Zadání úkolu č. 2 A) Na následující otázky odpovídejte jednoslovně (např. ano, ne, musí, nemusí atd.) a následně odůvodněte svůj názor (dvě až pět stručných vět. Nutné uvést zdroj, ze kterého jste čerpali!! – Z toho vyplývá, že na konci vypracovaného úkolu musí být uveden seznam použité literatury!): a) Existuje velký rozdíl mezi antickou ideou vzniku světa z arché a křesťanskou představou vzniku světa ex nihilo (z ničeho)? b) Měli křesťanský Bůh a antičtí bohové něco společného, a proč? c) Bylo křesťanské pojetí času cyklické, a proč? d) Renesanční myslitelé (např. Montaigne) se o stoicismus a skepticismus příliš nezajímali, a proč? Odpovězte na následující otázky (4–10 vět. Nutné uvádět zdroj): e) Charakterizujte, co je to lineární pojetí času a jak toto pojetí proměnilo myšlení středověku? f) Jaká byla struktura středověké univerzity? Jak se proměnily univerzity na konci středověku a v období renesance? g) Definujte přesně, co znamenalo ve středověkém myšlení slovo univerzálie? Co bylo podstatou boje o univerzálie? h) Co pro renesanční lidi znamenalo, že mikrokosmos odpovídá makrokosmu? ch) Co se stalo roku 1453 a jak tato událost proměnila evropskou společnost? B) Práce s texty Přečtěte si a zpracujte následující dva texty následujícím způsobem: 1) Vypište všechny základní myšlenky textu. 2) Na základě těchto myšlenek napište základní informaci, který text chtěl předat. 3) Odpovězte na otázky. 4) Pokuste se napsat, jaký je vztah mezi těmito dvěma texty, popřípadě v čem se liší. Augustinus Aurelius: Vyznání (tento text najdete z technických důvodů vyvěšený na ISu v Učební materiály => Texty) Michel de Montaigne (1533 - 1592) O ZKUŠENOSTI přel. Václav Černý Příroda mateřsky pečovala, aby činy, které nám k naší záchově předepsala, byly pro nás spojeny také s rozkoší, a vyzývá nás k nim tedy nejenom rozumem, ale i zálibou: je nespravedlivé její předpisy porušovat. Když vidím, jak se Caesar i Alexandr v nejprudším letu svých velkých podniků zcela klidně těší z přirozených a tudíž i nutných a spravedlivých radostí, nejenom že neříkám, že své duši popřávají oddechu, nýbrž naopak tvrdím, že ji otužují, neboť silou mocné vůle podřizují své násilné podnikání a pracné přemýšlení zvyklostem pravidelného života. Nazval bych je dokonce moudrými, kdyby byli došli k názoru, že právě v tom záleží činnost normální, a že na jejich veliká díla dlužno hledět jako na výjimku. Jsme notní pošetilci: "Prožil svůj život v zahálce," říkáme. Anebo: "Dnes jsem neudělal nic." - Cože? Copak jste nežil? To je přece netoliko prazákladní, ale i nejznamenitější ze všech vašich zaměstnání. – „Kdyby mi byli dali možnost konat významné věci, byl bych ukázal, co dokážu.“ - Dokázal jste vůbec i jen rozmyslit si a spořádat svůj vlastní život? Pakliže ano, splnil jste ze všech svých úkolů ten hlavní. K tomu, aby se projevila a uplatnila, příroda nepotřebuje velikých osudů, ukazuje se stejně na všech stupních a zrovna tak za oponou jako před oponou. Naší povinností je uvést pořádek do svých mravů, a ne do knih, které spisujeme, a dosahovat nikoliv vítězných bitev a územních výbojů, nýbrž harmonie a klidu ve svém chování. Naším velikým a slavným vrcholným dílem je vhodně žít. Všechny ostatní věci, kralování, hromadění bohatství, budování, jsou nanejvýš dodatky a drobné prostředky tohoto díla hlavního… Oddech a snadná nenucenost je po mém zdání duši silné a vznešené dokonale ke cti. a svědčí jí lépe než opak. Epaminondas naprosto neměl za to, že by mohlo být na škodu cti, které nabyl svými slavnými vítězstvími, a dokonalé mravní bezúhonnosti, která ho vyznačovala, účastnil-li se tanců jinochů svého města, jejich zpěvů, hudby a věnoval-li těmto věcem pozornost… A neznám pozoruhodnější věci u Sokrata, než že si při svém staří najde čas, aby se dal cvičit v tanci a nástrojové hudbě, a za mrhání časem to nepokládá. Celá řecká armáda byla svědkem, jak zůstává stát po celý den a noc u vytržení, překvapen a unesen nějakou hlubokou myšlenkou. Ale viděla také, jak první ze všech běží na pomoc Alkibiádovi, napadeného nepřáteli, kryje ho vlastním tělem a vyprošťuje ho mečem z vřavy, a jak první ze všeho aténského lidu, pobouřen spolu s ostatními hanebnou podívanou, nabízí svou pomoc Theramenovi, kterého třicet tyranů dává svými pochopy odvádět na smrt; a třebaže za ním šli pouze dva lidé, vzdal se tohoto smělého podniku teprve na pokárání samotného Theramena. Bylo lze ho spatřit v bitvě u Délu, jak zdvihá a zachraňuje Xenofonta, kterého svrhli s koně. Bylo lze ho vidět, jak znovu a znovu kráčí do války, chodí bosky po