Václav Linkov

Proč nezavádět euro

1.Úvod

Letos zažíváme nezvyklou událost- v některých zemích Evropy byla zavedena společná měna, která má ambici stát se (údajně) první měnou platící na území celé Evropy.

Máme nad touto událostí jásat a vítat euro jako svého spasitele?

Nebo máme být rádi, že u nás v Česku ještě není a doufat, že než vstoupíme do EU, zvolí si Evropa jiný a lepší měnový systém?

V tomto textu uvedu důvody, proč se přikláním spíše k druhé myšlence – euro je jen další v řadě euronorem, které se Brusel snaží nadiktovat členským státům EU, i když o to nestojí a některým to ani neprospívá¹⁾. Tyto normy postupně ruší konkurenci právních systémů v Evropě, díky níž se náš kontinent dostal tam, kde je dnes²⁾, a zavádějí jednotnou neomezenou demokracii, z níž se může snadno stát demokracie totalitní.

Tento proces provází šílený nárůst byrokracie – pro EU pracují desítky tisíc úředníků, Evropská komise ročně vyprodukuje 2 miliony listů papíru a jen právní normy, které budou muset přijmout východní státy zabírají téměř sto tisíc stran³⁾.

Není divu, že se někteří lidé domnívají, že jediným výsledkem procesu evropského sjednocování nakonec bude, že se „politbyro přesune z Moskvy do Bruselu“³⁾ – proto je třeba obzvláště pečlivě zvažovat opatření, které Evropská unie zavádí.

V následujícím textu se tak nejprve budu zabývat cíli měnové politiky, poté argumenty, které je možno vznést přímo proti euru, dále argumenty proti existenci institucí jakou je Evropská centrální banka a nakonec alternativami, které vůči euru nabízejí F.A.von Hayek a M.N.Rothbard…

2. Jaké potřebujeme peníze

Než se pustíme do rozebírání peněz a toho, jak s nimi nakládají jednotlivé bankovní systémy, měli bychom se zmínit o tom, co vlastně od ekonomiky požadujeme.

Peníze lidé většinou drží proto, aby měli jistotu, že za ně obdrží při směně nějakou jinou komoditu. Proto bychom mohli říct, že cílem měnové politiky je mít takovou měnu, která bude mít nulovou inflaci. Pomineme-li to, že je obtížné říci, co to vlastně nulová inflace je, můžeme najít jistě i lidi, kteří si inflaci přejí – mezi ně patří například vlastníci podniků⁴⁾, kteří jsou díky inflaci schopni lépe čelit tlaku odborů na zvyšování mezd a zároveň zdánlivě vyššími mzdami motivují zaměstnance k práci. Na inflaci naopak doplácejí sociálně nejslabší lidé, kteří jsou závislí na fixních sociálních dávkách. Nelze tedy stanovit, zda je lepší inflace vyšší, nižší, či záporná – nejlepším měnovým systémem by tedy byl nejspíše systém takový, který by ponechal volbu velikosti inflace přímo na uživateli dané měny.

Stejným případem jako inflace je i ekonomický růst. Lze si představit lidi, kteří chtějí mít vyšší životní úroveň bez ohledu na to, jaký to bude mít vliv na životní prostředí, i lidi, kteří preferují ekonomickou stagnaci nebo úpadek spojený s menším drancováním přírody. Navíc je blahobyt věcí ryze subjektivní, a tudíž jej nelze žádným způsobem měřit. Hrubý domácí produkt, který se v této souvislosti často používá, je teoreticky naprosto nesmyslným konstruktem^5], jenž měří pouze statky, které jsou předmětem tržního oceňování a vynechává ty, které jeden člověk poskytne druhému bez úplaty^6].

Podobných veličin, jakými jsou inflace a ekonomický růst, bychom mohli najít více. Má smysl zakládat instituci, jakou je Evropská centrální banka, když vlastně ani nevíme, čím by se měla zabývat?

Pro zjednodušení budeme dále předpokládat, že chceme, aby ECB udržovala stabilní hodnotu svých peněz – a protože to není možné, tak aby vedla alespoň takovou politiku, kdy pravděpodobnost poklesu ceny každé komodity je stejná jako pravděpodobnost jejího růstu^7].

3. Je euro lepší než národní měny?

Nebylo lepší ponechat měnové uspořádání v Evropě v jeho dnešní podobě? Nestane se z Evropské centrální banky další instituce typu Mezinárodního měnového fondu, jejíž smysluplnost je pochybná a kvůli které budou lidé ochotni stavět barikády? Nestane se z ní instituce podporující diktátory, aby získala zakázky pro přátele svého vedení^8]?

ECB může být o to nebezpečnější, že ze zkušenosti víme, že jak jednou nějakou instituci s podobnými pravomocemi založíme, už se jí těžko někdy zbavíme. A jak poznamenává Bruno Bandulet, smlouvy o EU jsou takového charakteru, že neumožňují odstoupení signatářských států. Tedy i kdyby se zrušením ECB byl konsenzus v některém z členských států, musí se tento stát podřídit a ECB dále akceptovat.

