K tématu autenticity běhu Emila Zátopka využíváme naši v roce 2017 publikovanou kapitolu knihy (editorů Reid a Moore)  Reflecting on Modern Sport in Ancient Olympia. Text celé kapitoly je kompletně uložen v učebních materiálech předmětu ve složce Pracovní materiály. Jedná se o třináctistránkový text v angličtině.

Pro naše potřeby je z něj tedy vybrána pasáž z podkapitoly Zátopek´s “everydayness” and “historicity”. Tuto pasáž zde uvádíme přeloženou do češtiny (s drobnými úpravami, které jako autor původního textu považuji za smysluplné). V návaznosti na styl celé kapitoly jsou uvedeny zmínky o díle Martina Heideggera a Edmunda Husserla, které jsem redukoval na nezbytné minimum. Kontext si případně pro zájemce můžeme doplnit v diskusi.   

Hlavní zdroj:

Hurych, E. (2017). Running as an Authenitic Possibility of Being. In: Heather Reid & Eric Moore. Reflecting on Modern Sport in Ancient Olympia (pp. 67-79). Olympia: Parnassos Press.

_____________________________________________________________

Za obecně přijímané pravidlo platí, že bez dobrého každodenního tréninku nemůže nikdo radikálně zlepšit své výkony. Kvantitativní analytická metoda však nemůže objasnit skrytý smysl tréninku Emila Zátopka. Existuje mnoho dostupných příkladů, které dokazují, že Zátopkův přístup k tréninku byl vysoce autentický.

Alespoň pokud vezmeme v úvahu každodenní pojetí autenticity na ontické úrovni. Zátopkův první životopisec František Kožík podrobně popsal Emilovy tréninkové metody a tréninky. Měli bychom si nyní všimnout a zdůraznit, že vlivní myslitelé (Fichte, Heidegger, Sartre atd.) vyvinuli různé modely autenticity, které se liší od jejího lidového vnímání. Následující příklady nám v tomto ohledu poskytují základní předpochopení tohoto typu autenticity.

Zátopkovo běhání bylo (obecně) autentické z těchto důvodů:

Za prvé, vynaložil obrovské fyzické úsilí a snášel mnoho bolesti (viditelné skrze jeho gesta), trénoval v obtížných přírodních podmínkách (zima, sníh, les atd.), běhal v těžkých armádních botách apod. Všechny tyto skutečnosti vedou k jednomu druhu autenticity, která může být popsána jako „přímý fyzický kontakt“. To znamená fyzickou realitu oproti virtualitě.

Za druhé, Zátopek používal velmi inovativní metody. Sám vyvinul specifický druh tréninku založený na běhu 400 m úseků. Trénoval také s koňmi, cvičil ve vaně, cvičil s manželkou gymnastiku, běhal se zvířaty apod. Tyto aktivity jsou zde zmiňovány jako důkaz, že Zátopek byl tvořivá osoba a jeho výcvik prostě nediktoval někdo jiný. Tento druh autenticity umožňuje uniknout z režimu „Oni“ (pobytu v říši Das Man, který Heidegger popisuje jako typický příklad neautentické lidské bytosti).

V dnešní době je mnoho sportovců, kteří během tréninku dělají specifičtější a kreativnější věci, a pro mnohé z nich je Zátopek jejich inspirací. Tyto příklady však představují jen část Zátopkovy komplexní lásky k tréninku a jeho pojetí. Abychom tomuto složitému vztahu lépe porozuměli, můžeme si prohlédnout některé Zátopkovy výroky.

Za třetí: František Kožík se Emila zeptal na jeho vnímání slávy a úspěchu lidmi okolo něj. Zátopek řekl: „Ano, ale ti lidé to tak na rovinu nemyslí. Když se mě ptají na čas mého závodu, vždycky mi gratulují a říkají „senzační“. Jednou jsem jim řekl naprosto nemožný čas, kterého je třeba dosáhnout. Přesto mi gratulovali a řekli „senzační“. Nezlobím se kvůli tomu, ale prostě nevěřím, že by je to upřímně zajímalo.″

Za čtvrté, jako příklad propojení mezi „každodenností“ a „historičností“ můžeme uvést další dva Zátopkovy výroky. Zátopek také poukázal na velmi důležitou věc. Na začátku své kariéry nepřeceňoval své možnosti:

„Jeden kluk mi napsal, že si přeje stát se olympijským medailistou (...) Nikdy předtím jsem o tom nepřemýšlel. Asi jsem našel dobré řešení: jít krok za krokem kupředu.″

Byl vždy ostražitý před nebezpečím, které popularita přináší: „Je to kouzelný kruh. Čím lepší je můj výkon, tím silnější je moje obava, že už bych to nemohl zopakovat. To, co je v minulosti, je jen stárnutí. Zajímá mě, co je třeba do budoucna.”

Tyto myšlenky představují (možná prostým, ale intuitivním způsobem) pochopení hermeneutických principů (běh – Zátopek – lidé kolem) a také nás vedou k Husserlovu modelu protence a retence. Zde minulost představuje nahromaděný potenciál použitelný do budoucna a obojí je chápáno jako součást přítomnosti. A vychutnávání přítomnosti podporuje autentické způsoby bytí, minimálně, chápeme-li jej jako únik z „nitročasovosti“.

Proto mohl moderní český historik Pavel Kosatík napsat: „Přestože byl nejlepším světovým běžcem, Zátopek se nestal obětí svých úspěchů, běhal pro zábavu a nakazil touto radostí miliony lidí.“