ftH pojmu „gramatické pravidlo" (přel. E. Benešová) 1. Základní požadavky kladené na teorii gramatiky ....... 165 2. frázové gramatiky..................... 169 3. Transformační gramatiky.................. 178 DohIov k českému překladu (P. Novák).............. 191 Bibliografie .......................... 200 Syntaktické struktury Předmluva Tato studie se zabývá syntaktickou strukturou jak v širším smyslu (chápanou jako protiklad k sémantice), tak v užším smyslu (jako protiklad k fonémice a morfologii). Je součástí pokusu vybudovat formali-zovanou obecnou teorii lingvistické struktury a prozkoumat principy takové teorie. Hledání exaktních formulací je v lingvistice motivováno mnohem vážnějšími důvody než pouhou snahou o logickou přesnost nebo přáním, očistit osvědčené metody lingvistické analýzy. Přesně sestrojené modely struktury jazyka mohou mít velký význam, ať již pozitivní nebo negativní, i pro sám objevovací proces. Jestliže dojdeme od přesné, ale přitom neadekvátní formulace k nepřijatelným závěrům, dokážeme často odkrýt pravý důvod této ne-adekvátnosti, a tak se dobrat hlubšího pochopení lingvistických dat. V pozitivním smyslu, formalizovaná teorie nám může automaticky poskytnout řešení i pro mnoho jiných problémů než jen těch, pro které byla výslovně určena. Mlhavé a na intuici založené pojmy nemohou dovést ani k zjevně nesprávným závěrům, ani na nich nemohou být postaveny závěry nové a správné, nemohou být tedy užitečné v dvojím důležitém směru. Myslím, že někteří z těoh lingvistů, kteří stále pochybují o významu přesného a technického vývoje lingvistické teorie, snad ještě nerozpoznali produktivní potenciál metody, která vykládanou teorii přesně formuluje a uplatňuje ji na jazykovém materiálu, aniž' se pokouší obejít nepřijatelné závěry úpravami činěnými ,ad hoc' nebo volnou formulací. K výsledkům, o nichž bude dále referováno, se došlo vědomou snahou jít soustavně touto cestou. Poněvadž by neformálnost podání mohla tento fakt zakrýt, je důležité to zde zdůraznit. Budeme zde studovat tři modely struktury jazyka a pokusíme se určit jejich meze. Zjistíme, že ani jistý velmi jednoduchý model 9 jazyka, založený na teorii komunikace, ani účinnější model, ktorý obsahuje volkou část toho, co je obecne známo jako „rozklad na bezprostrední koimfcifctionty", nemůže dostatečně vyhovoval, účelům gramatického popisu. Studium a aplikace těchto modelů přináší jisté poznatky o struktuře jazyka a odhaluje několik mezer v lingvistické teorii, zvláště tu, že nedokážeme vysvětlit některé vztahy mezi větami, jako je např. vztah mezi aktivní a pasivní konstrukcí. Rozvineme třetí, transformační model lingvistické struktury; ten je v jistých důležitých směrech účinnější než model na základě bezprostředních konstituentů a skutečně takové vztahy přirozeným způsobem vysvětluje. Jestliže teorii transformací pečlivě formulujeme, a aplikujeme samostatně na angličtinu, zjistíme, že nám umožní vniknout do jevů, jež do značné míry přesahují oblast, pro kterou byla přímo xirčena. Krátce řečeno shledáme, že formalizace může být skutečně užitečná ve smyslu negativním i pozitivním, jak již bylo připomenuto. Po celou dobu tohoto výzkumu jsem s velkým prospěchem často a dlouho diskutoval se Zelligem S. Harrisem. V dalším textu i v bádání, na němž se zakládá, je obsaženo tolik z jeho myšlenek a podnětů, že se. ani nepokouším zvlášť na ně upozorňovat. Na Harrisovu práci o transformační struktuře, jež staví na koncepci poněkud odlišné od mé, upozorňují příslušná hesla v bibliografii s. 202n. Snad méně zjevně ovlivnilo průběh tohoto výzkumu dílo Nelsona Goodmana a W. V. Quinea. Většinu tohoto materiálu jsem podrobně prodiskutoval s Mor-risem Hallem a velice jsme získal z jeho poznámek a návrhů. Eric Len-neberg, Israel Scheffler a Yehoshua Bar-Hillel si přečtli starší verze tohoto rukopisu a pomohli cennou kritikou i návrhy, týkajícími se jak podání, tak obsahu. Praoe na teorii transformací a transformační struktuře angličtiny, která — ač je zde jen zběžně načrtnuta — tvoří základ větší části rozpravy, byla provedena v letecli 1951—5, kdy jsem byl Junior Fellow harvardské universitní Society of Felíows. Rád bych jí vyjádřil svou vděčnost za to, že mi umožnila provádět tento výzkum. Tato práce byla zčásti podpořena armádou USA (signální jednotky —- Signál Corps), letectvem (Úřad pro vědecký výzkum — Office of Scientific Research; Velitelství pro výzkum a vývoj —'■ Air Research and Development Command) a loďstvem (Úřad pro námořní výzkum — Office of Naval Research); zčásti Národní vědeckou nadací (National Science Foundation) a společností Eastman Kodak. Noam Chomsky Massachusetts Institute of Technology, oddělení pro moderní jazyky a výzkumná laboratoř elektroniky, Cambridge, Mass. Dne 1. srpna 1956 10 11 1 Úvod Syntax studuje principy a procesy konstruování vět v jednotlivých jazycích. Cílem syntaktického zkoumání daného jazyka je sestavení gramatiky, kterou můžeme považovat za jakýsi prostředek uzpůsobený k tomu, aby vytvářel věty onoho analyzovaného jazyka. Obecnějším úkolem lingvistů pak musí být, jak určit hlavní a základní vlastnosti vhodných gramatik. Konečným výsledkem těchto výzkumů by měla být teorie struktury jazyka, v níž jsou popisné prostředky, použité v konkrétních gramatikách, podávány a studovány obecně, bez specifického zřetele k jednotlivým jazykům. Jedním z úkolů této teorie je vytvořit obecnou metodu pro to, jak vybrat gramatiku pro kterýkoli jazyk, je-li dán korpus vět tohoto jazyka. Ústředním pojmem v lingvistické teorii je pojem „lingvistická rovina". Lingvistická rovina, např. fonémika, morfologie nebo frázová struktura, je v podstatě soubor popisných prostředků použitelných pro konstruování gramatik; ten tvoří určitý způsob reprezentování výpovědí. O adekvátnosti lingvistické teorie můžeme rozhodnout tak, že přesným a exaktním způsobem vypracujeme formu gramatiky odpovídající soustavě rovin obsažených v této teorii, a pak zjistíme, zda je možné vybudovat jednoduché a objasňující gramatiky, mající takovou formu, pro přirozené jazyky. Budeme takto zkoumat několik různých koncepcí struktury jazyka, uvažujíce posloupnost stále složitějších lingvistických rovin, které odpovídají vždy účinnějším typům gramatického popisu; pokusíme se ukázat, že lingvistická teorie musí zahrnovat přinejmenším tyto roviny, má-li být schopna vytvořit (v konkrétním případě) vyhovující gramatiku angličtiny. Nakonec ukážeme, že toto ryze formální zkoumání struktury jazyka má určité zajímavé důsledky pro studium sémantiky.1 1 Důvody pro zaměření výzkumu, o němž se zde mluví, jsou vysvětleny dále v kap. 6. 13 Nezávislost gramatiky 2.1 Od nynějška budu chápat jazyk jako množinu (konečnou nebo nekonečnou) vět, z nichž každá je konečná svou délkou a je zkonstruována z konečného počtu prvků. Všechny přirozené jazyky ve své formě mluvené nebo psané jsou jazyky v tomto smyslu, protože každý přirozený jazyk má konečný počet fonémů (písmen v abecedě) a každou větu lze reprezentovat jako konečnou posloupnost těchto fonémů (nebo písmen), ačkoli existuje nekonečně mnoho vět. Podobně může být za jazyk považována množina „vět" některého formalizovaného matematického systému. Základním úkolem lingvistické analýzy jazyka L je oddělit gramatické posloupnosti, jež jsou větami L, od negramatických, jež větami L nejsou, a prostudovat strukturu gramatických posloupností. Gramatika jazyka L bude tedy prostředek, který generuje všechny gramatické posloupnosti L a žádné ne<-gramatické. Jeden ze způsobů ověření adekvátní gramatiky navržené pro L je takový, že se zjistí, jsou-li generované posloupnosti skutečně gramatické, tj. přijatelné pro rodilého mluvčího, apod. \Můžeme přibližně určit kritéria gramatičnosti na základě chování, takže zkoušku adekvátnosti lze provést. Avšak pro účely této rozpravy předpokládejme, že intuitivně známe gramatické věty angličtiny; tážeme se nyní, jaká gramatika je může vytvářet účinným a objasňujícím způsobem. Stojíme pak před běžným úkolem explikovat nějaký intuitivní pojem — v tomto případě pojem „gramatický v angličtině" a obecněji pojem „gramatický". Všimněte si, že k vymezení cílů gramatiky tak, aby měly smysl, postačí předpokládat jen částečnou znalost vět a ne-vět. Můžeme tedy předpokládat pro toto pojednání, že určité posloupnosti fonémů větami nesporně jsou a určité jiné jimi nesporně nejsou. V mnoha přechodných případech necháme rozhodnout gramatiku samu, až bude sestavena v nejjednodušší formě tak, aby zahrnovala nesporné věty a vylučovala nesporné ne-věty. To je v explanaci běžné. Určitý počet jasných pří- padů nám tak dá kritérium adekvátnosti pro každou jednotlivou gramatiku.1 Pro jeden jazyk, zkoumaný izolovaně, je to kritérium jenom slabé, ježto s jasnými případy může zacházet správně mnoho gramatik odlišných. Může však být zobecněno na podmínku velmi silnou, bude-me-li trvat na tom, aby všechny gramatiky sestavené podle téže metody zacházely s jasnými případy správně v každém jazyce. To znamená, že vztah každé gramatiky ke korpusu vět jazyka, jejž popisuje, je pro všechny gramatiky danou lingvistickou teorií předem určen. Tak získáme velmi silné měřítko adekvátnosti pro lingvistickou teorii, pokoušející se dát obecné vysvětlení pojmu „gramatická věta" na základě „pozorované věty", stejně jako pro množinu gramatik sestavených ve shodě s touto teorií. To je rozumný požadavek i proto, že se zajímáme nejen o jednotlivé jazyky, nýbrž o obecnou povahu jazyka vůbec. Dalo by se ještě mnoho napsat o tomto základním problému, ale to by nás zavedlo příliš daleko. Srov. kap. 6. 2.2 Na základě čeho vlastně usilujeme odlišit gramatické věty od negramatických ? Nebudu se zde pokoušet dát úplnou odpověď na tuto otázku (srov. kap. 6 a 7), ale rád bych ukázal, že některé odpovědi, jež se samy nabízejí, by nemusily být správné. Především je zřejmé, že množinu gramatických vět nelze ztotožňovat s jakýmkoli konkrétním korpusem výpovědí, získaným lingvistou při běžné práci. Každá gramatika jazyka bude zobrazovat kcínečný a více méně náhodný korpus pozorovaných výpovědí do množiny (předpokládáme, že nekonečné) gramatických výpovědí. V tomto smyslu gramatika obráží chování mluvčího, který je schopen na základě konečné a náhodné zkušenosti s jazykem vytvořit či pochopit libovolné množství vět nových. Opravdu, kteroukoli explikaci pojmu „gramatické v L" (tj. kteroukoli charakteristiku „gramatického v L" 1 Viz např. Goodman (1951, 5—6). Všimněte si, že k tomu, aby gramatika splnila svůj účel, je-li dána lingvistická teorie, stačí znát věty jazyka (tj. korpus) jen zčásti, protože lingvistická teorie určí vztahy mezi množinou vět pozorovaných a vět gramatických, tj. bude definovat „gramatickou větu" na základě „pozorované věty", určí některé znaky pozorovaných vět a některé znaky gramatik. Můžeme říci s Quinem, že lingvistická teorie obecně ( vysvětlí, co by v jazyce ,mohlo' být, vycházejíc z toho, „co je, plus z jednoduchosti zákonů, kterými to, co je, popisujeme a extrapolujeme". (Quine, 1953, 54). Srov. kap. 6, část 1. 14 15 na základě „pozorovaných vět v L") můžeme považovat za postačující k vysvětlení tohoto základního aspektu jazykového chování. 2.3 Za druhé, pojem „gramatické" nelze ztotožnit s pojmem „smysluplné", „mající význam" v jakémkoli smyslu sémantickém. Věty (1) a (2) jsou stejně nesmyslné, ale kterýkoli anglický mluvčí pozná, že jen první je gramatická. (1) Colorless green ideas sleep'fm*iously2 (2) Furiously sleep ideas green colorless Podobně neexistuje sémantický důvod pro to, abychom dali přednost (3) před (5) nebo (4) před (6), ale jenom (3) a (4) jsou pro angličtinu gramatické věty. (3) Have you a book on modern music ? (4) The book seems interesting (5) Read you a book on modern music? (6) The child seems sleeping Takové případy ukazují, že hledat sémanticky podloženou definici „gramatičnosti" by bylo marné. Uvidíme ovšem v kap. 7, že existují vážné důvody strukturní pro odlišování (3) a (4) od (5) a (6);-avšak dříve než dokážeme najít vysvětlení pro takováto fakta, budeme musit dojít v teorii syntaktické struktury daleko za její obvyklou hranici. 2.4 Za třetí, pojem „gramatické v angličtině" nelze rozhodne v žádném případě ztotožnit s pojmem „mající vysoký stupeň statistické aproximace k angličtiněj. Je jistě správné předpokládat, že věta (1) ani (2) (ani žádná jejich část) se nikdy neobjevily v anglickém projevu. Proto v každém statistickém modelu gramatičnosti budou obě tyto věty vyřazeny z týchž důvodů jakožto stejně „vzdáloué" angličtině. A přece věta (1), ač nesmyslná, je gramatická, avšak vňfca (2) nikoli. Předložíme-li je anglickému mluvčímu, přečte větu (l) H normální větnou intonací, ale větu (2) s klesavou intonaci na- každém slově; použije tedy intonačního vzorce pro jakoukoli pošlou]most slov 2 Překlady a nezbytné vysvětlivky jsou otištěny na s. 112n. bez vzájemného vztahu. Každé slovo věty (2) je pro něho samostatnou frází. Podobně si dokáže mnohem snáze vzpomenout na (1) než na (2), mnohem rychleji se jí naučí atd. A přece asi nikdy předtím neslyšel ani neviděl dvě slova z těchto vět spojena ve skutečném jazykovém projevu. Jiný příklad: v minulé jazykové zkušenosti mluvčího mohou mít v kontextu "I saw a fragile — " slova "whale" a "of" stejnou (tj. nulovou) frekvenci; a přece mluvčí okamžitě pozná, že jen jedna ze substitucí, a nikoli druhá, dá vzniknout gramatické větě. Nemůžeme se samozřejmě odvolávat na to, že věty jako (1) „by mohly" být vysloveny v nějakém dostatečně vyumělkovaném kontextu, zatímco (2) by nikdy nemohly; vždyť chceme právě určit, v čem je rozdíl mezi (l)a(2). Je zřejmé, že schopnost utvořit a rozeznat gramatické výpovědi se , neopírá o statistickou aproximaci ani o nic podobného. Právě zvyk charakterizovat gramatické věty jako takové, které se „mohou objevit" nebo jsou „možné", zavinil zde jistý zmatek. „Možný" se běžně chápe ve smyslu „velmi pravděpodobný"; předpokládá se také, že lingvista přísně rozlišuje mezi gramatičnosti a negramatičností,3 protože cítí, že realita jazyka je příliš složitá, aby ji bylo možno popsat v úplnosti, spokojuje se tedy se zjednodušeným podáním, v němž místo „nulová i všechny velice malé pravděpodobnosti říká ,nemožné' a místo ,všechny větší pravděpodobnosti' říká ,možné' Vidíme však, že tato představa je zcela nesprávná a že strukturní analýzu není možno chápat jako zjednodušené schéma, jež jsme vytvořili tak, že jsme obtáhli v úplném statistickém obrazu rozmazané kontury. Seřadíme-li posloupnosti dané délky podle statistické aproximace k angličtině, najdeme v seznamu jak gramatické, tak negrama-tické posloupnosti; ukazuje se, že mezi stupněm aproximace a gramatičnosti není žádný zvláštní vztah. Sémantické a átatistické studium jazyka je nepochybně zajímavé a důležité, ale zřejmě nemá přímý 8 Později ukážeme, jak lze tento ostrý rozdíl modifikovat pojmem roviny gramatičnosti. Ale zde to není pro věc podstatné. Věty (1) a (2) budou na různé rovině gramatičnosti, i když větě (1) přiřkneme nižší stupeň gramatičnosti než např. větám (3) a (4); z hlediska statistického budou od angličtiny vzdáleny stejnou měrou. Totéž platí o neomezeném množství podobných dvojic. < Hockett (1955, 10). 16 17 význam pro otázku, jak určit nebo charakterizovat množinu gramatických výpovedí. Jsme myslím nuceni uznat, že gramatika je autonomní a nezávislá na významu a že pravděpodobnostní modely nám nijak zvlášť nepomáhají proniknout do některého ze základních problémů syntaktické struktury.5 3 Elementární lingvistická teorie * K vztahu mezi sémantikou a syntaxí se vracíme v kap. 8 a 9, kde dovozujeme, že tento vztah je možno studovat teprve tehdy, až bude syntaktická struktura vymezena na samostatném základě. Myslím, že skoro totéž platí o vztahu mezi syntaktickým a statistickým studiem jazyka. Je-li gramatika jazyka dána, lze užívání jazyka mnoha způsoby statisticky zkoumat a vytváření pravděpodobnostních modelů užívání jazyka (jako odlišných od jeho syntaktické struktury) může být velmi vděčné. Viz Mandelbrot (1954, 1—27), Simon (425—40). ■ Bylo by snad možno pokusit se rozvinout mezi strukturou statistickou a syntaktickou takový vztah, který by byl propracovanější než onen, jenž odpovMá námi odmítnutému jednoduchému modelu aproximativnímu. Určite nehodlám tvrdit, že jakýkoli takový vztah je nemožný: neznám však podobný pokus, který by neměl očividné chyby. Zvláště je třeba si všimnout, že pro libovolné n můžeme najít řetěz, jehož prvních n slov se může objevit jako začátek gramatické věty /S^ a jehož posledních n slov může být ukončením nějaké gramatické věty S2, přičemž Sx musí být odlišná od 82. Uvažujme například posloupnosti mající formu "the man who... are here", v nichž ... může být slovesná fráze libovolně dlouhá. Všimněme si také, že můžeme mít nové, ale naprosto gramatické posloupnosti tříd slov, např. posloupnost adjektiv, jež bude delší než všechny, které byly kdykoli předtím zasazeny do kontextu "I saw a — house". Různé pokusy vysvětlit rozdíl gramatického a ne-gramatického — jako v případě (1) a (2) — na základě frekvence větného typu nebo stupně aproximace posloupností tříd slov atd. uváznou na mnoha podobných faktech. 18 3.1 Předpokládejme, že je dána množina gramatických vět angličtiny; ptáme se nyní, jaký prostředek může tuto množinu vytvořit (neboli jaká teorie strukturu této množiny výpovědí adekvátně popisuje). Každou větu této množiny můžeme považovat za konečnou posloupnost fonémů. Jazyk je neobyčejně složitý systém a je zcela zřejmé, že všechny pokusy o přímý popis množiny gramatických posloupností fonémů by skončily gramatikou tak složitou, že by byla prakticky k ničemu. Z těchto (i z jiných) důvodů se lingvistický popis uchyluje k prostředkům celého systému, ,rovin reprezentací". Místo aby popisoval fonémickou strukturu vět přímo, jazykovědec zavádí elementy „vyšší roviny", morfémy. Popisuje pak odděleně morfémickou strukturu vět a fonémickou strukturu morfémů. Snadno postřehneme, že sdružený popis těchto dvou rovin bude mnohem jednodušší než přímý popis fonémické struktury vět. Všimněme si nyní různých způsobů popisu morfémické struktury vět. Ptáme se, jaký typ gramatiky dokáže generovat všechny posloupnosti morfémů (či slov), jež konstituují gramatické věty angličtiny a jen ty. Gramatika musí samozřejmě splnit jeden požadavek: musí být konečná. Proto gramatika nemůže být prostě seznamem všech posloupností morfémů (či slov); je jich totiž nekonečně mnoho. Známý model jazyka, založeny na teorii komunikace, naznačuje cestu z této nesnáze. Předpokládejme, že máme stroj, jenž může být v kterémkoli z konečného počtu různých vnitřních stavů a jenž přechází z jednoho stavu do druhého tak, že produkuje určitý symbol (řekněme anglické slovo). Jeden z těcjhto stavů je stav počáteční, jiný je stav koncový. Předpokládejme, že stroj začíná ve stavu počátečním, projde posloupností stavům (při každém přechodu produkuje jedno slovo) a končí ve stavu koncovém. Posloupnost slov takto vzniknuvších nazveme „větou". Každým takovým strojem je tedy definován určitý 19 jazyk, totiž množina vět, která může tímto zpŮHobom vzniknout. Jazyk, který lze vytvořit strojem tohoto typu, nazveme jazykem s konečným počtem stavů; stroj sám můžeme nazvat gramatikou s konečným počtem stavů. Gramatiku s konečným počtem stavů lze znázornit „grafem stavů".1 Např. gramatiku, jež produkuje pouze dvě věty, "the man comes" a "the men come", je možno znázornit tímto grafem stavů: Tuto gramatiku můžeme rozšířit přidáním uzavřených smyček tak, aby produkovala nekonečný počet vět. Potom bude tato gramatika s konečným počtem stavů zachycovat část angličtiny, a to vedle zmíněných vět navíc "the old man comes", "the old old man comes",. .., "the old men come", "the old old men come", ... Takovou gramatiku můžeme znázornit tímto grafem stavů: Je-li dán graf stavů, utvoříme větu tak, že postupujeme od počátečního bodu vlevo až ke koncovému bod\i vpravo, a to vždy ve směru šipek. Z dosaženého bodu grafu můžeme postupova-t po kterékoli šipce 1 Shannon, Weaver (16n.). vedoucí z tohoto bodu bez ohledu na to, bylo-li tohoto směru použito již dříve při utváření některé z vět, nebo ne. Každý uzel v takovém grafu odpovídá tedy jednomu stavu stroje. Jo dovoleno přecházet z jednoho stavu do druhého několikerým způsobem a můžeme mít jakékoli množství libovolně dlouhých smyček. Zařízení, která produkují jazyky tímto způsobem, nazývá matematika,,Markovovými procesy s konečným počtem stavů"'. Tento elementární model jazyka, založený na teorii komunikace, můžeme doplnit tak, že stanovíme pravděpodobnost každého přechodu z jednoho stavu do druhého. Pak můžeme vypočítat „neurčitost" spojenou s každým stavem a definovat „informační obsah" jazyka jako průměrnou nejistotu, váženou pravděpodobností výskytu v příslušných stavech. Ježto však studujeme gramatickou a ne statistickou strukturu jazyka, takové zobecnění se nás netýká. Toto pojetí jazyka je mimořádně účinné a obecné. Jestliže je lze přijmout, můžeme se dívat na mluvčího v podstatě jako na stroj popsaného typu. Vytváří-li mluvčí větu, začíná v počátečním stavu; pak „produkuje" první slovo věty, čímž přejde do druhého stavu, který omezuje možnost volby druhého slova atd. Každý stav, kterým mluvčí prochází, představuje gramatická omezení, jimiž je podmíněna volba dalšího slova v tomto bodu výpovědi.2 Uváží-li se obecná povaha tohoto pojetí jazyka a jeho použitelnost v blízkých disciplinách, jako např. v teorii komunikace, pak je důležité zkoumat, jaké důsledky by mělo přijetí této koncepce pro studium syntaxe jazyka, jako je angličtina, nebo nějakého formalizovaného matematického systému. Jak se čtenář může snadno sám přesvědčit, každý pokus sestavit pro angličtinu gramatiku s konečným počtem stavů narazí hned v počátcích na vážné obtíže a komplikace. Není však třeba pokoušet se ukazovat to na příkladu vzhledem k tomu, že předkládáme tvrzení ještě obecnější: (9) Angličtina není jazyk s konečným počtem stavů. To znamená, že je nejen obtížné, nýbrž dokonce nemožné sestavit prostředek výše popsaného typu (v grafech (7) a (8)), který by vytvářel 2 To je v podstatě model jazyka, který rozpracovává Hockett (1955, 02). 2Q 21 všechny anglické věty a jen ty. Abychom tvrzení (9) dokázali, musíme přesněji definovat syntaktické vlastnosti angličtiny. Popíšeme tedy ty gramatické rysy angličtiny, jež ukazují, že při jakémkoli přijatelném vymezení množiny vět jazyka tvrzení (9) může být považováno za teorém o angličtině. Vrátíme-li se k otázce položené v druhém odstavci 3.1, tvrzení (9) říká, že pomocí nějakého takového prostředku, jako je graf stavů, není možno přímo popsat morfémickou strukturu vět a že pojetí jazyka založené na Markovově procesu nelze přijmout, přinejmenším ne pro účely gramatiky. 3.2 Jazyk je definován, je-li dána jeho ,abeceda' (tj. konečná množina symbolů, z nichž jsou věty konstruovány) a jeho gramatické věty. Než budeme přímo zkoumat angličtinu, uvažujme několik jazyků, jejichž abecedy budou obsahovat toliko symboly a, b a jejichž věty budou definovány takto: (10) (i) ab, aabb, aaabbb, ..., obecně všechny věty skládající se z n výskytů symbolu a, za nimiž následuje n výskytů symbolu b, a jen tyto věty; (ii) aa, bb, abba, baab, aaaa, bbbb, aabbaa, abbbba, . .., obecně všechny věty skládající se z řetězu X, za nímž následuje ,zrcadlový obraz' X (tj. X s obráceným pořadím symbolů), a jen tyto věty; (iii) aa, bb, abab, baba, aaaa, bbbb, aabaab, abbabb, ..., obecně všechny věty, jež se skládají z řetězu X, obsahujícího symboly a, b, za nímž následuje identický řetěz X, a.jen tyto věty. Snadno bychom mohli dokázat, že žádný z těchto tří jazyků není jazykem s konečným počtem stavů. Obdobně je tomu s jazyky podobného typu jako (10), v nichž symboly a, b za sebou bezprostředně nenásledují, nýbrž jsou zapuštěny v jiných řetězech; ani ty nebudou za zcela obecných podmínek jazyky s konečným počtem stavů.3 Přitom je 3 Viz mou práci (1956), kde jsou takové podmínky stanoveny a kde je podán důkaz pro tvrzení (9). Všimněte si zvláště toho, že množina správně tvořených formulí kteréhokoli formalizovaného matematického nebo logického systému netvoří jazyk s konečným počtem stavů: obsahuje totiž dvojice závorek nebo ekvivalentní omezení. jasné, že existují takové části angličtiny, které mají základní formu (10i) a (lOii). Nechť jsou S1} #a, S3, ... anglické oznamovací věty; pak můžeme mít anglické věty jako (11) (i) If 8l3 then (ii) Either 8A, or $4. (iii) The man who said that ~S5, is arriving today. V řetězu (Hi) nemůže být "or" na místě "then"; (v 1 Iii) nemůže být "then" na místě "or", v (lliii) "are" místo "is". V každém z těchto případů jsou na sobě závislá slova v částech oddělených čárkou (tj. "if" — "then", "either" — "or", "man" — "is"). Ale mezi slova navzájem závislá můžeme vložit oznamovací větu Slt S3, Ss a touto včtou může být samozřejmě jedna z vět (1 li—iii). Jestliže tedy v (1 li) jako použijeme (1 Iii) a jako 83 použijeme (lliii), dostaneme větu: (12) if, either (lliii), or St, then S2; přitom S6 v (lliii) může být opět jedna z vět z (11). Je tedy zřejmé, že v angličtině můžeme najít posloupnost a -f- St -f- b, v níž jsou a, b na sobě závislé, a zvolit za Sx jinou posloupnost typu c -f- S2 + d s c, d na sobě závislými; pak vzít za S2 jinou posloupnost téže formy atd. Množina vět takto konstruovaných (a my vidíme z příkladu (11), že pro takové konstruování je k dispozici možností několik, přičemž v (11) nejsou zdaleka vyčerpány) má všechny ,zrcadlové' vlastnosti jazyka lypu (lOii), které vylučují (lOii) z množiny jazyků s konečným počtem ntavů. Tak můžeme v angličtině najít různé modely, jež podmínce konečného počtu stavů neodpovídají. To zhruba naznačuje způsob, jak lze exaktně dokázat tvrzení (9), předpokládáme-li, že věty (11) a (12) jsou anglické věty, zatímco věty jsoucí v rozporu se závislostmi uvedenými v (11) (např. "either Slt then S2" atd.) v angličtině nejsou. Poznamenejme, že mnohé z vět s formou (12) atd. budou velmi podivné a nezvyklé (často bychom je mohli učinit přijatelnějšími tak, žo "if" nahradíme slovy "whenever", "on the assumption that", "if it is dim case that" atd.; přitom se nic nemění na podstatě naší poznámky). Ale jsou to všechno věty gramatické, utvořené větotvornými procesy Lak prostými a elementárními, že jsou popsány i v nej základnějších gramatikách angličtiny. Jsou srozumitelné, a dokážeme dokonce velmi 22 23 jednoduše stanovit podmínky, za nichž mohou být pravdivé. Je těžké představit si nějaký možný důvod, pro který by měly být vyloučeny z množiny anglických gramatických vět. Proto je zcela zřejmé, že žádná z teorií struktury jazyka založených výlučně na markovovských a podobných modelech nebude moci vysvětlit nebo odůvodnit, proč anglický mluvčí některé nové výpovědi tvoří nebo jim rozumí, proč však jiné nové posloupnosti odmítne s poukazem, že do jazyka nepatří. 3.3 Mohli bychom arbitrárne tvrdit, že takové větotvorné procesy, které zde zkoumáme, se nemohou v angličtině opakovat více než n-krát, pro nějaké určité n. Tak by se ovšem stala angličtina jazykem s konečným poetem stavů, podobně jako např. tehdy, kdyby anglické věty nesměly být delší než milión slov. Takové arbitrárni hranice však nejsou nijak užitečné. Jde o to, že existují větotvorné procesy, k jejichž vysvětlení gramatiky s konečným počtem stavů ve své podstatě nemají prostředky. Jestliže zmíněné procesy nemají konečnou mez, můžeme dokázat, že tato elementární teorie je doslovně nepoužitelná. Mají-li ony procesy mez, pak sestavení gramatiky s konečným počtem stavů nebude výslovně vyloučeno, protože bude možno pořídit seznam vět — seznam je v podstatě triviální gramatika s konečným počtem stavů. Avšak tato gramatika bude tak složitá, že nebude ani zvlášť užitečná, ani zajímavá. Obecně vzato, předpokládáme v jazycích nekonečnost proto, abychom zjednodušili jejich popis. Nemá-li gramatika rekurzívní prostředky (jako uzavřené smyčky gramatiky s konečným počtem stavů v grafu (8)), bude nepřípustně složitá. Jestliže nějaké rekurzívní prostředky má, bude vytvářet nekonečně mnoho vět. Stručně řečeno způsob vymezení gramatičnosti, který byl zde naznačen v termínech konečného Markovova procesu, jenž produkuje věty zleva doprava, vede zřejmě do slepé uličky stejně nepochybně jako domněnky odmítnuté v kap. 2. Jestliže gramatika tohoto typu vytváří všechny anglické věty, utvoří také mnohé ne-věty. Jestliže vytváří jenom anglické věty, můžeme si být jisti tím, že zůstane ještě nekonečný počet pravdivých vět, nepravdivých vět, správně položených otázek atd., jež prostě neutvoří. Pojetí gramatiky, jež bylo právě odmítnuto, představuje minimální lingvistickou teorii, jež stojí za vážnější pozornost. Gramatika s konečný ni počtem stavů j ó nej jednodušší typ gramatiky, která dokáže pomocí konečného aparátu generovat nekonečně mnoho vět. Viděli jsme, že takto omezená lingvistická teorie není adekvátní; jsme nuceni hledat nějaký silnější typ gramatiky a nějakou „abstraktnější" formu lingvistické teorie. Pojem „lingvistická rovina reprezentace", zavedený na počátku této kapitoly, musí být upraven a propracován. Přinejmenším jedna lingvistická rovina tuto jednoduchou strukturu mít notnůže. To znamená, že na některé rovině nemůže být každá věta i-oprezentována prostě jako konečná posloupnost určitých prvků, generovaných zleva doprava nějakým jednoduchým prostředkem. Jinak se musíme vzdát naděje, že najdeme konečnou množinu rovin, uspořádaných od nejvyšší k nejnižší a sestavených tak, abychom mohli generovat všechny výpovědi tím způsobem, že určíme přípustné posloupnosti prvků nejvyšší roviny, složení každého prvku nejvyšší roviny v termínech prvků roviny další atd., až konečně popíšeme fonémické složení prvků roviny předposlední.4 Na počátku kap. 3 jsme navrhli takovéto vybudování rovin, aby se zjednodušil popis množiny gramatických posloupností fonémů. Jestliže, jazyk může být popsán elementárním postupem zleva doprava, a to pomocí termínů jediné roviny (tj. je-li to jazyk s konečným počtem stavů), pak opravdu je možno tento popis zjednodušit sestavením takových vyšších rovin; alo pro generování jazyků s nekonečným počtem stavů, jakým je angličtina, potřebujeme úplně jiné metody i obecnější pojetí „lingvistické roviny". 4 Třetí možnost by byla ponechat pojem lingvistické roviny jako jednoduché lineární metody reprezentace, ale generovat nejméně jednu takovou rovinu zleva doprava prostředkem účinnějším, než je konečný Markovův proces. Je l.olik obtíží s pojmem lingvistické roviny založené na generování zleva doprava, a to jak vzhledem k složitosti popisu, tak k nedostatku explanatorní účinnosti (srov. kap. 8), že se zdá bezpředmětným zabývat se tímto pojetím dále. Gramatiky, o nichž bude řeč později, negenerují zleva doprava a také odpovídají méně elementárním procesům, než jsou konečné procesy Markovovy. Ale jsou snad méně účinné než prostředky, které bychom pro generování zleva doprava v angličtině potřebovali. Srov. mou práci (1956), kde je podrobnější výklad. 24 25 Frázová struktura 4.1 Lingvistický popis na rovině syntaxe je zpravidla formulován pomocí termínů analýzy na složky (konstituenty) (neboli pomocí větného rozboru). Ptáme se nyní, o jakou gramatiku se takový popis opírá. Zjišťujeme, že tato nová forma gramatiky je podstatně účinnější než model konečného počtu stavů, který byl už odmítnut, a že jí odpovídající pojetí „lingvistické roviny" je od samého základu odlišné. Jako jednoduchý příklad této nové formy gramatik, založené na analýze na konstituenty, si uveďme: (13) (i) Sentence -> NP -f VP (iv) T -»- the (ii) NP -> T+N (v) N -> man, ball atd. (iii) V P -> Verb+NP (vi) Verb -> hit, tooh atd. Předpokládejme, že každé pravidlo typu X -»- Y v (13) chápeme jako pokyn ,,přepis X jako 7". Potom (14) nazveme derivací věty "the man hit the balí"; číslice na pravé straně každé řádky označují pravidlo „gramatiky" (13), kterého bylo použito při utvoření této řádky z řádky předcházející.1 1 Výčet těch pravidel anglické gramatiky, na něž se budeme na následují- -cích stránkách neustále odvolávat, je podán v úplnosti a v náležitém uspořádání v kap. 12 (dodatek II). Způsob zápisu, jehož budeme při rozboru anglické struktury užívat, je uveden v kap. 11 (dodatek I). Ve své práci (409—14) popisuje Harwood systém analýzy na základě slovních tříd, svou formou podobný systému rozvinutému dále pro frázovou strukturu. Do systému, který popsal, by patřil jenom vztah mezi T+N+ Verb+T+N a the+man+hit+the+ball v příkladu rozebíraném v (13)—(15); tj. tato gramatika by obsahovala jenom „výchozí řetěz" T+N+Verb+ T+N a pravidla jako (13iv — vi). Byl by to tedy slabší systém než elementární teorie vyložená v kap. 3, protože' by nemohl generovat nekonečný jazyk pomocí konečné gramatiky. Zatímco Harwoodův formální rozbor se zabývá jenom analýzou na základě tříd slov, lingvistická aplikace (s. 412) je případem analýzy na bezprostřední konstituenty, kde je třeba třídy Ci. . . m patrně chápat jako třídy posloupností slov. Ovšem tato rozšířená aplikace plně neodpovídá formálnímu výkladu. Po tomto přehodnocení formálního chápání například neobstojí bez revize žádné z navrhovaných měřítek adokvátnosti. (14) Sentence NP+VP (i) T+N+VP (ii) T+N+Verb+NP (iii) the+N+Verb+NP (iv) the+man+Verb+NP (v) the+man+hit+NP (vi) tke+man+hit+T+N (ii) ťhe+man+hit+the+N (iv) the+man+hit+the+ball ' (v) Tak druhá řádka v (14) je vytvořena z první přepsáním symbolu Sentence jako NP+VP podle pravidla (13i); třetí vznikla z druhé přepsáním N P jako T+N ve smyslu pravidla (13ii) atd. Derivaci (14) můžeme také názorně zobrazit tímto diagramem: f 15) Sentence / \ /\ T N Verb NP l l ! /\ the man hit T N the balí Diagram (15) poskytuje menší množství informa.ce než derivace (14); neříká nám totiž, v jakém pořadí byla pravidla v (14) aplikována. Je-li dáno (14), můžeme sestavit (15) jen jedním způsobem, ale ne naopak; je totiž možné zredukovat na (15) také derivaci, v níž bude pořadí aplikace pravidel jiné. Diagram (15) obsahuje jenom to, co je ve (14) nezbytné k určení frázové struktury (k analýze na konstituenty) derivované věty "the man hit the balí". Konstituentem typu Z nazveme takovou posloupnost slov této věty, ke které můžeme zpětně v (15) vysledovat jediný výchozí bod, a to bod označený Z. Tak posloupnost "hit the balí" lze sledovat zpět k VP v (15); proto "hit the balí" je V P derivované věty. Avšak posloupnost "man hit" nemůžeme 2<5 27 sledovat v diagramu (15) k žádnému jedinému výchozímu bodu; proto "man hit" není vůbec konstituentem. . Jestliže dvě derivace je možno zredukovat na tentýž diagram typu (15) , říkáme, že jsou ekvivalentní. Někdy se může stát, že nám gramatika dovolí zkonstruovat neekvivalentní derivace jedné dané věty. Pak říkáme, že jde o případ „koustrukční homonymie",2 a je-li naše gramatika správná, tato věta jazyka by měla být mnohoznačná. K důležitému pojmu konstrukční homonymie se ještě vrátíme. Je zřejmě nutno zobecnit podobu pravidel v (13) alespoň v jednom směru: Musíme mít možnost omezit aplikaci pravidla na určitý kontext. Tak T můžeme přepsat jako a jenom tehdy, je-li následující substantivum v singuláru, nikoli v plurálu; podobně Verb lze přepsat jako "hits", předchází-li man, ale ne men. Obecně vyjádřeno, chceme-li omezit pravidlo o přepsání X jako Y na kontext Z—W, můžeme v gramatice stanovit pravidlo (16) Z+X+W -+Z+Y+W. Například pokud jde o singulár a plurál sloves, nestačí doplnit k (13) jen pravidlo Verb hits; toto pravidlo musíme formulovat takto: (17) NPSÍIÍ(, + Verb -> NPsiHa + hits. Pravidlo určuje, že Verb se přepisuje na hits jen v kontextu NPain9 V tom smyslu je také nutno přestavět (13ii), aby obsahovalo NPaing a NPpl.3 To přímo vyplývá z (13). Jedna vlastnost (13) však musí být zachována, jak je tomu i v (17): v každém pravidle lze přepsat 2 Několik příkladů na konstrukční homonymii je uvedeno v 8.1. Podrobnější ' výklad v mých pracích (1955a; 1956), u Hocketta (1954) a Wellse (1947a, 81—117). 3 V úplnější gramatice by (13ii) mohlo být nahrazeno touto skupinou pravidel : np-+{np?} N Psina T+N+0 (+ předložková fráze) NPvl -+T+N+S (+ předložková fráze). Symbol S označuje morfém singuláru u sloves a plurálu u substantiv ("comes", "boys"), 0 je morfém singuláru u substantiv a plurálu u sloves. V našem výkladu se nebudeme zabývat osobou první a druhou. Ztotožňování afixu jmenného a slovesného čísla vlastně vůbec vzbuzuje pochyby. jen jediný prvek, tj. v (16) musí X zastupovat jen jediný symbol, např. T nebo Verb, ale ne posloupnost, jako např. T-\-N. Nebude-li tato podmínka splněna, nebudeme schopni podle uvedeného vzoru správně rekonstruovat z grafu typu (15) frázovou strukturu derivovaných vět, jak jsme to výše dělali. Můžeme nyní obecněji popsat formu gramatiky, která odpovídá teorii struktury jazyka založené na analýze na konstituenty. Každá taková gramatika je vymezena konečnou množinou výchozích řetězů 2 a konečnou množinou „instrukčních formulí" F, majících formu X -> Y a interpretovaných „přepis X jako Y". Ačkoli X nemusí být jediný symbol, při tvoření Y je dovoleno v X jenom jediný symbol přepsat. V gramatice (13) byl jediným prvkem množiny výchozích řetězů S symbol Sentence, P se skládalo z pravidel (i)—(vi); ale bylo by snad potřebné rozšířit £ tak, aby obsahovalo např. symboly Decla-rative Sentence a Interrogative Sentence jako symboly doplňkové. Je-li dána gramatika [£, F], definujeme derivaci jako konečnou posloupnost řetězů, v níž je na prvním místě řetěz 2 a každý další řetěz posloupnosti je derivován z předcházejícího pomocí jedné z instrukčních formulí množiny F. Tedy derivací je (14), ale derivací je také pětimístná posloupnost řetězů v prvních pěti řádcích schématu (14). Některé derivace jsou uzavřené, to znamená, že jejich koncový řetěz nemůže být aplikováním pravidel F dále přepisován. (14) je proto derivace uzavřená/naproti tomu posloupnost skládající se z prvních pěti řádků (14) nikoli. Je-li nějaký řetěz posledním řádkem uzavřené derivace, říkáme, že je to koncový, terminálni řetěz. Tedy the-\-man-\-hit -f■ the -f- ball je terminálním řetězem gramatiky (13). Některé gramatiky typu [£, F] nemusí mít terminálni řetězy, ale nás zajímají jenom takové gramatiky, které je mají, tj. které popisují nějaký jazyk. Množina řetězů, je-li to množina terminálních řetězů nějaké gramatiky [£, F], nazývá se terminálni jazyk. Tedy každá taková gramatika vymezuje nějaký terminálni jazyk (může to být i „prázdný" jazyk, který neobsahuje žádné věty) a každý terminálni jazyk je vytvářen nějakou gramatikou mající formu [S, F]. Je-li dán terminálni jazyk a jeho gramatika, můžeme rekonstruovat frázovou strukturu každé věty onoho jazyka (každého terminálního řetězu jeho gramatiky) za pomoci příslušných grafů typu (15), jak jsme již viděli. Můžeme také 28 29 definovat gramatické vztahy v těchto jazycích formálně, a to v termínech příslušných grafů. 4.2 V kap. 3 jsme uvažovali jazyky zvané „jazyky s konečným poetem stavů"; ty jsou generovány konečnými Markovovými procesy. Nyní uvažujeme terminálni jazyky, jež jsou generovány systémy majícími formu [£, F]. Tyto dva typy jazyků jsou ve vzájemném vztahu, který lze vyjádřit takto: Teorém: Každý jazyk s konečným počtem stavů je terminálni jazyk, ale jsou takové terminálni jazyky, které nejsou jazyky s konečným počtem stavů.4 Tento teorém znamená, že popis v termínech frázové struktury je podstatně účinnější než popis v termínech elementární teorie vysvětlené výše v kap. 3. Příkladem terminálních jazyků, které nejsou jazyky s konečným poetem stavů, mohou být jazyky (10i) a (lOii), rozebrané v kap. 3. Jazyk (10i), skládající se právě jen z řetězů ob, aább, aaabbb, ..., může být vytvořen gramatikou typu [S, F] takto: (18) 2 : Z F :Z^ab Z -v aZb. Tato gramatika má výchozí řetěz Z (jako (13) má výchozí řetěz Sentence) a dvě pravidla. Snadno postřehneme, že každá uzavřená derivace vytvořená z (18) končí řetězem jazyka (10i) a že všechny takové řetězy vznikají tímto způsobem. Podobně i jazyky s formou (lOii) mohou být vytvořeny gramatikami [£, F]. Avšak (lOiii) nemůže být utvořeno gramatikou tohoto typu, jestliže pravidla neobsahují kontextová omezení.5 V kapitole 3 jsme ukázali, že jazyky (10i) a (lOii) odpovídají částem angličtiny, a že proto model konečného Markovova procesu není pro angličtinu adekvátní. Nyní vidíme, že model frázový v takových případech neselhává. Nedokázali jsme sice, že frázový model je postačující, ale ukázali jsme, že velké úseky angličtiny, které nemohou být 4 Viz mou práci (1956), kde je to dokázáno, jakož i příslušné teorémy o relativní účinnosti gramatik. 6 Viz mou práci (1959a, 133—167). 30 I (rosně popsány termíny modelu konečného počtu stavů, mohou být popsány v termínech frázové struktury. Všimněte si, že v případě (18) můžeme říci, že např. v řetězu aaabbb jazyka (10i) ob je nějaké Z, aabb je také Z, dokonce aaabbb samo je též Z.6 Tento konkrétní řetěz obsahuje tři ,fráze', z nichž každá je Z. To je ovšem jazyk velmi triviální. Je důležité si všimnout, že v jeho popisu jsme zavedli symbol Z, který ve větách onoho jazyka není obnažen. Tento základní znak dává frázové struktuře její ,abstraktnť charakter. Všimněme si také, že jak v případě (13), tak (18) (jako v každém frázovém systému) má každý terminálni řetěz mnoho různých reprezentací. Například v případě (13) je terminálni řetěz "the man hit lbe balí" reprezentován řetězy Sentence, NP+VP, T+N-\- VP a všemi dalšími řádky schématu (14), ale také řetězy jako N P-\-V erb | NP, T -f- N -f hit -4- NP, které by se objevily v jiných derivacích, jež jsou ekvivalentní derivaci (14) (ekvivalentní ve smyslu tam delinovaném). Na rovině frázové struktury je tedy každá věta ja-' zyka reprezentována množinou řetězů, nikoli jediným řetězem, jako jo tomu na rovině fonémů, morfému nebo slov. Proto má frázová struktura — pojata jako lingvistická rovina — hluboce odlišný a netriviální charakter, který, jak jsme viděli v poslední části kap. 3, je třeba pro některou lingvistickou rovinu vyžadovat. Není možno stano-vit nějakou hierarchii mezi různými reprezentacemi posloupnosti "the man hit the balí"; není možno dále rozdělit systém frázové struktury '< na konečnou množinu rovin, uspořádanou od vyšších k nižším, s jednou reprezentací každé věty na každé z těchto podrovin. Není například možno navzájem uspořádat prvky N P a V P; v angličtině jsou nominální fráze vsazeny do slovesných frází a slovesné do nominálních. Frázová struktura musí být považována za jedinou rovinu, s množinou reprezentací pro každou větu jazyka. Správně vybrané množiny reprezentací a diagramy s formou (15) jsou vzájemně jednoznačně přiřazeny. 6 Slovem „je" vyjadřujeme vztah definovaný v odst. 4.1 termíny takových diagramů, jako je (15). 31 / 4.3 Předpokládejme, že pomocí gramatiky typu [E. F] dokážeme generovat všechny gramatické posloupnosti morfému daného jazyka. Aby gramatika vytvářela gramaticky správné fonémové posloupnosti jazyka, musíme ji doplnit tak, že stanovíme fonémickou strukturu morfému. Toto vymezení (jež bychom nazvali morfonologií jazyka) lze provést též množinou pravidel s formou „přepis X jako Y"; např. pro angličtinu (19) (i) walk -> /wok/ (ii) take-\-past —v /tuk/ (iii) hit-{-past /hit/ (iv) /.".. Bj+past ->/... D/+/id/ (kde D == /t/ nebo /d/) (v) /... CnJ+past -»■/... Cunv/+/t/ (kde Cunv je neznělá souhláska) (vi) past -> /d/ (vii) take —y /teyk/ atd. nebo nějak podobně. Mimochodem si všimněme, že musí být určeno pořadí těchto pravidel — např. pravidlo (ii) musí předcházet pravidlu (v) nebo (vii), jinak bychom derivovali jako minulý čas pro take formu /teykt/ apod. U těchto morfonologických pravidel již nemusíme vyžadovat, aby byl v každém pravidle přepsán jenom jeden symbol. Nyní můžeme rozšířit frázové derivace připojením pravidel (19); tak získáme jednotný proces, který bude generovat z výchozího řetězu Sentence fonémové posloupnosti. Mohlo by se zdát, že hranice mezi vyšší rovinou frázové struktury a nižšími rovinami je tedy arbitrárni. Avšak nejde o libovolnost: předně, jak jsme viděli, formální vlastnosti pravidel X -»■ Y týkající se frázové struktury jsou jiné než vlastnosti pravidel morfonologických, neboť u prvních musíme vyžadovat, aby byl přepisován jenom jediný symbol. Za druhé, prvky figurující v pravidlech (19) mohou být rozřazeny na konečný počet rovin (např. na roviny fonémů a morfému, nebo snad fonémů, morfonémů a morfému), z nichž všechny jsou elementární v tom smyslu, že každé větě je přiřazen na této rovině pouze jeden řetěz prvků této roviny (kromě případů homonymie), a také naopak každý takový řetěz reprezentuje pouze jednu větu. Ale prvky, které se objevují v pravidlech týkajících se frázové struktury, do vyšších a nižších rovin takto zařadil nemůžeme. Uvidíme dále, že existuje ještě závažnější důvod pro tuto oddělení pravidel frázové struktury, tedy pravidel vyšší roviny, tul pravidel roviny nižší, měnících řetězy morfému v řetězy fonémů. ľormální vlastnosti systému frázové struktury dávají příležitost k -zuj ímavému zkoumání a snadno ukážeme, že další rozpracování pří-Hluňné gramatiky je nutné i možné. Tak ihned vidíme, že by bylo výhodné uspořádat pravidla množiny P tak, aby určitá pravidla směla být aplikována až po aplikaci jiných. Například musíme jistě vyžadovat, aby všechna pravidla formy (17) byla uplatněna před kterýmkoli z pravidel umožňujících přepsat NP jako N P-{-předložka^ N P apod.; jinak by gramatika produkovala ne-věty jako "the men near Uio truck begins work at eight". Ale takové propracování nás zavádí k problémům, jež už přesahují hranice této knihy. 