Jan Šťovíček je právníkem a spolumajitelem právní kanceláře KŠD Legal. Je také sportovním funkcionář zejména v oblasti motorismu. Je prezidentem Autoklubu ČR, bývalým předsedou legislativní komise Českého olympijského výboru a v minulosti zastupoval i některé české sportovce (Martinu Sáblíkovou, Jana Štěrbu).

Zdroj: https://www.idnes.cz/sport/atletika/caster-semenyaova-hormonalni-lecba-spor-jan-stovicek-rozhovor.A190616_194008_atletika_ten

Z rozhovoru novináře Tomáše Macka s právníkem Janem Šťovíčkem

Než padl verdikt IAAF o povinné testosteronové léčbě, musel být přece případ podroben všemožným lékařským i jiným studiím.
Určitě. Vše bylo velice detailně zkoumáno. Rozhodnutí pak nebylo jednoduché. Přiznám se, že bych to nechtěl rozhodovat, nechtěl bych tam sedět.

A kdybyste přece jen seděl, jak byste rozhodl?
Sám teď nevím. Jde o dva principy, které jdou proti sobě: prvním je fair play a druhým jistá diskriminace, zásah do práv člověka, kdy jej nutíte, aby užíval určitou léčbu. Upřímně si však myslím, že v jakémkoliv poli, ženském či mužském, by neměl závodit někdo, kdo má nějakou prokazatelně opravdu velkou výhodu.

Čímž myslíte mnohem větší výhodu, než jsou neobvykle dlouhé nohy nebo větší objem plic?
Ano. Výpočty prokázaly, kolik procent výhody dostávají Caster i jiné běžkyně, které mají testosteron podobně jako ona. Fair play by mělo být upřednostněno.

I když zastánci Semenyaové tvrdí, že jde o diskriminaci?
Není to tak, že by neměli úplně pravdu. Jenže co s tím? Asi by se musela vytvořit nějaká třetí kategorie pro tyto běžkyně s hormonální výhodou.

Takové názory se už objevily. Ale jde údajně o zhruba 0,2 až 0,5 procenta populace. Má být třetí kategorie pro tuto menšinu?
Dnešní trend ve společnosti už je takový, vždyť například v Německu zřizují speciální toalety pro transgenderové osoby, kterých je také minimum. Přesto čím víc o tom přemýšlím, domnívám se, že opravdu není dobře, aby mezi osmi ženami na startu osmistovky byly dvě nebo tři závodnice s tak výraznou výhodou. Jak k tomu přijdou ty ostatní?

…

Jde o jeden z dosud největších precedentů sportovního práva?
Je to velký oříšek právní i etický, vše se prolíná velmi komplikovaně. A je to skutečně precedens, který bude závazný na dlouhá léta a bude mít dalekosáhlé následky. V současném světě žijeme v době, kde se budeme muset i ve sportu potýkat se situacemi, jako jsou toalety pro třetí pohlaví - a kdo ví, co vše se ještě objeví. Takový je odraz dnešní společnosti.

Stejný zdroj (komentáře vybraných osobností)

Očima atletky: Přece nejde, aby běhala ženské závody

Zuzana Hejnová, dvojnásobná mistryně světa na 400 m překážek

S Caster se normálně bavím a mám ji v podstatě ráda, ale nesouhlasím s tím, aby mohla závodit mezi ženami. Jestliže má vyšší testosteron, než je podle pravidel nejvyšší možný testosteron v ženském těle, tak přece nejde, aby běhala stejné závody.

Kdyby závodila s muži, nikdo s tím problém nemá, jenže v závodech mužů by zase neměla tak vysoký testosteron, aby jim mohla stačit. Bohužel se narodila s takovou odlišností. Může se s ní věnovat v životě spoustě věcí, ale nezapadá s ní do kategorie žen ve sportu.

Celý ten případ trvá strašně dlouho. Posledních 10 let muselo být i pro Caster hrozně nepříjemných. I když se mnohé vnější vlivy snaží filtrovat a moc se jimi nezabývat, tlak na její psychiku je obrovský.

