v
8. Hypotéza somatických markerů
Jak uvažujeme a rozhodujeme se
Téměř nikdy nepřemýšlíme o přítomném, a pokud ano, jen proto, abychom viděli, jaké světlo vrhá na naše plány do budoucna.1 Z těchto Pascalových slov člověk snadno vyčte, jak vnímavý byl vůči zdánlivé neexistenci přítomnosti, kterou právě prožíváme, jak využíváme minulost k plánování budoucnosti, ať už blízké nebo vzdálené. Tento vše pohlcující nekonečný proces tvoření je podstatou veškerého uvažování a rozhodováni. Tato kapitola postihuje jen zlomek jejich možnéjieu-robiologické opory.                                                                  ~"~"
Pro přesnost uveďme, že smyslem uvažování je rozhodování a podstatou rozhodování je výběrTmožnóští reakce, tedy výběr mimoslovního jednáni, slov, vět či jejich kombinace z mnoha v dané chvíli možných v určité situaci. Uvažování a rozhodování jsou navzájem natolik propletené, že je často zaměňujeme. Phillip Johnson-Laird postihl jejich pevné propojení výrokem: „K rozhodnuti je třeba posouzení, k posouzení je třeba uvažováni a k uvažování je třeba rozhodnutí (o čem uvažovat)."2
Pod pojmy „uvažování" a „rozhodování" obvykle spadá, že ten, kdo rozhoduje, má znalosti (a) o situaci, v níž se má rozhodnout, (b) o různých možnostech jednání (reakcí) a (c) o následcích každé z těchto možností (výsledcích) okamžitě a v budoucnu. Znalosti, uložené v paměti ve formě dispozičních reprezentací, mohou být vědomí zprostředkovány jak v mi-mořečené, tak v řečové verzi, a to v podstatě najednou.
Pojmy „uvažování" a „rozhodování" rovněž obvykle naznačují, že ten, kdo se rozhoduje, má k dispozicí jistou logickou strategii produkce platných hypotéz, na jejichž základě vybírá tu nejlepší reakci, a že k uvažování jsou nezbytné podpůrné procesy. K těm se nejčastěji řadí pozornost a pracovní paměť, ale ještě jsem nikdy neslyšel v této souvislosti o emocích či pocitech a téměř nikdy o mechanismech, jimiž se vytváří různorodý repertoár možností pro výběr.
148
Z toho všeho vyplývá, že ne všechny biologické procesy ústící do výběru reakce patří do složky uvažování a rozhodování, jak zde bylo popsáno. Vypomůžeme si následujícími příklady.
Prvním příkladem je pokles hladiny krevního cukru v krvi. Co se stane, když vám poklesne hladina krevního cukru a neurony v hy-pothalamu úbytek zjistí? Vznikne situace vyžadující akci. V dispozičních reprezentacích hypothalamu je zapsáno fyziologické „know-how" a v neuronálním obvodu je zase „strategie" výběru reakce, jež spočívá v nastolení pocitu hladu, který vás nakonec donutí něco pojíst. Celý proces ale nevyžaduje žádné viditelné znalosti, žádný jednoznačný výklad možností a následků ani žádný vědomý mechanismus vyvozování závěru až do bodu, kdy si uvědomíte, že máte hlad.
Druhou ilustraci je situace, v níž se člověk snaží odněkud rychle dostat, aby se vyhnul padajícímu předmětu. Řítící se objekt potřebuje okamžité jednání. Člověk má na vybranou z několika možností jednání (uhnout, nebo neuhnout) a každá z nich má jiné důsledky. Ovšem k výběru reakce nevyužíváme ani vědomých (explicitních) znalostí, ani vědomé strategie uvažování. Potřebné znalosti byly vědomé kdysi, když jsme poprvé poznali, že nás padající předměty mohou zranit a že vyhnout se jim nebo je zastavit je lepší než se nechat praštit. Jak jsme rostli, udělaly zkušenosti s takovými situacemi z našeho mozku solidního protihráče s nejvýhodnější odpovědí po ruce. Dnes znamená „strategie" výběru reakce aktivaci silného propojení mezi podnětem a reakcí, takže reakce nastává automaticky a rychle, bez snahy o uvažování, i když se o ně člověk může vědomě snažit.
Třetí ilustrace je souhrnem nejrůznějších příkladů rozdělených do dvou skupin. Do první spadá výběr povolání, rozhodování o výběru ženicha či nevěsty a přátel, rozhodování, zda letět letadlem, hrozí-li bouře, rozhodování, pro koho budu hlasovat nebo jak investuji své úspory, rozhodování, zda odpustím člověku, který mi ublížil, nebo -pokud jste náhodou guvernérem některého státu USA - zda udělit milost trestanci čekajícímu v cele smrti. U většiny lidí by další skupina příkladů rovněž zahrnovala třeba uvažováni spojené s projekcí nového motoru, návrhem budovy či řešením matematického problému, skládáním hudby nebo psaním knihy, případně s rozhodováním, zda se návrh nového zákona shoduje, či je v rozporu s duchem nebo zněním
dodatku k ústavě.
Všechny příklady u třetí ilustrace se spoléhají na domněle jasný proces vyvozování logických závěrů z přijatých premis, na proces dospívání ke spolehlivým závěrům, jež nám bez zátěže vášní umožňují vybrat
149
tu nejlepší dosažitelnou možnost, vedou k nejlepšímu dosažitelnému výsledku, a to i u nejhoršího představitelného problému. Proto není nijak těžké oddělit třetí ilustraci od prvních dvou. Ve všech příkladech uvedených v třetím příkladu jsou podněty složitější, možnosti reakci jsou početnější, jejich jednotlivé výsledky mají více důsledků a výsledky jsou často rozdílné pro daný okamžik a do budoucna, čímž se nastolují konflikty mezi možnými výhodami a nevýhodami v různých časových rámcích. Složitost a nejistota se zdají být tak obrovské, že není snadné dobrat se spolehlivých odhadů. Neméně významné je, že velký počet z těch myriád možností a výsledků se musí objevit ve vědomí, aby je bylo možné použít. Pro konečný výběr reakce musí člověk zapojit uvažování, což znamená udržet si v myslí množství faktů, předvídat výsledky hypotetických činů a srovnávat je s okamžitými a dlouhodobými cíli, a to vše vyžaduje metodu, jeden určitý typ herního plánu z několika, jež jste si v minulosti nespočetněkrát nazkoušeli.
Vzhledem k zásadním rozdílům mezi třetím příkladem a prvními dvěma není nic divného na tom. že se lidé obecně domnívají, že mechanismy třetího příkladu a prvních dvou příkladů nemají mezi sebou žádné souvislosti, ani duševní, ani nervové, a jsou fakticky natolik odděleny, že Descartes umístil mechanismy třetího přikladu jako punc lidského ducha mimo tělo, zatímco druhé dva zůstaly uvnitř coby znamení zvířecích principů. Tak odděleny, že jeden reprezentuje jasné myšlení, schopnost dedukce a algoritmičnost, zatímco druhý doprovází temný a méně disciplinovaný život vášní.
Pokud se ovšem povaha příkladů ve třetí ilustraci výrazné liší od prvních dvou. pak rovněž uváděné příklady nemohou být stejného druhu. Připustíme-li, že všechny v nejběžnějším smyslu toho slova vyžadují rozum, jsou osobě, která se rozhoduje, a jejímu společenskému prostředí některé bližší než jiné. Rozhodování, koho milovat a komu odpustit, výběr povoláni či investice jsou bezprostřední osobní a společenské sféry; řešení Fermatova posledního teorému nebo prohlášení ústavnosti v legislativní záležitosti se od osobního jádra vzdalují (i když si lze představit výjimky). První z nich se okamžitě spojují s pojmy racionality a praktického rozumu, na druhé se spíš hodí obecný smysl rozumu, teoretický rozum nebo i čistý rozum.
Zajímavé na celé věci je, že přes zřejmé odlišnosti mezi příklady a přes jejich jasné členění podle sféry a úrovně složitosti může všemi procházet jediná červená nitka ve formě sdíleného neurobiologického jádra.
150
Uvažování a rozhodování v osobním a společenském prostoru
Uvažovat a rozhodovat se může být obtížné, zejména pokud jde o záležitosti osobního života a bezprostředního společenského kontextu. Existují dobré důvody se jimi zabývat oddělené. Ani výrazné poškození v oblasti osobního rozhodování nemusí ještě totiž provázet významné zhoršení v neosobní sféře, jak to potvrdil případ Phinease Gage. Elliota a dalších. V současné době zkoumáme, jak kompetentnejšou takoví pacienti schopni uvažovat, pokud se jich premisy přímo netýkají, a jak dospívají k následným rozhodnutím. Možná že čím méně se _íf problémy dotýkají jejich osobní a společenské existence, tím lépe je zvládají. Za druhé, posuzování lidského chování z hlediska zdravého rozumu podporuje podobnou disociaci ve schopnostech uvažování s ostřím na obou stranách. Všichni známe lidi, kteří se ve společen- < ských situacích velmi dobře orientuji, mají neomylný čich na výhody pro sebe a svou skupinu, ale mohou se projevit jako pořádní nešikové. když jim svěříme neosobní a nespolečenský problém. Ale i opačný stav může být stejně katastrofický. Všichni také známe kreativní védce a umělce, jejichž společenské cítěni je ostudné a kteří sami sobě i ostatním svým chováním pravidelně škodí. Přímo ukázkovým příkladem je roztržitý profesor. V těchto odlišných osobnostních stylech se odráží přítomnost či nepřítomnost toho, čemu Howard Gardner říká „sociální inteligence", nebo přítomnost a nepřítomnost jedné či druhé z mnohých inteligencí, jako je například „matematická".3
Osobni a bezprostřední společenská sféra je těsně svázána s naším osudem a přináší nejvíce nejistot a složitostí. Dobře se rozhodovat v rámci této sféry znamená v podstatě vybírat reakci, která bude v konečném výsledku výhodná pro organismus z hlediska přežití a jeho kvality. Dobře se rozhodovat znamená rovněž rozhodovat se efektivně, zejména pokud hrajeme o čas. přinejmenším se rozhodovat v časovém rozpětí-pevažovaném pro daný problém za patřičné.
