O různých podobách autenticity (s velmi lehkým exkursem k filosfickému výkladu).
Sport (za) zrcadlem společnosti
3. Jaké zuby cení darované medaile? Pokračování Nekonečného příběhu
V předchozí kapitole jsme slíbili probrat některé světlé stránky Zátopkova příběhu.
V podstatě nám téma "Zátopek" tak trochu "přeteklo" do další kapitoly. Vzhledem k tomu, že kontext je pro nás již dobře známý, můžeme zde být konkrétní a potáhnout nitky z předchozí hodiny/lekce/kapitoly.
Po sportovní stránce byly světlé stránky již zmíněny. Lze dokonce říci, že velice mohutně. Nyní pojďme do oblasti přesahu k "věcem lidským".
Přesahy
Nabízíme přesahy dva až tři.
Tím prvním přesahem je Emilův vztah k běhání.
Tím druhým je Emilův vztah k soupeřům.
Tím třetím je pak již slíbený příběh setkání Emila s Ronem Clarkem. Je to vlastně jistý konkrétní doklad druhého přesahu, ale pojednáme o něm v samostatné části.
Přesahy jsou tedy dva, tematické celky tři. (To pouze pro upřesnění).
Emilův vztah k běhání
Emil se stal po celém světě jakýmsi ambasadorem běhu. Možná právě proto, že neběhal z pohledu estetiky běhu nijak krásně. Byl normálním smrtelníkem, který při běhu trpěl, nakláněl hlavu na stranu, šklebil se a ani pohyb jeho paží nebyl jako z běžeckých čítanek.
To byl však právě jeden z momentů, který jeho běhání činil autentickým. Poněkud podrobněji se o tom zmiňujeme v další podkapitole.
Volitelná kapitola
Kdo podkapitolu přeskočil, může si zde alespoň přečíst její úplný závěr:
Proto mohl moderní český historik Pavel Kosatík napsat: „Přestože byl nejlepším světovým běžcem, Zátopek se nestal obětí svých úspěchů, běhal pro zábavu a nakazil touto radostí miliony lidí.“
V tomto kontextu lze doporučit i knihu Christophera McDougalla Born tu Run (česky v překladu Jiřího Balka Born to Run - Zrozeni k běhu).
Autor této kapitoly sám zaznamenal za dobu svého aktivního běhání několik vln, kdy se mezi "běžnými lidmi" okolo něj výrazně zvedl zájem o běhání (zejména pak o tzv. běhy mimo dráhu). Jednu z těchto vln zahájila i Kniha Born tu Run, kterou vzápětí (a hovoříme zde zejména o vlivu na běhání v českém prostředí) následovaly další zajímavé počiny - Finnovo Běhání s Keňany, Jurekovo Běhej a jez či Chi-Running manželů Dryerových.
Na tomto místě není bohužel dostatek prostoru věnovat se těmto knihám podrobněji, ale za přečtení určitě stojí všechny čtyři. Nakažlivá radost z běhání, která čiší z Born to Run (pravda místy trochu vykoupená snahou o maximální čtivost) skutečně někdy připomíná staré Kožíkovy knihy o Emilovi.
Zde bychom proto chtěli uvést krátký citát z této knihy, který se týká právě Zátopka a dnes již legendárního amerického atletického trenéra Joea Vigila:
"Trenér
Vigil se tedy pokoušel najít odpověď na hlavní otázku: Byl Zátopek velký
člověk, který náhodou navíc běhal, nebo byl takový, protože běhal? Stále si
ještě nebyl jistý, ale instinkt mu napovídal, že existuje jakási souvislost
mezi schopností mít rád a schopností mít rád běhání. Mechanismus byl
v podstatě stejný: obojí záviselo na tom, jestli se dokážete vzdát
vlastních přání, odložit stranou, po čem toužíte, a užívat si to, co máte“ (McDougall, 2013, 98).
Tímto citátem končíme pasáž o Emilově vztahu k běhání a tedy i první část věnovanou přesahu lidskému.
Emilův vztah k soupeřům
Ve světě vrcholového sportu existuje značná rivalita. Na té by samo o sobě nebylo nic špatného. Ostatně, již jsme zmínili polského filosofa sportu Jozefa Lipece a jeho charakteristiku motivů k soutěžnímu sportování, jimiž jsou rivalizace a perfekcionismus.
Celé kouzlo tkví v jisté uměřenosti.
