Koně

Jedno staré moudro říká doslova: "Darovanému koni na zuby nekoukej".

Za touto radou většinou nebývá obava z pokousání, ale doporučení, že pokud je něco zdarma, tak bychom neměli být příliš kritičtí vůči kvalitě.

Tedy, pokud se kůň usmívá, tak je vše v pořádku.

Zuby

Někdy však dokáže kůň "vycenit zuby" a může to znamenat trochu něco jiného.

Následující obrázek pochází z divadelní hry Dlouhý, široký a krátkozraký v produkci Divadla Járy Cimrmana.

Druhá postava zprava, či vlastně čtvrtá zleva, no, je to ten sedící bez vlasů, je Děd Vševěd.

V jádru není zlý, ale občas také umí "ukázat zuby". Souvislost se zavařovací sklenicí na klíně je pro příznivce "Cimrmanů" zřejmá, ostatním doporučujeme zhlédnout nejen pasáž se Vševědem, ale i celou hru.

Medaile

To, co nám v tuto chvíli evidentně ještě schází do party, aby titul kapitoly dával smysl, je nějaká ta medaile.

Medaile je ve sportu, jak již bylo uvedeno, symbolem úspěšné rivalizace, tedy symbolem úspěchu v poměřování se s nějakým soupeřem. Současně je oceněním, které je nějakým způsobem certifikováno. Je udělováno v určitých specifických případech.

Medaile lze udělovat i mimo sportovní sféru (kde již přímá rivalizace není podmínkou). Jednou ze slavných medailí je například ta, kterou dostal-nedostal Anton Špelec v podání Vlasty Buriana (ve filmu Anton Špelec, ostrostřelec).

Na obrázku je Špelec (vpravo) před dekorováním v okamžiku, když ještě nevěděl, že na něj medaile nevyjde. Burian si na tuto nehoráznost postěžoval v legendárním songu Járy Beneše s textem Jarky Mottla tak zdařile, že nám to nedá a text příslušné sloky uvádíme:

"Šuškaly vo mě sousedky v domě, nedaj-li medaili, že je po mě.

Co jsem se načekal, vona nepřišla, prej na mě náhodou žádná nevyšla.

Já jsem se těšil na tu medaili, daj-li ji mně a nebo nedaj-li.

Kdybych se náhodou znova narodil, tak bych se zmačkal a pak zahodil" (Hudba Hradiště).

S medailemi to bývá někdy složité

- Osobnosti je někdy mají slíbené a pak je nedostanou. Kromě fikce ve filmu s Burianem je tu případ z roku 2016, kdy prezident ČR Miloš Zeman odmítl udělit (dle některých zdrojů předem avízované) vyznamenání podnikateli Jiřímu Bradymu.

Tento příběh je třeba brát také jako jistou jako metaforu. Budeme-li přesní, Jiří Brady měl původně (dle tehdejšího ministra kultury Daniela Hermana, Bradyho synovce) obdržet od prezidenta Řád T. G. Masaryka, který se propůjčuje. Následně pak Brady obdržel několik jiných ocenění (od premiéra, od poslanecké sněmovny či od Univerzity Palackého atd.), z nichž většina již ve svém názvu slovo "medaile" nesla.  

- Sportovci, je někdy dostanou, ale pak je třeba musí vrátit (jako například Johann Mühlegg na ZOH 2002 v Salt Lake City).

- V některých případech je dokonce dostanou, musí vrátit, tak jako vítěz LOH 1912 atlet Jim Thorpe, aby je pak posmrtně dostali zpátky. Jim Thorpe zemřel v roce 1953, medaile mu byly vráceny v roce 1983 a plně rehabilitován byl až v čerevenci 2022. To je však již jiný příběh a o něm někdy později.

Instrumentalita

Až do této chvíle se podkapitola nesla (snad) v oddechovějším tempu. Nyní trochu zvážníme, neboť se dostáváme k pojmu "instrumentalita".

Instrumentalita je ve filosofii komplikovaným tématem. Vcelku mistrně (pro běžné pochopení však poněkud obtížně) s ním pracoval například německý filosof 19. a 20. století Martin Heidegger.

