Ekonomika šlapání na kole

Ekonomiku šlapání na kole určuje celá řada faktorů. Významný podíl na maximalizaci cyklistického výkonu jezdce má technika a frekvence šlapání. Na rychlost a efektivitu šlapání však působí celá řada dalších faktorů (Obr 86).

Zdroj: Emanuele & Denoth, 2012

Technika šlapání

Šlapání je v cyklistice charakterizováno jako bipedální cyklický pohyb převážně dolních končetin.

Jeho ekonomika závisí jednak na efektivitě svalové práce, která souvisí s individuální technikou a trénovaností pro konkrétní disciplínu, profilem trati, podmínkami vnějšího prostředí, fyziologickými parametry jezdce, jednak dále na dalších komponentech, které svalovou činností nejsou podmíněny. Celkový výkon například ovlivňuje hmotnost dolní končetiny a další vnitřní síly, které jsou produkovány v souvislosti s pohybem dolní končetiny. Pokud sledujeme obrázek 87, tak mezi 180° a 360° cyklu otáčení klik je vykreslena síla, která vykazuje negativní hodnoty, se svalovou činností nesouvisí a svaly se na negativním výkonu nepodílejí.

Zdroj: Hopker & Jobson, 2012

Při pohledu na součet sil, které ovlivňují celkový výkon, můžeme pozorovat jeho pokles v rozmezí 180–360°, ačkoliv je svalový výkon stále v pozitivních hodnotách. Jde tak o konfrontaci svalové síly a ostatních sil (radiální, gravitační atd.). Nicméně neplatí, že maximalizace tangenciální svalové síly minimalizuje sílu radiální. I ta je totiž nutná k dopřednému pohybu kola, resp. její určité množství, stejně jako síla gravitační.

Zdroj: Neptune & Kautz, 2000

• Legenda k obr. 88 - Pravá noha jezdce v modelu při šlapání na kole a při flexi, extenzi v kolenním kloubu:

• Celkem 14 svalů bylo implementováno do devíti skupin.
  PSOAS (iliacus, psoas)
  GMAX (gluteus maximus, adductor magnus)
  VAS (vastus – lateraris, medialis, intermedius)
  HAMS (medial hamstrings, biceps femoris long)
  SOL (soleus)
  BFsh (biceps femoris short)
  GAS (gastrocnemius)
  RF (rectus femoris)
  TA (tibialis anterior)
  

Při šlapání je důležité sledovat pohyby v jednotlivých kloubech, zapojené svalové skupiny a techniku šlapání. Množství a struktura svalových vláken jsou určující při délce a intenzitě činnosti, podobně jako v jiných sportovních odvětvích. Při výkonu v sedle se jedná o zapojení různých svalových skupin a svalů (Obr. 88). Zapojené svalové skupiny jsou kromě svalů dolních končetin i svaly trupu a paže, výrazněji při jízdě ze sedla (Bernaciková et al., 2010).

Podíl jednotlivých svalových skupin na práci v průběhu otáčky je zjišťován pomocí elektromyografického měření (EMG, viz obrázek 89). Při pohybu na kole sledujeme svalovou práci jednotlivých skupin v kyčelním, kolenním a hlezenním kloubu. Zároveň je třeba sledovat podíl jednotlivých svalových skupin na práci, a to s ohledem na časovou posloupnost (souvisí s tangenciálním způsobem šlapání) a  fyziologické optimum zapojení svalů z hlediska vykonané práce.

Zdroj: Dorel, Couturier, & Hug, 2008

• Legenda k obr. 89 - Příklad EMG měření vybraných svalových skupin:

• Gmax (gluteus maximus)
  SM (semimembranosus)
  BF (biceps femoris)
  VM (vastus medialis)
  RF (rectus femoris)
  VL (vastus lateralis)
  GM (gastrocnemius medianus)
  GL (gastrocnemius lateralis)
  SOL (soleus)
  TA (tibialis anterior)
  

Při popisu rozdělení výkonu a zapojení jednotlivých svalových skupin během otáčky od horní úvrati (0°) přes dolní úvrať (180°) opět k horní úvrati (360°) se zapojuje Gmax v největší míře mezi 25–160° (Jorge & Hull, 1986; Dorel, Couturier, & Hug, 2008). Viz obrázek 90.

