Stres učitele a zátěžové situace A. Definice stresu Stres není diagnostickou jednotkou v Mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN 10), přesto ho většina lidí prožila či prožívá jako něco pro tělo a psychiku nepříjemného, tíživého jako stav organizmu odchylující se od normy. „Stav organizmu, kdy je jeho integrita ohrožena a on musí zapojit všechny svoje schopnosti na svoji ochranu.“ „Stres vyjadřuje situaci člověka v napětí při řešení problému, když se mu do cesty řešení postaví nepřekonatelná překážka.“ B. Odkud se stres bere Lidé jsou vystavováni takovým tlakům a zkouškám, než na jaké byli jako biologický druh vybaveni. Prožíváme nestálé změny, musíme se přizpůsobovat, něčeho dosáhnout, přežít…. V dnešní době je na jedince vyvíjen tlak, aby zapadal do přesně vymezených rolí. Jakékoliv aktivity a jevy přesahující nad či pod pomyslné úrovně těchto mezí jsou nežádoucí, v tu chvíli to začínáme vnímat jako stres. Stres je tedy zátěž či problémová situace dopadající na organizmus a také odpověď na ni. V roce 1967 proběhl rozsáhlý výzkum na situace, které lidé prožívají jako stresující. Na základě výpovědí respondentů stanovili výzkumníci žebříček od nehůře vnímaných situací nejméně. Např: 1. smrt manžela (manželky), partnera… 11. změna zdravotního stavu člena rodiny 2. rozvod 13. sexuální problémy 3. rozpad manželství 15. přizpůsobování se nové práci 4. vězení 18. změna v povolání 5. smrt v rodině 22. změna pracovních povinností 6. zranění nebo nemoc 23. dítě opouštějící domov 7. sňatek 27. začátek nebo konec školy 8. ztráta zaměstnání 30. potíže s nadřízenými 9. manželské problémy 32. změna pracovní doby nebo podmínek 10. odchod do důchodu 42. vánoce … C. Složky stresu Činitel působící zátěž je stresor. Odpovědí organizmu je stresová reakce. Tento celý komplex se nazývá stres a používá se hovorově pro konflikt, úzkost, frustraci, vyšší aktivaci a situace nepříjemně pociťované vůbec. D. Druhy stresu a) dle užitku pro organizmus Stres nemusí být jen škodlivý, ale může být užitečný. Bez stresu by bylo málo pozitivních změn a konstruktivních činností, neboť organizmus stres potřebuje. Stres tedy může být aktivačním činitelem. Proto rozlišujeme EUSTRES a DISTRES. Eustres je právě ten aktivující, motivující nás k tvořivým změnám, po kterém zavládne nová vyváženost. Zažíváme ho před důležitou schůzkou, výkonem, v nových podmínkách. Mobilizuje síly a nutí nás překonat sebe sama. Distres je na druhou stranu ten škodlivý stres, negativní, který vyčerpává a projevuje se destruktivně na našem zdraví, náladách a vztazích. Oba typy stresu jsou stejné svojí chemickou povahou, ale liší se tím, jak na ně reagujeme. Zatímco u eustresu zažíváme příjemné napětí a po něm radost z dosažení cíle, u distresu začneme ztrácet pocit jistoty a adekvátnosti. Cítíme se přetíženi, zoufalí, okupuje nás bezmoc. b) dle délky působení a intenzity Působení stresoru může být AKUTNÍ, CHRONICKÉ nebo PŘERUŠOVANÉ. U akutního stresu bývá odpověď organizmu prudká, např. imunitní reakce (zhoršení nemoci, náhlá infekce…). U dlouhodobého stresu se organizmus sice přizpůsobí, ale zároveň se opotřebovává. Zajímavý je také stres přerušovaný, kdy má v podstatě povahu chronickou, ale člověk nemá možnost se na něj adaptovat. Velmi často vede k psychosomatickým onemocněním. Předpokládá se, že je příčinou syndromu vyhoření. E. Stresová reakce Reakce organizmu na stres je u každého jiná. Obecně jde o nabuzení sympatické nervové soustavy, mající za úkol „vyhecovat“ celý organizmus, aby zmobilizoval všechny síly a rezervy k obraně. Nejprve zasáhne složka nervová přes sympatické vegetativní dráhy do dřeně nadledvin, kde vyplaví do krve adrenalin. Ten způsobí zrychlení srdeční činnosti, dýchání, zvýšení krevního tlaku a krevního cukru…tedy vše, co připraví organizmus k okamžité reakci (útok nebo útěk) – říkáme tomu poplachová reakce (alarmující). Zároveň člověk prožívá ještě jednu vlnu – pomalý rozkaz přes hypotalamus a hypofýzu do kůry nadledvin, kde se produkují hormony zasahující do metabolizmu těla, sahající hloub do rezerv organizmu, a připravují tělo na delší boj. To, co se děje chemicky uvnitř organizmu má vliv i na psychiku. Akutní reakce na stres Hned po té, co se traumatizující objekt objevil, nebo do 2-3 dnů