„Výborně.“ Opat se podíval na krvácející těla na hliněné podlaze. „To je tvoje maminka, viď že jo?????“
„Ano,“ přikývl Philip. Pak ukázal na otcovu zohavenou mrtvolu a ucítil, jak se ho znovu zmocňuje panika. „A tamhle je táta!“ vyhrkl.
„Já vím,“ přikývl mnich konejšivě. „Už nemusíš křičet. Ale musíš mi odpovídat na otázky. Chápeš, že jsou oba po smrti?“
„Já nevím,“ přiznal Philip ztrápeně. Věděl, co to znamená, když umře zvíře, ale jak se mohlo něco takového stát mamince a tatínkovi?
„Je to, jako by spali,“ poznamenal opat Peter.
„Mají ale otevřené oči!“ zaječel Philip.
„Pšt. Tak jim je zavřeme, ne?“
„Ano,“ přikývl Philip. Měl pocit, jako by se tím mohlo alespoň něco vyřešit
Opat Peter se narovnal, vzal Philipa i Francise za ruku a dovedl je přes místnost k mrtvole jejich otce. Poklekl a sevřel Philipovu pravou ruku do dlaně. „Ukážu ti, jak na to,“ řekl. Pak přiložil Philipovu ruku k otcově obličeji, jenže Philip se najednou bál otce dotknout, protože tělo vypadalo tak divně, bylo bledé, ochablé a strašlivě zohavené, a tak rukou ucukl. Vzápětí se vyplašeně podíval na opata Petera – vždyť to byl muž, kterému si nikdo netroufl oponovat. Ale opat se na něj ani trochu nezlobil. „No tak,“ povzbudil ho něžně a znovu vzal Philipa za ruku. Tentokrát se Philip nebránil. Mnich uchopil jeho ukazováček mezi vlastní palec a ukazováček, pak mu prst přitiskl na otcovo víčko a tlačil ho dolů, dokud nezakrylo děsivě upřené oční bulvy. Pak opat pustil Philipovu ruku a vybídl ho: „Druhé oko zavři sám.“ A Philip bez cizí pomoci natáhl ruku, dotkl se otcova víčka a zatlačil mu je. Hned se cítil o něco lépe.
„Mamince zavřeme oči taky?“ zeptal se opat Peter.
„Ano.“
Klekli si vedle jejího těla. Mnich jí rukávem setřel krev z obličeje. „A co Francis?“ zeptal se Philip.
„Možná by nám taky měl pomoct,“ přikývl opat.
„Udělej to, co jsem před chvílí udělal já,“ vybídl Philip bratra. „Zavři mámě oči, jako jsem to udělal otci, ať může taky spát.“
„Oni usnuli?“ zeptal se22 Francis6.
„Ne, ale je to něco jako spánek,“ odpověděl mu Philip rozhodně. „A proto by měla mít zavřené oči.“
„Tak dobře,“ přikývl Francis. Bez váhání natáhl baculatou ruku a opatrně zatlačil matce oči.
Potom je opat zvedl ze země, posadil si každého z nich na jednu paži, a aniž věnoval ozbrojencům jediný pohled, vyšel z domu a nesl je celou cestu nahoru až do bezpečí kláštera.
V klášterní kuchyni jim dal najíst. Pak je požádal, aby kuchaři pomohli s vařením polévky pro ostatní mnichy, protože je nechtěl nechat napospas jejich myšlenkám. Příštího dne je dovedl podívat se na těla jejich rodičů. Leželi vedle sebe v rakvích v hlavní lodi klášterní kaple. Byli už umytí a oblečení, rány měli vyčištěné, upravené a zčásti zakryté. Leželo tam ještě několik jejich příbuzných, jelikož se všem vesničanům nepodařilo včas doběhnout do kláštera a uniknout útočícímu vojsku. Opat Peter odvedl oba chlapce i na pohřeb a dal si záležet, aby viděli, že obě rakve byly uloženy do jednoho hrobu. Když se Philip rozplakal, dal se do pláče i Francis. Někdo se je snažil utěšit, ale opat Peter řekl: „Jen je nechte vyplakat.“ Teprve pak, když už proniklo až k jejich srdcím poznání, že rodiče jsou navždy pryč a nikdy už se nevrátí, začal Peter konečně mluvit o budoucnosti.
