Tak zněl název animovaného seriálu, pod nímž vedle scénáristy, výtvarníka a režiséra Břetislava Pojara byli podepsáni také scénárista Ivan Urban a režisér Miroslav Štěpánek. Právě tito dva také stáli za zasazením příběhů do středočeské (animované) lokality - první díl první série nese titul Potkali se u Kolína.
Dva animovaní medvídci bavili velké i malé diváky v celkem 11 epizodách (každá v délce okolo 12-17 minut). Jednalo se o dvě série natáčené v letech 1965-1973. V první šestidílné sérii hovořili oba medvídci hlasem Rudolfa Deyla, ve druhé pětidílné pak hlasem Františka Filipovského. Příběhy byly vysílány také jako večerníčky, což přispělo k jejich popularitě.
Pro současné milovníky animovaných produktů se může jednat o dílo lehce předpotopní. Pokud jde o technické možnosti animace, tak skutečně možnosti od těch časů opravdu výrazně pokročily. Rovněž tempo je výrazně pomalejší, než jsou současní diváci zvyklí.
Přesto je však tento animovaný produkt velmi zajímavý a ukazuje, že dobré nápady někdy obstojí i v poklidném tempu (pochopitelně atributy jako Akce, Napětí, Dobrodružství a další zde mohou mírně hvězdičkově strádat). Slouží ke cti uživatelům ČSFD, že i přes tyto neduhy se drží hodnocení na vysoké úrovni (91 % průměr u první série, 90 % u druhé série), jakkoli svůj podíl může hrát i to, že se jedná o dílo svým způsobem kultovní nějaký bonus za "kult" je zřejmě ve hře.
Pro zájemce o autentickou nahrávku lze na Youtube naleznout celou první sérii v rámci jednoho sdruženého videa:
https://www.youtube.com/watch?v=_v01_HbyziY
Je zajímavé, jak se lze i ve "večerníčkové" podobě určené primárně nejmenším divákům vyjadřovat k poměrně zásadním tématům našeho života.
Hra je extrémně zajímavým fenoménem. Svou nezávazností a neprovázaností s dosažením nějakého okamžitého praktického účelu se značně vymyká diktátu doby současné výkonové společnosti. Na druhé straně, ve smyslu jakéhosi dorovnávání a kompenzace výkonových tlaků je hra pro současnou společnost jejím důležitým atributem.
Celé je to však podstatně složitější. Jeden z prvních a stále silně inspirujících teoretiků hry Johan Huizinga definoval hru mimo jiné takto:
"Hra je svobodné jednání či zaměstnání, které v rámci určitého jasně vymezeného času
a prostoru, které se koná podle svobodně přijatých, ale přitom
bezpodmínečně závazných pravidel, má svůj cíl samo v sobě a nese s sebou
pocit napětí a radosti a zároveň vědomí odlišnosti od všedního života" (Huizinga, 1980, 37).
K tomu, že hra je ve své podstatě velmi důležitou součástí života, se Huizinga vyjadřuje velmi detailně. Současně zdůrazňuje, že se nejedná o výsadu člověka, i mnohá zvířata si mohou hrát.
Huizingův diskurs je převážně sociologický. Německý fenomenolog Eugen Fink ve své knize Hra jako symbol světa sleduje hru primárně ve filosofickém diskursu. Jak název knihy napovídá, Fink považuje hru za symbol světa.
Ve hře se směšuje skutečnost a zdání, vše v ní probíhá v modu "jakoby". Díky momentu zdánlivosti a neskutečnosti může být hra chápána jako symbol skutečného světa. Odehrávají se zde události lidského života, ale ve hře se prolíná skutečnost s neskutečností. Tím pádem je dle Finka hra spíše než odrazem či analogií skutečným symbolem světa.
Mohli bychom zmínit ještě další významné teoretiky hry (jedním z předních by byl nepochybně Roger Cailois), ale to bychom se již dostali až příliš hluboko do ludologické tematiky s ohledem na na naše téma a už by tomohla přestat být hra.
Již Jan Amos Komenský nazval jedno ze svých významných děl Schola Ludus (Škola hrou). Kořeny ludologie (vědy o hře) bychom museli hledat dávno před Huizingou a nepochybně bychom leccos zajímavého nalezli již ve starořecké mytologii.
Snad jenom s ohledem na gamifikaci ještě můžeme zmínit moderní chápání ludologie v pojetí Gonzalo Frascy, které je spojováno s počítačovými hrami a staví se do jisté opozice vůči naratologii.
Pro zájemce
zdroj: https://www.playzone.cz/clanky/185730-ludologie-nejvetsi-oponent-naratologie
Zde končíme náš krátký exkurs k tématu hra jako fenomén.