Akademický text – zadání
Zadání:
Máte před sebou text, který je záměrně zbaven jistých údajů (název, abstrakt, názvy kapitol,
klíčová slova atd.).
Vaším úkolem je text přečíst a podle jednotlivých dílčích úkolů zpracovat jednoduchý soubor
ve Wordu, který bude obsahovat níže uvedené části.
Poté text uložíte do odevzdávárny předmětu bp4022 do složky „Úkoly k akademickému
psaní.“
Standardní termín pro uložení je 18. 4. 2021.
Struktura pro zpracování úkolu:
1) Uveďte své jméno a příjmení.
2) Navrhněte název celého textu.
3) Vytvořte k textu abstrakt v délce 90–120 slov.
4) Vytvořte klíčová slova (v počtu 5–7).
5) Navrhněte název pro každou z 9 oddělených částí (A-I).
6) Vyberte si (jednu) kteroukoli z 9 částí textu (A–I) a pokuste se v 5–7 větách shrnout její
hlavní myšlenku.
Text - úkol
A
Filosofická reflexe cestování může mít více podob. V našem podání představuje určitý, v praxi
nepříliš užívaný přístup k cestování založený na propojování hlubších souvislostí, které motiv
cesty a proces cestování v sobě zahrnují. Škála různých myšlenkových konceptů a jejich
východisek, jež s cestováním úžeji či vzdáleněji souvisejí, je velmi pestrá.
Nelze ji vyčerpávajícím způsobem podchytit, a také ani není možné pokoušet se o univerzální
vyznění idejí či jejich širšího uchopení. Neboť hledání, jež je pro filosofii nutným nástrojem, či
přímo vůdčím principem, se může ubírat po různých cestách, které se mohou křížit, míjet a mířit
zcela různými směry. Proto je v názvu tohoto příspěvku přímo uvedeno slovní spojení „možné
náměty pro filosofickou reflexi“. Tím je zdůrazněno, že zde v žádném případě nejde o rukojeť
či příručku, která by nás neochvějně dovedla k výsledkům, jež je možno kvantifikovat či
objektivizovat prostřednictvím vědeckých metod.
Právě odhlédnutím od standardně používaných diskursů, které mnohdy považujeme za jediné
možné a jediné správné, však získáváme potřebný nadhled. Získáme pohled vycházející z
onoho husserlovského epoché, tedy určité „uzávorkování“ (Husserl, 1994) běhu událostí
okolního světa a můžeme tak přesněji vnímat problematičnost daností, jejichž nevyhnutelnost
může být mnohdy značně iluzorní
V rámci tohoto příspěvku určitě není možné reflektovat cestování v komplexnější podobě.
Proto se příspěvek zaměří na vybrané souvislosti cesty a cestování v určité logické vazbě
a poskládá je do určitého obrazce, jehož význam a obsah se následně pokusíme pospat a
vysvětlit.
B
Český jazyk dává poměrně velký prostor pro vícečetný výklad samotného slova cesta, byť ten
jinak vychází z univerzální mytické a náboženské tradice. Cesta představuje v prvním případě
fyzicky zcela evidentně existující nastavení krajinného uspořádání – silnice, pěšina, stezka,
chodník apod. V anglickém jazyce pro tento význam nacházíme většinou zcela konkrétní
výrazy – a road, a path, a trail, a track, a pathway atd. Cesta je ovšem také výrazem, který je
spojen s pohybem a má v sobě význam, jež může být popsán slovy putování, cestování či též
pouť. Zde angličtina obvykle používá výrazů travelling, journey či pilgrimage. Třetí
souvislostí, v níž je slovo cesta běžně používáno, je cesta coby způsob (v užším slova smyslu
způsob použití). V češtině jde do jisté míry o přenesený význam. V angličtině se setkáváme
s výrazem way, který je primárně chápán jako způsob (modus), ale je používán i v prvním
popsaném významu (cesta, pěšina). Například britsko-americké nuance výrazů typu railway a
railroad tuto souvislost dobře ilustrují. Stejně tak některé konkrétní výrazy jako je např. path
jsou abstrahovány do významu cesta coby postup či směřování. Na rozdíl od češtiny však
angličtina standardně neužívá slovo way ve významu pohyb či cestování.