Přitom existuje spousta důvodů, proč budou lidé v jednotlivých státech EU s ECB nespokojeni:

ECB bude vystavena větším tlakům ze strany různých lobbystických skupin^9] než centrální banky členských států (přičemž tyto skupiny budou obtížněji postihnutelné mezinárodní legislativou) a bude tak mít menší prostor pro sledování nezávislé měnové politiky. Přitom bude mít mnohem větší prostor pro vedení nezodpovědné měnové politiky, protože zrušením národních měn odpadne možnost jednoduchého srovnávání těchto měn mezi sebou, z něhož jsme doposud mohli zjišťovat, které banky jsou zodpovědnější a které jsou zodpovědné méně, což ty druhé nutilo držet se v alespoň nějakých mezích^10].

Evropa tak bude vystavena hrozbě neomezené inflace způsobené nadměrnou emisí bankovek Evropskou centrální bankou.

Další okolností hovořící proti vzniku eura je, že bude sloužit jako celoevropský nástroj přerozdělování^11]. Díky chybné alokaci přerozdělených zdrojů tak může dojít k menší prosperitě v EU a mezinárodní přerozdělování může posílit nacionalistické vášně, které jsou už tak dost vybuzeny zrušením národních měn.

Dalším zdrojem nestability budoucí Evropy může být, že se o ní nedá říci, že by byla „optimální měnovou oblastí“ – v Evropě neexistuje mobilita pracovních sil a jednotlivé státy nemají sklon provádět stejnou politiku, což nutí EU diktovat jim normy shora.

Jednotná měna povede k tomu, že v chudé oblasti s nižší produktivitou práce již nadále nebudou moci zvyšovat svou konkurenceschopnost poklesem směnného kurzu, a tak v těchto oblastech buď poroste nezaměstnanost, nebo budou sníženy mzdy pracujícím^12], kterým bude bohatými státy zároveň pomocí různých výjimek bráněno ve vycestování za prací do jiných částí Evropy. Tyto země se tak nejspíše budou muset zadlužit a tak nabourávat centrální politiku EU, nebo přijímat subvence. Ať tak nebo tak to povede opět k nárůstu popularity různých Haiderů.

Historie nám nabízí několik příkladů sjednocení zemí nacházejících se v různých stupních ekonomického rozvoje a tyto příklady rozhodně nejsou povzbudivé – bohatá část měnové unie má tendenci dále bohatnout a chudá zůstává chudá i nadále: „V roce 1926 došlo ke sjednocení měn mezi severní a jižní Itálií, když nový zákon vzal právo vydávat peníze bankám na Sicílii a v Neapoli. Jižní část země tím ztratila výhodu levného exportu a její rozvoj se zabrzdil. Vysoká nezaměstnanost a zaostávání za ekonomikou severu přetrvává doposud.“^13] Naopak jsou-li takovéto státy rozděleny, dochází k opačnému efektu. Příkladem je rozdělení Československa a zrychlený růst slovenské ekonomiky po devalvaci v roce 1993. Jedním z důvodů je například to, že domácí výrobci nejsou schopni konkurovat levným zahraničním výrobkům dováženým díky nadhodnocené měně. Výsledkem tohoto vývoje pak bude opět zesílený nacionalismus – Evropa se tak může dožít toho, že se stane nikoliv novými USA, ale novým Rakousko-Uherskem a rozpadne se „nenáviděna svorně všemi národy v ní žijícími“^14]. Přitom východisko je jednoduché: Podmínkou prosperity Evropy není jednotná měna, ale volný obchod. A ten jednotnou měnu nevyžaduje – příkladem mohou být třeba USA, Mexiko a Kanada.

4. Jsou centrální banky obecně užitečné?

Doposud jsme předpokládali, že takové instituce, jakou je Evropská centrální banka, a jejich produkty (euro) jsou potřebné a užitečné. Ale je tomu tak doopravdy? Potřebujeme centrální banky? Potřebujeme, aby produkci měn kontrolovaly státy?

Co jsou to vlastně peníze? Peníze jsou komodita, kterou lidé poptávají proto, aby za ni něco směnili. Poptávají je tedy kvůli její likviditě, a tak je můžeme definovat jako „nejlikvidnější komoditu“^15]. V minulosti hrály roli peněz nejrůznější komodity – dobytek, kožešiny, plátno, sůl, mušle, tabák^16] - až se nakonec nejlikvidnější komoditou staly zlato a stříbro, které byly nahrazeny dnešními papírovými penězi. V moderní době peníze, kromě toho, že musí být likvidní, musí být i spolehlivou účetní jednotkou a proto je lidmi preferováno, aby si v čase udržovaly stabilní hodnotu^17]. Je však nějaký důvod, proč by peněžní komodita měla být kontrolována státními orgány, když mnoho jiných komodit není? „Soukromé mincovny mohou zaručit kvalitu mince přinejmenším stejně dobře jako státní mincovny“^18]. Peníze nejsou veřejným statkem^19], a tak se jejich produkcí mohou zabývat soukromí producenti stejně jako stát. Proti státnímu monopolu však hovoří jednak to, že produkty monopolního výrobce bývají obecně horší než produkty výrobce operujícího na konkurenčním trhu, jednak, že násilné vytěsnění konkurentů z trhu může být považováno za nemorální^20].

