Zadání úkolu č. 1 A) Na následující otázky odpovídejte jednoslovně (např. ano, ne, musí, nemusí atd.) a následně odůvodněte svůj názor (dvě až pět stručných vět. Nutné uvést zdroj, ze kterého jste čerpali!! – Z toho vyplývá, že na konci vypracovaného úkolu musí být uveden seznam použité literatury!): a) V tzv. mýtickém období sloužil mýtus jako vyprávění (jako dnešní pohádka), proč? b) Došlo k přechodu z období mýtického do období „filozofického“ v 9. st.př.n.l.? c) Slovo arché bylo pro řecké vzdělance tím, co pro nás dějiny, proč? d) Najdeme v níže textu od Platóna nějaký mýtus, proč? Odpovězte na následující otázky (4–10 vět. Nutné uvádět zdroj): e) Co je to ontologie? f) Charakterizujte Platonóvu ideu? (K tomu viz ve studijních materiálech –> obrazové materiály –> „Platón – jeskyně“ a „Platón – ideje“.) g) Charatkterizujte Aristotelovu substanci? (K tomu viz ve studijních materiálech –> obrazové materiály –> „Aristotelés“) h) Co mají idea a substance společného? (Jedná se o představu, která až do 19. století nebyla v evropském myšlení téměř zpochybněna) ch) Co to byla polis? i) Jak byla aténská polis organizovaná v polovině 5. st. př. n. l.? j) Charakterizujte politickou a myšlenkovou změnu, ke které došlo na přelomu 3. a 4. století? Na následující otázky odpovídejte jednoslovně (např. ano, ne, musí, nemusí atd.) a následně odůvodněte svůj názor (2-5 vět; uveďte zdroj!). k) Byl epikureismus filozofickým směrem, který vyzýval člověka k přísné askezi? l) Pohled stoiků se nelišil v pohledu na člověka a morálku od pohledu Platóna. m) Plótinos byl myslitelem, který nenavazoval na Platóna ani nerozvíjel jeho učení? n) Augustinus navázal na Plótina, protože byl pohanský filozof. B) Práce s texty Přečtěte si a zpracujte následující dva texty následujícím způsobem: 1) Vypište všechny základní myšlenky textu (pozor na text Platónův – nejde nám o jeskyni, ale o to, co chtěl Platón pomocí jeskyně ukázat). 2) Na základě těchto myšlenek napište základní informaci, který text chtěl předat. 3) Odpovězte na otázky. 4) Pokuste se napsat, jaký je vztah mezi těmito dvěma texty (přestože je od sebe dělí téměř 24 století). (Nestačí odpověď, že Nietzsche píše o Platónovi!) Platón: Ústava přel. František Novotný Sókratés: S očima, jak víš, je tomu tak, že kdykoli je někdo obrací na ony předměty, na jejichž barvách se prostírá nikoli denní světlo, nýbrž noční přísvit, nevidí dobře a jsou skoro jako slepé, jako by v nich nebylo čistého zraku. Glaukón: Zajisté. Sókratés: Kdykoli je však obrátí na předměty, na které svítí slunce, tu myslím, vidí jasně, a je zjevno, že v týchž očích je zrak. Glaukón: Ovšem. Sókratés: Takovým způsobem tedy pozoruj i jevy duševní, a to tak: kdykoli se duše upře na to, nač svítí pravda a jsoucno, pochopí to a pozná a je patrno, že má rozum; kdykoli však na to, co je smíšeno s tmou, na jev vznikající a hynoucí, tehdy jen nejasně míní a špatně vidí, sem a tam svá mínění převracejíc, a tu zase se podobá,. jako by neměla rozumu. Glaukón: Ano, podobá se. Sókratés: To teď, co poznávaným předmětům poskytuje pravdy a poznávajícímu podmětu výkonné schopnosti, věz, že je idea dobra; ona je příčinou rozumového vědění a pravdy, neboť ta je poznávaným předmětem, a tak, ačkoli obé je krásné, i poznání i pravda, správně učiníš, budeš-li onu ideu pokládat za něco jiného a ještě krásnějšího nad toto obé; co pak se týče rozumového vědění a pravdy, jako tam je správné světlo a zrak pokládat za věci slunci blízké, ale pokládat je za slunce by nebylo správné, tak také i zde pokládat toto obé za věci blízké dobru je správné, ale není správné, pokládat jeden nebo