32 33 5 Meze popisu založeného na frázové struktuře 5.1 Probrali isme dvajnodelystoktu^iazy_ka: komunikačně teoretický model, vycházející z pojetí jazyka jako Markovova procesu a v jistém smyslu odpovídající minimální lingvistické teorii, a model frázové struktury, založený na analýze na bezprostřední konstituenty. Viděli jsme, že první nepochybně není pro účely gramatiky adekvátní, že druhý je účinnější než první a že neselhává tam, kde první ano. Jsou samozřejmě jazyky v našem obecném smyslu, které nemohou být popsány prostředky frázové struktury, ale nevím, vymyká-li se takovéto analýze výslovně i angličtina. Myslím však, že máme i jiné důvody, abychom odmítli teorii frázové struktury jako neadekvátní pro účely lingvistického popisu. Nejsilnější možný důkaz neadekvátnosti lingvistické teorie předložíme tehdy, prokážeme-li, že ji výslovně nelze aplikovat na některý přirozený jazyk. Slabším, ale naprosto dostatečným dokladem neadekvátnosti bude demonstrace toho, že teorii lze sice aplikovat, ale jenom s obtížemi; to znamená, že jakákoli gramatika, kterou sestavíme na základě této teorie, bude velice složitá, přizpůsobená ,ad hoc', nic neob-jasňující; že určité zcela jednoduché způsoby popisu gramatických vět nelze uvést v soulad s podmínkami gramatiky daného typu; že konečně není možno použít jistých základních formálních vlastností přirozeného jazyka k zjednodušení gramatik. Můžeme shromáždit hodně důkazů tohoto druhu pro tezi, že výše popsaná forma gramatiky a jí odpovídající pojetí lingvistické teorie jsou svou podstatou neadekvátní. Ověříme si adekvátnost našich prostředků jediným možným způsobem: pokusíme se aplikovat je přímo na popis anglických vět. Jakmile se zabýváme jakýmikoli větami kromě těch nejprostších, a zvláště jakmile se pokoušíme určit nějaké pořadí pravidel, jimiž se tyto věty vytvářejí, zjišťujeme, že se dostáváme do mnoha nesnází a komplikací. Abych toto tvrzení doložil, musil bych vynaložit mnoho práce i místa; zde mohu jen prohlásit, že to lze přesvědčivě prokázat.1 Namísto obtížného a náročného výkladu se omezím jen na to, že naznačím několik jednoduchých případů, v nichž lze postupovat daleko vhodnějším způsobem, než jaký umožňuje gramatika s formou [£, F]. V kap. 8 pak navrhnu samostatnou metodu pro důkaz, že analýza na iconsti-tuenty jako prostředek popisu anglických vět není adekvátní. 5.2 Jedním z nejproduktivnějších procesů formování nových vět je proces jejich priraďovaní (koordinace). Máme-lí dvě věty, Z+X+ W a Y-\- W, dále jsou-li Xa,Y skutečně konstituenty těchto vět, můžeme obecně vytvořit novou větu Z — X+and+ Y —W. Například z vět (20a—b) můžeme utvořit novou větu (21). (20) (a) the scene — of the movie — was in Chicago (b) the scene — of the play — was in Chicago (21) the scene — of the movie and of the play — was in Chicago Jestliže však X a Y nejsou konstituenty, vždy to udělat nemůžeme.2 Nemůžeme například utvořit (23) z (22a—b). 1 Viz mou práci (1955a), kde je tento problém podrobně analyzován. 2 (21) a (23) jsou dva krajní případy a v nich není sporu o možnosti, resp. nemožnosti přiřazení. Je však mnoho případů méně jasných. Například "John enjoyed the book and liked the play" (řetěz s formou NP •— VP + and + VP) je naprosto správná věta, ale mnozí by pochybovali o gramatičnosti v případě "John enjoyed and my friend liked the play" (řetěz mající formu NP+Verb+and+Verb— NP). Druhá věta, v níž koordinace překračuje hranice konstituentů, je mnohem méně přirozená než alternativa "John enjoyed the play and my friend liked it"; naproti tomu pro první případ neexistuje přijatelnější alternativa. Věty, v nichž koordinace přesahuje hranice konstituentů, se všeobecně vyznačují také zvláštními fonémickýrni rysy, jako jsou mimořádně dlouhé pauzy (v našem případě mezi "liked" a "the"), kontrastní prízvuk a intonace, nejsou redukovány samohlásky a vypouštěny koncové souhlásky v rychlé řeči atd. Takové znaky jsou zpravidla charakteristické pro čtení negramatických řetězů. Nejpřijatelněji popíšeme tuto situaci snad takto: aby byly koordinací vytvořeny věty plně gramatické, je nutno přiřazovat jen jednotlivé konstituenty; přiřazujeme-li dvojice konstituentů vyššího řádu (tj. ,výše položených' v diagramu (15)), výsledné dvojice jsou pologramatické; čím více do struktury konstituentů koordinací zasáhneme, tím méně gramatická bude výsledná věta. Tento popis tedy vyžaduje, abychom rozšířili dichotomii .gramatický' — ,negramatic-ký' o pojem stupně gramatičnosti. Pro náš rozbor však není podstatné, zda se rozhodneme, aby věty jako "John enjoyed and my friend liked the play" byly vyloučeny jako negramatické, nebo přijaty jako pologramatické,' či jako gramatické, ale se zvláštními fonémickýrni vlastnostmi. V každém pří- 34 35 (22) (a) the — liner sailed down the — river (b) the — tugboat chugged up the — river (23) the — liner sailed down the and tugboat chugged up the — river Podobne jsou-li X i Y konstituenty, avšak konstituenty různého druhu (tj. jestliže v diagramu typu (15) má každý z nich jeden výchozí uzel, ale tento uzel je ohodnocen odlišným symbolem), pak neplatí obecně, že můžeme utvořit priraďovaním novou větu. Například nemůžeme vytvořit (25) z (24a—b). (24) (a) the scene — of the movie — was in Chicago (b) the scene — that I wrote — was in Chicago (25) the scene — of the movie and that I wrote — was in Chicago ij Možnost koordinace nám skutečně poskytuje jedno z nejlepších kri-I térií počátečního určení frázové struktury. Popis koordinace můžeme zjednodušit, jestliže se pokusíme stanovit konstituenty tak, aby platilo toto pravidlo: (26) Jestliže £x a $a jsou gramatické věty a Sx se liší od S2 jenom tím, že v $2 je Y na místě, kde je X v S-l (tj. Sx = . .X.. a #a = .. Y..), přičemž X, Y jsou konstituenty téhož typu v Sv resp. v $2, pak S3 je věta, jež vznikla tak, že X bylo v Si nahrazeno spojením X-\-and-\-Y (tj. Sa — ..X+and: + Y..). I když zde bude třeba ještě dalších zpřesnění, gramatika se neobyčejně zjednoduší, stanovíme-li konstituenty tak, aby (26) platilo aspoň přibližně. Jinak řečeno, je snazší vyjádřit distribuci "and" tak, že toto pravidlo zpřesníme, než abychom to dělali přímo bez něho. Nyní však stojíme před touto nesnází: pravidlo (26) nebo něco podobného nemůžeme do frázové gramatiky [£, F] začlenit, protože tyto gramatiky jsou jistým podstatným způsobem omezeny. Abychom totiž mohli aplikovat pravidlo (26) na věty Sx, S2, a tím utvořit novou včtu #3, musíme padě vytvářejí třídu výpovědí odlišných od "John enjoyed tho play and liked the book" atd., v nichž je struktura konstituentů zachována plně; a tak náš závěr, že pravidlo pro koordinaci musí strukturu konstituentů brát výslovně v úvahu, tedy platí, neboť na tuto odlišnost musí být v gramatice upozorněno. 36 znát nejen konkrétní formu S1} S2, nýbrž i jejich frázovou strukturu — musíme znát nejen výslednou podobu těchto vět, nýbrž též jejich , derivační historii'. Ale možnost, resp. nemožnost aplikovat každé pravidlo X —> Y gramatiky [2, F] na daný řetěz závisí jenom na konkrétní formě tohoto řetězu. Jak řetěz této formy postupně nabyl, není relevantní. Je-li v něm X obsaženo jako podřetěz, pravidlo X -> Y je možno uplatnit; jestliže ne, pravidlo aplikovat nemůžeme. Můžeme to vyložit trochu jinak. Na gramatiku [2, F] se můžeme také dívat jako na velmi jednoduchý proces, který generuje..věty nikoliv ,zleva doprava', nýbrž ,shora dolů'. Předpokládejme, že máme tuto frázovou gramatiku: (27) 2 : Sentence F : Xi-»- F j. Potom si můžeme takovou gramatiku představit jako stroj s konečným počtem vnitřních stavů, čítaje v to stav počáteční a koncový. V počátečním stavu stroj dokáže vytvořit jenom pivek Sentence; tím se dostane do stavu dalšího. Potom může produkovat jakýkoli řetěz Yi; ovšem jenom takový, že Sentence F{ je jedním z pravidel množiny F v (27); přitom se opět dostane do nového stavu. Mysleme si, že Yi je řetěz .. . X} . .. Pak stroj může vytvořit řetěz ... Yf. .. uplatněním pravidla X,--*- Y,-. Tímto způsobem prochází stroj z jednoho stavu do druhého, až konečně utvoří řetěz terminálni; je nyní v koncovém stavu. Stroj tak vytváří derivace (viz kap. 4). Důležité je to, že stav stroje je beze zbytku determinován řetězem, který právě utvořil (tj. posledním krokem derivace); přesněji řečeno jeho stav je určen podmnožinou .levých prvků' Xi množiny F obsažených v řetězu naposled vytvořeném. Ale pravidlo (26) vyžaduje, aby bylo použito účinnějšího zařízení, musí se totiž ,dívat zpět' na řetězy dřívější, aby mohlo být rozhodnuto o tom, jak utvořit další krok v derivaci. Pravidlo (26) je úplně nové ještě v jiném smyslu. Vztahuje se totiž 37 zásadním způsobem k dvěma různým větám, St a S2, avšak do gramatik typu [S, F] nelze nijak podobný dvojí vztah, včlenit. Jestliže tedy pravidlo (26) nemůže být včleněno do frázové gramatiky, pak to znamená, že i když tato forma gramatiky není pro angličtinu výslovně nepoužitelná, je určitě neadekvátní v slabším, nicméně však postačujícím smyslu, o němž byla řeč výše. Toto pravidlo umožní výrazně zjednodušit gramatiku a poskytne jedno z nejlepších kritérií pro stanovení konstituentů. Uvidíme, že je mnoho jiných pravidel téhož obecného typu jako (26), která podobně mají takovouto dvojí funkci. 5.3 V gramatice (13) jsme ukázali jenom jeden způsob analyzování prvku Verb, totiž jako hit (srov. (13vi)). Ale i když už je slovesný kořen stanoven (řekněme v podobě také), existuje mnoho jiných tvarů, jichž může tento prvek nabýt, např. takés, has-\-taJcen, will-\-take, has-[-been-\-taken, ist-\-being-\-taken atd. Ukazuje se, že při vypracovávání anglické gramatiky má studium těchto „pomocných sloves" zcela základní význam. Uvidíme, že jejich chování je velmi pravidelné a snadno popsatelné, nahlížíme-li na ně z hlediska úplně odlišného od toho, které jsme vypracovali dříve; zdá se ovšem značně složité, po-koušíme-li se tyto fráze včlenit přímo do gramatiky typu [£, F]. Uvažujme nejdříve pomocná slovesa objevující se bez prízvuku, například "has" v "John has read the book", ne však "does" v "John does read books".3 Můžeme určit výskyt těchto pomocných sloves v oznamovacích větách tak, že ke gramatice (13) připojíme tato pravidla: (28) (i) Verb -> Aux-r V (ií) V -> hit, take, walk, read atd. (iii) Aux-+G(M) (have+en) (be+ing) (be-\-en) (iv) M ->• will, can, may, shall, must .,' . ■ / (29) (i) G siny • S v kontextu NP, 0 v kontextu NPpl past 8 Vrátíme se k prízvučnému pomocnému „do "později, v odst. 7.1 (45)—(47). 4 Předpokládáme zde, že (13ii) bylo rozšířeno způsobem popsaným v pozn. 3, s. 28 nebo něco podobného. (ii) Budiž Af kterýkoli z afixů past, S, 0, en, ing. Označme symbolem v kterékoli M nebo V, anebo have nebo be (tj. kterýkoli ne-aíix ve frázi Verb). Pak platí, že -4/ r -> r + Af #, přičemž jfc označuje mezislovní předěl.5 (iii) Nahraď symbol + symbolem # kromě v kontextu v—Af. Připoj # na začátek a na konec. Způsob zápisu v (28iii) interpretujeme takto: musíme zvolit prvek G; >a prvků v závorkách nemusíme zvolit žádný, nebo můžeme zvolit některé, ale v daném pořadí. V (29i) můžeme (7 rozvinout v kterýkoli z..tří morfému, s přihlédnutím k daným kontextovým omezením. Jako příklad aplikace těchto pravidel sestavíme derivaci po způsobu (14); počáteční kroky jsou vynechány. (30) the+man+Verb+the+book z(13i—v) ihe-{-man-{-AuxJr V-j-the+book (28i) the-{-man-{-Attx-L-read-{-the-fbook (28ii) the+man+G-^have+en+be-j-ing+read+the-i-book (28iii) — volíme prvky C, have-\-en a be-\-ing the-\~man-\-S-\-Jiave-\-en-\-be-{-ing-{- read -\-the-\-book (29i) the-\-man-{- have4-S # be4-en#read 4- ing^the -\-book (29ii) — třikrát . #the #man #have 4- S #5e -f en #read -j- ing #the #book # (29iii) Morfonologická pravidla (19) atd. změní poslední řádku derivace na: (31) the man has been reading the book v mil, will+past would. Tato pravidla mohou být vypuštěna, změní-me-li (28iii) tak, aby se vybíralo buď C, nebo Jí,.'.ale ne obě. Pak ovšem musíme připojit formy would, could, might, should k (28iv) a některé vídaje týkající se ,souslednosti časů' se zkomplikují. Kterou z těchto možností analýzy zvolíme, není pro náš další výklad podstatné. Jsou možné i některé jiné, drobnější úpravy. Abychom mohli aplikovat (29i) v (30), museli jsme použít toho, že ťhe+man je substantívni fráze v singuláru — NPsing:. To znamená, že jsme se museli vrátit k některému dřívějšínra kroku v derivaci, abychom určili strukturu konstituentu the-\-man. (Seřadit (29i) a pravidlo, jež rozvíjí NP,ingv the-\-man tak, aby mu (29i) předcházelo, není možné z různých důvodů; později některé ukážeme). Tedy (29i), stejně jako (26), překračuje hranice frázových gramatik, majících elementární mar-kovovský charakter, a nemůžeme je zařadit do gramatiky typu [S, F}. Pravidlo (29ii) odporuje požadavkům gramatik typu [S, F] v míře ještě podstatnější. Nejenže vyžaduje, aby byla zjištěna struktura konstituentu (a tedy předchozí průběh derivace), nýbrž navíc není možné prostředky frázové struktury vyjádřit předepsanou inverzi. Všimněme si, že toto pravidlo je v gramatice také jinde užitečné, přinejmenším v každém případě, kdy Af je ing. Tedy morfémy to a ing mají ve frázové struktuře velmi podobnou úlohu: mění frázi slovesnou v substantívni, takže vzniká např. . (32) to prove that theorem | proving that theorem J was difficult atd. Této shody můžeme použít k tomu, abychom ke gramatice (13) připojili pravidlo (33) (NP) íingl (to j VP. Pravidlo (29ii) tedy změní ing -\-prove-\-that-\-theorem na proving # that-j-theorem. Detailnější analýza VP ukazuje, že zmíněná paralela se týká ve skutečnosti ještě mnoha jiných případů. čtenář může snadno poznat, že by bylo třeba velmi složitých, for^ mulací, abychom zvýšili účinnost (28iii) a (29), a přitom nepřekročili hranice frázového systému [2, F]. Opět vidíme, podobně jako v případě koordinace, že je možno dospět k významnému zjednodušení gramatiky tehdy, jestliže smíme formulovat pravidla složitější, než jsou ta, která odpovídají systému analýzy na bezprostřední kon-stituenty. Tím, že jsme si dovolili užít pravidla (29ii), dokázali jsme určit složení fráze s pomocným slovesem v (28iii), aniž jsme brali zřetel k vzájemné závislosti jejích prvků — a je vždy snazší popsat posloupnost prvků nezávislých než navzájem závislých. Totéž můžeme říci jinak: ve frázi s pomocným slovesem máme vlastně nespojité prvky — např. v (30) prvky have. . .en a be.. .ing. Ale nespojitost nelze popsat jako jev gramatiky typu [£, F].6 V (28iii) jsme zacházeli h těmito prvky, jako kdyby byly spojité, a nespojitost jsme vzali v úvahu velmi jednoduchým doplňkovým pravidlem (29ii). Uvidíme dále (v kap. 7), že tato analýza prvku Verb je základem dalekosáhlé a velmi jednoduché analýzy různých důležitých rysů anglické syntaxe. f>.4 Jako třetí doklad neadekvátnosti pojetí založených na frázové struktuře si uveďme vztah aktivní a pasivní konstrukce./Pasivní věty jsou tvořeny tak, že v pravidle (28iii) zvolíme prvek be-\-en. Avšak h tímto prvkem jsou spojena závažná omezení; to jej staví na zvláštní místo mezi ostatními prvky fráze pomocného slovesa. Za prvé be+en lze zvolit jen tehdy, je-li následující V předmětové (např. .je dovoleno " Mohli bychom se pokusit rozšířit pojmy frázové struktury tak, aby posti-liovaly jev néspojitosti. Několikrát však bylo ukázáno, že každý systematický pokus v tomto směru je spojen s neobyčejně vážnými obtížemi. Srov. mou práci (1953, 242—56), Hockett (1952, 27—39; 1954, 210—33). Podobně by bylo možné odstranit některé z ostatních vad gramatik typu [S, F] tak, že popíšeme frázovou strukturu složitějším způsobem. Myslím, že takový postoj je nesprávný a může vyústit jenom v popise vypracovaném ,ad hoc' n, neplodně složitém. Ukazuje se, že pojmy frázové struktury jsou zcela adekvátní malé části jazyka a že zbytek lze derivovat opětovným aplikováním celkem jednoduché množiny transformací na řetězy vytvořené frázovou gramatikou. Kdybychom se snad pokoušeli rozšířit frázovou gramatiku tak, aby obsáhla celý jazyk přímo, přišli bychom b jednoduchost, která je vlastní omezené frázové gramatice a jejímu transformačnímu rozšíření. Tento přístup by se minul hlavního cíle výstavby rovin (viz první odstavec 3.1), totiž rekonstruovat stavbu skutečného jazyka v její nesmírné složitosti elegantněji it systematičtěji, a to s použitím několika lingvistických rovin, jež jsou maty o sobě jednoduché. 40 id 41 was+eaten, ale nikoli was+occured); ostatní prvky této fráze však — až na několik výjimek — se mohou spojovat se slovesy bez omezení. Dále be+en není možno vybrat tehdy, jestliže za slovesem V následuje nominální fráze, jako je tomu v (30) (např. obecně platí, že nemůže být NP+is+V+en+NP, i když je V předmětové — nemůže být "lunch is eaten John"). Dále jestliže V je předmětové a za ním následuje předložková fráze by+NP, potom be+en zvolit musíme ("lunch is eaten by John" je možné, avšak "John is eating by lunch" apod. nikoli). Konečně poznamenejme, že když budeme rozpracovávat (13) na úplnou gramatiku, budeme musit do značné míry omezit výběr V, pokud jde o podmět a předmět, aby byly jako gramatické věty připuštěny "John admires sincerity", "sincerity frightens John", "John plays golf", "John drinks wine", ale jako ne-věty vyloučeny ,inverze'7 "sincerity admires John", "John frightens sincerity", "golf plays John", "wine drinks John". Tato celá síť omezení však zcela vezme za své, jestliže zvolíme be+en jako část pomocného slovesa. V takovém případě vlastně platí při výběru tytéž závislosti, avšak v obráceném pořadí. Každé větě NPi — V — NP2 tedy odpovídá věta NP.—is+Ven — by+NPj^.Pokusíme-li se zahrnout pasívum do gramatiky (13) přímo, budeme musit všechna tato omezení znovu formulovat v obráceném pořadí pro takový případ, kdy be+en je vybráno jako část pomocného slovesa. Této nepěkné dvojitosti, stejně jako speciálním omezením včetně prvku be+en se můžeme vyhnout, jen když vědomě vyloučíme pasivní věty z frá- . zové gramatiky a zavedeme je tam pravidlem jako (34) Jestliže 81 je gramatická věta mající formu NPi — Aux — V — NP2, pak jí odpovídající řetěz s formou NP2 — Aux+be+en — V — by+NP ^ je také gramatická věta. ' Zde bychom snad také mohli užít pojmu stupně gramatičnosti, jak bylo navrženo v pozn. 2, s. 35. Pak "sincerity admires John", ačkoliv Jezřejmě méně gramatická než "John admires sincerity", je určitě gramatičtější než "of admires John"; věřím, že je možně vypracovat použitelný pojem stupně gramatičnosti čistě formální cestou (srov. mou práci (1955a)), ovšem to není záležitostí našeho rozboru. Ještě silnější důkaz, že inverze je v pasívu nezbytná, lze nalézt v 7.5. Například jestliže John — G — admire — sincerity je věta, pak sincerity — G+be+en — admire — by+John (z čehož se uplatněním (29) a (19) stane "sincerity is admired by John") je též věta. Můžeme nyní vypustit z (28iii) prvek be+en a všechna zvláštní omezení s ním spojená. Že be+en vyžaduje předmětové sloveso, že se nemůže objevit přeď V+NPj že se před V+by+NP (kde V je předmětové) objevit musí, že obrací pořadí sousedních substantivních frází, které je obklopují, to vše je automatický důsledek pravidla (34). Toto pravidlo tedy podstatně zjednodušuje gramatiku. Avšak (34) je daleko mimo rámec gramatik typu [2, ¥]. Stojně jako u (29ii), je nutno znát strukturu konstituentů řetězu, na nějž se aplikuje, a inverze, kterou na tomto řetězu provádí, je touto strukturou určena.8 5.5 Probrali jsme tři pravidla ((26), (29), (34)), která výrazně zjednodušují popis angličtiny, ale která nemohou být zařazena do gramatiky typu [2, P]. Je velmi mnoho jiných pravidel tohoto typu; některá z nich později rozebereme. Budeme-li dále studovat možnosti frázových gramatik, pokud jde o angličtinu, přesvědčíme se, že tyto gramatiky — pokud k nim taková pravidla nepřidáme — budou tak beznadějně složité, že nás nemohou zajímat. Jestliže však pečlivě zkoumáme důsledky těchto doplňujících pravidel, vidíme, že vedou k zcela novému pojetí struktury jazyka. Nazveme každé takové pravidlo „gramatickou transformací". Gramatická transformace T působí na daný řetěz (nebo na množinu řetězů, jako v případě (26)) s danou konstituentovou strukturou a mění jej na nový řetěz s novou, odvozenou strukturou. Abychom přesně ukázali, jak se tato operace provádí, musili bychom podat dosti složitý výklad, jdoucí mnohem dále, než tyto poznámky zamýšlejí; je však opravdu možné rozvinout jistou dosti složitou, ale přijatelně přirozenou algebru transformací, mající ty vlastnosti, které od gramatického popisu zřejmě očekáváme.9 8 Novější stanovisko autorovo a jeho spolupracovníků k těmto problémům jo naznačeno v Katz-Postal (1964), s. 72n. Pozn. red. 9 Viz mou práci (1956), kde je podán stručný přehled transformací, dále (1955a a 1955c) s podrobným popisem stavby transformační algebry a trans- 42 43 V těchto několika málo příkladech můžeme již najít některé z podstatných vlastností transformační gramatiky. Především je jasné, že musíme určit pro tyto transformace pořadí aplikace. Například pasivní transformace '(34) musí být uplatněna před (29). Zvláště musí předcházet pravidlu (29i), aby slovesná složka ve výsledné větě měla totéž číslo jako nový podmět pasivní věty. Musí také být před (29ii), neboť toto pravidlo se musí náležitě aplikovat na nově vsunutý prvek be+en. (Když jsme rozebírali otázku, zda může být (29i) zařazeno do gramatiky typu [£, F], připomněli jsme, že nemůžeme požadovat, aby bylo uplatněno dříve než pravidlo rozkládající NP3ina na the+man atd. Jeden důvod pro to je nyní zřejmý: (29i) musí být uplatněno po (34), avšak (34) je nutno aplikovat až po rozkladu NPsin(l, jinak nebudou výběrové vztahy mezi podmětem a slovesem a slovesem a činitelem v pasívu správné.) Za druhé si všimněte, že jisté transformace jsou obligatórni, zatímco jiné jsou pouze fakultativní. Například pravidlo (29) musí být aplikováno na každou derivaci, jinak výsledkem jednoduše nebude věta.1" Ale (34), transformace pasíva, v konkrétním případě může, nebo nemusí být uplatněna. Výsledkem bude vždy věta. Proto (29) je transformace obligatórni a (34) fakultativní. Tento rozdíl mezi obligatorními a fakultativními transformacemi nás vede k tomu, abychom mezi větami jazyka vymezili základní rozdíl. Předpokládejme, že máme gramatiku G s částí [E, F] a s částí transformační, a dále předpokládejme, že v transformační části jsou jisté transformace obligatórni a jisté transformace fakultativní. Pak definujeme jádro toho jazyka (v termínech gramatiky G) jako množinu vět vytvořených aplikací obligatorních transformací na terminálni řetězy gramatiky typu [S, F]. Transformační část gramatiky bude stanovena tak, aby transformace mohly být aplikovány na jádro- íbrmačních gramatik. Viz Harris (1957, 283—340) s poněkud odlišným přístupem k transformační analýze. 10 Avšak ze tří částí (29i) je jenom třetí obligatórni. To znamená, že past se může objevit bud po NPsing, nebo po NPvt. Kdykoli máme prvek, který musí být rozvinut, avšak popř. několikerým možným způsobem (jako G v 29i)), můžeme alternativy uspořádat a označit všechny, s výjimkou poslední, jako fakultativní; poslední pak bude alternativa obligatórni. vó věty (přesněji na formy, jež jsou podkladem jádrových vět, tj. na terminálni řetězy vytvořené částí [£, F]), nebo na transformáty utvořené již předtím. Každá věta jazyka bude tedy buď patřit do jádra, nebo bude derivována posloupností jedné nebo více transformací z řetězů, které byly podkladem jedné nebo více jádrových vět. Na základě těchto úvah docházíme k tomu, že gramatiky mají přirozené trojdílné uspořádání. Pokud jde o rovinu frázové struktury, té odpovídá v gramatice posloupnost pravidel s formou X Y, nižším rovinám pak posloupnost morfonologických pravidel, majících tutéž základní formu. Tyto dvě posloupnosti spojuje posloupnost pravidel transformačních. Bude tedy gramatika vypadat asi takto: (35) 2 : Sentence F:X1-+Y1 Ti 7 frázová struktura transformační struktura morfonologie Abychom na základě takovéto gramatiky vytvořili větu, sestavíme rozšířenou derivaci; začneme symbolem Sentence a projdeme pravidly v F, až utvoříme terminálni řetěz, jenž bude posloupností morfémů, l.y však nemusí být ve správném pořadí. Pak projdeme posloupností transformací T1; ...,T,., přičemž uplatníme každé pravidlo obligatórni a snad některá fakultativní. Tyto transformace mohou řetězy jinak uspořádat nebo morfémy připsat či vyškrtnout. Jako výsledek vydají řetězy slov. Pak projdeme morfonologická pravidla, a tím změníme tento řetěz slov v řetěz fonémů. Frázová část gramatiky bude obsahovat pravidla typu (13), (17), (28). V transformační částí budou 44 45 pravidla, jako jsou (26), (29), (34), náležitě formulovaná v termínech, jež musí vypracovat úplná teorie transformací. Morfonologická část bude obsahovat pravidla typu (19). Tento nárys procesu generování vět musí být zobecněn tak (a je to snadno možné), aby umožnil správné fungování takových pravidel, jako je (26), jež působí na množinu vět, ale také aby bylo možno znovu aplikovat transformace na transformá-ty, takže budou moci být vytvářeny věty stále složitější. Jestliže při generování dané věty uplatníme jenom transformace obligatórni, výslednou větu nazveme větou jádrovou. Další zkoumání nám ukáže, že systém obligatórni ch pravidel můžeme vydělit též ve frázové struktuře a morfonologických částech gramatiky; tato pravidla musí být aplikována, kdykoli k nim v procesu generování věty dospějeme. V několika posledních odstavcích kap. 4 jsme ukázali, že frázová pravidla směřují k takovému pojetí struktury jazyka a ,roviny reprezentace', které je podstatně odlišné od toho, jež vyplývá z morfonologických pravidel. Na každé z nižších rovin, odpovídajících nejnižší třetině gramatiky, je výpověď obecně reprezentována jedinou posloupností prvků. Ale frázová struktura nemůže být rozbita do podrovin: na rovině frázové struktury je výpověď reprezentována množinou řetězů, které nelze uspořádat do vyšších nebo nižších rovin. Množina reprezentačních řetězů je ekvivalentní diagramu s formou (15). Na rovině transformační je výpověď reprezentována ještě abstraktněji, pomocí posloupnosti transformací, jimiž je derivována primárně z jádrových vět (správněji z řetězů, jež jsou podkladem, jádrových vět). Existuje velmi přirozená obecná definice „lingvistické roviny", jež zahrnuje všechny tyto případy,1:1 a jak později uvidíme, máme dobré důvody pro to, abychom každou z těchto struktur považovali za lingvistickou rovinu. Jestliže je transformační analýza náležitě formulována, zjistíme, že je podstatně iičinnější než popis v termínech frázové struktury, stejně jako ten je podstatně účinnější než popis v termínech konečného Markovova procesu, generujícího věty zleva doprava. Zvláště takové jazyky, jako je (lOiii), které překračují hranice popisu na principu frázové struktury s pravidly neomezenými kontextem, mohou být "Viz (1955a; 1955c). derivovány transformačně.12 Je důležité konstatovat, že přidáním | transformační roviny je gramatika podstatně zjednodušena, neboť H frázovou strukturu potřebujeme nyní jen k tomu, aby vytvořila jádrové věty — na terminálni ch řetězech gramatiky typu [£, P] se právě tyto jádrové věty zakládají. Jádrové věty volíme tak, aby terminálni řetězy, jež jsou podkladem jádra, bylo možno prostředky popisu typu |X, P] snadno derivovat; všechny ostatní věty mohou být derivovány v, těchto terminálních řetězů snadno formulovatelnými transformacemi. j Viděli jsme a později opět uvidíme několik příkladů na to, jaké zjed.- | nodušení přináší transformační analýza. Úplný syntaktický popis angličtiny jich poskytne mnohem více. Je třeba se zmínit ještě o jedné věci, týkající se gramatik s formou (35), protože již zřejmě vedla k jistému nedorozumění. Popsali jsme tyto gramatiky jako prostředky na generování vět. Tato formulace vedla někdy k názoru, že v gramatické teorii existuje jistá asymetrie, protože prý gramatika zaujímá spíše stanovisko mluvčího než posluchače; že se zabývá spíše procesem vytváření výpovědí než ,inverzním' procesem analýzy a rekonstrukce stavby daných výpovědí. Ve skutečnosti však gramatiky s tou formou, kterou jsme rozebírali, jsou zcela neutrální, pokud jde o mluvčího a posluchače i pokud jde o syntézu a analýzu. Gramatika nám neříká nic o syntéze určité výpovědi; neříká nic o tom, jak danou konkrétní výpověď analyzovat. Tyto dva úkony, které mluvčí a posluchač musí provádět, jsou vlastně v podstatě totožné a jsou oba mimo dosah gramatik formy (35). Každá taková gramatika je prostě popis jisté množiny výpovědí, a to těch, které generuje. Tato gramatika nám umožní rekonstruovat formální vztahy, které pla-lí mezi těmito výpověďmi, v termínech frázové struktury, transformácii í struktury atd. Snad by bylo možno objasnit tuto otázku pomocí analogie s částí chemirké teorie, která se zabývá strukturálně možnými ulončeninami. Mohlo by se říci, že tato teorie generuje všechny fyzikálně možné sloučeniny, podobně jako gramatika generuje všechny grama- 12 Nechť G je gramatika typu [S, F] s výchozím řetězem Sentence a s množinou všech konečných řetězů symbolů a, b jako terminálním výstupem této gramatiky. Tato gramatika skutečno existuje. Nechť G' je gramatika obsahující G jako část frázovou; ta je doplněna transformací T, která operuje na kterémkoli řetězu K, jenž je Sentence, a mění jej na K+K. Pak na výstupu <}' je (lOiii). Srov. s. 30. 46 47 ticky , možné' výpovědi. Pro techniku kvalitativní analýzy a syntézy specifických sloučenin lze jí použít jako teoretického základu, podobně jako bychom se mohli opřít o gramatiku při řešení takových speciálních problémů, jako je analýza a syntéza konkrétních výpovědí. 6 O úkolech lingvistické teorie (i.l V kap. 3 a 4 jsme rozvinuli dva modely struktury jazyka: jednoduchý, komunikačně teoretický model a formalizovanou podobu analýzy na bezprostřední konstituenty. Obě jsme shledali neadekvátními a v odst. 5.1 jsme navrhli účinnější model, kombinující frázovou strukturú.a gramatické transformace, který by mohl tyto nedostatky odstranit. Než však budeme dále tuto možnost zkoumat, chtěl bych objasnit jistá hlediska, jimiž se řídí celý postup našeho zkoumání. Naším základním cílem v těchto úvahách o struktuře jazyka je problém ověřování gramatik. Gramatika jazyka L je v podstatě teorií jazyka L. Jakákoli vědecká teorie se zakládá na konečném počtu pozorování a snaží se najít vztahy mezi pozorovanými jevy, jakož i predikovat jevy nové tak, že stanoví obecné zákony v termínech hypotetických konstruktů (jako např. ve fyzice „hmota" nebo „elektron"). Podobně gramatika angličtiny staví na konečném korpusu výpovědí (pozorování) a bude obsahovat jistá gramatická pravidla (zákony), vyjádřená v termínech jednotlivých fonémů, frází atd. angličtiny (hypotetické konstrukty). Tato pravidla vyjadřují strukturní vztahy mezi větami korpusu a nekonečně velkým počtem vět generovaných gramatikou mimo korpus (predikce). Je nyní na nás, abychom stanovili a zpřesnili kritéria pro vymezení správné gramatiky každého jazyka, tj. správné teorie tohoto jazyka, V odst. 2.1 jsme se zmínili o dvou druzích kritérií: je jasné, že každá gramatika bude musit vyhovovat jistým vnějším podmínkám adekvátnosti; např. generované věty musí být přijatelné pro rodilého mluvčího. V kap. 8 budeme uvažovat o některých dalších vnějších podmínkách tohoto druhu. Vedle toho klademe na gramatiky podmínku obecnosti; požadujeme, aby gramatika daného jazyka byla vystavěna ve shodě se specifickou teorií struktury jazyka, v níž jsou termíny jako „foném" nebo „fráze" definovány nezávisle na 48 49 kterémkoli konkrétním jazyce.1 Jestliže upustíme od vnějších podmínek nebo od požadavku všeobecnosti, ztratíme podklad pro volbu mezi mnoha naprosto odlišnými ,gramatikami', z nichž každá je kompatibilní s daným korpusem. Avšak, jak jsme zjistili v odst. 2.1, tyto požadavky nám současně poskytují velmi silné měřítko pro posouzení adekvátnosti obecné teorie struktury jazyka i množiny gramatik sestavených podle ní pro konkrétní jazyky. Všimněme si, že ani obecná teorie, ani konkrétní gramatiky nejsou z tohoto hlediska jednou provždy fixovány. Vývoj nebo revizi mohou přinést objevy nových faktů o konkrétních jazycích nebo čistě teoretické poznatky o organizaci jazykových dat, tedy nové modely struktury jazyka. V této koncepci však není ,kruh'. V jakémkoli daném okamžiku se můžeme pokusit formulovat co možná přesně jak obecnou teorii, tak množinu gramatik s ní spojených, jež musí vyhovět empirickým, vnějším kritériím adekvátnosti. Dosud jsme si ještě nepoložili tuto zcela zásadní otázku: jaký je vztah mezi obecnou teorií a konkrétními gramatikami, které z ní vyplývají? Jinými slovy, jaký význam můžeme dát v tomto kontextu pojmu „vyplývat z"? Právě v tomto bodu se náš postoj ostře liší od mnoha teorií struktury jazyka. Nejsilnější požadavek, který můžeme klást na vztah mezi teorií struktury jazyka a konkrétními gramatikami, je ten, aby teorie podala praktickou a mechanickou metodu, jak na základě daného korpusu výpovědí skutečně vybudovat gramatiku. Je možno říci, že taková teorie nám dává nalézací proceduru pro gramatiky. Slabším požadavkem by bylo, aby teorie poskytovala praktickou a mechanickou metodu pro rozhodnutí o tom, je-li nebo není-li gramatika navržená pro daný korpus opravdu nej lepší gramatikou toho jazyka, z něhož je korpus vzat. Taková teorie se nezabývá tím, jak byla tato gramatika zbudována; lze říci, že poskytuje rozhodovací proceduru pro gramatiky. Ještě slabším požadavkem by bylo, aby teorie určovala (je-li dán korpus a dvě navržené gramatiky, Gx a G2), která gramatika lépe od- 1 Předpokládám, že tyto dvě podmínky odpovídají tomu, co má na mysli Hjelmslev, když mluví o přiměřenosti (appropriateness) a arbitrárnosti lingvistické teorie. Srov. Hjelmslev (8). Viz v této souvislosti také Hockettovy úvahy o „metakritériích" pro jazykovědu (1964, 232—3). povídá jazyku, z něhož je korpus vzat. V tom případě bychom mohli říci, že teorie podává vyhodnocovací proceduru pro gramatiky. Tyto teorie můžeme graficky znázornit takto: (36) (i) KORPUS GRAMATIKA (Ü) GRAMATIKA KORPUS --> ANO NE -r—> (iii) G1 G2 KORPUS G, G2 Schéma (3.6i) znázorňuje teorii jako stroj, na jehož vstupu je korpus a na jehož výstupu je gramatika; tedy jako teorii poskytující nalézací proceduru. (36ii) je zařízení s gramatikou a korpusem na vstupu a odpověďmi „ano" nebo ,,ne" na výstupu, podle toho, je-li gramatika správná nebo ne; znázorňuje tedy teorii, jež poskytuje pro gramatiky proceduru rozhodovací. (36iii) znázorňuje teorii s gramatikami Gx a G2 a s korpusem na vstupu, na výstupu je Gx a G2, přičemž je řečeno, které dát přednost; jde tedy o teorii dávající vyhodnocovací proceduru pro gramatiky.2 2 Na podstatě-věci se nic nezmění, jsmedi ochotni přijmout malou množinu správných gramatik místo jediné. 50 51 My se zde řídíme názorem, že je nerozumné žádat od lingvistické teorie pro gramatiky víc než proceduru vyhodnocovací. To znamená, že zaujímáme nejslabší z pozic, jež jsme výše popsali. Pokud správně chápu většinu pečlivějších návrhů na rozvíjení lingvistické teorie,3 snaží se vyhovět nejsilnějšímu z těchto tří požadavků. To znamená, že se pokoušejí určit metodu analýzy, které by badatel mohl skutečně použít, kdyby měl k tomu dost času, aby vybudoval gramatiku jazyka přímo z nezpracovaných údajů. Podle mého názoru je velmi pochybné, že by bylo možno dojít k tomuto cíli nějakým zajímavým způsobem, a obávám se, že jakýkoli pokus toho dosáhnout vede do bludiště stále složitějších a komplikovanějších analytických procedur, které nedokáží odpovědět na mnoho důležitých otázek o. povaze struktury jazyka. Věřím, že omezíme-li se na skromnější cíl, na vytvoření vyhodnocovací procedury pro gramatiky, můžeme lépe soustředit pozornost na skutečně základní problémy struktury jazyka a dostat na ně uspokojivější odpovědi. O správnosti tohoto názoru může rozhodnout jenom srovnání skutečně vypracovaných teorií těchto různých typů. Přesto si všimněte, že i nejslabší z těchto tří požadavků je stále ještě dost silný, aby zajistil významnost teorie, jež jej respektuje. Je málo oblastí vědy, v nichž by se vážně uvažovalo o možnosti rozvinout obecnou, praktickou a mechanickou metodu výběru mezi několika teoriemi, z nichž každá je slučitelná s dosažitelnými daty. Při charakteristice typu procedury spojeného s každou z těchto koncepcí lingvistické teorie jsme použili slova „praktický". Toto vágní označení je pro empirickou vědu rozhodující. Předpokládejme například, že máme vyhodnotit gramatiky tím, že budeme měřit nějakou 3Např. Bloch (1948, 3—46); Chomskv (1953, 242—5T>); Harris (1955) 190—222; 1951a);Hockett (1952,27—39); (1947, 321—43); Wells(1947a/81—117, a mnoho jiných prací.. Ačkoli tyto studie výslovně uvádějí jako svůj cíl proceduru nalézací, po pečlivém zkoumání často zjistíme, že skutečně vybudovaná teorie nepodává nic víc než vyhodnocovací proceduru pro gramatiky. Tak např. Hockett považuje za svůj cíl v studii "A formal statement of mor-phemic analysis" vypracování „formálních postupů, jimiž lze dojít od ničeho až k úplnému popisu stavby jazyka" (s. 27); ale ve skutečnosti jen popisuje některé formální znaky morfologické analýzy a pak navrhuje „kritérium, podle něhož je možno rozhodnout relativní efektivnost dvou možných mor-fických řešení; s ním pak můžeme zvolit maximálně účinnou variantu nebo, chceme-li, kteroukoli z variant, jež jsou navzájem stejně účinné, ale účinnější než všechny ostatní" (s. 29). , takovou jejich jednoduchou vlastnost, jako je délka. Pak by bylo ,"; správné říkat, že máme praktickou vyhodnocovací proceduru pro ,gramatiky, neboť bychom mohli sečíst, z kolika symbolů se skládají. Bylo by též naprosto správné říkat, že máme proceduru nalézací, v neboť můžeme uspořádat všechny konečné posloupnosti symbolů, které gramatiky tvoří, seřadit je podle délky a pak vyzkoušet na každé z těchto posloupností, zda je gramatikou; po nějaké konečné době jistě • najdeme nejkratší posloupnost, jež nám vyhovuje. Ale takto si nepředstavují nalézací proceduru ti, kteří se pokoušejí, aby odpovídala zmíněnému silnému požadavku. Předpokládejme, že používáme slova „jednoduchost" v tom smyslu, že se vztahuje k množině formálních vlastností gramatik, které budeme považovat za kritérium pro volbu mezi nimi. Pak má program námi navržené lingvistické teorie tři hlavní úkoly: Za prvé je nutno přesně určit (je-li to možné, pak operačními psychologickými testy, při nichž ■ bude pozorováno chování) vnější kritéria adekvátnosti gramatik. Za druhé musíme charakterizovat formu gramatik obecně a explicitně, abychom pro jednotlivé jazyky skutečně dokázali gramatiky s touto formou navrhnout. Za třetí musíme analyzovat a definovat pojem „jednoduchý", jehož chceme užít při volbě mezi gramatikami, z nichž každá má správnou formu. Splnění druhého a třetího úkolu nám umožní formulovat obecnou teorii struktury jazyka, v níž jsou takové pojmy jako „foném v L", „fráze v L", „transformace v L" definovány pro libovolný jazyk L, a to pomocí fyzikálních a distribučních vlastností výpovědí jazyka L a formálních vlastností jeho gramatik.4 Budeme například definovat množinu fonémů v L jako množinu prvků, které mají jisté fyzikální a distribuční vlastnosti a které se objevují v nejjednodušší gramatice pro L. Je-li taková teorie dána, můžeme se pokusit sestavit gramatiky skutečných jazyků a rozhodnout, zda nejjednodušší gramatiky, které můžeme nalézt (tj. gramatiky, které nás obecná teorie nutí zvolit), odpovídají vnějším podmínkám adekvátnosti. Budeme dále revidovat pojmy jednoduchosti a charakteristiku formy gramatik, až gramatiky teorií vybrané budou 4 Lingvistická teorie bude pak formulována v jazyce, jenž je metajazykem vzhledem k jazyku, kterým jsou psány gramatiky, a metametajazykem vzhledem ke všem jazykům, pro něž je gramatika sestavena. 52 53 vnějším podmínkám skutečně odpovídat.5 Všimněme si, že tato teorie nám nemusí dát žádný praktický návod, jak si opravdu počínat při sestavování gramatiky daného jazyka z nějakého korpusu. Musí nám však říci, jak takovou gramatiku vyhodnotit, a dát nám tak směrnici, jak volit mezi dvěma navrženými gramatikami. V předcházejících oddílech tohoto pojednání jsme se zabývali druhým z těchto tří úkolů. Předpokládali jsme, že je dána množina gramatických vět angličtiny a že máme nějak vymezen pojem „jednoduchost"; pokusili jsme se pak určit, jaká gramatika bude generovat právě gramatické věty nějakým jednoduchým způsobem. Abychom tento úkol formulovali trochu jinými slovy: poznamenali jsme výše, že jeden z pojmů, který musí být obecnou lingvistickou teorií definován, je „věta v L". V definicích se bude používat termínů jako „pozorovaná výpověď v L", „jednoduchost gramatiky jazyka L" atd. Tato obecná teorie se tudíž zabývá ujasněním vztahu mezi množinou vět gramatických a množinou vět pozorovaných. Naše zkoumání struktury prvé množiny je zkoumání přípravné, vycházející z předpokladu, že dříve než dokážeme charakterizovat tento vztah jasně, budeme musit vědět mnohem více o formálních vlastnostech každé z těchto množin. Později, v kap. 7, budeme pokračovat ve zkoumání relativní složitosti různých způsobů popisu struktury angličtiny. Zvláště nás bude zajímat otázka, zjednoduší-li se celá gramatika, jestliže budeme považovat jistou třídu vět za věty jádrové anebo za věty derivované transformací. Tak dojdeme k jistým závěrům o struktuře angličtiny. V kap. 8 vyvodíme, že existuje nezávislý důkaz svědčící pro naši metodu výběru gramatik. Pokusíme se totiž ukázat, že jednodušší gramatiky vyhovují jistým vnějším podmínkám adekvátnosti, zatímco složitější gramatiky, které obsahují též různá rozhodnutí o zařazování vět do jádra atd., těmto podmínkám nevyhovují. Tyto výsledky nemohou však být ničím víc než návrhem, dokud přesně ne vymezíme 5 Můžeme ovšem revidovat kritéria adekvátnosti také v průběhu výzkumu, tj. učinit rozhodnutí, že ixěkteré z těchto zkoušek nejsou použitelné pro gramatické jevy. Předmět teorie není plně vymezen před výzkumem, nýbrž se určuje zčásti podle toho, je-li možno organizovaně a systematicky postihnout nějakou oblast jevů. používaný pojem jednoduchosti. Myslím, že takové vymezení je možno podat, avšak to už není úkolem této monografie. Mělo by být nicméně naprosto zřejmé, že při jakékoli přijatelné rozumné definici „jednoduchosti gramatiky" bude platit většina závěrů o relativní složitosti, k nimž dále dojdeme.6 Všimněte si, že jednoduchost je měřítko vztahující se na systém; jediným základním kritériem při vyhodnocování je jednoduchost celého systému. Když probíráme jednotlivosti, můžeme jen určit, jak to či ono řešení ovlivní složitost celku. Lze je pak uplatnit jen zkusmo, neboť zjednodušením jedné části gramatiky můžeme zkomplikovat části jiné. Teprve když zjistíme, že zjednodušení jedné části gramatiky má za následek obdobné zjednodušení jiných částí, cítíme, že jsme na správné stopě. Později se pokusíme ukázat, že nejjednodušší transformační analýza jedné třídy vět skutečně velmi často upraví cestu jednodušší analýze tříd jiných. Krátce řečeno, nebudeme se nikdy zabývat otázkou, jak by bylo možno dojít ke gramatice, o jejíž jednoduchosti se rozhoduje, například jak by bylo možno nalézt analýzu slovesné fráze v 5.3. Takové otázky nejsou relevantní pro program výzkumu, který jsme si výše nastínili. Ke gramatice můžeme dojít intuicí, pokusem, pomocí nejrůzněj-ších dílčích metodologických pokynů, využitím minulé zkušenosti atd. Je nepochybně možné podat uspořádaný přehled mnoha použitelných způsobů analýzy, ale je problematické, zda je můžeme formulovat natolik přesně, xíplně a jednoduše, abychom to mohli označit jako praktickou a mechanickou nalézací proceduru. Tak či onak tento problém není záležitostí našeho zkoumání. Naším hlavním úkolem je získat objektivní, nikoli intuitivní způsob, jak vyhodnotit gramatiku již předloženou, a srovnat ji s jinými navrženými gramatikami. Zabýváme se tedy spíše popisem formy gramatik (neboli povahou / • Viz mou práci (1955a), kde jsou probrány metody vyhodnocení gramatik z hlediska formálních vlastností jednoduchosti. Mimochodem nepopíráme užitečnost jen částečně adekvátních nalézacích procedur. Mohou být cenným pomocníkem lingvistovi praktikovi nebo poskytnout malou množinu gramatik, mezi nimiž pak lze vybrat nejlepší. Avšak my se domníváme, že teorie jazyka by neměla být ztotožňována s příručkou použitelných procedur, ani by se nemělo od ní čekat, že nám ukáže mechanické postupy, jak nalézat gramatiky. 54 55 struktury jazyka) a zkoumáním empirických důsledků toho, že jsme přijali určitý model pro strukturu jazyka, než předváděním způsobu, jak lze zásadně ke gramatice jazyka dojít. 