Jedná se zde o zcela obecné jazykové poznatky, takže k nim evidentně není nutno uvádět žádné
slovníkové definice či jiné zdroje. Zná je v podstatě každý školák na střední jazykové úrovni.
Prostá znalost skutečnosti ovšem ještě zdaleka neznamená, že tuto skutečnost automaticky
vnímáme v její příčinné souvislosti a že rozumíme její podstatě. Mnohdy je tomu spíše naopak.
Filosofická reflexe je často podmíněna sémantickou analýzou, což je logicky dáno právě
hledáním určitých vývojových posunů v užívání pojmů a umožňuje odhalování příčinných
souvislostí. Cestou sémantických rozborů se však nyní nevydáme, protože bychom uhnuli
z linie, jíž se hodláme v tomto příspěvku držet. Budeme se dále věnovat individualizovanému
chápání pojmu cesta, jemuž je nejbližší anglický ekvivalent way of life, který však do jisté míry
zužuje prostor výkladu klíčového pojmu na životní způsob.
C
Abychom mohli přiblížit některé aspekty cestování, které nás zajímají, ve skupinovém či
společenském kontextu, budeme nejprve věnovat určitou pozornost motivu cesty v jeho
individualizované podobě. V historicky významném časovém horizontu se s uchopením cesty
coby pouti člověka vlastním životem setkáváme často u východních náboženských konceptů.
Taoismus užívá své klíčové slovo tao pro cestu v širším významu. Podle knihy Tao-te- ťing
připisované Starému mistru, obvykle označovanému jako Lao-c´, je princip tao propojován
s principem ctnosti te a principem aktivního nečinění wu-chej. Tao je ustavičným tokem, je
neustálou přeměnou a je také splynutím s přírodou (Krebsová, 2004), je tedy skutečně cestou
v širším chápání.
V buddhistickém pojetí myšlenky „cesta je cíl“, která bývá moderní společností často velmi
povrchně přejímána až do podoby kolovrátkového sloganu, jenž si úspěšní manažeři umisťují
na viditelná místa, nalézáme pod tímto nánosem formalismu hlubší vazby mezi cestou a jejím
cílem. Cesta je lemována milníky a dílčími cíli, které v krátkodobém horizontu zejména
subjektivně nabývají na významu, ovšem v dlouhodobějším chápání je to právě cesta, která
pomáhá uchovávat trvalejší hodnoty. Překonáváním překážek na cestě sílíme a zdokonalujeme
se (Trungpa, 2006).
Proč bychom na tomto místě měli hovořit o individualizaci motivu cesty? Pochopení cesty jako
osobní životní pouti je především její velmi abstrahovanou podobou. Ta v sobě nese
zprostředkovaně všechny tři zmíněné výklady cesty – fyzické prostředí, průběh pohybu i
způsob pohybu. Čím více se však vzdalujeme ryze konkrétní představě cesty, po níž kráčíme
(povrchu, na němž se střídá asfalt a jíl, zvolenému způsobu pohybu, například chůzí již
kombinujeme s během a také lidmi, kteří nás obklopují a pohybují se po cestě s námi), tím více
se ocitáme na své pouti odkázáni na metaforizovanou podobu cesty, v níž se cesta stává určitým
symbolem. Stává se symbolem našeho snažení, našeho hledání, našich posunů v myšlení a
chování.
Takový metaforizovaný výklad cesty je však nutně silně individualizován, neboť probíhá
z velké části v lidské mysli a navenek může být pouze nějakým způsobem interpretován či
promítán.
Jakkoli taková slova znějí mírně mysticky, v každodenní realitě je tato obrazná projekce cesty
poměrně častá. Hovoříme o tom, že „jdeme svou cestou“ (chováme se dle své vlastní vůle),
„souzníme s cestou“ (jsme přesvědčeni o správnosti svého chování), „hledáme tu správnou
cestu“ či „stojíme na rozcestí“ (rozhodujeme se v různých situacích). Tyto obraty jsou
používány tak často a všedně, že je jako metaforu většinou již ani nevnímáme. To však nic
nemění na skutečnosti, že motiv cesty je jednak abstrahován, jednak individualizován, protože
cesta ve smyslu tao není ani dálnicí, po níž ujíždějí vozidla, ani pěšinou vyznačenou turistickou
značkou.
