Umění gotiky v Brně Počátky renesance 5.12.2018 Stará radnice Brno • Dříve měšťanský dům, vliv cisterciácko-burgundského směru, souvisí s Tišnovem a jeho klášterem • Radniční věž • Na Minoritké ulici – sklep ze 13.století – všechny domy měly takové sklepy • Špilberk – 1277 za Přemysla Otakara II získal hrad pravoúhlý tvar (jako mocenská ochrana proti Rakousku), kaple v patře jednolodní s žebrovou klenbou, hradby - doplněny soustavou věží • Kámen na stavbu se vozil ze Stránské Skály http://www.spilberk.cz/spilberk/historie- hradu/historie-hradu/ 14.Století – město Evropské úrovně • Eliška Rejčka – žena Václava II., Rudolfa Habsburského a přítelkyně Jindřicha z Lipé • Kolem roku 1337 zde žila Blanka z Valois (žena Karla IV.) • Hrad Veveří – kaple kolem 1370 • Černá Madona • Kostel sv. Tomáše – kolem 1350 • Pracoval zde Jindřich z Gmündu – Parléř • Petrov • Kostel u sv. Jakuba – pozdně gotický Hrob Elišky Rejčky, ϯ1335 Mistr Antony (Antonín Pilgram 1460-1516) Kostel sv. Jakuba Síťová klenba Umění renesance Při dělení italské renesance se uplatňuje italské datování: 14. st. – trecento - protorenesance 15. st. – quattrocento 16. st. – cinquecento – vrcholná renesance a manýrismus 17. st. – seicento – barokní umění Trecento a umění renesance • stojí na počátku novověku, je první etapou novodobého umění; obvykle se traduje, že gotikou končí období středověku, které je ve své podstatě teocentrické – Bůh je tu původcem a středem všeho dění • v 15. st. je teocentrismus vystřídán antropocentrismem – v Itálii se v této době objevuje myšlenkový proud, který hlásá, že „mírou všech věcí je člověk“, tak jako tomu bylo v antice • postupně dochází ke změnám ve společenském uspořádání – vkládá se víra ve schopnost člověka, v jeho volné jednání a myšlení, rozvíjí se filozofie a přírodní vědy (Mikuláš Koperník, Galileo Galilei, Johannes Kepler, Giordano Bruno) • jsou učiněny nové zeměpisné objevy, je vynalezen knihtisk 1447–1448 (Johannes Gutenberg) a s rozvojem obchodu vzrůstá také bohatství a politický vliv měšťanů. Všechny knihy vytištěné do roku 1500 se nazývají INKUNÁBULE. • uvedené faktory vyúsťují ve snahu „objektivně poznat svět“, vědecky jej zkoumat, což vede ke vzniku humanismu, nejvýznamnějšího myšlenkového proudu období renesance, který se projevuje především v literatuře, filozofii a vědě • renesanční vzdělanci se obracejí k antice, což je příznačné především pro filozofii a literaturu; díky Petrarcovi a Boccacciovi vzniká v Itálii ve 14. st. literární hnutí, které se navrací k původním latinským a řeckým textům v nenarušené podobě, ve velké míře se studují díla antických filozofů i historiků – lze říci, že antika se renesančnímu učenci jeví jako „nejplodnější období“, ve kterém člověk dosahuje vrcholu svých schopností • stoupenci humanismu považují antiku za skutečný zdroj civilizace a usilují proto o obnovu všech umění a věd, které se pěstovaly v antickém světě • změna společenského klimatu vede i ke změně politického uspořádání: oproti feudálním vztahům se začínají prosazovat práva občana • renesance se rozvíjí v období, kdy je Itálie rozdělena na bohaté městské státy, jejichž měšťané jsou si plně vědomi svých politických práv – umění a věda je jimi veřejně a silně podporována • v souvislosti s tím se také zásadně mění