Roviny struktury uměleckého textu
Při vnímání literárního díla přicházíme nejdříve do styku s rovinou textu, tedy se sekvenčním
uspořádáním grafických jazykových znaků a s nimi spojených významových schémat a vět.
Nahlíženo teorií komunikace zabýváme se programováním textu a tím, jak je vnímán adresátem.
Z hlediska textové lingvistiky se zabýváme textovou sémantikou, textovou pragmatikou, textovou
syntaxí a textovou fonetikou. Postihujeme, kterak jazyk jako systém znaků vytváří umělecké dílo,
hledáme ozvláštnění řeči, její transformaci, která vyzdvihuje estetické kvality, ve sdělení nacházíme
řečeno s Mukařovským funkci estetickou, řečeno s Jakobsonem funkci poetickou. Estetická či
poetická funkce upozorňuje na estetické kvality sdělení, modeluje náš estetický prožitek a
obohacuje funkce referenční, apelativní, expresivní a další.
Textová rovina díla v umělecké literatuře je představována rovinou řečového projevu, v němž
jazyková pravidla jsou obohacována o druhotná pravidla, která tvoří ,,nadstavbu" nad pravidly
jazykovými a odlišují básnický projev od běžné řeči. Na pozadí této básnické řeči potom se utváří
projev prozaizovaný, který může živou řeč napodobovat, aby jejím médiem dospěl k představě
fiktivního světa.1
Spisovatel tedy při utváření textové roviny evokování světa prozaického díla na
základě jazykového kódu vytváří jeho estetické ozvláštnění, avšak pouze do té míry, aby jeho
sdělení bylo čtenáři ještě srozumitelné.
V tematické rovině struktury prozaického textu vyjdeme nejprve z tradičního pojetí tématu, jak je
podává Josef Hrabák: Jestliže chceme pochopit významovou stavbu díla jako struktury, je nutno
najít svorník, který všechny jeho významové složky spojuje. To je ústřední myšlenka, které se říká
v poetice téma. Tento termín označuje vlastně dvě věci a definuje se jako (1) hlavní a vůdčí
myšlenka díla a (2) jako předmět, o němž má být pojednáno.2
K tématu jako významu sdělení můžeme přistupovat perspektivně, nahlížet je staticky jako něco
definitivního, nebo prospektivně, tj. dynamicky v procesu vnímání literárního sdělení. Vždyť
vnímání knihy z hlediska čtenáře je postupné, jednotlivé souvislosti si recipient skládá a přeskupuje
v průběhu čtení, význam je pro něj stále v pohybu, přičemž téma zejména v novější próze nebývá
nic již definitivně uzavřeného, nýbrž často naopak sdělení díla ústí v otázku.
Základní složky imaginárního (fiktivního) světa literárního díla vystavěného z motivů tvoří děj,
prostředí a postavy.
Děj sestává z epizod různě kompozičně uspořádaných, regresivně či anticipačně motivovaných,
příběh může být otevřen postupně nebo bezprostředně, uzavřen pointou, happyendem, otevřeným
koncem...
S dějem úzce souvisí kategorie času. Problematika času je dána tím, že se tu nastoluje vztah mezi
dvěma časovými řadami: řadou zobrazeného univerza a řadou zobrazujícího diskurzu. Tento rozdíl
mezi řádem událostí a řádem slov je zcela zřejmý, literární teorie však uznala jeho nároky teprve
poté, co jej ruští formalisté použili jako jednu ze základních indicií pro vytvoření opozice fabule
(řád událostí) versus syžet (řád diskurzu).3
Tzvetan Todorov dále upozorňuje, že řád diskurzu
s řádem fikce nemůže být paralelní, neboť první je jednorozměrný, zatímco druhý mnohorozměrný;
dochází tedy k retrospekci a méně i k prospekci. Z hlediska trvání času lze rozlišit čas potřebný
k přečtení diskurzu od času údajně zabírajícího znázorněný děj: v interpretovaném díle tedy
můžeme konstatovat zastavení času ­ pauzu (kdy času diskurzu neodpovídá žádný čas fikce),
1
Haman, A.: Úvod do studia literatury a interpretace díla. HH, Jinočany 1999, str. 78.