Sama o sobě nejsou předchozí zjištění nijak novátorská, určité zajímavosti však nabývají
v souvislosti s cestováním a zejména pak jeho moderními formami. Tao je nepochybně
hledáním cesty v podobě hledání jejího smyslu. A právě smysluplnost přesunů z místa na místo,
jež bývá mnohdy více determinováno cílem než cestou, je možno nahlédnout prismatem
smysluplnosti cesty.
D
Abychom dokázali lépe vysvětlit, jak lze individualizovaný motiv cesty promítnout do
praktického prostředí, zvolili jsme příklad náboženských poutí. Pouti v sobě obecně velmi silně
propojují motiv cesty s motivem cíle. Důležité je u nich vše, co v sobě cesta zahrnuje (fyzická
náročnost, nepohodlí, setkávání se s lidmi, utváření postojů, nutnost řešení okamžitých situací)
a současně však také dosažení cíle, jímž bývá poutní místo a často také obřad s ním spojený.
Pro moderního cestovatele je takový přístup k cestování vysoce poučný, neboť v sobě zahrnuje
určité faktory, které mohou podstatným způsobem charakter cestování měnit a zkvalitnit.
Zaměříme se na tyto atributy:
 Pokora. Ta může mít řadu konkrétních projevů. Pouť bývá často spojena s očištěním od
toho, čemu se v běžném životě nedokážeme vyhnout, ale s čím vědomě či intuitivně
nesouzníme. K umocnění pokory dochází také jistou obřadností, která představuje vytržení
z každodennosti. Již samotná identifikace sebe sama s postavou poutníka přispívá k
pokornějšímu pohledu na okolní svět, ať již jde o historicky chápané přičlenění (k archetypu
poutníka) či sociálně podmíněné zařazení se do skupiny osob, který se vymyká běžným
standardům.
 Prohloubení vnímání. Poutník vnímá cestu intenzivně, protože není v žádném okamžiku
svého putování puzen touhou dosáhnout cíle co nejrychleji a nejbezbolestněji. Nezávodí
s časem, není hnán neklidem, že již měl někde být a že něco promešká.
 Celostní chápání. Myšlenkové procesy, jimž je moderní jedinec učen a je v nich neustále
zdokonalován, probíhají z podstatné části na základě nekonečných řetězců analýz a syntéz.
Průběžně rozkládáme všechny jevy okolo nás na dílčí celky, části a podčásti, které potom
skládáme opět dohromady. Tato schopnost je naprosto nutná pro přežití lidského jedince a
jeho orientaci ve složitých podmínkách. Pokud je však dohnána ad absurdum, přestává být
produktivním prvkem, neboť se stále častěji ukazuje to, co je důvěrně známo například z
kybernetiky, že vlastnosti a funkce celku nelze vždy odvozovat z vlastností jeho částí.
V případě cestování pak lze důraz na jednotlivosti chápat jako kontraproduktivní
v okamžiku, kdy nám jednotlivé dílčí faktory ovlivňují celkové vnímání cesty. Pokud je
věnována těmto dílčím faktorům přílišná pozornost, dostáváme se do nekonečného vleku,
v němž sledujeme kvalitu stravy, cenu jízdenek, teplotu vody, případně kvalitu, cenu a
teplotu nápojů atd. Po samotném smyslu cesty v širším kontextu tak zůstává prázdno.
Vzhledem k omezenému rozsahu tohoto příspěvku zde motiv cesty a jeho spojení s poutnictvím
představuje pouze jakýsi úvod k další kapitole. Pro podrobnější zachycení širších souvislostí
můžeme odkázat na některé další práce, např. Cohen (1979), Bednář (2009), Jirásek (2011),
Hurych & Machovec (2012).
E
Zachycení kvalitativních a kvantitativních prvků v různých úhlech pohledu je velmi ošemetné,
protože k jejich prolínání a přeměně dochází prakticky neustále. Hegel v logických analýzách
hovoří o dialektických zákonech a o tom, že kvalita i kvantita jsou určitostmi bytí. Ovšem,
zatímco kvalita je bezprostředně identická s bytím, kvantita je k bytí lhostejná. „Něco je tím,
čím to je, díky své kvalitě, a když jí pozbude, přestane být tím, čím je“ (Hegel, 1992, 176).