Absence konkurence na trhu produkce peněz se projevuje zejména tím, že CB si může peněz natisknout kolik chce, čímž jednak snižuje úrokové míry, jednak vyvolává inflaci (nehledě k tomu, že se tištěné peníze může poskytnout nejprve svým oblíbencům, kteří tak vydělají na doposud nezvýšených cenách, a tak se stává jakýmsi licencovaným falšovatelem peněz na způsob Ankh-Morporkských cechů zlodějů a vrahů).

Snížení úrokových měr pod jejich tržní hodnotu vede k neefektivnímu podnikání komerčních bank.

Inflace je v podstatě „daní, o které nebylo hlasováno“, protože „každé snížení kupní síly měny přesouvá zdroje od lidí směrem k vládě“^21]. Přitom se mnozí ekonomové domnívají, že právě neuvážená produkce peněz centrálními bankami je tím, co způsobuje vysokou nezaměstnanost a hospodářské cykly.

Když CB vydá nadměrné množství peněz, dojde k tomu, že jejich nabídka na peněžním trhu naroste, díky tomu klesnou úrokové míry a zlevní se kapitál. Podnikatel si tak vypůjčí peníze a pustí se do nějakého dlouhodobého projektu (čímž se krátkodobě zvýší zaměstnanost a hospodářský růst). Během jeho realizace však zjistí, že všechny vstupy zdražily, a tak je nucen projektu zanechat, zkrachuje a propustí své zaměstnance. Pokud se mu projekt podaří dokončit, mají zákazníci, s nimiž původně počítal, méně peněz než se zdálo při vytváření podnikatelského plánu, produkt se neprodá a podnikatel opět zkrachuje. Tak nakonec vzniká recese a zvyšuje se nezaměstnanost. Pro podnikání a investice realizované ve společnosti je totiž podstatná hodnota statků v této společnosti, nikoliv množství peněz – ty mají sloužit pouze jako ukazatel hodnoty těchto statků a v případě nadměrné emise peněz ukazují špatně^22].

Recese je však ozdravný proces^23] a pokles cen a deflace jsou nutné, aby se obnovila rovnováha na trhu^24]. Pokud si to centrální banka neuvědomí a brání se hrozbě „deflace“ další inflační emisí, nastartuje pouze další kolo hospodářského cyklu.

Centrální banka na hrozbu cyklu samozřejmě reaguje a snaží se udržovat stabilní cenovou hladinu, jak ji k tomu zavazuje její zakládací listina. Zde je však jeden zcela zásadní problém: CB stejně jako každý jiný centrální plánovač nemůže znát ceny všech výrobků na trhu. Ke své orientaci tedy používá „cenový index“^25], který sleduje ceny vybraných produktů na trhu. Díky tomu, že jde jen o některé produkty, však tento index není kvantitativní veličinou, nýbrž pouze kvalitativní. Nelze podle něj přesně orientovat politiku CB. Což je ovšem přesně to, co CB dělá a tímto domnělým bojem proti inflaci, díky němuž se ostražitost veřejnosti otupuje, inflaci pouze prodlužuje a její následky jsou pak o to horší^26]. CB zkrátka neumí stabilní cenovou hladinu řídit.

Dalším důvodem, proč centrální banka může jen obtížně řídit množství peněz v ekonomice, je skutečnost, že čím dál více se jich nachází mimo prostor, který CB může ovlivnit^27]. Výsledkem tak je, že centrální banky v praxi neumí stabilní cenovou hladinu udržet, přestože to byl hlavní důvod, kvůli němuž byly zakládány. Například v USA od založení FEDu v roce 1913 do roku 2000 vzrostla cenová hladina osmnáctkrát^28]. V České republice od roku 1990 do roku 2000 téměř čtyřikrát^29]. Extrémním příkladem je hyperinflace v Německu v roce 1923 způsobená mylnou domněnkou, že tím, co dává penězům hodnotu, je nikoliv jejich likvidita, ale akt vlády a centrální banky^30].

Není divu, že centrální banka si svou politiku musí vynucovat (a ospravedlňovat) ráznou regulací trhu.

V České republice tak centrální banka nemusí udělit bankovní licenci žadateli, který splňuje všechny zákonné podmínky^31], čímž omezuje tržní prostředí v bankovnictví.

Pokud však banka licenci dostane, pak díky funkci „věřitele poslední instance“, kterou CB vykonává, téměř nemůže zkrachovat. Pokud se díky své špatné obchodní politice dostane do potíží, CB jí pomůže. Této skutečnosti si zvykly využívat zvláště velké banky – CB většinou vyznává doktrínu „too big to fail“ a v Česku tímto způsobem přišli daňoví poplatníci o miliardy dolarů^32] nehledě na nekvalitní služby, které si takto chráněné banky mohou dovolit poskytovat. Díky centrální bance tak banky za svoje aktivity neručí svým vlastním majetkem, jako je tomu u jiných podnikatelských subjektů, ale majetkem všech občanů.

V případě, že centrální banka chce „zachránit“ některou z komerčních bank, navíc využívá svého monopolu a nutí ostatní komerční banky, aby s ní na této „záchraně“ spolupracovaly^33]. To dále deformuje bankovní trh.

Aby stát umožnil CB fungovat, nemůže omezovat pouze podnikatele na bankovním trhu a musí mluvit do života i běžným občanům.

Některé vlády prohlašují držbu zlata občany za protiprávní^34], a tak omezují jejich svobodu.

