Základní didaktické metody v tělesné výchově (Berdychová, 1978) V tělesné výchově chápeme metodu jako teoretický model uspořádání činností a časových aspektů, který je záměrně naplánován učitelem s ohledem na vytyčené úkoly a podmínky a hodí se k opakovanému použití (Mužík, Krejčí, 1997). I. Metody seznamování s učivem Metody vytváření motivační sféry žáka: (jsou důležité pro vztah žáka k tělesné výchově) Pochvala, hra, soutěž, pocit překonání sebe sama, prožitek něčeho nového, neobvyklého. Metoda ukázky: (přesnost cvičení je podmíněna přesnou představou pohybu) Ukázka přímá – předvádí učitel, žák. Ukázka nepřímá – obrázek, video. Metody slova: Metoda výkladu, pokynů, dotazování, rozhovoru. Používá se ve všech fázích výchovně vzdělávacího procesu (dále VVP). Pokyny stručné, výstižné. Metoda pozorování: Záměrně řízené a organizované sledování pohybu. Žáci se pozorováním učí kontrole a sebekontrole. II. Metody nácviku Metoda napodobení (imitace): Je využitelná ve všech fázích VVP. Napodobení ukázky, spojení cvičení s příběhem, představou. Metoda opakování: Použití při nácviku nové pohybové dovednosti. K úspěchu je nutné udržení motivace žáků, vedení k sebekontrole, kontrole. Chybou je mechanické, bezduché opakování. Metoda pasivního pohybu: Žák nedokáže provést daný pohybový úkol jen na základě ukázky a výkladu. Učitel přímo na těle žáka upraví správnou polohu hlavy, končetin, a tím napomáhá k vytvoření pohybové představy. Metoda pohybového kontrastu: Učitel předvede sám nejdříve správnou, a pak chybnou ukázku. Žák si uvědomí rozdíly a upevní svou pohybovou představu. Metoda pohybového úkolu: Individuální, samostatné řešení zadaného úkolu. (Příklad: spojení známých prvků do sestavy) Metoda domácího úkolu: Aktivizuje samostatnost a aktivitu žáků. Metoda hry: Nejpřirozenější, měla by prolínat celý VVP. Nepoužívat jen hry soutěžní, které mohou přinášet i negativní faktory (nepřesné provedení, zbrklost, negativní psychické stavy). III. Metody výcvikové Metody aplikované – kruhový provoz, doplňková cvičení. IV. Metody klasifikační Metoda pozorování: Základním principem je hodnotit to, co žáci ovládají! (Šebrle a kol.,1995). Soustavně sledujeme: · úroveň biologického vývoje žáka, jeho zdravotní stav; · výkon žáků při všech formách výuky, charakterové vlastnosti, psychomotorické zvláštnosti, chování žáků; · úroveň tělesné zdatnosti prostřednictvím motorických testů, výsledky žáků v zájmové školní, ale i mimoškolní sportovní činnosti V. Metody diagnostické Diagnostickou činnost učitele dělíme na: vstupní, průběžnou a závěrečnou. Vstupní diagnostika: Na začátku škol. roku, tematického bloku, před začátkem nácviku nového učiva. Průběžná diagnostika: Prověřuje dílčí úspěšnost v učení. Důležitá pro korekci, změnu nebo modifikaci učebních programů. Mají vztah k motivaci žáků. Závěrečná diagnostika: Podkladem pro pololetní a závěrečné hodnocení. Neexistuje univerzální metoda, která by platila vždy a za všech okolností! Pro pohybové učení jsou nepostradatelné metody ukázky, napodobení, opakování a komplex metod korektivních, zejména metoda pasivního pohybu a metoda pohybového kontrastu. Samostatnost a aktivitu žáků prohlubuje metoda domácího úkolu a celým VVP by měla prolínat metoda hry (Mužík, Krejčí, 1997). Použitá literatura: KLIMTOVÁ, H. (2010). Metodika výuky tělesné výchovy na 2. stupni základních škol z pohledu pedagogické praxe - náměty pro začínající učitele [online]. Přístup dne 21.11.2011, z http://projekty.osu.cz/synergie/dok/opory/klimtova-metodika-vyuky-telesne-vychovy-na-2-stupni-zs.pd f. MUŽÍK, V. & KREJČÍ, M. (1997). Tělesná výchova a zdraví (vyd.1.). Olomouc, ČR: Hanex. BERDYCHÁ, J. a kol. (1978). Tělesná výchova pro studující učitelství základní školy (vyd.1.). Praha, ČR: SPN. ŠEBRLE, Z. a kol. (1995). Didaktika školní tělesné výchovy dětí mladšího školního věku (vyd.1.). České Budějovice, ČR: Jihočeská univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra tělesné výchovy. VILÍMOVÁ, V. (2002). Didaktika tělesné výchovy (vyd.1.). Brno, ČR: Paido.