Tour má mnoho různých hrdinů. Patří k nim například pyrenejské a alpské kopce, které dělají závod tak náročným.

Z těch nejproslulejších stoupání stojí za zmínku pyrenejský průsmyk Col du Tourmalet (věřte, i ten je malebný); 

alpský Col du Galibier (v úctyhodné nadmořské výšce 2642 m n. m.);

proslulých 21 alpských serpentin vedoucích do střediska Alpe-d´Huez;

či "provensálský obr" Mont Ventoux. 

V kopcích se Tour rozhoduje od samých počátků, většinou právě v těch nejdelších a nejstrmějších stoupáních. Ti nejúspěšnější závodníci ovšem musí být také skvělými časovkáři, musí být silní ve sjezdech a především musí mít k dispozici silný podpůrný tým.

Za hrdiny jsou považováni však i vítězové spurterských závěrů. V systému různých trikotů je skutečně pamatováno i na specialisty. Zelený trikot je věnován nejúspěšnějšímu jezdci v bodovací soutěži (cyklistů, kteří získávají body na sprinterských prémiích a v závěrech etap).

Puntíkovaný trikot je vyhrazen tomu, kdo nasbírá nejvíce bodů na vrchařských prémiích. V novodobější (poválečné) historii Tour se většinou ti úplně nejpilnější sběratelé bodů za vrchařské prémie neprosazovali na celkové pódium (snad s výjimkou fenomenálního Bernarda Hinaulta, který po svém pátém vítězství v roce 1985 vybojoval v roce 1986 celkově druhou příčku za vítězným Gregem LeMondem a k tomu právě přidal puntíkovaný trikot.

Tento trend se poněkud změnil až v roce 2015, kdy se podařilo Chrisi Foomovi dosáhnout na puntíkovaný trikot spolu s trikotem žlutým. (Je snad zbytečné psát, že žlutý je právě ten trikot nejcennější, který je určen celkově nejúspěšnějšímu závodníkovi v celkovém pořadí).

Následně se v závěrečné bilanci Tour mohli pochlubit touto dvojkombinací i celkoví vítězové Tadej Pogačar (v letech 2020 a 2021) a Jonas Vingegaard (v roce 2022). V případě Tadeje Pogačara lze ještě připočítat bílý trikot určený nejlepšímu jezdci do 25 let (2020-2022). V roce 2020 tak Pogačar získal jako první nevídanou trojkombinaci: žlutý, bílý i puntíkovaný dres (a z logiky věci a díky roku jeho narození 1998 je jasné, že následující rok si kombinaci zopakoval).     

A důležitou (pro mnohé možná zbytečnou) připomínkou je, že aktuálním šampionem je, čili vítězem Tour 2023 se stal podruhé za sebou Jonas Vingegaard.

Každé období má své hrdiny i své poražené.

Je nepochybně fascinující ponořit se začátkem července, kdy se ulice mírně vyprazdňují, kolony aut s obětavými rodiči převážejícími svá dítka do škol a ze škol se přesunují do chorvatských a jiných destinací, a počasí se zatváří tak neodolatelně, že usedáme na své bicykly, do této řeky jménem Tour.

Stáváme se na okamžik Merckxem, Vingegaardem (dokážeme-li taková jména alespoň nějak vyslovit), případně Contadorem, Pogačarem či Kreuzigerem, vytahujeme ze skříně dresy v barvě žluté, někteří bílé či alespoň puntíkované a roztáčíme pedály inspirováni souboji v televizi právě zhlédnuté časovky (neboť červenec nám dopřává dlouhé večerní světlo).  

Večer se pak můžeme vrátit k poslední stovce ročníků, kterou nám zdokumentoval Tomáš Macek.  

Na někoho může předchozí odstavec pravda působit mírně (či nemírně) infantilně, ale kouzlo je kouzlo.

Snad není třeba toto kouzlo rozbíjet, když jsme jej zde, byť stručně nazřeli.

Leč náhled za zrcadlo je rovněž nutný. Proto zpět do reality.