Jiné zákony omezují držbu a nakládání se zahraničními měnami^35], případně je rovnou konfiskují^36]. F.A.Hayek tuto skutečnost považuje za „naprosté podřízení jedince tyranii státu, konečné zničení všech prostředků úniku – nejen pro bohaté, nýbrž pro všechny bez rozdílu.“^37]

Ještě křiklavějším příkladem monopolní moci svěřené centrální bance je, že její produkt je „zákonným platidlem“ – tedy že nikdo nesmí odmítnout národní měnu a pokud tak učiní, je přísně potrestán: „Od Marca Pola víme, že ve 13. století bylo odmítnutí císařských papírových peněz podle čínského práva trestáno smrtí. Dvacet let v okovech a v některých případech i smrt, to byly tresty za odmítnutí francouzských asignátů. Rané anglické právo trestalo odmítnutí akceptovat peníze jako „crimen lese majestatis“. V dobách americké revoluce bylo odmítnutí kontinentálních bankovek trestáno jako akt nepřátelství a v některých případech mohlo znamenat zánik dluhu.“³⁸⁾ Pokud v České republice někdo odmítne přijmout stokorunovou bankovku nebo si dovolí ji třeba spálit, je potrestán podle stejného paragrafu (§ 144 trestního zákona) jako falšovatel peněz odnětím svobody na půl roku.

Uzavřeme tento oddíl míněním Jiřího Harrise z Chaloupky strýčka Toma: „A ve všem tom máte doopravdy oporu v zákoně – tím větší hanba vám i vašim zákonům!“ (str.299).

5. Hayekova alternativa

Podívejme se tedy dále, jaké alternativy jsou navrhovány vůči centrálním bankám.

Mnoho chyb centrálních bank a jimi řízených bankovních a měnových systému plyne z toho, že jsou to systémy monopolní. F.A.Hayek zastává stanovisko, že tím, co penězům dává jejich hodnotu, není skutečnost, že byly vydány státem nebo že jsou poukázkami na nějakou komoditu, ale důvěra, kterou lidé vkládají v jejich emitenty. A tuto důvěru si nemusí získat pouze stát – mohou ji získat i soukromé firmy vydávající vlastní měnu. Navrhuje proto, aby peníze mohl vydávat a v bankovnictví podnikat každý, komu se zachce. O tom, zda jeho měna bude akceptována nebo ne, rozhodne trh. Podnikatelé tedy své peníze nebudou moci vydávat neomezeně, ale jen do té míry, dokud jim lidé budou věřit – dlouhodobě by pak se dokázali prosadit pouze bankovky „značkových“ emitentů, jimiž by mohly být velké firmy či uznávané osobnosti. To by vedlo ke zvýšení kvality služeb.

Hayek se domnívá, že největší poptávka bude po stabilní měně a domnívá se, že v případě stabilních měn bude udržovat jejich hodnotu stabilní vyrovnanost nabídky a poptávky³⁹⁾. Protože stabilita měny bude pravděpodobně určována cenovými indexy a podobnými veličinami, budou se lidé moci rozhodnout, vůči které komoditě či vůči kterému koši komodit budou chtít udržovat svou měnu stabilní⁴⁰⁾.

Další výhodou konkurenčního měnového systému by bylo, že emitující banky by byly trhem donuceny zveřejňovat takové informace, které by si veřejnost přála⁴¹⁾. Skutečnost, že v případě krachu banky by neprodělali pouze ti, kteří si její situaci uvědomili jako první, by navíc vedla lidi k tomu, aby se o informace zveřejňované bankami skutečně zajímali a nenechávali se opíjet rohlíkem jako nyní.

S více měnami by sice vzrostlo riziko padělání, ale to se bude postupně snižovat s tím, jak se budou stále běžněji používat virtuální peníze. Tato skutečnost by byla vyvážena tím, že soukromé peníze by měly nulové náklady na tisk díky reklamě, která by na ně byla umisťována⁴²⁾.

Zánik národních měn by zároveň přispěl k zániku měnového patriotismu, aniž by jej nahradil měnovým patriotismem jiným, jak to činí euro. To by dlouhodobě vedlo k oslabení nacionalistického zázemí.

Dalším kladem Hayekova systému by bylo zrušení funkce „věřitele poslední instance“, kterou má nyní centrální banka, což by vedlo ke zprůhlednění a zefektivnění peněžního trhu.

Pro obyčejného občana by však byla největším přínosem neexistence zákonného platidla, takže pokud by ztratil důvěru v některou měnu, mohl by přejít k měně jiné, aniž by se musel stěhovat nebo riskovat uvěznění.

Hayek navrhuje jako přechodný model konkurenci mezi jednotlivými národními měnami, což byla také původní idea zakladatelů EMU⁴³⁾ a je škoda, že byla eurem pohřbena. V tomto modelu by tak mohly v Evropě emitovat pouze centrální banky a ty by si navzájem konkurovaly. Nicméně čistý Hayekův model, kdy by za emisi ničím nekrytých měn neodpovídaly žádné státní instituce, ale podnikatelé sídlící třeba někde na Bahamách nebo v pralese (jak tomu bylo během éry wild-cat banking v USA), mi nepřipadá příliš důvěryhodný. Dal bych přednost tomu, aby emitenti měn museli sídlit v místech, ve kterých jejich měna obíhá a případně i tomu, aby za jejich měny ručily lokální politické autority, které by jim udělovaly licence. Centrální autority již dostatečně prokázaly, že se o měny starat neumí, nicméně fakt, že někdo nese politickou zodpovědnost za danou měnu, by v mých očích její důvěryhodnost výrazně posílil a v neposlední řadě bych měl v případě krachu dané měny koho lynčovat.

