Vývoj lyžařských sjezdových technik – sjezdových škol


Technika sjíždění a zatáčení na lyžích prodělala za uplynulých 150 let dynamický vývoj. Každá
významnější změna v technice se projevila také ve výuce lyžování. Pro učební postupy se vžil pojem
lyžařská škola, což je ustálený způsob výuky lyžování. Každá lyžařská škola má svoje typické prvky.


Historický vývoj lyžařských škol


·        Norská škola

˗          První škola v historii výuky lyžování, hlavním představitelem byl Sondre Norheim.

˗          Technika sjíždění a zatáčení se vyznačuje vzpřímeným postojem a dvěma odlišnými typy
oblouků – telemark a kristianie. Telemark je oblouk jetý v hlubokém nákleku na zatížené vnitřní
hraně vnější lyže, která je výrazně předsunutá. Kristianie je snožný oblouk ke svahu.


·        Zdarskeho lilienfeldská škola

˗          Tvůrcem školy je Mathias Zdarsky, je považován za zakladatele sjezdového lyžování.

˗          Zdarsky aplikoval tehdejší techniku lyžování do podmínek strmých alpských svahů.

˗          Podstatou techniky byl oblouk v pluhu a oblouk z přívratu vyšší lyží.


·        Bilgeriho škola

˗          Školu vytvořil před 1. světovou válkou Georg Bilgeri.

˗          Technika jízdy byla zaměřena na přívratné oblouky a více variant kristianie. Oblouky
byly prováděny ve větší rychlostí a byly dynamičtější.


·        Arlbergská škola

˗          Školu založil po 1. světové válce Hannes Schneider.

˗          Technika byla založena na nízkém sjezdovém postoji a širší stopě. Používali se hlavně
různé varianty přívratných oblouků a snožných kristianií.


·        Francouzská rotační škola

˗          Autory školy byli Emile Allaise a Paul Gignoux.

˗          Technika spočívala v rotaci při zahájení snožného smyku a v zablokování těla, kterým se
rotační impuls přenášel na dolní končetiny. Vrcholem byla krátká kristianie, která se používala
hlavně pro rychlé změny směru jízdy na nejprudších místech slalomové tratě.


·        Rakouská protirotační škola

˗          Tvůrcem školy byl Stefan Kruckenhauser.

˗          Technika spočívala ve výrazném odlehčení v zahájení oblouku, kterému předcházel odraz ze
zahraněných a zatížených lyží. V průběhu vedení byl vnitřní bok výrazně vysunut dopředu a dovnitř
se současnou silnou protirotací a odklonem trupu.


·        Techniky s rozdílnou prací dolních končetin

˗          Techniky s rozdílnou prací dolních končetin začaly vznikat v 60. letech 20. století, kdy
se technika sjíždění a zatáčení internacionalizovala a unifikovala. Velký vliv na tento vývoj měla
technika závodníků. Zvládnutí těchto technik umožňovalo jízdu po hraně, výrazné omezení smyku, a
tím i větší rychlost jízdy.

˗          K zahájení oblouku bylo nutné přenést hmotnost a výrazně zatížit přední část vnitřní
hrany vnější lyže. Koleno vnější dolní končetiny bylo tlačeno výrazně dopředu a dovnitř tvořeného
oblouku, vnitřní lyže byla předsunutá a odlehčená.


kročná technika

Tuto techniku koncem 60. let zavedl český pedagog Bohuslav Čepelák. Principem bylo zahájení oblouku
pohybem těžiště shora dolů a pohyb vnějšího kolena dopředu dolů a dovnitř tvořeného oblouku.


technika oblouku s přestoupením („Umsteigetechnik“)

Technika vznikla v Německu na přelomu 60. a 70. let. Je charakteristická tím, že se v závěru vedení
oblouku přestupuje na budoucí vnější lyži následujícího oblouku


·        Carving

˗          Carvingová technika se začala uplatňovat od roku 1996, kdy celá řada výrobců lyží
zařadila do svých kolekcí výrazně krojené lyže.

˗          V požadavku na jízdu po hranách se snahou o co nejmenší smyk vychází carving z techniky
s rozdílnou prací dolních končetin. Vzhledem k lyžařské výzbroji je carving mnohem jednodušší než
předcházející techniky (jízda po hranách je možná s menší dynamikou a v menších rychlostech).
Jednoduchost carvingu spočívá také v rovnoměrnějším rozložení hmotnosti na obě lyže, v menším
vertikálním pohybu a možné absenci koordinačně náročné práce paží se zapíchnutím hole.


Použitá literatura:

1.      Gnad, T. a kol. (2002). Kapitoly z lyžování.  Praha, Czech republic: Charles University in
Prague

2.      Kovařík, V. a kol. (1991). Teorie a didaktika lyžování. Brno, Czech republic: Masaryk
University in Brno

3.      Příbramský, M. (1999). Lyžování. Praha, Czech republic: Grada

4.      Strobl, K. & Bedřich, L. (1999). Učíme lyžovat. Olomouc, Czech republic: Palacký University
Olomouc

5.      Štumbauer, J. & Vobr, R. (2007). Carving. České Budějovice, Czech republic: Kopp.