Jsem si vědom toho, jak obtížné je definovat to, co je výhodné, a uvědomuji si, že určité výsledky mohou být výhodné pro určité jedince, ale ne už pro ostatní. Například být milionář nemusí být vždy dobré, totéž může platit, i pokud jde o výhry. Hodně záleží na souvislostech a na určeném cíli. Kdykoli nazývám rozhodnutí výhodným, mám na mysli základní osobní a společenský přínos, jako je přežití jedince a jeho druhu, bezpečí přístřeší, udržení fyzického a duševního zdraví, zaměstnáni a finanční solventnost a dobré postavení v rámci společen-
151
<K
ské skupiny. Nová mysl Gageovi ani Elliotovi získání těchto výhod už neumožňovala.
Jak funguje racionalita
Podívejme se na situaci, která vyžaduje výběr. Představte si, že jste vlastníkem velké firmy a máte možnost se setkat (nebo se nesetkat) s potenciálním klientem, jenž vám může ve vašem podnikání významné prospět, ale je zavilým nepřítelem vašeho nejlepšího kamaráda, a možnost uzavřít (nebo neuzavřít) s ním určitou dohodu. Mozek normálního, inteligentního a vzdělaného dospělého člověka reaguje na situaci tak, že si rychle „přehrává" scénáře možných reakcí a příslušných důsledků. Ve vědomí se nám nepromítá celý plynulý imaginární film, ale spíše řada odlesků klíčových momentek přeskakujících v rychlém sledu za sebou. Jednotlivé záběry mohou ukazovat setkání s potenciálním klientern, vašeho přítele, který zahlédl klienta ve vaší společnosti, ohrožení vašeho přátelství, či nesetkání se s klientem, ztrátu dobré obchodní příležitosti a zachránění cenného přátelství atd. Zdůrazňuji, že vaše mysl na počátku procesu uvažováni není nepopsaným listem papíru, ale spíš listem popsaným roztodivnou sbírkou záběrů, stvořených na motivy situace, v níž se nacházíte, které vstupují a vzrušuji vaše vědomi v příliš velkém bohatství, než byste byli schopni plně postihnout. I v takové karikatuře rozpoznáte stejné těžkosti, s nimiž se většinou setkáváme denně. Jak se dostat ze slepé uličky? Jak se vzhledem k vlastní mysli vypořádat s otázkami vyjádřenými záběry?
Existují minimálně dvě různé možnosti. První je odvozená z tradičního přesvědčení o „nadvládě rozumu" při rozhodování, druhá z „hypotézy somatických markerů".
Pohled z hlediska „nadvlády rozumu", což není nic jiného než názor zdravého rozumu, předpokládá, že když stojíme na vrcholu svých rozhodovacích schopností, jsme pýchou a potěchou Platonovou, Des-cartesovou a Kantovou. Formální logika nám sama o sobě přinese nejlepší možné řešení jakéhokoli problému. Důležitým aspektem racionalistické koncepce je dosažení nejlepších výsledků, emoce je nutné ponechat stranou. Racionální procesy se musí oprostit od vášni.
Z hlediska nadvlády rozumu si probíráte jednotlivé scénáře jeden po druhém a v podstatě, řečeno dnešní manažerskou hantýrkou, u nich provádíte analýzu ztrát a zisků. S ohledem na „subjektivně očekávaný
152
užitek", který chcete maximalizovat, logicky dovozujete, co je dobré a co špatné. Například zvažujete následky každé možnosti v různých obdobích, jak si je představujete v budoucnosti, a z nich vyplývající ztráty a zisky. Většina problémů má ve vašem komiksu více než dvě alternativy řešení, takže analýza vydedukovaných možností rozhodně není nic snadného. Uvědomte si ovšem, že ani problém se dvěma alternativami není jednoduchý. Získáni klienta se může vyplatit okamžitě a ve významné míře i do budoucna. Těžko ovšem říct, jaký pro vás bude mít přínos, musíte tedy odhadnout jeho význam v čase a srovnávat jej s potenciálními ztrátami, k nimž se přidají i následky ztráty přátelství. Význam této ztráty se ovšem rovněž bude s časem měnit, a tak si musíte uvědomit její „odpisový" poměr! V podstatě před sebou máte složitý výpočet, zasazený do různých imaginárních období a ztížený potřebou srovnávat výsledky rozdílné povahy, jež je potřeba nějak převést na společnou měnu, aby srovnání vůbec mělo nějaký smysl. Podstatná část výpočtu bude záviset na průběžné tvorbě dalších imaginárních scénářů, sestavených mimo jiné podle optických a akustických vzorů, a rovněž na neustálé produkci slovního vyprávění jako doprovodu ke scénářům, nezbytného pro udržení průběhu procesu logického vyvozování.
V tomto bodě bych rád dodal, že pokud máte ve svém rejstříku tuto jedinou strategii, výše popsaná racionalita nebude fungovat. V nejlepším případě se budete rozhodovat nesnesitelné dlouho, déle, než si můžete dovolit, pokud máte přes den ještě stihnout něco jiného. A dojde-li k nejhoršímu, k rozhodnutí nikdy nedospějete, protože zabřednete do slepých uliček svých kalkulací. Proč? Protože nebude jednoduché udržet si v paměti všechny ty rozvahy zisků a ztrát, které potřebujete zvážit při porovnávání. Vyjádření mezikroků, které jste zatím nechali stranou a teď budete muset vzít v úvahu, abyste je mohli převést do nějaké symbolické formy, v níž pokračujete se svými logickými vývody, vám prostě zmizí z paměťového seznamu. Ztratíte stopu. Pozornost a pracovní paměť mají omezenou kapacitu. Nakonec i když vaše mysl funguje normálně na bázi racionálních kalkulací, můžete dojít k nesprávnému výběru a litovat svého omylu nebo prosté s frustrací vzdát veškeré snažení.
Jak naznačuji zkušenosti s pacienty Elliotova typu, strategie chlad-
(  ného rozumu, obhajovaná například Kantem, je typičtější spíše pro
způsob rozhodování pacientů s poškozením prefrontálniho laloku než
pro normální fungování lidské bytosti. Přirozeně i zarytí racionalisté
si polepšiVVeTmoiíií si ku pomoci tužku a papír. Prostě si sepište všech-
153
ny možnosti a biliony možných scénářů a následků a tak dále. (Což je mimochodem přesně to, co Charles Darwin navrhoval jako doporučený postup, pokud si člověk chce vybrat správného partnera za účelem sňatku.) Nejdříve si ale obstarejte spoustu papíru a ořezávátek a velký stůl, ale nepočítejte s tím, že někdo počká, než budete hotovi.
Musím ještě dodat, že omyly zdravého rozumu se netýkají jen otázky omezené kapacity paměti. I pokud nám tužka a papír uchovají nezbytná fakta na jednom místě, má strategie uvažování sama o sobě plno slabých stránek, což předvedl Amos Tversky a Daniel Kahneman.4 Podle Stuarta Sutherlanda může být jednou z významných slabostí i ničivá lidská lhostejnost a chybné užívání teorie pravděpodobnosti a statistik.5 Presto se naše mozky často rozhodnou správně i v sekundách nebo minutách, v závislosti na časovém omezení, jež jsme si určili jako patřičné pro cíl, jehož chceme dosáhnout, a pokud jsou toho schopny, musí ten skvělý výkon podat na základě více než pouhého rozumu. Potřebujeme alternativní názor.
Hypotéza somatických markerů
Projděme si znovu scénáře, které jsem tu načrtl. Jejich hlavni součásti se v naší mysli odvíjejí okamžitě, v hrubých obrysech a v podstatě najednou, a proto je tak těžké upřesnit detaily. A teď si představte, že předtím než na základě východisek začnete zpracovávat svou analýzu ztrát a zisků a než započnete s úvahami vedoucími k vyřešeni problému, se stane něco důležitého. Jakmile vám v mysli byť jen na okamžik bleskne možnost nepříznivého následku možné reakce, ozve se neařk. jemný pocit v útrobách. Protože se pocit vztahuje k tělu, pojmenoval jsem tento jev technicky somatický stav (soma znamená řecky „tělo"), a protože označuje - čili markeruje - „obrázek", nazval jsem jej mar-keřem. Povšimněte si prosím, že užívám pojmu somatický v tom nejobecnějším smyslu slova (tedy související s tělem) a pokud hovořím o somatických markerech, zahrnuji v to jak tělesné, tak netelesné pocity. Co somatický marker způsobuje? Upozorňuje na negativní dopad, který by určité jednání mohlo mít. a funguje jako automatický poplašný signál: Pozor, pokud si zvolíte postup vedoucí k těmto následkům, vystavujete se nebezpečí! Takový signál může způsobit, že špatný směr okamžitě zavrhnete a nadále budete vybírat pouze mezi dalšími alternativami. Automatizované varování vás bez dalších průtahů chrání před budoucími ztrátami a umožňuje vám si poté vybírat z menšího počtu
154
\
jj vy-3 rov-
ie na
City.
možností. Stále ještě máte možnost uplatnit analýzu poměru vynalože-                     :kých
ných prostředků, výsledného zisku a vlastni dedukčni schopnosti, ale
teprve poté, co automaticky provedený krok výrazně zredukuje počet
možných řešení. Somatické markery nemusí k normálnímu lidskému                     erovy
rozhodováni postačovat, neboť v mnohých případech následuje proces                     > lowě
zvažování a konečného výběru. Somatické markery pravděpodobně___               nkých
zvyšuji přesnost a efektivitu rozhodovacího procesu, jejich absence naopak oboje omezuje. Tento významný rozdil lze ovšem snadno pře-                     ™ěm
blednout. Nase hypotéza se nezabývá uvažováním a kroky následující-                      aka-
mi po činnosti somatického markem. Stručné řečeno - somatický mar- <                 ;ocia-
kerje specifickým případem pocitu vzniklého na základě sekundárních                     lékař-
emocí. Tyto emoce a pocity jsou učením propojeny s předpokládanými                     enou
následky určitých scénářů jednání v budoucnu. Pokud se k určitému možnému následku pojí negativní somatický marker, funguje jejich kombinace jako výstražné znamení. V případě, že je příslušný somatický marker pozitivní, působí jako stimul.
