Nejprve si dovolíme poskytnout základní informaci o autorovi následují úvahy.

Martin M. Šimečka

Martin Milan Šimečka je slovenský novinář a spisovatel. Před rokem 1989 patřil do okruhu československého disentu, jeho otcem byl filosof Milan Šimečka. Po roce 1990 se začal naplno věnovat novinářské a spisovatelské práci. Je autorem několika románů a novel, nejznámější je zřejmě kniha Džin.

Pohybuje se jak ve slovenském, tak i v českém mediálním prostoru. V letech 2006-2009 působil jako šéfredaktor týdeníku Respekt. Článek o Caster Semenyaové pochází z roku 2016.

Velmi zajímavý je Šimečkův vztah ke sportu, v mládí byl aktivním plavcem a následně běžcem na středních tratích. Jeho zkoumavý a aktivní vztah k pohybu je celoživotní.

Tělesná výchova*

O tomto vztahu svědčí i kniha Tělesná výchova, která má podtitul Úvahy běžce, plavce, tenisty a jezdce na koni o pohybu, těle a mysli.

Samotný podtitul poměrně dobře vypovídá o této zajímavé knize. Pro zájemce můžeme dále uvést text ze zadní strany obálky českého překladu (do češtiny knihu přeložil Ondřej Mrázek).

"Známý slovenský novinář a sportovec Martin M. Šimečka se vždy na léto stěhuje do maringotky na jednom z horských úbočí u Muráňské planiny. Zredukuje své potřeby na asketické minimum a osvobodí se od tlaku vnějšího světa. Tady také vznikla Tělesná výchova, kniha o vášnivé cestě k hranicím výkonnosti vlastního těla a jejich poznání, která je spojená s rozkoší i trápením.

Jeho intelektuální jádro vždy toužilo po tom, aby byl vzdělanější, jeho sportovní jádro zase, aby byl trénovanější a odolnější. Sport je tu organickou součástí duchovní formy života, stejně jako láska, na kterou jen občas letmo a ostýchavě odkazuje. Málokterý spisovatel má tak bláznivou tělesnou historii jako on a málokterý celoživotní sportovec se stane spisovatelem. Kdo jiný by měl napsat knihu o těle a mysli?" (Šimečka, 2021, zadní strana obálky).

V původní slovenské verzi vyšla kniha v roce 2020.

Kniha je velmi zajímavým souborem úvah o pohybu člověka a lze ji doporučit všem, kdo chtějí hledat propojení praktického světa sportu a pohybu s přemýšlením o životě a o dění ve společnosti. To považujeme za vysoce přínosné i pro náš předmět, což je jedním ze dvou důvodů, proč jsme zde tuto knihu stručně představili. 

Tím druhým důvodem je jakési vysvětlení či odpověď na otázku, proč jsme si pro východisko k úvahám o situaci Caster Semenyaové vybrali právě článek Martina Šimečky. Vše, co bylo popsáno v předchozích větách totiž cosi vypovídá i o tomto autorovi.

Jedná se o spisovatele a novináře, který má osobní zkušenost se sportem a pohybem. Své myšlenky dokáže vyjádřit srozumitelně a přitom přesně. A pokud se začteme do zmíněné knihy, zjistíme také, že je člověkem s výrazným duchovním přesahem, dostatečným nadhledem a životní moudrostí.

To nutně neznamená, že se všemi jeho názory musíme souhlasit. Naopak, v diskusi můžeme s lecčíms polemizovat, což je jedním z důležitých úkolů našeho předmětu.

Coby výchozí platforma se však článek jeví jako příhodný.

Celý text článku publikovaného v týdeníku Respekt nalezneme pod odkazem https://www.respekt.cz/tydenik/2016/31/caster-semenya

Pro naše potřeby budeme citovat některé jeho pasáže. Odstavce jsme označili mezititulky (jde o lepší orientaci a o to, které myšlenky chceme zdůraznit pro naše čtenáře i s ohledem na námi učiněný výběr, nikoli o to, že bychom text nějak měnit či mu dávat nové výklady).