V příbuzenstvu nezůstala jediná rodina beze ztrát: všude byl zabit buď otec, nebo matka. Takže z příbuzných se neměl kdo o chlapce postarat. Zbývaly dvě možnosti. Bylo možné bratry věnovat, nebo dokonce prodat nějakému rolníkovi, který by je využíval jako otrockou pracovní sílu, dokud by nevyrostli natolik, aby mu dokázali utéct. Anebo je zasvětit Bohu.
Případy, že do kláštera vstoupili docela malí chlapci, nebyly tak úplně neznámé. Obvykle se to dělo asi tak v jedenácti letech. Nejnižší hranice byla pět let, protože mniši nebyli zařízení na to, aby se starali o úplně malé děti. Někdy šlo o sirotky, jindy o chlapce s jedním rodičem, občas o děti rodičů, kteří měli příliš mnoho synů. Zpravidla dávala rodina klášteru spolu se synem nějaký dost významný dar – usedlost, kostel, nebo dokonce celou vesnici. Pokud se jednalo o opravdu chudou rodinu, bylo možné nad darem mávnout rukou. Jenže po Philipově otci zbyla malá zemědělská usedlost na svahu, takže chlapce nebylo nutné přijímat do kláštera z dobročinných důvodů. Opat Peter tedy navrhl, že se klášter postará o chlapce a o statek. Příbuzní, kteří zůstali naživu, souhlasili a dohodu posvětil Gruffyd ap Cynan, princ z Gwyneddu, kterého zrovna tehdy pokořila, ale přece natrvalo nesesadila dobyvačná armáda krále Jindřicha, jehož vojáci zabili i Philipova otce.
Opat věděl o zármutku hodně, ale ani veškerá jeho moudrost nestačila na to, co potkalo Philipa. Asi tak rok po celé události, když už se zdálo, že žal pominul a oba chlapci si zvykli na život v klášteře, zmocnily se Philipa nepřekonatelné návaly zuřivosti. Život společenství v klášteře na kopci nebyl tak špatný, aby takový vztek ospravedlňoval: hoši dostávali najíst, měli co na sebe, v zimě hořel v ložnici oheň, a mohli se dokonce těšit i z drobných projevů náklonnosti a lásky. A nesmlouvavá poslušnost a únavné rituály vedly alespoň k pořádku a stabilitě. Jenže Philip se začal chovat, jako by byl nespravedlivě uvězněn. Neposlouchal příkazy, při každé příležitosti podkopával autoritu klášterních hodnostářů, kradl jídlo, rozbíjel vejce, odvazoval koně, posmíval se neduživým a urážel starší. Jediný přestupek, před kterým se zarazil, byla svatokrádež a díky tomu mu opat všechny ostatní prohřešky odpouštěl. Nakonec z toho Philip prostě vyrostl. Jednou na Vánoce se ohlédl za uplynulými dvanácti měsíci a uvědomil si, že za celý rok nestrávil ani jedinou noc v cele pro hříšníky.
Tenhle návrat k normálnímu vztahu k životu neměl jeden výlučný důvod. Nejspíš chlapci pomohlo, že ho začalo bavit učení. Přitahovala ho matematická teorie hudby. Dokonce i časování latinských sloves v sobě mělo jistou uhrančivou logiku. Opat mu dal za úkol, aby pomáhal správcovi, to byl mnich, který měl na starosti zásobování kláštera vším, co bylo potřeba, od sandálů po semínka. A to Philipa také zaujalo. Dále se u něj vyvinul obdivný vztah k bratru Johnovi, pohlednému, svalnatému mladému mnichovi, jenž vypadal jako vtělení vzdělanosti, svatosti, moudrosti a laskavosti a Philip ho vzýval jako hrdinu. Možná se snažil Johna napodobovat, možná k tomu měl sám sklony, a možná to bylo obojím dohromady, ať tak nebo tak, Philip začal nacházet útěchy v každodenním sledu modliteb a bohoslužeb. A tak vstoupil do věku dospělosti s každodenním chodem kláštera v mysli a svatými melodiemi v uších.