Taková je tedy podstata hypotézy somatických markerů. Ovšem abyste ji pochopili v plné šíři, musíte číst ještě dále. Zjistíte, že somatické markery mohou někdy fungovat skrytě (aniž by zasáhly vědomí) a přicházet „jakoby" oklikou.
Somatické markery za nás svobodně nerozhodují. Napomáhají svobodné vůli tímLže zvýrazní určiténiQžiiQsti (ať už nebezpečné či příznivé) a rychle je vyíoucTz dalších úvah. Představte si je třeba jako automatický systém vyhodnocování předpovědí, jenž - ať chcete nebo ne - vyhodnocuje extrémně odlišné scénáře vaší předpokládané budoucnosti. Nebo jako zařízení k vychylování z dráhy určitým směrem. Představte si třeba, že dostanete nabídku výrazné rizikové investice s nezvykle vysokým úrokem. Musíte se rozhodnout rychle, uprostřed mnoha dalších záležitosti rozptylujících pozornost. Jestliže myšlenku na investici prováži negativní tělesný stav, pomůže vám tuto možnost zamítnout a povede k detailnější analýze jejích potenciálně zhoubných následků. Negativní pocit propojený s budoucnosti působí proti svůdným vyhlídkám na okamžitý velký zisk.
Výklad z hlediska somatických markerů se tedy slučuje s názorem, že efektivní osobní a společenské chování vyžaduje, aby si jednotlivci vytvářeli adekvátni „teorie" o své vlastni mysli a o myslích ostatních lidi. Na základě těchto teorií pak lze předpokládat, jaké teorie si jiní zformulovali o naší mysli. Základem je pochopitelně přesnost a detailnost, neboť se pohybujeme v oblasti kritického rozhodování ve společenských situacích. Opét je nutné posoudit obrovské množství scénářů
155
152
jednání, a já tvrdím, že somatické markery (nebo něco jim podobného) usnadňuji proces probírání takové masy podrobností - a ve své podstatě omezují nutnost třídění, protože automaticky nabídnou přijatelnější složky scénáře. Projevuje se zde jasně partnerství mezi takzvanými poznávacími procesy a procesy obvykle nazývanými „emo-etonaínľ\_
Tento obecný výklad se rovněž vztahuje na výběr jednání, jehož okamžité následky jsou negativní, jenž však do budoucna bude přínosem. Příkladem je překonávání těžkostí ted\ abychom později dosáhli prospěchu. Abyste třeba zvrátili kolo osudu svého upadajícího podniku, musíte vy i vaši zaměstnanci ode dneška akceptovat snížení platů a zároveň výrazný nárůst pracovní doby. Okamžité vyhlídky nikoho nepotěší, ale myšlenka na pokrok do budoucna vytváří pozitivní somatický marker a ten překonává tendenci zamítnout dnes nepříjemnou alternativu. Tento pozitivní somatický marker, vyvolaný představou příznivých výsledků v budoucnosti, se musí stát základem pro překonání nepríjemností jako předehry k potenciálně lepším věcem. Jak by se jinak člověk smířil s operacemi, během pro zdraví, středoškolskou docházkou a lékařskou fakultou? Prostě silou vůle, můžete namítnout, ale jak pak vysvětlit silu vůle? Síla vůle vychází z toho, že odhadneme možnost prospěchu, a ten nemusí být správné uvážen, pokud pozornost není správné nasměrována jak na dnešní nepříjemnosti, tak na budoucí odměnu, tedy zároveň na utrpení teď\ na budoucí ocenění. Když nebudete brát v úvahu budoucnost, vaše silná vůle přijde o vítr z plachet. Síla vůle je prostě jen jiným pojmenováním myšlenky výběru spíše podíe dlouhodobých cílů než podle krátkodobých.
Na okraj o altruismu
A teď bychom rádi věděli, zda se předcházející vysvětlení vztahuje na většinu, nebo snad i všechna rozhodnutí obvykle zahrnovaná pod pojem altruistická, tedy taková, jako je obětování se rodičů pro děti nebo prostě jednoho člověka pro druhého, nebo jako činy, jež dříve dobří občané konali pro krále a vlast a jež stále konají zbylí hrdinové dnešní doby. Kromě zřejmého dobra, které altruisté přinášejí druhým, mohou zahrnout dobrem sami sebe ve formě pozitivního sebehodnoceni, společenského uznání, veřejných poct a přízně, prestiže a možná i peněz. Vyhlídku na jakoukoli z těchto odměn může doprovázet duševní vytržení (jehož neuronální podstatu vidím jako pozitivní somatický mar-
156
A„#^«irt Q   riomacir»   M   n     Ph    D
ker) a to se nepochybné projeví v ještě úchvatnější extázi, když se vidina promění v realitu. Altruistické chování svým provozovatelům svědčí ještě dalším a pro nás zajímavým způsobem. Chrání totiž altru- <^ isty od budoucí bolesti a utrpení způsobených ztrátou nebo hanbou z toho, že se nechovali altruisticky. Nejenže vás myšlenka na to, že když budete riskovat svůj život, zachráníte své dítě, naplní příjemným pocitem, zatímco myšlenka, že byste své díté nezachránili a přišlí o něj, ve vás vyvolá pocity daleko nepříjemnější než hrozící riziko. To znamená, že se rozhodujete mezi bezprostřední bolestí a odměnou v budoucnu a mezi bezprostřední bolesti a ještě horší bolestí v budoucnosti, (Svým způsobem srovnatelný je příklad podstupování rizika boje ve válce. V minulosti společnost oceňovala „morální" války a oslavovala ty, kdo boj přežili, a pranýřovala a hanobila ty, kdo se ho odmítli zúčastnit.)
Znamená to snad, že pravý altruismus neexistuje? Je tento pohled na lidského ducha příliš cynický? Nemyslím. Jednak pravda o altruismu nebo o jemu podobném chování souvisí se vztahem mezi tím, čemu vnitrně věříme, co cítíme nebo zamýšlíme, a tím, co navenek za své přesvědčení, pocity nebo záměry považujeme. Pravda se nevztahuje na fyziologické příčiny, nutící nás věřit, cítit nebo zamýšlet něco určitým způsobem. Přesvědčení, pocity a záměry vznikají ve skutečnosti jako produkt_mnoha faktorů zakořeněných v našich organismech aj/ kulturách, z nichž pocházíme, přestože tyto faktory mohou být slabé a my si jich nemusíme být vědomi. Pokud určité důvody z oblasti neurofyziologie či vzdělaní způsobuji, že neklen lidé budou spíše čestní a štědři. prosím. Jejich čestnost_aobétavost nejsou proto o nic méně záslužnými. Navíc pochopeni neurobiologických mechanismů jako příčiny určitých aspektů poznání a chování zdaleka nesnižuje hodnotu, krásu či
x^
důstojnost tohoto poznání či chování.
A přestože biologie ä kultura naše uvažování často ovlivňuji, ať už přímo či nepřímo, a může se zdát, že omezuji osobni svobodu, musíme si uvědomit, že lidské bytosti mají jistý prostor pro tuto svobodu, pro volbu a samotné konání, jež může směřovat proti zřejmé podstatě biologie i kultury. Některé velkolepé pokroky lidstva vznikly právě zamítnutím toho. k čemu biologie či kultura lidi vede. Takové úspěchy jsou potvrzením nové úrovně bytí. kdy je člověk schopen vynalézat nové artefakty a razit si cestu vpřed více správnými způsoby existence. Za určitých okolností ovšem může být osvobozeni z biologických a kulturních pout charakteristickým projevem bláznovství a může živit myšlenky a činy duševně chorých.
ip nrnfesorem
:9 na
City.
Kých
j vý-rov-jrovy lowé kých
není fdec-aka-ocia-
3 káranou
157
152
Původ somatických markerů
Jaký je z neurologického hlediska původ somatických markerů? Jak jsme k tak užitečným prostředkům přišli? Narodili jsme se s nimi? A pokud ne, jak vznikly?
Narodili jsme se s nervovou výzbrojí, jejímž úkolem je vyvolávat somatické stavy jako reakci na určité typy podnětů, tedy se soustrojím primárních emoci. Taková mašinérie je vnitřně přizpůsobená k vytváření signálů ohledně osobního a společenského chování a zahrnuje dispozici párovat na vstupu velký počet společenských situací s proměnlivými somatickými markery. S tímto pohledem korespondují určité výsledky u normálních lidských bytosti stejně jako důkazy složitých vzorců společenského chápání u dalších savců a u ptáků.6 Přesto většina somatických markerů, které se uplatňují v našem racionálním rozhodování, pravděpodobně vznikla v našich mozcích v průběhu procesu učení a zespo-lečenštění, kdy se určité druhy podnětů propojily s určitými druhy tělesných stavů. Jsou tedy založeny na procesu sekundárních emoci.
Rozvoj přizpůsobivých somatických markerů vyžaduje normální mozek i kulturu. Pokud je na počátku buď mozek, nebo kultura de-fektni, nebudou hrát somatické markery pravděpodobné adaptivní roli, jak nám to dosvědčují někteří pacienti trpící stavem nazývaným vývojová sociopatie nebo psychopatie.
Vývojové sociopaty a psychopaty dobře známe z titulků zpráv. Kradou, znásilňuji, zabíjejí, lžou. A často to bývají lidé velmi schopni. Jejich emoční práh, pokud se vůbec nějaký projeví, leží tak vysoko, že se zdají být nevzrušeni, a podle vlastních popisů jsou necitelní a lhostejní. Jsou zosobněním té chladné hlavy, o níž nám vždycky říkali, že si máme zachovat, chceme-li se správně rozhodnout. Chladnokrevně a k viditelné škodě všech zúčastněných včetně sebe sama sociopati své zločiny často opakují. V podstatě jsou dalším příkladem patologického stavu, ve kterém se rozklad racionality spojuje s úbytkem nebo úplnou absencí citu. Je jistě možné, že vývojová sociopatie vzniká z dysfunkcí téhož celkového systému, jenž se poškodil v Gageově případě, a to na kôrové nebo podkorové úrovni. Poruchy vývojové sociopatie se ovšem neobjevují následkem hrubého makroskopického poškození v dospělosti, ale pocházejí spíš z abnormálních spojů a abnormálních chemických signálů majících svůj počátek v raných vývojových stadiích. Pochopení neurobiologického základu sociopatie by mohlo x"vést k její prevenci či léčbě. Pomohlo by nám rovnéž pochopit, nakolik společenské faktory spolupůsobí s biologickými faktory při zhoršo-
158
r
Antonin R   namaqjn  M   O    Ph   D
vání stavu, nakolik ovlivňují jeho frekvenci, nebo dokonce objasnit stavy, jež se mohou projevovat podobně, ale závisejí především na spole-čensko-kulturních faktorech.