Nicméně jeho práce začíná již od počátečního bodu otáčení. Svaly přední strany stehna (VM a VL) jsou aktivovány před horní úvratí a svého maxima dosahují v první čtvrtině otáčky, přičemž dominance jejich práce končí v poloze kliky rovnoběžné s podložkou, tj. 90° (Houtz & Fischer, 1959; Hug & Dorel, 2009).

Zdroj: Hug & Dorel, 2009

• Legenda k obr. 90 - Příklad EMG měření zapojení vybraných svalových skupin během jedné otáčky při šlapání.:

• Gmax (gluteus maximus)
  SM (semimembranosus)
  BF (biceps femoris)
  VM (vastus medialis)
  RF (rectus femoris)
  VL (vastus lateralis)
  GM (gastrocnemius medianus)
  L (gastrocnemius lateralis)
  SOL (soleus)
  TA (tibialis anterior)
  

Práce přímého svalu stehenního (RF) začíná dříve než VM a  VL, zhruba na 270° otáčky, a přestává být významná okolo 90° (Jorge & Hull, 1986; Dorel, Couturier, & Hug, 2008).

Oblast, kde dominuje ve své práci svalstvo přední strany holeně (TA), je druhá polovina fáze přitahování kliky zpět do horní úvrati čili mezi 270° a 360° nebo lehce přes tuto hranici (Jorge & Hull, 1986; Hug & Dorel, 2009).

Výraznější aktivita svalstva lýtkového (GAS – GM + GL) je od 30° otáčení po 250°, a to v případě GL (Faria & Cavanagh, 1978; Jorge & Hull, 1986; Dorel, Couturier, & Hug, 2008).

Tuto svalovou skupinu lze společně dobře pozorovat u cyklistů, je vizuálně dobře patrná a svým objemem specifická, což koresponduje s absolutním i relativním zatížením svalstva v oblasti hlezenního kloubu (Obr. 91). Soleus (SOL) je aktivován po celou dobu působení na pedál během pohybu do dolní úvratě 0°–180° a jeho práce kulminuje mezi 45. a 135. stupněm (Hug & Dorel, 2009; Dorel, Couturier, & Hug, 2008).

Zdroj: Hoshikawa, 2007

Chybou naopak je fixovaná pozice chodidla, tedy bez pohybu paty (dolů a vzhůru). Největší síly dosahujeme v průběhu první poloviny záběru. Z hlediska kadence a působení na pedál je nejvyšší účinek právě v první třetině záběru. Pozice paty chodidla je po celou dobu okolo 20° nad osou podešve. Po první čtvrtině záběru (cca 90°) je síla záběru bicepsu femoris přenesena přes gastrocnemius medianus do chodidla. Díky funkci hlezenního kloubu pokračuje setrvačnost prvotního silového impulsu tak, aby efektivita jednoho šlápnutí byla plně využita. Pata chodidla se tak dostane na krátkou dobu na hodnotu okolo 10° pod úrovní osy podešve přední části chodidla a pedálu.

Délka klik

Délka klik je z pohledu rekreačního cyklisty zanedbatelnou položkou.

Její význam však stoupá v případě krátkých sprinterských disciplín, jako je dráhová cyklistika nebo BMX, taktéž při dlouhých závodech, časovkách nebo silničních závodech (sprinteři, vrchaři). Délka klik totiž určuje délku působení na pedál v jedné otáčce, umožňuje delší záběr, který je dobře využitelný například v méně frekvenční, spíše silové jízdě do stoupání (Burke, 2003; Burke, 2002).

Nižší frekvence ve stoupání znamená stabilitu výjezdu přes terénní nerovnosti, ba i stabilitu samotného řízení kola. Je ale podmíněna vyšší pracovní kapacitou (potenciálem výkonu) zapojených svalů, resp. svalových skupin dolních končetin a jejich silovým a silově vytrvalostním potenciálem.

Jízda v přímém směru a rovnováha

Jízda v přímém směru je základní dovedností cyklisty.