V učení byli Philip i Francis o poznání dál než všichni ostatní kluci, které znali, ale říkali si, že je to tím, že žijí v klášteře, kde se jim dostalo daleko širšího vzdělání. V té době si neuvědomovali, že by na nich bylo něco výjimečného. Dokonce i když převzali většinu výuky v malé klášterní škole a sami chodili na hodiny k samotnému opatovi, místo ke starému puntičkářskému učiteli noviců, mysleli si, že mají náskok jen proto, že začali s učením dřív než ostatní.
Když se Philip ohlížel za léty mladosti, měl dojem, že krátký Zlatý věk mezi obdobím mladické vzpoury a náporem smyslného chtíče trval snad rok, možná i méně. Pak nastaly chvíle nečistých myšlenek, nočních výronů, zoufale ponižujících sezení se zpovědníkem (jímž byl sám opat), nekonečná pokání a umrtvování těla důtkami.
Žádost ho nikdy tak úplně nepřestala soužit, ale stala se postupem času méně důležitou, a tak ho trápila jen čas od času, jen ve vzácných okamžicích, kdy duše i tělo spočinuly v nečinnosti – jako staré zranění, jež dodnes bolí za vlhkého počasí.
Francis si tuhle bitvu vybojoval o něco později, a přestože se s tím bratrovi nikdy nesvěřil, Philip měl dojem, že Francis bojoval s ďábelským pokušením daleko méně statečně a porážky přijímal až příliš potěšené. Hlavní ale bylo, že se nakonec oba vyrovnali s vášněmi, jež jsou největším nepřítelem klášterního života.
Zatímco Philip pomáhal správcovi, Francis pracoval pro převora, opatova zástupce. Když správce zemřel, bylo Philipovi teprve jednadvacet, ale navzdory svému nízkému věku dostal po nebožtíkovi jeho práci. Když oslavil jednadvacáté narozeniny také Francis, opat navrhl, že pro něj zřídí nový post podpřevora. Jenže jeho návrh vyvolal krizi. Francis žebronil, ať na něj takovou odpovědnost nenakládají, a když už byl v tom, požádal, aby ho propustili z kláštera. Chtěl se nechat vysvětit na kněze a sloužit Bohu ve venkovním světě.
Philipa to zaskočilo a vyděsilo. Představa, že by jeden z nich mohl z kláštera odejít, mu nikdy nepřišla na mysl a teď ho to najednou vyvedlo z rovnováhy, jako kdyby se dověděl, že se stal následníkem trůnu. Po dlouhém přemlouvání a naléhání to nakonec opravdu dopadlo tak, že Francis se vydal do světa. Netrvalo dlouho a stal se kaplanem u hraběte z Gloucesteru.
Než k tomu došlo, představoval si Philip svou budoucnost vcelku jednoduše – pokud o ní vůbec přemýšlel. Stane se z něj prostě mnich, povede skromný a poslušný život, a až bude starý, stane se možná opatem a bude se snažit žít podle vzoru, který před něj postavil Peter. Teď ale najednou začal přemítat, jestli pro něj Bůh náhodou nechystá nějaký jiný osud. Vzpomněl si na rčení vztahující se ke vzdělání: Bůh od svých služebníků očekává, že budou jeho království rozšiřovat, ne jen ochraňovat. Trochu roztřesený se svěřil se svými úvahami opatu Peterovi, s plným vědomím, že ho může stihnout pokárání za to, že se nechal oslnit vlastní pýchou.
K jeho překvapení opat řekl: „Kolikrát jsem přemítal, jak dlouho ti to bude trvat, než na to přijdeš. Jistěže jsi zrozen k něčemu docela jinému. Narodil ses na dohled od kláštera, v šesti letech jsi osiřel, vychovali tě mniši, v jedenadvaceti ses stal správcem – Bůh by si nedal takovou péči s výchovou člověka, který by měl strávit celý život v malém klášteře na pustém vrcholku kopce v odlehlém hornatém knížectví. Tady nemáš dost velký prostor k rozletu. Musíš se sebrat a odejít odtud.“
Philipa z té představy jímala hrůza, ale než se s opatem rozloučil, napadla ho ještě jedna otázka, a tak ji vyhrkl: „Když je tenhle klášter tak nedůležitý, proč sem Bůh umístil tebe?“
Opat Peter se usmál. „Možná proto, abych se o tebe postaral,“ odpověděl.