druhý z nich za dobro samo, nýbrž význam dobra je ještě více cenit. Glaukón: Nevýslovná to krása podle tvé řeči, když poskytuje vědění a pravdy, ale sama nad tyto věci krásou vyniká; vždyť přece jistě tím nemyslíš rozkoš. Sókratés: Zadrž hříšná slova, odpověděl jsem; ale raději ještě pozoruj jeho obraz tímto způsobem Glaukón: Jak? Sókratés: O slunci, myslím, řekneš, že viditelným věcem dává netoliko možnost, aby byly viděny, nýbrž i vznik a vzrůst a výživu, ač samo není vznikem? Glaukón: Jak jinak? Sókratés: Rci tedy, že i předměty poznání mají od dobra nejen to, že jsou poznávány, nýbrž že se jim od něho dostává i bytí a jsoucnosti, ačkoli dobro není jsoucnost, nýbrž vyká ještě nad jsoucnost. důstojností a mocí.. . [...] Sókratésl: A nyní, pokračoval jsem, představ si rozdíl mezi duší vzdělanou a nevzdělanou tímto podobenstvím. Pomysli si lidi jako v podzemním obydlí, podobném jeskyni, jež má ke světlu dlouhý vchod zšíři celé jeskyně; v tomto obydlí již od dětství žijí spoutání na nohou i na šíjích, takže zůstávají stále na témž místě a vidí jedině dopředu, ale nemohou otáčet hlavy, protože jim pouta brání; vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň a Uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni je nahoře příční cesta, podél níž si mysli vystavěnou zídku na způsob přepážek, jaké mívají před sebou kejklíři a nad kterými ukazují své kousky. Glaukón: Dobře. Sókratés: Mysli si pak, že podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, přečnívající nad zídku, také podoby lidí a zvířat z kamene i ze dřeva i všelijak vyrobené, přičemž jedni z nosičů, jak se podobá,mluví, druzí pak mlčí. Glaukón: Divný je ten tvůj obraz a divní vězňové. Sókratés: Podobní nám, odpověděl jsem; neboť takoví lidé jistě by neviděli ze sebe samých ani ze svých druhů něco více než stíny, vrhané ohněm na protější stěnu jeskyně. Glaukón: Jak by také uviděli, když jsou nuceni držet po celý život hlavu bez hnutí? Sókratés: A co předměty, nosené podél zídky? Neviděli by z nich právě tolik? Glaukón: Ovšem že. Sókratés: A kdyby mohli ve spolek rozmlouvat, jistě by myslili, že těmi jmény, které dávají tomu, co před sebou vidí, označují skutečně předměty. Glaukón: Nutně. Sókratés: A což kdyby to vězení odráželo od protějška i ozvěnu? Kdykoli by promluvil někdo z přecházejících nosičů, nemyslíš, že by pokládali za původ toho hlasu jedině právě ten přecházejícÍ stín? GJaukón: Při Diovi, dozajista. Sókratés: U takových lidi lidí, děl jsem, by veskrze za pravdu neplatilo nic jiného než stíny těch umělých věcí. Glaukón: Docela nutně. Sókratés:Nuže pozoruj, jak by to asi bylo s jejich vyproštěním a vyléčením z pout a nerozumnosti, kdyby se jim ho přirozeně dostalo, a to takto. Jeden z nich ,je vyproštěn z pout a přinucen náhle vstát a otočit šíji a jít hledět vzhůru ke světlu. Z toho všeho by cítil bolest a pro mžitky v očích nebyl by schopen dívat se na ony předměty, jichž stíny tenkráte viděl; co by asi řekl, kdyby mu někdo tvrdil, že tenkráte viděl jen přeludy, nyní však že zří správněji, jsa mnohem blíže skutečnosti a obrácen k předmětům skutečnějším, a kdyby ho nutil, ukazuje mu na každý z předcházejících předmětů, odpovídat na otázku, co to je? Nemyslíš, že by byl v nesnázích a, domníval se, že věci, které tehdy viděl, byly pravdivější než ty, které mu jsou nyní ukazovány? Glaukón: Mnohem pravdivější. Sókratés: Nuže a kdyby ho docela nutili hledět do světla samého, že by ho bolely oči a že by se obracel a utíkal k tomu,nač se dovede dívat, a měl za to, že toto je vskutku zřetelnější, než co se mu ukazuje? Glaukón: Tak jest. Sókratés: Kdyby pak jej někdo odtamtud