Zkusíme nyní spíše laicky (a tedy značně zjednodušeně) vysvětlit podstatu. Co je na instrumentalitě vlastně tak problematického?

Sluha dvou (či více) pánů

Obecně řečeno je to to, co by se dalo označit jako závislost na nástrojích. Samotné užívání nástrojů se jeví jako hodnotově neutrální. Zde nám může mnohé objasnit staré rčení "dobrý sluha, špatný pán". Dá se s úspěchem aplikovat na mnoho nástrojů. Například lopatou můžeme přeházet hromadu hlíny, či někoho udeřit do hlavy. Lopata v tom však zůstává nevinně, neboť je nástrojem. Rčení o dobrém sluhovi a špatném pánu se nejčastěji objevuje například v souvislosti s ohněm, alkoholem či penězi.

Z uvedeného nám již pomalu krystalizuje jádro problému. Jde o okamžik, kdy se nástroj stává čímsi více než pouze nástrojem, například účelem či cílem. Zde nám peníze mohou posloužit jako skvělý příklad. Vlastně přímo jako nástroj pro pochopení toho, jak funguje nástroj. Jsou-li peníze prostředkem pro dosahování cílů, je jejich pozice pro nás jiná, než jsou-li přímo cílem našeho konání.

Téma existence-neexistence "špinavých peněz" (které uchopil s kreativitou sobě vlastní v 90. letech minulého století Václav Klaus)  již však přesahuje rovinu našeho stručného vysvětlení.

Cíle jako je vítězství, ale i jiné

 Ve výše uvedeném duchu lze říci, že medaile je ve sportu často chápána jako cíl. Otázkou je, zda by spíše neměla být uchopena jako nástroj k dosažení nějakého jiného cíle. Nyní nemáme cílem na mysli ani tak vítězství, neboť přitom jde tak trochu o totéž - medaile je vlastně symbolem vítězství (v případě prvního místa, jde většinou konkrétně o zlatou medaili, to však na povaze úvahy příliš nemění).

Spíše máme na mysli nástroj k dosažení něčeho jiného a možná hodnotově silnějšího než je samotné (jednorázové) vítězství. Například dosažení sportovního mistrovství, dosažení jisté harmonie a podobně. Zda tomu tak je a má být, to zatím ponechme viset ve vzduchu.    

Předmětnost bytí ("f krichli")

Jednoduchá myšlenka nyní směřuje k autenticitě v kontextu snahy o zisk medaile. To souvisí s "předmětností bytí" (téma podrobně řešené Hegelem či Heideggerem). Předmětnost bytí je charakterizována závislostí na "předmětech". Pro lepší laické pochopení bychom mohli v určitém výkladu hovořit o jakési formě upnutí se k hmotné motivaci. Motivace ziskem nějakého předmětu může být (právě třeba v heideggerovském cápání) znakem narušení autentického modu bytí. Z filosofického pohledu je tento problém mnohem složitější. Nicméně, pro potřeby této kapitoly (také s ohledem na značnou košatost cílové skupiny) nám může posloužit i poměrně jednoduché vysvětlení na konkrétním příkladu.  

Jde o zamyšlení se nad významem smyslu medaile pro jejího laureáta. V tomto případě tedy uvažujeme o ceně medaile pro Emila Zátopka. Medaile je jakýmsi stvrzením dosaženého výkonu a potvrzením výsadního postavení v určité konkurenci.

(Zátopek získal i stříbrnou medaili na OH 1948 v běhu na 5000 m, věnujme se však nyní pro zjednodušení medailím zlatým - ty vybojoval Emil na OH celkem čtyři).

Chtějí, tak vyplňuj…

Zisk medaile má zajisté i jisté praktické aspekty. V okamžiku, kdy se Emil před OH 1952 v Helsinkách postavil za Stanislava Jungwirtha, bylo připraveno na armádní úrovni jeho kázeňské potrestání. V okamžiku, kdy přivezl tři zlaté olympiské medaile, bylo od tohoto potrestání (s ohledem na pozici národního hrdiny, v níž se Emil ocitl) upuštěno. Obecně ve sportu platí, že odpovědní sportovní funkcionáři často plánují zisk určitého počtu medailí, chlubí se tímto ziskem, či případně následně vysvětlují, proč k němu nedošlo. 