Později téhož roku se opat vydal do Canterbury, aby složil poklonu tamnímu arcibiskupovi. Když se vrátil, oznámil Philipovi: „Předal jsem tě převorovi v Kingsbridge.“
Philipa to vylekalo. Kingsbridgeské převorství bylo jedním z největších a nejvýznamnějších klášterů v zemi. Bylo to převorství s katedrálou: to znamená, že jeho kostel byl katedrální kostel, sídlo biskupa. A biskup byl, podle platných pravidel, představeným kláštera, i když ve skutečnosti řídil klášter převor.
„Převor James je můj dávný přítel,“ vysvětloval opat Peter Philipovi. „V posledních letech působí poněkud sklíčeně, a já nevím proč. Ať je to jak chce, Kingsbridge zkrátka potřebuje mladou krev. Nejvíc dělá Jamesovi starosti jedna misie, taková malá usedlost v lesích. Proto zoufale potřebuje naprosto spolehlivého člověka, který by si tu misii vzal na starost a vrátil ji na cestu pokory k Bohu.“
„To znamená, že je ze mě převor téhle misie?“ zeptal se Philip překvapeně.
Opat přikývl. „A pokud se nemýlíme, když si myslíme, že pro tebe má Bůh nachystanou spoustu práce, můžeme očekávat, že ti pomůže vyřešit všechny problémy, které ta misie má.“
„A jestli se pleteme?“
„Vždycky se můžeš vrátit a dělat mi tady správce. Jenže my se nemýlíme, můj synu. Uvidíš sám.“
Rozloučení se neobešlo bez slz. Philip strávil v klášteře sedmnáct let a mnichové byli jeho rodina – teď už daleko skutečnější než rodiče, o které kdysi tak krutě přišel. Uvědomoval si, že tyhle mnichy už nejspíš nikdy v životě neuvidí, a bylo mu z toho smutno.
Kingsbridge ho zprvu zastrašil. Opevněný klášter byl větší než kdekterá vesnice. Katedrála byla rozlehlá, majestátní budova, převorův dům byl malý palác. Jakmile si ale zvykl na rozmáchlé rozměry, začal si všímat známek malomyslnosti, jež opat Peter zaznamenal u svého starého přítele převora. Katedrála nepochybně potřebovala zcela zásadní opravy. Modlitby se odříkávaly ve chvatu. Příkaz mlčení v jenom kuse někdo porušoval. A bylo tam příliš mnoho služebníků, víc služebníků než mnichů. Philip ze sebe rychle setřásl pocit zastrašení a zmocnil se ho vztek. Toužil chytit převora Jamese pod krkem, zatřást s ním a křičet na něj: Jak jsi mohl něco takového dovolit? Jak můžeš připustit, aby se modlitby k Bohu takhle tupě drmolily? Jak můžeš vystát, aby novicové hráli vrhcáby a mniši chovali pro vlastní potěšení psíky? Jak si můžeš dovolit bydlet v paláci, obklopený služebníky, když se ti stánek Páně rozpadá před očima?“ Nic takového pochopitelně neřekl. Měl s převorem Jamesem jen krátký, formální rozhovor. Převor byl vysoký, hubený, shrbený muž, který působil dojmem, že nese na kulatých ramenou tíhu všech starostí světa. Pak Philip mluvil s podpřevorem Remigiem. Na začátku hovoru Philip jemně naznačil, že převorství by možná neškodily nějaké změny. Předpokládal, že zástupce převora s ním bude z celého srdce souhlasit. Jenže Remigius se na něj povýšeně podíval, jako by říkal Kdo si myslíš, že jsi? a změnil téma hovoru.
