MIKROTRAUMA

Mechanické přetížení jako riziko plíživého poškození pohybového aparátu.

Úvod

Mikrotrauma představuje drobné, často prostým okem nepostřehnutelné poškození struktur pohybového aparátu, které vzniká z dlouhodobého a opakovaného mechanického přetížení. Na rozdíl od akutních zranění, která jsou okamžitě bolestivá a viditelná, vývoj neléčených mikrotraumat většinou směřuje do chronického stavu, případně s dalším poškozením pohybového aparátu.

Je třeba si uvědomit, že skutečné zhojení poúrazových, i drobných zranění (proto termín mikrotrauma) trvá poměrně dlouho (úplné zhojení natržených svalových /vazivových vláken se hojí 3. až 6. měsíců).

Po celou dobu hojení mikrotramat pohybového aparátu můžeme u pacienta pozorovat tzv. „patologický pohybový vzorec (stereotyp)“, kdy při pohybu postižené části těla ustupuje poraněný bolesti. Důsledkem tohoto patologického stereotypu pohybu však sekundárně dochází k nerovnoměrnému zatížení pohybových struktur, což ve svém důsledku vede k přetížení jiných oblastí se všemi následnými potížemi: artróza aj.

Tato kapitola se zaměřuje na základní seznámení s riziky možného vzniku mikrotraumat, dále na možnosti jejich diagnostiky a zásady léčby a zejména prevence.

1. Rizika mikrotraumat

1. Mechanismus vzniku
• Opakované zatížení: Mikrotraumata jsou častým důsledkem opakovaného mechanického zatížení, které překračuje standardní regenerační schopnosti tkání. Příkladem může být neustálé zatěžování (až přetěžování) svalů a šlach během sportovních aktivit nebo pracovních úkolů.
• Biomechanické faktory: Nesprávná technika cvičení, nevhodné vybavení a ergonomické nedostatky přispívají k nadměrnému přetížení určitých částí těla.
2. Příklady mikrotraumat
• Tenisový loket (epikondylitida): Tento stav, známý také jako laterální epikondylitida, je vyvolán opakovanou zátěží svalů a šlach předloktí, což je příčinou zánětu a následné bolesti v oblasti lokte.
• Oštěpařský loket: Tento typ zánětu, známý jako mediální epikondylitida, je způsoben nadměrným zatížením svalů a šlach na vnitřní straně lokte, obvykle v důsledku opakovaného hodu nebo silového cvičení.
• Zánět Achillovy šlachy: Vzniká z nadměrného zatížení m. triceps surae při běhu nebo skocích, což vede k zánětlivým potížím (bolesti, otoku a omezení hybnosti).

Při dlouhodobém chronickém přetěžování často dojde až k ruptuře Achillovy šlachy. Pouze pro orientaci uvádíme příklad, jak poškozuje lokální chronický zánět svalový aparát: zdravá Achillova šlacha průměrného jedince, je schopna udržet tah o síle až 3000 kg! Pokud však v její tkání probíhá patologický proces charakteru aseptického zánětu (např. po přetížení, či jiné mikrotraumatizaci), dojde k traumatu již při tahu několika set kilogramů.

2. Diagnostika mikrotraumat

1. Klinické vyšetření
• Historie a příznaky: Diagnostika začíná podrobnou anamnézou a vyšetřením příznaků, jako jsou bolest, otok a omezení pohyblivosti. Důležité je zjistit, zda došlo k opakovaným nebo intenzivním fyzickým aktivitám.
• Fyzikální vyšetření: Lékař nebo fyzioterapeut provede fyzikální vyšetření, aby zjistil citlivost, bolestivost a rozsah pohybu postižené oblasti.
2. Imagingové (zobrazovací) metody
• Ultrazvuk: Ultrazvukové vyšetření může odhalit zánět, otoky a změny měkkých tkání, tedy i struktur pohybového aparátu jako jsou šlachy a svaly.
• Magnetická rezonance (MRI): MRI poskytuje detailní obraz měkkých tkání a velmi bezpečně odhaluje mikrotraumata, které nejsou viditelné na rentgenových snímcích, včetně malých trhlin ve šlaše nebo ve svalech.