postavení umělce ve společnosti: z anonymních členů cechu vystupují umělci, nyní již postavení naroveň vzdělancům – kromě toho, že jsou tvůrci uměleckých děl, stávají se také autory teoretických pojednání • všeobecně bývá uváděno, že v renesanci je „důraz je kladen na pozemský život člověka“ a pozice církve jsou vážně ohroženy – srovnejme přijímání protestantství v mnoha zemích na sever od Alp – v Německu, ve Švýcarsku i v českých zemích a vzpouru proti autoritě katolické církve v podobě reformace • pokud však obrátíme pozornost k italskému quattrocentu, k často citovanému „renesančnímu smyslu pro ,světské‘ životní hodnoty“, je třeba si uvědomit, jaká tématika má převahu v obrazech, vzniklých v této době • srov. statistický průzkum uveřejněný v knize Petera Burkea Italská renesance provedený na vzorku 2033 datovaných a námětově určených italských obrazů z let 1420–1539: „Není pochyb o tom, že většina obrazů, jež byly v Itálii v těchto letech objednány, byla věnována náboženským námětům, a již tento fakt sám o sobě je dostatečným důvodem, abychom zrevidovali svou zjednodušenou představu o tom, že italská kultura 15. st. měla především světský charakter.“ Lit.: BURKE, Peter. Italská renesance. Kultura a společnost v Itálii. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1996. 319 s. ISBN 80-204-0589-5. Periodizace Při dělení italské renesance se uplatňuje italské datování: 15. st. – quattrocento 16. st. – cinquecento 17. st. – seicento • v prvním desetiletí 15. st. – kolem roku 1420 zasahuje renesance Itálii jako celek • určitý mezník v rámci renesančního umění představuje rok 1500 (formuluje se pojem umělecké dílo) • pojem renesance poprvé použil florentský sochař Lorenzo Ghiberti ve svých zápiscích o umění, které však nebyly určeny pro veřejnost (na poč. 20. st. je vydal Julius von Schlosser) Lit.: KROUPA, Jiří. Školy dějin umění. Metodologie dějin umění 1. 2., přeprac. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2007. 253 s. ISBN 978-80-210-4247-6. Capella degli Scrovegni (Capella Arena) v Padově zasvěcená Panně Marii Milosrdné, Giotto di Bondone, fresky z let 1303 a 1305; zakázka Enrica degli Scrovegni Giotto di Bondone (asi 1267–1337), Oplakávání Krista, kol. 1305, freska, Cappella degli Scrovegni, Padova Capella degli Scrovegni, Padova, kol. 1300 Basilica di San Francesco, Assisi - pohled do interiéru dolního kostela směrem z apsidy do lodi (před 1253) - po obou stranách scéna Ukřižování – vlevo: Giotto, kol. 1310, vpravo: Pietro Lorenzetti, 1320 - vlevo na stěně lodi: Cimabue, Trůnící Madona s dítětem, sv. Františkem a anděly, 1282; výjev později obklopen dalšími freskami autorů z Giottova okruhu - fresky v křížové klenbě nad oltářem: Giotto, Alegorie františkánských ctností a sv. František ve slávě - horní kostel – 28 výjevů ze života sv. Františka z Assisi (cyklus Legenda o sv. Františku); otázka autorství – Giotto, okruh? Giotto di Bondone, asi 1330, cyklus Františkánských alegorií, dolní kostel, Basilica di San Francesco, Assisi; v prostřední části iluzivní architektury se nachází alegorická postava Poslušnosti mezi dvěma pozorovateli – Prudentií (Moudrostí s dvojí tváří) a tichou Humilitas (Pokorou). Poslušnost přikazuje ticho (pokládá ruku na postavu klečícího mnicha) Giotto di Bondone, asi 