Remigius mu vyložil, že misie svatého Jana V lesích byla založena před třemi roky a dostala do vínku trochu půdy a nějaký majetek. Teď už by měla být soběstačná, jenže ve skutečnosti doposud závisí na zásobách z mateřského kláštera. S misií jsou i jiné obtíže: jáhen, který tam přenocoval, si stěžoval na to, jak jsou tam slouženy bohoslužby, pocestní prohlašují, že je v okolí okradli mnichové, leccos se povídá o prohřešcích proti mravní čistotě… Skutečnost, že Remigius nemohl nebo nechtěl Philipovi uvést přesné podrobnosti, byla jen další známkou toho, s jakou lhostejností je celý řád řízen. Když Philip odcházel, třásl se hněvem. Od kláštera se očekává, že bude oslavovat Boha. Když se mu to nedaří, ztrácí smysl. Kingsbridgeské převorství na tom bylo ještě hůř. Zostuzovalo Boha svou těžkopádností. Jenže s tím nemohl Philip nic dělat. Jediné, v co mohl doufat, bylo, že se mu podaří obrodit jednu z kingsbridgeských misií.
Během dvoudenní cesty do pobočky kláštera v lesích přemítal o skromných informacích, jichž se mu dostalo, a ustaraně zvažoval, jak k celé záležitosti co nejlépe přistoupit. Nakonec se rozhodl, že udělá dobře, když bude zprvu jednat vstřícně. Převora zpravidla volí sami mniši. Jenže pokud jde o misii, což je vlastně jen taková pobočka hlavního kláštera, vybírá převora jednoduše vedení samotného kláštera. Proto po Philipovi nikdo nechtěl, aby se podrobil nějaké volbě. Z toho ovšem plynulo, že jako nový převor nemohl spoléhat na dobrou vůli mnichů. Bude muset postupovat velice obezřetně. Než se rozhodne situaci nějak řešit, potřebuje se dovědět mnohem víc o potížích, do nichž se misie dostala. Musí si získat úctu a důvěru mnichů, zvlášť těch, kteří jsou starší než on a mohli by mu jeho postavení závidět. Teprve až bude mít úplnou představu o stavu věci a vybuduje si pevné postavení, přistoupí k rozhodnému činu.
Jenže nakonec to tak nedopadlo.
Druhý den cesty už se pomalu chýlil k večeru a světla ubývalo, když Philipův poník dorazil na okraj paseky a jezdec si mohl prohlédnout svůj nový domov. Tehdy tam stála jen jediná kamenná stavba – kaple. (Nový kamenný dormitář postavil Philip až následujícího roku.) Ostatní stavby byly dřevěné a vypadaly na spadnutí. Philipa to znechutilo. Všechno, co stavějí mniši, má vydržet věky, ať je to katedrála nebo prasečí chlívek. Když se dál rozhlížel kolem sebe, zaznamenal další projevy stejné nedbalosti, jaká ho tak zděsila v Kingsbridge: nikde nebyly žádné ploty, seno se valilo ze vrat seníku a hned vedle rybníku uviděl hromadu hnoje. Cítil, jak se mu svaly v obličeji napínají potlačovaným odporem. Vstřícně, hlavně vstřícně, opakoval si v duchu.
Nejdřív nikoho neviděl. To bylo v pořádku, jelikož byl čas večerní bohoslužby a většina mnichů by měla být v kapli. Pobídl poníka ostruhami do slabin a přejel přes mýtinu k chýši, která vypadala jako stáj. Ze dveří vystrčil hlavu mladík se slámou ve vlasech a prostoduchým výrazem v obličeji a zůstal na Philipa překvapeně zírat.
Jak se jmenuješ?“ zeptal se Philip a po kratičkém překonávání studu dodal: „Můj synu.“
„Říkají mi Johnny Groš.14.6,“ odpověděl mladík. Philip slezl z poníka a podal Johnnymu otěže. „Tak, Johnny Groši, můžeš mi odsedlat koně?“
„Kam jdeš?“ zeptal se ho Philip ostře.
„Říct bratrům, že přijel někdo cizí.“
„Musíš se cvičit v poslušnosti, Johnny. Odsedlej mi koně. Sám řeknu bratřím, že jsem všichni dorazili.“
„Ano, dva otče.“ Johnny se s vyděšeným výrazem dva podřídil a začal plnit příkaz.