Přednáška IV Předrománské evropské umění Západoevropské umění raného středověku - 476 – pod nájezdy barbarů – rozpad západořímské říše => tento rok bývá považován za POČÁTEK STŘEDOVĚKU - nastolení feudálního řádu, vládnoucí ideologie – křesťanství, které sehrává ve vývoji západoevropského umění důležitou roli - mocenským i duchovním centrem nového uspořádání se stalo království franské - Frankové osídlovali severní Galii, ale jejich vliv sahal daleko za hranice jejich říše - od konce 5. st. vládli této říši Merovejci, od pol. 8. st. pak Karlovci - Karel Veliký => slovo „král“ - hospodářský život – soustředěn kolem dvorců a velkostatků – falcí - centrem šíření křesťanské moci a ideologie: kláštery Periodizace umění raného středověku 1. umění doby předkarolinské: 5. – 9. st. 2. umění doby karolinské: 9. – 10. st. 3. umění doby otonské: pol. 10. st. – pol. 11. st. Doba předkarolinská. Architektura - převzala typy prostoru podélného (bazilikálního) i centrálního (baptisterium) - 7. st. – projevují se ještě tendence k zjednodušování stavebně náročných půdorysů, např. vedle baziliky se uplatňuje jednolodní typ kostela s apsidou - klenutí se uplatňuje pouze v omezené míře, jen u malých prostorů Centrála s apisdou Podélný půdorys Bazilika v Tisimicích – trojlodí se třemi apsidami (ukázka,co je apsida) Sochařství - téměř neexistovalo - reliéfy byly menší, se silně zploštělým ornamentem – užívají se geometrické vzorce, páskový ornament, často pletence a silně stylizované rostlinné a zvěrné motivy - ve velké míře jsou zachovány desky na knihy, relikviáře, zbraně, spony a šperky Cloisonne – technika přihrádkového emailu Malířství - uplatňuje se tentýž princip jako u reliéfů - v liturgických textech byly časté plošné kolorované iniciály - 8. st. – na tomto poli vládne páskový ornament – takřka „podivuhodné“ dekorativní umění, které se blíží čisté abstrakci a vrcholí v iluminovaných náboženských knihách z Anglie a Irska - jedná se o evangeliáře = liturgické knihy obsahující úplné texty čtyř evangelií, ve středověku bohatě iluminované - z těchto liturgických knih vyniká především Evangeliář z Durrow z Irska a Evangeliář z Kellsu (8. st.) – nazváno podle kláštera Kells v Irsku – je vyzdoben iluminacemi téměř „barokního“ stylu a je považován za jednu z nejcennějších knižních památek v dějinách umění - pozn.: animovaný film Brendan a tajemství Kellsu, 2009, Belgie / Irsko / Francie, 2009, 75 min, režie Tomm Moore a Nora Twomey; http://www.csfd.cz/film/254459-brendan-a- tajemstvi-kellsu/ Evangeliář z Durrow, provenience: patrně Iona, Skotsko, mezi 660–680, Trinity College Library, Dublin Evangeliář z Kellsu, provenience: patrně Iona, Skotsko, pozdní 8. nebo rané 9. st., Trinity College Library, Dublin Evangeliář z Kellsu, christogram Chi-rho-iota Karolinské umění (9.–10. st.) - Karel Veliký usiloval o obnovu římské říše na západním území - antiku považuje za velmi významné období v dějinách, a proto v umění vznikajícím za jeho vlády dochází k záměrnému znovuzrození antických vzorů - tento záměr proniká do všech oblastí umění Architektura - obrací se k starokřesťanským vzorům - podélný typ chrámový – bazilikální – se stává stále složitějším a užívá se jej výhradně pro stavby klášterních kostelů - centrální typ – kruhový i polygonální – se stal typem kaple nebo kostela palácového či náhrobního - do dnešní doby je dobře zachovaná