Pokud se v dospělosti zničí neuronální soukolí, jehož úkolem je právě vývoj a rozvinuti somatických markerů, jako tomu bylo u Gage, nástroje somatických markerů přestanou fungovat správně, přestože do té doby bylo vše v pořádku. Terminem „získaná" sociopatie (způsob projevu u pacientů se získanou sociopath lze přirovnat k „naučení se" těsnopisu) označuji část chování těchto pacientů, přestože moji pacienti se od vývojových sociopatů v několika ohledech liší, významné například v tom, že bývají jen zřídkakdy nebezpeční.
Vliv „zvráceného kulturního prostředí" na normální dospělý systém uvažování se zdá být méně drastický než následky zničení určité oblastí mozku pro týž normální dospělý systém. Přesto existují i důkazy o opaku. V Německu či Sovětském svazu let třicátých a čtyřicátých, v Číně při kulturní revoluci a v Kambodži za Pol Potová režimu, abych zmínil pouze ty nejznámější případy, převážila zvrácená kultura nad tím. co bychom nazvali normálními mechanismy uvažování, a vedla ke katastrofickým následkům. Obávám se, že dokonce v mnohých složkách zapadni společnosti bychom postupně nalezli další tragické příklady.
^Somatické markery se tedy formují na základě zkušenosti, ovládány vnitrním systémem preferencí, a pod vlivem souborů vnějších okolností, zahrnujících nejen bytosti a události, na něž organismus musí reago^ vat, ale i společenské konvence a etická pravidla.
Neuronálním základem vnitřního systému preferencí jsou především vrozené regulační dispozice, jejichž smyslem je zajistit přežití organismu. Dosažení přežití splývá s nikdy nekončícím snižováním počtu nepříjemných tělesných stavů a dosažením homeostáze, tj. funkčně vyvážených biologických stavů. Vnitřní preferenční systém je nasměrován k vyhýbáni se bolesti, k vyhledávání potenciálního potěšeni a pravděpodobné je přednastaven k dosahování těchto cílů v různých společenských situacích.
Vnější soubor okolností zahrnuje bytosti, fyzické životní prostředí a události, ve vztahu k nimž jednotlivec musí jednat, možné alternativy jednání, možné budoucí následky takového jednání a trest nebo odměnu, jež provází určitou alternativu, a to jak bezprostředně, tak i v určitém časovém horizontu, jako promítnutí výsledku zvoleného jednání. V raných stadiích vývoje patří odměna a trest nejen jedincům samotným, ale rovněž rodičům a dalších starším osobám či vrstevni-
ifi nrofesorem
* na
:ity.
/ch
vý-
ov-ovy swě /ch
ění lec-ka-3ia-<ař-
10U
159
52
kům, kteří většinou ztělesňují společenské konvence a etiku kultury, k niž organismus náleží. Interakce mezi vnitřním preferenčním systémem a souborem vnějších okolností rozšiřují repertoár podnětů, jež se automaticky přiřazuji k markerům.
Nejdůležitější a formující soubor podnětů k somatickému „párování" bezpochyby získáváme v dětství a dospívání. Přiřazováni somatických markerů k podnětům se ovšem zastaví, když se zastaví sám život, a proto je správné nahlížet na přiřazování jako na proces neustálého učení.
Na neuronální úrovni závisejí somatické markery na učení v rámci systému, jenž dokáže spojit určité kategorie bytostí či událostí se vznikem tělesného stavu, ať už příjemného či nepříjemného. Mimochodem, neměli bychom pomíjet význam odměny a trestu při vytváření společenských vazeb. Nedostatek odměny se může stát trestem a být nepříjemný, zatímco absence trestu se může stát odměnou a být celkem příjemná. Rozhodujícím prvkem je typ tělesného stavu a pocitu vyvolaného u jednotlivce v určité situaci, v určitém momentu jeho života.
Pokud po výběru možnosti X, jež vede ke špatnému výsledku Y, následuje trest, a tudíž nepříjemný tělesný stav, vytváří se v systému somatických markerů dispoziční reprezentace tohoto ze zkušenosti vyplývajícího, nedédičného a arbitrárního spojení. Dostane-li se organismus znovu k možnosti X nebo si vybaví myšlenky na výsledek Y, bude mít schopnost znovu si přehrát bolestivý tělesný pocit a automaticky si tak připomenout nadcházející nepříjemnosti. Jde samozřejmě o zjednodušeni, zachycuje však mé chápání základních procesů. Jak vysvětlím později, somatické markery mohou fungovat skryté (nemusí být vnímány vědomím) a kromě signalizace „Nebezpečí!" nebo „Jdi do toho!" mohou hrát další významné role.
Neuronální síC pro somatické markery
Nejvýznamnější nervový systém zajišťující příjem somatických markerů se nachází v nejpřednějších částech čelní mozkové kůry, kde velkou částí koexistuje se systémem nezbytným pro sekundární emoce. Neuroanatomická pozice v prefrontální kůře je k tomu účelu ideální hned z několika důvodů.
Za prvé se do prefrontální kůry dostávají signály ze všech senzorických oblastí, v nichž se formuji „obrazy" vytvářející naše myšlenky, včetně somatosenzorícké kůry, ve které jsou průběžné zastoupeny mi-
nule i současné tělesné stavy. Ať už signály vycházejí' z vjemů vztahujících se k okolnímu světu či z našich úvah o něm. nebo z děni ve vlastním těle, dostanou se nakonec do prefrontální kůry. A to do všech jejích oddělených částí, neboť rozrůznéné části čelní kůry jsou v rámci čelního laloku vzájemně propojeny Prefrontální kůra tedy obsahuje některé z mála mozkových okrsků zasvěcených do signálů v podstatě o jakékoli činnosti probíhající v mysli či těle bytosti v kterémkoli daném čase.7 (Prefrontální kůra není jediným odposlouchávacím stanovištěm; dalším je entorhinálni kůra, brána k hipokampu.)
Za druhé dostává prefrontální kůra signály z několika bioregulačních / částí lidského mozku - z jader produkujících nervové přenašeče v mozkovém kmeni (například těch, co uvolňuji dopamin, noradrenalin a serotonin), z jader bazálniho předního mozku (ta uvolňují acetylcholine z amygdaly, přední cingulární kůry a hypothalami Podle tohoto uspořádání by se dalo říct, že se do prefrontální kůry sbíhají zprávy z celého úřadu pro standardizaci a měření. Vrozené preference organismu, zabezpečující jeho přežití - jeho systém biologických hodnot, abych tak řekl -, se těmito signály přenášejí do prefrontální kůry a stávají se tak součástí a úhelným kamenem uvažovaciho a rozhodovacího aparátu.
Prefrontální oblasti zaujímají mezi dalšími mozkovými systémy opravdu privilegované postavení. Jejich kůra dostává signály o už existujících i nových faktických poznatcích o vnějším světě, o vrozených preferencích biologické regulace a o minulých i současných tělesných stavech, které poznatky a preference neustále mění. Není se co divit, že se tolik zabývají tématem, k němuž se ještě dostaneme - kategorizaci našich životních zkušeností podle mnoha nahodilých dimenzi.
Za třetí - prefrontální kůra sama je nositelkou kategorizace situaci, do nichž se organismus dostal, nositelkou klasifikace nahodilostí našich zážitků. Znamená to, že prefrontální sítě zakládají dispoziční reprezentace určitých kombinací věcí a událostí podle individuální zkušenosti jednotlivce v závislosti na osobním významu těchto věcí a událostí. Hned to vysvětlím. Pokud jste se v životě setkali například s určitým typem příjemné, ale autoritářské osoby, mohli jste se dostat do situace, v níž jste se cítili poníženi, nebo naopak posíleni; jmenování do vůdčí pozice z vás mohlo dostat to nejlepší, nebo to nejhorší; pobyt na venkově ve vás mohl vyvolat melancholii, zatímco oceán vás mohl přetavit v nenapravitelného romantika. Vaši sousedé odvedle ovšem mohli mít ve všech případech zkušenost opačnou, nebo alespoň odlišnou od vaši. Proto má smysl hovořit o nahodilosti; je to zcela vaše věc, závislá na vaší zkušenosti, odvíjející se öd události. lišících se člověk od člové-
160
161
Jak působí emoce na tělo a télo na rozum - Jsou chladr?
he I
Antonio R. Damasio M n   Ph n  io nrrrfpSQrem
ha;
ac
an«
dor
Ge
mo
PN
a je
ké
neR
mo
S..B bič v m o z upř hov) zdr ovli
NAI
ka. Zkušenosti, které vy, váš soused a já máme s klikami od dveří či násadami od koštěte, mohou být méně nahodilé, neboť z velké části se struktura a fungování této kategorie věci příliš neliší a dá se předvídat. Zóny sbližování umístěné v prefrontals kůře jsou tedy skladištěm dispozičních reprezentaci našich zhruba kategorizovaných a jedinečných životních zkušenosti. Pomyslíte-li na svatbu, odemknou prefrontals dispoziční reprezentace takovou kategorii a ve vaší představivosti dokážou vybavit několik svatebních scén. (Nezapomínejte, že z neu-ronálního hlediska neprobíhá vybavování v prefrontální kůře, ale v nejrůznějších senzorických kůrách, kde se mohou formovat topograficky organizované reprezentace.) Pokud se vás zeptám na židovské či katolické svatby, znovu si možná vytvoříte příslušnou sadu kategorizovaných představ a zhmotníte si jeden či druhý typ svatby. Nadto mi možná budete schopni říct, zda se vám svatby líbí či ne, jaké se vám líbí
nejvíce apod.