poté. Podstatou jsou obranné a ochranné reakce. Mají původ už od našich prapředků – sloužily k přežití v situaci ohrožení: aktivní reakce – útok nebo útěk (svalové napětí, skvrny na krku, pocení, horko, zrychlení tepu a dechu, psychomotorický neklid – pobíhá, má velkou sílu, výrazné emoce, někdy i situaci nepřiléhavé emoce – smích…, třes, agrese a autoagrese, překotná a rychlá řeč, těká pohledem, jako by se cítil ohrožen, zhoršená schopnost komunikace…) Pasivní reakce – útlum, mrtvý brouk, člověk se nevědomě chrání před přívalem silných emocí, které by pravděpodobně neudržel pod kontrolou (ztuhlost, strnulost, zblednutí a zmodrání úst, ledové ruce a nohy, studený pot, chvěje se zimou, minimální mimika, maskovitý obličej, rozšíření zornic, , emoce nejsou pociťovány ani projevovány, rozšíření zornic, snížení percepce těla – někdy se člověk záměrně zraňuje, aby dosáhl ztracené citlivosti, prožitky derealizace a depersonalizace, snížená schopnost porozumět verbálním sdělením, neschopnost navázat oční kontakt, klient budí dojem, že v tak zdrcující situaci je „rozumný a statečný“. Někdy dojede k regresi – žvatlání, cucání palce, pohybové stereotypy. F. Fáze zvládání stresu 1. Alarmující (poplachová, pohotovostní) – vzniká při náhlém narušení životních podmínek. Pokud stresor ustoupí v této fázi, odezní i stresová reakce a nastává pak fáze zotavovací. 2. Přetrvá-li stresor, následuje fáze vyrovnávací (rezistence). Organizmus vyvíjí adaptační mechanizmy, zvyká si na stresující faktor a zátěž (riziko – když si člověk zvykne, tak pak mnohdy nehledá řešení situace a stresoru se nezbavuje a vlastně ho dál na sebe nechává působit) 3. Pokud stresor působí příliš dlouho nebo je příliš silný, následuje fáze třetí a poslední – konečná nebo-li vyčerpání organizmu. Je charakteristická selháním všech obranných mechanizmů, propukne v nemoc, někdy i ve smrt. !Fáze vyčerpání může při velmi silném stresoru nastat již na počátku fáze poplachové! G. Příznaky stresu Tělesné příznaky bušení srdce, sevření a bolest na hrudi, nechutenství, plynatost, bolesti břich, průjem či zácpa, časté nucení na moč, selhávání v sexuálním životě, změny menstruačního cyklu, svalové napětí v oblasti krční a bederní páteře, úporné bolesti hlavy, vyrážky, dvojité vidění… Citové příznaky prudké změny nálad, nadměrné trápení se věcmi, které nejsou tak důležité, neschopnost projevit sympatie s druhými lidmi, nadměrné starosti o svůj zdravotní stav, únik do snění a fantazie, nechuť být s druhými lidmi, nadměrné pocity únavy, potíže se soustředivostí, zvýšená podrážděnost… Příznaky v chování nerozhodnost, bědování, zvýšená absence v práci (škole), zvýšená nemocnost, zvýšená nehodovost, zhoršená kvalita práce, snaha vyhnout se úkolům a odpovědnosti, zvýšené množství vykouřených cigaret a množství vypitého alkoholu, zvýšená závislost na drogách či tablet (na bolest, spaní…), ztráta chuti k jídlu nebo přejídání, poruchy spánku, snížené množství vykonané práce… H. Zvládání zátěžových situací 2 copingové strategie (cope – zvládat, vyrovnávat se): a) vyřeším situaci (odstraním stresor) – odejít z práce, rozvést se, vyřešit s konkrétním člověkem konflikt, přejdu na jiný typ práce, začnu učit jinou třídu, najít si novou práci.....(řešení záleží na typu problému, nelze to tedy obecně charakterizovat) b) situaci nemohu vyřešit, ale budu se starat o to, abych se lépe cítil, pečovat o sebe – řešení není v mých možnostech ani schopnostech, nezávisí na mně nebo na něj teď nemám sílu, takže se snažím, aby se cítil aspoň dobře, např. vezmu si dovolenou, začnu sportovat a přijdu na jiné myšlenky, budu mít nějakého volnočasového koníčka, budu relaxovat, chodit za zábavou, být s blízkými lidmi, kteří mě podpoří, atd. Existuje ještě jedna strategie, ale odborníci na ni nemají jednotný názor – zda je konstruktivní či ne. Jedná se o tzv. ego-obranné mechanizmy (náš organizmus je vyvine přirozeně a jsou pro nás nevědomé, neuvědomované). Patří sem např. projekce (své chyby, pocity, názory...promítám do druhých lidí), vytěsnění (na krizi či trauma si nepamatuji, hlava to vytěsní pryč, jako kdyby se to nestalo, ale ovlivňuje to mé chování), racionalizace (hledám v situaci logická vysvětlení, jdu spíš než přes emoce, tak přes rozum), a spousta dalších.