Nyní se dostáváme přímo k jednotlivým tématům. Než se do nich ponoříme, považuji v tomto kontextu za zajímavé zmínit ještě jednu myšlenku.

Umělá inteligence?

Tento text se řadí k těm, které vznikly bez podpory umělé inteligence. Je možné (naštěstí stále nikoli jisté), s ohledem na celkem překotný vývoj v posledních měsících, že se bude jednat o jeden z posledních textů tohoto typu.

Tento materiál vznikl díky mé vlastní neumělé inteligenci. Hrdě se hlásím k oběma významům slova neumělý, zejména pak k tomu druhému, v němž je slovo standardně užíváno.

Tím prvním významem může být "ne-umělý" coby opak "umělého" , tedy = "nikoli umělý".

Slovo "neumělý" však v sobě terminologicky (historicky) nese poněkud jinou konotaci.  Znamená "neobratný", "kostrbatý", až "diletantský".

Nepochybně nebylo mým úmyslem prezentovat text kostrbatý či diletantský.

Na druhé straně, při dnešní touze po dokonalosti (manifestované například těmi, které jsou schopni strávit několik hodin vylepšováním své fotografie na Instagramu tak, aby lépe vypadala) a při předávání odpovědnosti za naše konání různým aplikacím (včetně neuronových sítí a strojového učení) může vlastní, byť nedokonalý, přínos představovat klíčovou obranou proti mechanizaci psaných výstupů. 

Je pravděpodobné, že stačit to nebude a že budeme v určité (možná blízké) době převálcováni. Abychom se aspoň dočasně mohli zaradovat z "nedokonalosti potenciálně dokonalého" přidávám krátkou podkapitolu, která reflektuje mou debatu s jedním (raději nejmenovaným) médiem umělé inteligence. 

A nyní již vzhůru do vod poklidných, tekoucích i zrádných.

Tur de Franz aneb Tak tohle si Kafka nezasloužil.

Znevažovat velkého spisovatele určitě v úmyslu nemáme, jakkoli následující obrázek nemusí bez kontextu působit právě uctivě.

Pusťme se tedy do onoho kontextu.

Než se vydáme na pouť od Františka Býka k cyklistickému závodu okolo Francie a zase zpátky (formulka "tam a zase zpátky" u nás zlidověla zejména díky dílu J. R. R. Tolkiena), uveďme si několik historických milníků:

Franz Kafka se narodil v roce 1883.

Když oslavil své dvacátiny, což (pro uklidnění těch čtenářů, kteří nemají rádi kupecké počty) bylo v roce 1903, spatřil světlo světa závod Tour de France.

Jeho prvním vítězem byl Francouz.

Z toho, že 1. července 2023 uplyne 120 let od startu historicky první etapy Tour, vidíme, jak ten čas letí.

Pro Franze se životní příběh uzavřel v červnu 1924 a již tedy nemohl vidět, jak (zhruba měsíc na to) poprvé v závodu okolo Francie zvítězil Ital (Ottavio Bottecchia). Abychom byli korektní, je třeba uvést, že mezitím závodu občas dominovali také Belgičané.

Co tedy v toku našich myšlenek dlužíme Franzovi? Následující volitelná kapitola může mírně napovědět.

A řeka zvaná Tour si teče dál.

Ať do ní vstoupíme odkudkoli, pokaždé bude trochu jiná. Za toto ujištění vděčíme například Hérakleitovi a Senecovi.

Zkrácené a tak trochu familierní oslovení (Tour) si pro náš závod snad můžeme v této kapitole dovolit. Bystrý čtenář zajisté již dávno odhalil, že pro tuto kapitolu platí, že Franz rovná se Kafka a Tour rovná se Tour de France.  Pro jiné kapitoly tomu však může být jinak, proto uměřeně obezřetně postupovat radíme (na radu samotného Mistra Yody).

Stará dáma (pouze další familierní označení pro Tour) má nespočet legend a hrdinů. Letmo si připomeneme některé z nich.

Čtyřem mužům se podařilo triumfovat v tomto závodě celkem pětkrát.

Byli to:

Jacques Anquetil (Francie); Eddy Merckx (Belgie); Bernard Hinault (Francie) a Miguel Indurain (Španělsko). Na paty jim šlapal v tomto miléniu ještě Brit Christopher Froome se čtyřmi celkovými vítězstvími.

V historii bylo mnoho skvělých cyklistů a hrdinů Tour. Pokud však počítáme mnohonásobné vítěze, pak nám jedno jméno v našem výčtu schází. Dává nám snad připomenout pohádku o chytré horákyni. 

Byl nebyl jeden cyklista. Sedmkrát vyhrál nevyhrál Tour.

