#define _POSIX_C_SOURCE 200809L #include /* read */ #include /* perror, printf */ #include /* strcpy */ #include /* socket, connect */ #include /* sockaddr_un */ #include /* err, errx, warn */ #include /* errno, ENOENT */ /* Tento program představuje velmi jednoduchý server, který * spolupracuje s klientem z ukázky ‹07/d1_client›. Server se * vyznačuje dvěma vlastnostmi: * * 1. server je ta strana, která má reprezentovatelnou adresu – * známe-li tuto adresu, můžeme se k serveru připojit, * 2. server komunikuje s větším počtem protistran, typicky * souběžně (v této ukázce se ale omezíme na sekvenční * odbavování klientů). * * Server, který zde naprogramujeme, bude velmi jednoduchý – zprávy, * které obdrží, jednoduše přepíše na svůj standardní výstup. * Klientům nebude odesílat žádné odpovědi (ale připojený socket je * plně duplexní – lze z něj nejen číst, ale do něj i zapisovat). */ int main( int argc, const char **argv ) { if ( argc != 2 ) errx( 0, "expected argument: socket_path" ); /* První část serveru je shodná s klientem – vytvoříme socket ve * správné doméně a správného typu. */ int sock_fd = socket( AF_UNIX, SOCK_STREAM, 0 ); if ( sock_fd == -1 ) err( 1, "creating a unix socket" ); /* Opět budeme potřebovat adresu – tentokrát se na ni nebudeme * připojovat, ale «poslouchat» a tím umožníme klientům, aby se * k této adrese připojili. Postup pro vytvoření adresy je opět * shodný s klientem */ struct sockaddr_un sa = { .sun_family = AF_UNIX }; if ( strlen( argv[ 1 ] ) >= sizeof sa.sun_path - 1 ) errx( 1, "socket address too long, maximum is %zu", sizeof sa.sun_path ); snprintf( sa.sun_path, sizeof sa.sun_path, "%s", argv[ 1 ] ); /* Tím ale podobnost končí. Předtím, než nachystanému socketu * přiřadíme adresu, musíme tuto ještě uvolnit – volání ‹bind› * selže, je-li předaná cesta již existuje (bez ohledu na to, * jakého je typu soubor, který odkazuje).¹ To provedeme pomocí * volání ‹unlink› (které známe z 6. kapitoly). Nepodaří-li se * soubor odstranit, nemá smysl pokračovat – volání ‹bind› by * selhalo. */ if ( unlink( sa.sun_path ) == -1 && errno != ENOENT ) err( 1, "unlinking %s", sa.sun_path ); /* Konečně můžeme socket «svázat» s adresou, voláním ‹bind› * (význam parametrů je stejný, jako u volání ‹connect›). */ if ( bind( sock_fd, ( struct sockaddr * ) &sa, sizeof sa ) ) err( 1, "binding a unix socket to %s", sa.sun_path ); /* Samotné svázání s adresou nicméně nevytvoří server – k tomu * musíme socket uvést do režimu, kdy bude možné se k němu * na této adrese připojit. To provedeme voláním ‹listen›, které * má dva parametry: popisovač socketu a tzv. backlog, totiž * maximální počet klientů, které operační systém zařadí do * fronty v situaci, kdy náš program není schopen ihned reagovat * na požadavek ke spojení. */ if ( listen( sock_fd, 5 ) ) err( 1, "listen on %s", sa.sun_path ); /* Komunikaci s klientem konečně navážeme voláním ‹accept›, * které se podobá na ‹read› – program bude v tomto volání čekat * (blokovat) dokud se nepřipojí nějaký klient. Po navázání * spojení na úrovni operačního systému volání ‹accept› vrátí * «nový» popisovač, který reprezentuje toto navázané spojení. * * Původní popisovač (uložený v ‹sock_fd›) nadále slouží * k navazování spojení, a můžeme na něm kdykoliv opět zavolat * ‹accept›, čím navážeme nové spojení s novým klientem. Nový * popisovač (výsledek ‹accept›) pak používáme ke komunikaci * s jedním konkrétním připojeným klientem. */ /* Druhý a třetí parametr volání ‹accept› umožňují programu * získat adresu protistrany (klienta). Pro sockety v doméně * ‹AF_UNIX› je tato adresa typicky prázdná a tedy nezajímavá, * proto předáme volání ‹accept› dva nulové ukazatele.² */ int client_fd, bytes; char buffer[ 64 ]; while ( ( client_fd = accept( sock_fd, NULL, NULL ) ) >= 0 ) { /* Popisovač, který jsme od ‹accept› obdrželi už lze * používat podobně jako „obyčejný“ soubor. Je zde ovšem * jeden důležitý rozdíl – čtení může být „krátké“ i * v situaci, kdy nejsme u konce komunikace. Jak velké budou * úseky dat, které voláním ‹read› získáme, rozhoduje mimo * jiné to, jak klient data odesílá. Proto musíme být * připraveni, že ‹read› přečte třeba polovinu řádku, nebo * podobně nekompletní data. Protože tento server data pouze * přeposílá na jiný popisovač, vystačíme si zde * s jednoduchým cyklem, který zpracuje vždy tolik dat, * kolik je k dispozici.³ */ while ( ( bytes = read( client_fd, buffer, 64 ) ) > 0 ) dprintf( STDOUT_FILENO, "%.*s", bytes, buffer ); if ( bytes == -1 ) warn( "reading from client" ); dprintf( STDOUT_FILENO, "\n" ); /* Jakmile druhá strana spojení ukončí, popisovač uzavřeme a * jsme připraveni přijmout další spojení od dalšího * klienta.⁴ */ if ( close( client_fd ) == -1 ) warn( "closing connection" ); } err( 1, "accept" ); } /* ¹ Je otázkou, má-li server adresu uvolnit, nebo selhat. Protože * server, který v této situaci selže, je přinejlepším nepohodlný * (a přinejhorším frustrující), budeme se držet přístupu, kdy * server případný existující socket nejprve odstraní. Může být * smysluplné před odstraněním souboru ověřit, že se jedná * o socket, nicméně prozatím k tomu nemáme prostředky. * ² V tomto předmětu nebudeme mít prostor programovat internetový * server, ale to je situace, kdy bychom adresu protistrany mohli * potřebovat, a kdy bude obsahovat smysluplné informace. * ³ Zkuste si předchozí ukázku upravit tak, aby odeslala nejprve * část dat, pak vyčkala, např. voláním ‹sleep›, a pak odeslala * zbytek, a sledujte, jaký to bude mít dopad na chování serveru. * ⁴ Další věc, kterou je dobré si zkusit (zejména máte-li už * upraveného klienta, který volá ‹sleep›) je pokusit se připojit * několika klienty najednou a opět sledovat chování. Přidejte si * ladící výpisy, nebo zkuste použít program ‹strace›. */