Rozumím tomu, že některými výroky teď přešla do útočného módu, když jí běhání bez příslušné léčby zakazují. Atletika je její svět a má pocit, že jí ho berou. Jenže Caster se na celý případ nepodívá z toho úhlu, že je uvnitř odlišná od typického ženského těla. Nepřipadá si tak. Narodila se a byla vychována jako holka. Těžko najednou sama přijme, že nesmí závodit se ženami, přestože by vzhledem k jejím hodnotám testosteronu neměla.

Civilní soud se za ni postavit může, ale konečné slovo musí mít Mezinárodní atletická federace.

Hovoří se nyní i o možných bojkotech závodů, kde má běžet Caster. Ovšem to už by bylo až zbytečné gesto, s tím úplně nesouhlasím. Ať rozhodne IAAF.

Očima lékaře: Stojím za Caster, aby nic nebrala

Jiří Neumann, šéflékař Českého olympijského výboru a lékař atletického svazu

Nařízení povinné hormonální léčby bych u Semenyaové považoval za nešťastné řešení. Nepřímo se jí zastávám. Ona se taková narodila, neužívá žádné podpůrné léky. Naopak, aby mohla závodit za ženy, nutí ji teď IAAF brát léky, které jí sníží vlastní, přirozenou hladinu testosteronu. To se mi nelíbí.

Nebudeme přece nutit sportovce, aby užívali léky, navíc hormonální, u nichž si ani nejsme jisti, co s nimi udělají a které mohou mít i vedlejší účinky. Proto coby lékař stojím za rozhodnutím Semenyaové nic takového nebrat.

Není to stanovisko Českého atletického svazu ani ČOV, ale mé osobní, coby lékaře a majitele centra Sportklinik. Od roku 2009, kdy jsem byl poprvé lékařem českého týmu na mistrovství světa, Caster znám, potkáváme se, zdravíme se. Cítím, že se jí musím zastat. Na druhou stranu vnímám, že pokud se na tento případ zeptáte jakéhokoliv trenéra, řekne vám: „Nedá se s ní závodit, pokud nepodstoupí hormonální léčbu.“

Nedá, je to tak.

Čeští i jiní trenéři a sportovkyně budou podporovat verdikt IAAF a tvrdit, že bez hormonální léčby by byly závody se Semenyaovou nespravedlivé. Naopak jihoafrický svaz se tvrdě brání. Může to vyústit i v politickou roztržku.

Navíc pozor, co když odebereme krev 500 sportovkyň a zjistíme zvýšenou hladinu testosteronu u mnohem většího množství, než očekáváme. Všechny je diskvalifikujeme? Je to celé poněkud nešťastné.

Očima manažera: Je nereálné, že by došlo k dohodě

Alfonz Juck, manažer Zlaté tretry i předních atletů

Každá strana nyní v případě Semenyaová tvrdě prosazuje, co jí připadá správné. IAAF chce podržet většinu žen, které nemají tak vysokou hodnotu testosteronu, aby byly závody férovější pro všechny. Druhá skupina tvrdí, že atletky jako Semenyaová nemohou za to, že tyto vysoké hodnoty mají.

Obě strany se snaží vytáhnout víc právnických, lékařských a etických argumentů – a každá má kus pravdy. Netroufám si říci, která pozice je stoprocentně správná. Konečné rozhodnutí však určitě nesmí být jen právnické, ale musí odrážet realitu současného světa.

Jsem přesvědčen, že obě strany vyčerpají maximum možností, které jim systém poskytuje, aby dosáhly svého. Nevidím žádné světlo na konci tunelu, že může dojít k dohodě. Zdá se mi nereálné, že by se nyní setkaly u jednacího stolu a vymyslely mechanismus kompromisu.

Z pohledu logiky se mnohým zdá zvláštní, že se IAAF snaží pravidlo o povinné hormonální léčbě uplatnit pouze pro tratě 400 až 1500 metrů. Problém spočívá v tom, že IAAF má zatím detailní lékařská data o výhodách sportovkyň s vyšším testosteronem nasbíraná jen z těchto disciplín. Pokud by chtěli funkcionáři pravidlo rozšířit i na další disciplíny, smetli by jim to rovnou ze stolu, protože na to nemají data.