_____________________________________
Snad by stálo za to vrátit se v této chvíli k antickým ctnostem, tak jak je známe například od Platóna a hlavně od Aristotela. V Etice Nikomachově nacházíme podrobný popis ctností včetně různých příkladů jejich uchopení v praxi. Aristotelés hovoří o ctnostem rozumových a ctnostech mravních. V 5. kapitole II. knihy hovoří o tom, že u mravní ctnosti bychom měli směřovat ke středu jako k cíli. Ctnost je tady jakousi středností, což v následující kapitole Aristotelés vymezuje jako střed mezi dvěma špatnosti, z nich jedna leží v nedostatku a druhá v nadbytku. K tomu ještě zdůrazňuje, že ne každé jednání lze takto směřovat ke středu. Některé jednání je ze své podstaty špatné (závist, krádež, vražda atd.) a v těchto případech nelze najít střed. Ve většině případů však lze nalézt dva extrémy (nedostatek a nadbytek), kterých se je potřebné vyvarovat a směřovat ke středu.
S takovým jednání úzce souvisí pojem sófrosyné (ten bývá nejčastěji vykládán jako střídmost, uměřenost či uvážlivost, jeho filosofické uchopení je však ještě poněkud složitější).
______________________________________________
Budeme-li chápat sportovní soutěžení jako cosi, co není ze své podstaty vyslovenou špatností, pak nám dle Aristotelova výkladu dává nejlepší smysl (s ohledem na přístup k soupeřům) směřování ke středu, či chceme-li, jistá uměřenost.
Altruismus vůči soupeřům
V knize autorů Rady a Žáka Bohatýrská trilogie nacházíme na toto téma půvabný příběh, který se jmenuje Pověst o duchu Férplejovi.
Volitelná kapitola
Pro milovníky humoristické literatury nabízíme jeden klasický kousek.
Pro ty, kdo nepřečetli celou pověst, je zde pouze krátké uvedení do děje a stručný úryvek.
Fotbalový funkcionář A. C. Sparty Praha pan Chomrák našel láhev a v ní zakletého ducha fotbalu Férpleje. Ten mu líčí, jak za starých časů vládl nad fotbalovými hřišti a vše se odehrávalo idylicky. Pan Chomrák jej z lahve pustil, ale pak došlo k hádce, neboť stařeček Férplej neměl pochopení pro poměry v moderním fotbalu. V souboji se Férplej osvobodil a panu Chomrákovi zůstaly v ruce jeho vousy. Zjistil, že mají kouzelnou moc a pan Chomrák tak rychle zangažoval mnoho elitních hráčů. Když došlo k zápasu, vznášel se však nad hlavami hráčů duch Férplej a hráči se začali chovat podivně.
"Kroužil nad všemi hřišti, a kamkoli zvedl žehnající paži, tam zavládla rajská shoda mezi hráči a hrálo se tak fair, že protivníci se někdy uchopili za ruce a hopkali kolem míče, prozpěvujíce národní deklamovánky. Když se jednou čirou náhodou zakutálel míč do branky Bohemians, prosil kapitán družstva D.F.C., které s nimi hrál, s mnohými omluvami a takřka se slzami v očích za prominutí, že došlo k této netaktnosti.
Toto vše způsobilo, že na fotbalové mače chodily pouze babičky s růženečky, penzisté a dědové s vnoučátky, členové spolků proti týrání zvířat, členové krasoumných jednot, propagátoři mírových idejí, návštěvníci komorních koncertů a poslední potomci českých bratří. (…) Záhy však i těchto návštěvníků ubývalo (…) Fotbal byl vyhledáván méně než kulturní filmy a poučné přednášky" (Rada & Žák, 1957, 199-200).
Tato roztomilá nadsázka představuje jeden pól vztahu k soupeřům, jakýsi extrémní altruismus. Ostatně, autor této kapitoly sám jednou zažil jakési oživení uvedeného příběhu při víkendovém florbalu u jednoho vysoce altruistického hráče, který nahrával soupeřům se slovy "Vždyť oni si chtějí také zahrát… Nehrajeme o zlatá kaťata…"
Nevraživost vůči soupeřům
Druhým a ve sportu o poznání častějším extrémem je nevraživost a nepřátelství vůči soupeřům. Někdy jde o součást marketingové hry. V profesionálním boxu se taková hra například rozmohla v 70. letech 20. století jako součást jisté specifické mediální výměny názorů. Zde lze připomenout třeba památný zápas mezi Muhammadem Alim a Joe Frazierem v Manile v říjnu 1975, který vstoupil do dějin jako Thrilla in Manila.
Ali byl v mediálních aktivitách zejména v 70. letech minulého století hodně agresivní a vynalézavý. Mimo jiné označil Fraziera za gorilu, což by nám vystačilo na samostatné téma (či například v kontextu případu Kamara versus Kúdela a podobných situací ve sportu). Zde šlo o oba sportovce černé pleti, což však situaci spíš možná ještě více zamotává.
V současné době jsme svědky vstupu do podobné řeky (od Hérakleita a Senecy víme, že nikdy není tatáž) ve světě MMA, například v podání Conora McGregora ("zdatně" si mnohokrát v minulosti počínal v tomto ohledu i náš "Terminátor" Karlos Vémola).
