostýmních návrhů a dekorací, který věnoval císařovi v roce 1585 (Florencie, Uffizi) u příležitosti svého odchodu ze dvora • je možné, že Arcimboldo se podílel na koncepci císařských sbírek – snad již pro Maxmiliána II.; podle něho sbírky neměly sloužit pouze k reprezentačním účelům nebo jako pouhá klenotnice, ale měly by být také místem pro poznání a zkoumání světa • Arcimboldo se v roce 1586 rozhodl, že pro nemoc a stáří opustí Prahu, ale v žádném případě to neznamenalo, že by se svým mecenášem přerušil styky – naopak – jediné obrazy, které jsou doloženě malovány pro císaře, vytvořil právě až po návratu do Milána; nejvýraznějším příkladem je kryptoportrét Císař jako Vertumnus (Skokloster) z roku 1590 • Rudolf II. ocenil Arcimboldovy služby tím, že mu udělil titul falckraběte; jeho působností končí první proud rudolfínského umění, kdy na dvoře převažují italští mistři a na jejich místo nastupují seveřané jako Bartholomeus Spränger nebo Hans von Aachen, Pietr Stevens, Roelandt Savery a další, kteří ovšem rovněž prošli italským školením • Lit.: Eliška Fučíková, Praha rudolfínská, Praha 2014. Giambologna Adrian de Vries Merkur a Psyché Hrobka-Sasko fontána -Augsburg Belveder- 1538-1563 Schwarzenberský palác Slavonice, Zachariáš z Hradce Bonifác Wolmut Letohrádek Hvězda štuk Zlatnictví Emailérství Majolika – kachlová kamna Tapisérie -Brusel Sklomalba Nábytek – intarzie, inkrustace, taušírování Grafika Habáni Glyptika - Otávio Miseroni