Celá prefrontals oblast se nejspíše zabývá kategorizací nahodilosti z perspektivy osobního významu. Práce Brendy Milnerové, Michaela Petridese a Joaquima Fustera to prvně prokázala u dorzolaterální části prefrontals kůry.8 Mé laboratorní závěry jejich pozorování nejen podporují, ale i naznačuji, že další struktury čelního laloku v oblasti čelního pólu a ve ventromedials (spodní a vnitřní) oblasti hrají v procesu kategorizace roli neméně významnou.
Roztříděné nahodilosti slouží jako základna produkce bohatých scénářů o budoucích výsledcích, potřebných k tvorbě předpovědí a k plánování. Ve svém uvažování bereme v potaz cíle i časový rámec jejich splnění, a máme-li si předem vybavit průběh a výsledek scénářů vztahujících se ke specifickým cílům ve správných časových horizontech, potřebujeme celé bohatství individuálně utříděných poznatků.
Je pravděpodobné, že nejrůznější znalostní domény sídlí v rozdílných částech prefrontals kůry. Bioregulační a společenské domény se zřejmě váží k systémům ve ventromedials části, zatímco systémy v dorzolaterální oblasti mají zřejmě co do činěni s doménami shrnujícími poznatky o vnějším světě (o předmětech a lidech, o jejich jednání v časoprostoru, o jazyku, matematice, hudbě).
Čtvrtým důvodem, pro nějž je prefrontals kůra ideálním místem pro uvažováni a rozhodování, je to, že má přímé spojení na každou třídu motorických a chemických reakcí mozku. Dorzolaterální a vrchní mediální sektor aktivují premotorickou kůru a navazují spojeni s primární motorickou kůrou (M]), suplementární motorickou oblastí (M2) a třetí motorickou oblastí (M3).9 Prefrontals kůra má dobré spojení
162
i s podkorovým motorickým ústrojím bazálních ganglíí. Jak poprvé předvedl neuroanatom Walle Nauta, vysílá ventromediální prefrontál-ní kůra v neposlední řadě signály k efektorům autonomního nervového systému a dokáže zorganizovat chemické odpovědi hypothalamu a mozkového kmene vázané na emoce. Nešlo o náhodný objev. Nauta jako výjimka mezi neurology připisoval v poznávacím procesu velký význam informaci z vnitřností. Podle něj se prefrontals kůra, a především její ventromediální oblasti ideálně hodí pro získání třícestné vazby mezi signály, které se týkají určitých druhů situací - nejrůznějších typů a významů tělesných stavů, spojovaných s určitými druhy situací v jedinečné osobní zkušenosti, a projevů uvedených tělesných stavů. Ve ventromediální prefrontální kůře se harmonicky propojují přízemí i patro.
Somatické markery na jevišti těla, či na jevišti mozku?
Z předcházejícího výkladu o/yzjol^^odJ)yste neměli očekávat ^ jediný mechanismus procesu sómaWchlnarkerů, ale hneddya. Podle povahy základního mechanismu je télo motivováno prefrontální kůrou a amygdalou k získání určitého průřezového stavu, jehož výsledek je následně signalizován somatosenzorické kůře, zpracován a dán na vědomi. Při alternativním fungováS se tělo obejde a prefrontální kůra a amygdala pouze přikáží somatosenzorické kůře, aby přijala určitý vzorec jednáni, jakého by nabyla, kdyby se tělo nacházelo v požadovaném stavu a vysílalo podle toho signály. Somatosenzorická kůra funguje, jako kdyby dostávala signály o určitém tělesném stavu, a přestože tento vzorec „kvazičinnosti" nemůže být do detailu stejný jako jednání vyvolané faktickým tělesným stavem, je stále schopen
ovlivňovat rozhodováni.
„Kvazimechanismy" jsou produktem vývoje. Je pravděpodobné, že jak jsme byli „seřizováni" v dětství a dospíváni, bylo naše rozhodování^ většinou utvářeno somatickými stavy se vztahem k odměftě^-trgstlí. Ovšem když jsme dospěli a opakované situace se zařadily do kategorií. potřeba spoléhat se na tělesné stavy při každém stupni rozhodováni se snížila a vytvořila se další úroveň ekonomické automatizace. Rozhodovací strategie začaly zčásti záviset na „symbolech" somatických stavů. Do jaké míry jsme spíše závislí na takových „kvazisymbolech" nez na realitě, je významnou empirickou otázkou. Věřím, že tato závislost se výrazně liší člověk od člověka a téma od tématu. Fungováni pres
na ity. ch
'y-
)V-
tvy /vě ch
mí
!C-
a-a-íř-
3U
163
symboly může být buď výhodné, či zhoubné - v závislosti na předmětu a na okolnostech.
Somatické markery zjevné a skryté
Somatický marker nemá jen jedno pole působnosti, ale dvě. První se projevuje pomocí vědomí, druhé mimo vědomi. Ať už jsou tělesné stavy reálné či zástupné („kvazi"), odpovídající nervové schéma se může stát vědomým a vytvořit pocit. Ovšem přestože mnoho důležitých rozhodnutí pocity zahrnuje, celá řada našich každodenních rozhodování zřejmě probíhá bez pocitů. To neznamená, že by nedocházelo k vyhodnocení, normálně vedoucímu k určitému tělesnému stavu, nebo že by se tělesný stav či jeho zástupný tvar procesu neúčastnil, nebo že by se neaktivovalo soukolí regulačních dispozic, představující základ celého procesu. Signální tělesný stav nebo jeho zástupce zcela prostě mohl být aktivován, ale nedostal se do centra pozornosti. Bez té se nestane součásti vědomí, přestože může být složkou skrytého fungování mechanismů, které bez kontroly vůle řídí naše postoje chuti (přijímání) či nechuti (odmítání) vůči okolnímu světu. Naše vědomi se nikdy nedozví, že se aktivovalo skryté soukolí v podpalubí. Nadto může spuštění činnosti jader nervových přenašečů (kterou jsem popsal jako jednu část emoční odpovědi) skrytě ovlivnit poznávací procesy a tím i způsob uvažování a rozhodování.
Při zachování veškerého respektu k lidským bytostem a vší opatrnosti, jež je nutná při porovnávání různých druhuje zřejmé, že u organismů, jimž mozky neumožňují uvažováni a vědomí, jsou skryté mechanismy základem činnosti rozhodovacího aparátu. Jsou prostředkem k budování „předpovědí" výsledku a mohou ovlivňovat akční prostředky organismu směrem k určitému chování, jež se externím pozorovatelům může zdát jako volba. To je se vší pravděpodobností způsob, jímž se včelí dělnice „rozhodují", na kterou kytičku si sednout, aby nasály nektar, s nímž se musí vrátit zpět do úlu. Nehodlám tu tvrdit, že se hluboko v našem mozku nachází „včelí mozek", který za nás rozhoduje. Evoluce zřejmě není jediným velkolepým řetězcem bytí a zcela evidentně se vydala mnoha různými cestami a jedna z nich vedla až k nám. Věřím ale, že lze mnohé odpozorovat studiem toho, jak se jednodušší organismy i při skrovných nervových prostředcích vyrovnávají se zdánlivě složitými úkoly. I v nás mohou pracovat určité mechanismy podobného typu. To je vše.
164
Zimolez!
„Jak sladký je zimolez, to jen pánbůh ví," tvrdí Fats Waller v textu své jazzové kompozice, a od tohoto obrazu se odvíjí osud pilné včeličky. Reprodukční úspěch a konečné přežití včelstva závisí na tom, jak úspěšné jsou včelky ve sháněni potravy. Pokud nenasbírají dost nektaru, nebudou mít žádný med a rozplyne se jak jejich zdroj energie, tak
včelstvo samotné.
Včelí dělnice jsou vybaveny zrakovým zařízením, s nímž jsou schopny rozlišovat barvy květin. Maji rovněž motorický aparát umožňující jim létat a přistávat. Jak prokázaly nedávné výzkumy, včelí dělnice se po několika návštěvách květin s různými barvami nauči, kde hledat žádaný nektar. Na loukách je jasně vidět, že nepřistávají na všech květinách, aby zjistily, jestli tam nektar je. nebo neni. Očividně se chovají, jako kdyby předvídaly, které květiny nektar ukrývají, a na těch pak přistávají častěji. Jak říká Leslie Real, jenž zkoumal chování včelích dělnic (Bombus pennsylvanicus), „zdá se, že včely docházejí k pravděpodobnostem na základě frekvence, s níž se setkaly s různými typy stavů odměny, a začínají bez předchozího odhadu pravděpodobností".10 Jak mohou včely při svém skromném nervovém systému dospět k chováni, které tolik ukazuje na sofistikované zvažování a tak viditelně naznačuje užíváni znalostí, teorie pravděpodobnosti a cílené strategie uvažování?
Odpověď zní, že k uvažování evidentně dochází na základě jednoduchého, avšak výkonného systému schopného 1) odhaleni podnětů, jimž je vrozeně přiřazena hodnota, a tudíž vytvářejí odměnu, 2) reakce na přítomnost odměny (nebo její chyběni) podnětem, jenž dokáže ovlivnit motorický systém k určitému chování (tj. přistát nebo ne), pokud se v zorném poli objeví situace, jež přinesla (nebo nepřinesla) odměnu (řekněme květina určité barvy). Nejnovější model takového systému navržený P. R. Montaguem, P. Dayanem a T. J. Sejnowským využívá jak poznatků věd o chování (behaviorálnich věd), tak neurobio-logických poznatků."
Včela opravdu má nespecifický systém nervových přenašečů, který pravděpodobně využívá octopaminu a není nepodobný dopaminovému systému u savců. Jakmile padne na odměnu (nektar), dokáže nespecifický systém signalizovat jak zrakovému, tak motorickému systému a tím měnit jejich základní chováni. Díky tomu při příští příležitosti, kdy se v zorném poli objeví barvy spojované s odměnou (třeba žlutá), je motorický systém připraven k přistáni na takto zbarveném květu
165
a včela ví s vetší pravděpodobností, že najde nektar. V podstatě si nevědomé, aniž by o tom uvažovala, vybírá spíše automatizovaný nástroj, využívající specifických přirozených hodnot - preference. Podle Reala musí být přítomny dva základní aspekty preference: „Vysoký očekávaný zisk dostává přednost před nízkým očekávaným ziskem, nízká míra "rizika před vysokou." Ne náhodou při výrazné malé kapacitě včelí paměti (včely mají jen krátkodobou paměť, a to ještě ne moc velkou) musí být počet vzorků, na jehož základě preferenční systém funguje, extrémně malý. Evidentně stačí pouhé tři návštěvy. Znovu zdůrazňuji -nenaznačuji zde, že všechno naše rozhodování pochází z našeho „včelího mozku", ale věřím, zeje důležité vědět, že zařízeni i tak jednoduché, jako to včelí, je schopno tak složitého úkolu.