ledě, nosí týž oděv v zimě i v létě., předstihuje všechny své druhy odolností v námaze, jí naprosto stejně na hostinách jako u denního stolu. Po sedmadvacet let ho bylo vidět, jak snáší s touž tváří hlad, chudobu, neposlušnost svých dětí, drápy své ženy; a nakonec i pomluvu, tyranii, vězení, pouta a jed. Avšak jestliže ho někdo pozval z přátelské slušnosti, aby se s ním o závod napil, pak si tento muž odnášel také toto vítězství; a nepříčilo se mu dokonce ani hrát si s dětmi o oříšky a jezdit s nimi na dřevěném koni; a vedl si přitom nenuceně… Máme důvody, abychom Sokratovu osobnost slavili jako obraz všech druhů a forem dokonalosti, a měli bychom to opakovat při každé příležitosti. Naprosto plných a čirých příkladných životů je velmi málo a naši výchovu poškozuje, jsou-li nám den za dnem nabízeny vzory omezené a kulhavé, vhodné nanejvýš jediným rysem, které nás spíše srážejí a spíš pokřivují než napřimují… Velikost duše nezáleží ani tak v tom, aby usilovně spěla vzhůru a vpřed, jako v tom, aby se uměla omezit a zavést v sobě řád. Veliká duše pokládá za veliké vše, co je dostatečné, a projevuje svou vysokomyslnost tím, že dává přednost věcem středním před vynikajícími. Nic není tak krásné a oprávněné jako dobře plnit svůj úkon člověcký, a plnit jej, jak plněn má být; a není vědy tak nesnadné jako umět dobře a přirozeně prožít tento život; a nejzkázonosnější z našich nemocí je opovrhovat naší lidskou povahou. Kdo chce svou duši nadnést, ať si to jen směle činí, dokáže-li to, ale tehdy, až se tělu povede zle, aby s duše sňal břemeno této nákazy; jindy však naopak ať stojí duše tělu po boku a pomáhá mu a neodmítá se účastnit jeho přirozených rozkoší a manželsky si v nich libovat, vnášejíc do nich, je-li moudřejší, umírněnost, aby se nezdrženlivostí nezvrhli v zošklivění. Nestřídmost je hrobem rozkoše, střídmost však není jejím nepřítelem: je jejím kořením… Přesvědčte se a dejte si jednou vyložit titěrnosti a výmysly, které si ten či onen nasazuje do hlavy, pro něž zapomíná na řádné jídlo a lituje času, který tráví u stolu., zjistíte, že na vašem stole není pokrmu tak nemastného a neslaného, jako ta jeho slavná rozkoš duchovní… Šetřeme svým časem, i tak ho mnoho prozahálíme a špatně upotřebíme. Co nám ho zbude, obyčejně našemu duchu k splnění jeho práce nestačí, natož aby se ještě v té krátké době, kdy má splnit svůj nutný úkol, odlučoval od těla. Lidé se chtějí povznést nad sebe samé a uniknout lidskosti. To je bláznovství: místo aby se proměňovali v anděly, mění se ve zvířata., místo aby se povznášeli, hroutí se a klesají. Podobné transcendenční rozmary mě děsí, zrovna tak jako všechny pyšné a nepřístupné vrcholy; a nic mě na Sokratově životě tolik netlačí v žaludku jako ta jeho vytržení a řeči o daimónovi, nic mi v Platónovi nepřipadá lidštější než to, proč ho nazýváme božským. A mezi vědami mi nejpozemštější a nejpřízemnější připadají ty, které vyšplhaly nejvýš. A v Alexandrově životě nenalézám nic tak dokonale nízkého, nic tak smrtelnického jako ty jeho fantazie o jeho nesmrtelné povaze. Filótas ho ve své odpovědi zábavně rýpl; blahopřál mu dopisem k věšteckému výroku Jupitera Hamona, který Alexandra povýšil mezi bohy: „Vzhledem k tobě mě to velmi těší, ale k politování jsou věru lidé, kteří budou musit žít s člověkem, jenž překonává lidskou míru a není jí spokojen, a kteří ho budou musit poslouchat.“ Mému rozumu se zamlouvá ušlechtilý nápis, kterým ctili Atéňané Pompeia, když vstupoval do jejich města: „Bohem jsi do té míry, v níž vyznáváš svou lidskost. " Absolutní dokonalostí, a dokonalostí právě jakoby božskou, je umět se naprosto beze zbytku těšit ze své podstaty. Bažíme po jiných údělech, protože nevíme, jak požívat vlastního, a namáháme se vyjít ze svých mezí, protože nevíme, jak si v nich vést. Avšak nadarmo si stoupáme na chůdy, vždyť i na chůdách musíme chodit vlastníma nohama. A i když sedíme na nejvyšším trůně světa, sedíme na něm jen vlastním zadkem. 1) Jak byste pomocí prvního odstavce Augustinova textu charakterizovali křesťanského Boha a co z toho vyplývá? 2) Proč je čas pro Augustina problémem? Co znamená, že „minulé už není“ a „budoucí ještě není“? 2) Proč fakticky neexistuje „přítomný čas“? 3) Jaký je vztah mezi Augustinovým pojetím času a lidskou pamětí? 4) Proč Augustinus tvrdí: „…v tobě, duchu můj, měřím čas…“? 5) Jaký vztah byste u Augustina nalezli mezi „objektivním“ (vnějším) časem a časem „subjektivním“ (vnitřním)? 6) Co je hlavní myšlenkou Montaignova textu? 7) Jak byste na příkladě Montaignova textu vysvětlili sousloví „renesanční postava“?