kaple Karlovy falce (= paláce) v Cáchách na pravém břehu Rýna Interiér kaple Panny Marie – kaple Karlovy falce v Cáchách, 792–805 Katedrála v Cáchách, pohled ze severu; uprostřed kaple Panny Marie, vlevo gotický chór - pochází z 8. st. a napodobuje kostel San Vitale v Ravenně (papež Hadrián povolil Karlu Velikému vyjmout z ravennského paláce mramorové kvádry a dlažbu pro kapli v Cáchách) - stavba probíhala pod vedením Oda z Met; nedosahuje však konstrukčních kvalit San Vitale - stavba kaple je monumentální, vysoká přes 40 m, má složitý osmiboký půdorys - nad ústředním prostorem obklopeným dvoupodlažním ochozem neboli tribunami se zdvihá kupole - tribuna = v křesťanských chrámech prostor v patře, otevřený do interiéru okny nebo arkádami, určený pro donátora nebo členy klauzury - Vlčí portál = odkaz k antické ornamentalistice - světské stavby: falce neboli paláce byly stavěny po vzoru římských vil - u nás v té době už existuje v Praze rotunda sv. Víta se čtyřmi apsidami - rotunda = zaklenutá románská centrální architektura na kruhovém půdorysu s kuželovitou střechou a půlkruhovou apsidou zaklenutou konchou, tj. čtvrtkulová nebo půlkulová klenba v apsidě Rotunda, valená klenba a koncha Bazilika • Půdorys latinského kříže, ochoz kolem chóru s kaplemi, dvě věže západního průčelí, tzv. WESTWERK • karolinské kláštery: rozsáhlé a důmyslně řešené komplexy • Dochovali se do dnešní doby zbytky v pozdějších přestavbách • Představu si můžeme vytvořit podle plánu svatohavelského kláštera z 1.třetiny 9.století ( Saint Gallen plán (sv.Havel) Sochařství - nebylo bohaté, bylo spíše dekorativní povahy - jediná bronzová plastika lidské postavy z tohoto období – jezdecká soška Karla Velikého, a to ve zcela klasickém pojetí: císař má na hlavě korunu, v ruce meč a císařské jablko - Objevuje se opět zájem o lidskou postavu Jezdecká soška Karla Velikého, kůň: pozdně byzantské období (nebo 9. st.), jezdec: 9. st., bronz, později zlacený, výška 25 cm, provenience: katedrála v Metách, Louvre, Paříž Západní portál katedrály v Cáchách zvaný Vlčí; odlit z bronzu kolem roku 800 pro původní kapli Karlovy falce Malířství - zpracovávalo náměty církevní i světské - nezachovalo se mnoho památek - významná byla knižní malba, která se pěstovala v mnoha malířských školách - jedním z nejpůsobivějších ikonografických souborů v dějinách světového umění je remešské dílo pocházející přibližně z roku 820 – Utrechtský žaltář - kreslené miniatury jsou začleněny do textu, stránky textu jsou posety tisíci zmítajícími se postavičkami, které ztělesňují hrůzu a násilí, jež otřásají vesmírným řádem http://objects.library.uu.nl/reader/index.php?obj=1874-99999&lan=en#page//psalter/FOL_001R.jpg/mode/1up Utrechtský žaltář, provenience: Benediktinský klášter sv. Petra, Hautvillers u Remeše, mezi 820–835, Universiteitsbibliotheek Utrecht Otonské umění (pol. 10. – pol. 11. st.) - jde již o předzvěst románského umění - rozvinulo se za otonské dynastie založené Jindřichem Ptáčníkem, což byl saský vévoda, který se roku 911 stal německým králem - jeho nástupce – Ota I., řečený Veliký, obnovil císařství, ovládl severní Itálii a dal se korunovat na císaře pozdější Svaté říše římské roku (936) - díky častému styku s Itálií dospělo umění za Oty I. do „nové renesance“ - zatímco karolinská renesance přejímá antické vzory spíše pasivně, otonské umění je interpretuje samostatněji - v Německu i v Itálii nadále přetrvává vliv Byzance, a to zejména za vlády Oty II., který se oženil s řeckou princeznou Theofano, i za jejich syna Oty III. Architektura - vyznačovala se větší hmotností než starokřesťanská - vznikaly stavby bazilikální i centrální - významná stavba – chrám sv. Michala v Hildesheimu z počátku 11. století - patří k nejstarším románským kostelům v Německu - půdorys – 2 příčné lodi a 2 protilehlé apsidy – připomíná stavby z doby Karla Velikého - interiér: střídání pilířů a sloupů s krychlovými hlavicemi – toto členění se později rozšířilo po celém Německu Chrám sv. Michala v Hildesheimu Sochařství - setrvalo v tradici vyspělé řezby ve slonovině, na vysoké úrovni je umění kovolijecké; dokladem toho jsou dveře chrámu sv. Michala v Hildesheimu (1015) zadané opatem Bernwardem - zhotoveny v hildesheimské huti - zachycují příběhy starozákonní (osm výjevů na levé straně) a novozákonní (osm výjevů na pravé straně) Malířství - miniaturní, knižní i monumentální bylo pěstováno celou řadou škol - jedna z největších škol knižní malby sídlila na ostrově Reichenau na Bodamském jezeře - z rukopisů pocházejících z Reichenau – nejvýznamnější evangeliář Oty III. asi roku 1000 a zvláště výpravný sakramentář Jindřicha II. z let 1007–1012 (oba rukopisy uloženy v Bayerische Staatsbibliothekv Mnichově) - v obou se objevuje rámování výjevů fiktivní architekturou - kodex Egberti (asi 980–993) – je významný tím, že je v něm POPRVÉ zachycena celá křesťanská ikonografie Evangeliář Oty III., Reichenau, kolem roku 1000, München, Bayerische Staatsbibliothek Evangeliář Oty III., Reichenau, kolem roku 1000, München, Bayerische Staatsbibliothek Codex Egberti, Reichenau, mezi 980–993, Stadtbibliothek Trier Codex Egberti, Reichenau, mezi 980–993, Stadtbibliothek Trier Sakramentář Jindřicha II., Reichenau, patrně mezi 1007–1012, München, Bayerische Staatsbibliothek Byzantské umění - vychází z pozdně antického umění východního Středomoří, na jehož tradici přímo navazuje; současně se jedná o řecké středověké umění - byzantské umění se formuje po rozdělení římské říše 395 n. l. na Východní a Západní, kdy se západní část začala pomalu rozpadat (476 n. l. Západořímská říše zaniká = počátek středověku) - Východní říše římská – hlavní město Byzantium, podle císaře Konstantina Velikého Konstantinopol, česky Cařihrad, dnes Instanbul – se mocensky upevňovala a stala se střediskem nové kultury – byzantské - byzantská kultura a civilizace se udržela víc než deset století: ve východní Evropě od 4. do 1. pol. 15. st.; v Rusku doznívala až do 19. st. - byzantské umění zkoumá speciální disciplína – byzantologie - v Cařihradě se nedochovalo mnoho památek – byzantské umění zde bylo ničeno Turky - v počátcích bylo totožné s ranným křesťanským uměním, které dobou svého vzniku spadalo do pozdní antiky a které se stalo vstupní fází středověkého umění, reflektující křesťanství - 1054– odklon od křesťanské katolické církve, jejíž hlava – papež – sídlila v Římě, se oddělila nová, východní, ortodoxní, pravoslavná církev (caesaropapismus) - byzantské umění se začalo vyvíjet pod vlivem této nové církve a začalo se vzdalovat od západního, latinsky orientovaného středověkého umění - kromě řeckých antických tradic sem vstupují orientální tradice Blízkého východu, od 7. st. pak zejména islámského umění - tato svébytná výtvarná kultura se rozšířila do Itálie (Benátky), na území Balkánu a do Ruska Periodizace byzantského umění navržená západoevropskými historiky umění I. 4.