Jízda na kole je náročný pohyb z důvodu absence třetího stabilizačního bodu pro soustavu. Tím pádem je soustava kolo + jezdec značně nestabilní. při jízdě na kole se díky gyroskopickému efektu kola a rychlosti jízdy stabilita zvyšuje (jízda v přímém směru po rovině, bez terénních nerovností). Při pohybu v důsledku šlapání jezdec nejede přímo rovně, ale v sinusoidách, které jsou méně výrazné, čím je stabilita jezdce vyšší a čím je vyšší rychlost pohybu. Při nácviku je možno využít her na rovnováhu, jako jsou např. pomalá jízda, jízda ve dvojicích s kontaktem, otáčení za rukou vzad, předávání bidonu. Tato cvičení zvyšují dovednost regulace rychlosti a trénují koordinaci jezdce na kole, ba i manipulaci s kolem samotným (Obr. 93).

Zdroj: Archiv FSpS, 2013 

Základní manipulace s kolem

Nastupování na kolo a sestupování z kola patří mezí základní prvky manipulace s kolem.

Jezdec stojí vedle kola a jednu z dolních končetin (ke kolu bližší) přenese tak, aby kolo obkročil. Rozkrok jezdce je nad horní rámovou trubkou. Jedno z chodidel jezdec nasune do zámku pedálu a pedál zatíží hmotností. Nebo vysedne na sedlo a šlápnutím uvede kolo do pohybu. Druhé chodidlo jezdec přesune na pedál a pokračuje v pohybu na kole.

Nošení kola

V některých případech prudkého stoupání nebo nedostatku sil jezdec kolo vede nebo nese.

Zvolí si stranu, ze které se mu kolo lépe drží. Obvykle to bývá levá strana kola (absence pastorku, smyku, viz obrázek 94). Jezdec uchopí řídítka, přičemž pedál na levé straně posune do přední části. Při nesení kola jezdec spodní část horní rámové trubky umístí na pravé rameno, pedál posune vzad a provleče pravou ruku pod hlavovou trubkou. Dlaní pak uchopí řídítka ve středové části v okolí představce.

Zdroj: Archiv FSpS, 2013 

Technika výjezdů

Technika jízdy do kopců a stoupání se liší v závislosti na technické a silové vyspělosti jezdce, na proměnlivosti sklonu stoupání a povrchu, po němž jezdec stoupání zdolává, stejně jako na vnějších podmínkách. Z hlediska vnějších podmínek, kterým jezdec techniku podřizuje, se jedná o terénní nerovnosti v podobě kořenů a kamenů, blátivého terénu nebo prašného prostředí. Ve všech případech správného průjezdu jde o to, aby kolo drželo neustále rovnoměrný tlak na podložku, aby pohyb byl co nejvíce plynulý.

V průběhu výjezdu se jezdci zpravidla mohou přihodit tři problémy:

Zadní kolo jezdce podkluzuje

– je to nedostatek zatížení zadního kola jezdcem; eliminace tohoto jevu jezdec dosáhne zatížením zadního kola prostřednictvím přesunu pánve na špičku sedla (vynechá jízdu ze sedla).

Přední kolo se zvedá

– přední kolo je nedostatečně zatíženo, jezdec se předkloní nad řídítka, tím přenese těžiště více nad přední kolo, aby došlo k lepší ovladatelnosti a řízení kola.

Jezdec zvolil špatný převod

– nezkušeností nebo přeceněním sil mohou jezdci v některé části výjezdu dojít síly. Jezdec by před výjezdem měl zvolit optimální převod (viz níže) dle délky stoupání a kapacity silových a silově vytrvalostních schopností, a to vzhledem ke své aktuální výkonnosti.

Mezi další problémy ve výjezdu mohou patřit nerovnosti na trase. Ty se přejíždějí vždy kolmo (např. kořeny). Jezdec si před výjezdem vybere optimální stopu průjezdu, přičemž ta se nemusí shodovat se spádnicí.

Při výjezdu je pozice jezdce v sedle, ramena jsou tlačena k řídítkům, jezdec sedí na špičce sedla. Vybírá si optimální linii postupu „double vision“. Horní polovina těla je ve strnulé pozici (ramena zůstávají v ose, viz obrázek 95).

Zdroj: Archiv FSpS, 2013

Při těžkých výjezdech nebo únavě si jezdec rameny, stejně jako přítahy paží, ve zdolání výjezdu napomáhá. Zapojuje více svalových skupin trupu. To se většinou děje při nižší frekvenci otáček, které jsou pro výjezd oproti rovině cca 50–60 ot/min. Tyto doprovodné pohyby trupu a ramen nejsou z hlediska techniky v sedle žádoucí (Obr. 96).