6.2 Jakmile jsme se vzdali všech úmyslů nalézt praktickou nalézací proceduru pro gramatiky, určité problémy, jež byly až dosud předmětem prudkých metodologických sporů, prostě nevzniknou. Vezměme si problém vzájemné závislosti rovin. Bylo správně poukázáno na to, že jestliže jsou morfémy definovány pomocí fonémů, a zároveň je zřetel k morfologii pokládán za relevantní pro fonémickou analýzu, pak tento kruh může lingvistickou teorii opravdu anulovat. Avšak vzájemná závislost rovin nezbytně ke kruhu nevede. V tomto případě můžeme například nezávisle definovat „předpokládanou množinu fonémů" a „předpokládanou množinu morfému" a můžeme rozvinout vztah kompatibility, který mezi předpokládanými množinami fonémů a předpokládanými množinami morfémů existuje. Pak můžeme pro daný jazyk definovat dvojici skládající se z množiny fonémů a množiny morfémů jako kompatibilní pár předpokládané množiny fonémů a předpokládané množiny morfémů. Náš vztah kompatibility může být uzpůsoben k tomu, aby vyšel vstříc našim úvahám o jednoduchosti, jinými slovy můžeme definovat fonémy a morfémy jazyka jako předpokládané fonémy a morfémy, které — kromě jiného — společně vedou k jednodušší gramatice. Tak získáme naprosto přímou metodu, jak definovat vzájemně závislé roviny bez kruhu. Ta nám však samozřejmě neříká, jak přímou a mechanickou cestou najít fonémy a morfémy. Ale ani žádná jiná fonémická nebo morfologická teorie zatím nevyhovuje této silné podmínce a existuje málo důvodů, abychom věřili, že jí může vyhovovat ve významné míře. V každém případě zbude málo příčin pro výtku, že mísíme roviny, jestliže si položíme nižší cíl, totiž vypracování procedury vyhodnocovací; v definici vzájemně závislých rovin se pak kruhu snadno vyhneme.7 ' Viz Harris (1951a), (např. doplněk k 7.4, doplněk k 8.2, kap. 9 a 12), kde jsou příklady na procedury, jež vedou k vzájemně závislým rovinám. Myslím, že Fowlerovy námitky proti Harrisovým morfologickým procedurám (viz 1952, 504—9) lze bez nesnází vyvrátit formulací bez ,kruhu', a to mající právě navrženou podobu. Srov. Hockett (1955; 1949, 33); Jakobson (1948) Mnoho problémů morfémické analýzy se vyřeší také velmi jednoduše,' přijmeme-li výše naznačený obecný rámec. Při pokusech najít nalézací proceduru pro gramatiky jsme přirozeně vedeni k tomu, abychom považovali morfémy za třídy posloupností fonémů, tedy za prvky mající skutečný fonémický ,obsah' v téměř doslovném smyslu. To vede k nesnázím v oněch dobře známých případech, jako je anglické "took" /tuk/, kde je nesnadné bez násilnosti ztotožnit nějakou část tohoto slova s morfémem minulého času, který se projevuje jako /t/ ve "walked" /wokt/, jako /d/ ve "framed" /freymd/ atd. Takovým problémům se můžeme vyhnout, považujeme-li morfologii a fonologii za dvě odlišné, ale vzájemně závislé roviny reprezentace, jejichž vztah je v gramatice vyjádřen pravidly morfonologickými, jako je (19). Tedy "took" je v rovině morfologické reprezentováno takto: take-{-past — podobně jako "walked" je reprezentováno walk-\-past. Morfonologická pravidla (19ii), respektive (19v), mění tyto řetězy morfémů na /took/, /wokt/. Jediný rozdíl mezi těmito dvěma případy je ten, že pravidlo (19v) je mnohem obecnější než (19ii).8 Jestliže opustíme představu, Pike.(1947, 155—72; 1952, 106—21); tam je dále rozebírána otázka vzájemné závislosti rovin. Také Chomsky, Halle, Lukoff (65—80). Bar-Hillel v práci (1954) říká, že Pikeovy návrhy mohou být formalizová-ny bez kruhu, který v nich mnozí vidí, pomocí rekurzivních definic. Svou domněnku však nerozvádí do detailů a mám dojem, že jeho návrh stěží povede k úspěchu. Kromě toho — spokojíme-li se s vyhodnocovacími procedurami pro gramatiky — můžeme vymezit vzájemně závislé roviny pouhými přímými definicemi, jak jsme právě viděli. Problém vzájemné závislosti fonémické a morfémické roviny nelze směšovat s otázkou, je-li morfologická informace nezbytná k tomu, abychom přečetli fonémickou transkripci. Dokonce i tehdy, když jsou morfologická pravidla považována za, relevantní pro určení fonémů jazyka, může fonémická transkripce stále ještě poskytovat úplná .pravidla čtení' bez odvolávání se na jiné roviny. Srov. Chomsky, Halle, Lukoff (65—80), kde je podán výklad a příklady. 8 Velmi jasně podává tento pohled na roviny Hockett ve své práci (1955, 15). V článku (1954, 210—33) Hockett zamítl řešení velmi podobné tomu, které jsme právě navrhli, s odůvodněním, že „took a take jsou fonémickou formou zčásti podobné právě tak, jako baked a bake, stejně se také podobají svým významem; tento fakt by neměl být zastírán" (s. 224). Avšak podobnost významu v naší formulaci zastírána není; vždyť morfém past se objevuje v morfémické reprezentaci tvaru "took", stejně jako tvaru "baked". Na podobnost fonémické formy lze ukázat v konkrétní formulaci morfonologického pravidla měnícího tahe+past v /tuk/. Budeme toto pravidlo v konkrétním morfono-logickém popisu nepochybně formulovat takto: ey -+u v kontextu t — k+pasí. 56 57 že vyšší roviny json z prvků nižších rovin doslovně sestaveny— a myslím, že se jí zbavit musíme —, tím spíše je tedy přirozené považovat tak abstraktní systémy reprezentace, jako je struktura transformační (kde každá výpověď je reprezentována tou posloupností transformací, které ji derivují z terminálního řetězu frázové gramatiky), za strukturu konstituující lingvistickou rovinu. Ve skutečnosti není třeba vzdát se naděje na objevení praktické nalézací procedury proto, že jsme buď přijali názor, že roviny jsou navzájem závislé, nebo že to jsou abstraktní systémy reprezentace, spojené toliko obecnými pravidly. Nicméně považuji za nepochybné, že odpor k míšení rovin, stejně jako představa, že každá rovina je výslovně sestavena z prvků nižší roviny, vznikla z pokusu vypracovat nalézací proceduru pro gramatiku. Jestliže se tohoto cíle zřekneme a budeme-li jasně rozlišovat mezi .příručkou na tvoření použitelných procedur na jedné straně a teorií struktury jazyka na straně druhé, pak je málo důvodů pro to, abychom setrvávali na některém z těchto dost pochybných stanovisek. Je mnoho jiných obecně zastávaných názorů, které, jak se zdá, ztrácejí mnoho na své přitažlivosti, formulujeme-li své cíle způsobem výše navrženým. Tak se někdy tvrdí, že pracovat na syntaktické teorii je v této době předčasné vzhledem k tomu, že mnoho problémů vznikajících v nižších rovinách, fonémické a morfologické, je nevyřešeno. Je úplně pravda, že vyšší roviny lingvistického popisu závisí na výsledcích získaných v rovinách nižších. Má však svůj dobrý smysl i to, když za správný považujeme opak. Viděli jsme například výše, že by bylo nesmyslné, nebo dokonce beznadějné, aby principy stavby věty byly formulovány pomocí fonémů a morfému; že se však na nižších rovinách nemusíme zabývat touto zbytečnou prací, ukazuje teprve vybudování takových vyšších rovin, jako je frázová struktura.9 Podobně jsme ukázali, že popis větné struktury pomocí analýzy na kon-stituenty by byl neúspěšný, kdybychom nedbali hranic jeho možností. Zobecníme-li je, můžeme gramatiku zjednodušit, neboť objevíme paralelu mezi "take" —• "took", "shake" —■ "shook", "forsake" — "forsook" a v širším smyslu i mezi "stand"—"stood" atd. 8 Viz Chomsky, Halle, Lukoff (65—80), kde se zkoumá eventualita, že pro výběr vhodného způsobu fonémické analýzy je relevantní zřetel ke všem vyšším rovinám včetně morfologie, frázové struktury a transformací. Avšak připravit postup pro rozvinutí jednodušší a adekvátnější techniky analýzy na konstituenty v užších mezích může jen vypracování ještě abstraktnější roviny transformací. Gramatika jazyka je složitý systém, mezi jehož částmi existují mnohé a rozmanité vztahy. Abychom jednu část gramatiky rozvinuli důkladně, je často užitečné, ba nezbytné učinit si jakýsi obraz o povaze celého systému. Znovu opakuji, že podle mého názoru je zcela neudržitelná představa, jako by syntaktická teorie musila čekat na vyřešení problémů fonológie a morfologie, ať už se zabýváme problémem nalézacích procedur nebo ne; myslím však, že byla vypěstována chybnou analogií mezi postupem v rozvíjení lingvistické teorie a předpokládaným pořadím operací při nalézání gramatické struktury. 58 59 Některé transformace v angličtině 7.1 Po tomto odbočení se můžeme vrátit k našemu tématu a zkoumat jaké důsledky bude mít přijetí transformační metody pro popis anglické syntaxe. Jde nám o to, abychom vymezili jádro tak, aby terminálni řetězy, které jsou podkladem jádrových vět, byly derivovány jednoduchým systémem frázové struktury a aby nám daly základ, z něhož mohou být jednoduchými transformacemi derivovány věty všechny: obligaforními transformacemi, pokud jde o jádro, obligatorními a fakultativními, pokud jde o věty ostatní. Abychom transformaci explicitně vymezili, musíme popsat analýzu řetězů, na které se aplikuje, a strukturní změnu, kterou na těchto řetězech způsobí.1 Tak transformace pasíva se aplikuje na řetězy s formou N P— Aux— V — N P a působí záměnu obou substantivních frází; přitom se přidá by před koncovou substantívni frázi a be-\-en k Aux (srov. (34)). Uvažujme nyní, jak zavedeme do fráze s pomocným slovesem morfém not nebo n't. Negaci popíšeme nejjednodušším způsobem tak, že před (29ii) aplikujeme transformaci, která zavede not nebo n't za druhý morfém fráze získané z (28iii), pokud tato fráze obsahuje alespoň dva morfémy, nebo za morfém první, pokud fráze obsahuje toliko jeden. Tato transformace Tmt tedy probíhá na řetězech, které rozkládáme do tří segmentů jedním z těchto způsobů: (37) (i) NP — G — V ... (ii) NP — G+M — ... (iii) NP — G+have — ... (iv) NP — O+be — .... Užíváme stejných symbolů jako v (28) a (29); je lhostejné, co je na místě teček. Je-li dán řetěz analyzovaný do tří segmentů jedním 1 Podrobnější rozbor obecné definice transformací a konkrétních transformací je podán v literatuře citované v pozn. 9 na str. 44. z těchto způsobů, T)W{ připojuje not (nebo n't) za druhý segment řetězu. Například při aplikaci na terminálni řetěz they — 0-\-can — come (příklad na (37h)) Tnot dává they — 0-\-can\n't — come (v konečné podobě "they can't come"); při uplatnění na they — 0-j-have — en+come (příklad na (37iii)) dává they — 0-\-have-\-n't — én+come (v konečné podobě "they haven't come"); při uplatnění na they — 0+be — ing-\-coine (příklad na (37iv)) dává they — 0-\-be— n't-\-come (v konečné podobě "they aren't coming"). Pravidlo tedy funguje správně tehdy, jestliže vybereme poslední tři případy rozkladu (37). Předpokládejme nyní, že jsme vybrali případ (37i), tj. například terminálni řetěz (38) John — 8 — come, který by uplatněním (29ii) dal jádrovou větu "John comes". Apliku-jeme-li na (38) TMt, vznikne 1 (39) John — S-\-ríť—come. Určili jsme však, že T7l0t se aplikuje před (29ii), jež má za následek změnu Af+v na v+Af Vidíme ovšem, že aplikovat (29ii) na (39) není vůbec možné, protože (39) nyní žádnou posloupnost Af-\-v neobsahuje. Připojme tedy ke gramatice toto obligatórni transformační pravidlo, jež se uplatní po (29): (40) # Af # do+Af. V něm je do týmž prvkem jako významové sloveso v "John does his homework". (Srov. (29iii), pokud jde o zavedení #). (40) zavádí do jako ,nositele' k ničemu nepřipojeného afixu. Uplatníme-li na (39) pravidlo (40) a pravidla morfologická, derivujeme "John doesn't come". Pravidla (37) a (40) nám teď umožňují derivovat všechny gramatické formy větné negace a jen ty. Takto je transformační pojetí negace poněkud jednodušší než kterékoli jiné, jež by zůstalo v mezích struktury frázové. Výhody transformačního pojetí (na rozdíl od řešení, podle něhož by záporné věty byly zařazeny do jádra),by vynikly ještě zřetelněji, kdybychom mohli najít jiné případy, v nichž jsou tytéž formulace (tj. (37) a (40)) nezbytné /. nějakých jiných příčin. A takové případy skutečně existují. 60 61 Uvažujme třídu zjišťovacích otázek, jako je "have they arrived", "can they arrive", "did they arrive". Všechny tyto věty (a jen ty) můžeme generovat pomocí transformace Ta, probíhající na řetězu rozložitelném podle (37); při ní se zamění první a druhý segment (jak jsou definovány v (37)) těchto řetězů. Požadujeme, aby T„-byla aplikována po (29i) a před (29ii). Uplatněna na (41) (i) they— 0— arrive (ii) they — 0 -f- can — arrive (hi) they — 0 + have — en + arrive (iv) they — 0 + be — ing -f arrive, které mají formu (37i—iv), dává řetězy (42) (i) 0 — they —■ arrive (ii) 0 -\-can — they — arrive (iii) 0-\-have — they — en+arrive (iv) 0-\-be — they — ing-j-arrive. Aplikujeme-li na ně obligatórni pravidla (29ii, iii) a (40) a pak pravidla morfonologická, derivujeme (43) (i) do they arrive (ii) can they arrive (iii) have they arrive (iv) are they arriving ve fonémické transkripci. Kdybychom byli uplatnili obligatórni pravidla na (41) přímo, bez použití T„, byli bychom derivovali věty (44) (i) they arrive (ii) they can arrive (iii) they have arrived (iv) they are arriving. Jsou tedy (43i—iv) tázacími protějšky k (44i—iv). V (42i) pravidlo (40) zavede do jako nositele nepřipojeného afixu 0. Kdyby C bylo bývalo přepsáno pravidlem (29i) jako S nebo past, pravidlo (40) by bylo zavedlo do jako nositele těchto prvků a byli bychom dostali věty jako "does he arrive", "did he arrive". Všimněte si, že není třeba žádných nových morfonologických pravidel, která by postihovala, že do-^-0 -> /duw/, do-\-8 -*■ /daz/, do+past -> /did/; tato pravidla potřebujeme tak či onak k popsání forem do jako slovesa významového. Povšimněte si též, že Ta musí být aplikována až po (29i), neboť jinak by v otázkách nebylo správně vyjádřeno číslo. Když jsme v pravidlech (28) a (29) analyzovali frázi s pomocným slovesem, považovali jsme S za morfém třetí osoby singuláru a 0 za morfém přidávaný ke slovesu v případech, kdy podmět měl jakoukoli formu jinou. Proto má sloveso 8, jestliže substantívni podmět má 0 ("the boy arrives"), a 0, jestliže podmět má S ("the boys arrive"). Neuvažovali jsme o druhé možnosti, totiž eliminovat nulový morfém a jednoduše říci, že afix se neobjevuje, jestliže podmět není ve třetí osobě singuláru. Nyní vidíme, že tato alternativa není přijatelná. Morfém 0 mít musíme, jinak nebude v (42i) afix, jehož je do nositelem, a pravidlo (40) nebude tudíž aplikovatelné na (42i). Je i mnoho dalších případů, kdy transformační analýza buď předpokládá, nebo vylučuje zavádění nulových morfémů. Jako příklad na druhou možnost uvažujme takové pojetí, podle něhož by byla bezpředmětová slovesa analyzována jako slovesa s nulovým předmětem. Ale pak pasivní transformace (34) by měnila např. "John — slept — 0" v ne-větu "0 — was slept — by John" "was slept by John". Proto takovou analýzu bezpředmětových sloves musíme zamítnout. V 7.6 se ještě vrátíme k obecnějšímu problému, jak použít transformací při určovaní struktury konstituentů. Je důležité, že k tomu, aby tázací transformace TQ mohla být popsána, nemusí být ke gramatice přidáno téměř nic. Jelikož jak předepsaný rozklad věty, tak pravidlo o výskytu do jsou nezbytné též pro negaci, je třeba popsat toliko inverzi způsobenou T4; tím je gramatika dostatečně rozšířena, aby vyhovovala pro zjišťovací otázky. Jinými slovy, transformační analýza upozorňuje na to, že záporné a tázací věty mají v podstatě tutéž ,strukturu'; toho je možno využít k zjednodušení popisu anglické syntaxe. Když jsme se zabývali frází s pomocným slovesem, neuvažovali jsme formy se silně prízvučným prvkem do, jako např. v."John does come". Předpokládejme, že jsme zavedli morfém kontrastního prízvuku A, na nějž se vztahuje toto morfonologická pravidlo: 62 63 (45) .. V .. + A.. V .., kde ' označuje zvláště silný přízvuk. Nyní zavedeme transformaci TA, jež předpisuje tutéž strukturní analýzu řetězů, jakou vyžadovala TMt (tj. (37)), a připojí k těmto řetězům A na přesně stejné místo, kam TMt připojuje not nebo n't. Pak podobně jako Tnot vytváří věty typu (46) (i) John doesn't arrive (z John#8+n't#arrive podle (40)) (ii) John can't arrive (z John #S+can+rit ^arrive) (iii) John hasn't arrived (z John#S+have+rit#en+arrive), 1A analogicky tvoří věty (47) (i) John does arrive (z John#S-\-A ^arrive podle (40)) ' (ii) John can arrive (z John#S+can+A#arrive) (iii) John has arrived (z John#8+have+A#en+arrive). TA je tedy transformace ,potvrzení' a potvrzuje věty "John arrives", "John can arrive", "John has arrived" atd. přesně stejným způsobem, jakým je TMOř popírá. To je formálně nejjednodušší řešení a též intuitivně se zdá správným. Jsou ještě jiné případy transformací, při nichž se předpokládá týž základní syntaktický rozklad vět, totiž (37). Všimněme si transformace Tso, která mění dvojice řetězů (48) v odpovídající jim řetězy (49): (48) (i) John — S — arrive, I — 0 — arrive (ii) John — 8-{-can— arrive, I — 0+can— arrive (iii) John — 8-{-have — en+arrive, I — 0+have — en+arrive (49) (i) John — 8 — arrive — and — so — 0 — / (ii) John — 8+ can — arrive — and — so — 0+ can — / (iii) John — S+have — en+arrive — and — so — 0+have — /. Uplatníme-li pravidla (29ii, iii), (40) a pravidla morfonologická, derivujeme nakonec (50) (i) John arrives and so do I (ii) John can arrive and so can I (iii) John has arrived and so have I. třetí segment této věty prvkem so a pak zamění první a třetí segment. (Prvek so tedy ,zastupuje' slovesnou frázi v skoro stejném smyslu, jako zájmeno he ,zastupuje' substantivum.) Aby vzniklo (49), kombinuje se transformace Tso s transformací koordinace. To jsme sice nepopsali dostatečně podrobně, je však jasné, že základní úlohu tu má opět jak rozklad (37), tak pravidlo (40). Áby tedy gramatika postihovala věty jako (50), není třeba téměř žádných nových pravidel; tyto věty jsou vytvářeny na základě téhož transformačního vzorce jako věty záporné, tázací a emfaticky potvrzovací. 1 Je třeba zmínit se ještě o dalším pozoruhodném dokladu toho, že ] tato analýza má základní význam. Uvažujme jádrové věty 1 i (51) (i) John has a chance to li ve (ii) John is my friend. Terminálni řetězy, jež byly podkladem pro (51), jsou: (52) (i) John + G + have + a + chance + to + live (ii) John + G + be + my + friend. Slovesa have v (52i) a be v (52ii) jsou významová, nikoli pomocná. Všimněme si nyní, jak se na tyto podkladové řetězy aplikují transformace Tnot, TQ a Tso. Tnot se aplikuje na kterýkoli řetěz s formou (37), a to tak, že not nebo n't se vkládá mezi druhý a třetí segment, jak jsou dány rozkladem (37). Avšak (52i) je vlastně nejen případ (37i), nýbrž i (37iii). Jestliže tedy uplatníme Tnot na (52i), dostaneme buď (53i), nebo (53ii): (53) (i) John — G-\-rít — have+a+chance+to+live (-> "John doesn't have a chance to live") i (ii) John — G+have+n't— a+chance+to+live \ ' ■ (-> "John hasn't a chance to live"). Ale ve skutečnosti jsou obě formy (53) gramatické. Have je .navíc jediné předmětové sloveso, u něhož je tato obojí negace možná, stejně jako jediné předmětové sloveso, které lze dvojím způsobem analyzovat (ve smyslu (37)). To znamená, že máme "John doesn't read books", ale nikoli "John readsn't books". Podobně jestliže je T^ aplikována na (52i), vzniknou obě formy (54), 64 65 a také Ts„ utvoří obě formy (55), protože tyto transformace se rovněž opírají o strukturní analýzu (37). (54) (i) does John have a chance to live? (ii) has John a chance to live? (55) (i) Bill has a chance to live and so does John (ii) Bill has a chance to live and so has John Ale pokud jde o všechna ostatní předmětová slovesa, formy jako (54ii) a (55ii) jsou nemožné. Neexistují formy "reads John books?" nebo "Bill reads books and so reads John". Vidíme však, že zřetelně nepravidelné chování slovesa "have" vlastně automaticky vyplývá z našich pravidel. To řeší otázku gramatičnosti (3) ve srovnání s (5), kterou jsme si položili v 2.3. Nyní si všimněte (52ii). Dosud jsme na to neukázali, ale je faktem, že pokud jde o nejjednodušší frázovou gramatiku angličtiny, nikdy v ní nenajdeme důvod pro to, abychom "be" zařadili do třídy sloves, tj. z této gramatiky nevyplyne, že be je V. Stejně jako jednou z forem verbální fráze je V + NP, je též jednou z forem be -j- Predicate. Z toho důvodu — ačkoli be není v (52ii) pomocným slovesem — z možností rozkladu povolených v (37) toliko (37iv) platí pro (52ii).,Proto transformace TM„,, Ta a Tso, aplikovány na (52ii), vytvoří (spolu s (29i)), příslušné formy (56) (i) John— S+be+rít — my-{-friend (-> "John isn't rr>y friend") (ii) S-\-be — John — my-{-friend {-> "is John my friend") (iii) Bili — S-{-be — my-{-friend — and — so — S-{-be — John (-> "Bill is my friend and so is John"). Analogické formy se skutečnými slovesy (např. "John readsn't books") opět nejsou možné. Podobně TA dává "John is here" místo "John does be here", jak by tomu bylo u sloves skutečných. Kdybychom se měli pokusit popsat anglickou syntax v úplnosti v termínech frázové struktury, formy s "be" a "have" by se jevily jako nápadné a výrazné výjimky. Nyní jsme však viděli, že právě tyto zřetelně výjimečné formy aiitomaticky vyplývají z nejjednodušší gramatiky, sestrojené tak, aby vyhovovala případům pravidelným. A tak se vlastně chování "be" a "have" ukáže být projevem hlubší, základní pravidelnosti, jakmile posuzujeme anglickou strukturu z hlediska transformační analýzy. Všimněte si, že have jako pomocné sloveso v terminálních řetězech typu John-{-C-{-have-{-en-\-arrive (který je podkladem jádrové věty "John has arrived"), nemůže být tímto dvojím způsobem analyzováno. Tento terminálni řetěz odpovídá (37iii), ale nikoli (37i). To znamená, že může být analyzován způsobem (57i), ale ne (57ii). (57) (i) John — C-{-have — en-{-arrive (NP — O-{-have — . .., tj. (37iii)) (ii) John — G — have-{-en-{-arrive (NP — G — T..., tj. (37i)) ■ Tento řetěz neodpovídá (37i),' protože tento výskyt have není V, byť i jisté jiné výskyty have jím jsou (např. v (52i)). Frázovou strukturu terminálního řetězu zjistíme z jeho derivace tak, že sledujeme segmenty nazpět do uzlů, jak to bylo popsáno v 4.1. Avšak sledovat have z (57) do nějakého uzlového bodu, jenž je v derivaci tohoto řetězu ohodnocen V, nedokážeme. Naproti tomu (52i) lze analyzovat dvojím způsobem, ježto have v (52i) můžeme v diagramu, který derivaci řetězu (52i) odpovídá, sledovat zpět k V, ale též k have (totiž totožnému symbolu). Analýza podle (57ii) není přípustná; to zajišťuje, že nebudeme derivovat ne-věty jako "John doesn't have arrived", "does John have arrived" atd. V této části jsme viděli, jak velmi mnoho jevů zřetelně odlišných lze krajně jednoduše a přirozeně zařadit, použijeme-li metody transformační analýzy; tím se gramatika angličtiny také stane prostší a uspořádanější. To je základní požadavek a musí jej plnit každá koncepce struktury jazyka (tj. každý model pro formu gramatik). Myslím, že těmito úvahami se dostatečně ospravedlňují naše předchozí tvrzení, že pojetí založená na frázové struktuře jsou svou podstatou neadekvátní a že teorii struktury jazyka je třeba vypracovat podle zásad navržených v této studii o transformační analýze. 66 67 7.2 Výše popsanou analýzu otázek můžeme snadno rozšířit také na tázací věty jako (58) (i) what did John eat (ii) who ate an apple, tedy na otázky doplňovací. Nejjednodušším způsobem, jak zahrnout tuto třídu vět do gramatiky, je zavést další fakultativní transformaci Tw, která probíhá na kterémkoli řetězu s formou (59) X — NP—Y, kde místo Z a 7 může být libovolný řetěz (včetně zvláštního případu ,nulového' řetězu, tj. takového, kdy první a třetí místo je prázdné). Tw pak proběhne ve dvou krocích: (60) (i) Twl mění řetěz s formou X — NP — Y na jemu odpovída- jící řetěz s formou N P — X— Y; tj. zaměňuje první a druhý segment (59). Má tedy stejný transformační účinek jako Tq (srov. (41)—(42)). (ii) Tw2 mění výsledný řetěz N P ■— X — Y na who — X— Y, jestliže NP je životné, nebo na what — X — Y, jestliže NP je neživotné.2 Potřebujeme nyní, aby Tw mohla být uplatněna jenom na řetězech, na něž již byla aplikována Tq. Určili jsme, že Ta musí být uplatněna po (29i) a před (29ii). Tw se aplikuje po Ta a před (29ii) a je podmíněná transformací Ta v tom smyslu, že může být uplatněna toliko na formy získané pomocí TQ. Tento vztah podmíněnosti mezi transformacemi zobecňuje rozdíl mezi obligatorními a fakultativními transformacemi; do gramatiky jej můžeme snadno zabudovat a ukáže se, že je nezbytný. Terminálni řetěz, jenž je podkladem jak pro (58i), tak pro (58ii) (stejně jako pro (62) a (64)), je (61) John — C— eat+an+apple (NP — C—V...); 2 Bylo by jednodušší, kdybychom omezili aplikaci Tw na řetězy X — NP — Y, v nichž NP je he, kim nebo it; pak můžeme definovat TW2 jako transformaci, která mění každý řetěz Z na wh+Z, kde wh je morfém. V morfonolo-gii angličtiny budeme pak mít pravidla wh+he -»- /huw/, wh+him -*• /huwm/, wh+it -*■ /wat/. spojovací čárky naznačují rozklad požadovaný transformací T„. (61) je tedy, jak bylo naznačeno, případem (37i). Kdybychom měli aplikovat na (61) jenom transformace obligatórni, pak — zvolivše při rozvíjení C podle (29i) alternativu past — derivovali bychom (62) #John#eat-{-past#.an#apple# (-> "John ate an apple"). Jestliže na (61) aplikujeme (29i) a T,t, derivujeme (63) past — John — eat -f an -f apple, kde za C je vzato past. Kdybychom nyní měli uplatnit na (63) pravidlo (40) a jako nositele past zavedli do, dostali bychom jednoduchou otázku (64) did John eat an apple. Jestliže však na (63) aplikujeme Tw, derivujeme nejdříve transformací TTl řetěz (65) a potom transformací Tw2 řetěz (66). (65) John — past — eat ~{-an-{-apple (66) who — past — eat-{-an-\-apple Pravidlo (29ii) a morfonologická pravidla pak změní (66) na (58ii). Abychom tedy utvořili (58ii), aplikujeme nejdříve Tq a potom Tw na terminálni řetěz (61), který je podkladem jádrové věty (62). Všimněte si, že v tomto případě Twl prostě zruší účinek Tg; tím je vysvětleno, že (58ii) nemá inverzi. Při aplikaci Tw na řetěz vybereme nejdříve substantívni frázi a pak ji zaměníme s řetězem, který jí předchází. Když jsme tvořili (58ii), aplikovali jsme Tw na (63), kde jako substantívni frázi jsme zvolili John. Předpokládejme nyní, že bychom při aplikaci Tv na (63) vybrali jako substantívni frázi an-j-apple. Pro účely této transformace analyzujeme (63) tedy takto: (67) past-\-John-\-eat-{-an-\-apple. To je řetěz s formou (59), v němž v tomto případě Y je nula. Aplikujíce na (67) Tw, derivujeme nejdříve transformací Twl řetěz (68) a pak transformací Tw2 řetěz (69). 68 69 (68) an+äpple— past+John+eat (69) what— past+.John+eat Nyní pravidlo (29ii) na řetěz (69) neaplikujeme, stejně jako jsme neaplikovali na (39) nebo (42i), protože (69) neobsahuje podřetěz s formou Af+v. Proto se na (69) uplatní (40); zavede do jako nositele morfému past. Po aplikaci zbývajících pravidel derivujeme konečně (58i). TT, jak je formulována v (59)—(60), bude také vyhovovat pro všechny takové doplňovací otázky, jako jsou "what will he eat" a "what has he been eating". Lze ji snadno rozšířit, aby zahrnula otázky jako "what book did he read" atd. Všimněme si, že Twl podle toho, jak je vymezena v (60i), provádí tutéž transformaci jako Ta, totiž zaměňuje první dva segmenty řetězu, na který je aplikována. Dosud jsme nepřebírali účinek transformací na intonaci. Předpokládejme, že existují dva základní typy větné intonace: klesavá intonace, kterou si spojujeme s jádrovými větami, a stoupavá intonace, jež je asociována se zjišťovacími otázkami. Potom účinek Ta záleží zčásti v tom, že mění intonaci jedněch v intonaci druhých; proto v případě (64) se mění klesavá intonace ve stoupavou. Avšak viděli jsme, že Twl se aplikitje toliko po Ta a že má týž transformační účinek jako T„. Twl tudíž změní intonaci stoupavou zpět na klesavou. Je asi vhodné toto uvést, neboť tím se vysvětluje, proč tázací věty (58i—ii) mají normálně klesavou intonaci vět oznamovacích. Rozšíření našich úvah na jevy týkající se intonace nese s sebou mnoho problémů a tato poznámka je příliš zběžná, než aby byla závažná, nicméně přece naznačuje, že takové rozšíření by mohlo být plodné. Tedy shrňme: vidíme, že tyto čtyři věty (70) (i) John ate an apple (= (62)) ' ■' (ii) did John eat an apple (= (64)) (iii) what did John eat (= (58i)) (iv) who ate an apple ( = (58ii)) jsou všechny derivovány z výchozího terminálního řetězu (61): (70i) je věta jádrová, neboť v její .transformační historii' jsou jenom transformace obligatórni, (70ii) je utvořena z (61) uplatněním Ta, (70iii) a (70iv) jsou ještě dále od jádra, neboť jsou utvářeny z (61) aplikací Ta a pak ještě Tw. K této analýze se ještě stručně vrátíme v 8.2. 7.3 V 5.3 jsme se zmínili o tom, že existují substantívni fráze s formou to+VP, ing+VP ("to prove that theorem", "proving that theorem" — srov. (32)—(33)). Mezi nimi najdeme fráze jako "to be cheated", "being cheated", jež jsou derivovány z frází pasivních. Avšak pasivní věty byly z jádra vyloučeny. Proto substantívni fráze typu to+VP, ing+NP nemohou být zavedeny v gramatice jádra pravidly jako (33). Musíme je zavést ,nominalizační transformací', jež změní větu s formou N P—V P v substantívni frázi tvaru to+VP nebo ing+ VP.S Nebudeme hlouběji zkoumat strukturu této velmi zajímavé a rozvětvené množiny nominalizačních transformací, toliko načrtneme transformační vysvětlení problému, na který jsme narazili v 2.3. Jednou z nominalizačních transformací bude transformace TAdjí jež probíhá na kterémkoli řetězu s formou (71) T — N — is — Adj (tj. člen — substantivum — is — adjek- í tivum) ' a mění jej v odpovídající substantívni frázi s formou T+Adj+N. Mění tedy "the boy is tall" v "the tall boy" atd. Není těžké ukázat, že tato transformace výrazně zjednodušuje gramatiku a že musí mít tento a nikoli opačný směr. Jestliže ji vhodně formulujeme, zjistíme, že nám umožňuje vypustit z jádra všechna spojení adjektivum—substantivum, zavádějíc místo nich TAdj. Ve frázové gramatice máme pravidlo (72) Adj -> old, tall, které vyjmenovává všechny ty prvky, jež se mohou objevit v jádro- a Tato nominalizační transformace bude formulována jako zobecněná transformace, podobná (26). Bude probíhat na dvojici vět, v první z nich změní její strukturu z N P — V P na to + V P {nehoiir^+ VP),a pak ji dosadí N?.„Yéty dmhé- Viz mé práce (1955a; 1955c), kde je podrobný výklad. Úplnější a adekvátnější analýzu materiálu této části lze najít v mé studii z r. 1958 (1962). (Posledně uvedená práce vyšla nyní i ve sb. Fodor—Katz (211—45). Pozn. red.). 70 71 s, vých větách s formou (71). Slova jako "sleeping" však nebudou v tomto seznamu uvedena, i když máme věty jako (73) the child is sleeping. Příčina je v tom, že i když "sleeping" nebude v seznamu (72), řetěz (73) se generuje transformací (29ii) (jež mění Af-j-v na v-j-Afjfc z podkladového terminálního řetězu) (74) tlie-\-child-\-C -\-be — ing — sleep, kde be-\-ing je součástí pomocného slovesa (viz (28iii)). Vedle (73) máme takové věty jako "the child will sleep", "the child sleeps" atd., volící rozmanité možnosti pomocného slovesa. Taková slova jako "interesting" však v seznamu (73) budou musit být. Ve větách jako (75) the book is interesting je "interesting" Adj, nikoli část prvku Verb, což je vidět z toho, že neexistuje "the book will interest", "the book interests" atd. Tuto analýzu "interesting" a "sleeping" nezávisle potvrzuje chování "very" aj., jež se může objevit s jistými adjektivy, s jinými však nikoli. "Very" bude postiženo nejjednodušeji tak, že se do frázové gramatiky zavede pravidlo (76) Adj -> very+Adj. „Very" se může objevit v (75) a obecně s "interesting", ale nemůže se objevit v (73) nebo jinde se "sleeping". Chceme-li tedy zaručit nejprost-ší analýzu prvku "very", musíme jako Adj zařadit do (72) "interesting", ale nikoli "sleeping". Zatím jsme neprobírali způsob, jak transformace určují strukturu konstituentů, ačkoli jsme již ukázali, že k tomu nezbytně dochází, zvláště aby mohly vzniknout transformace složené. Jedna z obecných podmínek pro strukturu odvozených konstituentů bude tato: (77) Jestliže X je nějakým konstituentem Z ve frázové gramatice a řetěz Y utvořený transformací má touž strukturní formu jako X, pak Y je rovněž Z. V konkrétním případě: i když jsme pasivní věty z jádra vyloučili, budeme potřebovat označovat frázi s by (např. v "the food was eaten — by the man") jako předložkovou frázi (PPJ v pasivní větě. (77) to dovoluje, protože víme z gramatiky jádrových vět, že by-\-NP^ je PP. Podmínila (77) není formulována s dostatečnou přesností, avšak lze ji vypracovat jako jednu z množiny podmínek pro strukturu derivovaných konstituentů. Ale nyní si všimněme věty (73). Slovo "sleeping" je utvořeno transformací (konkrétně (29ii)) a má touž formu jako "interesting" (tj. je V-{-ing), což jest Adj, jak víme z frázové gramatiky. Proto podle (77). "sleeping" je Adj i v transformátu (74). To však znamená, že (73) lze rozložit jako řetěz s formou (71) a aplikovat na ně transformaci TAdj, takže vznikne substantívni fráze (78) the sleeping child, podobně jako "the interesting book" z (75). A ták, ačkoli "sleeping" je vyloučeno z (72), objeví se jako adjektivum modifikující substantiva. Tato analýza adjektiv (jež je úplná vzhledem k větám, které se skutečně objevují) však nezavede slovo "sleeping" do všech adjektivních postavení, v nichž .se objevují slova jako "interesting" (zůstávající v jádru). Nikdy například nezavede "sleeping" do kontextu "very —". Protože "very" nikdy nemodifikuje slovesa, neobjeví se v (74) nebo (73) — avšak všechny případy, kdy se "sleeping" objevuje jako modifikátor, jsou derivovány z připadli jako (74), v nichž je slovesem. Podobně budeme mít frázová pravidla, která analyzují slovesnou frázi na (79) Aux -f- seem -f- Adj, stejně jako jiná pravidla analyzují VP na Aux-\- V-\-NP, Aux-\-be-\-Adj atd. Avšak "sleeping" nebude touto gramatikou nikdy zavedeno do kontextu "seems —". Je to zřejmě nejjednodušší gramatika, kterou pro věty skutečně existující dokážeme sestavit. Když tuto zběžnou úvahu vypracujeme pečlivěji, dojdeme k výsledku, že nejjednodušší transformační gramatika vyskytujících se vět bude vyřazovat (80) a generovat (81). (80) (i) the child seems sleeping (ii) the very sleeping child 72 73 (81) (i) the book seems interesting (ii) the very interesting book Vidíme tedy, že rozdíly (uvedené v 2.3 a jevící se tam jako arbitrárni) mezi (3) (= "have you a book on modern music?") a (4) (= (81i)) a mezí (5) (= "read you a book on. modern music?") a (6) ( = (SOi)) mají jasný strukturní původ a jsou ve skutečnosti projevem pravidelnosti na vyšší rovině: jsou důsledkem nejjednodušší transformační gramatiky. Jinými slovy, některé druhy jazykového chování, jež se zdají být nemotivované a nevysvětlitelné v oblasti frázové struktury, ukáží se jako jednoduché a systémové, když se uchýlíme k transformačnímu pojetí. Ěečeno slovy 2.2, kdyby mluvčí měl zobrazit svou konečnou jazykovou zkušenost, používaje k tomu frázové struktury a transformací, a to nejjednodušším možným způsobem odpovídajícím jeho zkušenosti, přijal by (3) a (4) jako gramatické věty a odmítl by (5) a (6). 7.4 Ve (28), 5.3 jsme analyzovali prvek Verb na Aux-j- V a pak jsme prostě sepsali slovesné kořeny třídy V. Existuje však značný počet produktivních podkonstrukcí třídy V, o kterých je třeba se zmínit, protože osvětlí dosti zřetelně některé základní věci. Uvažujme nejdříve konstrukce sloveso + partikule (V-^Prt), jako jsou "bring in", "call up", "drive away". Mohou existovat formy jako (82), ale ne jako (83). (82) (i) the police brought in the criminal (ii) the police brought the criminal in (iii) the police brought him in (83) the police brought in him Víme, že frázová gramatika není schopna zacházet s těmito nespojitými prvky bez obtíží. Proto nejpřirozeněji analyzujeme tyto konstrukce tak, že k (28ii) přidáme tuto možnost: (85) X — Vx— Prt — NP (84) V -> V1+Prt; množina doplňkových pravidel pak určí, které Ví lze spojit s kterým Prt. Abychom umožnili (82ii), zavedeme fakultativní transformaci T^p, která působí na řetězy se strukturní analýzou / a provádí záměnu třetího a čtvrtého segmentu řetězu, na který je aplikována. Tak změní (82i) na (82ii). Abychom počítali s (82iii) a zároveň vyloučili (83), musíme určit, že tato transformace je obligatórni, jestliže předmětovou NP je zájmeno (Pron). S týmž výsledkem můžeme také zavést obligatórni transformaci T*p, jež má stejný strukturní účinek jako T^J, avšak působí na řetězech se strukturou (86) X — Fx — Prt — Pron. Víme, že transformace pasíva může působit na libovolném řetězu s formou NP — Verb — NP. Jestliže stanovíme, že se transformace pasíva aplikuje před Tj^ nebo T^v, pak utvoří z (82) pasivní věty (87) (i) the criminal was brought in by the police (ii) he was brought in by the police. Další zkoumání slovesné fráze ukazuje, že existuje obecná konstrukce sloveso-(-doplněk (V-^Comp), která se chová velmi podobně jako právě probraná konstrukce sloveso-|-partikule. Uvažujme věty (88) (89) everyone in the lab considers John incompetent John is considered incompetent by everyone in the lab. Chceme-li derivovat (89) z (88) transformací pasíva, musíme rozložit (88) na strukturu NPt— Verb — NP2, v níž NPt = everyone+in-j-the-\-lab a NP2 ~ John. To znamená, že pasívum musíme aplikovat nikoli na (88), nýbrž na terminálni řetěz (90), na kterém se (88) zakládá: (90) everyone in the lab — considers incompetent—-John. Nyní můžeme utvořit (88) z (90) transformací analogickou transformaci T°gP. Předpokládejme, že přidáme do frázové gramatiky pravidlo (91) , obdobné pravidlu (84). (91) V ->- Fa -f Gomp. Nyní rozšíříme platnost T*„ tak, že bude dovoleno aplikovat ji nejen na řetězy s formou (86) jako dříve, nýbrž také s formou (92). (92) X —V^ — Comp — NP. 74 75 Tato opravená transformace T*p změní (90) na (88). S konstrukcemi sloveso -f doplněk a sloveso -f-partikule se pracuje tedy stejným způsobem. Zvláště první je v angličtině velice dobře rozvinuta.4 7.5 Načrtli jsme toliko odůvodnění konkrétní formy každé z transformací, které jsme probrali, ačkoli je velmi důležité položit si otázku, zda jde o systém jedině možný. Lze myslím ukázat, že se všemi výše probranými a mnoha dalšími případy jsou spojena velmi jasná a snadno zobecnitelná kritéria jednoduchosti, jež rozhodnou, která množina vět patří do jádra a jaké typy transformací jsou nutné, aby vyhovovaly pro věty nejadrové. Jako příklad krátce popíšeme postavení transformace pasíva. V 5.4 jsme ukázali, že gramatika je mnohem složitější, obsahuje-li v jádru jak aktivní, tak pasivní věty, než kdyby pasivní věty byly z něho vyloučeny a zavedeny transformací, jež zamění podmět a předmět aktivní věty a nahradí sloveso V řetězem is-f- V -{-en-^-by. Nabízejí se hned dvě otázky, týkající se nevyhnutelnosti takového řešení: především se ptáme, je-li nezbytné pro utvoření pasivní věty zaměnit substantívni fráze, a za druhé, zda by nebylo možno zvolit jako jádro věty pasivní a věty aktivní derivovat z nich ,transformací aktiva'. Uvažujme nejdříve o otázce záměny subjektu a objektu. Je tato záměna nezbytná, nebo bychom mohli popsat pasivní transformaci jako proces s účinkem (93)? 4 Další zkoumání ukazuje, že většina z forem typu sloveso+doplněk zavedených pravidlem (91), by měla být z jádra vyloučena a derivována trans formačné z "John is incompetent" atd. Ale to je komplikovaná záležitost a vyžaduje mnohem detailnější rozvinutí transformační teorie, než můžeme zde podat. Srov. (1955a, 1955c, (1962). Tyto konstrukce mají několik dalších rysů, přešli jsme je však až příliš stručně. Není vůbec jasné, zda jde o obligatórni transformaci. Můžeme mít případy s dlouhými a složenými objekty, napr. "they consider incompetent anyone who is unable to...". Proto, aby byl tento případ zachycen, snad bychom mohli spíše rozšířit platnost T^£ než T°^p. Je zajímavé zkoumat ty rysy gramatického předmětu, které tuto transformaci vyžadují nebo vylučuji. Významná zde zdaleka není jenom délka. Transformace pasíva může být formulována i jinak, pro nedostatek místa se však tím nebudeme zabývat, jakkoli je to zajímavé. (93) NPX — Aux —V — NP2 se přepisuje jako NP1 — Aux+ be+en —V — by+NP2. Konkrétně řečeno, věta "John loves Mary" by měla v pasivní formě podobu "John is loved by Mary". V 5.4 jsme odmítli (93) a doporučili inverzi proto, že máme věty jako (94), avšak věty jako (95) nikoli. (94) (i) John admires sincerity — sincerity is admired by John (ii) John j>lays golf — golf is played by John (iii) sincerity frightens John — John si frightened by sincerity (95) (i) sincerity admires John — John is admired by sincerity (ii) golf plays John — John is played by golf (iii) John frightens sincerity — sincerity is frightened by John Upozornili jsme však na to, že tento pohled vyžaduje rozpracovat pojem ,stupně gramatičnosti', jenž takové rozlišování podpoří. Věřím, že tento přístup je správný a že je jasné, v jakém smyslu jsou věty (94) gramatičtější než věty (95), jež jsou opět gramatičtější než např.,,sincerity admires eat". Každá gramatika, která odlišuje abstraktní jména od vlastních, je natolik jemná, že charakterizuje např. rozdíl mezi (94i, iii) a (95i, iii) a lingvistická teorie musí rozhodně poskytnout prostředky pro toto rozlišování. Ježto jsme se však v této práci nezabývali otázkou rozkladu na kategorie, bude zajímavé ttkázat, že proti (93) máme ještě silnější argument. Každá gramatika, která dovede rozlišit singulár a plurál, je dostatečně účinná pro důkaz, že pasívum vyžaduje inverzi substantivních frází. Abychom to poznali, vraťme se ke konstrukci sloveso+doplněk, probírané v 7.4. Jako jsme měli věty (88), (89), máme též věty (96) all the people in the lab consider John a fool (97) John is considered a fool by all the people in the lab. V 7.4 jsme viděli, že (96) je utvořena transformací T*, z výchozího řetězu (98) all the people in the lab — consider a fool — John (NP—Verb — NP), 76 77 v němž Verb "consider a fool" je případem (91). Viděli jsme také, že transformace pasíva se aplikuje přímo na (98). Jestliže se při ní zamění podmět a předmět, vznikne z (89) náležitě (97) jakožto pasívum k (96). Přijmeme-li však jako definici pasíva (93), budeme derivovat uplatněním této transformace na (98) ne-větu (99) all the people in the lab are considered a fool by John. Podstata věci je v tom, že jsme narazili na sloveso, totiž "consider a fool", které se musí shodovat v čísle jak se svým podmětem, tak předmětem.5 Existence takových sloves dokazuje zcela přesvědčivě, že transformace pasíva musí být založena na inverzi subjektu a objektu. Uvažme nyní, zda by za jádrové věty mohly být považovány věty pasivní místo aktivních. Lze lehko poznat, že navržená úprava povede k mnohem složitější gramatice. Budou-li přijaty jako jádrové věty aktivní, frázová gramatika bude obsahovat (28), ale bez be^en v (28iii). Jestliže však přijmeme jako jádrové věty pasivní, fce-f-en bude musit v (28iii) zůstat, spolu se všemi ostatními formami pomocného slovesa. Budeme ještě nuceni doplnit zvláštní pravidla, která určí, že V nemůže mít pomocné Ďe-f en, je-li bezpředmětové (tj. že nemůže být "is occured"), že však musí mít be-\-en, je-li předmětové (tj. nemůže být "lunch eats by John"). Jestliže srovnáme obě alternativy, nelze pochybovat o tom, která je relativně složitější; jsme tedy nuceni přijmout jako jádrové věty aktivní, a nikoli pasivní. Všimněte si, že kdyby byly do jádra vybrány věty pasivní, dostali bychom se do nesnází ještě zcela jiného druhu. Transformace aktiva by musila být aplikována na řetězy s formou (100) NP1 — Aux+be+en —V — ž>«/+iVP2 a měnila by je na NP2— Aux— V — NPX. Změnila by například (101) the wine was drunk by the guests na "the guests drank the wine", přičemž "drunk" v (101) vzniká 5 Shoda mezi "a fool" a "John" v (98) je ovšem dalším důvodem pro transformační analýzu konstrukcí sloveso + doplněk + substantívni fráze, o níž jsme se zmínili v pozri. 