6. Rothbardova alternativa

Murray N. Rothbard na rozdíl od Hayeka nebere za základ hodnoty peněz důvěru, které v ně má veřejnost, ale fakt, že peníze jsou poukázkami na nějakou komoditu, nebo jsou přímo touto komoditou.

Jako peněžní komodita může sloužit cokoliv, co je veřejnost ochotna za peníze považovat a co by byl daný bankéř ochoten držet, aby za to danou měnu mohl měnit. V minulosti takovou roli hrály zlato nebo stříbro, ale stejně tak by bankéř mohl vydávat bankovky směnitelné za platinu, počítače ZX Spectrum, originály van Goghových obrazů nebo otroky (pro bývalé centrální bankéře). Většina ekonomů řešících tuto otázku se domnívá, že by převládlo zlato⁴⁴⁾.

Rothbard navrhuje systém, v němž by bankovky byly plně kryté touto komoditou⁴⁵⁾. Plné krytí by tak znamenalo, že bankovky může vydávat pouze někdo, kdo skutečně má ekvivalent, který za ně může vydat, a tudíž by nehrozilo riziko krachu dané měny a ztrát jejích uživatelů, pokud by se emitent choval poctivě a vydával skutečně pouze tolik bankovek, kolik má k dispozici dané komodity. Ze stejného důvodu by nebyly povoleny opční klauzule, tj. klauzule, které by bance dovolily komoditu nevyplatit ihned, ale až po určeném čase, za který by zaplatila úrok⁴⁶⁾. Rothbard dokonce možnost nevyplacení zlata nazývá „udělením licence ke krádeži“⁴⁷⁾.

To, že nabídka dané komodity (zlata) je neelastická a její množství téměř konstantní⁴⁸⁾, by nijak nevadilo jejímu využívání jakožto peněz – naopak by to vylučovalo velké výkyvy cen v dané měně a zaručovalo předvídatelnost cen budoucích, což je vlastnost důležitá pro efektivní podnikání a rozvoj.

Hlavním problémem vzniku peněz krytých plně zlatem je, jak zajistit dostatečné množství zlata na toto krytí: „V podstatě máme 2 alternativy: Příchod 100% zlaté měny je možný buďto deflací národní měny k hodnotě zlaté zásoby nebo její revalvací na cenu zlata. Druhou možností je dostat zásobu zlata absolutně z rukou vlády a přesunout ji do rukou bank a občanů.“⁴⁹⁾

Faktorem, který by přechod na zlatou měnu usnadnil, by byl nárůst ceny zlata v okamžiku, kdy by bylo jasné, že se z něj stane budoucí měna. Pro zmírnění následků této změny by bylo rovněž možné zavést přechodnou fázi, kdy by například každé bankovka byla čímsi jako losem, se kterým by jeho držitel mohl jednou za měsíc přijít do banky, Béďa Trávníček by zatočil kolem štěstí a každý desátý zájemce by dostal zlato skutečně proplaceno (bankovka by pak už nebyla jenom bezcenným kusem papíru, ale měla by sama o sobě hodnotu stejně jako ji mají stírací losy prodávané na ulici).

Rothbardův model má nespornou výhodu v tom, že člověk, který je uživatelem měny v tomto sytému, nemusí nikomu věřit, že ho nepodvede, ale má jasný právní nárok na komoditu, kterou chce nebo díky níž si danou měnu zvolil. Navíc systém paralelních 100% krytých měn (zlata a stříbra) už v historii fungoval (do roku 1857 v Hannoveru) a stejně tak fungoval systém svobodného bankovnictví⁵⁰⁾.

Alternativní virtuální peníze – poukázky na zlato, stříbro, platinu nebo paladium - se dnes úspěšně rozvíjí na serveru www.e-gold.com⁵¹⁾. Pádu nestabilních národních měn tak stojí v cestě jen dnešní regulace (pomocí instituce „zákonného platidla“) a neochota lidí měnit své zvyky.

7. Závěr

Jak vyplývá z tohoto textu, nejsem zrovna nadšený tím, že vzniklo euro, jehož jediná výhoda je, že při cestování po Evropě nebudeme muset nadále měnit peníze. Tutéž výhodu by nám poskytla celoevropská zlatá měna případně soukromé měny akceptované po celé Evropě. A tyto měny by nepodléhaly vládou a centrální bankou zřízené inflaci a neměly by celou řadu nevýhod současných měn. Bohužel tu však euro máme a musíme se s ním naučit žít. I nadále tak budou debaty o penězích a měnových záležitostech stát na metodologických zvrhlostech typu cenového indexu, jejichž hlavním smyslem je obhájit před nevědomým obyvatelstvem existenci centrálních bank a s nimi spjatých zájmových skupin.

