FRIEDRICH NIETZSCHE Soumrak bůžků aneb Jak filosofovat. kladivem In: Ecce homo. Praha 1993, přel. L. Benyovsky "Rozum" ve filosofii ^ I Ptáte se mě, co všechno je u filosofů idiosynkrasií?^1 Například nedostatek jejich smyslu pro dějiny, jejich nenávist vůči pouhé představě samotného dění, jejich egypticismus. Domnívají se, že nějaké věci prokáží čest, když ji odhistorizují sub specie eternity^2 - když z ní udělají mumii. Všechno, čím se po tisíciletí filosofové zabývali, byly pojmové mumie, z jejich rukou nevyšlo nic skutečně živé. Tito pánové, modloslužebníci pojmů, při svém zbožňování usmrcují, vycpávají - jsou tím nebezpeční všemu živému. Smrt, změna, stáří, právě tak jako plození a růst jsou pro ně námitkou - dokonce vyvrácením. Co je, neděje se., co se děje, není… Všichni ale přímo zoufale věří ve jsoucí. Protože se ho ale nemohou zmocnit, hledají důvody, proč jim jsoucno není přístupné. "To musí být nějaké zdání, nějaký podvod, že jsoucno nevnímáme: kde se skrývá ten podvodník?" - "Máme ho," šťastně křičí, "je to smyslovost! Tyto smysly, které i jinak jsou tak nemorální, nás podvádějí o pravém světě. Morálka: pryč od klamu smyslů, od dění, od historie, od lži - historie není nic než víra ve smysly, v lež. Morálka: popírat vše, co věří ve smysly, celý zbytek lidstva: to vše je "lid". Být filosofem, mumií, s hrobařovou mimikou podávat monotono-teismus! - A především pryč s tělem, touto politováníhodnou fixní ideou smyslů! alespoň stiženou všemi chybami logiky, spornou, úplně nemožnou, je-li už tak drzá, aby se stále tvářila jako skutečná!... Zač vděčím starým Má nedůvěra k Platónovi jde do hloubky: shledávám ho tak zbloudilým od všech základních instinktů Helénů, tak přemoralizovaného, tak preexistenčně křesťanského - pojem "dobra" má již za pojem nejvyšší - že bych na celý fenomén Platón použil spíše tvrdé slovo "vyšší švindl", nebo slyšíte-li to raději, idealismus - než nějaké jiné slovo. Draze se zaplatilo za to, že tento Atéňan chodil do školy k Egypťanům (nebo k Židům v Egyptě?..). Ve velké osudovosti křesťanství je Platón onou dvojznačností a fascinací zvanou "ideál", která ušlechtilejším povahám starověku umožnila nerozumět si a vstoupit na most vedoucí ke "kříži"... A kolik Platóna je ještě v pojmu "církev", ve stavbě, systému a praxi církve! - Mým osvěžením, mou zálibou, léčbou z celého platonismu byl vždy Thukydides. Thukydides a snad Macchiavelliův principe jsou mi nejbližší svou nepodmíněnou vůlí nic si nepředstírat a vidět rozum v realitě - ne v rozumu a tím méně v "morálce"... Z žalostného okrašlování Řeků v ideál, které si "klasicky vzdělaný" mladík odnáší do života jako svou odměnu za gymnaziální drezúru, neléčí nic důkladněji než Thukydides. Musí se obracet řádka za řádkou a číst myšlenky, skryté mezi nimi stejně jako slova: je málo myslitelů tak bohatých na skryté myšlenky. V něm nachází svůj dokonalý výraz kultura sofistů, chci říci kultura realistů: toto neocenitelné hnutí uprostřed vybuchujícího morálního a idealistického švindlu sokratovských škol. Řecká filosofie jako dekadence řeckého instinktu; Thukydides jako velký souhrn, poslední zjevení silné, přísně tvrdé věcnosti, která tkvěla v instinktu starších Helénů. Zmužilost před realitou nakonec rozlišuje takové povahy jako Thukydides a Platón: Platón je před realitou zbabělec - proto se utíká k ideálu; Thukydides se má v moci,proto si podrží v moci i věci…^3 Poznámky 1 idiosynkrasie - nepřekonatelný, pudový odpor; přecitlivělost 2 sub specie aeternity (lat.) - pod zorným úhlem věčnosti 3 V ukázce je pěkně vidět Nietzschovo vlastní stanovisko: člověk se musí naučit žít uprostřed světa, vyrovnat se svou smyslovostí, neulehčovat si útěkem do hotového a přehledného světa, vystát svou "divokost", svou "živočišnost". Svět je proměnlivý, nezřetelný a s jako takovým se s ním musíme naučit zacházet.