# Složky (adresáře) V této kapitole budeme pracovat s adresáři – speciálním typem souboru, který je tvořen odkazy na další soubory. Ze známých abstraktních datových struktur se adresář podobá na «slovník» (asociativní pole). Adresář (složka) se skládá z «položek» – dvojic klíč/hodnota: 1. klíč je unikátní «jméno» (řetězec, který neobsahuje nulový znak ani znak ‹/›), 2. hodnota je «odkaz» na soubor (i-uzel) libovolného typu (může být opět adresářem). Jména jsou unikátní pouze v rámci jednoho adresáře. Soubor (který není adresářem)¹ může být odkazován více než jednou položkou, a položky, které odkazují na stejný soubor, mohou být ve stejné nebo různých adresářích (složkách). Ukázky: 1. ‹newest› – nalezení nejnovějšího souboru v zadané složce, 2. ‹depth› – počítání maximální hloubky adresářové struktury, 3. ‹refs› – kolik odkazů na soubor je v zadaném stromě, 4. ‹rewrite› – přepsání souboru bez rizika poškození. Přípravy: 1. ‹fcount› – počítání obyčejných souborů v adresáři, 2. ‹access› – kontrola práv u souborů zadaných seznamem, 3. ‹list› – sestavení spojovaného seznamu názvů souborů, 4. ‹archive› – přesun starých souborů do archivní složky, 5. ‹find› – rekurzivní hledání podle jména, 6. ‹du› – využití místa složkou (bez tvrdých odkazů). Řešené příklady: 1. ‹rcount› – rekurzivní počítání adresářů, 2. ‹unique› – počet unikátních souborů v adresáři, 3. ‹loop› – cyklus z měkkých odkazů mezi adresáři, ¹ Kdybychom umožnili, aby na jeden adresář odkazovalo více různých adresářových položek, celková struktura by tvořila obecný graf. Toto omezení existuje, protože práce s grafem je obecně mnohem složitější než se stromem. ## Systémová volání V této kapitole budeme nově potřebovat volání ‹fstatat› a ‹renameat›, která slouží pro práci s odkazy v adresářích, a také volání ‹dup›, které umožňuje klonovat existující popisovače. ### ‹fstatat› Toto volání umožňuje získat informace o i-uzlu pomocí nějakého odkazu, který na tento i-uzel vede. Má 4 parametry: • ‹fd› je popisovač otevřeného adresáře, ve kterém bude odkaz hledat, • ‹path› je jméno, případně cesta, ke kýženému odkazu, • ‹sb› je ukazatel na paměť, kam volání ‹fstatat› uloží informace o i-uzlu formou struktury ‹stat›, • ‹flag› je číselný příznak – může být buď 0 nebo ‹AT_SYMLINK_NOFOLLOW›, které zabezpečí, že je-li soubor (i-uzel) měkkým odkazem, volání ‹fstatat› bude pracovat přímo s tímto i-uzlem, a nikoliv s i-uzlem, který je tímto měkkým odkazem nepřímo určen. Zejména pro účely procházení adresářové struktury je důležité používat režim ‹AT_SYMLINK_NOFOLLOW› a případné měkké odkazy, je-li to žádoucí, zpracovat odděleně. Je-li volání ‹fstatat› úspěšné, vyplněná struktura ‹stat› obsahuje řadu užitečných informací, mimo jiné: • ‹st_mode› popisuje jednak typ souboru (obyčejný soubor, adresář, měkký odkaz, atp.), jednak jeho přístupová práva, • ‹st_size› je velikost souboru v bajtech, • ‹st_blocks› je počet bloků, které jsou použity k uložení souboru, • ‹st_?tim›¹, kde ‹?› je ‹a›, ‹c› nebo ‹m›, obsahuje informace o čase posledního přístupu (Access), změny metadat (Change) nebo změny dat (Modification).² ### ‹renameat› TBD. ### ‹dup› TBD. ### Otevírání složek pomocí ‹openat› Dosud jste nemuseli ve svém kódu řešit otevírání složek – pro tento účel se Vám může hodit příznak ‹O_DIRECTORY›, který lze uvést ve třetím parametru systémového volání ‹openat›. Tím je zaručeno, že kdyby odkaz zadaného jména vedl na jiný typ souboru (např. obyčejný), volání ‹openat› selže. Kvůli „zabudované“ souběžnosti v souborovém systému může i pokus o otevření odkazu, který před malou chvílí ‹fstatat› označil za složku, vést k otevření něčeho jiného, např. obyčejného souboru. Použití ‹O_DIRECTORY› může v takových případech značně zjednodušit