Manažerské funkce - rozhodování

   Manažerské funkce jsou považovány za hlavní oblasti , povinnosti resp. skupiny činností
   manažera. Jsou označovány jako specifické činnosti, které musí vykonávat při plnění pracovních
   ´úkolů každý manažer, ať je konkrétní zaměření jeho profese jakékoliv.

   Fayol v roce 1916 charakterizoval manažera jako člověka, který se zabývá plánováním,
   organizováním, koordinací a kontrolou. Od té doby bylo popsáno mnoho variant základních
   povinností (manažerských funkcí) manažera

   Přes snahy mnoha autorů, kteří prováděli klasifikaci manažerských funkcí, od zjednodušeného
   pojetí (rozlišující 4 funkce) až po velmi podrobné rozlišení (rozlišující 19 funkcí), se
   ustálilo pojetí Koontze a Weihricha, kteří rozlišují dvě základní skupiny manažerských funkcí
   jimiž jsou:

   ˙         funkce sekvenční - plánování, organizování, personalistika a vedení, kontrola,

   ˙         funkce průběžné - analýza, rozhodování, implementace.

   

   Tab. 1. Základní manažerské funkce

   +----------------------------------------------------------------------------------+
   | Funkce          |                        Funkce sekvenční                        |
   |                 |----------------------------------------------------------------|
   | průběžné        |  Plánování   |  Organizování  |  Personalistika  |  Kontrola   |
   |                 |              |                |                  |             |
   |                 |              |                |     a vedení     |             |
   |-----------------+--------------+----------------+------------------+-------------|
   | Analýza         |              |                |                  |             |
   |-----------------+--------------+----------------+------------------+-------------|
   | Rozhodování     |              |                |                  |             |
   |-----------------+--------------+----------------+------------------+-------------|
   | Implementace    |              |                |                  |             |
   +----------------------------------------------------------------------------------+

   

   Mezi jednotlivými manažerskými funkcemi existují vzájemné souvislosti a zpětné vazby. Určování
   cílů je stejně jako plánování rozhodovacím procesem. Zjistí-li se při plánování, že určitý cíl
   nelze dosáhnout, musí se tento cíl korigovat. Předpokladem pro výkon všech funkcí je výměna
   informací a komunikace.

   Z věcného hlediska se činnosti, které vykonávají manažeři, ještě rozdělují na činnosti odborně
   - technické, personální a administrativní.

   

   

   Rozhodování

   

   Rozhodování je průběžná manažerská funkce, proces řešení rozhodovacích problémů, tj. výběr
   jednoho z více možných řešení. Rozhodovací procesy probíhají v  plánování, organizování,
   vedení i kontrole. Podle stupně řízení se rozlišují rozhodovací procesy operativní, taktické a
   strategické.

   Předmětem operativního rozhodování na základním stupni řízení jsou zpravidla dobře
   strukturované rozhodovací problémy, na vyšších stupních řízení se často vyskytují špatně
   strukturované rozhodovací problémy, pro něž nemají rozhodovatelé standardní postupy.

   Každý rozhodovací proces má dvě stránky:

   ˙        meritorní stránka ( věcná, obsahová)

   ˙        procedurální stránka (metodická, formálně -- logická)

   Významným faktorem ovlivňujícím rozhodování manažerů je jejich postoj k riziku, který je
   chápaný jako ochota nebo neochota rozhodovat v podmínkách rizika a neurčitosti. Mladí
   manažeři, ženy a manažeři na vyšších stupních řízení ochotněji podstupují vyšší rizika než
   osoby a manažeři na nižších stupních řízeních. Manažeři, kteří podstupují rozhodování za
   rizika ochotně, jsou označováni jako hazardéři, naproti tomu manažeři, kteří se riziku
   vyhýbají, jsou označováni jako odpůrci rizika. Zkušení manažeři rozlišují  riziko
   nevyhnutelné, riziko únosné a riziko neúnosné.

   

                                        Rozhodovací analýza

   Je jedna z nejdůležitějších metod rozhodování, je označována za metodu normativní, protože se
   zaměřuje na formální stránku rozhodovacího procesu a doporučuje obecný, nejvhodnější způsob
   řešení rozhodovacích problémů. V literatuře se je možno setkat se dvěma přístupy, které
   charakterizují kroky rozhodovací analýzy -- zjednodušené pojetí rozlišuje čtyři kroky,
   podrobnější osm a jsou to:

   1.      identifikace problému -1

   2.      stanovení kritérií rozhodování - 2

   3.      stanovení vah kritérií - 2

   4.      vypracování návrhů alternativ rozhodnutí - 3

   5.      analýza a zhodnocení alternativ - 3

   6.      výběr nejvhodnější alternativy - 3

   7.      implementace rozhodnutí - 4

   8.      zhodnocení rozhodnutí - 4

   

Metody řešení problémů

   Podle toho, zda při rozhodování uplatňujeme hledisko subjektivní, rozlišujeme rozhodování
   individuální, kdy rozhodují jednotlivci, a týmové (skupinové), kdy rozhodují různé týmy
   odborníků (komise, pracovní skupiny, řídící orgány).

               Týmové rozhodování je zpravidla nákladnější, časově náročnější a nemusí vyústit
   vždy v optimální řešení, jsou-li v týmu skupiny s protichůdnými zájmy. Podmínkami úspěchu jsou
   správná volba členů skupiny a použití vhodné metody skupinového řešení problémů. Tyto metody
   jsou:

   ˙        brainstorming

   ˙        graf příčin a důsledků ("rybí páteř")

   ˙        šestislovný graf

   ˙        nominální skupinová technika

   ˙        delphi metoda