2
Hrabák, J.: Poetika. Československý spisovatel, Praha 1973, str. 64 - 65.
3
Todorov, T.: Poetika prózy. Triáda, Praha 2000, str. 43.
opačným případem je elipsa (času ve fikci neodpovídá žádný diskurzivní čas). Třetím případem je
scéna, tj. dokonalý souběh mezi oběma časy (prostřednictvím přímého stylu zasadíme do diskurzu
fiktivní realitu). Poslední zásadní vlastností vztahu mezi časem diskurzu a fikce je podle Todorova
frekvence. Nabízí tři teoretické možnosti: singulativní vyprávění (kdy jediný diskurz evokuje
jedinou událost), repetitivní vyprávění (kdy více diskurzů evokuje jednu totožnou událost) a
iterativní vyprávění (kdy jediný diskurz evokuje množinu podobných událostí).
Prostředím rozumíme prostorový rámec příběhu, jak jej u nás nejnověji zpracovává Poetika míst
Daniely Hodrové a kolektivu (Hodrová et al., 1997). Naši teoretikové ve jmenované knize (kromě
Hodrové ještě Zdeněk Hrbata, Marie Kubínová a Vladimír Macura) navazují na Poetiku prostoru
(1957) Gastona Bachelarda, na jeho ,,topoanalýzu" míst, jejichž znakem je uzavřenost a tvarová
podobnost (dům), a míst uvnitř těchto míst (skříň), které postavám navozují pocit intimity a
bezpečí. Naznačené pojetí prostoru se pro naše interpretace jeví inspirativním, podobně jako poetika
prostoru Jurije M. Lotmana v jeho knize Struktura uměleckého textu (1970) s analogickými
opozicemi vysoký x nízký, nebe x země, nahoře x dole, otevřený x uzavřený. Hranice strukturují
prostor na různá sémantická pole a jejich překonávání vytváří podle Lotmana ,,syžetovou událost".4
Některá témata a některé žánry překonávání hranic mezi jednotlivými sémantickými poli obzvláště
zvýznamňují a vytvářejí protiklad všedního a zázračného, tělesného a duchovního, světského a
posvátného, dětského a dospělého, pohádkového a skutečného. Sled a hierarchie míst, sémantických
polí a oblastí tedy pro naše rozbory nebudou bez významu.
Postavy v imaginárním světě literárního díla můžeme pro naši interpretační potřebu rozlišit alespoň
do dvou diferencovaných modifikací, a to postavu ­ typ (stabilní a homogenní charakter ,,typu
Babičky", pro našeho recipienta již obecně kulturní topos) a postavu proměnlivou, vyvíjející se a
utvářející v průběhu zapojování do struktury imaginárního světa. Mezi těmito krajními polohami
bychom mohli rozlišit celou řadu hybridů nejednoznačných či rozpolcených, sociálně zapojených
nebo izolovaných, romanticky rozervaných, alegorických, modelových atp.
Aleš Haman s odvoláním na francouzského literárního teoretika Rolanda Barthese a jeho článek
Úvod k strukturální analýze vyprávění (Paris, 1981) upozorňuje na polaritu mezi motivikou
tradovanou (topos) a motivikou nově vytvářenou (aprosdoketon) vymezující gratifikační osu
motivického pole. Druhou osu tvoří polarita estimační mezi motivikou ,,vznešenou" a ,,nízkou". Je
to umělecký subjekt, který volí mezi tradicí a inovací a jenž rozhoduje o povznesení či degradaci
motivů, z nichž utváří představový, imaginární svět díla.5
4
Hodrová, D. et al.: Poetika míst. HH, Jinočany 1997, str. 13 - 14.
5
Haman, A.: Úvod do studia literatury a interpretace díla. HH, Jinočany 1999, str. 100.