Zdroj: Archiv FSpS, 2013

Nicméně právě tato nižší frekvence šlapání zabezpečuje vyšší rychlost (pokud silové schopnosti dovolí), čímž jezdec zdolá stoupání rychleji, zároveň lépe překoná případné terénní nerovnosti. Při pomalé rychlosti a lehkém převodu je kolo méně ovladatelné a sinusoida šlapání zhoršuje pravolevou stabilitu jezdce.

Pro nácvik je dobré vybrat si těžký, ale přehledný úsek stoupání, k němuž se jezdec vrací, a lehčí tréninkové stoupání, kde se trénuje technika.

Pozici jezdce lze trénovat nejdříve na rovině, její fixace jezdci pomáhá při překonání neznámých terénů. Pod stoupáním jezdec volí takový převod, aby stoupání na 98 % vyjel (viz dále). Volba převodu, vzhledem k profilu různých délek a sklonu stoupání, je otázkou zácviku a zkušeností jezdce, jeho povědomí o aktuálních pohybových schopnostech a fyziologických parametrech.

Technika výjezdu

V příliš prudkých stoupáních, krátkých rychlých výjezdech nebo v případech fyziologické nutnosti jezdec využívá stání v pedálech při výjezdu.

Benefitem tohoto pohybu je změna poměru svalové práce jednotlivých skupin, částečná změna energetického výkonu jednotlivých skupin a nároků na výkon, odpočinek sedacím partiím a zapojení celého těla, včetně gravitační síly, při působení hmotnosti jezdce soustředěné do jednoho pedálu. Nevýhodou tohoto pohybu je absence odpočinkové fáze pro svaly dolních končetin. Tato kapacita pak může chybět v následných sjezdech, a to v případě nutnosti využití statické síly dolních končetin. Po přesunu těžiště vpřed dochází k absenci k zatížení zadního kola (dochází k jeho prokluzování), zpomalení a v extrémním případě – vlivem nekoordinovaného řízení a ztráty rychlosti – k zastavení. Jezdec pak pokračuje ve zdolání kopce výběhem. Pozice jezdce v příliš prudkém výjezdu je upravena ještě větší flexí v loketním kloubu (přítahem řídítek k hrudníku), posunem těžiště vpřed (pánev a kolena jezdce) a dolů.

Varianty výjezdu

Technika výjezdů a zdolání prudkých stoupání

V případě rozjezdu v úseku prudkého stoupání je dobré postavit kolo po vrstevnici, kolmo na stoupání u kraje cesty, rozjet se a po uvedení jezdce do správné pozice prudce zatočit a pokračovat v jízdě vzhůru. Tím jezdec získá čas a prostor na nasednutí a korekci pozice.

Technika sjezdů

Jezdec se pohybuje vyšší rychlostí, reakce na změny vnějších podmínek musejí být rychlejší a rozhodování řešení klíčových situací jisté a stoprocentní.

Riziko pádu vyplývá z mnoha faktorů:

1. První zásadou úspěšně zdolaného sjezdu je využití pohotovostní pozice a flexibilita práce s těžištěm.

Jezdec má těžiště vzadu, aby eliminoval gravitaci a setrvačnou sílu soustavy (Obr. 97). Opět platí pravidlo kontaktu obou kol soustavy s povrchem, přičemž přední kolo je vedoucí. Jeho přílišné odlehčení vlivem přesunu těžiště extrémně vzad může vést k diskoordinaci řízení a pádu. Podle sklonu profilu terénu lze zasunout sedlo níže, aby nebránilo v práci trupu a dolních končetin, ideálně za využití teleskopické sedlovky.

Všechny klouby jezdce jsou uvolněné, připraveny k flexi nebo extenzi, a to podle náročnosti terénu (Obr. 98). Při sjíždění jezdec adekvátně k terénu a jeho nerovnostem pracuje s těžištěm v různých směrech. Chybou je hlavně přesun těžiště vpřed, který zvyšuje riziko přepadu jezdce přes řídítka. Jezdec má kliky vždy vodorovně, v případě zatáčení pak mění jejich polohu (viz dále).