Intuice
Při jednání na vědomé úrovni by somatické stavy (nebo jejich zástupci) označovaly reakce jako pozitivní či negativní a v důsledku toho vyvolávaly vědomé vyhýbání se či prosazování dané možnosti reakce. Mohou ovšem fungovat i skrytě, tedy mimo vědomí. Jasná představa vztahující se k negativnímu výsledku by se vytvořila, ovšem nevyvolala by vnímatelnou změnu tělesného stavu, ale utlumila by regulační nervové obvody umístěné v mozkovém jádru a umožňující apetitivní neboli přístupové chování. Potlačením tendence jednat nebo vlastní podporou tendence se stáhnout se možnosti na potenciálně negativní rozhodnutí omezují. Přinejmenším by bylo dosaženo časového náskoku. v němž by vědomé uvažování mohlo zvýšit pravděpodobnost správného (pokud ne toho nejsprávnějšího) rozhodnutí. Navíc by negativní možnost mohla být zcela zavrhnuta nebo by se vysoce pozitivní možnost na základě podpory impulzu k jednání mohla stát pravděpodobnější. Tyto skryté mechanismy by byly zdrojem toho, čemu říkáme intuice, tedy onoho tajemného mechanismu, jímž dosahujeme řešení problému, aniž bychom o něm uvažovali.^
Tunkci intuice v celkovém uvažovacim procesu ilustruje pasáž z textu matematika Henriho Poincarého, jehož náhled na věc se hodí k obrazu, který mám na mysli.
„Co je v podstatě matematická tvorba? Nespočívá ve vytváření nových kombinací již známých matematických jednotek. Toho by byl schopen každý, ovšem takto vzniklých kombinací by bylo nekonečné množství, přičemž většina z nich by byla zcela nezajímavá. Tvořit zna-


166
mená přesně nevytvářet zbytečné kombinace, ale vytvářet ty, jež jsou užitečné a jichž je pouze nepatrná menšina. Invence znamená rozlišení a výběr.
Jak postupovat při výběru, jsem již vysvětlil; matematická fakta, jež stojí za studium, jsou ta, která nás svou analogií s jinými fakty mohou dovést k poznání matematického zákona, stejně jako nás experimentální fakta vedou k poznání fyzikálního zákona. To ona nám odhalují nepochybnou příbuznost mezi dalšími fakty, dlouho známými, ovšem mylně navzájem pokládanými za cizince.
Ze zvolených kombinací jsou často nejužitečnější ty, jež jsou založeny na prvcích odvozených od velmi vzdálených domén. Ne že bych měl za dostatečné pro invenci dávat k sobě objekty co nejrůznorodější; většina takto vzniklých kombinací by byla zcela neplodná. Ovšem mezi takovými bychom velice zřídka nalezli i ty nejplodnější. -_ Vynalézat, jak jsem řeklŤ znamená vybírat. To však možná není zcela přesné vyjádření. Svádí to k představě kupujícího, který než si z obrovského množství vzorků vybere, zkoumá jeden vzorek po druhém. Zde bychom dostali takové množství vzorků, že by nám k jejich prozkoumání nestačil celý život. Tak ovšem nevypadá pravý stav věcí. Neplodné kombinace ani nepřijdou vynálezci na mysl. V jeho vědomí se nikdy neobjeví kombinace, které by nebyly příliš užitečné, až na pár, které zavrhne, ale které do určité míry nesou charakteristické rysy užitečných kombinací. Všechno probíhá tak, jako kdyby vynálezce byl zkoušejícím druhého stupně, jenž zpovídá pouze kandidáty, kteří prošli předchozí zkouškou."12
Henri Poincaré zde předkládá pohled podobný mému. Nemusíte hned uvažovat nad celou škálou možností. Ve vašem mozku totiž probíhá předvýběr - někdy skrytě, jindy ne. O předvýběr se stará biologický mechanismus - vyzkouší kandidáty a jen několik z nich propustí až k závěrečné zkoušce. Měl bych poznamenat, že tento návrh se vztahuje pouze na osobní a společenskou sféru, pro něž mám podpůrné důkazy, přestože Poincarého pohled by jej rozšířil i na další domény.
Fyzik a biolog Leo Szilard dospěl k podobnému závěru: „Tvůrčí vědec má mnoho společného s umělcem či básníkem. Logické myšlení a analytické schopnosti jsou vědcovými nezbytnými atributy, ani zdaleka však nestačí pro kreativní práce. Ty pohledy na vědu, jež vedly k průlomu, nebyly logicky odvozeny od dříve existujících znalostí. Tvůrčí procesy, na nichž je založen vývoj vědy, fungují na úrovni podvědomí."13 A Jonas Salk působivě tentýž názor vyjádřil slovy, že kreativita spočívá na „spojení intuice a rozumu".14 Je proto správné se
167
v tomto bodu pozastavit u problému uvažování mimo osobni a společenskou sféru.
Uvažování mimo osobní a společenskou sféru
Veverka, která se v mé zahradě uchýlila na strom před sousedovou černou kočkou, nad svým jednáním příliš neuvažovala. Určité moc nepřemýšlela nad možnostmi ani nepropočítávala ztrátu a zisk každé z nich. Uviděla kočku, otřáslo to jejím tělesným stavem, a už pádila. Pozoruji ji, jak teď sedí na pevné větvi na mém dubu, se srdíčkem tlukoucím tak silně, že přímo zasypává hrudnik ranami, zatímco ocasem máchá v nervózním rytmu veverčího strachu. Má za sebou silnou emoci a právě teď je vyvedena z míry.
Evoluce je šetrná a tak trochu fušér. Měla k dispozici v mozcích mnoha druhů rozhodovací mechanismy, spoléhající na tělo a orientované k přežití, a tyto mechanismy se osvědčily v pestré paletě ekologických nik. Jak se zvyšoval počet nahodilostí životního prostředí a objevovaly se nové strategie rozhodování, mělo by ekonomický smysl, kdyby si mozkové struktury nezbytné k podpoře nových strategii zachovaly funkční spojení se svými předchůdci. Jejich účel je tentýž, j)řežít, a parametry ovládající funkčnost a hodnotící úspěch jsou rovněž stejné: blaho, absence bolesti. Našli bychom nesčetně příkladů dokazujících, že přírodní výběr má tendenci fungovat přesně tímto způsobem - zakonzervováním něčeho, co funguje, a výběrem jiných prostředků, které zvládnou větší stupeň složitosti - jen zřídkakdy přichází se zcela novými mechanismy budovanými od nuly.
Je pravděpodobné, že systém nastartovaný k produkci markerů a značek pro vedení „osobních" a „společenských" reakcí by byl přibrán k asistenci při „jiném" rozhodování. Zařízení, které člověku pomáhá se rozhodnout, s kým se kamarádit, by mu rovněž pomohlo navrhnout si dům tam, kde nebude pravidelné zaplavován vodou. Somatické marker}' by přirozeně nemusely být vnímány jako „pocity". Přesto by ovšem působily skrytě a formou upoutání pozornosti by některé složky zvýrazňovaly silněji než jiné a finálně by ovládaly signály pro chod, zastavení a změnu kurzu, nezbytné pro některé aspekty rozhodování a plánování v neosobních a nespolečenských doménách. To by mohl být způsob obecného „značkovače", o némž mluví Tim Shallice u rozhodování, přestože u svých markerů nespecifikuje neurofyziolo-gický mechanismus. Ve svém článku se Shallice vyjadřuje o možné po-
}
168
dobnosti. Fyziologický podklad může být totožný - na těle závislá signalizace, ať už vědomá či nevědomá, na jejímž základě se soustřeďuje pozornost.
Z evolučního hlediska se nejstarší rozhodovací aparát vztahuje Tžákladní biologické regulaci, další k osobní a společenské sféře a ten nejnovější k souboru abstraktně-symbolických operací, pod nimž by^ chom našli umělecké a vědecké uvažováni, praktické technické uvažováni a vývoj jazyka a matematiky. Ovšem přestože věky evoluce a jednoúčelové nervové systémy mohou propůjčit každému z těchto uvažo-vacich/rozhodovacích „modulů" určitou nezávislost, domnívám se, že jsou všechny vzájemně propojeny. Jsme-li svědky projevů tvořivosti svých současníků, máme před sebou pravděpodobně integrovanou činnost rozmanité kombinace těchto nástrojů.
Jak nám emoce pomáhají i škodí
Práce Amose Tverského a Daniela Kahnemana prokazuje, že objektivní uvažování, jehož užíváme při běžném rozhodování, je daleko méně efektivní, než se zdá a než by mělo být.16 Strategie našeho uvažování jsou plné chyb a Stuart Sutherland se dotýká bolavého místa, když hovoří o racionalitě jako o „vnitřním nepříteli".17 Ovšem i kdyby naše strategické uvažováni fungovalo bez chybičky, zdá se, že by si nedokázalo vždy poradit s nejistotou a složitosti osobních a společenských problémů. Křehké nástroje racionality vyžaduji zvláštní péči.