4 na s. 76. z en-]-drink. Existuje však též adjektivum "drunk", jež musí být zapsáno v (72), spolu s "old", "interesting" atd., neboť máme "he is very drunk", "he seems drunk" atd. (srov. 7.3), a toto adjektivum také vznikne z en-\-drink. Ukazuje se tak, že v nejjednodušším systému frázové struktury angličtiny je věta (102) John was drunk by midnight též založena na výchozím terminálním řetězu, který lze analyzovat v souhlase se (100). Jinak řečeno, nebylo by možno žádným strukturním rozborem patřičně rozlišit (101) a (102), kdybychom považovali obě věty za jádrové. Jestliže však aplikujeme ,transformaci aktiva' na (102), nedostaneme větu gramatickou. Když se skutečně pokoušíme sestavit pro angličtinu nejjednodušší gramatiku, která obsahuje část frázovou a část transformační, zjišťujeme, že jádro se skládá z jednoduchých oznamovacích aktivních vět (je jich pravděpodobně konečný počet) a že všechny ostatní věty lze jednodušeji popsat jako transformáty. Můžeme ukázat, že žádnou transformaci z těch, které jsme tu probrali, nelze obracet, neboli je mnohem snazší provést transformaci jedním směrem než naopak, právě tak jako tomu bylo v případě výše vyložené transformace pasíva. Tento fakt může vysvětlit tradiční praxi gramatiků, kteří obvykle začínají gramatiku angličtiny například studiem jednoduchých vět typu ,činitel — děj' a jednoduchými gramatickými vztahy, jako je vztah podmět—přísudek nebo sloveso—předmět. Nikdo by vážně nezačínal studium struktury anglických konstituentů takovou větou, jako je "whom have they nominated", kterou by se pokoušel rozložit na dvě části atd. Zatímco některé velmi podrobné úvahy o struktuře angličtiny (viz např. Nida, zde v bibliografii) se nezmiňují vůbec o větách tázacích, nikdo nezapomene na jednoduché oznamovací věty. Transformační analýza tuto nesymetričnost (jinak formálně nemotivovanou) dost jednoduše vysvětluje, předpokládáme-li, že gramatikové jednali na základě správné intuitivní představy o jazyce.9 6 Když rozhodujeme o tom, která ze dvou navzájem si odpovídajících forem je centrálnější, přidržujeme se odůvodnění naznačeného Bloomfieldem pro morfologii:,,... jsou-li formy zčásti podobné, může být problematické, kterou by bylo lépe považovat za základní... struktura jazyka může tuto 78 79 7.6 Ještě jeden bod zasluhuje zmínku, dříve než téma o transformacích v angličtině opustíme. Na konci kap. 5 jsme poznamenali, že pravidlo pro koordinaci dává užitečné kritérium pro rozklad na konstituenty v tom smyslvi, že se toto pravidlo značně zjednoduší, jestliže stanovíme konstituenty určitým způsobem. Nyní toto pravidlo podáme jako transformaci. Je ještě mnoho jiných případů, kdy chování věty při transformaci nám poskytne cenné, ba nepostradatelné vodítko pro určení struktury jejích konstituentů. Uvažujme například tuto dvojici včt: (103) (i) John knew the boy studying in the library (ii) John found the boy studying in the library. Intuitivně je zřejmé, že tyto věty mají různou gramatickou strukturu (projeví se to například tehdy, jakmile se pokusíme připojit k (103) "not running around the streets"), ale nevěřím, že na rovině frázové struktury lze nalézt důvody pro to, abychom je analyzovali na konstituenty odlišné. V obou případech je nejjednodušším rozkladem NP — Verb — NP —- %nq-\- VP. Ale všimněme si chování těchto vět při transformaci pasíva. (104) jsou věty, avšak (105) větou není.' (104) (i) the boy studying in the library was known (by John) (ii) the boy studying in the library was found (by John) (iii) the boy was found studying in the library (by John) (105) • the boy was known studying in the library (by John). Transformace pasíva se aplikuje toliko na věty s formou NP — Verb — — NP. Abychom tedy dostali (104ii), musí být (103ii) rozložitelné takto: (106) ' John — found — the boy studying in the library. otázku rozhodnout za nás, neboť dospějeme k nevhodně složitému popisu, zvolíme-li jednu možnost, zvolíme-li však druhou, dostaneme popis poměrně jednoduchý..." (1933, 218). Bloomfiekl dále poukazuje na to, že „stejná úvaha nás často přivede k tomu, abychom zavedli umělou základní formu". Tento postřeh se ukázal užitečným i v transformační analýze, například tehdy, když jsme zaváděli terminálni řetěz John— C — have+en—be+ing— read jako podklad jádrové věty „John has been reading". ' Věty (104) bez výrazu v závorkách jsou utvořeny další, ,eliptickou' transformací, jež mění např. "the boy was seen by John" na "the boy was seen". I Předmětem je substantívni fráze "the boy studying in the library". Obdobně se bude analyzovat (103i), protože existuje pasívum (104i). Avšak (103ii) má jako pasivní formu (104iii) také. Z toho plyne, že věta (103ii) je případem konstrukce sloveso-)-doplněk, kterou jsme zkoumali v 7.4; že je derivována transformací T*p z výchozího řetězu (107) John — found studying in the library — the boy, v němž je "found" slovesem a "studying in the library" doplňkem. Transformace pasíva změní (107) na (104iii), stejně jako mění (90) na (89). Avšak (103i) transformátem řetězu "John — knew studying in the library — the boy" (táž forma jako (107)) není, neboť (105) není gramatická věta. Studiem gramatických pasivních vět tedy zjistíme, že "John found the boy studying in the library" (= (103ii)) lze analyzovat dvojím způsobem: buď jako NP — Verb — NP, s předmětem "the boy studying in the library", nebo jako N P — Aux-{- V — N P — Comp, tedy jako transformát řetězu (107) se složeným prvkem Verb, "found studying in the library". Avšak větu "John knew the boy studying in the library" (= (103i) je možno analyzovat jen prvním způsobem. Tento výsledný popis vět (103) se zdá v úplné shodě s intuicí. Jako jiný příklad podobného typu uvažujeme větu (108) John came home. Ačkoli "John" a "home" jsou substantívni fráze a "came" je Verb, studujíce účinek transformací na (109) zjistíme, že ji nelze analyzovat jako NP— Verb — NP. Neexistuje věta "home was come by John" jako výsledek transformace pasíva nebo "what did John come" jako výsledek tázací transformace Tw. Musíme proto analyzovat (108) jinak (nemá-li se popis těchto transformací nepřiměřeně zkomplikovat), snad jako NP — Verb — Adverb. Kdyby nebylo důvodů tohoto druhu, nezdá se, že bychom měli velmi závažné příčiny pro to, abychom neanalyzovali (108) jako NP— Verb — NP, chápajíce "home" jako předmět slovesa "came", ač se to zcela příčí intuici. Je myslím správné říci, že významnou část základních kritérií pro určení struktury konstituentů tvoří vlastně kritéria transformační. Obecný princip je tento: máme-li transformaci, která zjednodušuje 80 81 gramatiku a ve velké většině případů mění gramatické věty opět na gramatické věty (tj. transformaci, jejímž působením vzniká v matematickém smyslu téměř uzavřená množina gramatických vět8), pak se pokusíme stanovit strukturu konstituentů vět tak, aby tato transformace vytvářela gramatické věty vždy, a tím ještě více zjednodušila gramatiku. Čtenář si možná povšiml jistého „kruhu", či dokonce zjevné nedůslednosti v našem postupu. Definujeme takové transformace jako pasivní, opírajíce se o frázovou analýzu konkrétních vět, a pak studujeme chování vět při těchto transformacích, abychom rozhodli, jakou frázovou strukturu máme těmto větám přiřknout. V 7.5 jsme využili toho, že "John was drunk by midnight" (— (102)) nemá odpovídající aktivum, abychom odmítli transformaci ve směru pasívum—aktivum. V 7.6 jsme na základě toho, že věta "John came home" (= 108)) nemá pasivní protějšek, jí nepřiřkli strukturu NP — Verb — NP. Sleduje-me-li však v každém z těchto případů zdůvodnění, poznáme, že o kruh ani o nedůslednost nejde. Vždy jsme pouze usilovali o to, abychom omezili složitost gramatiky, a pokoušeli jsme se ukázat, že navržená analýza je zřejmě jednodušší než zamítnuté alternativy. V některých případech se gramatika zjednoduší, odstraníme-li určitou transformaci; v jiných případech je vhodnější jinak určit strukturu konstituentů. Tak jsme postupovali v intencích naznačených v kap. 6. Používáme frázové struktury a transformací, abychom se pokusili vybudovat takovou gramatiku angličtiny, která bude jednodušší než ostatní navržená řešení; nepomýšlíme na to, abychom nalezli metodu, kterou by snad bylo možno vytvořit tuto gramatiku z nějakého anglického korpusu, byť i jakkoli rozsáhlého, mechanickým postupem. Protože jsme si vytyčili slabší cíl, totiž vyhodnocení, a nikoli nalezení, není třeba se obávat, pokud jde o probírané případy, bludného kruhu. Intuitivně nalezené shody a vysvětlení, jak se mi zdá, poskytují závažné argumenty dokazující správnost přístupu, který jsme si zvolili. Srov. kap. 8. 8 Srov. pojem systému uzavřeného vzhledem k určité operaci např. u Fil-korna (50): systém je uzavřen vzhledem k určité operaci, jestliže výsledkem této operace aplikované na prvky systému je opět prvek téhož systému. Pozn. ret. Explanatorní účinnost lingvistické teorie 8.1 Doposud jsme považovali za lingvistův úkol vytvořit zvláštní prostředek (nazývaný gramatikou), jenž by generoval všechny věty jazyka a jen ty; o nich jsme předpokládali, že byly nějak předem dány. Viděli jsme, že takové pojímání lingvistické činnosti zákonitě směřuje k popisu jazyků, při němž se používá termínů množiny rovin reprezentace; některé z těchto rovin jsou zcela abstraktní a netriviální. Konkrétně vede k tomu, že jako odlišné roviny reprezentace gramatických vět zavádíme strukturu frázovou a strukturu transformační. Nyní zamýšlíme formulovat cíle lingvisty zcela jiným a samostatným způsobem, který však přesto vede k velmi podobným představám o struktuře jazyka. V jazyce a jazykovém chování existuje vedle problému, je-li ten a ten řetěz (který třebas nikdo nikdy neutvořil) větou, nebo ne, ještě mnoho dalších jevů, které si žádají vysvětlení. Je na místě, očekáváme-li od gramatik, že vysvětlení některých z těchto faktů podají. Mnoho anglických mluvčích může například chápat posloupnost fonémů /oneym/ dvojím způsobem: buď jako "a name", nebo jako "an aim". Kdyby naše gramatika byla systémem majícím jednu rovinu, totiž jenom rovinu zabývající se fonémy, žádné vysvětlení pro tento fakt by nepodala. Jestliže však rozvineme rovinu reprezentace morfologické, zjistíme, že ze zcela samostatných důvodů jsme nuceni zavést morfémy "a", "an", "aim" a "name", odpovídající fonémickým útvarům /a/, /on/, /eym/ a /neym/. Náš pokus zavést morfologii způsobem co nejjed-nodušším má pak automaticky za následek, že posloupnost fonémů /eneym/ je v rovině morfologické reprezentována dvojím způsobem. Obecně říkáme, že jestliže určitá posloupnost fonémů je analyzována na téže rovině více než jedním způsobem, jde o případ konstrukční homonymie. To nám nabízí pro gramatiky kritérium adekvátnosti. Můžeme vyzkoušet adekvátnost dané gramatiky tak, že zkoumáme, je-li každý z případů konstrukční homonymie mnohoznačný a naopak 82 83 odpovídá-li každému případu skutečné mnohoznačnosti opravdu případ konstrukční homonymie.1 Obecněji vzato, jestliže jisté pojetí gramatiky směřuje k takové gramatice daného jazyka, která v této zkoušce neobstojí, máme právo pochybovat o adekvátnosti této koncepce i lingvistické teorie, na níž je založena. Máme tedy zcela dostačující argument pro to, abychom zavedli morfologickou rovinu, neboť jen ona objasní jinak nevysvětlitelný dvojí význam řetězu /eneym/. 0 konstrukční homonyniii mluvíme tehdy, jestliže nějaká posloupnost fonémů je několikerým způsobem reprezentována. Předpokládejme, že dvě různé posloupnosti fonémů jsou v některé rovině podobně nebo stejně analyzovány. Očekáváme pak, že jako jsou případy dvojí reprezentace .chápány' více než jedním způsobem, tak také bychom měli těmto posloupnostem ,rozuměť nějak podobně. Například věty (109) (i) John plaj^ed tennis (ii) my friend likes music jsou zcela odlišné na rovině fonémické i morfémické. Avšak na rovině frázové struktury jsou obě reprezentovány jako N P — Verb — N P; je tedy zřejmé, že jsou chápány jako v jistém smyslu podobné. Tento fakt by nebylo možno vysvětlit prostředky gramatiky, jež by se omezovala na rovinu slov nebo morfému, a takové případy rovněž odůvod-ňují — zcela nezávisle na motivech uvedených v kap. 3 — zavedení roviny frázové struktury. Všimněte si, že též strukturní mnohoznačnost může být uvedena jako důvod pro zavedení frázové struktury. Výrazy jako "old men and women." a "they are flying planeš" ("those specks on.the horizon are flying planeš" na rozdíl od "my friends are flying planeš") mají zřejmě dvojí smysl, a vskutku jsou dvojím způsobem analyzovány na rovině frázové struktury, i když ne na žádné rovině nižší. Vzpomeňte si, že na rovině frázové struktury není výraz 1 Všechny druhy mnohoznačnosti zřejmě není možno analyzovat pomocí termínů syntaktických. Neočekávali bychom například od gramatiky, aby vysvětlila dvojí význam slov "son" —" "sun", "light" (o barvě, váze) atd. ' Hockett ve své práci (1954, 210—33) užívá pojmu strukturní mnohoznačnosti, aby ukázal nezávislost různých lingvistických pojmů způsobem, který se velmi podobá tomu, jejž navrhujeme zde. analyzován jenom jedním řetězem, nýbrž diagramem typu (15) nebo ekvivalentně určitou množinou řetězů reprezentace.2 Máme na mysli to, že pojem „rozumět větě" by měl být vysvětlován zčásti pomocí pojmu „lingvistická rovina". Abychom tedy rozuměli větě, je především nezbytné rekonstruovat její analýzu na každé lingvistické rovině; pak můžeme prověřit adekvátnost dané množiny abstraktních lingvistických rovin tak, že si položíme otázku, zda nám gramatiky formulované v termínech těchto rovin umožní dostatečně vysvětlit pojem „rozumět". Případy podobnosti reprezentace na vyšších rovinách a případy její různosti (konstrukční homonymie) na vyš-ších rovinách jsou prostě extrémní případy, svědčící o existenci těchto rovin (pokud jsme ovšem přijali popsané schéma). Obecně vzato nemůžeme plně porozumět žádné větě, dokud neznáme alespoň její analýzu na všech rovinách, včetně takových vyšších rovin, jako je frázová a •— jak uvidíme — transformační struktura. Snad se nám podařilo ukázat neadekvátnost takové lingvistické teorie, která zůstává na nižší rovině, než je frázová struktura, rozborem případů několikeré, nebo naopak obdobné interpretace, jež na nižších rovinách zůstávaly nevysvětleny. Ukazuje se však, že zbývá ještě mnoho neobjasněných jevů, i když rovinu frázové struktury zavedeme a na popis angličtiny uplatníme. Jestliže prostudujeme tyto případy, ukáže se nezávisle na důvodech uvedených v §§ 5 a 7, že je nezbytná ještě ,vyšší' rovina, rovina analýzy transformační. Zmíním se jen o několika typických příkladech. 8.2 V 7.6 jsme narazili na větu ("I found the boy studying in the li-brary" = (103ii.)), jejíž dvojí reprezentaci nebylo lze ukázat jinak než při zavedení transformačních kritérií. Zjistili jsme, že podle jedné interpretace byla tato věta výsledkem transformace T* , aplikované na 2 Tj. tím, co nazývám ve svých pracích (1955a; 1956),, frázovým ukazatelem". Viz (1956), kde je rozebrána konstrukční homonymie výrazu "they are flying planeš" prostředky frázové gramatiky. Když však připojíme k frázové gramatice gramatiku transformační, stane se tato věta případem transformační mnohoznačnosti a nikoli konstrukční homonymie na rovině frázové struktury. Není vlastně jasné,, existují-li vůbec nějaké případy konstrukční homonymie omezené na rovinu frázové struktury, jakmile rozvineme transformační gramatiku. 84 85 "I ■— found studying in the library — the boy", podle druhé byla analyzována jako konstrukce N P — Verb — N P s předmětem "the boy studying in the library". Další transformační analýza by ukázala, že v obou případech je ona věta transformátem dvojice terminálních řetězů, jež jsou podkladem jednoduchých jádrových vět (110) (i) I found the boy (ii) the boy is studying in the library. Je to tudíž zajímavý případ věty, jejíž dvojznačnost plyne z dvojího možného transformačního rozvoje týchž jádrových řetězů. To je ovšem příklad dosti složitý a vyžaduje, abychom hodně podrobně studovali způsob, jak transformace určují strukturu konstituentů; není však obtížné najít jednodušší příklady na dvojznačnost vznikající na transformační rovině. Uvažujme frázi (111), kterou můžeme chápat buď tak, že "hunters" je podmětem (tj. analogicky s (112i)), nebo tak, že "hunters" je předmětem (tj. jako (112ii)). (111) the shooting of the hunters (112) (i) the growling of lions (ii) the raising of flowers Na rovině frázové struktury nenajdeme vhodný způsob, jak tuto mnohoznačnost vysvětlit; všechny tyto fráze jsou reprezentovány jako the — V-\-ing — of-{-NP.s Avšak jasné a přirozené vysvětlení lze podat v termínech transformací. Pečlivá analýza angličtiny ukazuje, že gramatiku můžeme zjednodušit, jestliže vyloučíme fráze jako (111) a (112) z jádra a zavedeme je transformací. Aby byly postihnuty takové fráze, jako je (H2i), formulujeme transformaci, která změní jakoukoli 3 Je pravda, že (111) může být reprezentováno dvojím způsobem, a to s shoot jednak jako s předmětovým, jednak jako s bezpředmětovým slovesem, podstatné však je, že mnohoznačný je v (111) gramatický vztah (tj. "hunters" může být podmětem, anebo předmětem). V mezích frázové struktury lze definovat gramatické vztahy tvarem diagramů (15) atd. Avšak z těchto prostředků nelze vyčíst, že v (111) má být nalezen bud vztah podmět — sloveso, nebo vztah sloveso — předmět. Jestliže rozdělíme slovesa do tří tříd, na předmětová, bezpředmětová a bud předmětová, nebo bezpředmětová, pak i tento (sám o sobě nepostačující) rozdíl zmizí. větu s formou NP — G — V na odpovídající frázi s formou the — V^ -{-ing — of~\-NP; tato transformace bude sestavena tak, aby výsledkem byla fráze NPý Pokud jde o frázi (112ii), zavedeme transformaci, která mění jakoukoli větu s formou NP1 — C— V — NP2 na odpovídající N P s formou the—■ V+ing — of-\-NP2. Tedy první transformace změní "lions growl" na "the growling of lions", druhá "John raises flowers" na "the raising of flowers". Avšak jak "the hunters shoot", tak "they shoot the hunters" jsou jádrové věty. Proto (111), "the shooting of the hunters", má pro transformaci dvojí východisko, bude na transformační rovině dvojím způsobem reprezentována. Dvojznačnost gramatického vztahu v (111) je způsobena tím, že vztah mezi "shoot" a "hunters" je v dvou podkladových jádrových větách odlišný. Věty (112) takto mnohoznačné nejsou: ani "they growl lions", ani "flowers raise" nepatří mezi gramatické jádrové věty. Podobně uvažujme dvojice jako (113) (i) the picture was painted by a new technique (ii) the picture was painted by a real artist. Každé z těchto vět rozumíme zcela jinak, ačkoli na rovině frázové struktury jsou reprezentovány stejně, a to jako N P — was-j- Verb-\-en — by-\-NP. Avšak jejich transformační historie je úplně jiná. (113ii) je pasivním protějškem věty "a real artist painted a picture". (113i) je utvořeno např. z "John painted a picture by a new technique", a to dvěma transformacemi: nejdříve transformací pasíva a pak eliptickou (zmínili jsme se o ní v pozn. 7 na s. 80), jež vypouští v pasívu ,činitele'. Na základě modelu (113) není těžké najít absolutně homo-nymní věty. Například (114) John was frightened by the new methods může znamenat buď to, že John je konzervativní, a nové metody jej tedy děsí, anebo že bylo použito nových metod zastrašovaní lidí, ab}*-byl postrašen John (tato druhá interpretace by se spíše nabízela než první tehdy, kdyby za "was" bylo vloženo "being"). Na transformační rovině má věta (114) jak analýzu (113i), tak (H3ii); to vysvětluje její dvojznačnost. * Viz pozn. 3 na s. 71. 86 87 8.3 Svůj výklad můžeme uzavřít příkladem na opačný extrém: jde o věty, které chápeme jako podobné, ačkoli na rovině frázové struktury a na nižších rovinách reprezentace jsou naprosto odlišné. Všimněte si těchto vět (rozebírali jsme je již v 7.2): (115) (i) John ate an apple —oznamovací (ii) did John eat an apple — otázka zjišťovací j (iii) v/hat did John eat ) ,, , , , f tázací , i > — otázka doplňovací (ív) wno ate an apple J ■ . "' Je intuitivně zřejmé, že (115) obsahuje dva typy vět, oznamovací (115i) a tázací (115ii—iv). Dále pak cítíme, že tázací věty se ještě dělí na dva typy, na otázky zjišťovací (115ii) a doplňovací (115iii—iv). Je však obtížné najít pro tuto klasifikaci takovou formální základnu, která by nebyla arbitrárni a ,ad hoc'. Jestliže například klasifikujeme věty podle jejich ,normální' intonace, pak (115i), (115iii) a (115iv) se svou normální oznamovací, tj. klesavou intonací budou v protikladu k (115ii), která má intonaci stoupavou. Budeme-li věty klasifikovat na základě pořádku slov, pak (115i) a (115iv) budou se svým normálním pořádkem "NP—Verb—NP protikladné vzhledem k (115ii) a (115iii), kde je inverze podmetu a pomocného slovesa. Nicméně každá gramatika angličtiny bude tyto věty klasifikovat způsobem naznačeným v schématu (115) a týmž způsobem bude chápat tyto věty každý anglický mluvčí. Lingvistická teorie, která nemá k dispozici podklady pro takovou klasifikaci, musí být zajisté považována za neadekvátní. Reprezentace řetězu na rovině transformační je dána terminálním řetězem (nebo řetězy), z nichž vznikl, a posloupností transformací, jimiž je z tohoto podkladového řetězu derivován. Pokud jde o věty (115) ( = (70)), došli jsme v 7.1—2 k těmto závěrům: každá z těchto vět vzniká z podkladového terminálního řetězu (116) John— G— eaí-f-an+apple (= (61)), který je derivován frázovou gramatikou. (115i) je derivováno ze (116) pouze obligatorními transformacemi; podle definice je to tedy věta jádrová. (USii) je utvořeno ze (116) uplatněním obligatorních transformací a Tq. (1 lôiii) a (115iv) jsou utvořeny obligatorními transforma- 88 cemi a transformacami Ta a Tw. Liší se navzájem jenom tím, jak byla zvolena substantívni fráze, na niž se Tw aplikuje. Předpokládejme, že obecně určujeme větné typy podle jejich transformační historie, tj. podle jejich reprezentace na transformační rovině. Potom základní třídění (115) oddělí jádrovou větu (115i) od vět (115ii—iv), které všechny mají ve své transformační reprezentaci Ta. Proto jsou (115ii—iv) všechny otázkami. (115ii—iv) tvoří zvláštní podtřídu tázacích vět, ježto jsou tvořeny ještě doplňkovou transformací Tw. Jestliže tedy formulujeme pro věty (115) nej jednodušší transformační gramatiku, zjistíme, že takto získané transformační reprezentace nám dávají tu klasifikaci vět, která je intuitivně pokládána za správnou. Syntax a sémantika 9.1 Našli jsme takové případy, že větě rozumíme více než jedním způsobem a že je na transformační rovině několikerým způsobem reprezentována (na ostatních rovinách však nikoli), a dále případy, že několik vět chápeme jako podobné a že jsou reprezentovány — pouze na rovině transformační — stejným způsobem. To ospravedlňuje a motivuje (nezávisle na ostatních důvodech) popis jazyka v termínech transformační struktury a zavedení transformační reprezentace jako lingvistické roviny s týmž základním charakterem, jaký mají roviny jiné. Navíc to podporuje naši myšlenku, že proces „porozumění" větě lze vysvětlit zčásti pomocí pojmu lingvistická rovina. Konkrétně řečeno: abychom rozuměli větě, musíme znát ty jádrové věty, z nichž vznikla (přesněji terminálni řetězy, které jsou podkladem těchto jádrových vět), a frázovou strukturu každého z těchto elementárních komponentů, stejně jako transformační historii dané věty, popisující, jak se vyvinula z těchto jádrových vět.1 Obecný problém, jak analyzovat proces „porozumění větě", se tak v jistém smyslu redukuje na problém, jak rozumět jádrovým větám; ty totiž považujeme za základní ,obsahové prvky', z nichž se transformačním rozvojem tvoří běžné, složitější věty skutečného života. Jestliže chceme, aby nám syntaktická struktura umožnila jistým způsobem nahlédnout do problematiky významu a porozumění, dostali jsme se na nebezpečnou půdu. Neexistuje žádný aspekt lingvistického studia, který by byl zmatenější a který by vyžadoval jasnější a pečlivější formulace, než otázky vztahu mezi syntaxí a sémantikou. Správně bychom se měli ptát takto: „Jak fungují syntaktické prostředky, jež má daný jazyk k dispozici, při konkrétním používání 1 Je-li transformační analýza formulována pečlivěji, zjišťujeme, že k tomu, abychom určili derivovanou frázovou strukturu transformátu, nám postačí znát transformační reprezentaci věty (obsahující ovšem i frázovou strukturu řetězů, z nichž věta vzniká). jazyka?" Avšak místo aby se studium vztahů mezi syntaxí a sémantikou soustřeďovalo na tento velmi důležitý problém, převládá v něm většinou zájem o vedlejší věc a špatně formulovaná otázka. Zájem se týká toho, zda sémantická informace je či není potřebná k nalezení nebo vybrání gramatiky; ti, kteří odpovídají kladně, obvykle v tomto sporu kladou otázku: „Jak můžete sestavit gramatiku bez zřetele k významu?" Poznámky v kap. 8, týkající se možnosti vyvozovat ze studia syntaxe závěry pro sémantiku, nesmí být mylně vykládány ták, jako kdyby podporovaly představu, že gramatika je založena na významu. Teorie nastíněná v kap. 3—7 je fakticky naprosto formální a neséman-tická. V kap. 8 jsme stručně popsali několik způsobů, kterými můžeme studovat konkrétní využití existujících syntaktických prostředků. Snad můžeme tento problém objasnit ještě důkladněji naprosto negativně vyznívající úvahou o tom, je-li možno najít pro syntaktickou teorii sémantické základy. 9.2.1 Vynaložilo se mnoho úsilí na to, aby byla nalezena odpověď na otázku „Jak můžete sestavit gramatiku bez zřetele k významu?" Avšak již sama tato otázka je špatně položena; zjevně totiž implikuje ničím nepodloženou představu, jako kdyby bylo možno sestavit gramatiku se zřetelem k významu. Stejně oprávněně bychom se mohli ptát: „Jak můžete sestavit gramatiku, když nevíte, jaké mají mluvčí vlasy?" Správná otázka by měla znít: „Jak můžete sestavit gramatiku?" Neznám žádný podrobnější pokus o rozvinutí teorie gramatické struktury v částečně sémantických termínech ani žádný konkrétní a přesný návod, jak použít sémantické informace při sestavování nebo vyhodnocování. gramatik. „Intuitivní znalost formy jazyka" je pro toho, kdo zkoumá lingvistickou formu (tj. gramatiku), nepochybně velmi prospěšná. Je také zcela jasné, že teorie gramatiky musí považovat za svůj závažný cíl nahradit nejasnou a na intuici spoléhající metodu exaktním a objektivním přístupem. Máme však pramálo důkazů pro to, že při skutečném studiu lingvistické formy je vůbec nějak užitečná „intuitivní znalost významu". Věřím, že nevhodnost návrhů doporučujících využívat významu při gramatické analýze není zřejmá jen pro jejich vágnost a pro nešťastnou tendenci zaměňovat 90 91 „intuitivní znalost formy v jazyce" a „intuitivní znalost významu"; tyto dva termíny mají společné jen to, že jsou oba stejně vágní a stejně nežádoucí v lingvistické teorii. Protože však jsou takové návrhy obecně přijímány, bude snad stát za to, abychom některý z nich stručně probrali, i když v tomto případě povinnost podávat důkazy zůstává zcela na tom jazykovědci, který o sobě prohlašuje, že je schopen rozvinout nějaký gramatický pojem v sémantických termínech. 9.2.2 Mezi běžnějšími tvrzeními, která jsou pronášena, aby podpořila názor, že gramatika závisí na významu, najdeme tato: (117) (i) dvě výpovědi jsou fonémicky odlišné tehdy a jen tehdy, jestliže se liší významem; (ii) morfémy jsou nej menší prvky, které mají význam; (iii) gramatické věty jsou ty, které jsou sémanticky signifikantní ; (iv) gramatický vztah podmět—sloveso (tj. NP—VP jako analýza Sentence) odpovídá obecnému ,strukturnímu významu ', činitel—děj; ■ 1 (v) gramatický vztah sloveso—předmět (tj. Verb—N P jako analýza VP) odpovídá strukturnímu významu činnost—cíl . , nebo činnost—;předmět činnosti; . (vi) aktivní věta a jí odpovídající věta pasivní jsou synonymní. 9.2.3 Velmi mnoho lingvistů se vyjadřuje v tom smyslu, že fonémic-kou odlišnost je nutno definovat pomocí „diferenciálního významu" (anebo — abychom užili běžnějšího pojmu — „synonymií"), jak to bylo navrženo v (117i). Je však okamžitě zřejmé, že (117i) nemůžeme v této podobě jako definici fonémícké odlišnosti přijmout.2 Nemáme-Ii se dopustit té chyby, že budeme přijímat ověřované tvrzení jako již prokázané, musíme považovat dotyčné výpovědi nikoli za typy (type), nýbrž za exempláře, výskyty (tokens). Existují však takové výpovědní exempláře, které jsou fonémicky odlišné a významově totožné (synonyma), a jiné, jež jsou fonémicky identické a odlišné co do významu (homonyma). Proto je (117i) nesprávné v obou směrech: to dokazují — 2 Viz mou práci (1955b, 141—53), kde je (117i) zkoumáno důkladněji. pokud jde o směr zleva doprava — dvojice jako "bachelor" a "un-married man", nebo ještě závažnějším způsobem taková naprostá synonyma jako /ekinámiks/ a /iykinámiks/ ("economics"), "ádult" a "adúlt", /rséšin/ a /réyšin/ ("ration") a mnoho jiných, jež mohou koexistovat dokonce v jednom stylu řeči. Pokud jde o směr zprava doleva, dokazují nesprávnost (117i) dvojice jako "bank" (břeh řeky a "bank" (peněžní ústav),3 "metal" a "medal" (v mnoha dialektech), jakož i mnoho dalších příkladů. Jinými slovy, jestliže zařadíme dva výpovědní exempláře na základě (117i) do téhož výpovědního typu, budeme je v mnoha případech klasifikovat jednoduše nesprávně. Bylo by možno navrhnout slabší požadavek, než je (117i). Předpokládejme, že máme nějaký absolutní fonetický systém, daný před analýzou kteréhokoli jazyka a natolik podrobný, že jím zaručeně budou každé dvě fonémicky odlišné výpovědi kteréhokoli jazyka také odlišně přepsány. Nyní může nastat takový případ, že jisté různé exempláře budou v této fonetické transkripci přepsány stejně. Definujeme „mnohoznačný význam" výpovědi jako množinu významů všech oněch exemplářů, přepsaných shodně s tímto výpovědním exemplářem. Nyní bychom mohli pozměnit (117i) tak, že nahradíme „význam" „mnohoznačným významem". Tak by se snad mohlo přistupovat k problému homonymie, kdybychom měli obrovský korpus, o němž by bylo jisté, že každá z foneticky odlišných forem daného slova se v něm objevila s každým významem, který by toto slovo mohlo mít. Je asi možno rozpracovat tento postup ještě dále, aby byl použitelný i pro řešení problérmi synonym. Můžeme snad doufat, že po pracném zkoumání významů foneticky transkribovaných prvků obrovského korpusu by bylo možno rozhodnout o fonémické různosti. Je však obtížné nějak přesně a realisticky určit, kolik společných významů mohou mít různé jednotky; vedle toho jde o úkol tak ohromný, že vyhlídky podobného přístupu jsou dost pochybné. 3 Všimněte si, že nemůžeme tvrdit, že "bank" v "the river bank" a "bank" v "the savings bank" jsou dva výskyty téhož slova, neboť to je právě problém, který máme vyřešit. Ŕekneme-li, že dva výpovědní exempláře jsou výskyty téhož slova, pak říkáme, že nejsou fonémicky odlišné; přitom očekáváme, žo právě to má být rozhodnuto kritériem synonymie (117i). 92 93 9.2.4 Není naštěstí nutné, abychom prováděli tak dalekosáhlý a složitý výzkum, máme-li rozhodnout o fonémické rozdílnosti. V praxi používá každý jazykovědec mnohem jednodušších a přímějších nesé-mantických prostředků. Předpokládejme, že lingvista chce rozhodnout, jsou-li v některém dialektu angličtiny fonémicky rozlišena slova "metal" a "medal". Nebude zkoumat významy těchto slov, protože tato informace je pro jeho účely zřejmě irelevantní. Ví, že významy jsou různé (anebo se o tuto věc jednoduše nestará), a zajímá se o to, jsou-li tato slova fonémicky odlišná nebo ne. Svědomitý pracovník by pravděpodobně použil párového testu,4 a to buď s dvěma informátory, nebo s jedním informátorem a magnetofonem. Mohl by například připravit náhodně seřazené kopie těch výpovědních exemplářů, které jej zajímají, a pak zjistit, zda je informátor (rodilý mluvčí) pokaždé očekávaným způsobem identifikuje. Byly-li exempláře trvale stejně zařazovány, může lingvista použít ještě přísnějšího testu: požádá mluvčího, aby každé z těchto slov několikrát opakoval, a na zopakovaných exemplářích provede párový test ještě jednou. Jestliže i na tomto materiálu se rozlišení nezmění, smí říci, že slova "metal" a "medal" jsou fonémicky různá. Párový test, jeho varianty a další propracování nám poskytují jasné operační kritérium fonémické různosti bez jakéhokoli použití sémantických prostředků.5 4 Viz mou práci (1955a; 151—54); Halle (1954, 197—209); Harris (1951b, 32 n.); Hockett (1955, 146). 6 Ve své studii (158—94) Lounsbury tvrdí, že k synonymii se musíme uchýlit tehdy, když máme odlišit fakultativní variaci a protiklad: „Jestliže lingvistovi, který neumí anglicky, vyslovím slovo cat jednou s koncovou aspirovanou explozivou a podruhé s koncovou závěrovou preglotalizovanou neexplozi-vou, fonetické údaje mu neřeknou, zda jsou tyto formy v protikladu nebo ne. Jenom když se zeptá mne, svého informátora, je-li význam prvé formy odlišný od významu druhé, a já řeknu, že nikoli, bude moci ve fonetické analýze postupovat dále." Tento přístup, má-li být obecnou metodou, je neudržitelný. Předpokládejme, že lingvista zapíše /ekinamiks/ a /iykinamiks/, /viksin/ a /fiymeyl # faks/ atd. a zeptá se, zda se tyto formy liší významem nebo ne. Dozví se, že ne, a tak, přidrží-li se doslovně navrženého postupu, mylně jim přisoudí touž fonémickou analýzu. Ná druhé straně je mnoho mluvčích, kteří nerozlišují "metal" a "medal", když se jich však zeptáte, tvrdí že ano. Takoví informátoři, jsouce podle Lounsburyho přímo tázáni na význam, nepochybně by svými odpověďmi problém prostě zatemnili. Lounsburyho přístup bude přijatelnější, nahradíme-li otázku „Mají týž význam?" otázkou „Jsou to stejná slova?" Tak se vyhneme pasti, kterou nám nastražuje v podstatě irelevantní sémantická otázka. Avšak i v této formě je stěží přijatelná, protože tak vlastně žádáme od informátora, aby dělal práci Je zvykem dívat se na nesémantické postupy v gramatice jako na možnou alternativu postupů sémantických a považovat je za principiálně použitelné, ale zasluhující kritiku pro svou složitost. Zjistili jsme však, že — přinejmenším pokud jde o případ fonémické různosti — je tomu právě naopak. Pro rozhodování o fonémické různosti máme k dispozici zcela přímý a operační postup, užívající nesémantických prostředků, jako je párový test. Snad je zásadně možno vypracovat nějaký sémantický orientovaný ekvivalent párového testu a jeho zdokonalení, ale ukazuje se, že každá taková procedura bude velmi složitá, bude vyžadovat vyčerpávající rozbor obrovského korpusu a bude nutit lingvistu, aby se — celkem beznadějně — pokoušel určit, kolik významů by mohla mít daná posloupnost hlásek. 9.2.5 Existuje ještě jedna další zásadní nesnáz, o níž bychom se měli v této rozpravě o sémantickém přístupu k otázce fonémické různosti zmínit. Nepoložili jsme si otázku, zda jsou významy připisované odlišným (avšak fonémicky identickým) exemplářům stejné nebo toliko velmi podobné. V druhém případě se všechny obtíže spojené s rozhodováním o fonémické odlišnosti zdvojnásobí (nebo zmnohonásobí, vzhledem k nevyhnutelné nejasnosti celé věci), protože musíme rozhodovat o totožnosti významu. Budeme musit určit, kdy jsou dva významy natolik podobné, aby mohly být považovány za ,stejné'. Pokusíme-li se na druhé straně trvat na tom, že připisované významy jsou totožné vždy a že význam slova je pevná a neměnná složka každého jeho výskytu, pak náni nepochybně vytknou, že se dopouštíme ,logického kruhu'. Zdá se, že takové stanovisko je udržitelné'jen tehdy, budeme-li chápat význam exempláře jako,, způsob, kterým se exemplářů tohoto typu užívá (může užívat)", jako třídu situací, v nichž je možno jich užít, jako typ reakce, kterou normálně vyvolávají, nebo něco podobného. Je však obtížné dát takovému pojetí významu vůbec lingvisty; operační test týkající se chování (např. párový test) má být nahrazen informátorovým vyjádřením o svém vlastním chování/Operační test týkající se lingvistických pojmů může požadovat od informátora, aby odpovídal, ale nikoli aby vyjadřoval názory o svém chování, o synonymii, o foněmické různosti atd. Úsudky informátora se mohou zakládat na nejrůznějších irelevantních faktorech. Nemáme-li trivializovat experimentální přístup ke gramatice, musíme pečlivě dbát tohoto důležitého rozdílu. 94 95 nějaký smysl, aniž máme předem vypracován pojem typu výpovědi. F*ak by se ukázalo, že — nehledě dokonce na naše předchozí námitky — každý přístup k fonémické odlišnosti používající sémantických kritérií bude buď znehodnocen logickým kruhem, nebo se bude opírat o rozdíly, jež stanovíme daleko obtížněji než rozdíly, které mají být jimi objasněny. 9.2.6 Proč tedy jsou některé takové formulace, jako je (117i), všeobecně přijímány? Myslím, že pro to existuje dvojí vysvětlení. Zčásti je to důsledek představy, že sémantické postupy jsou něčím bezprostředně daným a že jsou tak jednoduché, že je není třeba analyzovat. Jakmile se však pokusíme o pečlivý popis, tato iluze se rychle rozplyne. Sémantický přístup k některým gramatickým pojmům vyžaduje rozpracování stejně pečlivého a podrobného, jaké oprávněně očekáváme i od kteréhokoli přístupu nesémantického. A jak jsme viděli, sémantickému přístupu k otázce fonémické různosti se staví v cestu dosti značné nesnáze. Formulace jako (177i) mají podle mého názoru svůj původ také v tom, že se zaměňuje „význam" a „informátorova odpověď". A tak nacházíme např. takovéto poznámky o lingvistické metodě: „Při lingvistické analýze definujeme protiklad mezi formami operačně pomocí odpovědí na otázky týkající se významu."6 V 9.2.3 jsme již pozorovali, že kdybychom měli přímo rozhodnout pomocí ,odpovědí týkajících se významu'o protikladu, dospěli bychom v mnoha případech k nesprávnému řešení; snažíme-li se pak vyhnout obtížím, které bezprostředně vyvstávají, dospějeme ke konstrukcím, jež jsou natolik složité a zakládají se na tak nepřijatelných předpokladech, že je stěží můžeme brát vážně. V §. 9.2.5 jsme také viděli, že existují zřejmě ještě podstatnější nesnáze rázu principiálního. Chápeme-li tedy citované tvrzení doslova, musíme je odmítnout jako nesprávné. Jestliže však vynecháme v tomto tvrzení slovo „význam", bude se naj)rosto dokonale vztahovat k prostředkům, jako je párový test. Ale to neopravňuje považovat odpovědi zkoumané v párovém testu za sémantické v jakémkoli smyslu slova.7 Bylo by možno velmi snadno 6 F. Lounsbury (158—94, cit. 191). vypracovat operační test pro rým, který by ukázal, že mezi "bili" a "pili" je vztah, který není mezi "bili" a "balí". V tomto testu není nic sémantického. Ponémická identita je v podstatě úplný rým a neexistují důvody pro to, abychom spíše předpokládali nějakou nepozorovanou sémantickou reakci v případě "bili" — "bili" než v případě "bili"— "pili". Je zvláštní, že těm, kteří mají námitky proti tomu, aby se lingvistická teorie stavěla na formulacích typu (117i), se vytýká, že podceňují význam. Ukazuje se, že naopak ti, kteří navrhují nějakou variantu tvrzení (117i), určitě interpretují „význam" tak široce, že nazývají „významem" jakoukoli reakci na jazyk. Avšak přijmout tento pohled znamená zbavit termín „význam" jakékoli zajímavosti nebo závažnosti. Myslím, že každý, komu záleží na tom, aby slovní spojení „studium významu" označovalo důležitý aspekt lingvistického bádání, musí ztotožňování „významu" a „reakce na jazyk" a zároveň též formulace typu (117i) zamítnout. 9.2.7 Je samozřejmě nemožné dokázat, že sémantické pojmy jsou v gramatice nepoužitelné, stejně jako nelze prokázat irelevantnost jakékoli jiné dané množiny pojmů. Zkoumáme-li však takové návrhy, dojdeme, zdá se, nezvratně k závěru, že pevné a produktivní východisko pro výstavbu gramatické teorie nám může poskytnout jen čistě formální základna. Ačkoli podrobné zkoumání každého z těchto sémanticky orientovaných návrhů překračuje hranice této studie a býlo by celkem bezúčelné, můžeme zde stručně připomenout některé ze zjevnějších protipříkladů k takovým známým domněnkám, jako jsou uvedeny v (117). O takových morfémech jako to v "I want to go" nebo o „prázdném" do v "did he come?" (srov. 7.1) lze stěží říci, že mají význam v jakémkoli nezávislém smyslu, a zdá se rozumným předpokládat, že nezávislý 7 Nesmíme se dát mýlit tím, že při párovém textu může být subjekt žádán, aby identifikoval výpovědní exempláře podle významu. Stejně dobře bychom jej mohli žádat, aby je identifikoval podle arbitrárne zvolených čísel, podle znaků zvěrokmhu atd. Nemůžeme používat některých konkrétních formulací párového testu jako argumentu pro to, že gramatická teorie závisí na^vý-znamu; stejně oprávněně bychom pak mohli tvrdit, že lingvistika je založena na aritmetice nebo astrologii. 96 97 pojem význarmi, je-li jasně formulován, umožní připsat nějaký význam takovým ne-morfémům jako gl-v "gleam", "glimmer", "glow".8 Tyto příklady tedy vyvracejí domněnku (117ii), podle níž lze definovat morfémy jako nej menší prvky nesoucí význam. V kap. 2 jsme předložili důvody, pro které odmítáme považovat „sémantický smysl" (significance) za obecné kritérium gramatičnosti, jak to bylo navrženo (117iii). Neudržitelnost tvrzení (117iv), že gramatický vztah podmět— sloveso má ,strukturní význam' činitel—děj, ukazují jasně takové věty jako "John received a letter" nebo "fighting stopped", chápeme-li význam skutečně jako pojem na gramatice nezávislý. Podobně je vyvráceno (117v), jež připisuje takový strukturní význam, jako je činnost—■ cíl, vztahu sloveso—objekt, větami jako "I wiil disregard his incom-petence" nebo "I missed the train". V rozporu se (117vi) dovedeme popsat okolnosti, za nichž ,kvantifikační' věta jako "everyone in the room knows at least two languages" může být pravdivá, zatímco příslušná věta pasivní, "at least two languages are known by everyone in the room", je nepravdivá, jestliže tyto věty interpretujeme normálním způsobem (tj. jedna osoba v místnosti umí jenom francouzsky a německy a druhá jenom španělsky a italsky). To ukazuje, že ani nej-slabší sémantický vztah, totiž obsahová ekvivalence, mezi aktivem a pasívem obecně neplatí. 9.3 Tyto protipříklady by nám však neměly zastírat skutečnost, že struktury a prvky, které odhalujeme při formální, gramatické analýze, a specifické sémantické funkce si navzájem nápadně odpovídají; tento fakt naše příklady nevyvracejí. Žádné z tvrzení (117) není úplně nesprávné; některá jsou velmi blízko pravdě. Zdá se tedy jasné, že mezi formálními a sémantickými rysy jazyka existují zřejmě nepopiratelné, ač jen neúplné souvislosti. Fakt, že tyto vztahy jsou tak nepřesné, pak naznačuje, že význam je jako základna pro gramatický popis relativně nepoužitelný.9 To potvrzuje pečlivá analýza všech návrhů doporuču- 8 Viz Bloomfield (1933, 156); Harris (1951a, 177); Jespersen (kap. XX), kde jo mnoho dalších příkladů. 9 Další pochybnosti o tom, že gramatiku lze účinně vypracovávat na sémantickém podkladě, jsme uvedli v souvislosti s konkrétním případem fonémické různosti v 9.2.5. Ž obecnějšího hlediska vzato, zdá se, že dokonce i tehdy, když jsou jazykové prvky nesoucí význam a vztahy mezi nimi vymezeny, studium jících opírat se o význam; tato analýza vlastně ukazuje, že nám uniknou některé důležité poznatky a zobecnění, držíme-li se příliš úzkostlivě vágních sémantických vodítek. Viděli jsme například, že vztah aktiva a pasíva je jenom jedním z případů velmi obecného a základního aspektu formální lingvistické struktury. Podobnost mezi transformačními vztahy aktivum—pasívum, negace, oznamovací—tázací a dalšími by nebyla bývala odhalena, kdyby byl vztah aktivum—pasívum zkoumán výlučně pomocí takových pojmů, jako je synonymie. Nemůžeme však přehlížet, že mezi formálními a sémantickými rysy existují shody. Tyto shody by měla studovat nějaká obecnější teorie jazyka, jejímiž částmi budou teorie lingvistické formy a teorie užívání jazyka. V kap. 8 jsme zjistili, že mezi těmito dvěma oblastmi jsou zřejmě hodně obecné typy vztahů, které zasluhují, aby byly intenzivněji studovány. Určivše syntaktickou strukturu jazyka, můžeme zkoumat způsob, jak se této syntaktické struktury při konkrétním fungování jazyka využívá. Rozumným krokem k teorii vzájemných vztahů mezi syntaxí a sémantikou by mohlo být bádání 0 sémantické funkci rovin, jak to bylo stručně naznačeno v kap. 8. Tam jsme vlastně ukázali, že souvislosti mezi formou a užíváním jazyka mohou dokonce poskytnout přibližná kritéria adekvátnosti lingvistické teorie i gramatik; které jsou na ní budovány. Můžeme hodnotit formální teorie podle toho, jak dalece jsou schopny vysvětlit a objasnit množství poznatků o tom, jak se vět užívá a jak je jim rozuměno. Jinak řečeno byli bychom rádi, aby syntaktická kostra jazyka, kterou gramatika vyčleňuje a předkládá, byla schopna podepřít sémantický popis, a přirozeně bychom hodnotili mnohem výše takovou teorii formální struktury, která vede ke gramatikám ve větší míře vyhovujícím tomuto požadavku. Frázová struktura a transformační struktura zřejmě poskytují hlavní syntaktické prostředky, jež má jazyk pro účel organizace a vyjádření obsahu k dispozici. Gramatika daného jazyka musí ukázat, významu se setkává s tolika obtížemi, že pokoušet se zkoumat význam nezávisle na takových specifikacích nemá cenu. Jinými slovy, je-li dán jazyk jako nástroj a jeho formální prostředky, je možno i nutno zkoumat jejich sémantickou funkci (např. jako Jakobson v (1936, 240—88); zřejmě však není možno najít absolutní sémantické hodnoty, jež by byly známy dříve než gramatika a nějak použitelné k určování gramatických jevů. 93 99 jak jsou tyto abstraktní struktury konkrétně realizovány v příslušném jazyce, zatímco lingvistická teorie musí usilovat o objasnění základů gramatiky a o nalezení metod, jak navržené gramatiky hodnotit a jak mezi nimi volit. Je důležité pochopit, že jsme nezměnili čistě formální charakter gramatické struktury samé, jestliže jsme zavedli úvahy, jako jsou v kap. 8, do metateorie zabývající se gramatikou, sémantikou a jejich styčnými body. V kap. 3—7 jsme ryze formálním způsobem zhruba rozvinuli některé základní lingvistické pojmy. Za oblast syntaktického bádání jsme považovali problematiku zkonstruování prostředku, který vytváří danou množinu gramatických vět, a studium vlastností gramatik, jež tento úkol účinně plní. Takové sémantické pojmy, jako je reference, smysl (significance) a synonymie, neměly v tom rozboru žádnou úlohu. Naznačená teorie měla samozřejmě závažné mezery: především předpoklad, že množina gramatických vět je předem dána, je zjevně příliš silný, a dále pojem „jednoduchost", na nějž jsme se odvolávali výslovně nebo jen nepřímo, zůstal neanalyzován. Avšak pokud vím, ani tyto ani jiné mezery v tomto rozvíjení gramatické teorie nemohou být vyplněny nebo zmenšeny tak, že bychom tuto teorii vybudovali na částečně sémantickém základě. V kap. 3—7 jsme pak studovali jazyk jako prostředek nebo nástroj a pokoušeli jsme se popsat jeho strukturu, aniž jsme se yýslovně zabývali tím, jak se tohoto nástroje používá. Důvod, proč jsme si sami určili tento požadavek formálnosti gramatik, je zcela jednoduchý: zdá se, že neexistuje jiný základ, který poskytne exaktní, účinnou a .objasňující' teorii struktury jazyka. Požadavek, aby tato teorie byla zcela formální disciplinou, je naprosto slučitelný se snahou formulovat ji tak, aby existovaly podnětné a závažné souvislosti mezi ní a paralelní teorií sémantickou. V kap. 8 jsme ukázali, že můžeme očekávat od tohoto formálního studia struktury jazyka jako nástroje, že nám poskytne vhled do toho, jak se jazyka konkrétně užívá, tj. do procesu porozumění větám. 9.4 Abychom větě porozuměli, musíme znát mnohem víc než jen analýzu této věty na každé lingvistické rovině. Musíme znát též $ referenci a význam10 morfému nebo slov, z nichž je složena; nemů- | žeme přirozeně očekávat, že nám zde gramatika mnoho pomůže. Tyto pojmy tvoří předmět sémantiky. Při popisu významu je výhodné nebo dokonce nezbytné odvolávat se na syntaktickou konstrukci, do níž je toto slovo obvykle zasazeno; např. popisujíce význam slova "hit" popíšeme nepochybně činitele a předmět činnosti za pomoci pojmů „subjekt" a „objekt", které analyzujeme zřejmě nejlépe jako čistě formální pojmy, patřící do teorie gramatiky.11 Přirozeně zjistíme, že velice mnoho slov nebo morfému z jedné gramatické kategorie popisujeme sémanticky termíny zčásti podobnými, např. slovesa popisujeme užívajíce termínů „subjekt" a „objekt" atd. To není překvapující a znamená to, že syntaktických prostředků, jež jsou v jazyce k dispozici, se užívá velmi systematicky. Viděli jsme však, že je velmi pochybným krokem, jestliže se zevšeobecněním vyvodí z tohoto velmi systematického užívání závěr, že je možno připsat gramatickým kategoriím nebo konstrukcím ,strukturní význam' tak, jako se ,lexikální význam' připisuje slovům nebo morfémům. Podobně běžně, ale asi nesprávně se užívá pojmu ,strukturní význam', mluví-li se o významu takzvaných ,gramaticky fungujících' morfémů jako ing, ly, předložek atd. Námitka, že významy těchto morfémů jsou podstatně odlišné od významů substantiv, sloves, adjektiv a snad dalších velkých tříd, se často zakládá na poukazu k tomu, že tyto mofémy lze rozdělit do posloupnosti prázdných míst nebo nesmyslných slabik tak, aby daly celku tvářnost věty a aby určily gramatickou kategorii nesmyslných prvků. Například v posloupnosti 10 Goodman tvrdí — podle mého" názoru zcela přesvědčivě —, že pojem významu slov lze aspoň zčásti redukovat na pojem reference výrazů tato slova obsahujících. Viz Goodman (1949; 1953). Goodmanův postup vlastně znamená přeformulování části teorie významu do mnohem jasnějších termínů teorie reference, podobně jako mnohé v našem pojednání lze chápat jako návrh na přeformulování částí teorie významu, které se zabývají tzv. „strukturním významem", do termínů zcela nesémantické teorie gramatické struktury. Obtíž s teorií významu záleží zčásti v tom, že se setkáváme s tendencí užívat termínu „význam" všeobecně pro každý aspekt jazyka, o němž se toho velmi málo ví. Pokud je tento názor oprávněný, můžeme očekávat, že na různé aspekty této teorie si budou dělat nárok jiné přístupy, a to tím více, čím dále pokročí ve svém vývoji. 