3. Jezdec musí ve sjezdu regulovat rychlost brzděním soustavy.

V MTB se používá obou brzd zároveň, přičemž brzdná síla je primárně na předním kole. V případě použití pouze přední brzdy jezdec přepadne přes řídítka. Tento nechtěný důsledek se právě řeší přesunem těžiště vzad a dolů. Pokud by jezdec brzdil pouze zadní brzdou, přední kolo by bylo méně ovladatelné a zadní kolo by šlo do smyku. Navíc efektivita brždění zadní brzdou není z hlediska času ani účinnosti nijak vysoká. Při rychlosti okolo 25 mil/hod je účinnost brždění oběma brzdami v čase cca 3.9 sekundy, zatímco brždění pouze zadní brzdou tuto dotaci téměř zdvojnásobí (Glaskin, 2012).

Do množství kinetické energie (E_K), kterou je třeba eliminovat, se počítá kromě energie kola a jeho rychlosti (v) také hmotnost jezdce (m).

Sjezd - rizika

Chybou při sjezdu je přesun těžiště vpřed. Hrozí riziko pádu přes řídítka

Při sjezdu jezdec v pohotovosti mírně svírá pouze ukazovákem, popřípadě i prostředníkem brzdovou páku. Ostatní prsty svírají gripy řídítek! Z hlediska funkčnosti systému je pak určen čas, který potřebuje jezdec pro reakci na podnět, čas potřebný na funkčnost systému (Obr. 99 a 100).

Zdroj: Archiv FSpS,2013

Zdroj: Archiv FSpS, 2013

4. Adekvátní rychlost pohybu je volena jezdcem tak, aby bylo dosaženo bezpečné, ale zároveň efektivní (rychlé) jízdy přiměřené profilu terénu.

Rychlost je závislá na zkušenosti, tréninkové a technické vyspělosti a charakterových vlastnostech jezdce.

Technika řazení

Technika volby převodů je směrodatná ve všech typech terénu.

Ze širokého spektra převodů by jezdec měl volit takové varianty, kdy řetěz není křížen a probíhá v linii. při tom je volba převodů podřízena zachování frekvence šlapání, kterou jezdec při zdolávání pasáží potřebuje udržovat. Opět je třeba dbát na princip plynulosti. Řazení by mělo být intuitivní, bez nutnosti sledování pohybu řetězu na převodníku nebo volnoběžném pastorku. U řazení jezdec volí raději lehčí převody, tím je otevřen prostor pro řešení klíčových situací, které jsou v případě řazení převodů spojeny především s nutností rychlé změny převodu při výjezdech nebo jiných změnách terénu (nerovnosti, zatáčky, krátké výjezdy, zpomalení jízdy).

Ve sjezdu jezdec volí o něco lehčí převod a řetěz více napne.

Vyvaruje se tak nárazům řetězu do zadní vidlice a po zdolání sjezdu bude mít připraven lehký převod pro případné stoupání, zastavení nebo zatáčku. Prudká stoupání lze zdolávat na těžší převody, jezdec si ale musí uvědomovat limity silových a silově vytrvalostních schopností a zvýšené opotřebení materiálu.

Před zastavením jezdec automaticky zvolí lehký převod.

Při rozjezdu pak snadněji uvede kolo do pohybu.

Ve stoupání jezdec volí takový převod, aby s co největší jistotou výjezd bez problémů zvládl.

Příliš lehký převod může snadno upravit v průběhu stoupání, v opačném případě – při řazení lehčího převodu v průběhu zdolávání kopce – musí mít pro řazení čas a prostor. Jedním nebo dvěma prudkými šlápnutími zvýší rychlost a třetím, velmi lehkým šlápnutím přeřadí. při řazení v záběru může dojít k přetržení řetězu. Těmto situacím se jezdec nevyhne, proto je dobrý nácvik na rovině, posléze v mírném a těžkém stoupání.

Při nájezdu do zatáčky jezdec podřadí.

Za zatáčkou, do které jezdec nevidí, se může nacházet stoupání, v tom případě má jezdec připraven optimální převod. Pokud bude následovat rovina nebo sjezd, zařadí opět převod těžší, s čímž není problém.

Řazení převodů je jednou z dovedností, která je závislá na pohonném systému kola a jeho funkčnosti.