1330, cyklus Františkánských alegorií, Prudentia (Moudrost), detail, dolní kostel, Basilica di San Francesco, Assisi; srov. Kardinální ctnosti Giotto, asi 1330, cyklus Františkánských alegorií, Castitas, Fortitudo (Zdrženlivost, Statečnost), dolní kostel, Basilica di San Francesco, Assisi Giotto, asi 1330, cyklus Františkánských alegorií, Castitas, Fortitudo (Zdrženlivost, Statečnost), detail, dolní kostel, Basilica di San Francesco, Assisi Giotto, asi 1330, cyklus Františkánských alegorií, sv. František ve slávě, dolní kostel, Basilica di San Francesco, Assisi Simone Martini, Sv. Martin se dělí s žebrákem o plášť, 1312-1317, Kaple sv. Martina, dolní kostel, Basilica di San Francesco, Assisi Basilica di San Francesco, Assisi, interiér horního kostela, před 1253 Giotto, 1297–1300, Zjevení sv. Františka bratrům v Arles, horní kostel, Basilica di San Francesco, Assisi Giotto, 1297–1300, Stigmatizace sv. Františka, horní kostel, Basilica di San Francesco, Assisi Giotto, 1297–1299, Sv. František se dělí s chudákem o plášť, horní kostel, Basilica di San Francesco, Assisi Basilica di San Francesco, Assisi Basilica di San Francesco, Assisi, pohled z Piazza Inferiore Cimabue, kol. 1280, Maestà di Santa Trinita (Panna Maria s anděly a proroky), tempera na dřevě, 385 × 223 cm, Galleria degli Uffizi, Florencie Pietro Cavallini, kol. 1293, Poslední soud, freska, Santa Cecilia in Trastevere, Řím Pietro Lorenzetti, 1335–1342, Narození Panny Marie, tempera na dřevě, 182 × 187 cm, Museo dell'Opera del Duomo, Siena Simone Martini, Jezdecký portrét Guidoriccia da Fogliano, 1328–1330, freska, 340 x 968 cm, Palazzo Pubblico, Sienna Madona s dítětem, byzantský umělec, kol. 1290, 81,5 x 49 cm, tempera a zlaté plátky, plátno na dřevěné desce, National Gallery of Art, Washington, D.C., Andrew W. Mellon Collection Duccio di Buoninsegna, kol. 1308–1311, Maestà, zlato a tempera na dřevě, 370 x 450 cm, Museo dell'Opera del Duomo, Siena Duccio di Buoninsegna, 1285, Madonna Rucellai, tempera na dřevě, 429 x 290 cm, Galleria degli Uffizi, Florencie Giotto di Bondone, „Madonna Ognissanti“ (Maestà), asi 1310, tempera na dřevě, 325 x 204 cm, Galleria degli Uffizi, Florencie • Ghiberti ve svém spisu* požil pojmu rinascere = znovu vzkřísit; toto znovuvzkříšení je chápáno tak, že florentští umělci před ním tvořili pod vlivem řeckého umění • u Ghibertiho je pojem rinascere spojován s osobností Giotta, který se podle něho svým dílem výrazně podílí na vzkříšení umění • rinascere probíhá podle Lorenza Ghibertiho pouze v Itálii • italské umění, které bylo původně významné, přerušila maniera greca v malbě a maniera tedesca v architektuře • znovuvzkříšení tedy začíná v době Giotta (asi 1267–1337), v období protorenesance, kdy prý Giotto „přeložil umění z řečtiny do italštiny“ * SCHLOSSER, Julius von. Lorenzo Ghibertis Denkwürdigkeiten (I COMMENTARII) zum ersten Male nach der Handschrift der Biblioteca Nazionale in Florenz vollständig herausgegeben und erläutert von Julius von Schlosser. Berlin: Verlag von Julius Band, 1912. Dostupné na: http://archive.org/stream/lorenzoghibertis00ghibuoft#page/n5/mode/2up • „progresso della sua rinascitá“, tedy „pokrok znovuvzkříšení“ se děje i nadále, uvádí Giorgio Vasari ve svých životopisech umělců z poloviny 16. st. • Vasari