11 Takový popis významu "hit" by pak automaticky vysvětlil užití "hit" v transformátech jako "Bili was hit by John", "hitting Bili was wrong" atd., můžeme-li dostatečně podrobně a obecně ukázat, že transformátům „rozumíme" na základě výchozích jádrových vět. 100 101 "Pirots karulize elatically" rozeznáváme, že ona tři slova jsou substantivum, sloveso a příslovce podle s, ize a ly u nich. Avšak tato vlastnost ostře neodlišuje ,gramatické' morfémy od jiných, ježto v takových větách jako "the Pirots karul — yesterday" nebo "give him — water" jsou prázdná místa též určena, v prvním případě jako varianta minulého, času, v druhém jako "the", "some" atd., ale nikoli "a". Jestliže jsme byli v těchto případech nuceni použít spíše prázdných míst než nesmyslných slov, vysvětlujeme to produktivností nebo .otevřeností' kategorií substantivum, sloveso, adjektivum atd. Obecně vzato, rozdělíme-li posloupnost morfému do posloupnosti prázdných míst, omezíme výběr prvků, jež lze umístit na nevyplněná místa tak, aby vznikla gramatická věta. Ať jsou rozdíly mezi morfémy_ zkoumáme-li tuto vlastnost — jakékoli, vysvětlíme je lépe pomocí takových gramatických pojmů, jako je produktivita, kombinační volnost nebo rozsah substituční třídy, než pomocí kteréhokoli předpokládaného významového rysu. Shrnutí V našem výkladu jsme zdůraznili tyto body: Od lingvistické teori můžeme rozumně očekávat maximálně to, že nám poskytne vyhodnocovací proceduru pro gramatiky. Je nutno jasně odlišovat teorií struktury jazyka od příručky užitečných postupů, jak nalézat gramatiky, ačkoli taková příručka se nepochybně přiblíží výsledkům lingvistické teorie a pokus o její vypracování pravděpodobně podstatnou měrou přispěje (jak tomu bylo i v minulosti) k vytvoření lingvistické teorie. Přijmeme-li toto stanovisko, bude málo důvodů pro výtku, že mísíme roviny; podobně bude málo důvodů pro chápání prvků vyšší roviny, jako kdyby byly doslovně zkonstruovány z prvků nižší, nebo pro pocit, že syntaktické studium je předčasné, dokud nejsou rozřešeny všechny problémy fonémiky nebo morfologie. Gramatika je nejlépe vymezena jako svébytná oblast, nezávislá na sémantice. Zvláště pak pojem gramatičnosti nemůže být ztotožňován Ta pojmem smysluplnosti (neexistuje také žádný zvláštní, dokonce ani přibližný vztah mezi ním a mezi pojmem stupně statistické aproximace). Při tomto nezávislém a formálním zkoumání zjišťujeme, že jednoduchý model jazyka jako konečného Markovova procesu, vytvářejícího věty zleva doprava, je nepřijatelný; k tomu, aby byly popsány přirozené jazyky, je třeba zavést takové značně abstraktní lingvistické roviny, jako je frázová a transformační struktura. Je možno velmi zjednodušit popis angličtiny a získat nový a důležitý vhled do její formální struktury, jestliže omezíme přímý popis, užívající termínů frázové struktury, na jádro, složené zs základních vět (jednoduchých, oznamovacích, aktivních, bez složených slovesných a substativních frází) a z nich (přesněji z řetězů, jež jsou jejich podkladem) všechny věty ostatní derivujeme transformacemi, možná opakovanými. Naopak jestliže jsme našli množinu transformací, které mění gramatické věty opět na gramatické, můžeme určit strukturu konsti-tuentů jednotlivých vět tak, že zkoumáme, jak se budou při těchto 162 103 transformacích chovat, budou-li analyzovány na konstituenty různým způsobem. Proto se díváme na gramatiky jako na systémy s trojdílnou strukturou. Gramatika obsahuje posloupnost pravidel, z nichž lze rekonstruovat frázovou strukturu, a posloupnost pravidel morfonologic-kých, jež mění řetězy morfému na řetězy fonémů. Tyto posloupnosti spojuje posloupnost pravidel transformačních; ta převádějí řetězy s frázovou strukturou na nové řetězy, na které je možno aplikovat pravidla morfonologická. V jistém smyslu jsou frázová struktura a morfonologická pravidla elementární, ale transformační pravidla v tomto smyslu nikoli. Abychom mohli aplikovat transformaci na řetěz, musíme něco vědět o jeho derivační historii; k aplikaci netransfor-mačních pravidel však stačí znát tvar řetězu, na který bude pravidlo uplatněno. Zjišťujeme, že při pokusu sestavit nejjednodušší gramatiku angličtiny v termínech abstraktních rovin, vybudovaných v lingvistické teorii, aute maticky vyplyne, že zdánlivě nepravidelné chování jistých slov (např. "have", "be", "seem") je ve skutečnosti případem pravidelnosti na vyšší rovině. Shledáváme také, že mnoho vět je reprezentováno na některé rovině dvojím způsobem a že mnoho dvojic vět je v některé rovině reprezentováno podobně nebo stejně. Ve významném počtu případů odpovídá dvojí reprezentace (konstrukční homonymie) mnohoznačnosti reprezentované věty a podobná nebo stejná reprezentace se objevuje v případech intuitivně pociťované podobnosti výpovědí. Ŕeôeno obecněji, ukazuje se, že pojem „rozumět větě" je třeba analyzovat zčásti v termínech gramatických. Abychom větě porozuměli, je nutné (ač samozřejmě nikoli postačující) rekonstruovat její reprezentaci na každé rovině, včetně royiny transformační, v níž můžeme jádrové věty, které jsou podkladem dané věty, chápat jako v jistém smyslu ,elementární obsahové prvky', z nichž je tato věta zkonstruována. Jinak řečeno, jedním z výsledků formálního studia gramatické struktury je to, že nám ukáže syntaktickou kostru, o niž se může opřít analýza sémantická. Popis významu se může na tuto základní syntaktickou kostru s prospěchem odvolávat, ačkoli systematický zřetel k sémantice zřejmě nemůže být základní pomůckou při jejím vymezo- vání. Avšak pojem „strukturní význam" v protikladu k „lexikálnímu významu" se nám zdá velmi podezřelý; pochybujeme, že gramatických prostředků, jež má jazyk k dispozici, se užívá tak důsledně, aby mohl být význam přisuzován přímo jim. Nicméně mezi syntaktickou strukturou a významem — zcela přirozeně — opravdu nacházíme mnoho důležitých souvztažností, čili jinými slovy zjišťujeme, že gramatických prostředků se užívá zcela systémově. Tyto souvztažnosti by mohly tvořit část předmětů obecnější teorie jazyka, jež by se zabývala syntaxí i sémantikou a jejich styčnými body. 104 05 11 Dodatek I Symbolika a terminologie V tomto dodatku podáme stručný přehled nových nebo méně obvyklých symbolů a termínů, jichž jsme použili. Lingvistická rovina je metoda reprezentování výpovědí-. Má konečný slovník symbolů (na rovině fonémů nazýváme tento slovník abecedou jazyka), jež mohou být seřazeny do lineární posloupnosti, aby tak utvořily řetěz symbolů, a to operací, kterou nazýváme sřetě-zením a označujeme symbolem 4-, V angličtině máme takto na rovině morfémů slovníkové prvky the, boy, 8, past, come atd. a můžeme utvořit řetěz the 4- boy -f-S-f-come 4- past (který by mohla morfonolo-gická pravidla převést na řetěz prvků /ôiboyz4#kéym./), reprezentující výpověď "the boys came". Na všech rovinách kromě fonémové jsme použili pro slovníkové symboly a řetězy reprezentujících symbolů kurzívy nebo uvozovek; na rovině fonémové jsme se vyhýbali symbolu sřetězení a užívali jsme obvyklých rovných závorek, jako je tomu v právě uvedeném příkladě. Symbolů X, F, Z a W užíváme jako proměnných, jejichž oborem jsou řetězy. K označení operace sřetězení příležitostně užíváme místo znaménka „plus" spojovací čárky. Děláme to proto, abychom zvlášť upozornili na podrozdělení té výpovědi, kterou se v daném okamžiku konkrétně zabýváme. Občas jsme k témuž účelu použili širších mezer. Žádný z těchto prostředků zápisu nemá systémovou platnost; zavádíme je prostě jenom k tomu, aby se výklad stal jasnějším. Při rozboru transformací užíváme spojovací čárky k tomu, aby se naznačilo podrozdělení řetězu, vyžadované určitou transformací. Když tedy prohlašujeme, že tázací transformace se aplikuje konkrétně na řetěz s formou (118) N P — have — en+V (srov. (37iii)), přičemž se zamění první dva segmenty, říkáme tím, že se aplikuje například na (119) they — have — en-\-arrive, neboť they je v tomto řetězu NP a arrive je V. Transformátem v tomto případě bude (120) have — they — en-{-arrive a nakonec "have they arriveď?" Pravidlo s formou X F budiž interpretováno jako instrukce j ,.přepis X jako F", přičemž X a F jsou řetězy. Kulatých závorek uží- / váme tehdy, chceme-li naznačit, že se prvek může nebo nemusí obje- 1 vit, a svorek nebo výčtu k tomu, abychom naznačili možnost, volby | mezi prvky. Tedy jak pravidlo (121i), tak (121ii) (121) (i) a (ii) a b(c) b + c\ b í je zkratkou za dvojici alternativ a -> Ď4-c, a —> b. Následující seznam odkazuje na stránky, kde je poprvé použito jiných zvláštních symbolů, než o kterých jsme se nyní zmínili. (122) NP s. 26 8 s. 38 VP s. 26 0 s. 38 T s. 26 past s. 38 N s. 26 Aj s. 39 NP ■ s. 28 # s. 39 NPpl s. 28 A s. 63 [2, F] s. 29 wh • s. 68 Aux s. 38 Ad j s. 71 V s. 38 PP s. 73 G s. 38 Prt s. 74 M s. 38 Gomp s. 75 en s. 38 106 107 12 Dodatek II Příklady frázových a transformačních pravidel v angličtině Shromáždili jsme sem, abychom usnadnili odkazování, příklady na pravidla anglické gramatiky, která měla v tomto výkladu nějakou významnou úlohu. Za předpokladu, že tento přehled, je nárysem gramatiky s formou (35), udávají pak číslice na levé straně správné uspořádání pravidel. Číslice v závorce napravo od každého pravidla je číslem tohoto pravidla v textu. Forma některých pravidel byla — ve srovnání s jejich podobou v textu — upravena, a to v důsledku pozdějšího rozhodnutí nebo proto, aby podání bylo systematičtější. Frázová struktura: £: 4í= Sentence # F: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. Sentence -> NP+ VP VP -> Verb+NP NP„ NP-NP«„ NP. sina >T+N+0 NPvl -> T+N+S T -> the N -> man, ball atd. Verb -*■ Aux-\- V V -> hit, take, walk, read atd. Aux -> C'('M)(have-\-en)(be-\-ing) M -> will, can, may, shall, must Transformační struktura: (13i) (13iii) (s. 28, pozn. 3) (s. 28, pozn. 3) (s. 28, pozn. 3) (13iv) (13v) (28i) (28ii) (28iii) (28iv) Transformace je definována strukturní analýzou řetězů, na něž se aplikuje, a strukturní změnou, kterou na těchto řetězech působí. 12. pasívum — fakultativní: strukturní analýza: NP — Aux — V — NP strukturní změna: Xt — X% — X3 — Xi -> Xt — X%-\-be-\- en — X« by+X, (34) -^sep obligatórni: strukturní analýza: (X—Vl — Prt — Zájmeno) (86) [x—Vi — Comp — NP j (92) X2 — X3 — Xt ->- X1 — X strukturní změna: X-, I, J-^,ľ• -'-sep fakultativní: strukturní analýza: X — Vx — Prt — N P strukturní změna: jako 13 15. transformace čísla — obligatórni: strukturní analýza: X — G — Y 10 v kontextu NPsina—• S v jiných kontextech past v jakémkoli kontextu] 16. Tnot — fakultativní: strukturní analýza: N P — G — V... NP — G + M— ... ' NP — G+have — . . . NP — G+be— ... strukturní změna: Xx — X2 — X3 —> Xt — X^n't (85) (29i) 17. T^ — fakultativní: strukturní analýza: jako 16 strukturní změna: _X\ X2 ■—X3 ■ 18. Tq — fakultativní: strukturní analýza: jako 16 strukturní změna: X, — X„ X, (srov. (45) (srov. (41) — -^2----^1 - -^3 (37) X3 ■ (47)) ■ (43)) 19. Tw—fakultativní a podmíněná transformací Ta: Twl: strukturní analýza: X — NP — Y (X nebo Y může být nula) strukturní změna: jako 18 (60i) 108 109 20. 21. Tw2: strukturní analýza: NP— X (60ii) strukturní změna: Xx — X2 ->• whJrX1 — X2 přičemž wh 4- substantivum životné —>- ivho (srov. s. 68, pozn. 2) wh 4- substantivum neživotné —>- wliat transformace pomocného slovesa -strukturní analýza: X — A f — v obligatórni: - Y (přičemž A f je jakékoli C nebo je en nebo ing; v je jakékoli M nebo V, nebo liave nebo be) (29ii) strukturní změna: X1 — X2 —X3 — X4 -> Xx — X3 — X2# transformace mezislovního předělu — obligatórni: strukturní analýza: X— Y (přičemž X ^= v nebo Y^=Af) (29iii) strukturní změna: X1 —• X2Xt — #1, 22. do-transformace — obligatórni: strukturní analýza: — A f strukturní změna: Xx— X2 —> Xx— do-\-X2 (40) Zobecněné transformace: 23 koordinace: strukturní analýza: 81 : Z ■ (26) X—W S2 : Z — X — W, přičemž X je minimální prvek (např. NP, VP atd.) a Z, W jsou segmenty terminálních řetězů strukturní změna: (Xx — X2 — X3 ; X4 — X5 — X6) —>■ Xx — Jo 4- a?wi -4- X5 — X3 24. T,„: strukturní analýza: 8^. jako 16 82: jako 16 strukturní změna: (Xx — X2 —X3; X4 — X5 — X6) X2 — X3 — and — so — X5 — X4 Ts„ je ve skutečnosti složenina s transformací koordinace (48) - (50) 25. nominalizační transformace T, „: (s. 71, pozn. 3) strukturní analýza: 8X: NP— VP 82: X — NP — Y (X nebo Y může být nula) strukturní změna: (Xj — Xa; Xs — X4 — X5) -»-■ X3 — to~\-X2 — X 26. nominalizační transformace Tíw: jako 24, ve strukturní změně je ing místo to; 27. nominalizační transformace T •1 cíí- ÍS. 71, pozn. 3) (71) strukturní analýza: 8X: T — N —is — A S2: jako 24, strukturní změna: (Xx — X2 —• X3 — X4; X5 — X6 — X7) -> —>-X5 — X-\-X Xv. — X7 Morfonologichá struktura: Pravidla (19); (45); s. 58, pozn. 8; s. 68, pozn. 2 atd. Máme tedy, jako v (35), tři množiny pravidel: pravidla frázová, pravidla transformační (jednoduché a zobecněné transformace) a pravidla morfonologická. Pořadí pravidel je důležité a ve správně formulované gramatice by bylo předepsáno pro všechny tři části, stejně jako rozlišení mezi fakultativními a obligatorními pravidly a — alespoň pro část transformační — určení podmíněnosti mezi pravidly. Aplikací všech těchto pravidel vzniká rozšířená derivace (jako např. (13) — (30) — (31)), vyúsťující v řetěz fonémů analyzovaného jazyka, tj. v gramatickou výpověď. Tuto formulaci transformačních pravidel považujeme jenom za návrh. Nerozvinuli jsme totiž mechanismus formulování všech těchto pravidel náležitě a jednotně. Na s. 44 7 pozn. 9 je odkaz na literaturu podávající podrobnější rozpracování i aplikace transformační analýzy.1 1 Překladatel s vděčností oceňuje pomoc doc. dr. Františka Daneše, CSc, jeho rady, přispěly k překonání mnoha terminologických i formulačních obtíží. 110 \ 111 Poznámky Strana 16 (1) Bezbarvé zelené myšlenky divoce spí (2) Pořádek slov je v angličtině činitelem gramatickým; jeho změna může mít za následek, že daný řetěz přestane být anglickou větou anebo že se smysl věty změní. (3) Máte nějakou knihu o moderní hudbě? (4) Kniha se zdá zajímavá (5) Musilo by být např. Do you read a book... — Čtete knihu... (6) Musilo by být The child seems to be sleeping — zdá se, že dítě spí. Interesting je přídavné jméno, avšak sleeping je jmenný tvar slovesa (asi „spící"); oba tvary mají stejné zakončení. 17 / saw a fragile —viděl jsem křehkou; whale — velrybu. Of je předložka, ta však je po adjektivu fragile nemožná. 18 ...the man who... are here — člověk, který... jsou zde I saw a — house — viděl jsem — dům (7) The man comes — muž přichází; the men come — muži přicházejí; old —• starý 23 (11) i() Jestliže pak Si - - (ii) Bud Ss, nebo Si (iii) Muž, který řekl, že Slt přijde dnes "man" — "is" — „muž" —■ „je"; mezi těmito slovy je závislost,-vyjádřená shodou v osobě a čísle whenever —■ kdykoli; on assumption that —• za předpokladu, že; if it is the case that — v případě, že... 26 Symbolika se zčásti zakládá na anglických gramatických termínech, např. sentence — věta, noun — substantivum, phrase — fráze; the je člen určitý 27 (14) the man hit the ball — muž zasáhl míč 32 (19) past —• minulý) take, hit jsou nepravidelná slovesa s imperfektem took, hit; unvoiced — neznělý 33 the men near the truck begins work at eight — muži (plnr.) u vagonu začíná (sing.) pracovat v osm 35 (20) (a) scéna — filmu — se odehrávala v Chicagu (doslovně „byla") (b) scéna —■ hry — se odehrávala v Chicagu atd. John enjoyed and my friend liked the play — asi: John si oblíbil a můj přítel měl rád tu hru (play je objekt společný oběma koordinovaným větám) 36 (22) (a) (člen urč.) — parník plul dolů — po řece (doslovně „řekou") (b) (člen urč.) — člun vrčel vzhůru — atd. (23) Nejde o gramatickou větu, protože člen the a spojka and jsou zaměněny. (24) (b) that I wrote —• kterou jsem napsal atd. 38 hit má imperfektum a participium minulé rovněž hit, avšak take (brát), stejně jako většina nepravidelných slov, má tvary odlišné, např. v tomto případě took, taken Pomocné sloveso do je součástí složených tvarů slovesných při tvoření tázacích a záporných vět; v kladných větách má funkci potvrzovací, zdůrazňovací: John does read books —- John opravdu čte knihy. V tomto případě je prízvučné, v tisku se často označuje kurzívou. Stejně lze zdůraznit be, have nebo modálni slovesa. (28) (iv) will, can, may... — pomocná a modálni slovesa 40 (32) dokázat, že teorém byl obtížný (to prove je infinitiv, proving participium přítomné nebo gerund) 42 eat -—.jíst; occur — vyskytnout se lunch is eaten by John je pasivní podoba věty John eats lunch — John jí oběd. V angličtině je postavením jména vůči slovesu určeno jeho větné členství: John admires sincerity —■ John (podmět) Obdivuje upřímnost (předmět), avšak Sincerity admires John —• upřímnost (podmet) obdivuje Johna (předmět). Proto je možné jen Sincerity frightens John —■ upřímnost Johna děsí, John plays golf — J. hraje golf, ovšem také Golf is played by John —■ golf je hrán Johnem. Srov. dále (34). 57 bake (péci) je sloveso pravidelné, imperfektum je baked; take, shake (třást), forsake (opustit), stand (stát) jsou slovesa nepravidelná 61 John does Ms homework —- J. dělá svůj domácí úkol; do jako sloveso významové znamená „dělat". Pomocného do se při tvoření záporných vět užívá tehdy, není-li součástí příslušného tvaru nějaké jiné pomocné nebo modálni sloveso. 63 John slept — J. spal 64 (50) (i) John arrives and so do I — J. přichází a já také Do v takových případech zastupuje významové sloveso, které by se mělo opakovat. Není-li v první části souvětí určitým tvarem sloveso významové, nýbrž jiné sloveso pomocné nebo modálni, nelze ovšem užít ■zástupného do, nýbrž samo toto pomocné nebo modálni sloveso se musí opakovat. 65 (51) (i) John má naději žít. Zde je have slovesem významovým, v této funkci se zápor tvoří buď pomocí do, nebo bez něho. Srov. (53). (ii) J. je můj přítel 68 (58) (i) Co jedl John? (ii) Kdo jedl jablko? 112 113 68 he — on; him je pád předmětu, il — „ono" (neživotně); tomu odpovídají tázací -who, whom, what 71 cheat — podvést; to be cheated je infinitiv pasivní, being cheated participium prózenta pasivní (72) starý, vysoký..., 73 (80) (i) viz (6) (ii) velmi spící dítě atd. 74 bring in — přivést, call up — předvolat, drive away — zahnat (82) (i) policie přivedla zločince; totéž (ii) (postavení „partikule" závisí na tom, co následuje) 75 (88) každý v laboratoři považoval Johna za neschopného 77 John loves Mary — John miluje Marii (96) všichni lidé v laboratoři považují Johna za hlupáka: John je singulár, což je důležité pro (99) 80 (103) (i) John znal chlapce studujícího v knihovně (ii) John našel chlapce studujícího v knihovně not running around in the streets — (a) ne běhajícího po ulicích (105) known — známý, znám 81 (108) John přišel domů 83 a name — jméno, an aim — cíl; neurčitý člen má před slovem začínajícím samohláskou podobu an 84 son — syn, sun — slunce; výslovnost je v obou případech [san]; light — světlý, lehký; výslovnost [lajt] (109) (i) John hrál tenis (ii) můj přítel má rád hudbu old men and women — staří muži a ženy, they are flying planes — bud: to jsou letící letadla (ty skvrny na obzoru), anebo: oni (moji přátelé) řídí letadla 86 (111) střílení lovců (112) (i) řvaní lvů ' (ii) pěstování květin 87 113) (i) obraz byl malován novou technikou (ii) obraz byl malován skutečným umělcem (114) doslovně asi: John byl postrašen novými metodami 93 bachelor — starý mládenec, unmarried man — neženatý muž; adult — dospělý; ration — příděl; the river bank — břeh řeky, the savings bank — banka, spořitelna; metal — kov, medal — medaile; vixen, female fox — liška 97 bili — plakát, hall — míč, pili — pilulka 98 gleam zářit, glimmer — třpytit se, glow — sálat; několik slov začínajících na gl- má velmi podobný význam; John received a letter —• J. dostal dopis; fighting stopped — boj skončil 98 , / will disregard his incompetence — přehlédnu jeho neschopnost; I missed the train — zmeškal jsem vlak everyone in the room knows at least two languages — každý v té místnosti umí aspoň dva jazyky; pasivní věta: přinejmenším dva jazyky jsou známy všem lidem v místnosti 102 give him — water — dej mu — vodu; před ,,water" není možno položit a, protože jde o jméno látkové, před kterými se neurčitý člen nevyskytuje. 114 115 Logický základ teorie jazyka 1 Cíle teorie jazyka 1.1. V této stati1 omezím pojem „teorie jazyka" na systémy hypotéz týkajících se obecných rysů lidského jazyka, vytvořené ve snaze vysvětlit jisté množství jazykových jevů. Nebudu se zabývat systémy terminologickými ani badatelskými metodami (analytickými procedurami). Ústřední fakt, k němuž se musí jakákoli významná teorie jazyka obracet, je tento: dospělý mluvčí umí při vhodné příležitosti vytvořit novou větu ve svém jazyce a jiní mluvčí jí dovedou okamžitě porozumět, přestože je pro ně stejně nová. Většina naší jazykové zkušenosti, ať už jakožto mluvčích, nebo posluchačů, se týká nových vět; jakmile jsme jednou zvládli nějaký jazyk, pak třída vět, s nimiž dovedeme zacházet plynule a bez potíží nebo váhání, je tak nesmírně rozsáhlá, že ji můžeme pokládat pro všechny praktické účely (a samozřejmě pro všechny účely teoretické) za nekonečnou. Normální ovládání jazyka zahrnuje v sobě nejen schopnost ihned porozumět nekonečnému počtu zcela nových vět, nýbrž i schopnost identifikovat věty odchylné, popřípadě je nějak interpretovat.2 Je zřejmé, že úloha vybavování v pa- 1 Tato práce byla uskutečněna zčásti s podporou armády Spojených států (Signál Corps), letectva (Office of Scientific Research) a loďstva (Office of Naval Research), zčásti s podporou Národní vědecké nadace. Výklad jazykové struktury zde načrtnutý zčásti do sebe zahrnul mnoho podnětných myšlenek Z. Harrise a R. Jakobsona, zčásti je reakcí na ně. Jeho dnešní podoba je do značné míry výsledkem mnohaleté spolupráce s M.Hallem, jemuž (a rovněž Paulu Postalovi a Johnu Viertelovi) vděčím za mnohou užitečnou kritiku této stati. Pokud jde o odkazy, viz. bibliografii na konci této knihy. 2 Srov. Chomsky (1955a, kap. 4, 1961), Ziff (1960a, b, 1961), Putnám (1961), Miller—Chomsky (1963). Mnozí lingvisté jsou zřejmě přesvědčeni, že je-li možno sestrojit kontext, v němž lze dát nějaké výpovědi interpretaci, pak z toho plyne, že, se pro účely gramatického studia tato výpověd nemá rozlišovat ód dokonale normálních vět. Tak např. "colorless green ideas sloep fu-riously", "remorse felt John", "the dog looks barking" atd. nemají se podle tohoto názoru rozlišovat od "revolutionary new ideas appear infrequently", "John felt remorse", "the dog looks frightening", ačkoliv je možno onen rozdíl jasně zjistit i motivovat na syntaktickém základě. Tímto způsobem se pak 119 měti (rote recall) je činitelem v obyčejném jazyce málo důležitým, že „jenom minimum vět, které pronášíme, známe nazpaměť — že většina jich se naopak vytváří teprve v daném okamžiku" a že „jedním ze základních omylů staré vědy o jazyce bylo, že zacházela se všemi lidskými výpovědmi, pokud zůstávají konstantní v běžném úzu, jako s něčím, co je pouze reprodukováno pamětí" (Paul, 97—8), Teorie jazyka, která zanedbává tento „tvořivý" aspekt jazyka, má jen okrajový význam. Na základě omezené zkušenosti s daty řeči si každý normální lidský tvor pro sebe vyvinul dokonalou schopnost (competence) ovládat svůj mateřský jazyk. Tuto schopnost je možno předvést, v rozsahu dosud neurčeném, jako systém pravidel, který můžeme nazvat gramatikou jeho jazyka. Ke každé foneticky možné výpovědi gramatika přiřazuje jistý strukturní popis, který specifikuje jazykové elementy, z nichž se skládá, a jejich strukturní vztahy (nebo, v případech strukturní dvojznačnosti, několik takových strukturních popisů). V případě některých výpovědí strukturní popis vlastně vyjádří, že jsou to úplně správně utvořené věty. Tuto množinu můžeme nazvat jazykem generovaným gramatikou. K jiným výpovědím gramatika přiřazuje takový strukturní popis, který vyjadřuje způsob, jakým se odchylují od úplné správnosti. Tam, kde je odchýlení dostatečně omezené, je často možno připojit interpretaci pomocí formálních vztahů k větám generovaného jazyka. Je tedy gramatika zařízení, které jednotlivě specifikuje nekonečnou množinu správně utvořených vět a přiřazuje každé z nich jeden nebo více strukturních popisů. Snad bychom měli takovýto prostředek nazvat generativní gramatikou na rozlišení od deskriptivních zjištění (statements), která představují pouze inventář prvků, jež se objevují v strukturních popisech, a jejich kontextové varianty. Generativní gramatika obsahuje syntaktický komponent a fonologický komponent. První z nich vytváří řetězy (strings) minimálních syntakticky fungujících elementů (nazvěme je podle gramatika redukuje na tak poměrně triviální věci, jako je řízenost, shoda, flektivní paradigmata apod. Toto rozhodnutí nelze podle mého zdání o nic lépe hájit nežli rozhodnutí omezit studium jazykové struktury na fonetický systém (patterning). Bolingera, 1948, formativy) a specifikuje jejich vzájemné strukturní vztahy. Druhý z nich přeměňuje řetěz formativů specifikované syntaktické struktury na fonetickou reprezentaci. Tato struktura je společná všem teoriím generativní gramatiky. Avšak jdeme-li dále za tuto minimální specifikaci, objeví se důležité rozdíly. Generativní gramatika prožívaná (internalized) někým, kdo si osvojil nějaký jazyk, definuje to, co bychom mohli nazvat saussurov-ským termínem langue (s omezením, jež bude dále uvedeno). Člověk pak užívá tohoto prostředku v úloze mluvčího nebo posluchače. V úloze posluchače je jeho problémem určit strukturní popis, který přiřazuje jeho gramatika pronesené výpovědi (nebo, kde je věta syntakticky dvojznačná, určit správný strukturní popis pro tento konkrétní případ) a pomocí informace obsažené v strukturním popisu této výpovědi porozumět. Je jasné, že popis vnitřní schopnosti (intrinsic competence), který gramatika skýtá, se nesmí směšovat s interpretací skutečného, konkrétního aktu (performance), jak to s takovou jasností zdůraznil de Saussure (srov. též Sapir 1921, Newman). A nesmí se směšovat ani s interpretací aktu potencionálního.3 Konkrétní užívání jazyka samozřejmě v sobě zahrnuje celý komplex vzájemné souhry mnoha faktorů velmi různorodých, z nichž gramatické procesy jsou jen jedním. Zdá se přirozené předpokládat, že konkrétní jazykový akt lze seriózně studovat jen do té míry, abychom získali dobré pochopení generativních gramatik, které si osvojil jten, kdo se jazyku naučil, a kterých užívá mluvčí i posluchač. Klasický saussurovský předpoklad logické priority studia jazyka (langue) (a generativních gramatik, které jej popisují) zdá se zcela nevyhnutelný. V pozadí následujícího výkladu budou dva proti sobě stojící modely generativní gramatiky. První — který nazvu modelem ta-xonomickým4 — je přímým výplodem moderní strukturální lin- 3 Obvyklá charakteristika jazyka jakožto množiny „verbálních zvyklostí" nebo jakožto „komplexu stávajících dispozic k verbálnímu chování, v nichž mluvčí téhož jazyka nutně docházejí k tomu, že se podobají jeden druhému" (Quine, 1960, 27), je zcela neadekvátní. Znalost vlastního jazyka se neobráží přímo v jazykových zvyklostech a dispozicích jednotlivce a je zcela zřejmé, že mluvčí téhož jazyka nebo dialektu se mohou ve svých dispozicích k slovním responzím nesmírně lišit; působí tu osobnost, názory a nespočetně mnoho jiných mimo jazykových činitelů. * Výraz „taxonomický (klasifikační)" je zde odborným termínem; jeho vý- 120 121 gvistiky. Druhý — který nazvu modelem transformačním — má mnohem blíže k tradiční mluvnici. Je však třeba poznamenat, že pro moderní gramatiky je typické, že nejsou pojímány jako mluvnice generativní, nýbrž jako deskriptívni zjištění o daném korpusu (textu). Proto taxonomický model, jak bude dále popsán, není ničím více než pokusem formulovat generativní gramatiku, která je v duchu moderních procedurálních a deskriptivních přístupů. Avšak názor, o zásadní závažnosti segmentaôníoh a klasifikačních procedur je velmi rozšířen (srov. de Saussure, Hjelmslev, Harris a jiní) a tato pojetí jasně vedou ke generativní gramatice s charakteristikami taxonomic-kého modelu, tak jak se zde chápe. Taxonomický model je mnohem jednodušší, „konkrétnější" a „ato-mističtější" než model transformační. Můžeme jej stručně charakterizovat takto: Každé pravidlo má tuto formu: prvek A má člen (variantu, realizaci) X v kontextu Z ■— W. Nazvěme takovéto pravidlo pravidlem' přepisovacím. Syntaktický komponent se skládá z neuspořádané množiny přepisovacích pravidel, z nichž každé stanoví členství nějaké kategorie frází nebo kategorie formativů v nějakém kontextu.5 Strukturní popis, který takto vznikne, může být považován znám vyplyne z dalšího výkladu. V jistém slova smyslu je ovšem každý tyrJ generativní gramatiky taxonomický, neboť klasifikuje věty popisovaného! jazyka do skupin podle stejnosti strukturní charakterizace (nebo její části). —1 Pózu. red. I ? Na rovině syntaktické je taxonomický model generalizací z Harrisových zjištění „od morfému k výpovědi" (morpheme-to-utteranee), která tvoří nej-bližší přístup k explicitně generativní mluvnici na této rovině. Kromě toho nejmodernější syntaktické práce jsou dnes skutečně adekvátněji formalizo-vány pomocí přepisovacích pravidel s nulovým kontextem (tj. nekontexto-vou gramatikou — konkrétně to zdá se platí o Pikeově tagmémice stejněj jako o většině prací z analýzy na bezprostřední složky). Podobně se zdá, žel většina prací, ne-li všechny, které předpokládají užití samočinných počítačů! pro analýzu větně struktury, spadá do tohoto užšího rámce (srov. Grossi 1964). To znamená, že jak množina generovatelnýoh vět, tak — a to je mnohem důležitější — systém strukturních popisů generovatelnýoh v rámci analýzy na bezprostřední složky mohou být, jak se zdá, adekvátně reprezentovány mechanismem pro generování řetězů a strukturních popisů (frázových ukazatelů) formalizovaných uvnitř této teorie (srov. v této souvislosti Postal 1964). Ačkoli studium takových systémů je nedávného data, existuje už dosti pěkný soubor výsledků. Srov. shrnutí nových prací u Chomského (1963b), Šchůtzenbergera a Chomského (1963). Nedomnívám se, že by variace, které byly v tomto obecném rámci navrženy, měly nějaký dosah pro závěry týkající se taxonomického modelu, k nimž v našem výkladu dojdeme. Ovšem z hlediska lingvistické adekvátnosti jeví se jako důležitá problematika z teorie za ohodnocené uzávorkování (labelled bracketing) řetězu formativů, které udává kategorii každého podřetězu, jenž je jeho složkou. Nazvěme takovéto ohodnocené uzávorkování, jež lze obdržet automaticky z jediné derivace, frázovým ukazatelem (phrase-marker) tohoto řetězu formativů. Fonologický komponent se skládá ze dvou rozdílných množin přepisovacích pravidel. První množina (pravidla mor-fonologická) stanoví fonematické složení morfonémů nebo formativů vzhledem k daným kontextům. Druhá, množina (pravidla fonetická) stanoví fonetické složení fonémů vzhledem k daným kontextům. Obě tyto množiny jsou neuspořádané. Transformační model je mnohem složitější a vysoce strukturovaný. Předpokládá se, že syntaktický komponent se skládá ze dvou sub-komponentů. První subkomponent (frázová struktura (constitiient structure)) skládá se z uspořádané množiiry přepisovacích pravidel, která generují řetězy formativů, jež můžeme nazvat C-terminálni mi řetězy. Ty vytvářejí buď konečnou množinu, nebo vysoce omezenou nekonečnou množinu. Druhý subkomponent (transformační) skládá se z částečně uspořádané množiny složitých operací nazývaných (gramatické) transformace, z nichž každá přiřazuje k plnému frázovému ukazateli (nebo dvojici, 'trojici atd. frázových ukazatelů) nějakého terminálního řetězu (nebo páru atd. terminálních řetězů) nový, derivovaný frázový ukazatel T-terminálního řetězu. Některá z přepisovacích a transformačních pravidel mohou být obligatórni, závazná, kdežto jiná jsou fakultativní. Aplikace všech závazných, event. některých fakultativních pravidel syntaktického komponentu dají, při zachování pořadí, T-terminální řetěz s derivo- gramatiky (např. taxonomického modelu nebo teorie nekontextové gramatiky) ani ne tak otázka množin řetězů, které jsou generovatelné v rámci této teorie (její slabá generativní kapacita), jako spíše otázka množin generovatelnýoh strukturních popisů (její silná generativní kapacita); a tou se také budu dále zabývat. Je však nicméně zajímavé, že existuje několik příkladů takových částí přirozených jazyků, které jsou mimo hranice slabé generativní kapacity teorie nekontextové gramatiky (srov: Postal 1961,1964; Miller a Chomsky 1963). I když to není lingvisticky nejvýznamnější nedostatek této teorie, přece jen stačí k tomu, aby ukázal, že při úsilí obohatit teorii gramatiky, aby překonala neadekvátnosti takových systémů, musíme překročit jejich hranice co do silné generativní kapacity, a musíme též rozvinout takovou teorii, která převyšuje teorii nekontextové gramatiky, i pokud jde o generativní kapacitu slabou. 122 123 váným frázovým ukazatelem. Strukturním popisem tohoto řetězu bude množina frázových ukazatelů (jeden pro každý příslušný C-ter-minální řetěz a navíc ještě derivovaný frázový ukazatel plného řetězu) a reprezentace jeho „transformační historie", což můžeme nazvat transformačním ukazatelem. Uvidíme dále, že veškerá tato informace má svou úlohu při určování interpretace výpovědi.6 Fonologický komponent transformační generativní mluvnice se skládá z uspořádané množiny přepisovacích pravidel, uspořádané množiny transformačních pravidel a uspořádané množiny přepisovacích pravidel, a to v uvedeném pořadí. Dále, transformační pravidla se aplikují v cyklu, nejprve na nejmenší složky řetězu, potom na nejblí-že větší složky atd., až se dosáhne maximální oblasti fonologických procesů. Jsou to, technicky, pravidla transformační, neboť v sobě zahrnují frázovou strukturu výpovědi. Tento transformační cyklus určuje fonetickou formu syntakticky složitých jednotek podle podkladové (underlying) (abstraktní) fonematické formy jejich kom-v ponentů, užívaje při tom způsobu skládání specifikovaného derivovaným frázovým ukazatelem.' Všimněte si, že v transformačním modelu nemusí symboly a struktury, s nimiž se manipuluje a jež se přepisují a transformují v průběhu generování věty, mít skutečný přímý vztah k žádné z jejích jednotlivých částí, kdežto v případě taxonomického modelu každý ze symbolů, který se při vytváření věty přepisuje, představuje kategorii, k níž patří nějaká část této věty (nebo kategoriální symbol, jímž je reprezentována). Právě v tomto smyslu je taxonomický model jak konkrétnější, tak atomističtější. 6 Nej přístupnější shrnutí formálních vlastností gramatických transformací z tohoto hlediska je zde, s. 178 n. Další podrobnosti viz u Chomského (1955, kap. 8, 9). Nejrozsáhlejší studii o anglické gramatice v tomto rámci představuje práce Leesova (1960a). Pokud jde o odkazy na mnoho nových prací, viz bibliografii. Srov. též Schachter (1961, 1962), Postal (1962). 7 Příklady na operace transformačního cyklu v angličtině viz u Chomského, Halleho,Lukoffa (1956) azdokonalené výklady u Millera a Chomského (1963). Ruské příklady viz u Halleho (1961b). Příklady z litevštiny viz u Halleho a Zepse (1962). Struktura fonologického komponentu transformační gramatiky se zvláštním zřetelem k angličtině je podrobněji vyložena u Halleho a Chomského (1960; v tisku). 1.2. Dříve než budeme pokračovat, bude instruktivní posoudit tyto pojmy z hlediska tradiční mluvnice i z hlediska klasické i moderní taxonomické lingvistiky. Nebylo by nepřesné, kdybychom považovali transformační model za formalizaci rysů implicitně obsažených v tradičních mluvnicích a tyto mluvnice za neexplicitní transformační generativní mluvnice. Cílem tradiční mluvnice je poskytnout uživateli schopnost porozumět libovolné větě daného jazjdca a utvořit ji a použít jí náležitě při vhodné příležitosti. Tedy její cíl sahá (přinejmenším) tak daleko jako cíl generativní mluvnice, jak jsme jéj právě popsali. Dále pak bohatý popisný aparát tradiční mluvnice daleko přesahuje hranice taxonomického modelu, i když je do značné míry, ne-li plně, formalizovatelný v rámci transformačního modelu. Je však důležité mít na mysli, že i nejpečlivější a nejúplnější tradiční mluvnice podstatným způsobem spoléhá na jazykové povědomí (intuition) a na inteligenci uživatele, od něhož se očekává, že si z mnoha příkladů a pokynů (a explicitních seznamů nepravidelností), které mluvnice podává, odvodí správné závěry. Je-li mluvnice dobrá, může se to uživateli podařit, avšak hlouběji uložené pravidelnosti jazyka, které on tak či onak objeví, unikají explicitní formulaci a povaha schopností, které mu umožňují tento úkol zdolat, zůstává úplným tajemstvím. Obrovský rozsah těchto mezer je možno odhadnout jen tehdy, pokusíme-li se zformulovat explicitní pravidla, která by zachytila v plném rozsahu strukturní informaci, kterou má k dispozici dospělý uživatel jazyka. Soustředíme-li se na pojem „tvořivosti", můžeme v lingvistice 19. stol. rozlišit dva vzájemně si odporující názory na podstatu povahy jazyka. Na jedné straně máme humboldtovský názor, že „man muss die Sprache nicht sowohl wie ein todtes Erzeugtes, sondern weit mehr wie eine Erzeugung ansehen" (1836, § 8, s. LV). Podstatou jazyka je to, co Humboldt označuje jako jeho charakteristickou „Porm" (není totožná s „vnitřní formou"). Formou jazyka je onen konstantní a neměnný faktor, který je podkladem každého jednotlivého nového jazykového aktu a dodává mu život a význam (sig-nificance). Každé individuum se stává schopným rozumět mu a užívat ho způsobem srozumitelným jeho spolumluvčím právě tím, že si vyvine (vytvoří) vnitřní reprezentaci této formy. Tato charakteristická 124 125 forma určuje každý jednotlivý jazykový element a je v něm obsažena (inneres in). Úlohu a význam (signifieance) každého jednotlivého elementu lze určit jedině tak, že jej uvažujeme ve vztahu k formě, která je jeho podkladem, tj. ve vztahu k pevným generativním pravidlům, jež určují způsob formování onoho elementu. A právě tento generativní princip, tvořící podklad, je tím, co se musí lingvista snažit reprezentovat v deskriptivní mluvnici. Srov. např. tyto reprezentativní pasáže.. [die Form] ... ist in ihrer Natur salbst eins Auffassung dsr einzolnon, im Gegensätze zu ihr als Stoff zu betrachtenden, Sprachelemente in geistiger Einheit. Denn in jeder Sprache liegt eine solche [Einheit], und durch diese zusammenfassende Einheit macht eine Nation die ihr von ihren Vorfahren überlieferte Sprache zu der ihrigan. Diasalba Einheit muss sich also in dar Darstellung wiederfinden; und mir wann min von dan zarsztrautan Elementen bis zu dieser Einheit hinaufsteigt, erhält man wahrhaft einen Begriff von der Sprache salbst, da man, oha) ein solches Vorfahren, offenbar Gafahr läuft, nicht einmal jene Elemente in ihrer wahren Eigentümlichkeit, und noch weniger in ihrem realen Zusammanhanga zu verstehen" (§ 8, s. LXII). „Es versteht sich indess von salbst, dass in den Begriff der Form der Sprache keine Einzelheit als iso-lirte Thatsacha, sondern immer nur insofern aufgenommen werden darf, als sich eine Mathode der Sprachbildung an ihr entdecken lässt" (§ 8, s. LXII). „Die charakteristische Form der Sprachen hängt an jedem einzelnen ihrer kleinsten Elemente; jedes wird durch sie, wie unerklärlich es im Einzelnen sei, auf irgend eine Weise bestimmt. Dagegen ist es kaum möglich, Punkte aufzufinden, von denen sich behaupten Hesse, dass sie an ihnen, einzeln genommen, entscheidend haftete" (§ 8, e. LIX). „Denn die Sprache ist ja nicht als ein daliegender, in seinem Ganzen übersehbarer, oder nach' und nach mitteilbarer Stoff, sondern muss als ein sich ewig erzeugender angesehen werden, wo die Gesetze der Erzeugung bestimmt sind, aber der Umfang und gewissermassen auch die Art des Erzeugnisses-gänzlich unbestimmt bleiben" (§ 9, s. LXXI). „Die Sprache besteht, neben den schon geformten Elementen, ganz vorzüglich auch aus Methoden, die Arbeit des Geistes, welcher sie die Bahn und die Form vorzeichnet, weiter fortzusetzen" (§ 9, s. LXXVII). „Das in dieser Arbeit des Geistes, den articulirten Laut zum Gedankenausdruck zu erheben, liegende Beständige und Gleichförmige, so vollständig, als möglich, in seinem Z usammanhange aufgefasst, und systematisch dargestellt, macht die Form der Sprache aus" (§ 8, s. LVIII). V Humboldtově smyslu přesahuje „forma" gramatickou formu („Redegefüge" a „Wortbildung") a zahrnuje též substanční charakterizaci hláskového systému (§ 8, s. LX) a principy tvoření pojmů, jak jsou realizovány v systému kmenů („Grundwörter") (§ 8, s.'LXI), „Ueberhaupt wird durch den Begriff Form nichts Factisches und Individuelles ausgeschlossen..." (§ 8, s. LXII). Z této koncepce povahy jazyka odvozuje Humboldt své názory na porozumění řeči a osvojování jazyka. Podle něho jsou mluvení a porozumění různými projevy téže schopnosti, téhož generativního principu, jehož zvládnutí uschopňuje mluvčího-posluchače užívat všech jazykových prvků z jejich nekonečného množství a rozumět jim („Mit dem Verstehen verhält es sich nicht anders. Es kann in der Seele nichts, als durch eigne Thätigkeit vorhanden sein, und Verstehen und Sprechen sind nur verschiedenartige Wirkungen der nämlichen Sprach-kraft. Die gemeinsame Rede ist nie mit dem Uebergeben eines Stoffes vergleichbar. In dem Verstehenden, wie im Sprechenden, muss derselbe aus der eigenen, Innern Kraft entwickelt werden; und was der erstere empfängt, ist nur die harmonisch stimmende Anregung. Es ist daher dem Menschen auch schon natürlich, das eben Verstandene wieder gleich auszusprechen. Auf diese Weise liegt die Sprache in jedem Menschen in ihrem ganzen Umfange, was aber nichts Anderes bedeutet, als dass jeder ein... geregeltes Streben besitzt, die ganze Sprache, wie es äussere oder innere Veranlassung herbeiführt, nach und nach aus sich hervorzubringen und hervorgebracht zu verstehen" — § 9, s. LXX). A dále, poněvadž se jazyk skládá v podstatě ze „System von Regeln" a rovněž z „Vorrath von Wörtern"' (srov. § 9, s. LXX VIII), společných mluvčímu a posluchači, plyne z toho, že „Das Sprechenlernen der Kinder ist nicht ein Zumessen von Wörtern, Niederlegen im Gedächtnis, und Wiedernachlallen mit den Lippen, sondern ein Wachsen des Sprachvermögens durch Alter und Uebung" (§ 9, s. LXXI). „... [Die Sprache] ... lässt sich..., wenn es auch auf den ersten Anblick anders erscheint, nicht eigentlich lehren, sondern nur im Gemüthe wecken: man kann ihr nur den Faden hingeben, an dem sie sich von selbst entwickelt" (§ 6, s. L). A právě tento pohled na podstatu povahy jazyka je základem a motivací nových prací o generativní mluvnici. A dále pak se humbold-tovský názor na vnímání a osvojování znovu vynořil, v mnoha jednotlivostech, v průběhu této práce (srov. např. zde s. 48, Chomsky 1963a; zde s. 165 n„ kapitola 1 a 2. Generativní mluvnice, 126 127 ve smyslu shora naznačeném, je pokusem reprezentovat přesným způsobem jisté aspekty jazykové „formy" a teorie generativní mluvnice je pokusem specifikovat ty aspekty formy, které jsou společným lidským majetkem — v termínech humboldtovských bychom tuto teorii mohli identifikovat s obecnou formou, která je podkladem všech jazyků („Die Formen mehrerer Sprachen können in einer noch allgemeineren Form zusammenkommen, und die Formen aller thun dies in der That, insofern man überall bloss von dem Allgemeinsten ausgeht" ... „dass man ebenso richtig sagen kann, dass das ganze Menschengeschlecht nur Eine Sprache, als das jeder Mensch eine besondere besitzt" —§ 8, s. LXIII). V jednom ohledu se však (vrátíme se k němu hned dále) tato práce s humboldtovským rámcem zásadně rozchází; kromě toho, těsnější meze, uvnitř nichž se konkrétně rozvíjí (jde o to, že až donedávná toho bylo málo řečeno o sémantické a konceptuálni struktuře), nejsou důsledkem nějakého zásadního postoje, nýbrž spíše té skutečnosti, že o těchto dalších věcech bylo možno říci jen velmi málo, co by sneslo vážný rozbor (srov. 2.3). — Další výklady o hum-boldtovské obecné lingvistice viz u Viertela (připravuje se). V ostrém protikladu k humboldtovské koncepci stojí v obecné lingvistice devatenáctého století názor vyjádřený nejjasněji patrně Whitneym (1872), totiž že „v konkrétním smyslu [je] .... jazyk sumou slov a frází, jimiž kterýkoli člověk vyjadřuje své myšlení" (372); že studium řeči není ničím jiným než studiem souboru zvukových znaků a že studium původu a vývoje jazyka není ničím jiným než studiem původu a vývoje těchto znaků. Problém výkladu osvojení jazyka se v tomto pojetí ztrácí, „...to, jak si děti osvojují jazyk, nezdá se nám vůbec žádným tajemstvím". Vůbec nepřekvapuje, „že dítě, když slyšelo užívat jistého slova řekněme padesátkrát nebo několiksetkrát, porozumí tomu, co znamená, a o něco později pak je počne vyslovovat a užívat...". Toto zúžení rozsahu lingvistiky na studium inventáře prvků bylo shodou okolností způsobeno nejen dramatickým úspěchem srovnávací lingvistiky, která pracovala v těchto mezích, nýbrž též nejasnostmi a temnými místy formulací A. Humboldta („člověk, kterého je nyní v módě vysoko oceňovat, aniž se mu přitom rozumí, nebo dokonce aniž se přitom čte" — Whitney 1872, 333) a jeho následovníků. Kromě toho došlo k několika závažným zmatkům, pokud jde o pojem „tvořivosti". Je např. významné, že shora citované Paulovy poznámky jsou vzaty z kapitoly pojednávající o analogické změně. Nečiní rozdíl (stejně jako Humboldt nečiní jasný rozdíl) mezi druhem „tvořivosti", která ponechává jazyk zcela nezměněn (třebas při tvoření — a chápání — nových vět, tedy při činnosti, kterou dospělí trvale vykonávají), a takovým druhem tvořivosti, která skutečně mění množinu gramatických pravidel (např. analogická změna). Avšak to je rozdíl základní povahy. Ve skutečnosti se technické prostředky umožňující zabývat se ,/tvořivostí ovládanou pravidly" na rozdíl od „tvořivosti měnící pravidla" staly dostupnými teprve v několika posledních desítiletích při práci na logice a základech matematiky. Avšak ve světle těchto výtěžků je možno se nyní vrátit k otázce, kterou si položil Humboldt, a pokusit se reprezentovat jisté aspekty základové „formy jazyka", pokud v sobě zahrnuje „tvořivost ovládanou pravidly", pomocí explicitní generativní gramatiky. Saussure, podobně jako Whitney (a možná i pod jeho vlivem — srov. Godel, 32—3), považuje langue v základě za zásobu znaků s jejich gramatickými vlastnostmi, tj. zásobu slovních elementů, ustálených spojení a snad jistých omezených frázových typů (ačkoli je možné, že jeho dosti nejasný pojem „mécanisme de la langue" měl jít nad toto pojetí — srov. Godel, 250). A tak byl zcela neschopen uchopit rekurzívní procesy, které jsou podkladem tvoření vět, a zdá se, že pokládal tvoření vět za věc patřící spíše do parole než do langue, za věc spíše volného a volního tvoření než systémového pravidla (nebo snad patřící, záhadně, kamsi na pomezí mezi langue a parole). V jeho schématu není místa pro „tvořivost ovládanou pravidly" toho druhu, jaká jsou obsažena v běžném každodenním užívání jazyka. Přitom je vliv humboldtovského holismu (omezeného však nyní spíše na inventáře a paradigmatické množiny než na generativní procesy v plném rozsahu, které konstituují „formu") patrný v centrální úloze pojmů „terme" a „valeur", kterou mají v saussu-rovském systému. Moderní lingvistika je značně ovlivněna de Saussurovou koncepcí jazyka (langue) jakožto inventáře prvků (de Saussure, 154 a často i jinde) a jeho větším zájmem o systém elementů než o systém pra- 128 129 videl, který byl středem pozornosti u tradičních gramatik a obecné lingvistiky Humboldtovy. Obecně řečeno, moderní deskriptívni výklady věnují malou pozornost „tvořivému" aspektu jazyka; nezabývají se problémem, jak předvést systém generativních pravidel, která přiřazují strukturní popis libovolným výpovědím, a tak ztělesňují schopnost mluvčího ovládat vlastní jazyk i jeho znalost vlastního jazyka. Kromě toho toto zužování zájmu ve srovnání s tradiční mluvnicí zřejmě způsobuje nemožnost vybrat správně inventář elementů, neboť se zdá, že žádný inventář (ba ani fonémů) nemůže být určen bez zřetele k principům, podle nichž se v jazyce konstruují věty. Pokud je tomu tak, bude „strukturní lingvistika" trpět neschopností zhodnotit rozsah a hloubku vzájemných spojů mezi různými částmi jazykového systému. Tím, že dosti libovolně omezila svůj rozsah, mohla se moderní lingvistika zabývat intenzívním studiem pouhých artefaktů. Vrátíme se k té věci později. Mimochodem je zajímavé povšimnout si jednoho kuriózního a spíše extrémního současného názoru, že totiž pravá lingvistická věda musí nutně být nějakým druhem předdarwinovské taxonomie, která se Zabývá pouze sbíráním a klasifikováním nespočetných jednotlivých případů, kdežto jakýkoli pokus formulovat podkladové principy a soustředit se na taková data, která vrhají na tyto principy trochu světla, se pokládá za jakési novotářské „inženýrství".8 Možná, že toto pojetí, které podle mého zdání nepotřebuje komentář, je příbuzné se stejně podivným a skutečně zcela nesprávným názorem (vyjádřeným nedávno např. Joosem 1961, Reichlingem, Melčukem a Juillandem), že běžná práce na generativní gramatice je jistým způsobem důsledkem pokusů užít elektronických počítačů pro ten neb onen účel, ačkoliv ve skutečnosti by mělo být zřejmé, že je pevně zakořeněna v tradiční lingvistice. 