násilím vlekl tím drsným a příkrým východem a dříve ho nepustil, až by ho vyvlekl na světlo sluneční, zdali pak by při tom vlečení netrpěl bolestí a nevzpouzel se, a když by přišel na světlo, zdali pak by jeho oči, zalité září nemohly vidět něco bylo jmenováno skutečným světem? Glaukón: Jistě ne, aspoň ne hned. Sókratés: Ano, myslím, že by potřeboval si zvyknout, kdyby chtěl uvidět, co je nahoře. A nejprve by zíral nejsnáze na stíny a potom na obrazy lidi i ostatních předmětů, zrcadlící se na vodních plochách, později pak na ty předměty samy; dále pak by snesl pohled na tělesa nebeská a na samu oblohu snáze v noci, kdyby se díval na světlo hvězd a měsíce, než ve dne na slunce a sluneční světlo. Glaukón: Jak by ne? Sókratés: Konečně pak, myslím, byl by s to, aby popatřil na slunce, ne na jeho obrazy ve vodě nebo na nějaké jiné ploše, nýbrž na ně samo o sobě na jeho vlastním místě, a aby se podíval, jaké je. Glaukom: Nutně. Sókratés: A potom již by si o něm učinil úsudek, že ono je, co způsobuje roční počasí a oběh roků a všechno spravuje ve viditelném světě a že je nějak původcem i všeho toho, co viděli tam dole. Glaukón: Patrno, že by k tomu potom došel. Sókratés: A což když si vzpomene na své dřívější obydlí a na tamější vědění a tehdejší své spoluvězně, nemyslíš že by sám sebe pokládal za šťastného pro tu změnu, oněch pak by litoval? Glaukon: Ba jiste... Sókratés: Uvaž i toto, děl jsem. Kdyby takový člověk sestoupil nazpět a posadil se na totéž místo, zdali by se mu oči nenaplnily tmou, když by náhle přišel ze slunce? Glaukón: Ba jistě. Sókratés: Tu pak kdyby zase musil posuzovat ony stíny a závod s oněmi, kteří zůstali stále vězni, dokud má mžitky před očima a dříve než by se mu oči uklidnily - a toto zvykání by netrvalo zrovna krátce - zdali pak by nebyl k smíchu a zdali by se o něm neříkalo, že přišel z té cesty nahoru se zkaženým zrakem a že to nestojí ani za pokus chodit tam nahoru? A kdyby se někdo pokoušel je vyprošťovat z pout a vést nahoru, zdali pak by ho nezabili, kdyby ho nějak mohli rukama uchopit a zabít? Glaukón: Dozajista. Sókratés: Tento tedy obraz, milý Glaukone, připojme celý k tomu, co bylo řečeno nahoře: prostor, jevící se zraku, je jako ten žalářní příbytek a světlo ohně v něm hořícího je síla slunce; k tomu pokládej výstup nahoru a dívání se na věci nahoře za vzestoupení duše do pomyslné oblasti a nechybíš se mého mínění, když si je přeješ slyšet, bůh sám ví, zdali je pravdivé. Nuže jak já to vidím, je to tak : v oboru poznání spatřuje se na konci, a to jen stěží, idea dobra, když však je spatřena, je o ní soudit, že ona je všemu původcem všeho pravého a krásného, neboť i ve světě viditelném zrodila světlo a jeho pána, slunce, i v oboru pomyslném, kde je sama paní, poskytla lidem pravdu a rozum; jí musí spatřit ten, kdo chce rozumně jednat, ať v soukromí, ať v obci. FRIEDRICH NIETZSCHE Soumrak bůžků aneb Jak filosofovat. kladivem In: Ecce homo. Praha 1993, přel. L. Benyovsky "Rozum" ve filosofii I Ptáte se mě, co všechno je u filosofů idiosynkrasií?^1 Například nedostatek jejich smyslu pro dějiny, jejich nenávist vůči pouhé představě samotného dění, jejich egypticismus. Domnívají se, že nějaké věci prokáží čest, když ji odhistorizují sub specie eternity^2 - když z ní udělají mumii. Všechno, čím se po tisíciletí filosofové zabývali, byly pojmové mumie, z jejich rukou nevyšlo nic skutečně živé. Tito pánové, modloslužebníci pojmů, při svém zbožňování usmrcují, vycpávají - jsou tím nebezpeční všemu živému. Smrt, změna, stáří, právě tak jako plození a růst jsou pro ně námitkou - dokonce vyvrácením. Co je, neděje se., co se