3. Zásady léčby u pacientů s mikrotraumaty

1. Konzervativní léčba
• Odpočinek a změna aktivit: Prvním krokem v léčbě při těchto postiženích je odpočinek a úprava aktivit, které vedou k přetížení. To zahrnuje přerušení nebo omezení činností, které způsobují bolest, případně použití odlehčujících, či znehybňujících ortopedických pomůcek, jako jsou ortézy, tejping apod.
• Rychlá léčba: Použití chladných obkladů a kompresních bandáží může zmírnit zánět a bolest. Krátkodobé užívání nesteroidních protizánětlivých léků (NSAID) opět pomáhá snížit bolest a otok, avšak vlastní zranění potřebuje určitý čas k vlastnímu zhojení.
2. Fyzioterapie
• Rehabilitační cvičení: Fyzioterapeut může navrhnout specifická cvičení zaměřená na posílení svalů, zlepšení flexibility a obnovení normálního pohybu. Cvičení může zahrnovat i protahování a přiměřené posilování postižené oblasti.
• Techniky manuální terapie: Vhodně zvolené techniky manuální terapie (masáže, mobilizace a manipulace), pomáhají zlepšit prokrvení, uvolnit napětí a podporují regeneraci tkání.
• Indikace: Chirurgická léčba je obvykle vyhrazena pro závažné případy, kde konservativní léčba nepřinesla úlevu. Chirurgie může zahrnovat rekonstrukci poškozené šlachy nebo odstranění poškozených tkání.

4. Prevence mikrotraumat

1. Správná pohybová technika
• Vzdělávání a školení: Nácvik správné techniky cvičení a sportovních dovedností může minimalizovat riziko vzniku mikrotraumat. Patří sem mj., i správné zahřátí před výkonem a správná cvičební technika.
2. Vhodné vybavení
• Ergonomie a vybavení: Používání správného sportovního vybavení a úprava pracovních nebo sportovních podmínek sníží riziko přetížení. To zahrnuje i správné nastavení sportovních pomůcek a pracovní ergonomie.
• Ortézy, tejping: Doporučení těchto pomůcek by mělo vycházet od lékařem případně fyzioterapeuta.
3. Regenerace a údržba
• Regenerační techniky: Využívání regeneračních technik (strečink, masáže a přiměřený odpočinek mezi tréninky), udržuje pohybový aparát a předchází přetížení.
• Celkové zdraví: Přiměřená zátěž, udržování kondice prostřednictvím vyvážené stravy, dostatečné hydratace a pravidelného cvičení je i prevenci mikrotraumat.
4. Monitorování a úpravy
• Pravidelné kontroly: Pravidelná vyšetření mohou včas identifikovat začínající problémy, mohou objevit asymetrické přetěžování tkání a vede případně i ke změnám pohybových aktivit jak v tréninku, tak v práci.

Závěr

Mikrotraumata představují vážné riziko dlouhodobého a opakovaného mechanického přetížení pohybového aparátu. Diagnostika, léčba a prevence těchto zranění vyžaduje pečlivý přístup, který zahrnuje jak klinické vyšetření, tak využití moderních zobrazovacích metod. Konservativní léčba, fyzioterapie a v indikovaných případech i chirurgická intervence bývají efektivní, ale klíčová je především prevence, která spočívá především ve správném pohybovém vzorci, ve vhodném vybavení (obuv aj.), odpovídající regeneraci a případně i se včasnou a odbornou zdravotnickou kontrolou.

Prevence mikrotraumat logicky přispívá k udržení zdraví a dobré výkonnosti pohybového aparátu, což je zásadní pro dlouhodobou fyzickou pohodu a zdraví jedince.