1.3. Věc lze objasnit zasazením lingvistické teorie do obecného rámce studia lidských intelektuálních schopností a jejich specifického charakteru. Zůstaneme-li stále ještě uvnitř klasického rámce, jak byl shora modifikován, můžeme pokládat za cíl teorie jazyka přesnou specifika- 8 Rozpracování tohoto názoru viz u Bolingera (1900). Srov. též úvod k Joosovi (1957). ci dvou druhů abstraktních prostředků, z nichž první slouží jako per-ceptivní model a druhý jako model osvojení jazyka. (1) (a) výpověď A -> strukturní popis (b) primární jazyková data —> B -> generativní mluvnice Perceptivní model A je zařízení, které přiřazuje strukturní popis P dané výpovědi V, užívajíc při tom osvojené (internalized) generativní gramatiky G, kde G generuje fonetickou reprezentaci R výpovědi V se strukturním popisem P. Řečeno saussurovskou terminologií je V jednotlivou ukázkou mluvy (parole) interpretovanou pomocí A jako „provedení" (performance) jednotky R, která má strukturní popis P a která patří k jazyku (langue) vytvořenému gramatikou G. Model učení se B je zařízení, které konstruuje teorii G (tj. generativní gramatiku G jistého jazyka, langue) jako svůj výstup, na základě primárních jazykových dat (tj. jednotlivých ukázek parole), která jsou jeho vstupem. K provedení tohoto úkolu užívá své daně „faculté de langage", své vrozené specifikace jistých heuristických procedur a jistých předem daných, inherentních (built-in) omezení kladených na charakter uloženého úkolu. Obecnou lingvistickou teorii můžeme chápat jako pokus specifikovat charakter zařízení B. Gramatiku daného jazyka můžeme pokládat částečně za pokus specifikovat informaci, kterou má A v zásadě (tj. necháme-li stranou omezení daná pozorností, pamětí atd.) k dispozici a která ho činí schopným porozumět libovolné výpovědi do té velmi netriviální míry, do níž je porozumění podmíněno strukturním popisem pořízeným pomocí generativní gramatiky. Při vyhodnocování konkrétní generativní gramatiky se ptáme, zda informace, kterou nám dává o daném jazyku, je správná, tj. zda popisuje správně jazykové povědomí mluvčího (Saussurovo „conscience des sujets parlants", což pro něj, stejně jako pro Sapira, bylo konečným testem adekvátnosti lingvistického popisu). Při vyhodnocování obecné teorie jazykové struktury, která je dostatečně explicitní, aby nám poskytla skutečnou hypotézu o charakteru prostředku B, se ptáme, zda generativní gramatiky, které teorie vybírá, odpovídají v případě jednotlivých jazyků empirickému kritériu korespondence s jazykovým povědomím mluvčího. 130 131 Pokusím se ukázat, že taxonomický model (nebo kterákoli jeho vaiůanta v moderním bádání o jazyce) je přespříliš zjednodušený, než aby mohl pojmout všechny skutečnosti jazykové struktury, a že transformační model generativní mluvnice má k pravdě mnohem blíže. Abychom ukázali, že moderní lingvistika vážně podceňuje bohatství struktury jazyka a generativní proces, na němž spočívá, je nutné přezkoumat rozsah problémů, do kterých se není možno pustit nebo které dokonce není možno ani nadhodit v úzkých mezích, které klade. Bohatství příkladů tohoto druhu budeme probírat v následujících oddílech. Pokusím se také ukázat, že tyto neadekvátnosti a omezení mohou částečně vést k ochuzené koncepci lidských poznávacích procesů a že návrat k tradičním zájmům a názorům, spojený s vyššími standardy explicitnosti, které se v moderní lingvistice objevily, může snad přinést nový vhled do vysoce důležité otázky o povaze vnímání a učení se. 2 Roviny úspěšnosti gramatického popisu 2.0. V právě nastíněném rámci můžeme načrtnout různé roviny úspěšnosti, kterých lze dosáhnout gramatickým popisem spojeným s jistou teorií jazyka. Nejnižší roviny úspěšnosti se dosáhne, jestliže gramatika správně podává pozorovaná primární data.1 Druhé, vyšší roviny úspěšnosti se dosáhne, když gramatika správně vystihuje jazykové povědomí rodilého mluvčího a specifikuje pozorovaná data (zejména) pomocí významných zobecnění vyjadřujících příslušné zákonitosti v jazyce. Třetí, ještě vyšší roviny úspěšnosti se dosáhne, jestliže teorie jazyka s gramatikou spojená skýtá obecnou základnu pro výběr takové gramatiky, která dosahuje druhé roviny úspěšnosti a převyšuje gramatiky konzistentní s relevantními pozorovanými daty, které této roviny úspěšnosti nedosahují. V tomto případě můžeme říci, že daná teorie jazyka nabízí vysvětlení (explanaci) jazykového povědomí rodilého mluvčího. Můžeme ji interpretovat jako tvrzení, že data pozorovaného druhu umožní mluvčímu, jehož vnitřní schopnosti jsou takové, jak jsou reprezentovány v této obecné teorii, zkonstruovat si gramatiku, která bude přesně charakterizovat právě toto jazykové povědomí. Pro potřeby dalšího výkladu nazvěme tyto zhruba vymezené roviny úspěšnosti rovinou pozorovací adekvátnosti, rovinou po- i I když se tato poznámka může zdát zcela neproblematická, přece jen vyžaduje vysvětlení. Která data jsou relevantní, je určeno zčásti možností systematické a obecné teorie, a bylo by se tedy možno domnívat, že nejnižší roviny, úspěchu není o nic snazší dosáhnout než rovin druhých. Jak. už jsme shora poznamenali, skutečnost, že jistý zvuk byl vydán anglickým mluvčím, třeba i záměrně, ještě nezaručuje, že je to správně utvořená ukázka jeho jazyka. Při mnohých okolnostech je zcela vhodné užívat výpovědí odchylných. Kromě toho při normálních podmínkách bývá řeč různě, často násilně, pokroucena, avšak to samo o sobě neříká nic o příslušných jazykových vzorcích. Problém určit, která dáta jsou cenná a mají co říci, není snadný. To, co pozorujeme, není často ani relevantní, ani významné; a to, co je relevantní a významné, je často velmi obtížné pozorovat, v lingvistice o nic méně než v studijní fyzikální laboratoři nebo kdekoli jinde v? vědě. 13i 133 pisné adekvátnosti a rovinou vysvětlovači (explanatorní) adekvátnosti. Ve smyslu předešlého odstavce gramatika, která směřuje k pozorovací adekvátnosti, usiluje pouze o to, zachytit primární data (tj. korpus), která jsou vstupem učícího zařízení (lb); gramatika, která směřuje k popisné adekvátnosti, usiluje zachytit správně jazykové povědomí rodilého mluvčího; jinými slovy, zabývá se výstupem daného zařízení (lb); a lingvistická teorie, která směřuje k vysvětlovači adekvátnosti, se zabývá vnitřní strukturou zařízení (lb), tj. usiluje o to, poskytnout principiální základnu, nezávislou na žádném určitém jazyce, pro výběr popisně adekvátní mluvnice každého jazyka. Moderní lingvistika se až dosud do značné míry zabývala pozorovací adekvátnosti. Platí to konkrétně o pobloomfieldovské americké lingvistice a zřejmě o londýnské škole Firthově, s jejím důrazem na ad hoc charakter lingvistického popisu.2 Na druhé straně tradiční mluvnice se explicitně zabývala rovinou popisné adekvátnosti (a tento zájem trvá, explicitně v díle Sapirově a rovněž v běžné práci tradičního způsobu — srov. Sapir 1933; Long). Tento rozdíl mezi hledisky tradičními a moderními je zvlášt jasný v moderní kritice tradičních gramatik. Např. Nida ve své cenné studii o anglické syntaxi, založené na principu analýzy na bezprostřední složky, ostře kz-itizuje Jespersena pro jeho „vážné překrucování a matení formálních a funkčních hodnot", když připisuje výrazu "the doctor's arrival", nikoli však výrazu "the doctor's house" strukturální popis, podle něhož vztah subjekt — sloveso se objevuje pouze v první frázi, nikoli v druhé. Avšak Jespersenův výklad je jasně správný na rovině popisné adekvátnosti a skutečnost, že postupy moderní lingvistiky užívané při analýze empirických dat nedovedou opatřit správnou informaci, svědčí pouze o tom, že jsou založeny na pochybené koncepci jazykové struktury nebo že pozorovací adekvátnost je jediná relevantní věc, ke které se přihlíží.3 Na druhé straně Jakobsonův pokus formulovat 2 Srov. Firthetal. (1957). 3 Nida kritizuje Jespersena, v podstatě z týchž důvodů, rovněž za to, že ve spojení "the barking dogs" určuje výraz "barking" jako rozvíjející člen (attributive) téhož řádu (rank), jako je "barks" ve spojení "the dog barks". Opět se mi zdá Jespersenovo rozhodnuti nepochybně správné z hlediska popisné adekvátnosti, i když ovšem není vnitřně motivováno (je tedy nedostatečné z hlediska vysvětlovači adekvátnosti). univerzální fonologické zákony může snad být pokládán za příklad zájmu o vysvětlovači adekvátnost alespoň na jedné rovině gramatiky. Je jasné, že otázka vysvětlovači adekvátnosti může být vážně položena jen tehdy, když se nám dostane explicitní teorie genorativní mluvnice, která specifikuje podobu gramatik a nabízí mechanismus pro vybírání mezi nimi (totiž vyhodnocovací proceduru pro gramatiky specifické podoby). Rozdíl mezi pozorovací a popisnou adekvátnosti je příbuzný s Hockettovým (1958) rozlišováním mezi „povrchovou gramatikou" a „hloubkovou gramatikou" a Hockett má nepochybně pravdu, když poznamenává, že moderní lingvistika se v široké míře omezuje na první z nich. 2.1. Roviny adekvátnosti ve fonologii K objasnění rozdílu mezi těmito různými rovinami adekvátnosti může pomoci několik jazykových příkladů. Uvažujme nejprve případ tzv. „náhodných mezer" ve slovní zásobě. Tak třeba v angličtině existuje slovo "piek" /pik/, nikoli však /blik/ nebo /ftik/. Roviny pozorovací adekvátnosti by dosáhla gramatika, která by obsahovala pravidlo: N —>- /pik/, avšak žádné lexikální pravidlo, které by zavádělo /blik/ nebo /ftik/. Aby dosáhla roviny popisné adekvátnosti, musila by gramatika mít ještě navíc obecné pravidlo, které by vytvářelo specifickou zábranu proti /ftik/, nikoli však proti /blik/ (to by se pak kvalifikovalo jako náhodná mezera, jako fonologicky přípustná nesmyslná slabika). Této roviny by bylo dosaženo gramatikou, která by obsahovala zobecnění, že v počáteční pozici před pravou souhláskou (tj. segmentem, který je konsonantický a nevokalický ve smyslu Jakobso-nových dístínktivních rysů) může stát ze souhlásek jedině souhláska /s/. Roviny vysvětlovači adekvátnosti by dosáhla lingvistická teorie, která poskytuje principiální důvod pro včlenění této generalizace do anglické gramatiky a pro vyloučení „pravidla" (fakticky správného),. že v kontextu / # b — ik #/ je likvidou nutně jrj. Tím způsobem by mohla tato teorie poskytnout obecnou vyhodnocovací míru (míru jednoduchosti), která by ukazovala, jak první, nikoli však druhé pravidlo dává gramatiku vyšší hodnoty. Taková teorie by nabízela vy- 134 135 světlení pro jazykové povědomí toho, že „možným" slovem je /blik/, nikoli však /ftik/, ačkoliv nikdo nikdy neslyšel žádné z obou. To je to povědomí, které bývá výsledkem pozorování skutečných výpovědí, jak je koná ten, kdo se jazyku učí a přitom konstruuje gramatiku nejvyšší hodnoty a vhodné podoby, jak ji specifikuje tato teorie.4 Zabývejme se nyní prediktabilními fonetickými variantami. Tak třeba v mé řeči se lexikální položka "telegraph" objevuje v mnoha fonetických podobách závislých na kontextu, totiž v podobě (2i) v kontextu # — v podobě (2ii) v kontextu —ic, v podobě (2iii) v kontextu —y: (2) (i) téligrsef (ii) těligráéf (iii) tilégrif. Pozorovací adekvátnosti by dosáhla gramatika, která pouze zjišťuje skutečnost, jak jsem to právě učinil, reprodukujíc tak pozorovaná data ve vyhovujícím uspořádání. Taková gramatika (technicky nazývaná gramatikou položek a uspořádání [item-and-arrangement grammar]) ve skutečnosti nakládá s položkou "telegraph" jako s výjimkou, stejným způsobem jako nakládá s případy jako "see" — "saw", "man" — "men" atd. Tak by pak gramatika nebyla o nic složitější, kdyby skutečnost vypadala jinak, kdyby např. podoba (2i) se objevovala v kontextu —ic, (2ii) v kontextu — # a (2iii) v kon- ■* Pokud jde o teorii, která pro tento případ usiluje o dosažení roviny vysvětlovači adekvátnosti, viz Halle (1959a, 1959b), Halle a Chomsky (připravuje se). Halle ukazuje, jak důsledné dodržování obecného principu minimalizace určujících rysů poskytuje ve fonologickém komponentu principiální základnu pro rozlišování náhodných a nenáhodných mezer. Pokud vím, je to jediný pokus o zajištění obecné základny pro toto rozlišování, přestože seznamy a tabulky obsahující mnoho z dat, která je třoba vysvětlit, se objevují často. Ve své recenzi Halleho knihy (1959b) popisuje Ferguson (292) Halleho zjištěni úlohy „pravidel morfémové struktury" jako „nezdar (misfortune)", který se příliš neliší od jistých nedostatků taxonomických gramatik, o nichž vykládá Halle. To je závěr neobyčejně zvláštní. Tím, že se pravidla morfémové struktury (jichž je v plné gramatice zřejmě zapotřebí a která, jak ukazuje Halle, mají distinktivní úlohu při výkladu jedné jinak nevysvětlitelné oblasti jazykové skutečnosti) rozlišují od jiných fonetických pravidel, jež se od nich liší jak formálními vlastnostmi, tak pokud jde o jevy, která popisují, neztrácí se žádné zobecnění. Na druhé straně nedostatky taxonomických gramatik, na něž Ferguson naráží, zahrnují v sobě neschopnost stanovit jistá zobecnění, tedy neschopnost dosáhnout popisné adekvátnosti. textu —-y, a ostatek jazyka přitom zůstal nezměněný. V tomto rámci se neobjevují žádné další otázky a nic víc se nedá říci. Aby v tomto případě gramatika dosáhla roviny popisné adekvátnosti, musela by zacházet s variantami slova "telegraph" jako se speciálním případem obecných pravidel platících rovněž pro mnoho jiných položek. Musí být schopna vypořádat se se skutečností, že fonetické obměňování slova "telegraph" není náhodné, nepravidelné vzhledem k ostatku angličtiny, jako je obměna slova "man". Pro lingvistu nebo pro toho, kdo se jazyku učí, je nemožné předvídat (predict) tvar "men", jestliže jej předtím nikdy neslyšel. V případě (2) to však neplatí. Gramatika by v tomto případě dosáhla ještě vyššího stupně, vysvětlovači adekvátnosti, kdyby teorie jazyka s ní spojená poskytla rámec pro fenologická pravidla a vyhodnocovací měřítko vyhovující, následující podmínce: nejvýše hodnocenou množinou pravidel vhodné formy, vybranou ke generování množiny položek, z níž jsou varianty slova "telegraph" vyloučeny, byla by množina pravidel, která skutečně předvídají (predict) toto kontextové variování slova "telegraph". V tomto případě by lingvistická teorie poskytla základnu pro vysvětlení faktů uvedených ve (2) pomocí jiných aspektů angličtiny a jistých předpokladů o obecném charakteru gramatik. Jinými slovy, objasnila by, v jakém smyslu se skutečné kontextové obměňování liší od alter - -nativy uvedené těsně za příkladem (2). Ta by vedla ke gramatice méně vysoké hodnoty — nebyla by předvídána gramatikou nejvyšší hodnoty založenou na datech, která vylučuje (2). Teorie „gramatiky položek a uspořádání" nemůže zřejmě této podmínce vyhovět a z toho důvodu (který zřejmě může být zobecněn i pro velké množství podobných příkladů) nemůže být vážně považována za teorii gramatiky.8 V takovýchto případech není snadné dosáhnout ani roviny popisné, ani vysvětlovači adekvátnosti a stojí za úvahu skutečnost, že přes extenzívní bádání v posledních letech v anglické fonologii nebyl učiněn pokus dosáhnout jich. 5 Pokud jde o výklad problematiky rozpracování fonologické teorie, která by, pro takovéto případy, splňovala tuto podmínku, viz odkazy v předcházející poznámce a rovněž práce Chomského (1959c, 1963a), Millera a Chomského (1963). 136 137 Věc se stane ještě jasnější, vezmeme-li do úvahy fonetické varianty podmíněné syntakticky. Tak např. angl. slovo "tórrent" /torent/ (srov. "torrential") má redukovanou samohlásku [i] v druhé slabice, kdežto substantivum "tórment" /torment/ zachovává samohlásku [e]. Roviny pozorovací adekvátnosti bylo dosaženo předcházející větou. Roviny popisné adekvátnosti by bylo dosaženo popisem, který by byl s to uvést tato pozorování ve vztah s faktem, že v angličtině existuje sloveso "tormént", nikoli však sloveso "torrént", a to pomocí obecných pravidel o posunu jwízvuku u substantiv odvozených ze sloves ("pérmit", "permít" atd.) a pravidel o úloze prízvuku při bránění v redukci samohlásek. Rovina vysvětlovači adekvátnosti vyžaduje fenologickou teorii, která předpisuje obecnou formu takovýchto syntakticky závislých fonetických procesů a která ukazuje, jak by se v nejvýš vyhodnocené gramatice mající předepsanou formu objevily v tomto případě vhodné generalizace, i kdyby tyto položky nepatřily mezi pozorovaná data, na nichž je tato gramatika konstruována. Podobně i v případech, jako je známý příklad spojení "light house keeper" (s přízvukovými vzorci 132, 213, 313), vyžaduje rovina popisné adekvátnosti kromě zjištění těchto faktů ještě obecné postižení pravidel, podle nichž se přízvukové vzorce přiřazují syntaktickým konstrukcím; a roviny vysvětlovači adekvátnosti se dosáhne jedině vypracováním obecné teorie takovýchto procesů. Právě příklady tohoto druhu jsou motivací pro transformační cyklus fonologického komponentu, neboť v těchto případech je fonetická podoba plné fráze určována podobou jejích složek. 2.2. Roviny adekvátnosti v syntaxi Uvažujme nejprve několik syntaktických příkladů. Předpokládejme, že věty (3) John is easy to please (4) John is eager to please jsou pozorovány a uznány za správně utvořené. Gramatika, která dosahuje jen roviny pozoro%7ací adekvátnosti, by opět jen nějakým způsobem tento fakt zaznamenala (např. pořízením náležitých sezna- mů). Aby mohla gramatika dosáhnout roviny popisné adekvátnosti, musila by však přiřadit strukturní popis, ukazující, že John ve (3) je přímým předmětem slovesa please (mezi těmito slovy je stejný gramatický vztah jako ve větě "This pleases John"), kdežto ve (4) je logickým podmětem slovesa please (jako v "Johnpleases someone"). Teorie gramatiky, která nedovoluje strukturní popis tohoto druhu, nemůže dosáhnout roviny popisné adekvátnosti. V případech tohoto druhu nemůže taxonomický model generativní gramatiky, který jsme probírali (ani kterýkoli z jeho variant), dosáhnout rovin popisné adekvátnosti, poněvadž informaci tohoto druhu není možno reprezentovat ve frázovém ukazateli, který ona poskytuje jakožto plný strukturní popis na syntaktické rovině. Avšak model transformační umožňuje utvořit takovou gramatiku, která může podat strukturní informaci tohoto druhu, a tedy může též, alespoň v tomto případě, dosáhnout roviny popisné adekvátnosti. J ak by mohla transformační gramatika dosáhnout roviny vysvětlovači adekvátnosti v takovýchto případech? Aby této roviny dosáhla, musí teorie dát možnost výběru popisně adekvátní gramatiky, jestliže jsou dána data jako (3), (4), "John's eagerness (*easiness) to please...", "to please John is easy (*eageř)", "John is an easy (*eager) fellow to please", "it pleases John", "John pleases everyone", "John is easy (*eager) for us to please", "it is easy (*eager) to please John", "John is a person who (it) is easy to please", "this room is not easy to work in (to do decent work in)", "he is easy to do business with", "This knife is very difficult to cut (meat) with", "a hotel lobby is difficult (a difficult place) to meet people in", "he is not easy to get information from", "such flattery is easy to be fooled by" a mnoho jiných podobných struktur. Jinými slovy, obecná teorie by měla umožnit formulaci příslušných zobecnění, která vystihují toto uspořádání empirických dat, a rozlišit tyto reálné a významné generalizace od prázdných pseudozjednodu-šení, která nemají lingvistických důsledků. Tím by tato teorie naznačila vysvětlení jazykového povědomí rodilého mluvčího, pokud jde o (3), (4). Toto vysvětlení by záleželo v předpokladu, že ponětí gramatické struktury a „významné generalizace" explicitně podané V této teorii tvoří množinu nástrojů (tools) užívaných tím, kdo se učí, při 138 139 konstruování vnitřní reprezentace jeho jazyka (tj. generativní gramatiku) na základě podaných jazykových dat. Můžeme se zcela důvodně domnívat, že v případě (3), (4) může teorie transformační gramatiky dosáhnout roviny vysvětlovači adekvátnosti a může nabídnout vysvětlení jazykového povědomí mluvčího.6 To znamená, že gramatika, která přiřazuje správné strukturní popisy, obsahuje generalizace, které nejsou vyjádřeny v gramatikách, jež správné strukturní popisy poskytnout nedovedou, a má tak vyšší hodnotu, a to ve smyslu, který lze zřejmě bez velkých nesnází precizovat. J ako druhý syntaktický příklad uvažujme následující uspořádání vět a ne-vět: ("John found the book" — "John was a farmer"), ("the book was found by John" — *"a farmer was been by John"), ("did John find the book?" — *"did John be a farmer?"), (*"found John the book?" — "was John a farmer?"), ("John didn't find the book" — *"John didn't be a farmer"), ("*John foundn't the book" — "John wasn't a farmer"), ("John DID find the book" —- *"John DID be a farmer"), ("Bill found the book and so did John" — *"Bill was a farmer and so did John"), (*"Bill found the book and so found John"—"Bill was a farmer and so was John") atp. Zkrátka, jak je dobře známo a jak zčásti ukazují tyto příklady, chová se "be" v mnoha ohledech zcela jinak než "find". Podobně "be" je pomocné sloveso (Auxiliary), "find" však nikoli. Tradiční mluvnice pouze zaznamenávají tato fakta jako anomální a nesnaží se uvést je ve vztah. Lze však snadno ukázat, že transformační gramatika mající jako svůj subkomponent frázovou strukturu obsahující pravidla: (5) (i) VP -> Aux+ VPÍ (ii) Aux Auxx (Aux%) (iii) Auxx-> Tense (Modal) (iv) Aux2 (have+en) (be+ing) (v) vp^lVerb+NP I be-\- Predicate 6 Viz Miller a Chomsky (1963). Pokud jde o podrobný výklad třídy podobných případů, srov. též Lees (1960b). Pokud jde o výklad o vyhodnocovacích měřítkách, podle nichž se vybírají gramatiky s významnými generalizacemi na rozdíl od gramatik, které takové generalizace neobsahují, srov. Chomsky (1955a, kap. 3; 1962); Halle (1961a); Halle a Chomsky (v tisku). (tato analýza má mnoho nezávislých motivací), dává automaticky k dispozici popis vhodný právě pro tento okruh jevů, a převádí tak masu zdánlivých idiosynkrazií na pravidelnost, na níž spočívají (srov. Chomsky 1955a, kap. 7, 9; zde s. 9n.). Aby mohla vytvářet vyloučené věty, musila by být transformační gramatika vskutku značně komplikována. Opět se tu ukazuje, že roviny vysvětlovači adekvátnosti může dosáhnout jen transformační.gramatika a teorie s ní spojená.7 Podobný problém skýtají jisté anglické komparativní konstrukce. Máme takové věty jako "John received a warmer welcome than Bili", "John is a kinder person than Bili" a "John knows a kinder person than Bili", z nichž je pouze poslední dvojznačná ("than Bili is", "than Bili does"). Dále, ačkoliv můžeme mít věty jako "Bili bought a bigger house than John did", "Mary has a bigger red baloon than John", nemáme věty "Bili bought the bigger house than John did", "Mary has a red bigger baloon than John", "Mary has a bigger redder baloon than John than Bili" atd. Na rovině pozorovací adekvátnosti může gramatika prostě zjistit množství faktů tohoto druhu. Avšak v tomto případě můžeme ve skutečnosti dosáhnout vyšší roviny adekvátnosti. Předpokládejme, že máme transformační gramatiku angličtiny zkon- 7 I dobře známé (a odlišné) zřejmé anomálie slovesa "have" se dají do značné míry vyložit podle (5) a pomocí pravidel pro tvoření otázek, záporných vět atd. Všimněte si, že tyto fakty nás přivádějí k závěru, že sloveso " be", modálni slovesa a pomocné sloveso "have" nejsou vlastně slovesa (Verbs), v protikladu k běžnému chápání těchto prvků jakožto „defektivních" sloves (srov. např. Bloomfield 1933, 223, nebo Austin 1956, který hovoří o tom, že tzv. modálni slovesa netvoří trvací a participiální tvary, a srovnává je v tomto směru se slovesem "know" apod. — ve skutečnosti však není o nic více důvodů všímat si neexistence forem s "to" a "-ing" nebo "-en" u modálních sloves, než si všímat skutečnosti, že se v těchto pozicích nevyskytují substantiva). Všimněte si rovněž, že neexistuje fakultativní gramatické pravidlo, které dovoluje vybrat "be" (ačkoli existuje fakultativní pravidlo, které dovoluje vybrat "be + predikát"). V tomto ohledu se "be" zcela liší od většiny lexikálních položek. Obecně se ukazuje rozumným považovat nějakou položku za nositele významu právě v případě, že její výběr podlěhá fakultativnímu pravidlu (taknapř. většina lexikálních položek je nositelem významu, poněvadž existují fakultativní transformace a konstrukce dané přepisovacími pravidly, nejsou však jimi např. fonémy). Kde gramatika poskytuje fakultativní volbu, má smysl hledat podmínky, za nichž je vhodné tuto volbu uskutečnit (což je jedním z aspektů zkoumání významu). Tak by se např. zdálo rozumným zkoumat význam "predikace" (tj. volby "be + predikát" v pravidle (5iii)), nikoli však zkoumat význam slovesa "be", které nepodléhá nezávislé volbě o nic více než jeho jednotlivé varianty nebo jejich individuální fonémy. 140 141 strnovanou tak, že generuje nejekonomičtějším způsobem celý rozsah adjektivních konstrukcí s výjimkou komparativních. Je možno ukázat (srov. Smith, 1961). že velké množství konstrukcí s komparativy bude gramatika generovat automaticky, se správným uspořádáním dvojznačností, jednotlivých případů a zřejmých „výjimek", jestliže na vhodném místě ve sledu uspořádaných pravidel přidáme k této gramatice zobecněnou transformaci, která tvoří nejjednodušší komparativní konstrukce (totiž ty, které mají formu "John is taller than Bill (is)" z "John is tall" a "Bill is tall"). Zde máme tedy markantní příklad, kdy se zdá vhodným říci, že obecná teorie transformační gramatiky podává vysvětlení složité řady dat při povrchním pohledu zcela neuspořádaných. Touž věc můžeme ilustrovat zajímavým příkladem značně jiného druhu. Uvažujme tyto věty: (6) (i) who(m) did Mary see walking to the railroad station? (ii) do you know the boy who(m) Mary saw walking to the railroad station ? (7) Mary saw the boy walking to the railroad station. Věta (7) je několikanásobně dvojznačná; může mít buď syntaktickou analýzu (8i), nebo (8ii) (8) (i) N P — Verb — NP — Complement (ii) NP — Verb — NP, kde druhá N P v (ii) se skládá z N P ("the boy") s omezující vztažnou větou. Interpretace (8íi) je nutná, jestliže přidáme v (7) za slovo "boy" výraz "who was"; interpretace (8i) je nutná, jestliže v (7) vypustíme "íng". Avšak věty (6i, ii) této dvojznačnosti nepodléhají; interpretace (8ii) je v tomto případě vyloučena. A to jsou opět fakta, která by měla gramatika zjistit, chce-li dosáhnout popisné adekvátnosti. (Všimněte si, že existuje ještě další dvojznačnost, kdy "Mary" se chápe jako podmět k "walk", avšak to není relevantní -pro tento náš výklad.) Problém vysvětlovači adekvátnosti záleží opět v tom, nalézt principiální základnu pro fakticky správný popis. Uvažujme, jak musí být v transformační gramatice angličtiny generovány věty (6i) a (6ii). Každá musí být utvořena transformací z terminálního řetězu S, který je podkladem věty (7). V každém případě so na S aplikuje transfor- mace, která vybere druhou NP, posune ji v čelo řetězu S a nahradí ji wA-formou.8 Avšak v případě (7) se strukturním popisem (8ii) je tato specifikace dvojznačná, protože musíme určit, zda druhou NP — tou, která má být anteponována — je "the boy", nebo "the boy walking to the railroad station", neboť oba výrazy jsou NP. Poněvadž transformace musejí být nedvojznačné, musí být tato věc rozhodnuta v. obecné teorii. Nejpřirozenější způsob rozhodnutí záleží v obecném ^požadavku, že v každém takovém případě musí být vždy vybrán spíše element nadřazený (dominating) než podřazený (dominated). Tato 8 Přesně vzato není to správné. Podrobnější analýza ukazuje, že takové otázky jsou odvozeny ze singulárových neurčitých substantivních frází (tak např. "you know a boy with (who has) a scar" — "who do you know with (who has) a scar","Iknow a boy who was expelled" — "who do I know who was expelled" atp.,- nikoli však "you know a boy with (who has) the scar" ■—"who do you know with the scar", "who do you know who were expelled" atd.). Ještě podrobnější analýza ukazuje, že jsou odvozeny z vět se singulárovou neurčitou nespecifikovanou substantívni frází (totiž NP podoby "someone X" "something X"), která je posunuta do počáteční polohy, kde je neurčité "some" nahrazeno podobou "wh" (takže nakonec dává "who X", "what X", kde se X za jistých podmínek může posunout opět na konec věty, jako např. v "who do you know who comes from Philadelphia"). Toto rozhodnutí je nezbytné k výkladu mnoha podrobností distribuce, např. skutečnosti, že máme "he found something of yours" — "what did he find of yours", "he found a friend of yours", "he found someone else" —- "who else did he find", avšak nemáme "he found someone of yours", "who did he find of yours", "he found a boy else" atd. Podobně máme fráze jako "someone's book", "whose book", nikoli však "something's cover", "what's cover" (ačkoliv máme "its cover" vedle "his book"). Všimněte si, že kdyby se měly wA-otázky tvořit „zotázkováním" libovolných NP, bylo by pak mnoho (ve skutečnosti nekonečně mnoho) východisek pro každou takovou větu — tak např. "who is here" by bylo možno odvodit z "the boy is here", "the young boy is here", "the tallest of all the boys in the school is here" atd. Avšak ve skutečnosti je každá taková otázka odvozena z jediného východiska, kde NP je "someone(-thing) X". Všimněte si na druhé straně, že jinak dosti podobná relativní transformace frázi NP nahrazenou výrazem "who (what)" tímto způsobem neomezuje, patrně proto, že skutečnou formu této NP je ještě možno v tomto případě určit z plného transfor-mátu, neboť tato N P je společná větě maticové i složkové (matrix and constituent s.). Tato věc ilustruje něco, co je zřejmě jiným obecným rysem transformační mluvnice, totiž že s většími kategoriemi je sdružen nějaký „zástupný (dummy) terminálni symbol" jakožto člen, který se může skutečně realizovat, např. "it" pro abstraktní substantiva, "someone (something"), a že tento reprezentant kategorie je tím, co se skutečně musí objevit v podkladových řetězech těchto transformací, kde transformát nenese žádné indicie skutečných terminálních reprezentantů této kategorie v podkladovém řetězu. Tato skutečnost je důležitá zejména při studiu mezí generativní kapacity transformační gramatiky. 142 143 obecná podmínka, je-li vhodně formalizována, může být potom navržena za hypotetické jazykové universale. Tato podmínka tvrdí, že jestliže fráze X patřící do kategorie A je zapuštěna do větší fráze ZXW, která patří rovněž do kategorie A, pak žádné pravidlo vztahující se na kategorii A neplatí pro X (nýbrž jen pro ZXW). Uvažujme však nyní větu (7) s analýzou (8ii). Dbajíce právě dané obecné podmínky, můžeme na tuto větu aplikovat otázkovou transformaci a dostaneme "whom did Mary see?" (tím, že anteponujeme plnou nadřazenou N P "the boy walking to the railroad station" a nahradíme ji slovem "whom" — viz však pozn. 8); a při aplikování vztažné (relativní) transformace na větu (7) můžeme konečně utvořit "do you know the boy (who is) walking to the railroad station whom Mary saw?" (tím, že větě (7) anteponujeme plnou nadřazenou NP "the boy walking to the railroad station", nahradíme ji slovem "whom", abychom tak dostali "whom Mary saw", a tento výraz vložíme do „maticové věty" za plnou NP "the boy walking to the railroad station"). Avšak na podřazenou NP "the boy" ve větě (7) s frázovým ukazatelem (8ii) nelze aplikovat ani otázkovou transformaci, ani vztažnou transformaci; proto z věty (7) s tímto frázovým ukazatelem nelze derivovat ani (6i), ani (6ii) a žádná z obou těchto větných podob nemůže mít tuto interpretaci. A tak obecná podmínka, kterou jsme právě navrhli, vysvětluje fakt zjištěný v popisně adekvátní mluvnici. Předvídá, z obecných důvodů, že právě to musí být v jazykovém povědomí každého, kdo si konstruuje transformační mluvnici, aby mohl zvládnout jazyková data, s kterými se setkává. Tomuto navrženému vysvětlení dostává se další podpory v mnoha jiných příkladech. Tak třeba nemůžeme odvodit "what did he know someone who has (of yours)?" z "he knew someone who has something (of yours)", kde NP "something, (of yours)" je zapuštěna do NP "someone who has something (of yours)". Můžeme však odvodit "who did he know has something (of yours)?" (přes mezistupeň "who who has something of yours did he know" — srov. pozn. 8. —, kde plná nadřazená NP someone X je anteponována. Podobně můžeme odvodit "what did he see the man read?" z "he saw the man read the book"; a můžeme odvodit "what that was on the table did you see the man read?" (fakultativně "what did you see the man read that was on the table?" —srov. pozn. 8), avšak nikoli "what did you see the man read the book that was on?" z "y?u saw the man read the book that was on the table". Podobně z "it is difficult for me to understand him", kde NP "him" není zapuštěna do jiné NP, můžeme nakonec utvořit "he is a person whom it is difficult for me to understand". Avšak z "for me to understand him is difficult", kde NP "him" je zapuštěna do NP "for me to understand him" nemůžeme týmž procesem odvodit "he is a person whom for me to understand is difficult". Týž princip platí při tvoření vět vztažných. Aniž půjdeme do podrobností,9 je jasné, že souvětí s vedlejší větou vztažnou je konstruováno z dvojice příslušných vět hlavních, které mají jednu NP společnou. Podle obecného principu, který jsme právě naznačili, tato společná NP nesmí být obsažena v jiné NP. Všimněte si však, že skutečně nemůžeme utvořit "I saw the boy who who had the book left" z dvojice ("I saw the boy", "the boy who had the book left"), v níž je vyznačená NP oběma společná. Rovněž nemůžeme utvořit "I read the book that the boy who had, left" z ("I read the book", "the boy who had the book left"), kde je zase společné NP nadřazena nějaká jiná NP. Všimněte si rovněž, že taková věta jako "the man who comes from Philadelphia who you met is retired" není dvojznačná, jakou by musila být, kdyby byla odvozena buď z ("the man who comes from Philadelphia is retired", "you met the man who comes from Philadelphia"), nebo z ("the man who you met is retired", "the man comes from Philadelphia"). Avšak ve skutečnosti je druhý pár podle shora uvedené obecné podmínky vyloučen jako možný podklad, neboť společná NP "the man" je zapuštěna do nadřazené NP "the man who you met". Podobně z páru ("the decision was discussed", "the decision to leave surprised me") nemůžeme utvořit "the decision which to leave surprised me was discussed" nebo "the decision which was discussed to leave surprised me". To opět plyne z uve- 9 Je sotva zapotřebí varovat čtenáře před neformálností těchto^ popisů. Všimněte si třeba, že tam, kde se o větách říká, že jsou „odvozeny z jiných vět", mělo by se ve skutečnosti říci, že jsou odvozeny z abstraktních forem (kategorizovaných terminálních řetězů), které jsou podkladem jiných vět. Všimněte si rovněž, že o takových pravidlech, jako jsou ta, která popisují w/i-otázky a relativní transformace, je nutno předpokládat, že konstituují nikoli transformaci, nýbrž spíše čeled transformací ve smyslu Chomského (1955a, kap. 8), jejíž fc-tý člen bere fc-tou použitelnou NP a vykoná příslušné operace. 144 145 děného obecného principu, neboť fráze "the decision" v druhé větě je zapuštěna do NP "the decision to leave". I když tento výklad nechává ještě mnoho nedořešeného a je ještě zapotřebí několika dalších zpřesnění, přece se zdá, že tento princip je dobře podložen a formálně dobře motivován, a může být tedy navržen jako obecná hypotéza jazykové struktury, která musí být prověřena na základě důsledků, ke kterým vede v různých jazycích. Uvažujme nyní poslední příklad z oblasti syntaxe. Věty jako (9) I don't approve of his drinking (cooking, driving, atd.) jsou dvojznačné (... the fact that he drinks, cooks, etc.; the manner in which he drinks, cooks, atd.).10 Výklad této dvojznačnosti je podán u Chomského (1955a) a je nyní možno formulovat jej mnohem lépe a pevněji jej podepřít na základě několika bystrých pozorování Leeso-vých (1960a, 64n.) a Klímových (podle osobního sdělení). Mezi mnoha způsoby, jak převádět v angličtině oznamovací věty na substantivní fráze NP (srov. Lees 1960a), máme dva,' které lze neformálně popsat takto: (10) NP — Aux1 (Aux2) VP! =>NP + Possessive — ing (Aux2) VPt (11) NP — Aux — Verb — (NP) => NP -f Possessive — nom + + Verb— (of + NP). Transformace (10) dává substantivní fráze jako "his refusing (having-refused) to participate", "his rejecting the offer", "his (having been) destroying property", atd., kdežto (11) dává příklady jako "his refusal to participate", "his rejection of the offer", "his destruction of property", atd. Avšak fráze konstruované podle (10), (11) musí být vloženy do jiných vět do pozice NP pomocí zobecněné transformace. A toto vložení se provede v každém z obou případů jinak. V případě (10) se transformátem (transform) jako celkem nahrazuje NP vět, do nichž se vkládá; a tak tedy derivovaný frázový ukazatel výrazu 10 V případě elementu "cooking" existují ve skutečnosti další dvě interpretace, neboť "cooking" je substantivem nezávisle na transformacích (10), (11) , uvedených níže, a element "cook" je jedním z oněch sloves, která podléhají transformaci řetězu NPX — V — NP% na řetěz NP2 — V (srov. Chomsky 1962, Gleitman 1960) a např. z výrazu "they cook NP" dávají výraz "NP cooks" (na nějž se pak aplikuje transformace (10)). "his rejecting the offer surprised me"11 bude prostě ukazovat, že "hisrejecting'the offer" je NP. V případě (11) je však elementem NP+ Possessive nahrazován determinátor (Determiner) nějaké NP mající podobu Determiner 4- Noun, kdežto elementem nom 4- VP x se nahrazuje substantivum (Noun) této NP. Tak např. odvozený frázový ukazatel věty "his rejection of the offer surprised me" bude ukazovat, že "his rejection of the offer" je NP, že "his" je determinátor a že "rejection of the offer" je substantivum: Toto rozhodnutí je motivováno několika fakty. Jednak si všimněte, že u frází utvořených podle (11) (nikoli však utvořených podle (10)), je možno vložit adjektivum. Můžeme např. mít "his strange refusal to participate", "his unexpected rejection of the offer", "his wanton destruction of property" atd.; nikoli však "his strange refusing to participate", "his unexpected rejecting the offer", "his wanton destroying property". Avšak adjektiva se zavádějí transformací12 v pozici „determinátor—substantivum".,Z toho plyne, že má-li adjektivizační transformace fungovat správně, musí být tato struktura specifikována v odvozeném frázovém ukazateli substantivní fráze utvořené podle (11). Za druhé si všimněte, že pozice konstrukce "NP 4- Possessive"' v nějaké NP utvořené podle (11), nikoli však podle (10), může být obsazena určitým členem "the" ("the refusal to participate", "the rejection of the offer", "the destruction of property"; nikoli však "the refusing to participate", "the rejection the offer", "the destroying property"). To znamená, že s transformací (11) je sdružena ještě jedna transformace, jinak s ní identická, která nahrazuje substantivum maticové věty výrazem "nom + Verb (of NP)", nechávajíc determinátor "the" beze změny; a opět se ukazuje, že tato sdružená transformace (11) nahrazuje determinátor maticové věty (kterým je ve skutečnosti "the") konstrukcí "NP 4- Possessive", která tak dostane strukturní označení determinátoru podle obecného pravidla pro substituční transformace (srov. odkazy zde v pozn. 12). 11 Výklad o tom, jak transformace vytvářejí derivovanou frázovou strukturu, viz u Chomského (1955; zdes. 178n.), Matthewse (1962) a Postala (1962). í2 UChomského (1955a, 1962) se tato transformace uvádí jako zvláštní transformace adjektivizační, avšak J. Applegate později ukázal, že modifikující adjektiva je třeba zavádět spíše transformací souvětí s vedlejšími větami vztažnými, a to je metoda, které užili Lees (1960) a Smith (1961). 146 147 Nyní však pozorujme, že ačkoliv je věta (9) dvojznačná, věty (12) a (13) jsou zcela nedvojznačné: (12) I don't approve of his drinking the beer (driving a sports car) (13) I don't approve of his excessive drinking (careless driving) a mají nadto protikladnou interpretaci. Věta (12) se vztahuje k té skutečnosti, že pije pivo, řídí sportovní vůz atd., kdežto (13) se vztahuje ke způsobu, jakým pije (pivo), jakým řídí atd. Ze skutečnosti, že v (13) se může objevit adjektivum, plyne, že v tomto případě fráze "his drinking", "his driving" atd. mají odvozenou frázovou strukturu de-terminátor—substantivum jako v- případě výrazu "his rejection of the offer". Musí tedy být utvořeny transformací (11). A všimněte si, že vskutku neexistuje žádná jiná nominalizovaná forma těchto sloves (kdežto proti "refusing" a "rejecting" stojí "refusal" a "rejection"). Z toho uzavíráme, že existuje závazné pravidlo, které přiděluje nomi-nalizačnimu morfému nom zavedenému v (11) podobu /ing/ tehdy, když se připíná k "drink" atd., právě tak, jako přiděluje morfému nom podobu /sel/, když se připíná k "refuse", a podobu /yin/, když se připíná k "reject". Z toho plyne, že "drinking", "driving" atd. se tvoří dvojím různým způsobem, podle (10) a podle (11). Poněvadž tato slovesa jsou dále fakultativně' bezpředmětná (intransitive), je plná NP "his drinking", "his driving" atd. rovněž tvořena dvojím způsobem, jednou podle (10) (s odvozenou strukturou NP a interpretací "fact that"), podruhé podle (11) (s odvozenou strukturou determinátor -f- substantivum i NP a s interpretací "manner of"). Poněvadž se do věty (12) nemohou vsouvat adjektiva (takže by pak vznikla např. věta "I don't approve of his excessive drinking the beer"), usuzujeme, že jé jednoznačně odvozena podle (10), v tomto případě v souhlase se svou interpretací. Povšimněte si, že wA-otázková transformace v té podobě, jak byla formulována, nevytváří otázky "whose book (did you find)?", "which book (did you find)?" atp. Aby je mohla utvořit, musí být rozšířena tak, aby se vztahovala i na řetězy mající formu X — Determiner + -j- Noun — Y (všimněte si, že posesívní fráze NP fungují jako deter-minátory, nahrazujíce určitý člen ve skutečnosti transformací). Apli-kujeme-li toto pozorování na náš případ, vidíme, že transformace vytváří otázky jako "whose excessive drinking surprised you?", což je správné, že však vylučuje otázky jako 'whose drinking the beer surprised you?" atp. (opět správně), neboť příslušná NP nemá v tomto případě podobu Determiner -J- Noun. Podobně otázka 'whose drinking surprised you?" se odvodí pouze z jednoho východiska (a je skutečně nedvojznačná), neboť jen jedno z možných východisek má vyžadovanou podobu Determiner + Noun. Věty patřící k (9) poskytují mimořádně zajímavý příklad S3mtak-tické dvojznačnosti. Syntaktickou dvojznačnost je obecně možno sledovat nazpět k derivacím z různých základových vět (např. "flying planes can be dangerous" k "they fly planes", nebo "planes fly"). Avšak v tomto případě je pro (9) jen jediné východisko (totiž dvojice terminálních řetězů, které jsou podkladem dvojice vět "I don't approve of it", "he drinks"). Kromě toho obě derivace vět (9) se ubírají v podstatě touž transformační cestou — v obou případech nominalizovaná verze výrazu "he drinks" nahrazuje abstraktní frázi N P věty "I don't approve of it". Obě alternativní transformace, (10) a (11), vytvářejí v tomto případě týž řetěz, avšak přiřazují různý odvozený frázový ukazatel. Ukazuje se, že v tomto poněkud subtilním rozdílu mezi oběma transformacemi a sémantickou vlastností s nimi spojenou záleží .dvojznačnost vět typu (9). Je, zdá se, jasné, že takovéto případy jsou mimo dosah dosud vytvořené verze taxonomického modelu. Ale opět se ukazuje, že je možno dosáhnout roviny popisné, ba i vysvětlovači adekvátnosti s gramatikou transformační. 