Otázka zní: Stal se nebo nestal legendou?

Odpověď, jak tomu už mimo pohádky bývá, bude patrně složitější. Pojďme na to však popořádku.

Nejprve ještě nabídněme pro zájemce něco o závodu samotném.

Každé období má své hrdiny i své poražené. Příběhy Staré dámy jsou více než fascinující.

Nicméně, pro ty z nás, kteří sledováním tohoto fascinujícího klání již strávili desítky hodin času, stejně tak i pro ty, kteří se k tomu třeba chystají, je zde i cosi jako odvrácená tvář Tour.

A protože sledujeme sport za zrcadlem společnosti, nemůžeme ji nechat zcela stranou.

Než však pronikneme skrze zrcadlo Tour, pojďme ještě věnovat několik vět silným pažím.

Co mají společného jména Louis Armstrong, Neil Armstrong a Lance Armstrong?

1) Byli to určitě slavní muži a mistři svých oborů.

2) Dokázali překonávat překážky v duchu známého rčení "per aspera ad astra". Přeloženo z latiny to znamená "přes překážky ke hvězdám". Zde musíme přistupovat k citátu do jisté míry metaforicky (proto podotýkáme, že nepatříme k těm, kteří se domnívají, že Měsíc je hvězdou, spíše se přikláníme k názoru, že překážky jsou mnohdy dobrým povozem - tuto myšlenku nacházíme například v buddhismu).

3) Měli shodné příjmení. Ne vždy musí být to, co nás napadne jako první, tím nejdůležitějším. Proto jsme přidělili tomuto atributu až číslo tři. Nicméně příjmení je zde důležité. Je totiž symbolické. Armstrong jest paže silná, což zajisté víme - k tomu nám postačuje i průměrná znalost angličtiny.

A jelikož již máme jistou zkušenost s Františkem Býkem a víme, že duševní síla je mnohdy silou velikou, můžeme i silné paže pojmout jako symbol síly obecně.

Jedná se o podobný druh síly, jaký známe například ze ságy Star Wars (viz též slogan "ať tě provází síla"). 

Příběh žádného z Armstrongů není a nikdy nebyl černobílý.

A to zde například ještě pomíjíme příběh George Armstronga Custera, který dovedl svou slavnou Sedmou kavalérii až k jedné velké kalvárii u Little Big Hornu. Držme se však raději našich vybraných příjmení, aby se nám příliš nerozběhla pointa.

Nás, kteří jsme Franzem Kafkou a Starou dámou již poněkud vpluli do tématu, bude nepochybně zajímat především Lance Armstrong.

Proto exkurzi a la Armstrong zařazujeme jako volitelnou kapitolu pro zájemce.

ZA ZRCADLEM

A nyní, po představení kontextu, se můžeme posunout k oblasti sportovní etiky.

Z pohledu filosofického však nepůjde pouze o etiku, protože aplikace etických principů v praxi vznáší otázky, které směřují spíše do oblasti ontologické. Tedy otázky po povaze a smyslu samotného sportovního počínání.

K případu Lance Armstronga (část hlavní)

Z pozice sportovního fanouška můžeme začít poměrně jednoduchým pohledem.

Lance byl dlouhou dobu sportovní ikonou. Byl usvědčen z dopingu, sám se později (a trvalo to celé docela dlouho) přiznal.

Tím pádem je zřejmé, že porušil zásady sportovního ducha a byl právem potrestán. Jednak odnětím těch nejvýznamnějších sportovních úspěchů, tedy arbitrárním rozhodnutím, jednak společenským opovržením, coby důsledkem nastavení hodnotového ukotvení dané společnosti. 

To nám tedy definuje první etický problém. To se ve sportu občas stává, v tomto ohledu není Lance prvním ani posledním potrestaným dopingovým hříšníkem. Přesto je jeho případ v mnoha ohledech specifický. K tomu se vrátíme vzápětí.

Za ještě významnější problém než doping samotný (ten je určitě podstatou problému, ale v silniční cyklistice nejde, minimálně v určitých obdobích, o jev tak ojedinělý, aby se Lanceův případ tak výrazně odlišil od jiných) se však dají považovat okolnosti tohoto dopingu. Armstrong se totiž ukázal být distributorem a koordinátorem dopingového jednání, jak později doložily také výpovědi tehdejších spolujezdců (např. Hindcapieho, Liephaimera či Zabriskieho). Za velkou pohromu pro cyklistiku lze pak považovat Armstrongův douhodobý postoj při kritice dopingu ve spojení s veřejně prospěšnými aktivitami a hodnotami, které opakovaně propagoval.

V lehké retrospektivě si nyní představíme několik zdrojů.