diagnostiku. ¹ Názvy těchto atributů skutečně nemají na konci písmeno e, a to z historických důvodů – ‹st_mtime› atp. byl název analogických atributů, které ale měly pouze sekundové rozlišení. Pro kompatibilitu se staršími systémy je ‹st_mtime› (atp.) makro, které se přepíše na ‹st_mtim.tv_sec›. ² Pozor, ‹ctim› «není» od creation – kdy byl soubor vytvořen není možné (standardními prostředky) zjistit. ## Knihovní podprogramy Struktura ‹DIR› (analogická struktuře ‹FILE›) je knihovním rozhraním pro práci s adresáři, resp. jejich položkami. Norma POSIX nepopisuje nízkoúrovňové rozhraní pro čtení adresáře – to je interní záležitost každého operačního systému.¹ Pro vytvoření struktury ‹DIR› budeme používat podprogram ‹fdopendir›, pro další práci s ní pak ‹rewinddir› a ‹readdir›, a zdroje uvolníme podprogramem ‹closedir›. ### ‹fdopendir›, ‹rewinddir› Podprogram ‹fdopendir› vytvoří a inicializuje strukturu ‹DIR› a vrátí na ni ukazatel (v případě chyby je vrácený ukazatel nulový). Předaný popisovač tímto přechází do vlastnictví takto vytvořené struktury ‹DIR› a není dovoleno jej nezávisle uzavřít (musíte vždy použít ‹closedir›) ani manipulovat pozicí čtení jinak, než podprogramem ‹seekdir› (který ale nebudeme potřebovat).² Popisovač ale lze bezpečně použít jako první parametr pro funkce z rodiny ‹*at› (‹openat›, ‹fstatat›, ‹renameat›, atp.) – samozřejmě jen do chvíle, kdy je struktura ‹DIR› uvolněna. Počáteční pozice čtení podprogram ‹fdopendir› nemění – používal-li předchozí vlastník tento popisovač ke čtení složek, nebo od chvíle jeho vzniku v adresáři přibyly nové položky, může následné čtení pomocí ‹readdir› vrátit pouze část položek. Proto je mezi ‹fdopendir› a prvním použitím ‹readdir› typicky nutné použít podprogram ‹rewinddir›, který strukturu ‹DIR› přesune na začátek adresáře a zároveň zaručí, že položky, které vznikly až do chvíle volání ‹rewinddir› budou pro ‹readdir› viditelné. To se samozřejmě netýká položek, které jsou v mezičase odstraněny. ### ‹readdir› Podprogram ‹readdir› přečte a vrátí další položku ze struktury ‹DIR›. Výsledkem je ukazatel na strukturu ‹dirent›, která je uložena v paměti, která logicky patří rodičovské struktuře ‹DIR›. Další volání ‹readdir› na téže instanci ‹DIR› může tuto paměť zneplatnit – zejména to znamená, že není možné uchovávat ukazatele na ‹d_name› mezi iteracemi cyklu, který prochází položky adresáře. Použití ‹readdir› na jiné instanci ‹DIR› je ale zcela nezávislé. Narazí-li ‹readdir› na konec složky (tzn. žádné další položky už přečíst nelze), vrátí nulový ukazatel. Rozeznat chybu od konce složky lze pouze kontrolou hodnoty ‹errno›, kterou musí programátor vždy před voláním ‹readdir› nastavit na nulu, přeje-li si chybu detekovat. Struktura ‹dirent› má pouze dvě předepsané položky: ‹d_ino› a ‹d_name›.³ Položka ‹d_name› obsahuje řetězec zakončený nulou lze ji přímo předat voláním ‹fstatat› nebo ‹openat›. ¹ Většina systémů k tomuto účelu používá nějakou variantu systémového volání ‹getdents›, analogickému k volání ‹read› ale specializovaného pro adresáře. Některé systémy umožňují použít přímo ‹read› i na adresáře. Ve všech případech je formát takto získaných dat specifický pro daný systém, případně i jeho konkrétní verzi. V aplikacích tedy používáme knihovní rozhraní postavené na struktuře ‹DIR›. ² Není-li popisovač v našem výhradním vlastnictví, musíme pro účely použití ‹fdopendir› vytvořit kopii systémovým voláním ‹dup› (viz výše). ³ Na některých systémech obsahuje také položku ‹d_type›, její hodnota ale nemusí být uvedena, v závislosti na okolnostech (může být ‹DT_UNKNOWN›). Potřebujeme-li znát typ souboru, je «nutné» provést ‹fstatat›, položka ‹d_type› je pouze optimalizace, která může «někdy» ušetřit volání ‹fstatat›.