Posuneme-li se k méně kontaktní sféře sportu, většinou nebývá nevraživost vůči soupeřům tak silně fyzicky manifestována, nicméně v elitním sportu je rivalita mnohdy stupňována ekonomickými a mediálními tlaky.
Pochopitelně, o úctě a respektu k soupeřům se mluví ve sporu neustále, jde o pevnou součást principu fair play (v zajisté uměřenější podobě než u ducha Férpleje). Nicméně mnohdy jde o spíše o marketingové floskule (neboť mediálně se vyplatí demonstrovat jistou formu džentlmenství).
V případě Emila Zátopka byl respekt a přátelský vztah k soupeřům nehraný a upřímný. V literatuře nacházíme mnoho příkladů a popsaných situací. S ohledem na prostor pro toto dílčí téma zde uvedeme pouze dvě.
Harald Schade
Před slavným finále na 5000 m na OH 1952 v Helsinkách překonal Harald Schade v rozběhu olympijský rekord a před finále přišel poněkud sebestředně za Emilem zeptat se ho, zda si myslí, že by ho mohl někdo ohrozit. Emil mu přátelsky odpověděl:
"Těžko říci. Reiff je prý teď hodně rychlý. Ale favoritem jsi rozhodně ty" (Kožík, 1957, 100).
Také mu poradil, aby držel rovnoměrné tempo. Schade však nesnesl, aby byl někdo před ním a pomáhal mu s držením tempa. Ve finále skutečně dlouho vedl (o výsledku jsme koneckonců již psali na začátku předchozí kapitoly). Zátopek jej po druhém kilometru na dvě kola ve vedení vystřídal. V posledních kolech došlo k celkem zběsilé honičce. Nakonec se před Schadeho dostali Zátopek, Mimoun i Chataway a pouze Chatawayovo klopýtnutí zachránilo Schademu bronz. Po závodě byl Schade velmi zklamán, Emilovi ho bylo líto a rozhodl se, že mu věnuje svou zlatou medaili. Skutečně tak šel učinit a zabránila mu v tom na poslední chvíli až jeho žena Dana. U někoho jiného by to možná (i tehdy) působilo podivně, snad až teatrálně, ale v případě Emila se nikdo této epizodě příliš nedivil (podle Kožík, 1957, 105).
Zátopek byl znám džentlmenským vztahem k soupeřům. Historek o tom, jak ochotně radil soupeřům, či kdy před startem zavázal svému soupeři rozvázanou tkaničku, stejně tak i o dalších podobných případech, je poměrně hodně.
Na autentické fotografii, která je výstřižkem z Kožíkovy knihy, vidíme i obrazový doklad.
Chyba: Odkazovaný objekt neexistuje nebo nemáte právo jej číst.
https://is.muni.cz/el/fsps/jaro2024/CORE037/133311522/Priklad_cestneho_soupere_a_dobreho_kamarada_kppxkgqp.jpg
Ivan Ullsperger
Nejsložitější je to zřejmě s dlouhodobější rivalitou při každodenním styku. S Ivanem Ullspergerem pojilo Emila dlouholeté přátelství. Vztah to nebyl zcela jednoduchý. Emil byl již mnoho let jedním z nejlepších světových běžců a mladší Ullsperger zůstával dlouho v jeho stínu. Kožík (1957, 146-147) popisuje jejich společnou účast na běhu listu L´Humanité v Paříži v roce 1955, kde Zátopek uděloval rady Ullspergerovi a pomáhal mu s tempem. Teprve když viděl, že Ivan doběhne dobře (na bednu), utekl jemu i Polákovi Chromikovi a závod vyhrál. Na memoriálu Evžena Rošického v závodě na 5000 m pak ale již Ullsperger Emila porazil a všichni (včetně obou aktérů) z toho byli tenkrát rozpačití. Holčička, která předávala kytici vítězi, šla za Emilem a ten ji musel poslat k Ullspergerovi. Na následujícím závodě na 5000 m v Brně Emil po dohodě rozběhl Ullspergerovi první tři kilometry, následně pak Ullsperger závod vyhrál.
Citace z Kožíkovy knihy o Rošického memoriálu:
"Po svém vítězství řekl žák omluvně svému mistru: ‘Nezlob se, Emilku!’ Ale všichni kdo viděli Zátopkovu starost o Ulsbergera*, vyčerpaného těžkým bojem, jak ho pohladil - s ostychem, že je pozorován tolika očima - ti všichni věděli, že se Ivan omlouvat nemusí; Zátopek zná radost učitele z žáků, kteří ho jednou nahradí" (Kožík, 1957, 154).
*V Kožíkově knize je skutečně užito příjmení Ulsberger.