tu předkládá vlastní koncepci dějin, stylových období, která dělí po staletích a označuje je jako dětství, jinošství a dospělost • dětství = Giotto a umění kolem něho, tedy 14. st. • jinošství = 15. st. a umění reprezentované Masacciem, Donatellem a Brunelleschim • dospělostí = 16. st., maniera moderna, představovaná Leonardem a Michelangelem • koncem 18. st. je pojem „rinascitá“ přeložen v rámci nově vznikajících dějin umění do francouzštiny jako „renaissance“ • do konce 18. st. se renesance dělila na 15. a 16. st. • Seroux d´Agincourt se koncem 18. st. pokusil o vytvoření epoch – řecká epocha, gotická, rinascitá – tento pojem přeložil do francouzštiny jako renaissance, ovšem s novým významem, s významem znovuzrození • období pak dělil na 15. st. – označované pojmem renaissance a na st.16., které pojmenovává renouvellement = znovuobnovení • Jacob Burckhardt pak chápal „renesanční kulturu“ jako široký proud v umění, obnovení antického ideálu, viděl v ní znovuzrození celé Evropy (renesanční kulturu při tom vztahoval k 15. a 16. st.) • v 2. pol. 19. st. bylo pod pojem renesance zahrnováno umění 15. a 16. st., v současnosti pod pojmem renesance rozumíme umění 15. a 16. st. dohromady (před tím bylo chápáno zvlášť – renaissance x renouvellement) • dnes pro umění 16. st. používáme označení manýrismus • mezník představuje rok 1500 – z historického hlediska rozeznáváme umění před a po roce 1500 • kolem roku 1500 a po něm – vzniká pojem uměleckého díla • před rokem 1500 bylo umění chápáno jako kultovní předmět – kultovní obraz, kultovní stavba (chrám) • kolem roku 1500 se také mění problematika kolem pojmu mimesis – věrné nápodoby přírody • rinascitá – pokračuje k stále větší věrnosti zobrazení, jak uvádí Vasari • do roku 1500 nebyla věrnost zobrazení pojímána jako zrcadlení, byla chápána symbolicky • po roce 1500 se situace mění – mimesis je chápána jako vytváření nové přírody • vznikají při tom dva proudy: 1. proud představuje nizozemské umění, které je znázorňující – obraz je tu skutečným obrazem světa (v současnosti reprezentuje tento způsob zobrazení fotografie; otázka: co v tomto kontextu znamenají digitální zobrazovací techniky, 3D zobrazení???) 2. proud představuje umění italské – vyprávějící – vzniká tu nová, jiná skutečnost; toto umění lze popsat vzhledem k obsahu; formální i obsahové znaky tohoto umění pak směřují dále do současnosti – obraz nemusí ani nic představovat (jako je tomu u abstrakce), ale vyjadřovat • koncepce mimesis se po roce 1500 mění – historici umění vycházeli při zkoumání této otázky z italského umění jako z určitého modu, způsobu práce; výchozí bylo tedy italské vyprávějící umění • Pozn.: Zeuxis a Parhasios, legendy o vzniku malířství, Plinova Historia Naturalis Jacob von Sandrart, 1683, Zeuxis a Parhasios, mědiryt, 36,3 x 24,4 cm, ilustrace spisu Joachima Sandrarta Academia Nobilissime Artis Pictoriae, Norimberk, 1683, Statens Museum for Kunst, Kodaň Caravaggio, asi 1593, Nemocný Bakchus, olej na plátně, 67 x 53 cm Galleria Borghese, Řím Sandro Botticelli, 1495, Pomluva Apellova, tempera na dřevě, 62 × 91 cm, Gelleria degli Uffizi, Florencie Loenzo Ghiberti, 1425– 1452, východní dveře florentského baptisteria, zlacený bronz, 599 x 462 cm, Baptisterium, Florencie Loenzo Ghiberti, 1403– 