Komponenty z lepších materiálů, které jsou udržované, fungují i za ztížených podmínek (bláto) lépe, stejně tak jsou ohleduplnější vůči prudšímu řazení v časové tísni, což je typické pro jezdce na závodech.

Zdroj: Ondráček & Hřebíčková, 2007

Řazení převodů je dobré trénovat na rovině volbou celého spektra převodů a zautomatizováním činnosti. Podle pokynů instruktora mění jezdci převody a simulují různé profily terénu, což je dobré kombinovat i s pozicí jezdce na kole (pozice ve výjezdu, sjezdu). Vše na otevřeném prostranství, pro kontrolu je dobré využít cvičného okruhu.

Technika zatáčení

Technika průjezdu zatáčkou je velmi variabilní.

V praxi existuje mnoho variant zatáček a technik jejich průjezdu. V zásadě lze tyto techniky rozdělit na běžné a závodní. V běžném pojetí techniky průjezdu zatáčky jde o co nejbezpečnější průjezd a plynulé provedení, a to na úkor dosaženého času. Pozice jezdce a technika průjezdu se tedy odvíjí od typu zatáčky (viz dále).

Nejběžnějším typem zatáčky je zatáčka odkloněná, tedy bez klopení.

Jezdec při nájezdu do zatáčky přiměřeně dobržďuje tak, aby v průběhu zatáčení již intenzita brždění byla druhořadá. Vždy je třeba pohledem kontrolovat linii postupu, podobně jako u sjezdu je v zatáčení velmi obtížné měnit taktiku průjezdu v průběhu manévru. Většina hmotnosti jezdce je v pedálech, klouby jsou pokrčené, připravené korigovat průjezd zatáčky. Náklon kola a přenos těžiště do vnějšího pedálu, který je v dolní úvrati, pomáhá uvolnit vnitřní část kokpitu k regulaci. Příkladem budiž regulace poloměru otáčení pozicí volného chodidla (Obr. 102). Jezdec se ze zatáčky vykloní, zatímco kolo zůstává v náklonu. Díky přenesení těžiště vně, především pohybem pánve a ramen, zajistí zmenšení poloměru otáčení a stabilitu průjezdu.

Zdroj: Archiv FSpS, 2013

Výjezd ze středu zatáčky k vnějšímu okraji je mnohdy provázen vlivem náklonu jezdce proklouznutím, proto by měl být podpořen plynulou korekcí těžiště a jeho přesunu (Lopes & McCormack, 2010).

Klopená zatáčka je v terénu upravena tak, aby jezdec díky náklonu těla do středu otáčení neztratil rychlost v důsledku brzdění. Klopená zatáčka je pro jezdce k nácviku zatáčení velmi vhodná, jezdec pracuje s těžištěm, zároveň může postupně zvyšovat rychlost průjezdu (Obr. 103).

Zdroj: Archiv FSpS, 2013

Nácvik se provádí, podobně jako u odkloněné zatáčky, nejprve na rovině, mezi kužely, poté v mírně skloněném otevřeném terénu, poté v lesnatém terénu a v prudším sjezdu. Zatáčku, kterou jezdec nezná, je dobré v nácviku nejprve prozkoumat a poté zvyšovat rychlost průjezdu.

Jízda smykem je nadstandardní technikou při výuce MTB.

Kontrolovaný smyk zadního kola je často využíván pro snížení časové dotace průjezdu, pomáhá jezdci, aby před zatáčkou držel vyšší rychlost, a je efektivní. Nácvik je třeba provádět na otevřeném prostranství s kluzkým povrchem (tráva). Při brzdění dominuje zadní brzda a náklon trupu jezdce pomáhá plynulosti smyku i jeho korekci při vyjetí ze zatáčky. Při smyku je nutná rychlá reakce na chování kola a korekce smyku dle povrchu, proto je nutné při nácviku využívat ochranných prvků (chrániče páteře, ramen a loktů apod.).

Technika jízdy ve specifických podmínkách

Jízda ve specifických podmínkách znamená úpravu techniky jízdy, a to vzhledem k vnějším podmínkám pro zachování stability a plynulosti pohybu.