–7. st. – před ikonoklasmem: období vlády císaře Justiniána (v Konstantinopoli postaven chrám Boží moudrosti – Hagia Sofia; v Itálii chrámy s bohatou mozaikovou výzdobou – Ravenna, v Řecku – Soluň); 8.–9. st. – ikonoklasmus (726–843 – císař Lev III. po arabské porážce Byzance: „Bůh se odvrátil od národa, který uctívá modly, a dal vítězství těm, kdo obrazy důsledně potlačili“* ) II. 10.–11. st. – makedonská renesance (název podle dynastie vládnoucí v Byzanci v letech 867– 1056) – obnova umělecké činnosti po ikonoklastických sporech; dochovány příklady převážně z oblasti malířství: mozaiková výzdoba v klášterních kostelech v Dafni a v Hosios Lukas a částečně výzdoba Hagia Sofia v Konstantinopoli - deskové malby: nejznámější Bohorodička vladimírská - sochařství: pouze ve velmi omezené míře III. 13. st. (první dvě třetiny) – latinské císařství (vzniklo po dobytí Konstantinopole křižáky v rámci čtvrté křížové výpravy v roce 1204); pro západní kulturu – velký význam, pro Byzanc – krize - poslední třetina 13. st.–14. st. – tzv. palaiologovská renesance (název podle vládnoucí dynastie; po dobytí Konstantinopole vojsky čtvrté křižácké výpravy – únik řecké šlechtické rodiny Palaiologů do Nikájského císařství; Michael VIII. Palailogos – 1259 se stal byzantským spolucísařem, 1261 získal zpět Konstantinopol; Palaiologové vládli v Byzanci až do 29. května 1453, kdy byla Konstantinopol dobyta osmanskými Turky; nejdéle vládnoucí dynastie v historii Byzance) - umělecká produkce navazuje na období makedonské renesance => programově retrospektivní charakter – potvrzování pravoslavné identity a politické svébytnosti v odporu jak vůči západu, tak vůči stále postupujícím seldžuckým Turkům, kteří přijali islám IV. 1. pol. 15. st. – závěrečná etapa – po rozpadu byzantské říše - potvrzena konzervativní povaha umění předchozí etapy - hlavní centrum uměleckého dění – přesun na Balkán; dochována fresková výzdoba v klášterech v Mistře a v Srbsku * BARTLOVÁ, Milena. Průvodce studiem dějin středověkého výtvarného umění. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita pro Filozofickou fakultu, 2003, s. 40. Architektura - měla svůj vzor v chrámu Boží moudrosti (Hagia Sofia) v Konstantinopoli - stavbu zahájil Konstantin a v letech 532–537 velkolepě dokončil císař Justinián - 15. st. (1453) – Konstantinopole se zmocnili Turci a chrám byl postupně proměněn v mešitu: přístavba čtyř minaretů a opěrných pilířů, mozaiková výzdoba kupole byla skryta pod bílou omítku; některé mozaiky byly posléze odkryty (poté, co byl chrám proměněn v muzeum) Hagia Sofia v Konstantinopoli - stavba představuje prototyp centrálního kupolového chrámu, odpovídající zásadám východní liturgie, která shromažďovala v jednom prostotu všechny přítomné - zároveň se zde setkávají rozličné architektonické prvky – půdorys je obdélný jako je tomu v raně křesťanských bazilikách - ústřední část je však centrální – kruh vepsaný do čtverce, zaklenutý mohutnou kupolí - na obou koncích je pak centrální část (kruh ve čtverci) rozšířena dvěma polokruhy tak, že půdorys je vlastně oválný - tyto polokruhy jsou zaklenuty polokulovými kupolemi Hagia Sofia, Istanbul - v místě, kde se dvě polokruhové části napojují na středovou část stavby, jsou postaveny dvě