Nezbývá než si na závěr vypůjčit slova Saint-Clarova (opět z Chaloupky strýčka Toma): „Protože můj bratr Mouřenín je nevědomý a bezmocný a já jsem vzdělaný a mám moc – protože já vím jak na to a mohu to udělat – proto mu smím ukrást všechno, co má, a smím si to ponechat a jemu dát jenom to a tolik, jak se mi zlíbí a jak uznám za dobré. … Nejlepší, co můžeme udělat, je zavřít oči i uši a nevšímat si toho. Jiná pomoc nám nezbývá.“ (str.328-332)

Poznámky:

1) (Hannan 2001) uvádí, že Estonsko během transformačního procesu zrušilo cla, státní dotace, zavedlo volný trh do zemědělství, zrušilo daň z příjmu právnických osob a zavedlo rovnou daň ve výši 27% pro fyzické osoby. Během posledních let však bylo ze strany EU donuceno opět zavést cla a začít dotovat zemědělství, aby se jeho zákonodárství slučovalo se zákony platnými v EU. Občané platící dotace zemědělcům, kteří se bez nich dříve obešli, na tomto kroku jednoznačně prodělávají a jediným kladem pro ně je, že je EU ochrání před nebezpečím ze strany Ruska.

2) Právě díky nejednotnosti právních a politických systémů v Evropě mohli Židé před válkou utíkat do Československa a Češi naopak po válce do Německa. Až na našem kontinentě zavládne další totalita, už to možné nebude.

3) (Bandulet 2001)

4) (Mach 12/2001)

5) (Šťastný 1999)

6) Příkladem může být rozdíl mezi konzumací marihuany v Praze a na jižní Moravě. V Praze se konopí častěji prodává a je ho obecně méně, kdežto na jižní Moravě dávají pěstitelé zakouřit svým známým i neznámým lidem zcela zadarmo. Praha má tak vyšší HDP týkající se konopí, i když na Moravě se ho vykouří více a kuřáci z něj tedy mají větší užitek. Kdyby se naopak na Moravě začalo konopí prodávat, vykouřilo by se jej méně, užitek Jihomoravanů z něj by poklesl, a přesto by došlo k růstu HDP.

7) (Hayek 1999:80)

8) (Hülsmann 2001:109)

9) Takovou skupinou je např. „European Round Table of Industrialists. Je to naprosto neformální klub, sídlící v jedné nenápadné bruselské budově. Setkávají se tam špičkoví představitelé evropské ekonomiky, ne však jako zástupci svých firem, nýbrž jako jednotlivci. Najdete tu šéfy firem jako Nestlé, Unilever, Phillips, Royal Dutch atd. Scházejí se pravidelně a pokoušejí se vyvíjet tlak na formulování politiky Evropské komise.“ (Bandulet 2001)

10) Když italská lira ztrácela vůči německé marce, nemohla se italská centrální banka nijak jednoduše vymluvit ze své odpovědnosti. Když začne ztrácet euro vůči dolaru, bude ECB tvrdit, že evropská a americká ekonomika jsou nesrovnatelné, případně poukáže na „americký imperialismus“.

11) „Se zavedením eura úroky placené jednotlivými národními vládami z monetizovaného dluhu půjdou do společného evropského pytle a následně budou přerozdělovány podle formule, která zvýhodňuje chudší státy a znevýhodňuje bohatší. Německý státní rozpočet se bude potýkat s deficitem, protože pravidelné platby úroků do ECB budou vyšší než německý podíl na zisku ECB. Na druhé straně francouzské vládě připlují před ECB příjmy navíc.“ (Mach 5/2001)

12) (Feldmann 1993) uvádí příklad z USA: „V průběhu 80.let ekonomika Nové Anglie velmi profitovala ze silné poptávky po jejích výrobcích a službách, zvláště počítačích, zbrojním zařízení a finančních službách. Růst poptávky po těchto produktech ve zbytku USA způsobil růst jejich cen a relativní úrovně platů a příjmů v Nové Anglii. Nyní však poptávka po počítačích, zbrojním zařízení a finančních službách poklesla. Dokud bude poptávka po exportu z Nové Anglie klesající, bude zde také abnormálně vysoká nezaměstnanost. Kdyby byla měna Nové Anglie samostatná a pohyblivá vůči měně ostatních států USA, mohl být tento pokles poptávky vyřešen mnohem méně bolestným způsobem, a to poklesem relativní hodnoty měny země vůči měně zbytku USA.“

13) (Mach 12/2001)

14) (Weigl 2001): Rakousko-Uhersko bylo rovněž „mnohonárodní velmocí, která národům v něm žijícím zaručovala relativní prosperitu a bezpečnost, rozsáhlý trh bez vnitřních hranic, svobodný pohyb zboží, kapitálu a lidí, o společné měně nehovoře.“

15) (Havel 2000:26)

16) (Rothbard 2001:30)

17) (Hayek 1999:80)

18) (Rothbard 2001:36)

19) „Veřejný statek je charakterizován: 1. nedělitelností spotřeby a nesoutěživostí spotřebitelů 2. nevylučitelností ze spotřeby 3. nulovými mezními náklady na spotřebu každého dalšího spotřebitele. Produkce peněz evidentně nesplňuje ani jeden ze znaků veřejného statku.“ (Janeček 1999:3)

20) (Kinkor 1996:161)

21) (Jordan 1999:8)