Celkový obrázek je ovšem ještě daleko složitější, než jsem dosud naznačil. Přestože se domnívám, že „chladný" rozum potřebuje pomoc telesných mechanismů, je rovněž pravda, že některé tyto z těla vycházející signály škodí kvalitnímu uvažováni. Když se zamýšlím nad pokusy Kahnemana a Tverského, nacházím některá pochybení racionality nejen v důsledku špatné primární kalkulace, ale rovněž pod vlivem biologických stimulů, jako je poslušnost, konformita, snaha zachovat si sebeúctu, jež se často projevují jako emoce a pocity. Většina lidi se například víc bojí létat letadlem než řídit, byť racionální propočet rizika jednoznačně dokazuje, že daleko spíše přežijeme let letadlem než jízdu autem na stejnou trať. Rozdíl několika řádů mluví jasně ve prospěch létání. A presto si většina lidí připadá bezpečněji při řízení. Chybná úvaha je způsobena „omylem ze snadné dostupnosti", jenž působí z mého pohledu tak, že umožni, aby naše uvažování ovládla představa emocionálně dramatické letecké havárie, a my vůči správné
169
volbě zaujmeme negativní postoj. Tento přiklad zdánlivě protirečí mě hlavní tezi, ale ve skutečnosti tomu tak není. Prokazuje totiž, že biologické stimuly a emoce dokáží evidentně ovlivňovat rozhodování, a naznačuje, že „negativní" vliv těla je sice v rozporu s aktuální statistikou, ovšem presto je orientovaný na přežití: letadla opravdu tu a tam padají a letecké havárie přežívá daleko méně lidi než automobilové.
Přestože biologické podněty a emoce mohou za určitých okolností vést k iracionalitě, za jiných jsou nezbytné. Biologické stimuly a automatizované mechanismy somatických markerů. které se o ně opírají, jsou nutné pro určitě druhy racionálního chování, především v osobni a společenské sféře, ale mohou za určitých okolností zapůsobit zhoubně na racionální rozhodování - tím, že navodí výrazný negativní postoj k objektivním skutečnostem, nebo dokonce brání činnosti podpůrných mechanismů rozhodování, jako je pracovní paměť.
Výše zmíněné myšlenky pomůže objasnit jeden příklad z mé praxe. Nedávno, byl mrazivý zimní den, byl jeden z našich pacientů s poškozením ventromedials části prefrontální kůry objednán do laboratoře. Padal mrznoucí déšť, silnice pokrývalo náledí a řídit auto bylo velice riskantní. Situace mi připadala nepříjemná, a tak jsem se zeptal pacienta, který přijel vlastním autem, jaká byla cesta, jak obtížná se mu zdála. Odpověděl mi bez zaváhání a bez emocí: „Všechno v pořádku, žádný rozdíl oproti normálnímu stavu, jenom to chtělo dávat trochu pozor při řízení na ledu." Pacient pokračoval popisem konkrétních řidičských dovedností a výčtem nákladních aut, která končila ve smyku v rigolu, protože se oněch správných racionálních postupů nedržela. Dokonce si vzpomněl i najeden konkrétní případ, kdy řidička před ním vjela na ledový jazyk, dostala smyk, a místo aby ze situace jemně vybruslila, zpanikařila, šlápla na brzdu - a „zahučela" do příkopu. V následujícím okamžiku, zcela zřejmé neotřesen touto hrůzostrašnou scénou, přejel přes ledový jazyk můj pacient a s chladnou hlavou a jistou rukou pokračoval dále. To vše mi vyprávěl se stejným klidem, s jakým evidentně událost sledoval.
Není pochyb o tom, že v tomto případě znamená nemít normální mechanismus somatických markerů obrovskou výhodu. Většina z nás by se musela ovládnout silou vůle, aby na brzdu nešlápla, ať už v panice či z čistého soucitu s nešťastnou řidičkou před sebou. Zde je jasně vidět, jak automatizované mechanismy somatických markerů mohou mít na naše chování neblahý vliv a jak za určitých okolností může být výhodou jejich absence.
170
Dcia-§kař-?nou
d re
e na Přenesme se teď do následujícího dne. Probíral jsem s pacientem                     Qjty
datum jeho další návštěvy u nás. Navrhl jsem mu dvě alternativy                     kých
v následujícím měsíci s intervalem několika dní. Pacient vytáhl diář a začal nad ním uvažovat. Jeho chování za přítomnosti několika vý-                     J vý-
zkumných pracovníků stálo za pozornost. Dobrou půlhodinu probíral                      rov"
důvody pro a proti každému dni - předcházející povinnosti, možné bu-                    'ľ
doučí povinnosti, pravděpodobné počasí - snad vše, co rozumnému                     Vých
člověku připadne na mysl při úvahách o jednoduché schůzce. Se stejným ledovým klidem, s nímž přejel přes led a vyprávěl nám o tom, si                    není teď procházel celou únavnou analýzu vynaložených prostředků a vý-                     >dec-sledného zisku, nekonečné návrhy a neplodná porovnání možností                    aka_ a eventuálních následků. Dalo nám ohromnou práci ho poslouchat a nepraštit rukou do stolu, aby už konečně přestal. Nakonec jsme mu potichu řekli, aby se dostavil ve druhý z možných termínů. Jeho odpověď byla stejně klidná a okamžitá. Řekl prostě: „V pořádku." Diář
zmizel v kapse a pacient byl pryč.                           UouUxa+í *
Jeho chování je klasickým příkladem limitů čistého rozumu. Svědčí rovněž o hrozivých následcích absence automatizovaných mechanismů<^ rozhodováni. Automatizovaný mechanismus somatických markerů by pacientovi pomohl více než jedním způsobem. Pro začátek by se vylepšil celkový rámec problému. Nikdo by se jím nezabýval tak dlouho jako pacient, neboť automatizovaný nástroj z kolekce somatických markerů by nám býval pomohl identifikovat zbytečnost a méně závažný charakter celého procesu. Kdyby nic jiného, uvědomili bychom si. jak stupidní je to úsilí. Na jiné úrovni bychom ucítili potenciální plýtvání v přístupu k věci a zvolili bychom jednu z možností, podobné jako bychom si házeli korunou nebo se spolehli na určitý dobrý pocit v souvislosti s jedním či druhým datem. Nebo bychom prostě nechali rozhodnutí na tazateli s odpovědí, že na tom v podstatě nesejde, ať si
vybere sám.
Stručně řečeno, představili bychom si tu ztrátu času a zaznamenali ji negativním markerem; představili bychom si, co se odehrává v myslích těch, co nás pozorují, a zaznamenali marker zahanbující. Máme důvod se domnívat, že i u pacienta se objevily určité vnitřní „obrazy", ale absence markerů způsobila, že jim nebyla věnována patřičná pozornost a úvaha.
Jestliže se podivujete, jak je bizarní, žeJ)ioIogické stimuly a emoce-mohou být.jak_přínosem, tak zhoubou^ovölte'mi dodat, že by to rozhodné nebyl v biologii jediný případ, kdy určitý faktor nebo mechanismus může hrát jak negativní, tak pozitivní roli - podle okolností. Všich-
171
ni víme, že oxid dusičný je jedovatý. Znečisťuje ovzduší a otravuje krev. Tentýž plyn ovšem funguje jako nervový přenašeč, který vede signály mezi nervovými buňkami. Ještě delikátnejší je situace s jiným nervovým přenašečem, s glutamátem. Glutamat je v mozku všudypřítomný, neboť ho nervové buňky užívají k vzájemné excitaci. Když se ovšem nervové buňky poškodí, například úderem, uvolní do okolí obrovské množství giutamátu, což vyvolá extrémní excitaci a nakonec i smrt nevinných a zdravých nervových buněk v okolí.
Otázka zde vznesená se ve svých důsledcích dotýká typu a množství somatického zabarvení rozdílných rámců řešeného problému. Pilot letadla, který ve špatném počasí přistává na rušném letišti, nesmí připustit, aby ho jeho pocity rozptylovaly při sledování detailů, na nichž závisí rozhodování. Přitom pocity spojené v dané situaci s důležitými cíli jeho chování, pocity zahrnující jeho smysl pro zodpovědnost za životy cestujících a posádky, za jeho vlastní život i život jeho rodiny ~y musí ve stejné době fungovat. Nadbytek pocitů v malých rámcích nebo nedostatek ve větším může mít katastrofické následky. Obchodnici na burze jsou na tom podobné.
Fascinující ilustrace těchto myšlenek se nachází ve studií o Herber-tu von Karajanovi.lx Rakouští psychologové G. a H. Harrerovi měli možnost sledovat škálu Karajanových autonomních reakcí v různých situacích: když přistával svým soukromým letadlem na letišti v Salcburku, když dirigoval v nahrávacím studiu a když poslouchal čerstvou nahrávku z playbacku (byla to Beethovenova předehra k Leonoře III). Von Karajanův hudební výkon byl poznamenán výraznými změnami reakci. Jeho tepová frekvence intenzivněji vzrůstala spíše při pasážích s emočním nábojem než při vlastní fyzické námaze. Tepový průběh při poslechu nahrávky kopíroval záznam získaný při nahrávání. Příznivé je. že Karajan přistál s letadlem jako v bavlnce, a když mu po dosednutí bylo řečeno, aby v ostře vzestupném úhlu nouzové vzlétl, pulz mu mírné vzrostl, ovšem daleko méně než při hudební produkci. Jeho srdce žilo hudbou a to mu i svědčilo, jak jsem jednou osobné zjistil při koncertu: Těsné předtím než pokynul taktovkou k začátku provedení Beethovenovy Šesté» pošeptal jsem cosi své ženě, která seděla vedle. Von Karajan strnul v pohybu rukou, otočil se a probodl mě pohledem. Škoda že nám nikdo neměřil pulz.
172
n
a
Za hranicemi somatických markerů                                                                     /,
h
Přes nesporný význam mechanismu somatických markerů pro konstrukci neurobiologie racionality je zřejmé, že nezbytnost v tomto případě neznamená dostatečnost. Jak jsem už poznamenal, logické uva-                     v žování působi i za hranicemi somatických markerů. Navíc, aby soma-                      ě tické markerv mohly zafungovat, musí několik procesů předcházet, sou-                      h časně proBěhnouťči okamžitě následovat. Co to je za procesy a lze —vůbec spekulovat o jejích nervovém substrátu?                                                          ^ Co se ještě děje, když somatické markery viditelně či skrytě ovliv-                      :" ňují své prostředí? Co se odehrává v našem mozku, že „představy", podle nichž uvažujeme, vydrží po nezbytnou dobu? Abychom dokázali od-                      ř_ povědět na tyto otázky, vraťme se k problému načrtnutému na začátku                      u kapitoly. V okamžiku, kdy se rozhodujeme, prostupuje naší mysli bohatý a široký záběr vědomosti o situaci, které jsou produktem úvah. Aktivují se „obrazy" odpovídající milionům možností jednání a milionům možných následků a dostávají se do centra pozornosti. Nechybějí ani řečová vyjádřeni oněch bytostí a scén, slova a věty, popisující, co naše mysl vidí a slyší, a soupeří o své místo na slunci. Celý proces je založen na plynulém vytváření kombinací bytostí a události, které ústí do bohatě rozrůznéné nabídky „představ", jež jsou v souladu s předem kategorizovanými vědomostmi. Jean-Pierre Changeux navrhuje pro prefrontální struktury, v nichž pravděpodobně probíhá proces, který vyvolává tvorbu širokého repertoáru „představ" v jiných oblastech mozku, název „generátor rozličnosti".19 Generátor rozličnosti potřebuje obrovské množství faktických poznatků o situacích, do nichž se můžeme dostat, o jejich jednotlivých aktérech, různých možnostech jejich jednání a různých následcích. Faktické znalosti se třídí (fakta jsou zařazena do tříd podle utvářecího hlediska), což přispívá k rozhodování pomocí klasifikace typů možností, typů následků a vazeb mezi možnostmi a následky. Možnosti a následky se kategorizují podle určité dané hodnoty. Pokud se dostaneme do nějaké situace, dává nám roztřídění zminula možnost rychle přijít na to, jak budou daná možnost či následek výhodné nebo jak různé nahodilosti mohou modifikovat stupeň výhodnosti.
