Učitel Petr Dvořák

Já, co se týká výuky, začal jsem od píky. Začal jsem přednáškama, protože tak jsem to znal, tak
jsem to viděl na svý základní škole, kterou jsem absolvoval ještě za prvního režimu, tak jsem to
viděl na gymnáziu. V životě jsme nějakou zajímavou... nebo něco... ne, to jsem tam právě jen seděl,
já jsem měl schopnost si to zapamatovat, já jsem s tím problém neměl. Tak jsem k tomu apriori
přistupoval v tý třídě, to přece není problém, aby jste si zapamatovali, že 1+1 jsou 2. To je
normální věc. Takže tam jsem přišel, hned devátou třídu jsem dostal z chemie. No já jsem to na ně
valil, no to bylo něco neskutečnýho. A když jsem se dostal do nějakých trablů, tak jsem zařval, na
to oni nebyli zvyklí, měli baby kolem sebe, srovnal jsem je do latě, a už to valilo. A teď ten
sešit a jak to že to nemáš a pět a nazdar a jedem... no jak na běžícím pásu. Ale to byla taková
katastrofa, když se na to zpětně dívám! To bylo... no zavřít mě měli, to bylo něco hroznýho, co já
jsem s těma děckama dělal. Ale já jsem z nich vymlátil známky a myslím si, že stejně z tý chemie
většina z nich ví to samý, jako bych jim neříkal vůbec nic.

Druhý rok jsem dostal třídu, tam jsem se poprvně setkal, to bylo povedenejch dárků, a tam jsem se
setkal s takovým tím postojem: „Dostaneš pětku, jednu, druhou, propadáš, sedíš v první lavici a
budu na tebe šlapat. No a kde máš sešit? Nemáš? Tak nepřipraven na hodinu, další pětku.“ Dotyčnej
seděl a 5 pětek za září a říjen, a seděl dál, drzej pohled. A on nebyl sám, ono jich bylo 10 ve
třídě, a teď najednou to byla první rána, kterou jsem dostal. Na něco takovýho mě nikdo
nepřipravil. Já jsem to neznal, takovýhle postoj ze základní školy, kterou já jsem absolvoval, tam
si to nedovedu představit, to byla prostě skoro... psychicky, jakoby tam byla rákoska v tý třídě.
Co to je za hajzlíky, toto? A tak jsem začal vymýšlet nějaký... to nemá smysl... a tak jsem tam
stál. Otočím se, něco přednáším, teď to tam matlu po tý tabuli, oni se mi tam vzadu baví, já jsem
zakřičel, oni byli chvílu zticha, pak si na to zvykli, na ten můj křik, a pak už na to kašlali. No,
to je třída, to je katastrofa, a ti mi dávali školení, a já jsem za to byl rád. To není možný,
takhle se nedá přece učit. Takhle já učit nemůžu, protože abych tam předříkával to, co já umím
nazpaměť, a bylo to, jak když hrách na stěnu hází, a oni nedělali nic a neučili se, to se nedá. To
prostě nejde. Tady je něco špatně. Já se na to buď vykašlu, a nebo musím najít nějakej způsob. A
začal jsem se zajímat o ty různý alternativní výuky, přečetl jsem si svoji modlu Mýty ve vzdělávání
od doktorky Nováčkové.

Ten největší impuls ke změně toho vyučovacího procesu jsem dostal až tady na té škole, když jsme
začali s paní ředitelkou pracovat, a s kolektivem naštěstí, na školním vzdělávacím programu
vlastním, podle těch rámcových vzdělávacích programů. Tam jsem pochopil, když jsem absolvoval... to
už jsem byl v pozici zástupce ředitele, na podzim jsem absolvoval pár školení na todle téma a
pochopil jsem, že to je ten nástroj, který já tak usilovně hledám k tomu, abych tu výuku mohl dělat
jinak. To je obrovská možnost, obrovskej rozdíl, dřív bylo hlavní učivo, teď se stává učivo pouze
nástrojem k tomu, abych v těch děckách vypěstoval něco, co je to hlavní. Tak bych stručně shrnul tu
reformu.