mohutné niky (opět polokruhové), ve kterých jsou vestavěny otevřené arkády – shodné architektonické řešení nacházíme také u San Vitale v Ravenně - obrazně řečeno: jakoby střední část byla „vsunuta“ nebo vklíněna mezi dvě poloviny stavby s centrálním kruhovým půdorysem - kupole chrámu spočívá na čtyřech obloucích, které její váhu rozkládají na čtyři podpůrné pilíře v rozích středového čtvercového pole, tzn. že stěny pod těmito oblouky, které jsou prolomeny otevřenými arkádami, nemají nosnou funkci, nýbrž pouze dekorativní - čas a místo, kde byla kupole na pendantivech „vymyšlena“, neznáme, nicméně Hagia Sofia je prvním a nejstarším dokladem jejího užití v monumentálním měřítku - má epochální význam a představuje základní rys byzantské architektury, který se v pozdějších obdobích stává charakteristickým i pro umění západní - u této stavby opatřené monumentální kupolí se 40 okny, které umožňují rovnoměrné osvětlení, se dokonce dochovala jména architektů – Anthemius Tralles a Isidor z Miléta Mozaikový program v Hagia Sofia – scéna: Trůnící Panna Maria s žehnajícím Kristem mezi císařem Janem II. Komnenem a císařovnou Irenou (maďarskou princeznou Piroškou, která přijala řecké jméno Irena) Mozaikový program v Hagia Sofia – scéna: Kristus mezi císařem Konstantinem IX. Monomachem a císařovnou Zoe - přechod z čtvercového půdorysu, vymezeného čtyřmi oblouky, do kruhové základny kupole sestává ze čtyř sférických trojúhelníků, které se nazývají pendantivy - díky pendantivům lze tedy zaklenout stavbu na čtvercovém půdorysu kupolí na půdorysu kruhovém - toto řešení umožňuje zkonstruovat kupoli vyšší, světlejší a také ekonomičtější, než kupoli vytvářenou starší metodou – Pantheon, Santa Constanza, San Vitale (oktogonální půdorys) – tady byly kupole nasazovány přímo na kruhovou nebo polygonální základnu Santa Constanza, Řím K raně byzantským stavbám patří také San Vitale v Ravenně, která byla v 6. st. nejdůležitějším střediskem byzantského umění na Západě; postavena v letech 526–547; dispozičně vychází z chrámu Hagia Sofia Pantheon, Řím Pantheon, Řím Poznámka k architektuře - typický je chrám s centrálním řešením - centrální typ se vyhranil v 11. st. a ve 12. a 13. st. se stal závazným - na Balkáně lze pozorovat zárodky příštího chrámu pětikupolového - v menší míře se vedle centrálního typu objevuje i typ bazilikální - nejmonumentálnější byzantskou chrámovou stavbou z konce 11. st. je chrám sv. Marka v Benátkách - první stavba chrámu sv. Marka byla zahájena v 9. st. byzantskými umělci, v 10. st. po vyhoření znovu obnovena, i po četných přestavbách v 11. st. si však stavba uchovala svou původní podobu - půdorys řeckého kříže, pět kupolí - harmonie typická pro byzantský styl je patrná zejména v horní části stavby - spodní část je románsky robustní Sochařství - monumentální figurální sochařství v byzantském umění v 6. st. skončilo a nebylo již nikdy obnoveno - tento vývoj způsobilo ikonoklastické hnutí = obrazoborectví, podle něhož se nesměla zobrazovat lidská postava, dokonce ani postava světce, a nesměly být uctívány církevní obrazy - 8. a 9. st. – ikonoklasmus vrcholí, což vede k ničení velkého množství uměleckých děl, zejména antických - v 8. a 9. st. proto byzantské umění přejímá řadu prvků z umění islámského - sochařství se radikálně omezuje; vznikají pouze drobné ornamentální práce v kameni – hlavice sloupů - patrný odklon