Hegel tak předjímal situaci, která přes jeho varování byla dovedena v dnešní době do mnohdy
skutečně absurdní polohy: „Také čísla, jimiž se zabývá statistika, jsou zajímavá jen pro
kvalitativní výsledky, jež jsou jimi podmíněny. Naproti tomu pouhé zjišťování čísel jako
takových (…) se právem považuje za prázdnou kuriozitu, jež není s to uspokojit ani teoretický
ani praktický zájem“ (tamtéž, 203).
Podle Hegela je dovršením bytí míra – coby jednota kvality a kvantity (kvalitativní kvantum).
Kvantita si svou povahu uchovává i v míře. „Jestliže však kvalita obsažená v míře překročí
určitou mez, je tím překonána i odpovídající jí kvalita. Není tím však negována kvalita vůbec,
nýbrž pouze tato určitá kvalita, jejíž místo zaujme ihned nějaká jiná kvalita“ (tamtéž, 207).
Lhostejnost kvantity vůči bytí je pro nás zcela klíčovým pojmem. Hegel tak ukázal na jádro
problému, který má své praktické dopady. Kvantita je velmi dobře podchytitelná, zpracovatelná
a převoditelná. To jsou důvody, proč s kvantitativními výstupy v různých podobách tak často a
s oblibou pracujeme. V dílčích výstupech totiž vyvolávají zdání objektivity. Jsou však lhostejné
vůči lidskému bytí, což není jakási romantická floskule, ale jde o významný ontologický
problém.
F
Jestliže jsme hovořili o cestě poutníka coby jisté inspiraci pro moderní cestovatele, můžeme
nyní zmínit ze své podstaty opačně založené formy cestování. Za ty lze považovat účelově
podmíněné přesuny z místa na místo, při nichž pro nás cesta představuje jakési nutné zlo, jež je
třeba podstoupit. Kodrcání autobusem do lyžařského střediska, přelet přes oceán, který trávíme
spánkem či poslechem hudby nebo i prosté dojíždění za prací. V těchto případech se z větší
části nejedná o cestování, které nějakým způsobem obohacuje naše vnímání.
Přesto i v případě únavného letu můžeme někdy pohlédnout z okna a nechat se unášet
zajímavou scenérií, je-li k dispozici. Pokud chápeme lidský život celostně, holisticky, pak nelze
od sebe zcela přesně oddělit okamžiky, kdy vnímáme svět v jeho kvalitě a kdy nás kvalita míjí.
Dojde-li ke srážce vlaků a my budeme pospávat ve snaze nějak překlenout čas, jenž nám zbývá
do příjezdu do cíle, není možno říci „počkejte ještě chvilku, teď jen utloukám čas, kvalitu
vnímání budu budovat až za hodinu.“ Budeme prostě vrženi do nové situace a budeme nuceni
si s ní nějak poradit.
Vraťme se však k tomu typu cestování, jenž je spojen se záměrnou a cílenou snahou poznávat
nová místa a získávat nové zkušenosti. Poměrně ilustrativním vyjádřením přeměn kvality
v kvantitu může být parametr rychlosti a formy cestování. Vnímání detailů je určujícím rysem
kvality, který může být rychlostí pohybu limitován.
Pohybujeme-li se pěšky a občas se zastavíme, máme možnost vnímat detaily cesty poměrně
podrobně. Můžeme si prohlédnout rostliny u cesty, můžeme se zastavit a pozorovat živočichy
velikosti žáby či ještěrky.
Při plavbě na kanoi se můžeme nechat unášet proudem a pozorovat okolí, někdy však musíme
bojovat s peřejemi a prostor pro sledování okolí se zmenšuje.
Při jízdě na kole si nepochybně všimneme stromořadí okolo cesty a také zřejmě zaregistrujeme,
pokud přes silnici přeběhne zajíc. Vnímání detailů nepochybně záleží na naší motivaci k jízdě,
na našem tempu a také na schopnosti vnímat (Hurych, 2013).
Při jízdě autem se nám již některé detaily mohou ztrácet a prolínat, ale opět záleží na mnoha
okolnostech. Můžeme například doprovázet cyklistu, který závodí ze všech sil, a potom má
spolujezdec v autě mnohem větší možnost sledovat detaily než cyklista.
