DIDAKTIKA
LYŽOVÁNÍ
DIDAKTICKÉ ZÁSADY
 zásada uvědomělosti a aktivity (pochopení smyslu a
podstaty prováděné činnosti)
 zásada názornosti (žáci si vytvářejí představy na
základě bezprostředního vnímání předmětů a jevů
objektivní skutečnosti nebo jejich zobrazení)
 zásada soustavnosti (osvojené vědomosti a dovednosti
žáka tvoří ucelený systém)
 zásada přiměřenosti (obsah, rozsah a obtížnost učiva
odpovídá tělesnému a psychickému rozvoji žáka, jeho
věku a individuálním zvláštnostem)
 zásada trvalosti (žáci si vědomosti a dovednosti
zapamatují tak, že si je dokáží kdykoliv vybavit a
prakticky použít).
SPECIFICKÉ DIDAKTICKÉ
ZÁSADY
 od jednoduchého ke složitému
 od známého k neznámému
 od příčiny k účinku
 od pohybového vnímání k pohybovému
vědomí
 od pochopení pohybu k jeho realizaci
 od pohybového prožitku k pohybovému
projevu
POSTUPNÉ ZTĚŽOVÁNÍ PODMÍNEK
 mírný svah  strmý svah
 jednotlivý oblouk  navazované oblouky
 smýkání  řezání
 jízda bez holí  jízda s holemi
 pomalá jízda  rychlá jízda
 dlouhý oblouk  krátký oblouk
 upravený svah  volný terén
PODMÍNKY PŘI VÝUCE LYŽOVÁNÍ
Vnější
 materiální (výzbroj, výstroj, didaktické pomůcky)
 sociální (velikost družstva, vztahy v družstvu)
 sněhové (kvalita sněhu)
 meteorologické (vliv počasí na výuku)
Vnitřní
 fyzický a psychický stav žáka
ORGANIZACE VÝUKY
 stanoviště učitele
 volba místa
 terén
 sněhové a povětrnostní podmínky
FORMY VÝUKY
 frontální – všichni cvičí současně stejné cvičení
 skupinová
- paralelní – stejné úkoly, různá obtížnost
- střídavá – různá cvičení pro různé skupiny
 individuální
- na stanovištích
- manéž
FORMY VÝUKY PŘI SJÍŽDĚNÍ
 učitel sjede jako první, žáci ho jeden po druhém následují
+ demonstrace, okamžitá oprava žáka, žáci se učí z chyb
ostatních
- dlouhé prostoje
 žáci sjedou stanovený úsek, každý předá předcházejícímu učitelův
komentář
+ samostatná volba stopy, v případě pádu je učitel rychle
u žáka
- dlouhé prostoje
FORMY VÝUKY PŘI SJÍŽDĚNÍ
 jízda v hadu za učitelem
+ dobrá kontrola družstva (je nutné určit posledního), vhodné
při horší viditelnosti
- učitel nemůže opravovat chyby, žák imituje chyby jezdce
před sebou
 jízda v hadu za žákem, učitel jede poslední
+ učitel má přehled o celé skupině
- učitel nemůže ovlivnit rychlost a stopu jízdy
FORMY VÝUKY PŘI SJÍŽDĚNÍ
 sjíždění v malých skupinkách
+ lepší pracovní podmínky
- nelze ovlivnit rychlost a stopu jízdy
 učitel sjíždí s malou skupinkou, ostatní žáci sjíždí individuálně
+ individuální učení, vysoká intenzita a efektivita výuky
- žádná kontrola nad samostatně sjíždějícími žáky
LYŽOVÁNÍ DĚTÍ
 „výuku“ můžeme zahájit mezi 2. – 3. rokem –
pouze seznamování s novým prostředím
 o výuce hovoříme mezi 3. – 5. rokem
 fyzické, psychické a mentální zvláštnosti =>
výuka má specifický charakter, není možné ji
provádět jako obměnu výuky dospělých
VÝCVIKOVÝ PROSTOR
 lyžařská hřiště (dětské školky) – velmi
mírný sklon, dojezd do roviny nebo
protisvahu
 vybavení: dětský vlek, umělé terénní tvary
(příčné a podélné nerovnosti, tobogany),
slalomové tyče, terče s obrázky, kužely,
lana
VĚKOVÉ ČLENĚNÍ
3 – 5 let (seznámení a navykání)
 hlavním cílem je získání pocitů (lyží a skluzu)
 výcvik probíhá formou hry
 děti neopravujeme ve smyslu „dobře –
špatně„
 učitel je převážně v roli pečovatele a
ošetřovatele
6 – 10 let
 klíčové období pro rozvoj motoriky
 děti mají velkou schopnost napodobování =>
usnadnění nácviku nových pohybových
dovedností
 bezchybná ukázka !!!
 soutěže, hry
11 – 15 let
 pestrá výuka
 soutěže, hry