22) „Fondová zásoba je množství peněz v ekonomice, kterého je třeba pro zajištění budoucí výroby. Velikost fondové zásoby představuje omezení při zavádění produktivnějších, ale delších stupňů výroby. K problémům dojde ve chvíli, kdy bankovní systém způsobí, že se fondová zásoba jeví být větší, než ve skutečnosti je. Když centrální banka zvýší množství peněz, nezvětšuje tím fondovou zásobu.“ (Shostak 1999)

23) (Šíma 2000:60)

24) To se stalo např. v Japonsku začátkem 90.let: „V 80.letech vedlo Japonsko příliš uvolněnou a expanzivní monetární politiku, jež vytvořila měnové prostředí vedoucí k bublině, tj. inflaci cen aktiv, která se projevila v cenách nemovitostí a cenách akcií. Pak v roce 1991 bublina praskla, došlo k prudkému poklesu cen reálných aktiv a k prudkému poklesu na akciovém trhu, projevily se také špatné úvěry finančních institucí“. (Tietmeyer 1999:17)

25) (Hayek 1999:94)

26) Příkladem této skryté inflační politiky je např. politika FEDu v USA: „FED produkoval obrovské množství nových peněz, které byly nejprve použity na burze a tam udržovaly v chodu státem zapřičiněnou pyramidovou hru. Z burzy se nově vytvořené peníze rozšiřovaly do zbytku domácího hospodářství, kde by nevyhnutelně muselo dojít ke zvyšování cen, pokud by současně nepůsobil opačným směrem odliv velkého množství peněz do zahraničí.“ (Hülsmann 2001:131)

27) „Dochází k procesu, který se nazývá pokles zprostředkování – k odlivu primárních vkladů z bank, jež jsou pak přesouvány do nebankovních institucí podnikajících v bankovní sféře (např. penzijní fondy, pojišťovny), které nepodléhají bankovní regulaci.“ (Janeček 1999:70) Navíc dochází k rozvoji internetových virtuálních peněz, jejichž množství centrální banka může jen těžko nějak ovlivnit.

28) (Šíma, Šťastný 2001:16)

29) (Šíma, Šťastný 2001:18)

30) doktrína valor impositus – viz. (Hayek 1999:42)

31) (Smutný 2000:65)

32) Příkladem z Ameriky je fond Long-Time Capital Management, který podnikal s neúnosným rizikem a počítal, že v případě krachu mu FED pomůže. To se skutečně stalo a FED na jeho záchranu uvolnil 3,6 mld. dolarů. (Janeček 1999:19)

33) (Janeček 1999:19)

34) „Zlato bylo všeobecně znárodněno, kromě zanedbatelného množství používaného pro průmyslové účely a dekorace.“ (Rothbard 2001:83)

35) V Česku bylo například donedávna trestné ukládat peněžní prostředky na účtech v zahraničí. Viz. (Šíma, Šťastný 2001:14)

36) „V důsledku nedostatku cizích měn sáhly mnohé vlády ke konfiskaci devizových prostředků vlastněných svými občany. Vycházejíce z jimi uměle nadhodnoceného kurzu domácí měny přinutily domácí obyvatelstvo přijímat výměnou za jednotku cizí měny daleko méně jednotek měny domácí, než by obyvatelé byli schopni dosáhnout na svobodném trhu. Zahraniční měna byla stejně jako zlato znárodněna a vývozci byli poškozeni.“ (Rothbard 2001:85)

37) (Hayek 1999:146)

38) (Hayek 1999:38)

39) (Hayek 1999:90)

40) Pokud bych tedy chtěl držet měnu (vydávanou třeba mafií), u níž budu mít jistotu, že za 1 její jednotku dostanu vždycky 1 gram heroinu, měl bych možnost si v ní nechat vyplácet mzdu a spokojeně se ufetovat. Bývalí centrální bankéři by zase mohli preferovat měnu se stabilním kurzem vůči cenám otroků.

41) Včetně těch, které dnes nejsou obvyklé – např. sexuální orientace bankéřů.

42) McDonald´s by si jistě nenechal ujít příležitost vytisknout na padesátikorunu obrázek BigMacu s tím, že jej zákazník za tuto bankovku může obdržet jeho provozovnách.

43) (Smutný 2000:43)

44) „Důvody, proč by tomu tak mohlo být jsou následující: 1. Zlato se spontánně vyvinulo jako peníze v západním světě a fungovalo jako peníze až do roku 1933. 2. Faktory důležité pro fungování zlata jako peněz se nezměnily.“ (Janeček 1999:37)

45) Systém by stál na premise, že „dvě osoby nemohou být vlastníkem jednoho a téhož předmětu ve stejnou dobu.“ (Havel 2000:52) „Samotný akt vydání bankovky bez toho, aby banka vlastnila zlaté mince, by byl trestným činem – podvodem – již v okamžiku vydání takovéto bankovky“ (Havel 2000:50)

46) „Lze předpokládat, že bance, která není schopna proplácet své bankovky, nikdo další prostředky nesvěří. Dá se očekávat, že majetek banky je oproti závazkům nepatrný, a proto nárok na proplacení při nedostatku likvidity de facto zaniká. Pro klienty tak krach nastane ve stejném okamžiku, jako kdyby na bankovce opční klauzule nebyla.“ (Havel 2000:61)

47) (Rothbard 2001:72)