1424, severní dveře florentského baptisteria, zlacený bronz, 457 x 251 cm, Baptisterium, Florencie Jan van Eyck, 1434, Portrét Giovanniho (?) Arnolfiniho a jeho manželky, olej na dubovém dřevě, 82,2 × 60 cm, National Gallery, Londýn Umění renesance – obecný úvod • po roce 1500 se umění co do mimesis rozštěpuje do několika stylů – Raffael, Correggio, Tizian ve vrcholné renesanci • jinak je mimesis pojímána v 16. st. – v manýrismu (v 16. st. se objevuje nový styl – manýrismus, který „rozkládá“ renesanci) • koncem 16. st. pak vzniká nový pokus o reformu malířství a architektury • soudobé teorie při tom říkají, že manýrismus je znovu třeba vystřídat „vysokým uměním“ – v malbě vznikají tzv. protobarokní školy Raffael Santi, Sixtinská Madona, kol. 1512–1513, olej na plátně, 265 × 196 cm Gemäldegalerie Dresden, původní umístění: hlavní oltář kostela San Sisto v Piacenze Antonio da Correggio, Madona se sv. Jeronýmem, 1522, olej na dřevě, Galleria Nazionale, Parma Tiziano Vecellio, Madona rodiny Pesaro, 1519–1526, olej na plátně, 488 × 269 cm, Basilica Santa Maria Gloriosa dei Frari, Benátky Parmigianino, Madonna s dlouhým krkem, 1534–1540, Galleria degli Uffizi, Florencie • vznikají tři školy – na jedné straně stojí Caravaggio – zástupce školy skutečnosti; doboví teoretikové nazvali tento přístup scestným • další, druhá škola, je reprezentována Raffaelem nebo Correggiem; vyznačuje se tím, že stačí vybrat „to nejhezčí“ z dosavadního umění a eklekticky to spojit – tímto pak vzniká nový styl, nové umění • existuje ještě třetí protobarokní škola – novobenátská, která je zaměřena na barevnou skladbu obrazu • všechny tři uvedené proudy lze již označit jako protobarokní • v architektuře reprezentuje protobarokní umění Andrea Palladio Carravaggio, Chlapec s košíkem ovoce, olej na plátně, 70 × 67 cm, Galleria Borghese, Řím Giovanni Bellini, Sacra Conversazione, olej na plátně, transfer z dřevěné desky, 1505, kostel San Zaccaria, Benátky Tiziano Vecellio, Assunta, 1516–1518, olej na dřevě, 690 x 360 cm, Basilica di Santa Maria Gloriosa dei Frari, Benátky Andrea Palladio, Vincenzo Scamozzi, Villa Almerico Capra (Villa Rotonda), 1567–1592 Pantheon, 118–125 n.l. • na přelomu 13. a 14. st. vzniká v Toskánsku velká inovace – poprvé po byzantském schematismu se objevuje zobrazení z profilu – právě u Giotta, jenž reprezentuje znovuvzkříšení, rinascitá v italském umění • v malířství se začíná uplatňovat zobrazení prostoru a racionální přístup k tvorbě • v pol. 14. st. se uvedené postupy rozšiřují po celé Itálii – Nicola a Giovanni Pisanové (otec a syn) v Sienně, Giotto v Rimini, Padově a Assisi, Tino di Camaino (1285–1337) v Neapoli, Pietro Cavallini v Římě, bratří Lorenzetiové v Neapoli, Simone Martini v Sienně, Assisi a Neapoli • všichni tito umělci představují rinascitá Michelozzo di Bartolomeo, Palazzo Medici Riccardi, 1445–1460, Florencie Donatello, Sv. Maří Magdalena, asi 1457, polychromované dřevo, výška 188 cm, Museo dell'Opera del Duomo, Florencie Donatello, Kristus před Kaifášem, 1460–1465, reliéf z pulpitu, bronz, San Lorenzo, Florencie Donatello, Herodova hostina, 1460–1465, reliéf na křtitelnici, bronz, Baptisterium, Siena Donatello, Jezdecká socha Gattamelaty, 1447–1450, bronz, 340 x 390 cm (bez soklu), Piazza del Santo, Padova