Časopis The Sport Journal publikoval v září 2017 text Grega Armfielda z názvem Peddling the Truth or Coasting Downhill? Lance Armstrong and the Use of Image Repair Strategies.

Tento text je psán již s určitým odstupem a umožňuje tak zaměřit se na to, co se dělo po Armstrongově odhalení. Pochopitelně, že se však z textu i dozvíme, jakou roli hrál rozhovor se slavnou moderátorkou Oprah Winfrey, v němž Lance poprvé pozadí dopingové kauzy sám odkryl. 

Tento text je na webu časopisu volně dostupný, proto zde uvádíme odkaz a text nabízíme jako studijní materiál.

https://thesportjournal.org/article/peddling-the-truth-or-coasting-downhill-lance-armstrong-and-the-use-of-image-repair-strategies/

Další zdroje:

Nepochybně je zajímavé podívat se i na dobové pohledy. Článek Riche Karlgaarda byl publikován (v pravda ne zcela vědeckém) časopise Forbes 13. června 2012 a již ve svém názvu Lance Armstrong - Hero, Doping Cheater and Tragic Figure v sobě nese rozporuplnost sledovaného příběhu. I zde je k dispozici veřejně dostupný zdroj:

https://www.forbes.com/sites/richkarlgaard/2012/06/13/lance-armstrong-hero-cheat-and-tragic-figure/

Ze srpna 2012 potom pochází i text renomovaného filosofa sportu Mika McNameeho Lance Armstrong, anti doping policy, and the need for ethical commentary by philosophers of sport, publikovaný v časopisu Sport, Ethics and Philosophy. Bohužel pro potřeby běžného čtenáře je dostupný pouze abstrakt tohoto textu, který lze nalézt coby DOI: 10.1080/17511321.2012.708252

Důvodem pro bezprecentní rozhodnutí (tedy pro konečný důsledek, že nedošlo pouze k vyškrtnutí a posunu výsledků) byla skutečnost, že ti, kteří stanuli na druhých místech pořadí v daných letech (Ullrich, Zülle, Klöden, Beloki i Basso) měli na svém kontě také dopingové skandály, byť ne přímo z daných závodů.  

Jenom pro informaci můžeme upozornit, že například v roce 2006 původně zvítězil v celé Tour Floyd Landis a v roce 2010 Alberto Contador. Oba však byli po dopingových prohřešcích diskvalifikováni a došlo k posunu ve výsledcích (vítězem 2006 je v historickém zápisu Oscar Pereiro, vítězem 2010 Andy Schleck). Tyto prohřešky však byly zachyceny mnohem dříve po ukončení daných ročníků (minimálně v tom byla situace odlišná). Alberto Contador byl po dlouhou (leč výrazně kratší než tomu bylo u Lance) dobu trvající kauze potrestán dvouletým startem (hájil dopingový nález užitím zkaženého masa), takže přišel o svůj titul z Tour 2010 a ze Giro 2011. Nicméně tituly z Tour 2007 a 2009 mu zůstaly. Je tak jedním ze dvou cyklistů, kteří dokázali zvítězit v trojici závodů Grand Tour (Tour de France, Giro d´Italia a Vuelta a Espaňa) více než jedenkrát (v každém z nich). Zůstává tak velkou ikonou Tour i světové cyklistiky. (Pro pořádek: Tím druhým mužem byl Bernard Hinault).

Tato poznámka nás vede ke zjištění, že příběhy Tour skutečně nejsou černobílé.

 A co dál?

Nyní můžeme nasměrovat naši diskusi v duchu předchozího textu. Časový prostor je limitován, kontext již byl uveden a je nutno uchovat myšlenkovou linii, proto se spokojíme s dvěma hlavními otázkami (doprovázenými spíše pomocnými podotázkami).

Etický aspekt

Jak můžeme vyhodnotit rozhodnutí UCI o odebrání titulů a současně o ponechání sedmi ročníků Tour bez vítěze z etického pohledu?

O jaké hodnoty se podle vás vrcholový sport opírá?

Jde tu stále o principy typu fair play, areté, kalokagathia apod.? 

Nechceme zde předjímat možné odpovědi, proto ponecháme prostor studentům (a čtenářům).

Ontologický aspekt

Jak toto rozhodnutí vyznívá s ohledem na smysluplnost vrcholového sportu?

Jak může vnímat situaci fanoušek, který strávil několik desítek (stovek) hodin fanděním historicky "neexistujícímu" závodníkovi?

Vnímáme jisté propojení s hodnotovým nastavením sportu zmíněným v podotázkách k předchozí otázce?

A VÍCE ZASE PŘÍŠTĚ!