Pokud čteme stručnou vzpomínku samotného Ullspergera
je z ní vidět, že pocity po letech byly mnohdy různorodé. Přes všechnu rivalitu (a někdy i trochu pocit hořkosti) však Ullsperger Zátopka uznával a v osobním životě zůstali přáteli.
Tento text rovněž můžeme chápat jako pohled odjinud, který zajímavým způsobem rozšiřuje naše téma a přidáváme jej i proto, že naším úmyslem zde není vytvářet zidealizované ikonické konstrukty.
Jaké zuby cení darované medaile?
A nyní se již dostáváme k třetí části této kapitoly, kterou je Emilovo setkání s Ronem Clarkem.
Tento příběh byl avizován v předchozí kapitole a také jsme jej uváděli v minulosti již několikrát ve svých publikovaných textech. Nyní jej velmi stručně připomeneme úryvkem z naší knihy Duchovní rozměr pohybu v sekularizující se společnosti, kde se popisuje Clarkův pobyt v Praze v roce 1968 a jeho setkání s Emilem:
"Clarke
byl držitelem 19 světových rekordů na různých tratích, ale nikdy nevyhrál velký
závod. Na OH v Mexiku se nedokázal ve finále závodu na 10 000 metrů
vyrovnat s velkou nadmořskou výškou. Zátopek, který měl tou dobou již
značné existenční problémy, mu na rozloučenou věnoval svou zlatou olympijskou
medaili (z Helsinek na této distanci), ale dal mu ji nenápadně do tašky, takže to
Clarke zjistil až doma.
Ron Clarke později řekl: „Z každého jeho pohledu
vyzařovalo nadšení, přátelství a láska k životu. Neexistuje a nikdy
neexistoval větší člověk než Emil Zátopek“ (Clarke in kapitola 15, 98). Pokud
hovoříme o spiritualitě běhu, pak v Clarkově ocenění Zátopka
nepochybně nacházíme možný výklad pro její vyjádření" (Hurych, 2019, 138).
Slova o tom, že neexistuje a nikdy neexistoval větší člověk než Zátopek, musíme pochopitelně brát v kontextu odpovídajícím události a jejímu pocitovému vyhodnocení.
Jak již bylo uvedeno v předchozí kapitole, jednorázová osobní zkušenost může být konfrontována s jinými událostmi a s jinou zkušeností. Proto jsme také zmínili komentáře historiků Blažka a Schovánka i pohled běžce Ullspergera. V jiné situaci a s jinou zkušeností se může pohled na daného jedince vždy výrazně lišit.
To, co my zde chceme poněkud rozporovat, či přesněji posunout dále, je myšlenka, že Zátopek si zaslouží uznání pouze proto, jaký byl sportovec. Tento posun však činíme nikoli jeho absolutní glorifikací a idealizací či popíráním chyb, kterých se dopustil, ale ukázkou těch momentů, kdy se ukázal jako mimořádný, empatický a laskavý člověk.
Doporučená podkapitola
Krátká odbočka k zubům, koním a medailím. Leč konec je podstatný.
Zátopek jako spontánní gesto věnoval svou medaili Clarkovi a my jsme v předchozí podkapitole zauvažovali nad hodnotou jedné a téže medaile pro Zátopka a pro Clarka.
Příběh dozněl včetně komentářů k němu. Celou kapitolu nyní můžeme zakončit diskusí, neboť zatím jsme prezentovali pouze náš pohled na věc.
Diskuse
1) V čem vidíte vy význam popsaného Zátopkova daru Clarkovi?
2) Jak vnímáte význam téhož pro samotného Zátopka? Dává vám Zátopkův čin jasný smysl? Pokud ano, jaký?
3) Vidíte nějaký rozdíl mezi tímto darováním medaile (v příběhu Zátopek-Clarke) a nějakou jinou formou darování medaile (například u prodeje olympijských medailí získaných kanoistou Lukášem Pollertem a následného darování zisku na charitativní účely)?
Dvě drobné poznámky.
- Lukáš Pollert prodal obě olympijské medaile (za cca 150 tis. Kč) a zisk věnoval nadaci Drop In pomáhající drogově závislým.
- Naše úvahy nesměřují k hodnotícím soudům. Nejde nám zde o to rozvíjet úvahy typu "co je lepší?"či "co je víc?". Příběhy chápeme spíše jako paralelní s určitým obsahem či poselstvím. Zde může být obsažena nějaká forma komparace, avšak směrem k různorodosti odkazů, nikoli ke komparaci soutěžního ("žebříčkového") typu.
Zde tento Nekonečný příběh uzavíráme. Na to abychom jej ukončili, bychom museli být o poznání většími "mistry oxymóru", než se cítíme být. Necháme jej tedy běžet a pouze se prozatím sami přesuneme o kousek dál.