od realistických a plastických hodnot k abstraktnímu dekoru - totéž lze sledovat u řezeb do slonové kosti, která byla vyhledávaným materiálem - řezbami byly zdobeny desky náboženských knih, relikviáře a další liturgické předměty Malířství - soustředilo se na tvorbu ikon, tj. přenosných náboženských obrazů - na území Byzantské říše vznikají od 5. st., vycházejí z antické portrétní malby - rozvoj malby ikon pak spadá do 14. a 15. st., v Rusku vznikají ikonopisecké školy - ikonoklasmus => malba ikon směřovala k abstrakci tělesných forem - vznikají také mozaiky – např. z 8. st. v mešitě v Damašku –, které zachycují pouze krajinu a architekturu -miniaturista ilustruje řádek „Do jídla mi dali žluč, když jsem žíznil, dali mi pít ocet (Ž 69,22). [To se stalo Kristovi na kříži (Mt 27,34).]“ - ilustrace zachycuje vojáka podávajícího Ježíšovi houbu napuštěnou octem připevněnou na tyči - výjev pod Ukřižovaným zachycuje „posledního obrazoborce, patriarchu z Konstantinopole“, kterak vymazává obraz Krista podobnou houbou připevněnou na tyči; postava je karikována (neupravené vlasy trčící do všech stran byly elegantními Byzantinci považovány za směšné) LIT.: CORMACK, Robin. Writing in Gold: Byzantine Society and its Icons. 1. vyd. London: George Philip, 1985. 270 s. ISBN 0-540-01085-5. - konec 9. st. – končí ikonoklasmus a nastupuje renesance byzantského sochařství a malířství - projevuje se tu takový příklon k antickým vzorům, že některé památky z 10. st. byly mylně považovány za antické - nastává rozkvět malířství ikon, nejčastějším námětem je Bohorodička - nejvýznamnější památky pocházejí z Ruska ze 14.–16. st. - rozvíjí se i mozaiky, fresky a knižní malba - 1453 – Konstantinopol dobyta Turky a přejmenována na Istanbul, což pro tuto oblast znamená zánik byzantské kultury a státu Bohorodička vladimírská, první třetina 12. st., tempera na dřevě, 104 x 69 cm, Treťjakovská galerie, Moskva Spasitel Acheiropoieta (= obraz vytvořený bez zásahu lidské ruky, zázračně), 2. pol. 12. st., tempera na dřevě, 77 х 71 cm, Treťjakovská galerie, Moskva Spasitel Acheiropoieta, verso, 2. pol. 12. st., tempera na dřevě, 77 х 71 cm, Treťjakovská galerie, Moskva Andrej Rublev, Spasitel, tzv. deesis ze Zvenigorodu, kol. 1410, tempera na dřevě, 158 х 106 cm, Treťjakovská galerie, Moskva Andrej Rublev, Archanděl Michael, tzv. deesis ze Zvenigorodu, kol. 1410, tempera na dřevě, 158 х 108 cm, Treťjakovská galerie, Moskva Andrej Rublev, Apoštol Pavel, tzv. deesis ze Zvenigorodu, kol. 1410, tempera na dřevě, 160 х 109 cm, Treťjakovská galerie, Moskva Byzantské umění v slovanských oblastech - od 10. st. se ortodoxní (pravoslavná) církev, a tím i byzantské umění, šířily v Bulharsku a Rusku a od konce 12. st. také v Srbsku - byzantský styl se v daných oblastech projevoval zejména v architektuře – rotunda v Prěslavi z 10. st. (bývalé hlavní město Bulharska) - velký rozmach byzantského stylu v Rusku, kde křesťanství zavedl kníže Vladimír v roce 980 – inspirace chrámem Hagia Sofia v Cařihradu - s byzantským náboženstvím se v Rusku rozšiřuje i byzantská kultura – v 11. st. vzniká např. chrám sv. Sofie v Kyjevě – pětilodní bazilika s apsidami, zastřešená kupolemi a vyzdobená mozaikami byzantského tvarosloví - z Kyjeva se byzantské umění rozšiřuje dále na území Ruska - Kremelské chrámy z 15. a 16. st. v Moskvě - na palácovém nádvoří v Kremlu – např. chrámy