2.3. Roviny adekvátnosti v sémantice Podal jsem několik příkladů na to, jak lze dosáhnout vyšší roviny adekvátnosti pomocí lingvistické teorie v oblasti fonologie a syntaxe. Zbývá ještě vzít v úvahu třetí velkou část synchronního popisu, totiž jeho aspekt sémantický. Zde je celý problém mnohem nejasnější. Bylo by lze tvrdit, že podmínky pozorovací adekvátnosti je možno dosáhnout výčtem situačních zákonitostí spojených s konkrétní promluvou (actual discourse)13 a že podmínky popisné adekvátnosti je zčásti is.Ziff (1960a) je nazývá „sémantickými pravidelnostmi". 148 149 dosaženo množinou vhodně usouvztažněných slovníkových hesel, explicitním zobrazením struktury jistých „sémantických polí", seznamem jednotek, které vstupují do specifických významových vztahů, jako např. synonymie atp. Jak bychom mohli asi dosáhnout vyšší roviny adekvátnosti v tomto případě? Lze docela dobře tvrdit, že jisté sémantické rysy jazyka je možno zčásti vyložit v termínech odpovídajících syntaktických procesů. Jako příklad uveďme předcházející výklad o větách (9). Nebo uveďme příklad adjektiv jako "interesting", "astonishing", "intriguing" atd., která mají tu sémantickou vlastnost, že jsou „spojena se specifickou lidskou ,reakcí'",14 a to i tehdy, není-li explicitně uveden odkaz na osobu, která "is interested, astonished, intrigued ("it was an intriguing plan" narozdíl od "it was an elaborate plan", atd.). Tato adjektiva mají mnoho důležitých společných syntaktických rysů, které je odlišují od ostatních slovesných tvarů na -ing (např. "the plan seems intriguing (*failing)", "a very intriguing (*failing) plan" atd.). Kromě toho by tato adjektiva byla v transformační mluvnici odvozena z vět, v nichž se objevují jako slovesa ("the plan intrigues one" atd. — srov. Chomsky 1962). Avšak třída sieves, od nichž se tato adjektiva odvozují, jsou čistě předmětná (transitive) slovesa s lidským objektem.15 Tak třeba strukturní popis věty "it was an intriguing plan", pořízený transformační gramatikou, bude obsahovat terminálni řetěz, který je podkladem věty "the plan intrigued one (i. e., unspecified human)", stejně explicitně jako obsahuje morfém minulého času; a tento fakt by bylo možno pokládat za vysvětlení uvedeného sémantického rysu. Obecně řečeno, jakmile se syntaktický popis prohloubí, pak to, co se M Srov. Moweíl—Smith (85). Jiná adjektiva mohou být rovněž charakterizována tímto způsobem z nějakého jiného důvodu, pro správnost našeho pozorováni je to však irelevantní. ■ 1S To znamená, že „intrigue", "astonish" atd. nepodléhají fakultativnímu vypuštění předmětu, jako je tomu v případě "cook"', "eat" atd.; a věty jako "John amused the book" jsou zřejmou odchylkou. Tato pozorování nejsou vyvrácena skutečností, že se najdou doklady na odchylné věty s vypuštěným předmětem (srov. např. Wilson, The American Earthquake, 481: "The American Legion Posts, which dominate the later sections, startle, trouble and shock", kde všechna tři slovesa patří do kategorie, o níž je řeč), právě tak jako rozlišení adjektivních tříd, o němž byla řeč shora, není zatemněno případy jako "if the sea was not very raging,..." (Russell, Inquiry into Meaning and Truth, 84). Srov. pozn. 2 v kap. 1 a odkazy v ní. jeví jako otázky sémantické, spadá ve stále větší míře do jeho oblasti;18 a není zcela zřejmé, zda nebo kde je možno vést přirozenou hranici mezi gramatikou a „logickou gramatikou" ve smyslu Wittgensteinově a oxfordských filosofů. Přesto však je, zdá se, jasné, že vysvětlovači adekvátnost pro popisnou sémantiku vyžaduje rozvinutí samostatné sémantické teorie (patrně analogické obecné teorii gramatiky, jak byla shora popsána), která se obírá takovými otázkami, které lze dnes sotva koherentně formulovat; zvláště jde o otázku, jaká jsou substanční a formální omezení pojmových systémů, které jsou konstruovány lidmi na základě daných dat. Všimněte si, že problém vytyčený v kap. 1 pro obecnou lingvistiku je speciálním případem této otázky; tam šlo o systém pojmů jako "správně utvořená věta jazyka L", „gramatický vztah v L", „hláskový systém (pattern) v L" atd. Je snad možno doufat, že tento zvláštní problém může sloužit jako užitečný paradigmatický příklad. K této vivaze se vrátíme v kap. 3. Rozhodně však se zdá, že formulace obecné sémantické teorie, ať už jakéhokoli druhu, nezávislé na žádném jednotlivém jazyce, není nerozumným úkolem a je předpokladem pro jakýkoli dalekosáhlejší pokus dosáhnout roviny vysvětlovači adekvátnosti při sémantickém popisu. 2.4. Obsažnost (comprehensiveness) gramatik V předchozím výkladu byly volně načrtnuty tři roviny adekvátnosti kterých by mělo být dosaženo při lingvistickém popise v oblasti fono-logie, syntaxe a sémantiky. Natolik zajímavá, aby si zasloužila dalšího výkladu, je z nich jen rovina popisné adekvátnosti a rovina vysvětlovači adekvátnosti (a nakonec jen ta). Všimněte si však, že tyto roviny úspěšnosti probíráme, jen pokud jde o'gramatiky, které jsou sdruženy s nějakou teorií jazyka. Je vždy možné popsat jazykové povědomí rodilého mluvčího způsobem zcela ad hoc, pro každý jednotlivý případ, jestliže necháme stranou požadavek, že gramatika má být konstruována v souhlase s nějakým stanoveným modelem, anebo jestliže připustíme, aby teorie jazyka spojená s gramatikou byla zcela obecná 16 Srov. výklad u Harrise (1954), zde s. 90n., u Ziffa (1960a), Fodora aKatze (1964). 150 151 ä bez obsahu (např. jestliže naše teorie pouze stanoví, že gramatika je libovolný program pro samočinný počítač). V tomto případě můžeme prostě ke gramatice přidat kterýkoli daný fakt. Tato možnost snad nevyžaduje dalšího výkladu. Je důležité mít na mysli, že gramatika, která správně přiřazuje převážnou většinu strukturních popisů (ať už k ní máme dnes jakkoli daleko), by stále ještě neměla zvláštní lingvistický význam, pokud by zároveň nedávala jistý vhled do oněch formálních vlastností, které odlišují přirozený jazyk od libovolné spočetné množiny strukturních popisů. V nejlepším případě by taková gramatika pomáhala objasnit předmět lingvistické teorie právě tak jako hodiny ze 14. stol., které zobrazovaly polohy nebeských těles, kladly pouze otázky, k nimž se obracela klasická fyzika, avšak žádnou odpověď na ně ani nenaznačovaly. V souvislosti s rovinami úspěšnosti musíme se rovněž krátce zmínit o otázce, do jaké míry gramatiky postihují jazyková data v celém rozsahu. Často citovaná Sapirova poznámka, že „všechny gramatiky mají mezery", svádí značně na scestí, pokud se jí zároveň tvrdí, že existují gramatiky tak obsažné, že je možno vážně položit otázku o úplném pokrytí dat. Avšak to je zřejmě nesprávné. V případě tradičních (tj. neexplicitních generativních) gramatik není snadné najít umístění těchto mezer v důsledku vágnosti pravidel a zásadního spoléhání na jazykové povědomí čtenáře. Jednou ze zásluh explicitní generativní gramatiky je, že tyto mezery ihned ukáže. Každý, kdo aktivně pracuje na lingvistickém popisu, může uvést nespočetné množství příkladů, které leží za hranicemi pravidel dosud formulovaných nebo s kterými se pomocí těchto pravidel nesprávně zachází — vskutku stačí otevřít nějakou knihu nebo naslouchat nějakému náhodnému rozhovoru, abychom shledali bezpočtu příkladů na věty a větné typy, o kterých tradiční nebo moderní gramatiky nepojednávají adekvátně. Obsáhlosť pokrytých dat se mi nezdá za současného stavu .lingvistické vědy vážným nebo významným cílem. Hrubého pokrytí celého rozsahu dat lze dosáhnout v gramatikách velmi různých forem mnoha způsoby. Proto z gramatik, které dosahují jen tohoto cíle, dovídáme se toho o povaze jazykové struktury málo. Vyšších rovin adekvátnosti ve shora popsaném smyslu bylo dosaženo dosud jen v omezených oblastech. Avšak naději na zpřesnění a rozšíření našeho porozumění povaze jazykové struktury nám dává jen studium vlastností gramatik, které dosahují vyšších rovin adekvátnosti, a postupné rozšiřování rozsahu popisu bez obětování hloubky rozboru. Je důležité, abychom tohle měli na mysli; když uvažujeme množství jazykových dat ležících za hranicemi nějaké explicitní generativní gramatiky zanrýšlené pro nějaký fragment jazyka. Za kritiku takovéto gramatiky nelze považovat to, že se poukazuje na data, na něž se její pravidla nevztahují, v případech, kdy tato data nemají prokazatelný dosah pro správnost alternativních formulací gramatiky tohoto jazyka nebo alternativních teorií jazyka. Dokud nejsou takové příklady vtěleny do explicitní generativní mluvnice, představují prostě výjimk}^ o nic více relevantní pro správnost již formulovaných pravidel než silná slovesa a nepravidelné plurály. Pořízení seznamu nespočetných příkladů není ani obtížné, ani příliš zajímavé; něco zcela jiného je nalézt pravidla, která je vykládají, nebo obecnou teorii takových pravidel.17 Je nutné rozlišovat mezi výjimkami z gramatiky a mezi protipříklady k předpokládané obecné teorii jazykové struktury. Příklady, které leží mimo hranice nějaké gramatiky, jsou zcela neškodné, jestliže neukazují převahu nějaké alternativní gramatiky. Neukazují, že gramatika, tak jak již byla zformulována, je nesprávná. Příklady, které 17 Tyto poznámky se hodí, podle mého zdání, na většinu příkladů uváděných Bolingerem (1960, 1961). Tyto seznamy příkladů by bylo možno rozšiřovat do nekonečna. V té podobě, v jaké jsou uvedeny, nemají většinou zřejmý dosah pro správnost formulací anglické gramatiky, které byly navrženy pro jisté fragmenty jazyka, ani pro správnost teorií, které jsou jejím základem. Bolinger se zmiňuje o tom (1961, 381), že jeho příklady jsou v rozporu s jistými teoriemi generativní gramatiky a že podporují alternativní názor na povahu jazyka; o tomto názoru se však zmiňuje jen takto: v gramatice, jakou on má na mysli, „konstrukce se nevytvářejí jedna z druhé ani ze zásoby abstraktních složek, nýbrž jsou uloženy (hled) jedna vedle druhé" a mluvčí konstrukce .nevytvářejí (produce)', nýbrž spíše ,,'si je berou (reach for them)' z předem připraveného inventáře". V této podobě je Bolingerovu myšlenku obtížné komentovat vzhledem k vágnosti pojmů „konstrukce" a „uloženy". Jestliže „konstrukcí" Bolinger myslí něco jako „sled slovních tříd", pak se jeho myšlenka ihned vylučuje. Je jasné, že rozmanitost normálních vět je tak velká, že počet sledů slovních druhů v nich je mnohem větší než počet vteřin v jednom lidském životě. Pokud jde o kvantitativní odhad v této věci (nadto ještě velmi zdrženlivý), viz u Millera, Galantera a Pribrama (1960), Millera a Chomského (1963). Má-li na mysli nějaký abstraktnější princip, podle něhož jsou konstrukce „uloženy", bylo by třeba zjistit, zda by se tato myšlenka, kdyby byla jasně formulována, lišila od běžných teorií generativní gramatiky. 152 153 odporují principům zformulovaným v nějaké obecné teorii, ukazují, že přinejmenším v tomto rozsahu je teorie nesprávná a vyžaduje revize. Takové příklady se stávají důležitými, jestliže lze ukázat, že mají nějaký dosah pro alternativní koncepce jazykové struktury. O objektivnosti jazykových dat Při výkladxi o rovinách popisné a vysvětlovači adekvátnosti ihned vznikají otázky týkající se bezpečnosti (íirmiiess) dat, pomocí nichž se má posuzovat úspěšnost (nechybějí ani potíže na rovině pozorovací ade-kvátnosti — srov. pozn. 1 v kap. 2). Tak např. v případě vět (3), (4) je možno se ptát, jak můžeme zjistit, že jde o věty rozdílných typů nebo že výraz "John's eagerness to please..." je správně utvořen, kdežto "John's easiness to please..." není, atd. Na tuto otázku neexistuje příliš uspokojující odpověď; data tohoto druhu jsou prostě tím, co konstituuje předmět teorie jazyka. Takováto data můžeme zanedbávat jen za cenu porušování (destroying) tohoto předmětu. Ne snad, že by tyto introspektívni soudy byly posvátné a nedotknutelné a mimo jakoukoli možnou pochybnost. Naopak, jejich správnost může být popírána i podporována mnoha způsoby, některými zcela nepřímými. Soustavná shoda (consistency) mezi mluvčími podobného jazykového pozadí a důslednost indviduálního mluvčího při různých okolnostech je relevantní informací. Možnost zkonstruovat systematickou a obecnou teorii, která by vykládala tato pozorování, je rovněž činitelem, který je nutno vzít v úvahu při vyhodnocování pravděpodobné správnosti jednotlivých pozorování (jako v případě jakýchkoli dat — srov. pozn. 1 v kap. 2). Proto také skutečnost, že jistá gramatická teorie měla vysvětlovači hodnotu při práci s daty jednoho jazyka, může být důležitým činitelem při určování platnosti dat nějakého jiného jazyka. Operační testy, které v jasných případech důsledně podporovaly introspektívni soud, byly by rovněž, kdyby byly po ruce, relevantní při určování správnosti jednotlivých pozorování. Někdy se má za to, že operační kritéria mají v této souvislosti zvláštní a privilegované postavení, ale to je rozhodně omyl. Za prvé můžeme být zcela jisti, že operační kritéria existují jen pro pojmy, které jsou zcela elementární. Mimoto operační testy, stejně jako vysvětlovači teorie, musí splňovat podmínku korespondence s introspektivním 154 155 soudem, mají-li mít v daném případě vůbec nějaký smysl. Tak např. test stupně gramatičnosti, který nedovede rozlišit např. mezi "color-less green ideas sleep furiously" a "furiously sleep ideas green color-: less" se ukáže jako test v tomto směru nezajímavý. Jestliže se pro nějaký pojem navrhne nějaké kritérium (ať už operační, nebo ne), musíme nejprve zjistit, zda koncept, který vymezuje, má vůbec blízko k tomu, o nějž se zajímáme. Až překvapuje, jak často se tato samozřejmá věc přehlíží. Tak např. mnoho lingvistů navrhovalo, aby se synonymie měřila nějak pomocí stupně distribuční podobnosti (např. Hoenigswald 1960, Frei 1961), a z toho pak uzavírali, že takové dvojice jako "bachélor" (starý mládenec) a "unmarried man" (neženatý muž) nejsou synonymy, poněvadž jedno z nich, nikoli však druhé, může se objevit v kontextu -hood (-ství) atd. Ale toto pozorování ukazuje jen to, že navržené kritérium je zcela pochybené, a vskutku také jasně je.1 Jakkoli je synonymii možno v zásadě analyzovat, je faktem, že anglicky mluvící člověk nepotřebuje provádět empirické bádání pro to, aby zjistil, zda někteří staří mládenci jsou ženatí, tak jako naopak musí zjišťovat, zda někteří staří mládenci jsou zrzaví; a skutečnosti tohoto druhu poskytují základnu pro předpoklad, že existuje nějaký významový vztah mezi "bachelor" a "unmarried man". Jakákoli analýza těchto významových vztahů (jako třeba navržená distribuční analýza), která je v nesouhlase s těmito skutečnostmi, se ukáže v tomto směru jako mylná. Podobně rozeberme Quineovu kvazioperační definici pojmu „stimulový význam" (1960). Podle jeho definice stimulový význam slova se 1 Kritickou a dosud nezodpověděnou námitku na jakýkoli takový přístup uvedl Bar-Hillel (1954, 233). Rovněž Frei uvádí „distribuční" argument proti existenci homonym (40), avšak i to je opět prostě návrh na terminologickou revizi. Domnívá se, že tyto terminologické inovace vyvracejí názor (hájený zdo na s. 92n., že není důkazu pro tvrzení, že pojem fonologického kontrastu může být definován pomocí stejnosti významu způsobem, který poskytne fonologii sémantickou základnu. Ve skutečnosti však správně nechápe otázku, o niž tu jde; ta totiž zní: je-li dána množina větných exemplářů (sentence tokens), k nimž je nějak přiřazen význam, je možno užít této informace k určení, které z těchto exemplářů stojí v kontrastu? Je pravděpodobné, že ti, kdož mají za to, že fonologie může nebo musí být založena na významu, budou tvrdit, že odpověd je kladná. Je-li však správný Freiův předpoklad (41—2), že význam lze přiřadit pouze elementu jazyka (langue), nikoli exemplářům (s čímž také počítám zde na s. 95n.), pak se automaticky ukazuje, že tvrzení, o němž zde diskutujeme, je bezobsažně. mění podle úrovně pozornosti, sklonů, lehkověrnosti, nálady, zrakové ostrosti, kortikálních lézí atd., kdežto význam a reference dané jednotky jsou na těchto faktorech nezávislé. Tyto a mnohé další diskre-pance2 naznačují, že tento pojem má malou relevanci pro studium významu a reference; proto není vůbec jasné, proč by se mělo o tomto zvláštním operačním testu vážně uvažovat. Quineův zájem o něj pramení, zdá se, z jeho přesvědčení, že poskytuje veškerou objektivní informaci, kterou je možno získat o kterémkoli jazyku (např. 39) a že všechny další úvahy o jazyku jsou „arbitrárni" a „neověřitelné" (71—2, 80), poněvadž „nejsou určovány řečovými dispozicemi", a mohly by tedy „být poplatný lingvistické bystrosti nebo šťastné shodě okolností" (Quineova teze o „nejednoznačnosti (indetermina-cy) překladu" a také gramatiky, neboť on se domnívá, že gramatika je nějak založena na překladu — srov. 68n.). Nepodává však žádný argument pro názor, že tento zvláštní operační test má, mezi mnoha jinými, které by bylo možno navrhnout, nějaký jedinečný význam; a teze o nejednoznačnosti znamená jen tolik, že nějaké významné empirické zjištění má logicky možné alternativy, což je pravda, litera však nevzrušuje.3 2 Stimulace X patří k (afirmativnímu) stimulovému významu věty Y tehdy, jestliže prezentace jevu X vede k souhlasu s větou Y (s různými omezeními, která zde nejsou relevantní). Avšak obecně řečeno, nějaký předmět se správně nazývá Y ne právě pro svůj vzhled, ale pro svou funkci, nebo i pro svou „historii" (srov. poznámky P. Foota 1961, 47n.). Ostatní pojmy definované pomocí „stimulového významu" jsou rovněž pochybné hodnoty. Tak např. pojem „stimulová analytičnost" (stimulus analyticity), tak jak je definován, souhlasí, zdá se, s mnoha všeobecně sdílenými přesvědčeními (např. „někteří psi bývají černí" nebo, kdysi, „svět je plochý"), a tak vrhá málo světla na důležitý (avšak, jak ukázal Quine jinde, zcela nejasný) pojem „spojení významu (connection of meaning)". 3 Zdá se, že jedinou spornou věcí v tomto výkladu je užití slov „arbitrérní" a „neověřitelně" o empirických hypotézách, které pouze neshrnují evidentní fakta, tj. o všech netriviálních tvrzeních vědy nebo zdravého rozumu, o přesvědčení osoby X, že osoba Y užívá slova „zítra" ve smyslu, který má u osoby X slovo „zítra" a nikoli „včera" atp. A kromě toho se zdá, že Quineovy vlastní výklady o nejednoznačnosti reference (např. 52n.; srov. rovněž 78—9) byly by nepochopitelné, a to na základě jeho vlastních důvodů, neboť jeho hypotéza, že jeho čtenáři nerozumějí jeho slovu „králík" ve smyslu „králíkár-na" atd., je „neověřitelná" a „arbitrérní" v tom smyslu, v jakém těchto termínů užívá on. Všimněte si v této souvislosti této věci: Z triviální pravdy, že je-li dáno nějaké konečné množství evidentních faktů, jsou s ním kompatibilní odporující si hypotézy, nijak nevyplývá, že existují jisté odporující si hypotézy, mezi 156 157 V těchto a mnoha jiných případech nebylo totiž dosud ukázáno, že pojem definovaný navrženým operačním kritériem má nějakou důležitost. Za současného stavu bádání o jazyce zdá se ve skutečnosti spíše zřejmým, že pokus získat nějaký vhled do rozsáhlé oblasti dat, kterou nyní máme, je asi mnohem plodnější nežli pokus učinit tato data jistějšími, např. pomocí testů zjišťujících synonymii, gramatičnost atp. Kdyby operační kritéria pro tyto pojmy byla po ruce a byla správná, mohla by utišit vědecké svědomí; avšak jak by doopravdy posunula kupředu naše porozumění povaze jazyka nebo jeho užívání a osvojování ? nimiž není možno rozhodnout pomocí žádné dostupné evidence. Jestliže se ovšem někdo rozhodne omezit evidenci na „stimulový" význam, mohl by nepochybné shledat neřešitelné rozpory, ale to by byl jen nezajímavý důsledek arbitrérního rozhodnutí. - _ 158 4 Modely percepce a osvojování Přihlížení k percepci a osvojování jazyka mělo významnou txlohu při určování vývojových cest lingvistické teorie, což je ovšem nutné, má-li kdy tato teorie mít širší vědecký význam. Pokusil jsem se však ukázat, že základní hledisko, jak pokud jde o percepci, tak o osvojování, bylo příliš partikularistické a konkrétní. Zcela opomnělo vzít v úvahu „tvořivý" aspekt užívání jazyka, totiž schopnost tvořit předtím dosud nevyslovené věty a rozumět jim. Obecně řečeno, nedovedlo ocenit stupeň vnitřní organizace a složitosti systému abstraktních struktur, který zvládl ten, kdo se naučil danému jazyku, a kterého užívá při chápání výpovědí nebo i při jejich identifikaci. Pokud jde o percep-tivní modely, projevují se tato omezení v podobě podmínek, jako jsou lineárnost, invariantnost a vzájemná jednoznačnost; pokud jde o modely osvojování, projevují se zase v metodologických podmínkách, jako jsou princip separace rovin, snaha definovat transformace pomocí souvýskytu, a obecně řečeno, v důrazu na elementární procedury segmentace a klasifikace, které ovládly moderní lingvistickou teorii.1 Tyto taxonomické modely osvojování nemají příliš daleko ke krajně omezeným paradigmatům učení se a paradigmatům tvoření pojmů, které lze nalézt v současné psychologii poznání, založeným výlučně na nějakém ponětí buď shody (matching) s nějakou obecnou vlastností z nějaké pevné množiny vhodných vlastností, nebo na ponětí podobnosti těmto vlastnostem nebo na ponětí jejích vlastnění. Nezdá se však pravděpodobné, že by si takovou generativní gramatiku, která se zdá popisně adekvátní, mohl osvojit v rozumně krátkém čase (pokud vůbec) organismus, který má při učení k dispozici pouze nějaký „prostor vlastností (quality space)" a nějakou „míru vzdálenosti (distance * Čtvrtá kapitola originálu, The Nature of Structural Descriptions, byla v tomto českém vydání vypuštěna, protože je věnována speciálním problémům fonologie, zejména fonologie anglické. 1 Jako jeden z pramenů tohoto hlavního zájmu o inventář a taxonomické procedury bylo by možno citovat de Saussura (srov. 1916, 154). 159 uieassure) na jeho dimenzích. Taková evidentní íákta, o nichž jsme shora vykládali, nasvědčují tomu, že každý přirozený jazyk je jednoduchou a vysoce systematickou realizací nějakého složitého a komplikovaného modelu s vysoce speciálními a jedinečnými vlastnostmi. Pokud je toto pozorování opodstatněno, nasvědčuje tomu, že struktura gramatiky osvojené (internalized) tím, kdo se jazyku naučil, může být, v dosud zcela neočekávaném stupni, spíše odrazem obecného charakteru jeho schopnosti učit se než nashromážděním jeho konkrétní zkušenosti. Nezdá se nepravděpodobným, že lidský organismus má při osvojování nějakého konkrétního jazyka sám k dispozici vysoce restriktivní charakterizaci nějaké třídy generativních systémů (potenciálních teorií), z nichž se na základě předkládaných lingvistických dat vybere gramatika jeho jazyka. Není žádný apriorní důvod k tomu, abychom očekávali, že tyto potenciální teorie jsou vysoce jednoduchého taxono-mického druhu, s nimiž moderní lingvistika dosud hlavně pracovala; a jazyková fakta, zdá se, ukazují, že opravdu takové nejsou. V případě percepce jazyka nejsou modely založené na "analýze postupující krok za krokem", vypracované taxonomickou lingvistikou, ani v nejmenším přesvědčivé. Proces porozumění předložené výpovědi je možno zcela přirozeně popsat zčásti jako proces konstruování vnitřní reprezentace (jakéhosi "perceptu") jejího úplného strukturního popisu. Je málo důvodů k pochybnostem o tom, že se při provádění tohoto úkolu bezprostředně využívá úplného aparátu generativní gramatiky, který představuje posluchačovu jazykovou schopnost (competence). Konkrétně vzato, mnoho z vnímané fonetické podoby dané výpovědi (např. v angličtině složitá uspořádání redukovaných a neredukovaných samohlásek a přízvukových kontur) je odrazem její syntaktické struktury. Nebylo by ničím překvapujícím, kdyby se shledalo, že to, co posluchač (nebo fonetik) vnímá, je ideální vzorec (nikoli inkompati-bilní se signálem, který ve skutečnosti přichází do jeho uší), který je vytvářen fenologickým komponentem jeho gramatiky na základě syntaktického popisu, jejž posluchač k tomuto signálu přiřadil. Zčásti patří tyto otázky do teoretické psychologie. Avšak čistě lingvistické bádání může tu mít základní úlohu tím, že těmto úvahám dodá reálný základ. Perceptivní model, který v sobě nezahrnuje popisně adekvátní generativní gramatiku, nelze brát příliš vážně. Podobně sestrojování modelu osvojování (ať už modelu učení se, nebo lingvistické procedury zjišťování gramatik) nelze seriózně provádět bez jasného pochopení povahy popisně adekvátních gramatik, které tento mode lmusí na svém výstupu poskytovat na základě primárních jazykových dat (srov. kap. 1). To předpokládá, jinými slovy, obecnou lingvistickou teorii, která dosahuje roviny vysvětlovači adekvátnosti. Je jasné, že máme popisně adekvátní mluvnice a k nim příslušející teorie, které dosahují roviny vysvětlovači adekvátnosti, jenom pro dosti úzký okruh jazykových jevů v malém počtu jazyků. Zdá se mi, že současné teorie transformační generativní mluvnice poskytují základnu pro rozšíření a prohloubení našeho porozumění jazykové struktuře. Ať tak Či onak, ať už je tato naděje nakonec opodstatněna, či nikoli, zdá se jasné, že k tomu, abychom mohli sledovat cíle načrtnuté v kap. 1 nějakým vážným způsobem, je nezbytné daleko překročit omezený rámec moderní taxonomické lingvistiky a úzce chápaný empirismus, z něhož pramení. 160 161 O pojmu „gramatické pravidlo"1 i Práce byla podporována armádou USA (Signal Corps), letectvem (Office of Scientific Research, Air Research and Development Command) alodstvem (Office of Naval Research); také Národní vědeckou nadací. Za mnohé cenné připomínky vděčím Morrisovi Hallemu. 1 Základní požadavky kladené na teorii gramatiky Tradičním cílem gramatiky je vymezit třídu správně tvořených vět a přidělit každé z vět to, co je možno nazvat termínem „strukturní popis", tj. popis jednotek, z nichž je věta složena, popis způsobu jejich spojení, formálních vztahů věty k jiným větám atd. Ohceme-li svými výsledky podstatně předčit výsledky tradiční gramatiky, je naším hlavním úkolem podat přesnou formulaci pojmu „strukturní popis věty" a přesnou charakteristiku způsobu, jakým „gramatická pravidla" strukturní popisy větám přiřazují. Pravidla tradiční gramatiky jsou velmi různorodá a neexistuje ukazatel, který by jasně určoval, co má být přesně podstatou strukturního popisu. Moderní lingvisté věnovali objasňování této otázky značnou pozornost, ale neuvažovali hlouběji o pojmu „gramatické pravidlo". Nepozornost k procesu, kterým jsou strukturní popisy generovány a přiřazovány větám, znamená však v lingvistické teorii vážný nedostatek; otázka přesného rozhodování o inventáři prvků v čistě popisném výzkumu zůstává tak otevřená a problematická, neboť takový výběr by zřejmě neměl být nezávislý na složitosti systému pravidel, jimiž je specifikován strukturní popis každé věty. Rozhodně se zdá, že vážná formulace lingvistické teorie musí začít vymezením druhů dovolených gramatických pravidel a přesnou specifikací jejich tvaru a způsobu, pomocí něhož připisují strukturní popisy každé z nekonečné množiny gramatických vět. „Gramatikou jazyka L" nazývám zařízení určitého druhu (tj. množinu pravidel), které zajišťuje při nejmenším úplné vymezení nekonečné množiny gramatických vět jazyka L a jejich strukturních popisů. K upřesnění pojmu „strukturní popis" by teorie gramatiky měla splňovat následující požadavky. Měla by obsahovat: (1) (a) třídu možných gramatik 0lt G2. . ., (b) třídu možných vět s1; s2.. ., (c) funkci / takovou, že / (i, j) je množina strukturních popisů věty «ť daných gramatikou 0}, 165 (d) funkci m (i), která hodnotí (?í; (e) funkci g takovou, že g (i, n) je popis konečného automatu, který na vstupu přijímá věty (víz (b)) a na výstupu vydává strukturní popisy přiřazené těmto větám gramatikou 6i (tj. různé, popř. všechny členy funkce / (i, j)), kde n je proměnná veličina, určující kapacitu automatu. (a) je požadavek, aby základní teorie jazyka dávala schéma a soustavu symbolů (notaci) pro gramatický popis, přesnou formulaci pojmu „gramatické pravidlo". (b) může být splněno ustavením pevné fonetické abecedy, např. Jakobsonovy teorie distinktivních rysů, jako části lingvistické teorie. (c) prostě tvrdí, že musí být možné vymezit to, co gramatika konstatuje o jednotlivých větách, bez uplatnění intuice (povědomí). Funkce / (i, j) by měla obsahovat víc než jeden strukturní popis, jestliže věta si je mnohoznačná; jde tu o jednu z mnohých přijatelných empirických podmínek, kladených na gramatiku jazyka. (d) se týká požadavku vyhodnocení gramatik; m může být mírou složitosti, což vede k výběru mezi alternativními navrženými gramatikami, které jsou slučitelné s danými údaji.2 Je zcela zřejmé, že má-me-li doufat v uspokojivé splnění (c) a (d), musí být vymezení vhodného deskriptivního aparátu v (a) a (b) naprosto přesné a velmi úzké. Jinak řečeno, pouze zcela určitá a speciální množina předpokladů o podstatě lingvistických univerzálií umožní obecně hodnotit jednotlivé gramatiky. (e) je požadavek jiného druhu. Gramatika (ve smyslu výše uvedeném) je v podstatě teorie vět nějakého jazyka; vymezuje tuto množinu (nebo generuje ji — chceme-li použít technického termínu, který se stal v této souvislosti běžným3 — a přiřazuje každé generované větě strukturní popis. Není však modelem mluvčího či posluchače. Nesesta-vuje jednotlivé věty, jako to dělá mluvčí, ani nezjišťuje strukturu předkládaných vět, jak to dělá posluchač. Je v tomto ohledu vzhledem k mluvčímu a posluchači zcela neutrální. Splnění (le) by nás přivedlo o krok blíže k teorii skutečného užívání jazyka. Můžeme se pokusit se- 2 K otázce hodnocení gramatik viz mé práce (viz zde str. 49n.; Chomsky 19&2, kap. 10); též Halle (1961a, 89—94). s Viz např. Post (284—316). stavit g tak, že g(i,n) bude přijatelným modelem k produkování (nebo pochopení) vět mluvčím (nebo posluchačem), který si osvojil gramatiku Gi a má kapacitu paměti danou hodnotou n. Poznamenejme, že ačkoli je gramatika Git kterou uživatel jazyka ovládá, samozřejmě konečná, nedá se očekávat (v případě přirozených jazyků jistě ne), že může být sestrojen konečný automat, který bude schopen přijímat (nebo generovat) všechny věty generované gramatikou Gi, a pouze je, nebo který bude schopen rozumět právě těmto větám (tj. vydat na výstupu strukturní popisy přiřazené těmto větám gramatikou Git když tyto věty, ale nikoli jiné, jsou vstupními větami). Není to o nic divnější než skutečnost, že někdo, kdo se naučil dokonale pravidla . násobení (popř. aniž je dovedl formulovat), není schopen vypočítat 3,872 x 18,694 zpaměti, ačkoli pravidla, která si bezvadně osvojil, vedou k řešení. Stačí, abychom požadovali od přiměřené procedury g, aby zároveň se stoupáním ň bylo zařízení g (i, n) schopné rozumět (v uvedeném slova smyslu) stále více a více větám generovaným gramatikou Gi (stejně jako přiměřený model pro člověka, který se naučil aritmetiku, by měl mít tuto vlastnost: čím víc vzrůstá rozsah jeho paměti a čas, který má k dispozici, tím víc výpočtů by mohl správně provést). Bylo by iabsurdní žádat, aby výstupem gramatik z množiny (la) byly různé množiny řetězů (nebo množiny strukturních popisů), které mohou být zpracovány přísně konečnými automaty, právě tak jako by bylo absurdní žádat (ať už pro účely matematických nebo psychologických výzkumů), aby aritmetická pravidla byla formulována tak, že by přesně odrážela schopnost člověka provádět správně výpočty zpaměti. Takový požadavek by nebyl zdůvodněn ani teoreticky ani prakticky. Mezi gramatickými pravidly jsou některá, která mají úlohu při generování nekonečné množiny řetězů, z nichž každý je v podstatě orto-grafickým zobrazením nějaké gramatické věty. Budeme je nazývat „syntaktickými pravidly"; konečný výsledek, získaný aplikací pouze těchto pravidel, budeme nazývat „terminálni řetěz". Ostatní pravidla, zvaná „morfonologická", mění terminálni řetěz ve fonetický přepis výpovědi, tj. v jednu z vět st množiny (lb). O morfonologické složce gramatiky nechci zde dále pojednávat.4 4 Viz Halle (1959b), pokud jde o podrobný rozbor struktury této složky gramatiky. 166 167 Částí strukturního popisu terminálního řetězu t bude závorkování řetězu t do frází, kategorizovaných do zvláštních typů. Pojmenujme tento prvek strukturního popisu frázovým ukazatelem řetězu č. Frázový ukazatel může být znázorněn ohodnoceným stromem, který má vrchol ohodnocen symbolem S (představujícím „větu"); dále obsahuje symboly řetězu t (hodnoty koncových uzlů) a symboly pro typy frází (např. substantívni fráze (Noun Phrase, NP), verbální fráze (Verb Phrase, VP),substantivum (Noun,N) ap.),které označují ostatní uzly. Při studiu syntaktické teorie předpokládáme jako známou empirickou podmínku částečnou specifikaci frázových ukazatelů mnoha vět v mnoha jazycích a ptáme se, jak lze formulovat lingvistickou teorii typu 1 (viz výše), aby — je-li dán soubor textů — gramatiky zvolené hodnotící procedurou m určovaly frázové ukazatele splmijící dané empirické podmínky adekvátnosti. 2 Frázové gramatiky (Constituent structure grammars) Gramatika je založena na určitém slovníku symbolů, kterého se užívá k vyjádření promluv a jejich částí a který zahrnuje především „apriorní"1 fonetickou abecedu, danou lingvistickou teorií v souhlase s požadavkem (lb) uvedeným výše. Předpokládejme, že gramatika obsahuje mimoto vyznačený výchozí symbol S a vyznačený „mezní" symbol Zvláště jednoduchá by byla představa o formě gramatik ((la), viz výše), že by každé pravidlo bylo instrukcí v podobě „přepis (pna ip" (symbolicky

- tp), kde

jsou řetězy symbolů. Je-li dána taková gramatika, říkáme, že ď vyplývá.ze a, jestliže c = ... cp ■.. a ď = . .. y> . . . (tj. jestliže a je výsledkem dosazení rp za určitý výskyt cp v a), kde cp ->• ip je pravidlo gramatiky. Říkáme, že posloupnost řetězů cj1} .. ., = %im%z - Toto pravidlo tedy tvrdí, že A může být přepsáno na co (tj. m je typu A), když se vyskytuje v kontextu Xi— %z, kde Xi nebo %2 mohou ovšem být prázdné. Množinu pravidel splňujících tuto podmínku3 budu nazývat frázovou gramatikou. Jestliže v každém pravidle

f je cp jeden jediný symbol, gramatika se bude nazývat nekontextová; v jiném případě —- 1 Tj. z hlediska jednotlivých gramatik. 2 K podrobnější charakteristice takových systémů a rozboru některých z jejich vlastností viz mou práci (1959a). 3 A některé jiné, které je třeba doplnit, aby byla zajištěna jednoznačnost příslušného frázového ukazatele. Tyto podmínky se netýkají toho, o čem zde byla řeč. Nemusíme vyžadovat, aby je splňovala morfonologická pravidla, protože strukturní popis na této rovině nezahrnuje dělení do dalších frází. 168 169 kontextová.* (Podobně se pak označují i jednotlivá pravidla). V případě frázové gramatiky jé jednoduché sestavit proceduru /, viz výše požadavek (lc), která specifikuje frázové ukazatele terminálních řetězů. Není také těžké dát poměrně přijatelnou charakteristiku m z podmínky (ld).5 Pro zbytek této kapitoly bereme v úvahu jen frázové gramatiky nekontextové. Říkáme, že 9? dominuje ip (9? => ip), jestliže existuje derivace a..., neexistuje případ, kdy A 99 A ip; (ii) A je levě rekurzívní, jestliže existuje neprázdné 99 takové, že A => Aq>; (iii) A je pravě rekurzívní, jestliže existuje neprázdné

cpA; (iv) A je sebezapouštěcí, jestliže existují neprázdná q>, tp taková, že A =>

1), (iv) aí+i = ^ aí+. (1 ^ i < &), (v) br je nalevo od a cs je napravo od aj+k v Q. (v běžném slova smyslu; pro zpřesnění by bylo třeba ohodnotit i hrany v Q, nejen uzly). V tomto případě řekneme, že a, je sebezapouštěcí uzel v Bx. Nyní definujeme stupeň Q jako největší celé ěíslo n takové, že existuje větev B — (alt ...,%) a posloupnost celých čísel (bt,... ■ ■ ■ >bn), 1 < bi < bi+1 < k taková, že každé abl je sebezapouštěcí v B a pro každé i, j,abl = abj. Jinými slovy, stupeň frázového ukazatele je maximální počet případů postupného sebezapuštění některé složky, tj. maximální hloubka sebezapouštění v tomto frázovém ukazateli. Např. v (2iii) je stupeň 2. Na základě těchto pojmů se můžeme vrátit k (le), tj. k otázce, jaký vztah má frázová gramatika co do generatiyní síly ke konečnému automatu,7 tj. k zařízení, o kterém předpokládáme, že má kapacitu 7 Nebo ke konečnému Markovovu zdroji v Shannonově smyslu (srov. Shannon—Weaver, 1949). Konečný automat je zařízení s konečným počtem stavů S0,Sq a konečným slovníkem a0,...,am ; jeho činnost může být reprezentována konečnou množinou pravidel (i, j, h), kde tato trojice symbolů znamená, že ze stavu Si může zařízení přejít do stavu S^, přičemž vydává přechodový symbol a,- (resp. jestliže čte vstupní symbol <%). Označuje-li S0 počáteční stav, můžeme definovat produkovaný řetěz jako posloupnost přechodových symbolů obdržených na výstupu (resp. posloupnost symbolů přijímaných na vstupu), když zařízení přechází ze stavu do stavu, počínaje stavem S0 a konče prvním návratem do 80, Můžeme považovat a0 za identický nulový prvek ve výstupní (vstupní) abecedě. Množinu vět produkovanou (přijímanou) takovým zařízením nazval Kleene „regulárním jevem" (regular event) (srov. jeho práci (1956), kde jde o zkoumání takovýchto zařízení z hlediska blízkého zde přijatému; viz též Chomsky—Miller (1958); Rabin—Scott (1959)). Zda se díváme na takové zařízení jako na zařízení věty produkující nebo rozpoznávající, není rozhodující; jde spíše o to, jak se rozhodneme číst notaci, která zařízení definuje. mluvčího nebo posluchače užívajícího určitých (ve zvláštním případě žádných) pomocných zařízení a že nějakým způsobem vytváří nebo přijímá věty. Je snadné ukázat, že (4) množina vět nemůže být představována konečným automatem (tj. není tzv. „regulárním" jevem7) právě tehdy, jestliže všechny jí odpovídající frázové gramatiky obsahují sebezapouštěcí symboly.8 S tím těsně souvisí další, mnohem zajímavější výsledek, který, poněkud zjednodušen,9 může být formulován takto: Předpoklad, že jsou věty produkovány nebo rozpoznávány zařízením tohoto druhu, nám nic neříká o metodě postupu. Např. konečný automat jakožto rozpoznávající zařízení může uchovat dlouhý (i když omezený) sled symbolů, který pak zpracovává zprava doleva, ze středu ven nebo jakkoli; může zpracovávat řetěz symbolů v pořadí zleva doprava, tak jak je přijímá; může poněkud složitějším způsobem vykonávat obojí, Jde-li o rozpoznávání (chápání) věty člověkem, je jasné, že konečnému zpracování musí často předcházet uložení větších jednotek, tj. snadno se najdou příklady vět, kde předchozí úseky nemohou být interpretovány, aniž se seznámíme s tím, co po nich následuje. Obecně řečeno, musíme se ubránit pokušení předpokládat, že konečný automat (Markovův proces) nějak předpokládá zpracování skutečných vět zleva doprava, ať už při produkování nebo při rozpoznávání. Nepřekvapuje nás samozřejmě, že abstraktní systém tak málo učleněný, jako je výše popsaný, osvětluje jako model pro skutečné lidské chování tak málo (vždyť může mít tolik specifických alternativ). 8 Jednoduchý důkaz viz Chomsky (1959b). Předtím byl podán důkaz vyplývající z (5) — viz níže — v práci (1959a), kde je také dokázáno (5). 9 Zjednodušení je v tom, že v Chomského uvedených pracích platí (5) jen pro jistou třídu K frázových gramatik, tj. těch, které (pro zjednodušení důkazu (5)) mají slovník (tj. pravidla, která vedou k terminálním symbolům) úplně oddělený od gramatických pravidel a které připouštějí pouze binární seskupení složek (s několika jinými omezeními); tedy třída K je omezena na gramatiky, které lingvisté obyčejně považují za typické pro analýzu podle bezprostředních složek. Avšak v uvedené práci se též ukazuje, že třída K je dostatečně obsažná, aby do ní patřila gramatika pro každý jazyk, kde vůbec existuje nekontextová frázová gramatika. Nadto je velmi snadné rozšířit třídu K, jíž vyhovuje (5), tak, aby zahrnovala gramatiky s pravidly různých jiných druhů, a pravděpodobně i tak, aby zahrnovala všechny nekontextové gramatiky. Bod (5), tak jak je zde formulován, je jednoduchou modifikací toho, co skutečně je dokázáno v uvedených pracích (ve skutečnosti poněkud modifikuje i pojem konečného automatu, tak aby odpovídal specifickému typu výstupu). K systému tam uvedenému by mělo být připojeno několik málo pravidel, což by umožnilo automatu. (i, n) získat frázové ukazatele vět, kterým „rozumí". 172 173 (5) Existuje mechanická procedura g taková, že je-li Gi frázová gramatika,9 g(i, n) je popis konečného automatu, který, je-li mu zadán řetěz s při vstupu, dá na výstupu všechny frázové ukazatele stupně < n připsané řetězu s gramatikou Gt. Jednoduše řečeno, bod (5) zajišťuje takový program pro víceúčelový počítač, že zařízení bude „rozumět" každé větě generované gramatikou G, která neobsahuje příliš mnoho vrstvení složek jediného typu, jsou-li pravidla frázové gramatiky vložena do paměti a rozsah paměti je pevný. Toto zařízení je kromě toho optimální; ze (4) totiž vyplývá, že konstrukce g nemůže být podstatně zlepšena. Jestliže gramatika G generuje frázové ukazatele libovolného stupně, nebude obecně řečeno existovat konečné zařízení, které by přijímalo (vytvářelo) právě věty jazyka vymezeného gramatikou G. Proto procedura g umožňuje nejlépe splnění požadavku (le) v případě takové lingvistické teorie, která omezuje gramatiky na nekontextové frázové gramatiky.9 Automat g (i,n) selže jen v případě, kdy je úspěch v podstatě nedosažitelný. Automat g (i,n) můžeme považovat za model mluvčího nebo posluchače,10 který zná a používá gramatiku Gi, ale má konečnou paměť určující možný stupeň sebezapouštění n. Jakmile se ovšem omezení kladená na paměť zmenšují delší dobou, která je k dispozici, nebo nějakými pomocnými počítacími zařízeními, hranice n se zvyšuje. O takovém mluvčím nebo posluchači můžeme předpokládat, že sice neporozumí větě, která bude obsahovat příliš mnoho sebezapouštění, ale měl by rozumět větám (nebo vytvářet věty) se značně složitými levě a pravě rekurzívními frázovými ukazateli nebo dokonce s vrstvením různých složek. To je jediný předpoklad, který vyplývá z tvrzení o konečnosti paměti, a zdá se, že je dostatečně doložen fakty.11 10 Viz pozn. 7 kap. 2. Je třeba znovu zdůraznit, že g (i, n), tak jak je popsán, není v žádném případě realistickým modelem mluvčího nebo posluchače, který si osvojil gramatiku Qit ale při nejlepším je prvním krokem k takovému modelu. 11 Yngve naznačuje (1960), že gramatika může obsahovat zařízení, která by částečně překonala omezení paměti tím, že by umožnila přeformulování vět. To je důležitý poznatek. Zdá se, že mnohé singulární transformace typu níže popsaného jsou čistě „stylistické" v tom smyslu, že nemohou podstatně měnit obsah, a jejich účelem je pouze přeměnit řetěz v řetěz jemu ekvivalentní, ale s nižším stupněm sebezapouštění. — Tak např. existuje trans- Protože v těchto otázkách bylo mnoho nedorozumění, chtěl bych několik základních bodů znovu zdůraznit. Z faktů, že paměť je konečná, že věta je vnímána posluchačem nebo pronášena mluvčím „zleva doprava" (tj. v průběhu času), nebo z faktu, že pravidla gene-rativní gramatiky (která je třeba ostře odlišovat od modelu posluchače nebo mluvčího) mohou být částečně uspořádána, nemůže být vyvozováno nic o levostranném a pravostranném větvení ve frázovém ukazateli. Všechna tato fakta jsou dokonale slučitelná s levostranným nebo pravostranným větvením, libovolně bohatým. Pouze sebezapouštění je neslučitelné s konečností paměti. Předpokládejme však dodatečnou hypotézu (A), že mluvčí vytváří frázový ukazatel věty shora dolů (tzn. že vybírá vždy gramatické konstrukce dříve než slova, jichž chce použít, atd.). Z toho bezprostředně vyplývá, že levostranné větvení přes určitou hranici nelze připustit.12 Podobně z dodatečného předpokladu (B), totiž že posluchač vytváří frázový ukazatel (tj. konstruuje strukturní popis slyšené věty) důsledně zdola nahoru, by vyplývalo, že stromy s pravostranným větvením nad určitou hranici by nebylo možno připustit, ačkoli levostranné větvení by nebylo problémem. Z těchto dvou hypotéz není podle mého názoru hypotéza (A) zvlášť věrohodná ani empiricky cenná, zatímco (B) se nezdá zcela nepřijatelná.13 Podle (B) můžeme předpo- formace, která přemění řetěz "that he left was unfortunate" (kde je zapuštěna věta " he left") v řetěz "it was unfortunate that he left", který je spiše rozvětvený vpravo než sebezapouštěeí; a existuje transformace, která mění "the cover that the book that John has has" na "John's book's cover", což je výraz spíše rozvětvený vlevo než sebezapouštěeí. Abychom však představu doplnili, uveďme jisté transformace, jejichž důsledkem, obecně řečeno, je větší složitost věty, kterou přetvářejí, např. transformace, která mění "I saw the old man" na "it was the old man whom I saw", nebo "I gave the book to the old man" na "it was to the old man that I gave the book", atd. Také je třeba podotknout, že pojem strukturní složitosti, který Yngve navrhuje, liší se od pojmu výše uvedeného. Podle jeho formulace přispívá jak levostranné větvení, tak sebezapouštění k tomu, co nazývá „hloubkou" (tj. strukturní složitostí), to znamená, že v jeho pojetí „hloubky" existují libovolně hluboké frázově ukazatele, které mohou být rozpoznávány (nebo produkovány) konečným automatem, jako je g .