Zátopek byl proslulý tím, že získával mnoho trofejí, například pohárů za běžecká vítězství, které následně rozdával přátelům a známým. Zlatá olympijská medaile je však přece jenom jedinečným atributem a její symbolická síla  je poměrně vysoká.

(Zde se však silně promítá subjektivní vnímání, jak ukazuje příklad jiného českého olympijského vítěze Lukáše Pollerta, který zlatou i stříbrnou olympijskou medaili prodal  a výtěžek věnoval na charitu).     

To, co je pro naše úvahy nyní zajímavé, je rozdílný význam zlaté olympijské medaile za 10000 m z OH 1952 pro Zátopka, který tuto medaili vyhrál, a pro Rona Clarka, kterému ji Zátopek věnoval. 

Za jistých okolností lze akceptovat jisté výtky vůči autenticitě hodnoty této medaile pro Zátopka. Pro vítěze se obecně jedná  o předmět, který na sebe vždy může vázat jistou předmětnost - děláme něco pro zisk předmětu, zde tedy pro zisk medaile. Koneckonců, tlak, který byl na Zátopka (armádou, fanoušky atd.) vytvářen, k zisku tohoto typu přímo směřoval. Jakkoli primární Zátopkova vnitřní motivace ležela jinde, nelze tento moment vnějšího tlaku zcela přehlížet.

Dar (zde nikoli coby Téměř dokonalý zločin)

Poněkud jinou situaci máme před sebou, zvážíme-li Zátopkův počin v případě darování této medaile Ronu Clarkovi. Sám Zátopek ve svém věnování zdůraznil, že Clarke si tu medaili zasloužíl. Připomínáme Clarkovy světové rekordy a způsob jakým v 60. letech minulého století dominoval světovým vytrvalcům. 

Clarke se určitě snažil po celou běžeckou kariéru zisk "velké" běžecké medaile a dělal pro něj maximum. Přesto se pro něj stala Zátopkem darovaná medaile svým způsobem cennější než jakákoli jiná, kterou by sám vybojoval. Ne snad, že by nezaznamenal vůbec žádné "rivalizační" úspěchy. Jak již bylo uvedeno, dosáhl například na bronz na OH 1964 (v tomto případě primárně o "barvu kovu" neběží).

Medaile věnovaná Zátopkem pro něj však představovala ocenění od jednoho z nejlepších vytrvalců světové historie za celoživotní sportovní kariéru a také za vztah k běhání. Oceněnění, o které přímo neusiloval a které ani neočekával. V tomto ohledu se mění i pohled na "autenticitu medaile".

(Z filosofického úhlu pohledu je u fenoménu autenticity problematická již ona sama předmětná vazba).

Clarke totiž nebyl při žádné ze svých aktivit motivován ziskem této medaile. To redukuje "předmětnou závislost" a Zátopkova medaile se stala pro něj významným oceněním všeho, co pro něj běhání znamenalo. Ale až zpětně, nikoli jako předmět snahy o její zisk.

Resumé

Na závěr této části již jen krátká poznámka k Emilovi. Samotný Emilův spontánní počin naprosto korespondoval s jeho vyladěním a přístupem k běhání, soupěřům, ale i ke světu. To je také jeden z důvodů, proč se domníváme, že Emilův odkaz má smysl rozvíjet nejen v rovině sportovní.

Ve světě elitního soutěžního sportu nejde (a ani v té době nešlo) o zcela běžný počin. Důležité je zmínit, že přes jakékoli výhrady k některým momentům Emilova chování, ani Zátopkovi nejtvrdší kritici nemohou zpochybnit, že se jednalo o čin spontánní, nevykalkulovaný a nečiněný s výhledem na nějaké zlepšení mediálního obrazu (jako je tomu v době pokročilého a propracovaného PR současných elitních sportovců poměrně časté).