Vícedimenzionální pole (1)

•      Složky pole mohou být i strukturované

•      Je-li jejich typem opět typ pole, pak se původní pole nazývá vícedimenzionálním

•      Deklarace může být zapsána takto:

  –   var m:array[a..b] of array[c..d] of T;

•      Potom m[i][j] označuje složku j (typu T) složky i proměnné m

                                     Vícedimenzionální pole (2)

•      Většinou však používáme zkrácený zápis:

  –   var m:array[a..b, c..d] of T; (pro deklaraci)

  –   m[i, j] (pro zpřístupnění položky s indexy i, j)

•      Dvoudimenzionální pole se nazývá matice

•      Je-li:

     type matice = array[1..n, 1..n] of real;

     var m:matice;

                                     Vícedimenzionální pole (3)

pak:

    m[i] označuje proměnnou typu array[1..n] of real, která je i-tou složkou proměnné m (i-tým
řádkem      matice m) a m[i, j] označuje proměnnou typu real, která je j-tou složkou proměnné m[i]
(prvek matice m, který leží
v i-tém řádku a j-tém sloupci)

                                     Vícedimenzionální pole (4)

•      Deklarace var a:array[1..m, 1..n] of real pak tedy značí matici tvaru:

                                     Vícedimenzionální pole (5)

•      Při práci s maticí je možné využít jedno-dušší manipulace s řádky:
Př.: vynulování matice:
      var a:array[1..n, 1..n] of real;

      for i := 1 to n do a[1, i] := 0;
      for i := 2 to n do a[i] := a[1];

                                     Vícedimenzionální pole (6)

•      Jsou-li proměnné x, y téhož (identického) typu pole (i vícedimenzionálního), pak je možné
použít přiřazení:
                          x := y;

•      Pozn.: výše uvedenou úvahu o zavedení dvoudimenzionálního pole můžeme dále zobecnit a získat
tak pole o n dimenzích

  –   např.: var a:array[1..n[1], 1..n[2], 1..n[3]] of real;

                                            Podprogramy

•      Podprogram je posloupnost příkazů opatře-ná jménem, které je možné později používat jako
reprezentanta celé posloupnosti

•      Jako podprogram je vhodné označit algo-ritmicky ucelenou programovou jednotku řešící vhodně
vyčleněný problém

•      Podprogramy v jazyce Pascal:

  –   procedury

  –   funkce

                                              Blok (1)

•      Příklad

  –   Algoritmus řešení problému určení d=NSD(a,b) má tvar složeného příkazu:
  begin
      repeat
         a := a mod b;
         pom := a; a := b; b := pom; (* výměna a, b *)
      until b = 0;
      d := a;
  end;

                                              Blok (2)

  –   a, b: proměnné odpovídající vstupním údajům

  –   d: proměnná odpovídající výstupnímu údaji

  –   pom: proměnná, která má význam pouze ve výše uvedeném příkazu. Říkáme, že je v něm lokální
  (rozsahem platnosti proměnné pom je výše uvedený příkaz)

•      Obecně mohou být objekty, se kterými libovolný příkaz pracuje: návěští, konstanty, datové
typy, proměnné, procedury a funkce

                                              Blok (3)

•      Vyčleníme-li ty objekty, které jsou v příka-zu lokální a předřadíme-li jejich deklaraci popř.
definici tomuto příkazu získáme tzv. blok

•      Blok je tedy tvořen deklarační a příkazovou částí



                                              Blok (4)

•      V našem případě:

  var pom:integer;

  begin
    repeat
        a := a mod b;
        pom := a; a := b; b := pom; (* výměna a,b *)

         until b = 0;

       d := a;

  end;

                                              Blok (5)

•      Pascal nedovoluje používat blok samostatně

•      Blok v Pascalu musí být opatřen hlavičkou, která mu dává jméno a popř. seznam para-metrů
prostřednictvím nichž komunikuje se svým okolím

•      Hlavičkou může být hlavička programu (nemůže obsahovat seznam parametrů) nebo hlavička
podprogramu

                                           Procedury (1)

•      Deklarace:

    procedure Jmeno (seznam formálních
                          parametrů s jejich typy);

    Část deklarací a definic (lokální objekty)

    begin

          příkazová část

    end;

                                           Procedury (2)

•      Vyvolání (použití):

    Jmeno (seznam skutečných parametrů);

•      Poznámka:

    Seznam formálních parametrů s jejich typy a tím i následně seznam skutečných parametrů mohou být
prázdné. V tom případě neuvádíme ani kulaté závorky

                                             Funkce (1)

•      Deklarace:

    function Jmeno (seznam formálních                       parametrů s jejich typy):typ_funkce;

    Část deklarací a definic (lokální objekty)

    begin

         příkazová část
     (obsahující alespoň jedno přiřazení                tvaru Jmeno:=výraz;)

    end;

                                             Funkce (2)

•      Vyvolání (použití):

    Jmeno (seznam skutečných parametrů)

•      Poznámka:

    Vzhledem k tomu, že funkce nese hodnotu, bývá většinou volána jako součást výrazu (např. na
pravé straně přiřazovacího příkazu, jako parametr příkazu write apod.)

                                 Formální a skutečné parametry (1)

•      Seznam formálních parametrů udává hlavička deklarace procedury nebo funkce

•      Seznam skutečných parametrů je součástí příkazu procedury (nebo zápisu funkce)

•      Vzájemná korespondence skutečných a for-málních parametrů je dána pořadím v těchto seznamech,
které se co do počtu musí sho-dovat a odpovídající si parametry musí být typově kompatibilní

                                 Formální a skutečné parametry (2)

•      Parametry (formální i skutečné) lze rozdělit do dvou skupin:

  –   vstupní: odpovídají vstupním údajům

  –   výstupní: odpovídají výstupním údajům

•      Tomuto rozdělení odpovídá i volba jednoho ze dvou základních druhů substitucí skutečné-ho
parametru za formální:

  –   volání hodnotou (parametr - hodnota)

  –   volání odkazem, referencí (parametr - proměnná)