děje, není… Všichni ale přímo zoufale věří ve jsoucí. Protože se ho ale nemohou zmocnit, hledají důvody, proč jim jsoucno není přístupné. "To musí být nějaké zdání, nějaký podvod, že jsoucno nevnímáme: kde se skrývá ten podvodník?" - "Máme ho," šťastně křičí, "je to smyslovost! Tyto smysly, které i jinak jsou tak nemorální, nás podvádějí o pravém světě. Morálka: pryč od klamu smyslů, od dění, od historie, od lži - historie není nic než víra ve smysly, v lež. Morálka: popírat vše, co věří ve smysly, celý zbytek lidstva: to vše je "lid". Být filosofem, mumií, s hrobařovou mimikou podávat monotono-teismus! - A především pryč s tělem, touto politováníhodnou fixní ideou smyslů! alespoň stiženou všemi chybami logiky, spornou, úplně nemožnou, je-li už tak drzá, aby se stále tvářila jako skutečná!... Zač vděčím starým Má nedůvěra k Platónovi jde do hloubky: shledávám ho tak zbloudilým od všech základních instinktů Helénů, tak přemoralizovaného, tak preexistenčně křesťanského - pojem "dobra" má již za pojem nejvyšší - že bych na celý fenomén Platón použil spíše tvrdé slovo "vyšší švindl", nebo slyšíte-li to raději, idealismus - než nějaké jiné slovo. Draze se zaplatilo za to, že tento Atéňan chodil do školy k Egypťanům (nebo k Židům v Egyptě?..). Ve velké osudovosti křesťanství je Platón onou dvojznačností a fascinací zvanou "ideál", která ušlechtilejším povahám starověku umožnila nerozumět si a vstoupit na most vedoucí ke "kříži"... A kolik Platóna je ještě v pojmu "církev", ve stavbě, systému a praxi církve! - Mým osvěžením, mou zálibou, léčbou z celého platonismu byl vždy Thukydides. Thukydides a snad Macchiavelliův principe jsou mi nejbližší svou nepodmíněnou vůlí nic si nepředstírat a vidět rozum v realitě - ne v rozumu a tím méně v "morálce"... Z žalostného okrašlování Řeků v ideál, které si "klasicky vzdělaný" mladík odnáší do života jako svou odměnu za gymnaziální drezúru, neléčí nic důkladněji než Thukydides. Musí se obracet řádka za řádkou a číst myšlenky, skryté mezi nimi stejně jako slova: je málo myslitelů tak bohatých na skryté myšlenky. V něm nachází svůj dokonalý výraz kultura sofistů, chci říci kultura realistů: toto neocenitelné hnutí uprostřed vybuchujícího morálního a idealistického švindlu sokratovských škol. Řecká filosofie jako dekadence řeckého instinktu; Thukydides jako velký souhrn, poslední zjevení silné, přísně tvrdé věcnosti, která tkvěla v instinktu starších Helénů. Zmužilost před realitou nakonec rozlišuje takové povahy jako Thukydides a Platón: Platón je před realitou zbabělec - proto se utíká k ideálu; Thukydides se má v moci, proto si podrží v moci i věci…^3 Poznámky 1 idiosynkrasie - nepřekonatelný, pudový odpor; přecitlivělost 2 sub specie aeternity (lat.) - pod zorným úhlem věčnosti 3 V ukázce je pěkně vidět Nietzschovo vlastní stanovisko: člověk se musí naučit žít uprostřed světa, vyrovnat se svou smyslovostí, neulehčovat si útěkem do hotového a přehledného světa, vystát svou "divokost", svou "živočišnost". Svět je proměnlivý, nezřetelný a s jako takovým se s ním musíme naučit zacházet. OTÁZKY: 1) Jaký je vztah mezi fyzickým a duševním zrakem u Platóna? 2) Charakterizujte pomocí textu základní rysy “pravé poznání”? 3) Co z Platónova obrazu jeskyně vyplývá pro člověka, který má pravé poznání, a jak se k němu budou ostatní lidé chovat (nejde nám o jeskyni, ale o to, co tímto obrazem chtěl Platón říct)? 4) Rozveďte a vysvětlete, co znamená Nietzscheho věta: „Co je, neděje se., co se děje, není“. 5) Kdo to byl Thukydidés a proč jej Nietzsche staví proti Platónovi. 6) Co má podle Nietzscheho společného křesťanství s platonismem?