Nejde o podvod

Caster Semenya má totiž extrémně vysokou hladinu testosteronu – hormonu, jímž oplývají muži a který stojí za růstem svalové hmoty. A podle sportovních pravidel, jež donedávna platila, tedy „tak úplně ženou není“. S jeho přemírou se narodila a nikdo ji nepodezírá z dopingu, jímž si masivně pomáhali třeba ruští sportovci. Přesto je stále hlasitěji slyšet otázka, zda jsou její drtivá vítězství fér vůči ostatním atletkám.

Problémy s ověřováním

Odpověď je složitější, než by se mohlo zdát: na jedné straně je přehledný svět limitů, na druhé argumenty o sexismu a genderové diskriminaci. Všichni účastníci debaty svorně uznávají, že problém ženskosti nejen v atletice je velmi choulostivý. Ale je to někdy to jediné, na čem se shodnou.

Již v roce 1966 se zavedlo ověřování „ženskosti“ atletek zkoumáním jejich chromozomů – a přestalo se až v devadesátých letech, částečně proto, že tato metoda nebyla spolehlivá. Například polská atletka Ewa Kłobukowska měla kombinaci mužských a ženských chromozomů, porodila však dítě, byla tedy ženou.

Větší problém byl však mravní. Zkoumání, zda sportovkyně splňují kritéria pro ženy, je zejména v 21. století čím dál více vnímáno jako ponižující procedura a porušování lidských práv. Jak loni řekl bývalý šéf zdravotní komise olympijského výboru Arne Ljungqist, ověřování ženskosti se stalo „mnohem více společenskou otázkou než v minulosti“. Zástupci gender studies mluví o tom, že atletky jsou popisovány nikoli jako lidské bytosti, ale coby obludní a abnormální jedinci, neboť nezapadají ani do jedné ze dvou stereotypně vymezených škatulek a rolí.

Pohledy dvou vybraných bývalých atletek

Madeleine Pape je bývalá půlkařka, jež se na mistrovství světa v roce 2009 dívala Caster Semenye s velkým odstupem na záda a pořádně ji to štvalo. O rok později si natrhla achilovku a se sportem byl konec. Rozhodla se studovat sociologii a později se – k vlastnímu překvapení – dopracovala k úplně opačnému názoru, než měla na Semenyu jako atletka. Začala vášnivě obhajovat „genderovou rovnost ve sportu“ – jinými slovy právo žen soutěžit bez ohledu na to, jak moc jsou ženami. Její názor sdílejí mnozí a hlavní argument je lidskoprávní; s dodatkem, že škody způsobené na psychice sportovkyň jsou mnohem větší než teoretická nerovnost na dráze či hřišti.

Představitelkou opačného názoru je další bývalá atletka, dnes specialistka na fyziologii sportu Joanna Harper, která je také poradkyní olympijské komise. Má mimořádnou zkušenost, jež ji opravňuje mluvit o problému zasvěceně: v mládí totiž byla mužem, který běhal maraton. Když se rozhodla pro změnu pohlaví (od dětství si byla vědoma své ženské identity), prošla hormonální terapií včetně snížení hladiny testosteronu. „Moje běžecké schopnosti to tvrdě zasáhlo,“ píše v rozhovoru s Tuckerem. Zpomalení přesně odpovídalo vědeckým studiím: Joanniny časy byly zhruba o deset procent pomalejší, než když byla mužem.

Harper uznává argument své kolegyně Pape, že z pohledu lidských práv by nebylo správné vyloučit z ženské atletiky „intersexuální“ sportovkyně. Právě proto však považuje zavedení limitu pro hladinu testosteronu za kompromis, který do ženské atletiky zavádí jistou férovost. Jenže toto pravidlo bylo loni arbitrážním soudem zrušeno a Harper míní, že atletika jako klíčový olympijský sport bude v Riu nahlížena jen výkony intersexuálních atletek, jež budou v některých disciplínách dominovat. Caster Semenya je sice nejznámější, ale podle Harper je takových sportovkyň víc – a nebyla by prý překvapena, kdyby „z osmi finalistek na 800 metrů bylo pět intersexuálních“.

Článek obsahuje i další zajímavé myšlenky, ale my zde již práci s ním ukončíme, abychom se mohli přesunout o kus dál.