Celý proces uvolnění znalostí je možný pouze při dodrženi dvou    S\ podmínek. 1) Člověk musí být schopen uvést do chodu mechanismy základni pozornosti, jež umožní duševní „představě", aby přetrvala ve vědomí relativně oddělená od ostatních. Pravděpodobně k tomu dochází tak, že činnost nervových buněk, které jsou zodpovědné za udržení
173
i2
určité „predstavy" v centru pozornosti, se zvýší, zatimco činnost okolních nervových bunék je potlačena.20 2) Musí fungovat mechanismy základní pracovní paměti, která si podrží oddělené „predstavy" na relativně „dlouhou" dobu stovek až tisíců milisekund (od desetin sekundy až po několik po sobě jdoucích sekund).2' To znamená, že mozek po čase znovu opakuje topograficky uspořádané reprezentace podporující tyto oddělené „představy". V tomto okamžiku je ovšem potřeba položit zásadní otázku: Co uvádí do pohybu základni pozornost a pracovni '? Odpověď může zniLpouze - zs^základní hodnota, tedy sbírka nich preferenci tkvících v biologických regulacích, základní pozornosti a pracovní paměti není naděje na souvislou duševní aktivitu a je zcela jisté, že somatické markery nemohou fungovat vůbec, neboť nemají žádné stabilní hřiště, na němž by se mohly projevit. Pozornosti pracovní paměť jsou ovšem potřeba nejspíš i po spuštéňlmě^afiísmu somatických markerů. Jsou nezbytné pro proces uvažování, při němž se porovnávají možné následky, srovnává se žebříček výsledků a tvoří se domněnky. V plném znění hypotézy somatických markerů tvrdím, že somatický stav - ať už negativní či pozitivní - způsobený objevením dané reprezentace funguje nejen jako marker pro hodnotu, kterou vyjadřuje, ale rovněž jako zesilovač pro plynulou pracovní paměť a pozornost. Jednotlivým krokům „dodává energii" právě to, že proces je současně pozitivně či negativně vyhodnocován v rámci individuálních preferenci a cílů člověka. K zaměření a udržení pozornosti a pracovní paměti rovněž nedochází zázrakem. Jednak jsou motivovány preferencemi vtisknutými organismu a jednak i preferencemi a cíli získanými na základě těch prvních, vnitřních.
Pokud jde o prefrontální kůru, přicházím s tvrzením, že somatické markery, fungující v rámci bioregulační a společenské domény, které lokalizuji do ventromedial™ oblasti prefrontální kůry, ovlivňuji pozornost a pracovní paměť, umístěné v dorzolaterální oblasti, na níž závisí zacházení s dalšími sférami znalostí. Zůstává tak otevřená možnost, že somatické markery mají rovněž vliv na pozornost a pracovní paměť / v samotné bioregulační a společenské sféře. Jinými slovy - u normál-/ nich lidí vybudí somatické markery vzniklé při aktivaci určitou naho-/ dilostí prostřednictvím poznávacího systému pozornost a pracovní /   paměť. Pacienti s poškozením ventromediálnich oblastí prefrontální kúry trpí menším či větším oslabením všech těchto akcí.
174
Ovlivňování a utváření pořádku
V procesu uvažování se tedy na široké paletě scénářů utvářených podle faktických znalostí projevují tři podpůrné faktory: automatizované somatické stavy se svými ovlivňovacími mechanismy, pracovní paměť a pozornost. Všechny tři se vzájemně ovlivňují a zdá se, že se všechny zaobírají závažným problémem vnesení pořádku do paralelních prostorových projevů, což je problém poprvé zaznamenaný Karlem Lashleym. Vzniká proto, že stavba mozku umožňuje v určitém časovém okamžiku jen omezené množství duševních a pohybových projevů.22 „Představy" utvářející naše myšlenky musí být strukturovány do „frází", které je dále potřeba „větně" seřadit v čase, podobně jako pohyby, z nichž se skládají vnějši reakce, musi být určitým způsobem „frázovány" a tylo fráze zasazeny do určitého „větného" pořádku, aby pohyb dosáhl žádaného účinku. Rámcový výběr, z nějž nakonec vzejdou „fráze" a „věty" naší mysli a pohybů, probíhá paralelně. A protože jak u myšlenek, tak u pohybuje nutné souběžné zpracování, organizování několika seřazených sekvencí probíhá neustále.
Jestliže předpokládáme, že rozum je založený na automatizovaném výběru nebo na logické dedukci zprostředkované systémem symbolů nebo - nejlépe - na obojím, nevyhneme se problému pořádku. Navrhuji následující řešení: 1) Pokud má být do eventuálních možností nastolen pořádek, je potřeba je seřadit. 2) Mají-li se řadit, musí pro to být nějaká kritéria (ekvivalentním pojmem jsou hodnoty či preference). 3) Kritéria nám poskytují somatické markery. Vyjadřují v daném čase souhrn preferenci, jež jsme nabyli a osvojili si.
Jak se ale somatické markery projevují jako kritéria? Jedna možnost je, že když se somatické markery přiřadí různým kombinacím představ, upravují způsob, jímž s nimi mozek zachází, a tedy projevují vliv. Tento vliv může každé složce přiřazovat různou stimulaci pozornosti, následkem čehož se automaticky přiřazuji různé stupně pozornosti různým obsahům a vzniká tak nerovný terén. Vědomé zpracováni může potom postupovat složku po složce například podle jejich zapojení do procesu. Aby k tomuto došlo, musí složky zůstat k dispozici po dobu několika stovek až tisíců milisekund v relativně stabilní podobě - a právě to má na starosti pracovní paměť. (Určitou podporu této obecné myšlence poskytují studie Wiiliama T. Newsoma a jeho kolegů o neurofyziologii perceptuálniho rozhodováni. Změna poměru signálů s určitým obsahem vyvolala při působení na specifickou popu-
175
laci neuronů „rozhodnutí" ve prospěch tohoto obsahu, zatímco ostatní možnosti nedostaly vůbec šancí).23
Normální poznávání a pohyb závisí na organizaci současných a interaktivních sekvencí. Potřeba pořádku znamená potřebu rozhodnuti, a pokud se má rozhodovat, je nutné mít rozhodovací kritérium. Protože budoucnost organismu ovlivňují mnohá rozhodnutí, je možné, že některá kritéria jsou přímo či nepřímo vrostlá do biologických stimulů organismu (jeho důvodů, abych tak řekl). Biologické stimuly mohou být vyjádřeny viditelně či skrytě a slouží jako markerové ovlivnění, uvedené do chodu zpozorněním na poli projevů v aktivní pracovní pamětí.
Systém automatizovaných somatických markerů se u většiny z nás, kdo jsme měli to štěstí, že jsme vyrůstali v relativně zdravém kulturním prostředí, vzděláním přizpůsobil standardům racionality u dané kultury. Přestože svými kořeny tkví v biologické regulaci, byl vyladěn podle kulturních pravidel vytvořených k zajištění přežití v určité společnosti. Před-pokládáme-li, že mozek je zdravý a kultura, v níž se vyvíjí, rovněž, pak se systém stal racionálním podle společenských konvencí a etiky.
Působení biologických stimulů, tělesných stavů a emocí může být nenahraditelným základem racionality. I nižší úrovně nervové konstrukce rozumu - spolu s celkovými funkcemi těla samotného - regulují průběh emocí a pocitů tak, aby organismus dokázal přežít. Tyto nižší úrovně si udržují přímý a vzájemný vztah s tělem jako takovým a zařazují tak tělo do řetězce procesů, které vedou k nejvyššímu vzepětí rozumu a kreativity. Racionalitu pravděpodobné utvářejí a modulují tělesné signály, a přesto dokáže činit ty nejjemnější rozdíly a chovat se podle nich.
Pascal, který prohlásil, že „srdce má důvody, které rozum vůbec I nezná", by možná považoval výše uvedenou úvahu za možnou.-4 Kdy-• bych mohl, jeho výrok bych upravil a řekl bych, že organismus má určité důvody, jichž rozum musí využit. Není pochyb, že proces pokračuje za hranice důvodů srdce. Za prvé jsme použitím nástrojů logiky schopni prověřit platnost výběrů, které nám naše preference pomohly učinit. Za druhé - při strategickém dedukčním a indukčním uvažování o možných jazykové vyjádřených návrzích se dokážeme dostat dále za jejich hranice. (Po dopsání tohoto rukopisu jsem narazil na několik podobně znějících hlasů. J. S. B. T. Evans nedávno přišel s myšlenkou, že existují dva typy racionality, jež se převážné zaobírají dvěma sférami, které jsem zde právě popsal (osobní/společenská a jiná); filozof Ronald De Sousa tvrdil, že emoce jsou vnitřně racionální, a Phillip Johnson-Laird a Keith Oatley přicházejí s myšlenkou, že základní emoce napomáhají racionálnímu jednání.25
176
r~^Z~7n n.mflcin M D.. Ph. D., ie profesorem
•q
•««•*          -*
•V                           *»
CAST TRETÍ
52