(i, n) z bodu (5) (kde n je pevné, a jde tedy o konečný atitomat v pravém slova smyslu). 12 Předpoklad (A) je (spíše než předpoklady uvedené v předchozí kapitole) základem modelu, který navrhl Yngve ve výše jmenované práci. 13 Není to však tak naprosto zřejmé, jak se na první pohled zdá. Myslím, že jsou slibnější postupy, co se týče teorie posluchače. Srovnej zejména práci Halle-Stevens (1959); Halle (1960); Mc Kay (1951); Bruner a všeobec- 174 175 kládat, že při prvním poslechu posluchač bude pohotově a snadno seskupovat jednotky levostranného větvení celé věty (jako např. v konstrukci „many more than half of the rather obviously much too easily solved problems") v celky, ale bude mít tendenci jednotky pravostranného větvení (jako např. "the book that was on the table that was near the door that was newly -painted "atd.) chápat jako postupné a nespojené, spíše než jako segmenty, které do sebe vzájemně pronikají.14 Ať už je výsledek vlastního empirického zkoumání této otázky jakýkoli, je třeba připomenout, že ani hypotézu (A), ani (B) nepodporuje fakt, že samotní mluvčí (nebo posluchači) nemohou vytvářet (nebo pochopit) věty s příliš rozsáhlým sebezapouštěním. Tento, a jenom tento fakt vyplývá z předpokladu konečnosti paměti (o kterém jistě nikdo nepochybuje). Automat g (i, n) daný požadavkem (5) v podstatě systematicky prochází frázovým ukazatelem, přičemž nevyžaduje omezení levostranného ani pravostranného větvení, ale zachovává zásadu konečnosti paměti. Podobně ostatní možné důkazy, o nichž by se při povrchním zkoumání zdálo, že podporují hypotézu (A) nebo (B), je třeba zkoumat opatrně. Tak se objevuje např. častá tendence vyhnout se nespojitosti, když je vkládaný prvek dlouhý nebo složitý.15 Věta jako (a) ' T called the man who read the book that was on the table that was near the door up" (se slovesem "call up", mezi jehož části jsou vložena další slova věty) je přímo hrozná a vždy by byla nahrazena něj i — různé diskuse o předpokladech a očekávání při vnímání, dosti závažné pro tyto otázky. Myslím, že pokus o vytvoření přijatelného popisu mluvčího je zamlžován obecným a zcela mylným názorem, že je generativní gramatika sama modelem mluvčího, nebo je s ním dosti těsně spojena. Zdá se mi, že pokusy o konstruování modelu pro posluchače nebo mluvčího v tomto smyslu jsou velmi předčasné, neboť sotva můžeme tvrdit, že máme adekvátní formální charakteristiku gramatik, které by popisovaly prostředky, jichž se v jistém smyslu užívá při mluvení nebo porozumění. !* To se nezdá nepravděpodobně. Tak při pravostranném větvení (jako např. ve výrazu "The house that Jack built" ap.) by možná čtenář dělal intonační pauzu před "that" v každé vedlejší větě, i proti analýze podle bezprostředních složek; to snad ukazuje, že takto pravostranné rozvětvené struktury jsou opravdu těžší k pochopení. is V určitém dosud nedefinovaném smyslu (viz pozn. S; 76). Věc zřejmě není jednoduchá. Věty jako "I called the man you saw up" se mi zdají méně přirozené než "I called almost all of the men from Boston up", a obecně — zapuštění krátké věty (tj. sebezapuštění) se zdá méně přirozené než zapuštění fráze dosti dlouhé. Naprosto není jisté, že gramatické nebo intonační úvahy postačí k popisu relativní přirozenosti v podobných případech. větou (b) "I called up the man....". Přijmeme-li hypotézu (A) a měříme „hloubku" způsobem, který navrhl Yngve, pak hloubka věty (b) bude buď totožná s hloubkou (a),16 nebo o jednu menší než (a).17 V obou případech však nevhodnost věty (a) může být sotva připisována hloubce v tomto smyslu, neboť hloubka (a) je při kterémkoli způsobu výpočtu menší než hloubka zcela přirozených vět jako "quite a large majority of the students here are hard-working", atd. Zdá se, že pečlivé zkoumání takových případů povede k závěru, že tendence vyhnout se diskontinuitám při nejmenším nezávisí na nějaké jednoduché úvaze týkající se levého větvení, sebezapouštění a pravého větvení. 16 Jestliže bude konstrukce člen — jméno — vedlejší věta analyzována jako /člen (jm,éno — vedlejší věta)]■ 17 Jestliže bude přijata analýza ((len — jméno — vedlejší věta) nebo [((len — jméno) vedlejší věta ]. 176 177 Transformační gramatiky Až dosud jsme vycházeli z předpokladu, že správná množina frázových ukazatelů může být generována přirozeným a formálně dobře motivovaným způsobem pomocí frázové gramatiky. Avšak existují pádné důvody k popření tohoto předpokladu. Analýza podle bezprostředních složek byla ostře, a jak se domnívám, správně kritizována, protože, obecně řečeno, připisuje větám příliš mnoho struktury.1 Všimněme si například této věty: 1 (6) Why has John always been such an easy fellow to please? To celé je věta; posledních několik slov tvoří substantívni frázi (noun phrase); slova mohou být přiřazena kategoriím. Ale jsou tu jen slabé důvody pro přiřazování ještě další frázové struktury. Totéž platí o větě "I — brought — it — in — yesterday — from the garage — after dinner" a o mnoha jiných. Ve všech takových případech analýza podle bezprostředních složek skutečně není účinná a frázová gramatika by vedla k nejasnostem. Extrémním případem takových potíží je případ pravé koordinace, tj. "the man was old, tired, tall..., but friendly". Jediný správný frázový ukazatel by byl ten, který by vůbec nepřiřazoval řadě koordinovaných složek vnitřní strukturu. Ale frázová gramatika může vyřešit tento případ pouze nekonečným počtem pravidel; tj. musí nezbytně přiřazovat zcela arbitrárne další strukturu. Příklady, jako je tento, jsou důležité, neboť připomínají, že má-li být lingvistická teorie adekvátní, musí zajišťovat gramatiky pro každou požadovanou nekonečnou množinu frázových ukazatelů, nejen pro každou zajímavou nekonečnou množinu vět (přirozený jazyk). Teorie bezprostředních složek naprosto nemůže tento požadavek splnit. Avšak hlavní příčinou, proč výše uváděná teorie gramatiky nemůže být přijata, je, že prakticky není schopna konstruovat jedno- i Viz např. Sledd (1959). duché a objasňující gramatiky. Pokus o patřičné důkazy by překračoval meze tohoto článku. Nevím, jak může někdo, kdo se vážně pokouší o podrobnou aplikaci této teorie na přirozený jazyk, pochybovat o tomto faktu. Zdá se, že velmi mnoho potíží,2 které mluví proti frázové gramatice, se dá překonat, jestliže zrevidujeme schéma pro gramatický popis (tj. (la), viz výše) takto: Omezíme výše zmíněná přepisující pravidla 99 -> ip na posloupnost pravidel, kterých užijeme pro generování konečného počtu derivací terminálních řetězů; každému řetězu přiřadíme jako předtím ohodnocený strom, znázorňující frázovou strukturu. Tímto způsobem generujeme pouze ty terminálni řetězy, které jsou základem nej jednodušších vět. Avšak tyto řetězy v sobě zahrnují všechny nebo většinu selektivních omezení kladených na výběr prvků. Nyní připojíme ke gramatice množinu operací, které Harris3 nazval „gramatické transformace". Každá z nich představuje zobrazení frázových ukazatelů na frázové ukazatele. Rekurzívní vlastnost gramatiky je nyní cele přidělena těmto transformacím. Nyní chci krátce popsat, jak rozšířit schéma pro gramatický popis, aby umožnilo potřebné operace, a jak tyto operace přiřazují frázové ukazatele ter-minálním řetězům vytvořeným jejich aplikací na již generované frá- 2 O některých z nich viz Chomsky (1955a, kap. 7 a 8; a zde viz str. 34-48.) 8 Ve své práci o analýze promluvy (1952a, b) Harris poukázal na důležitou okolnost, že široká oblast tradiční gramatiky, která je dosud v moderní lingvistice přehlížena, může být jednotně popsána s pomocí pojmu gramatické transformace. Ve své práci (1957) rozvinul pojem gramatické transformace (s aplikacemi v angličtině) jako vztahu mezi dvěma posloupnostmi tříd morfému, které mohou být částečně — třída s třídou — sdružovány do dvojic tak, že ve sdružených třídách se může vyskytnout tentýž výběr morfémů. Worth aplikoval tento pojem ve studii o ruské flexi v práci (1958). Přístup, který zde chci popsat, se formálně jen málo podobá tomuto pojetí, i když navazuje na Harrisova výše zmíněná pozorování. Je založen na popisu gramatických transformací, k němuž viz odkazy vpozn.2 s. 166,5 s. 170amou práci (1956). O výzkumu větších úseků anglické gramatiky v podstatě z téhož hlediska, který značně přesahuje to, co je obsahem právě citovaných prací, viz Lees (1960a). Tato kniha obsahuje také materiál z turečtiny a němčiny. Další materiál z němčiny je shromážděn v připravované práci J. R. Applegata. Deskriptívni popis angličtiny v tomto směru byl významně obohacen referáty Leese (1960b); Leese a Klímy (1963) a Klimy (1964). S ruským materiálem pracuje také Klima ve své recenzi (1961). Do téhož teoretického okruhu spadá také velmi podrobná studie o jednom z amerických indiánských jazyků od G. H. Matthewse (1962); srov. také jeho práci (1960) a gramatiky několika ůlipin-ských jazyků, připravované R. Stockwellem a několika jeho žáky. 178 179 zové ukazatele (tj. jak musí být funkce / požadavku (1 c) — viz výše — zrevidována v souhlase s tímto rozšířením formy gramatik).4 Důvod, který vede k připojení transformačních pravidel ke gramatice, je zcela jasný. Jsou jisté věty (jednoduché oznamovací aktivní bez složité substantívni nebo slovesné fráze, nebo přesněji terminálni řetězy patřící k těmto větám), které mohou být generovány frázovou gramatikou zcela přirozeně. Jsou jiné (např. věty pasivní, otázky, věty s nesouvislými frázemi a složitými konstrukcemi, které zahrnují výsledky transformací vět aj.), které nemohou být ekonomicky a přirozeně generovány frázovou gramatikou, ale jsou v systémovém vztahu k větám jednodušší konstrukce. Transformace, které jsou konstruovány za účelem vyjádření tohoto vztahu, mohou tedy podstatně zjednodušit gramatiku, jestliže jich je použito ke generování složitějších vět a jejich strukturních popisů z vět jednodušších, již generovaných. Problémem je vytvoření obecného a abstraktního pojmu gramatické transformace, který umožní a usnadní vyjádření právě těchto formálních vztahů mezi větami, majících významnou funkci v jazyce.5 Je především jasné, že aplikace nějaké transformace na řetěz vyžaduje znalost frázové struktury tohoto řetězu. Např. výsledkem transformace otázky je předsunutí určitého prvku hlavní verbální fráze oznamovací věty. Aplikujeme-li to na větu (7), dostaneme (8), a ne (9): (7) The man who was here was old (8) Was the man who was here old? (9) Was the man who here was old? * Pojem „strukturní popis věty s" musí skutečně být rozšířen tak, aby zahrnoval spolu s frázovým ukazatelem věty s a řetězů, z nichž se transformacemi došlo k větě s, také transformační ukazatel, který by informovalo transformační historii věty s. Ale do těchto úvah zde nechci zabíhat. 6 Stejně jako u frázových ukazatelů (viz výše) musíme i zde při vytváření důležitého pojmu předem něco vědět o empirických podmínkách, které musí pojem "gramatická transformace" splňovat. Tak předpokládáme, že přijatelný pojem gramatické transformace musí vést k závěru, že věty "John saw Bili" a "Bili was seen by John" spolu souvisí úplně jinak než věty "John saw Bili" a "Bili saw John" atd. Nevím, jaká existuje možná alternativa k tomuto postupu, at již z hlediska transformací nebo jiného lingvistického pojetí, ani se mi to nezdá nijak problematické. To znamená, že musíme vědět, že nikoli první, ale druhé '"was" má být předsunuto — a to vyžaduje, abychom znali frázovou strukturu. Podobně aplikací pasivní transformace na větu "the man saw the boy" chceme dostat "the boy was seen by the man", ale nikoli z věty "the man saw the boy leave" utvořit, řekněme, "the boy leave was seen by the man". A tak musíme vědět, jakými podřetězy v každé větě jsou Noun Phrase, Auxiliary a Verb (substantívni fráze, pomocné a významové sloveso). Transformace nemůže být prostě operace vymezená na terminálních řetězech nebo na posloupnostech tříd morfémů bez další struktury. Účelu transformační analýzy by také nebylo dosaženo, kdybychom se dívali na transformace jako na přepisující pravidla vyšší roviny, vztahující se k nerozvinutým označením frází, tj. v případě pasíva např. pravidlo (10) NPt Auxiliary Verb NP2 -> NP2 Auxiliary be Verb en by NPt nebo něco podobného. Bylo by to pravidlo téhož typu, o jakém se mluvilo v kap. 2, ale nesplňovalo by dodatečnou podmínku kladenou na frázová pravidla (tj. podmínku, že jen jediný symbol může být přepsán — srov. kap. 2), která umožňuje konstruování frázového ukazatele způsobem výše předpokládaným.6 Postačujícím argumentem je to, že transformace takto formulované by neposkytovaly metodu k zjednodušení gramatiky, kde se objevují selektivní omezení (omezení výběru prvků). Mezi aktivními větami nalezneme např. tyto: 6 Tj. gramatika by nyní jednoduše byla množinoupra videi

, kde„) =.xx; 1\ , (3; X/y ry \ _ ryt i) •i/2 j ^z) — • Jestliže tento postup má dát (19b), bude nutné aplikovat jej nikoli na (18b), ale spíše na hypotetickou formu (21) John past try, transformací přísně omezen. Čím širší bude třída dovolených transformací, tím těžší bude splnění požadavku (ld). Srov. pozn. k (lc, d) a poznámku pod čarou č. 5, kap. 2. K adekvátnější a přesnější formulaci bodu (17), viz níže, srov. Chomsky (1956, 122) (44)—(46). ' ' ' která je strukturně j)aralelní s formou (18a) a je východiskem k (18b). Obecně vzato, nemůžeme žádat, aby terminálni řetězy měly nějaký velmi jednoduchý vztah ke skutečným větám. Obligatórni zobrazení (transformační a morfologické), která vymezují fyzickou formu vět, mohou přeřazovat, přidávat nebo vyškrtávat prvky, atd.10 Zde popsaný pojem transformace musí být v několika směrech zevšeobecněn, aby byl empiricky adekvátní. Musíme za prvé připustit transformace, které se aplikují na dvojice frázových ukazatelů. Tak terminálni řetěz k větě (22) je transformačně konstruován z již vytvořených řetězů tvořících východisko k (23 a, b) (s jejich patřičnými frázovými ukazateli): (22) his owning property surprised me (23) (a) it surprised me (b) he owns property. Tuto možnost zajistíme tak, že dovolíme, aby všechny řetězy typu (24) byly výchozími řetězy k derivacím v příslušné frázové gramatice místo pouhého jediného řetězu #S s nímž jsme počítali nahoře (nebo několika ekvivalentními a stejně jednoduchými způsoby). Můžeme pak připustit strukturní indexy jako (25) ' (#, NP, V, NP, #, #, NP, V, NP, #), což potřebujeme pro (22) a podobné případy (to vyžaduje jednoduchou modifikaci (13), kterou zde nebudu popisovat). Musíme také rozšířit způsob, kterým se vymezuje obor transformace a vlastní analýza transformovaného řetězu. Předně není třeba požado- 10 Teprve na rovině slov je obecně relace mezi posloupností prvků reprezentačního řetězu a mezi skutečnou časovou posloupností v řeči spojena se zachováním pořadí. Nemůžeme očekávat, že tato podmínka bude splněna na rovině morfémů, fonémů nebo nějaké ještě abstraktnější syntaktické rovině. Je důležité, že v uvedeném případě existuje několik na sobě nezávislých důvodů pro předpoklad týchž abstraktních výchozích řetězil. Všimněme si také, že účelem transformace otázky je přeměnit (18a) na (19a) a (21) na "past John try", což se změní na (19b) pomocí dosti obecné obligatórni transformace, která sem zavádí "do" jakožto nositele nepřipojeného afixu. 184 185 vat, aby termy strukturních indexů byly' jednotlivé symboly. Za druhé můžeme připustit, aby bylo vymezení transformace dáno konečnou množinou strukturních indexů. Obecněji řečeno, můžeme vymezit obor transformace jednoduše strukturní podmínkou založenou na výrazu „analyzovatelný" (viz (12) výše). S pomocí tohoto pojmu můžeme vymezit identitu terminálni ch řetězů a připustit, aby termíny strukturního indexu byly nevymezeny. Tímto rozšířením, které zde nebudu popisovat, můžeme stanovit zřetelnou a přesnou základnu pro neformální popisy transformací, které se již objevují v lingvistické literatuře.11 Gramatická transformace je tedy určena strukturní podmínkou formulovanou z hlediska pojmu ,,anályzovatelný" a elementární transformací. Výše bylo však upozorněno, že transformace musí vytvářet nejen řetězy, ale i odvozené frázové ukazatele. Zbývá tedy ukázat, jak je frázová struktura přiřazována terminálnímu řetězu vytvořenému transformací. Zdá se, že nejlepším prostředkem k tomu je množina pravidel, která je součástí obecné lingvistické teorie; je to vhodnější způsob než dodatečná klauzule, připojená k vymezení každé jednotlivé transformace.12 Přesná formulace těchto pravidel by vyžadovala analýzu základních pojmů, přesahující značně meze neformálního popisu výše nastíněného (nebo i přesnějších formulací publikovaných dříve). Přece však se určité rysy obecného řešení tohoto problému zdají dost jasné. Především můžeme zařadit každou transformaci do jedné z malého počtu tříd, podle podkladové elementární transformace. Pro každou takovou třídu můžeme stanovit obecné pravidlo, které přiřazuje každému transformátu odvozený frázový ukazatel, jehož podoba závisí úzce na frázových ukazatelích příslušných terminálních n Zejména transformační syntaktické přístupy uvedené v odkazech v poznámce 2 (kap. 1), 5 (kap. 2) a 3 (kap. 3). 12 To, co skutečně takto určujeme, není pouze „gramatická transformace" co do extenze (tj. třída dvojic frázových ukazatelů), ale „transformační pravidlo". Tzn. různá taková vymezení mohou vést v určitém jazyce k téže transformaci. Nás celkem tak nezajímá extenze pojmů „gramatika" (tj. posloupnost cri,(T2,. . . prvků třídy dané v (lb)), „transformace"ap., jako spíše zvláštní způsob, kterým se tato zařízení vymezují. Zkoumání gramatických transformací co do extenze bude zajímavé jen tehdy, bude-li možné rozšířit na transformační gramatiky druh výzkumu týkající se zatím gramatik bezprostředně složkových (viz odkazy v pozn. 8, kap. 2). řetězů. Několik příkladů objasní principy, které se zdají nezbytné. Zdá se, že zobecněné transformace, které vytvářejí řetěz z dvojice výchozích řetězů (např. (22) — (23), viz výše), jsou základními rekurzívními prostředky v gramatice. To znamená, že existuje zřejmě omezení počtu singulárních transformací, které je možno aplikovat za sebou. Většina zobecněných transformací je založena na elementárních transformacích, které transformovanou verzí druhého členu dvojice podkladových terminálních řetězů18 nahrazují nějaký term vlastní analýzy prvního členu této dvojice.14 Zdá se, že v takovém případě stačí jeden obecný princip k určení odvozené frázové struktury transformátu. Předpokládejme, že transformace nahrazuje symbol a v a1 (maticová věta) větou a2 (složková věta). Výsledný frázový ukazatel je jednoduše původní frázový ukazatel , přičemž (a) a (b) jsou nutné v každém čtení, kdežto (c) a (d) jsou jen u některých (funkce složek (a) až (d) vysvitne z následujícího příkladu). Příklad čtení: colorful -± Adjective —>- (Color) —>- [Abounding in contrast or variety of bright colors] <(Physical object) V (Sociál Activity)> Projekční pravidla produkují odvozená čtení (derived readings) pro „vyšší" konstituenty na základě amalgamaee čtení jejich konstituentů „nižších". Např. již iwedené čtení adjectiva colorful spolu s čtením: balí Noun -y (Physical Object) (Globular Shape) se amalgamuje na colorful + balí -> (Physical Object) -> (Globular Shape) -> (Color) [Abounding in contrast or variety of bright colors]. Tento „amalgam" získáme pomocí tohoto projekčního pravidla: „Jsou-li dána dvě čtení přiřazená dvěma konstituentům bezprostředně generativně podřízeným konstituentů SM, z nichž první má tvar lex. řetěz x -> synt. ukazatel řídícího slova (head) ->-(ax) -> (a2) (a„) -> -> [1] < 1> a druhé má tvar lex. řetěz2 —y synt. ukazatel slova modifikujícího (modifier) -> (bj -> (b2) -v ... -> (bm) -y[2] <2> takový, že řetěz sémantických ukazatelů slova řídícího má podřetěz, který vyhovuje podmínce <2>, pak existuje odvozené čtení tvaru lex. řetěz2 + lex. řetězj -> (aj ->- (a2) ->...-> (an) -> (6X) -> (62) ->...—>- {°m) -*■ [[2] [1]] <1>, kde každý výskyt stejného sémantického ukazatele nebo rozlišovatele kromě prvního je vyškrtnut. " Toto odvozené čtení je přiřazeno množině čtení spojených s SM. Dosavadní vývoj koncepce Chomského tedy znamená jisté vyrovnání s oprávněnou výtkou zanedbávání studia významu (srov. u nás Isačenko 1962, Sgall 1965). Zatím však lze vcelku říci, že dosavadní návrhy vyhovují spíše požadavku eliminovat jazykově neslučitelné kombinace významů lexikálních formativů za pomoci projekčních pravidel, než požadavku popsat, jak je utvářen celkový význam věty. Co se týče vztahu obou subkomponentů syntaktického komponentu, zdá se, že trvá námitka o problematičnosti lineárního zobrazení toho, co Chomsky nazývá nyní „hloubkovou strukturou". V literatuře se již objevují alternativní návrhy na řešení problematiky (srov. Šaum-jan—Soboleva 1963,8 Worth 1964, Lamb 1964). 5. Od vydání překladu dnes už klasické knihy Chomského a dvou dobře vybraných dodatků si snad lze slibovat to, že zobecní vědomí, že Chomsky je především lingvista, který míří na centrální otázky lingvistiky, že je si vědom širokých souvislostí, struktury i vývoje své vědy, nutnosti spolupráce s psychologií, které se sám věnuje, aj. Užívá k tomu ovšem „nejlepších prostředků, které jsou dnes k dispozici" (Bar-Hillel 1964, 16). Pavel Novák 8 Srov. však kritické připomínky Hall; Novák; Skoumalové. 198 199 Bibliografie * označuje literaturu doplněnou v českém překladu a citovanou v doslovu * Adamec, P., K voprosu o transformacionnom analize predloženij bez nominativa i s ne jaderným nominativom v sovremennom russkom jazyke, Acta Universitatis Carolinae — Slavica Pragensia 7; 63—79 ( 1965). Ajdukiewicz, K., Die syntaktische Konexität, Studia Philosophica 1 (1935) (polský předklad viz K. Ajdukiewicz, Jczyk i poznanie I, Warszawa 1960) Applegate, J. R., Structure of the German Noun Phrase (připravuje se) Austin, J., Ifs and cans, Proceedings of the British Academy, sv. 42; 109—32 (London 1956) * Bach, B., An Introduction to Transformational Grammars (New York — Chicago — San Francisco 1964) Bar-Hillel, Y., A quasi-arithmetical notation for syntactic description, Language 29 (1953) —, Logical syntax and semantics, Language 30; 230—7 (1954) —, G-aifman, C, Shamir, E., On categorial and phrase-structure grammars, The Bulletin of the Research Council of Israel, sv. 9F, 1—16 (1960) —, Per les, M., Shamir, E., On formal properties of simple phrase-structure grammars, Technical Report 4, U.S. Office of Naval Research, Information Systems Branch (1960). (Přetištěno v Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft u. Kommunikationsforschung 14; 143—72 (1961) —, Language and Information [Jerusalem — Reading — Palo Alto — London 1964]); tam přetištěno: Bar-Hillel (1953, 1954); Bar-Hillel, Gaifman, Shamir; Bar-Hillel, Perles, Shamir Bazell, C. E., Linguistic Form (Istambul 1953) Bloch, B., Phonemic overlapping, American Speech 16; 278—84 (1941) (Přetištěno v: Joos [1957]) —•, Studies in colloquial Japanese II: Syntax, Language 22 (1946). (Přetištěno v: Joos [1957]) —, A set of postulates for phonemic analysis, Language 24; 3—46 (1948) —, Studies in colloquial Japanese IV: Phonemics, Language 26; 86—125 (1950). (Přetištěno v: Joos [1957]) Bloomf ield, L., A set of postulates for the science of language, Language 2, 153—64) (1926). (Přetištěno v: Joos [1957]) —, Language (New York 1933) —, Menomini morphophonemics, Travaux du Cercle Linguistique de Prague 8; 105—115 (1939) Bolinger, D. L;, On defining the morpheme, Word 4, 18—23 (1948) —, Linguistic science and linguistic engineering, Word 16; 374—91 (1960) —, Syntactic blends and other matters, Language 37; 366—81 (1961) Boiling, G. M., Comment on Kent's Review, Language 10 (1934) Bruner, M., Neural mechanismus in perception, The Brain and Human Behavior, vyd. Solomon, Cobb, Penfield * Culík, K., O popisech větné struktury, příloha k publikaci Andrejev, N. D., Studie z aplikované lingvistiky (skriptum); 98—109 Praha (1963) * Culík, K., Některé problémy teorie jazyků, v sb. Kybernetika a její využití, 276—290 (Praha 1965) ♦Danes, F., A three-level approach to syntax, Travaux linguistiques de Prague 1; 225—240 (Praha 1964) Davis, R., Gomputability and Unsolvability (New York 1958) Diderichsen, P., Morpheme categories in modern Danish, Travaux du Cercle linguistique de Copenhague 5 (1949) —, The importance of distribution versus other criteria in linguistic analysis, Proceedings of the Eighth International Congress of Linguists, 156—81 (Oslo 1958) * Evey, R. J., The theory and application of pushdown store machines, Mathematical Linguistics and Automatic Translation^SF-lO, (Cambridge, Mass. 1963) . Ferguson, C., recenze: Halle (1959b) Language 38; 284—97 (1962) f Filkorn, V., Úvod do metodologie vied (Bratislava 1960) Firth, J. R. aj., Studies in Linguistic Analysis (Oxford 1957) * Fitialov, S. J., O modelirovanii sintaksisa v strukturnoj lingvistike, v sb. Problémy strukturnoj lingvistiki 100—-114 (Moskva 1962) * —, Transformácii v aksiomatiěeskich grammatikach, v sb. Transforma- cionnyj metod v strukturnoj lingvistike, Moskva 1964 * Fodor, J. A. — Katz, J. J., The Structure of Language, Readings in the Philosophy of Language, Englewood Cliffs, 1964 Foot, P., Goodness and choice, Proceedings of,the Aristotelian Society, doplň. sv. 35; 45—80 (1961) Fowler, M., recenze: Harris (1951a), Language 28; 504—9 (1952) Frei, H., Décaccords, Cahiers Ferdinand de Saussure 18; 35—51 (1961) i* Gaifman, H., Dependency systems and phrase structure systems, Information and Control 8; 304—337 (1965) * Gebauer, J., PHruSni mluvnice jazyka českého (Praha 1900) Gleason, H. A., Introduction to Descriptive Linguistics, 2. vyd. (New York 1961) Gleitman, L., nepublikovaná disertace, University of Pennsylvania (1960) 200 201 —, Pronominals and Stress in English conjunctions, Language Learning —Causative and Instrumental Structures in English (v tisku) Godel, R., Les sources manuscrites du Cours de linguistique generate (Geneva—-Paris 1957) Goodman, N., On likeness of meaning, Analysis, sv. 10, č. 1 (1949) —, The Structure of Appearence (Cambridge 1951) —, On some differences about meaning, Analysis, sv. 13, č. 4 (1953). (Obojí přetištěno s doplňující poznámkou v: Philosophy and Analysis, red. M. Macdonald, New York 1954) * Greibach, Sh. A., Inverses of phrase structure generators, Mathematical Linguistics and Automatic Translation, NSF-11 (Cambridge, Mass., 1964) Gross, M., On the equivalence of models of language used in the fields of mechanical translation and information retrieval, Information Storage and Retrieval 2; 43—57 (1964) * Hall, B., recenze: Šaumjan—Sobolova (1963), Language 40; 397—410 (1964) Hallo, M.-, The strategy of phonemics, Lingtiistics Today, Word 10; 197—209 (1954) —•, Questions of linguistics, Nuovo Gimento'lB; 494—517 (1959a) •—, The Sound Pattern of Russian (The Hague 1959b) —.recenze: Sborník po mašinnomu perevodu, Language 36 (1960) —, On the role of simplicity in linguistic descriptions, sb. Structure of language .and its mathematical aspects (red. Jakobson), Proceedings of the 12th Symposium in Applied Mathematics (Providence 1961a) —, Note on cyclically ordered rules in the Russian conjugation, Quarterly Progress Report 6. 63, Research Laboratory of Electronics, M. I. T., 149—55 (1961b) —, Phonology in a generative grammar, Word 18; 54—72 (1962) —, Chomsky, N., The morphophonemics of English, Quarterly Progress Report č. 58, Research Laboratory of Electronics, M. I. T., 275—81 (1960) —, Chomsky, N., Some controversial questions in phonological theory, Journal of Linguistics 1, 97-138 (1965) —, The Sound Pattern of English (v tisku) --, Stevens, K., Analysis by synthesis, Proceedings of the Seminar on Speech Compression and Processing (red. L. E. Woods a W. Wathen-Dunn, prosinec 1959, AFCRC-TR-'58—-198, sv. 2, přednáška D-7) -—, Stevens, K., Speech recognition: a model and a program for research, IRE Transactions on Information Theory, IT-8, 155—9 (1962) —, Zeps, V. J., Latvian morphology (1962) Harris, Z. S., Method's in Structural Linguistics (Chicago 1951a) —, recenze: Selected writings of E. Sapir (red. Mandelbaum), Language 27; 288—332 (1951b) —, Discourse analysis, Language 28 (1952a); ukázkový text tamtéž (1952b); Language 28; 18—23 (1952c); ukázkový text tamtéž s. 474—94 (1952d) —, Distributional structure, Word 10; 146—62 (1954) —, From phoneme to morpheme, Language 31; 190—222 (1955) —, Cooccurrence and transformations in linguistic structure, Language 33; 283—340 (1957). (Ruský překlad viz sb. Novoje v lingvistike II, 528 až 636) Harwood, F. W., Axiomatic syntax; the construction and evaluation of a syntactic calculus, Language 31; 409—-15 (1955) Haugen, E., Directions in modern linguistics, Language 27; 211—22 (1951). (Přetištěno v: Joos, [1957]) * Hays, D. G., Dependency theory: A formalism and some observations, Language 40; 511—525 (1964) Hiž, H., Congrammaticality, batteries of transformations and grammatical categories, sb. Structure of language, and its mathematical aspects (red. Jakobson), Proceedings of the 12th Symposium in Applied Mathematics (Providence 1961) Hjelmslev, L., Prolegomena to a Theory of Language (Baltimore 1953). (Ruský překlad viz sb. Novoje v lingvistike I, 264—389) Hockett, C. F., Problems of morphemic analysis, Language 23; 321—43 (1947) —, A note on "structure", International Journal of American Linguistics 14; 269—71 (1948). (Přetištěno u Joose [1957]) —, Two fundamental problems in phonemics, Studies in Linguistics 7; 33 (1949) —, recenze: Martinet, Phonology as functional phonetics, Language 27; 333—41 (1951) —, A formal statement of morphemic analysis, Studies in Linguistics 10; 27—39 (1952) •—, Two models of grammatical description, Word 10; 210—33 (1954) —, A Manual of Phonology (Baltimore 1955). —, A Course in Modern Linguistics (New York 1958) Hoenigswald, H. M., Language Change and Linguistic Reconstruction (Chicago 1960) Householder, F., On linguistic primes, Word 15 (1959) Humboldt, W. von, Ueber die Verschiedenheit des Menschlichen Sprach- baues (Berlin 1836; faksimile Bonn 1960) Chomsky, N., Morphophonemics of Modern Hebrew (University of Pennsylvania 1951) —, Systems of syntactic analysis, Journal of Symbolic Logic 18; 242—256 (1953) —, The Logical Structure od Linguistic Theory (rozmnoženo, Cambridge, Mass. 1955a) 202 203 —r, Semantic considerations in grammar, Monograph 8; 141—53 (1955b), The Institute of Languages and Linguistics, Georgetown University —, Transformational Analysis, doktorská disertace (University of Pennsylvania 1955c) —, Three models for the description of language, I, R. E. Transactions on Information Theory, sv. IT-2, Proceedings of the Symposium of Information Theory, září 1956. (Ruskýpřeklad viz Kibernetičeshij sborník 2; 237—66 [1961]) ■ ■ —, recenze: Jakobson —■ Halle, Fundamentals of language, International Journal of American Linguistics 23; 234—41 (1957) —, Linguistics, logics, psychology, and computers, Summer Session, University of Michigan, 424—54 (1958). (Ruský překlad v sb. Matematióeskaja lingvistika, 69—100 [Moskva 1964]) ■■—, On certain formal properties of grammars, Information and Control 2; (1959a). (Ruský překlad viz Kibemetičeskíj sborník 5; 279—311 [1962]) -—, A note on phrase structure grammars, Information and Control 2; (1959b). (Ruský překlad viz Kibemetičeskíj sborník 5, 312—5 [1962]) —, The transformational basis of syntax, Proceedings of the 4th University of Texas Conference (1959c) —, Some methodological remarks on generative grammar, Word 17; 219—39 (1961) —, A transformational approach to syntax, Proceedings of the 3rd Texas Conference on Problems of Linguistic Analysis in English 1958 (red. A. A. Hill, Texas 1962), 124—58 —, Explanatory models in linguistics, Proceedings of the 1960 International Congress on Logic, Methodology and Philosophy of Science (red. Nagel, Suppes a Tarski, Stanford 1963a). (Ruský překlad viz sb. MatematiSe-skaja logika i jeje primenenija, 245-—-72 [Moskva 1965]) —, Formal properties of grammars, Handbook of Mathematical Psychology (red. Luce, Bush a Galanter) 2; 323—418 (1963b) * Chomsky, N., Current Issues in Linguistic Theory (The Hague 1964a) ■ —, The logical basis of linguistic theory, Proceedings of the Ninth Intern. Congress of Linguists, Cambridge, Mass., August 27—31, 1962, vyd. H. Lunt, (The Hague 1964b) '.—, Aspects of the Theory of Syntax (Cambridge, Mass. 1965) — Halle, M., — viz Halle —, Halle, M., Lukoff, F., On accent and juncture in English, Fór Roman Jakobson (the Hague 1956) —, Miller, G. A., Finite state languages, Information and Control 1 (1958) (Ruský překlad viz Kibemetičeskíj sbomik 4, 231—55 [Moskva 1962]) * Isačenko, A. V., Gramatičnost a význam, Acta Universitatis Carolinae, Slavica Pragensia 4; 47—-51 (1962) * —, Transformacionnyj analiz kratkich i polnych prilagatefriych, ve sb. . : Issledovanija pro strukturnoj typologii, 61—93 (Moskva 1963) Jakobson, R., Beitrag zur allgemeinen Kasuslehre, Travaux du Cercle Unguistique de Prague 6; 240—88 (1936) —, The phonemic and grammatical aspects of language and their interrelation, Proceedings of the Sixth International Congress of Linguists, 5—-18 (Paris 1948) -—■, Fant, G., Halle, M., Preliminaries to Speech Analysis (Cambridge, Mass. 1952) Jespersen, O., Language (New York 1922) Joos, M. (vyd.), Readings in Linguistics (Washington 1957) —, Linguistics prospects in the United States, sb. Trends in European and American linguistics (Utrecht—Antwerp 1961) Jnilland, A., Structural Relations (The Hague 1961) Katz, J., Fodor, J., The structure of a semantic theory, Language 39, 170—210 (1963); přetištěno v: Fodor — Katz (1964) *■—, Postal, P. M., An Integrated Theory of Linguistic Descriptions, MIT (Cambridge, Mass. 1964) (česky vyjde v nakl. Academia) Kent, R. G., recenze: Bloomfield (1933), Language 10 (1934) Kleene, S.C., Representation of events in nerve nets and finite automata, Automata Studies, Princeton University Press (Princeton 1956) Klima, E. S., Negation in English, sb. The Structure of Language (red. Fodor, Katz, Englewood Cliffs 1964), 246—323 —, recenze: Galkinová-Fedoruková, Je. M., Bezličnyje predloženija v so- vremennom russkom jazyke, International Journal of Slavic Linguistics and Poetics 5 (1961) * —, Current developments in generative grammar, Kybernetika 1; 184—197 (1965) * Kulagina, O. S., Ob odnom sposobe opredelenija grammatiěeskich ponjatij na baze teorii množestv, Problémy kibernetiki 1; 203—214"~(1958) * Lamb, S. M., The sememic approach to structural semantics, American Anthropologist sv. 66; č. 3, část 2, 77 (1964) Lambek, J., The mathematics of sentence structure, Amer. Math. Monthly 65; 154—170 (1958) —, On the calculus of syntactic types, Proceedings of the 12th Symposium in Applied Mathematics, 166—178 (Providence 1961) Lees, R. B., recenze: Chomsky, Syntaktické struktury, Language 33; 375— 408 (1957) —, The grammar of English Nominalizations, příloha k International Journal of American Linguistics 26 (Bloomington 1960a) —, A multiply ambiguous adjectival construction in English, Language 36; 207—221 (1960b) . -—, The English comparative construction, Word 17; 171—85 (1961a) 204 205 * —, Čto takoje transformaeija, Voprosy jazykoznanija 10, č. 3; 69—77 (1961b) * —, O pereformulirovkach transformacionnych pravil, Voprosy jazykozna- nija 10, 6. 6; 41-50 (1961c) —, On the so-called 'substitution-in-frames' technique (General Linguistics) —, On the constituent structure of English noun-phrase (American Speech) —, Some neglected aspects of parsing (Language Learning) —, The grammatical basis of some semantic notions, Proceedings of the 11th Annual Round Table Conference, Georgetown University Monograph Series —, Phonology of Modem Standard Turkish (Bloomington 1961) —, O vozmožnostjach proverki lingvističeskich položenij, Voprosy jazykoznanija 11, č. 4, 47—55 (1962) —, Turkish phonology, Uralic and Altaic Series (1962a) —, A compact analysis for the Turkish personal morphemes, American Studies in Altaic Linguistics (Bloomington 1962b) —, Klima, B. S., Rules for English pronominalization, Language 39; 17—28 (1963) Leopold, W. F., German ch, Language 24; 179—80 (1948). (Přetištěno u Joose [1957]) . Long, R., The Sentence and Its Parts (Chicago 1961) Lounsbury, F., A semantic analysis of the Pawnee kinship usage, Language 32; 158—94 (1956) ; Mac Kay, D. M., Mindlike behavior in artefacts, British Journal of Philos. \ Sciences 2 (1951) I Malécot, A., Vowel nasality as a distinctive feature in American English, ! Language 36; 222—9 (1960) j Mandelbrot, B., Simple games of strategy occuring in communication through natural languages, Transactions of the I. R. E., Professional Group on Information Theory, PGIT-3, 124—37 (1954) —, Structure formelle des textes et communication: deux etudes, Word 10; 1—27 (1954). (Český překlad viz sb. Teorie informace a jazykověda 130—50 [Praha 1964]) * Marcus, S., Lingvisticá matematicá (Bukurešti 1963) Matthews, G. H., On tone in Crow, International Journal of American Linguistics 25; 135—36 (1959) —, Ergative relation in Hidatsa,, Quarterly Progress Report, Research Lab. of Electronics, M. I. T. (1960) —, Analysis by synthesis of sentences of natural languages, Proceedings of the 1st International Conference on Mechanical Translation and Applied Linguistics (Teddington 1961) —, Grammar of Hidatsa (rozmnoženo, Cambridge, Mass. 1962) Mel'cuk, I. A., Někotoryje problémy mašinnogo perevoda za rubežom, Doklady na konferenciji po obrabotke informaciji, mašinnomu perevodu i avtomatiéeskomu čteniju teksta, Akademija Nauk SSSR, 6; 1—44 (Moskva 1961) * —, Strojový překlad a lingvistika, ve sb. Achmanova, O. S., Frumkina, R. M., Padučeva, J. V., Ivanov, V. V., Exaktní metody v jazykovědě, Praha 1965 (skriptum — překlad z ruštiny) Miller, G. A., Chomsky, N., Introduction to the formal analysis of natural languages; a: Finitary models of language users, sb. Handbook of mathematical psychology (red. Luce, Bush, Galanter, 1963) sv. 2, 269—322; 419—92. (Ruský překlad viz KibernetiSeskij sbornik, novaja serija I, 229—90 [Moskva 1965]) —, Galanter, E., Pribram, K. H., Plans and the Structure of Behavior (New York 1960) Newmann, S. S., Behavior patterns in linguistic structure: a case study, sb. Language, Culture, and Personality (red. Spier, Hallowell, Newman 1941) Nida, E. A., A Synopsis of English Syntax (South Pasadena, 1951; přetisk Norman, Oklahoma 1960) * Novák, P., recenze: Šaumjan—Sobolova (1963), Prague Bulletin of Mathe- matical Linguistics 1; 46—51 (1963) * Novák, P., Pala, K., Sedláková, M.,Nové práce N. Chomského a G. A. Millera v příručce matematické psychologie, Slovo a slovesnost 27; 71—81 (1966) — recenze: Miller, Chomsky (1963), Chomsky (1963b) Nowell-Smith, P., Ethics (Penguin 1954) * Pálek, B., Informace, o transformační gramatice, Slovo a slovesnost 24; 140—151 (1963) * —-, První úvod do transformační gramatiky, Slovo a slovesnost 26; 200—203 (1965) recenze: Bach (1964) Palmer, F. R., Linguistic hierarchy, Lingua 7; 225—41 (1958) Paul, H., Prinzipien der Sprachgeschichte (2. vyd., 1886), angl. překlad: H. A. Strong (London 1890) Pike, K. L., Grammatical prerequisites to phonemic analysis, Word 3; 155—72 (1947) —, More on grammatical prerequisites, Word 8; 106—21 (1952) * Poldauf, I., Strukturalismus a americký deskriptivismus, v sb. Problémy marxistické jazykovědy 79—104 (Praha 1962) Post, E., Recursively enumerable sets of positive integers and their decision problems, Bulletin of American Math. Society 50; 284—316 (1944) Postal, P., On the limitations of context-free phrase structure description, Quarterly Progress Report 64, Research Lab. of Electronics, M. I. T., 231—37 (1961) —, Grammar of Mohawk, rozmnoženo (1962) —, Constituent structure, a study of contemporary models of syntactic descript- ion 207 '.ions, příloha International Journal /of .American, Linguistics (1964) (český překlad vyjde v nakl. Academia) * Postal, P. M., Nový vývoj teorie transformační gramatiky, Slovo a sloves- nost, 26; 1—13 (1965) Putnam, H., Some issues in the theory of grammar, sb. Structure of Language and its mathematical aspects, Proceedings of the 12th Symposium in Applied Mathematics (Providence 1961) Quine, W. V., Prom a Logical Point of Vieiv (Cambridge 1953) —, Word and Object (Cambridge 1960) Rabin, M. O., Scott, D., Finite automata and their decision problems, IBM Journal of Research and Development 3 (1959) Reichling, A., Principles and methods of syntax: cryptanalytical formalism, Lingua 10; 1—17 (1961) * Revzin, I. I., Modeli jazyka (Moskva 1962) * Rosenbloom, P. C, The Elements of Mathematical Logic (New York 1950) Sapir, E., Language (New York 1921) —, Sound patterns in language, Language 1; 37—51 (1925). Přetištěno v:. Selected Writings of Edward Sapir, vyd. Mandelbaum (California 1949) :—, La realitě psychologique des phonemes, Journal de Psychologie Normále et Pathologique 30, 247—65 (1933). Přetištěno v: Selected Writings of E. S. de Saussure, F., Oours de linguistique generále (1916), stránkové odkazy podle 4. vyd. (Paris 1949) * Sgall, P. a kol., Cesty moderní jazykovědy (Praha 1964) * —, Generativní systémy v jazyce, Slovo a slovesnost 25;'274-—282 (1964a) * —, Zur Frage der Ebenen im Spraehsystem, Travaux linguistique de Prague 1, 95—106 (Praha 1964b)' * —, K otázkám algebraické lingvistiky, v sb. Kybernetika ve společenských vědách, 298—309 (Praha 1965) * —, Perspektivy matematické a aplikované lingvistiky, v sb. Kybernetika a její využití, 263—275 (Praha 1965) Shannon, C. E., Weaver, W., The Mathematical Theory of Communication (Urbana, 1949). Ruský překlad (zkráceno): sb. Teorija peredači elektri-českich signalov pri naličii pornech (red. N. A. Železnov, 7—87 [Moskva 1953]) Sch'achter, P., A Contrastive Analysis of English and Pangasinan (rozmnoženo, UCLA, 1961) '■—, Rules for a Segment of Tagalog Grammar (rozmnoženo, UCLA 1962) Schatz, C. D., The role of context in the perception of stops, Language 30; 47—56 (1954) * Schnelle, H., Programmieren linguistischer Automaten, v sb. Neuere Ergebnisse der Kybernetik {ted. K. Steíbuch, S. W. Wagner, München 1963) Schützenberger, M. P., Chomsky, N., The algebraic theory of context-free languages, Computer Programming and Formal Systems (red. Bra-ffort, Hirschberg), 118—61 (Amsterdam 1963) Simon, H. A., On a class of skew distribution functions, Biometrika 42; 425—40 (1955) * Skoumalová Z., Odin tip poroždajuščej modeli, Československá rusistika 9; 215—226 (1964) - recenze: Šaumjan, Soboleva (1963) Sledd, J., recenze: Trager, Smith, Outline of English structure, Language 31; 312—35 (1955) —, Some questions of English phonology, Language 34; 252—8 (1958) " —, A Short Introduction to English Grammar (Chicago 1959) Smith, C. S., A class of complex modifiers in English, Language 37; 432—65 (1961) * Sorensen, H. Ch., Studies on Case in Russian (Copenhague 19i>7) tockwell, R. P., The place of intonation in a generative grammar of English, Language 36 (1960) * Studia grammatical—5 (1962—-1965) * Šaumjan, S. K. — Soboleva, P. A., Applikativnaja poroždajuičaja modeV i isčislenije transformacij v russkom jazyke (Moskva 1963) * Transformacionnyj metod v strukturnoj lingvistike (Moskva 1964) rubetzkoy, N. S., Anleitung zu phonologischen Beschreibungen (Brno 1935) —, Grundzüge der Phonologie, stránkové odkazy podle franc, překladu Cantineauova (Paris 1949) Twaddell, W. F., OnDefining thePhoneme (1935), stránkové odkazy podle: Joos (1957) * Vachek, J., On some basic principles of,classical' phonology, Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft uns Kommunikationsforschung 17, 409—31 (1964) Viertel, J., The linguistic theories of Humboldt (připravuje se) . Wells, R. S., Immediate constituents, Language 23; 81-—117 (1947a) —■, De Saussure's system of linguistics, Word 3; 1—31 (1947b). Přetištěno v: Joos (1957) Whitney, W. D., Steinthal and the psychological theory of language, North American Review 114 (1872). Přetištěno v Oriental and Linguistic Studies (1874), 1. řada Worth, D. S., Transform analysis of Russian instrumental constructions, Word 14; 247—90 (1958) * Worth, D. S., Ob otobraženii linejnych otnošenij v poroždajušěich iňo- deljach jazyka, Voprosy jazykoznanija 13, č. 5, 46—-58 (1964) 208 209 Yng ve, V, H., A model and a hypothesis for language structure, Proceedings of the American Philosophical Society 104; 444—66 (1960) ' Ziff, P., Semantic Analysis (Ithaca 1960a) — —, On Understanding'understanding utterances' (1960b); přetištěno v: Fodor — Katz (1964) ■—•, About Orammaticalness (rozmnoženo, University of Pennsylvania 1961) Zikmund, V., Skladba jazyka.českého (Litomyšl — Praha 1863) H Noam Chomsky Syntaktické struktury Z anglického originálu Syntactic Structures, vydaného nakladatelstvím Mouton & Co, 's-Gravenhage 1963 The Logical Basis of Linguistic Theory, Proceedings of the Ninth International Congress of Linguists, vydaného nakladatelstvím Mouton & Co., London, The Hague, Paris, 1964, a On the Notion "Bule of Grammar", Structure of Language and its Mathematical Aspects, PS AM 12, Proceedings of Symposia in Applied Mathematics, vol. XII, vydaného American Mathematical Society U.S.A., Providence 1961 Přeložil Zdeněk Hlavsa, doe. dr. František Danes, CSc, a Eva Benešové, prom. fil. Vydala Academia, nakladatelství československé akademie věd, Praha 1966 Obálku navrhl Josef Zezulka Redaktorka publikace Věra Pánková Technická redaktorka Jaroslava Henclová Vydání 1. - 212 stran Vytiskl MÍR, novinářské závody, n.p., závod 1, Praha 1, Václavské nám. 15 12,10 AA - 12,36 VA - D- 14*80137 Náklad 1500 výtisků - 12/1 - 8208 21-086 - 66 Cena brožovaného výtisku 15,50 Kčs - I