48) „Nárůst peněžní zásoby pouze oslabuje užitečnost každé unce zlata. Naopak pokles nabídky peněz zvyšuje moc každé zlaté unce konat svoji práci. Tím jsme došli k překvapujícímu poznání, podle něhož nezáleží na tom, jak velká je nabídka peněz.“ (Rothbard 2001:42)

49) Viz. (M.N. Rothbard: The Case for a 100 Percent Gold Dollar, http://www.libinst.cz)

50) V letech 1727-1845 existoval ve Skotsku systém svobodného bankovnictví, kdy si každý mohl založit banku a emitovat vlastní měnu. V roce 1826 tak existovalo 29 bank emitujících peníze. Během éry existence svobodného bankovnictví ve Skotsku zkrachovala jediná banka a skotský HDP se zvětšil téměř dvojnásobně. Systém byl charakteristický plným krytím, pravidelným vzájemným zúčtováním měn (díky němuž se rychle přišlo na to, že následně zkrachovavší Ayr Bank vydává nekryté peníze) a plným ručením akcionářů banky za její závazky. Poté, co britský parlament v roce 1862 povolil částečné krytí emitovaných měn, skotské banky až do roku 1878 kryly své měny plně, aby nepřišly o důvěru zákazníků. Více v (Janeček 1999) nebo v (White, L.H.: Free banking in Britain, London, The Institute of Economic Affairs 1995)

51) „Klientovi jsou na jeho účtu vedeny záznamy o množství e-gold peněz. Reálně je jím nakoupený kov tezaurován ve smluvních depozitářích společnosti e-gold Ltd. (100% krytí). Příjem společnosti e-gold Ltd. se skládá výhradně z poplatků za vedení účtů a 1% poplatku z objemu každé transakce (max. v ekvivalentu 50 centů). E-gold Ltd. proklamuje, že systém je navrhnut tak, aby byl absolutně bez finančních rizik, proto společnost nevlastní žádnou národní měnu a nemá žádné bankovní účty.“ (Smutný 2000:45)

Použitá literatura:

Bandulet, B.: Jak se vládne v Evropské unii, bulletin Občanského institutu č.124, 12/2001

Beecher-Stowe, H. E.: Chaloupka strýčka Toma 1.svazek, Albatros, Praha 1969

Feldstein, M.: Argumenty proti EMU, bulletin Občanského institutu č.17, 1/1993

Hannan, D.: Měli by euroskeptici být pro rozšíření?, Laissez-Faire 9/2001

Havel, J.: Svobodné bankovnictví – spontánnost a stabilita, diplomová práce VŠE 2000,

http://www.libinst.cz

Hayek, F.A.: Soukromé peníze. Potřebujeme centrální banku?, Liberální institut, Praha 1999

Hülsmann, J.G.: Krásný nový svět papírových peněz, in: Rothbard, M.N.: Peníze v rukou

státu, Liberální institut, Praha 2001

Hülsmann, J.G.: Zlato místo eura, Terra Libera 2/2002

Hume, D.: O penězích, Laissez-Faire 1/2000

Janeček, T.: Teorie svobodného bankovnictví a možnosti její aplikace v současném světě,

diplomová práce VŠE 1999, http://www.libinst.cz

Jordan, J.: Změněná úloha centrálních bank v XXI. století, Liberální institut, Praha 1999

Kinkor, J.: Trh a stát. K čemu potřebujeme filosofii, Svoboda, Praha 1996

Kvizda, M.: Centrální banka a národní hospodářství, skripta ESF MU, Brno 1998

Mach, P.: Euro bude bohatým brát a chudým dávat, Laissez-Faire 5/2001

Mach, P.: Evropská unie nemá ráda konkurenci, Laissez-Faire 9/2001

Mach, P.: Je evropa „optimální politickou oblastí“?, Laissez-Faire 2/2001

Mach, P.: Světová banka znamená světové přerozdělování, Laissez-Faire 11/2000

Mach, P.: Zamlčovaná rizika zavedení společné měny, Laissez-Faire 12/2001

Milar, B.: Praktické otázky zavedení systému free banking, seminární práce VŠE

(nedatováno), http://www.libinst.cz

Robejšek, P.: Časovaná bomba euro, Lidové noviny 2.3.2002

Rothbard, M. N.: Jak vláda zničila naše peníze, in: Rothbard, M.N.: Peníze v rukou státu,

Liberální institut, Praha 2001

Shostak, F.: Inflace, deflace a budoucnost, Laissez-Faire 11/1999

Skousen, M.: Sayův zákon znovu na scéně, Laissez-faire 5/2001

Smutný, J.: Svobodné bankovnictví – pohled teorie a praxe, diplomová práce VŠE 2000,

http://www.libinst.cz

Šíma, J.: Pryč s EU!, Terra Libera 7/2001

Šíma, J.: Trh v čase a prostoru, Liberální institut, Praha 2000

Šíma, J., Šťastný, D.: Centrální bankovnictví – iluzorní výdobytek civilizace,

in: Rothbard, M.N.: Peníze v rukou státu, Liberální institut, Praha 2001

Šťastný, D.: Jak je důležité jásat při růstu HDP, Laissez-Faire 11/1999

Tietmeyer, H.: Euro a ekonomiky v transformaci, Liberální institut, Praha 1999

Weigl, J.: O zamlčovaných rizicích evropského sjednocování, Laissez-Faire 9/2001