Historie chůze na sněžnicích
Sněžnice mají historii dlouhou téměř 6000 let. Většinu této doby sloužily lidem na severu při každodenních činnostech.
Chůze po sněhu je spojená s obýváním a dobýváním těch částí země, na kterých leží část roku vyšší sněhová pokrývka. Je to tedy velmi stará záležitost a člověk si záhy snažil pohyb v hlubokém sněhu ulehčit různými pomůckami.. Odhaduje se, že již před 6000 lety začal člověk používat různé pomůcky pro jednodušší pohyb na sněhu v oblasti Sibiře. Nejznámější a nejstarší dochované nálezy pochází ze Skandinávie, kde byly nalezeny skalní kresby a zbytky dřevěných chodicích zařízení ze slatí a močálů z Hotingenu (Švédsko), jejichž stáří se odhaduje na 4500 let.
Další klasický případ dokazující používání pomůcek pro jednodušší pohyb na sněhu ve formě sněžnic, nebo spíše sněžné obuvi s rozšířenou nášlapnou plochou, byl nález ledovcového muže „Ötziho“ v Rakousku v 80.letech 20. st., který měl právě tento typ obuvi.
Sněžnice sloužily jak usedlému způsobu života rolníků v zimě, při vykonávání základních denních činností a prací, tak i pro lov v zimním období a pohyb kočovníků v průběhu zimy.
Postupem času se vyvinuly dvě formy chodících pomůcek do sněhu:
Jednoduché chodící a brodící zařízení různých tvarů, jehož základ tvořil nosný rám, který byl vypleten a propleten dřevěnými pruty. S těmito typy sněžnic byla umožněna chůze, ale ne skluz. Na konci této řady stojí klasické kanadské, indiánské sněžnice, ze kterých se vyvinuly dnešní moderní typy sněžnic. “Sněhové vodiče“ jsou známé ze Skandinávie a získaly si oblibu v pozdějších dobách pro svoji jednoduchost. Propletené obruče se nalézaly v různém stupni vývoje jako dřevěné výplety se strunami s centrálním zesílením v Čechách, a u jižních Slovanů představovaly jednoduché formy vodících pomůcek. Výplety z provázků a strun v kruhové formě jsou známé od Eskymáků a v Severní Americe.
Různé druhy chodících pomůcek do sněhu, ze kterých se vyvinuly dnešní sněžnice
(Mehl 1964, převzato od Hottenrott 2004).
Druhou skupinu tvoří tzv. celodřevěné stupačky, přičemž se jednalo o kruhové nebo oválné desky, nebo dřevěné boty zvětšeného tvaru.
Použití chodicích zařízení podobných sněžnicím pro koně.
Kresba pochází ze slavné „Carta Marina“ (1539) švédského
biskupa z Uppsaly (Luther 1942 převzato od Hottenrott 2004).
Vývoj těchto zařízení vedl potupně od chůze ke skluzu a na konci této vývojové řady byla lyže a to platí především pro Evropu a Asii. V Severní Americe se velký význam sněžnic ve všech podobách (od pracovních až po rekreační význam) udržel kontinuálně po dnešní dobu.
Dominantní region, kde se sněžnice převážně používaly, byla Severní Amerika. Pro její původní obyvatelé Indiány byly důležitou součástí výzbroje pro vykonávání základních denních pracovních činností v zimním období. Po objevení Ameriky se i její dobyvatelé a kolonizátoři naučili používat od původních obyvatel sněžnice v zimních obdobích, zejména v oblastech budoucí Kanady a severních států USA. Tato tradice souvisí i s největším využíváním sněžnic pro zimní turistiku v dnešní době, což jsou především území USA a Kanada. V posledních desetiletích pro běžnou denní pracovní potřebu vystřídaly sněžnice téměř všude moderní dopravní prostředky jako snowmobily nebo sněžné skútry, nicméně tradice pohybu na sněžnicích se zde udržela do dnešních dní a jsou využívány pro různé formy zimní turistiky, od krátkodobých vycházek až po náročné vícedenní přechody a pobyty v přírodě nebo i náročné soutěže a závody. Nicméně i v podmínkách Evropy se v posledních málo desetiletích začíná tato aktivita velmi rozvíjet, zejména s nástupem umělých hmot a výrobou velmi kvalitních, lehkých a špatně zničitelných sněžnic, pomocí kterých je možné se pohybovat i v náročných a obtížných terénech, ve kterých to bylo se starými typy sněžnic nemožné. A díky tomu můžeme stále častěji potkat jedince i skupinky turistů na sněžnicích i v našich různých pohořích.