Uspenskij a Blagověščenskij; zde se nachází rovněž zvonice Ivana Velikého a věže na kremelské zdi, kterou je Kreml obestavěn; nejnámější – Spasská věž - ikonická památka ruské architektury: chrám Vasila Blaženého v Moskvě, dílo architektů Barmy a Postnika (legenda), vybudovaný v 16. st. carem Ivanem Hrozným jako výraz vděku za jeho vítězství u Kazaně a Astrachaně - komplikovaný půdorys, devět kupolí, které kryjí věže různé výšky; pitoreskní dekor - další pozoruhodná ruská památka z 16. st. – chrám Vozněsenija (Nanebevzetí Panny Marie) v Kolomenském u Mosky Předrománské umění - časově do doby předrománského umění spadá umění Velké Moravy, které vychází z umění byzantského, jež se v daném období (6.–9. st.) rozvíjelo v oblasti jihovýchodní Evropy - na rozdíl od bulharské, srbské a ruské kultury však mělo jen krátkodobý vliv, a to pouze v době přijetí křesťanství východního obřadu (roku 862) a v době působení cyrilometodějské mise - vykopávky v Mikulčicích však dokazují, že církevní stavby na našem území existovaly již několik desítek let před příchodem Cyrila a Metoděje na Moravu Architektura - má svůj počátek v 9. st. ve stavební tvorbě Velkomoravské říše zaujímající tehdy rozsáhlé části Moravy – Mikulčice, Staré Město, Pohansko, Sady v Uherském Hradišti, a Slovenska – Nitra, Trenčín, Bratislava - vedle dřevěných užitkových a obytných staveb budovali staří Slované také stavby zděné, zejména církevní, s vyspělým řešením centrálním i podélným - po zániku Velké Moravy se těžiště politického i kulturního hnutí přesunulo do Prahy, respektive do Čech, kde vládli Přemyslovci podporující západní liturgii a západní kulturu - architektonická tvorba přejímá podněty ze stavitelství Velké Moravy (rotundy) i ze stavitelství franské říše - z předrománské doby se zachovalo několik významných staveb: rotunda sv. Víta (935) dnes ležící v základech chrámu sv. Víta v Praze, dále nejstarší jádro svatojiřské baziliky na Pražském hradě a rotunda sv. Petra (976) na plzeňském přemyslovském hradě - předrománský charakter má také břevnovský klášter (zal. 933) s kostelem sv. Markéty Rotunda sv. Víta - založena knížetem Václavem (asi 907 – 28. 9. 935), jako v pořadí třetí kostel Pražského hradu - podnět k založení rotundy: získání vzácné relikvie – ramene sv. Víta – od římského císaře Jindřicha I. - 3 roky po Václavově násilné smrti byly jeho ostatky přeneseny ze Staré Boleslavi a uloženy v jižní apsidě tehdy již dokončeného kostela; jižní apsida s hrobem se zachovala jako součást baziliky založené roku 1060 Spytihněvem II. - rotunda sv. Víta založená Václavem: válcová loď o průměru asi 11 m; 4 apsidy na podkovovitém půdorysu uspořádané do kříže - nejzachovalejší – jižní apsida (viz půdorys); vnější plášť z nízkých kvádříků (původně omítaný) se zbytky lisen; vnitřní plášť z omítaného lomového zdiva - existuje několik variant rekonstrukce celkové podoby rotundy (dosud neurčena nejautentičtější) - pol. 11. st. – na západní straně (zřejmě namísto apsidy) zřízen přístavek patrně věžovitého charakteru; zde uloženy ostatky sv. Vojtěcha přinesené z Hnězdna - v současnosti je v podzemí katedrály sv. Víta viditelný pouze malý segment zdiva severní apsidy Rotunda sv. Víta, kolem roku 935 Rekonstrukce podoby rotundy podle J. Cibulky Rekonstrukce půdorysu rotundy sv. Víta podle K. Hilberta. Upravil Z. Smetánka – J. Frolík (1997) – Z. Měřínský (2006)