Do specifických podmínek se řadí jízda ve vysoké trávě, kamenitém a kořenovém povrchu, překonávání brodů, překonávání překážek a jízda ve sněhu nebo v blátivém povrchu. Při překonávání překážek, jako jsou kameny nebo kořeny, je třeba dbát na to, aby překážku jezdec překonal kolmo. Zejména ve vlhkém prostředí může dojít ke smyku předního kola, a to při přílišném tlaku na přední kolo (sjezd), a zároveň k šikmému nájezdu. Posunutí těžiště vzad a úprava linie průjezdu, jakož i nadlehčení kola (skok) pomáhá překonat i velmi kamenité nebo kořenové sekce. Předpokladem je opět citlivé řízení a kontakt pneumatiky s povrchem (Obr. 104).

Zdroj: Archiv FSpS

Při překonávání vodního toku jezdec musí zdolat vodu po proudu (pokud je to možné) a nadjet si brod. Lépe se brod překoná po pevném dně, nikoli po bahnitém, proto by se jezdec měl vyvarovat průjezdu tišin potoka. Při překonávání je nutné zachovat i přes překážky na dně plynulou jízdu, a to za neustálého šlapání (v případě širšího toku), a počítat s tím, že na dně jsou kameny, které jezdce velmi zbrzdí. Jízda ve vysoké trávě nebo listí skýtá neočekávané překážky v podobě skrytých nerovností nebo kamenů, zároveň vzrůstá riziko smyku ve vlhkém prostředí.

A v případě nutnosti šlapání – při překonávání blátivého nebo kamenitého povrchu, po rovině nebo do mírných stoupání – pak podobná jako ve výjezdech, s výrazným přesunem hmotnosti do pedálů a těžiště do středu kola. Nácvik je dobré provádět na malých překážkách, postupně zvětšovat překážky i jejich počet, stejně jako sklon terénu.

Jízda na komunikaci

Zároveň je třeba dbát opatrnosti při proměnlivosti počasí a terénu (koleje tramvaje, adheze při dešti).

Jízda po komunikaci (cyklostezka, cyklotrasa, veřejná komunikace, silnice) je riziková vzhledem k tomu, že je jezdec odkázán na respekt od ostatních účastníků provozu (chodci, automobily), musí znát dopravních předpisy a pravidla a dodržovat je. Jízda na komunikaci by měla být asertivní a plynulá, jezdec musí předvídat chování ostatních účastníků provozu a dbát opatrnosti při pohybu u pravého okraje vozovky, kde je omezená možnost libovolného zastavení, udržovat pozornost vůči překážkám (zaparkovaná auta, kanalizace).

Hlavním problémem je řešení situace na křižovatkách, zejména pak odbočení vlevo a napojení se na hlavní komunikaci:

1. Cyklista se otočí a zkontroluje situaci asi 50 metrů před příjezdem na křižovatku (Obr. 105).
2. V případě, že jej míjí jedno nebo více aut, vydá znamení o odbočení a kontrolním pohledem se přesvědčí, že řidič za ním reaguje na pokyn přibrzděním.
3. Cyklista zaujme pozici nájezdu na levou stranu. Pohyb provádí plynule, přiměřenou rychlostí a přiměřeně asertivně. Musí se vyvarovat i dalších případných problémů, které se mohou při projíždění křižovatkou vyskytnout (Ondráček & Hřebíčková, 2007)

Zdroj: Archiv FSpS

Bezpečnějším způsobem překonání křižovatky je vedení kola po přechodu pro chodce. Většina přechodů pro chodce je již vybavena přejezdy pro cyklisty, které jsou využitelné pro přejezd skupiny přes komunikaci.

Komplikací v bezpečnosti pohybu na kole je i předjíždění dvou jezdců. Většinou se jezdci domluví prostřednictvím akustického oznámení o záměru, „z které strany“ bude jezdec předjet.

Materiál k dalšímu studiu

De Marchis, C., Castronovo, A. M., Bibbo, D., Schmid, M., & Conforto, S. (2012, August).
Muscle synergies are consistent when pedaling under different biomechanical demands.
In Engineering in Medicine and Biology Society (EMBC), 2012 Annual International Conference of the IEEE. 3308–3311.

Fernández-Pena, E., Lucertini, F., & Ditroilo, M. (2009).
A maximal isokinetic pedalling exercise for EMG normalization in cycling.
Journal of Electromyography and Kinesiology, 19(3), 162–170.