Viděno hegelovským prismatem, jedná se zde o změny míry, v určitém nastavení o změny
v kvantitě, které však mohou, a to spíše speciálně než univerzálně, vyústit ve změny kvality.
Typickým příkladem může být okamžik, kdy vjedeme do tunelu. V tu chvíli se naše vnímání
dostává do kvalitativně rozdílné situace, přičemž samotná rychlost pohybu zde také hraje roli,
ovšem nikoli zcela klíčovou.
Problémem moderního cestování je, že se příliš často dostává mimo kontakt s detaily a podobá
se tak stále více jízdě tunelem, jehož stěny mažou pestrost vnímaného prožitku. S rychlostí
našeho pohybu tak sice projíždíme více vzdálenějších míst, ale narůstá čas strávený v tunelu
(samozřejmě v obrazně širší metafoře) oproti času, jenž je možno věnovat pozorování míst
mimo tunel. Tímto způsobem vlastně čas nešetříme, nýbrž jím mrháme a prostor pro naše
vnímání se paradoxně zužuje.
Lze říci, že tento příklad je typickým zvratem kvality v kvantitu, o němž hovoří Hegel.
G
Martin Heidegger hovoří ve své knize Bytí a čas o možnosti „moci býti celý“ jako o
„existencielně autentické možnosti pobytu“ (Heidegger, 1996, 336). Jeho analýzy jsou velmi
komplexní a vzájemně propojené. Pro účely našeho příspěvku je musíme interpretovat jakýmsi
výkladovým jazykem, což samozřejmě znamená jisté riziko interpretace nepřesné. Proto zde
lze hovořit spíše o jisté inspiraci Heideggerem, než o samotnou reflexi jeho práci jeho díla. To
by na tak malé ploše a bez dalšího kontextu bylo spíše na škodu věci.
Autentické bytí je v praktických situacích vždy problematizováno. Je velmi obtížné nalézt
autentické prvky v životě konkrétní osoby, nelze totiž nijak objektivně změřit, nakolik jsme ve
svém jednání a vnímání autentičtí. Podle Heideggera je člověk do života „vržen“ bez svého
přičinění, jeho bytí je však autentické, pokud rozhoduje sám za sebe, a je neautentické, pokud
za něj rozhodují jiní. Heidegger hovoří o nutnosti „dosvědčení autentické existencielní
možnosti“ (tamtéž, 297). To vyžaduje vymanění se ze ztracenosti v neurčitém „ono se“ (v říši
Das Man).
V této souvislosti Heidegger používá celou řadu konstruktů. Pro nejvlastnější charakter
lidského bytí používá termínu existenciál. Jedním z klíčových existenciálů je pro něj starost.
Starost nás přibližuje k odemčenosti pobytu a také k jeho autenticitě. Je vlastně volání svědomí,
která „vyzývá pobyt k jeho nejvlastnějšímu ‚moci být‘ “ (tamtéž, 348).
Naopak neuatentický pobyt je pro Heideggera velmi silně spojen s instrumentalizací, tedy se
závislostí na předmětech (Hegel v této souvislosti hovoří o předmětném bytí).
Typickým prvkem instrumentalizace jsou technologické vymoženosti, které přejímají do jisté
míry zodpovědnost za naše konání. V oblasti cestování to může být například velmi
ambivalentně působící prostředek – navigace GPS. Na jedné straně má nesporné praktické
výhody, na druhé straně do značné míry může činit člověka mnohem méně aktivním
a kompetentním při orientaci, což dosvědčuje mnoho praktických případů, kdy navigace selže
a její uživatel se stává bezradným. Každopádně je však prostředkem instrumentalizujícím
cestovatelovo bytí.
H
Heidegger nás také upozornil na velmi významnou roli časovosti (temporality), která je
přítomna v našem bytí. Hovoří o dějinnosti, každodennosti a nitročasovost lidského bytí.
Autenticita tak může být prověřována a dosvědčována ve své každodennosti. Stejně tak ji však
můžeme sledovat v případě vytržení z každodennosti, jímž cestování může být a často také
bývá.
Naopak upadnutí do nitročasovosti, do světa vynucených povelů (Gestell) a každodenních
obstarávek nás vede k neautentickému modu bytí. Za jeho typický příklad ztráty autenticity
cestovatelského bytí je možno považovat například cestování za nákupy. Problém zde není
v praktičnosti dané aktivity (v jakémsi pseudoutkání „bulvár kontra intelektuálové“), ale v
utilitárním naplnění jejího smyslu, který je silně instrumentalizován.
