Literatura Tečny a normály k implicitně zadaným plochám Vázané extrémy Matematika III – 4. týden Funkce více proměnných: Vázané extrémy Jan Slovák Masarykova univerzita Fakulta informatiky 6. 10. – 10. 10. 2014 Literatura Tečny a normály k implicitně zadaným plochám Vázané extrémy Obsah přednášky 1 Literatura 2 Tečny a normály k implicitně zadaným plochám Tečné a normálové prostory 3 Vázané extrémy Literatura Tečny a normály k implicitně zadaným plochám Vázané extrémy Kde je dobré číst? Zuzana Došlá, Roman Plch, Petr Sojka, Diferenciální počet funkcí více proměnných s programem Maple, MU Brno, 1999, 273 s. J. Slovák, M. Panák, M. Bulant, Matematika drsně a svižně, Muni Press, Brno 2013, v+773 s., elektronická edice www.math.muni.cz/Matematika_drsne_svizne Literatura Tečny a normály k implicitně zadaným plochám Vázané extrémy Gradient funkce Definition Pro spojitě diferencovatelnou funkci F(x1, . . . , xn) : Rn → R se vektor D1 F = ∂f ∂x1 , . . . , ∂f ∂xn nazývá gradient funkce F. Rovnost F(x1, . . . , xn) = b s pevnou hodnotou b ∈ R zadává podmnožinu M ⊂ Rn, která mívá vlastnosti (n − 1)–rozměrné nadplochy. Hovoříme v této souvislosti také o úrovňových množinách Mb. Literatura Tečny a normály k implicitně zadaným plochám Vázané extrémy Theorem Směr zadaný gradientem v bodě x = (x1, . . . , xn) je právě ten směr, ve kterém funkce F nejrychleji roste. Tečná rovina k neprázdné úrovňové množině Mb v okolí jejího bodu s nenulovým gradientem D1F je určena ortogonálním doplňkem ke gradientu. Násobkům gradientu v tomto případě říkáme normálový vektor nadplochy Mb. Theorem Pro funkci F n proměnných a bod P = (a1, . . . , an) ∈ Mb v jehož okolí je Mb grafem funkce (n − 1) proměnných je implicitní rovnice pro tečnou nadrovinu 0 = ∂f ∂x1 (P) · (x1 − a1) + · · · + ∂f ∂xn (P) · (xn − an). Literatura Tečny a normály k implicitně zadaným plochám Vázané extrémy Obecné dimenze: funkce F = (f1, . . . , fn) : Rm+n → Rn a n rovnic fi (x1, . . . , xm+n) = bi , i = 1, . . . , n. dle věty o implicitní funkci je „většinou“ množina všech řešení (x1, . . . , xm+n) grafem zobrazení G : Rm → Rn. Pro pevnou volbu b = (b1, . . . , bn) je samozřejmě množinou M všech řešení průnik nadploch M(bi , fi ) příslušejících jednotlivým rovnicím fi = bi . Totéž platí pro tečné směry a normálové směry: Tečný prostor k M bodem P je dán rovnicemi: 0 = ∂f1 ∂x1 (P) · (x1 − a1) + · · · + ∂f1 ∂xn (P) · (xm+n − am+n) ... 0 = ∂fn ∂x1 (P) · (x1 − a1) + · · · + ∂fn ∂xn (P) · (xm+n − am+n). Normálový prostor v bodě P je afinní podprostor generovaný bodem P a gradienty všech funkcí f1, . . . , fn v bodě P, tj. řádky Jacobiho matice D1F. Literatura Tečny a normály k implicitně zadaným plochám Vázané extrémy V praxi mívají optimalizační úlohy často m + n parametrů, které jsou vázány n podmínkami. V našem jazyce diferenciálního počtu tedy hledáme extrémy spojitě diferencovatelné funkce h na množině bodů M zadaných implicitně rovnicí F(x1, . . . , xm+n) = 0. Pokud je M ve všech svých bodech grafem hladkého zobrazení v m proměnných, musí být každý extrém P ∈ M stacionárním bodem, tj. pro každou křivku c(t) ⊂ M procházející přes P = c(0) musí být h(c(t)) extrémem pro tuto funkci jedné proměnné. Proto musí platit d dt h(c(t))|t=0 = dc (0)h(P) = dh(P)(c (0)) = 0. Tato vlastnost je ekvivalentní tvrzení, že gradient h leží v normálovém podprostoru (přesněji v jeho zaměření). Takové body P ∈ M budeme nazývat stacionární body funkce H vzhledem k vazbám F. Literatura Tečny a normály k implicitně zadaným plochám Vázané extrémy Normálový prostor k naší množině M je generován řádky Jacobiho matice zobrazení F a stacionární body jsou proto ekvivalentně určeny následujícím tvrzením, kterému se říká metoda Lagrangeových multiplikátorů: Theorem Nechť F = (f1, . . . , fn) : Rm+n → Rn je spojitě diferencovatelná v okolí bodu P, F(P) = 0 a M je zadána implicitně rovnicí F(x, y) = 0 a hodnost matice D1F v bodě P je n. Pak P je stacionárním bodem spojitě diferencovatelné funkce h : Rm+n → R právě, když existují reálné parametry λ1, . . . , λn takové, že grad h = λ1 grad f1 + · · · + λn grad fn. Literatura Tečny a normály k implicitně zadaným plochám Vázané extrémy Všimněme si počtu neznámých a rovnic v tomto algoritmu: gradienty jsou vektory o m + n souřadnicích, tedy požadavek z věty dává m + n rovnic. Jako proměnné máme jednak souřadnice x1, . . . , xm+n hledaných stacionárních bodů P, ale navíc také n parametrů λi v hledané lineární kombinaci. Zbývá však požadavek, že hledaný bod P patří implicitně zadané množině M, což představuje dalších n rovnic. Celkem tedy máme 2n + m rovnic pro 2n + m proměnných a proto lze očekávat, že řešením bude diskrétní množina bodů P (tj. každý z nich zpravidla bude izolovaným bodem).