Jan Patočka to poměrně názorně dokládá ve své koncepci tří pohybů lidského života. Jedná se
o pohyby v širokém slova smyslu celoživotní aktivizace. Prvním pohybem je pohyb akceptace.
Jde o pohyb, při němž přijímáme to, co nám okolní svět přináší. Druhým pohybem je pohyb
obrany, tím se vymezujeme vůči danostem našeho bytí a snažíme se je ovlivňovat. Třetím
pohybem je potom pohyb sebepřesahování. V něm se vztahujeme k okolnímu světu v určitém
kontextu a v ochotě vzdát se svých tužeb a potřeb v zájmu většího celku.
Patočka přitom chápe všechny tři pohyby nikoli jako vývojové etapy, ale jako děje
spolupůsobící v našem bytí (Patočka, 1990). Mnoho lidí však vystačí pouze s prvními dvěma
pohyby a třetího nikdy nedosáhne. S ohledem na heideggerovské analýzy autenticity lze však
říci, že bez dosažení pohybu sebepřesahování nedospíváme k autentickému bytí.
Má-li tedy cestovatelský pohyb v sobě nést prvky autenticity, musí v něm být přítomen určitý
přesah, který znamená vzdání se momentální účelovosti a krátkodobě instrumentalizovaných
potřeb.
I
Pokusili jsme se zde velmi stručně propojit tři koncepce, které mohou vést k určitému
zamyšlení nad samotným smyslem cestování a nad některými možnostmi, jak upravit svůj
přístup k tomuto fenoménu, a to spíše vnitřně, aniž bychom museli vždy jakkoli razantně měnit
vnější atributy našeho pohybu.
Jedná se jednak o individualizaci motivu cesty, která nás může dovést k tomu, že vždy můžeme
hledat určitou paralelu mezi momentální cestovatelskou aktivitou a naší životní poutí. Za druhé
jde o uvědomění si kvalitativních a kvantitativních změn, jimiž naše konkrétní cestovatelské
počínání prochází a využití významu kvality s ohledem na vnímání detailů a rychlost pohybu.
Za třetí potom bylo naší snahou čtenáře přivést (byť pouze ve stručné inspiraci) k zamyšlení
nad autenticitou našeho chování v čase, který je nám pro danou činnost k dispozici a s ohledem
na překlenutí utilitárních potřeb směrem k sebepřesažení.
Při vědomí velmi omezeného prostoru pro rozvinutí takové filosofické reflexe jde spíše o
návrhy jistých směrů, kam by se mohlo naše uvažování ubírat. Jejich podrobnější rozpracování
by vyžadovalo výrazně obsažnější platformu. Přesto může být uvedené propojení tří uvedených
konceptů zajímavou možností, jak cestovatelský prostor obohatit a do jisté míry alespoň
v jednotlivých individuálních případech rozšířit smysluplnost cestovatelských aktivit.
Použitá literatura: skryto pro potřeby daného úkolu
Několik poznámek na závěr:
 Jedná se o text, který byl v minulosti publikován, není však dostupný na webu. Tím by
mělo být zaručeno, že úkoly budou vytvářeny skutečně samostatně a kreativně.
 Abstrakt, klíčová slova a názvy podkapitol skutečně existují. Je tedy možno porovnat
výsledek úkolu s originálem. Pointou úkolu však není být co nejblíže k originálnímu
znění textu, ale najít logické vazby a ústřední myšlenky.
 Použitá literatura k textu byla odstraněna z důvodu lepšího efektu pro nácvik aktivity.
Odkazy jsou však skutečné a v originálním textu v referenčním seznamu dostupné
(pro zájemce je možno dodatečně doplnit).
 Z důvodu jisté obezřetnosti v kontextu ochrany autorských práv byl zvolen daný text.
Pokud není téma pro někoho dostatečně zajímavé, je třeba úkoly vnímat spíše jako
nácvik obecných dovedností. Pokud však naopak téma někoho zaujme, je možno
dodatečně vést o daném textu a jeho obsahu případně další diskusi.
Hodně zdaru a trpělivosti!
Emanuel Hurych, 2021